čtvrtek 11. března 2021

MARMONTŮV ŽIVOTOPIS OD MICHALA ŠŤOVÍČKA PRÁVĚ VYŠEL

 MARMONT  s podtitulem, Napoleonův maršál s cejchem zrádce, z pera Michal Štovíčka představuje Louise Viesse de Marmont, vévodu z Ragusy, a život plný dramatických událostí, bitev i dramat v bouřlivé době. Šlechtic rodem a Bonapartův spolužák se stal, stejně jako on, dělostřeleckým důstojníkem, přidal se k revoluci, která otevírala dveře k vzestupu, a v Bonapartově blízkosti prožil dvě tažení do Itálie i výpravu do Egypta a Sýrie. Přestože patřil mezi Bonapartovy přátele, nedostal maršálskou hůl hned a musel na ni čekat do roku 1809 a závěrečné bitvy u Znojma. V tažení, které skončilo Slavkovem, vedl jeden armádní sbor skrze rakouské Alpy, pak spravoval Napoleonem vytvořenou provincii Illyrie a v Dubrovníku, tehdy Raguse, si jeho jméno připomínají v dobrém dodnes. Velel ve Španělsku, kde vystřídal neúspěšného Massénu, prohrál s Wellingtonem roku 1812 u Salamanky, přesto to ale byl takticky a strategicky jeden z nejnadanějších Napoleonových maršálů, možná nejnadanější hned po Davoutovi. Bojoval houževnatě u Lipska i následujícího roku v boji o Francii, pak ale se stal, jak říká podtitul Šťovíčkovy knihy, maršálem s cejchem zrádce, neboť jeho sbor, to poslední, co císaři zbylo, kapituloval. Stalo se to sice v maršálově nepřítomnosti a Marmontova vina je dodnes sporná, přesto se slovo ragusard, odvozené od jeho predikátu, ujalo jako synonymem pro nejčernějšího zrádce. Žil ještě dlouho, v revoluci 1830 ale musel opustit Francii... Potkal se s Orlíkem, Napoleonovým synem, navštívil Čechy a zanechal mnohasvazkové paměti, vydané až po Marmontově smrti. Jsou poutavé i záludné, neboť se snažil očistit a sebe ukázat v nejlepším světle, obsahují ale nesmírní kvantum událostí, postřehů a hodnocení...

            Životopis tohoto pozoruhodného muže napsal Michal Šťovíček, autor monografie maršála Davouta, Vendéeských válek i syntézy revolučních válek pod titulem Francie proti Evropě, tedy už zkušený autor, který tu plně potvrzuje, jak dalece vyzrál. Úskalími složitého životního příběhu, kde se musí nejednou oddělovat zrno od plev a pravda od lži, provádí čtenáře vytříbeným stylem v promyšlené kompozici, které z jeho Marmonta činí čtenářskou lahůdku. Text doplňují pasáže o tom, co si a maršálovi mysleli a jak ho soudili současníci, je tu i soupis pomníků s maršálem souvisejících a navíc i překlady poutavých úryvků z Marmontových pamětí včetně jeho postřehů, které se týkají Čech.

            Ke kladům knihy v nemalé míře přispívá větší formát a spousta kvalitních vyobrazení i map.

            Knihu vydalo nakladatelství AKCENT Třebíč a získat ji můžete mj. na dobírku na adrese vydavatele http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php.

 

pondělí 22. února 2021

VÁLKY V KRAJKÁCH

 

Války v krajkách, které právě vyšly, jsou už sedmým svazkem cyklu Bitvy a osudy válečníků. Vydalo je nakladatelství AKCENT Třebíč a objednat si knihu lze mj. na dobírku na http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php Pro případné zájemce a zvědavce přikládám obsah, který mluví sám za sebe...

 OBSAH

Válka jako galantní slavnost…

PORÁŽKA BOJOVNÉHO KRÁLE (Bitva v Poltavy roku 1709)

Karel XII. a bitva u Narvy / Tažení do Ruska / Švédské vítězství u Holovčina / Ruské vítězství u Lesné / Mazepovo povstání / Přípravy k bitvě / Peklo mezi redutami / Ztracené bataliony / Jako když se sesouvá dům / Pro Kristovy rány, neopouštějte krále! / Ústup ke Dněpru

HROM I ŠTÍT FREDERIKA IV.

