VÝSTŘEL OBRÁNKYNĚ ZARAGOZY

Příběh španělské národní hrdinky, která se dostala na řadu obrazů i do mnoha literárních děl, začal v létě 1808 a byl překvapivě krátký. O Agustíně de Aragón, či Agustíně Zaragoza, což oboje značí, že pocházela z aragonské Zaragozy, se toho totiž ví překvapivě málo. Jen stroze se píše o tom, co předcházelo, a pouze kusé řádky mluví o jejím dalším životě, Zazářila jako meteor v létě roku 1808, a pak zmizela…

Plátno Augusato Ferrera Dalmau-Nieto

Španělsko v plamenech

Vše začalo na jaře roku 1808, kdy si Napoleon I., císař Francouzů, usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii španělských Bourbonů, načež dá Španělům místo nich za panovníka svého bratra Josefa. Udělal to, v Madridu ale následoval 2. května výbuch hněvu na Goyově plátně zvěčněného povstání Dos de Mayo a poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettesovi dostal v červenci rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády, jenže město se stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.

            V čele obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6000 církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil všechna předpolí a k tomu městské brány.

Plátno Davida Wilkieho

                          

Zaragoza se brání

Když se drali Francouzi v dalších útocích do města, narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno.

„¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa! Panna (Maria) na Sloupu nechce být Francouzska,“ letělo Zaragozou a patronka města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se rázem stala ochránkyní i symbolem. 

Každý dům, ulice, křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsic smoly s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a navíc působilo jako dýmovnice. 

Císař musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla, nakonec jej i vystřídal generálem Verdierem, bombardování, zahájené 30. června, ale nepomáhalo. Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval. Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, a pracovali všichni, starci, ženy i malé děti.

Dne 2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku. Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena, obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů. Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla s připravenou odpalovací tyčí, neměl však sílu se zvednout.

Odpálené dělo

Tehdy k dělu skočilo dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o válce s Napoleonem o ní napsal:

„Už se blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými, popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel k ústupu.“

Sir Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta, který právě padl, a ona ve snaze pomstít jej nastoupila na jeho místo, španělské eposy však praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již oddáni...

Těžko se Francouzům divit, že ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule v librách, tedy cca 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně, musel způsobit masakr a šok!

Zvláštní je, že francouzské prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune ale psal, že ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že hraběnka Zurita jim nosila jídlo na ty nejnebezpečnější úseky.

Zaragoza se ubránila, neboť 14. srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února vzdalo 1809 maršálu Lannesovi…

Agustína na Goyově grafice z cyklu Hrůzy války

Co je pravda a co legenda?

Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné lokality, pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, ten ale zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou i temperamentní, která chodívala od třinácti za vojáky před kasárna, kde provozovala z nouze nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť věděl, že to není s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí ani za mák nezamlouvali. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným.

            Na cti a statečnosti to hrdince nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení španělských žen z lidu. Agustíně se začalo přezdívat La Artillera a další legenda tvrdí, že hrabě Palafox jí povýšil na podporučíka, spíše ji ale zařadil mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok na větší příděl jídla. Věnoval jí štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka, což je možné. Podle všeho se účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata, propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad, bránila Tarragonu a nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla. Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.

Miniatura, snad skutečný portrét španělské národní hrdinky

AGUSTÍNA V UMĚNÍ

Agustíniných vyobrazení existuje mnoho počínaje dobovou ocelorytinou řada a těžko říci, zda je nějaká z podob autentická. Slavnou scénu vymaloval z proslulých mistrů Brit David Wilkie, Francisco Goya jí věnoval grafický list ¡Que Valor! (Jaká odvaha!) z cyklu Los desastres de la guerra (Hrůzy války) a nejnověji ji zpodobnil malíř bitev Augusto Ferrer-Dalmau. Má na Plaza del Portillo v Zaragoze sochu od Agustína Queroly Subiratse z roku 1908 a je zachycena i na reliéfu zaragozského monumentu na Plaza de los Sitios, jak vleče dělo. Ani krásná literatura na Agustínu de Zaragoza nezapomněla a v čele stojí lord Byron, který jí věnoval několik strof v 1. zpěvu Childe Haroldovy pouti. Strofa 56. dokonce připomíná onen legendární výstřel, byť v prastarém (a jediném) českém překladu Elišky Krásnohorské už přestává být srozumitelná: „Je milý sklán - slz potlačila zdroj; /jí vůdce kles - hned sama vůdcem byla; / šik prchnul již - zpět zchvátila jej v boj; / vrah couval - v čele stihačů jej bila…“ Legendu bořícího vylíčení se jí dostalo v moderním historickém a hodně ironickém románu Flashman in the Penninsula ze série R. Brightwella. Opomenout nelze ani němý 

