 |
| Ludvík XIII. (Champagne) |
LUDVÍK XIII.
Oběť své velikosti
„Král seděl v lenošce a rukojetí bičíku si tloukl do bot. Pan
de Tréville se nedal odradit a zeptal se krále se svrchovaným klidem, jak se mu
daří.
"Špatně, pane, špatně," odpověděl král, "nudím
se. "
Tohle byla opravdu nejhorší nemoc Ludvíka XIII. Často si brával
stranou některého ze svých dvořanů, odvedl je k oknu a říkával: "Pane
drahý, pojďme se spolu nudit."
Historkou takřka autentickou představuje Dumas ve "Třech
mušketýrech" panovníka, jehož obraz dík románu překryl skutečnost. Dumasův
portrét je sice notoricky známý, o to však zkreslenější, obraz vladaře ve stínu
mocného kardinála. Byl Ludvík XIII. opravdu melancholický, věčně se
nudící, žárlivý a především zcela kardinálovi podléhající panovník, oplácející
ukradení vlastní moci dětinskými zlomyslnostmi a škodolibou radostí z výhry v
šachu či vítězství svých mušketýrů nad Richelieuovou gardou?
Byl a nebyl. "Tři mušketýři" dávají nahlédnout jen
do malé části královy osoby. Skutečný král sice představoval rozporuplnou a poněkud
podivínskou osobnost, nikdy však ne slabý protějšek mocného kardinála.
Neurastenický vladař, zcela pohlcený vědomím povinnosti a zodpovědnosti koruně,
nikdy na trůně nehrál druhé housle. Začněme však od dětství.
Mládí Ludvíka XIII. připomínalo tragédii prince Hamleta.
Narodil se 27. prosince 1601, což bylo vlastně pouhých devět měsíců poté, co
jeho otec vyjel nedočkavě v ústrety své nevěstě. Marii Medicejskou si vzal král
Jindřich IV., aby jeho dynastii dala dědice. Přání se vyplnilo a nadšený
král při pohledu na novorozeně vykřikl:
" Máme krásného syna!"
 |
| Mladý Ludvík XIII. |
Jenže navzdory otcovské lásce a radosti z potomka nebyla
Ludvíkova výchova oslnivá. Jindřichovu synu se dostalo průměrných preceptorů.
Vyrůstal obklopen nevázaným prostředím, byl tělesně trestán, setkával se s
příležitostným zájmem otce a absolutním nezájmem matky. V květnu 1610 udělal
Ravaillacův nůž tečku za životem Jindřicha IV. a vláda přešla na Marii
Medicejskou. Ludvík se v devíti letech stal polovičním sirotkem a dalších osm
let musel ochutnávat pokořující a deprimující nelásku, hraničící až s pohrdáním
a neúctou.
Panování rozmařilé, sobecké, pohodlné a líné Marie Medicejské
přineslo Francii léta zmatků. Vysoká šlechta se znovu začala bouřit a
královnu-regentku, jíž Rubensova plátna vytvořila nezaslouženou apoteózu,
ovládl především italský dobrodruh Concino Concini.
Krasavec Concini se svou ošklivou ženou Leonorou Galigai,
nepostradatelnou přítelkyní královny Marie z dětství, získali absolutní vládu
nad kyprou Florenťankou, královskou Radou i celou zemí. Italský parvenu,
povýšený na markýze d´Ancre, maršála a admirála, rozděloval tituly, úřady a
moc, přičemž důkladně raboval zemi ve svůj prospěch. Concino pýchou
přivandrovalce pochybného původu nesmírně popouzel grandy a prince, jako
politikovi se mu však nedala upřít obratnost. Přeorientoval tradiční
francouzskou politiku, přimkl ji ke Španělsku, do té doby hlavnímu
francouzskému nepříteli, a hmatatelným důkazem tohoto politického kotrmelce se
stal dvojnásobný sňatek královských dětí. Ludvíkova sestra byla roku 1612
zaslíbena budoucímu španělskému králi, Ludvíkovi pak za ženu vybrali španělskou
infantku Annu Rakouskou.
Ludvík zatím stále vyrůstal v prostředí, které k němu mělo
pramálo ohledů a úcty, pozornosti i lásky. Matka jej od smrti Jindřicha IV.
neobjala. Condé, nejurozenější muž království, o něm mluvil s pohrdáním.
Concini budoucího krále záměrně urážel. Koktavého a překotně mluvícího chlapce,
milujícího své vojáčky, lov a zbraně, nikdo nebral vážně. Jediný muž věnoval do
ústraní odkazovanému a stále více do sebe obrácenému chlapci pozornost. Ke
královskému sokolníkovi, třicetiletému Charlesovi d´Albert de Luynes,
zdvořilému, ohleduplnému a jemnému šlechtici, se Ludvík upnul s veškerou touhou
dítěte, postrádajícího vlídné slovo.
Přestože mladého krále prohlásili zletilým a roku 1614 jej
oženili, na jeho postavení u dvora to nic nezměnilo. Sňatek třináctiletého
dítěte nebyl nejšťastnějším krokem. Král, ženským okolím včetně své matky spíš
okřikovaný a přezíraný, byl v celé své nezkušenosti a zakřiknutosti přinucen
naplnit svatební noc s královničkou stejně mladou a plachou.
Manželství prý sice bylo konzumováno, v Ludvíkovi však
předčasná intimní zkušenost jen zvýšila rozpaky k něžnému pohlaví. Zůstalo jen
u oné svatební noci před svědky a trvalo mnoho dalších let, než král Annu
Rakouskou navštívil v ložnici znovu.
