středa 25. dubna 2012

PROTEST NENAPRAVITELNÉHO REBELA

Když tak pro inspiraci sleduji dole na konci stránek blogu deset nejoblíbenějších příspěvků, s radostí a trochu pýchou zjišťuji, že se tu už nějaký čas objevuje Minstrel Boy, song z války Severu proti Jihu, který jsem v článku doprovodil svým vlastním českým textem. Inspirovalo mě to, abych vytvořil, opět z velké části s použitím kreseb Dona Troianiho (tentokrát ale nejen jeho) video další, z podobného soudku, tedy z toho, čemu Američané říkají Civil War. Mám a znám jich spousty, tahle patří k mým nejoblíbenějším a před nějakou dobou jsem ji česky otextoval; ti, co stihnou sledovat původní anglický text, zjistí, že se obsahu a reálií originálu do značné míry drží, a i když někde odbočuje, staví překlad na atmosféře toho, oč v písni jde. Ta existuje v několika textových i melodických variantách a pod různými názvy, jak už to u zlidovělých či lidových věcí bývá; najdete ji ještě svižnější s jednodušším a divočejším nápěvem, i táhle tesknou. V té druhé verzi ji přenádherně nazpíval Tex Ritter (týž, který zpíval ústřední song v nezapomenutelném High Noon, tedy V pravé poledne, s Garry Cooperem v hlavní roli): v jeho podání se jmenuje Rebel Soldier a unavený jižanský voják jako kdyby tu psal dopis svojí Polly, kterou už nejspíš neuvidí. Tahle verze (a nevím, kdo nazpíval originál ve videu) se jmenuje I´m good old rebel, není to ale přesné, neboť historie folku z doby oné války mluví spíše o Unreconstructed Rebel, nenapravitelném rebelovi. Složil ji major Innes Randolph ze štábu jižanského generála J. E. B. Stuarta, jeden z těch nepolepšitelných konfederátů, co odmítli vzít svoji prohru, vítězství Unie a kapitulaci u Appomattoxu na vědomí. On a mnoho rebelů (Rebels, či zkráceně Rebs, povstalců, jak jim říkali Seveřané, což jižanští vojáci pyšně převzali jako svoje nom de guerre, válečnou přezdívku) vskutku nenáviděli okupaci Yankeeů, jimi vnucenou konstituci, tedy ústavu, i celý program poválečné obnovy poražených států, kterému se krátce říkalo Reconstruction, rekonstrukce. Je to nádherně vzdorná věc, doslova protestsong… Melodií se major Randolph inspiroval mnohem starší lidovou písní irskou, pocházející až z dob Války o španělské dědictví. Ta se jmenuje High Germany, nejspíš ji znáte v podání The Dubliners a voják v ní svou Molly přesvědčuje, aby všechno hodila za hlavu a táhla s ním do války v Německu, nejspíš s armádou vévody z Marlborough za slávou bitvy u Blenheimu a dalších...
Video v podstatně lepším rozlišení najdete buď kliknutím na prolink v nadpisu, nebo na dolní levý roh videorámečku v místě, kde je logo YouTube...

TAK UŽ JE VŠEMU KONEC…
(I´m good old rebel)
Mjr. Innes Randolph/ český text Jiří Kovařík)

Tak už je všemu konec, už nepotáhnem dál.
Kapitulaci stvrdil náš vrchní generál.
Prej Grant si šavli nevzal, když dával mu ji Lee.
Nám ale domov sebral a to je teda zlý.

Na tři sta tisíc Yankeeů zaplavilo mou zem.
Armáda modrých čepic nás hlídá, kam se hnem.
Vzteky si vousy koušu a vůbec nemám hlad.
Vždyť při tý jejich vládě stejně není co žrát.

Za starý práva Jihu já pět let jsem se bil.
Tak proč mě přesvědčujou, abych to zahodil.
Na kámoše, co padli, abych prej zapomněl
a do spálený Georgie jsem v klidu, míru šel.

Já nenávidím Yankee a prostě mám jich dost.
Ty jejich deklarace jen ve mně budí zlost.
Já nenávidím Unii, z níž kape naše krev.
A s vlajkou hvězd a pruhů já bil se jako lev.

Prej platí konstituce a ostatní je hřích.
Já přísahal jen jednou na starej dobrej Jih.
Já přísahal jsme vlajce děravý v dešti střel.
Pyšně nes´ jméno Rebel, co dal nám nepřítel.

Už nesmím sebrat flintu a jít se s nima prát.
Však proč mě přesvědčujou, abych je měl teď rád.
Já nechci žádnej pardon za to, co pořád jsem.
Na rekonstrukci kašlu a zkrátka čert je vem!

neděle 22. dubna 2012

TRAGICKÁ SLAVNOST


Tragédie v tanečním sále podle R. A. Hillingforda
Obsáhlý příspěvek Michala Šťovíčka, skvělý, jako ostatně vždy, on sám označil jako téma trochu senzacechtivé, myslím si ale opak a děkuji mu, že se do tragické události, související i s našimi dějinami a historií velmi slavného rodu, ponořil.

TRAGICKÁ SLAVNOST
Michal Šťovíček
Snad žádné větší dílo o Napoleonovi se neopomene alespoň (a zároveň pouze) jednou-dvěma větami zmínit o dramatu, k němuž došlo 1. července 1810 na plese pořádaném na rakouském vyslanectví v Paříži v rámci oslav Napoleonovy svatby s Marií-Louisou Habsbursko-Lotrinskou.
Pro případné zájemce o detaily jsem si dovolil událost přiblížit s využitím textu vystoupení Chr. Fileauxe, předsedy sdružení Souvenir napoléonien, na kolokviu „1810 - obrat v dějinách císařství“ pořádaném v r. 2010, pamětí generála Lejeuna a pamětí komorníka Constanta, k nimž jsem přidal něco ze svého... Lejeune i Constant se v lecčems liší a zároveň v lecčems doplňují, proto cituji oba, nemoha zjistit, kdo z nich předkládá pravdivější verzi.
Přičemž bych skoro mohl parafrázovat floskuli z televizních zpráv: Upozorňuji, že následující reportáž by neměly číst děti...
     Součástí oslav sňatku Napoleona s Marií-Louisou byla řada plesů. Na závěr radovánek a po návratu novomanželů ze svatební cesty uspořádal kníže Karl Philipp von Schwarzenberg v neděli 1. července 1810 rovněž ples na počest dynastického svazku, na němž se jakožto tehdejší rakouský vyslanec v Paříži vydatně podílel.
     Rakouské vyslanectví sídlilo v Montessonském paláci, který architekt A.T.Brongniard postavil v 70. letech 18. stol. pro milenku vévody orléanského, paní de Montesson. Areál se rozkládal podél ulice Mont-Blanc, spojující bulvár des Italiens a ulici Saint-Lazare = dnes roh ulic Lafayette a soukromé komunikace Cité d´Antin - dříve Chaussée d´Antin v IX. pařížském obvodu. Palác vzal za své při asanaci Paříže baronem Haussmannem.
     Slavnost byla pečlivě připravena: v zahradách vyslanectví byl nad kašnou a záhony postaven provizorní dřevěný sál pro 1 200-1 500 hostů s krytou galérií. Pro lepší ochranu plesajících před avizovaným deštěm byly střešní trámy svrchu pokryty dehtovaným plátnem a zespodu potaženy voskovaným plátnem. Aby se vše stihlo včas, byla výmalba stěn na papírovém podkladě provedena lihovými barvami, které rychle schnou. Plastická výzdoba byla pestrá a honosná: střídali se francouzští a rakouští orlové, z oken visely mušelínové a hedvábné závěsy, na stěnách visela zrcadla ze sklárny v Saint-Gobain, odrážející do nekonečna záři svítidel, kolem dokola sálu visely jemné tkaniny, všude umělé květiny. Osvětlení zajišťoval obrovský lustr uprostřed stropu a 73 menších lustrů či svícnů? z masivního bronzu, každý se 40 svícemi. Celá ta nádhera byla dokonalá, ovšem jeden materiál hořlavější než druhý...
     Pro panovníky bylo postaveno vyvýšené pódium uprostřed pravé strany sálu s malým soukromým vchodem-východem, na pódium byly umístěny trůny potažené karmínovým sametem. Pro pozvané byly podél stěn rozmístěny lavice (rovněž potažené sametem) a k tanci připraven.přepečlivě navoskovaný parket.
Osmačtyřicet hodin před zahájením akce kohosi napadlo informovat velitele pařížských hasičů plukovníka Ledouxe, který se dostavil na místo a provedl obhlídku. Poté se rozhodl povolat na stanovený večer k zajištění protipožární bezpečnosti pouze dva poddůstojníky, čtyři hasiče a dvě ruční pumpy. Aby příliš okatá přítomnost hasičů nevzbuzovala obavy z požáru a nerušila účastníky zábavy, určil za stanoviště tohoto protipožárního týmu nádvoří rezidence hraběte Regnaulta de Saint-Angély, nacházející se téměř naproti vyslanectví. Pro zamezení jakéhokoli narušení slavnosti zvenčí byly do okolí vyslanectví rozmístěny hlídky a pro zajištění bezpečnosti pozvaných se do davu tanečníků měl vmísit policejní inspektor a několik policejních úředníků. Po těchto opatřeních odjel plukovník Ledoux na víkend na venkov, aniž si k tomu vyžádal svolení prefekta departementu Seine (pod něhož spadala Paříž), jak bylo jeho povinností...
    Pro boj proti požárům byla v r. 1716 zřízena kompanie „královských hasičů“, jejíž udržování a činnost byla pro obyvatele bezplatná, aby se z úsporných důvodů nezdráhali povolat hasiče do akce okamžitě. Revoluce kompanii zachovala, pouze zrušila jmenování velitelů hasičů z řad šlechty, za císařství došlo jen k nepatrným změnám. Používaly se ruční pumpy, které se pro lepší účinnost přistavovaly téměř až k ohni. Tady se pokrok zastavil a pro přívod vody se nadále používala metoda „lidského řetězu“, podávajícího si vědra nabíraná ve veřejné kašně a vylévaná do plachtové nádrže ruční pumpy.
Tehdejší vrchol požární techniky
     Před příchodem prvních hostů prohlédl naposled sál knížecí správce budov a nechal o své vůli zhasnout všechny svíce, které byly podle něho umístěny příliš blízko okenních závěsů.
    Na ples byla pozvána celá politická, vojenská a diplomatická smetánka Paříže i z provincií, celkem bylo rozesláno 1 500 pozvánek, nikdo pozvání s omluvou neodmítl, sjelo se údajně i dalších 500 jmenovitě nepozvaných. Hosté se v sále i v zahradách začali scházet již před 20. hodinou. Vyslanectví se rozzářilo jako pohádkový palác, v zahradách byly jako pozornost císařovně inscenovány živé pohyblivé krojované výjevy z jejího rakouského dětství.
Panovnický pár se dostavil za zvuků fanfár něco po 22. hodině, pozdravil všechny shromážděné v sále a poté všichni účastníci  sestoupili do zahrady, kde měla proběhout zahradní slavnost s vystoupením tanečníků a pěvců Opery a s oslnivým ohňostrojem. Onoho večera bylo horko a dusno, čekala se bouřka, chvílemi zadul silný vítr. Jak se dalo čekat, jedna z rachejtlí ohňostroje zapálila kus látky ve vnějším zahradním rohu galérie.  Přítomný architekt Pierre Nicolas (tehdy známý dekoratér, u příležitosti císařského sňatku slavnostně vyzdobil již ministerstva spravedlnosti, financí a zahraničí a budovu Státní pokladny) okamžitě nenápadně zalarmoval hasiče, kteří rychle zasáhli a oheň byl v zárodku uhašen, aniž si kdokoli čehokoli všiml. Jenže to byla teprve předehra k tragédii.
Po zahradním představení se hosté odebrali do tanečního sálu a kryté galérie. Orchestry daly signál, ples začal a stovky tanečních párů vyrazily na parket.
    Osudové drama začalo v okamžiku, kdy v průběhu taneční zábavy (již k půlnoci) náhlý poryv větru srazil hořící svíce z nástěnného svítidla ve velké galérii na mušelínový závěs, který okamžitě vzplanul. Císařův komoří hrabě Dumanoir vyskočil na lavici, aby závěs strhl, ale to už plamen zasáhl perlinku (druh síťové tkaniny, podobný gáze) zdobící strop a rozběhl se podél galérie. Pánové de Trobriand a de Castellane se vrhli Dumanoirovi na pomoc, ale to už hořely girlandy podél stěn a jiskry přeskakovaly a zapalovaly další textilní dekoraci. Několik dalších lidí se marně snažilo hořící textilie strhnout, oheň však mezitím bleskurychle zasáhl i strop a rychle jej změnil v ohnivý příkrov. Ani ne ve dvou minutách se požár rozšířil na celou galérii a pronikl i do sálu.
    Vznik požáru rekapituloval účastník plesu generál Lejeune:
    „Kníže nechal pro dvanáct až patnáct set hostů postavit velký prkenný sál, bohatě zdobený zrcadly, květinami, malbami, drapériemi a obrovským lustrem. Ples byl již hodinu v plném proudu, navzdory dusivému vedru se tančila skotská. Císařovna, královna neapolská, královna westfálská, kněžna Borghese, vyslancova švagrová kněžna Schwarzenbergová (i se svým manželem Josefem II. Janem Nepomukem - oba před plesem pomáhali vyslanci s přípravami), její dcery i stovka dalších dam se velice horlivě zúčastnily tohoto rychlého tance, když se jedna svíce na jednom z lustrů u vchodu do zahrady roztekla a zapálila drapérii. Pan plukovník de Tropbriant se k ní skokem vrhl a snažil se ji strhnout. Drapérie však tímto prudkým pohybem oheň rozdmýchala a v tomto sále, vymalovaném rychleschnoucími lihovými barvami a rozpáleném červencovým sluncem a hlavně množstvím svic, se oheň rozšířil po celém stropě rychlostí blesku a za hromového hukotu. Všichni účastníci se rázem ocitli pod ohnivou klenbou.“
    
