VÝSTŘEL OBRÁNKYNĚ ZARAGOZY

Příběh španělské národní hrdinky, která se dostala na řadu obrazů i do mnoha literárních děl, začal v létě 1808 a byl překvapivě krátký. O Agustíně de Aragón, či Agustíně Zaragoza, což oboje značí, že pocházela z aragonské Zaragozy, se toho totiž ví překvapivě málo. Jen stroze se píše o tom, co předcházelo, a pouze kusé řádky mluví o jejím dalším životě, Zazářila jako meteor v létě roku 1808, a pak zmizela…

Plátno Augusato Ferrera Dalmau-Nieto

Španělsko v plamenech

Vše začalo na jaře roku 1808, kdy si Napoleon I., císař Francouzů, usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii španělských Bourbonů, načež dá Španělům místo nich za panovníka svého bratra Josefa. Udělal to, v Madridu ale následoval 2. května výbuch hněvu na Goyově plátně zvěčněného povstání Dos de Mayo a poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettesovi dostal v červenci rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády, jenže město se stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.

            V čele obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6000 církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil všechna předpolí a k tomu městské brány.

Plátno Davida Wilkieho

                          

Zaragoza se brání

Když se drali Francouzi v dalších útocích do města, narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno.

„¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa! Panna (Maria) na Sloupu nechce být Francouzska,“ letělo Zaragozou a patronka města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se rázem stala ochránkyní i symbolem. 

Každý dům, ulice, křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsic smoly s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a navíc působilo jako dýmovnice. 

Císař musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla, nakonec jej i vystřídal generálem Verdierem, bombardování, zahájené 30. června, ale nepomáhalo. Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval. Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, a pracovali všichni, starci, ženy i malé děti.

Dne 2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku. Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena, obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů. Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla s připravenou odpalovací tyčí, neměl však sílu se zvednout.

Odpálené dělo

Tehdy k dělu skočilo dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o válce s Napoleonem o ní napsal:

„Už se blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými, popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel k ústupu.“

Sir Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta, který právě padl, a ona ve snaze pomstít jej nastoupila na jeho místo, španělské eposy však praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již oddáni...

Těžko se Francouzům divit, že ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule v librách, tedy cca 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně, musel způsobit masakr a šok!

Zvláštní je, že francouzské prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune ale psal, že ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že hraběnka Zurita jim nosila jídlo na ty nejnebezpečnější úseky.

Zaragoza se ubránila, neboť 14. srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února vzdalo 1809 maršálu Lannesovi…

Agustína na Goyově grafice z cyklu Hrůzy války

Co je pravda a co legenda?

Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné lokality, pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, ten ale zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou i temperamentní, která chodívala od třinácti za vojáky před kasárna, kde provozovala z nouze nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť věděl, že to není s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí ani za mák nezamlouvali. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným.

            Na cti a statečnosti to hrdince nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení španělských žen z lidu. Agustíně se začalo přezdívat La Artillera a další legenda tvrdí, že hrabě Palafox jí povýšil na podporučíka, spíše ji ale zařadil mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok na větší příděl jídla. Věnoval jí štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka, což je možné. Podle všeho se účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata, propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad, bránila Tarragonu a nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla. Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.

Miniatura, snad skutečný portrét španělské národní hrdinky

AGUSTÍNA V UMĚNÍ

Agustíniných vyobrazení existuje mnoho počínaje dobovou ocelorytinou řada a těžko říci, zda je nějaká z podob autentická. Slavnou scénu vymaloval z proslulých mistrů Brit David Wilkie, Francisco Goya jí věnoval grafický list ¡Que Valor! (Jaká odvaha!) z cyklu Los desastres de la guerra (Hrůzy války) a nejnověji ji zpodobnil malíř bitev Augusto Ferrer-Dalmau. Má na Plaza del Portillo v Zaragoze sochu od Agustína Queroly Subiratse z roku 1908 a je zachycena i na reliéfu zaragozského monumentu na Plaza de los Sitios, jak vleče dělo. Ani krásná literatura na Agustínu de Zaragoza nezapomněla a v čele stojí lord Byron, který jí věnoval několik strof v 1. zpěvu Childe Haroldovy pouti. Strofa 56. dokonce připomíná onen legendární výstřel, byť v prastarém (a jediném) českém překladu Elišky Krásnohorské už přestává být srozumitelná: „Je milý sklán - slz potlačila zdroj; /jí vůdce kles - hned sama vůdcem byla; / šik prchnul již - zpět zchvátila jej v boj; / vrah couval - v čele stihačů jej bila…“ Legendu bořícího vylíčení se jí dostalo v moderním historickém a hodně ironickém románu Flashman in the Penninsula ze série R. Brightwella. Opomenout nelze ani němý 

film z roku 1908 a zvukový z roku 1950.

POCHOD PŘES ŠUMAVU A PŘEPAD KLATOV ROKU 1805

Francouzských vzpomínek na pobyt a akce v severních Čechách roku 1813 i na jižní Moravě v letech 1805 i 1809 existuje dost, o průniku z Bavor, či Horních Rakous přes Šumavu ale neexistuje prakticky žádná. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil na ojedinělé vzpomínky dragounského poddůstojníka Jeana-Auguste Onyona, který se na podzim roku 1805 dostal až za českou zemskou hranici a klel, že musí šplhat přes, jak napsal, „nebetyčné hory, vysoké jako nebe“. Udivovaly jej šumavské hvozdy, neboť pocházel z rovinatého, málo zalesněného kraje kolem Laonu. Mířil na Klatovy, pěší dragouni generála Baraguey d’Hillierse, k nimž patřil, je obsadili a místní obyvatelé přijali cizí vojáky beze strachu. Malý odřad pěších dragounů provedl dokonce výpad proti předním strážím jednotek arcivévody Ferdinanda d’Este, které unikly z Napoleonem obleženého Ulmu a Klatovy raději vyklidily. Byl to jediný střet s Francouzi, k němuž v západních Čechách roku 1805 došlo, a Onyon jej v první ze tří částí svých vzpomínek, nazvaných Mes campagnes d’Ulm et d’Austerlitz en 1805 popsal s obdivuhodnou lehkostí, jistou dávkou poetiky a rozmarností pravého galského ducha .[1]

Pokud jde o dragouny, odešli přes Šumavu na Linec, kde se přidali k jádru Napoleonovy armády, postupující po proudu Dunaje.

„V Čechách jsme trávili celé dny přelézáním přes nezměrně vysoké hory; některé byly porostlé jedlemi starými jak sám čas, vysokými až do nebe s kmeny bez větví až ke koruně, které vypadaly, že podepírají nekonečnou střechu z ponuré zeleně. Jiné zase byly tvořeny obrovskými skalami nakupenými jedny přes druhé a proměnlivých barev podle toho, zda je tvořily mramorové bloky bílé, černé, či šedé. Tu nejvyšší půdu pokrývaly tlusté a sněhem pokryté ledy.

V údolích, které hory dělí, se stále rozprostíraly jedlové střechy, pod které slunce nikdy neproniklo a kde bylo světla asi tolik, že byste stěží mohli číst Moniteur, jakkoliv, byť je ze všech novin nejlépe čitelný, nejdelší a nejspíš následkem toho i nejnudnější.

Napříč celou tou divokou krásou se nachází jen pár chatrčí postavených z trámů, překládaných jedny přes druhé a upevněných na nárožích velkými dřevěnými klíny. Střechy mají ploché, pokryté krátkými tenkými prkny, na kterých leží kousky skal. Prostí obyvatelé nás přijímali beze strachu a viděli nás odjíždět bez lítosti. Do toho obrazu si přimyslete jako protiklad k chmurnému tichu, které těmto místům vládne, řídkou palbu našich vojáků po nepřátelích, který pře námi prchal a nechával nám za sebou večer co večer svá ohniště, baráky i kuřata na rožni… V porovnání s posledními dvěma týdny, strávenými kolem Ulmu tu vedeme pohodlný život, leč včerejšek je stejný jak dnešek a zítřek se mu bude podobat.

Jsme jen kousek od Klatov a poprvé od našeho vstupu do Čech se nám nepřítel pokusil nastavit vzdorně čelo. Jeho armádní sbor má obsazené město; silné odřady obsazují pláň, která nás dělí. Právě jsme podstoupili dost vážnou šarvátku… a nikde ani peloton kavalerie, která by nám chránila křídla, ačkoliv máme co činit s jezdectvem…!

Radíme se a vbrzku máme plán…Šéfové batalionů, kapitáni a mnoho poručíků naší divize má koně; dokážeme dát dohromady na dvě stovky jezdců, kteří bezpochyby dobře obstojí a účinně pěchotu ochrání.

V méně než deseti minutách je na světě skvělá eskadrona složená jen z důstojníků, zformuje se do bitvy,rozdělí se na pelotony a hne se, aby vyrazila kupředu. Velení pěších jednotek je v každé kompanii svěřeno poddůstojníkům.

Naše kavalerie postupuje spořádaně, nejdřív s klidem, dojde dost blízko k rakouským jednotkám a ty dost překvapí, že dnes vidí jezdeckou jednotku, kterou v uplynulých dnech vůbec nespatřili a jejíž příjezd neohlásil ani jediný signální zvuk trubek. Ještě udivenější jsou, když, že na ně ta improvizovaná kavalerie podniká ten nejlépe vedený a nejtvrdší útok na tělo, v mžiku je srazí, pronásleduje a vjede do města, kterým se jen prožene a strhává na útěk jednotky, které tu byly ponechány ke střežení města. Vydají nám to město bez odporu.

V té nádherné bitce jsem měl čest velet pelotonu tiraillérů umístěných na bocích kolony, aby propátrala všechna místa, které by mohl mít nepřítel obsazena. Zápal našeho jezdectva nás strhl, už jsme nepochodovali, ale pádili, abychom měli na vítězství podíl.

Já postupoval rychle s nabitou puškou, byl jsem připravený střílet na první kasku z černé kůže, která by si troufla se přede mnou objevit, když tu jsme spatřil za odvrácenou hranou jednoho příkopu rakouského jezdce, zavaleného vahou jeho koně, který upadl při přeskakování překážky.

