PÍŠTĚL KRÁLE SLUNCE

Dnes, 18. listopadu, je mimo jiné výročí slavné i choulostivé a ve své době nebezpečné lékařské operace, již podstoupil král Slunce:

Ludvík XIV., muž, který se zdánlivě těšil železnému zdraví a během let přestál těžké nemoci jako neštovice, spálu i spalničky, trpěl mnoha neduhy, o nichž Journal de la santé du roi, Deník králova zdraví, informuje tak důkladně, že vytváří portrét téměř permanentně nemocného člověka, a s věkem problémy v zápisech vzrůstají. Jde o žaludeční potíže, nevolnosti, závratě, plynatost, škytavky, krvácení z nosu, malátnosti a střevní problémy, k tomu přistupují vážné problémy dentálního charakteru a nakonec i to, čemu věnovalo pozornost celé království, píštěl v oblasti konečníku.

Spousta těchto problémů měla jednoho společného jmenovatele, královu životosprávu, přesněji nezměrnou chuť k jídlu, které podléhal čím dál víc. Pracoval do úmoru, stejně tak i jedl a ani v jednom neznal míru. Oběd sestával ze tří chodů, tvořených dohromady třemi desítkami pokrmů, večeře pak měla chodů pět po deseti jídlech, a i když z mnoha mís či talířů jeho Veličenstvo jen ochutnávalo, tvořil výsledek obrovské množství spolykané potravy, navíc neuvěřitelně různorodé. Sama o sobě nebyla nezdravá, jako celek ale vytvářela směsici, s níž zápolil zažívací trakt čím dál hůře. Král miloval vejce, telecí brzlík, skřivánčí jazýčky, úhoře a mihule, pečené maso, zvěřinu i drůbež, vinnou polévku s chlebem, ryby, ústřice, sardinky, zeleninu jako chřest, artyčoky, salát a hrášek, z ovoce dával přednost jahodám či hruškám a krom toho si potrpěl na malé sladkosti, předchůdce bonbónů nebo žužu. Přidáme-li k masitým pokrmům řadu nezbytných pikantních omáček, dostaneme směsici, již lze strávit jednou za čas, ne však den co den.

Dvě části vynálezu pro operaci krále...

Po takovýchto gargantuovských hodech, odehrávajících se dvakrát denně sedm dní v týdnu, není divu, že krále trápily noční můry, pocení, návaly, že vykřikoval ze spánku a budil se s bolestmi hlavy či vyschlými ústy. Journal de la santé du roi popisuje místy až poeticky panovníkovo vyprazdňování, provázené plyny a kolikami, které jej nutily odcházet do šatny na chaise percée až dvanáctkrát denně! Lékaři předepisovali dietu, Ludvík ji však vydržel svědomitě dodržovat jen krátce, a pak své s bulimií hraničící chuti k jídlu opět podlehl.

S postupem let trápily Ludvíka čím dál víc bolesti zubů i záněty dásní a lazebníkům, kteří tehdy zastávali i funkci dentistů, nezbývalo než trhat jeden po druhém. V roce 1685 zůstal v horní čelisti jediný a jeden nešika si počínal tak špatně, že se zubem vyrval i kus patra, což se vše zanítilo. Dáseň i ránu bylo třeba kauterizovat, tedy vypálit žhavým železem, a celkem se krutý zákrok opakoval čtrnáctkrát. Všichni nevycházeli z údivu, neboť takto mučený král ze sebe vypravil nanejvýš slabé zasténání!

Dík chrupu, či spíše jeho absenci (i když zubní náhrady už existovaly), nedokázal potravu rozžvýkat, což zažívací problémy násobilo, a ona díra v patře navíc způsobovala, že králi to, co pil, nejednou vytékalo zpět z nosu.

Poněkud cynické komiksové zobrazení krále před operací. "Jděte do p... s tou vaší historkou," dalo by se to přeložit. Francouzsům není nic svaté a je to dobře...

Počátkem roku 1686 se u panovníka, tehdy sedmačtyřicetiletého, objevil anální tumor, z něhož se po vyříznutí vyvinula píštěl. Dva měsíce opouštělo Jeho Veličenstvo svoje privátní komnaty jen na mši, lékaři ani šarlatáni si nevěděli rady a královský chirurg Charles François Félix nakonec navrhl operaci, tehdy velice nebezpečnou i bolestivou, s níž Ludvík souhlasil. Félix zatím zkoušel a piloval svoje umění na nebožácích ve špitálech, kteří měli stejný problém jako panovník, až si nechal vyrobit bistouri à la royale, skalpel po královském způsobu, který měl zahnuté držadlo a ostrou špičatou, srpovitě zahnutou čepel, pochopitelně i s pomůckou, jež měla inkriminovaný otvor po dobu zákroku rozevřít. Oboje připomínalo spíše středověký mučicí nástroj a 18. listopadu 1686 v sedm ráno operace za přítomnosti paní de Maintenon, Louvoise, zpovědníka La Chaise, tří lékařů a vrchního lékárníka začala. Podle Journal de la santé se král choval neuvěřitelné statečné a jen dvakrát vykřikl:

„Mon Dieu! Mon Dieu!“

Charles François Félix

Prý se mu ani nezrychlil dech, a i když připustíme, že lékař, který zápis pořídil, vše heroizoval, musíme před silou vůle i sebeovládání hluboce smeknout.

Zatímco král podstupoval hodinu po operaci pouštění žilou, pádili kurýři na všechny strany, aby zvěstovali, že se operace zdařila. Kostely v celé zemi se pak zaplnily davy, které naslouchaly děkovné mši za Ludvíkovou uzdravení, a mnozí pamětníci pak onomu roku říkali Lʼannée de la fistule, Rok píštěle! 
Téhož večera už král ve svém kabinetě projednával státní záležitosti a po šestačtyřiceti dnech mohli všichni konstatovat, že je zdráv.

JEMAPPES - BOJIŠTĚ, KTERÉ BY ŽÁDNÝ SOUČASNÍK NEPOZNAL

ONDŘEJ KRÁL

Byl to smolný den. Začalo to hned ráno, kdy jsem zaspal a aniž bych se podíval na předpověď počasí vyrazil jsem na nádraží. Vlak směrem na Bergen měl ale půl hodiny zpoždění a já tak v nečinnosti přešlapoval na Lovaňském prvním nástupišti. Ještě, že jsem si s sebou vzal Jana Jeníka z Bratřic. Jeho paměti se mi teď čtou zcela jinak než poprvé. Jsem přece v místech, kde před více než dvě stě lety pochodoval.

Koukám na nebe, které se mi vůbec nelíbí. Ještě, že je to přímý vlak. Do Jemappes se tak dostanu bez přestupu. Jeníka teď mám spíše na navození atmosféry. On sám se v Rakouském Nizozemí toho podzimu 1792 ještě nenacházel. Byl až součástí posil, které ho měly spasit právě po Francouzském vítězství u jmenované obce. Zabírám se do četby a od okolního světa mě odstřihují i sluchátka. Proto s sebou trochu trhnu, když mi někdo zaklepe na rameno. Usměvavá Belgičanka na mě chrlí něco francouzsky, z čehož pochytím jen "terminus". Běda, stojíme v Monsu (v holandštině je to onen Bergen) a dál už patrně nepojedeme. Vlak má jednoduše už tak velké zpoždění, že je na další trase zrušen a nahrazen následujícím... Nezbývá než čekat na velkolepém staveništi, kterým monské nádraží je. Už prší. Pohlédnu směrem k západu, kde leží mnou žádané bojiště. V mlze se rýsují ostré vrcholky. Vzpomenu si na slova, která napsal již roku 1869 jeden britský důstojník ve své knize esejí o belgických bojištích. Tolik průmyslu...tolik průmyslu, hald, továren a komínů téměř úplně zakrylo slavné bojiště. Mons byl jedním z nejdůležitějších center těžby černého uhlí a tím pádem i průmyslu mladého belgického státu. Však jistě ještě uvidím...

Nastupuji do následujícího vlaku a za pár chvil stanu před nádražím s velkým nápisem Jemappes. Je to městečko, které se na počátku revolučních válek psalo Jemmapes a nebylo prakticky ničím zajímavé. Na severu bažiny, na jihu nevelký táhlý kopec, který v té době rozhodl o tom, že se tu bude bojovat. Dnešní tvář městečka je poměrně neutěšená. Po boomu průmyslové revoluce se tu zastavil čas. Špinavé uličky mezi dělnickými domky stoupají vzhůru a já s nimi. Toto návrší si vybral vévoda Sasko-Těšínský poté, co dorazil posílit nejohroženější úsek obrany Rakouského Nizozemí. Francouzský revoluční generál Dumouriez ho svou ofenzivou poněkud zaskočil. Kdo mohl čekat, že se Francouzi pohnou i s vědomím blížící se zimy? V Monsu ležel polní zbrojmistr hrabě Clerfayt, který však disponoval jen zlomkem francouzské útočné síly. Vrchní velitel ho sice na poslední chvíli posílil, ale i tak dají dohromady jen nějakých 14 000 mužů a 56 děl...  Proti nim se valí čtyřiceti tisícová Dumouriezova Ardenská armáda s úkolem od samotného Dantona: dobýt Brusel a osvobodit tak jeden ze "zotročených národů". Je složená z nepříliš disciplinovaných dobrovolníků, nicméně už jejich počet nutí k obezřetnosti. Proto Rakušané volí defenzivní postavení a vyčkávají útok. Ráno 6. listopadu 1792 k němu dojde.

 Vycházím na temeno bráněného návrší, u jehož hrany stojí francouzský pomník bitvy. Nevím jaké by muselo být počasí abych ho přehlédl. Šestnáctimetrový obelisk, podle galského kohouta na vrcholu, přezdívaný "le Coq" byl odhalen roku 1911 a dominoval okolí. I když je teď obklopen nevzhlednými bytovkami a dále i panelovým sídlištěm, dominuje stále. Úctyhodný pomník, škoda jen té okolní zástavby. Shlížím dolů z kopce. Podle mapy bych ani neřekl, jak je prudký. Není divu, že tudy Francouzi neútočili. Ohledně francouzské sestavy v bitvě panuje celá řada nejasností. Jisté je jen to, že hlavní útok přišel z jihu. Na severu zaútočil pouze menší oddíl, který se zpočátku spokojil s demonstračním postupem přímo proti Jemappes. Právě se tedy nacházím na pravém křídle rakouské sestavy kde velel jedné z brigád budoucí slavný vojevůdce arcivévoda Karel. Protože tu panoval relativní klid, posílila část pravokřídelních jednotek během bitvy rakouský střed. Tam se také postupně protloukám. Nebude to ale jednoduché. Celé návrší totiž v podstatě zaniklo. Je utopeno ve změti vysokých hald, které znesnadňují orientaci.

Na rakouském středu velel Clerfayt, dále nalevo, blíže  Monsu měl střežit operační linii podmaršál Beaulieu. Rakouské jednotky byly boji ostřílené a spolehlivé. To se ovšem nedalo říci o jejich protivnících. Mezi veliteli pestré směsice sansculottů byl i slavný generál Dampierre, dále budoucí francouzský král vévoda z Chartres nebo generál Lamarche, mezi jehož pobočníky byl i budoucí maršál císařství Ney. Dumouriez si s taktikou příliš hlavu nelámal, složitějšího manévru v boji byla ostatně jeho armáda sotva schopna. Hned ráno tak zavelel k čelnímu útoku na rakouské postavení. Ten se však rozpadl do několika bídně koordinovaných a nedůrazných útoků. Zdálo se, že ani revoluční nadšení nepomáhá. Útoky pokračovaly celé ráno, žádný výsledek se však nedostavoval. Dumouriez tedy zastavil již bezzubé ataky a nařídil nový generální útok na poledne. V něm se už

dařilo lépe. Na středu se Vévoda z Chartres probil až nahoru na kopec a pevně se zde zachytil, na pravém křídle došlo ještě k většímu úspěchu. Francouzi pronikli do Jemappes. Situace nebyla ještě zdaleka rozhodnutá, ale vévoda Sasko-Těšínský z opatrnosti nařídil ústup na Mons. Ten proběhl ukázkově. Po pravém křídle ustoupil střed a celé jádro armády kryl Beaulieu, ze kterého se tak stal zadní voj. Dumouriezovi spadlo vítězství doslova do klína! K dokonalosti však mělo daleko. Protivník ve svízelné situaci unikl, navíc naprosto spořádaně. Dumouriez svou početní převahu vůbec nevyužil a ke cti mu nesloužil ani poměr ztrát. Ztratil na 2 000 mužů, kdežto protivník jen 1 200 včetně zajatých.

Zprvu nebylo jasné čeho vlastně Francouzi dosáhli. Rakušané ale postupně ve své Nizozemské državě vyklízeli jedno postavení za druhým. Sbírali síly na protiofenzivu. Dumouriez však dokázal, že i armáda francouzské republiky je schopna se vyrovnat pravidelné armádě. U Valmy, velkolepě to oslavovaném vítězství, republika jen odrazila útok. Nyní však vůbec poprvé vybojovala ofenzivní bitvu. První z mnoha...

Procházím uličkami Flenu a za vytrvalého mžení se postupně dostávám až do Cuesmes, kde leželo nejzažší levé křídlo Rakušanů. Cestou mě napadne, že by asi žádný z tehdejších účastníků bojiště nepoznal. Změnilo se to tu radikálně. Nenapadá mě ani žádné jiné, které by skončilo podobně. Holt pokrok se zastavit nedal. Ani z hradeb Monsu, které byly už v té době v nevalném stavu se nezachovalo zhola nic. Populační růst spojil všechny tehdejší sídla do jedné velké aglomerace, a tak jsem cestou z Jemappes až do Monsu šel jedním velkým městem. V Cuesmes se ještě chci podívat do muzea van Gogha, který zde jako mladík několik let mezi horníky působil jako misionář. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem na místě zjistil, že je Goghův dům kvůli rekonstrukci zavřený, vždyť na internetových stránkách muzea o tom nebyla ani zmínka! K dovršení vší smůly byl jediný podchod vedoucí do Monsu pod rozsáhlým nádražím zaplaven vodou... Ale nebudu si stěžovat, chuť si jistě napravím na jiném bojišti.

MICHIEL DE RUYTER

Na tento film upozornil Jindřich Kačer, šéfredaktor "Historických válek", na fbooku tohoto periodika, abych se nechlubil cizím peřím. Je nizozemský, premiéru měl letos v Berlíně a jmenuje se jako nejslavnější holadský admirál, Michiel de Ruyter. Režíroval jej Roel Reiné, zachycuje pohnuté dějiny

Lodě, které si zahrály...

země v 17. století a zejména konflikt s Anglií na moři, tedy první anglo-nizozemskou válku 1652-1654, tu druhou i třetí, alespoň si to podle traileru myslím, což by znamenalo, že tu může být vítězná Čtyřdenní bitva 1666, málem tragická bitva na den sv. Jakuba, nájezd na Medway (1667), či dokonce Solebay (1672). Zahrály si tu krom počítačových animací i skutečné repliky (opět viz foto )

Skutečný de Ruyter

a Frank Lammers v roli nizozemského národního o hrdiny je Ruyterovi dost podobný... Film sice v Nizozemí vidělo přes 100 000 diváků, v naší distibuci se s ním prý ale nepočítá, Padesát odstínu šedi je větší kasaštyk; snad to vynahradí DVD či on-line zdroje. Trailer (v youtube kvalitě se prolinknete kliknutím na něj) vypadá impozantně a jen doufejme, že budeme moci nějak posoudit i celek...

PROCHÁZKA PO BOJIŠTI U MALPLAQUET

ONDŘEJ KRÁL

Je krátce po desáté hodině dopolední a já vystupuji z vlaku, který zastavil na konečné zastávce Quévy. Název stanice je poněkud zavádějící, protože se záhy ocitám v uličkách belgické vesnice Aulnois, Quévy samotné se nachází dobré čtyři kilometry na severovýchod. V místním obchůdku kupuji pár croissantů a vydávám se na cestu. Ani nemusím jít příliš dlouho a ocitám se v poněkud rozlehlejším cíli své cesty - na bojišti u Malplaquet, konkrétně na nejzazším levém křídle spojenecké armády, pod společným velením Johna Churchilla, vévody z Marlborough a Evžena Savojského. V těchto místech, kolem vísky Aulnois, nocovali před bitvou vojáci prince Oranžského. Pro mimořádně velký počet z nich to byla noc poslední. Většina bojiště se však rozkládá na francouzské straně hranice, proto neotálím a po místní silničce pokračuji dál.

   Cestou se mi míhají myšlenky, které se dají datovat do září roku 1709. Právě vrcholí tažení osmého roku války o španělské dědictví, ve kterém se nepřátelům Ludvíka XIV. podařilo dobýt houževnatě se bránící Tournai. Marlborough, mající rozhodující slovo ve spojeneckém táboře se poté rozhoduje obchvátit francouzskou obrannou linii z východu a tak se ocitá v obležení pevnost Mons. Hlavním cílem celého tažení však je, probít se k Paříži. Francouzský maršál Villars mající vrchní velení v opačném táboře zpozoruje nebezpečí, ale místo aby se snažil Mons vyprostit ofenzivní akcí, volí opatrnější taktiku. Přece jen, vojenská autorita prince Evžena a vévody z Marlborough je neotřesitelná. Oba tvoří vlastně dokonalý tandem s podobnou taktickou intuicí, kde se oba chovají navzájem ve značné úctě a bezmezně si důvěřují. Proti nim se není radno stavět. Doposud každého nepřítele doslova rozdrtili, což je v době tak omezených možností přímého velení v probíhající bitvě o to více ohromující. Bitvy u Höchstadtu, Brity nazývané u Blenheimu, Ramillies či Oudenarde byly odstrašujícími příklady. Francouzští velitelé se střídali, ale žádný proti těmto dvěma vojevůdcům nebyl schopen obstát.

Britský pomník s Blérionem v pozadí

    Villars však není hlupák, ví, že si defenzivní strategii může dovolit. Zanedlouho je tu podzim a na další zdlouhavé obléhání nezbývá spojencům čas. Marlborough navíc potřebuje rozhodné vítězství aby umlčel opozici proti své osobě doma za kanálem. V průběhu září se jádra obou armád zastaví v mezeře mezi dvěma rozlehlými lesy - mezeře pojmenované po vesnici, která se v ní nachází - Aulnois. Oba vrchní velitelé rychle svolávají veškeré možné posily a připravují se k bitvě. Francouzi, kteří rozhodně nehodlají začít bitvu útokem, se rychle opevňují. V lesích se kácejí stromy a na pastvinách se kopou redansy. Tato opevnění budou v bitvě hrát dominantní roli.

Hned za hranicí, při průchodu kolem zámečku La Pétite Bleiron, vytahuji z brašny "Průvodce po Marlboroughových bojištích" Jamese Falknera abych si připomenul počty. Navečer před bitvou, 10. září měl Marlborough s právě dorazivším Evženem Savojským k dispozici 105 000 mužů a stovku děl. Poněkud slabší Villars disponoval 85 000 muži. Následná bitva tak měla být tou největší, jakou tehdejší Evropa zažila.

    Docházím na křižovatku, kde podle mapy zahýbám doprava. Minu několik stavení a u posledního z nich se zastavuji před nevelkou zděnou stélou s deskou z černého mramoru připomínající švýcarské vojáky, kteří bojovali na obou stranách, konkrétně čtyři bataliony ve francouzských službách a pět praporů v nizozemském žoldu. (na mapě 1) Podél cesty, po které pokračuji se před třemi sty lety táhla opevněná linie Francouzů. Za malým hájkem opět odbočuji doprava na polní cestu, kterou docházím ke statku Bléiron. Ten v bitvě plnil obdobou funkci jako La Haie Sante u Waterloo. Byl kamenem, o který se tříštil příboj spojeneckých útoků. Už z dálky vidím u statku nedávno opravený britský pomník. (2) Poněkud nevzhledná upomínka anglických, waleských a skotských regimentů, které teprve před dvěma lety vytvořily společnou britskou armádu, září jasnou tyrkysovou barvou, jež do podzimních barev okolní vegetace sotva pasuje. Z internetu mám informaci, že na statku samotném je pamětní deska, věnovaná Johnu Churchillovi, který zde po bitvě přenocoval. Statek je v dezolátním stavu, zarostlý křovím, napínám zraky, ale na jeho fasádě žádnou plaketu nevidím. Obcházím tedy celý komplex po rozbahněné cestě, čímž si notně zaneřádím boty i nohavice. Bez úspěchu. Pokrčím rameny a jdu dále na západ k nejstarší a největší dominantě bojiště. Francouzský pomník, čerstvě osázený kvetoucím vřesem, je vysoký obelisk s reliéfem praporů, dubových ratolestí a profily

Simkinův akvarel bitvy

maršálů Villarse a Boufflerse, který za těžce zraněného vrchního velitele převzal uprostřed bitvy velení. (3) Za pomníkem vztyčeným při příležitosti dvousetletého výročí bitvy jsou ještě menší stély připomínající v příslušných jazycích císařské, britské a francouzské vojáky. U tohoto pietního místa jsou instalovány čtyři informační tabule seznamující návštěvníky s okolnostmi a průběhem bitvy. Ježto nevládnu francouzským jazykem, prohlížím si jen detailní plány rozhodujících fází bitvy.    Rozhlížím se a snažím se podle map zorientovat. I když je okolní krajina značně plochá, orientace zde není jednoduchá. Změť samot, polních úvozových cest, plotů, potoků, hájků, pastvin a řepných polí snadno svádí poutníka ze směru. Po místní hlavní komunikaci D 932, u které pomník stojí, se vracím na úroveň francouzských opevněných linií. Úvozem pokračuji na západ a přemítám, že by okolní pole byla určitě zajímavá pro letecké archeology. Podle všeho zde bylo převráceno vzhůru nohama velké množství zeminy, což na vzrostlém obilí bude jistě patrné.

Francouzský pomník

   Najednou narážím na turistickou stezku pojmenovanou "Le Circuit Villars". Pohlédnu do mapy v průvodci, dlouho neváhám a vydávám se po ní. Volba to ovšem nebyla nejšťastnější, budu muset jít po okraji oraniště, protože cesta bude pro bahno a kaluže nepoužitelná. To však vůbec nevadí. Při pohledu doprava na sever si uvědomuji, že se dostávám do míst, kde byla bitva rozhodnuta. Obrysy zbytků lesa Sars značí místa, kde celé krvavé 11. září začalo. Evžen Savojský, který měl na starosti pravé křídlo vzal les hned zrána útokem.  Císařský generál Schulenburg postupoval přímo proti opevněnému kraji lesa a generál Withers se vnořil do lesa ještě více na křídle s úkolem les projít a pokusit se obchvátit francouzské levé křídlo. Šturmující Schulenburg narazil na rozhodný francouzský odpor, který nenahlodala ani předešlá kanonáda. Les samotný kupodivu nebyl problémem. Několik dní zde tábořící vojáci lesní podrost dílem stopili v táborových ohních a dílem přemístili na předprsně. Ani podmáčený terén nedělal hlavní problémy. Těmi byl kouř z černého prachu, který se v podzimním inverzním počasí držel při zemi a znemožňoval jakoukoli komunikaci a koordinaci útoků. Mezitím vyrazil do útoku i Marlborough na opačném křídle. Rakušanům, podporovaným Holanďany generála Lottuma, se po krutém boji podařilo obsadit redansy v lese Sars a markýz de Goësbriand, velitel francouzského krajního levého křídla, se se svými vojáky uchýlil do druhé linie polního opevnění. Evženovi jistě připadalo věčnost, než Withersův obchvacující manévr začal působit na protivníka, bilo totiž téměř poledne, když Withers prošel lesem, rozvinul své jednotky a zavelel k útoku do francouzského boku. Villars začal rozhodně jednat. V lese bojující jednotky na ohrožený úsek přesunovat nemohl. Vzal tak své bataliony ze středu sestavy a vrhl je proti Withersovi. Na redansech na středu zůstaly jen slabé jednotky francouzských gard. Byl to riskantní manévr, avšak maršál spoléhal, že garda možný útok vydrží, zatímco se on vypořádá s nebezpečím na křídle. V této chvíli byl však zasažen sám Villars do kolene. Na místě přítomný maršál Puységur, na okamžik převzal velení, ale ihned poslal pro velitele pravého křídla maršála Boufflerse. Věděl, že ztráta oblíbeného velitele se podepíše na morálce vojáků a Boufflers, hrdina obrany Lille byl nezpochybnitelnou autoritou, který jediný mohl v dané situaci převzít otěže.

   Toto byla na francouzské straně kritická chvíle. Zmatky ve velení, ohrožené křídlo a oslabený střed. Tento okamžik rozhodl o výsledku bitvy. Na ohroženém křídle se boj rozhořel mezi statky La Folie a La Louvière. Obránci měli převahu a Withers musel začít ustupovat. Jenže na středu v tu chvíli započal útok hrabě Orkney. Jeho vojáci v předchozích útocích nesmírně trpěli, ale nyní se stalo něco nečekaného. Francouzské gardy kladly jen symbolický odpor a pak se před drtivou přesilou dali na ústup, či spíše útěk. Orkney opanoval středová opevnění téměř bez boje! K němu se přidala i spojenecká kavalerie, která se chystala vniknout do vznikající mezery. Boufflers vida, že se každým okamžikem začne hroutit i zbytek armády, zavelel k útoku jezdeckých záloh. Útok to nebyl jen jeden, bylo jich celkem šest. Snad by i získal převahu nebýt spojenecké pěchoty, která jeho jezdce těžce sužovala střelbou. To byl rozhodující faktor, který obrátil Boufflersovu kavalerii na ústup a maršála přesvědčil o marnosti dalšího boje a vydání rozkazu k ústupu.

Prostor jezdecké srážky

   Míjím křižovatku s nedávno zasazeným "Villarsovým dubem" a objevuji pomník upomínající francouzské jízdní karabiníky podléhající markýzi de Rozelovi, kteří zde s bravurou útočili. (4) To mě jen utvrzuje o správnosti mého úsudku. Odpolední jezdecký boj se odehrával skutečně v těchto místech. Podle značek" Villarsova okruhu" docházím až daleko směrem k La Folie. Udivuje mne, jak rychle jsem se zde ocitl, celé bojiště je tak daleko menší, než bych byl očekával. Když jsem plánoval celý výlet, nečekal jsem, že se dostanu až sem. Pohlížím na obě farmy kde zuřil lítý boj, z nichž především La Louvière je majestátní historický komplex s mohutnou branou. Hotová pevnost. Otáčím se a pokračuji jižním směrem. Kolem samot a statků, patřících k obci Taisnières-sur-Hon docházím k památníku na údajném místě zranění maršála Villarse. (5) Říkám údajném, protože se mi zdá toto místo příliš vzdálené frontové linii. Všechna líčení popisující jeho zranění líčila, že jeho prostřelené koleno měli na svědomí Evženovi vojáci vystupující z lesa Sars. Ten je však dva kilometry vzdálený. Tři sta let je ale tři sta let, a podrobnosti se sotva dozvíme. Dodám jen, že zranění, jakkoli vážné, nebylo pro maršála smrtelné.

Spojenecká relace o bitvě

   Obracím se na východ a po několika stech metrech vstupuji do vsi, která dala bitvě jméno. Na stěně hospody je nedávno odhalená plaketa upomínající gardové jezdce uskupení pod velením markýze de la Vallière. (6) Nemám již moc času, tak se jen informativně jdu podívat na prostý kostel a pokračuji směrem Aulnois. Při opouštění Malplaquetu si všímám hřbitova, na jehož bráně mě upoutá plechová cedulka označující válečné hroby Commonwealthu. A vskutku, je zde pohřbena osmička britských vojáků padlých v listopadu 1918, tedy na samém konci Velké války.

Než dojdu na místo, kde jsem na počátku své cesty odbočil k Bléironu, procházím osadou s několika domy. U jednoho z nich je na kamenné zídce pamětní deska připomínající místo, kde stálo 20 děl markýze de la Frézelière, která způsobila holandským jednotkám prince Oranžského citelné ztráty. (7) Když se podívám vpravo vidím okraj lesa Lanières, který byl opevněn a obsazen muži generála se slavným přídomkem d'Artagnan. Ten, nejenže tu krvavě odrazil dva útoky nizozemských jednotek, ale za prokázanou statečnost tu získal i maršálskou hůl. Hlavou mi proběhne vzpomínka jednoho z očitých svědků, hovořících o neskutečném množství mrtvých, kteří místy leželi na zemi v několika vrstvách. Ještě neuvěřitelnější je ale to, že se princi Oranžskému podařilo své jednotky uspořádat a poslat je ještě do jednoho, třetího útoku! Před ním se ale už francouzské pravé křídlo stáhlo, ustupovala totiž celá armáda. Bitva byla rozhodnuta jinde.

Statek La Louviere

   Vrátil jsem se na známou cestu do Aulnois. To, co se tu roku 1709 odehrálo, šokovalo celou Evropu. Taková jatka ještě nezažila. Sám princ Evžen odhadoval celkové ztráty obou stran na 40 000 mužů. Moderní odhady nejčastěji uvádějí 21 000 na vítězné straně a 13 000 na straně poraženého. Srovnatelné krveprolití se odehrálo až po téměř sto letech u Pruského Jílového. Ano, Marlborough zvítězil, ale jistě si vzpomněl na antického krále Pyrrha. Mons sice do zimy padl, ale spojenci museli rezignovat na další postup. Navíc na takovýto "triumf" nebyla britská veřejnost připravena. Ta si zvykla, že vévoda vyhrává bitvy s minimálními ztrátami a nepřítele v nich ničí a zajímá po tisících. Zde však vítězové zajali jen 500 vojáků ve francouzských uniformách. Tento ukazatel míry dezorganizace poraženého jasně dokládal, že Francouzi ustoupili nejenom po značně vzdorném boji, ale i s armádou, která byla schopna srovnatelného výkonu téměř okamžitě poté. Bitva tedy nepřinesla vítězi téměř nic, a válka tak pokračovala dalších pět let. K velké polní bitvě však už ve Flandrech nedošlo.

   Do Aulnois na nádraží přicházím právě včas. Vlak už stojí ve stanici. Nasedám a v hlavě mi, ostatně jako celý den, zní vlezlá melodie kupletu "Malbruk sʼen va-t-en guerre". V duchu přemítám, na jaké bojiště se podívám příště. V Belgii budu ještě trávit celý semestr, a hodlám toho náležitě využít. Vždyť, co se týče bojišť, je Belgie vojenskohistorický ráj...