Země, trhaná mezi Conciniho a grandy, se zatím propadala do
zmatků. Ludvík se sice pokusil říci, že už je král, byl však okřiknut jako
děcko! Marie Medicejská ani Concini nemínili otěže vlády předat. Ze zvyku stále
Ludvíka přezírali. Ke své škodě si nestihli všimnout, že pod vzezřením plachého
chlapce se rýsuje předčasně dospělý muž, rozhodnutý si upírané a Bohem dané
právo vzít sám.
V tajnosti, se zuby, zaťatými při Conciniho urážkách, Ludvík
přemýšlel, jak se moci uchopit. To, co skutečně cítil, skrýval pod maskou
pokory, neschopnosti, nudy a nezájmu. Na jaře 1617 se s nejtajnějšími
myšlenkami svěřil milovanému Luynesovi. Povahou bojácný a se všemi nejraději po
dobrém vycházející sokolník se však snažil svému pánu radikální kroky vymluvit.
Energický Guichard Déageant, další králův šlechtic, poslouchal pozorněji a
předložil Ludvíkovi plán. Král jej schválil a na kapitána de Vitryho připadl
úkol s patnácti lidmi maršála d´Ancre zatknout.
"Sire, co si Vaše Milost
přeje, bude-li se bránit?" chtěl osud Conciniho pro pořádek znát Vitry.
"Král je srozuměn, že bude
zabit!" předběhl Ludvíka Déageant a panovník dal mlčením najevo souhlas.
Ani deštivého rána 24. dubna 1617 nikdo z nezasvěcených na králi
nepoznal napětí z čekání na úspěch či porážku. Vitryho muži přecházeli po
nádvoří Louvru, pod záminkou lovu připravený kočár tvořil jedinou Ludvíkovu
pojistku v případě selhání plánu, nabitá zbraň po jeho boku svědčila o
rozhodnutí v případě potřeby bojovat sám.
Kolem desáté dopolední prošel vyšňořený maršál d´Ancre v čele
obrovské suity jako velmož mostem přes příkop k bráně královského paláce. Rána
Vitryho pistole, vypálená z bezprostřední blízkosti do Conciniho obličeje ve
chvíli, kdy zatýkací formuli nevěřící Ital položil ruku na hrušku kordu,
udělala tečku za Ludvíkovým dětstvím.
Paříž přijala králův čin s nadšením. Poděšená Marie Medicejská
se s pláčem rozpomněla, že má syna. Ludvík, netoužící po ničem víc než po
mateřské lásce, musel poprvé volit mezi posláním a citem.
"Sbohem, Madame, mějte mě ráda a budu vám dobrým
synem," s těmito slovy zbavil matku rozhodování a poslal ji do ústraní
zámku v Blois.
Spolu s ní od dvora vykázal i pravou ruku Marie Medicejské,
biskupa z Luconu, budoucího kardinála de Richelieu a svého příštího
nejvěrnějšího služebníka. Role prince Hamleta byla dohrána.
"Je na čase, abych vzal své břemeno," pronesl
nesmírně vážně Ludvík XIII., když pominula euforie ze získání moci. Z
nevýrazné kukly se vyloupl král, který si byl plně vědom tíhy zodpovědnosti
tohoto titulu. Tato zodpovědnost, povýšená na smysl života, v něm postupně měla
zatlačit myšlenky na cokoliv jiného.
Nic Ludvíka XIII. v mládí na obtížnou roli
nepřipravovalo. Dědictví, které převzal, bylo těžké. Zemi vládla hrabivost
velmožů a doutnající náboženská válka. Nezkušenému vladaři se nedalo vyčítat,
že nejvyšší moc přiřkl svému sokolníku Luynesovi, kterého obdivoval a miloval.
De Luynes, nepříliš schopný, voskově tvárný a pramálo cílevědomý, nebyl dobrým
rádcem natož ministrem. Selhal v měřítcích evropské politiky i v poměrech
domácích, v nichž Marie Medicejská fakticky synovi vyhlásila válku.
Ve stejné době, kdy se v Čechách schylovalo k Bílé hoře, se
proti králi Francie postavil celý sever jeho země. Princové a vévodové
Bouillon, Vendôme, Longueville, Rohan, Épernon a mnozí další se šikovali do
boje v duchu hesla:"Král je malý, buďme velcí!" Královi rádci
očekávali útok na Paříž, obávali se nejhoršího a hodnotili věc jako ztracenou.
Král nikoliv!
Dne 7. července 1620 oblékl
devatenáctiletý vladař brnění a s pohrdavým výkřikem: "Nebezpečí tam,
nebezpečí tu!" vyrazil s malým vojskem do srdce rebelantských provincií.
Zaskočený Rouen mu otevřel brány, 15. července se vzdalo Caen,
o tři dny později u Le Mans svedl Ludvík XIII. svou první pravidelnou
bitvu v poli. Proti vlastní matce! Zvítězil, vzkřísil rozklíženou monarchii a
ukončil bleskově občanskou válku. Před Marií Medicejskou už tentokrát synovské
city držel pod kontrolou, jednal s ní však s většími ohledy než zasloužila.
Poraženým grandům dal najevo, kdo je v zemi pánem.
"Sire, vidím, že Vaše Veličenstvo vyrostlo," pokusil
se před králem o kompliment vévoda de Longueville.
"A vy, strýče, jste se
zmenšil!" dvojsmyslně odtušil Ludvík XIII.