O události píše obšírně i komorník Constant, který však očitým svědkem nebyl:
    „K uspořádání plesu nechal (tj. vyslanec Schwarzenberg) ke stávajícím apartmánům přistavět prostorný dřevěný sál s galérií, zdobené záplavou květin, drapérií, víceramenných svícnů atd. V okamžiku, kdy se císař po dvou nebo třech hodinách chystal odejít, jeden ze závěsů zavlál v průvanu a chytil od jedné ze svic, které se nacházely příliš blízko oknu, a v mžiku vzplanul. Několik mladých mužů se marně snažilo oheň uhasit, strhnout drapérie a udusit plameny rukama. Závěsy, papíry i girlandy okamžitě shořely a začal hořet strop.“ 
    Císaře informovali ihned, jakmile vyskočily první plameny v galérii. Beze spěchu přešel k císařovně, vzal ji za ruku a klidně pronesl: „Pojďme odsud, hoří tu...“ Oba odešli vyhrazeným východem, následováni přítomnými vysokými hodnostáři. 
    Tančící dav si bezprostřední nebezpečí nestihl uvědomit: nahoru se evidentně nikdo ze stovek přítomných v kritických minutách nepodíval, šelest a praskot vyskakujících a šířících se plamenů přehlušila hudba. Hořelo však již přímo nad hlavami plesajících, oheň se rozběhl po girlandách a jiných cetkách rozvěšených pod stropem a ve chvíli hořel celý strop. Až když vzápětí místy chytly i nástěnné malby, rázem vypukla panika, ozvaly se zděšené výkřiky a nastal hromadný úprk. Od papírových maleb chytly okamžitě samotné dřevěné stěny a ze stropu již začal padat žhavý déšť jisker, hořících cárů a kapek rozžhaveného vosku a dehtu, od něhož chytaly vlasy a vzdušné róby, a který způsoboval ženám popáleniny na obnažených šíjích, ramenou, pažích a dekoltech. Natlačený dav se snažil utéct v obrovském zmatku, požár v galérii zahradil únikovou cestu do budovy vyslanectví a ponechal volný pouze hlavní vstup vedoucí ke schodišti do zahrady. K němu se drali všichni, ale přes tisíc lidí naráz samozřejmě pojmout nemohl a nastala před ním zoufalá tlačenice. všichni do sebe vráželi, odstrkovali se a strhávali vzad, kdo upadl, po tom se šlapalo... Oheň rychle propaloval i závěsné šňůry a stuhy lustrů, které se řítily k zemi, srážely lidi pod sebou, prorážely prkennou podlahu a vytvořily tak další překážky na cestě do bezpečí, o něž prchající zakopávali a do nichž se propadali.
    Policejní komisař Alletz z okrsku Mont-Blanc, který byl oním výše zmíněným policistou mezi hosty pověřeným dozorem nad jejich bezpečností, bezprostředně po tragické noci vypracoval zprávu o celé události a v ní mimo jiné uvedl: 
    „U vchodu se ocitly dvě převržené lavice a nesnáz ještě zvětšily; místo bylo v okamžení pokryto zmatenou hromadou upadnuvších a příšerně křičících žen i vyšňořených mužů, deroucích se přes sebe a plazících se ve snaze dostat se do zahrady...“
    Neapolská královna Karolína Muratová v davu také ječela hrůzou, když upadla, zvedli ji a vzali z každé strany za paži její bratr Jérôme a Metternich a museli ji vší silou táhnout ke vchodu, neboť se nepříčetně zmítala a hystericky se jim snažila vytrhnout.
    Eugène de Beauharnais zprvu nebezpečí podcenil, zůstal pozadu a pozdržel u sebe i svou těhotnou ženu Augustu Amálii Bavorskou, aby napřed nechal uniknout zpanikařený dav. Když si nebezpečí plně uvědomil, již nebylo možno se k ucpanému východu prodrat. Naštěstí objevil za dosud nehořící plátěnou dekorací mezeru v prknech (nebo snad skrytá dvířka?), kudy se i s manželkou zachránil.
    Dav, který takto beznadějně ucpal jedinou cestu do bezpečí, tím současně zatarasil hasičům jedinou přístupovou cestu k ohni.
    Drama pokračovalo i v zahradě. Všichni, jimž se tam podařilo uniknout před smrtelným nebezpečím, skýtali tragický obraz. Popálení dál křičeli bolestí, běhali po zahradě nebo padali na zem, zejména ženy, které oheň v sále zasáhl nejvíce, neboť na nich snadno vzpály lehoučké voály a padající a poletující žhavé cáry a kusy dekorací jim zasahovaly obnažené části těla. Méně popálení či zranění se s křikem snažili najít své nejbližší, hlavně opět ženy horečně hledaly své děti nebo manžele. Do zahrady již vzápětí za prvními vyváznuvšími vtrhlo služebnictvo, čekající v okolí, a lokajové i kočí se vrhli na pomoc svým paním a pánům. Do záchrany a péče o zoufalce se zapojili i sousedé z okolí vyslanectví a náhodní chodci, řada dobrovolníků plnila vědra vodou z veřejné kašny v ulici Mont-Blanc a nosila je hasičům. Hrabě Regnault de Saint-Jean–d’Angély otevřel svůj palác raněným, stejně jako obchodníci a živnostníci z okolí jim otevřeli své krámy a nebytové prostory. Hraběnka Potocka zaznamenala:
    „Bylo to děsivý a zároveň bizarní pohled, jak všichni ti lidé ve slavnostních plesových toaletách a s veselými květinovými ozdobami propadají zoufalství, naříkají a hroutí se v beznaději.“
     Protože lidský hyenismus obecně nezná prostorových, časových ani morálních hranic, i zde se mezi stovkami zoufalců, zachránců a dobrovolných záchranářů objevilo několik šibeničníků, kteří se pohybovali mezi nešťastníky a brali jim a sbírali po zemi vše, co mohlo mít nějakou cenu...
    Napoleon mezitím odvezl Marii-Louisu až k bariéře Saint-Cloud, poté přesedl do jiného vozu a vátil se do dějiště dramatu. Ve svém šedém plášti a v doprovodu Bessièrese se jal osobně asistovat Schwarzenbergovi a dohlížet na záchranné práce. Asi ve 3 hod. ráno oheň dohořel, naštěstí se díky přivolanému odřadu císařské gardy nerozšířil na samotné vyslanectví. Nastoupil také početný vojenský kordon a mimo jiné zasahoval proti všem, kteří zmatku využívali ke krádežím.
    Ve 4. hod ráno mohla již policie přistoupit k ohledávání místa tragédie, za prudkého lijáku, který se spustil na spáleniště, a začalo vyprošťování a zjišťování obětí.
Drama idealizované neznámým umělcem
Constant:
„Císař byl jedním z prvních, kdo oheň zpozorovali a vytušili, co bude následovat. Přešel k císařovně, která mu již vykročila v ústrety, a vyvedl ji ven, nikoli bez potíží, neboť dav se již vrhal ke vchodu. Královny holandská, neapolská a westfálská, kněžna Borghese atd. Jejich Veličenstva následovaly. Vicekrálovna italská, již několik měsíců těhotná, zůstala v sále na pódiu vyhrazeném císařské rodině. Vicekrál, který měl o svou ženu obavy stejnou měrou kvůli požáru i kvůli tlačenici, ji zachránil dvířky zřízenými za pódiem k přinášení občerstvení Jejich Veličenstvům. Před ním tato cesta ven nikoho nenapadla; několik jedinců tudy vyšlo spolu s ním. Její veličenstvo královna westfálská se ani na terase necítila v bezpečí, v hrůze vyběhla do ulice Taitbout (do níž se obracelo zadní průčelí vyslanectví), kde ji zachytil jakýsi chodec.
    Císař doprovodil císařovnu až na začátek Champs-Élysées, kde ji zanechal a vrátil se k požáru, a do Saint-Cloud přijel opět až ke čtvrté hodině ranní. Při císařovnině příjezdu se nás zmocnil hrozný strach; v zámku nebylo nikoho, kdo by se nestrachoval o císaře. Konečně přijel bez úhony, ale velmi unavený, oblečení v nepořádku a tvář rozpálenou; střevíce a punˇčochy měl zčernalé a ožehlé. Napřed zamířil přímo k císařovně, aby se ujistil, že se vzpamatovala ze zděšení+ poté se odebral do své komnaty, hodil klobouk na postel a klesl do křesla se zvoláním: „Bože můj, to tedy byla slavnost!“  Všiml jsem si, že císařovy ruce jsou celé začernělé, při požáru ztratil rukavice. Jeho Veličenstvo bylo hluboce zarmouceno. Zatímco jsem je svlékal, zeptalo se mě, jestli jsem byl na slavnosti: odpověděl jsem že ne, načež mi ráčilo o politováníhodné události něco povědět. Císař mluvil s pohnutím, které jsem u něho zaznamenal dosud jen dvakrát nebo třikrát, a které nedal najevo ani při vlastních pohromách. „Požár této noci, pravil císař, pohltil statečnou ženu. Švagrová knížete Schwarzenberga slyšela ze sálu křik a v domnění, že to křičí její starší dcera, se vrhla do plamenů. Prohořelá podlaha se pod ní prolomila a ona zmizela. Ubohá matka se zmýlila! všechny její děti byly mimo nebezpečí. Vytáhli ji z plamenů s neslýchaným úsilím, ale již mrtvou, a veškerá pomoc lékařů byla marná. Nešťastná kněžna byla ve velmi pokročilém jiném stavu; sám jsem radil knížeti, aby se pokusili zachránit alespoň dítě. Vyjmuli je živé z matčina mrtvého těla, ale žilo jen několik minut.“ (ovšem podle dokumentace uložené ve schwarzenberském archivu v Českém Krumlově bylo až při lékařském ohledání kněžnina těla zjištěno, že byla ve druhém měsíci těhotenství...)
(...) K ránu vypravil císař pážata ke všem raněným, aby jim poblahopřál k záchraně a poptal se po jejich zdraví. Přinesli Jeho Veličenstvu smutné zprávy: paní kněžna de la Layen (von der Layen), neteř knížete primase, svým zraněním podlehla. Již ztráceli naději na záchranu generála Touzarta, jeho ženy i dcery, kteří skutečně v průbehu dne zemřeli (omyl - generál baron Antoine-Etienne Tousard i jeho žena přežili). Obětí neštěstí bylo ještě více. Mezi těmi, kdož se po dlouhých mukách zachránili, byli kníže Kurakin a paní Durosnelová, manželka generála toho jména.
Vl. Borovikovskij: Alexandr Borisovič Kurakin (ještě před bustou Pavla I.)
Kníže Kurakin, vždy nápadný a obzvláště si libující v nádheře, se na ples oblékl do zlata; to ho zachránilo. Oheň a oharky po jeho obleku a četných vyznamenáních klouzaly jako po krunýři. Nicméně musel pak zůstat několik měsíců na lůžku. Ve vřavě při požáru upadl na záda a dlouho po něm šlapali a zraňovali ho, a vděčil za záchranu pouze duchapřítomnosti a síle jednoho z hudebníků, který ho zvedl a vyprostil z davu.“ 
    Podle očitých svědků utrpěl kníže Kurakin těžké popáleniny, shořely mu vlasy a řasy, nohy a ruce měl nafouknuté a poraněné, na jedné ruce se mu pokožka odloupala jako stažená rukavice... Zčásti ho zachránila silně pozlacená parádní uniforma, která nevzplanula, zlato se ale tak rozžhavilo, že se ho zachránci nemohli pořádně dotknout. Kromě zdraví přišel Kurakin také o své diamanty v hodnotě 70 000 franků... Podle slov tajemníka vyslanectví barona Krudinera byla příčinou Kurakinova neštěstí jeho galantnost a rytířský vztah k dámám: zůstal prý téměř poslední v hořící síni poté, co „ pomohl osobám krásného pohlaví a nepředešel je ani o krok". V důsledku toho „ byl stržen k zemi a šlapali po něm" - ovšem jestliže zůstal téměř poslední, těžko po něm mohly šlapat davy? Popáleniny ho trápily do konce života, musel nosit paruku a rukavice. Jeho údajné rytířské chování v krizové situaci mu vyneslo velkou slávu. Paříží koloval bonmot, že během požáru se dámy chovaly jako děti, pánové jako dámy, jen Rusové jako muži. Takto prý vzdala pařížská společnost hold starému knížeti (v r. 1810 bylo Kurakinovi 58 let). Generál Lejeune, který přitom byl uprostřed děje, se ovšem o nějakém Kurakinově hrdinství nezmiňuje - viz níže. Vyslancův bratr Alexis později napsal: 
    „Za svou spásu vděčil obleku ze zlatého sukna, který se značně rozpálil, ale nehořel. Lidé, kteří jej vyprostili z ohně, museli sebrat krajní odhodlání k tomu, aby na něho sáhli, tak velikou bolest jim jeho rozžhavený oděv způsoboval; kdyby byl býval z hedvábí, byla by po knížeti veta...“
Constant pokračuje:
    Generál Durosnel, jehož žena v tanečním sále omdlela, se vrhl do plamenů a vzápětí se objevil s drahocenným břemenem v náručí; takto odnesl paní Durosnelovou až do jednoho z domů na bulváru, kde ji uložil a vydal se hledat vůz, v němž ji nechal odvézt do svého paláce. Paní hraběnka Durosnelová byla krutě popálena, stonala přes dva roky. Generál po cestě z paláce vyslanectví na bulvár spatřil v záři požáru, jak se nějaký zloděj zmocnil hřebenu jeho omdlelé ženy. Hřeben byl zdoben diamanty a byl velmi cenný.“
    Lejeunova o něco odlišná verze událostí:
    „Jakmile císař usoudil, že nelze (oheň) uhasit, klidně vzal císařovnu za ruku a vyvedl ji ze zahrady. Každý napodobil jeho chladnokrevnost, nikdo ani nevykřikl, někteří tanečníci ještě ani nevěděli, čemu připsat více světla a tepla kolem, každý zprvu krokem zamířil k východu do zahrady v domnění, že k úniku do bezpečí je dost času. V několika vteřinách se však žár stal nesnesitelným; všichni zrychlili a začali si šlapat po šatech, což způsobilo hromadné pády na schodech do zahrady. Hořící cáry, snášející se současně ze stropu, spalovaly ramena a účesy dam, i ti nejsilnější muži byli strženi k zemi a jejich oděvy se vzněcovaly.
    
