GABLENZŮV POMNÍK U TRUTNOVA

Miloslav Kolomazník 

„Bratrovražednou válku“, jak někteří naši předci ještě i na počátku 20. století nazývali nepříliš dlouhý, zato ale krvavý konflikt mezi Pruskem a Rakouskem, který v roce 1866 tvrdě dopadl na naše území, nám dodnes připomínají stovky různých pomníků, náhrobních kamenů a železných křížů.

     Dva roky po ukončení bojů byl jeden z nejkrásnějších pomníků vztyčen na bývalém šibeničním vrchu u Trutnova, na nejvýše položeném místě tehdejšího bojiště, kde už bezmála 150 let ční jako nepřehlédnutelný symbol a dominanta tohoto podkrkonošského města. Pomník byl postaven na počest padlých i přeživších příslušníků rakouského X. armádního sboru, kteří zde vybojovali jedinou vítěznou bitvu Rakušanů na českém území v této válce. Jeho hmotnost je odhadována na úctyhodných 50 tun a kromě toho, že je to u nás nejvyšší a zároveň i největší pomník, věnovaný událostem válečného roku 1866, je to velice zajímavá technická památka, která slouží také jako netradiční rozhledna.

    O výjimečnosti a symbolice sedmnáctimetrového litinového obelisku svědčí snahy někdejších nadšenců a posléze i říšských úředníků, kteří se v roce 1905 zasadili o to, aby byly v  útrobách pomníku slavnostně uloženy tělesné ostatky generála Ludwiga von Gablenze, kdysi vrchního velitele rakouských jednotek bojujících u Trutnova. Tato netradiční hrobka tu dodnes přitahuje pozornost velkého množství návštěvníků města a jeho blízkého okolí.

Zrod myšlenky

Myšlenka na vybudování centrálního památníku bitvy u Trutnova se objevila už záhy po ukončení války. Jejím iniciátorem byl Christoph Jungkunst - zakladatel a první předseda trutnovského Vojenského vysloužileckého spolku. V březnu 1867 předstoupil Jungkunst před ostatní členy svého spolku a pokoušel se je přesvědčit o uvolnění potřebného finančního obnosu ze spolkové pokladny. Nečekaně však narazil na tvrdý nesouhlas, a proto se rozhodl pokračovat bez podpory domovského spolku a zorganizoval veřejnou sbírku. Ze svých vlastních úspor zaplatil stavební dokumentaci, na jejímž podkladě brzy získal souhlas oprávněných institucí, včetně ministerstva války.

    Kdo očekával, že by k uvolnění napětí mezi Jungkunstem a veteránským spolkem mohl přispět slavnostní ceremoniál k položení základního kamene, se tvrdě zmýlil, neboť se nikdo ze členů spolku nedostavil. Jungkunst ve svých snahách nepolevil a s postupujícím časem se mu dařilo získávat významnější „spojence“, kteří mu pomáhali zejména při shánění nových finančních prostředků. Velice důležitým partnerem mu byla trutnovská radnice, jejíž představitelé se kromě částečného financování podíleli také na realizaci jednotlivých etap výstavby pomníku.

Jako místo pro stavbu byla vybrána parcela na  severozápadním ostrohu dominantního vrchu Šibeník, kterou získal spolek (Spolek pro vybudování pomníku) darem v srpnu 1867. Před zahájením výstavby bylo nutné strhnout původní kamennou zeď, jež tvořila součást někdejšího popravčího místa a vybudovat novou pískovcovou opěrnou zeď. V jejím středu, na základu z červeného pískovce, byl vztyčen sedmnáct metrů vysoký, uvnitř dutý, litinový jehlan. V přibližně třetině své výšky byl pomník horizontálně rozdělený několika zdobenými římsami. Nad nejvýše položenou římsou byl pak ze všech stran ozdoben pozlacenými plastikami různých vojenských atributů. Vespod téže římsy byly umístěny pamětní desky, jež uváděly, a to vždy podle plukovní příslušnosti, jmenný seznam všech padlých rakouských důstojníků a počty usmrcených řadových vojáků. Všechny desky pak byly lemovány zdobenými rámy. Na úplném vrcholu byl pomník ukončen trojúhelníkovými prosklenými okénky. Monumentalitu místa měly umocňovat robustní litinové sloupky, vzájemně propojené těžkými ocelovými řetězy.

    Ke slavnostnímu odhalení nového památníku došlo 27. června 1868 při příležitosti oslav druhého výročí od svedení vítězné bitvy. Ceremoniálu, pro něž se město Trutnov odělo do slavnostního hávu a téměř na každém rohu vyhrávala vojenská hudba, se zúčastnila celá řada vzácných hostí, mezi nimiž nechyběli arcivévodové Albrecht a Rainier, množství vysokých štábních důstojníků, významní donátoři, zatupci kléru, a ani samotný generál Ludwig von Gablenz, někdejší velitel X. sboru, jemuž byla na konci slavnostního proslovu provolána třikrát „sláva“ (nejdříve však byla podle protokolu provolána rakouskému císaři a po něm arcivévodovi Albrechtovi – vítězi od italské Custozy ze dne 24. června 1866).

    Stavba nového památníku vyšla na celkových 13 005 zlatých a 71 krejcarů. Jako úryvek vystřižený ze současného žurnálu pak působí informace, že finanční přebytek, který po konečném vyúčtování celé akce zbyl, se roky marně pokoušel soudní cestou uchvátit tentýž veteránský spolek, který realizaci památníku hned od počátku bojkotoval. 

    Až do počátku 20. století se na vzhledu pomníku téměř nic nezměnilo. Jedinou výjimku pak tvořil rok 1898, kdy byl před pomníkem z darovaných finančních prostředků instalován ochranný kovový plot s brankou. O rok později se náročnější stavební úpravy dotkly pouze útrob monumentu. Významný zásah do celkového uspořádání vnitřního prostoru představovala pracná, ale užitečná vestavba točitého schodiště. Provozovateli pomníku se tím otevřela možnost využívat ho jako netradiční rozhlednu a příležitostně pak jako stožár, na jehož vrcholu se vždy ve výroční den bitvy třepetal císařský černožlutý prapor.

Místem posledního odpočinku

Přelomovým, nejen v historii pomníku, ale i samotného města Trutnova, se ukázal být rok 1905. Ludwig von Gablenz byl v té době už více než třicet let po smrti, když místo jeho dosavadního odpočinku – zarostlý a dlouho nepoužívaný curyšský hřbitov, muselo ustoupit plánům na výstavbu nových obytných domů. Ty rozrůstající se švýcarská metropole nutně potřebovala, a proto bylo rozhodnuto o definitivní likvidaci starého hřbitova. O generálovy ostatky tehdy projevila zájem jak trutnovská radnice, tak i místní ostrostřelecký a veteránský spolek, kteří pro tyto účely nabízely místo nad jiné důstojnější - útroby obřího litinového pomníku - zasvěcené jeho padlým „kamarádům ve zbrani“. Trutnovští se svým návrhem uspěli, a tak byl předběžný termín pro uspořádání  slavnostního uložení generálových ostatků stanoven na 28. září 1905.

    Předtím než bylo přikročeno k exhumaci, transportu rakve do severovýchodních Čech a jejímu následnému uložení na trutnovském Šibeníku, bylo nutné pomník podrobit několika nevyhnutelným stavebním úpravám. Ve spodní části byla vybudována budoucí Gablenzova hrobka a pro zajištění potřebného přístupu ke vstupním ocelovým dveřím, jež se nacházely vysoko pod střední částí pomníku, bylo k pravému boku přistaveno vnější ocelové schodiště, opatřené krátkou podestou a bohatě zdobeným oboustranným zábradlím. Na podstavu pomníku byla připevněna zinková deska s informacemi o významných meznících Gablenzova života; na horní část pomníku pak přibyl zlacený medailon s jeho portrétem.