Běžím k němu s bodákem před sebou a prstem na spoušti své zbraně. ,Prisonnir!‘, křičím hlasem, který mám hodně silný.

Musím říci, že slovo prisonnir je vynálezem francouzských vojáků, kteří si dovolují porážet ty nebohé Rakušáky, aniž by se dávali námahu se studiem jejich jazyka; ti druzí si už na tuhle náhodnou hantýrku zvykli tak, že při odkládání zbraní neváhají a opakují ten náš výmysl v domnění, že mluví dobře francouzsky, zatímco my myslíme, že na ně voláme německy…

,Parbleu,‘ povídá mi tentokrát dobrou francouzštinou ten spadlý jezdec, ,beztak jsem už pod břichem svého koně uvězněný až příliš, a když mi nepomůžete, abych se ho zbavil, náramně riskuji, že pod ním strávím celý zbytek tažení.‘

Po vítězství se dostává na řadu šlechetnost! Šavle mého zajatce je na tři kroky od něho, sedlové holstry nemá na dosah ruky, zrady se tedy bát nemusím. Položím pušku na zem, pomůžu jezdci, aby se vyprostil, pomáhám mu, aby se zvedl, a on to má hodně zapotřebí, i když zraněný není.

Je to mladý důstojník, nanejvýš pětadvacetiletý, zatraceně hezký chlapík, na mou věru…! Pád ho celý pohmoždil… .Ten zatracený kůň,‘ povídá, , mi skoro zlámal žebra; sotva se za vámi budu belhat!‘

A já, šlechetný vítěz, já mu nabídnu rámě, které on bez okolků přijme. Jeden dragoun vede jeho koně za udidlo a my putujeme k městu, které už naše kavalerie obsadila…“

Jiří Kovařík

---

[1] Oynon, Jean-Auguste: Campagnes et souvenirs militaires. In: Carnet de sabretache 1914, p. 246 a d.

---

Divize pěších dragounů

V roce 1803 byly založeny dvě divize pěších dragounů (divisions de dragons à pied) po třech brigádách pod velením divizních generálů Kleina a Baraguey d’Hillierse. V roce 1805 byli pěší dragouni pro tažení do Německa reorganizováni podle instrukcí ministra války z 7. fructidoru roku XIII (25. srpna 1805). Ve Strasbourgu byla založena jedna divize o čtyřech plucích. Každý pluk pěších dragounů měl dva bataliony po šesti rotách.

Každý z 24 pluků tvořících čtyři dragounské divize Velké Armády dodal dvě roty pěších dragounů. Sestava divize pod velením divizního generála Louise Baraguey d’Hillierse byla následující:
1. brigáda – brigádní generál Joseph-Fidèle Lesuire
1. pluk pěších dragounů, plukovník Ythier-Sylvain Privé[1] (pluky od 1. dragounské divize generála Kleina):

1. batalion – roty od 1., 2. a 20. pluku
2. batalion – roty od 4., 14. a 26. pluku

2. pluk pěších dragounů, plukovník Jacques Lebaron[2] (pluky od 2. dragounské divize generála Walthera):

1. batalion – roty od 10., 13. a 22. pluku
2. batalion – roty od 3., 6. a 11. pluku

2. brigáda – brigádní generál Etienne Brouard
3. pluk pěších dragounů, plukovník Louis Beckler[3] (pluky od 3. dragounské divize generála Beaumonta):

1. batalion – roty od 5., 8. a 12. pluku
2. batalion – roty od 9., 16. a 21. pluku

4. pluk pěších dragounů, plukovník Nicolas-Martin Barthélemy[4] (pluky od 4. dragounské divize generála Bourciera):

1. batalion – roty od 15., 17. a 25. pluku
2. batalion – roty od 18., 19. a 27. pluku

Celková síla divize činila cca 7.200 mužů a 10 děl. Vedle Baraguey d’Hilliersových dragounů postavil jeden batalion pěších dragounů také maršál Masséna v Itálii (pěší dragouni z pluků č. 23, 24, 28, 29 a 30 – pluky dragounské divize generála Mermeta). Divize pěších dragounů Velké Armády byla rozpuštěna již 8. prosince 1805, Massénův batalion v lednu 1806, a dragouni se vrátili ke svým mateřským jednotkám (částečně již doplněným kořistními rakouskými koňmi).

Jakub Samek, Napoleonova armáda v roce 1805.

---

[1] Plukovník 2. dragounského pluku.
[2] Plukovník 6. dragounského pluku.
[3] Plukovník 8. dragounského pluku.
[4] Plukovník 15. dragounského pluku.

ŽELEZNÝ MARŠÁL-UKÁZKA Z KNIHY

ŽELEZNÝ MARŠÁL, monografie z pera MICHALA ŠŤOVÍČKA, se v těchto dnech dostává na knihkupecké pulty, a třebaže ji někteří z vás už mají, vkládám sem se souhlasem autora jako ochutnávku jednu kapitolu. Vřele jsem ji doporučil v úvodu i na zadní stran přebalu a dodávám, že knihu vydalo nakladatelství AKCENT a s nakladatelskou slevou si ji  lze objednat na

http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php, 

nebo přímo mailem na  

akcent@vydavatelstviakcent.cz

BORODINSKÉ FLEŠE

Napoleon ve Smolensku zaváhal, zda v tažení pokračovat. Názory kolem něho byly pro i proti, ohledně Davouta se prameny různí, neboť žádný zápis z porady se nezachoval. Podle jedněch byl spolu s Muratem jediný, kdo navrhoval pokračování až do Moskvy, což mu později vyneslo osočování z hazardérství a nezodpovědnosti. Události mu samozřejmě v takovém případě nedaly za pravdu, ale nutno takový názor posuzovat z pohledu srpna 1812. Davout se během dvou měsíců třikrát srazil s Rusy v pravidelné bitvě, nikdy netáhl za nimi, neměl zprávy, co se děje mimo jeho trasu, nepoznal tak jejich doktrínu ústupu a taktiku spálené země. Domníval se tedy, že když se spojili, při první příležitosti vyhledají bitvu. Argument, že vojsko se rozkládá, marodérství a dezerce jsou početnější než kdykoli předtím, v jeho očích neobstál, vždyť jeho I. sbor se držel na výbornou, a po vítězství nastane opět pořádek a dostatek všeho (což si myslel i Napoleon). Podle jiných se však domníval, že tažení má mít jen omezený cíl, doporučoval proto zůstat ve Smolensku, přezimovat a pokračovat případně až na jaře, což při jeho obezřetnosti a rozvážnosti také není vyloučeno.

   Až do 23. srpna se Francouzi nehnuli, císař pouze vystřídal Neye v předvoji Davoutem, který měl nadále podléhat Muratovi. Jako pojistku proti Muratově zbrklosti a možným rozmíškám však Davouta současně instruoval, aby se nenechal zatáhnout do větších akcí a nedůtklivého maršála konejšil, že jeho úkolem je hlavně podávat rychlé a přesné zprávy, Muratovu kavalerii pouze podporovat a za každou cenu se vyhnout velké bitvě. Jinými slovy měl Murata krotit. Tímto ústním úkolováním však Napoleon riziko osobních konfliktů naopak zvyšoval, neboť každý z obou maršálů se mohl ohánět svými instrukcemi a kdykoli cokoli tomu druhému odmítnout. Situace byla o to výbušnější, že Davout, který i jinak měl rád jen málokoho, nesnášel zvlášť Murata – neuznával ho jako vyššího velitele, otevřeně ho obviňoval, že svou zbrklostí a neprozíravostí plýtvá životy lidí i koní, a nehodlal takovému ztřeštěnci dávat k dispozici své ukázkové divize.

   Nejprve trucovitě přestal sdělovat své poznatky přímo Napoleonovi a hodlal se zařídit ve všem podle svého, zvláště když viděl, jak Murat plýtvá životy mužů i koní, vystavuje své jezdce nebezpečí jen proto, aby se předvedl, dětinsky je nechá defilírovat v blízkosti udiveně zírajících, leč nikoli zastrašených kozáků, drží všechny své eskadrony v pohotovosti od rána do večera a vyčerpává tím muže i zvířata, honí pěchotu ve vedru a prachu sem a tam, jen aby podpořila pár riskujících nebo pocuchaných eskadron... Ať byly jeho důvody jakkoli správné, nepoukazoval na ně a jen se snažil chovat k Muratovi co možná nepříjemně, denně a s gustem. Murat jako obvykle s elánem zaútočil 27. srpna na ruský zadní voj opevněný na výšince u Slavkovy a když byli jeho jezdci odraženi, žádal o palebnou podporu poblíž umístěnou baterii I. sboru. Velící důstojník odmítl s tím, že poslouchá pouze rozkazy knížete Eckmühlského a ten zakázal pouštět se do boje bez jeho rozkazu. Davout nakonec rozkaz vydal, ale už bylo pozdě, Rusové se vyvázali z boje a dál ustupovali. Zuřící Murat chtěl vyzvat Davouta na souboj a jeho okolí mělo co dělat, aby ho uklidnilo. Nazítří si v Davoutově přítomnosti stěžoval Napoleonovi, přičemž se oba opět pohádali a uráželi, dokud je císař nevyhodil s tím, ať se příště dohodnou. Jindy chtěl regiment karabiníků přejet most, po němž se právě přesunovala pěchota. Přítomný Davout odmítl nechat jezdce projet a vyzývavost ještě notně přehnal: „Plukovníku, pokud se ti pánové budou snažit projet, zahajte na ně palbu!“ Objevil se Murat a místo klidného vysvětlování začala prudká hádka, v níž Murat nakonec odsekl s narážkou na Davoutovu výše zmíněnou epizodu u Saltanovky: „Když někdo nosí okuláry, pane maršále, nemá už na tažení co dělat!“

   Davout byl v podstatě v právu, na Murata si stěžovali i někteří generálové jezdectva a říkalo se, že Murat dělá povyk, protože se bojí, že by Davout mohl být jmenován velitelem celého předvoje a on by mu tak byl podřízen. Ovšem Davout ze sporů také nevycházel dobře, jako velitel, který tolik bazíruje na kázni, dával velmi špatný příklad – jestliže z jakéhokoli důvodu nechtěl poslouchat kolegu, měl to řešit přímo s Napoleonem. Takto vzbudil v císaři i ve štábech dojem, že před společnou věcí dává přednost osobním pocitům (přestože vlastně jen plnil Napoleonovy instrukce, ovšem navýsost netakticky). Napoleon měl přitom jiné, mnohem důležitější starosti a Davoutovy obstrukce mu začínaly jít na nervy. Při další hádce, kdy Davout odmítl podřídit Muratovi Compansovu divizi, požádal Murat 29. srpna o jednu pěší divizi přímo Napoleona, a ten po konzultaci s Compansem jeho divizi švagrovi přidělil. Přičemž k Davoutovi pouze poslal Berthiera, aby mu rozhodnutí vyřídil jako hotovou věc. V té době se také změnil tón Napoleonovy dosud vlídné korespondence jako další známka, že Davout si v císařových očích opět uškodil a jejich vzájemný vztah se začíná zhoršovat.

