MICHAL ŠŤOVÍČEK
Lidem, kteří mají rádi a dokáží si vychutnat dobré
jídlo, musí být Napoleon se svými stravovacími a stolovacími zlozvyky vrcholně
nesympatický. Milovníci vína by na něho mohli pohlížet již s určitými
sympatiemi, kdyby... Což se pokusím osvětlit
dále.
První víno, které mladičký Buonaparte okusil, bylo
samozřejmě korsické - z rodinné vinice Sposata rozkládající se nedaleko
Ajaccia. Podle něho tenkrát šlo o přední korsickou vinici, jak velikostí tak
významem (kvalitou produktu ovšem asi zcela běžnou). Zřejmě i proto, že výnosy
z této vinice umožnily jeho matce, aby z ní hradila část výloh na vzdělání jeho
samotného i jeho bratrů. Později již jako císař snad daroval tuto vinici své
kojné Camille Carbone, manželce lodníka v Ajacciu.
Kdy, kde a jak si Napoleon oblíbil zrovna
chambertin, to se historikům vypátrat nepodařilo. Proč si ho oblíbil, to bych si
troufal hádat - po staletí to bylo a je to i dnes jedno z velice „hoch nóbl“ burgundských
a vůbec francouzských vín... Lze se domnívat, že mu zachutnalo nejspíš během
jeho služby v posádce Auxonne v červnu 1788 až září 1789 nebo v únoru až červnu
1791. V té době měl nepochybně mnoho příležitostí zavítat do mekky a ráje
vinařství Dijonu, vzdáleného pouhých 32 km od Auxonne. Není tedy vyloučeno, že
právě tam a tehdy chambertin poprvé okusil a zachutnalo mu tak, že se od něho
po celý život neodtrhl, i když tam tehdy zcela jistě ochutnával i další vysoce
kvalitní a proslulá burgundská vína (a později za Konzulátu mu jeho vrchní
číšník určitě předkládal k degustaci i stejně proslulá vína bordeauxská).
Taková volba by mu tedy sloužila ke cti, kdyby...
Tady si dovolím odbočku pro ty méně poučené.
Ohledně Napoleona a jeho vztahu k vínu se někde dočtete, že jeho oblíbeným
vínem bylo chambertin, jinde zase, že to bylo gevrey-chambertin. Což nejsou
názvy nějaké odrůdy nebo druhu vína: ve Francii se názvosloví vín odedávna řídí
takřka výhradně geografickým původem - tam jsou naprosto běžná scelování/kupáže.
Sám název chambertin pochází od jména jednoho z tamních raně středověkých a
proslulých vinařů, konkurenta sousedních neméně proslulých klášterních vinic:
„champ de Bertin“ = Bertinův pozemek. Mimochodem ale právě burgundská vína scelována
nejsou - všechna burgundská červená jsou čistě z odrůdy pinot noir (alias naše
rulandské modré) a všechna burgundská bílá jsou chardonnay. Obě tato dnes úředně
rozdílná vína se od nepaměti pěstují a vyrábějí vedle sebe ve vinařské
podoblasti Côte de Nuits, v katastru či sousedství obce Gevrey-Chambertin.
|
Pohled na hrad a vinice na
okraji Gevrey-Chambertin
|
Chambertin se pěstuje a vyrábí na polohách jihozápadně
od centra obce na rozloze cca 85 ha a o necelých 100 m.n.m. níže než vína
označovaná jako Gevrey-Chambertin (vína úředně stanoveného původu se musí psát
s velkým písmenem), pěstovaná a vyráběná severně a jihovýchodně od téže obce na
rozloze cca 410 ha. Chambertin je tedy vzácnější, je dnes také klasifikováno o
stupeň výš zákonným přívlastkem Grand Cru (cosi jako Vznešené víno), který smí
nést pouze 33 burgundských vín = 1,5 % produkce, kdežto vína Gevrey-Chambertin
dosáhnou nanejvýš na přívlastek Premier Cru (Prvotřídní víno), který smí nést
už 623 vín = 10 % produkce...
