ADMIRÁL ROŽESTVENSKIJ A REZAVÁ VRTULE

Tenhle poněkud provokativní nadpis je o náhodách, mojí drobné práci, která mi přinesla radost, a nadšení jiných, možná trochu způsobeném mou knihou CUŠIMA. Před časem jsem byl totiž požádán, abych napsal krátký životopis admirála Zinovije P. Rožestvenského pro booklet k připravované modelářské figurce. Už se objevila, na figurkářském veletrhu v Německu měla úspěch a pro "fajnšmekry", neboť je to malosériová sběratelská věc, je k mání i u nás. Elegantní zpracování bookletu v angličtině a češtině mi pohladilo duši a potěšilo... Ostatně, posuďte vše sami; admirál je ztvárněn podle přiložené litografie, a vydala jej firma 2dreamers (prolink http://www.2dreamers.cz/ je i v názvu).Tenhle výrobce je propojen i s firmou Rezavá vrtule (http://www.rezava-vrtule.cz/) s atraktivní nabídkou leccosů od leteckého kalendáře na rok 2016 přes trička s potiskem, atd.; no nechtěli byste triko s Clostermannovým Starým Karlem, např?
Text onoho bookletu přikládám, abyste neměli pocit, že tu dělám jen reklamu... Pokud jde o mou knihu, snad je něco ještě na trhu nebo ve skladu AKCENTu, mého dvorního vydavatele...

Vzteklý pes Rožestveskij

Ruský admirál Zinovij Petrovič Rožestvenskij (1848–1909) na sobě nese stigma prohry u Cušimy, jedné z největších porážek námořní války, které přinesla zkázu celé ruské 2. Tichooceánské eskadry, i incidentu u Dogger Bank, po němž chybělo málo, aby Velká Bitánie odhodila neutralita a vyhlásila po boku Japonska Rusku válku. Ani přezdívka Mad Dog, Vzteklý pes, jeho pověst nevylepšuje, a díky tomu všemu se zapomíná, kolik odvahy, umu i síly ducha bylo třeba, aby ruský admirál s různorodou eskadrou a nevycvičenými námořníky obeplul na trase z Kronštadtu do Korejského průlivu tři kontinenty, půlku světa a vedl ruské lodě přes tři oceány do předem ztracené, strategicky

Zdánlive snadná figura...

už marné bitvy.

V. P. Kostěnko, lodní inženýr na obrněnci Orel, popsal Rožestvenského jako nesmírně pracovitého, nikdy se neusmívajícího muže s ocelově pronikavým pohledem a tvrdě úsečnou řečí. Byl vysoký, statný, štíhlý a budil dojem člověka, ví, do čeho pluje, co si přeje získat, a o píď neuhne.

Krátce střižený a prošedivělý plnovous s nakrouceným knírem zakrýval sevřené rty, pronikavé oči ale potvrzovaly sílu vůle, sklon k sarkasmu i k impulzivnímu vzteku. Při pohledu na to, jak kapitáni špatně manévrují a dělostřelci bídně střílí, házel z můstku Kňaze Suvorova do moře dalekohledy jeden za druhým, až kapitánu Klapje-de-Kolongovi, jeho náčelníku štábu, začaly triedry za plavby k Cušimě docházet…! Měl pověst neúplatného muže, čímž byl v námořnictvu bílou vránou, u mnohých budil strach a na námořníky neváhal zdvihnout pěst, což ovšem nebylo na ruských lodích neobvyklé.

Velitel 2. Tichooceánské eskadry

a výsledek...

Narodil se podle ruského kalendáře 30. října (11. listopadu gregoriánského kalendáře) 1848, otec byl vojenský lékař a díky tomu mohl Zinovij Petrovič vstoupit jako šestnáctiletý do námořní kadetky v Kronštadtu. Pamatoval znovuzrození ruského námořnictva, zničeného v krymské válce, absolvoval Nikolajevskou dělostřeleckou akademii a roku 1877, kdy vypukla válka Ruska s Tureckem, se dočkal křtu ohněm. Jedenáctého července se jako dělostřelecký inspektor ocitl na ozbrojeném parníku Vesta ve tříhodinovém  boji tureckým obrněncem Fetkhi-Buland (Feth-i-Bülend, v překladu Velký původce vítězství), dokonce zasáhl kapitánský můstek a silnější lodi unikl. Epizodu zvěčnil na jednom plátně velký marinista Ajvazovskij, Rožestvenskij ale bral sklizenou slávu s rezervou. Pomáhal budovat bulharské námořnictvo, působil jako námořní atašé v Londýně, velel obrněnému Vladimir Monomach, s nímž doplul až do japonského Nagasaki, cvičil v Kronštadtu dělostřelce a v 1898 byl povýšen na kontradmirála. Po skvěle předvedených střelbách před zraky imperátora Mikuláše II. a generálního hlavního štábu námořnictva (Glavnyj morskyj štab). Když vypukla rusko-japonská válka (1904) a admirál Togo zablokoval 1. Tichooceánskou eskadru v Port-Arturu, byl Rožestvenskij jmenován velitelem narychlo vytvářené a různorodé 2. Tichooceánské eskadry, která měla obeplout půl světa a blokádu prorazit. V čele eskadry stanul skvělý organizátor, námořník i dělostřelec, který však měl oproti svým protivníkům jedinou, desítky let starou bojovou zkušenost a moderní způsob námořního znal jen z odborné literatury, zatímco Heihačiró Tógo, který bojoval už v čínsko-japonské válce, vítězil ve Žlutém moři nad admirály Makarovem a Vitgeftem.

Nové velení Rožestvenskému mu nikdo nezáviděl a on stál před nadlidským úkolem. Jádro loďstva, čtyři obrněnce třídy Borodino, se teprve dokončovaly, tři nestihly ani zkušební plavbu, posádky byly nové a nezkušené, odvedení mužici se mnohdy pro ně nepochopitelných strojů báli, kapitáni neuměli manévrovat ve formacích a ruský výcvik se naprosto nevěnoval taktice či součinnosti námořního boje.

Booklet, fotolepty, obtisky...

Když zvedla 2. Tichooceánská 29. srpna/11. září v Kronštadtu kotvy, vědělo se už, že admirál Makarov zemřel při marném pokusu vyplout z Port-Arthuru a jeho nástupce Vitgeft že padl na můstku Cesareviče, aniž by dokázal blokádu prorazit. Zinovij Petrovič se snažil imperátorovi vysvětlit, že na vysvobození 1. Tichooceánské je pozdě, dostal však neproveditelný rozkaz:

„Dosáhnout Port Arturu a společně s 1. eskadrou ovládnout Japonské moře.“

Co si myslel, za něj nejspíš řekl na banketu na rozloučenou velitel obrněnce Imperator Alexandr III. Buchvostov:

„Obávám se, že cestou na Dálný východ přijdeme o polovinu eskadry. Nu což. Snad to tak zlé nebude a my přece jen s pomocí Boží doplujeme tam, kam nás posílají. Pak nás ale rozbije Tógó. Mají lepší lodě a jsou to opravdoví námořníci. Slíbit vám mohu jedinou věc. Zemřeme, ale nikdy se nevzdáme.“

Dne 2./15. října 1904 opustila eskadra vedená Rožestvenského vlajkovým obrněncem Kňaz Suvorov Libavu a krátce na to i ruské vody. Vyrazila na cestu, která neměla v historii námořních válek obdoby.

Odysea kolem světa

Byla to epická plavba se spoustou těžkostí, neboť Británie stranila Japonsku, Francie zachovávala neutralitu a těmto velmocím patřila většina přístavů u afrických i asijských břehů. Uhlí i zásoby se doplňovaly většinou na moři z německých parníků, za plavby se opravovalo, cvičily taktické sestavy, obraty a občas i střelba, navíc vládly obavy z japonské diverze, z torpédového útoku, což vše dohromady vedlo už na počátku plavby nedaleko anglických břehů k nočnímu incidentu s palbou na rybářské lodě. Hullský incident u Dogger Bank, jak se mu říkalo, obrátil veřejné mínění proti Rusům a jen málo scházelo k válce s Velkou Británií, největší silou na moři.