    Exhumace se na curyšském hřbitově konala 19. září 1905. Černá dubová rakev s kovovou skříňkou uvnitř, v níž spočinuly generálovy ostatky, pak zvláštním vlakem vyrazila na cestu do Prahy, kde ji převzal jeden z Gablenzových synů; odtud vlak pokračoval do Trutnova. Na trutnovském nádraží byl do smutku oděný nákladní vagón na několik  dní odstaven. V době od příjezdu, až po slavnostní snesení rakve z katafalku, se u vagónu střídala čestná stráž, kterou zajišťovali členové místního ostrostřeleckého spolku. Spolu s generálovými ostatky byl z Curychu do Trutnova dopraven také Gablenzův mramorový náhrobní kámen, jež byl původně vytesán do tvaru sraženého kmene stromu. Ten byl po smutečním  ceremoniálu osazen nedaleko litinového pomníku, kde je k vidění dodnes.

    Počátek slavnostního dne 28. září ohlásilo budíčkem několik vojenských trubačů. Nebe bylo zatažené a z tmavých mraků k zemi padaly proudy vody. Ani nevlídné počasí, byť se později umoudřilo a vysvitlo příjemné podzimní sluníčko, však nemohlo odradit neuvěřitelný počet 50 000 přihlížejících lidí, kteří se sjeli za netradiční podívanou a doslova přeplnili tehdy jen šestnáctitisícové město Trutnov.     

    V 8 hodin ráno byl vagón s rakví oficiálně otevřen. Generálovi nejbližší rodinní příslušníci a blízcí přátelé se sem postupně přicházeli poklonit a pomodlit. Bohatou květinovou výzdobu, jíž dominoval velký bílý kříž, záhy doplnilo 37 bohatě zdobených pohřebních věnců. Kolem 9 hodiny se čestné vojenské jednotky, členové desítek různých veteránských spolků (celkem se jejich počet odhaduje na 1100 mužů), vojenská hudba, přímí pozůstalí, duchovenstvo i ostatní oficiální účastníci smutečního průvodu, začali před nádražím řadit. Pro generálovu rakev sem byl dopraven vojenský pohřební vůz, tažený černým čtyřspřežím.

   V půl jedenácté zahřměl ze Šibeníku pronikavý výstřel z hmoždíře, a opakoval se každou následující minutu až do okamžiku, kdy byla rakev slavnostně uložena v památníku. Bezprostředně po prvním výstřelu se generálovým ostatkům dostalo křesťanského požehnání a rakev pak byla za zvuků smutečního chorálu vyzdvižena na pohřební vůz. Příslušníci armády vzdali ještě poslední hold svému generálovi a hned jakmile připažili, padl dlouho očekávaný povel a smuteční průvod se vydal na pochod městem.

    V těch ulicích Trutnova, kudy měl smuteční průvod projít, mlčky postávalo tísíce přihlížejících a se zájmem hleděli na nekonečné procesí smutečních hostí. Bylo jich nakonec tolik, že Ti z nich, kteří průvod uzavírali, vycházeli od nádraží teprve v okamžiku, kdy se už čelo průvodu nacházelo před trutnovskou radnicí (asi 700-800m). O pár  bloků dál se od průvodu oddělilo několik vybraných vojenských jednotek, včetně vojenské kapely, aby se přesunuly do míst, odkud měly později vypochodovat ke slavnostní vojenské přehlídce. Trudnou atmosféru umocňovalo nepřetržité vyzvánění z nedalekého evangelického kostela. Na jihovýchodním úpatí Šibeníku, v místě, kde se Rokytnická silnice kříží s několika lesními cestami, byla rakev z pohřebního vozu snesena a odnesena osmi veterány války 1866 až k památníku.

    Poslední rozloučení odstartoval krátký církevní obřad a poté přišly na řadu očekávané projevy představitelů, kteří převzali nad celou akcí patronát. Vedle Gablenzových vojenských činů v celkem 56 bitvách, jichž se během své vojenské kariéry zúčastnil, z nichž největší důraz byl kladen právě na tu trutnovskou, zde byly připomenuty také zásluhy iniciátora stavby památníku, Christopha Jungkunsta, bez něhož by se Gablenz do Trutnova nikdy natrvalo nevrátil. Po ukončení posledního projevu byla vypálena čestná salva a následovala státní hymna. Z dominantního návrší se k obyvatelům Trutnova sneslo burácivé dunění osmi dělových výstřelů, po nichž byla rakev s ostatky přenesena do krypty a zahalena do černožluté státní vlajky.

    Po pietním aktu se většina účastníků odebrala na svah pod památníkem, odkud mohli z nabízené „ptačí perspektivy“ nerušeně přehlížet poslední bod smuteční slavnosti - defilé vojenských jednotek. Vycíděné zbraně a nažehlené uniformy, stejně tak jako pravidelné tvary příslušníků pěchoty, jezdectva a dělostřelectva, znovu přilákaly do ulic početný dav diváků. Pochodová kolona se protáhla kolem severního úbočí Šibeníku a zastavila se až před trutnovskou radnicí, kde byly jednotky rozpuštěny a odveleny do svých provizorních ubytoven. Gablenzovi blízcí příbuzní, významní patroni a další pozvaní hosté, se ještě setkali v hotelu Bílý kůň při hostině na rozloučenou. Tisíce návštěvníků, kteří si  nezapomenutelnou událost nenechali ujít, se po zbytek dne procházelo po bývalém bojišti, nejvíce pak po Gablenzově návrší a kolem jeho nové hrobky.  

Konec dobrý, všechno dobré   

Vyhlášení samostatnosti Československa v říjnu 1918 přestál Gablenzův památník bez větší újmy. K jedinému vážnějšímu zásahu, který byl ale vzhledem k likvidaci velkého množství aktuálně nežádoucích památek vcelku přijatelný, došlo až o několik let později. V souladu se zákonem č. 50 Sb. ze dne 19. března 1923, nařizujícím odstranění památek a nápisů připomínajících symboly zaniklé monarchie, bylo rozhodnuto o stržení jedné z pamětních litinových desek, věnované v roce 1908 císaři Františku Josefovi I. Desku nechal vyrobit a na pomník připevnit veteránský spolek při příležitosti 60. výročí od nástupu císaře na trůn.

    Navzdory nepříznivé době se snadno korodujícímu litinovému pomníku i nadále dostávalo potřebné pravidelné péče, a to především ze strany spolku vysloužilých vojáků, kteří také realizovali jedny z úplně posledních stavebních úprav. V roce 1927 bylo rozhodnuto o vsazení proskleného okna do podlahy nad kryptou a v roce 1936 byl pak do interiéru konečně přiveden elektrický proud, díky němuž mohla být nasvícena jak krypta s rakví, tak i vstupní prostor do pomníku.

    Od data ustanovení nového státního zřízení bylo zakázáno pořádat tradiční vzpomínková setkání, jež se konala vždy v blízkosti pomníku. Od stejného roku býval pomník zpřístupněn veřejnosti už jen jednou za pět let a po druhé světové válce se tato perioda ještě protáhla. Do pomníku začalo zatékat a v nevětraných prostorách se srážela vlhkost. Celá řada kovových prvků, včetně vnitřního schodiště, začala korodovat a ztrácet své původní vlastnosti. Pravidelná a pečlivá údržba vzala dávno za své, a když už měla být nějaká mimořádně provedena, často chyběly odborné znalosti. Nejvíce postižená místa byla ošetřována jen povrchově, mnohdy jen provizorním nánosem nové barvy. Špatný technický stav vnějšího pláště pomníku přitahoval čím dál větší pozornost sběratelů druhotných surovin, kteří z něj postupně odcizili většinu ozdobných litinových prvků, včetně jednoho z těžkých ocelových řetězů.

