DRSNÉ VZPOMÍNKY SERŽANTA BOURGOGNE

Vzpomínky seržanta Bourgogne, jedny z nejsyrovějších memoárů z napoleonských válek, vyšly v mém překladu s mými komentáři a dodatky o císařské gardě v nakladatelství AKCENT; objednat si je lze zde: 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/index.php
V knize jsou použity litografie Fabera du Faur, účastníka tažení...
A tady je obsah i ochutnávka jedné podkapitoly:

OBSAH

Vzpomínky na návrat z pekla

PAMĚTI SERŽANTA BOURGOGNE

I.

Z Almeidy do Vilna / První boje / Bitva u řeky Moskvy / Vstup do Moskvy / Začátek požáru / Návštěva v Kremlu / Skrze plameny / Požár imperátorčina paláce / Jsem zatčen / Rozptýlení, která jsme si dopřáli / Počátek ústupu / Císař v nebezpečí

II.

Jsem plný hmyzu / První nápor hladu / Požár poštovní stanice / Rodinné drama / Oddanost Hesenců vůči jejich princi / Hrdlořez / Tajemná muzika / Hřbitov a smolenský kostel / Bitva héroů / Dragoun Melet a jeho kůň

III.

Trosky císařské gardy / Ztracen ve sněhu / Se silami v koncích / Podivné setkání/ Picartovo nečekané zjevení

IV.

Střelba na kozáky / Tragická smrt tří kozáků / Dvojhlavý orel / Nabíráme odvahu / Polská pohostinnost / Picartův záchvat šílenství / Císař prochází kolem pěšky a s holí v ruce / Přechod Bereziny

V.

Pochod na Vilno / Poplach / Aféra s penězi

VI.

Pochod na Kovno / Mouton, pes pluku / Maršál Ney jde na pomoc / Rozdělení armádní pokladny / Otrava / Bezruký granátník / Zápal generála Rogueta / Znovu kozáci! / Hodně drahé jídlo / Sklenka bílého vína / Na saních / Semetrika / Pobyt v Elbingu / Soucitná duše / Picart a Prušáci

DODATEK O TĚCH, KTEŘÍ PRAVDIVOST MÝCH PAMĚTÍ DOSVĚDČÍ

PŘÍLOHY:

A: Tažení, které skončilo katastrofou

B: Francouzská císařská garda

A ukázka podkapitoly...

 Střelba na kozáky

Po bitvě u Malojaroslavce už Picart nespatřil pluk, k němu patřil, protože jej odveleli do služby ke konvoji, složeném z části ekvipáží císařského stanu. Od onoho dne onen odřad, který doprovázel, šel neustále dva až tři denní pochody před čelem armády, čímž netrpěl zdaleka takovou bídou, jako ostatní vojsko. Čítal pouhých 400 mužů a ti občas narazili na nějaké zásoby, navíc měli i dopravní prostředky. Ve Smolensku si opatřili biskvity i mouku na několik dní. V Krasném měli to štěstí, že dojeli a odjeli čtyřiadvacet hodin před Rusy, kteří nám odřezali ústupovou cestu, a v Orše si znovu mohli opatřit mouku. V té vsi se stále nacházelo dost domů, aby jim poskytly útočiště, navíc putovali od jedné přepřahací poštovní stanice ke druhé, což představovalo vzdálenost tří francouzských mil, zatímco nás pochodovalo přes 150 000 mužů pospolu, z nichž sice zbyla jen polovina, nicméně nám mohly za obydlí posloužit jen lesy a mokřiny, za potravu koňské maso a ani toho nebylo dost, kolik bychom chtěli, a na pití zbývala voda, i když pokaždé ani to ne. Tak se stalo, že mizérie na mého kamaráda začala doléhat až ve chvíli, kdy jsem ho potkal.

            Picart mi prozradil, že ten tvor, co spal u našeho ohně, utržil včera zranění od jednoho polského kopiníka v útoku, který se odehrál kolem třetí odpolední.

            Okamžik poté, co dovyprávěl, mě popadl za rameno a sykl:

            „Ticho! K zemi!“

            A hned mě na zem srazil. Lehl si rovně, popadl kyrys, který jsem předtím přivlekl, a přikryl s ním oheň. Rozhlédl jsem se a spatřil, že kolem nás projíždí v největší tichosti ruská kavalerie. Trvalo to dobrou hodinu. Jen co odjel, povídá mi:

„Za mnou!“

Znovu mě popadl za paži a my vyrazili směrem, jímž jezdci odjeli.

Po nějaké chvíli se Picart zastavil a tiše povídá:

„Vydechněme si, alespoň na chvíli jsme v bezpečí.“

Štěstí nám přálo, kdyby si ten ruský medvěd, ten kozák, všiml, že kolem projíždějí jeho vojáci, bezpochyby by řval jak tur, aby ho uslyšeli, a ví Bůh, co by pak s námi bylo! Mimochodem, neřekl jsem cosi podstatného a musím se teď trochu vrátit zpět. Za tou kolesnou totiž ležel hrnec, který já zapomněl vzít. Pro nás měl větší cenu než všechno to, co se válelo kolem. Picart se chtěl vrátit, a ježto viděl, že mám jiný názor, a pravil:

„Jdeme pro něj, jinak se nám může stát, že umřeme hladem!“

Dojdeme zpět tam, co jsme tábořili, plameny už pomalu skomíraly a ten čertovský kozák, co jsme ho tam nechali, se kutálel po sněhu, až měl hlavu skoro v ohništi. Pomoci jsme mu nemohli, jen jsme ho položili na čabraky, aby umřel alespoň trochu pohodlně.

„Amen s ním ještě není,“ povídá Picart. „podívejte, jak se na nás dívá. Oči mu svítí jak dvě svíce!“

Popadli jsme ho každý za jednu ruku, posadili, sotva jsme ale odešli, zase padl k ohni. Rychle jsme ho odtáhli, aby neuhořel. Víc se dělat nedalo a my pospíchali pro hrnec, jenže byl tak poničený, že ho nešlo použít. Picart mi jej nicméně naložil na záda.

Pak jsme se pokusili vyškrábat na svah, abychom ještě před úsvitem dospěli k lesu, který by nás chránil před mrazem i nepřáteli. Než se nám to podařilo, dvakrát jsme se skutáleli dolů. Pak se dorazilo na výšinu přímo naproti místům, z nich jsem včera přišel a odkud jsme před chvíli viděli jet ruské jezdectvo. Chvíli se zastavíme, popadáme dech a díváme se, kudy dá.

