 |
| Kardinálův trojportrét od Philippa Champagne |
RICHELIEU
Červený vévoda
Každému, kdo alespoň jedinkrát a letmo četl „Tři mušketýry",
se do paměti zapsal kardinál de Richelieu tak, jak jej viděl Alexandre Dumas:
"Před krbem stál muž prostřední výšky, vznešeného a hrdého
vzezření, pronikavých očí. Měl široké čelo a jeho hubenou tvář ještě
prodlužovala kozí brada, nad níž se rýsovaly kníry. Třebas bylo tomuto muži
stěží nějakých třicet sedm let, vlasy, bradka i kníry mu začínaly šedivět.
Neměl sice meč, ale celým vzezřením připomínal válečníka. Jeho vysoké boty,
pokryté lehce prachem, nasvědčovaly, že jel nedávno na koni."
Jen zvolna se v průběhu románu obraz nijak sympatické Eminence
měnil na portrét velkého státníka, kterému nechyběla šlechetnost. Velikost
nakonec převážila a v návalu závěrečné vděčnosti mu d'Artagnan prominul jak
ponižování královny, tak přehlížení krále i nevybíravé prostředky, k nimž se
kardinál občas uchyloval.
Skutečný Armand Jean du Plessis, vévoda a kardinál de
Richelieu, se od Dumasova lišil stejně, jako se odlišoval portrét králův.
Kardinál i Ludvík XIII. byli, řečeno moderním jazykem, ideálním příkladem
týmové spolupráce. Právě podle ní říkají francouzští historikové onomu období
svých dějin "dvouhlavá monarchie". Kardinál v ní tvořil velice dělnou
polovinu, která panovníka nikdy nezastiňovala.
V kraji mezi Tours a Poitiers patřila rodina du Plessisů mezi
celkem bezvýznamné a nikterak bohaté zemany. Rod střídavě vládl mečem i perem,
až do konce XV. století však patřil mezi drobnou provinční šlechtu a jeho
členové do historie nijak významně nezasáhli. V té době jedna rodová větev
zdědila pozemky a zámek Richelieu, jehož jméno připojila ke svým predikátům.
Du Plessisové nepostrádali bojovnou krev. V časech
náboženských válek byl Francois du Plessis pážetem na dvoře Karla IX.
Matka jej povolala zpět domů, protože prvorozeného Louise jí zákeřně zabil
sousední šlechtic. Francois vraha vyhledal, probodl a pro jistotu prchl z
Francie. Když se vrátil, prokázal jisté služby králi Jindřichu III., což
du Plessisům zajistilo určitý vzestup. V roce 1590 Francois du Plessis náhle
zemřel a své choti Suzanne de La Porte zanechal kromě nepříliš rozsáhlého
světského zboží pět dítek.
Suzanne, chytrá, energická, ale i melancholická a ustaraná ze
světa plného nástrah, násilí, nebezpečí a válečných hrůz, přenesla cosi ze
svých strachů na děti. Ty postupně opouštěly rodinný krb. Nejstarší Louis se
uchytil u dvora, mladší Alphonse žil z nepříliš tučné prebendy z biskupství
Lucon, které du Plessisům od roku 1589 patřilo, třetí v pořadí Armand Jean, jak
už to u mladších synů bývalo, pomýšlel na vojenskou službu.
Armand Jean, narozený 9. září 1585 v Paříži, vyrůstal na
venkově a navzdory křehkému zdraví dával najevo od mala ctižádost, pevnou vůli
a vysokou inteligenci. Absolvoval Navarrskou kolej, prestižní školu té doby pro
šlechtické synky, a vstoupil do Académie Lécuyer, specializované přípravky na
válečnické řemeslo. Bratr Alphonse v té době ale rezignoval na luconské
biskupství a téměř rodinného úřadu se ujal Armand. Do teologie se vrhl stejně
zapáleně jako nedávno do šermu a jízdy na koni. V roce 1607 získal svěcení, o
pět let později ve své diecézi založil seminář a začal zaznamenávat značné
úspěchy při obracení protestantů ke katolicismu.
Tajemství jeho úspěchu možná tkvělo ve snášenlivosti, s níž k
problému víry přistupoval. S kapucíny, které k sobě povolal, přišel i jeden, z
něhož se stal celoživotní přítel budoucího kardinála de Richelieu. Francois Le
Clerc du Tremblay mnohem více proslul pod řeholním jménem Otec Josef a až do
své smrti byl kardinálovou Šedou eminencí, tajemným, mystickým a mlčenlivým
mužem, putujícím v prostém kapucínském rouchu po celé Evropě. Stal se
představitelem i iniciátorem politiky pana de Richelieu stejně jako hlavou jeho
tajné služby.
