PRIX MERDE PRO TŘI MUŠKETÝRY 3D

Příspěvek, napsaný 24. února 2011 a zveřejněný pod názvem Tři mušketýři 3D: jací asi budou, jsem zakončil určitou skepsí, že tento film (tehdy známý jen z kusých informací, pár fotografií a nic moc neříkajícího trailleru) nejspíš nedostihne dva svoje (tam rovněž vzpomenuté) předchůdce, Borderieho dvoudílný snímek s Gérardem Barrayem (1961) a Lesterovu dvoudílnou verzi s Michelem Yorkem (1973).

„Mělo by jít o anglo-americko-německo-francouzskou kooprodukci v režii Paula W. S. Andersona, čímž umírá už dopředu část naděje, že vznikne něco přece jen lepšího než Herekova příšernost z roku 1993 (ta s OʼDonnellem jako dʼArtagnanem a Sutherlandem v roli Athose) či paskvily typu Mušketýr, případně DʼArtagnanova dcera. Anderson totiž předtím natočil věci jako Mortal Kombat, Resident Evil či Alien vs. Predator, a to není právě nadějná vizitka,“ napsal jsem tehdy.

Nebyl jsem špatným prorokem, bohužel, leč film shlédnutý nedlouho poté, co po Praze jezdily tramvaje s upoutávkou na českou premiéru na bocích, předčil moje nejhorší očekávání a já jsme teď velmi na rozpacích, jak o něm napsat cosi bez příliš silných a pro publikování nevhodných slov…

Bylo velmi případné, že Tereza Spáčilová nazvala svoji recenzi na iDnes.cz (prolink je v nadpisu) Tři mušketýři z Karibiku na vzducholodi s Larou Croft a dodala, že recenzovat není co, neboť nastínění děje mluví za vše.

O jaký děj vlastně jde?

Na začátku se z hlubin benátského Canal Grande vynoří někdo podobný ninjům a Darth Vaderovi, aby začal pobíjet něčí (dóžecí) stráže, a kamera nám jej představí jako Athose. Jiným muž zatím pobije kohosi na gondole, načež ulehne na dno s jeho společnicí; to je Aramis. Silák vyrve okovy, jimiž je připoután ke zdi, přepere stráže a kamera pro jistotu oznámí, že jde o Porthose. Žena, vášnivě líbající Athose, pak vykročí, a stylem zmíněné Lary Croft, říznuté Indiana Jonesem, prokotrmelcuje nástrahami kamsi v podzemí, kde najde, co všichni hledají, plán Leonarda da Vinciho (Šifra Leonardo je asi stále v módě) na létající válečný stroj. Je to Milady a čtveřice, stojící pohromadě, si řekne legendární „Jeden za všechny, všichni za jednoho“, jenže žena zradí a plán na vynález prodá Buckinghamovi, čímž se z nerozlučné čtveřice stane pouhá trojka, čekající (tuším dva roky) na to, až z gaskoňského venkova dorazí náhradník.

Tehdy konečně přichází ke slovu Dumasova předloha s dʼArtagnanovým příjezdem do Meungu (zkráceným animací, která je komickým kouzlem nechtěného) a střetem s Rochefortem (s páskou přes oko, opsáno z Lestera…); ta kardinálova stvůra mládence střelí z pistole zezadu, leč Milady (brunetka, ne plavovláska, aby se od Dumase neopisovalo) jej zachrání, aby ho kardinálovi pochopové nedorazili.

Velký plakát, abyste vědeli, čemu se obloukem vyhnout...

Hlavní hrdina dorazí do Paříže, leč proč komplikovat dobré nápady scénáristů a režiséra nějakým Trévillem, Athosovým ramenem, Porthosovým pásem a Aramisovým kapesníčkem. Je to jednodušší a víc prostoru zůstane na pranici s gardisty, kde choreografii šermu z Lestera či šermířské umění Barrayovo nahradí 3D kousky se směsicí řežby na kordy a východních bojových umění. Jaksi se v tom objeví madame (pardon, je to slaďounce plavá a neprovdaná mademoiselle) Bonacieux, a už tu máme po vládě bažícího pana kardinála, strojícího důmyslný úklad, v čemž mu napomáhá Milady, krátce předtím přilétající s Buckinghamem na válečné vzducholodi… Je dvojitá agentka, potvora jedna, a kardinál chce, aby ukradla královně Anně přívěsky (chráněné čímsi jako laserovými paprsky...). Proč, když je Anna nevinná jak lilium a Ludvíka miluje, jakož i on ji? Richelieu totiž hodlá králi nalhat, že jeho choť je mu nevěrná a dala Angličanovi ten šperk jako zástavu… Z toho bude rozchod, vojna s ostrovní říší a čertví, co ještě.

