Francouzských vzpomínek na pobyt a akce
v severních Čechách roku 1813 i na jižní Moravě v letech 1805 i 1809
existuje dost, o průniku z Bavor, či Horních Rakous přes Šumavu ale
neexistuje prakticky žádná. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil
na ojedinělé vzpomínky dragounského poddůstojníka Jeana-Auguste Onyona,
který se na podzim roku 1805 dostal až za českou zemskou hranici a
klel, že musí šplhat přes, jak napsal, „nebetyčné hory, vysoké jako
nebe“. Udivovaly jej šumavské hvozdy, neboť pocházel z rovinatého, málo
zalesněného kraje kolem Laonu. Mířil na Klatovy, pěší dragouni generála
Baraguey d’Hillierse, k nimž patřil, je obsadili a místní obyvatelé
přijali cizí vojáky beze strachu. Malý odřad pěších dragounů provedl
dokonce výpad proti předním strážím jednotek arcivévody Ferdinanda
d’Este, které unikly z Napoleonem obleženého Ulmu a Klatovy raději
vyklidily. Byl to jediný střet s Francouzi, k němuž v západních Čechách
roku 1805 došlo, a Onyon jej v první ze tří částí svých vzpomínek,
nazvaných Mes campagnes d’Ulm et d’Austerlitz en 1805 popsal s obdivuhodnou lehkostí, jistou dávkou poetiky a rozmarností pravého galského ducha .[1]
Pokud jde o dragouny, odešli přes Šumavu na Linec, kde se přidali k jádru Napoleonovy armády, postupující po proudu Dunaje.
„V Čechách jsme trávili celé dny
přelézáním přes nezměrně vysoké hory; některé byly porostlé jedlemi
starými jak sám čas, vysokými až do nebe s kmeny bez větví až ke koruně,
které vypadaly, že podepírají nekonečnou střechu z ponuré zeleně. Jiné
zase byly tvořeny obrovskými skalami nakupenými jedny přes druhé a
proměnlivých barev podle toho, zda je tvořily mramorové bloky bílé,
černé, či šedé. Tu nejvyšší půdu pokrývaly tlusté a sněhem pokryté ledy.
V údolích, které hory dělí, se stále
rozprostíraly jedlové střechy, pod které slunce nikdy neproniklo a kde
bylo světla asi tolik, že byste stěží mohli číst Moniteur, jakkoliv, byť je ze všech novin nejlépe čitelný, nejdelší a nejspíš následkem toho i nejnudnější.
Napříč celou tou divokou krásou se
nachází jen pár chatrčí postavených z trámů, překládaných jedny přes
druhé a upevněných na nárožích velkými dřevěnými klíny. Střechy mají
ploché, pokryté krátkými tenkými prkny, na kterých leží kousky skal.
Prostí obyvatelé nás přijímali beze strachu a viděli nás odjíždět bez
lítosti. Do toho obrazu si přimyslete jako protiklad k chmurnému tichu,
které těmto místům vládne, řídkou palbu našich vojáků po nepřátelích,
který pře námi prchal a nechával nám za sebou večer co večer svá
ohniště, baráky i kuřata na rožni… V porovnání s posledními dvěma týdny,
strávenými kolem Ulmu tu vedeme pohodlný život, leč včerejšek je stejný
jak dnešek a zítřek se mu bude podobat.
Jsme jen kousek od Klatov a poprvé od
našeho vstupu do Čech se nám nepřítel pokusil nastavit vzdorně čelo.
Jeho armádní sbor má obsazené město; silné odřady obsazují pláň, která
nás dělí. Právě jsme podstoupili dost vážnou šarvátku… a nikde ani
peloton kavalerie, která by nám chránila křídla, ačkoliv máme co činit
s jezdectvem…!
Radíme se a vbrzku máme plán…Šéfové
batalionů, kapitáni a mnoho poručíků naší divize má koně; dokážeme dát
dohromady na dvě stovky jezdců, kteří bezpochyby dobře obstojí a účinně
pěchotu ochrání.
V méně než deseti minutách je na
světě skvělá eskadrona složená jen z důstojníků, zformuje se do
bitvy,rozdělí se na pelotony a hne se, aby vyrazila kupředu. Velení
pěších jednotek je v každé kompanii svěřeno poddůstojníkům.
Naše kavalerie postupuje spořádaně,
nejdřív s klidem, dojde dost blízko k rakouským jednotkám a ty dost
překvapí, že dnes vidí jezdeckou jednotku, kterou v uplynulých dnech
vůbec nespatřili a jejíž příjezd neohlásil ani jediný signální zvuk
trubek. Ještě udivenější jsou, když, že na ně ta improvizovaná kavalerie
podniká ten nejlépe vedený a nejtvrdší útok na tělo, v mžiku je srazí,
pronásleduje a vjede do města, kterým se jen prožene a strhává na útěk
jednotky, které tu byly ponechány ke střežení města. Vydají nám to město
bez odporu.