Armand du Plessis se nemínil s luconským biskupstvím spokojit.
Roku 1614 přiměly finanční zmatky a nespokojenost v zemi regentku Marii
Medicejskou k svolání generálních stavů. Jako zástupce kněžstva z kraje Poitou
se na zasedání šlechty, duchovenstva a parlamentních notáblů účastnil i
luconský biskup. V rozhádaném jednání na sebe upozornil jako obránce monarchie
a v závěrečném zasedání se mu dostalo cti pronést za duchovní stav řeč. Tehdy
se zřetelně vyslovil pro legitimitu vlády Marie Medicejské, což samozřejmě
regentce neuniklo. Odměna na sebe nedala dlouho čekat. Při svatbě mladičkého
Ludvíka XIII. s Annou Rakouskou dostal Richelieu úřad almužníka nedospělé
královničky.
 |
| Kardinál de Richelieu (Champagne) |
Jako obratný dvořan Richelieu hbitě zhodnotil rozložení sil a
upozornil na sebe všemocného Itala Conciniho i jeho ještě mocnější ženu
Leonoru. V listopadu 1615 du Plessise povolali jako státního sekretáře pro věci
zahraniční do královské Rady. Obratný prelát v této funkci jednal v Turinu,
Římě, Benátkách i Vídni a současně nepřestával sledovat dění u dvora.
Byl prozíravý. Jako jeden z nemnoha odhadl možnost převratu a
změny poměru sil. A podle toho jednal. Přátelům mladičkého a odstrkovaného
Ludvíka XIII. dal najevo, že s ním mohou počítat. Ti jej však považovali
za stvůru Marie Medicejské a Conciniho natolik, že mu neuvěřili. Byli přesvědčeni,
že Richelieu hraje na obě strany. Což byla do jisté míry pravda.
Po zavraždění Conciniho, upálení jeho ženy a vyhnání Marie
Medicejské z Paříže zbavil Ludvík XIII. du Plessise funkce v Radě. Věrně a
takřka s mučednickým výrazem následoval biskup luconský královnu Marii do
vyhnanství v Blois, kde po jejím boku zaujal rozhodující pozici. Radil však
odstavené regentce tak, že si Luynes, po králově převratu první muž království,
uvědomil, že Richelieu tuto silně egoistickou ženu usměrňuje ve prospěch krále.
Pramálo schopný Luynes i královská Rada se však du Plessisových schopností
obávali a tak musel za nějaký čas biskup luconský Marii Medicejskou i Blois
opustit.
Z pohledu dalších událostí Richelieuovi druhé vyhnanství
prospělo. Královna-matka se utvrdila v přesvědčení, že je jí Richelieu hluboce
oddán, jeho nucený odchod do Avignonu si vyložila jako další útok proti své
osobě a vůbec ji nenapadlo, že ambiciozní politik má i jiné plány.
Roku 1619 měla Marie Medicejská pobytu na zámku Blois dost a
jedné zimní noci poněkud dobrodružně uprchla. Pohled na kyprou Florenťanku,
šplhající zámeckým oknem po provaze, musel být mnohem zajímavější, než jeho
idealistické ztvárnění na jednom z velkých Rubensových pláten Medicejského
cyklu. Dík útěku stála Francie opět na pokraji občanské války. Tehdy se
Richelieu přihlásil o slovo, obratně zasáhl a zprostředkoval smíření matky se
synem. Slib kardinálského klobouku za tuto službu sice zatím zůstal nesplněn,
pověst, jíž obratným jednáním Richelieu dosáhl, ale stála za víc.
Luynes byl stále neschopnější a du Plessise se zjevně obával.
A tak teprve favoritova smrt roku 1621 uvolnila Richelieuovi cestu vzhůru. Měl
vlivné přímluvce. Královna-matka, jíž Ludvík XIII. znovu odpustil,
nepřestávala syna na svého oblíbence upozorňovat. Otec Josef intervenoval v
Římě u papeže i v Louvru u zbožného krále. Po roce dostal Richelieu kardinálský
šat, úřad i atributy. A nedůvěřivý Ludvík XIII. si začal jeho služeb
vážit. Přesto stále váhal svěřit mu rozhodující postavení.
"Ten člověk by si zasloužil
místo v mé Radě", řekl jednoho dne král, "nemohu se k tomu ale po tom
všem, co proti mně udělal, odhodlat."
Teprve v dubnu 1624 kardinál své místo v Radě dostal. V srpnu
už jí předsedal a byl pověřen rekonstrukcí tohoto rozhodujícího orgánu správy
země. Richelieu tak konečně získal moc. O královu důvěru ale musel ještě dlouho
zápasit.