Požár na severu byl zadupán, vzápětí však se na jihu a západě
rozhořel nový. Hugenoti, vedení protestantskými generály Rohanem a Soubisem,
začali znovu válčit pro víru. Vévoda de Luynes, v porovnání s nimi vojenská
nula, při obléhání Montaubanu žalostně selhal. Ludvík už chápal, že jeho
milovaný přítel z dětství je v jádru neschopný muž, navíc ještě hrabivější než
Concini. Jen smrt v roce 1621 Luynese zachránila před nemilostí. Král však
nezapomínal dobré, u přítelova lože strávil desítky hodin, Luynese ošetřoval a
nic nedbal na podezření z neštovic, strašlivé metly onoho století.
V následujícím roce král znovu vyskočil do sedla , aby porážku
před Montaubanem oplatil. Zaútočil na klíčovou pevnost hugenotů, na mohutný
obchodní a pevnostní celek La Rochelle. Od moře chránil La Rochelle ostrov Ré a
na něm odbojný maršál de Soubise. Bez čekání na odliv překročila královská
jízda po pás ve slané vodě úžinu mezi La Rochelle a Ré a dobyla Soubisova
postavení na ostrově tak překvapivě, že pan maršál uprchl až do Anglie.
V téže době vzal král zpět na milost matku a vrátil jí místo v
královské Radě. Po dva roky Marie Medicejská syna přemlouvala, aby omilostnil a
do Rady povolal i jejího oblíbence, biskupa z Luconu. Král uhlazenému prelátovi
se způsoby kavalíra nevěřil, roku 1624 však konečně neodbytné matce vyhověl.
Biskup z Luconu, v té době už kardinál de Richelieu, se stal ministrem a hlavou
královské Rady. Ludvík XIII. brzy zjistil, že muž, kterého se obával jako
intrikána a stvůry své matky, je tím nejlepším, čeho se mu od Marie Medicejské
dostalo. Starý vévoda de Sully, kdysi moudrý a schopný ministr Ludvíkova otce,
tehdy zvolal:
" Krále inspiroval Bůh!"
Richelieu hned v první své
programové řeči nenechal nikoho na pochybách, čí věc bude hájit.
"Je třeba, aby všichni věděli, že král vládne a řídí své
záležitosti sám!"
"Ach, jsem já to nešťastný král, pane de Tréville. Už
jsem měl jednoho islandského sokola, a ten mi včera pošel!...To je tu pořád pan
kardinál a nenechá mne chvilku na pokoji. Pořád mi mluví o Španělsku, o
Rakousku, o Anglii...", stěžuje si Dumasův
král a čtenář "Tří mušketýrů" má dojem, že Ludvíka XIII. zajímal
jen lov přičemž kardinál s vladařskými povinnostmi jej soustavě obtěžoval.
Opak je pravdou! Již v prvních letech vlády prokázal
Ludvík XIII. schopnost energicky budovat pozici krále jako svrchovaného
vladaře. Vzal tuto roli tak vážně, že šla zábavu stranou. Každodenní jednání
Rady, edikty, přípravy tažení, to vše chtěl mít pod kontrolou. O všem začínal v
poslední instanci rozhodovat sám a nebylo lehké mu jeho rozhodnutí vyvrátit. Na
oblíbená rozptýlení, lov, střelbu, hru v míč, kovářství či cukrářství zbývalo
málo času. Je ovšem pravdou, že co krále nelákalo, k tomu se přimět dal jen s
odporem. K neštěstí království se objektem vrcholného králova nezájmu stala
Anna Rakouská.
Od svatební noci do roku 1619 nepřespal král v královnině
ložnici ani jedinkrát! Když se Ludvíkův nezájem stal diplomaticky neúnosný,
odhodlal se pan de Luynes 25. ledna k nejráznějšímu činu svého života. Večer
krále zastavil, přemlouval a nakonec vzpouzejícího se Ludvíka uchopil , k Anně
Rakouské dovlekl a v její ložnici zavřel! Nějaký čas shledával král v takto
trávených nocích zalíbení, za pár týdnů se však manželský život vrátil do
starých kolejí.
Podivný Ludvíkův ostych před ženami, s postupem let přecházející
až v misogynství, byl jedním z nejzjevnějších protikladů, zmítajících
panovníkovou duší. Člověk toužící po lásce, jíž v dětství zažil tak málo,
přinucený bojovat s matkou, kterou miloval, neurotizovaný na počátku dospívání
manželstvím, k němuž nedozrál, hluboce nábožensky založený, se celý život
potácel mezi citovou touhou, strachem z hříchu a zábranami před sexualitou, v
níž spatřoval cosi zapovězeného a odpudivého.
Jen zcela mimořádně tento král k někomu vzplanul láskou. Ani v
těchto řídkých případech jeho cit pravděpodobně nikdy nepřekročil platonickou
mez. V okolí Ludvíka XIII. se vyskytovalo i několik oblíbenců, k nimž král
cítil velkou náklonnost, tato sympatie se však projevovala pouze v citové a
nikoliv tělesné rovině. Že však král mužem byl, to dokazovala častá těhotenství
Anny Rakouské, k neštěstí země vždy končící potraty. Mnohem mužněji si ovšem
panovník počínal v poli.
V četných taženích a bitvách, které musel prodělat, nešetřil
Ludvík XIII. sil. Byl posledním Bourbonem, který vedl osobně vojáky do
útoků. S udivující skromností překonával útrapy tažení, spal na slámě a v
dešti, hladověl, ošetřoval raněné, s lopatou v ruce hloubil zákopy a zjevně v
tom nacházel potěšení. Jeho vojenské nadání nebylo velké, jeho péče o armádu
však ano.
"Nesvedu poslat své vojáky na jatka. Bude-li to třeba,
nedokážu víc, než je tam vést osobně," prohlásil vážně a bez známky
okázalosti. Soucit s oběťmi války a s trpícími se ale v tomto vladaři mísil s
okamžiky cynismu. Jako když před svou suitou napodoboval grimasy umírajících...
