MUSEU MARÍTIM, GALÉRA OD LEPANTA A JINÉ KRÁSY BARCELONY

 

Tak mě napadlo, že se tu už dlouho neobjevilo nic o cestách po světě a muzeích, které v něm jsou. Na facebooku jsem sice o návštěvě Barcelony v září psal, předpokládám ale, že ne všichni na sociální sítě chodí, i když se budu řadou snímků opakovat. Barcelona je krasavice, která mě chytla za srdce podobně jako Paříž. Nebylo to kvůli Sagradě Familii, ani pro Gaudího, město má prostě atmosféru, Katalánci srdce, a kdo by si navíc nezamiloval tapas, paellu, sangrii (nemluvě o španělské brandy...).

  

Museu Marítim z boku a z výšky Monjuicu

Barcelona, město s bohatou historií, proslula mimo jiné mořeplavbou a královskými loděnicemi, proto v tom, co se s Drassanes Reials (tak se katalánsky ty loděnice jmenují) dochovalo, vzniklo Museu Marítim, Námořní muzeum. Přimyká se k náměstí s Kolumbovým sloupem nedaleko počátku třídy Rambla, je v něm krásných chládek a jako lákadlo vás vítá ponorka Ictíneo I, skutečně funkční plavidlo, které sloužilo v letech 1858 až 1859 a bylo tady postaveno. Silně připomíná ponorku Sword ze Zemanova "Vynálezu zkázy", jen ty ťapičky jí chybí... V přístavu má elegantnější sestru Ictíneo II, spuštěnou roku 1864...

Ictíneo I v muzeu a Ictíneo II v přístavu

   Vstupné do muzea není přehnané, má stálou expozici i expozice krátkodobé, uvnitř mezi kamenným sloupovím a pod klenbou najdete modely barcelonského přístavu na počátku novověku, makety lodí, artefakty a ikongografii, která k moři patří, nic z toho ale není neobvyklé, nebýt toho, že...
   Nebýt toho, že v roce 1568 v těchto loděnicích postavili galéru La Real, která byla roku 1571 vlajkovou lodí dona Juana d´Austrii a v bitvě u Lepanta se střetla se Sultanou, vlajkovou lodí Ali Pašy, velitele loďstva tureckého. Tahle bitva zastavila osmanskou invazi ve Středomoří, která započala dobytím Rhodu, výboji piráta admirála Haireddina Barbarossy a vrcholila dobytím Malty...  

Dva obrazy bitvy u Lepanta; ten horní najdete v muzeu

   V roce 1971, když od Lepanta uplynulo 400 let, postavili Barceloňané repliku slavné lodě v měřítku 1:1, byť bez stěžňů a oplachtění, které by se do muzejních hal nevešly. Původní loď měla výtlak 237 tun, délku 60 metrů, šíři 6,2 metrů, pohánělo ji 290 veslaůu, na palubě měla 400 vojáků a 9 děl. Je to nádherná loď a vy si ji můaete prohlížet, aniž musíte mít parfémovaný kapesník u nosu, neboť galéry byly pověstné tím, že zápach z nich sahal až za obzor...

Úžasná replika ze všech stran...

Model s oplachtěním v muzejní expozici

  Kousek od tohoto muzea je navíc úpatí Monjuicu, korunovaného bastionovou pevností, o níž se dočtete i v prvním i druhém svazku mojí Poloostrovní války, neboť tady tvrdě válčili maršál Augereau, či generál Gouvion Saint-Cyr.

Monjuic, strážce přístavu, a jedno z mnoha děl na jeho vrcholu

  A k Barri Gótic, gotické čtvrti, kterou pokládám za nejkrásnější část města, (což dokládá pár snímků) je to odtud na dostřel šípu...

Krása gotické čtvrti a klasicistního Královského náměstí v ní

   Mimochodem, prolink na web muzea najdete v nadpisu článku.
  

PORTSMOUTH DOCKYARD 2012

Letos v srpnu, při dovolené v jižní Anglii, kde mám větší možnost pohybu než normální turista, neboť tam žije moje dcera, jsem neodolal a už poněkolikáté navštívil Dockyard v Portsmouthu, tedy ono pro mě hodně magické místo v přístavu, které bezpochyby představuje jedno z nejúžasnějších námořních muzeí na světě. Dojmy byly tentokrát poněkud rozporné, neboť Mary Rose, na kterou se těšila moje žena, navštívit nešlo. Je letos uzavřená, staví se pro ni nová hala, kam bude snad v příštím roce přemístěn onen pětačtyřicetimetrový trup karaky, dokončené roku 1511, údajně jedné z prvních lodí, schopných pálit boční salvu. Při střetu s francouzskou flotou se roku 1545 potopila, přesněji se převrhla a o něco víc než míli od vjezdu do portsmouthského přístavu šla pod vodu i se čtyřmi stovkami mužů na palubě. V říjnu 1982 ji vyzdvihli, a pak spočinula v kryté hale, kde je neustále zkrápěna vodou. Jak bude její nový, nahrubo dokončený a s muzeem Mary Rose spojený příbytek vypadat, to vám nejlépe ukáže video z youtube; prolink na něj vkládám do nadpisu.