Královna ovšem ztrátu objeví a jako chytrá dívka pochopí, oč se jedná, dokonce ještě dřív, než královský manžel projeví přání, ať si diamanty vezme na připravovaný ples. Opět přichází ke slovu nebohý Dumas, čtveřice pádí za Kanál, zmocní se Buckinghamovy vzducholodi, vystřílí mylorda z Toweru, popadne šperk a plachtí zpátky, jenže ouha, z mlhy vypluje jiná vzducholoď, silnější (a s kostlivcem na přídi, což není jediná reminiscence na Piráty z Karibiku, tady vylepšená o Constance Bonacieuxovou, přivázanou ke galionu jako rukojmí). Rochefort ji má, protože Milady prodala plány i jemu… Následující vzdušný souboj připomíná útok létajícího stroje Robura Dobyvatele na vzducholoď Go Ahead, z Rochefortova stroje přeskočí na ten mušketýrský Milady a chce přívěsky ukrást podruhé, leč je lapena, a protože nemá na rameni lilii, musí být odsouzena jinak než katem z Lille. Jak? Po pirátsku, chůzi po prkně, až spadne z výšin…

Jeden (obrázek) za všechny...

Boj dvou vzdušných plavidel ovšem pokračuje a kulminuje těsně nad sanktusovou vížkou katedrály Nôtre-Dame (že by režisér cosi slyšel o Zvoníku od Matky Boží?), na níž se ten zlý aerostat napíchne. Následuje souboj na hřebeni katedrální střechy, a když už se zdá, že spadne dʼArtagnan, sletí dolů Rochefort a v pádu jej provází vtipná Gaskoňcova věta:

„Měl jste se omluvit mému koni!“

Tedy tomu, co se mu Rochefort v Meungu vysmíval…

Pak už je vše OK, královna dostane přívěsky, světák dʼArtagnan poradí králi, jak se na ženy musí, Jeho Veličenstvo mu občansky potřese rukou a Richelieu, kterého čtveřice dost kryje, jim nabídne, ať vstoupí k němu, jenže to ne, to ti hrdopýšci odmítnou.

Měl by být konec, ale následuje ještě závěrečný záběr. Na Francii pluje vzduchem i po moři Buckinghamova armáda, on stojí na můstku velitelské vzducholodi a Milady, která mu spadla z oblaků, tvrdí něco jako Jen počkej, zajíci. Náznak druhého dílu? Proboha, snad ne…!

Děj máme za sebou a co jinak? Lze vůbec něco pochválit? Tereza Spáčilová věnovala trochu přízně hercům, jenže těm nedal scénář prostor vůbec k ničemu. Proč hrál Orlando Bloom v takovém filmu Buckinghama, ne-li pro honorář? Proč Milla Jovovich vzala roli Milady, ne-li kvůli manželovi-režisérovi? Z herectví všech nezbylo nic, jen hezké tváře a nákladné kostýmy, v nichž vyniká kardinálova garda, připomínající maltézské rytíře. Ostatně jedinou kloudnou myšlenku celého filmu lze precizovat takto:

„Která barva je teď v módě, zelená, modrá, nebo dokonce červená“.

Celý Andersonův film je úžasný doklad vítězství nápadu (zbořit vzory, v tomto případě v podobě po Bibli nejvydávanější knihy na světě) nad rozumem a pro mne dává politováníhodnou příležitostí povýšit mnou před rokem vymyšlenou Prix Merde na cenu mezinárodní. Zdá se, že jsem jí do vínku vložil prokletí, neboť i poprvé ji dostalo zprznění Tří mušketýrů (v onom případě za převyprávění a zhuštění, vydané nakladatelstvím Fragment, viz článek z 6. února 2011…).
Jednu malou útěchu pro mne i pro vás... ČT1 v brzké době uvede na obrazovky Lesterovy Tři mušketýry i Čtyři mušketýry s Michelem Yorkem, atd., což si nelze nechat ujít!!!