U severní Afriky se loďstvo rozdělilo na dvě části, z nichž ta mohutnější pak kontinent obeplouvala a menší proplula Suezem. Obě uskupení se setkala v lednu 1905 u severozápadního cípu Madagaskaru, jenže Port Artur 2. ledna 1905 kapituloval a Tichooceánská eskadra v něm přestala existovat. Plout

Litografie, která byla předlohou modelu

dál nemělo smysl, Petrohrad ale na rozkazech trval a ke všemu vypravil 3. Tichooceánskou eskadru, poslepovanou ze zoufale zastaralých obrněnců. Rožestvenskij, povýšený krátce po vyplutí na viceadmirála, odmítl na uskupení „samotopů“ (tak těmto posilám říkal) čekat a vydal se přes Indický oceán k Tichomoří! Cestou cvičil dělostřelce, jak mu to zásoby munice umožňovaly, procvičoval taktické manévry, viděl však, že výsledky nejsou valné. Třetí Tichooceánská jej přesto 26. dubna/9. května u Camranh Bay dohnala a vše plulo dál vstříc osudu.

Připravit se na bitvu  

Rozkaz č. 229, vydaný v týž den, nezastíral, že Japonci mají převahu v rychlosti lodí, bojových zkušenostech a střelecké praxi, říkal však, že jeho záměrem je nepozorovaně a rychle proplout Korejským průlivem směrem k Vladivostoku. Dne 13./26. května v 16:30 Rožestvenskij vyslat signál:

„Připravit se na bitvu.“

Měl slabou naději, že déšť spolu s mlhou plavidla před zraky japonských hlídek skryje…Tógó ovšem poměrně úzký Korejský průliv hlídal jak od Koreje, tak od japonských břehů, jeho křižníky Rusy objevily a on v 6:30 ráno 14./27. května vyplul. Rožestvenskij změnil sestavu do jediné kýlové linie (v pořadí Kňaz Suvorov, Imperator Alexandr III., Borodino, Orel), kolem 12:30 ale velel obrat čtveřice čelních obrněnců postupně (za sebou) na pravobok a poté na levobok, aby na pravoboku, odkud očekával boj, vytvořil novou krycí kýlovou linii. Závěr obratu se nepovedl, někteří nepochopili, zda mají otáčet „všichni naráz“ či „postupně“ (v prvním případě by se vytvořila linie vedle sebe plovoucí čtveřice) a vznikl zmatek. Když se čtyři obrněnce konečně srovnaly do kýlové linie a nabíraly rychlost, aby se znovu zařadily do čela před Osljabju, vedoucí 2. divizi, objevily se v protisměru hlavní Tógóovy síly. Překřížily Rožestvenského kurz obratem na pravobok, čímž položili k nepříteli příčku ve smyslu „T“ (což byl vysněný manévr admirálů, který vydával nepřátele jejich plné palbě a minimalizoval protivníkovu odvetu), vzdálily se po kolmici na jeho plavební dráhu a začaly provádět levoboční obrat. Dokončily jej dřív, než Rožestvenskij uskutečnil spojení dvou čelních kolon do jedné, pluly teď přibližně paralelně a pálily obdivuhodně přesně. Ruské lodě sice odpovídaly, ne však plnou silou, neboť Borodino a Orel byly dosud v zákrytu za Osljabjou. Ten inkasoval první těžké zásahy, po dvaceti minutách od začátku bitvy, ve 14:25/14:45 (první čas je ruský, od japonského se lišil dvacet minut) vybočil, ve 14:40/15:00 se položil na levý bok a krátce nato klesl ke dnu.

Krása detailu

V minutách prohraná bitva

Deset až patnáct minut předtím kulminovalo peklo na vlajkovém Kňazi Suvorovi, jemuž se ve 14:26/14:46 zaseklo kormidlo. Loď pomalu, bezmocně kroužila a japonské trhavotříštivé granáty ji měnily v planoucí vrak. Rožestvenskij ztratil možnost velet flotě a nakonec jej se štábem převzal torpédoborec Bujnyj. Linii nyní vedl Imperator Alexandr III. kapitána Buchvostova, který nečekaně změnil kurs k severu, proti nepříteli. Chtěl proplout za záděmi hlavního uskupení, což Tógóa donutilo k opatrnosti, i tato loď se ale měnila ve vrak, zaostávala a do čela se dostalo Borodino. Bitva byla vlastně prohraná v první půlhodině a nyní už Japonci likvidovali jedno plavidlo po druhém počínaje těmi nejtěžšími.

Kolem 18:30/18:50 nadešla poslední chvíle obrněnce Imperator Alexandr III. a jeho konec popsal mičman Engelhardt z Admirala Nachimova takto:

„Alexandr III. se nakláněl víc a víc. Pak se tak rychle, že nikdo nedokázal podat pomocnou ruku, položil na bok, vzápětí se celý převrhl a nedlouho nato zmizel pod vodou. Z nakloněného levého boku se sypala posádka. Paluba se rychle dotkla vody a objevily se šrouby (levý ještě pracoval). Pak se rychle převrátil. Poslední z těch, kteří hledali záchranu, se škrábali na bok, když už ležel téměř vodorovně. Ti lidé se rychle hnali kupředu (20–30 lidí) na kýl, pak se obrněnec převrhl. V kruhu kolem plavaly stovky hlav…“

            Na hladině z něj nezůstal nikdo!

Borodino vybuchlo v 19:23 a přežil jediný námořník.

Bezmocného Kňaze Suvorova dorazily japonské torpédoborce a on klesl v 19:30 (japonského času) ke dnu.

Vzteklý pes se dostal i na čokolády...

„Sotva se už podobal válečné lodi. Uvnitř hořel a z děr v jeho boku i ze střílen vyrážely plamenné jazyky. Nad palubou se převalovaly husté chomáče černého dýmu a celý jeho vzhled byl nepopsatelně jímavý. Otáčel se na pravobok i na levobok, jako kdyby se snažil uniknout, přičemž se dvě či tři záďová děla, vše, co mu zůstalo, stále hrdinně bránila…,“ uvedla relace japonského admirála Kataoky

Ruské štábní dějiny dodaly, že loď do poslední chvíle střílela ze dvou 75 mm děl. Poničeného Orla nejspíš zachránila tma, snášející se na vodní plochu.

Bonus, který v mé knize není; jeden z obrněných křižníků třídy Peresvět

Dohra

To, co zbylo, plulo nocí dál k severu, z ruských lodí se ale stala lovná zvěř. Nazítří dopoledne se admirál Něbogatov, který převzal po Rožestvenském velení, vzdal. V 15:25 udělal totéž i torpédoborec Bědovyj, na nějž přenesli z Bujného raněného admirála. Ten byl nejspíš v bezvědomí a o vztyčení bílé vlajky nevěděl!

Bitva skončila děsivou bilancí. Z osmi obrněnců jich bylo šest potopeno a dva zajaty. Z devíti křižníků jich kleslo ke dnu pět. Tři (mezi nimi proslulá Avrora) unikly na Manilu, kde byly internovány, a jeden dokázal doplout do Vladivostoku. Ze tří obrněnců pobřežní obrany zajali Japonci dva, třetí zničili. Torpédoborců se potopilo pět z devíti.

Cušima znamenala pro Rusko konec všech nadějí a definitivní prohru celé války s Japonskem. Rožestvenskij, jejž v japonské nemocnici navštívil Tógó, se vrátil ze zajetí koncem roku 1905 a soud, který zasedl, jej v létě 1906 zprostil veškeré viny, on sám sebe ale soudil mnohem přísněji. Zemřel nečekaně na Nový rok 1909 (podle pravoslavného kalendáře 14. ledna).

Jiří Kovařík

Bonbónek z Rezavé vrtule: tričko s autorem Velkého cirkusu..., např,

 

CUŠIMA-KNIHA O NÁMOŘNÍ BITVĚ PRÁVĚ VYCHÁZÍ

S náramnou radostí si vás dovolím upozornit, že v následujícím týdnu by se měla na knihkupeckých pultech objevit další moje kniha, tentokrát na zcela nenapoleonské téma. Jmenuje se CUŠIMA, nese podtitul Poslední bitva rusko-japonské války na moři a je o epické, bezpříkladné plavbě 2. tichooceánské eskadry admirála Rožestvenského z Baltu do Japonského moře, kde ji až na pár výjimek celou zničilo ve dvoudenní bitvě, jaká nemá v historii obdoby, japonské loďstvo admirála Tógóa. Text provází 184 černobílých ilustrací (včetně nákresů všech lodí obou stran v tematických blocích na koncích kapitol), osmistránková barevná příloha a dvanáct map. Pokud máte s knihkupci problémy, můžete si ji objednat u AKCENTu (které vám ji pošle s 25% slevou); prolink na něj vkládám do nadpisu. A jak je už zvykem, přikládám jednu epickou kapitolu na ochutnání, což kořením ukázkami grafického zpracování knihy.