(Život a smrt dánsko-norského admirála Tordenskjolda

Trnitá cesta nepoddajného hocha / Plavčík, námořník, kormidelník, kadet a důstojník / Postrach Göteborgu / Velitel Løvendals Galej / Půjčte mi střelný prach… / Bílá orlice / Dynekilen / Komodor a kontradmirál / Útok na Marstrand / Smrt v souboji

PRVNÍ BITVA FRIDRICHA VELIKÉHO (Střetnutí pruské a habsburské armády u Mollwitz)

Pruský král a rakouská arcivévodkyně / Rakouská protiofenziva / Postup na Mollwitz / Útok rakouské kavalerie / Vítězství krále, který uprchl

DO PRAHY A ZASE ZPĚT (Neúspěšné tažení maršála de Belle-Isle do Čech)

Praga caput regni / Francouzi v Čechách / Praha v obležení / Těžký ústup mrazem

PROHRA U CHOTUSIC (Bitva, kvůli níž přišla Marie Terezie o Slezsko)

Honěná kolem Čáslavi / Bitva na obzoru / Rozvinutí / Jezdecký útok / Jak snadno se vítězství změní v porážku / Bilance

BOUŘLIVÝ ŽIVOT MARŠÁLA DE SAXE (Válečná tažení muže, který byl ztělesněním války v krajkách)

Levoboček saského kurfiřta / Tvrdé vojenské řemeslo a křehká pouta manželství / Války na východě / Rýnská fronta / Pražské dobrodružství / Neslavnější bitva / Bitva u Rocoux a dobytí Rakouského Nizozemí / Lawfeld, poslední bitva / Smrt ve slávě

STŘÍLEJTE PRVNÍ, PÁNI FRANCOUZI! (Vítězství Ludvíka XV. v bitvě u Fontenoy)

Tažení k Tournai / Armáda Jeho Veličenstva / Vojska pragmatické aliance / Den před bitvou / Vlažný útok Nizozemců / Anglický nápor / Marné protiútoky / Poslední utažení smyčky

HOHENFRIEDBERG A ŽĎÁR (Dvě rakouské prohry ve 2. slezské válce)

Rakouský vpád do Slezska / Kde jsou Prusové? / Útok na Sasy… / …a útok na Rakušany / Ještě jednu bitvu! / Pruský obrat doprava / Šturm kopce Branná / Konec války

neděle 14. února 2021

KNIHA PAVLA B. ELBA O ADMIRÁLU SMITHOVI


 V nakladatelství AKCENT se chystá k vydání nová kniha Pavla B. Elbla (autora monografií vévody Wellingtona, maršála Bernadotta a dalších) ADMIRÁL SIDEY SMITH s podtitulem "Muž, který změnil Napoleonův osud". Autor v prvních řádcích říká: 
"Tato kniha je nesmělým pokusem o příspěvek k jubilejnímu 200. výročí smrti císaře Napoleona I. Přibližuje životní osudy jednoho z jeho největších, nejušlechtilejších a nejrytířštějších soupeřů, který proti němu s úspěchem pozvedl zbraň a i podle jeho vlastních slov tak značně ovlivnil jeho osud. V této souvislosti se do mé mysli vkrádá následující, vtíravá myšlenka, která je podle mého názoru v mnohém příznačná: ,O velikosti člověka často vypovídá velikost jeho nepřátel.´.“ Osobně se na tuto knihu velice těším, i když jsem měl možnost nahlédnout do rukopisu, nebo tím spíše, a Pavlu B. Elblovi děkuji za prvních pár stránek, které mi pro čtenáře poskytl. Tady jsou:

 Úvod

     V budově National Maritime Museum – Národního námořního muzea v Greenwichi se nachází pozoruhodná mramorová socha britského námořního důstojníka opásaného mečem. Muž zdánlivě nepochopitelně vyhlíží jako by bojoval na souši, neboť dělová koule se noří do kamenného zdiva u jeho nohou. Jméno vytesané na soklu, jež vše vysvětluje, je Sir Sidney Smith a většina těch, kteří se blíže nezabývají dějinami britského Royal Navy – Královského námořnictva či válek s revoluční a napoleonskou Francií o něm nikdy neslyšela. Samotný monument, objednaný a prohlášený na základě hlasování parlamentu v roce 1842 za národní, vytvořený sochařem Thomasem Kirkem, byl přepraven lodí z Dublinu a nainstalován v červenci 1845 v Námořní galerii Painted HallGreenwich Hospital.

     Navzdory výše uvedené neznalosti Sir Sidney Smith ve své době zastínil dokonce velkého Horatia Nelsona a společně se podíleli na velkých námořních a vojenských úspěších v průběhu zmiňovaných válek z konce 18. a počátku 19. století a změnili tak běh dějin. Nelson se stal britským národním hrdinou, zatímco Smith byl a zůstává téměř zapomenut. Je to nespravedlivé jak vůči jeho osobě, tak vzhledem k současníkům, neboť se jedná o pozoruhodný a poutavý životní příběh. Opakovaně se objevovaly osobní i profesionální paralely mezi ním a Nelsonem, a přesto byl zahrnut vavříny pouze jeden z nich.