Richelieuova osobnost a zejména jeho program upevnění
královské moci, rozdělily dvůr poznenáhlu na dva tábory. Jedněm začal být
kardinál trnem v oku. Jejich vůdcem se stal Gaston, vévoda Orléanský, králův
bratr a zatím dík bezdětnosti Ludvíkova manželství i následník trůnu.
Naštěstí pro kardinála byl vévoda Gaston, jinak podle dvorské
titulatury Monsieur, muž sice revoltující, avšak bázlivý a neschopný. Většina
připravených konspirací, úkladů, léček a intrik ztroskotávala v rozhodující
chvíli právě na něm. Nepříliš inteligentní, frivolní, zábavný a věčně
nespokojený Monsieur ztrácel v kritických momentech nervy a se zbabělostí,
která byla pravým opakem statečnosti jeho královského bratra, hleděl zachránit
především svou kůži, postavení a příjmy, přičemž neváhal obětovat své přátele a
příznivce.
Prvním velkým úkolem ve službách monarchie se pro kardinála de
Richelieu stalo pověstné obléhání La Rochelle, přístavu, kupecké republiky a
hlavní bašty protestantů.
Politické důvody, pro něž kardinál započal obléhání, byly
vážné...Z důležitých měst, které poskytl Jindřich IV. jako útočiště
hugenotům, zbývala už jen La Rochelle. Šlo nyní o to, zničit tuto poslední
pevnost kalvinismu, zhoubný kvas, odkud se stále podněcovaly zárodky občanské
vzpoury nebo války se zahraničím...Ba ještě víc, její přístav byl ve
francouzském království poslední bránou, jež zůstala otevřena Angličanům. Tím,
že tento přístav uzavřel Anglii, dokončil kardinál dílo Jany z Arku a vévody de
Guise, říká Dumas.
U La Rochelle ležel klíč k vnitřní pacifikaci Francie.
Kardinál tu zazářil tak, jak jej zobrazila mnohá výtvarná díla. Tehdy to byl
onen muž, známý z trojportrétu Philippa de Champaigne: ještě nezestárlý, s
pronikavým pohledem a ohněm v očích, pod sutanou preláta voják s výbojným
knírem kavalíra, zvyklý stejně sloužit mši, vést diplomacii, skládat poklony
dámám, vsednout na koně a v brnění pod rudým pláštěm velet vojskům.
 |
| Richelieu na hrázi u La Rochelle (Motte) |
Tři linie zákopů, dvanáct pevností a tisíc pět set metrů
dlouhá opevněná hráz, uzavírající kanál k přístavu, uzamkly na Richelieuův
rozkaz obléhané město. Du Plessisovi lidé zabezpečovali mnohé z toho, co
obléhatelé stále potřebovali: kardinál de Sourdis dodával potraviny, Otec Josef
morálku a dík své špionážní síti i potřebné informace. Nejen král, ale i
Richelieu odpaloval děla proti anglickým lodím. Jako vojevůdce podstupoval
kardinál v době královy nemoci trojí boj: proti městu, Angličanům i nechuti
velmožů ve vlastním vojsku dovést zdlouhavé obléhání do konce.
Když se La Rochelle konečně vzdala, nevtáhl kardinál s králem
ve vítězném průvodu do Paříže. Pocty, na které měl nárok, si odepřel. Zatímco
Ludvík XIII. naslouchal pod klenbou Notre Dame slavnostnímu Te Deum,
sepisoval kardinál v tichu své pracovny memorandum, shrnující další nejnutnější
kroky k pozdvižení majestátu svého pána. Ten si začínal ministra vážit.
"Nejlepší služebník, jakého
kdy Francie měla," řekl o něm.
"Nejlepší pán, jakého je
možné mít," oplatil králi
kompliment kardinál.
Co vlastně politika Armanda Jeana du Plessise, kardinála a o
málo později i vévody de Richelieu, sledovala ? Vnitřní politiku by bylo možné
vyjádřit jednoduše jako snahu o udržení míru a pořádku za každou cenu, zlomení
lokálních vzpour, omezení moci vysoké šlechty a odkázání francouzských
protestantů do patřičných mezí. V náboženském ohledu to rozhodně nebyla
politika fanatika.
To, čím se však kardinál nikdy příliš nezabýval, byla ale
ekonomika a úděl obyčejných lidí. Velikost Francie a posílení královské moci
šlo ruku v ruce se značným vyčerpáním země, růstem daní a bídou prostých
Francouzů. Vše uvnitř země mělo za cíl vybudovat navenek silnou Francii. Nebylo
divu, všude kolem se válčilo, Evropou zmítala Třicetiletá válka. V
celoevropském konfliktu Třicetileté války se Richelieu držel zatím stranou a do
mocenských sporů přímo nezasahoval. Omezoval se na diplomacii a finanční
podporu těch zemí, na jejichž úspěchu mohla Francie vydělat. Jen Valtelina a
mantovské dědictví Richelieua zaujaly, neboť to byl neuralgický bod, v němž se
stýkaly říše španělských a rakouských Habsburků. Legendární přechod soutěsky
Suse, zápas o Casale, to vše směřovalo k tomu, aby Francie tento styčný bod
pevně držela. Pignerol u Turina složil králi k nohám opět ve vysokých botách
obutý, kyrysem přepásaný a maršálskou hůl třímající Richelieu.