Osljabja jde ke dnu

(Ukázka kapitoly z knihy CUŠIMA)

Osljabja, dosti krutě v oněch šestnácti minutách poničená, už nebojovala s nepřítelem, ale o přežití. Další granát pak dopadl do uhelné jámy č. 10 a rozervaným bokem se valila dovnitř voda. Pracovní komanda pod velením kapitána 2. stupně Pochvisněva, lodního inženýra Značinského a mechanika poručíka Uspenského začala bojovat o záchranu lodi, jedovaté plyny po výbuchu jim ale znemožňovaly práci v uhelném bunkru, v němž ani elektrické svítilny nedokázaly prosvítit vzduch plný černého prachu. Přestože se všemožně snažili otvor ucpat, podepřít ucpávky a zabránit moři v cestě dovnitř, nořila se loď přídí ještě víc a ke všemu se začínala naklánět. Kvůli vyrovnání náklonu se zatopily koridory na pravoboku a s nimi i skladiště střeliva, zanoření však snižovalo rychlost i ztěžovalo ovládání plavidla a japonská palba nepolevovala. Nástavby byly poničené, utrpěl velitelský můstek, jehož podpěry se hroutily, i stožár s vlajkou, která musela být přenesena. Přední dělová věž dostala zásah takřka v téže chvíli, jako zmíněná uhelná komora; granát prorazil střechu, vybuchl uvnitř, pobil téměř celou obsluhu, zničil přístroje, vytrhl děla z lafet a vše doslova vyrval z uložení v barbetě. Mičman Majkov, velitel věže, který zůstal jako zázrakem naživu, přešel s pár dalšími k dělům v levoboční kasematě, aby pokračovali v boji. Schopnost obrněnce vzdorovat palbou slábla, i když horní baterie v bocích zůstala dobrou půlhodinu od začátku boje nepoškozená a odpovídala Japoncům jak šestipalcovými děly, tak ráží 75 mm. Pak byla zasažena přední kasemata a krom toho se zvyšoval boční i podélný náklon natolik, že to znesnadňovalo a nakonec znemožnilo zaměřování. Množství vody v děravém trupu zvyšovaly i požární hadice, s nimiž se námořníci snažili zabránit šíření ohně, moře se dralo ventilačními trubkami a v důsledku zatopení i poškození přestávala na mnoha místech fungovat elektřina. Všechna vnitřní pojítka oněměla a důstojníkům z některých úseků nezbylo než námořníky evakuovat na přímý rozkaz.

„Obrněnec nyní ostřelovalo nejméně šest japonských křižníků. Moře se kolem jen vařilo. Při zásazích do bočních pancířů v čáře ponoru vybuchovaly, zvedajíce do výše komínů ohromné sloupy vody, které se pak řítily na loď, zaplavujíce celou horní palubu a dělové věže. Sténání, chroptění umírajících, naříkání zmrzačených a šílících hrůzou se mísilo s burácením výbuchů, praskáním plamenů a řinkotem drceného železa. Dělostřelectvo, vyřazené z boje, zmlklo. Velitel jednoho z plutongů, poručík Nedermiller, propustil svoje dělostřelce, a když viděl, že je situace beznadějná, zastřelil se. Všechny nadstavy lodi byly zachváceny ohněm. Plameny šlehaly pod můstkem na zádi. Na spardek se z horní paluby valil hustý dým a průniky i trhlinami vyrážely tančící ohnivé jazyky. Hořely důstojnické a admirálské ubikace. Lidé z hasičských oddílů se míhali v oblacích dýmu jako přízraky. Obrněnec Osljabja, zabořen přídí do moře až po průvlačnice, nemohl se už bránit; rozbit a zmrzačen se jen stěží pohyboval a bezmocně očekával svůj konečný zánik. A ten neváhal přijít s novou rozhodující trhlinou. Dvacetipudový granát zasáhl bok lodi právě uprostřed na čáře ponoru mezi stanovištěm levého torpédního přístroje a koupelnami. Nýty, kterými byly upevněny pancéřové pláty, byly už tak otřesené, že při každé nové ráně odpadaly jako omítka na staré budově. Na to místo dopadl ještě jeden granát a prorazil v boku celá vrata, jimiž by byl mohl projet kočár. Do nitra lodi se řítila voda, rozlévala se po svahu dělové paluby a vnikala do muničních sklepů. K vyspravení otvoru poslali skladištní oddíl v čele s inženýrem Zmačinským. Marně se lidé snažili ucpat otvor dřevěnými terči, podpírajíce je trámy: vlny podpěry vyrážely a bylo nutno pracovat po pás ve vodě. Vychýlení se začalo rychle zvětšovat,“ takto, s trochou fabulace, ale na základě autentických svědectví, popsal poslední chvíle lodi Novikov.

Osljabja vybočil ve 14:25/14:45 vpravo, mimo kýlovou linii floty, v níž se dosud potácel. Přišel rozkaz zastavit všechny tři stroje tak, aby lodní šrouby nedrtily ty, kteří se vrhnou do moře, až půjde loď ke dnu, a strojníci opouštěli strojovnu, byť z důstojníků a praporčíků se odtud nezachránil ani jediný. Poručík Kazmičev poručil své obsluze vyklidit zadní, dosud neporušenou věž, z níž už se nedalo po nepříteli pálit, a stejně si krátce nato počínali i velitelé posledních kasematových zbraní. Po jednatřiceti minutách od prvních velkých škod dosáhl náklon už jen stěží ovladatelné lodi 12^o, přesto loď plula přibližně dalších pět minut paralelně s eskadrou a na pravoboku od ní, pak se ale začala stáčet do velkého kruhu.

„Kolem 2 hodin 20 min silně poničený Osljabja s rozbitou příďovou částí, přední desetipalcovou dělovou věží a přední šestipalcovou kasematou, s náklonem okolo 12^o na levobok a požárem na rostrech vybočil napravo ze sestavy a takřka současně s ním se napravo odvalil obrněnec Borodino. Tímto způsobem se Osljabja, Borodino a Orel téměř semkly a nepřítel neprodleně přenesl na tyto tři lodě palbu. Ve 2.26 přestalo na Suvorovu fungovat kormidlo,“ stojí v sedmém svazku ruských štábních dějin.

Nechme osud Borodina, Orla a dalších lodí stranou, berme tuto informaci jen jako nastínění souhrnného obrazu bitvy na ruském čele i celkové situace a soustřeďme se na obrněnec typu Peresvět, přesněji na jeho hořký konec s posledními minutami existence.

Na tyto okamžiky vzpomínal torpédový důstojník poručík Sablin, který se z lodi zachránil a měl ještě zažít zánik Dmitrije Donského:

„Když jsem viděl, že je zkáza Osljabji nevyhnutelná, seběhl jsem na ubytovací palubu a velel: ,Všichni z paluby pryč!‛. Já sám odešel na horní můstek, abych veliteli hlásil, co jsem udělal a jaké jsem vydal rozkazy. Mužstvo začalo ubytovací palubu opouštět až po mém rozkazu. Do té doby ani jeden muž neopustil svoje místo bez souhlasu mého či mičmana Ivanova. (…) Když jsem vyšplhal na můstek, spatřil jsem v bojové místnosti velitele, staršího dělostřeleckého důstojníka a praporčíka Boldyreva. Veliteli jsem vše hlásil a velitel mi odpověděl: ,Ano, potápíme se, sbohem.‛. Všichni jsme se rozloučili. V té chvíli byl náklon tak veliký, že jsem se musel chytit za sloupek plachtového přístřešku vpravo od budky. Převracející se loď odhodila do vody všechny, co se na můstku nacházeli. Velitel se mezi zachráněnými neobjevil.“

Kapitán 1. stupně Vladimír Josifovič Ber byl podle Novikova starý mládenec přibližně pětačtyřicetiletý, s lysou hlavou, mírně prošedivělým hnědým knírem, plnovousem a velkým hrbatým nosem. Měl rád dobré jídlo, elegantní oděv, dámské společnosti se vůbec nevyhýbal, byť nezvykle málo pil. Uměl několik jazyků, pobýval v USA, kde přebíral obrněnec Retvizan i křižník Varjag, pracoval jako námořní atašé ve Francii a jako nadřízený patřil nejspíš mezi puntičkáře, kontrolující čistotu na své lodi v bílých rukavicích a rozdílející neúprosně tresty, což mu na oblibě u mužstva nepřidávalo. Po Felkerzamově smrti velel formálně 2. obrněnému odřadu, v praxi si tak ale nepočínal (a těžko vlastně mohl, když měla Felkerzamova smrt zůstat v tajnosti). Hned na začátku boje utržil zranění, přesto byl plně při vědomí a schopný rozhodovat i velet. Stál ve velitelské věži, kterou už střepiny uvnitř poničily, přežil tu nejspíš jako jeden z mála a s cigaretou v ústech vydal rozkaz k opuštění umírající lodi, sám však chtěl zjevně zemřít se svou lodí. 