          Upřímně řečeno, zklamala mě perla celého muzea v portsmouthských docích, slavná HMS Victory. Stále spočívá ve svém suchém doku a je přístupná, leč notně odstrojená, od loňska zbavená horních částí stěžňů, všech ráhen, většiny takeláže, příďové ozdoby, karonád na přídi, atd. Jak vypadala v době mojí návštěvy, to vám nejlépe ukáže fotografie, a reportážní videa snímání výše uvedených částí můžete najíit na youtube, třeba na této adrese: http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=eGiglID-Zjo#at=122 (kdyby nefungovala, zadejte: HMS Victory Removal of the Fore topsail yard - footage from above the ship!)

HMS Victory

Plně přístupný je nadále HMS Warrrior, první obrněná a stále paroplachetní loď Royal Navy z roku 1860. Přesněji jde klasifikací o obrněnou fregatu s délkou trupu 127 m, což byl zhruba dvojnásobek rok předtím spuštění francouzské La Gloire. Navštívit interiéry obou plavidel, HMS Victory a HMS Warrrior, je úžasný zážitek už pro srovnání dvou po sobě následujících generací válečných plavidel a změn podmínek pro službu i život posádek; kontrast, i když jej dopředu předpokládáte, je neuvěřitelný. Tuto loď nejspíš čeká v dohledné době nátěr trupu, neboť ze strany od města je vidět, ře mezi černou prosvítá suříkový nátěr spojnic železných plátů.

HMS Warrior

 Jsou tu i další lákadla, tedy stálé expozice, které tu má jak Mary Rose, tak HMS Victory, dioráma bitvy u Trafalgaru a shopy s námořní tematikou, v nichž se dřív daly najít jinak nesehnatelné knihy, leč tentokrát to bylo s jejich nabídkou poměrně slabé. Místo knih jsme se vrhli na decentně pohledné porcelánové námořnické hrnky. Dva s nápisem „Captain word is law“ a  „Galley slave“ už máme (ten druhý si v Greenwichi vybrala moje žena pro sebe, aby návštěvy doma věděly“who is who“, když ale navštěva není, klidně doma pije kafe s mého kapitánského!!!) a teď k němu ve snaze povýšit přidala třetí s nápisek "Skipper". Hrnek, na kterém je citace z námořního zákoníku o tom, že posádka musí být při sebemenším projevu reptání bičována (spatřeno rovněž v Greenwichi, leč nekoupeno...), bohužel, neměli...

Úžasnou věc poskytuje možnost podniknout okružní zhruba hodinovou přístavem takřka na dosah kolem současných plavidel Royal Navy, což za sedm liber doopravdy stojí (jinak za celý vstup do Dockyard zaplatíte kolem 21 liber, což je hodně, můžete se tomu ale vyhnout, neboť vejít do areálu lze volně a návštěvu HMS Warrior či plavbu si koupíte uvnitř za dílčí sumu). Na motorovou loď zvící těch vltavských, jen vyšší, sice vystojíte frontu, u pokladny si ale můžete na křídové tabuli načíst, které válečné lodě v přístavu právě kotví, a kapitán vás při plavbě s každou podrobněji seznámí. Fotografovat je můžete (jak vidíte) po libosti, rozhodně vám nehrozí to, co českým herním designérům po fotografování řecké vojenské základny…

Tohle všechno tam kotvilo...

HMS Cumberland

HMS Defender

HMS Illustrious

HMS St Albans

HMS York

 Právě v onen den mezi britskými loďmi kotvil ruský raketový torpédoborec Vice-admiral Kulakov (třída Udaloj) a dokonce byl i přístupný, jenže když vyhlídková plavba skončila a já se k němu vrhl, otevírací doba končila, nespíš proto, že část posádky odcházela do města, kde bylo v outletovém centru (příjemné a hezké místo, až na ty davy) a kolem Spinnaker Tower vidět spoustu nezaměnitelných bílých brigadýrek, jimž my říkávali „gramofon“.

Vice-admiral Kulakov

 Spinnaker Tower stojí na závěr rozhodně za zmínku i návštěvu. Tvoří krásně bílou dominantu přístavu i celého města, až po anténu měří 170 m, byla dokončena roku 2001 a vskutku připomíná spinakr, tedy jachtařskou plachtu pro plavbu na boční či zadní vítr. 