Ušlechtilostí, vůní, chutí a výrazem jsou ovšem
pro laika obě prakticky totožná a zaměnitelná, ale dnes se z hlediska tzv.
apelací čili zákonem chráněných označení a vymezení původu (a zároveň přísných
kritérií kvality) zaměňovat nesmí. Jenže za Napoleona si vinaři na taková byť někdy
chvályhodná mikroskopická rozlišení ještě nehráli a nešlo o úřední názvy, takže
se příliš nerozlišovalo a dotyčná pěstitelská a výrobní oblast byla také
pravděpodobně celkově o něco rozlehlejší. I proto se chambertin tenkrát psalo a
dnes v historických konotacích může psát s malým písmenem. Neví se navíc
přesně, z jakých vinic konkrétně Napoleonovo chambertin pocházelo. Domnívám se
tedy, že by se mělo říkat a psát buď „Napoleon měl rád chambertin“ nebo
„Napoleon měl rád vína z poloh kolem Gevrey-Chambertin“.
Jestliže Napoleonovi bylo vpodstatě fuk, co a kdy
jí, k pití si již jako generál denodenně nechal servírovat výhradně chambertin.
Pochopitelně ho také vozil s sebou na každém tažení. Podle Bourrienna si ho již
do Egypta přivezl tolik, že ho tam nestačil vypít (nevím, zda a nakolik jej
nechával servírovat i případným spolustolovníkům). Onen zbytek si odvezl zase
do Francie, přičemž víno prokázalo svoji jedinečnost, neboť více než roční trmácení
pouští mu na lahodnosti pranic neubralo! Za ruského tažení prý určený císařův pobočník
neustále zahříval jednu láhev císařova chambertinu na vlastním těle, aby mohlo
být kdykoli podáváno! Napoleon se tedy za žádných okolností od flašky neodtrhl...
a přitom to byl mnohem geniálnější vojevůdce než třeba nedávno abstinenti
Rommel či Montgomery. Poněkud silně přitažená za vlasy je ovšem teorie (podle
mě spíše blábol), že u Waterloo Napoleon prohrál mimo jiné i proto, že se před
bitvou svého chambertinu nenapil. Vítězní Angličané (nebo jejich historikové či
„historikové“?) prý zase razili opačnou tezi: večer před bitvou Napoleon
holdoval chambertinu více než zdrávo a proto také byl v den bitvy zcela z formy.
Tak si to přeberte...
|
Víno do císařských spižíren | | |
|
Napoleon by se tedy jevil jako veliký znalec vína a
přitom z dnešního pohledu i velice rozumný konzument, který při jídle vypil
nanejvýš půl lahve, přičemž vyžadoval pěti- až šestileté víno (Chambertin i
Gevrey-Chambertin snesou snadno archivaci 8-15, výjimečně až 20 let). Ale zde
je právě na místě ono kdyby...
Záhy si totiž zvykl ředit své víno ledovou vodou,
a sice v poměru 1:1. Nevím, zda mohl znát Goethovy veršíky a řídil se jimi:
Čistá voda dělá němým,
to dokazují ryby v řece.
Čisté víno dělá hloupým,
důkaz opilci jsou přece.
Já, nechtěje být žádným z obou,
vždy dolévám si víno vodou.
Každopádně však ředění a potažmo ochlazování tak
vysoce kvalitního a vzácného nápoje musela být v očích již tehdejších znalců a
milovníků vína bezbožnost a hanebnost, nemluvě o dnešních. Kromě toho, když Napoleon
trávil za stolem jen pár minut, tak vypít za necelou čtvrt hodiny půl láhve, to
také není znalecký přístup k ušlechtilému vínu.
Protože v Tuileriích ani v jiných císařských rezidencích
nebyly vhodné sklepy pro řádné uchovávání vína, správce paláce dohodl s
velkoobchodní firmou Soupé et Pierrugues, sídlící v Paříži, ulice Saint-Honoré
č. 338, že bude průběžně dodávat požadované množství láhví v neměnné kvalitě,
za cenu 6 F/láhev, přičemž jí budou placeny pouze láhve spotřebované. Uniformní
láhve k plnění dodávala sèvreská manufaktura a nesly obvyklý emblém -
korunované N.
Napoleon se kdysi v obavách, že by ho někdo mohl otrávit,
dotazoval chemika Bertholeta a doktora Corvisarta, jak tomu předejít. Oba mu
svorně poradili, aby nejedl nic hořkého a nepil víno zavánějící např. česnekem,
respektive aby něco takového ihned vyplivl, jakmile by ho podezřelá pachuť
zarazila. Po nějakou dobu tak vrchní číšník před servírováním chambertin ochutnával,
ale jelikož víno od firmy Soupé et Pierrugues nikdy podezřele nezavánělo ani
nechutnalo, bylo od tohoto opatření záhy upuštěno.