„Na můstku byli právě poručík Sablin, starší dělostřelecký důstojník Genke a praporčík Boldyrev. Z velitelské věže k nim vyšel Ber, bez čepice a s krvavou ránou na lysé hlavě, ale s cigaretou v ústech. Přidržel se sloupku plachtového přístřešku, široce se rozkročil a řekl svým důstojníkům:

,Ano, toneme, sbohem.ʽ

Pak naposledy vtáhl kouř z cigarety a burácivě zavelel:

,Zachraň se, kdo můžeš! Přes palubu! Pospěšte! Rychle přes palubu!ʽ

Ale vhodná chvíle už byla ta tam…,“ pokračoval v příběhu Novikov-Priboj.

Dodejme ještě další odstavec z knihy tohoto autora, v němž složil kapitánu Berovi nelíčený hold:

„Velitel Ber, nedbaje vzrůstajícího požáru kolem sebe, neopouštěl svůj můstek, všichni viděli, že je rozhodnut zahynout se svou lodí. Zdálo se, že všechna jeho péče směřovala jen k tomu, aby se jeho podřízení mohli řádně zachránit. Držel se rukama za sloupek stanového přístřešku, téměř na něm visel, a snaže se překřičet nářek ostatních, nařizoval:

,Dál od lodi! K čertu, stáhne vás vír! Plavte dál!ʽ

V této chvíli, před tváří smrti, byl nádherný.“

Ve 14:40 ruského času se Osljabja položil na levý bok a v devadesátistupňovém náklonu plul pár vteřin. Ze zbytků třech komínů se stále valil dým, klesající na hladinu a zčásti tak zakrývající Japoncům výstřel. Pak se obrněnec převrátil a před očima posledních lodí Něbogatovova uskupení klesal ke dnu.

„Statečná loď, první, která nastavila hruď nepříteli a první i zahynula. Už vybočila z řady. Sisoj Velikij a další lodě proplouvaly kolem. Obklopený dýmem, silně nakloněný na levobok a s rozervanou přídí, zanořenou až po kotevní skluzy, se sraženým zadním komínem a bez přední věže nabral Osljabja opačný kurz, ocitl se na traverzu vpravo 10 kabelů od Avrory a, zasahovaný dalšími a dalšími granáty, prožíval agónii. Zarýval se přídí, začal se pokládat na levý bok, klesl na něj, přes komíny se převalila voda, odhalil bezmocně se otáčející pravý lodní šroub. Lidé, kteří předtím šplhali přes boky do vody, nezadržitelně padali z nejrůznějších míst paluby i z otvorů, a v této poloze, aniž plně zvedl kýl vzhůru, šla loď ke dnu. Lidé se snažili dostat od vodního víru, chytali se plovoucích předmětů, skákali…,“ psal Vladimír Kravčenko, lodní lékař, plující onoho dne na Avroře.

A jeden z těch, co zánik sledovali z Něbogatovových lodí, dodal:

„Nedej Bože, aby někdy musel ruský námořník znovu spatřit obraz, který se otevřel mým očím a byl prvním z řady hrůz onoho dne. Osljabja, který se k nám obrátil přídí, ležel plně na levém boku. Obnažená část pravého boku, skrytá předtím pod hladinou, vypadala jako hora a na hřebeni té hory se hemžilo mraveniště lidí nakupených v očekávání poslední minuty… A ta minuta, ta na sebe nenechala čekat. Osljabja se převrátil celý, vzduch proťaly šrouby, vynořil se kýl, a pak byl všemu konec...“

Obrněnec typu Peresvět, k němuž patřil i Osljabja

Ruské štábní dějiny se omezily jen na velmi lakonické konstatování:

„Kolem 2 hodin 40 min se Osljabja před očima celé eskadry převrátil; okamžitě k němu vypluly Bravyj, Bujnyj, Bystryj a Svir, které zachránily několik důstojníků a kolem poloviny podřízených členů posádky.“

Mimořádně dramatické a svrchovaně autentické svědectví o zániku obrněnce zanechal kapitán torpédoborce Bujnyj Nikolaj Nikolajevič Kolomejcev (či Kolomejcov):

„Kolem 3 hod. spatřen náklon Osljabji na levobok a já to vše sledoval v očekávání, že vypluje ze sestavy. Zanedlouho se obrněnec položil na levý bok. Plnou parou jsem se k němu přiblížil, doplul téměř vedle něj a dal zpětný chod, protože v téže chvíli lehl Osljabja na levý bok, ukázal pravý šroub i hřídel a šel ke dnu přídí napřed. Stroje měl už zastavené. Na hladině mezi vyvrženými troskami zůstalo kolem 300 lidí, část z nich plavala sama, jiní se chytali vyvrženého a rozbitého člunu, parního kutru a různých úlomků. Všichni křičeli o pomoc a byl to hrozný obraz! Spustil jsem člun a poslal na něm mičmana Chrabro-Vasiljevského, aby sebral ty, co plavali daleko. Sám jsem se držel v závětří a zachraňoval ty, kteří se přiblížili (…).

Admirál Felkerzam mezi zachráněnými stále nebyl, což mě velice mrzelo, než mi nakonec zachránění důstojníci sdělili, že umřel už desátého a je v rakvi v kapli obrněnce, kde čeká na pohřeb ve Vladivostoku.

V tu dobu připluly ještě minomosce Bravyj, jakož i Bezuprečnyj i další, a i když čluny nespustily, myslím, že se jim podařilo nemálo lidí zachránit.

Nakonec připlul Bědovyj, jehož objevení se mne zarazilo, neboť jsem viděl, že Suvorov opustil sestavu. Bědovyj se měl samozřejmě nacházet tam, aby poskytl pomoc veliteli eskadry.

Zatímco jsme stáli v místě zániku Osljabji, proplula naše eskadra kolem nás a k nám se začaly přibližovat japonské křižníky, tisknoucí eskadru zezadu.

Všichni byli zachraňováním lidí tak pohlceni, že si nepřítele všimli, až když spustil prudkou palbu, pobíjející plavající lidi.

Naše minonosce se teď ještě nevzdalovaly…“

Nemohly se vzdálit, v moři stále plavali lidé a Kolomejcev musel čekat na svůj přeplněný člun. Teprve, když nalodil dvě stovky lidí a vyzdvihl loďku, mohl opětovat palbu (což byl vzhledem k ráži jediného děla akt spíše symbolický) a v 15:30 plnou parou zmizet. 

Čas, kdy Osljabja zmizela pod hladinou, byl podle japonských štábních dějin 14:50 hodin, což by mělo odpovídat ruskému času 14:30 (ruské dějiny uvádějí 14:20), desetiminutová diference ruského a japonského údaje ale nehraje tak velkou roli...

Přes 480 mužů kleslo s Osljabjou ke dnu, či zemřelo na následky zranění; byli mezi nimi kapitán Ber, starší důstojník Pochvisněv, starší dělostřelecký důstojník Genke, starší murmanský důstojník Ďjačenkov, jedním slovem většina velitelského sboru. Ty, co zápasili o život v moři, lovil zprostřed plovoucích trosek vedle Bujného i torpédoborec Bravyj. Do oněch míst však vedly dál hustou palbu Urijúovy lehké křižníky a Blestjaščij, jenž rovněž vyplul zachraňovat nebožáky, zaplatil za obětavost smrtí svého velitele, kapitána 2. stupně Šamova. Další trosečníky braly na palubu Bystryj i parník Svir, které pak většinu zachráněných předávaly na pancéřový křižník Dmitrij Donskoj. Zachránilo se 376 lidí, pět ale ještě zahyne na Bravém a 22 na Dmitriji Donském…

Novikov ještě dodal:

„Ze strojníků a mechaniků se nedostal z lodi ani jeden. Všichni, všech dvě stě lidí, zůstalo uzavřeno ve svých strojovnách. Každý námořník si dovede představit, co se s nimi stalo. Když se obrněnec převracel, padali všichni hlavou dolů zároveň s předměty, které nebyly připevněny. V horké tmě splýval jejich nářek s rachotem a třeskotem padajících břemen. Jeden ze tří strojů ještě nějakou chvíli pracoval a ty, kteří naň spadli, trhal. Voda nevnikla do těchto uzavřených prostor hned. To znamená, že ti, kteří nebyli zabiti, ještě dlouho zůstávali na živu, řítíce se na dno mořské hlubiny. A možná uplynula nejedna hodina, než je smrt osvobodila.“

Spolu s nimi našel věčný hrob v trupu Osljabji mrtvý Felkerzam, jemuž se tak dostalo gigantického náhrobku, o který by bezpochyby vůbec nestál... Podle Novikova-Priboje se sice rakev z trosek vyprostila, vyplula na hladinu a pohupovala se na vlnách, to však je s největší pravděpodobností na efekt cílená fabulace hodně beletrizujícího pamětníka.

Olender na základě dostupných zpráv i výpovědí odhadoval, že tento nešťastný obrněnce dostal 9 až 10 zásahů rážemi 305–254 mm, 20 zásahů ráží v rozmezí 229–203 mm a 25 rážemi 152–120 mm. Jím publikovaná statistika uvádí (polarizací různících se údajů), že bylo zabito 531 a raněno 76 osob, což znamená celkem 607 mužů. Je to obrovské číslo, zdaleka však ne největší na ruských lodích v průběhu bitvy u Cušimy…

PORT ARTUR, TŘETÍ A ZÁVĚREČNÝ DÍL KNIHY MILANA JELÍNKA

 Stejně jako já čekají mnozí z vás netrpělivě na třetí a závěrečný svazek knihy Milana Jelínka o rusko-japonské válce, Port Arturu a všem, co je s těmito událostmi spojeno. Zpráva od vydavatele, kterého máme společného, tj. od AKCENTu, říká, že se tento týden konečně dočkáme a že kniha s názvem Rusko-japonská válka-Port Artur 1904-1905 s podtitulem Zánik eskadry, pád pevnosti jde  na knihkupecké pulty. Prolink na druhý svazek, kterž vyšel loni, dávám do nadpisu a o tom prvním jsem psal 29. 9. 2010, takže pokud vám unikl, račte si jej přes vyhledávač v záhlaví blogu nalistovat; heslo "Port Artur" by vám jej mělo najít. Prolink na Akcent najdete v obdélníčku vlevo na straně, to pokud chcete objednávat. Milan Jelínek navíc vyhověl obratem mé prosbě a poslal ukázku z textu i s pár doprovodnými obrázky. Zde je:

Na přelomu července a srpna 1904 se japonská III. armáda gen. M. Nogiho přiblížila k perimetru Port Arturu a nastalo přímé obléhání pevnosti. Prvním znamením toho bylo pro ruské obránce ostřelování přístavu a eskadry, která už měsíce nevyplouvala, neboť příkaz zněl „zachovat I. Tichooceánskou na dobu, kdy na Dálný východ dopluje posilové loďstvo – II. Tichooceánská eskadra“; tu ovšem její velitel,  k-adm. Z. P. Rožestvenskij ještě teprve formoval na Baltickém moři a do října t. r,. měl věru co dělat… Nyní se situace portarturského jádra I. Tichooceánské změnila, neboť hrozilo, že jejích šest bitevních obrněnců, pancéřový křižník, několik lehkých křižníků a asi patnáct torpédoborců a další lodě rozstřílejí 120mm a 152mm děla Japonců (a to měl Nogi dostat ještě 280mm pobřežní houfnice) jako „hejno spících kachen“. Dočasný velitel I. Tichooceánské eskadry, k-adm. V. K. Vitgeft, se vyplout s eskadrou zdráhal – tvrdil,  že jeho loďstvo se do spásného Vladivostoku japonskou přesilou neprobije (adm. Tógo měl však tehdy sice víc křižníků, ale bitevní lodě jen čtyři), že zbraně a posádky lodí eskadry mohou více posloužit při obraně pevnosti… Marně! Vrchní velení – generalita i admiralita, ba sám car žádali, aby I. Tichooceánská Port Artur opustila a pokusila se probít do Vladivostoku, kde by aspoň její část mohla pak vyčkat připlutí posilového loďstva a vytvořit s ním kýženou přesilu. A Port Artur by si oddechl, protože pak by už Japonci neměli zájem pevnost-základnu za obrovských ztrát dobývat; činili tak jen kvůli přítomnosti ruského loďstva, které stále ještě skýtalo hrozbu výpadů vůči námořní přepravě posilových jednotek a vojenského materiálu přes Žluté moře a Koreu pro hlavní bojiště rusko-japonské války, v oblasti mandžuského Liao-jangu (rus. Ljaojanu). A tak 10. srpna dopoledne I. Tichooceánská eskadra opustila pobřežní vody před Port Arturem a vyplula na jihovýchod, v naději, že se probije Korejským průlivem na Japonské moře… Japonské loďstvo, kotvící tou dobou nedaleko Port Arturu, vyplutí zachytilo a po poledni se k ruské eskadře přiblížilo na bojovou vzdálenost. Bitva, která pak začala, měla dvě fáze – v první Rusové přesilové japonské divize jakž tak vymanévroval, a také druhá pro ně začala nadějně, ba jevilo se, že eskadra se brzy dokáže skrýt v noční tmě, jenže když v podvečer byl nadvakrát zasažen můstek vlajkové lodi CESAREVIČ, kde ztratil život  starší „flagman“ eskadry Vitgeft, a jeho zástupce k-adm. Uchtomskij nevymyslel nic lepšího, než eskadru obrátit zpět k Port Arturu… Velitelé několika lodí však Uchotomského signál nerespektovali a veleli k pokračování průniku, když ne do Vladivostoku, tak aspoň do některého neutrálního přístavu – těmi nejbližšími byly britský Wej-haj-wej a německý Tsingtau na Šan-tungu a čínská Šang-haj… Jednou z lodí, která se po bitvě snažila Japonům uniknout, byl malý chráněný křižník NOVIK – díky senzačním referátům v tehdejším tisku o jeho bojové aktivitě námořní bojovník už takřka legendární. V knize „Port Artur III“ jsem mu věnoval tuto kapitolu.

POSLEDNÍ DNY KŘIŽNÍKU NOVIK

Paluba NOVIKU

Když se křižník pod velením kpt. 2. st. barona M. F. Šulce vymanil za zádí ASKOLDU z denního boje, měl jen minimální škody a šest zraněných. Až před 19. hodinou, kdy už NOVIK spěl k jihu, dopadly na loď tři granáty (zřejmě z JAKUMÓ) - sice nezpůsobily velké škody, ale zabily dva muže a dalšího zranily… Bylo velkým štěstím posádky křižníku, že Japonci se nadále zaměřovali hlavně na ASKOLD - flagmana oddílu křižníků. K němu se NOVIK hodlal co nejvíc přiblížit – jeho rychlost činila 24 uzlů…

Okolo 20:30 hod. už Japonci ani na ASKOLD, ani na NOVIK nestříleli. Tehdy však začaly na křižníku potíže se stroji – přehřívaly se chladiče, poté, co byla proražena nádrž s technickou vodou a do kotlů museli napouštět slanou, trubky v kotlích se rychle zanášely, spotřeba uhlí neúměrně stoupala… Problémy nevyvolal předchozí boj, nýbrž skutečnost, že NOVIK byl už šest měsíců v nepřetržité službě, většinou v bojové pohotovosti... Kapitán Šulc tedy nechal můstkovým reflektorem signalizovat na ASKOLD žádost o svolení snížit rychlost, ale ASKOLD neodpověděl, a tak NOVIK poslušně pokračoval v úplavu vlajkového křižníku… Jenže po půlnoci už byla situace ve strojovnách a kotelnách kritická. Šulc znovu nechal signalizovat na ASKOLD, zda může snížit rychlost, a jelikož se opět nedočkal odpovědi, dal zastavit stroje. Okolo 1:30 hod. se ASKOLD a NOVIK vzájemně ztratily z dohledu.