Spinnaker Tower v pozadí

 Výhled na město, Dockyard, přístav i otevřené moře s řadou starých pevnůstek je z ní úžasný a prosklená podlaha vyvolává lehkou (u mojí ženy těžkou) závrať.

Na závěr jedno dosti unikátní, tři roky staré video, abyste měli představu, jak vypadala boční salva (pro detailisty valivá salva) oné Nelsonovy vlajkové lodě. 

       

              

NÁMOŘNÍ MUZEUM V CHARLESTONU

Od Filipa Eichenmana, syna mého kamaráda, mi dorazila série snímků z cest za hranice všedních dnů, podobně jako u nedávných obrázků (které se týkali zpřístupnění USS Iowa) opět zpoza Velké louže a s námořní tematikou, která se týká 2. světové války. Měl to štěstí, že mohl navštívit Patriots Point Naval & Maritime Museum v Charlestonu (South Carolina), domovský přístav v muzeum přeměněné USS Yorktown (CV-10), letadlové lodi třídy Essex, spuštěné v roce 1943 a krom akcí na pacifickém válčišti do roku 1945, v korejské a poté ve vietnamské válce proslulé vyzdvižením modulu Apolla 8. Ze služby byla vyřazena roku 1970 a o pět let později zakotvila tam, kde stojí dnes.

 Krom tohoto nejmohutnějšího exponátu, který lze prolézt na letové palubě i zevnitř, zde kotví i USS Laffey (DD-724), torpédoborec třídy Allen M. Summer, zařazený do služby roku 1944, krom jiného účastník D-Day, který podporoval vylodění na Utah Beach a poté bojoval v Pacifiku.

 Třetím přístupným exponátem, byť se zvolna restauruje, je USS Clamagore (SS-343), dieselová ponorka třídy Balao, zařazená až na konci 2. světové války.

 Smůlu měl Filip, že počasí fotografování příliš nepřálo, i tak ale pořídil unikátní sérii fotografií, za kterou mu děkuji a z níž jsem pro vás pár snímků vybral... A pokud chcete o muzeu vědět víc, prolink na příslušné webové stránky je v nadpisu.

USS IOWA JAKO MUZEUM

I když jsem si při zakládání tohoto blogu říkal, že se nepustím do militaristických témat moderní doby, tedy zejména 2. světové války, přece jen toto předsevzetí poruším a budu se vymlouvat, že každé pravidlo má svoji výjimku. Nbo si to zdůvodním, což lze v daném případě snadno dvěma věcmi.
    Zaprvé je léto a v létě se lidé zpravidla rozprchnou, pokud mohou, za hranice všedních dní, kde narazí na řadu zajímavých věcí i podnětů. Už loni jsem se pokusil, zčásti s úspěchem, dát prostor těm z vás, kteří se chcete podělit o leccosy, jež vás na cestách zaujaly, takže i letos berte můj příspěvek jako pobídku k témuž.
    Pak je zde téma mnohokrát už probírané, tedy příspěvky a informace vaše stejně jako moje, týkající se monumentů, památníků či muzeí, jež se k vojenské minulosti vztahují.
    Zdůvodnění mám za sebou, tedy k věci.
    Koncem června mi od kamaráda Pavla E. dorazil mail, který jemu poslal jeho kamarád Jirka, žijící už řadu let v San Francisku, a krom textu obsahoval i celou sérii fotografií Brittany Murraye. Týkaly se USS Iowa, bitevní lodi stejnojmenné třídy (Iowa, Missouri, New Jersey, Wisconsin, Illinois, Kentucky, přičemž poslední dvě se nedostavěly). Taktickotechnická data USS Iowa jakož i bojovou cestu plavidla najdete podrobněji v prolinku, vloženého do nadpisu článku, zde postačí říci, že tento obr bojoval v Tichomoří od Marshallových ostrovů přes Leyte až po Tokijský záliv, účastnil se Korejské války i operací v Perském zálivu

v letech 1987 až 1989, definitivně byl vyřazen ze služby roku 1990 a k vyškrtnutí ze stavu námořnictva došlo roku 2006 s tím, že loď, zakotvená v Suisun Bay v San Francisku, musí zůstat ve stavu, umožňujícím případné přetvoření v muzeum. Tenhle podnik se završil právě v nedávných dnech a text z mailu kamaráda

mého kamaráda, který při tom byl, říká, že v sobotu 23. června USS Iowa (jež vezla i Franklina D. Roosevelta na konferenci v Teheránu) přeplula skrze Sain Pedro´s Main Channel do svého nového domova, kde pak byla 7. července t. r. zpřístupněna jako muzeum-památník. Atmosféru čtyřmílové vzdálenost, kterou bitevní loď urazila zvolna asi za hodinu (v doprovodu požárních lodí, přičemž podplula St. Vincent Thomas Bridge, obrátila a vracela se k novému úvazišti Berh 84 v blízkosti přístavní požární stanice) vystihují

fotografie dokonale a vy, kteří San Francisko navštívíte, budete stát před těžkou volbou, zda dřív na zdejší tramvaj po stopách Bullitova případu, na Golden Gate, na Alcatraz, či sem...