Boj proti Habsburkům, zajištění moci Francie na západ od Rýna,
rozhodující postavení mezi evropskými mocnostmi, to bylo jádro politiky, k
němuž kardinál směřoval. Pramálo mu přitom vadilo, že se k dosažení onoho cíle
spojí Nejkřesťanštější král Francie s protestantskými Švédy, Holanďany i Němci
proti Jeho Katolickému Veličenstvu, králi Španělska. Než však tento zápas
začal, musel se Richelieu připravit a upevnit moc uvnitř země.
Zastáncem mírové politiky, která byla v protikladu k
Richelieuovým cílům, se stal starý strážce pečeti de Marillac. Jeho věc vzala
za svou Marie Medicejská, stále uražená Richelieuovou věrností králi i
představou, že by katolická Francie vedla válku proti katolickému Španělsku.
Celá předchozí prošpanělská politika Marie Medicejské se pod Richelieuovou
koncepcí hroutila. K odvetě, jejíž čas nastal, se královna-matka připravovala
dlouho.
S plnou silou se rozhodla proti kardinálovi udeřit 10.
listopadu 1630. Onen den dostal jméno Den zklamání. Kdosi jeho průběh přirovnal
k tragikomedii o prologu a třech dějstvích. První dějství se odehrálo ráno, kdy
ve svém pařížském paláci zavřela Marie Medicejská za králem dveře, nařídila
služebnictvu, ať nikoho do Lucemburského paláce nepouštějí a spustila na svého
syna vodopád nejhorších obvinění Jeho Eminence. Byla si jista, že se tu
kardinál nemůže objevit, a nemínila syna pustit dříve, než dosáhne souhlas s
Richelieuovým odvoláním. Kardinál, nepochybně zpravený svými lidmi, se však objevil.
Dobře znal z let, kdy byl Floreňťančinou pravou rukou, boční vchody i tajné
dveře. Objevil se v komnatě před Ludvíkem XIII. jak blesk z čistého nebe.
Královnu matku to rozzuřilo ještě víc!
Došlo k scéně, v níž Marie Medicejská neváhala sáhnout k nejnižším
formám citového vydírání syna. Richelieu své bývalé paní padl k nohám, ta jej
však zahrnula nejhrubšími výčitkami. Marně král prosil:
"Madame, přestaňte, mučíte mě !" Nakonec
Ludvík XIII. Richeliuovi nařídil, aby odešel. Zdrcený kardinál se vzdálil
od vladaře, který na něj ani nepohlédl. Marie Medicejská triumfovala, Richelieu
se pokládal za ztracena.
Týž den se mezi Paříží a Versailles odehrálo dějství druhé. Po
kardinálově odchodu opustil Lucemburský palác i král. Do Louvru dorazil celý
bez sebe. Serval si plášť, až všechny knoflíky odlétly, pak se zklidnil a
zavolal prvního šlechtice svých komnat, de Saint-Simona. Král napůl mluvil sám
se sebou, a když požádal pana de Saint-Simon o radu, opatrný dvořan, který za
své postavení vděčil kardinálovi, taktně panovníka utvrdil v tom, co
Ludvík XIII. sám cítil. Že vyhnat věrného ministra a svěřit spoluvládu
matce by v nejistých dobách nebylo prozřetelné. Saint-Simon vzápětí dostal
rozkaz sdělit kardinálovi, aby se týž večer dostavil do Versailles.
Richelieu si zatím zoufal, už byl připraven prchnout, protože
věděl, že od svých protivníků nic dobrého čekat nemůže. Jen kardinál de La
Valette jej přesvědčil, že je chybou boj vzdát. Přesto Jeho Eminence i po
Saint-Simonově zprávě váhala, zda se nemá uchýlit do pevných hradeb Le Havru a
tam přečkat nejhorší. Pak nakonec Richelieu vsedl do kočáru a vyrazil k
loveckému zámečku ve Versailles.
Malý versailleský pavilon Ludvíka XIII., pouhý zlomek
toho, co později vybudoval jeho syn, se stal místem závěrečného aktu. Richelieu
nabídl králi demisi, Ludvík mu však majestátně rozkázal, aby zůstal v úřadě.