Závěr a příslib druhého dílu. Napadá mě jen to, co krákal havran E. A. Poea: "Never more...!"

PRIX MERDE: NOVÝ UCHAZEČ

A máme tu nový příspěvek Michala Šťovíčka, inspirovaný mnou vytvořenou, vyhlášenou a poprvé udělenou Prix Merde (viz o měsíc níže). Mohlo by jít o dalšího adepta na dílo, které za merde stojí, bohužel je čtyři roky staré a vyhrát něco se čtyřletým zpožděním není to pravé. Michala je mi ovšem líto, že dal za knihu níže uvedenou částku, neboť ji mohl koupit v Levných knihách za 149,-- Kč, kde je ovšem (praví web) dočasně vyprodána. Doufejme, že v tomto případě se termínem dočasně míní, jak jsme za bolševika říkali, navždy... Proč ta naděje, to najdete v příspěvku!
P.S.: Tipy na jiné kandidáty můžete posílat na napoleonknihy@volny.cz

Slovník vojenských citátů
sestavil R.G.Tsouras, přeložili H.Catalanová a R.Tesař, vydal Baronet 2007

(Odstrašující příklady vybral a uspořádal Michal Šťovíček)

Knihu jsem si koupil od známého, ač jsem byl upozorněn, že překlad je nekvalitní.
To, co jsem začal číst, mě už po prvních řádcích uzemnilo. Napřed jsem se křečovitě rozeštkal nad vyhozenými penězi (bratru cca 800 Kč!) a lomcovala mnou touha knihu rozervat a rozházet po okolí, pak jsem se uklidnil, řka v duchu „Je to přece jen objemná a velezajímavá (pro mě) sbírka citátů, nechám si to a ten překlad nějak přežiju“, a s vydanými penězi se to má asi tak, jako když jdete do kina na Pátek 13. - taky nakonec nelitujete vstupného, i když zpáteční cestou domů nočním parkem vám buší srdce až v krku a vyděšeně sebou trháte při každém zvuku a pohybu v okolí...
Abych to zkrátil: překlad je příšerný! Svůj podíl na té hrůze má
1. fakt, že citáty jsou z mnoha jazyků a byly tudíž již jednou přeloženy do US angličtiny a teprve z ní do češtiny = z angličtiny se tudíž překládal i Sun-Tsu, Homér, Napoleon, Moltke, Tuchačevskij...
2. fakt, že překladatelé se evidentně ve vojenství ani v historii vůbec nevyznají - vietnamského generála Vo Nguyen Giapa uvádějí suverénně jako Vo Nguyen Džap, heslo Citizien soldiers překládají jako „Občanští vojáci“ místo příslušníci domobrany...
Vykání/tykání/oslovování = you/You - v mnoha případech svědčí o neznalosti/nepochopení dobových reálií: Napoleon zde v dopise zcela nemyslitelně tyká diviznímu generálovi, viceadmirál Ganteaume oslovuje Napoleona pouhým „Pane“, což má být zřejmě pokus o překlad oslovení Sire, které se ovšem do češtiny nepřekládá (leda jako Vaše Veličenstvo) a nemá s anglickým sir nic společného. Vévoda Wellington oslovoval v dopisech svého nadřízeného ministra asi My Lord, což je zde přeloženo roztomile jako „Pane můj“ - překladatel z angličtiny by snad mohl vědět, že lepší by bylo Mylorde nebo Vaše Lordstvo?...
Generál Bradley v proslovu k posluchačům americké akademie generálního štábu se na ně obrací ve 2.osobě singuláru: „musíš si uvědomit...“ atd.
3. fakt, že překladatelé se nenamáhali opisovat z již u nás vydaných přímých překladů, mnohem kvalitnějších, a brali to šmahem z angličtiny (jestliže Iliadu u nás už dávno přeložil/přebásnil O.Vaňorný, nebudu se snažit o vlastní překlad v próze z angličtiny). Jenže překlady z angličtiny nejsou o nic lepší, jsou takřka vražedně doslovné, bez jakéhokoli ohledu k frazeologii a idiomům, u vícevýznamových slov se zpravidla netrefili (viz dále)... Překladatelé navíc ponechali v angličtině i některé názvy citovaných děl. Tak se dozvíme, že Sun-Tsu napsal The Art of Warfare, Clausewitz napsal On War, Macchiavelli napsal díla Vladař a The Art of War, Polybios napsal Dějiny, kdežto Číňan Zhuge Liang napsal ve 3. stol. The Way of the General, Caesar napsal Zápisky o válce galské, zatímco Vegetius Military Institutions of the Romans atd.
4. fakt, že kniha zjevně neprošla žádnou redakční úpravou ani odbornou korekturou - češtiny dbalý korektor a znalec historie/vojenství by byli museli vychytat spousty nesmyslů (pokud by je neklepla pepka).
Tak jsem si knihu nakonec nechal jako ten kvalitní horor a v r. 2008 jsem ji navrhl na překladatelskou anticenu Skřipec - obsadila hezké 2. místo.
Se svolením majitele tohoto blogu vám časem některé hodnotné citáty nabídnu, ale budu je napřed muset přeložit z češtiny do češtiny. Třeba následující kousky bych se vám předložit neodvážil:

s láskyplnou pýchou zavěšujeme vlajky – snad vyvěšujeme?
studenti ve štábních kolejích – college je zde ovšem akademie!
obrazotvorný spisovatel = ???
Všichni vojáci budou před zahájením vyšroubováni do nejvyššího možného stavu bojového ducha = ???
je buď šílenec nebo blázen – jaký je rozdíl?
...by nikdy neměli procházet úzkými průsmyky, aniž by se předtím nestali mistry výšek – jde o boj v horách, čili nikoli nestali se mistry, ale ovládli, nikoli výšek, ale výšiny
nepozorovatelné přiblížení – jde o nepozorované přiblížení!, což není totéž...
zatvrdit se proti možnosti smrti – = obrnit se?
být neúspěšně sestřelen – ???
odstraním obléhání Orléansu – nestačilo by osvobodím Orléans?
Bůh je tak naježil k našim mečům – ???
W.Churchill ...na setkání starších velitelů– v orig. asi senior commanders = vyšších, vysokých, hlavních, vrchních... tj. všechno jenom ne starších!
postup a kontrakce armády mohou být řízeny generálem– contraction zde znamená stahování ve významu ústup, žádné kontrakce!...
ovlivňuje statečnost jejich operací – může být operace statečná?
Co bych dělal, kdybych já byl nepřítelem? Jaký projekt bych vytvořil? Udělejte pokud možno co nejvíce takových projektů... a přemýšlejte, jak je odvrátit – v souvislosti s válčením se nemluví o projektech, ale o plánech, ty se nedělají, nýbrž vypracovávají, a plán nepřítele se neodvrací, nýbrž překazí...
zmařila život nejstatečnějšímu džentlmenovi – citát je z Miguela de Cervantese, a ten by těžko použil výraz džentlmen!!! mělo být nejspíš urozenému člověku
pěchota už nebojuje s holou ocelí – bojuje se obvykle s obnaženou, případně tasenou ocelí, holou kdyžtak měla něco jiného 
Voják, jenž se chystá utéci...nebo hodlá signalizovat vlajkou...si nezaslouží žít – jedná se zde zjevně o mávání bílou vlajkou, bez té bílé je to absurdní, i když v originále zřejmě nebyla?
bodré překonání rizik – ???
Ty, kdo procházíš kolem, jdi a řekni Spartanům. Že poslušni jejich vůle zde ležíme. – jedná se o všeobecně známý epitaf, jíž dávno u nás existující v klasickém překladu: Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, kterak to zákony kázaly nám.
Claudius Marcellus, zrozený ze skvělé linie – raději pocházející z význačného rodu?

No, a tady jsou už některé celé věty, bez komentáře:

Starosti o stálou armádu a o odstranění jejích nedostatků jsou vzdálené a podle mého soudu v situaci a podmínkách, v jakých jsme, se jich nemusíme vůbec obávat; ale chtít takovou by podle mých představ mělo za následek jistou a nevyhnutelnou záhubu

Kázeň a morálka ovlivňují nevyslovenou volbu, kterou masy lidí soustavně vyjadřují, když přijde rozkaz k postupu vpřed – variantu davové psychologie se sklonem následovat vůdce. Ale armáda se nepohne kupředu, dokud není dán pokyn. Po „jednomyslném souhlasu“ následuje spolupráce mezi jednotlivci v útvarech.