„Rovně!“ povídá Picart. „Za mnou!“

Ukáže rukou směr a natáhne nohy. Jdu za ním, sotva ale udělá třicet kroků, vidím, jak padá do šest stop hluboké díry. Beze slova se v ní vztyčí, podá mi pušku a já mu pomůžu vylézt. Jen co je venku, začne nadávat na ruského Pánaboha i na císaře Napoleona, kterému říká conscrit, protože, jak praví, jen conscrit je schopný zůstat v Moskvě tak dlouho.¹⁾

„Dva týdny by byly stačily, abychom se najedli a napili, zůstat tam ale třicet dní a čekat na zimu? Co je to za chlapa? Jo, je to conscrit, a kdyby tu byl s náma, řekl bych mu, že takhle se nedá mužům velet! Panebože, to je ale šašek! Z těch šestnácti let, co se za ním táhnu, mám leda tak šediny. V Egyptě a v syrské poušti jsme trpěli, ve srovnání se sněhovou pustinou, kterou se prodíráme, to ale nic nebylo! Člověk musí mít duši přidrátovanou k tělu, aby to vydržel.“²⁾

Pak si začal dýchat na ruce a s pohledem upřeným na mne sám pro sebe dodal:

„Chudáku Picarte, teď není čas na řeči. Musíš se rozhodnout. Zkusíš jít trochu nalevo, jestli nenarazíš na lepší cestu!“

Vyrazil, zkoumal každý krok, bylo to ale všude stejné, napravo i nalevo. Nakonec jsme se vrátili do místa, kde se propadl. Obešli jsme ho a mířili rovnou před sebe. V půli vzdálenosti od lesa ležela proláklina podobná té, v níž jsme přenocovali. Na nástrahy už jsme nemysleli, přešli ji a s nesmírnou námahou dorazili na opačnou stranu. Tam jsme se museli natáhnout a vydechnout, tak nás to vyčerpalo.

Kousek vpravo bylo vidět, jak se k nám děsivou rychlostí ženou černá mračna. Ty mraky přiháněl severní vítr, který ohlašoval hroznou vichřici a pro nás krušný den! Lesem už se začínalo rozléhat hučení vichru, dělal ve větvích jedlí i borovic hrozný rámus a nás postrkoval opačným směrem, než jsme chtěli jít. Přesto jsme po necelé hodině dospěli ke kýženému místu a v té chvíli se začaly sypat velké sněhové vločky.

            Byl to uragán tak prudký, že co chvíli vyvracel stromy z kořenů a lámal je, div že nás nerozdrtily. A nás vyhnal z hloubi lesa na jeho okraj tak, abychom měli vítr zleva. Pak náš pochod zarazilo rozlehlé jezero, to by se ale dalo snadno přejít, protože bylo zamrzlé, jenže neleželo ve směru naší cesty. Dál nešlo jít kvůli spoustám sněhu a vánici, v níž nebylo nic vidět, proto jsme se skryli pod dvěma sdostatek mohutnými břízami, co nás chránily, a čekali jsme, až se vše přežene.

            Stále a dlouhou dobu jsme podupávali, aby nám nohy nezmrzly, a nakonec jsem si všiml, že se vítr začíná utišovat. Řekl jsem Picartovi, že bychom se mohli přesunout.

„Moc rád, kamaráde!“, povídá mi. „Člověk musí být ze železa, aby nehodil flintu do žita, ta hodina, co tu jsme, bohatě stačí!“

Obešli jsme už velkou část jezera, když Picart zastavil a upřeně se na mne díval. Pohledem jsem se zeptal, proč, on mě popadl za ruku a do ucha mi šeptl:

„Ani slovo!“

Odvlekl mě doprava, za porost malých jedliček, znovu se na mne podíval a potichu řekl:

„Nic nevidíte?“

„Vůbec nic. A vy?“

„Dým z táborového ohně.“

Vskutku, jen co to řekl, uviděl jsem kouř také.

Něco mě napadlo.

Povídám Picartovi:

„Jestlipak to není náhodou oheň, co si rozdělala tu ruská kavalerie, kterou jsme ráno viděli?“

„Taky si to myslím,“ povídal on. „Musíme jednat, dokud tam jsou. Dneska ráno jsme provedli velkou hloupost. Měli jsme nabít zbraně, dokud jsme seděli u ohně. Teď máme ruce zkřehlé, v hlavních pušek je plno sněhu, takže je to marné. Nezbývá než opatrně pokračovat!“

Sněžilo už slaběji a nebe se trochu projasnilo. Náhle spatřím na břehu jezera a za keřem koně, co ožírá březovou kůru. Upozorním na to Picarta a on znovu usoudí, že to bude kůň ruských jezdců, co tu nocovali, a ježto kůň nemá postroj, mohlo by jít, jak pravil, o zvíře poranění, nebo opuštěné.

Sotva to dořekne, vidíme, že se jeden kůň zvedá, začíná ržát, pak jde klidně k nám, zastaví se u Picarta a očichá ho, jako kdyby jej znal. Netroufáme si za těchto okolností ani hnout, ani promluvit. Ten čertovský kůň stojí proti nám, hlavu má na úrovni Picartovy medvědice a on se ho neodváží ani dotknout, aby nepřilákal ty, co možná koně hledají. Pak si ale všimneme, že kůň má v hrudi kulku, a už není pochyb, že se jedná o koně opuštěného stejně jako ten bivak. Chvíli nato dojdeme do místa, které vytváří půlkruh dosti velký na to, aby nás chránil před větrem; jsou v něm zbytky ohnišť a sedm zabitých, zčásti snědených koní. Vypadá to, že zde strávily noc asi tak dvě stovky mužů.

„To jsou oni!“ povídá Picart a strčí ruce do popela, aby si je ohřál. „Je to jasné, mezi těly je jeden žlutavý kůň, kterého jsem už viděl. Bylo to v boji, já na něj mířil a myslím, že se nemýlím, když řeknu, že jsem jeho pánovi obstaral ubytovací lístek na onen svět.“

Rozhlížíme se, jestli nás někdo nemůže přepadnout, pak rozdmýcháme dobrý oheň u jednoho dost malého přístřešku, co vypadá, že patřil veliteli jednotky, protože byl vystavěný lépe než ty ostatní.

Sníh náhle přestal padat a po vichřici následovalo ticho. Vařili jsme si polévku. Měli jsme vlastní zásobu koniny, tu od rána, usoudili jsme ale, že si ji schováme, neboť toho byly kolem nás spousty. Picart se hned pustil do díla a s mou malou sekyrkou odsekal čerstvý kus na polévku a další do nesené zásoby. Snažili jsme se prosekat led a opatřit si vodu, oběma nám ale scházely jak síly, tak i trpělivost.

Pěkně jsme se ohřáli a vidina dobré polévky mi vlila do žil pocit radosti, neboť je pravdou, když jste ve svrabu, stačí ke štěstí i maličkost!