    Až pád komunistického režimu přinesl nový náhled na problematiku dlouhodobě zanedbávaných památek. Díky tomu byla ještě v roce 1990 započata celková rekonstrukce již značně poškozeného pomníku. Nejprve bylo pořízeno několik nových odlitků ozdobných prvků, které z podstavce uloupili vandalové a doplněn byl také chybějící kus litinového řetězu. Kvůli obnoveným oslavám a připomínce 125. výročí od ukončení války 1866, bylo opraveno vnější schodiště, aby mohl být interiér pomníku opět zpřístupněn veřejnosti. V roce 1993 bylo opraveno vnitřní schodiště a obnovena původně rozvalená vnější opěrná zeď. O rok později byly z okolí pomníku vykáceny náletové dřeviny a ze severozápadního úbočí zmizely vzrostlé stromy, které bránily ve výhledu na pomník. V roce 1997 byly doplněny zbývající ozdobné prvky a byl obnoven nátěr vnějšího pláště. V roce 2011 pak byla vybudována nová přípojka elektrického vedení a nainstalováno moderní noční nasvícení památníku. O dva roky později se přikročilo k obnově vnitřního pláště pomníku, při němž byla odstraněně koroze z litinových dílů a vytmeleny dilatační spáry. Ani tím však obnovovací práce neskončily a s krátkými přestávkami pokračovaly až do roku 2005. Poslední stavební úpravu představovala montáž nové vlajkové žerdi. Po téměř čtrnácti letech byl pomník dokončen, přičemž veškeré stavební úpravy vyšly na celkem 1,5 mil. Kč.

    V roce 2001 byla zrestaurována a vrácena na své původní místo také výroční litinová deska, původně věnovaná k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Ta byla po celou dobu, a to i přes nesouhlasný postoj prvorepublikových státních úředníků, uskladněna uvnitř pomníku. Posledním ze zmizelých symbolů někdejší slávy Podunajské monarchie, který však zřejmě nemá šanci se na pomníku kdy znovu objevit, tak zůstává černožlutý císařský prapor, jež se kdysi hrdě třepetal na jeho vrcholu.

Kdo byl Ludwig von Gablenz?

Ludwig Karl Wilhelm, svobodný pán von Gablenz, jak zní úplné jméno a titul pozdějšího habsburského generála jezdectva, se narodil 19. července 1814 v duryňské Jeně. Byl příslušníkem staré saské důstojnické rodiny, proto už ve čtrnácti letech nastoupil vojenskou dráhu u saského vojska. V Drážďanech, jež dlouhou dobu vojensky spravoval také jeho otec, vystudoval Rytířskou akademii a později byl povýšen na poručíka královské saské jízdní gardy. Na jaře 1833 přešel v hodnosti podporučíka do rakouské armády a o dva roky později obdržel u pěšího pluku č. 18 hodnost nadporučíka. Záliba a nesporný talent v jízdě na koni ho však předurčovaly ke službě u jezdectva, kam byl nakonec díky patřičným známostem převelen a jako rytmistr druhé třídy zaujal v srpnu 1839 post u kyrysnického pluku č. 6. U téhož pluku obdržel dne 30. května 1845 povýšení do hodnosti rytmistra první třídy.

    V roce 1848, za války proti Piemontu, zastával funkci pobočníka majitele pluku hraběte von Wallmoden. Západně od Verony se dne 6. května zúčastnil slavné bitvy u Santa Lucie, ve které rakouské vojsko pod vedením polního maršála Radeckého porazilo dvojnásobně silnější sardinskou armádu. V Radeckého štábu pak u Vicenzy zařizoval pomocné služby a u Verony se mu dostalo výjimečného úkolu, neboť byl jako parlamentář odeslán do sardinského hlavního stanu. Mladý důstojník na zasloužilého veterána napoleonských válek zřejmě zapůsobil a 1. července byl přímo Radeckým povolán do generálního štábu, v němž se zúčastnil vrcholné bitvy celé kampaně – u Custozy ve dnech 23. - 25. července.

    Vedle štábní práce přijímal Gablenz také bojové úkoly přidělované menším jezdeckým oddílům. Např. 14. srpna se dobrovolně přihlásil do vysoce rizikového podniku a v čele šedesáti jezdců byl vyslán vyhodit do vzduchu želelezniční trať mezi Milánem a Treviglio. Úkol pod přímou palbou obránců splnil a na několik dní zpomalil postup nepřátelských jednotek. S dobrovolníky pod velením pozdějšího sjednotitele Itálie - generála Garribaldiho, se měl tu čest setkat v bitvě u Marrazone dne 26. srpna, kde se pohyboval jako důstojník generálního štábu u divize polního maršála Edmunda knížete Schwarzenberga.

    Do hodnosti majora byl Gablenz povýšen dne 19. září a krátce na to byl převelen na uherské bojiště, kde zaujal pozici v generálním štábu armádního sboru, jemuž velel generál jízdy hrabě Schlick. V období od prosince 1848 až do konce června 1849 se Gablenz zúčastnil více než dvaceti bitev proti uherským povstalcům, získal Rytířský kříž Řádu Marie Terezie a 11. července 1849 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. 13. prosince následovalo povýšení na plukovníka. 27. února byl Gablenz přítomen bitvy u Kápolny, za což později obdržel Vojenský záslužný kříž.

    V letech 1850-1856 následovalo několik diplomatických misí. Nejprve u ruského vojenského stanu (ruský spojenecký kontingent o síle 140 000 vojáků vstoupil na uherské bojiště krátce před úplným potlačením povstání), na přelomu let 1850-1851 u spojenecké saské armády, o rok později ve Varšavě a konečně v letech 1854-1856 v Moldávii, kde působil nejprve jako pozorovatel a později jako velící generál. Hodnost generálmajora mu byla propůjčena 31. března 1854.

    V roce 1857 obdržel Gablenz velení 2. brigády u VII. armádního sboru, se kterým se v Itálii v roce 1859 zúčastnil nového tažení proti Piemontu a jeho spojenci – Francii. U Magenty, dne 4. června 1859, byl nucen dočasně převzít velení nad 1. divizí těžce raněného podmaršálka svobodného pána von Reischach. V prohrané a rozhodující bitvě této války - u Solferina, dne 24. června 1859, už znovu velel své 2. brigádě. Rakušané zde ztratili téměř 22 000 mužů, s nimi i celé tažení a 11. července uzavřely ve Villafrance příměří. Rakouský císař se vedle územních ztrát (Lombardie) musel vyrovnat se ztrátou také více než stovky generálů, které poslal za zpackané tažení „jedním škrtnutím pera“ do penze.

    Dne 15. srpna 1862 byl baron Gablenz (právo užívání tohoto titulu obdržel 8. března 1858) převelen k V. armádnímu sboru a s platností od 21. srpna byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Ve stejném roce se stal také druhým majitelem 6. hulánského pluku. Úplné samostatnosti ve velení rakouským silám se dočkal 12. prosince 1863, kdy byl ustanoven velitelem expedičního rakouského VI. armádního sboru, s nímž měl v rámci spojenecké armády, tvořené tehdy pruskými, rakouskými a hrstkou saských a hannoverských jednotek (vrchním velením byl pověřen pruský polní maršál von Wrangel), operovat proti Dánům v Holštýnsku a Šlesvicku. Válka, která se v roce 1866 stane jednou z příčin nového ozbrojeného konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem, se i přes nepříznivé zimní komplikace vyvíjela nadmíru dobře a již 12. května bylo podepsáno příměří, které v listopadu stvrdil mír uzavřený ve Vídni. Dobytá území přešla pod správu vítězných velmocí, přičemž Rakousko obsadilo Holštýnsko a Prusko Šlesvicko. Gablenz si v tomto tažení vysloužil celou řadu vysokých vojenských vyznamenání, mezi nimiž nechyběl ani rakouský Komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie nebo pruský řád Pour le Mérite. V září 1865 pak byl Gablenz jmenován místodržitelem Holštýnska.