     Toto zanedbání se projevuje i v nevelkém počtu jeho životopisců, zejména v porovnání s těmi Nelsonovými. Prvním byl Edward Howard, bývalý námořní důstojník, který sloužil s kapitánem a autorem dobrodružných příběhů Frederickem Marryatem. Jeho biografie o Smithovi byla publikována rok před jeho vlastní smrtí v roce 1840, a přestože mu při práci pomáhal i sám starý Smith, nese se spíše v prozaickém duchu. Druhým životopiscem byl John Barrow, syn Sira Johna Barrowa, bývalého sekretáře Admirality, který znal Sira Sidneye velmi dobře. Kniha vyšla o osm let později a byla v ní využita svědectví Smithových přeživších přátel, zvláště jeho zetě kapitána Septima Arabina. Od té doby vznikly čtyři další biografie: Knight of the Sword Russella Liverpoola z roku 1964, Beware of Heroes Petera Shanklanda z roku 1975, A Thirst for Glory Toma Pococka z roku 1996 a Overlooked Hero. A portrait of Sir Sidney Smith vydaná v roce 2009 Tomem Grundnerem, jež se zakládá především na práci Josepha Hepburna Parsonse vydané již v roce 1914 s názvem Historical Papers Upon Men and Events of Rare Interest in the Napoleonic Epoch, vol. 1.

     National Maritime Museum se nachází pouze nepatrný archiv Smithových písemností. Další informace o něm lze nalézt v sebraných spisech jeho současníků – důstojníků britského Royal Navy, armády i politiků.

     Nic nenasvědčuje tomu, že Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu a další gentlemani na bitevním poli, či gentlemani intelektu jako admirál Lord John Jervis, první hrabě Saint Vincent a Sir John Moore by měli svého současníka Sira Sidneye Smitha v příliš velké oblibě. Patrně jej shledali na jejich vkus příliš impulzivním až bláznivým a obávám se, že i poněkud „blouznivým“, avšak zcela jistě velmi ješitným.

     Během svého života byl Sidney Smith, námořní důstojník, často zaměňován se Sydney Smithem, vtipem obdařeným duchovním a literátem. Existuje například dopis pana Normana Taylora ze společnosti Sydneye Smitha určený novinám Sunday Times hovořící o tom, že v roce 1825 se oba Smithové setkali v Paříži:

     „Pařížská společnost byla zmatena jejich současnou přítomností a duchovní admirálovi navrhl, aby ještě zvýšili zmatek přijetím společných pozvánek. ‚Pokud Vás to nebude obtěžovat, půjdete jako kněz, a já půjdu jako hrdina.‘“

     Nevíme, jak to dopadlo, ale oba muži se patrně velmi dobře bavili, což se o jejich rozpačitém a zaskočeném okolí rozhodně říci nedalo.

     Mimo řady jiných historek se objevily také klepy, že měl Smith poměr s Američankou Elizabeth Pattersonovou, která byla provdána za Napoleonova nejmladšího bratra Jérôma Bonaparta.

     Je třeba si bez obalu říci, že Sidney Smith byl synem dobrodruha a bohaté dědičky, která uprchla z domova za hlasem svého srdce. Ve třinácti letech nastoupil k námořnictvu, bojoval proti americkým vzbouřencům vzpírajícím se britské koruně a poté, co byl dočasně zařazen k švédskému loďstvu, proti Rusům carevny Kateřiny II. Veliké, král této severské země jej povýšil na rytíře, takže se mu jeho britští rivalové posmívali, že je „švédský rytíř.“ V řadě svých listů si tropil žerty z Bonaparta, budoucího francouzského císaře Napoleona I. Navzdory svému vlastnímu přemrštěnému egu na řadu lidí působil spíše nepřesvědčivě a jeden z „neúprosných“ pozorovatelů napsal:

     „Je to nadšenec, který je neustále činný a mimořádně ješitný a který nemá jiný cíl než přesvědčit lidstvo, že nejskvělejším z rytířů je Sidney Smith.“

     V civilním životě tak často působil groteskně, byl teatrální, vychloubačný, arogantní, domýšlivý, tvrdohlavý, svévolný, energický, extravagantní, nicméně schopný, odvážný a v krizových chvílích se nepochybně stával hrdinou. Patrně se považoval za génia a někdy nebyl schopen o sobě přestat mluvit, přičemž bez uzardění tvrdil, že je dost možná největším Angličanem i Francouzem, který kdy žil! Přesto nikdy neodpíral chválu, úctu a zásluhy ostatním, avšak obvykle až poté, co byli podle jeho přehnaného sebevědomí inspirováni k velkým skutkům právě jeho pracovitostí a odhodláním. Těšil se pověsti dobrosrdečného, laskavého a obecně příjemného muže, ale v boji riskoval životy svých podřízených mnohem více než jeho současník a velitel netěšící se v této oblasti dobré reputaci, admirál Thomas Cochrane, hrabě Dundonald.