   Generál Compans (1769–1845) pocházel z dobře situované rodiny, ale bojoval za revoluci hned od r. 1789 v Alpách, Španělsku a Itálii, po Lunévillském míru byl již jako brigádní generál guvernérem italské provincie Coni, v r. 1805 náčelníkem štábu Lannesova sboru. U Slavkova byl vážně raněn, bojoval znovu r. 1806–1807 jako náčelník štábu Soultova sboru, povýšen na divizního generála, od května 1809 do února 1810 byl náčelníkem štábu Davoutova sboru, zastupoval maršála za jeho nepřítomnosti jako velitel v Německu a od 1811 byl velitelem jeho 5. divize. Takto zdatně bojoval v Rusku, poté jako velitel sboru v Německu a Francii až do Napoleonovy abdikace, ale v r. 1815 odmítl nabízené velení. Přešel na stranu monarchie, v procesu maršála Neye hlasoval pro trest smrti, ale téhož roku byl dán do výslužby. Napoleon na něho hleděl jako na jednoho ze svých nejlepších generálů – ač byl skutečně dobrý a osvědčený válečník, Davout si na něho nikdy pořádně nezvykl.

   Ustupující Rusové, nyní již pod jednotným velením Kutuzova, se zastavili asi 110 km před Moskvou u vesnice Borodino a chystali se konečně ke generální bitvě. Začali své postavení zpevňovat – před levým středem navršili na vyvýšenině mezi vesnicemi Doronino a Ševardino zemní pevnůstku, pětiúhlou redutu s postaveními pro děla i pěchotu, přičemž počty děl v redutě se v pramenech různí, vesměs 3 nebo 12. Pozice byla osamocená, vysunutá mimo dosah a dostřel očekávaného bojiště, proto měla Francouze spíš zdržet a krýt probíhající rozestavení ruské armády, než účinně zasáhnout do vlastní bitvy. Napoleon si ji však v týlu nechtěl ponechat, ač se jinak dala snadno obejít, ani nečekal na Davoutův sbor postupující tím směrem, a vydal rozkaz přímo Compansovi, aby redutu dobyl. O redutu se bojovalo celý den 5. září až do noci, bránilo ji nakonec postupně 12 000 mužů s 36 děly, vedle Companse tak zasáhla i Morandova divize.

   V sestavě pro následnou generální bitvu zaujal I. sbor pozice na pravém středu, kde proti němu stály opět jednotky knížete Bagrationa, početně slabší než ruské pravé křídlo, ale jejich první linie byla opřena o tři nepravidelně šípovitá a vzadu otevřená zemní opevnění, tzv. fleše – dvě přední od jihu k severu s rameny 22 x 22 resp. 22 x 63 m, a za nimi třetí menší 18 x 18 m. Davoutovým úkolem byl čelní útok právě na tyto fleše, podporovaný zleva sborem maršála Neye a zprava Poniatowského, který by lesem před vsí Utica, kryjícím krajní ruské levé křídlo, pronikl na samý kraj ruské pozice. Po rozlomení levého nepřátelského křídla by se společně stočili proti ruskému středu.

   Davout přitom v předvečer bitvy na poradě navrhoval širší obchvat všemi svými pěti divizemi a Poniatowského sborem zprava kolem Utického lesa, čímž by Rusy nepozorovaně obešel a pronikl hluboko do jejich týlu. Manévr odpovídal všem dosavadním Napoleonovým bitvám, v nichž se vedl hlavní nápor obloukem do zad nepřítele. Zde by však musel být proveden v noci před bitvou neznámým terénem a zřejmě těžko průchodným lesem a unavil by již před bitvou koně jezdectva. Napoleon proto návrh zamítl: kromě této nesnáze hrozilo, že přesun takové masy vojska – asi 40 000 mužů by se neutajil, příliš by oslabil střed sestavy na dohled Rusů a vystavil ho tak jejich ofenzívě, nebo by se mohlo stát, že Kutuzov by před takovou hrozbou rezignoval na bitvu a jal by se dál ustupovat, což Napoleon nemohl potřebovat. Davout přesto svůj plán tvrdošíjně hájil: před bitvou se vydal na průzkum a došel k názoru, že terén je průchodný, že za lesem se nachází moskevská domobrana, evidentně slabší než pravidelné vojsko, kromě toho své zbývající tři divize nepovažoval za dostatečnou sílu pro zamýšlený čelní útok – Napoleon totiž jeho Gérardovu a Morandovu divizi předisponoval na levé křídlo sestavy. Davout se již také poučil, že ruská vojska obdivuhodně vydrží vzdorovat na místě, ale jsou málo pohyblivá, takže manévr na ně může platit víc než čelní srážka. Císař mu ale nakonec odsekl: „Vy byste nepřítele pořád jen obcházel. To je příliš nebezpečný manévr!“ Za zmínku stojí, že Davoutův plán později vysoko hodnotily i dodnes uznávané autority: teoretikové vojenství Jomini a Clausewitz.

   „Odmítnutý maršál zmlkl, poté se vrátil na své stanoviště a reptal proti opatrnosti, kterou pokládal za nemístnou, na niž nebyl zvyklý a nevěděl, čemu ji připisovat“ (Ségur).

   Fleše chránila divize Michajla Semjonoviče Voroncova z Borozdinova sboru, bezprostředně za ní stály další dvě divize a jezdectvo: na tomto úseku levého křídla, celkem asi 25 000 pěších, 2 500 jezdců a 50 děl. Proti nim se ráno 7. září asi v půl sedmé hnul I. sbor v počtu asi 22 000 mužů + 67 děl, vlevo vedle něho se připravoval Neyův sbor (8 900 m + 69 děl), za nimi stálo v záloze jezdectvo (14 000 + 78 děl) a sbor generála Andoche Junota (7 800 + 30 děl). Na krajní pravé pozici vyrazil Poniatowski (8 300 + 50 děl).

   Compansova divize vpravo v rámci sboru postupovala přes severní okraj lesa a pak se stočila k severu na jižní fleš. Pronikl do ní 57. řadový, přičemž byl raněn Compans, a po hodinovém boji ji obsadil, ale dostal se do palby ruského druhého sledu a musel čelit protiútokům. Akci popsal generál Lejeune: „Generál Compans se svou pěchotou měl opět čest zkřížit palbu s Rusy; směřoval na střed, nalevo od lesa Passavero (sic), musel ztéct výšiny, aby dobyl reduty, které mu stály v cestě. Na čele šel 57. regiment s elánem, který vždy slavil úspěch; tyto bataliony vzaly redutu ztečí, uvnitř pokračoval boj zblízka skoro hodinu. Divize se držela a když nepřítel přivolal další síly, příkopy byly zakrátko plné tisíci zabitých nebo raněných Rusů.“

   Na Compansovu podporu se blížila Dessaixova divize, s ní vyjel vpřed i Davout, ale po chvíli, asi v 7 hodin pod ním padl kůň a maršál se silně potloukl, přičemž na chvíli ztratil vědomí. Velitel gardového dělostřelectva generál Jean Barthélemot de Sorbier, který zásah a pád koně i jezdce postřehl, se domníval, že maršál ležící pod koněm je mrtev, a bleskem takto informoval Napoleona. Císař okamžitě vyslal Murata, aby I. sbor převzal, a doktora Dominiqua Jeana Larreye, aby ověřil, zda lze Davoutovi přece jen pomoci. Dělová koule naštěstí zabila jen koně, dále rozbila jednu z pistolí v sedlovém pouzdře a udeřila maršála do podbřišku, aniž ho poranila do krve, takže ač otřesen, dokázal sám vstát. Manželce k tomu po bitvě rozmarně napsal, že „pohmožděnina je pozoruhodná svým umístěním, stačilo o zlomek palce níž a tvůj Ludvíček by na tom byl stejně jako Abélard, jistě rozumíš“.  Když se Napoleon dozvěděl pravý stav věcí, oddechl si „Chvála Bohu!“ (ovšem už za pár hodin si na maršálovi vylil zlost nad průběhem bitvy...).

   V boji o jižní fleš byli postupně raněni i další generálové I. sboru – kromě Companse Dessaix, Teste, Duppelin, dále Rapp, který přijel Companse vystřídat, takže ve velení zavládl zmatek. Například 57. řadový v dobyté fleši zůstal stát v palbě zcela bez velitelů a za 45 minut přišel o 1 200 mrtvých a raněných a odolal jen díky zásahu divize Françoise Rocha Ledrua des Essarts z Neyova sboru. Císařovu pobočníkovi, který se přijel informovat, Davout nicméně řekl: „Vyřiďte císaři, že tu zavládl mírný nepořádek, jak vidíte, ale v této chvíli jde vše dobře.“ Fleše byly dobyty asi v 9:30 hodin a pak už následoval jeden ruský protiútok za druhým a Francouzi i Rusové se ve fleších několikrát vystřídali. Compansova divize odolala i nájezdu ruských kyrysníků, avšak na Dessaixovu divizi zvlášť dopadl jejich další protiútok, při němž kyrysníci rozsekali téměř celý 108. řadový regiment.