Válka s hugenoty byla na čas zažehnána, smlouvou se Španělskem
se odložil i vstup Francie do hrůz Třicetileté války, nové nebezpečí se však v
květnu 1626 objevilo ze strany královny matky, králova bratra Gastona
Orléanského a velmožů. Kardinál de Richelieu prokázal už svou oddanost králi a
pro Marii Medicejskou se z bývalého spojence změnil v nepřítele. Tak se zrodil
plán Richelieua odstranit a spolu s ním se zbavit moci krále. Spiknutí naštěstí
vyšlo rychle najevo. Markýz de Chalais vyzradil, že králův bratr Gaston
plánoval na hostině ve Fleury Richelieuovu smrt. Gaston, dvorským titulem
Monsieur, vše králi doznal se zbabělostí, která se pro něj stala příslovečnou.
Pak kdosi obvinil pro změnu Chalaise, že byl zapleten do plánů na odstranění
Ludvíka XIII. Vše nasvědčovalo tomu, že se spiklenci zabývali myšlenkou
krále izolovat, přimět k abdikaci a na trůn dosadit jeho bratra Gastona.
Dokonce se objevilo strašlivé obvinění, že se královna Anna Rakouská po
Ludvíkově odstranění měla za Gastona Orléanského provdat.
 |
| Mladý král |
Odhaleným spiknutím dostalo soužití královských manželů, i tak
dost formální, dostalo obrovskou trhlinu, která se nikdy zcela nezacelila. Anna
s pláčem přísahala, že to vše byla lež. Po řadě let vše znovu opakovala u
králova smrtelného lože. Umírající Ludvík XIII. odpověděl přítomnému
knězi, který vladaře nabádal, aby své choti odpustil:
"Ve stavu, v němž se nalézám, jí musím prominout. Nejsem
však povinen jí věřit!"
"Jakže? Kardinál dá špehovat šlechtice, dá ukrást nějakým
zrádcem, šibeničníkem, jeho dopisy, a na základě takových proradností dá stít
Chalaise pod hloupou záminkou, že chtěl zabít krále a královnu provdat za
mladšího králova bratra!..." rozčiluje se
v počátcích románu mušketýr Porthos.
Šlechta skutečně byla pobouřena a vinu za krutý rozsudek nad
markýzem de Chalais přičítal Richelieuovi. O trestu však s nebývalou tvrdostí
rozhodl sám král, přestože mu to prý přineslo řadu bezesných nocí.
Spiklenci si v hrůze zachraňovali hlavu. Vévodkyně de
Chevreuse, královnina přítelkyně a největší intrikánka své doby, uprchla do
Lotrinska. Maršál d´Ornano, Gastonův člověk, byl vsazen do Bastilly, kde
zemřel. Královský bratr vyděšeně podepsal úplné doznání. Nejhůře dopadl
Chalais. Jeho krásná hlava padla na popravišti po jedenatřiceti úderech!
Chalaisovo spiknutí znamenalo pro vysokou šlechtu první velkou
lekci. Princ de Condé od té doby raději vždy a za všech okolností stál na
Richelieuově straně. Král a jeho ministr vzápětí přešli do útoku. Edikty proti
luxusu šlechty, soubojům a opevnění šlechtických hradů představovaly první
krůček k absolutní monarchii.
Roku 1625 zažila Paříž pověstný týden bálů a slavností, na
nichž zazářil oslnivý vévoda Buckingham. Do francouzské královny zblázněný
mylord se chtěl do Francie vrátit a Ludvík XIII. to pochopitelně odmítl. Z
Anglie a Francie se stali nepřátelé.
V červenci 1627 se Buckingham v čele vojenské expedice vylodil
na Francouzi nedávno dobytém a spěšně opevněném ostrově Ré, kontrolujícím
přístup k La Rochelle. Král musel zase vytáhnout do pole. Na začátku tažení se
těžce roznemohl a několik týdnů stál na pokraji smrti. Za něj, v pancíři pod
purpurovým pláštěm, bojoval na západním břehu Atlantiku ze všech sil Richelieu.
Proti odbojné La Rochelle, Angličanům, které od pevniny odděloval jen úzký průliv,
i nechuti velmožů podřizovat se autoritě.
La Rochelle, v té době mohutný přístav s vlastním loďstvem,
malá ale silná obchodnická republika, centrum obchodu se zámořím a středisko
protestantů, byla naštěstí na své svobody příliš pyšná a odmítla do své rejdy
Buckinghamovy lodě vpustit. A Richelieu pak Angličany zahnal zpět.
Osobní přítomnost uzdraveného krále
dodala obléhatelům jistoty. Krále bylo vidět ve sněhu a blátě v prvních
liniích. Kruh kolem La Rochelle se uzavřel, přístup do přístavu uzamklo neuvěřitelné
dílo, kamenná hráz zesílená potopenými a posvazovanými loďmi. La Rochelle se
však navzdory neprodyšnému obležení, hladu i nemocem, vzdát nemínila. Jean
Guiton, jehož si v těžké chvíli proti jeho vůli vybrali měšťané za vůdce,
prohlásil, že probodne každého, kdo by o kapitulaci mluvil.
V únoru 1628 se La Rochelle stále bránila a král, který
přecenil nedávno nabyté síly, musel s podlomeným zdravím armádu opustit.
Kardinála vybavil plnými mocemi, svědčícími o tom, že si Richelieu za několik
let získal Ludvíkovu velkou důvěru a nezničitelné přátelství. V dubnu se král k
vojsku vrátil a sevření La Rochelle pokračovalo. Monarcha i jeho ministr
věděli, že buď město pokoří, nebo budou mít s podobnými vzpourami co dělat
každý rok!