Sedíme tedy u ohně a před vchodem do přístřešku, který jsme si vybrali, záda máme k severu a Picart otevře tornu. Vyndá kapesník zavázaný na uzly, v jednom cípu má sůl a v druhém krupici. Já vyvaluju oči, už dlouho jsem takové množství těchto věcí neviděl, a říkám si, že konečně budu jíst osolenou polévku, protože jsem už celý měsíc jedl jen věci kořeněné střelným prachem. On dělá šéfkuchaře a část krupice nasype do polévky, když je maso hotové.

Cítím nesmírnou únavu a touhu spát, což působí teplo dobrého ohně, a chci jen odpočívat.

„Nu což,“ povídá Picart. „Tak si odpočiňte, zalezte si pod přístřešek, já se zatím budu starat o polévku, což mi nebude bránit, abych byl ve střehu, kdyby hrozilo nebezpečí. Zatím vyčistím pušky a pak je nabiju. Kolik máte nábojů?“

„Tři pakety po patnácti.“

„Výborně. Já mám čtyři. To dělá sto padesát. Máme jich dost a klidně sestřelíme pětadvacet kozáků, jestli se objeví. Tak jděte spát.“

Nemusel mi to říkat dvakrát. Zachumlal jsem se do svojí medvědí kožešiny a usnul s nohama k ohni.

Z tvrdého spánku mě vytrhl Picart se slovy:

„Krajane, budou to dvě hodiny, co spíte jak nemluvně. Já už se najedl. Teď je řada na vás a odpočívat půjdu já. Zatraceně cítím, že to potřebuji. Hlídat budete pro změnu vy, a až si trochu odpočinu, vyrazíme.“

Pak se zabalil do svého bílého pláště a usnul. Já si strčil hrnec mezi nohy a začal hltavě jíst polévku. Myslím, že jsem nikdy v životě nejedl a nebudu jíst s větší chutí.

Ten starý bručoun mi nechal i kousek biskvitu velký jak můj prst, abych si, jak pravil, po mase vyčistil zuby.

Po jídle jsem vstal a začal hlídat. Uplynulo sotva pět minut, když jsem uslyšel toho raněného koně, které jsme cestou potkali. Několikrát zaržál, a pak cválal doprostřed jezera. Tam zarazil a znovu ržál. Hned nato jsem zaslechl, jak mu jiní koně odpovídají. On se rozběhl za tím zvukem a já se ukryl za hájkem jedliček. Odtamtud jsem spatřil, že se kůň přidal k odřadu jezdectva, překračujícímu jezero. Jezdců v něm bylo třiadvacet. Zavolal jsem na Picarta, ten ale spal tak tvrdě, že mě neslyšel, takže nezbylo než ho zatahat za nohy. Otevřel oči a povídal:

„Co se děje? Kdo mě to budí?“

„Do zbraně, Picarte! Rychle! Vyskočte! Na jezeře je ruská kavalerie.Ustoupíme do lesa.“

„Nechte mě, k čertu, spát, tak krásně se mi leželo!“

„Je mi to líto, brachu, povídal jste ale, ať hlídám, a mohou se objevit ještě další.“

„Pravda,“ on na to. „Zatracená práce! Kde jsou?“

„Trochu napravo a mimo dostřel!“

Chvíli nato se zdálo, že pět z nich zamířilo na poloviční dostřel k nám Ti další zarazili, sesedli, koně drželi za udidla a seskupili se do kruhu, možná kolem mísa, kde v noci prosekali led, a zvířata napájeli, neboť bylo vidět, že buší ratišti svých kopí, aby znovu prorazili to, co zamrzlo.

Usoudili jsme, že je nejvyšší čas z tábořiště zmizet, co nejrychleji sbalit a pak spěchat tak, aby nás nespatřili a my pokud možno dohnali zbytek armády.

Mohlo být kolem jedenácté a jít se dalo leda tak do čtvrté odpolední, kdy se už snášela noc. Nemyslel jsem, že armáda bude daleko, věděl jsem, že na nás budou Rusové čekat u přechodů přes Berezinu, kde se musely trosky celé armády shromáždit.

Chvátali jsme. Picart popadl pytel se zásobami masa. Já dělal, co se dalo, abych naplnil plátěnou mošnu. Picart chtěl dojít k silnici cestou, po které jsme sem přišli, pěkně při kraji lesa, neboť kdyby nás Rusové zaskočili, mohli jsme se mezi stromy krýt, a kdyby ne, nehrozilo, že tak ztratíme směr.

Vichřice, která poránu ustala, během našeho odpočinku znovu propukla a sílila. Mraky podobné těm ranním zakrývali nezměrný les a činili jej tak ponurým, že jsme se ani nepokoušeli v něm ukrýt.

V okamžiku, kdy jsme zvažovali, jakou cestou jít dál, k nám dolehlo pár výstřelů z pušek a zdálo se, že zvuk přichází od jezera. Pak jsme spatřili, jak se dva kozácké pelotony snaží obklíčit sedm pěšáků z naší armády, kteří sestupovali po svahu a podle všeho chtěli dojít ke statečku. Ten, jak jsme si teď všimli, stál na opačném jezerním břehu a přimykal se lesíku, hlavnímu bodu celé krajiny. Ti vojáci v něm nejspíš strávili noc mnohem příjemněji než my dva. Jasně jsme viděli, jako postupují vpřed, pálí po nepříteli, zas se stmelují, a pak začínají ustupovat kolem jezera, aby dosáhli hvozdu, kde my stáli. Mohli se o něj zády opřít a čelit všem kozákům, kteří je pronásledovali.

Měli co činit se třemi desítkami jezdců, kteří se náhle rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna opsala půlkruh a hnala se dolů na jezero přímo proti nám, aby jim odřízla ústupovou cestu.

Naše zbraně byly nabité, třicet nábojů jsem měl připravených v patrontašce a mohl je dobře uvítat, pokud by zamířili naším směrem. To by mohlo pomoci těm chudákům, kteří začínali být v úzkých. Picart, který z bojujících nespouštěl oči, mi řekl:

„Krajane, vy budete nabíjet a já je budu sestřelovat jak kachny.“

K tomu dodal:

„Nicméně abychom je polekali, vypálíme první ránu oba naráz.“

Naši vojáci stále ustupovali. Picart v nich poznal ty, co včera vyrabovali kolesnu, kterou střežil, z devíti jich už ale zbylo jen sedm. V té chvíli dojel ten peloton, co je obkličoval, na čtyřicet kroků od nás. Využili jsme toho, Picart mě plácl po rameni a křikl:

„Připravit! Na můj povel! Pal!“

Překvapeně zastavili a jeden sletěl z koně.