V běžných dobách a pod omezením ústavních forem jsou vlády, čelící všem změnám volební legislatury, někdy méně vhodné než jiné k tomu, aby vytvořily či připravily obávanou armádu. Nicméně, ve velkých krizích tyto rozvážné orgány někdy dosáhly velice odlišných výsledků, a přispěly tak k vybudování dokonalé národní síly.

V míru vojenská disciplína znamenala lov nikoli toho průměrného, ale absolutního; norma sta procent, ve které devadesát devět se nahrávalo dolů na úroveň nejslabšího muže při nástupu. Cílem bylo předvést jednotku jako jednotku a muže jako typ; aby jejich úsilí mohlo být vypočitatelné a kolektivní výnos až na zrno a v celkovém množství... Touto náhradou jisté práce za možné mistrovské dílo vojenská věda úmyslně obětovala kapacitu, aby snížila nejistý prvek, dvoučlenný faktor, u k vojsku odvedeného lidstva.

Pocit důvěry může skýtat dokonce víc než týmová spolupráce. Je kriticky důležité mít důvěru, zejména na velitelské úrovni. Čas od času vznikají sporné situace, můžete však klást otázky, které je zmírní, protože jste si jistý, že kolega, velitel složky, to neudělá nebo neřekne.

Síla oživit úkol v sobě zahrnuje energii dostatečnou k tomu, aby zaštítila břemeno jeho důsledku.

Historie často ukázala, že kde má určitý cíl pudovou přitažlivost, ocenění generálního štábu se může více podobat řeči obhájce klienta k soudní porotě než nestranné rekapitulaci.

...a mnoho takových dalších jsem vám zatajil!

Ujišťuji vás, že tyto zmatené bláboly jsou ve skutečnosti výroky příčetných seriózních, uznávaných a leckdy světoznámých vojevůdců a státníků!

NAKLADATELSTVÍ FRAGMENT - PRVNÍ LAUREÁT PRIX MERDE

Až dosud jsem si myslel, že účelem blogu je upozorňovat, na věci, které mě zaujaly v kladném smyslu, psát o nich a v jádru je chválit, jenže mi jaksi uniklo, že bílá není ničím bez černé a že bych se měl se stejnou láskou (alespoň tu a tam) věnovat tomu, co se mi nelíbí vůbec, co budí můj odpor, který vede k tomu, řečeno s Johanem Nepomukem Nestroyem, že si moje trpělivost nazazuje klobouk a sahá po holi. Míním samozřejmě věci (knihy, filmy, výtvarná díla, místa, akce, články, vystoupení, etc.) s tímto blogem související, čímž (naštěstí) objem toho, co mi vadí, podstatně redukuji. Otevírám současně prostor všem, kteří bezpochyby tu a tam podobé pocity (na dané téma) mají, aby nabídli svoje kandidáty či dokonce případné laureáty, přičemž se vůbec nemusí omezovat hranicemi naší maličné země.

CO JE PRIX MERDE?
Udílených cen je ve světě mnoho a některé (jako např. Darwin Award) přímo miluji. Existují dokonce i anticeny za nejhorší výkon (Skřipec a Skřipeček za nejhorší překlady stojí bezpochyby za zmínku), ba i pravidelné ankety, jako příkladně rubrika v časopise Reflex. I mne v pátek při návštěvě jednoho knihkupectví (které je v tom nevinně) napadlo, že bych si měl takovou cenu vytvořit, neboť se mi tam podařilo objevit úžasného pretendenta. Jak ale takovou cenu nazvat? Never more už má zmíněný Reflex, takže poetické krákání z Havrana E. A. Poea nepřicházelo v úvahu. Frankofilství pochopitelně vedlo k okřídlenému slovu, proslavenému když ne generálem Cambronnem u Waterloo, pak rozhodně Victorem Hugem v Bídnících, což je samozřejmě spisovatel par excellence, který se anglickému romantikovi plně vyrovná. Netřeba to substantivum čtenářům překládat, bezpochyby vědí, co slavné merde znamená. Jen si dovolím ocitovat úvodní odstavec z eseje Lubomíra Martínka s názvem Dvě stránky jednoho hovna, publikované v inspirativní a s láskou nakladatelstvím Havran (vida, zas E. A. Poe) v roce 2001 vydané Velké knize o hovně...:

Když Francouz řekne merde, vyjadřuje tím řadu různých věcí, ale nikdy to nebude totéž, jako když Čech řekne "hovno". Merde může znamenat výzvu (tak to zkuste!), slovo, jímž člověk dává najevo, že má něčeho dost (doprčic), úlevu (k čertu, kurva), údiv (to mě poser), označuje i bezvýznamnou věc (prkotinu), nebo jen slovní vatu, když člověk ztratí nit (do hajzlu, co jsem to chtěl vlastně říct?).

Prix Merde je tedy v duchu citace cenou, vyjadřující nikoliv argotické zařazení, zač ona věc stojí, ale údiv, že někdo mohl něco takového spáchat...! Bude vyhlašována příležitostně jako reakce na pozoruhodné počiny, na které, jak doufám, tu a tam upozorníte, neboť kterak se lze určitým věcem ubránit, ne-li stylem smějící se české bestie...

NAKLADATELSTVÍ FRAGMENT, PRVNÍ LAUREÁT
Jistěže vím o zhuštěných vydáních knih typu Reader´s Digest, kde knihu o pěti stech stranách vypreparují na čtvrtinu, a vcelku mi to nevadí, neboť jde zpravidla o bestsellery poměrně jepičího života, navíc k něčemu podobnému dal bezpochyby držitel copyrightu svoje požehnání, neboť složenky se nikde na světě neptají, kde na ně vezmete. S pokrčením ramen reaguji na Julese Verna, převyprávěného Ondřejem Neffem, protože patřím ke generaci odkojené ve školních škamnách Robinsonem Crusoe Daniela Defoa v podání J. V. Plevy, leč jedna novinka na knihkupeckých pultech mě hodně zarazila. Nakladatelství FRAGMENT uvedlo na trh hned dva romány Alexandra Dumase staršího, totiž Hraběte Monte-Christo a Tři mušketýry v převyprávění Václava Duška (jak hlásají desky bez přebalů; jde o spisovatele, jehož jméno lze nalézt na wikipedii???), obě za lidovou cenu kolem 200,- Kč, přičemž příběh Edmonda Dantese má 202 stran a dobrodružství čtyř mušketýrských přátel úžasných 176 stran, to vše jako četba pro dospělé, nikoliv pro děti. Velký vypravěč se už nemůže bránit, že ho někdo v Česku přemistroval a příliš epický příběh (však také občas psal za řádkové honoráře) zhustil, tak co má být? Bezpochyby jde o promyšlený marketingový tah, jen netuším, kterým směrem a čí hlavou se idea prohnala. Já osobně bych ji charakterizoval jako nebetyčnou drzost, nehoráznou troufalost a svrchovanou neúctu.
"Převyprávěná a zkrácená verze. Dobrodružství jako v originále Ušetřete čas!" hlásá reklamní slogan nakladatelství, jehož webové stránky dokonce vyzývají k soutěži s odpovědí na tři nezáludně prostoduché otázky...
Dovedu si po výše uvedenách perlách public relations FRAGMENTu představit námitky vydavatele, že v době poklesu prodeje knih a nedostatku zájmu čtenářů, zejména těch mladších, o tlustá či klasická díla vlastně plní velmi kulturně-výchovné poslání, neboť přibližují moderní a širokým vrstvám přístupnou formou zlatý fond světové literatury. Merde, i tak lze zamluvit (byť jsem někde četl, že Tři mušketýři jsou nejvíce vydávanou knihou v celosvětovém měřítku) kastraci a naprostou degradaci. Tristní je, že si knihu přece jen někdo opatří, každé zboží má přece svého kupce, byť by šlo o kopii Mony Lisy, spáchanou třeba malířem pokojů...
Za počin vychovávající k výsledkům zachyceným ve filmu Absurdistán (původní a výstižnější název je Idiocracy) jsem se rozhodl udělit FRAGMENTU (prolink na něj je v nadpisu) podle mne zaslouženou Prix Merde!!! A dokonce dvojitou...