V té nádherné bitce jsem měl čest
velet pelotonu tiraillérů umístěných na bocích kolony, aby propátrala
všechna místa, které by mohl mít nepřítel obsazena. Zápal našeho
jezdectva nás strhl, už jsme nepochodovali, ale pádili, abychom měli na
vítězství podíl.
Já postupoval rychle s nabitou
puškou, byl jsem připravený střílet na první kasku z černé kůže, která
by si troufla se přede mnou objevit, když tu jsme spatřil za odvrácenou
hranou jednoho příkopu rakouského jezdce, zavaleného vahou jeho koně,
který upadl při přeskakování překážky.
Běžím k němu s bodákem před sebou a prstem na spoušti své zbraně. ,Prisonnir!‘, křičím hlasem, který mám hodně silný.
Musím říci, že slovo prisonnir
je vynálezem francouzských vojáků, kteří si dovolují porážet ty nebohé
Rakušáky, aniž by se dávali námahu se studiem jejich jazyka; ti druzí si
už na tuhle náhodnou hantýrku zvykli tak, že při odkládání zbraní
neváhají a opakují ten náš výmysl v domnění, že mluví dobře francouzsky,
zatímco my myslíme, že na ně voláme německy…
,Parbleu,‘ povídá mi
tentokrát dobrou francouzštinou ten spadlý jezdec, ,beztak jsem už pod
břichem svého koně uvězněný až příliš, a když mi nepomůžete, abych se ho
zbavil, náramně riskuji, že pod ním strávím celý zbytek tažení.‘
Po vítězství se dostává na řadu
šlechetnost! Šavle mého zajatce je na tři kroky od něho, sedlové holstry
nemá na dosah ruky, zrady se tedy bát nemusím. Položím pušku na zem,
pomůžu jezdci, aby se vyprostil, pomáhám mu, aby se zvedl, a on to má
hodně zapotřebí, i když zraněný není.
Je to mladý důstojník, nanejvýš
pětadvacetiletý, zatraceně hezký chlapík, na mou věru…! Pád ho celý
pohmoždil… .Ten zatracený kůň,‘ povídá, , mi skoro zlámal žebra; sotva
se za vámi budu belhat!‘
A já, šlechetný vítěz, já mu nabídnu
rámě, které on bez okolků přijme. Jeden dragoun vede jeho koně za udidlo
a my putujeme k městu, které už naše kavalerie obsadila…“
Jiří Kovařík
[1] Oynon, Jean-Auguste: Campagnes et souvenirs militaires. In: Carnet de sabretache 1914, p. 246 a d.
Divize pěších dragounů
V roce 1803 byly založeny dvě divize pěších dragounů (divisions de dragons à pied)
po třech brigádách pod velením divizních generálů Kleina a Baraguey
d’Hillierse. V roce 1805 byli pěší dragouni pro tažení do Německa
reorganizováni podle instrukcí ministra války z 7. fructidoru roku XIII
(25. srpna 1805). Ve Strasbourgu byla založena jedna divize o čtyřech
plucích. Každý pluk pěších dragounů měl dva bataliony po šesti rotách.
Každý z 24 pluků tvořících čtyři dragounské divize Velké Armády dodal
dvě roty pěších dragounů. Sestava divize pod velením divizního generála
Louise Baraguey d’Hillierse byla následující:1. brigáda – brigádní generál Joseph-Fidèle Lesuire
1. pluk pěších dragounů, plukovník Ythier-Sylvain Privé[1] (pluky od 1. dragounské divize generála Kleina):
- batalion – roty od 1., 2. a 20. pluku
- batalion – roty od 4., 14. a 26. pluku
- batalion – roty od 10., 13. a 22. pluku
- batalion – roty od 3., 6. a 11. pluku
3. pluk pěších dragounů, plukovník Louis Beckler[3] (pluky od 3. dragounské divize generála Beaumonta):
- batalion – roty od 5., 8. a 12. pluku
- batalion – roty od 9., 16. a 21. pluku
- batalion – roty od 15., 17. a 25. pluku
- batalion – roty od 18., 19. a 27. pluku
Celková síla divize činila cca 7.200 mužů
a 10 děl. Vedle Baraguey d’Hilliersových dragounů postavil jeden
batalion pěších dragounů také maršál Masséna v Itálii (pěší dragouni
z pluků č. 23, 24, 28, 29 a 30 – pluky dragounské divize generála
Mermeta). Divize pěších dragounů Velké Armády byla rozpuštěna již 8.
prosince 1805, Massénův batalion v lednu 1806, a dragouni se vrátili ke
svým mateřským jednotkám (částečně již doplněným kořistními rakouskými
koňmi).
Jakub Samek, Napoleonova armáda v roce 1805.
[1] Plukovník 2. dragounského pluku.
[2] Plukovník 6. dragounského pluku.
[3] Plukovník 8. dragounského pluku.
[4] Plukovník 15. dragounského pluku.
Žádné komentáře:
Okomentovat