   Davoutův ani Neyův sbor nedokázaly ruskou linii prorazit, Poniatowského obchvat napravo od nich se také nedařil a obě strany zůstaly proti sobě stát v dělostřelecké palbě. Kolem poledne byl Davout znovu potlučen pádem i s koněm a chvíli poté ho kartáčová střela škrábla na stehně. Po tomto druhém pádu už se nemohl pořádně udržet v sedle. Odmítl však své vojáky opustit, jeho důstojníci tedy sehnali pověstný zdravotnický válcový vůz „wurst“, v němž pojížděl v palbě a v němž také později 15. září vjel do Moskvy. Císař, starající se v té době o nebezpečný vývoj na opačném konci sestavy, odmítl nasadit gardu, o což ho žádal Murat podporující oba pěší sbory před sebou, a nařídil jen další čelní útok na ves Semjonovskou nad flešemi, o niž už svádělo boj jezdectvo obou stran. K Semjonovské vykročila Friantova divize (v průběhu bitvy ji Napoleon podřídil Neyovi), a také narazila na ruskou zeď pěchoty a jezdectva a na kartáčovou smršť. Ke všemu byl při útoku také Friant raněn a dělová koule zasáhla v Davoutově blízkosti i jeho náčelníka štábu Romeufa (rozdrtila pánevní kost, potrhala vnitřnosti a polámala bederní páteř, generál zemře dva dny po bitvě), který se v různých štábních funkcích od Davouta téměř nehnul od r. 1803 a jehož si maršál cenil jako jednoho z mála. Tuto fázi boje vylíčil opět generál Lejeune:

   „Kníže Eckmühlský dál bránil dobyté reduty, z nichž se ho nepřítel snažil vytlačit. Měl jsem mu sdělit nepříjemnou zprávu, že kníže Poniatowski, postupující vpravo od něho, narazil v příliš hustém a bahnitém lese na překážky, kvůli nimž se svým sborem nemohl postoupit do týla ruského levého křídla a způsobit mu dost škody na to, aby podpořil první sbor dostatečně silným diverzním manévrem. V té chvíli byla totiž maršálova situace vskutku kritická, a ačkoli jezdectvo krále Murata na planině vpředu útočilo vcelku úspěšně na Rusy, palbou ruské pěchoty i dělostřelectva se maršálovo postavení stávalo téměř neudržitelným. Právě byl zraněn na paži, ale přesto dál velel. Během rozhovoru prolétla tělem jeho náčelníka štábu generála Romoeufa dělová koule. Maršálovi se značně příčilo, že musí dobývat pouze čelně pozici, na niž se podle něho mělo útočit ze tří stran, a řekl mi rozmrzele: ´Co ho to k čertu posedlo, že chce, abych tady chytal býka za rohy!´ Ujížděl jsem ke králi Muratovi vysvětlit mu, jak je Davoutova situace kritická, a on ihned soustředil eskadrony jezdectva, aby podpořil divizi generála Frianta, jemuž jsem vezl rozkaz, aby dobyl Semenovskoie. Za okamžik jsem spatřil, že celá planina je pokryta nespočetným ruským jezdectvem, kozáky, francouzskými nebo spojeneckými jezdci, a po půlhodině boje Francouzi opanovali terén.“

   Brigádní generál Romeuf (nar. 1766) vstoupil do armády v r. 1789 jako pobočník La Fayetta v Národní gardě, poté v jeho štábu u Severní armády, kde byl spolu s ním zajat a rok vězněn v Olomouci. V r. 1798 sloužil ve štábu Orientální armády, absolvoval obležení Malty. Za konzulátu bojoval ve Švýcarsku a Tyrolích, od r. 1803 sloužil nepřetržitě jako adjudant-commandant v Davoutově štábu s malou přestávkou v r. 1805, kdy byl členem generálního štábu, a r. 1808, kdy byl guvernérem Varšavska. Na generála byl povýšen až v r. 1811.

   Během odpoledne se I. sbor nicméně probil krok za krokem až za fleše a k Semenovskému a v té době již bitva končila. Zůstal tak do jisté míry nevyužitý – buď Napoleon po Davoutově pohmoždění nevěřil, že maršál může dál velet a že někdo jiný dokáže dál vést důrazný nápor na ruské levé křídlo, zvlášť když selhal i Poniatowského obchvatný manévr, nebo rovnou přenesl svůj zájem výhradně na střed a své levé křídlo, které se ovšem rovněž omezovaly na čelní útoky.

   Na levém křídle byl mezitím raněn Morand a Davout tak během necelého měsíce přišel o výkonného náčelníka štábu i všechny své tři dlouholeté nejlepší divizní velitele, neboť Moranda i Frianta jejich zranění na dlouho vyřadila z dalších bojů. Sám Davout byl potlučen natolik, že několik týdnů mohl jezdit koňmo jen krokem a nezotavil se úplně ani během pobytu v Moskvě.

   Borodinská bitva také neobnovila soulad mezi Davoutem a císařem, spíše naopak. Srovnáme-li ji s bitvou u Wagramu, vidíme diametrálně odlišnou koncepci i průběh. U Wagramu svěřil Napoleon maršálovi na padesát tisíc mužů, určil mu hlavní úlohu a dal mu úplnou volnost jednání. U Borodina naopak kromě toho, že mu odebral jeho nejlepší tři divize a žádné mu náhradou nepřidal, se za bitvy vměšoval Davoutovi do velení: za zraněného Companse určil náhradu přímo on a nikoli velitel sboru. Maršál tak kromě fyzické bolesti byl určitě celý nesvůj z bitvy, která v jeho očích byla zahájena a vedena špatně, a v níž neviděl zřetelně svou úlohu, neboť žádné zprávy o vývoji jinde ani pokyny reagující na situaci v jejím průběhu nedostával. Napoleon se na Svaté Heleně údajně nechal slyšet, že Davout u Borodina „špatně manévroval“. Jinými slovy, že maršál v bitvě nebyl příliš užitečný – což je nesporné, ale jeho vina to nebyla. Plnil úkol důsledně jako obvykle, vedl své vojáky jako obvykle, oni se rvali vytrvale jako obvykle, a pouhé dvě decimované divize i bez svých velitelů nakonec přece jen ruské levé křídlo zatlačily – víc nedokázaly ani ostatní francouzské divize – přičemž (ovšemže náhodou) navždy vyřadily z boje dokonce i velitele ruské 2. armády Bagrationa...

   Po bitvě zanechal Davout další důkaz o své povaze:                                     
“Sire, když nyní žádám Vaše Veličenstvo o laskavost pro raněné armádního sboru, jehož velení mi svěřilo, pokládám si současně za povinnost uctít památku generála Romeufa, jehož vynikající vlastnosti a oddanost Vašemu Veličenstvu nedokáži dostatečně vynachválit. Podlehl svému zranění. Vaše Veličenstvo mu velkodušně udělilo titul barona s dotací v nemovitostech. Nebyl ženat a hodlal adoptovat syna svého staršího bratra, aby mu mohl po sobě zanechat titul i majorát. Prosím Vaše Veličenstvo, aby svolilo k přenesení baronského titulu a dotace zesnulého generála Romeufa na tohoto mladého muže“ (Napoleonovi 17. září). .  

WELLINGTON PAVLA B. ELBLA - ukázka z knihy

Spolu s II. svazkem mého Napoleona vydalo nakladatelství AKCENT objemnou monografii jednoho z největších soupeřů císaře Francouzů a Pavel B. Elbl (autor např. monografie maršála Bernadotta) mi laskavě poskytl část rukopisu. I bez něj bych vám knihu doporučil, ukázka vás ale přesvědčí nejlépe a já mohu jen dodat, že WELLINGTONA si můžete objednat u nakladatele na adresách uvedenách zde:

http://vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php
(viz i prolink v nadpisu)

1. Zasmušilý jinoch

Arthur Wellesley, budoucí první vévoda z Wellingtonu, byl typickým irským dítětem 18. století, hluboce poznamenaným dobou a místem svého zrození, přestože kořeny jeho rodiny pevně tkvěly ve staré Anglii. Nutno ovšem dodat, že vlivem jistého druhu tehdy tak široce uplatňované výchovy si již od útlého věku odnesl do dalšího života přezíravost a nadřazenost vůči všemu irskému a za Ira se nikdy nepovažoval, což je vzhledem k charakteru anglické okupační moci snadno pochopitelné. Sám to později okomentoval sarkastickými slovy s nádechem pro něj tak typického humoru:

            Když se někdo narodí ve stáji, neznamená to ještě, že je kůň.“

Kořeny

Po celý dlouhý život si Arthur v sobě nesl jistý pocit osamělosti a izolace, který pramenil ze skutečnosti, že jako mladý hoch náležel k „obležené“ protestantské menšině v jinak zcela katolické zemi s dávnou tradicí pocházející od dob Svatého Patrika. Lze tedy zcela jednoznačně říci, že z tohoto hlediska rozhodně nebyl tím pravým Irem. Irsko bylo ve své podstatě nejstarší britskou kolonií a angličtí dobyvatelé si tam vlastně přicházeli vzít to jediné, co mělo v té době na ostrově nějakou cenu – pozemky. Statkáři, důstojníci a královští úředníci z Anglie vytvořili záhy v Irsku vládnoucí kastu, jakýsi uzavřený svět sám pro sebe. Něco obdobného bylo později charakteristické i pro nadvládu Angličanů nad Indií.

V posledních desetiletích 18. století pociťovala irská aristokratická protestantská enkláva neustále narůstající nacionalistický tlak, jenž vzbuzoval obavy z blížící se katastrofy a případného výbuchu nezvladatelného násilí. Nicméně Wellingtonovy osobní kontakty s katolicismem postrádaly běžnou divokost náboženských rozepří. Ačkoliv byl ve svých politických názorech přirozeně konzervativní, jeho raná výchova odehrávající se v Irsku a zejména jeho zkušenosti z pozdějších krutých bojů na Pyrenejském poloostrově po boku katolíků ho povzbudily k zápasu za odstranění trestněprávních předpisů, jež na katolíky tak těžce doléhaly. S tím také souviselo pozdější úsilí o dosažení katolické emancipace. Nicméně dlouholeté snahy byly úspěšně završeny až v roce 1829.