Tato tlačenice popálených a hořících lidí byla příšerná na pohled. Dostal jsem se snadno ven jako jeden z prvních a vyvedl jsem kněžnu Sandizellovou (Sandizell bylo hrabství nikoli knížectví v Horním Bavorsku) a paní de Mathis, které neutrpěly žádnou újmu, a vrátil jsem se do salonu (sic), abych vyrval ohni další oběti. Jedním z prvních, koho se mi podařilo vyprostit, byl nešťastný kníže Kurakin, ruský vyslanec, který byl v hrozném stavu: jednou svou rukou, zbavenou kůže a zkrvavenou, se mi opřel o prsa a zanechal na nich krvavý otisk celé dlaně. Pod ním leželo několik napůl ohořelých dam, které bylo velmi těžké vyprostit z plamenů, přičemž se kordy mužů zachycovaly za šaty a ztěžovaly záchranu. Ze všech stran se ozýval bolestný a zoufalý křik matek volajících své dcery, mužů volajících své ženy. V zahradě bylo světlo jako ve dne, v mžiku ji zaplavil dav lidí svolávajících se s velkým křikem a snažících se uhasit na sobě hořící oděv. Dvě matky, kněžna Schwarzenbergová a kněžna de Layen nemohly najít v zahradě své dcery a přirozená mateřská něha jim dodala odvahy vrhnout se pro ně znovu do hořícího sálu; strop se na ně zřítil a pouze kněžně de Layen se podařilo dostat se ven, ale za hodinu poté zemřela.
Paulina Charlotta von Schwarzenberg
    Kněžnu de Schwartzenberg, která se v té hrůzné chvíli všem ztratila z očí, objevili a poznali pouze podle jejích diamantů v popelu spáleniště; její tělo bylo tak zohaveno, že ji bylo možno poznat jen podle jejích klenotů. Její stříbrná čelenka se roztavila a propálila jí hlubokou brázdu do lebky. Několik dam zemřelo ještě téže noci a jiné mnohem později, za strašného utrpení. Muži byli svým oděvem chráněni o něco lépe a byli popáleni o něco méně. Kníže Kurakin, jeden z nejvíce postižených, se zotavoval déle než půl roku, a paní hraběnka Durosnelová se zotavila až za déle než rok(...)
   Jakmile císař vsadil císařovnu do kočáru, vrátil se co nejrychleji, aby pomáhal obětem neštěstí, nepřetržitě řídil záchranné práce a zůstal tak až do rána.“  
    Tělo nejznámější oběti požáru, šestatřicetileté vyslancovy švagrové kněžny Pauliny Charlotty von Schwarzenberg, rozené d’Arenberg, našli až k ránu. Podle několika shodných svědectví se skutečně napřed dostala živa a zdráva do zahrady, ale když nemohla najít své dvě dcery, prodrala se pro ně prchajícím davem zpět do hořícího sálu. Našli ji rozdrcenou pod trámy, vedle vodní nádrže. Napřed mohli zjistit jen to, že jde o mrtvou ženu; celou hlavu měla k nepoznání ohořelou, záda i pravou paži zuhelnatělé, stejně jako dolní část levé nohy, vnitřnosti obnažené. Identifikovali ji pouze podle částečně roztavených šperků, které měla na sobě. Její starší dcera Marie Eleonora byla už v okamžiku matčina sebeobětování v bezpečí a nezraněna (i ona později ve svých 52 letech tragicky zahynula: právě ona byla tou manželkou zemského vojenského velitele v Čechách generála knížete Alfreda Windischgrätze, kterou na místě zabila kulka vypálená neznámým střelcem, když z okna svého bytu v prvním patře pražského domu na rohu Celetné ulice a Uhelného trhu sledovala pouliční střety demonstrantů s vojskem o svatodušních bouřích 12. 6. 1848). Kněžnina mladší dcera Marie Pauline mezitím již byla také v zahradě v péči lékařů.
    Kněžna von der Leyen (což byl jeden z efemérních státečků Rýnské konfederace) se také napřed zachránila a také se znovu vydala do plamenů hledat dceru. Když ji nalezli ještě živou a vyprostili, měla mimo jiné popáleniny kolem dokola hlavy vypálenou hlubokou brázdu od čelenky, kterou žár rozžhavil do běla. Kněžna zemřela ve svém pařížském sídle za několik chvil poté, co ji tam stihli dopravit. Manželka ruského konzula Françoise Labinská zemřela druhého dne. Přesný počet obětí nebyl nikdy spolehlivě zjištěn, pozdější svědectví se vesměs shodují, že v následujících dnech vyjelo postupně z paláce vyslanectví až 90 pohřebních vozů či průvodů.
Lejeune:
    „Na následky požáru zemřelo deset osob a stovka dalších byla velmi vážně raněna. V Paříži po rozšíření zprávy o této události zavládl velký zármutek; a všichni naši staří důstojníci, kteří byli nešťastní, že se císař žení s dcerou nejvytrvalejšího nepřítele Francie, neopomněli srovnat tuto chmurnou předpověď budoucnosti s hroznou oslavou sňatku Ludvíka XVI., při níž byly zraněny nebo ušlapány tři tisíce lidí na náměstí Ludvíka XV.“
    Zde Lejeune naráží na večerní slavnost 30. 5. 1770 na dnešním náměstí Concorde v rámci oslav svatby budoucího Ludvíka XVI. s Marií-Antoinettou, v jejímž průběhu byl vypalován rozsáhlý a dlouhý ohňostroj. Jelikož v kašnách na náměstí teklo víno, seběhly se z okolí i stovky nepozvaných... Jedna ze špatně namířených rachejtlí dopadla mezi prskavky připravené k závěrečnému světelnému dešti, které hromadně vyprskly a zapálily konstrukci dřevěného Hymenova chrámku zbudovaného pro tuto oslavu. Následovala všeobecná panika, při níž se zřítilo několik přetížených tribun, dále bylo v rue Royale na úprku ušlapáno a udusilo se několik desítek lidí (tehdy to byla jediná spojnice náměstí s Paříží, kudy tudíž utíkali všichni, tam také parkovaly a tudíž překážely všechny kočáry a nosítka vznešených hostů). Počet obětí dosáhl ovšem pouze 133, zraněných bylo samozřejmě mnohem více.
     I při požáru na rakouském vyslanectví o 40 let později bylo vážně raněných mnohem více, většinou popálených, mnozí i s vnitřními popáleninami od žhavého vzduchu. Kromě vyslance Kurakina a paní Durosnelové jsou doloženi např.: vévodkyně z Roviga, hraběnky von Löweinstein a von Buchholz - dvorní dámy královny westfálské, manželka generála Tousarda, generál ženistů Jahan s manželkou a dcerou, správce provincie Istrie Curuffa, Marie Pauline Schwarzenbergová - druhá dcera kněžny Pauliny Charlotty, paní Prévostová - manželka přednosty odboru ministerstva války, policejní komisař Alletz (přesto měl již druhý den hotovou komplexní a podrobnou zprávu).
Generál Lejeune k jedné z těchto zraněných dodává:
    „Mezi oběťmi se nacházela i jedna dáma, kterou jsem se svým přítelem plukovníkem Bontempsem vyrval požáru na schodišti do zahrady. Celé její tělo byla jedna velká rána, snášela bolest neobyčejně statečně, ale nebylo možno ji odnést v náručí ani uložit do vozu. Podpírali jsme ji zleva a zprava za podpaždí, což byla jediná místa, která oheň nezasáhl, a tak jsme ji vedli s potížemi dosti dlouhou trasu až do jejího domu v ulici Royale. jeden z jejích lidí vyběhl pro lékaře, zatímco jsme na něho čekali a nebyli si jisti, jestli v onu pokročilou noční hodinu vůbec přijde, můj přítel dostal šťastný nápad, nechal si přinést olivový olej, vaječné bílky a studenou vodu, vše ušlehal a namáčel v tom látkové obklady, které přiložil na spáleniny. Doktor přišel až dlouho po našem odchodu a vyjádřil se, že sám by ošetření nesvedl lépe. V této péči se dále pokračovalo a za šest týdnů se dáma úplně zotavila; šlo o manželku jednoho z našich nejlepších přátel pana Prévosta, přednosty odboru ministerstva války.“
    Stejné i další podrobnosti o tragédii se zachovaly v dopise Marie-Louisy otci do Vídně:
    " Jak víte, drahý tatínku, hned tak něčeho se nezděsím. Kníže Schwarzenberg a císař mě vyvedli do bezpečí, přičemž jsme museli projít strašným ohněm v zahradě. Byla jsem hrozně vylekaná, neboť jsem se obávala, že kníže opustil svou ženu i děti, jen aby mě zachránil. Zmatek a nával byly hrozné. Nemohli jsme najít ani velkovévodu wurzburského, ani královnu neapolskou a báli jsme se, že zahynuli v plamenech. Moje švagrová Kateřina (královna westfálská, manželka Jerôma Bonaparta) se domnívala, že její manžel zůstal v ohni, a omdlela. Byla jsem odtržena od svých kavalírů i dvorních dam. Generál Lauriston hledal svou ženu, hlasitě křičel a zatarasoval nám cestu. Velmi jsem se trápila, když mě císař opustil a vrátil se k požáru. Karolína zůstala se mnou až do čtyř hodin ráno, kdy se vrátil promočený až na kůži. Vévodkyně z Roviga je silně popálená, stejně jako hraběnky Löwensteinová a Buchholzová. Vévoda istrijský byl popálen od rukou až po nohy, když zachraňoval vážně raněnou ženu generála Touzarda. Kníže Kurakin na tom je špatně, je hrozně popálen. Zatímco ležel na zemi, doslova ho rozdupali. Kníže Metternich má popáleniny, ale nijak vážné. Kněžna Schwarzenbergová (vyslancova manželka), která nechtěla opustit místo, dokud se nepřesvědčí, že všichni se zachránili, je hrozně popálená, stejně jako její syn. Paulínu Schwarzenbergovou ještě nenašli... Právě se vrátil císař a oznámil mi hroznou zprávu: Paulína byla v zahradě, odtržená od svých dvou dcer a bála se, aby je neušlapali prchající, vytrhla se svým společníkům a vrhla se do plamenů, aby dcery zachránila. Myslíme si, že se pod ní propadla podlaha. Dnes při prohledávání popela nalezli její tělo: obličej, nohy a ruce byly úplně zuhelnatělé. Vedle ní ležely její diamanty a přívěsek s vepsanými jmény Eleonore a Pauline! Právě podle toho ji poznali. Zanechala po sobě devět dětí, z nichž nejstaršímu je dvanáct let, a čekala desáté (nejstarší Marii Eleonoře bylo tehdy ve skutečnosti 14 let, nejmladší byl patnáctiměsíční Bedřich, pozdější kardinál a pražský arcibiskup). Její rodina není k utišení a já se dojetím nemohu ani pohnout.“