Když ti kozáci viděli, jak jeden z nich klesá, rozptýlili se. Jen dva zůstali, aby pomohli tomu, co sletěl ze sedla, seděl na jezeře a opíral se o levou ruku. Picart nehodlal marnit čas a poslal po nich druhou kulku, která poranila koně. Kozáci se hned nato dali na útěk, aniž nějak o svého raněného dbali. Mizeli po svých a z koní, které drželi za uzdy, si dělali štít. My současně uslyšeli zleva zoufalý křik a spatřili naše nebohé vojáky obklíčené všemi zbylými kozáky. Jiný křik zprava přilákal naši pozornost. Uviděli jsme, jak se dva muži, kteří předtím opustili vlastního raněného, vrátili a chtějí jej odnést. Nedokázal jít, proto ho táhli za nohy po jezeře.

Bylo vidět i jednoho kozáka, možná hlídku, která měla sledovat nás, neboť ustavičně upíral zrak tam, kde už jsme nestáli. Po prvních výstřelech jsme se totiž hned přesunuli jinam. Mohli jsme ho snadno vidět a on neviděl nás. Picart se neudržel, z jeho pušky vyšla rána a pozorovatele zasáhla do hlavy. My jasně viděli, jak se kymácí, pak mu hlava hlesla dopředu, on zvedl ruce, aby se za ni chytil, načež spadl z koně a byl mrtev.³⁾

Po výstřelu z pušky se ti, co obkličovali naše nebohé vojáky, udiveně zarazili. Pak ucouvli, zastavili a naši po nich vypálili. Byla to salva z bezprostřední blízkosti a naráz po ní padli čtyři kozáci. Z obou stran se vznesl vzteklý křik, následovala pranice a zuřivý zápas. V té chvíli my dva postoupili o deset či dvanáct kroků a jasně viděli čtyři pěšáky obklíčené patnácti kozáky. Slyšeli jsme je křičet a proplétat se pod koňskými kopyty. Tři zbývající utíkali s kozáky za patami k lesu, kde se chtěli ukrýt.

 

 

PAMÁTNÉ OKAMŽIKY NĚMECKÝCH OSVOBOZOVACÍCH VÁLEK 1806-1815 VE VZPOMÍNKÁCH A KORESPONDENCI SOUČASNÍKŮ : 3 část

Třetí část: V LEDU A V OHNI
Miloslav KOLOMAZNÍK

Autoři překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík

Trosky [francouzské] Velké armády při ústupu z Ruska v roce 1812.(Kresba: Prof. Carl Röchling)

 François Bourgogne –t.č.seržant pěších gránátníků Napoleonovy císařské gardy: 
„…před příchodem do Vjazmy, jíž naši vojáci nazývali La Ville au Schnaps, městem šnapsu, kvůli velkému množství pálenky, kterou zde na pochodu k Moskvě objevili, jsme učinili krátkou zastávku. Rozložil jsem se nedaleko borového lesíku a dal se do řeči se seržantem od gardových pěších myslivců, s nímž jsem se znal. Pozval mě k hrnci rýže, kterou si nad ohněm připravoval. Spolu s ním tam byla jeho maďarská milenka, kantýnská u pluku. Její dva koně a dvoukolák, přecpaný zásobami, kožichy a stříbrem, byli ještě netknuty. Během hodiny, kterou jsem tam s nimi strávil, se k ohni přišel ohřát jakýsi portugalský důstojník. Zeptal jsem se jej, kde má svůj pluk a on mi na to odpověděl, že se rozprchl, ale že jeho oddíl obdržel rozkaz eskortovat na sedm nebo osm stovek ruských zajatců. Neměli žádné jídlo, a tak se museli pojídat navzájem. Konkrétně, když jeden z nich zemřel, byl rozsekán na kousky a rozdělen mezi ostatní, kteří jej snědli. Nabídl mi, abych se šel osobně přesvědčit, což jsem ale rezolutně odmítl. To vše se dělo ani ne sto metrů od místa našeho odpočinku. O několik dní později jsme se dozvěděli, že byli kvůli nedostatku jídla ponecháni svému osudu. Výše zmíněný seržant a jeho kantýnská ve Vilnu o všechno přišli a oba se ocitli v zajetí. 
   1. listopadu jsme spali poblíž téhož lesa jako předešlé noci. V posledních dnech jsme již nejedli nic jiného než koňské maso. Těch málo zásob, které jsme si nesli z Moskvy, bylo fuč a přitom teprvé nyní, s příchodem zimy, začínaly naše skutečné potíže. V očekávání velké nouze, jež přechází v ještě větší strádání, schoval jsem si pro sebe trochu rýže.“ (mk) 

Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov - t.č. vrchní velitel všech ruských armád, píšící dopis své ženě:

„9. [21.] listopadu1812.

Má lásko,

zůstávám i nadále zdráv,třebaže jsem tak unavený, že již nemohu ani stát zpříma, a také hlava čas od času zabolí. Francouzi prchají tak bezpříkladným způsobem, že si jeden ani nedokáže představit tu hrůzu, která je musí jímat. Zdá se, že je mým osudem, abych hleděl na hladového nepřítele, krmícího se zdechlinami koní, bez chleba, bez soli. Pohled na turecké zajatce mě často přiměl ronit slzy, a jakkoliv pro Francouze nepláču, nemám rád pohled na takováto strádání. Včera jsme v lese našli dva [nepřátelské vojáky], jak si opékají a jedí maso svého druha. Lépe ani nemyslet na to, co všechno jim provádějí naši venkované…“(mk) 

Carl Hüne –t.č.seržant-major2. (vestfálského) řadového pěšího pluku v VIII. (vestfálském) armádním sboru generála Junota: 
„… příštího rána naše kolona pokračovala dál, ikdyž náš pluk se již rozpadl na skupiny o velikosti od dvou do třech stovek mužů. Z nich se posléze oddělila uzavřená a různě veliká společenství o osmi až patnácti mužích, jež měla vlastní táborový oheň, který udržovala jen díky neustálému shánění topiva. Každý z oněch mužů měl u ohně vlastní místo. Pokud se objevil někdo, kdo k takovému společenství nepatřil, bylo pro něj velmi obtížné, aby se u ohně ohřál.“(mk)

Napoleonští orli na ústupu z Ruska. (Kresba: J.Rousset)