     Smith rozhodně nebyl „šálkem čaje pro každého“, což potvrzuje i epizoda z prosince 1809, kdy jeho kočí utrpěl zlomeninu nohy při rvačce plynoucí ze sporu s mužem, který jeho pána kritizoval za to, že umožnil Bonapartovi uniknout z Egypta a zotročit celou Evropu. Řada důstojníků na něj nahlížela s nevolí, zejména v dřívějších letech, kdy byl poněkud hanlivě nazýván rytířem zmiňované skandinávské země. Admirál Nelson, s kterým sdílel řadu charakterových rysů, měl zpočátku mnoho důvodů, aby se jím cítil podrážděn, ale nakonec ocenil jeho úspěch a statečnost u Akry, stejně jako admirál George Elphinstone, vikomt Keith, jeho chladný opak, s ohledem na tajné operace a získávání informací, které si Smith s gustem užíval. Viceadmirál Cuthbert, baron Collingwood, ve Středomoří nedůvěřoval Smithově schopnosti plnit vydané rozkazy a prohlásil, že jako jeho podřízený mu způsoboval velké obtíže. Prostě a bez obalu hovořící kontradmirál Sir Thomas Troubridge byl ve svém soudu ještě mnohem příkřejší, neboť prohlásil, že ze Smitha onemocněl, zatímco admirál Edward Pellew, vikomt Exmouth, jej označil za bezstarostného a bezmyšlenkovitého. Vévoda Wellington se domníval, že jeho brilantní pověst je ve své podstatě nezasloužená. Dlouholetý sekretář Admirality John Wilson Croker jej považoval za pouhého větroplacha a snílka a První Lord Admirality Charles Middleton, baron Barham, prohlásil, že jeho nedostatek úsudku znamenal, že si počínal mnohem lépe pod velením, než ve velení. Naproti tomu britské noviny i veřejnost Smitha všeobecně zbožňovaly a byl pro ně neohroženým, statečným hrdinou. Známý bojovník za zrušení otroctví a politik William Wilberforce byl přesvědčen, že nebyl doceněn a zasloužil si od svých krajanů a vlády mnohem víc. Smith byl velmi dobrým přítelem amerického kapitána Ralpha Millera a kapitána Johna Wrighta, jehož smrt v pařížském vězení v roce 1805 jej hluboce zasáhla. Přátelský vztah jej pojil i s francouzským roajalistou plukovníkem Louisem-Picardem de Phélippeaux, který po jeho boku bojoval a zahynul u Akry v roce 1799.

     Byl obecně znám jako Sir Sidney (psáno též Sydney) Smith s útlou postavou, pronikavým, tmavým zrakem, velmi klenutým nosem, nápadnými a ostře řezanými rysy, snědou pletí a tmavými kudrnatými vlasy:

     „Skvěle vypadal, měl obrovské kníry a pronikavé černé oči.“

     Sidney si stejně jako jeho otec, který byl zpustlík, počínal jako sukničkář; měl velmi rád ženy a dámskou společnost. Jeho inteligence a bujará veselost se odrážely i v jeho vzhledu, nicméně vždy si počínal jako pravý gentleman. Nevíme, jak na tom byl s jinými znalostmi, ale vynikal v latině a francouzštině, miloval poezii a skládal dokonce svá vlastní díla k oslavě nejenom svých vítězství, ale i porážek.

     I když v úředních a správních záležitostech byl „beznadějný“, jeho talenty byly jinak mnohočetné a různorodé, ať se již jednalo o vyřezávání různých tvarů z papíru nebo navrhování vyloďovacích plavidel a dalších zbraní nejenom pro útok na francouzskou Boulogne. S penězi zacházel tak lehkovážným způsobem, že v roce 1800 musel být jeho skromný majetek v Norfolku prodán, aby pokryl dluhy. Přesto vždy musel mít to nejlepší, co bylo možné dostat, o čemž svědčí mimo jiné i nákup tehdy módního typu kočáru v roce 1805.

     Stejně jako v případě řady dalších mužů, kteří se v historii proslavili, se v Smithově charakteru a osobě mísilo množství pozitivních, negativních i navzájem protichůdných vlastností, které vytvářely neopakovatelný „koktejl“ jedinečného lidského osudu, s kterým se nepochybně stojí za to seznámit.