"To není královna, to je ta
banda, ti spiklenci...", hájil nahlas sám před sebou syn matku a Richelieu
měl dostatek inteligence i taktu, aby proti Marii Medicejské neřekl jediné
slůvko.
Ludvík-syn toužil po matce, Ludvík-král potřeboval ministra.
Povinnost opět zvítězila. V té chvíli král kardinálovi dokázal, jak obrovsky si
váží jeho služeb, oddanosti i nadání. Jeho Eminence pochopila, že v něm král
nevidí jen služebníka, ale i oporu. Že se mu od vladaře dostalo obrovské
důvěry. Zrodila se obapolná vzájemná spolupráce, pramenící z respektu a mající
blízko k zvláštnímu druhu přátelství. Ludvík XIII. si mohl být jist
celoživotní kardinálovou věrností. Richelieu ovšem nikdy neměl záruku, že
králův rozmar nebude znamenat konec jeho kariéry.
Dumas vylíčil Richelieua, jemuž Francouzi začali říkat
Kardinál s oním velkým písmenem ve slově, jako schopného státníka, nadaného
notnou dávkou krutosti. Ve skutečnosti na přísných trestech trval především
Ludvík XIII., který říkal, že mezi soucitem a právem či zájmem státu je
třeba vždy dát přednost tomu druhému. Kardinál nejednou projevoval shovívavost,
kterou mu okolí vyčítalo jako slabost.
I po Dni zklamání účtoval s opozicí král. Lidem kolem
královny-matky se zhroutily všechny plány a naděje. Maršála de Bassompierre
nezachránilo, že věrně sloužil už Ludvíkovu otci, krále učil vojenskému řemeslu
a vedl jeho vojska do vítězných bitev. Zavřely se za ním brány Bastilly.
Zastánce míru se Španělskem Michela de Marillac neochránily jeho šediny, byl
uvězněn rovněž. Jeho bratru, maršálu de Marillac, nepomohly prosby mocných ani
bývalé zásluhy. Skončil na popravišti.
Vyhnanství Marie Medicejské otevřelo cestu k "dvojhlavé
monarchii" Jeho Veličenstva a Jeho Eminence. Název spíš vystihoval
týmovost spolupráce, na své postavení velmi citlivý Ludvík XIII. nikdy
nepřipustil, aby Richelieu byl víc než "nejlepší služebník".
Boj proti Habsburkům, jejichž eventuelní vítězství ve
Třicetileté válce považoval Richelieu za největší nebezpečí pro Francii, měl
brzy propuknout. Už nestačilo finančně podporovat švédského krále Gustava
Adolfa, koketovat s císařským generalissimem Valdštejnem a dělat z pozadí vše,
co mohlo habsburskou koalici oslabit. Richelieu chtěl upevnit pozice v Alsasku,
získat vliv na německá knížectví na Rýnu a přetnout tak spojnici mezi
rakouskými državami Habsburků a španělským Nizozemím. Přestože Richelieův zájem
poutala střední Evropa, hlavního nepřítele viděl ve Španělsku.
Francouzská ofenziva po vyhlášení války zašla na špatné
zásobování a pomalý přísun žoldu. Stejně jako král, i Richelieu musel osobním
příkladem burcovat odhodlání k obraně Paříže, vzápětí ohrožené nepřátelskými
vojsky. Naštěstí španělské tercie, deroucí se k hlavnímu městu, rovněž oslabil
hlad a rozklad discipliny.
Richelieu nařídil nucené odvody,
povolal do zbraně šlechtu a vydupal ze země nové vojsko. Dva schopní maršálové,
energický a odvážný Bretonec de Guébriant a původně prostý voják Fabert,
dokázali zbytek.
Stejně jako králi, i kardinálovi už nemoci a bolesti bránily
řídit operace ze sedla. Válka, trvající déle než životy obou těchto mužů, už
neměla noblesnost mušketýrských románů, spíše se podobala děsivým výjevům z
rytin Jacquesa Callota. Španělsko na ni doplácelo finanční a ekonomickou krizí,
měnící se v celkový úpadek. Francii stálo její mocenské postavení zbídačená,
daněmi přetížená města a ožebračené vesnice. To byla cena za dobytí Arrasu, za
získání pozic na pravém břehu Rýna a konečně i za vítězství nad španělskými tercios u Rocroi a Lensu, kterých se už
Richelieu nedočkal.
Kardinál v těchto bojích dosáhl vrcholu svého snažení i moci.
Cesta, kterou prošel, nebyla snadná. Už jen vzestup bezvýznamného šlechtice na
první místo po králi svědčil o houževnatosti, inteligenci a obratnosti, v níž
musela být i notná dávka cynismu, politického čichu a občas i dvořanské
servilnosti. Velikost Jeho Eminence nepramenila však z moci, ale z míry
ztotožnění se státem. V tomto smyslu byl Armand Jean du Plessis skutečně
služebníkem.
