 |
| Joachim Murat na Gérardově portrétu |
Na jaře 1808 začal Napoleon čím dál víc zasahovat do situace ve Španělsku a nakonec dospěl k osudově neblahému rozhodnutí zbavit dynastii španělských Bourbonů (tedy krále Karla IV. a následníka trůnu Ferdinanda Asturského,
z něhož se stal Ferdinand VII.), svých spojenců, trůnu a korunu dát bratrovi Josefovi. Než k tomu ve francouzském Bayonne, dlouho zvažoval, má-li to udělat, a současně posiloval francouzskou vojenskou přítomnost ve Španělsku. Maršála a císařského prince Joachima Murata,
velkovévodu z Bergu, francouzského velkoadmirála a svého švagra, jmenoval vrchním velitelem a svým zástupcem ve Španělsku (lieutanant général).
Krátce poté došlo v Aranjuez k lidovámu povstání (el Motín de Aranjuez)
, které donutilo Karla IV. abdikovat a králem Ferdinandem VII. provolalo jeho syna.
Z Joachima Murata se tak stal 23. března, když do
hlavního města Španělska vjel, absolutní pán situace.
O den
později vstoupil do Madridu za nadšeného provolávání slávy Ferdinand VII. a velkovévoda
z Bergu zachovával neutralitu, nevměšoval se a čekal na císařový instrukce, z Paříže ale žádné nepřišly. Po letech
ovšem v
Mémorial de Sainte-Hélène ovšem tvrdil, že poslal
Muratovi 29. března list, který obsahoval následující řádky:
„Pane
velkovévodo z Bergu, obávám se, že mne o situaci ve Španělsku mylně
informujete a i vy sám se mýlíte. Jsem ve velkých rozpacích. Nevěřte, že
napadnete bezbranný národ a ža postačí jen ukázat vaše jednotky, abyste si
Španělsko podrobil. Revoluce z 20. března dokazuje, kolik je ve Španělech
energie. Máte co do činení s novým národem: je v něm odvaha i zápal,
který nacházíme u lidí neopotřebených politikou.
Aristokracie a klérus
jsou pány Španělska. Pokud se budou obávat o své výsady a existenci, mohou
proti nám pozvednout masy, které povedou nekonečnou válku. Mám přívržence,
pokud se ale uvedu jako dobyvatel, ztratím je.“
Po dalších odstavcích s analýzou
situace Napoleon kategoricky dodal:
„Nesouhlasím
s rozhodnutím Vaší císařské Jasnosti zmocnit se kvapem Madridu. Musíte
armádu držet na deset francouzských mil od hlavního města.“
 |
| Joachim Murat |
Následovaly další odstavce, po nichž
císař takřka výhružným tónem svého vrchního velitele varoval:
„Nemyslete
na své osobní zájmy, myslím na ně já. Portugalsko si vyhrazuji pro sebe.
Neřiďte se žádným osobním zájmem, nezabývejte se tím; uškodilo by mí to a vám
ještě víc.“
Pak ještě jasnozřivě dodal:
„Vzplane-li
válka, bude vše ztraceno.“
Dopis, zařazený posléze pod číslem
13 696 i do XVI. svazku Correspondance
de Napoléon, hodnotí situaci ve Španělsku pregnantně, varuje před
nebezpečím celonárodního povstání a předvídá, co pak skutečně nastalo. Proč se
jím císař neřídil a proč sesadil vládnoucí dynastii? Protože se Murat neřídil
jeho úvahami i rozkazy a v touze po osobním prospěchu se vymkl Napoleonovi
z ruky? Protože pak musel Napoleon napravovat, co jeho švagr pokazil a co
už vlastně ani napravit nešlo?
Omyl! Citovaný dopis je falzum,
vytvořené Napoleonem v diktátu Las Casesovi na ostrově Svaté Heleny. Bývalý
císař nehorázně lhal, aby svalil celou odpovědnost za vyvolání Poloostrovní
války a vytvoření druhé fronty, která přispěla k pádu císařství, na
Murata. Ten neudělal nic jineho než to, že plnil jeho přání a nanejvýš je
předjímal!
Přesvědčivě a nevyvratitelně to dokázal maršálův potomek v důkladné
analýze Murat, lieutenant de l’Empereur
en Espagne 1808.
Byl to právě Napoleon, kdo hnal
Francii do nebezpečného dobrodružství, neboť se už definitivně rozhodl, že
Bourbony připraví o trůn. Už 27. března (tedy pouhé čtyři dny po
Muratově vstupu do Madridu) nabídl španělský trůn bratru Ludvíkovi, holandskému
králi, jemuž napsal:
„Bratře,
španělský král právě abdikoval, princ de La Paz je ve vězení a v Madridu začalo povstání
(...). Jsem si jistý, že s Angličany neuzavřu pevný mír, dokud neprovedu
veliké změny na pevnině, proto jsem se rozhodl dosadit na španělský trůn
francouzského panovníka. (...) Myslím na vás (..). Byl byste vládcem
šlechetného národa, jedenácti milionů lidí a významných kolonií.“
V Haagu
spokojený Lodejwik I. bez váhání odmítl…
Pak poslal
císař do Madridu generála Savaryho, svého muže pro všechno, a jeho příjezd
zbavil Murata všech iluzí takovým způsobem, až, jak poznamenali pamětníci, se
roznemohl úpornými kolikami. Císařův emisar, zcela čerstvě povznesený
k titulu vévody z Roviga, otevřeně pravil, že španělský trůn není pro
velkovévodu z Bergu! A v dramatickém vývoji situace hrál Murat už jen
druhé housle.
Savary byl
krátce po příjezdu představen exkráli Karlovi i králi Ferdinandu VII. a
oba manipuloval tam, kde je chtěl Napoleon mít, do své arbitráže na
francouzském území. V otci i synovi vzbudil stejný neklid ohledně jejich
osudu a přiměl je, aby vyjeli do francouzského Bayonne, kam je Napoleon zval, obhajovat
svou věc.
Napoleon
dojel do Bayonne 15. dubna, FerdinandVII, se ti objevil 19. dubna a o
několik dní později přijel
i exkrál Karel IV. s etrurskou královnou Marií Luisou a Godoyem.
Scéna byla připravena a prvním aktem bylo, že se z Ferdinanda Asturského
stal císařův vězeň, byť měl tento stav oslazen efemérním titulem krále
Etrurského. Pak Napoleon vrátil titul španělského krále Karlu IV. a ten prohlásil
svého syna Ferdinanda za nehodného vládnout. Pod dojmem zpráv o povstání
v Madridu (k němuž dospějeme za chvíli) Karel IV. prohlásil, že vládnout
nemůže a nechce, neboť ho všichni doma nenávidí, a 6. května přenechal korunu
Napoleonovi! To hlavní v aktu o předání panovnických práv znělo následovně:
„Jeho
Veličenstvo král Karel (...) se rozhodlo předat (...) Jeho Veličenstvu císaři
Napoleonovi všechna svá práva na trůn Španělska a Indií jako jedinému, kdo může
za stavu, k němuž věci dospěly, nastolit pořádek. (…) Vladař, kterého
císař uzná vhodným, aby usedl na trůn, bude nezávislý, neutrální a hranice
Španělska zůstanou nedotčeny…“
Zbývalo
jen vybrat Španělsku nového krále, pochopitelně z dynastie Bonapartů. Přesněji řečeno už vybrán byl, jen o tom sám
nevěděl. Národní povstání, které proti Francouzům propuklo, pak zahájili šestiletou válku, která odčepávala Napolenovi síly, změnila se v druhou frontu a nakonec hodně přispěla k Napoleonovu pádu...