|
Fantasmagorie v pařížském Muzeu vín |
Na všech taženích, od Španělska po Rusko tedy byla součástí
císařových zavazadel i zásoba chambertinu a aby byla jistota, že víno bude
totéž jako v Paříži, cestoval v císařově suitě i zástupce firmy Soupé et
Pierrugues. Při polním stolování v plenéru či pod střechou obvykle císaři
naléval Berthier, který s ním sdílel kočár i stůl. Kromně výše uvedených
střípků se traduje několik dalších příhod, v nichž figuruje chambertin:
V červenci 1805 v táboře u Boulogne přijal Napoleon u oběda maršála
Augereaua s hlášením o stavu jeho armádního sboru. Bylo vedro a císař přívětivě
nabídl starému spolubojovníkovi sklenici chambertinu. „Jak vám mé víno chutná?“
zajímal se. „Sire, jsou i lepší“, zněla odpověď. Napoleon ovšem věděl, že
Augereau není žádný gourmet, k dobrému vychování má daleko a navíc svého císaře
zrovna horoucně nemiluje. Přinejmenším od nástupu na trůn si však Napoleon již stihl
přivyknout na jistou míru dvorského pochlebování, takže maršálovo hodnocení
vzal jako urážku, rázně vstal, otočil se k němu zády a přestal si ho všímat.
Údajně jen jedinkrát se Napoleon musel bez chambertinu obejít: když na podzim
1805 za bojů kolem Ulmu vyplenili a rozkradli zavazadla hlavního stanu včetně
bedniček chambertinu a když oloupený císař za ledového deště se sněhem dorazil
večer po bitvě u Elchingen k bojišti, do vesničky Ober-Falheim. Improvizovanou
omeletu tam byl nucen zapít vodou, což v žertu glosoval: „Od egyptské pouště
jsem takovou bídu nezakusil.“ Naštěstí již druhého dne dorazila jeho osobní
bagáž a v ní bylo i chambertin.
Rovněž jedinkrát proti svému zvyku pil chambertin neředěné:
5. 9. 1812 u Borodina si notně nastydlý Napoleon kolem poledne vyžádal kus
chleba a sklenici vína - vypil ji naráz bez jediné kapky vody. Neví se, zda
mimoděk nebo zda si chtěl trošku pozvednout náladu.
|
Sklenice na víno z Napoleonova cestovního
příborníku i s dřevěným, kůží potaženým pouzdrem
|
U Waterloo se mu doneslo, že anglický podplukovník a velitel
33. pěšího pluku W.G.Keith Elphinstone, synovec velitele lamanšské flotily
admirála Keitha, byl při razantním útoku na francouzské pozice vážně raněn a
zajat. Napoleon rozkázal, aby s ním zacházeli ohleduplně a jako poctu jeho
statečnosti mu dal nalít „stříbrný pohár vína ze své spižírny“. Elphinstone na
toto gesto nikdy nezapomněl. Z vděčnosti několikrát poslal vyhnanci na Svatou
Helenu drobný dárek - knihy, šachovnici apod. Bohužel ho nenapadlo poslat mu
nějaké dobré francouzské víno...
Kromě chambertinu si císař občas dal i sklenku šampaňského, ovšem i to
barbarsky ředil vodou nejméně 1:1 a říkal tomu „moje limonáda“...
Takže žádný velký znalec. Jeho údajné výroky - o šampaňském:
„Po vítězství si ho zasloužím, po porážce ho potřebuji“ nebo o chambertinu: „Budoucnost
se nám nikdy nejeví tak růžová, jako hledíme-li do ní skrz sklenici
chambertinu“ jsou proto smyšlené, respektive je pronesli později jiní
(Christian Pol Roger a spisovatel A. Dumas st.)
V exilu císař o své milované chambertin přišel.
Na Elbě musel šetřit, anžto Ludvík XVIII. mu odmítl vyplácet
dohodnutou rentu. Musel se tedy spokojit s ordinérním místním vínem, které mu
prý alespoň připomínalo víno z jeho rodné Korsiky. Pocházelo z vinice poblíž
jeho „venkovského sídla“ San Martino, asi míli od Portoferraja, a Napoleon
nabádal své tamní „poddané“, aby si vinice náležitě hleděli. Vinice údajně dosud
existuje a kdo dnes mohl ochutnat vzorek tamní produkce, hodnotí jej zdvořile
jako „dosti průměrný“...
Ještě horší to bylo na Svaté Heleně. Při obecně známé
nesnadné dostupnosti ostrova, omezenému rozpočtu na vydržování vyhnanců a
napjatým vztahům se správou ostrova nepřipadalo nějaké chambertin v úvahu.