Blaho státu ovšem někdy vyžadovalo prostředky nevybíravé a
kardinál se na ně nevyptával. Neměl sice Mylady de Winter, ale metody, s nimiž
používal své blízké spolupracovníky Laffémase, Laubardemonta, Séguiera či
historického de Rocheforta nezůstávaly za dumasovskými představami pozadu.
Skutečný červený vévoda by klidně mohl napsat onen proslulý list, který dal
románový kardinál mylady, jíž jej Athos vzal:
"To, co nositel tohoto listu učinil a učiní, děje se na
můj rozkaz a pro blaho země."
Lesk preláta v rudé róbě z Champaigneových pláten, orlí nos,
tvrdé rty, vznešená bledost, sebevědomý, klidný a přitom povznešený výraz,
ocelový pohled, to vše představuje jen vnější pózu Eminentissima, pranic
neprozrazující ponižující utrpení těla: horečky, prudké migrény, vředy a
abcesy, časté střevní potíže i hemeroidy, rok co rok ministra více sužujících.
Pod maskou vojáka, preláta a zpočátku i kavalíra se skrýval mnoha strastmi
stíhaný muž.
Kardinálský šat oblékal člověk, který zájmy církve zcela
podřídil zájmům státu a ani jednou za život nenavštívil v Římě konkláve. Byl to
spíš kněz-voják, jací existovali běžně v ranném středověku. Neváhal ani sutanu
či pancíř vyměnit za krajkami a zlatem zdobený dvorský šat a hrát roli kavalíra
před nejslavnější kurtizánou té doby, Marion de Lorme. Ba co víc, když se
domníval, že pobaví Annu Rakouskou, jíž se krátce dvořil, oblékl na její přání
maškarní kostým, tančil sarabandu a hrál na loutnu.
Jak je obecně známo, byl Richelieu zamilován do královny;
těžko ovšem říci, zda u něho měla ta láska pouze cíl politický nebo byla-li to
opravdu jedna z těch hlubokých vášní, jež Anna Rakouská vzněcovala ve všech
mužích kolem sebe, praví Velký vypravěč a
čtenář možná zaváhá, zda nepřehání.
Kardinálův vztah ke královně Francie a ženě svého pána se
mnohokrát změnil. Když ještě byla biskupem, usilovala Jeho Eminence upřímně o
přízeň Anny Rakouské. Mnozí soudí, že se snažila víc než bylo slušné. Intriky
vévodkyně de Chevreuse však spolehlivě mezi kardinálem a královnou vyhloubily
propast. Královnino chování k vévodovi Buckinghamovi, její účast na spiknutích
Gastona Orléanského, styky s nepřátelským Španělskem, to vše kardinál považoval
za projevy královniny nespolehlivosti a nezodpovědnosti vůči postavení, které
měla. Přesto to byl právě Richelieu, kdo Annu Rakouskou zachránil ve chvíli,
kdy už se její zapuzení králem zdálo nevyhnutelné, kdy se královna dokonce
obávala, že bude zavražděna. Samozřejmě, kardinál byl dalek lidského soucitu s
ženou a prosazoval dynastické záměry, které byly v zájmu království.
Už za kardinálova života jej mnozí považovali za tyrana, který
ústy svého vykonavatele pana de Chavigny prohlásil:
" Více mrtvých, méně
nepřátel!"
Jenže nebezpečí, pokusy o atentát, spiknutí, jichž zažil řadu,
nutily k protiopatřením. Rostla nenávist ke kardinálovi a jeho politice,
svazující zejména sebevědomou a rvavou šlechtu. Zároveň ale četní současníci
začínali Richelieuovo dílo obdivovat.
Proti nenávisti velmožů, odkázaných do patřičných mezí, proti
strachu odbojných měst, jejichž hradby Richelieu kázal strhnout, proti
opovržení drobnější šlechty, jíž byly zakázány souboje, stálo na prvním místě
upřímné ocenění ze strany krále. Toto ocenění mělo kořeny ve společných
zájmech, ve vášni pro stejné politické dílo, ve stejných starostech, zlostech a
snad i bolestech. "Jsem nula, která pouze za číslicí něco znamená," tato kardinálova věta
charakterizovala jeho poměr ke králi více než výstižně.
Číslicí byl jedině vladař. Kardinál dával rozměr králově
velikosti, byl si však vždy vědom, že majestát panovníka stojí výše. Nebyl to
vztah ideální, nad Richelieuem občas visela hrozba nemilosti a kardinál se
nikdy nepřestával obávat, že ztratí důvěru svého pána, jehož slabé chvilky i
místa znal. Král se ovšem na druhé straně zas obával Richelieuovy demise.