    Ve třetí dekádě měsíce června 1866 postupně překročily hranice českého království celkem tři pruské armády a nezadržitelně se draly na jihovýchod, odkud se v rámci přijatých dispozic měly probojovat k hlavnímu městu Habsburské monarchie. Tímto válečným aktem vyvrcholily dlouhodobé snahy Pruska o převzetí vlivu v tzv. Německém spolku, a to na úkor právě Rakouska. Do cesty každého z nepřátelských pochodových proudů bylo vysláno několik samostatně operujících armádních sborů, jež byly součástí rakouské tzv. Severní armády pod velením hrdiny od Solferina - polního zbrojmistra rytíře Ludwiga von Benedek. Prusové hned od počátku Rakušany převyšovaly morálně, materiálně i takticky, díky čemuž Rakušané vbrzku utrpěli sérii porážek. Jediná potěšující zpráva přišla od Trutnova, kde X. armádní sbor, pod Gablenzovým vedením, odrazil dne 27. června pruský I. armádní sbor generála pěchoty von Bonina a donutil ho, alespoň na čas, vrátit se zpět do výchozích postavení za hranicemi. Gablenzův sbor za toto vítězství zaplatil vysokými ztrátami, které si vyžádaly zejména boje o dominantní výšiny na jih od města. Následujícího dne přišel Gablenz o celou jednu brigádu, která se díky nenadálému bočnímu útoku ocitla v obklíčení pruských gardových jednotek. Zbylým jednotkám se však podařilo vyvázat z dotyku nepřítele a ustoupily k Hradci Králové, kde byla dne 3. července svedena generální bitva, jež prakticky rozhodla výsledek války v neprospěch habsburské monarchie. Gablenzův X. sbor a III. sbor arcivévody Arnošta od prvopočátku operovaly na středu rakouské obranné linie nedaleko říčky Bystřice, kde svou dělostřeleckou palbou přibyly na několik hodin k zemi valnou část 1. pruské armády prince Friedricha Karla. Své pozice Gablenz spořádaně vyklidil až v okamžiku, kdy do centrálního postavení rakouské armády u nedalekého Chlumu pronikly pruské gardové jednotky a začaly ohrožovat také sousední ves Lípu.

    Následujícího dne pověřil Benedek barona Gablenze, aby se pokusil v pruském hlavním stanu v Hořicích dohodnout podmínky příměří. Zde však neuspěl a podobně, ne-li hůře, si vedl před pruským králem také 8. července v Pardubicích. Gablenzův X. sbor (a další čtyři jezdecké divize) pak obdržel rozkaz, aby se z Čech stáhnul k Vídni, kde se měl zapojit do obrany hlavního města. Té již nebylo zapotřebí, neboť se pruská válečná mašinérie zastavila jen pár kilometrů od Dunaje (u Wagramu) a 27. července se na zámku v Mikulově uvolila podepsat podmínky příměří a schválit předběžnou mírovou smlouvu, jež byla 23. srpna ratifikována v Praze.

    Jestliže si rakouský císař František Josef I. vyřizoval účty s generalitou za výsledek války 1859, po prohrané válce, jež na Rakousko uvalila tvrdé sankce a na dlouhá desetiletí poznamenala vývoj ve střední Evropě, tomu nemohlo být jinak. Celá řada vyšších velitelů byla poslána do výslužby nebo jim byly nabídnuty podřadné úkoly. Na chvíli se mezi nimi ocitl také generál Gablenz, ale hned v příštím roce (1867) byl jmenován generálem jezdectva a zároveň velícím generálem na tzv. Vojenské hranici. O rok později zastával funkci vojenského velitele Záhřebu. Byla to už ale jeho „labutí píseň“ a tak 28. listopadu 1871, na nátlak nadřízených, vystoupil z činné služby.

    Dne 28. ledna 1874, během návštěvy svého bratra v Curychu, se Ludwig von Gablenz rozhodl v hotelovém pokoji pro dobrovolný odchod z tohoto světa a střelil se revolverem do srdce. Přesný motiv jeho činu je dodnes nejasný a vede k mnoha spekulacím. Na rozloučenou však zanechal dopis, v němž stálo: „Jsem smířen s bohem! Život se stal nesnesitelným. Dva roky se mi vyhýbá spánek, a proto s tím chci skončit.“

Příspěvek byl zpracován převážně na podkladech publikace „Trutnovská legenda“, kterou vydalo Město Trutnov v roce 2005 při příležitosti stého výročí převozu a uložení ostatků generála Gablenze na vrchu Šibeníku.

POMNÍKY BITVY U HRADCE KRÁLOVÉ (2)

Dokončení příspěvku z úterý 5. července; pokud se vám ho nechce hledat, stačí kliknout na nadpis, je tam prolink.

Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 (2. část a dokončení)

Miloslav Kolomazník

3. červenec 1866 – Průlom na pravém boku

Toho dne ráno se vojáci od 1. gardové divize gen. Hillera von Gärtringen ze sestavy gardového sboru „2. pruské armády“ korunního prince Friedricha Wilhelma probudili do nevlídného deštivého počasí. Tábořili na pravém břehu Labe nedaleko Dvora Králové a právě se chystali posnídat, když se v dálce rozezněla dělostřelecká palba. Nechávala je v klidu, v oněch dnech se nejednalo o nic neobvyklého, a proto si ani nepřipouštěli, že by oni sami měli do vzdálené bitvy zasahovat. Netušili, že v pět hodin ráno dopravil pplk. Finkenstein do hlavního štábu Moltkeho rozkaz, aby armáda vyrazila a zaútočila do pravého boku rakouské obrany.

Krátce po půl osmé přišly rozkazy zrušit tábor a vyrazit k pochodu ve směru přicházející palby. Aby divize nezkřížila směr pochodu I. armádnímu sboru, který tábořil více vpravo u Brusnice, sešla ze silnice a prodírala se poli k Dubenci. Krátce před 11. hodinou se k jejímu předvoji připojil korunní princ. V 11. hodin se divize objevila v Chotěborkách, odkud se dalo dohlédnout až k Bystřici, a kde korunní princ učinil rozhodnutí, aby 1. gardová postupovala ve směru hořiněveských lip, umlčela zde umístěnou rakouskou baterii a ovládla výšinu. Přibližně ve stejnou dobu teprve překračovala 2. gardová divize Labe ve Dvoře Králové.

Ze sestavy VI. armádního sboru měl korunní princ k dispozici ještě další dvě divize, které vyrazily přibližně ve stejnou dobu jako 1. gardová. 12. pěší divize minula josefovskou pevnost a poté se obrátila k Habřině. V 11. hodin opanovala dominantní vrch Hořička, nalevo od Račic. Brigády 11. pěší divize postupovaly nejprve odděleně, poté se spojily u Velichovek, překročily rozvodněnou říčku Trotinu a v 11. hodin stanuly u Račic. Podle rozkazu korunního prince, učiněného v Chotěborkách, měly obě divize postupovat podél říčky Trotina až k ohbí Labe, zmocnit se labských mostů a odříznout tak Rakušanům ústupovou cestu. Ostatní jednotky armády byly dosud na pochodu a dorazit mohly až později během odpoledne.