                                                                                                                   Prosinec 2020


Prolog

     Palba mušket a děl ve vápencových masivech Alp již utichla a nad nížinami pod nimi planulo žhavé slunce. Dne 13. září 1796 po přímých cestách přes horké pláně Furlánsko–Benátska spěchali kurýři v pestrých uniformách lehké kavalerie. Vyráželi tryskem na západ i na východ z Villa Manin, sídla posledního benátského dóžete Ludovica Manina. Palác v palladiánském stylu byl od 17. století letním sídlem benátských dóžat, pojmenovaným po posledním z nich. Za stěnami tohoto skvostného zámku sídlil hlavní stan francouzské Armée d´Italie – Italské armády, jež se probojovala přes pláně severní Itálie a hory stojící jí v další cestě na Vídeň. Kurýr, který spěchal na východ, zamířil do nedalekého města Udine, kde čekali netrpěliví emisaři nepřátelských Rakušanů. Posel mířící na západ jel patrně do Milána nebo Francie.

     Tento jezdec vezl do Paříže dopis vrchního velitele zmiňované Italské armády generála Napoleona Bonaparta. Šestadvacetiletý mladý muž byl pozoruhodný nejenom svým věkem, ale také vystupováním a vzhledem, který byl v přímém kontrastu s nádherou jeho hlavního stanu a s důstojníky v pestrých, třpytících se uniformách. Jeho malá podsaditá postava s obličejem bledé pleti s dlouhými vlasy splývajícími až na ramena, oblečená do prosté uniformy, působila poněkud zvláštně. Přesto z něj sálala naprostá jistota a sebevědomí, které občas oživil přitažlivým zvlněním rtu, které lze nazvat svůdným úsměvem. Jednalo se o muže kontrastů, kterého jeden z těch, který jej v této době znal, popsal jako „okouzlující osobnost, s hezkým pohledem, bledou pletí naznačující únavu“, zatímco jiný se domníval, že je „zdvořilý, chladný a nevyzpytatelný.“ Další byl zasažen „jeho pozoruhodně fascinujícím úsměvem“, ale dodal, že „jeho výraz se stává strašlivým, když se hněvá.“  Vyzařovaly z něj nezkrotné ambice a grandiózní plány, ale také pochmurné a bouřlivé vášně.

     Nicméně během osmnáctiměsíčního tažení v Itálii porazil nejprve Piemonťany, zmocnil se papežských území, vtrhl na území Rakouska a podrobil si starodávnou Benátskou republiku. Jeho energie a fantazie se tím však rozhodně nevyčerpaly a začaly upínat pozornost dále na východ. Možná mu byly inspirací samotné Benátky, toto kouzelné město na mořském pobřeží a občas i v moři samotném. Benátská republika své velké bohatství založila na obchodu s východem a nyní to byl právě východ, který Bonaparta neodolatelně vábil. Jeden z jeho generálů, Louis Charles Antoine Desaix, načmáral několik poznámek o úvahách svého vrchního velitele, které sám vyslechl:

     „Myšlenky kolem Egypta… jeho zdrojích… nalodění 10 000 mužů v Benátkách… určených pro Egypt. Zmocnění se ho. Výhody z toho plynoucí…“

     Plány ve Středomoří se zabýval i Bonapartův dopis z 13. září určený francouzskému ministrovi zahraničí Charlesu-Mauricovi Talleyrandovi:

     „Proč bychom neobsadili ostrov Malta? (…) Staneme se vládci celého Středomoří. (…) Musíme obsadit Egypt. Tato země nikdy nenáležela evropskému národu. Benátčané zde měli po několik staletí nějakou, ale velmi nejistou převahu. Mohli bychom vyrazit s 25 000 muži, provázenými osmi nebo deseti řadovými loděmi nebo benátskými fregatami a zmocnit se ho.“

     Nutno říci, že tato myšlenka nebyla zcela nová. Před více než stoletím byl král Ludvík XIV. vyzýván, aby na Egypt zaútočil a narušil tak holandský obchod namísto toho, aby napadl samotné Holandsko:

     „Egypt leží na cestě do Indie, musíte tam udeřit a zničit obchod Holanďanů.“

     Jeho nástupce na francouzském trůnu Ludvík XV. uvažoval nad dobytím Egypta poté, co ztratil ve prospěch Britů Kanadu, Indii a s výjimkou několika ostrovů i Karibik a tyto myšlenky zcela neutichaly ani po pádu Bastily v roce 1789. V prvních týdnech roku 1797 francouzský konzul v Káhiře  Charles Magallon poslal vládnímu Direktoriu memorandum, v němž opakoval tento návrh, neboť, jak tvrdil, samotní Egypťané i turečtí vládci by uvítali svržení mameluků, podivné válečnické kasty kavkazského původu, která zemi v područí Osmanské říše prakticky ovládala. Tuto záležitost zvažoval i Talleyrandův předchůdce Jean-François Delacroix, ale došlo k jejímu odmítnutí, neboť Francie si nechtěla znepřátelit Turecko. Když jej pak Talleyrand nahradil ve funkci ministra zahraničí, dal přednost ambiciózním plánům a s obsahem Bonapartova dopisu se zcela ztotožnil.