Vztah obou nebyl jednoduchý. Richelieu sice o Ludvíkovi
prohlásil, že je nejlepším pánem na světě, panovníkovu náladovost a jistou
ovlivnitelnost v depresivních náladách nepodceňoval a dbal, aby měl své lidi
mezi dvořany i vladařovými oblíbenci. Zejména v posledních letech bylo královo
okolí doslova prošpikováno spolehlivými kardinálovými informátory.
I králova žárlivost na panovnický
majestát mohla být kamenem úrazu. Jednoho dne oba vstupovali do týchž dveří a
Ludvík XIII. poněkud uraženě prohodil:
" Jděte první, říká se přece,
že opravdový král jste vy!"
"Ano, Sire,"
pohotově odvětil Richelieu, "jdu, ale jen proto , abych vám
posvítil."
Skromnost ovšem nebyla nejsilnější
stránkou Jeho Eminence.
"Ó třikrát šťastný králi,
kterému slouží tak velký ministr!" zvolal Eminentissimus jednou před Jeho
Veličenstvem.
Mnohé oba muže spojovalo, v jednom se však diametrálně lišili.
Osobně skromný a šetrný král nikdy nebudoval krásné stavby, neshromažďoval
umělecká díla a nepodporoval umělce. Richelieu naopak v tom všem hledal apoteózu
vlastní velikosti, postavení a slávy.
Kardinál nebyl lakomý, peníze pro něj představovaly
prostředek, nikoliv cíl. Nahromadil obrovské bohatství, ale v dobách, kdy
státní pokladna zela prázdnotou, neváhal použít vlastní zdroje. V centru svého
vévodství vystavěl nádherný zámek Richelieu a o kus dál město, pozoruhodné svým
geometrickým urbanismem. Ze zámku bohužel po Francouzské revoluci zbyl jen
park, návštěvníci Paříže však dodnes mohou obdivovat výsledky vévodova
sběratelství i stavební činnosti. V roce 1624 koupený palác Rambouillet nechal
červený vévoda přebudovat na Palais -Cardinal, proti němuž královská rezidence
vypadala chudě a staře. V závěti své sídlo věnoval králi a do areálu,
přejmenovaného na Palais -Royal se brzy přestěhoval celý dvůr.
Velcí umělci vyzdobili kardinálova sídla skvělými plátny,
tapiseriemi, plastikami a freskami. Patřili mezi ně Poussin, Stella, Montegna
či Pilon. Kardinálově sběratelské vášni vděčí sbírky Louvru za da Vinciho
"Pannu, Ježíška a svatou Annu", Veronesovy "Emauzské
poutníky" či Michelangelovy "Otroky". Odrazem kardinálské moci
se stal vlastní dvůr, kardinálská garda a setnina mušketýrů.
Umění však nesloužilo jen kardinálově lesku. Obratný státník
jej zapojil do služeb státu a vlastní politiky. Činil tak akty okázalými i
nenápadnými. Ne vždy byly kardinálovy snahy o spojení ideologie s kulturou
šťastné a mnozí umělci pociťovali Richelieuovu nadvládu jako újmu na svobodě.
Nicolas Poussin raději zůstal malovat v Římě. Pierre Corneille narazil s
tragikomedií "Cid" na bariéru kardinálových názorů o vznešenosti
umění. Na druhé straně Lemercierova přestavba Sorbonny, nejstarší a
nejslavnější evropské univerzity, vznikla na Richelieuovu objednávku. Založení
Gazette, oficielního informačního listu vládní politiky, stálo u zrodu
francouzského novinářství. Co však mohlo být větším kardinálovým činem než
spojení vybraného kruhu prestižních literátů a vzdělanců v orgán, který se stal
vrcholnou institucí pro otázky jazyka, umění, literárních hodnot, myšlení a
estetiky ? Francouzská akademie byla roku 1635 založena králem na přímý
Richelieuův popud.
Jediným kardinálovým výrazným zásahem do vnitřní ekonomiky
země byla zahraniční expanze Francie. S budováním silné válečné flotily
souvisel rozvoj přístavních měst, s nimi výstavba obchodního loďstva a
zakládání obchodních společností se zámořskou působností. A s tím vším opět
bylo spojeno hledání i osídlování nových světů. Samuel de Champlain založil
první francouzskou kolonii v Kanadě, francouzští osadníci se objevili a
zachytili na Antillách, v Guayaně, povodí Orinoka, v Maroku, Kongu, na
Madagaskaru, francouzské obchodní lodě se plavily od Indie ke Špicberkům a
Grónsku.
Kardinál by mohl být spokojen, kdyby celé jeho dílo nestálo na
vratkém základ. Hrozivě nejistý bod představovalo bezdětné královo manželství.