film z roku 1908 a zvukový z roku 1950.

KŘEHKÉ POUTO S DOMOVEM

(Polní pošta v napoleonských armádách)

Kresba z vojenských dopisních papírů

K charakteristice toho, jak v Napoleonově armádě fungovala pošta, by postačila pouhá příslovce jako „dokonale“ a „skvěle“. Vynucovala si to sama válka s nutností přenosu zpráv, direktiv, rozkazů a mnohého další na velké vzdálenosti, s potřebou informovat a být informován, neboť císař Francouzů nepřestával chod svého impéria řídit ani od Dunaje, ani z polského bláta, či dokonce z daleké Moskvy. Díky poštovní a kurýrní službu pak dostával voják jedinečnou možnost podat tu a tam zprávu svým blízkým a dostat od nich lístek s pár řádky. Podstatu a význam shrnuje snad nejlépe dopis dělostřeleckého poručíka Delamonneraye, napsaný v prosinci 1812 matce do bretonského Morlaix:

            „Mým jediným štěstím tu je to, že s tebou mohu zůstat ve spojení, a potrvá tak dlouho, jako bude existovat ve Francii pošta, tj. vždycky!“

            Napoleonská pošta dokázala spolehlivě doručovat nejen listy, ale i zasílané peníze, a třebaže mohli z domova poslat svému synovi, sourozenci, či manželovi nanejvýš pár zlatých, v souhrnu se jednalo o velké převážené sumy. Proto bylo nařízením ze 17. února 1808 zakázáno zasílat vojákům v poli a na taženích (od roku 1812 i v posádkách) hotovost nad 100 franků. Vyšší poukazované sumy uložil poštovní pokladník odesílací civilní pošty do pokladny a vystavil směnku na pokladníka vojenského útvaru adresáta. Tu předal odesilateli, aby ji zaslal adresátovi peněz; poukázku pak proplatil příslušný vojenský pokladník po jejím předložení.

            Problémem byla negramotnost vojáků, někdy úplná někdy částečná, neboť mnozí uměli číst, ale nedokázali psát a předrevoluční statistiky říkají, že jen 37 % Francouzů svedlo v roce 1780 napsat svoje jméno. Regionální statistiky jsou velmi rozporné, ta z départementu Ain ale říká, že v roce 1796 umělo číst a psát 40 % vojáků, gramotnost ale postupovala a měla motivaci, protože v časech císařství už nemohl negramotný voják získat poddůstojnické prýmky, nebo se dostat ke gardě a žandarmerii, vojenské policii.

            „Bylo mi z toho náramně smutno, že se musím ve třiatřiceti učit číst a psát; proklínal jsem otce, že mi nedopřál školy,“ posteskl si granátní Coignet a vyprávěl, jak se během pruského tažení 1806 a jeho pokračování v bývalém Polsku učil malovat písmenka a luštit slabikář pro děti…

            Vždy se samozřejmě našel kamarád, který tomu negramotnému přečetl dopis nahlas a napsal i odpověď. Mnozí si z toho udělali živnost, kterou si přivydělávali. Jinde se pro výuku trivia zřizovaly polní třídy; tak tomu bylo v revolučním roce XIII u 13. jízdního mysliveckého, jehož plukovník se rozhodl, že číst, psát a počítat musí umět z mužstva každý! Vzdělání, u důstojníků věc samozřejmá, navíc usnadňovalo život a skýtalo rozptýlení. Takřka každý s sebou vozil nějakou knihu, v dobytých městech objevil něco v knihovnách a krom beletrie (včetně pornografické; oblibě se těšila zejména Thérèse philosophe[1]), kde dominovali Voltaire a další osvícenci, to byly vojenské rukojeti a výcvikové příručky.

            Dopisy vojáci často psali (nebo nechávali psát) na papír s tištěným obrázkem v záhlaví (většinou naivní kresbou vojáka); některé jednotky měly tyto dopisní papíry vlastní. Takovým dopisům se říkalo kantýnské (lettres de cantinières), neboť předtištěný papír prodávaly kantýnské. Napsaný list se několikrát přeložil, zalepil pečetním voskem a voják do něj nejednou místo pečetítka otiskl knoflík s plukovním symbolem.[2]

            Polní pošta u Grande Armée byla organizována následovně:

            -jeden poštovní úřad u hlavního stanu (tzv. Hlavní poštovní úřad - Bureau général, razítková zkratka B^auG^al),

            -jeden u císařské gardy,

            -jeden u hlavního dělostřeleckého parku,

            -jeden u velitelství každého armádního sboru (rovněž Bureau général = B^auG^al, s uvedením sboru),

            -jeden u každé divize, případně brigády.

            Pro každou armádu v poli (neboť krom Grande Armée tu byly i další na jiných válčištích a územích) byl jmenován poštovní ředitel, který nabíral potřebný personál z řad civilistů. U každé nižší armádní složky (sboru, divize) se pak zřizoval poštovní úřad, jehož zaměstnanci vyzvedávali dopisy u civilních poštovních úřadů, k němuž to měl svazek nejblíže. Tyto úřady dávaly vojákům adresované dopisy stranou a předávaly je všechny poště při hlavním stanu armády. Tam její zřízenci poštu roztřídili na dopisy generálům i příslušníkům štábu, na listovní zásilky podle jednotlivých pluků a batalionů, odkud si pro ně přijížděli a kde je pak vojákům rozdíleli k tomu určení vaguemestres, nadvozní.

            Každý armádní sbor a každá divize měly poštovní úřad, označený poštovním číslem; nejvyšší známé je 94.

            Poštovné platil v časech revoluce i císařství většinou adresát (dopis byl označen jako PORT DÛ, dlužná donáška), což byl pro mnohého vojáka bez peněz velký problém a jemu nezbylo než psát, aby rodina psaní ofrankovala (zaplatila; označení pak bylo PORT PAYÉ, zaplacená donáška) předem místo něj. Vojenské osoby v poli nicméně platily jen vnitrostátní poštovné pro území Francie, porto za jejími hranicemi měly zdarma a na válečném tažení se neplatilo vůbec žádné[3].

            Vlastní poštovní službu organizovali sice civilisté, vojenská část ale byla pod kontrolou vojenských osob, vrchních intendantů, komisařů ordonátorů a válečných komisařů. Přeprava, tj. kurýrní služba zásilek, byla věcí profesionálních postilionů a kurýrů na koních, či v poštovních dostavnících, doprovázených vždy ozbrojenou eskortou. U pluků sbírali dopisy vojáků a přiváželi ty doručené vozmistři (vaguemestres).

            Mezi dopisy byly velké pauzy, způsobené přesuny a vším, co k vojenskému řemeslu patřilo: voják mohl psát jen občas a za tažení čekal i dlouho na odpověď. Jednotky věděly, kam napsané dopisy odevzdat a kdy bude pošta odjíždět, přesto v mnoha listech zaznívají omluvy, že o sobě nedal dotyčný dlouho (někdy i pár měsíců) vědět. Stejně tak tu jsou obavy z toho, že o sobě rodina doma nedala dlouho vědět. Nejčastěji se psalo rodičům a sourozencům, manželky figurují v korespondenci mnohem méně, neboť ženatí byli většinou jen vyšší důstojníci, jimž sňatek (ke kterému uděloval povolení císař, či ministr války) zajišťoval existenci skrze věno nevěsty. Výměna korespondence mezi přáteli se omezovala jen na část důstojníků.

            Pokud o sobě voják nedával dlouho vědět, neklidní příbuzní se obraceli na starostu, nebo na prefekta s prosbou, aby získal zprávu od ministerstva války, nebo z nemocnic. Vyřízení žádosti se vleklo řadu měsíců, někdy i roky a výsledky se daly předpokládat nejisté, nebo žádné.

            Z formulací dopisů je jasné, jak moc vojákům záleželo, aby o nich měli jejich blízcí zprávy.

            „Tou nejlepší věcí, kterou mohu udělat, je chopit se brku a dát vám o sobě zprávy,“ tak a podobně zní jedna z velmi častých formulací.

            Jiné zni:                  

            „Láska, kterou k vám cítím, mě zavazuje, abych vám dal na vědomí, že se mám dobře.“

            „Myslím, že po pozdravu na důkaz synovské úcty, je mou hlavní povinností zpravit vás, že jsem zdráv.“

            I závěry dopisů si jsou podobné a mnohé listy tvoří svědectví o synovské lásce i úctě:

            „Pozdravy všem ve vsi odshora dolů.“

            „Končím s psaním, moje láska k vám je ale nekonečná.“

            „Prosím, abyste nezapomněli na svého syna.“

            „Celý život si budu připomínat vaše dobré rady a zásady, které jste mi v dětství vštípili.“[4]

Většinou předtištěné kresby z vojenských dopisních papírů

---

[1] Česky vydáno 2009 jako Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a slečny Éradice; autorem je Jean-Baptiste de Boyer d’Argens. Elzéar Blaze vzpomínal, jak se toto dílko četlo pod lavicemi ve Vojenské škole.

[2] Viz Fairon, Émile-Heuse, Henri: Lettres des grognards. Liège 1936. Z této antologie vojenské korespondence napoleonských dob jsou i obrazové ukázky.

[3] K organizaci polní pošty viz např. Pigeard, Alain: Armée de Napoléon. Paris 2000.

[4] Podrobněji analyzovali strukturu, styl a určité druhy vojenských dopisů i poštovní službu u armády Fairon a Heuse v už citovaných Lettres des grognards. Dalšími (a jedinými) antologiemi dopisů napoleonských vojáků jsou ve francouzštině Paroles de grognards 1792–1815. Lettres inédits de la Grande Armée recueillies par Jérôme Croyet (Gaussen, Marseille 2016) a v angličtině Wilkin, Bernard: Fighting for Napoleon: French Soldiers’ Letters 1799–1815 (Pen and Sword Military 2016).

POCHOD PŘES ŠUMAVU A PŘEPAD KLATOV ROKU 1805

Francouzských vzpomínek na pobyt a akce v severních Čechách roku 1813 i na jižní Moravě v letech 1805 i 1809 existuje dost, o průniku z Bavor, či Horních Rakous přes Šumavu ale neexistuje prakticky žádná. Nebo jsem si to myslel, dokud jsem nenarazil na ojedinělé vzpomínky dragounského poddůstojníka Jeana-Auguste Onyona, který se na podzim roku 1805 dostal až za českou zemskou hranici a klel, že musí šplhat přes, jak napsal, „nebetyčné hory, vysoké jako nebe“. Udivovaly jej šumavské hvozdy, neboť pocházel z rovinatého, málo zalesněného kraje kolem Laonu. Mířil na Klatovy, pěší dragouni generála Baraguey d’Hillierse, k nimž patřil, je obsadili a místní obyvatelé přijali cizí vojáky beze strachu. Malý odřad pěších dragounů provedl dokonce výpad proti předním strážím jednotek arcivévody Ferdinanda d’Este, které unikly z Napoleonem obleženého Ulmu a Klatovy raději vyklidily. Byl to jediný střet s Francouzi, k němuž v západních Čechách roku 1805 došlo, a Onyon jej v první ze tří částí svých vzpomínek, nazvaných Mes campagnes d’Ulm et d’Austerlitz en 1805 popsal s obdivuhodnou lehkostí, jistou dávkou poetiky a rozmarností pravého galského ducha .[1]

Pokud jde o dragouny, odešli přes Šumavu na Linec, kde se přidali k jádru Napoleonovy armády, postupující po proudu Dunaje.