    Mnozí postižení utrpěli kromě zdravotní újmy i nemalé materiální ztráty. Špičky aristokracie i stovky dalších pozvaných se na ples ošpendlili a ověsili všemi cennostmi, co mohli, všichni byli samý diamant, zlato, stříbro a perly. Jen kněžna Pauline Charlotte Schwarzenbergová měla na sobě 627 diamantů. V tlačenici a v boji o záchranu samozřejmě mnozí své šperky a ozdoby poztráceli. Proto policie v následujících dnech přistoupila k velice zevrubné prohlídce trosek a popela. K pomoci policii při hledání a identifikaci cenností byl prefektovým výnosem určen zlatník a klenotník Bouillier, jehož firma sídlila v č. 4 place des Victoires. Za pomoci dvou „čističů popela“ a osmi dělníků prosíval a třídil nálezy všeho druhu - drahokamy a perly, ale také např. spečeniny pozlaceného stříbra ze závěsníků a epolet, kordy a úlomky kordů, částečně roztavené hřebeny apod. Stranou odkládali ocel, měď, křišťál a sklo včetně zrcadel, většinou rovněž spečené. Práce bylo tolik, že museli povolat posilu a nakonec celkem 30 lidí prohledávalo spáleniště 10 dní. Při tomto pátrání mohlo být vlastníkům nebo jejich rodinám vráceno 1 890 diamantů.
    O tragédii tedy věděl a mluvil kdekdo, ovšem tisk zachovával krajní zdrženlivost a skutečný počet obětí nebyl nikdy zveřejněn. Oficiální tisk celou pohromu bagatelizoval a cenzura účinně zasáhla proti případným snahám konkretizovat počty mrtvých a raněných. „Moniteur universel“ ze 4. 7. 1810 ovšem nemohl pominout smrt kněžny Schwarzenbergové, neboť její návštěva a pak ani pohřeb veřejnosti neunikly. Oficiální verze přitom přiznala pouze jediné úmrtí, což je velice nevěrohodné.  
    „Gazette“ a „Journal de l’Empire“ rovněž sotva zmínily strkanici při společenské události, při níž ostýchavě zmínily „skon“ kněžny Pauline de Schwarzenberg a pospíšily si s dovětkem „...nikdo nezahynul...“, přičemž přiznaly obavy „...o život tří urozených dam...“.
    Současně se na události alespoň trochu popásla podlézavá napoleonská legenda a přestože císař svou choť odvedl do bezpečí včas a v klidu, prezentovala ho naivní veřejnosti v rozporu s veškerou realitou coby hrdinného záchranáře:
    Zastírání skutečnosti samozřejmě diktovala politika a zářný obraz velikosti a slávy císařství, na který nesměl padnout žádný stín. Císař chtěl zejména chránit čerstvé francouzsko-rakouské spojenectví a nehodlal je takto v zárodku podrobit zkoušce. Hlavně také nechtěl způsobit problémy knížeti Schwarzenbergovi, který sice tragédii přímo nezavinil, ale byl za ni přece jen odpovědný na prvním místě. Rovněž bylo třeba za každou cenu zamezit srovnání tohoto neštěstí s výše zmíněnou katastrofou z r. 1770, aby pověrčivý lid nenapadlo, že Rakušanky přinášejí neštěstí...
     Když byli mrtví pohřbeni a popálení ošetřeni, zbyvalo vyvodit z požáru závěry. Systém protipožární ochrany se ukázal jako totálně neúčinný, navíc přímo před očima hlavy státu. A jestliže se hlava státu jmenuje Napoleon Bonaparte, lze očekávat okamžitou a pádnou reakci...
    Šedesátiletý a dosud celkem úspěšný architekt Charles Joachim Bénard, který dohlížel na stavbu tanečního sálu, byl nakrátko uvězněn, událost ho připravila o reputaci a zůstal bez práce. Byl obviněn, že neupozornil na křehkost provizorní dřevěné stavby v nepoměru k počtu hostů, a že nenechal hasiče rozmístit přímo v paláci pod záminkou, že by hosty děsili. Policejnímu prefektovi Louisi Duboisovi Napoleon zazlíval jeho nepřítomnost v Paříži při tak významné události - prý trávil víkend na venkově. Ovšem určitá svědectví dokládají jeho přítomnost již na samém počátku pohromy; například komisař Alletz i se svými kolegy ještě téhož večera vypracovali „...kolektivní zprávu panu prefektovi...“, kromě toho prefekt vlastnoručně podepsal zprávu o identifikaci kněžny Schwarzenbergové, datovanou „... 2. července 1810 ve 4 hodiny ráno, v zahradě Jeho Excelence rakouského vyslance...“. Je na místě domnívat se, že byl odvolán spíše kvůli plenění a krádežím, k nimž došlo při a po tragédii. V říjnu 1810 jej nahradil baron Etienne Pasquier.
Záznamy o celé události poukázaly na četné anomálie, které přiměly císaře k rázným zásahům. Šetření pod vedením ministra vnitra Montaliveta přitom prokázalo nevinu všech šesti hasičů. Komisař Alletz ve zprávě z 2. července tvrdí, že viděl hasiče u pump v plné činnosti, stejně jako nosiče vody,  příležitostné pomocníky i vojsko. Vyšetřující rovněž uvedli, že hasiči nebyli opilí, jak císař zprvu předpokládal a jak některé prameny tvrdí dodnes, a že ani na okamžik neopustili své stanoviště. Ba co víc, iniciativně zlikvidovali v zárodku první plameny  od ohňostroje, poté tři z nich zůstali v zahradě s pumpou, mokrými houbami a vědry s vodou. Nemohli však zasáhnout včas a zabránit tragédii, neboť jediný přístup k ohni jim zatarasil příval prchajících. Ostatní tři hasiči byli příliš daleko na rychlý zásah. Závěry šetření však vedly ke konsternujícím zjištěním ohledně organizace hasičského sboru: žádná kázeň, nedostatek výcviku, mužstvo bez motivace, velení vzácně neschopné. Císař sesadil plukovníka Ledouxe, muže již věkovitého - byl ve službě od r. 1767 - a bez autority. Všichni jeho zástupci nebyli o nic lepší a také byli odvoláni. Inženýr a technik Audibert, který se tři roky v prostorách hasičského sboru neobjevil, byl zatčen, uvězněn a sesazen bez nároku na důchod. Reforma se ukázala jako naléhavě nutná.
    Hasičský sbor byl okamžitě rozpuštěn a již 10. 7. 1810 nahrazen vyčleněným útvarem ženistů-sapérů císařské gardy, kteří již zajišťovali protipožární bezpečnost císařských rezidencí. V září 1811 Napoleon tento oddíl dále reformoval a vytvořil striktně vojensky organizovaný batalion pařížských hasičů pod velením policejního prefekta, složený ze 4 kompanií o 142 mužích, s úkolem nejen hasit, ale rovněž předcházet požárům v hlavním městě. Podle této Napoleonovy reformy je protipožární bezpečnost Paříže organizována dodnes a dnešní francouzský název pro hasiče „sapeurs-pompiers“ je odvozen od souvislosti se sapéry císařské gardy. Jak se Paříž rozrůstala, batalion se v r. 1867 rozrostl na pluk a v r. 1967 na hasičskou brigádu města Paříže, která dnes čítá 7 330 mužů rozmístěných do 81 stanice. Mají klasické vojenské hodnosti a velí jim brigádní generál.
    Na tragickou událost dnes upomíná pamětní deska věnovaná zároveň zřízení a současnosti hasičského sboru města Paříže.
Tragickou událost připomíná deska věnovaná současně řízení a současnosti hasičského sboru města Paříže
    Závěrem poněkud od tématu = k mnohem známějšímu portrétu Pauliny Charlotty von Schwarzenberg, než je ten výše reprodukovaný. Pravděpodobně jste již dříve postřehli, že jsou ve skutečnosti dva = originál od Jana (Giovanni) Lampiho, malovaný podle skutečnosti, a jeho pozdější replika od Ch.L.Philippota. Ta byla zhotovena až dlouho po kněžnině smrti, která se dává na vědomost několika zakomponovanými symboly vyhaslého života: na zemi leží vedle povalených přesýpacích hodin převrácená Paulinina busta, reliéf na podstavci sloupů v pozadí zobrazuje místo původního motivu/výjevu pyramidový náhrobek s iniciálami PS = Pauline Schwarzenberg, a před náhrobkem sedí žena, k níž přistupují malé děti a podávají jí věnce - evidentně alegorie žalu sirotků. Rozmíchané barvy a štětec na podlaze pak připomínají umělecké nadání kněžny, stejně tak jako Paulinin lept zámku Hluboká, který sem malíř překreslil do otevřené knihy.
Originál vlevo a replika vpravo...
    A detail pro návštěvníky Třeboně: právě Pauline Charlotte rozhodla v r. 1804 o přeměně zámeckého parku v Třeboni z ovocnářského na současný přírodně krajinářský v anglickém stylu...
    Nejspíš nadbytečně, ale přece jen pro všechny případy ještě dodávám, že je pohřbena ve známé novogotické rodové hrobce v Domaníně-Třeboni, její srdce je uloženo rovněž vedle srdcí několika dalších Schwarzenbergů v boční kapli kostela sv. Víta v Českém Krumlově.