Wellingtonův postoj vůči vojenské disciplíně a parlamentním reformám nám umožňuje spatřit jeho hluboce zakořeněnou obavu z nevyzpytatelného vzbouřeného davu a zahledění se do dob, kdy se společenská pyramida zdála neotřesitelnou a vládnoucí elity disponovaly ozbrojenou mocí, o kterou se mohly kdykoliv opřít.

Sociální, ekonomické a politické změny v období od Wellingtonova narození až do jeho skonu byly nesmírně závažné a hluboké. Populace Velké Británie vzrostla přibližně ze 13 milionů v roce 1780 na asi 27 milionů v roce 1851 a její rozmístění doznalo změn v tom smyslu, že nastal výrazný přesun z venkova do překotně se rozvíjejících měst. Revoluční změny v zemědělství umožnily toto rostoucí městské obyvatelstvo uživit, zatímco rychlý průmyslový vývoj, počínající transformací textilního průmyslu změnil, Velkou Británii na to, co bylo v době Wellingtonovy smrti možné bez nadsázky nazvat „továrnou světa“.

Pro dějiny Irska bylo naprosto typické jeho soustavné ohrožení dobyvatelskými vpády, ať to již byli Keltové v 6. století př. n. l., nebo Vikingové v 9. století n. l. Ve 13. století bylo Irsko kompletně dobyto Normany, avšak mnoho dcer gaelských (galských – keltských) knížat se provdalo za syny dobyvatelů, a tak se obě etnika vzájemně prolnula do té míry, že je bylo obtížné odlišit. V zemi se usadili i příchozí kolonisté z Anglie a od 15. století se zejména velká města stala prakticky anglickými, nicméně venkov zůstal neotřesitelně gaelský. Myšlenkou na znovudobytí „zeleného“ a neustále rebelantského ostrova se zabývali i Tudorovci, kteří byli přesvědčeni, že je nebudou schopni dokončit před rokem 1603. V roce 1609 nastala přistěhovalecká vlna protestantů z Anglie a Skotska a v roce 1641 vypukla rebelie proti osadníkům, vedoucí k válce, která kulminovala v rámci Cromwellovy invaze v roce 1649. Ačkoliv jím uskutečněné masakry v Droghedě a Wexfordu nebyly pravděpodobně v rozporu s porušením tehdejších válečných zákonů, zanechaly trvalé hořké dědictví.

Když král Karel II. nastoupil v roce 1660 na anglický trůn, většina katolických vlastníků půdy v Irsku si vedla lépe než pod Cromwellovou nadvládou, ovšem stále v sobě nesla bolestné zklamání. Karel zemřel v roce 1685 a jeho bratr Jakub II. se obrátil směrem ke katolicismu. Učinil hraběte z Tyrconnelu irským vicekrálem a na většinu rozhodujících míst dosadil osoby katolického vyznání. Nicméně Slavná revoluce z roku 1688 slibné naděje katolíků zmařila. Vilém III. Oranžský se vylodil v Irsku a porazil Jakuba v bitvě na řece Boyne 12. července 1690. Válku ukončil v roce 1691 mír v Limericku a ačkoliv se zdálo, že je vůči katolíkům smířlivý, triumfující protestanti ihned požadovali, aby nemohli vstupovat do parlamentu, hlasovat, zastávat právnické povolání, dále pak byli omezováni v armádě a válečném námořnictvu, nebo dokonce nemohli vlastnit koně v hodnotě více než pět liber. Omezení vlastnictví půdy zajišťovalo, že od roku 1778 bylo v držení katolíků pouhých pět procent irských pozemků. Nicméně katolické rolnictvo, propadající se do stále větší chudoby, vděčilo za svoji bídu především rostoucí populaci a nikoliv trestním zákonům. Hlad se stal v Irsku téměř všudypřítomným.

Vládnoucí vrstva se nacházela v naprosto odlišné situaci. Jednalo se o společenskou elitu, zastávající nejvlivnější úřady, jež byla definována především svým anglikanismem normanského, anglického, cromwellského, nebo dokonce gaelského původu. Existovalo však ještě jedno Irsko, jehož se uvedené změny sotva dotkly. Irsko, jež bylo „tajemné, opovrhované a tiše romantické.“ Nic nemohlo být vzdálenější od tohoto skrytého Irska, než vířící a kypící svět večírků a společnosti v ulici Sackville, v Lucasově kavárně poblíž dublinského zámku, který byl sídlem vlády, čaje v Kildare Street klubu a života v domech palladiánského stylu, jež se objevily v krajině a stály zde jako protestantské ostrovy v katolickém moři.

Uvedený palladiánský styl měl na „svědomí“ italský kameník Andrea di Pietro della Gondola, který si časem své jméno změnil podle Pallas Athény na Palladio. Své stavby navrhoval podle klasických ideálů založených na respektování pravidel římského architekta Vitruvia z prvního století před Kristem, jehož dějinný význam spočívá v dochování jeho díla, shodou okolností jediného spisu o architektuře, který z klasické doby máme. Vitruvius stanovil správné proporce, linie a tvary v tom smyslu, že dodržení pravidel stačilo k dosažení harmonie.

Palladio následoval svou prací Vitruvia a na sklonku života vydal v roce 1570 Čtyři knihy o architektuře, obsahující půdorysy a nákresy, principy a částečně i praktické rady. V anglicky hovořícím světě se stal hlavním Palladiovým propagátorem Inigo Jones, scénograf a architekt, který jeho práci objevil během návštěvy Itálie dvacet let po Palladiově smrti. Palladiánský styl se ve Velké Británii pojí zejména s takzvaným georgiánským obdobím. Jednalo se o spořádanou éru, jež započala v roce 1714 nástupem Jiřího I. na trůn a pokračovala po dobu kralování dalších panovníků toho jména a syna posledního z nich, Viléma IV., po jehož smrti v roce 1837 nastoupila královna Viktorie a s ní započala éra následující. Vraťme se však k Irsku.

Arthur Young, spisovatel zabývající se zemědělstvím, který navštívil Irsko v roce 1770, napsal, že se zde hovoří jazykem, jenž je opovrhovaný, vyznává se náboženství, které je ošklivé a chudí se v mnoha případech propadají do otroctví. Nelze se tak podivovat nad tím, že někteří lidé načrtli paralelu mezi venkovskými obyvateli Irska a dělníky na bavlníkových plantážích americké Karolíny.

Jedním ze statků navštívených Arthurem Youngem se stal i zámek Dangan v hrabství Meath, rozkládající se v blízkosti malého města Trim ve vzdálenosti jedné denní cesty dostavníkem od Dublinu. Povšiml si, že část panství byla proměněna v okrasné jezero s vlastními ostrovy, na něž byla radost pohledět, ale hovořilo velmi málo o zájmu jeho majitele o zemědělskou produkci. Vlastník se jmenoval Garrett Colley Wesley, hrabě z Morningtonu, vikomt Wellesley (od 1760), počínaje rokem 1764 první profesor hudby na proslulé Trinity College v Dublinu, skladatel takových okouzlujících kusů jako „Zde v chladné jeskyni, Lehce mne slyš, Okouzlující slečna“ a dalších. Jeho otec se narodil jako Richard Colley – nebo Cowley na zámku Carbury a byl členem rodiny, jež pocházela z anglického Midlands, žijící po tři sta let v Irsku, aniž by se v jejím rodokmenu objevilo jediné jméno irského původu. Colley zdědil v roce 1728 majetek svého bratrance Garretta Wesleye z Danganu, jehož jméno vzal za své. Novopečený lord Wesley posléze usedl v letech 1729–1746 v irském parlamentu za město Trim a 9. července 1746 mu král Jiří II. udělil titul barona z Morningtonu. Vděčná vláda dosadila Colleye do irské Sněmovny lordů a jeho syn Garrett (1735–1781), který zdědil otcův titul z důvodů jež nejsou zcela zřejmé pokračoval v rodinném vzestupu, neboť ho Jiří II. povýšil 2. října 1760 na prvního hraběte z Morningtonu.

Již 6. února 1759 se Garrett oženil s Anne Hillovou-Trevorovou (1742–1831), nejstarší dcerou lorda Arthura Hilla, pozdějšího prvního vikomta Dungannona. Anne svému manželovi porodila celkem pět synů a jednu dceru. V roce 1760 přišel na svět syn a dědic Richard Colley Wesley, jehož následovali v roce 1763 další syn William, dcera Anne v roce 1768, třetí přeživší syn Arthur v roce 1769 – hrdina našeho vyprávění a mladší synové Gerald Valerian v roce 1770 a Henry v roce 1773.

Jelikož Arthur měl dva starší bratry, žádným šlechtickým titulem se dlouho nemohl pyšnit. Nicméně jako syn hraběte byl oslovován jako „Honourable“ – Ctihodný. Své jméno Wesley změnil v roce 1798 na Wellesley, ale na to přijde řeč až později.

Pozastavme se však krátce u samotného roku 1769, neboť jak se někdy s oblibou říká, byl to „silný ročník“. Ve stejném roce jako Arthur spatřil světlo světa na malém středomořském ostrově jménem Korsika jeho osudový soupeř Napoleon Bonaparte, ovšem nelze zapomenout ani na jeho maršály Jeana Lannese, Nicolase Jeana-de-Dieu Soulta a politika lorda Castlereagha, jenž skýtal Wellingtonovi významnou politickou podporu. Nicméně tento „příděl“ z let krátce předtím nebo potom se netýkal pouze vojáků a politiků, ale i největších duchů nastávajícího věku, jakými byli kupříkladu Chateaubriand a madame de Staël i zatvrzelí odpůrci budoucího francouzského císaře Wordsworth a Coleridge, kteří ho nešetřili v próze ani ve verších. Samostatnou kapitolou je pak Ludwig van Beethowen 1770, který prvnímu konzulovi nejprve věnoval svoji třetí symfonii jménem Eroica, ale poté, co se stal císařem, první stránku s věnováním vztekle vytrhl. A byli tu i další: Hegel, Schlegel, Jackson, Adams, Canning, Metternich a sir Walter Scott 1771. Konečně nejednalo se pouze o lidi, ale i o světadíly, neboť v inkriminovaném roce, kdy se mimo jiné začala na britských ostrovech rozvíjet průmyslová revoluce, přistál proslulý kapitán James Cook v Botany Bay a do světových map tak bylo možné zakreslit nový kontinent – Austrálii.

Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu, slavil své narozeniny vždy 1. května, nicméně někteří historici tvrdí, že se narodil již 6. března, nebo také 3., 29. a 30. dubna. Obdobný spor panuje i ohledně místa jeho příchodu na svět, a to zda-li k němu došlo na zámku v Danganu, v městečku Trim, v kočáře na cestě do Dublinu, v Dublinu samotném, nebo dokonce na palubě poštovní lodi. Jeho hrdí rodiče nicméně vždy prohlašovali, že porod proběhl v jejich dublinském domě č. 6 stojícím na Merrion Street. Z oken ložnice lady Morningtonové bylo přes malou zahradu možné spatřit okouzlující symetrii náměstí Merrion, které bylo jakýmsi pulsujícím srdcem společenské smetánky v Dublinu.

Svá raná dětská léta Arthur strávil především v Dublinu a v Danganu. Obdobně jako ostatní děti té doby se musel emocionálně podrobit světu, který žil prakticky bez citů a rodičovské náklonnosti. Sotva přišel na svět, očekávala se od něj poslušnost, píle, poctivost, tvrdá práce, chladný klid a zdrženlivost. Občas nějaké to podání ruky, ale více projevů lásky se očekávat nedalo. Podle jednoho současníka vyhlížel typický domov příslušníků vyšších tříd jako pevnost plná „chladu, tvrdosti, nelidské sebekontroly, jež amputuje jakýkoliv srdeční výhonek, jenž se jen trochu blíží vztahu přátelství, ohleduplnosti a pochopení, a který by přeci měl být základem každé zdravé rodiny.“ Děti byly vystaveny nemilosrdnému tlaku násilného formování charakteru, což se nepochybně hluboce podepsalo i na Arthurově duši a sehrálo značnou, ne-li zásadní roli v jeho praktickém krachu na poli manželské a otcovské lásky.

Zámek Dangan je v současné době pouhou ruinou původně dvoupatrové budovy s elegantními fasádami a výhledem na zelení zaplavenou krajinu v blízkosti vesnice Summerhill v hrabství Meath. Trosky stavby naznačují, že dům byl vybudován na architektonickém torzu, pocházejícím ze středověkého období, z dob, kdy mnohem více záleželo na bezpečnosti a účelnosti, než na vzhledu. Richard Wesley, první baron Mornington utratil obrovské částky za zahrady v celkové rozloze 600 irských akrů, jež zahrnovaly i jezero o 26 akrech s několika opevněnými ostrovy a loděmi. Zámek situovaný u kostela v Danganu poblíž silnice vedoucí do Trimu byl vystavěn na počátku 18. století, pravděpodobně brzy po roce 1700 a později rozšířen Arthurovým prvním synem Arthurem Wellesleym, druhým vévodou z Wellingtonu.

Malého Arthura jeho rodiče záhy poslali do nevelké diecézní školy v Trimu, stojící ve stínu rozbořené věže opatství Svaté Marie a zdejšího normanského hradu, pnoucího se nad řekou Boyne, symbolizujícího moc dobyvatelů. Nicméně v době, kdy dosáhl věku sedmi let, přestěhovala se celá rodina do Londýna, neboť hraběcí finance byly oslabeny muzikálními zálibami Arthurova otce do té míry, že „nejsme schopni vystupovat na takové úrovni, na jaké bychom měli.“ Zatímco velmi nadaný starší bratr Richard se vzdělával na Harrow, Etonu a Oxfordu, Arthur, který dával čím dál tím více najevo, že jeho pravým domovem je Anglie a Londýn, byl vyslán do Brownova semináře v King´s Road, kde, jak sám přiznal, byl „plachým, nečinným mladíkem.“ Na chlapeckou kolejní školu v Etonu odešel v roce 1781, ale jak řekl jeden z jeho raných životopisců G. R. Gleig, jenž sloužil pod jeho velením jako nižší důstojník na Pyrenejském poloostrově, měl se raději stát duchovním:

„Vedl skutečně osamělý život, život o samotě v davu, neboť převážně kráčel sám, často se koupal sám, a zřídka se účastnil buď kriketových zápasů, nebo závodů člunů, které byly stejně jako jsou dnes mezi studenty Etonu ve velké módě.“

Gleig rovněž píše, že „kromě toho neměl žádný úspěch jako student“ a zachovával si mezi svými současníky zcela zvláštní intimitu. Prostě řečeno byl mladým zasmušilým Irem v Anglii, stále ještě outsiderem s rodiči, jež byli „frivolními a nedbalými osobnostmi,“ které měly, jak se zdá, ke svému synovi dosti daleko. Nicméně navzdory svému charakteru se jistě dokázal obhájit, neboť při jednom ze zápasů v Etonu, v tomto věku tak obvyklých, přemohl Bobuse Smithe, bratra později proslulého dobrodruha Sidneye Smithe. Dokázal se zapojit i do jiných mladických dobrodružství, neboť když pobýval u své babičky lady Dungannonové v severním Walesu, byl zde důkladně opit mladým kovářem jménem Hughes, jenž byl po zbytek života velmi hrdý na to, že svým způsobem „porazil“ muže, který zvítězil nad samotným Napoleonem.

Co z toho chlapce bude

V květnu roku 1785, kdy zemřel jeho otec lord Mornington, bylo zřejmé, že rodinné finance se nacházejí v mnohem horším stavu, než se řada osob z okolí rodiny domnívala. Arthurův starší bratr Richard, nový hrabě Mornington, byl přinucen opustit Oxford, aniž by řádně ukončil studium ziskem akademické hodnosti a rovněž Arthur odešel z Etonu, aby zbývající peníze mohly být vynaloženy na potřeby bratrů Geralda a Henryho, již slibovali větší návratnost vynaložených investic. Lady Morningtonová se v roce 1785 přestěhovala do Bruselu, kde žila po boku právníka Louise Gouberta. Po krátkém a blíže nespecifikovaném studiu v Brightonu následoval Arthur svoji matku a pokračoval ve vzdělávání ve společnosti Johna Armytage, druhého syna movitého baroneta z Yorkshiru a rodinného přítele. „Velmi miloval hudbu a hrál dobře na housle, ale nikdy neprojevil žádný náznak jakéhokoliv druhu jiného talentu. Pokud mi moje paměť slouží, nebylo záměrem poslat ho do armády, jeho vlastním přáním, pokud nějaké měl, bylo žít civilním životem,“ napsal o mladém Wesleyovi Armytage. Nicméně jeho perspektivy v civilním životě začaly rychle blednout. Rodinný majetek v Irsku byl hluboce postižen zástavami a nedostatek peněz zapříčinil, že Arthur nemohl být vydržován na univerzitě, i když jistě disponoval nezbytným nadáním pro úspěšné studium. Duchaplný a ambiciózní Richard se stal jedinou nadějí celé rodiny a Arthur svého bratra považoval za „nejúžasnějšího člověka na celém světě.“ Richard si tuto odpovědnost zcela jistě uvědomoval a byl připraven využít svého vlivu, jenž vyplýval z jeho pozice lorda a křesla ve sněmovně k tomu, aby pro Arthura získal jmenovací dekret důstojníka, a to bez patřičného poplatku. Učinil tak jménem šestnáctiletého plachého chlapce, o němž jeho znepokojená matka lady Morningtonová bezradně prohlásila:

„Přísahám Bohu, že nevím, co s mým nemotorným synem Arthurem budu dělat. Je potravou pro prach a nic víc.“

Arthur tak měl spojit svůj osud s armádou a jen Bůh věděl, jak šťastná je to volba, neboť v jejích řadách nalezl své štěstí, poslání, naplnění a nehynoucí slávu.

Pravidelná armáda založená v roce 1661 byla dobrým místem pro důstojníky v okamžiku, kdy Velká Británie vedla válku, ovšem její řady se velmi rychle tenčily, když zavládl mír a důstojníci byli propouštěni s polovičními platy. Tato situace byla značně paradoxní, neboť právě z civilního života se většina mužů snažila uniknout. Tak tomu bylo i v době, kdy se rozhodovalo o Arthurově důstojnickém patentu. Ačkoliv britská armáda vyšla vítězně ze Sedmileté války (1756–1763), utrpěla naproti tomu trpkou porážku v průběhu Americké války za nezávislost. Tato válka byla velmi frustrující, neboť Britové zvítězili ve většině bitev, ale nakonec byli v roce 1781 přinuceni k ponižující kapitulaci u Yorktownu. Této kapitulaci předcházela rozhodující porážka v bitvě u Saratogy roku 1777. Celé věci neprospěla ani skutečnost, že stále větší počet Britů s kolonisty sympatizoval. Určitým svědectvím mohou být i slova generálmajora Williama Howeho, jenž byl do Severní Ameriky vyslán v roce 1775 a jednomu ze zdejších kolonistů se svěřil:

„Nepřeji si Váš krach, jako mnozí, nicméně zároveň nejsem schopen říci, že Vašemu podniku přeji úspěch.¨

Armáda se na britských ostrovech netěšila příliš velké úctě, což pramenilo především ze skutečnosti, že z důvodu absence policejních sil byla často povolávána k udržování veřejného pořádku. Netřeba dodávat, že si nezřídka počínala krutým a brutálním způsobem. Při pohledu na vznešenou společnost konce 18. století je poměrně snadné zapomenout na skutečnost, že stejně jako krásné klasické fasády architektonických staveb s rozměrnými okny a elegantními sloupovími často zakrývají mnohem méně vkusné prvky – Dangan je skvělým příkladem, tak i staré a nehezké „spodní proudy“  prolínají ze zmiňovaného století až do století následujícího. Ještě v průběhu Wellingtonova života se například konaly veřejné popravy, zrádci byli věšeni, škrceni, trháni a čtvrceni, posléze zaživa kastrováni, kucháni a jejich vnitřnosti páleny. Nicméně odpor vůči takovému barbarství bez ustání narůstal. Po rebelii Jakobitů v roce 1715 byly výše uvedené strašlivé tresty obnoveny, avšak po povstání v roce 1745 byli odsouzení kucháni a čtvrceni až po oběšení. Účastníci spiknutí z Cato Street, kteří plánovali v roce 1820 zavraždění členů vládního kabinetu, ke kterému náležel tehdy i Wellington, byli po smrti pouze sťati, přesto dal dav v průběhu exekuce najevo své pobouření pramenící z pohledu na přetínání páteří a šlach.