„V Čechách jsme trávili celé dny přelézáním přes nezměrně vysoké hory; některé byly porostlé jedlemi starými jak sám čas, vysokými až do nebe s kmeny bez větví až ke koruně, které vypadaly, že podepírají nekonečnou střechu z ponuré zeleně. Jiné zase byly tvořeny obrovskými skalami nakupenými jedny přes druhé a proměnlivých barev podle toho, zda je tvořily mramorové bloky bílé, černé, či šedé. Tu nejvyšší půdu pokrývaly tlusté a sněhem pokryté ledy.

V údolích, které hory dělí, se stále rozprostíraly jedlové střechy, pod které slunce nikdy neproniklo a kde bylo světla asi tolik, že byste stěží mohli číst Moniteur, jakkoliv, byť je ze všech novin nejlépe čitelný, nejdelší a nejspíš následkem toho i nejnudnější.

Napříč celou tou divokou krásou se nachází jen pár chatrčí postavených z trámů, překládaných jedny přes druhé a upevněných na nárožích velkými dřevěnými klíny. Střechy mají ploché, pokryté krátkými tenkými prkny, na kterých leží kousky skal. Prostí obyvatelé nás přijímali beze strachu a viděli nás odjíždět bez lítosti. Do toho obrazu si přimyslete jako protiklad k chmurnému tichu, které těmto místům vládne, řídkou palbu našich vojáků po nepřátelích, který pře námi prchal a nechával nám za sebou večer co večer svá ohniště, baráky i kuřata na rožni… V porovnání s posledními dvěma týdny, strávenými kolem Ulmu tu vedeme pohodlný život, leč včerejšek je stejný jak dnešek a zítřek se mu bude podobat.

Jsme jen kousek od Klatov a poprvé od našeho vstupu do Čech se nám nepřítel pokusil nastavit vzdorně čelo. Jeho armádní sbor má obsazené město; silné odřady obsazují pláň, která nás dělí. Právě jsme podstoupili dost vážnou šarvátku… a nikde ani peloton kavalerie, která by nám chránila křídla, ačkoliv máme co činit s jezdectvem…!

Radíme se a vbrzku máme plán…Šéfové batalionů, kapitáni a mnoho poručíků naší divize má koně; dokážeme dát dohromady na dvě stovky jezdců, kteří bezpochyby dobře obstojí a účinně pěchotu ochrání.

V méně než deseti minutách je na světě skvělá eskadrona složená jen z důstojníků, zformuje se do bitvy,rozdělí se na pelotony a hne se, aby vyrazila kupředu. Velení pěších jednotek je v každé kompanii svěřeno poddůstojníkům.

Naše kavalerie postupuje spořádaně, nejdřív s klidem, dojde dost blízko k rakouským jednotkám a ty dost překvapí, že dnes vidí jezdeckou jednotku, kterou v uplynulých dnech vůbec nespatřili a jejíž příjezd neohlásil ani jediný signální zvuk trubek. Ještě udivenější jsou, když, že na ně ta improvizovaná kavalerie podniká ten nejlépe vedený a nejtvrdší útok na tělo, v mžiku je srazí, pronásleduje a vjede do města, kterým se jen prožene a strhává na útěk jednotky, které tu byly ponechány ke střežení města. Vydají nám to město bez odporu.

V té nádherné bitce jsem měl čest velet pelotonu tiraillérů umístěných na bocích kolony, aby propátrala všechna místa, které by mohl mít nepřítel obsazena. Zápal našeho jezdectva nás strhl, už jsme nepochodovali, ale pádili, abychom měli na vítězství podíl.

Já postupoval rychle s nabitou puškou, byl jsem připravený střílet na první kasku z černé kůže, která by si troufla se přede mnou objevit, když tu jsme spatřil za odvrácenou hranou jednoho příkopu rakouského jezdce, zavaleného vahou jeho koně, který upadl při přeskakování překážky.

Běžím k němu s bodákem před sebou a prstem na spoušti své zbraně. ,Prisonnir!‘, křičím hlasem, který mám hodně silný.