Od Chotěborek se kolony předvoje pruské 1. gardové divize pustily ze svahu dolů a za půl hodiny dosáhly paty hořiněveské výšiny. Rakouské baterie, které odtud ostřelovaly nedaleký les Svíb, o který se rval celý IV. armádní sbor a dvě a půl brigády II. sboru, nyní obrátily děla proti nim. Baterie nebyly zajištěny pěchotou, a tak ani rozprasky šrapnelů nemohly do svahu postupující pruskou pěchotu zadržet. V jednu hodinu po poledni se Prusové na jeden zátah zmocnili Hořiněvsi a krátce poté též samotné výšiny. Rakouské dělostřelecké baterie se odtud stáhly. Obsazení hořiněveské výšiny bylo velice důležité. Velitel 1. gardové divize zde shromaždoval své rozptýlené síly a přitom se mu naskytl zajímavý pohled na probíhající ústup rakouské pěchoty od lesa Svíbu a na prázdný koridor, který se před ním náhle otevíral. Krátce před druhou hodinou vyrazil s divizí k Máslojedům, a když vyjel na hradeckou cestu, spatřil před sebou věžičku chlumeckého kostela. V cestě mu stále nikdo nebránil. Než se však znovu rozpohyboval, obdržel rozkaz k zastavení útoku. Korunní princ se domníval, že se Rakušané stahují na druhý břeh Labe a další zapojování do boje by bylo zbytečné. Nemohl tušit, že svévolná aktivita velitele jedné z jeho gardových divizí, obrátí ještě téhož dne vývoj bitvy ve prospěch pruského vítězství.

Mezitím se na krajním levém křídle vydaly přes říčku Trotinu obě divize VI. armádního sboru. Jejich cílem bylo přetnout silnici Sadová-Hradec Králové a uzavřít tak Rakušanům ústupovou cestu přes Labe. V cestě jim stála poslední netknutá brigáda rakouského pravého křídla, podporovaná jednou jezdeckou divizí. Rakušané se snažili zaujmout obranu na Trotině a pohotově přehradili silnici Josefov-Hradec Králové, ale s obnaženými boky nemohli početně silnějšímu nepříteli dlouho vzdorovat. Značně prořídlé a unavené jednotky IV. armádního sboru sice dosáhly svých původních pozic, ale velitel II. sboru hrabě Thun, místo aby se pokusil zatarasit postupujícímu nepříteli cestu, nařídil jednotkám ustoupit do blízkých Lochenic a Předměřic a vzápětí do bezpečí na druhém břehu Labe. Pravé křídlo rakouské „Severní armády“ tak přestalo prakticky existovat, neboť nepřítel pronikl do zad obráncům centrálního postavení.

Gen. Hillerovi se rozkaz k zastavení postupu pranic nezamlouval, neboť nepřítel nebyl v jeho postupové linii Máslojedy-Chlum dosud pevně usazen. Výhoda byla na jeho straně. V příkrém rozporu se štábními instrukcemi, vydal v půl třetí rozkaz k útoku ve směru chlumského kostela. Jeho gardisté ve chvíli překonali lán vysokého promočeného žita a kryti dýmem ze střelného prachu, pronikli do postavení rakouských baterií, rozestavěných k boční obraně Chlumu. Rakouské baterie zde byly naprosto nechráněny, neboť pěší roty určené k ochraně palebných jednotek již dávno odešly za ustupující pěchotou. Rakušané, překvapeni náhlým útokem se pokoušeli bránit, ale nerovný boj s Prusy, kteří pronikali mezerami do jejich týlu, je donutil se stáhnout.

Velitel 1. divizionu armádní dělostřelecké zálohy, který z dálky pozoroval zhroucení bočního obrany, se ze svého postavení úplně na levém křídle pokusil přehradnou palbou zmařit pruský postup. Když však začali Prusové pronikat i mezi jeho kanony, nezbylo mu než nakolesnit a stáhnout se více na jihovýchod.   

Ve Chlumu se krátce před útokem pruských gardistů nacházela jedna celá brigáda ze sestavy III. armádního sboru. Její velitel však nechal většinu jednotek, v té době už nepříjemně obtěžovaných pruským dělostřelectvem, ustoupit za vrchol chlumské výšiny, na svah odvrácený k Rozběřicím, čímž přišel o vizuální kontakt se vsí. Uvnitř a na kraji Chlumu ponechal pouhé dva pěší prapory.

Vzrušení obránců, vyplývající z pohybu neznámého vojska dole v údolí, dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy Prusové dosáhli vesnice a palba pruských jehlovek si vybrala své první cíle. V obci se rozpoutaly krvavé boje. Prudkou palbu mezi chalupami, střídaly útoky na bodák v zahradách. Houfy stíhané pruskými střelami, neměly kam ustoupit. Kdo přežil, padl do zajetí. Obránci se rychle dostávali do obklíčení, ale jeden z praporů se dokázal vyvázat a na Prusy, kteří mezitím dosáhli okraje vsi, znovu zaútočil. Útok se zdařil a Rakušanům se podařilo Prusy na chvíli odrazit zpět do nitra vesnice. K dalšímu náporu mu už ale nestačily síly a tak zůstal jeho úspěch nevyužit. Žádna z volných jednotek, kterých se kolem Chlumu nacházelo plno, nedorazila.

Velitel brigády ustoupivší na svah k Rozběřicím, se nechal úspěšným útokem svého praporu vyprovokovat a chystal se na Prusy v Chlumu zaútočit. Jeho jednotky se však připletly do cesty ustupujících dvou rakouských jezdeckých pluků, které se jim už nedokázaly vyhnout a zle rozcuchány, byly nuceny se stáhnout blíže k Všestarům, kde se mohly přeskupit.

Asi deset minut po 3. hodině zpozoroval setník August von der Groeben, velitel rakouské jízdní baterie, přidělené k dělostřeleckým zálohám III. sboru, že Prusové vpadli nepozorovaně Rakušanům do zad, obsadili Chlum a nyní se na kraji vesnice chystají vyrazit dále do hlouby centrální obrany. Groeben nařídil zastavit palbu a ze svého původního postavení, odkud celé dopoledne postřeloval Prusy u Sadové, se přesunul asi o 200 metrů blíže ke Chlumu. Hlavně svých děl obrátil proti vsi. V boji na krátkou vzdálenost neměla jeho baterie mnoho šancí, a tak předtím, než intenzivní palba Prusů pobila téměř celou obsluhu osmi děl (2 důstojníky, 52 mužů a 68 koní přípřeže), podařilo se jí alespoň několika kartáči zbrzdit postup Prusů.

Prusové ovládli Chlum a vrchní velitel „Severní armády“ o tom se svým štábem na stanovišti u Lípy, odkud pozorovali vývoj na středním úseku, neměl prozatím žádné tušení. Sdělil mu to až jeden ze štábních plukovníků, který se před Chlumem ocitl náhodou a byl zde neočekávaně ostřelován. Benedek chtěl nejprve poslat pobočníka s rozkazy k protiútoku, ale pak si to rozmyslel a vydal se sám na špici své suity k západnímu okraji Chlumu. Zde byl přivítán přesnou palbou, která stála život několik členů jeho štábu. Benedek se nyní se štábem stáhl zpět a zvažoval další kroky, které by vedly k znovuzískání obsazené vesnice. Nejbližší silou schopnou rychlého útoku byly dva prapory 52. pěšího pluku, které se nacházely v pozicích čelem k Lípě. Jejich velitel je obrátil a vehnal do předem nerozmyšleného útoku. I tentokrát měla rychlopalba pruských pušek navrch.

Na druhé straně obce se podařilo gardovým silám vypudit Rakušany z Rozběřic, čímž rozdělili centrum rakouské obrany na dvě části. I přes patrný úspěch, nebyla situace pruských gardistů vůbec radostná. Jejich přetížená obrana si neměla čas vydechnout. Od západu sice odrazili nový výpad čtyř rakouských praporů od Lípy, ale ještě neměli vyhráno. S obavami ve tváři totiž pruští důstojníci sledovali mohutné rakouské zálohy, seřazené dole pod svahem. Pokud by se daly do pohybu, je s nimi bez potřebných posil amen. Korunní princ, překvapený vývojem situace vzniklé nástupem Hillerovy 1. gardové divize, pobízel přicházející hlavní síly 2. gardové divize k rychlému pochodu k Chlumu.

Pozornost Prusů se nyní soustředila na ves Lípu, v jejímž okolí se nacházely rakouský III. a X. armádní sbor, které zde držely v šachu celou „pruskou 1. armádu“ u Sadové. Obsazení samotného Chlumu doposud Rakušany zásadně neohrožovalo, stále ještě měli síly k tomu, aby zvrátili situaci v centrálním postavení. Avšak poté co Prusové pronikly do nedalekého lesíka a samotné Lípy, dostaly se oba armádní sbory do neudržitelné situace.

Nejdříve pronikl do lipského lesíka předvoj 1. gardové divize, z jehož okolí vytlačil zbytky pluků, které si zde lízaly rány po několika neúspěšných útocích na Chlum od západu. Vzápětí zaútočil předvoj 2. gardové divize z boku a týlu přímo na ves Lípu od Čistěvsi. Rakušané se zde bránili mnohem srdnatěji. Z blízkých polí pálili na pruské gardisty početní myslivci. A když byli postupně zatlačeni do vsi, jejich jednotlivá palba zpoza krytů byla mnohem účinnější než bodákové zteče houfů pěšáků v obvyklých sevřených formacích.  Prusové po krvavém boji vesnici Lípu, původní velitelské stanoviště polního zbrojmistra Benedeka, dobyli. Rozběhli se pak daleko za ves až k ústupové silnici na Hradec Králové, ale dělostřelectvo je na chvíli vrátilo zpět. Pod jeho ochranou probíhal vcelku spořádaný ústup X. a zbytků III. armádního sboru směrem k Hradci Králové.

 1 – SV pohled na bojiště u Střezetic, napravo na návrší chlumský kostel, nalevo rozhledna.

2 – Pomník rakouského hejtmana Seelingera,velitele dělostřelecké baterie č. 10, první baterie mrtvých

      této bitvy. Pomník leží pod Chlumem vedle spojovací zemědělské cesty k Rozběřicím.

3 – tzv. „Baterie mrtvých“ ve Chlumu, pomník věnovaný hrdinské smrti setníka Groebena a jeho

      dělostřelecké baterie.

4 – Ossarium (kostnice) s pseudogotickým sarkofágem nedaleko pruského hřbitova ve Chlumu.

3. červenec 1866 – Bodák proti kulce 

Mnozí generálové již považovali boj za ztracený a rezignovali, ale polní zbrojmistr Benedek se ještě nevzdával. Své okolí udivoval svojí znovu nabytou rozhodností a na okleštěném zmenšujícím se prostoru posílal kurýry s rozkazy na všechny strany. V hlavě měl jasno. Stále ještě měl k dispozici dva silné, dosud nečinné záložní sbory, jejichž útokem na Rozběřice a Chlum by si uvolnil ústupovou cestu k Labi. Na úvahy o zvrácení situace v bitvě, už ale bylo zřejmě pozdě.

Po 3. hodině pověřil Benedek úkolem velitele VI. armádního sboru gen. Ramminga. Ten své brigády rozdělil do dvou sledů, přičemž v prvním sledu měla brigáda gen. Waldstättena obsadit Rozběřice a nalevo, souběžní s ní, brigáda gen. Rosenzweiga zaútočit na Chlum. V rozporu s rozkazy však hned na počátku zamířily obě brigády k Rozběřicím. Prudké boje se z jižního okraje přenesly do celé obce. Prusové na postupující Rakušany stříleli odevšad, dokonce i z vikířů střech. Dělostřelecká palba zapálila a pobořila několik domů. Hloučky Prusů začaly pozvolna ustupovat úvozem stoupajícím směrem k Chlumu.

Nyní konečně zahájil gen. Rosenzweig útok na Chlum. Na zteč však vyrazil pouze s jedním plukem, ostatní jednotky se zdržely v Rozběřicích. Podařilo se mu dosáhnout téměř chlumského kostela, ale jeho slabá formace nemohla bez dalších posil dlouho odolávat náporu pruských gardistů. Když se však rakouské oddíly objevili nad Rozběřicemi, byly náhle smeteny boční palbou pruské dělostřelecké baterie. Gen. Rosenzweig se musel stáhnout zpět. Ve snaze napravit co se dá, spěchal velitel VI. sboru se dvěma prapory k Chlumu, aby podpořil gen. Rosenzweiga, ale ten už byl na všeobecném ústupu. Ještě jednou se v marné snaze pokusil gen. Ramming zaútočit na Chlum. Nahoru do svahu poslal část Waldstättenovy brigády a obě brigády z druhého sledu. Bylo půl páté a zdálo se, že tentokrát už bude pruská garda z Chlumu vytlačena. Jenže na pomalu postupující Rakušany, zbrzděné kolonami ustupujícího III. a X. sboru od Lípy, se z chodu vrhly jednotky 2. gardové divize, které právě posílily obranu chlumského postavení. Velitelé všech rakouských brigád vydali postupně rozkazy k přerušení zteče a ve velmi špatném stavu ustoupily brigády k Všestarům. Během předešlých bojů utržil zranění střepinou dělostřeleckého granátu velitel 1. gardové divize gen. Hiller von Gärtringen. Na jeho následky ještě téhož dne v chlumeckém kostele zemřel.

Rakouské velení mělo k dispozici ještě druhou polovinu zálohy – I. armádní sbor gen. Gondrecourta. Kolem čtvrt na pět zazněly patřičné povely a masa vojáků, značně tísněná třemi ustupujícími sbory, se dala do pohybu. Napravo postupovala k Rozběřicím brigáda gen. Poschachera, nalevo od něj brigáda gen. Ringelsheima, v těsném závěsu za ním brigáda gen. Leiningena a od nich nalevo se „kamarádsky“ připojila Knebelova brigáda od ustupujícího X. sboru. Poschacherova brigáda zčásti obešla Prusy znovu obsazené Rozběřice a postupovala proti Chlumu, kde ji měli na mušce střelci od gardy a dorazivšího předvoje I. armádního sboru. Rakušané byli rychle smeteni palebnou převahou pušek a děl. Mezitím se Ringelsheimova brigáda otočila kolmo k silnici a postupovala směrem do svahu. Také ji kosila palba pruských zbraní. Navíc ji zleva začal ohrožovat pruský protiútok, který se za Ringesheimem snažil zachytit gen. Leiningen, postupující ve stejném směru. K dovršení vší marnosti a smůle rakouského I. sboru, se mu ve stejnou dobu do jeho pravého boku přiblížila od Neděliště pruská 11. pěší divize od VI. sboru.

Celá masa I. sboru se dostala do husté palby ze tří stran. Dosavadní nerovný boj bajonetu proti kulce se změnil v masakr. Střely srážely důstojníky z koní, vojáci padali po desítkách. Do ohlušující palby pronikají úpěnlivé nářky raněných. Téměř každý vzývá boha a opakuje si modlitby. V pudu sebezáchovy se vojáci obracejí zpět, aby unikli jisté smrti. Ustupující Knebelova a Ringelsheimova brigáda musí ještě v karé čelit bočnímu útoku silného pruského jezdectva, pak teprve mohou rozbité části I. sboru ustoupit kryty dělostřelectvem k Labi. Během svého asi dvacetiminutového protiútoku přišel sbor o 279 důstojníků a asi 10 000 příslušníků mužstva, téměř polovinu svého stavu. Prusové se stali na dobro pány centra rakouské obrany.