Panovníkův skon by znamenal nástupnictví Gastona Orléanského a zničení celého
díla obou strůjců dvojhlavé monarchie. Lehkomyslná a zbabělá Monsieurova povaha
představovala hrozbu pro království i kardinála osobně. Teprve narození
následníka trůnu roku 1638 přineslo posílení kardinálova postavení a jistou
zárukou, že jeho politika bude pokračovat.
 |
| Poslední kardinálova cesta, plavba po Loiře se zajatým Cinq-Marsem (Delaroche) |
Zdálo se, že snažení Jeho Eminence korunuje úspěch. Trůn měl
dědice, armády slavily úspěchy ve Flandrech i Německu. V té chvíli se zrodilo
nové spiknutí, nebezpečnější než všechna předchozí.
Přišlo z nejneočekávanější strany. Henri d´Effiat, markýz de
Cinq-Mars, vděčil za své postavení právě Jeho Eminenci. Elegantní mladík se
stal posledním člověkem, jemuž zestárlý Ludvík XIII. věnoval důvěru, obdiv
a snad i jiné city, plynoucí z nenaplněné touhy oné samotářské a vyprahlé duše.
Cinq-Mars, původně kardinálův člověk, se vymkl z rukou. Měl
upevňovat Richelieuovu pozici, upevňoval však svou a s kardinálovým
protektorstvím byl stále nespokojenější. Vědomí vlastní důležitosti šlechtice,
který dosáhl titulu Velkého štolby a stal se novým sluncem dvora, přerostlo v
přesvědčení o vlastní důležitosti a o poslání změnit kormidlo monarchie.
Cinq-Marsův vliv byl obrovský a král poprvé zakolísal ve svém přesvědčení o
kardinálově nepostradatelnosti. Markýz zasypával krále výhradami k Jeho
Eminenci a ničil vladaře náladami.
Věci šly tak daleko, že Cinq-Mars sjednal tajnou smlouvu se
Španělskem, týkající se finančních půjček, dobytých měst, územních změn a míru
. Pan Velký se ocitl na poli velezrady, která v případě úspěšného dokončení
mohla smést kardinála a jej vynést na jeho místo. Když markýz vyzval
Ludvíka XIII. ke kardinálovu odstranění, panovník mlčel a Cinq-Mars si
ticho vyložil jako souhlas. Richelieu měl být odstraněn jako kdysi Concini.
Kardinálova policie sice nespala, Richelieu ovšem ztrácel vliv
natolik, že nemohl nic moc dělat a najisto už počítal se svým pádem. Pak lidé
Jeho Eminence získali kopii španělské smlouvy. Kardinál ji předložil králi.
Jeho Veličenstvo, dotčené ve svém majestátu a těžce zasažené Cinq-Marsovým
nevděkem, rozhodlo bez váhání o favoritově pádu. Kardinál dostal plné moci k
trestání viníků.
Krátce před Cinq-Marsovou popravou dobyla Richelieuova vojska
Perpignan. Kardinál mohl ve chvíli, kdy jej nemocného a sužovaného bolestmi
poněkud kajícně navštívil v Tarsasconu král, složit svému panovníku k nohám
hlavy nepřátel i klíč k pyrenejské oblasti. Poslední spiknutí bylo rozdrceno,
jen pár královských mušketýrů uvažovalo o pomstě za Cinq-Marsovu smrt. Nemoc
byla rychlejší než oni. V listopadu 1642, pouhé dva měsíce po Cinq-Marsově
popravě, musel Richelieu ulehnout.
Lékaři nedávali na záchranu těla, oslabovaného horečkou a
sžíraného záněty, naději. Počátkem prosince navštívil kardinála král a věrný
služebník svěřil osud svých blízkých do jeho rukou. Dojaté Veličenstvo ujistilo
Jeho Eminenci přízní i vděkem. Rozloučili se jako dva velmi blízcí
spolupracovníci.
Dne 4. prosince se vévoda de
Richelieu vyzpovídal. Knězi, který se jej optal, zda odpouští svým nepřátelům
odpověděl:
"Neměl jsem než nepřátele
státu."
O pár minut později obávaný, obdivovaný i proklínaný Armand
Jean du Plessis, kardinál de Richelieu, zemřel. Tělo nalezlo odpočinek pod
překrásným náhrobkem v kostele Sorbonny. Ne na věky. Ostatky muže, který vedl
zemi mezi přední mocnost, zmizely znesvěcené kýmsi z fanatiků ve víru
Francouzské revoluce. Jen lebka byla až roku 1971 pietně a slavnostně vložena
znovu pod katafalk s tesanou ležící postavou Jeho Eminence z bílého mramoru,
pozvedávanou anděli a odevzdávající duši Bohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat