OSLAVA STÉHO VÝROČÍ BITVY U CHLUMCE A PŘESTANOVA

KAREL ŘEZNÍČEK

Tento příspěvek měl původně vzniknout jako jakási kompilace z nejrůznějších tisků, ale reportáž nalezená na třetí straně 239. čísla pražského katolického deníku Čech z 31. srpna 1913 je sama o sobě natolik obsáhlá, že je tu (alespoň na úvod) jen málo co dodat – poněkud snad jen překvapí, že Chlumec, německy Kulm, je v tomto tisku pro nás poněkud netradičně titulován jako Chlum, což ovšem s přihlédnutím k ostatním soudobým tiskovinám je takřka tehdejší standard!!!

Bojiště u Chlumce a Přestanova

Oslava stého výročí bitvy u Chlumu.

Z Ústí nad Labem, 30. srpna.

Oslava stého výročí bitvy u Chlumu byla dnes slavnostně zahájena odhalením pomníku, zbudovaného na čestnou paměť padlých rakouských vojínů na tomto památném místě. K pomníkům, jež zdobí již toto bojiště, přidružuje se nyní nový pomník hrdinských činů rakouských válečníků, jimž dnes, potomci ve vděčné vzpomínce zbudovali imposantní kamenný památník. Jeho monumentální stavba tyčí se na severovýchodním konci vsi Chlumu na úpatí Horky, kde v roce 1813 vybojováno bylo prvé rozhodující vítězství spojených armád proti Napoleonovi. Na jedné pozemní a třech na ní umístěných kamenných terasách stojí mocná kamenná stavba s portálem a vsazenou měděnou branou, nad níž umístěn jest nápis. Horní výzdobu zakončuje rakouský dvojitý orel. Monumentální stavbě přimykající se slavnostní síň vyzdobena jest nástropními malbami prof. Karla Krattnera.¹⁾ Pomník korunuje věžovitá kopule se sochou lva²⁾, pod nímž umístěn jest letopočet 1813.

   Nejbližší okolí pomníku proměněno bylo v slavnostní místo, sahající až k říšské silnici. Na pravé terase stojí ozdobný císařský stan, na pravo od něho stan oltářní. Bohatá výzdoba prapory a tribuny ozdobené guirlandami zvyšují rozpestřené odstíny úchvatného pohledu na imposantní slavnostní místo.

   K slavnostnímu odhalení pomníku přijel v zastoupení Jeho Veličenstva císaře Jeho císařská a královská Výsost pan arcivévoda Karel František Josef³⁾ v průvodu přednosty komory J. J. prince Zdenka z Lobkowitzů o 8. hodině dopol. zvláštním vlakem na zdejší nádraží, kamž dostavilo se k uvítání pana arcivévody městské zastupitelstvo se starostou drem Ohnsorgem v čele, zástupcové zdejších úřadů, jakož i předseda slavnostního výboru pro uspořádání stoleté výroční slavnosti, dr. Otokar hr. Westphal.⁴⁾

   Při vjezdu zvláštního vlaku zazněly s Mariánského kopce výstřely z hmoždířů na pozdrav Jeho císařské Výsosti. Po služebním ohlášení okresního hejtmana dra Štěpána uvítal pana arcivévodu starosta dr. Ohnsorg proslovem⁵⁾, na který pan arcivévoda odpověděl.⁶⁾ Po 9. hod. nastoupila řada povozů se slavnostními hosty jízdu k místu slavnosti. V ulicích, vyzdobených bohatě prapory, připravilo obecenstvo Jeho císařské Výsosti, jenž jel s hr. Westphalem v čele řady povozů, srdečné ovace. V Chabařovicích pozdravil pana arcivévodu starosta dr. Mattauch.⁷⁾

   Na nádvoří chlumeckého zámku⁸⁾ dostavili se k uvítání pana arcivévody: Jeho Jasnost místodržitel kn. Thun-Hohenstein⁹⁾, ministr zemské obrany generál pěchoty svob. pán Georgi, velitel litoměřického sboru Lothar šl. Hortstein, sborový velitel svob. pán Giesl šl. z Gieslingen, president zemské správní komise Ex. Hr. Schönborn, velitel četnictva Řezáč, členové rodiny hr. Westphalena, kn. Zdenko Ferdinand Lobkowitz, jakož i deputace rakouských a německých důstojnických sborů. Jeho c. a k. Výsost vyznamenal jmenované osobnosti oslovením. V 9 hod. 15 min. dopoledne přibyl Excel. generál-plukovník šl. Kessel a byl majitelem zámku uveden do připravených pokojů.

   Na zámku chlumeckém byl pan arcivévoda uvítán zástupcem německého císaře, generálem plukovníkem šl. Kesselem¹⁰⁾, jenž představil pak panu arcivévodovi řadu německých důstojnických deputací¹¹⁾. Kolem 9. hod. 45 min. odebral se pan arcivévoda v průvodu generála plukovníka šl. Kessela a ostatní skvělou suitou zámeckým parkem na místo slavnosti, kde shromáždil se ku vlastenecké slavnosti skvělý zástup slavnostních hostí a mnoho tisíc obecenstva z celého okolí. V zastoupení vlády dostavil se ministr zeměbrany J. Exc. generál pěchoty Bedřich svob. p. Georgi, Karel kníže Schwarzenberg¹²⁾ a mnoho jiných členů vysoké šlechty. Čestní hosté a dámy zaujali místa na tribunách, kdežto spolky a korporace shromáždily se na prostoře proti pomníku. Pan arcivévoda byl při svém příchodu na místo slavnosti uvítán rakouskou hymnou, načež odebral se se zástupcem německého císaře a družinou do císařského stanu. Slavnost zahájil předseda slavnostního výboru pro oslavu stého výročí v Chlumu a protektor spolku pro zřízení chlumského pomníku Otokar hrabě Westphalen zvláštním proslovem, na kterouž řeč pan arcivévoda odpověděl: Historická půda, na které stojíme, krvavé události velikého osvobozovacího boje a obětavé hrdinství vojínů, které nám předvádí tento pomník, jsou svědky vroucí lásky k císaři a říši a památníkem nepomíjejícího vlastenectví.