čtvrtek 19. dubna 2012

BITVA O VARŠAVU 1920, FILM JERZYHO HOFFMANA

Před více než rokem, přesně v článku z 12. ledna 2011 s titulkem Filmové preview: Bitwa warszawska 1920, jsem se rozepsal a trailerem doprovodil tehdy teprve natáčený historický velkofilm Jerzyho Hoffmana (Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski) o událostech, o kterých jsme se my, dříve narození, z pochopitelných důvodů za minulého režimu téměř neučili, a pokud ano, tak ze zcela opačného úhlu pohledu. Historický kontext, nebo alespoň jeho nástin, naleznete v onom článku (abyste ho nemuseli hledat, dávám prolink do nadpisu), takže zde jenom podotknu, že jde o události dva roky po skončení 1. světové války a poslední etapu toho, čemu se v sovětských dějinách říkalo období intervence, byť tady jsou interventy rudí, pokoušející se ovládnout mladé obnovené Polsko, protože jim z velké části od konce napoleonských válek patřilo a také z toho důvodu, že by přes ně vedla cesta k ideálu světové revoluce, do krizí a revolučními zmatky zmítaného Německa… Film už měl premiéru, pokud se ale nemýlím, naše filmové distributory úspěšně míjí a nějaký čas potrvá, než se objeví na DVD, pokud se u nás objeví… Je to velká škoda, řekl bych, a já, podobně jako jiní v této zemi, jsem Bitvu o Varšavu viděl staženou v celkem slušném rozlišení v originále, čemuž se dík příbuznosti polštiny s češtinou a určité, školními škamny vnucené, znalosti ruštiny, dalo docela dobře rozumět. Pak jsem pátral, co si o něm myslí jiní, a na serveru http://www.csfd.cz jsem narazil na názory nejen neučesané (tak to bývá), ale i hodně protichůdné. Jeden mě zaujal natolik, že jej zde ocituji, než k Hoffmanovu snímku řeknu svoje. Říká (po opravě hrubek z neznalosti češtiny, což je u webových kritiků a komentátorů čehokoliv věc, která mi vadí nejvíc) toto:
Maršál Pilsudski (D. Olbrychski)
    „Pokud tenhle film navštívíte s profesorem dějepisu, který má doktorát z polských dějin, jako se to povedlo mně (fakt nekecám! :-) ), tak si ho nejspíš velmi užijete. Oko znalce v něm totiž zachytí mnoho historických podrobností, které jsou zajímavé a důležité. Předpokládám, že ten film autoři poskládali ze střípků polského dějepisu, které se každý polský školák ve škole učí. Problém je, že u toho zůstalo. Naprosto souhlasím s názorem StarsFan (z 9.10.2011) - z filmařského hlediska podle mne ten film moc nefunguje. Je to takový slepenec obrazů a výjevů, patlanina. Jako bych úplně slyšel režiséra a scénáristu, jak film plánují: ,...a ještě kozáky tam musíme dát a ještě vztah církve k Pilsudskému..., a také nezapomenout na vztah rolníků k válce...,‛ atd. Ve filmech obvykle vídáme postavy, které prožívají nějaký děj. Tady jsme sledovali historický děj, ale v podstatě bez postav. V tomto filmu se objevují figurky, přichází a zase mizí, je jich mnoho a většina je tak na jedno použití. Některé působí doslova jako loutky, které předříkávají potřebné fráze (např. závěrečný Leninův proslov je hódně odfláknutý, přestože je to jeden z klíčových momentů filmu a dalo se z něj vytřískat mnohem více). K žádné postavě jsem si nenašel vztah (snaž až na polsko-ruského Čekistu - ten byl úžasnej, úplně k sežrání). A ještě mi trochu vadily bojové scény, popř. přípravy na ně (Poláci někam jedou na koni, šavle bojovně pozvednuté, a jedou, a jedou, a jednou, slunce zapadá a oni stále jedou...). Ve filmu je takových scén mnoho, mnoho minut, ale nějak mě nebavily, nevím, čím to bylo. SHRNUTÍ: Jako dějepis je to super. Pro Poláky určitě film roku (desetiletí) - dovedu si představit, že polský divák bude řvát nadšením. Jako film (podle mne) lehce podprůměrné.“
    Obecně bych k názoru recenzenta, podepsaného pseudonymem Don Kryspin, podotkl, že poněkud neví, co chce, zda heroickou dějovou epiku, nebo fresku, která se bude snažit ztvárnit a oživit určitou etapu dějin. Prvním příkladem může být Pearl Harbor, druhým Tora,tora,tora, a Hoffman se zjevně snažil o druhé, byť minimum příběhu tu v postavách polského jezdeckého důstojníka a barové tanečnice, co odejde na frontu, přece jen máme (nepočítaje v to nečernobílé, byť epizodické charaktery postav Poláků a občas i jejich protivníků obecně). Je dobře, že se scénář ubírá druhou cestou, a já přiznávám, že mi film nepřipadal ani dlouhý, ani s nefunkčním scénami, natož s odfláknutým projevem (v tomto ohledu je Leninem, Trockým, Stalinem, Tuchačevským a koneckonců i Pilsudským či Petljurou řečeno to nejpodstatnější). Film není poskládán jen ze střípků dějepisu, má toho v sobě mnohem víc a bylo by třeba delší přednášky o kořenech polsko-ruského antagonismu, datujícího se 
minimálně od roku 1612, různými peripetiemi stupňovaného a dodnes (viz vládní letadlo u Smolensku) hodně živého. Velké bitevní scény, boj o Radzym, obrana hřbitova, bitva pod Komarowem a finální zvrat, Poláky nazvaný Zázrak nad Vislou, jsou kamerou, obrazem i atmosférou zjevně inspirovány plátny Jerzyho Kossaka (najdete je opět v mém přes rok starém článku), což dodává filmu úžasnou atmosféru, pokud si to ovšem uvědomíte. Dokonce si troufnu tvrdit, že onen „slepenec“ obrazů je víc než funkční a velice pečlivě vybraná mozaika, odvozená z reality tak, aby vytvořila plastickou představu doby, událostí, příčin, průběhu i následků, po stránce reálií navíc propracovaná do mnoha podrobností (detailisty bezpochyby potěší útok polského jezdectva s podporou lehkých tanků Renault, či nálet polských Albatrosů). Nebudu se zde rozepisovat víc, umělecko-historický rozbor není mým cílem, tím zůstává jen upozornění na film, který mě svým způsobem uchvátil, a pokud dáte na moje doporučení, zkuste se na něj podívat tady. Bezpochyby najdete i titulky, ty se mně ale nepodařilo do staženého filmu vložit… A budu se těšit, pokud řeknete k Bitvě o Varšavu svůj názor.
   Snímek najdete (v původním znění) na  http://movie-library.cz/film/291844-varsavska-bitva-1920-festivalovy-nazev/

neděle 15. dubna 2012

POCHOD NA MOSKVU (NAPOLEON V RUSKU-1, UKÁZKA TEXTU)

Co se týče prvního svazku mé dvoudílné knihy Napoleon v Rusku, který má podtitul Pochod na Moskvu, udělala se minulý týden tečka za autorskými i jazykovými korekturami a filmy jdou do tiskárny, nebo už v ní jsou. Stále tedy platí, že by se svazek mohl objevit jako novinka už na konci dubna, a pokud si jej chcete objednat přímo u vydavatele (sleva 25 % není marná), dávám vám adresu na stránky AKCENTu do prolinku v nadpisu. Slíbil jsem, že až nastane chvíle, kdy už se začíná tisknout, dám sem na ochutnávku ukázku textu. Zde je v podobě kapitoly, předcházející bojům o Smolensk, která se poněkud kacířsky snaží upozornit na jednu nepochopitelnou Napoleonovu chybu. Krom přebalu, který už znáte, přikládám i dvě ukázky grafického zpracování knihy, u kterých jsem jen tak pro oko pospojoval pár naprosto různých stránek, takže textovou souvislost v nich nehledejte.