NOVIK stanul. Když pak rozebrali přehřáté chladiče, našli v nich prorezivělé, děravé trubky a nánosy řas, které lodní pumpa nasála s mořskou vodou… Chladiče dali jakž takž do pořádku a NOVIK se opět dal do pohybu, ale s kotli byly stále potíže – selhal jeden, pak druhý…, nad ránem pátý (z dvanácti). Křižník musel znovu zastavit a v kotelnách horečně pokračovaly opravářské práce…

Ráno se nedaleko objevil křižník DIANA (Liven), s nímž plul torpédoborec GROZOVOJ (Brovcyn). Lodě se přiblížily a jejich velitelé si vyměnili informace – DIANA a GROZOVOJ směřovaly do Šanghaje, Šulc sděloval, že NOVIK dopluje do Tsingtau, nabere uhlí a vyrazí do Vladivostoku. Velitelé lodí si popřáli mnoho štěstí, pokřikující posádky si zamávaly na rozloučenou a lodě se opět rozdělily…

Zpráva, že ruská eskadra a japonské loďstvo spolu 10. srpna odpoledne svedly bitvu a že některé ruské lodě po prohraném boji unikly, přišla do Tsingtau - německého přístavu v kolonizované enklávě na východě Šan-tungu - následujícího rána z Wej-haj-weje. Proto když se 11. srpna v 16:40 hod. na signálním stožáru u vjezdu do přístavu objevila vlajka, že k přístavu pluje ruská válečná loď, kde kdo spěchal na pobřeží, aby na vlastní oči viděl „poražence“. Tou lodí byl torpédoborec BESŠUMNYJ, ale za ním se blížil ruský křižník. Lidé ve východním přístavu napínali zrak… Ano, byl to malý NOVIK, o němž i sem týden co týden docházely skvělé zprávy a jenž se stával legendou rusko-japonské války! Dav na nábřeží (prý) mával a volal „vítejte“ a „sláva“… V 17:25 zakotvil BESŠUMNYJ, v 17:45 hod. NOVIK, načež se kpt. Šulc nechal dovézt na břeh, aby jednal s místními úřady o možnosti doplnit uhlí a provést nejnutnější opravy lodi. Nebyl čas – podle mezinárodního práva měl NOVIK sice možnost využívat veškerých zařízení přístavu a doplňovat uhlí, ale jenom po 24 hodin (šlo o finančně náročné záležitosti, které dodatečně hradil Petrohrad). Hrozilo také, že se před přístavem objeví japonské lodě a znemožní Rusům odplout… Opravy na lodi začaly už kolem 18. hodiny, a ihned po svolení velitele základny ve 21 hod. začala překládka paliva z německého uhelného parníku; maximální zásoba uhlí na NOVIKU činila 500 t, ale bylo možné přibrat ještě uhlí v pytlích, asi 10 t… Mezitím připlul do Tsingtau rozbitý CESAREVIČ. Šulc se dozvěděl, že Vitgeft byl skutečně zabit, že admirála Matuseviče a kapitána Ivanova se zraněními čeká převoz do místní nemocnice a že na lodi převzal velení kpt. 2. st. Šumov, ale na obrněnec jen poslal zprávu, že ráno NOVIK vypluje a pokusí se prorazit do Vladivostoku. Jinak však nechal velitel NOVIKU v přístavu rozšířit, že křižník popluje do Šanghaje… Kvůli spěchu NOVIK do 3:30 hod. nabral jen 250 t uhlí, takže asi 100 t uhlí do maximální zásoby chybělo. Také opravy nebyly dokončeny, neboť zejména s ohledem na možnou přítomnost Japonců bylo třeba co nejdříve Tsingtau opustit. 

NOVIK

Krátce po 4. hodině 12. srpna začal NOVIK vyplouvat z rejdy Tsingtau, vyprovázen jen pozdravy z CESAREVIČE a z nábřeží pohledy několika konzulárních úředníků a civilistů... Jakmile byl křižník na moři, zamířil k jihu, a teprve když kopce kolem Tsingtau zmizely za obzorem, křižník otočil na jihovýchod. Na čas se za ním prostor zavřel – NOVIK plul, neznámo kam… Kapitán 2. st. baron M. F. Šulc věděl z nedávných porad Výboru admirálů a velitelů lodí, že Japonci drží v Korejském průlivu silnou eskadru kvůli eliminaci činnosti vladivostockých křižníků, proto byl po bitvě 10. srpna a následné zastávce v Šanghaji ku doplnění uhlí rozhodnut pokusit se protáhnout svůj křižník do Vladivostoku nikoliv Korejským průlivem (délka plavby 1140 mil), nýbrž kolem východního pobřeží Japonska a pak buď Cugarským průlivem mezi japonskými ostrovy Hokkaidó a Honšú (2270 mil), nebo Kunaširským průlivem, či Jekatěrinským průlivem a La Pérousovým průlivem mezi Hokkaidó a Sachalinem (2510 mil). Ve velení křižníku sice panovaly pochybnosti, zda při umenšené zásobě uhlí a s nouzově opravenými kotli a stroji NOVIK zvládne plavbu, která - pokud Japonci křižník neobjeví - mohla trvat až týden, ale převažoval názor, že podaří-li se mu převzít uhlí z některé zadržené lodi, udrží-li se v technickém provozu kotle a stroje a popluje-li křižník nejmenší ekonomickou rychlostí, pak loď cestu zvládne. S tímto předsevzetím svého velení NOVIK opustil 12. srpna ráno Tsingtau. 

Plavba na jihovýchod probíhala dobře – Japonci křižník neobjevili, takže 14. srpna NOVIK šťastně od jihu obeplul ostrov Tanegašima (dn. Tanega-shima, jižně od Kjúšú) a podél japonského pobřeží se úspornou 10uzlovou rychlostí vydal západním prostorem Tichého oceánu k severovýchodu, ke vzdálenému ostrovu Mijakešima (dn. Miyjake-jima, náleží ke skupině ostrovů ležících před Saganským zálivem, v oblasti s hustou sítí plavebních tras, v jehož hloubi je Tokijský záliv). Ale už dalšího dne začaly z kotelen a strojoven přicházet znepokojující zprávy – praskaly trubky v kotlích, těsnění parovodů podfukovala, chladiče se znovu začaly přehřívat, ve strojích tlouklo a lodní trup rozechvívaly vibrace. K tomu, aby si NOVIK uchoval rychlost 10 uzlů, bylo třeba spalovat stále více uhlí, takže jestliže při normální funkci kotlů a strojů a úsporné rychlosti křižník spotřeboval 35 tun paliva za 24 hodin[1], nyní činila spotřeba 58 t/den. Šulc tedy rozhodl, že NOVIK bude pokračovat na dva stroje, a třetí se bude opravovat, po skončení opravy se zapojí a bude se pracovat na jiném. Stalo se a skutečně se pak podařilo spotřebu uhlí snížit na 50 t/den, což ale i tak byla kritická hodnota. Proto se v topeništích začalo spalovat vše, co se dalo pozbýt a hořelo, byť k tomu bylo třeba přiléval olej. Spotřeba uhlí pak klesla na 36 t/den, i tak však bylo zřejmé, že se plavbu křižníku nepodaří prodloužit.

A byl tu ještě jeden problém, o němž Rusové zatím nevěděli. NOVIK poté, co se stočil na severovýchod a plul podél východního ústí průlivu Bungó (mezi ostrovy Kjúšú a Šikóku), byl spatřen a identifikován ze vzdáleného japonského parníku. Zpráva o výskytu a pohybu ruského křižníku se dostala až do hlavního námořního štábu v Tokiu, načež jeho náčelník admirál S. Itó poslal depeši veliteli odřadu pancéřových křižníků admirálu H. Kamimurovi, aby ke stíhání ruské válečné lodi vyčlenil dva chráněné křižníky s přiměřenými parametry. Byly určeny: zánovní, velký dvoukomínový ČITOSE s děly 2x 203 mm, 10x 120 mm, 12x 76 mm, s rychlostí až 21 uzlů, a nový, ale menší, tříkomínový CUŠIMA, s děly 6x 152 mm a 10x 76 mm a rychlostí 20 uzlů. Proti zchromlému NOVIKU s 6 děly ráže 120 mm věru velká přesila, stačil by jen ČITOSE… Křižníky měly z Korejské úžiny přeplout Japonské moře a na NOVIKA čekat buď u Cugarského průlivu, nebo u La Pérousova průlivu – podle upřesňujících zpráv.

16. srpna se před NOVIKEM objevil britský parník CELTIC. Rusové na něj vyslali inspekční oddíl, ten ale neshledal důvod, proč by měl být parník konfiskován nebo potopen. CELTIC byl tedy propuštěn. NOVIK plul dále, nyní už zhruba k severu… Avšak z parníku CELTIC šla těsně před jeho zadržením zpráva, která potvrzovala přítomnost ruského křižníku u východního pobřeží Japonska a udávala, že Rus pluje k severu rychlostí 10 uzlů. V hlavním námořním štábu v Tokiu pak propočítali, že NOVIK se pravděpodobně v noci 18./19. srpna pokusí proplout Cugarským průlivem. Proto v Hakkódate byly 17. srpna malá místní flotila a pobřežní baterie uvedeny do pohotovosti a u ostrova Óšima u západního ústí Cugarského průlivu zakotvily ČITOSE a CUŠIMA.