I prosté oběšení nezaručovalo rychlou smrt a přátelé odsouzených se často snažili postarat o to, aby se jim kat pověsil na nohy a urychlil tak jejich utrpení. Těla byla obvykle poslána chirurgům pro účely pitev nebo pověšena na nějakém vhodném místě jako varování pro ostatní obyvatele. Tak se například stalo s tělem Marie Theresy Phipoe, vražedkyně pověšené v roce 1797.

Mnoho populárních zábav, z dnešního pohledu spíše sportů, bylo velmi nebezpečných a do značné míry brutálních. V módě byly býčí a medvědí štvanice, kohoutí zápasy a podobně. Podle tvrzení francouzského návštěvníka Césara de Saussure si lid v ulicích bez nejmenších výčitek svědomí zcela evidentně užíval „házení mrtvých psů, koček a bláta na kolemjdoucí“ a to bez ohledu na okenní tabule či případné zranění.

V průběhu 18. století docházelo na britských ostrovech k rostoucímu počtu násilných bouří reagujících na hospodářské výkyvy. Krize v  textilním průmyslu vyvolala v roce 1719 nepokoje ve Spitalfields a v letech 1766 a 1767 pak došlo k hladovým bouřím v Somersetu a Wiltshire. Do největších obtíží se v souvislosti s hospodářskou krizí dostala Velká Británie na konci Sedmileté války a Americké války za nezávislost. Tehdy si vládnoucí elita uvědomila vážnou hrozbu pro své dosavadní výsadní postavení, zejména pokud by došlo k rozsáhlejším nepokojům.

Vyvrcholení této neklidné situace nastalo v roce 1780, kdy nestálý a protikatolicky zaměřený lord George Gordon získal širokou podporu z okruhu lidí shodou okolností znevýhodněných společenským vývojem. Volal především po požadavku politické reformy a zrušení aktu z roku 1778, který obsahoval první vstřícný krok vůči katolíkům. V okamžiku, kdy parlament jeho petici odmítl, propukly násilné nepokoje. Vše začalo útoky na katolické kaple připojené k zahraničním velvyslanectvím, jež byly jediné legálně povolené, a posléze pokračovalo s mnohem větší závažností před domy významných soudců a úředníků a známým vězením Newgate. Tento zcela evidentní útok na vládu a její instituce přivedl do Londýna nejméně 11 000 vojáků. Téměř 300 buřičů bylo zastřeleno a dalších 25 oběšeno. Nejenom vláda, ale i střední vrstvy byly zaskočeny rozsahem násilí a odhodlaným počínáním davu, což ve svém výsledku vedlo k velké obezřetnosti vůči jakýmkoliv politickým reformám.

Zásadní roli při zachovávání veřejného pořádku tak stále držela v rukou řadová armáda a spolehlivá domobrana, ač se to občas nevyhnulo problémům. V roce 1736 například kapitán městské gardy ve skotském Edinburghu John Porteous nařídil svým mužům vypálit na dav, který se oddával házení kamení při vykonávání popravy. Pět nebo šest buřičů za to zaplatilo životem. Kapitán byl odsouzen k trestu smrti za vraždu, a přestože se mu dostalo královské milosti, dav vtrhl do vězení, vyvlekl ho ven a zlynčoval. Jeden z anglických ústavních právníků jménem Dicey napsal:

„Pozice vojáka může být v teorii i v praxi obtížná. Jak již bylo řečeno, může být zastřelen vojenským soudem v případě, že neuposlechne rozkaz, a oběšen soudcem a porotou, jestliže uposlechne.“

Armáda byla nucena přihlížet k majetku a společenskému postavení osob, s kterými měla co do činění, neboť zatímco například do vzbouřených tkalců nebo horníků mohla střílet bez obav, věc se měla pochopitelně zcela jinak, pokud se jednalo o příslušníky střední třídy, s nimiž soudní porotci sympatizovali. V roce 1768 například úředník se soudní pravomocí nařídil vojákům střelbu do davu podporujícího reformu Johna Wilkese, v jejímž důsledku bylo 6 lidí zabito a 15 zraněno. Soudce byl posléze obviněn a souzen z vraždy, ale porota ho osvobodila, z čehož vyplynulo, že souzeni by neměli být ani samotní vojáci. Nicméně nepokoje provázející Gordonovy požadavky si žádné sympatie střední třídy nezískaly.

Bez ohledu na význam armády při podporování civilních úřadů a všeobecného pořádku byli vojáci určeni především pro nasazení na bojišti. Britská armáda se od svých kontinentálních „kolegyň“ do značné míry lišila, a to především z důvodu své ostrovní izolace. Mateřské území nebylo nutné bránit a pro konflikty v zámořských teritoriích se nejlépe hodila žoldnéřská armáda, pro kterou nebyl systém konskripce nutný.

Anglie v letech následujících po Slavné revoluci kráčela mílovými kroky po cestě k parlamentní monarchii, což se zcela zásadně odrazilo i v pozici stálé armády. Právní zakotvení britské armády tvořily zejména dva základní zákony: Bill of Rights – Listina práv, platící od roku 1689, a také zákon Mutiny Act – Zákon o vzpouře, který podléhal každoročnímu schválení. Bill of Rights umožňovala králi udržovat stálou armádu i v dobách míru, nicméně pouze se souhlasem parlamentu. Mutiny Act se v roce 1713 přerodil v základní armádní zákon, který pevně určoval početní stav armády v daném roce. Z dosud uvedeného tedy plyne, že armáda podléhala nejenom panovníkovi, ale i parlamentu.

Neblahým důsledkem tohoto zřízení a rovněž historických zkušeností se stala nepochybná nechuť k zavádění modernizačních opatření, a to nejenom z hlediska výzbroje, nýbrž i taktiky. Občanská válka a Cromwellova diktatura zapříčinily nemalou averzi vůči stálému pozemnímu vojsku i poněkud přemrštěnou podporu námořnictva. Řada velitelů pozemní armády nesla tuto skutečnost velmi nelibě a výjimkou nebyl ani William Darlymple, velitel pěšího pluku Queen´s Royal Regiment of Foot:

„Pozemní jednotky neznamenají v této zemi nic, přitom námořní pěchota je pouze dalším druhem vojáků.“

Konečným výsledkem tak byla nepřipravenost britské stálé armády na konflikt rozsáhlejších dimenzí. Potvrzení tohoto konstatování bychom snadno nalezli ve válkách o Rakouské dědictví, v Sedmileté válce, nebo v průběhu Americké války za nezávislost. Zejména v případě posledně jmenovaného konfliktu se plně projevila neexistence armádních regulací. Lieutenant-colonel – podplukovník William Darlymple projevil svůj názor na úroveň výcviku britské pěchoty v roce 1782 následujícím způsobem:

 „Neexistují dva regimenty, které by provedly přechod z linie do kolony a z kolony do linie stejným způsobem. Viděli jsme batalion, který se formoval na střed, další na křídlo. Některé regimenty se v tom samém manévru formovaly za střední podjednotky, některé před ně, jedna část velících důstojníků v jednom a tom samém tělese dává přednost sevřené formaci, další formaci otevřené.“

Britští důstojníci zkrátka nedokázali efektivně nakládat s většími armádními celky a formacemi a neúspěch ve válce v Americe uložil na bedra britské generality nalezení rychlého a účinného řešení. Léta od roku 1783 do roku 1809 se tak nesla v duchu uskutečňování řady reforem. První etapa tohoto úsilí vyvrcholila v roce 1792, kdy byl vydán reglement Rules and Regulations for the Formations, Field-Exercise and Movements, of His Majesty´s Forces. Tento dokument vložil do rukou britských důstojníků ucelený výcvikový systém určený pro všechny pěší pluky.

Druhá etapa reforem se zabývala rozložením hlavních složek pozemní armády, která se potýkala s nepoměrem mezi silami domobrany a pravidelnou armádou. V roce 1804 panoval stav, který byl z hlediska uskutečnění případných operací na kontinentu zcela neudržitelný, neboť armáda měla 30 000 mužů, zatímco domobrana přibližně 300 000 mužů. Ministr války a kolonií lord Castlereagh uskutečnil v roce 1808 reformu miličních jednotek, jejímž výsledkem byl v letech 1807–1812 nárůst pravidelné armády o 74 000 mužů.

     Uvedené reformy tak vytvořily z britské armády plně bojeschopnou sílu, která s úspěchem zasáhla do boje proti Napoleonovi. Po neúspěších v Nizozemí v letech 1793–1794 a 1799 a po poněkud úspěšnějším nasazení v Egyptě v roce 1801 nadešel čas mnohem náročnější zkoušky na Pyrenejském poloostrově. Zejména zavedení nového pěchotního výcvikového reglementu, navzdory jeho kořenům, tkvějícím v pruské taktice, umožnil Wellingtonovi, ale i dalším velitelům, plné využití palebné síly pěchoty.