     Ctižádostivý generál se tak mohl svými východními sny zabývat i nadále. Egyptské dobrodružství mělo směřovat k třem zásadním cílům:

     „Založit na Nilu francouzskou kolonii, která by prosperovala bez otroků a sloužila Francii namísto republiky Santo Domingo (bohatý ostrov Hispaniola v Karibském moři, který padl do rukou Britů) a všech cukrových ostrovů, abychom otevřeli trh pro naše manufaktury v Africe, Arábii a Sýrii a zásobovali náš obchod veškerou produkcí těchto obrovských zemí.“

     V neposlední řadě by se jednalo o prostředek k útoku na nesmiřitelného nepřítele revoluční Francie Velkou Británii. Dne 17. října 1797 po uzavření míru s Rakouskem v Campo Formiu byla Benátské republika předána Rakušanům a Bonaparte se vrátil do Paříže, kde byl pověřen velením Anglické armády s rozkazy k přípravě invaze na Britské ostrovy. Pro Brity to byl špatný rok, neboť Irsko se ocitlo na hranici povstání, které vypuklo v roce 1798 a Royal Navy se muselo vypořádat se vzpourami na svých základnách ve Spitheadu a Nore.

     Anglická armáda se skládala z nejlepších jednotek, které prodělaly úspěšné tažení v Itálii a na Rýnu a jejich divizní velitelé náleželi k skvělým důstojníkům, jakými byli Jean-Baptiste Kléber, Andoche Junot, Barthélemy Catherine Joubert a Jean-Baptiste Jules Bernadotte, s Desaixem jako velitelem štábu. Při průzkumu pobřeží Lamanšského průlivu si Bonaparte uvědomil, že invaze je za daného stavu věcí nemožná, protože francouzské námořnictvo rozptýlené v několika přístavech je příliš nezkušené na to, aby bylo schopné Britům čelit. Ti navzdory uvedeným vzpourám demonstrovali své schopnosti porážkou Španělů v roce 1797 v bitvě u mysu Saint Vincent a Holanďanů u Camperdownu. Bonaparte nakonec učinil toto rozhodnutí:

     „Nezůstanu zde, tady se nedá nic dělat. Má sláva je téměř zapomenuta: Evropa je příliš malá na to, aby mi poskytla prostor.“

     Znovu „upřel zrak“ na východ, směrem do Indie, k obrovskému zdroji britského bohatství. Nicméně jeho fantazie se zabývala především dobýváním a kolonizací Egypta:

     „Co by se dalo z této krásné země během padesáti let prosperity a dobré vlády učinit? Představivost se těší okouzlujícími výhledy. Tisíce zavlažovacích kanálů by zkrotilo a rozdělilo vody Nilu do každé části země. (…) Četní přistěhovalci z hlubin Afriky, z Arábie, ze Sýrie, z Řecka, z Francie, z Itálie, z Polska, z Německa, by počet obyvatel ztrojnásobili. Obchod s Indií by opět proudil starodávnou cestou. (…) Francie, vládkyně Egypta, by rovněž získala vládu nad Hindustánem. Není daleko den, kdy si uvědomíme, že proto, abychom skutečně zničili Anglii, musíme obsadit Egypt.“

     Ale zatímco vítězové námořních bitev, admirálové John Jervis, hrabě Saint Vincent a Adam, vikomt Duncan, byli schopni zabránit invazi na Britské ostrovy, zdálo se, že není nikdo, kdo by byl schopen čelit napadení Egypta. Bonaparte vládnímu Direktoriu sdělil:

     „Vrátím se do Paříže a uštědřím nepříteli smrtelný úder. Nyní se není čeho obávat. Evropa je klidná. Rakousko se nemůže hnout, Anglie je zaměstnána přípravou obrany na invazi a Turecko vyhnání Mameluků uvítá.“

     Nicméně direktoři namítali, že pokud francouzské loďstvo není schopné ovládnout kanál La Manche po dobu nutnou k přepravě invazní armády, jak by pak bylo možné doufat, že bude schopné provázet armádu po celou dobu plavby Středozemním mořem? Bonaparte sveřepě tvrdil, že na východ od Gibraltaru se nenachází jediná britská loď. Royal Navy by se do Středomoří pochopitelně mohlo vydat, ale její starší admirálové byli tak zaujati obranou domovských Britských a Západoindických ostrovů, že pouze velitel s originálním myšlením a představivostí by si byl vědom hrozby.