NAPOLEON V RUSKU-1 (POCHOD NA MOSKVU)
(preview)

Skvělý manévr na nic
Petr Ivanovič Bagration se o přechodu Francouzů na levý dněperský břeh a nejspíš i o boji u Krasného dozvěděl den poté, co Barclay konečně zjistil francouzskou nepřítomnost v Porečí, nařídil obrat doleva do původního směru, čelem k Vitebsku a postup kupředu. Pro velitele Druhé západní to znamenalo opustit prostor Katyně a vydat se na severozápad k Rudnji, na Nadvu, kníže však pochopil, co hrozí. Rozhodl se ignorovat de Tollyho direktivy a nařídil obrátit ke Smolensku. První rozkaz, který svým pořízeným poslal, patřil pěšímu sboru generálporučíka N. N. Rajevského, kterému ukládal dojít co nejusilovnějším pochodem zpět do Smolenska a bránit jej stůj co stůj, dokud nepřijdou posily. Štěstí bylo, že se Rajevskij 3./15. srpna nacházel nepříliš daleko od města a dosud nevyrazil k západu, neboť čekal na 2. granátnickou divizi generálporučíka Karla Meklenburského, prince přes bratra spřízněného se samotným carem a veterána řady bitev včetně Pruského Jílového, Heilsbergu či Guttstadtu, budeme-li jmenovat jen rok 1807, jenže Karl August Christian von Mecklenburg-Schwerin se s vyražením o tři hodiny zpozdil.
    „Strávil předešlou noc s přáteli, byl opilý (…) a následujícího dne se vzbudil velmi pozdě. Teprve pak byl schopen přikázat pochod,“ vzpomínal bez obalu Jermolov.
    To byla věc, která by i u imperátorova příbuzného hrozila velkým trestem (opilství se s kodexem cti ruského důstojníka neslučovalo), jenže k němu nedošlo, neboť vážný prohřešek měl náhle nečekanou výhodu. Rajevskij díky tomu dorazil 4./16. srpna do Smolenska s kompletním sborem, prošel skrz město a spojil s Něverovským.
    Barclay de Tolly ještě nějakou chvíli věřil, že na jihu u Krasného jde jen o útok k odvrácení pozornosti od hlavního směru, podrobnější hlášení pootevřela ale i jemu oči a on poslal konečně Bagrationovi rozkaz, aby Druhá západní překročila u Katyně Dněpr a postavila se spolu s Něverovským i Rajevským mezi Napoleona a Smolensk. K tomu došlo až 3./15. srpna a kníže téhož dne nařídil spustit most, z hlášení ale rychle pochopil, že na něco podobného je příliš pozdě. Kdyby pokračoval a direktivu plnil, padl by Velké armádě rovnou do náruče a riskoval by naprosté zničení. Okamžitě rozhodl, že znovu neposlechne, a vyrazil proti proudu Dněpru po pravém břehu do pravobřežní části města. Rajevskému poslal kratičký lístek, v němž stále jen toto:
    „Vyrážím, abych se k vám přidal. Poběžím. Přál bych si mít křídla. Odvahu! Bůh vám pomáhej!“
    Jenže 4./16. srpna bylo až dva dny po bitvě u Krasného a Rusům podle všeho pomáhal nejen Bůh. Posvátné město před pádem do francouzských rukou totiž nezachránil ani Všemohoucí, ani Karlem Meklenburským vypité šampaňské, či Bagrationovo rozhodnutí neposlechnout Tollyho, ale Napoleonovo neuvěřitelné a nepochopitelné otálení!
    I Rajevskij pak s sebou přivedl jen 15 000 mužů a 72 děl, což by nestačilo, pokud by Velká armáda postupovala tak, jak mohla, neboť od Korytni, kde skončil 14. srpna večer boj s Něverovským, to bylo k levobřežní straně města necelých dvacet kilometrů, méně než jeden denní pochod.
    Proč Napoleon nepokračoval rázně vpřed a nebyl pod smolenskými valy už 15. srpna? Lze věřit Chambrayovi, který píše, že zprávy, jež císař obdržel, mluvily o ruském ústupu od Smolenska a opuštěném městě, k němuž tedy nebylo třeba chvátat? Možná ano, jenže proč by pak čtrnáctého večer svým generálům a maršálům (podle Faina) říkal:
    „Vzápětí dobudeme Smolensk, přejdeme tam Dněpr a napadneme nepřátelskou armádu z týlu.“
    Tato věta praví, že stále věřil v úspěch svého obchvatu a v to, že Barclay dosud přešlapuje někde mezi Smolenskem a Rudnjou!
Jenže Fain vzápětí dodává:
„Ve dni patnáctého se pokračovalo v postupu na Smolensk; s příchodem noci se zastavilo jen pár francouzských mil odtud. Naše předvoje rozbily bivaky v Lubni a císař se zastavil u pošty v Korytnji.“
    Tady něco nehraje, Lubňa je deset kilometrů za Korytňou a deset před Smolenskem. Proč tak pomalý postup, při němž do Korytně došlo jen jádro armády a předvoj postoupil o pouhých deset kilometrů dále? Teprve šestnáctého v osm ráno dojely k jižní straně Smolenska přední jednotky Muratova jezdectva. Kde, jak a proč se tedy ztratil onen jeden den? Kdo nám pomůže, abychom se v tom vyznali. Jindy tak pečlivý Caulaincourt ne, neboť tvrdí, že císař dojel ke Smolensku už 15. srpna, což je nesmysl; kdyby tomu tak bylo, ubírala by se historie tažení jinými cestami! Mlčí o tom i Ségur a jeho kritik Gourgaud, prakticky všichni memoáristé, kteří měli k Napoleonovi nejblíže, až se skoro zdá, že cosi záměrně zamlčují!
    Nezbývá než se vnořit do pátého svazku Fabryho monumentálního díla o kampani 1812 a všech dokumentů, které tu ke dnům 15. a 16. srpna publikoval.
    Ráno patnáctého dostal císař zprávy od zajatců, že se ruská armáda rozptýlila mimo Smolensk, převážně směrem na Porečí. Pajolovo jezdectvo, jediné, jež bylo s Barclayovými silami v doteku, se nacházelo příliš daleko, aby mohlo podat informace.
    „Bylo by tedy výhodné uspíšit pochod, pokud ale lze soudit, překonané vzdálenosti v momentě, kdy se vše stalo otázkou rychlosti, neodpovídají, jak se zdá, závažnosti okolností.
Je pro nás nemožné zjistit, jaké byly toho dne císařovy myšlenky, neboť hlášení od různých sborů se nezachovala,“ konstatuje Fabry.
    Pár dokumentů ale přece jen našel a hlášení od Neyova III. sboru jasně říká, že ještě v devět ráno nevyrážel, neboť císař prováděl přehlídku sborového jezdectva. Nehnul se příliš ani poté, neboť do Lubni (desetikilometrový pochod) dorazil až v devět večer. Byl to čelní z armádních sborů a postoupil tedy nejdále.
    Proč přehlídka, a jaká? Pro odpověď stačí nahlédnout do Castellanova deníku, co v něm stojí k 15. srpnu.
    „Dne 15. srpna, den císařova svátku, mám službu. Jeho Veličenstvo provedlo na planině u Krasného přehlídku jezdeckých sborů generálů Nansoutyho a Montbruna. V jejich čele byl neapolský král. Následovali jsme Jeho Veličenstvo na koni; část cesty jel kočárem a svůj hlavní stan rozbil devět francouzských mil od Sinjaki a ležení u Korytni. Strávil jsem noc ve službě zčásti pod stanem, zčásti u táborového ohně a zčásti jízdou. Kníže z Eckmühlu měl svůj hlavní stan nedaleko od císařova; vévoda z Elchingenu je se svým sborem vpředu a generál Grouchy tvoří s jezdectvem přední stráž.“
    Kde že se to nocovalo? U Korytni? Ani náhodou ne a Castellane, který neměl podrobnou mapu, leč celý den jezdil krajem, se nechal zmást. Jeho Sinjaki je současná ruská ves Simjaki, ta však neleží u Korytni, ale cca 9 km západně od Krasného směrem ke Dněpru. Je to logické, odtamtud očekával, jak potvrzují ty nemnohé dochované rozkazy, ruský pokus o přechod Dněpru a úder do svého levého boku, nebo pokus vražení ruského klínu mezi sebe a Smolensk. Proto patnáctého vyčkával? Jenže tu byl i Castellanem zmíněný svátek svatého Napoleona, oficiálně kodifikovaný a armádou patřičně slavený, proto ona přehlídka dvou jezdeckých sborů a Neyova sborového jezdectva! Podle Montesquiou-Fézensaca se ale onen svátek slavil roku 1812 méně.
    „Císař, příliš pohlcený vojenskými operacemi, nechtěl přijímat žádná blahopřání ke dni svého svátku a večer strávil výslechem zajatců...“
    Co tedy? Kombinace dne, ponechaného na stmelení těch, co zůstali pozadu, na orientaci v terénu a v tápání ohledně reakce protivníka (neboť manévr obchvatem o poloměru čtyř desítek kilometrů možná nepřítele zmátl a zaskočil, vlastní síly ale připravil o zprávy, získávané dosud z přímého kontaktu), od kterého Napoleon čeká, že se mu pokusí vést protiúder do levého boku? Nejspíš jedno ke druhému a výsledkem je pomalost, ne-li nerozhodnost ve chvílích, kdy by se mělo vsadit na rychlost a riskovat! V každém případě tu jde právě u Napoleona o velice neobvyklé počínání...
    Teprve o půlnoci z 15. na 16. srpna odchází z hlavního stanu rozkaz italskému vicekráli, z něhož prosakuje císařovo přesvědčení, že se toho dne nejpozději do devíti ráno zmocní Smolenska sans coup férir, bez jediné rány! Totéž je patrno i z rozkazu Neyovi, který mu ukládá vyrazit spolu s jezdectvem neapolského krále šestnáctého ve tři ráno. K témuž datu se zde předpokládá vstup do Smolenska bez boje, což tu dokládají následující věty:
    „S neapolským králem se domluvíte tak, abyste ve městě udrželi dobrou disciplínu a zabránili jakémukoliv nepořádku. Napřed necháte jít vaše sapéry a pontonýry s jejich velitelem, aby okamžitě opravili mosty přes Dněpr.“
    Jenže (jak Fabry upozornil) Sołtykovy paměti uvádějí císařův rozkaz Muratovi prakticky z téže hodiny a shrnují jeho smysl takto:
    „Najde-li král před Smolenskem jen ruské jezdectvo, musí vyrazit vpřed a zmocnit se města. Najde-li tam naopak rozestavěnou pěchotu, musí zastavit a podat Napoleonovi hlášení, aniž se pustí do boje.“
    Jinak řečeno, císař neví a počítá se všemi možnostmi, proto ostatně svůj bataillon carré rozpouští na tři části, které postupují šestnáctého třemi proudy, z nichž se každý blíží ke Smolensku jinudy!
    „Pokud se věří v šanci, že bude Smolensk neobsazený, patřilo by se jít na něj všemi silami a sledovat tento jediný zřetel. Celý ten velký manévr byl podniknut s jediným cílem: zmocnit se Smolenska. Když se to nečekanou náhodou povedlo a nadešel rozhodující okamžik, v němž šlo o hodiny a rychlost, zastaví se, připravují se dispozice k protipohybům Rusů, o kterých není nic známo, v Korytnji se nechá jádro sil, ačkoliv by se tam měla nechat jen prostá boční záštita; co ostatně na tom, kdyby Rusové provedli přechod od Katyně? To Smolenska a mostů přes Dněpr je nutno se zmocnit! Odtud by se ruská armáda odřízla od cesty na Moskvu. Byla by to rozhodující bitva, vyhledávaná od první chvíle tažení,“ píše Fabry svůj vlastní závěr.
    Má naprostou pravdu a věděli to Fain, Chambray, Caulaincourt, Ségur, Gourgaud i mnozí jiní, kteří raději přešli ony dny mlčením, neboť by zpochybnili genialitu velkého vojevůdce! Měli líčit císaře, který je 16. srpna v sedm ráno nerozhodný a beze zpráv průzkumu v Korytni? Který pak posílá Montbruna na břeh proti Katyni, aby se ujistil, že tu Rusové nespouštějí most? Ne, to nelze...
    V 10:30 píše Napoleonovi Murat, že vidí před hradbami sedm až osm batalionů a na hradbách že je kolem dvaceti děl. Možná je to jen Něverovskij, možná už za sebou má i Rajevského, stále to ale není mnoho sil na obranu. Jenže maršál Murat sem došel s Neyem a podle rozkazu, když našel brány zavřené, zastavil... V osm ráno se sice rozvinul dělostřelecký souboj mezi jednou baterií Beurmannovy brigády od Neyova sboru a jednou baterií ruskou, ten ale utichl a Murat ve výše uvedeném hlášení podotkl, že po sobě ani jedna strana nestřílí.
    Teprve po poledni šestnáctého se císař objeví na dohled od jižních smolenských valů, osobně si je prohlíží dalekohledem, načež ruší předchozí rozkazy a volá nejkratší cestou ke Smolensku Eugènův sbor, svoji gardu, atd. Až kolem 13:00 dá Neyovi rozkaz vyrazit na zteč, jenže je to útok pouze z jednoho směru, který lze i s pomocí slabých sil odrazit. Jiné sbory se teprve blíží či rozvinují! Císař sám čeká ještě v 15:20, kdy dostává hlášení generála Sokolnickiho, že od Rudnji ke Smolensku míří kvapem velká ruská kolona vojska s povozy i děly!
    Ta kolona musela patřit Bagrationovi s jádrem Druhé západní, chvátajícím od Katyně a císař Francouzů naprosto nepochopitelným způsobem závod ke Smolensku prohrál!
    Celý obchvatný manévr (mnohými obdivovaný počínaje Rusem Buturlinem až po současné západní autory), který mohl být na menším prostoru manévrem od Ulmu roku 1805, se nezdařil. Vyhlížel sice skvěle a sofistikovaně, jenže výsledek se počítá, a tady byl nulový!
    Přesněji šlo o výsledek záporný a skoro se chce vyslovit názor, že právě tady si Napoleon tažení do Ruska prohrál! V oněch dvou dnech promarnil šanci Smolensk obsadit a zaskočit Barclaye z týlu, čímž by podle všeho rozdrtil, nebo nesmírně ochromil jedinou armádu, kterou Rusko na hlavním směru mělo. Změna operační linie manévrem k jihu vyhlížela náramně efektně, avšak vytvořit bataillon carré u Rudnji přesunem Davoutova uskupení od Orši, případně ofenzíva od Rudnji, kombinovaná s Davoutovým postupem na Katyň, by možná znamenala větší úspěch. Ať tak či onak, francouzské pohyby na nějaký čas ustrnuly a bylo by hořkou ironií připustiti nejen mnou vyslovenou hypotézu, že k tomu všemu došlo jen kvůli císařským narozeninám...
     Tisíckrát se bude psát (jak uvidíme) o tom, že v dalších dnech prohrál tažení Napoleonovi Junot, který neudeřil od Dněpru do Barclayova týlu v průběhu bitvy u Lubina, o tomto císařovu strategickém selhání, zaviněnému díky promarněnému „svátečnímu“ dni, se však bude mluvit jen v málo dílech o ruském tažení.