Zatím v Anglii John Felton zavraždil mylorda Buckinghama, s
vévodovým loďstvem se však v září před La Rochelle objevil hrabě Lindsey.
Hrázovou uzávěru se mu prorazit nepodařilo. Boj se omezil na dělostřelecký
souboj mezi 25O koráby a pobřežními bateriemi. Pak Angličané odpluli. Král v
onom boji osobně zaměřoval děla a jedné velké lodi prorazil příď.
V říjnu padla delegace Rochellanů padla před vladařem na
kolena a žádala o milost. Ludvík vjel do města jako rozhněvaný vítěz, jeho hněv
se však při pohledu na vyhladovělé a nemocné lidské trosky uvnitř hradeb
rozplynul. Zničil sice městská privilegia a rozbořil hradby, současně však
ušetřil životy. Okamžitě nařídil rozdělovat Rochellanům jídlo a sám šel
příkladem. Skončila epopej, při níž skutečný d´Artagnan na rozdíl od románového
nikdy nebyl. V době, kdy Dumasovi hrdinové odvážně snídali na baště svatého
Gervaise, bylo Charlesu de Batz d Artagnan okolo deseti let.
Nebylo divu, že král Ludvík pod tlakem neustálých problémů a
zápasů ztrácel síly. Jen vůle a vědomí povinnosti ke koruně pomáhaly překonávat
stále častěji se hlásící bolesti, jen Richelieuova opora vladaře burcovala ze
záchvatů melancholie. Předčasně stárnoucí panovník přestával být tím mladíkem,
který alespoň občas propadl záchvatu veselí. Začal se podobat obrazu, který nám
o něm vtiskl Dumas.
Na jihovýchodě země se vyhrotil
spor z hlediska evropské rovnováhy mimořádně citlivý. Savojsko a severoitalská
knížectví tvořila území, na jehož ovládnutí záviselo, zda se kolem Francie
spojí državy španělských Habsburků s rakouskými. Karel-Emanuel Savojský ve
sporu o Mantovu hrál na habsburskou stranu. A tak se Ludvík XIII. znovu
postavil do čela armády. Spolu s maršálem de Bassompierre vytrhl v lednových
mrazech přes Alpy. V čele 35 tisíc mužů prošel Ludvík soutěskou Suse a v závěru
tažení s Francouzskou gardou, mušketýry a svými Švýcary zaútočil na pevnost
Gélase, jejíž palisády osobně ztekl. V povědomí potomstva zůstaly jména
vojevůdců, kteří přešli Alpy: Hannibal, Suvorov, Bonaparte... Na Ludvíka se
poněkud zapomnělo...
Porážku Savojska dovršil v následujícím roce Richelieu dobytím
Pignerolu, brány do Itálie.
Roku 1630 Ludvík XIII. onemocněl tak vážně, že se jeho
okolí začalo zabývat, kdo přijde na trůn po něm. Králův skon se očekával každým
okamžikem. Královna-matka, Monsieur a velmožové už připravovali Richelieuovo
odstavení. Král se neočekávaně uzdravil, Marie Medicejská však nepřestala
naléhat, aby byl Richelieu zbaven úřadu.
Stupňovaný nátlak vyvrcholil 10. listopadu 1630. Ludvík se
nalézal u matky v jejím pařížském Lucemburském paláci. Služebnictvu dala Marie
Medicejská rozkaz nikoho nevpouštět. Richelieu měl být od krále izolován. Matka
doufala, že syna přemluví. Její spojenci už s jistotou čekali kardinálův pád.
Náhody se dějí! Kardinál znal z dob, kdy byl Mariiným favoritem, tajné palácové
dveře. Objevil ve chvíli, kdy Florenťanka nasadila všechny zbraně , aby dosáhla
kardinálovu nemilost. Označila jej za nejodpornějšího ze všech lidí. Zdálo se,
že její citové vydírání konečně syna zlomí.
"Sire, dáte přednost sluhovi
či matce ?" odvážila se říci ta pramálo mateřská žena.
Richelieu věřil, že je ztracen. Před oběma poklekl, svou
bývalou protektorku prosil o odpuštění.
Král, znechucený matčiným nátlakem a neurotizovaný celým
výstupem, kardinálovi přikázal, ať odejde! Zdrcený Richelieu zmizel, doma začal
pálil písemnosti a chystal se uprchnout. Stoupenci Marie Medicejské jásali.
Předčasně! Ludvík zatím odjel do jediného místa , kde měl klid, do svého
oblíbeného a tehdy velmi malého loveckého zámečku Versailles. I nyní v něm
převládl pocit zodpovědnosti. Dal zavolat kardinála a ten nabídl svou demisi.
"Jsem více vázán svému státu než své matce," řekl
tehdy panovník. Onou větou si rval srdce z těla, současně však svému ministrovi
a jeho schopnostem i oddanosti skládal největší hold.
"Nemějte obavy, ublíží-li vám, bude to, jako by ublížili
mně!" dodal.
Marie Medicejská a s ní všichni ostatní prohráli. Onen den
vstoupil do historie jako Den zklamaných. Až do února 1631 však král proti
matce nezasáhl. Uražená žena ale s útoky nepřestávala. Dne 22. února se pod
tlakem okolností Ludvík XIII. rozhodl k bolestně energickému řešení.
Oznámil Mariino rozhodnutí neúčastnit se zasedání Rady, vystoupil s vášnivou
obžalobou jejích činů a de facto ji označil za veřejného nepřítele. Nepřítele,
kterého do poslední chvíle miloval. Vypověděl královnu od dvora a ze země.