   Po polní mši, kterou sloužil pak litoměřický biskup dr. Gross, a při níž baterie 26. pluku pol. dělostřelectva vypálila 24 pozdravných výstřelů, pronesl universitní professor dr. Otokar Weber z Prahy slavnostní řeč, v níž vzpomněl do podrobností hrdinných bojů spojených armád a výsledků jimi dobytého vítězství. Pak ujal se slova předseda spolku pro zřízení pomníku padlým rakouským bojovníkům v roce 1813 v Chlumu p. Václav Haas, by uvítal pana arcivévodu a všechny shromážděné.

   Po doslovu páně arcivévodovým byl odhalen nápis na pomníku¹³⁾ a pan arcivévoda, zástupce německého císaře generál plukovník šl. Kessel a všechny důstojnické deputace položili věnce na podstavec pomníku. Pak si arcivévoda s ostatními slavnostními hosty prohlédl síň. Za zvuků rakouské hymny a bouřlivého volání přítomných opustil pak pan arcivévoda s vojenskou družinou místo slavnosti a odebral se k pomníku Colloreda-Mansfelda ve Varvažově, kde potomci pol. maršálka Colloreda-Mannsfelda uspořádali nelíčenou slavnost, při níž pan arcivévoda položil u pomníku věnec.¹⁴⁾

   Při zpáteční jízdě konala se před obcí Chlumem před panem arcivévodou přehlídka vojska, dostavivšího se k slavnosti, dále spolků, jakož i korporací¹⁵⁾. Dopolední slavnostní program skončen byl tím, že jeho císařská Výsost položil věnec u ruského pomníku v Přestanově.¹⁶⁾

Pan arcivévoda vrátil se pak na chlumecký zámek, kde podána byla snídaně.

   Odpoledne navštíví pan arcivévoda lidovou slavnost, uspořádanou v parku chlumeckého zámku.¹⁷⁾

Na straně II. 240. čísla „Čecha“ z 1. září 1913 pak severočeské „oslavy“ STÉ-ho VÝROČÍ PORÁŽKY NAPOLEONA I. pokračují, přičemž o dění v Teplicích není jinak v ostatních pražských listech téměř ničehož nic...:

Na upomínku schůzky tří panovníků v Teplicích

Teplice, 31. srpna.

Stoleté výroční oslavy vítězných bojů spojených armád proti Napoleonovi súčastní se také lázeňské město Teplice-Šanov zřízením pamětního kamene na upomínku schůzky tří panovníků v Teplicích dne 31. srpna 1813.¹⁸⁾

   Při dnešním slavnostním odhalení tohoto kamene konala se o 9. hodině dopolední na úpatí Zámeckého vrchu polní mše sv.¹⁹⁾ Na výšině, na pokraji lesa, postaven byl oltářní stan, po jedné jeho straně pak císařský stan, vyzdobený říšskými barvami, a po druhé stan pro civilní hosty v barvách města Teplic. Vysloužilecké a válečnické sbory z Teplic a okolí uzavřely špalírem rozlehlé místo slavnosti. Před 9. hod. ranní dostavili se četní hosté k církevní slavnosti, jmenovitě generalita, deputace německých a rakouských důstojníků, Karel kníže Schwarzenberg, kníže Clary-Aldringen a mnoho jiných členů vysoké šlechty, velký počet štábních a vyšších důstojníků u císařského stanu a městské zastupitelstvo se starostou Husakem v čele, dále zástupci zeměpanských a samosprávných úřadů s četnými dámami u městského stanu.

   O 9. hod. přibyl automobilem J. C. V. pan arcivévoda Karel František Josef s generálem plukovníkem šl. Kesselem, přednostou komory Zdenkem princem Lobkowitzem, místodržitelem knížetem Thunem, ministrem zemské obrany šl. Georgim, jakož i sborovým velitelem svob. p. Gieslem a šl. Hortsteinem. J. C. V. uvítán byl rakouskou hymnou a odebral se se svou družinou do císařského stanu. Při polní mši sv., kterou sloužil polní superior Charwat, vypálil c. k. priv. teplický městský ozbrojený sbor general de charge.²⁰⁾

   Po polní mši sv. vstoupil pan arcivévoda s družinou do povozu za zvuků rakouské hymny a jel hustým špalírem obecenstva, které se ve velkých zástupech sešlo k slavnosti – obecenstvo jásavě zdravilo pana arcivévodu – k pamětnímu kamenu, jenž postaven jest u sochy sv. Vojtěcha na silnici vedoucí k Drahkovu.²¹⁾

   Sem následovali také pana arcivévodu ostatní slavnostní hosté. Pak přednesl trubačský sbor chorál, načež měl starosta Husak zvláštní uvítací oslovení Jeho Cís. Výsosti, na kteréž p. arcivévoda srdečným způsobem poděkoval. Po závěrečném chorálu byl k pokynu pana arcivévody pomník odhalen. Nápis pomníku vzpomíná schůzky panovníků dne 31. srpna 1813. Když byl J. C. V. panu arcivévodovi představen tvůrce pomníku, architekt Seiche, odebral se pan arcivévoda na návrší, odkud lze přehlédnouti chlumské bojiště, a vrátil se, provázen bouřlivým voláním „hoch“ a „heil!“, na úpatí Zámeckého vrchu, kde konala se pak přehlídka vysloužileckých a válečnických sborů.

   Za srdečných ovací obecenstva, které podél silnice tvořilo špalír, vrátil se J. C. V. na zámek²²⁾, kde byl při hostině hostem knížete Clary-Aldringena.

   Zakončením teplické slavnosti byl historický průvod, aranžovaný ve velkých rozměrech. Průvod představoval, v nádherně barevných skupinách, vjezd spojených panovníků s jejich družinami a částí vítězných vojsk z bitvy u Chlumu do města Teplic, jakož i uvítání jejich městskou radou a obecenstvem, jež jim vyšli vstříc.

    Na terase Alžbětiných lázní²³⁾ shromáždili se vysocí vojenští a civilní hodnostáři, jakož i slavnostní hosté. O 2. hod. odpol. dostavil se J. C. V. pan arcivévoda s generálem plukovníkem šl. Kesselem, místodržitelem knížetem Thunem, přednostou komory princem Zdenkem Lobkowitzem, knížetem Karlem Schwarzenbergem a knížetem Clary-Aldringenem.

Když přešla poslední skupina, navštívil J. C. V. pan arcivévoda zahradní slavnost, uspořádanou na šenovském koncertním náměstí – při této příležitosti byl vypuštěn také balon – odjel pak v průvodu místodržitele knížete Thuna a přednosty komory prince Lobkowitze o 3. hod. odpol. zvláštním vlakem do Vídně. Místodržitel kníže Thun provázel J. C. V. až do Prahy. J. Exc. Generál-plukovník šl. Kassel a pruští důstojníci opustili Teplice v 4. hod. 30. min.²⁴⁾

Vzhledem k účasti generál-plukovníka Kessela a jeho početného doprovodu je poněkud s podivem, že v předešlých reportážích byly zcela pominuty jakékoli ceremoniely u obou tehdy již tak či onak nesporně existujících pruských pomníků. První a starší z nich byl zbudován již čtyři roky po bitvě²⁵⁾ na přímý popud Fridricha Viléma III. a ve Varvažově jej nalezneme prakticky na dohled od pomníku Colloredova a tak i bez užití teplického „Anzeigeru“ je prakticky samozřejmé, že se arcivévoda zašel 30. srpna pietně se poklonit a položit věnec i sem!²⁶⁾

   Další pomník pak, překvapivě bez povšimnutí na stránkách jinak zpravodajsky obsáhlého Čecha, v citaci jehož reportáží zdaleka nekončíme, přibyl právě k stému jubileu roku 1913 na začátku obce Nakléřov (dnes administrativní součást Petrovic) ve směru od Telnice, naproti místu kde stál dnes žel již neexistující kostel sv. Josefa²⁷⁾. Jde o tzv. pomník Kleistův  v upomínku velitele pruské brigády, generálmajora Friedricha von Kleista, jenž se svými muži nenadálým zjevením se v týlu Vandammových Francouzů o výsledku bitvy fakticky rozhodl a za tento čin následně obdržel od pruského vladaře šlechtický přídomek „von Nollendorf“ (z Nakléřova)²⁸⁾.

   Vycházíme-li z řádků primárně citovaného deníku, jenž v dalším příspěvku praví, že se potomci generála nechali zastupovat saským kyrysnickým rytmistrem (třebaže podle teplického „Anzeigeru“ s Kleisty spřízněným), pak vzniká dojem, že zde přítomni vůbec nebyli. Již jen podle pražských Národních listů je však zřejmé že zde, nebo alespoň v Chlumci, při odhalování Jubilejního památníku, byli přítomni nejméně dva Kleistové (vedle v 11. poznámce zmíněného generála-komořího ještě rytmistr husarského pluku tělesné gardy) a je těžko představitelné, že by následně (nazítří!?), nenavštívili i vskutku nedaleký pomník zasvěcený jejich předkovi, byť slavnostní odhalení proběhlo nejspíše už někdy v červnu – tak se alespoň zdá z historického nápisu...²⁹⁾

   Další ceremoniel tu však tak či tak proběhl i na sklonku srpna a tak se ovšem naskýtá otázka, zda tu „rakouské“ akce opravdu natolik kolidovaly se zdejší „pruskou“, že by se zúčastnění protagonisté nemohli dostavit i k otevření Císařské rozhledny (a naopak), byť třeba i jen z prostinké lidské zvědavosti? Německý tisk na tuto otázku odpovídá vcelku jednoznačně, „od rozhledny se NÁSLEDNĚ slavnost přesunula ke Kleist-Moeseho pomníku...“ a o obou Kleistech ani zde není žádná zmínka, jen o „freiherovi“ z Eckhardsteinu (a jeho ženě a tchýni z rodu Kleistů), tudíž se zdá, že poněkud překvapivě oba dva „von Nollendorfové“ dali přednost dění v Teplicích...

Císařská rozhledna, dnes neexistující

Otevření Císařské rozhledny na Nakléřovské výšině.

Slavnost byla zahájena průvodem k císařské rozhledně. Dostavili se mezi jinými: světící biskup dr. Frind, hr. Westphalen, místodržitelský rada Štěpán (Ústí nad L.), dále plukovník šl. Müler v zastoupení prince z Reussu³⁰⁾, dále jako zástupce potomků generála Kleista z Nollendorfu, saský kyrysnický rytmistr šl. Eckhartstein. Starosta Ohnsorg (Ústí n. L.) uvítal jménem města, jako protektora slavnosti, dostavivší se hosty, načež nadučitel Wagner pronesl slavnostní řeč, která byla přijata s největším souhlasem. Jedna žákyně přednesla vlasteneckou báseň „An den Kaiser“ a položila pak věnec před poprsím císařovým, umístěným před rozhlednou a ozdobeným vavřínovým věncem. Po řeči starosty Ohnsorga promluvil rytmistr šl. Eckhartstein o věrném německém a rakouském bratrství ve zbrani. Na to byl odevzdán klíč předsedovi Horského spolku v Ústí n. L. a pak si hosté prohlédli síň pod rozhlednou. Po zahajovací slavnosti byla uspořádána lidová slavnost. 

Třebaže to z textu přímo nezaznívá, byla výstavba této vyhlídkové věže rovněž zasvěcena 100. jubileu bitvy, nebo alespoň památnému roku, což bylo patrno i na vlastním objektu, kde dominantní slovo WARTE bylo zleva lemováno letopočtem 1813, zprava pak logicky 1913; a otázka pak zní, bylo-li to svrchu zmíněné císařské poprsí Františka I., či Františka Josefa, ale na tuto otázku jsem odpověď nenašel ani v německém tisku...

   Pokud jde o rozhlednu samotnou, bývala významným turistickým centrem a éru první republiky přečkala pod názvem Karl Weiss Warte, konce druhé světové války se však už nedočkala. Nešlo podle všeho o žádnou sabotáž, natož bombardování, prostě i přes svůj impozantní zjev a kamenný frak neměla tak tuhý kořínek jako mnohé její sestry, jež stojí dodnes. V jedné asi obzvláště větrné zimní bouři se 29. ledna 1944 zřítila a po válce byly její trosky tak rozebrány, že dnes jsou na jejím někdejším místě již sotva patrné základy...

Tak zvaná „Francouzská slavnost“,

která se v Ústí nad Labem každoročně koná na památku osvobození města od Francouzů, byla letos, jako stoletá výroční, obzvláště oslavena. V sobotu večer před slavností byl uspořádán pochodňový průvod. Město bylo nádherně osvětleno. Na Mariánském vrchu byl vypálen ohňostroj. V neděli dopoledne konalo se na mariánský vrch obvyklé procesí, kterého letos súčastnilo se zvláště mnoho lidí. Mezi jinými také spolky vysloužilecké, hasičské a jiné místní. Odpoledne konala se lidová slavnost na Ferdinandově vrchu.

Šlo opět o „víkend“ 30./31. srpna 1913! Ferdinandova výšina (Ferdinandshöhe), je od roku 1945 Větruše (patrně z předferdinandovského tvaru Wittrusch), tedy vyhlídková platforma nad městem se „zámečkem“, tehdy zánovním noblesním hotelem s restaurací a rozhlednou, jež je dnes již i snadno dosažitelná lanovkou... Mariánská skála (Marienberg) je další přírodní dominantou města, jež ovšem roku 1813 o posici regionální metropole nemohlo ani snít a bylo spíše jen podružnou součástí kraje Litoměřického. Na sklonku srpna onoho památného roku 1813 padlo „Oustí“ do francouzských rukou tak nějak mimoděk. Vzhledem k tomu, že tehdejší Aussig (an der Elbe, pro Francouze -sur-Elbe) nebyl žádnou jednotkou bráněn, měly dva prapory, dvě eskadrony a několik desítek zákopníků a kanonýrů se dvěma hlavněmi velice snadnou práci (třebaže tehdy ještě jako starobylé královské město disponovalo poměrně kompaktními hradbami). Jako dílčí odřad Dumonceauovy divize se zde měli tito detašovaní vojáci pokusit zaopatřit proviant, jenže požadovaných 50.000 denních dávek bylo na město s ani ne dvěma tisícovkami stálých obyvatel příliš veliké sousto. Francouzi tak pobrali co mohli a to velice důkladně, načež po zvěsti o tom, jak dopadl střet u Chlumce, spěšně a bez boje již 31. ustoupili k severu před rakouskou brigádou generála Longuevilla, jež sem přikvačila od terezínské pevnosti...

Poznámky:

1.)           Autor fresky »Zmrtvýchvstání« (na stropě interiéru pomníku, sloužícího příležitostně i jako výstavní síň), Karel či spíše Karl Krattner, se narodil 7. ledna 1862 v Praze a zesnul 10. prosince 1926 tamtéž. Studoval malířství na Akademiích v Praze a v Mnichově. Od roku 1910 byl profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl velmi aktivní ve spolkové činnosti (člen Verein der deutschen bildenden Künstler in Böhmen, člen kuratoria německé sekce Moderní galerie, předseda Metznerbundu), což jasně dokumentuje k jaké národnosti se hlásil, ale to mu nebránilo zůstat loajální rodné zemi...

2.)           Zde jmenovitě neuvedeným autorem dominantní sochy lva byl Johann Adolf Mayerl, o němž lze doplnit tyto životopisné údaje: narodil se 26. srpna 1884 v Chebu jako syn posledního z tamních proslulých hrnčířů, vystudoval keramickou odbornou školu v Teplicích a byl mistrovským žákem J. V. Myslbeka na pražské akademii. Od roku 1924 pak žil ve Františkových Lázních (kde se rovněž dochovaly některé jeho skulptury, podobně jako v rodném Chebu), po druhé světové válce až do své smrti (traduje se, že dobrovolné), jež přišla 23. září 1954, pobýval v hornobavorském Schrobenhausenu...

3.)           Zúčastnivším se arcivévodou je pochopitelně budoucí poslední císař (a král) Karel I. Rakouský (Karel III. Český, ev. Karel IV., pokud odmítneme »habsburské číslování« a „stavovsky“ legitimizujeme kratičké panování Karla Albrechta Bavorského), synovec tehdejšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este.

4.)           Ponechme tento poněkud hybridní novinový tvar, šlo o hraběte Otakara Klementa (1866-1941), německy Ottokara „von Westphalen zu Fürstenberg“, tehdejší hlavu starobylého a významného šlechtického rodu, jehož „česká odnož“ vlastnila rozsáhlé chlumecké panství v letech 1830 až 1945 – již první majitel (Klement August; koupil jej ve veřejné dražbě, viz další, 8., poznámka!) se snažil aby, při čerstvé paměti, spousty rozptýleně pohřbených ostatků padlých byly exhumovány a sestěhovány do nemnoha, zato důstojně označených masových válečných hrobů, a „jablko“ se tu v tomto ohledu zjevně neodkutálelo daleko od stromu...

5.)           V němž, dle Národních listů, mimo jiné pravil: „Jest to oslava vzpomínky, kterou slavíme, a k níž se spojují s radostnou vážností kníže a národ. Vzpomínka vzniká z lásky a věrnost ji následuje. Jako před sto lety naši otcové nalézali v lásce a věrnosti k vlasti, k dědičnému panovníkovi sílu, aby osvobodili svoji vlast, tak obnovujeme dnes slib, že nyní a vždy budeme státi ve stejné lásce a věrnosti k našemu císařskému domu, milovanému a všeobecně váženému mírovému císaři, jakož i ke svému vlastnímu lidu. Obyvatelstvo, jež jásá vstříc Vaší císařské Výsosti při vstupu do našeho města, jest si vědomo, že závazek, jenž po staletí spojuje panovníka a národ, jest nerozlučitelný, a že v této jednotě spočívá síla státu. Ráčiž Vaše císařská Výsost přijmouti co nejmilostivěji hold města Ústí nad Labem.“  

6.)           Odpověď arcivévody formuluje týž, v těchto chvílích výrazně obsažnější list takto: „Ctěný pane starosto! Přijměte nejlepší díky za vřelá slova pozdravu, jimiž jste výmluvně projevil opravdu loyální a vlastenecké smýšlení obyvatelstva. Mám Ústí nad Labem od své poslední návštěvy v tak příjemné vzpomínce, že s radostí používám příležitosti, abych opětně spatřil vaše krásné a vyvíjející se město.“ Nic, zhola nic, co by potvrzovalo v Národní politice zmíněném usnesení radnice, že Ústí má být vyzdobeno Velkoněmeckými prapory (černo-červeno-žlutými) na znamení odporu proti „proslovanské“ politice Vídně, nemluvě pak o bojkotu s Čechy sympatizujícího arcivévody a zejména nenáviděného zemského místodržícího Thuna...

7.)           Národní listy zde obsáhle doplňují: ... k čemuž pan arcivévoda laskavě odpověděl. Na to uvítal starosta chabařovického okresního zastupitelstva Rolle pana arcivévodu srdečným díkem za účastenství na poctě hrdinů, padlých před 100 lety za vlast. Pan arcivévoda poděkoval za toto uvítání těmito slovy: Děkuji nejsrdečněji za vřelé uvítání, svědčící o pravé loajalitě, které jste pronesl jménem veškerého obyvatelstva okresu. Naplňuje mne obzvláštní radostí, že bylo mi popřáno zastupovati při odhalení nového pomníku Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo, našeho nejmilostivějšího císaře a pána. Vytvořeno ku poctě oněch hrdinných bojovníků, kteří dnes před sto lety prolévali zde svojí krev za vlast, dosvědčuje právě vykonané dílo znovu vroucí lásku k vlasti a opravdovou věrnost císaři veškerého obyvatelstva chabařovického okresu.

8.)           Zámek, o němž je řeč, byl za bitvy velitelským stanovištěm francouzského generála Vandamma. Barokní palác (nový, starý objekt dosloužil r. 1780 a změnil se v hospodářskou budovu) byl tehdy majetkem Marie Anny Libštejnské z Kolovrat, provdané, leč již roku 1796 ovdovělé, hraběnky Thunové (1750-1828), jež jej roku 1774 nechala s chotěm Václavem Josefem i zbudovat. Během bitvy neutrpěl objekt vážnější újmu, ale již 31. srpna vzplanul přilehlý zámecký pivovar a v důsledku vzedmutých emocí z řetězu utržení koaliční vojáci pyšné panské sídlo vyplenili. Po smrti hraběnky a pro snazší vypořádání dědických sporů (mezi synem hraběte, z Thunova 1. manželství, a dcerou zesnulé na níž otec v tomto smyslu nepamatoval, ač chlumecké panství vyženil...) byl zámek prodán a Klement August Westphalen-Fürstenberg (1805-1885), nový vlastník, získaný majeteček záhy rozsáhle rekonstruoval, když nejvýznamnějším počinem přestavby byla nová mansardová střecha a další parkové úpravy... Dnešních dnů se zámek ovšem nedočkal, neb 8. dubna 1945 (kdy zde byl garnizonován oddíl SS) byl ze zdejšího areálu ostřelován sovětský průzkumný letoun a ten objekt vyhodnotil jako cíl hodný bombardování, následný nálet pak zahubil 81 osob (většinou civilistů) a komplex doznal řady vážných škod, což podtrhl výbuch Němci zde uskladněné munice (na korbě nákladního automobilu?). Devastace zámku i hospodářských budov pokračovala předáním areálu do správy JZD a roku 1951 vyvrcholila požárem, jež hlavní budovu zničil již natolik, že bylo nakonec rozhodnuto bývalé panské sídlo srovnat se zemí, což se událo snad někdy roku 1958...

9.)           Knížete Thuna, zemského místodržitele od roku 1911, jsem letmo představil již v souvislosti s lipskou oslavou v Praze. Zde bych podotkl, že šlo o poněkud nešťastnou postavu s nevděčnou funkcí, když z jedné strany byl tvrdě tepán četnými Čechy, že je zrazuje a nehájí s dostatek jejich zájmy, na druhé straně ovšem od německých radikálů zakusil nenávisti snad ještě mnohem více. Cestou do Chlumce riskoval mnohé, plánovány byly četné protesty a protidemonstrace, jež se ovšem nakonec nekonaly a jubilejní oslavy tu naštěstí proběhly bez jakýchkoli národnostních excesů. Možné příčiny byly tři, radikálové tvořili doposud menšinu, většina Krušnohorců se stále cítila primárně Rakušany bez ohledu na mateřskou řeč, zpražení jež se na zemském sněmu obstrukce činícím vůdcům českých Němců dostalo nedlouho předtím z Vídně, a konečně osobní účast prominentního arcivévody, jehož vysokou autoritou se kníže prý zaštítil – no, asi, od každého jistý díl, ale tato pasáž dokazuje, že sem Jeho Jasnost c. k. místodržitel dorazila zcela nezávisle a za nikoho se tu neschovával...

10.)         Generaloberst Gustav Emil Bernhard Bodo von Kessel (1846-1918), postupimský rodák a syn generálmajora Emila von Kessel, zastupoval císaře Viléma a někdejší Prusko. Na rozdíl od hlavního reprezentanta habsburské monarchie sice s pruskými Hohenzollerny nikterak spřízněn nebyl, ale jako Oberbefehlshaber in den Marken (braniborský zemský velitel) a guvernér Berlína zastával a sdružoval v jedné osobě oba nejprestižnější velitelské posty, jaké ve vilémovském Německu v mírových časech vůbec existovaly, čili to byla celebrita takřka nejvyššího možného kalibru...

11.)         Byli to primárně generál-major svob. p. Lüttwitz z pruského ministerstva vojenství, dále křídelní pobočník německého císaře pluk. šl. Friedberg, jediný potomek v bitvě padnuvšího majora Roedera Exc. E. šl. Roeder, vrchní ceremonář německého císaře, konečně pak i potomek generála Kleista: generál šl. Kleist, general á la suite, velitel gardové pěší brigády Postupim a kr. pruský komoří; byl zde i Oberst Gallwitz, velitel poznaňského granátnického pluku (Nr.6) nesoucího Kleistovo jméno...

12.)         Šlo, pokud primárně mluvíme o bojových jednotkách, o důstojnické deputace a vybrané mužstvo 1. a 9. dragounského pluku (k roku 1813 šlo o 1. kyrysnický a 1. dragounský), hlavní masu (včetně čestné setniny u Jubilejního pomníku) pak zjevně tvořili vojáci terezínského II. a III. batalionu 42. pěšího regimentu (roku 1813 „Graf Erbach-Schöneberg“), pruskou armádu tu reprezentoval výběr poznaňského granátnického pluku „Graf Kleist von Nollendorf“ (Nr.6, grenadýrská jednotka zformovaná roku 1772 za časů Velkého Fritze byla roku 1813 elitní součástí 1. Západo-pruského regimentu), a kvůli jménu byl asi přizván i uherský 10. husarský (v letech 1814-40 a od 1888 stabilně „Friedrich Wilhelm III. von Preussen“; u Chlumce však nebojoval jsa nasazen v Itálii!) – mezi v českém tisku zmíněnými deputacemi byly mj. členové Spolku neaktivních rakouských důstojníků v království Saském, zástupci okresního velitelství (s podplukovníkem Preussischem v čele), leč nevím co si mám myslet o „důstojnících husarského pluku č. 11 v Lotrinsku“ uvedených v Národních listech, o nesčetných ryze civilních spolcích a sdruženích raději nemluvme...

13.)         GEDENKET IN EHREN DER TAPFEREN AUF DIESEN GEFILDEN GEFALLENEN ÖSTEREICHISCHEN SOLDATEN – Vzpomeňte se ctí oněch statečných na tomto bojišti padlých rakouských vojáků

14.)         Pokud jde o Colloredův pomník, byl slavnostně odhalen 17. září 1825 na počest hrdinských činů rakouského generála Jeroným Václava Colloredo-Mansfelda v bitvě u Varvažova r.1813, tedy střetu k němuž došlo teprve 16.-18. září 1813 v rámci dalšího nedůrazného pokusu Napoleonovy armády o proniknutí na území Čech, jemuž na rozdíl od chlumecké bitvy „šéfoval“ sám císař Francouzů. Litinový pomník váží 114 tun, tvoří ho stupňovitá základna a podstavec, na němž spočívá lev. Nad ním se zdvihá obelisk s bustou generála Colloredo-Mansfelda, jeho životními daty (30. března 1773 - 23. července 1822, s válečnými emblémy a rodinným erbem. Na podstavci jsou německé nápisy: »Nepřátelům strašný«, »Vlasti a přátelům záhy odňat«, »Varvažov 17. září 1813«, »Rakouská armáda jednomu ze svých vůdců na poli slávy«. Poslední nápis na pomníku informuje o místě vzniku památníku: »Odlito ve slévárně Karla Egona knížete Fürstenberga v Novém Jáchymově, Rakovnický kraj v Čechách«. Obelisk je zakončen rakouskou dvojhlavou orlicí s vavřínovým věncem. Autorem návrhu pomníku je podplukovník Chevalier Querlonde. Sochy pak vytvořil známý klasicistní sochař Václav Prachner.

15.)         Na rozdíl od lipských oslav, zde šlo ještě o 4. října 1813 náhle zesnulého Karla IV., knížete Schwarzenberga (Karl IV Friedrich Eduard Emanuel zu Schwarzenberg), jenž přes svůj původ a osobní přátelství s Františkem Ferdinandem d’Este byl v 54 letech svého věku toliko pouhým poručíkem v záloze, což jej ovšem jako vystudovaného právníka, statkáře-aristokrata a od roku 1904 i člena Panské sněmovny určitě trápilo pramálo, přesto bylo uváděno, že mu osudnou byla participace na velkých zářijových manévrech v okolí Tábora (byť nebylo upřesněno v jaké roli), kde citelně prochladl a již se ani přes spěšný návrat na Orlík nezotavil...