středa 11. dubna 2012

STATISTIKA NUDA JE, MÁ VŠAK CENNÉ ÚDAJE

ANEB ZTRÁTY POZEMNÍCH ARMÁD ZA PRVNÍHO CÍSAŘSTVÍ
Michal Šťovíček

Kdysi se ve francouzské demografické revui Population č. 1/1972 objevila po mém soudu zajímavá analýza se všeříkajícím názvem „Ztráty pozemních armád za Prvního císařství podle vojenské evidence“. Autor si předsevzal uvést za pomoci nových pramenů a statistických metod na pravou míru dosavadní rozporuplné a víceméně amatérské odhady řečených ztrát. Poukazuje mj. na to, že před ním dosud žádný historik nevyužil hlavního nezbytného zdroje pro vyčíslení těchto ztrát: vojenské evidence, uložené ve Vincennes a od r. 1951 veřejně přístupné.
    Analýza má jednu vadu - celá 23-stránková stať by se sem nevešla a je prokládána vzorci, výpočty, srovnáváním různých výsledků a statistických metod s jejich popisem a odbornou kritikou s četnými odkazy, pro našince venkoncem velmi vzdálenými. Pokusil jsem se proto přeložit a upravit jen podle mě podstatné úryvky = základní holá čísla a fakta srozumitelná snad všem a zajímavá snad aspoň pro někoho. Doslovné citace uvádím kurzívou, odkaz pro kované statistiky+dobré franštináře viz na konci.
    Úvodem do problematiky jsou následující výňatky:
    V r. 1815 odhadl dnes již neznámý Napoleonův protivník počet všech mrtvých během napoleonských válek na 5 256 000, z toho polovinu Francouzů - ovšem bez jakýchkoli seriozních podkladů.
V r. 1859 zpráva Akademie věd uvedla již „pouze“ 1 700 000, a sice hlavně na základě údajů vedoucího císařské odvodní kanceláře A.-A. Hargenvillierse, pokládaných tudíž za důvěryhodné číslo, ještě dlouho poté přebírané učebnicemi dějepisu i historiky.
    Koncem 19. století, bezpochyby pod vlivem vlny antibonapartismu, vyvolané porážkou u Sedanu, bylo číslo zaokrouhleno na  2 000 000, z toho 950 000 Francouzů padlých v bojích.
    Rekord v přehánění drží zřejmě rasistický antropolog Vacher de Lapouge (1854-1936) uvádějící 2 600 000 francouzských a 3 500 000 cizích vojáků.
    Tato čísla zpochybnil v r. 1960 sovětský historik B. C. Urlanis odhadující francouzské ztráty na 1 200 000 za období 1800-1815 a na 1 900 000 za období 1789-1815.
    Zmatky a fantazírování v číslech jsou způsobeny tím, že nikdo nerozlišoval mezi padlými v boji a ostatními mrtvými, stejně jako u ztrát v samotné francouzské armádě nerozlišoval  mezi rodilými    Francouzi (narozenými uvnitř hranic z r. 1815) a Belgičany, Italy, Holanďany a Němci z departementů připojených k Francii v l. 1792-1811.
    Již v uvedené době vyzývali někteří historikové k opatrnosti, např. Angličan W.E.Hickson v protimalthusiánské eseji v r. 1849 napsal: „Lidské ztráty ve válkách byly vždy silně přeháněny. V bitvě u Waterloo čítaly ztráty na bitevním poli (bez zraněných a nezvěstných) podle kapitána Siborna: 1 334 Angličanů, 1 007 Němců, 246 Holanďanů a Belgičanů a 1 023 Prusů, čili celkem 3 790. Připusťme dvojnásobnou ztrátu Francouzů a dostaneme celkem pouze 11 370 mužů, přičemž třeba cholera jen v samotné Paříži a jen za duben 1832 si vybrala 12 733 obětí.“
    A takhle to ještě na několika stranách pokračuje, přičemž autor přechází od celkových ztrát ke ztrátám výhradně na francouzké straně. Zajímavá může být tato pasáž (na niž autor v závěru navazuje):
    Otázkou se zabýval v r. 1930 Albert Meynier, in Revue des études napoléoniennes. Pokusil se ověřit předchozí výpočty pomocí originální, leč značně riskantní metody. Francouz Martinien kolem r. 1900 sestavil kartotéku všech padlých nebo raněných důstojníků za císařství a došel k číslu 15 000. Díky několika sondážím, o jejichž povaze toho mnoho neříká, Meynier odhadl, že v císařské armádě sloužilo 28,5-krát více vojínů+poddůstojníků než důstojníků. Při stejné úmrtnosti u obou skupin by mělo být 15 000 x 28,5 = 427 500 padlých. Jelikož úmrtnost důstojníků byla zřejmě o 1/17 větší, Meynier odhadl ztráty na francouzské straně na cca 400 000 mrtvých [...].  Tento článek uvítali Napoleonovi obdivovatelé, ale jeho hanobitelé Meynierovi vyčetli, že nebral v potaz nevrátivší se zajatce. V reedici se pokusil toto politováníhodné opomenutí stručně napravit, přičemž mj. citoval zprávu Malartic-Pastoret komoře pairů z r. 1817 a uznal, že celkové ztráty za období 1800-1815 mohly dosáhnout jednoho milionu, z toho 900 000 za období 1805-1815. Tato zásadní oprava takřka unikla pozornosti, byť předchozí odhady znehodnocovala. 
Je ostatně s podivem, že mlčí o počtech zemřelých ve špitálech, neboť důstojníci umírali na nemoci mnohem méně často než mužstvo.
    Vlastní autorova rešerše začíná zde:
    Výpočty podle vojenské evidence
    U každého vojáka je v evidenci uvedeno křestní jméno/jména a příjmení, datum a místo narození, jména rodičů, osobní popis, datum nástupu služby, dosažené hodnosti a osud (tzn. jak jeho služba v armádě skončila). Objem této dokumentace je přímo odrazující - jelikož za císařství sloužilo v armádě na dva miliony Francouzů i cizinců, z nichž mnozí byli za dobu služby převelováni, bylo by třeba prozkoumat nějaké tři miliony evidenčních listů. Vybrali jsme tedy vzorek 1/500 ze všech, což by mělo umožnit odhad ztrát s dosti malou tolerancí.  Omezili jsme se na zkoumání evidence do r. 1814, přičemž jsme vyloučili vojáky, kteří byli vyřazeni již před rokem XII republikánského kalendáře.
Do zajatých jsme zahrnuli (možná ukvapeně) i vojáky se zmínkou „zůstal v zázemí“, což může označovat jak zajatce tak dezertéry. U dezercí jsme zvlášť oddělili ty, k nimž došlo po první abdikaci (10. dubna 1814), neboť mohly mít i jiný motiv než vyhýbání se vojenské povinnosti.
    Do odhadů ztrát jsme rovněž nezahrnuli muže, kteří se vrátili domů, neboť dojista nezemřeli přímo v důsledku války. Současně některé dezertéry z různých let možná četnictvo pochytalo a vrátilo je do armády, ovšem k jiné jednotce. Nakonec jsme vyloučili vojáky převelené (celkem 13 % z celkového počtu), neboť je velmi nesnadné je vystopovat a kromě toho někteří by se nám ve vybraném vzorku mohli objevovat opakovaně.
    Autor uvádí celkové počty odvedených až v závěru analýzy, přesouvám je však pro větší přehlednost sem:
    Císařská odvodní kancelář si vedla podle všeho přesné statistiky, dochované ve státním archivu [...] Podle těchto dokumentů bylo od r. VII do 15.11.1813 povoláno 2 655 000 branců a odvedeno jich bylo 2 480 000. Tato čísla se vztahují na Francii v hranicích z r. 1804 (levý břeh Rýna a Piemont). Pro bilanci je nutno odečíst asi 330 000 mužů odvedených od r. VII do r. XI, čili celkové číslo činí 2 150 000 mužů. Podle naší tabulky [viz níže Opravené osudy...] a s maximálním možným přihlédnutím k opakovaným zařazením by mělo za císařství sloužit 1 915 000 Francouzů (v hranicích z r. 1815). U cizinců musíme počítat jen  obyvatele departementů připojených před r. 1804, tedy:
Němci 134 000 - 23 000 mimo Porýní =    111 000
Vlámové                                                     105 000
Valoni                                                           69 000
Italové 169 000 - 92 000 římský stát         104 000
Celkem                                                       384 000
Celkem tedy Francouzi + cizinci  1 915 000 + 384 000 = 2 304 000
od nichž je třeba odečíst cca 280 000 vojáků nastoupivších službu před r. XII. Dostaneme se tedy k číslu 2 025 000 (2 150 000 - 2 025 000) o něco málo nižšímu než  podle obecné statistiky odvodní kanceláře. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly = 125 000 by odpovídal odvedeným k námořnictvu a nezařazených do pozemního vojska v r. 1813 (zjistili jsme četná taková zařazení).
    A nyní již čísla ztrát s případnými krátkými komentáři:
PODLE DATA NAROZENÍ (v tisících)
Osud
Nar. před
r. 1780
Nar.
1780-1784
Nar.
1785-1789
Nar. po
r. 1790
Rok nar.
neznámý
Celkem
Padlí a smrtelně ranění
= %
Zemřelí ve špitále
= %
Zajatí
= %
Vyškrtnutí
= %
Dezerce do dubna 1814
= %
Zproštěni služby          
= %
Dezerce po dubnu 1814
= %
Propuštění po dubnu 1814
= %
Povýšeni na důstojníky
= %