Rozloučil se s ní bez polibku a chladně. Nikdy už ji nespatřil...
"Tento náladový a nevěrný král chtěl být mermomocí
nazýván Ludvíkem Spravedlivým a Ludvíkem Cudným. Pozdější pokolení stěží chápou tuto povahu, neboť historie zná jen
její činy, a ne úvahy, z nichž vycházely." I
toto je věta ze Tří mušketýrů. Cožpak Ludvíkovy činy dostatečně o věrnosti
nevypovídaly?
Bolest nuceného rozchodu s matkou jako kdyby vyvolala sérii
dalších obětí, v nichž však král počínal s takovou krutostí, že ji ani zájem
státu neomlouval. Směs houževnatosti, pýchy, vůle a tyranského přesvědčení o
vlastní neomylnosti dokonce překryly až dosud zřetelný Ludvíkův cit pro právo,
který mu přídomek Spravedlivý skutečně vysloužil.
Nejmutnějším příkladem byl proces s maršálem de Marillac.
Soudní frašku si klidně mohly později vzít za vzor revoluční tribunály. Marné
byly přímluvy o milost, král sám vydal pokyny k exekuci, vykonané v květnu
1632. Podobně dopadl o málo později vévoda, maršál a admirál Henri II. de
Montmorency, který se na straně králova bratra pokusil vzbouřit věčně neklidný
jih země. Přes prosby dvora si král uvědomil, že živý Montmorency by vždy
představoval hrozbu, mrtvý že však bude výstrahou.
"Udeřte odvážně," byla poslední maršálova slova,
určená katu.
Poděšený králův bratr prchl až do
Bruselu za matkou. Trvalo dva roky než vzal král Monsieura na milost.
Francie se v té době připravovala k válce. Až do roku 1635 si
počínala zdrženlivě, vědomá si své nepřipravenosti a vnitřní rozpolcenosti. Na
přelomu let 1634 a 1635 však dva Richelieuovi nejschopnější diplomaté, kardinál
Mazarin, muž s velkou budoucností, a Otec Josef, kapucínská pravá ruka Jeho
Eminence, stvořili koalici s papežem, Holandskem, Švédy a německými protestantskými
knížectvími.
Ludvík XIII. rovněž nezahálel. Tehdy sice královský dvůr
zářil krásnými kostýmovými slavnostmi, v nichž král nalezl zálibu a z nichž
balet Merlaison, popsaný i Dumasem ve Třech mušketýrech, sám navrhoval.
Současně však s nadáním a zanícením dobrého ministra války připravoval vojska.
Dne 19. května 1635 stanul herold
Francie před kardinálem-infantem, správcem španělského Nizozemí. S obřadnou
formulací, že "Jeho Veličenstvo se rozhodlo obhájit pravdu zbraněmi",
vstoupila vojska Francie do Třicetileté války.
 |
| Královna Anna Rakouská |
Navzdory všem přípravám to nebyl šťastný vstup. Protiofenzíva
v Lotrinsku a Franche-Comté hnala Francouze zpět. Král se roznemohl a musel
armádu opustit. Právě tehdy prožil svou jedinou opravdovou, i když opět
platonickou, lásku s Louisou de La Fayette. Zatím však padl Catelet a Corbie a
nepřátelská vojska měla volnou cestu na Paříž. Nastala panika, kdekdo prchal z
hlavního města. Ludvík znovu projevil obdivuhodnou rozhodnost. Parlament, který
se odvážil vystoupit s poraženeckými návrhy, okřikl:
"Zakazuji, abyste byli mými poručníky a míchali se do
záležitostí státu!"
Zázrak, téměř nikým z notáblů neočekávaný, se stal! V
obrovském vzepětí celonárodní vůle a nadšení, připomínající levée en masse pozdější Francouzské
revoluce, se zrodila nová armáda a toto vojsko vrhlo císařské oddíly
Piccolominiho, de Wertha, Gallase a prince Savojského zpět. Koncem roku 1636
měla Francie téměř všechna svá území zpět.
Bezprostřední nebezpečí nebylo zažehnáno a Ludvíkův bratr
Gaston znovu spřádal intriky k odstavení Richelieua. Tentokrát jinak velmi
schopná kardinálova policie selhala a stačilo už, aby Gaston Orléanský pokynul
mužům, kteří by se na Jeho Eminenci vrhli. Gaston ve chvíli, kdy stál tváří v
tvář volbě i kardinálovi, ztratil opět odvahu a nedůstojně uprchl.
Až o rok později se kardinálovi lidé dozvěděli, jakému
nebezpečí první muž po králi unikl. Královna v této záležitosti opět nebyla
zcela bez viny a pomýšlela na útěk ze země. Jen dík obratnosti své dvorní dámy
Marie de Hautefort se podařilo sladit výpověď Anny Rakouské s doznáními jejího
komorníka La Porta. I tak to byla pro Ludvíka zlá zpráva, z níž vyplývalo vážné
podezření, že jeho choť v době války jednala s nepřáteli země! Nad královnou
viselo zapuzení.
Tehdy Richelieu opět ukázal svou státnickou velikost. Mezi
přátele Anny Rakouské rozhodně nepatřil, zájem země však byl i kardinálovým
zájmem. Tím spíše, že rozpad bezdětného manželství by jen urychlil nástupnictví
Monsieura, a to znamenalo zničení všeho, co Richelieu budoval. Proto královnu,
která už na kolenou prosila o shovívavost, obrazně i doslova pozvedl ze země.