16.)         Ruský památník se nachází nedaleko Přestanova u silnice Teplice - Ústí nad Labem. Základní kámen byl položen 29. srpna 1835 (občas se objeví i září, ale to postrádá logiku). Při této příležitosti se zde sešli pruský král Fridrich Vilém III., ruský car Mikuláš I. (mladší bratr Alexandra a rovněž pamětník) a rakouský císař Ferdinand I. (V.). Pomník, jehož podobu navrhl architekt Pietro Nobile, tvoří litinový podstavec se sochou bohyně vítězství Niké, vyrývající do štítu datum bitvy u Chlumce a Přestanova, byl odhalen o dva roky později (29. srpna 1837). Jako zajímavost je uváděno, že údržba pomníků bojů z roku 1813 byla v době normalizace odůvodněna restaurací ruského památníku a to dokonce v rámci závazku k 50. výročí VŘSR!

17.)         Mnoho žel dnes nezůstalo ani z chlumeckého zámeckého parku, kde různé etapy územního rozvoje městečka „přežilo“ jen pár statných dubů v blízkosti starého zámeckého rybníčku, jenž se alespoň v hrubých obrysech rovněž „dochoval“ až dodnes... Doplňme ještě, že prý v pravé poledne onoho slavnostního dne roku 1813 odtud vzlétl balón „Böhmen“ či „Bohemia“ (podle toho, kdo referuje...), jež zjevně vydán napospas povětří přistál prý po sedmi hodinách letu kdesi v Sasku – nejspíše tu tak šlo o aerostat horkovzdušný a zdá se, že bez vzduchoplavců o nichž není nikde zmínky...

18.)         Kde k tomuto setkání mělo dojít naznačuje snad umístění pamětního kamene (o němž bude ještě řeč!), jenž nebyl umístěn nikde v areálu zámeckého parku, kde by bylo asi přirozené cosi podobného hledat, ale patrně přibližně v místech kudy přijížděl do města císař František, jenž nezůstal v Teplicích jako kurážnější car Alexandr I. a jeho stín král Fridrich Vilém III., ale před francouzskou hrozbou ujel až do Loun... (a „zlé jazyky“ tvrdily, že tu již již instruoval zvláštního posla aby Napoleonovi nabídl příměří a separátní mír...)

19.)         Zámecký vrch, Schlossberg (393 m.n.m.), je na hony vzdálen od teplického zámku. Jde o dnešní Doubravku, tj. o výšinu z níž měli ruský car a pruský král sledovat vývoj bitvy u Chlumce. Žádná budova podobná šlechtickému sídlu se tu tehdy ale nevypínala, jen zřícenina bývalého teplického hradu! Kopec nově ožil až od poloviny 19. století, kdy tu byl na místě ruin na sklonku 30-leté války zbořených fortifikací postaven výletně-pohostinský objekt, který se za sponzorství tehdejších Clary-Aldringenů (od roku 1634 vlastníků teplického panství), Edmunda a Carlose, rozrostl ve skutečně důstojný romantizující novogotický hrádek (interiér restaurace cíleně imitoval rytířský sál), jehož jedna zrekonstruovaná věž sloužila panstvu i jako rozhledna; další přilehlý objekt, jenž umožňoval již i důstojné nocování, pak má již všechny aspekty skutečného zámku...

20.)         General de charge! Fertig! Hoch an! FEUER! – v podstatě nic více, než synonymum čestné salvy...

21.)         Vytrasovat zmíněnou cestu není až tak složité, ale potíž s bližší lokací spočívá už v tom, že v současnosti je zde (min. webově) nedohledatelná už jen ona někdejší »heilige Adalbert statue« – leč světe div se, pro nás mnohem významnější pamětní kámen „Tří panovníků“ na severním úpatí Doubravky stále existuje!!! Na malém a při vyšším zatravnění sotva viditelném podstavečku, je hrubě tesaný kámen vzdáleně připomínající vztyčený prst, jehož „nehet“ pak tvoří oválný medailonek na němž je v současnosti už ne zrovna dobře čitelný (pokud 200. výročí něco nezměnilo k lepšímu) německý nápis: »Zur / Erinnerung an / die Jahrhundert / feier der Schlacht bei / Kulm an 31. August / - 1813 - / Errichtet von der / Badestadt / Teplitz-Schönau / 1913«. Tedy jestliže zde dnes něco podstatného nechybí, tak žádný Kaiser, žádný Zar, žádný König – pomineme-li data, pak jen: „K vzpomínce na stoleté výroční oslavy bitvy u Chlumce – zřízeno lázeňským městem Teplice-Šanov...“

22.)         V tomto případě jde o rozsáhlý zámecký komplex (v l. 1778-1826 byl jeho majitelem Jan Nepomuk Clary-Aldringen, za jehož éry bylo přistavěno divadélko [pro které r. 1812 napsal J. W. Goethe krátkou hru "Sázka"] a průčelí zámku upraveno v klasicistním stylu), v jehož budově dnes sídlí regionální muzeum. To zde byl v srpnu 1813 spojenecký hlavní stan a nocoval tu jak císař František, tak velkokníže Konstantin (ruský car se však měl ubytovat v protějším domě U zlatého kříže a pruský král zase v rohovém domě Morava). Tady se pak sešli roku 1835 panovníci vítězných mocností u příležitosti slavnostního odhalení ruského pomníku, pokud však jde o rok 1913, pak arcivévoda měl být ubytován na tehdejším Tržním náměstí v hotelu Stará radnice...

23.)         Lázně císařovny Alžběty (již řadu let zesnulé Sissi), dnes Kamenné lázně v Šanově, byly otevřeny jen o dva roky dříve (zjevně nějaký nový objekt, zdejší Kamenné lázně existovaly již v Napoleonových časech) a to rovněž za účasti arcivévody Karla Františka Josefa, budoucího posledního císaře rakouského a krále českého, jenž si Teplice mimořádně oblíbil a roku 1913 zde i s manželkou Zitou strávil i několik týdnů (květen-červen) léčebného pobytu...