Potopený NOVIK

Jenže japonský odhad byl špatný!! Šulc se po setkání NOVIKU s parníkem CELTIS obával, že Japonci zmobilizují své síly v oblasti Cugarského průlivu, proto vedl křižník k severoseverovýchodu, aby se skrze Kunaširský průliv (mezi Hokkaidó a Kunaširem nejjižnějším z Kurilských ostrovů) protáhl na Ochotské moře… Průlivem NOVIK skutečně proplul, a to už v noci 16./17. srpna, a ráno 17. srpna míjel maják na mysu Širotokó, který měl telegrafické spojení s Hakkódate. Rusové o majáku sice věděli, ale doufali, že jej minou ještě za tmy, anebo že moře tou dobou pokryje mlha. Nestalo se – z majáku ruský křižník spatřili. Následovala telegrafická zpráva, jež se přes Hakkódate dostala do hlavního námořního štábu v Tokiu, a odtud pak šel rozkaz opět přes Hakkódate křižníkům ČITOSE a CUŠIMA, aby se ihned přesunuly k La Pérousovu průlivu.

Rusové však měli náskok, neboť jednak než se zpráva z majáku změnila v rozkaz a ten dospěl na oba křižníky, uběhly dvě hodiny, jednak od Kunaširského průlivu k La Pérousově je to asi 220 mil, od ostrova Óšimy přes 350 mil. Takže kdyby měl NOVIK o několik desítek tun uhlí navíc a dokázal zvýšit rychlost na aspoň na 13 uzlů, proplul by La Perousovým průlivem dříve, než by k němu dorazily ČITOSE a CUŠIMA, a pak zamířil k některému přístavnímu městečku v Přímoří – Samarze, Sobolevce, Amgu…, kde už by se pomoc našla. Jenže! Uhlí docházelo a NOVIK byl nucen zamířit k jihu Sachalinu - do zálivu Aniva, kde ležel Korsakovsk - uhelná stanice, ubohé svahovité rybářské městečko s blátivými ulicemi, roubenými baráčky, s necelými dvěma tisícovkami obyvatel a starou pevností… Tam v sobotu 20. srpna v 6 hod. NOVIK zakotvil. Pro místní obyvatelstvo to byla událost, ba křižníku na uvítanou zahrála na nábřeží vojenská dechovka. Ale i posádka křižníku byla nadšena, že po deseti dnech stojí zase na ruské půdě, navíc pod kopci nad Korsakovskem, pokrytými rozkošně se zelenící přírodou jižního Sachalinu…. Tedy - naložit uhlí, znovu vyplout, ztratit se na severu Japonského moře, modlit se za zdar plavby… a pozítří může být NOVIK v bezpečí „Petrohradu“ Dálného východu - Vladivostoku.

Místní velitel, plukovník I. A. Arciševskij, o připlutí křižníku NOVIK do Korsakovsku telegraficky informoval vojenského velitele ruských vojsk na Sachalinu, generálporučíka M. N. Ljapunova, a ten zprávu postoupil do Vladivostoku, odkud směřovala přes pracovní stůl místodržitele Alexejeva v Mukdenu do Petrohradu, a tam se dostala nejen na hlavní námořní štáb, ale dokonce i k carovi. No konečně! Od vyplutí z Tsingtau 11. srpna ráno se NOVIK zase objevil!!... Zpráva obsahovala i poznámku místodržitele, že po naložení uhlí křižník „bude pokračovat do Vladivostoku“.   

Dělo v polním postavení

Nakládka uhlí začala už v 9:30 hod., a nebyla jednoduchá – bylo třeba palivo dopravit z břehu na lodice, převézt je ke křižníku, z lodic dostat na palubu a odtud do uhelných jam. Posloužily k tomu koše, pytle, ba i vědra a kdejaká jiná nádoba, hlavně, aby bylo uhlí na palubě co nejdříve. Pomáhali nejen místní vojáci, ale i obyvatelé včetně žen a dětí, a přes veškeré vypjetí všechny neopouštěla dobrá nálada, tím spíše, že nepřítel se na obzoru neobjevoval…

Okolo 14:30 hod. však začala radiotelegrafická stanice křižníku zachycovat nesrozumitelné vysílání, jistě komunikaci nepřítele. A ten byl zřejmě silný, neboť kdyby se blížila jedna jeho loď, takováto komunikace by nepřipadala v úvahu! Šulc rozhodl: „Okamžitě přerušit nakládání a připravit loď na boj!“ Už jen málo chybělo, aby měl NOVIK zase dost uhlí (u břehu čekaly už jen dvě lodice)… Chvíli trvalo, než kotle –  funkčních bylo jen sedm z dvanácti! – začnou dodávat páru a stroje se rozduní…, ale nedlouho po 16 hod. NOVIK odkotvil a opustil přistav.

ČITOSE a CUŠIMA se ráno toho dne nacházely v La Pérousově průlivu. Velitel ČITOSE a zároveň velitel oddílu T. Sakeiči přikázal veliteli křižníku CUŠIMA, aby jeho loď prozkoumala kotviště u Korsakovsku, zatímco ČITOSE bude křižovat tak, aby buď zachytil průnik nepřítele křižníku průlivem, anebo aby stačil doplout na pomoc křižníku CUŠIMA, pokud se ten dostane do boje. … Velitel CUŠIMY, kapitán S. Takeó, nechal zvýšit rychlost a loď se od ČITOSE vzdalovala…

Přeš 17. hod. muži na pozorovacím stanovišti v koši na stožáru NOVIKU japonský křižník uviděli. Považovali jej za loď NIITAKA, který už znali, neboť se několikrát objevil před Port Arturem, zatímco novoučký CUŠIMA (sesterská loď NIITAKY), zařazený v březnu do 4. divize křižníků, v boji ještě nebyl; proto ohlásili: „Vidím křižník typu Niitaka.“

Na křižníku CUŠIMA ohlašovala radiotelegrafická stanice směrem ke svému druhu, ČITOSE: „Vidím nepřítele a zaútočím.“ V 17:05 hod. byly lodě od sebe vzdáleny asi 33 kabelů, přičemž původně CUŠIMA plul poměrně blízko břehu od mysu Krylova, tedy směrem k severu či severoseverovýchodu a zabraňoval tak NOVIKU přímý výpad k jihu, jímž by nejrychleji unikl na volné moře… Až když byly lodě na dohled, jal se CUŠIMA stáčet doprava, neboť i Rusové přecházeli na paralelní kurs – na východ.

Velící důstojníci NOVIKU se shromáždili okolo velitelské věže pod předním můstkem a co chvíli se některý dalekohledem podíval na nepřítele. „Niitaka? Kde se tady vzal?... Je silnější a rychlejší než my… Když si udržíme rychlost, mohli bychom mu proklouznout… Určitě není sám, někde bude mít zajišťovací křižník…“ Kapitán Šulc rozhodl: „Otočit na východ, paralelně s nepřítelem, připravit se k boji!“ NOVIK zvýšil rychlost na dosažitelné maximum, což bylo pouhých asi 17 uzlů.

Boj začal v 17.10 hod., téměř současně z obou stran.

CUŠIMA zaujal souběžný kurs a odpověděl děly levé strany. Jeho granáty zprvu přelétaly, ale pak už se přibližovaly k NOVIKU. Důstojníci přešli do těsné velitelské věže, tvořené ovšem jen 30mm pancířem… Palebná převaha Japonců byla už od počátku souboje patrná - projektily boční salvy šesti 152mm děl CUŠIMY měly úhrnnou hmotnost 210 kg, projektily boční salvy šesti 120mm děl NOVIKA jen 88 kg. Aby tedy ztížil nepříteli zaměřování, Šulc velel krátkodobé změny kursu, takže vzdálenost mezi loděmi činila 28 až 33 kabelů; to sice snižovalo pravděpodobnost zásahu z japonské strany, zároveň však ztěžovalo míření vlastním dělostřelcům. Přesto už v 17.20 hod. dostal NOVIK těžký zásah, do zádě, pod pancéřovou palubu, tedy pod vodní čárou, načež voda zaplavila oddělení kormidlového stroje. Následovaly další trefy, které poničily zadní můstek a porazily či rozbily ventilační roury s deflektory nad strojovnou, přičemž byli dva muži zabiti a další zraněni. A když pak praskly trubky v dalších dvou kotlích a rychlost křižníku klesla o čtyři uzly, bylo jisté, že NOVIK bojuje naposledy. Posádka se však nevzdávala a z děl, která byla použitelná, dávala ránu za ránou…. Okolo 17:35 hod. inkasoval NOVIK dva zásahy pod vodní čáru na zádi, záď klesla a voda zalila už i místnosti nad pancéřovou palubou včetně důstojnického klubu… Pak přestaly pracovat další dva kotle, a NOVIK byl v kritické situaci. S 250 tunami vody v břichu navíc, se zanořenou zádi a náklonem se ztěžka otočil k břehu a směřoval zpátky do Korsakovsku. K údivu Rusů však i CUŠIMA vybočil z paralelního kursu k jihu a přestal pálit. Když se obracel k ruské lodi zádi, bylo patrné, že i on je nakloněn na levý bok a zřejmě špatně poslouchá kormidlo, neboť loď podivně měnila směr… NOVIK ještě několikrát vypálil od levého boku, ale jakmile vzdálenost činila 5 mil, rovněž přestal střílet. Pak se ztěžka potácel k přístavu, neboť kormidlový systém nepracoval a bylo třeba křižník řídi pomocí strojů.