BLÍŽ K TRAFALGARU: MUSEO NAVAL V MADRIDU

Přítel Karel Řezníček mě na mou žádost obšťastnil článkem o španělském Museo Naval, které navštívil. To mu závidím, za článek děkuji a omlouvám se, že jsem většinu jeho fotek nahradil jinými, všichni víme, jak se v muzeích špatně fotí a co dělají skla vitrin... Na jeho fotografiích najdete ukořistěnou francouzskou orlici a vedle onu císařskou devizu praporu s nápisem Empereur des Francais au vaisseau L´Atlas (císař Francouzů lodi Atlas), o níž se Karel zmiňuje. Na dalších mezi modely vyniká Santíssima Trinidad, ještě bez čtvrté paluby... V nadpisu v prolinku najdete další snímky a základní informace naleznete na anglické wikipedii, ťuknete-li v googlu heslo Museo naval de Madrid...

Myšlenka na zřízení španělského námořního muzea, či spíše reprezentativní historické expozice, vznikla již v roce 1790, realizace se však dočkala až roku 1842 a během následujících let se ještě dvakráte stěhovala, než roku 1930 nalezla definitivní asyl v prvním patře španělského námořního velitelství, kde působí dodnes. Vstup do vlastního muzea je vysloveně nenápadný a návštěvníka zde potěší lidové vstupné (3 eura), méně již průchody bezpečnostními rámy a plné legitimování, ale určitě se vyplatí vše podstoupit a jakkoli je zde zakázáno fotit, fotoaparát vám nikdo nebere a tak se logicky neubráníte pokušení jej i použít...

A věru že je zde CO fotit a to, ať již se zabýváte moderním námořnictvem, či loďmi, jež dnes už dávno světová moře nebrázdí. Vzhledem k relativně stísněným prostorům expozic lze konstatovat, že stěžejním pilířem celé kolekce jsou zejména modely, ovšem modely nesmírně pečlivě a detailně vypracované a to od antických plavidel po velké bitevní lodě 20. století. Dalšími pilíři jsou nejrůznější zbraně, obrazy a neposlední řadě vlajky. V místnosti »14« věnované tzv. Trafalgarské epoše nalezneme Gravinovu admirálskou zástavu, jež vlála osudného 21. října na jeho vlajkovém trojpalubníku Princípe de Asturias, dále je zde vlajka francouzského admirála Rosilyho, jež musela být roku 1808 sejmuta z lodi Héros, po té co se z bývalých spojenců stali nepřátelé. Za obdobných okolností se ve španělských rukou ocitla vlajka a palubní orel francouzské lodi Atlas, jenž v rámci trafalgarské kampaně uvázla v přístavu Vigo. Je zde celá řada ne právě moc známých pláten, a to jak zobrazujících bitvu samotnou, tak její hlavní aktéry – samozřejmě především ty španělské... Doplňujících exponátů (tabatěrek, sextantů, dalekohledů, vyznamenání) je zde tolik, že ve vzpomínkách splývají a značná potíž je, že popisky jsou výhradně ve španělštině. Katalog si sice můžete zakoupit, ale přijde vás 40 eur a to ještě jen jeden ze čtyř časo-historických pásem, čili, kdyby jste chtěli mít „komplet“ přehled o všem co vám muzeum nabízí, bude vás to stát plných 160 eur a dosti se ohnete i pod hmotností všech čtyř objemných, ale žel jen prabídně ilustračně vybavených fasciklů (sice četná, ale jen malá a ne moc zřetelná fota). A to je tam spoustu další literatury, například kompletní plány španělských lodí zúčastnivších se Trafalgarské bitvy, včetně nádherných fotek modelů již existujících, jenže tam nebyla žádná historická plátna, tak mě 70 eur odradilo. Místo toho jsem chtěl zakoupit soubor španělských dokumentů a hlášení vztahujících se k celé trafalgarské kampani, jenže ouha nešlo o jeden, ale dva svazky, a 2× 48 eur již přesahovalo mé finanční možnosti – zbaběle jsem raději utekl a šel nabrat duševní rovnováhu k nedalekému památníku událostí 2. května 1808...