Musím říci, že slovo prisonnir je vynálezem francouzských vojáků, kteří si dovolují porážet ty nebohé Rakušáky, aniž by se dávali námahu se studiem jejich jazyka; ti druzí si už na tuhle náhodnou hantýrku zvykli tak, že při odkládání zbraní neváhají a opakují ten náš výmysl v domnění, že mluví dobře francouzsky, zatímco my myslíme, že na ně voláme německy…

,Parbleu,‘ povídá mi tentokrát dobrou francouzštinou ten spadlý jezdec, ,beztak jsem už pod břichem svého koně uvězněný až příliš, a když mi nepomůžete, abych se ho zbavil, náramně riskuji, že pod ním strávím celý zbytek tažení.‘

Po vítězství se dostává na řadu šlechetnost! Šavle mého zajatce je na tři kroky od něho, sedlové holstry nemá na dosah ruky, zrady se tedy bát nemusím. Položím pušku na zem, pomůžu jezdci, aby se vyprostil, pomáhám mu, aby se zvedl, a on to má hodně zapotřebí, i když zraněný není.

Je to mladý důstojník, nanejvýš pětadvacetiletý, zatraceně hezký chlapík, na mou věru…! Pád ho celý pohmoždil… .Ten zatracený kůň,‘ povídá, , mi skoro zlámal žebra; sotva se za vámi budu belhat!‘

A já, šlechetný vítěz, já mu nabídnu rámě, které on bez okolků přijme. Jeden dragoun vede jeho koně za udidlo a my putujeme k městu, které už naše kavalerie obsadila…“

Jiří Kovařík

---

[1] Oynon, Jean-Auguste: Campagnes et souvenirs militaires. In: Carnet de sabretache 1914, p. 246 a d.

---

Divize pěších dragounů

V roce 1803 byly založeny dvě divize pěších dragounů (divisions de dragons à pied) po třech brigádách pod velením divizních generálů Kleina a Baraguey d’Hillierse. V roce 1805 byli pěší dragouni pro tažení do Německa reorganizováni podle instrukcí ministra války z 7. fructidoru roku XIII (25. srpna 1805). Ve Strasbourgu byla založena jedna divize o čtyřech plucích. Každý pluk pěších dragounů měl dva bataliony po šesti rotách.

Každý z 24 pluků tvořících čtyři dragounské divize Velké Armády dodal dvě roty pěších dragounů. Sestava divize pod velením divizního generála Louise Baraguey d’Hillierse byla následující:
1. brigáda – brigádní generál Joseph-Fidèle Lesuire
1. pluk pěších dragounů, plukovník Ythier-Sylvain Privé[1] (pluky od 1. dragounské divize generála Kleina):

1. batalion – roty od 1., 2. a 20. pluku
2. batalion – roty od 4., 14. a 26. pluku

2. pluk pěších dragounů, plukovník Jacques Lebaron[2] (pluky od 2. dragounské divize generála Walthera):

1. batalion – roty od 10., 13. a 22. pluku
2. batalion – roty od 3., 6. a 11. pluku

2. brigáda – brigádní generál Etienne Brouard
3. pluk pěších dragounů, plukovník Louis Beckler[3] (pluky od 3. dragounské divize generála Beaumonta):

1. batalion – roty od 5., 8. a 12. pluku
2. batalion – roty od 9., 16. a 21. pluku

4. pluk pěších dragounů, plukovník Nicolas-Martin Barthélemy[4] (pluky od 4. dragounské divize generála Bourciera):

1. batalion – roty od 15., 17. a 25. pluku
2. batalion – roty od 18., 19. a 27. pluku

Celková síla divize činila cca 7.200 mužů a 10 děl. Vedle Baraguey d’Hilliersových dragounů postavil jeden batalion pěších dragounů také maršál Masséna v Itálii (pěší dragouni z pluků č. 23, 24, 28, 29 a 30 – pluky dragounské divize generála Mermeta). Divize pěších dragounů Velké Armády byla rozpuštěna již 8. prosince 1805, Massénův batalion v lednu 1806, a dragouni se vrátili ke svým mateřským jednotkám (částečně již doplněným kořistními rakouskými koňmi).

Jakub Samek, Napoleonova armáda v roce 1805.

---

[1] Plukovník 2. dragounského pluku.
[2] Plukovník 6. dragounského pluku.
[3] Plukovník 8. dragounského pluku.
[4] Plukovník 15. dragounského pluku.