Dominique-Jean Larrey – t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy: 
„Přechod Bereziny se neobešel beze ztrát. Most pro dělostřelectvo se na několika místech uvolnil, celá francouzská armáda se nemohla přemístit včas a Čičagov [Pavel Vasiljevič (1767-1849)]měl dostatek času, aby se přiblížil. Tento ruský generál dorazil na čelé své [Dunajské]armády a okamžitě začal ostřelovat [12. pěší]divizi generála Partouneaux [Louis (1770-1835)],jehož vojáci se jako jeden celek pokusili dostat na druhý břeh. Povozy do sebe navzájem narážely a přitom rozmačkaly několik nešťastníků. Jiní ztratili hlavu a vrhli se do proudu řeky. Někteří si nevybíravě čistili prostor před sebou a masakrovali vše, co se jim postavilodo cesty. Ječení žen, výkřiky zoufalství, burácení děl, třeskot výbuchů a další zvuky, to vše se mísilo dohromady. Jistý počet, (…), zůstal sedět na břehu řeky, kde vyčerpáním zemřel.Odevšad se rozléhala příšerná směsice klení, řinčení a rámusení; všude panoval nepopsatelný zmatek, v němž bylo slyšet praskání přetíženého mostu. Ruská armáda se ještě více přiblížila a svým strašlivým dělostřelectvem trhala francouzské řady na kusy.Někteří skočili na ledové kry a vydali se napospas řece, která byla v důsledku oblevy a silného větru prudší a nebezpečnější; jiní se ji marně pokoušeli přeplavat. Několik lidí se bez rozmyslu vrhlo do jejích vod. Jakási žena se pohupovala na vlnách, náhle pozvedla své paže k nebi a nabízela své dítě; zemřela v přesvědčení, že někdo ochránil a spasilten objekt její lásky. Jiná žena a spolu s ní dvě malé děti, se pokoušelapřekonat řeku na malé březové loďce, ta se však po nárazu na ledovou kru převrátila. Dělostřelec, přecházející právě po mostě, se ve stejný okamžik ohlédl a při pohledu na nešťastnici a obě její děti, skočil do ledové vody a natáhl se po nejmladším z nich. Zoufalství malého dítěte, volající svou matku, k níž se již nikdy nepřivine, statného dělostřelce přimělo, aby dítě uchopil do svých paží a pravil: 
  ‘Neplač, nevytáhl jsem Tě z vln jen proto, abych Tě na břehu opustil.Stanu se Tvým rodičem.’”(mk) 

Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č. pobočník ruského cara Alexandra I.: 

„Kdyby Napoleon zůstal v Moskvě o osmačtyřicet hodin déle[?], nebo kdyby se zpozdil během ústupu k Berezině, našel by řeku dokonale zamrzlou, načež ji mohl překročitkdekoliv,kde by se mu zlíbilo. Zachránil by tak svoji artilerii, vozy i zavazadla[…a také tisíce zabitých, vyčerpaných a podchlazených vojáků!]. Nicméně tak neučinil.“(mk) 

“Měli plno vojáků, koní a vozů a stejně je Bůh potrestal.” [refrén původního lidového nápěvu,v němž své zážitky ze strastiplného putování Ruskem zachytil Berlíňan Ernst Ferdinand August (1795-1870).] (Kresba: Arthur Kampf)

Ján Ignaty–původně příslušník rakouského husarského plukuHR8 „Kienmayer“a pozdější maréchal de logis francouzského mysliveckého jízdního pluku, kam se nechal naverbovat po svém zajetí v roce 1809a s nímž v roce 1812 operoval na Pyrenejském poloostrově: 
  „Po přechodu Bereziny udeřila velmi tuhá zima, která Francouze uvrhla do té největší bídy. Téměř všichni už odhodili své zbraně, mnozí již něměli boty,natož bagančata; nohy měli nasoukáné do tornister a starých klobouků, nebo ovázané hadry. Cokoliv se někomu z nich  dostalo do rukou, to okamžitě omotal kolem hlavy a ramen, aby se tak chránil před zimou. Použít se dalo všechno, pytle, plachty, potrhané slamníky, surové dobytčí kůže a za nejšťastnějšího se považoval ten, komu se podařilo získat kus beránka. Někteří se nasoukali do ženských sukní nebo kněžských sutan. Důstojníci i prostí vojáci si hřáli ruce v podpaždí, hlavy měli omotané a potáceli se jako hluší. Ani gardisté se již od ostatních v ničem nelišili, byli stejně otrhaní, vyhladovělí a beze zbraně. (…) Cesta, po níž Francouzi ustupovali, byla pokryta mrtvými. Každé ležení se po ránu podobalo bitevnímu poli, na němž zůstalo mnoho mrtvých těl. Jakmile někdo vysílením nebo zimou padl k zemi, ti co byli nejblíže, jej ještě živého svlékli do naha, aby se do jeho hadrů sami zabalili. Kvůli teplu po cestě pálili všechny domy a stodoly. Na každém spáleništizůstávaly hromady těl po těch, kteří se přiblížili, omdleli a nedokázali již plamenům uniknout. Cesta byla přeplněná zajatci, o něž se nikdo nestaral; černí jako mour se potloukali po spáleništích mezi svými ohořelými kamarády, dokud sami nepadli a nezemřeli. S bosými a zanícenými nohamimnozí pokulhávali po cestě, jiní ztratili řeč a někteří se z hladu a zimy pomátli. V tomto stavu pak pojídali mrtvé, nebo si ohryzávali vlastní prsty. Někteří byli natolik zesláblí, že již nedokázali přiložit dřeva do ohně. Seděli pak u něj tak dlouho, dokud nevyhasl, a potom tam zemřeli. Jiní, aby se ohřáli, vběhli ve své nepříčetnosti do ohně a uhořeli.„ (mk) 

Heinrich August Vossler - t.č. podporučík v 3. pluku (württemberských) jízdních myslivců Herzog Louis: 
   „Značný počet těch, kteří měli tolik štěstí, že se dostali na západní břeh Bereziny, zahubil mráz ještě dříve,než dosáhli Vilna. (…) Každý den jsem děkoval svému Stvořiteli, že mě v pravou chvíli obdaroval darem nejužitečnějším, jímž byl kožený kabát. Ubytovatel Veikelmann, já a můj sluha jsme každý den jeli tak dlouho, dokud nás naše koně udrželi na svých hřbetech. I přes naše zimníky a kožešiny nám byla příšerná zima. Třebaže nebyl čas na nějaké otálení, ani jednou jsme nepohrdli ohněm u cesty nebo hořícím domem, u nichž jsme se zastavili a hřáli jejich plameny.Tímto způsobem se nám dařilo udržovat jak zdravého ducha, tak i teplotu těla. Měli jsme nevýslovné štěstí, když se nám téměř všude dařilo nacházetpotraviny, které naši trojici dokázaly nasytit. Trpěl jsem však těžkým průjmem, který měpřipravoval o potřebné síly. Brzy jsem již nedokázal osedlat ani svého koně. Díky tomu všemu jsem se rozhodl zůstat ve Vilnu, pokud se tam ještě někdy dostanu.
   V Radescowitczi [Radomszkowiczy] jsme se setkali s württemberským poručíkem a jeho oddílem kopiníků. Čekal tady na zbytek svého pluku. O dva dny později s většinou svých mužů umrzl, když byl v rámci zadního voje na hlídce. Dvěma čerstvým a bojům ušetřeným jezdeckým plukům [Guardia d´Onore] z Neapolska, které sem [z Vilna] nově přibyly, se dařilo o něco lépe. Potkali jsme je dva dny pochodu od Vilna; o tři dny později jich už více než polovina nežila a zbylé rozprášil mráz. Oddíl přibližně dvou tisíc Rusů, které Francouzi zajali v bojích o přechody přes řeku Berezinu a vedli je do Vilna, provázel stejný úděl; jen pouhá hrst jich dosáhla určeného cíle. Většina jich zmrzla již v průběhu noci a mnoho z těch, kteří byli natolik vyčerpaní nebo sežehnuti mrazen a nestačili tak již s ostatními držet krok, jejich věznitelé zastřelili, přičemž jejich těla nechali ležet u cesty. 7. prosince jsem s ubytovatelem Veikelmannem dosáhl Vilna. Můj sluha zemřel na celkové vyčerpánív jedné malé vesnici, v níž jsmestrávili předchozí noc.”(mk) 