Pak vzniklo další spiknutí a jeho
duší byl tentokrát kardinál. Cílem však nebylo svržení krále, naopak! Šlo o
pokus oba manžele smířit, obnovit jejich společnou domácnost i soužití a
pokusit se tak dát zemi dědice.
Král v nedávné době rezignoval na platonický vztah se slečnou
de La Fayette, která odešla do kláštera. I ona, přestože Richelieua neměla
ráda, Ludvíka přemlouvala, aby se s Annou Rakouskou smířil.
Dne 5. prosince 1637 opustil panovník Versailles a hodlal
přenocovat v Saint-Maures. Po cestě navštívil Louisu de La Fayette v jejím
klášteře Chaillot za pařížskými hradbami. Vypukla bouře a zdálo se, že hned tak
neskončí. Louisa i velitel králových stráží Guitaut Ludvíka přemlouvali, ať
nepokračuje dál a vrátí se do Louvru. Král namítal, že nelze, jeho příjezd už
byl ohlášen jinde. Král totiž žil v mnoha ohledech prostě, jel-li jinam,
putovalo jeho lože a nábytek s ním, a v Louvru král teď neměl kde hlavu složit.
Koho napadlo jako prvního, že je to ideální příležitost ke
sblížení s Annou Rakouskou ? Bouře neustávala, prosby rostly, Guitaut
pokrytecky namítal, že královna ráda Jeho Veličenstvo přivítá ve svých
komnatách, dovolával ohledů na královo zdraví i soucitu se svými muži. Konečně
s povzdechem rezignace vladař Francie svolil. Guitaut bez meškání skočil na
koně a bouře nebouře cválal ohlásit panovníka v Louvru.
Stal se zázrak, o němž budou další století spisovatelé i
historikové nejednou pochybovat! Měsíc po bouřlivé noci bylo jasná, že se
královna nalézá v požehnaném stavu.
Mnozí dodnes tvrdí, že se Ludvík XIII. stal obětí
manipulace, že otcem dítěte byl kdosi jiný a ona noc měla pouze už existující
královnino těhotenství zakrýt. Za otce se pokládal šlechtic od dvora, Richelieu
(je nepravděpodobné, že by takto povedl svého pána), Mazarin (který byl v oněch
měsících jinde) či dokonce dávno mrtvý Buckingham. Upozorňovalo se na rozdíly
povah i vzhledu mezi Ludvíkem XIII. a jeho synem, pozdějším
Ludvíkem XIV., připomínal se mléčný zub, s nímž se dítě narodilo...
Zastánci legitimity potomka, počatého oné noci, bránili čest Anny Rakouské s
tím, že při otevřenosti života dvora a neustálém špiclování by jakýkoliv
milenec neměl šanci na utajení. Odpůrci namítnou, že by určitě měl mnoho šancí,
kdyby za vším stál kardinál, jehož nejvlastnějším zájmem bylo, aby
Ludvík XIII. dědice měl! A tak dále....
Pravdy se nedopátral nikdo. Jisté je, že v září se Anně
Rakouské a Ludvíku XIII. narodil následník, jemuž bylo dáno jméno Louis
Dieudonné, Ludvík Božídar. Zdálo se, že skutečně jde o dar od Boha, že miliony
mší, procesí a modliteb byly vyslyšeny. Linie Bourbonů i pokračování
Richelieuovy politiky byly zajištěny. Zbývá dodat, že za čas se královským
manželům narodil další syn Filip!
Na dědice trůnu měla Francie nejvyšší čas. Král chátral,
stejně jako země. Těžko říct, kdo byl vyčerpán víc. Francie ožebračovaná válkou
a daněmi, zmítaná vzpourou bosáků, nejchudšími z chudých ? Nebo
Ludvík XIII., sužovaný migrénami, dnou, vředy a furunkly, stále více
melancholický a snící o dožití v klidu nábožného rozjímání?
Král ještě nepřekročil čtyřicítku, byl však už jen karikaturou
onoho lovce a vojáka z portrétů. Schoulený ve svém majestátu přestal po odchodu
slečny de La Fayette do kláštera doufat v citový soulad se ženou. Ani
královnina dvorní dáma Marie de Hautefort, snad králem milovaná, ale trápící
jej svou vrtkavostí, nevytrhla Ludvíka z chmur. Asi ani nemohla, když se mu
sama nabízela, ostýchal se jí vladař dotknout. Vzrůstající hrůza ze všeho světského,
devótnost a morbidita vzdalovaly krále světu živých.
Se změněnou mentalitou šla ruku v ruce podezíravost a krutost.
I synovi král ukazoval smutnou tvář. Hněval se, že Dauphin jako první slůvko
řekl "máma". Jediné, na co Ludvík dbal, byla sláva Francie,
splývající s jeho majestátem. A země dobývala konečně vítězství za vítězstvím.
Získala Brisach, klíč k Porýní. Zmocnila se Arrasu, kam král své maršály poslal
s neodolatelnou větou:
"Odpovídáte svými hlavami za
dobytí města."
Jen dvakrát se ještě král rozzářil. Poprvé při narození
druhého syna. Podruhé, když mu obratný Richelieu postavil do cesty svého
chráněnce, mladého a okouzlujícího markýze Henriho de Cinq-Mars. Král naposledy
zadoufal, že nalezl spřízněnou duši.
Cinq-Mars se stal Ludvíkovým milcem, favoritem a mužem zcela
ovládajícím citově vyprahlého krále. Elegantní šlechtic, jemuž se brzy říkalo
pan Le Grand, pan Velký, však začal rychle krále neurotizovat a týrat náladami.
Pod dojmem vlastní důležitosti přestal poslouchat Richelieuovy rady. Skupina
šlechticů kolem něj cítila, že po starcích by měli přijít na řadu oni, mladí.