Celkem
= %
16,5
7,1
29,0
12,6
22,5
9,8
13,0
5,7
13,0
5,7
99,0
42,9
1,5
0,6
25,0
10,6
11,5
5,0

231,0
100
19,5
7,1
50,0
18,3
29,0
10,6
29,0
10,6
47,0
17,3
49,5
18,2
5,5
2,0
39,0
14,3
4,5
1,6

273,0
100
32,0
5,8
99,5
18,2
118,0
21,6
74,0
13,4
57,5
10,5
61,5
11,2
30,0
5,5
69,0
12,7
6,0
1,1

547,5
100
17,0
2,2
118,0
15,2
206,0
26,4
118,5
15,2
55,5
7,1
29,5
3,8
93,5
12,0
138,0
17,7
3,5
0,4

779,5
100
1,5

5,5

3,5

0,5

3,5

1,5

3,5

8,0

1,0


28,5
86,5

302,0

379,0

235,0

176,5

241,0

134,0

279,0

26,5


1 859,5

Osudy nezjištěny
= %
21,0
8,3
15,5
5,4
40,5
6,9
44,0
5,3
2,5
123,5
CELKEM
252,0
288,5
588,0
823,5
31,0
1 983,0
    Další oddíl statistiky se zabývá členěním ztrát podle jednotlivých francouzských regionů, pro nás nepodstatným = vynechávám. Autor zde dochází k obecným závěrům, které však mohou být do určité míry zajímavé, např.:
    Za Bretaň a o něco méně za Normandii byla zjištěna vysoká úmrtnost ve špitálech. Tato úmrtnost je způsobena především skutečností, že mezi těmito muži bylo mnoho rekrutů s menší tělesnou výškou, kteří byli zařazováni k pěchotě - u ostatních druhů zbraní byla úmrtí na nemoci mnohem méně častá.
    V dalším oddíle autor podrobně rozebírá ztráty vojáků jiných národností, sloužících pod Napoleonem. Pro nás může být zajímavé až celkové srovnání, k němuž autor poznamenává, že je nutno brát čísla s určitou rezervou, neboť evidence u cizinců nebyla vedena tak pečlivě jako u Francouzů:
OPRAVENÉ OSUDY FRANCOUZŮ A CIZINCŮ (v tisících)
Osudy
Francouzi
počty     =     %
Cizinci
počty     =     %
Padlí
Zemřelí ve špitálech
Zajatí
Vyškrtnutí
Dezertéři před dubnem 1814
Dovolené před dubnem 1814
Přeživší k dubnu 1814
Povýšeni na důstojníky

Celkem

Osudy nezjištěny

CELKEM

  87,5            4,6
303,0          16,0
384,0          20,4
242,5          12,8
        180,5            9,6
243,0          12,9
421,0          22,3
          26,5           1,4

     1 888,0          100

127,5           6,3

      2 015,5
22,0               4,0
 69,0              12,5
     153,0              27,9
 68,0              12,4
     100,0              18,1
46,5                8,5
       91,0              16,5
         0,5                0,1

      550,0             100

         94,5            14,7

       644,5
CELKEM přežilo a nedezertovalo
       664,0           35,2
137,5          25,0
     Z toho vyplývá několik obecných závěrů. Počet mrtvých na bojištích je značně menší než se tradičně předpokládalo. U rodilých Francouzů dosahují jisté ztráty (v boji a ve špitálech) 390 000 mužů bez nezjištěných osudů. Nejisté ztráty (zajatí a vyškrtnutí) přesahují 625 000. Jedná se o zajatce,kteří se k uzavření evidence koncem r. 1814 nevrátili, a o „vyškrtnuté“, mezi nimiž je však pravděpodobně mnoho dezertérů. Různé dokumenty však na druhé straně dokládají, že někteří zajatci se vraceli i po r. 1814. Dále není vůbec jisté, že všichni zajatci, kteří se vrátili dříve, svůj návrat úředně oznámili.
    Celkový počet dezertérů a branců odmítajících nastoupit do armády odhadovaly odvodní komise za období 1806-1813 na 372 000, z toho pochytáno četnictvem a vráceno do armády bylo rovněž odhadem 177 000 - což však je podle autora značně nespolehlivé číslo, jelikož někteří vojáci dezertovali a byli chyceni opakovaně, čili v evidenci se také opakují. Na základě výpočtu z malého vzorku dezercí soudí, že dezertovalo reálně 126 000 vojáků, čili dezerce podle shora uvedených tabulek je třeba ponížit o 55 000.
    V dalších oddílech analýzy se autor na několika stránkách podrobně zabývá statistikami navrátilců domů a problematikou jejich začlenění do/odečítání od ztrát. U navrátilců (propuštění, zajatci, dezertéři...) dochází k číslu 320 000 a opravuje o ně celkové počty:
         Ztráty podle data narození (včetně navrátilců):
Narození
Jisté ztráty
Zajatci
Vyškrtnutí
Neznámé osudy
Celkem
Před r. 1780
1780-1784
1785-1789
1790 a později

Celkem
58
76
144
158

436

13
19
83
148

263

5
21
41
45

112
17
12
13
19

61

93
128
281
370

872

    Ztráty důstojnického sboru.
    Autor k uvedeným číslům zvlášť dodává ztráty důstojníků. Z předchozí citované statistiky převzal celkový počet padlých důstojníků 15 000, který vlastní rešerší rozčlenil takto:
      Padlí důstojníci podle data narození
Nar.
Počet padlých
= %
Před r. 1780
       10 000
66
1780-1784
 2 000
13
1785-1789
 2 000
14
Po r. 1790
 1 000
  7
Celkem
       15 000
      100
    V dalším oddíle autor rozebírá ztráty v nejkrvavějších taženích = Španělsko, Rusko, Německo 1813, s důrazem na Rusko, jemuž věnuje 3 stránky. Vzhledem k délce a homogennosti pasáže by to však bylo na zvláštní příspěvek.
    Další zvláštní pasáž věnuje ztrátám v průběhu Sta dní:
    Četní historikové odhadovali ztráty v průběhu Sta dní s mnohem menší důkladností. Podle chronologicky posledního odhadu G. Lefebvra zahynulo u Waterloo 8,5 % bojujících, tedy 11 000.
Pro toto období existuje „druhý korpus“ evidence. Většina záznamů byla vedena od konce r. 1814, čili několik měsíců před návratem z Elby, a uzavřena koncem r. 1815.
    Sondáž v rozsahu 1/250 přinesla tyto výsledky, nezahrnující propuštěné vojáky nebo dezertéry před 1.3.1815:
                                        Osudy vojáků Sta dní
Osud
Počet v tis.
 = %
Padlí v boji nebo na následky zranění
Zemřelí ve špitálech
Zajatí
Vyškrtnutí ve špitálech
Dezerce před 20.6.1815
Dovolené
Dezerce po 20.6.1815
Propuštění
Povýšení na důstojníky

Celkem

Neznámé osudy
Jiná jednotka
         9
        1,5
      26,0
      16,5
      19,0
        4,0
      77,0
    125,0
        0,5

    278,5

        4,0
      11,5



 }   3,8
} 15,2
}   6,8

} 74
 0,2

 100



Jisté ztráty tedy dosahují 11 000 a nejisté 42 000 mužů.
    V následujících odstavcích však toto číslo zpochybňuje, neboť mj. neuvádí navrátilce ze zajetí, a domnívá se tedy, že než bude proveden podrobnější statistický výzkum, je přijatelnější odhadovat francouzské ztráty během Sta dní spíše na 30 000 (v armádě tehdy sloužilo pouze cca 6 000 cizinců, což výsledek neovlivní).  
    Následuje závěrečný souhrn:
    Celkové ztráty za léta 1803-1815.
1 145 000 mrtvých a pohřešovaných před dubnem 1814,
+   30 000 během Sta dní,
+   15 000 důstojníků, tedy celkem
1 190 000 od nichž je třeba odečíst 320 000 navrátilců, čímž vychází 870 000 mrtvých. V tomto počtu nejsou zahrnuti jednak námořníci, jednak branci vyhýbající se nástupu a dezertéři zabití četnictvem. Dostaneme se tedy zhruba k souhrnnému odhadu 900 000 mužů, uvedenému již ve zprávě komoře pairů z r. 1817.
Nyní se tedy zdá, že ztráty za léta 1803-1815 dosáhly 900 000, což je číslo vyšší, než uvádí mnoho historiků v posledních dvaceti letech.
http://www.persee.fr/web/revues/home/prescript/article/pop_0032-4663_1972_num_27_1_15097