Pavel Puščin –t.č. kapitán v Semjonovském gardovém pluku osobní stráže Jeho Veličenstva ruského cara: 
  „24. listopadu [6. prosince podle gregoriánského kalendáře]–dnešní pochod byl stejně vysilující jako včerejší a mráz ještě silnější. Kráčeli jsme po polní cestě a Minsk nechali po své pravici. Pak jsme se ubytovali v Galiči [?]. V jedné místnosti nás bylo třiadvacet důstojníků a všichni bez večeře, jelikož náš zásobovací trén nemohl pro špatné cesty dorazit včas. Naši vojáci postrádají kromě jídla i střechu nad hlavou. Dnešní ztráty dosahují včerejšího počtu, mnoho mužů umrzlo.”

---

    “Včera jsem během strážní služby uviděl zadrženého francouzkého zajatce, kterého doprovázel jeho jedenáctiletý syn. Byl to milý chlapec. Jeho láska k otci a osobní kuráž, to vše navzdory utrpení, jež právě zakoušel, mě přiměla, abych mu věnoval pozornost. Daroval jsem mu trochu polévky, za níž mi byl velice vděčný, neboť již několik dní nejedl. Navrhl jsem mu, aby zůstal u mě, a třebaže si uvědomoval, že by se mu u mě dařilo lépe, mou nabídku odmítl. Bylo pro něj zcela nemyslitelné, aby svého otce v zajetí opustil.” (mk) 

Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č. důstojník dělostřeleckého trénu Napoleonovy císařské gardy: 
„Kovno [dnes Kaunas]jsme začali vyklízet v osm hodin večer, poté co jsme spálili sklady a mosty. Kvůli nedostatku koní jsem mohl pobrat jen čtyři šestiliberky a jeden muniční vůz. To byly jediné hlavně, které se přes Němem dostaly zpátky. V Kovnu bylo mnoho skladů s jídlem a pitím, přesto nikoho nenapadlo, aby se něco z toho rozdalo mezi hladovějící vojáky. To zavdalo příčinu k rabování a mnoha tragédiím. Bylo podpáleno mnoho domů, u nichž se opilí vojáci ohřívali, mnozí z nich tam pak omdleli a již se více nezvedli. Cesta, po níž jsme 13. prosince kráčeli, byla pokryta těly zmrzlých nebožáků.“ (mk)

Poslední odpočinek. (Kresba: Prof. Ludwig Putz)

Joseph Deifel–t.č. příslušník 5. (norimberského) řadového pěšího pluku v VI. (bavorském) armádním sborumaršála Saint-Cyra: 
  „Jednoho večera jsme přišli do velkého města a zajímali se, jak se jmenuje – byl to Merwitz[?]. Ptali jsme se, jak daleko je odtud Němen a dostali odpověď, že tudy přímo protéká. Ostrou chůzí jsme pak prošli městem a chtěli se dostat přes vodu, neboť jsme věřili, že čím rychleji překročíme hranici, tím bezpečněji bude na cestě do Bavorska. Na jakýkoliv další pobyt na území Ruska nebo Polska jsme odmítali jen pomyslet.Jenže ouvej! Když jsme se dostali k řece, nebyla ještě zamrzlá. Kam teď?Do Kowna, kde se nachází [nejbližší] most, je to 24-26 hodin, nebo 79-84 verst [1 versta = asi 1 067 m]. Nicméně silný mráz dával šanci, že řeka rychle zamrzne. 
   Nedaleko břehu stála kovárna. Vešli jsme dovnitř, abychon v ní potřebný čas přečkali.Uvnitř byla jen tři malá dítka. Nejstarší z nich, asi desetiletý chlapec, neměl jedno oko. Rusky, polsky i německy jsme se jej doptávali, kde má otce a matku, avšak jeho jedinou odpovědíbylo: ‚nět, nět, nicht verstehen.‘Na podobné chatrče jsme již byli zvyklí, proto jsme se rozhodli zůstat.Pozdě večer se vrátil hospodář, nefalšovaný Polák a byl náležitě opilý. Už se k němu stačilo donést, že všechno [vojsko] táhne zpátky. Měl s námi soucit, ukázal nám sklad, kde jsme popadli maso, chléb, hrách a pálenku; uvařili jsme si, najedli a odebrali se ke klidnému spánku.
   Časně ráno jsme se vypravili k řece, abychom se ujistili, zda zamrzla. Avšak nikoliv!Náš přechod nebyl ani tentokrát možný, proto jsme se rozhodli počkat ještě jeden den. Večer přišel do domu hospodář a byl opět velmi opilý; jeho žena na tom byla ještě hůře. Pořád jen lamentovala, dokud ji vysoká dávka alkoholu neuspala.Jejich ubohé děti pojídali náš hrácha jakousi špičatou veku, neboť nic jiného nedostali. Hospodář, ačkoliv nebyl v dobré kondici, nás upozornil na kozáky, kteří se objevili v sousední vesnici, ležící odtud asi půlhodinu cesty.  Snadno jsme mu uvěřili a znovu se jej přeptali na cestu do Kowna, pak jsme ale dál čekali[až do rána], zda řeka nezamrzne; noc byla dlouhá a krutá.

Z období napoleonských válek. (Kresba: E. Henseler)

Kolem čtvrté hodiny ráno se před vraty objevil jeden kyrysník a volal na kováře a kovářskou jejich vlastními jmény. On byl Nikolaj, ona se jmenovala Kateřina. Znal se s nimi již od léta, neboť tudy jako spojka často projížděl; oba si museli přivstat a okovat mu koně.V noci nám byla ohromná zima, proto jsme rozdělali a udržovali oheň, který kováři nyní při jeho práci dobře posloužil. Kyrysník se začal chlubit tím, že pochází z Mohuče [Mainz] a zajímal se o to, copak tady my Bavořané děláme, odkud pocházímeatd. Odpověděli jsme, že přicházíme z Vilna a nemůžeme odtud dál pokračovat.

‘Ale můžete’, řekl, ‘řeka již brzy zamrzne’,a poté pobídl svého koně a společně jsme vyšli ven.