V 18:20 hod. NOVIK zakotvil asi pět mil od Korsakovsku a asi dvě míle od břehu, a velitel Šulc dal rozkaz jednak k přeloďování zraněných, jednak k opravám - loď měla nejméně deset vážných zásahů, z toho tři pod vodní čárou a jeden blízko ní, čluny byly většinou rozbité, můstky a nástavby pobořené a rozmlácené, náklon lodi činil asi 10°… Šulc přesto doufal, že posádka dá křižník jakž tak do pořádku, takže v noci NOVIK bude znovu moci vyplout, aby se pokusil protáhnout tentokrát Cugarským průlivem, kde jej zřejmě Japonci nebudou očekávat…

Zatímco přístavní a nepoškozené lodní čluny převážely dva mrtvé a sedmnáct zraněných (dva z nich zemřeli později), z paluby na zádi námořníci svrhávali lekážní plachty a ucpávali průstřely pod vodní čárou. Dařilo se, načež začaly pracovat lodní pumpy a voda ze záďového podpalubí se potrubím vracela do moře. Jenže když se pak NOVIK ještě více přiblížil k břehu, asi na půl míle, jedna z ucpávek se strhla o dno rejdy a voda se znovu hrnula do zádi… Posádku jímalo zoufalství, tím spíše, že jeden z průstřelů pod vodní čárou na zádi se nyní nedal ani nouzově opravit – byl v místě styku pancéřového skosu s lodním bokem, a náprava si žádala práci v suchém doku. Kotle zůstaly z poloviny vyřazené a jelikož kotelní mužstvo už nemělo ani prostředky, ani síly je opravit, NOVIK by se mohl po moři sotva plahočit; kdyby jej objevil nepřítel, nedokázal by křižník manévrovat… Přesto opravy pokračovaly celou noc, ale když se ráno ukázalo, že lodní pumpy nedokázaly odsát vodu ze zatopených zadních oddělení a NOVIK má záď stále o metr níže, bylo rozhodnuto. „Pánové, jelikož je náš křižník za tohoto stavu neopravitelný a neschopný další plavby a boje, nezbývá než jeho statečnou posádku převést na břeh a loď potopit otevřením kingstonů,“ uzavřel večerní poradu se svými důstojníky Šulc, a dodal: „Po válce bude možné loď vyzvednout a třeba pak Rusku ještě poslouží.“

Už za tmy, okolo 22. hodiny, se na přístavních člunech začalo z křižníku převážet na břeh vše, co mělo nějaký význam, včetně děl a munice, a na lodi zůstalo několik mužů. Ti pak otevřeli kingstony a na posledním člunu se vzdálili, aby ještě chvíli loď pozorovali… NOVIK začal klesat. Okolo 23:30 hod. se trup téměř zcela ponořil, avšak opřel se o dno a naklonil, takže z vody vystupovala část vrchní paluby s nástavbami, komíny a stožáry… Loď, která za války tolik prospěla Tichooceánské eskadře a stala se populární v celém západním světě, zůstala rozbita a opuštěna.

Konec však ještě nebyl. CUŠIMA hlásil na ČITOSE, že v boji utrpěl škody a že NOVIK má sklon na záď a odplul k pobřeží. Jevilo se, že boj není rozhodnut respektive NOVIK může za noci znovu vyplout a pokusit se o průnik… ČITOSE tedy ještě v noci zamířil ke Korsakovsku.

Osvětluje moře třemi pátracími reflektory, jejichž záře byla patrná i z Korsakovska, hledal ČITOSE ruského soupeře. Našel jej - poblíž mysu Enduma, ve vzdálenost čtyř mil, trčel z vody napolo ponořený trup, tři příznačné komíny a stožár, prázdné davity… Okolo lodi byly čluny a parní barkasa. Ač bylo zřejmé, že NOVIK je potopen a že se u lodi zřejmě konají záchranné práce (ty však už skončily), ČITOSE zahájil palbu a začal se přibližovat k pobřeží. Ze vzdálenosti asi míle pak pálil i na přístav; granáty poškodily téměř dvacet domů a mj. zasáhly kostel, ale naštěstí nebyl nikdo zabit ani zraněn. Zčásti potopený NOVIK dostal zásahy do komínů a stožáru, byl poničen zadní můstek, znovu probita vrchní paluba i boky…

21. srpna dopoledne se japonské křižníky objevily před Korsakovskem znovu – jejich velitelé chtěli mít jistotu, že NOVIK už nevypluje… Podívaná na vrak je uspokojila. Okolo 13. hodiny zmizely ČITOSE a NIITAKA za obzorem a mířily k Hakkódate, pak na jih, aby se znovu připojily ke 2. flotile admirála H. Kamimury – do Korejského průlivu doplul CUŠIMA 27. srpna a ČITOSE o den později. Ale už 22. srpna vyšel císařský výnos, v němž mj. byly CUŠIMA a ČITOSE chváleny. Adm. Kamimura odpověděl frází: „Úspěch křižníků ČITOSE a CUŠIMA u Korsakovsku náleží Nejvyššímu císaři.“

Téhož dne Rusové pohřbili na břehu nedaleko mysu Enduma čtyři mrtvé námořníky z posádky NOVIKA, téhož dne také dostal zprávu o zničení křižníku místodržitel Alexejev v Mukdenu, a postoupil ji do Petrohradu. Hlavní námořní štáb s jejím zveřejněním otálel, ale když na druhý den přinesly tiskovou agenturní informaci britská Reuter a německá Wolf, musela přiznat tuto ztrátu i petrohradská Admiralita.

Větší část posádky křižníku NOVIK (7 důstojníků a 264 námořníků) šla pěšky do více než 500 km vzdáleného Alexandrovska na severu Sachalinu. Odtud ji převezl parník TUNGUZ do Nikolajevska na Amuru, načež plula na říčním parníku CESAREVIČ do Chabarovsku, aby tam nastoupila do vlaku a odjela do 600 km vzdáleného Vladivostoku. Většina z těchto mužů pak zamířila po Sibiřské dráze do Ruska… V Kronštadtu byli „novikovci“ převedeni na lodě II. Tichooceánské eskadry… Ti, kteří zůstali v Korsakovsku (28 námořníků pod Šulcovým velením) s kanóny ze svého křižníku, utvořili tam dělostřeleckou jednotku o dvou bateriích obrany jižního Sachalinu.

Po roce a Rusy prohrané válce Japonskem byla mírovou smlouvou podepsanou v americkém Portsmouthu jižní část Sachalinu Rusku odejmuta a předána Japonsku. Tak se Japonci dostali i k částečně potopenému křižníku, vyzvedli jej a odvlekli do základny Sasebó. Tam prošel opravou, dostal nové kotle a nová děla a v r. 1906 byl zařazen do císařského loďstva jako SUZUJA. V r. 1908 byl znovu přezbrojen, ale pět let nato jej vrchní námořní správa vyřadila a nechala rozebrat.

    Vyprávění o křižníku NOVIK však plní stránky knih, časopisů a webů dodnes

---

[1] Přitom teoretická spotřeba křižníku NOVIK při ekonomické rychlosti 10 uzlů činila jen 24 t uhlí/24 hodin, ale tato hodnota vzala za své už při plavbě na Daleký Východ v r. 1903. Tehdy činila spotřeba oněch 35 t/den. – I při takové spotřebě uhlí by však NOVIK do Vladivostoku doplul, neboť jeho operační dosah (tj. dvojnásobný akční rádius) činil při 10 uzlové rychlosti 3500 mil, prakticky okolo 3000 mil.