     V září 1797 existovali pouze dva britští námořní důstojníci, kteří výše uvedený požadavek splňovali. Jednalo se o jednoho kontraadmirála a jednoho kapitána. Oba muži byli velmi originální, ale rovněž podivuhodně podobní: nápadití, aktivní, stateční, ambiciózní, těkaví a marniví, ale s rozhledem a smyslem pro velení. Jmenovali se admirál Sir Horatio Nelson a kapitán Sir Sidney Smith, hrdina našeho příběhu. Naštěstí pro Bonapartovy ambice se oba nacházeli mimo službu a bylo nepravděpodobné, že se na moře vrátí. Nelson jako kapitán a komodor již způsobil Francouzům velké škody. Bylo mu osmatřicet let a v roce 1793 po pěti letech na nuceném polovičním platu byla jeho přítomnost více než znát. Pomohl přivést k roajalistickému Toulonu neapolské posily, i když jej to nezachránilo před republikány a se svou menší řadovou HMS Agamemnon se zmocnil skvělé francouzské válečné lodi Caira. Sehrál hlavní roli při dobytí pevnostních měst Bastia a Calvi na Bonapartově milované rodné Korsice a způsobil porážku španělské flotily, když pod Jervisovým velením u Saint Vincent, ale bez jeho rozkazu, vyrazil z britské linie a vrhl se na nepřátelské divize, čímž jim zabránil v koncentraci sil. Neuspěl však na kanárském Tenerife, kde osobně vedl vylodění a útok v přístavu Santa Cruz, byl raněn, přišel o pravou ruku a byl donucen ke krvavému ústupu.

     Nelson se domníval, že jeho kariéra prakticky skončila a 16. srpna 1797 admirálovi Jervisovi napsal:

     „Levoruký admirál již nikdy nebude považován za užitečného. Proto čím dříve se dostanu do velmi skromného venkovského domu, tím lépe.“

     Zotavoval se v Londýně a trávil čas sezeními u malíře Lemuela Abbotta a sochaře Lawrence Gahagana.

     Další potenciální hrozbou byl pro Francouze dvaatřicetiletý kapitán Smith, temperamentní, pohotový, se smělou, živou vizáží a jiskrným pohledem. V září 1797 se však nacházel v pařížském vězení a zdálo se, že bude poslán pod gilotinu jako špion a žhář, přestože byl britským námořním důstojníkem. Bonaparte rozhodně neočekával, že se s ním brzy opět setká na bitevním poli. Vše nasvědčovalo tomu, že mimo hru zůstane i Nelson. Nicméně v případě kapitána Smitha, mimořádného důstojníka s extravagantním charakterem, bylo třeba s neočekávaným počítat.


pondělí 21. prosince 2020

PREVIEW KNIHY MICHALA ŠŤOVÍČKA "MARMONT, NAPOLEONŮV MARŠÁL S CEJCHEM ZRÁDCE"

 Michal Šťoviček (netřeba jej představovat, stačí připomenout jeho tituly Vendéeské války, Francie proti Evropě a monografii Davout: Železný maršál) odevzdal nakladatelství AKCENT rukopis své nejnovější knihy o Marmontovi, jednom z nejnadanějších a nejkontroveznějším z Napoleonových maršálů. Kniha už se láme a počítám, že se do jara objeví v nabídce nakladatelství a v knihkupectvích. Autor mi laskavě nechal nahlédnout do toho, co chce o knize říci, i do obsahu, a protože jsem měl možnost číst i rukopis, mohu toto dílo vřele doporučit! Nuže, Michal Šťoviček ať mluví sám za sebe:
 

Jsem vskutku zvědav, jaký tato kniha vyvolá či nevyvolá zájem p. t. čtenářstva – všichni jen trochu zasvěcení vědí, že jde o napoleonskou osobnost s ne zrovna zářivou pověstí. Ale když už existují biografie odpadlíků s napoleonskou maršálskou holí Bernadotta a Murata, proč nakonec nepřidat třetího do mariáše, dokonce leckdy označovaného za nejzrádnějšího.

Na rozdíl od předchozích knih, jejichž témata mě a priori přitahovala, jsem k námětu nepřistupoval s předběžným nadšením. O téhle postavě jsem toho koneckonců věděl velice málo : jakási reforma dělostřelectva, jakási účast v bitvě u Znojma, jakási zrada… Hlouběji mě nikdy nezajímala a ani ve snu mě nenapadlo, že bych někdy chtěl psát cokoli zrovna o ní. Přesto jsem se po určitém váhání rozhodl, že do té neznámé vody skočím. Nejprve mě pan Jiří Kovařík upozornil, že Marmont je velmi zajímavá postava a že by za biografii rozhodně stál, a jeho názor nešlo brát na lehkou váhu, takže jsem si ho správně vyložil jako přímé, byť nikoli kategoricky formulované vybídnutí, Jako uznání a důvěra v mé schopnosti mě to rozhodně potěšilo. K tomu se přidal pocit, že bych vlastně po dvou-třech letech nečinnosti snad mohl zkusit zase něco spáchat, byť jsem zrovna na další knihu nepomýšlel : když jsem dopsal Železného maršála, řekl jsem si „třikrát a dost, nic lepšího ze sebe beztak už nevydám, takže zároveň v nejlepším přestat”... Zvažoval jsem kdyžtak jen nějaké kratší eseje mimo knižní trh. Jelikož mě ale odjakživa zajímají osobnosti nejednoznačné, více než vyložení klaďasové se svatozáří, a Marmont se mi po prolistování prvních 30-40 stran stručných informací právě takovou nejednoznačnou osobností zdál, rozhodl jsem se posléze do toho jít. K čemuž mi pan Kovařík s laskavostí jemu vlastní promptně zapůjčil a doporučil něco literatury k vybraným tématům, za což jsem mu velice vděčen.