Žalářníci ostatně považovali takovou „mánii“ pro chambertin za rozmar, jemuž by
bylo za daných okolností nepatřičné vyhovět. Objednávali tedy (i pro sebe) z
Francie jen podprůměrné bordeauxské víno, které nazývali klaret (což je
normálně lehce červené víno - něco mezi klasicky červeným a růžovým) a které
navíc při délce dopravy, podnebí ostrova a špatném skladování bylo takřka
nepitelné. Napoleon sám si na ně sice u guvernéra nestěžoval, jeho společníci
však otevřeně protestovali, že „to je víno, které ve Francii pijí jen
nejspodnější lidové vrstvy.“ Pan guvernér ovšem předstíral rozhořčení, řka s
vážnou tváří, že stůl „generála Bonaparta“ je zásoben stejně dobře, ne-li lépe,
než jeho vlastní, a že vůbec Francouzi jako vězňové kladou nepatřičné
požadavky...
Napoleon pak svým společníkům další stížnosti v této věci zakázal jakožto
malicherné a vzhledem k nechutnému vínu, po němž ho pálila žáha, začal dávat
přednost pramenité vodě.
Jen vzácně požádal o slzu šampaňského, které bylo vzhledem k ceně na ostrově
raritou, a opět je silně ředil vodou.
|
Víno z Constance dříve a téměř dnes
|
Na Svaté Heleně však bylo k mání ještě jedno víno jako nouzové
řešení, a sice jihoafrické víno z dodnes známé vinařské oblasti Constantia (francouzsky
Constance) necelých 10 km od Kapského města, na svazích Stolové hory (Table
Mountain). Tam se již koncem 17. století vyrábělo hlavně sladké dezertní víno
silně podobné maďarskému tokajskému, které se do Evropy vyváželo od r. 1761 a
záhy si získalo skvělou reputaci. Angličané si ho na Svatou Helenu nechávali
vozit i proto, že Jižní Afrika je ostrovu mnohem blíž než Evropa. Čili pokud
Hudson Lowe a spol. vybírali dodávky jak třeba, nemusela to být žádná břečka,
nad kterou by Francouzi na ostrově museli ohrnovat nos? V 19.-20. století
vinařství v Constantii značně poškodila fyloxera, až po r. 1980 je noví
majitelé obnovili a zaměřili se na výrobu klasických bílých vín - sauvignon a
sémillon, i červeného vína - buď kupáže: cabernet sauvignon 54%, merlot 23%, cabernet
franc 14 % a malbec 9 %, nebo z typicky jihoafrické odrůdy pinotage. V současnosti
je zejména tamní sauvignon řazen mezi špičková vína - asi proto si také loni
koupil tamní vinařství Klein Constantia český miliardář Z. Bakala za ekvivalent
půl miliardy Kč... Někteří dnešní prodejci se ohánějí tvrzením, že Napoleon na
Svaté Heleně si toto víno zamiloval, což se osobně nedomnívám, už proto, že
pocházelo od Angličanů. A bylo-li dezertní, těžko ho mohl konzumovat při jídle,
nanejvýš mezi jídly nebo jen tak, a nikoli v takovém množství jako chambertin. Ale
pil ho - právě do tohoto vína mu údajně Montholon či někdo jiný přidával
arsenik.
Napoleona se samozřejmě zmocnil současný vinařský marketing
a hezkých pár vín má dnes Napoleona na etiketě, zejména ovšem těch běžných - ta
opravdu vynikající včetně Chambertinu se Napoleonem ohánět nepotřebují. Názorný
příklad tentokrát z jiného soudku a jiného konce Francie - z Bordeaux:
„Když v r. 1809 (sic) vyprovázela císařovna Josefína svého
chotě na cestu do Španělska, pocítila při cestě kolem jedné vinice naléhavou
potřebu. Vyhledala tedy na konci vinice příhodný koutek, kde si ulevila. Od té
doby tato vinice zapsaná v katastru jako Congaillard (dnes obec Marsas)
produkuje vína těšící se úctyhodné pověsti.“ Toto víno se dodnes hrdě prodává
pod ochrannou známkou „Císařovnin záchodek“, kvalitou se ale řadí mezi obyčejná
bordeaux...
A úplně závěrem mi dovolte citát z pozdější doby, který
vzdává císařovu vínu svéráznou poctu:
„Zapomněl jsem, kde to bylo i jak se ta holka jmenovala, ale
víno... bylo Chambertin!“