Bitva se zcela zřetelně chýlila ke konci. Rakouská armáda již od 16. hodiny houfně ustupovala k Hradci Králové. Některé oddíly, které se teprve vyvazovaly z dotyku nepřítele, byly během ústupu napadány nepřátelským jezdectvem, které začalo ohrožovat také hlavní ústupovou trasu. Polní zbrojmistr Benedek proto pověřil velitele dvou jezdeckých divizí, aby zpomalovaly postup pruské pěchoty, odrážely jejich jezdectvo a získaly drahocenný čas pro bezpečný ústup vlastních jednotek.

Ačkoliv už v těchto chvílích nešlo o dosažení jakéhokoliv zvratu v bitvě, nadešly okamžiky, v nichž se rakouské jezdectvo zaskvělo v jezdecké bitvě u Střezetic, té největší, k jaké kdy došlo na bojištích Evropy. Na rozdíl od svých opěšaných druhů ve zbrani, prokázalo obdivuhodnou zdatnost, jíž předčilo jezdectvo svého protivníka.  

Rakouská armáda ustupovala neuspořádaně a ve zmatku. Velitelé sborů i podřízených útvarů neměli rozkazy stanovující směry ústupových tras. Nebyli informováni o poloze pontonových mostů na Labi, natož aby byla stanovena pořadí přechodu. Situaci navíc zdramatizoval velitel hradecké pevnosti, který nechal, v obavách z obsazení města nepřítelem, zavřít všechny přístupové brány. Vojáci se shlukovali na hrázích nebo mačkali před přecpanými mosty. Cestu si mezi nimi nevybíravě razilo jezdectvo. Naštěstí je v tomto chaotickém mezičase krylo rakouské dělostřelectvo, které se před Hradcem rozestavilo do širokého oblouku a přehradnou palbou bránilo nepříteli v přímém útoku.

Pruští vojáci, vyčerpáni dlouhými ranními pochody a vysilujícím bojem, polevovali v pronásledování. Už ani jejich velitelům se nedařilo utrmácené bojovníky přimět k novému pohybu, a tak i oni ze svých pozic sledovali ustupující Rakušany. Obě pruské armády se spojily v prostoru Lípa-Dlouhé Dvory, prostorem se nesl vítězný bojový pokřik…

Ztráty padlých, zraněných a nezvěstných Rakušanů dosáhly asi 1 313 důstojníků a 41 499 členů mužstva. Jejich saští spojenci přišli o 55 důstojníků a 1 446 členů mužstva.

Pruské ztráty jsou zhruba pětinásobně menší: 360 důstojníků a 8 812 členů mužstva.

1 – Pomník rakouského 1. armádního sboru na konci tzv.“Úvozu mrtvých“ před Chlumem.

2 – Pomník pruské 1. gardové pěší divize na pruském hřbitově ve Chlumu.

3 – Náhrobek pruského generála J.W.Hillera von Gärtringen, velitele 1. gardové divize, smrtelně raněného při bojích o centrální postavení.

4 – Rozhledna ve Chlumu, vedle muzea.

Události po 3. červenci 1866

4. července ve tři hodiny ráno odeslal polní zbrojmistr Benedek rakouskému císaři telegram, ve kterém ho informoval o okolnostech tragické porážky. Císař obdržel jeho zprávu klem půl páté, přičemž okamžitě učinil rozhodnutí uzavřít s Itálií mír a „Jižní armádu“ přesunout proti Prusům. V tomto ohledu se obrátil už 2. července na francouzského císaře Napoleona III., zda by Rakousku nepomohl zprostředkovat mírová jednání. Téhož dne 4. července odeslala rakouská vláda Prusku nabídku na uzavření příměří. Protože však zůstala bez odezvy, opakovala ji o čtyři dny později 8. července. Pruský král ji však ve shodě s velením odmítl. Valná část pruského vojenského velení totiž považovala za svůj životní sen, moci se zúčastnit slavnostního defilé pokořenou Vídní … a tentokrát byli opravdu blízko!

Mezitím 4. července opustily rakouské síly Hradec Králové a ve třech pochodových proudech se vydaly směrem k Olomouci. Císařův zmocněnec naléhal na Benedeka, aby s celou armádou přitáhl k Vídni. Benedek naopak považoval za jistější ustoupit za opevněná postavení olomoucké pevnosti v zádech pravděpodobného pruského směru postupu. Nakonec se uvolil odeslat k Dunaji čtyři jezdecké divize a celý X. armádní sbor. S ostatními jednotkami postupoval dál k Olomouci, kam dorazil 9. července.

Pruské vojsko 4. července odpočívalo. Jednotky všech tří armád byly rozesety po nedalekém okolí. Téhož rána dospěli k velitelům josefovské a hradecké pevnosti pruští parlamentáři s výzvami ke kapitulaci. Obě pevnosti však odmítly. 5. července se vše opakovalo a opět neúspěšně. Odpoledne přisunuli Prusové k Hradci asi 120 děl a začali město ostřelovat. Jejich palba však nezpůsobovalo takovou škodu, aby město donutila kapitulovat. Po vystřelení asi 400 granátů palba náhle ustala. Pruské velení zřejmě dospělo k názoru, že město dobývat nebude.

7. července vyrazily všechny pruské armády na jihovýchod v předem stanovených směrech postupu, přičemž byla gardová zeměbranecká divize pověřena obsazením Prahy – důležitého komunikačního uzlu a bohatého zdroje zásob. Prusové obsadili Prahu už 8. července po poledni. 10. července překročila pruská armáda moravské pomezí, 12. července obsadila Brno, o den později Znojmo a 15. července přerušil výpad jezdectva železniční trať u Hodonína, čímž se přerušilo i železniční spojení mezi „Severní armádou“ a Vídní.

Na druhé straně dospěl už 9. července rakouský císař k rozhodnutí, sloučit obě své armády a sjednocenou armádu soustředit na Dunaji pod velením arcivévody Albrechta.

10. července obdržel polní zbrojmistr Benedek rozkaz, přesunout všechny své hlavní síly do Vídně. Než to však stačil učinit, přerušili Prusové železniční spojení, takže odcestovaly pouze oddíly III. a část Saského armádního sboru. II. a IV. armádnímu sboru se podařilo uniknout pěšky podél obou břehů řeky Moravy. Když se tudy snažil projít Benedek s VIII. armádním sborem, zaútočila na ně 15. července vojska „pruské 2. armády“ u Tovačova a Rakušany zde odrazili. Benedek zvažoval novou trasu ústupu, přičemž se rozhodl přejít Karpaty a uherským územím přes Prešpurk (Bratislavu) se přesunout k Vídni.

Mezitím 13. července přicestoval arcivévoda Albrecht osobně do Vídně a ujal se zde velení. Od samého začátku zde musel řešit nepříjemné potíže spojené s formováním jeho armády. Itálie nejevila pro jednání o příměří příliš pochopení, a proto mohl z Itálie přesunout pouze část „Jižní armády“. Přesto než se tak stane, bude v početní nevýhodě a Prusové jsou už nedaleko Vídně.

15. července se přestěhoval hlavní stan pruského krále do Mikulova, kde se usídlil na místním zámku nad městem. 17. července pronikly hlavní armádní síly korunního prince na patnáct kilometrů od Vídně, jednotky „Labské armády“ stanuly na břehu Dunaje u Wolkersdorfu a armáda králova bratrance dorazila až k památnému Wagramu.

21. července byla zahájena jednání o příměří v Mikulově. Ačkoliv v té době platil už pětidenní klid zbraní, posledním válečným aktem této prusko-rakouské války se stala 22. července srážka VIII. armádního sboru, pod velením polního zbrojmistra Benedeka, se 7. pěší divizí gen. Franseckiho u Prešpurku. 