‘Jenže’, po chvíli dodal, ‘co vůbec pohledáváte v této díře,pojďte přeci a přijměte pozvání do mého kvartýru,  zdá se být mnohem pohodlnější a je to ten dům tamhle nahoře.’ 
   Byl to pěkný židovský dům, jehož vstupní dveře vedly přímo do světnice; všechny židovské domy po celém Polsku a Rusku takto vypadaly.Uvnitř jsme si rozdělali oheň a usadili se kolem. Nikdo jiný tam už s námi nebyl.
   S prvními paprsky světla, bylo to někdy kolem sedmé hodiny, vstoupil do dveří jakýsi cizinec. Velmi obezřetně sklonil hlavu a bez jediného poohlédnutí se tiše sunul směrem k našemu ohni, u něhož jsme seděli všichni čtyři, přičemž se postavil po mé pravici, mezi mnou a Brobstem. Nedalo žádnou práci v něm rozpoznat Francouze, a protože většina jejich vojáků byli nadutci, byl jsem vůči němu dosti nevlídný a udělal mu místo sotva jeden palec široké. Kdybych tehdy jen tušil, že se později sám dostanu do Francie a budu mít možnost poznat se tu s lidmi, kteří byli ještě pokornější než náš cizinec, byl bych k němu mnohem laskavější.
  Kdyby mě býval oslovil, byl bych mu udělal službu, jinak ale netuším –ABůh mi v tom buď milostivý! – proč jsem ji tomuto neznámému Francouziodepřel.Jak tam tak postával, tři z nás upřeně zírali na naše masoa polévku; jediný Mohučan mu přes mé rameno viděl do obličeje.Uběhlo pět nebo šest minut a aniž by k nám pronesl byť jen jediné slovo, zase odešel. Ve dveřích se jen opět trochu sehnul. Sotva za sebou zavřel, začal kyrysník vřískat: 
  ‘Kamarádi, bratři, bratři! Císař Naboleon, císař Naboleon tu byl, to on tu stál u ohně!’ 
   Zírali jsme na něj, poslouchali jeho povyk, a pak jsme téměř jednohlasně pronesli: 
  ‘Nuže dobrá, je čas vyrazit.’ 
   Císař nasedl do prostých saní, na nichž již někdo seděl. Jiného pravděpodobně poslal k řece, aby prozkoumal její sjízdnost. Ve strachu, v obavách anouzi, hnal se skrze Memel zpět.
   Polévku jsme vylili, vzali maso a vydali se na cestu. Nevím, jestli nás kyrysník ještě dohonil, sedlání koně jej zdrželo a v Memelu, kam jsme brzy dorazili, bylo již mnoho vojáků. Z nedalekých výšin jsme pak zahlédli kozácký oddíl, jak si to žene přímo do Merwitzu. Císař Napoleon byl již pěkný kus daleko, na své cestě do Královce, a pak dál, přes Prusko, Slezsko, Sasko.” (mk) 

Louis-Constant Wairy –t.č.osobní sluha (komorník) císaře Napoleona: 
„Ve Smorgoni, kde mě císař opustil a vydal se na cestu s vévodou z Vicenzy [císařský vrchní štolba Armand markýz de Caulaincourt], jenž obsadil mé místo, jsme jen velmi málo pomýšleli na to, jak se z té strašlivé situace, v níž jsme se ocitli, dostaneme. Vzpomínám si, že počáteční smutek, jež v nás císařův odjezd vyvoval, zakrátko vystřídala všeobecná úleva, jakmile jsme zjistili, že je mimo jakékoliv nebezpečí. Takovou důvěru jsme měli v jeho génia! Kromě toho, ještě před svým odjezdem předal vrchní velení neapolskému králi [Muratovi], jehož chrabrost i navzdory tomu, že některým z maršálů byla jeho královská koruna trnem v oku, obdivovala celá armáda. Jak jsem se později dozvěděl, [6. prosince] se císař vyhnul centru Vilna, objel je skrze předměstí, desátého byl ve Varšavě a po projetí Slezska dosáhl Drážďan (…). Odtud Jeho Veličenstvo pokračovalo po nasavské cestě do Mohuče[a do Paříže, kam vjel potají 18. prosince 1812]. Po stejné trase jsem putoval i já, leč o poznání pomaleji.” (mk)

Ústup Velké armády z Ruska. (Kresba: Charles-Louis Kratké)

Nikolaj Nikolajevič Rajevský– generálporučík a dosavadní velitel 7. pěšího sboru,  t.č. na zdravotní dovolené, píšící dopis svému strýci Alexandru Samoilovovi: 
„Vilno, 22. prosince 1812.

Tak, Rusko je konečně osvobozeno od nepřítele. Je nejasné, jak se zachovají Rakušané a Prusové, ale počkejme si a uvidíme! Vypadá to, že v příštím roce nebude žádné polní tažení! Ruský Bůh je opravdu mocný!
   Nabízí se nám velká příležitost vzít si zpět vše, čeho se Napoleon zmocnil. Obávám se však hlouposti a rodinných pout rakouského císaře. Bonaparte přivodil Rusku mnoho zlého, ovšem z politického hlediska, jelikož se již nemusíme bát jeho vlivu na obyčejné lidi, kteří jej zatracují, pro nás přeci jen kus dobré práce udělal! Za své omyly draze zaplatil! A nebyly to omyly žádného velkého válečníka! Nyní, když víme, jak silná byla jeho armáda, musíme uznat, že jediným způsobem, jak jej porazit, bylo vtáhnout jej do hloubi Ruska a vyčerpat, což jsme dříve všichni hořce odsuzovali. Ukořistěné dokumenty ukazují, že ve Smolensku měl na 220 000 mužů. Hranici překročil s 350 000 muži, unikl však jen s 8 000. Předpokládal, že stejně jako v Rakousku a Prusku, se mu i naše obyvatelstvo poddá, najde zde dostatek zásob, zastraší nás obsazením Moskvy, uzavře míra mezi obyčejným obyvatelstvem vyvolá povstání. Vlastním vojskům však nedokázal zabránit v páchání krutostí, natož je v tom nějak usměrňovat. Má obavy z možné neposlušnosti ve své armádě a stejně tak i o svůj život. Nebrání se jakémukoliv triku, aby armádu udržel na uzdě. Taková je tedy role tohoto nepřítele mužského pokolení! Kdo by mu teď záviděl jeho předchozí slávu! Je porazitelný, převyšuje však čísly a nemá úctu k lidskému životu. (…) Právě odjel z Vilna, opustil svou armádu a cestuje třemi saněmi a s padesátičlennou eskortou. Nemá již žádné jezdectvo, dělo, ani trén.“ (mk) 

Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald –maršál Francie, t.č. velitel X.armádního sboru, s nímž operoval vůbec nejseverněji, na nejzazším levém křídle francouzské  armády: 
„Převzal jsem velení X. sboru, který se skládal z pruského kontingentu [Pomocný pruský sbor generálporučíka Yorcka] a divizí, z nichž tři se zformovaly v Polsku [5., 10. a 11. pěší divize], jedna v Bavorsku [13. pěší divize] a jedna ve Vestfálsku [1. pěší divize]; štáb tvořili Francouzi.“

25. prosince 1812 – večerní setkání [pruského]generála Yorcka a ruského generála Dibiče [něm. Diebitz] poblíž hranice a jejich počáteční jednání o neutralitě [Pruska].