     Wellington stanovil své armádě jeden velký cíl, kterým byla porážka francouzské armády a její vypuzení z Pyrenejského poloostrova a dovedně k tomu využíval jak defenzivní, tak ofenzivní strategii. Velký válečný teoretik a účastník napoleonských válek Prus Carl von Clausewitz ve svém slavném díle O válce napsal:

     „V obranné válce je nutno stejně jako ve válce útočné sledovat velký účel. Tím nemůže být nic jiného než zničení nepřátelské armády, ať už bitvou, nebo tím, že jí do krajnosti ztěžujeme její subsistenci, přivádíme ji tím do špatného stavu a nutíme ji k ústupu, při němž musí být nutně vystavena velikým ztrátám. Příkladem je tu Wellingtonovo polní tažení roku 1810 a 1811.

     Obranná válka tedy nezáleží na nečinném vyčkávání, co se bude dít, vyčkávat smíme jen tehdy, máme-li z toho viditelný a rozhodující užitek.“

Kdo byli Wellingtonovi budoucí muži

Dobrovolně se do řad armády Jeho Veličenstva hlásili pouze ti, kteří zatoužili po náborové prémii, takzvané bounty, která v roce 1812 dosahovala výše 23 liber, 17 šilinků a 6 pencí za doživotní službu a 5 guineí za službu sedmiletou. Nezřídka se stávalo, že dobrovolník tohoto druhu byl muž se sklony k alkoholismu nebo prchající před zákonem. Docházelo však i k nákupu budoucích vojáků v ceně 15 až 20 guineí „za kus“ a často v armádě skončili vězňové a lidé, na které byla uvalena vazba. Nábor nových rekrutů probíhal téměř stále, nicméně v okamžiku, kdy se na obzoru objevila válka, nastoupily recruiting parties – verbíři, kteří se snažili stav armády co nejrychleji doplnit. Zejména v době válek s revoluční a napoleonskou Francií, kdy se projevoval nedostatek vojáků, se odměna rekrutům zvyšovala nad vládou stanovenou mez, opomíjely se fyzické požadavky a nezřídka se sahalo i k poněkud drsnějším metodám. Pokud bychom se na okamžik zastavili u fyzických parametrů, do roku 1812 byla požadovaná výška budoucích vojáků pro řadové regimenty stanovena na 5 stop a 5 palců (165 cm), posléze byla snížena na 5 stop a 4 palce (162 cm). Pochopitelně, že rekrut měl mít bezvadný chrup a vyhovující tělesnou konstituci.

Fridrich August, vévoda z Yorku a Albany, druhý syn krále Jiřího III., zahájil od poloviny 80. let 18. století v rámci všeobecné armádní reformy provádění nařízení, jež měla verbovací systém stabilizovat a zprůhlednit. Výsledkem byla konečná úprava Regulations and Instructions for carrying on the Recruiting Service, která vstoupila v platnost 25. října 1806. Ta usnadnila a zpřehlednila verbovací systém a zavedla kontrolu nad recruiting parties.

Každá rekrutovací „parta“ byla přiřazena k nějakému regimentu, do jehož řad se snažila zajistit rekruty. Verbovat bylo dovoleno pouze ve vybraném vojenském okrese, odkud zpravidla regiment pocházel. Členy recruiting parties byl důstojník s hodností nižší než kapitán, seržant, několik tamborů a občas i plukovní veteráni, kteří hovořili o „dobrodružstvích a krásách“ vojenského života. Pochopitelně, že alkohol zdarma tekl proudem…

Bylo obvyklé, že, kdekoliv se verbíři objevili, obklopil je záhy dav místních zvědavců, kteří všemu dychtivě přihlíželi. Charles O´Neil, účastník války na Pyrenejském poloostrově, ve svých pamětech napsal:

„Uprostřed plácku stál krytý vůz vyzdobený letáky a plamenným textem, který popisoval úspěchy britské armády na poloostrově. Na povozu stál pěkně ustrojený voják, který zaníceně a upřímně promlouval k různorodé skupině, jež stála pod ním a zpola vůz obklopovala. Silným hlasem vyzýval a vyvolával, aby předstoupili ti, kteří chtějí vstoupit do tak slavné služby. To, co jsme slyšeli, téměř zcela naplnilo naše nejoptimističtější očekávání. Začali jsme se nedočkavě, ale s určitými obtížemi, prodírat davem. Důstojník nás hned spatřil a vida naši netrpělivost, zvolal: ‚Udělejte místo! Tudy jděte, chlapci! Tak je to správně, budou z vás dobří vojáci, to vám zaručuju.‘ Pochopitelně, že od tohoto okamžiku na nás hleděl celý dav. Pokud se nás na okamžik zmocnila úvaha, že bychom se přeci jen vytratili, tak pokřik ‚Hurá novým vojákům!‘, který se šířil davem, veškeré pochybnosti zaplašil. A tak jsme se zapsali. Na otázku, jak dlouho hodláme sloužit, jsme oba bez váhání odpověděli: ‚Doživotně!‘ ‚Doživotně, tak a jste vojáky Jeho Veličenstva,‘ odpověděl důstojník. Každý z nás od něho obdržel osmnáct guinejí a byl poslán do kasáren jako člen 8. pěšího pluku.“

Každodenním chlebem čerstvých vojáků se stal nemilosrdný výcvik a dril, který zcela běžně provázely tělesné tresty. Na druhé straně strava nebyla špatná, uniforma poskytovala kvalitní ošacení a stabilní žold představoval to, o čem si muži ze samého společenského dna mohli nechat pouze zdát. Svoji roli nepochybně sehrála i touha po dobrodružství a samostatném životě.

Wellington charakterizoval prosté britské vojáky, o které vždy příkladně pečoval, nicméně jimi opovrhoval, následujícím neidealistickým způsobem:

„Spodina země, a byl to skutečně zázrak, že jsme z nich dokázali učinit tak skvělé chlapíky, jakými jsou. Byli jsme nuceni vytvořit naši armádu ze všech vrstev obyvatelstva, z dobrých i průměrných co do společenského zařazení i vzdělání, stejně jako ze špatných.“

Zásadním důvodem uvedeného stavu byl systém verbování, který způsoboval, že rekruti se hlásili do armády především z existenčních důvodů. Naproti tomu ve Francii fungoval systém konskripcí, který zahrnoval všechny společenské vrstvy. Arthur k tomu poznamenal:

 „Francouzský systém odvodů zahrnuje muže ze všech vrstev společnosti, my si můžeme vybírat pouze z lidské spodiny. A do armády se dostává i ta nejhorší chátra. Je zázrak, že se nám podařilo vybudovat skvělou armádu.“

Wellingtonovo konstatování, že britští vojáci jsou „chlápci, kteří se nechali naverbovat kvůli pití, skutečně všichni se zapsali kvůli chlastu,“ nachází svůj odraz ve skutečnosti, že opilost se stala v britské armádě zdaleka nejčastějším proviněním a trestána byla obvykle dávkou drilu navíc. Arthur k tomu řekl:

„Muži často hovoří o tom, že se nechali zapsat z důvodu vojenského ducha, zájmu a takových podobných věcí, nic takového. Někteří se nechali zapsat, protože si udělali nemanželské dítě, další protože měli drobné přestupky, daleko nejvíc se jich nechalo zapsat kvůli pití, je vlastně zázrak, že jsme z nich dokázali udělat tak skvělé vojáky. Nicméně nikdy jsem nepoznal dobrého důstojníka, který by začal od píky, důvod je jasný, nebyl schopen přestat pít. 

Wellington nevyžadoval lásku svých mužů, ale především jejich důvěru, bázeň a poslušnost:

 „Tím se britský voják odlišoval od toho francouzského. Pro Francouze byla hlavní sláva, pro nás výsledek.“

Britský teoreticky dobrovolný systém verbování se zcela zásadně odlišoval od toho francouzského, který vycházel z levée en masse vyhlášeného Konventem 23. srpna 1793, kdy se obecně vzato jednalo o vyhlášení všeobecné branné povinnosti. Velká Británie byla především námořní velmocí a pozemní armáda podle toho vyhlížela. Na sklonku roku 1813 sloužilo v řadách armády přibližně 250 000 mužů, přičemž 60 000 náleželo k Wellingtonově armádě ve Španělsku. Armáda Jeho Veličenstva byla ve své podstatě značně konzervativní, což se projevilo i v pozdním zavádění moderních regulací a technologií, leč i zde existuje výjimka potvrzující pravidlo v podobě Schrapnellova granátu a Congrevových raket.

Nutno poznamenat, že v případě uvedených raket, vynalezených Williamem Congrevem, synem kontrolora Královských laboratoří, přistupoval Wellington k jejich nasazení v boji s nemalou skepsí a nedůvěrou. Mnohem více náklonnosti prokazoval klasickému dělostřelectvu, a to zejména tomu jízdnímu – Royal Horse Artillery. V roce 1815, několik dní před bitvou u Waterloo, nicméně prohlásil, že kdyby disponoval dostatečným počtem děl, „nechal by vstoupit raketové jednotky do hry.“ Již v letech 1813–1814 byly vytvořeny dvě raketové setniny, náležící do sestavy Royal Horse Artillery. Wellington se však navzdory této skutečnosti od svého pevného přesvědčení, že dělostřelectvo je lepší zbraní, pravděpodobně zcela neoprostil. Tento nesporný odpor k novotám nejenom v řadách armády byl jednou z mála věcí, která ho spojovala s Napoleonem
Hlavním cílem výcviku rekrutů, za kterými se zavřely brány kasáren, se stala příprava k boji, přičemž základem byl „všeobjímající“ dril. Vojáci se měli naučit především pochod, nabíjení zbraně a její bezpečné ovládání.

Převládající taktickou doktrínou byla lineární taktika, která v průběhu napoleonských válek dosáhla své nejskvělejší formy. Hlavním způsobem boje pěchoty tak byla palba, nikoliv střet na bodáky.

Od konce 18. století až do počátku třicátých let 19. století britská pěchota cvičila a bojovala podle základního dokumentu Rules and Regulations for the Formations, Field-Exercise and Movements, of His Majesty´s Forces, díla skotského plukovníka a pozdějšího maršála sira Davida Dundase, vydaného v roce 1792.