Vzhledem k počátečním neznalostem pro mě geneze knihy znamenala zvýšené nároky na sběr, studium a výběr pramenů, abych se pokud možno vyhnul omylům či jednostrannostem. Pokládal jsem si samozřejmě za povinnost prezentovat i toho téměř všemi zatracovaného zrádce z Ragusy tak, jak vytýčil již jeden z praotců všech dějepisců – sine ira et studio. Mým cílem bylo Marmonta vylíčit s jeho klady i zápory, nikoli soudit. Leckdy ovšem hodnotit či soudit bylo záhodno, ale to jsem v textu přednostně a podle možností přenechával jiným, aby si čtenář, již obeznámený s dějinami napoleonských válek, z konfrontace dobových dokumentů a výroků sám utvořil vlastní názor.

Dosavadní Marmontovy knižní biografie by lenochod tříprstý spočítal na prstech jedné ruky, a jsou pouze francouzské, Tak pokud jste předběžně ochotni sáhnout po této (403 stran se 150 obrázky), držte mi palce, abych ji zdárně připravil k vydání a pak směl jen doufat, že nebudete říkat „no, měl radši zůstat u toho třikrát a dost”.

Zde opis záložky :

Auguste-Frédéric-Louis Viesse de Marmont se řadí ke spíše opomíjeným Napoleonovým maršálům, ač jeho život nebyl o nic méně pestrý než osudy těch nejznámějších. Jako tuctový venkovský šlechtic spolu s mnoha jemu podobnými vděčil za svůj vzestup Francouzské revoluci a hlavně setkání s o 5 let starším Napoleonem Bonapartem, k němuž záhy obdivně přilnul a který si ho také trvale oblíbil. Jemu pak sloužil 20 let věrně, stále a poctivě (i když nikoli bez občasné oboustranné nevole) – jako voják na taženích v Itálii, Egyptě, Rakousku, Španělsku, Německu, Francii, i jako civilní správce Napoleonem vytvořené provincie Ilýrie. Hodnost kapitána získal ve svých 19 letech, divizního generála v 26 letech, maršála v 35 letech – shodou okolností na naší půdě, za podíl na vítězství ve druhé Napoleonově bitvě na Moravě. Všechny Marmontovy schopnosti a zásluhy však následně přebil a smazal jediný jeho čin v posledních dnech Napoleonovy vlády, jímž se rázem stal jednou z černých ovcí napoleonské epopeje. Jeho jméno upadlo v opovržení a 100 let se používalo jako synonymum zrádce. Tento jeho skutek je také v podstatě jediný, který ohledně jeho osoby utkvěl v kolektivní paměti současníků i budoucích generací. Tato kniha se nepokouší vynášet soud nad nejednoznačnou osobností a jejími činy a názory, jen podrobněji zmapovat celý příběh pozoruhodného života.

 A k tomu obsah:

 LÉTA UČEDNICKÁ A REVOLUČNÍ 

S BONAPARTEM V ITÁLII A V EGYPTĚ

PRVNÍ DĚLOSTŘELEC KONZULÁTU

Z UTRECHTU DO DUBROVNIKU

VELENÍ V DALMÁCII

BITVA U ZNOJMA

GUVERNÉR ILÝRIE

PROTIVNÍK VIKOMTA WELLINGTONA

NA BITEVNÍCH POLÍCH NĚMECKA

OBRANA FRANCIE

ZRADA

TŘI SLAVNÉ DNY

MANŽEL BANKÉŘOVY DCERY

EXIL

NAPOLEON A JINÍ MARMONTOVÝMA OČIMA, MARMONT OČIMA JINÝCH

PAMĚTI A PAMÁTKA VÉVODY DUBROVNICKÉHO

PŘÍLOHY (Marmont o bitvě u Přestanova a Chlumce, Marmont o své kariéře, Marmontova cesta do Čech; chronologie)