Cinq-Mars začal konspirovat se Španěly proti kardinálovi. Snad chtěl krále
upozornit na strašlivou bídu země a hrůzu války, jedny z důsledků kardinálovy
politiky.
Markýzův vliv už byl tak velký, že Richelieu najisto počítal
se svou nemilostí. Pak jeho policie zachytila kopii tajné smlouvy, kterou pan
Le Grand uzavřel se Španělskem. Král, jemuž Richelieu dokument předložil, byl
zasažen na nejcitlivějším místě. Nechtěl uvěřit, že za vším stojí ten, jehož
miloval. Monsieur, opět do všeho zapletený, však dotvrdil, že to vše je
Cinq-Marsovo dílo.
Dne 12. září 1642 vystoupil usmívající se Henri de Coiffer
d´Effiat, markýz de Cinq-Mars v elegantním oděvu na prkna popraviště v Lyonu.
"Co to, pánové, mé neštěstí vás dojímá víc než mne ?" pozdravil
ztichlé soudce a pak hned položil hlavu na špalek.
"Ludvík, jako všichni slaboši, postrádal
velkodušnosti", konstatuje v závěru Tří
mušketýrů Velký vypravěč. Kolikrát, alespoň ve věcech království, Ludvík
osvědčil, že mu nic není tak vzdáleno jako slabošství? Ani teď nebyl slaboch. A
velkodušnost si dovolit nemohl!
Král nic nedal na prosby
nejmocnějších a milost Cinq-Marsovi neudělil. Mísily se v něm pocity lítosti,
zrady, pomsty i žalu. V době popravy prý hrál šachy a poznamenal:
"Chtěl bych vidět ten
obličej, jaký teď pan Le Grand dělá!"
Vzápětí upadl do hlubokého smutku.
Bylo to poslední spiknutí, které král zažil. Kdyby měl
Cinq-Mars více trpělivosti a obezřetelnosti, dočkal by se úspěchu. Král i jeho
ministr totiž umírali. V listopadu 1642 se Ludvík XIII. smířil s
kardinálem, od nějž jej oddělil Cinq-Mars. Bylo to poprvé a naposledy, kdy
Ludvík XIII. na Richelieua vskutku zanevřel! Smířili se na poslední
chvíli. Vyčerpaný, bolestmi trpící a přesto vojska do pole vedoucí kardinál
položil Ludvíku XIII. k nohám poslední vavřín svého válečnického úsilí,
Perpignan, klíč k jihu a Pyrenejím. Odkázal ještě králi svůj palác a v prosinci
1642 zemřel.
Ani králi mnoho času nezbývalo. Smíření s okolím, náprava
bezpráví a zabezpečení životního díla se stalo smyslem posledních měsíců
Ludvíkova života. Bratr Gaston byl povolán zpět ke dvoru. Z Bastilly a dalších
pevností vyšli ti, kteří tu byli po předchozích komplotech zavřeni: bělovlasý
Bassompierre, s nímž Ludvík táhl přes Alpy, Vitry, který na králův rozkaz kdysi
zastřelil Conciniho, César Vendôme, jemuž ve vězení zemřel bratr. Místo ve své
radě dal král Richelieuovu odchovanci, kardinálu Mazarinovi. Cílevědomý a
lišácký Ital ještě stihl Ludvíkovi pomoci zajistit správu země po dobu synovy
nezletilosti.
Království měla po panovníkově smrti vládnout regentská Rada,
v níž většina Richelieuových věrných zabezpečovala kontinuitu koncepce.
Jen královně král zcela neodpustil a dělal vše proto, aby
nemohla rozhodovat. Bál se po mnoha zkušenostech, aby Anna Rakouská nešla ve
šlépějích jeho matky ?
Dne 21. dubna 1643 si na lůžko
upoutaný a o beznadějnosti svého stavu informovaný Ludvík XIII. povolal
prvorozeného syna, právě slavnostně pokřtěného.
"Jak se jmenujete ?" zeptal
se.
"Ludvík XIV.,"
odpověděl Dauphin.
"Ještě ne,"povzdechl si
trpce král.
Dne 10. května prý měl panovník podivný sen. Zdálo se mu o
velkém vítězství francouzských zbraní nad Španěly, o bitvě, v níž se rozhodlo o
vítězství Francie ve Třicetileté válce. Nechtěl uvěřit, že to byl jen sen. Brzy
po jeho smrti dorazili poslové se zprávou o velkém triumfu mladého vévody
d´Enghien, budoucího Velkého Condé. Vítězná a rozhodující bitva, jíž král
předpověděl, se strhla u Rocroi.
"Ví Bůh, jak jsem rád, že
odcházím k němu," pronesl v posledních dnech panovník, jemuž se život stal
slzavým údolím, povinnost údělem, smyslem, cílem i břemenem nejtěžším.
Majestátní roli Jeho Veličenstva
Nejkřesťanštějšího krále hrál důstojně až do konce. Dne l4. května 1643, ve
výroční den smrti jeho otce, se u Ludvíkova lůžka shromáždil celý dvůr. Král
byl zaopatřen všemi náležitostmi křesťana a všichni věděli, že mu zbývají jen
hodiny či minuty. Komnata byla zaplněna do posledního místečka, přítomní
upírali oči na voskovou tvář, nedalo se dýchat, vladař při vědomí však
nenařídil, ať otevřou okna či odejdou. Neslučovalo se to s rituálem jeho
představ! Důstojně, s tiše vysloveným jménem Ježíšovým na rtech, odešel hlavní
herec posledního aktu ze scény.
Žádné komentáře:
Okomentovat