---

„Císař, jakmile se mu podařilo urychlit přechod přes Berezinu a obnovit komunikace do Vilna, předal velení neapolskému králi Muratovi a inkognito se vydal do Paříže. (…) Murat doufal, že ve Vilnubude moci reorganizovat trosky armády a dát jim zde vytoužený odpočinek, avšak Rusové jej odtud vyhnali pouhých čtyřiadvacet hodin od jeho příjezdu a pobili zde poslední zbytky kdysi tak obrovské armády. (…) Při odchodu z Vilna mi Murat nechal vzkázat, abych se stáhl k Tylži. (…) Plně jsem předpokládal, že se budu muset vypořádat se všemi možnými překážkami a rozhodl se jim předejít. Nejvážnější otázku nepředstavoval ani tak nepřítel, jako samotná řeka Němen. Kvůli mostu,jenž byl kvůli ledu odstraněn, představovalo případné tání riziko, jež mohlo veškeré mé úsilí zhatit. Odeslal jsem oddíly všemi možnými směry, abych nepříteleohledně svého skutečného cíle zmátl. Na dohodnutém místě jsem odeslal předvoj směrem k Taurogenu [Tauroggen, dnes lit. Tauragé], střed vedl po jiné cestě a generála Yorcka, [Johann David Ludwig (1759-1830)]velícího mému zadnímu voji, jsem nechal jeden den pochodu za námi. Měli jsme velmi naspěch, proto jsem vojákům poskytoval jen málo času k odpočinku, na druhou stranu měli dobré vybavení a dostatek proviantu, jelikož jsem již v červenci, díky jisté dávce opatrnosti, všude nechal zřídit skladiště. Mé zkušenosti ze zimního tažení let 1794-95, ale zejména toho z roku 1800, kdy jsme přešli Alpy, mě přimělyvypsat mezi ruskými a polskými sedláky rekvizice na dodávku třiceti tisíc kožíšků s beránkem; na oplátku jsem jim rozdával kůže z ovcí, které moji vojáci zkonzumovali. Toto rozumné opatření je zachránilo před hladem a zimou, která v určitém období dosahovala hodnoty až minus 27 nebo minus 28 stupňů Réaumura [asi – 35°C]. Vlivem mrazu jsem přišel jen o málo mužů. Ti se však, navzdory trestu smrti, kterým jsem zastrašoval prodejce i konzumenty alkoholu, opili a usnuli věčným spánkem.
    Nepřítel mi zastoupil cestu a rozmístil svá vojska po obou březích Němenu.Generálové Grandjean [Charles-Louis-Dieudonné (1768-1828)]aBachelu [Gilbert-Désiré-Joseph (1977-1849)]z mého předvoje se zachovali velmi správně, když nečekali na mé pokyny. (…) Na nepřítele energicky zaútočili a vzali mu asi tisícovku zajatců a několik děl. Rozložil jsem se v Tylži a obnovil komunikace do Královce. O tomto šťastném podniku jsem informoval generála Yorcka a žádal jej, aby zrychlil svůj pochod; odkryli jsme mu cestu, mohl tedy dorazit již příštího dne. Počasí se zklidnilo a nastala obleva. Jednotkám byl umožněn jeden den volna. Mým záměrem bylo pokračovat v ústupu, jakmile se ke mně připojí můj zadní voj; čekal jsem však zbytečně. Věděl jsem, že nepřítel rychle pokročil, přešel Němen někde proti proudu, a také že jeho hlavní část postupuje mým týlem podél řeky Pregel [rusky Pregolja]. Bylo patrné, že mi na cestě do Královce hrozí dvojí odříznutí. 
   Poslal jsem spojky všemi směry, aby[sbor] generála Yorcka našly. V Taurogenu, kde měl podpořit můj předvoj, se měl objevit již před dvěma dny. Avantgarda odtud odtáhla již v průběhu rána, o Yorckovi však neměla sebemenší zprávy. Ve zmíněné době již tento generál připravoval proradný čin [Taurogennská konvence nebo Taurožská separátní dohoda o neutralitě Pruska, uzavřená dne 30. prosince 1812], jež v historii nemá obdoby.”(mk)

25. prosince 1812 – jiná verze Yorckova setkání s ruským generálem Dibičem. (Kresba: Prof. Richard Knötel)

Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – t.č. plukovník a velitel 23. pluku jízdních myslivců:

„Byli jsme v Prusku, spojenecké zemi…! (…) Němci bývají obvykle lidští, řada z nich měla příbuzné a přátele v plucích, které postupovaly s Francouzi k Moskvě. Přijali nás tedy poměrně dobře a já se přiznám, že po pěti měsících nocování pod hvězdami jsem se nechal ubytovat ve vytopeném pokoji a donést do dobré postele s obrovskou rozkoší! (…) Navzdory slušnému přijetí, jehož se nám dostalo, si Prusové vzpomínali na porážku u Jeny a způsoby, s jakými Napoleon v roce 1807 nakládal, když je připravil o část království. Ve skrytu duše nás nenáviděli a byli by nás na první králův rozkaz odzbrojili a pozajímali. Generál Yorck, velitel početného pruského sboru, z nějž císař tak neprozřetelně vytvořil levé křídlo Velké armády, tedy onen generál Yorck, jehož vojska ležela mezi Tylží a Rigou, se zrovna [z vlastní vůle] začal s Rusy paktovat a poslal pryč maršála Macdonalda, kterého se ze zbytku studu neodvážil zajmout. Prusové ze všech společenstkých vrstev zradě generála Yorcka tleskali, a poněvadž pruské provincie, jimiž v onon čase nemocní a bezbranní francouzští vojáci procházeli, střežily pruské jednotky, bylo pravděpodobné, že by se nás obyvatelstvo pokusilo zmocnit. Bálo se však o svého krále, který byl v Berlíně uprostřed francouzského vojska, jemuž velel maršál Augereau. Obavy a nesouhlas, které dal pruský král (nejčestnější muž svého království) generálu Yorckovi najevo, přičemž jej nechal [na oko] soudit a odsoudit k trestu smrti za velezradu, zamezily všeobecnému protifrancouzskému povstání.“(jk)

 Příště: Za jednotu, práva a svobodu! 

Prolink na předchozí část je v nadpisu a tam podobně link na první část...