27. července podepsaly na jednání v Mikulově obě strany příměří a schválily předběžnou úmluvu o míru. Mírová smlouva byla ratifikována až 23. srpna v Praze. Rakousko se v ní zavázalo s rozchodem tzv. Německého spolku, s rozšířením pruského území na úkor Hannoverska s dalších německých států a s vytvořením „Severoněmeckého spolku“ pod velkým vlivem Pruska. Zavázalo se nezasahovat do německých záležitostí, čímž prakticky přerušilo spojení s německými státy. Itálie získala na úkor Rakouska Benátsko. Mírová smlouva s Itálií byla podepsána 3. října 1866.

Sjednocení celého Německa bylo dokončeno za několik let, po porážce císaře Napoleona III. ve francouzsko-pruské válce v roce 1870. K „Severoněmeckému spolku“ se připojily i zbývající německé státy. V lednu 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství.

Tipy na výlet

V „Areálu bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové“ (jak se dnes oficiálně nazývá) a od roku 1997 památkové zóně, se nachází přes čtyři stovky různých pomníků, individuálních hrobů a hromadných pohřebišť.

Vedle rodinných pomníků, postavených hned v prvních letech po bitvě především na popud pozůstalých, a spousty jednoduchých pomníků všeobecného věnování, zbudovaných pruským řádem jezuitů, bylo v období od konce války 1866 až do konce první světové války vztyčeno mnoho krásných útvarových pomníků. Jejich donátory byly většinou důstojnické sbory jednotek, které se bitvy přímo účastnily. Péčí komitétu, založeného v roce 1888, který začal zanedbané hroby a pomníky udržovat, se nám tyto krásné památky dochovaly až dodnes.

Jednotlivé pomníky jsou roztroušeny na katastrálním území více než třiceti obcí, a protože nedostatek volného času hraje v dnešní uspěchané době čím dál tím větší roli, dovoluji si předložit pár tipů a představit ty nejzajímavější a nejpůsobivější lokality na bojišti.

Chlum

Obec, ležící na návrší asi 1 km vlevo od silnice Hořice-H.K., bych doporučil jako výchozí bod návštěvy bojiště. Nejenže se tu v těsné blízkosti vyskytuje spousta krásných památníků, ale také zde stojí nově zrekonstruované, rozšířené muzeum války 1866, kde je zajímavá tematická expozice. Na dotek od muzea je možné vystoupat na vyhlídkovou rozhlednu, která umožňuje ničím nerušený výhled na všechny strany bývalého bojiště. Pod muzeem byl zbudován pomník tzv. Baterie mrtvých, věnovaný padesátce padlých rakouské dělostřelecké baterie setníka Groebena, která za cenu vlastních životů brzdila pruské vojáky, pronikající do hlouby centrálního postavení rakouské armády.

Po úzké polní cestě, táhnoucí se v úvodu podél místního hřbitova, je možné navštívit Ossarium, dvěma vápencovými lvy chráněnou pseudogotickou kostnici, kam jsou každoročně ukládány ostatky padlých vojáků nalezené na území bojiště.

Na protilehlé straně, asi 300m od Ossaria, je možné vstoupit do větrem bičovaného prostoru tzv. Pruského hřbitova, kde se nalézá několik hromadných hrobů, pomník pruské 1. gardové pěší divize, hrob generála Hillera von Gätringen, padlého během obsazování Chlumu a mnoho dalších. Před obcí, na svahu ve směru na Rozběřice, byl vztyčen pomník rakouského 1. armádního sboru. Pomník označuje nejzazší místo, kam sbor během zoufalého protiútoku pronikl a odkud, po strašných ztrátách způsobených křížovou palbou Prusů, opět ustoupil. Po úzké silnici směrem od Chlumu k Lípě je možné dojet k monumentálnímu Mauzoleu, kde se v minulosti pořádaly výroční mše za padlé

rakouské a saské vojáky.

Vždy o prvním červencovém víkendu, je na bývalém bojišti pořádána vzpomínková akce na bitvu u Hradce Králové 1866. Nedaleko „Baterie mrtvých“ v Chlumu, konkrétně na prostranství pod blízkým lesíkem, je každoročně organizována rekonstrukce bitvy za bohaté účasti uniformovaných příznivců tzv. re-enactmentu. Letos budou organizátoři oslavovat již 145. výročí slavné bitvy. Bližší informace o bojišti a programu oslav získáte na oficiálních webových stránkách: www.chlum1866.cz  

Svíb

Lesní lokalita s největší koncentrací pomníků na bojišti. Masivní útoky rakouské pěchoty na bodák a rychlopalba rakouských pušek si vyžádaly v tomto relativně malém prostoru velké ztráty na životech. Na rakouské straně byly ztráty osminásobně vyšší než ztráty Prusů. Procházkovou chůzí, která nezabere více než hodinu času, je možné projít si les po tzv. Aleji mrtvých, podél níž bylo zbudováno mnoho útvarových pomníků a pamětních desek. Za nejkrásnější lze považovat „Polního myslivce“ na jižním okraji lesa a „Umírajícího Římana“ na severovýchodním okraji. Také obvod lesa je lemován spoustou dalších pomníků, stejně tak jsou jimi poseta i blízká pole.

 Tabule s mapou označující pozice pomníků a křížů uvnitř lesa Svíbu a v jeho okolí.

Svatý Alois

Lokalita se nachází asi 300m západně od obce Horní Přím, hned napravo od silnice ve směru na křižovatku mezi Novým a Dolním Přímem. V těsné blízkosti sochy Sv. Aloise, pocházející z 18. století, stojí ve stínu stromů několik pomníků věnovaných rakouským a saským vojákům. V poli nedaleko odtud se hrdě tyčí krásný pískovcový hranolový pomník s velkým reliéfem rakouského orla, věnovaný rakouskému 74. pěšího pluku. Při pohledu směrem na jihozápad je možné přehlédnout území bojiště s přímským lesem v popředí a kostelíkem svatého Jiří v Hrádku u Nechanic v pozadí. Poblíž kostelíka se k útoku na Horní Přím formovaly oddíly pruské 15. pěší divize.

Probluz

Na území této obce, stejně tak v její těsné blízkosti, byly svedeny velmi tuhé obranné boje mezi saskými obránci a pruskými útočníky. Na jižním okraji obce, v místním stromovém parku, je možné navštívit dvojici pomníků, věnovaných saským vojákům a saskému korunnímu princi Albertovi.

Impozantně a přitom tiše působí skupina asi dvaceti pomníků, věnovaných pruským, rakouským a saským padlým, které jsou situovány po celém obvodu místního starého hřbitůvku.  Kostel Všech svatých, stojící uprostřed tohoto místa, ztratil během těžkých bojů část své věže, přičemž v něm dodnes vězí dělostřelecký granát. Návštěvu zmiňovaného starého hřbitůvku mohu pro svoji atmosféru a zajímavý výhled do okolí zvláště doporučit.

Na výše uvedené téma vyšla (mimo jiné) česky psaná literatura:

Beneš Ctirad – Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866, MARE-CZECH/NAŠE VOJSKO/ARES, Praha 2004

Bělina Pavel, Čornej Petr – Slavné bitvy naší historie, Marsyas, 1993

Bělina Pavel, Fučík Josef – Válka 1866, Havran, Paseka, Praha 2005

Frais Josef – Slavné prohry, slavná vítězství koruny české, Formát, Praha 1998

Kolektiv autorů – Pod císařským praporem, Historie habsburské armády 1526-1918,

Elka Press, 2003

Kolektiv autorů – Příběhy o vojně 1866, Kruh, Hradec Králové 1976

Ludwig Emil – Bismarck, Melantrich, Praha 1933

Richter Karel – Třeba i železem a krví, Prusko-rakouské války 1740-1866, Epocha, Praha

Urban Otto – Vzpomínka na Hradec, Panorama, Praha 1986