24.)         Tyto poznámky svědčí, že jsem úvodní glosu snad ani nemyslel vážně a to jsem ještě opravdu jen okrajově využíval německé tisky, pokud však by měl někdo eminentní zájem dozvědět se více, pak 100% doporučuji místní Teplitz-Schönauer Anzeiger, zejména pondělní vydání z 1. září, jež chlumecko-teplickým oslavám věnuje plných osm stran hustého textu (!!!), žel na rozdíl od „titulu“ vše další v tehdy obvyklém švabachu. !!! – dnes to není již žádný velký problém, stačí zmíněný titul zadat vyhledávači na internetu a ev. ještě pro sichr dodat kouzelné slůvko ANNO – pak už zbývá jen zvolit rok – měsíc – den – a listovat a listovat...

25.)         Původně mnohem nižší pomník navržený a realizovaný architektem a sochařem Karlem Schinkelem na počest v bitvě padlých pruských vojáků, je nejstarším na tomto bojišti. Byl slavnostně odhalen již 8. září 1817 za osobní účasti velitele zúčastněné pruské brigády. O čtyřicet let později doznal výrazných změn, když byl obelisk s železným křížen na vrcholu pozdvižen o novou kamennou podestu s neogotickými ozdobnými prvky. Na přední straně monumentu můžeme číst německý nápis: »Padlým hrdinům věnuje vděčný král a vlast. Odpočívejte v pokoji - Kulm 30. srpna 1813«.

26.)         I Národní listy (jež zprávy z oslav přinesly na třikráte, dvakrát psaly o Chlumu, jednou o Chlumci...) sice stručně, ale výmluvně praví: „Pruská důstojnická delegace navštívila pruský pomník a prodlela tam až do příjezdu pana arcivévody, jenž také zde uctil památku padlých německých druhů ve zbrani položením věnce...“

27.)         Šlo o sakrální stavbu jejíž zvonici navštívil svého času, za zářijové bitvy u Varvažova, mj. i císař Napoleon a měl odtud, z tzv. „císařského okna“ sledovat dění dole v údolí... Sv. Josef měl být postaven v letech 1679-83 na místě staršího kostela, doloženého již z husitských dob – žel v poválečném období zchátral a 28. dubna 1975 byl odstřelen, třebaže památkáři dokladovali, že demolice nevyjde o nic levněji, než oprava historicky cenné památky; jenže to zde již kdosi razil vizi velkolepého památníku Rudé armády (za 4,5 milionu tehdejších peněz, tedy sumy pro stavaře závratné a na rekonstrukci by postačila několikráte!), jež se však nikdy nerealizoval. Na místě někdejšího kostela je dnes již jen prostý kříž (máte-li štěstí s pamětnickou fotografií) a nedaleko je kamenný blok s destičkou a nápisem »Napoleon I. / 1813«, ten sem umístil v roce 1998 Klub přátel vojenské historie z Chlumce, prý snad na místo kde dle místní tradice 17. září 1813 stával štábní stan císaře Francouzů...

28.)         O to pak bylo tristnější, že »Kleistův pomník«, až donedávna jméno pruského generála doslova „TAJIL“, jak jinak vyjádřit fakt, že zde o něm na kamenném jehlanu nebyla žádná zmínka, jen rok »1813« a čtyřjazyčný nápis »VŠEM PADLÝM« – ba co více, z od silnice odvrácené strany jej zdobila rovněž čtyřjazyčná destička jež navozovala dojem, že tento malý pomníček (v porovnání s většinou ostatních v údolí) byl věnován vojákům I. francouzského sboru generála Vandamma... [podobný tu od roku 1911 vskutku je, ovšem zcela jinde, poblíž Stradova...].

29.)         V předchozí poznámce nastíněná historická křivda však byla konečně odstraněna v srpnu roku 2011, kdy zde byl obnoven původní historický text ve znění: Denkmal den Feldham / General Kleist / von Nollendorf und / General Ignaz Moese / von Nollendorf / und den im Jahre 1813 / gefalenen Helden / gewidmet von Kriegerverein / und der Gemeinde / Nollendorf / im Juni 1913; jakož připojena i počeštěná verze v podobě: Památník vojevůdcům / generálovi Kleistovi / von Nollendorf / a / generálovi Ignazovi Moese / von Nollendorf / a / padlým hrdinům v roce 1813. // Věnováno / vojenským spolkem / a obcí Nakléřov / v červnu 1913.

30.)         Pravděpodobně mohlo jít o potomka, či spíše vzdáleného příbuzného Heinricha von Reuss zu Köstritz (1784-1813), jenž je obecně považován za jednu z obětí chlumecké bitvy – byť i bojujíc tu na poražené straně... Zdá se však, že jeho muži bojovali u Stradova již bez svého generála, jenž své smrtelné zranění měl utrpět už u Hellendorfu, kde měl s utrženou nohou i vykrvácet, tedy zahynout ještě na saské straně Krušných hor. Jenže vzhledem k celé záplavě dalších Reussů, nelze vyloučit, že zde na bitvě kterýsi z nich nějak neparticipoval i na rakouské straně...

PT/

V témže tisku tu ještě následuje další příspěvek, ale třebaže je nadepsán Sobotka a plynule přiřazen, dle reportáže zjevně nejde o neznámou lokalitu z chlumeckého bojiště, dokonce ani naší „pojičínskou“ z Českého ráje, ale nepochybně o dolnoslezskou Sobótku, německy Zobten am Berge, tedy od roku 1742 (Vratislavského míru, ukončujícího první z nástupnických válek Marie Terezie) území Pruska, od roku 1871 pak německého císařství – přesto je to glosa nesporně zajímavá a připojím ji jako perličku – těžko by někdy vydala na samostatný příspěvek, byť možná...

Modlíci se lützowský bojovník, jezdecká socha T. von Gosena v dolnoslezské Sobótce

 Pomník modlícího se lützovského dobrovolníka

Ze Sobotky, dne 31. srpna.

V městě Sobotce byl dnes odhalen za přítomnosti korunního prince pomník lützovského dobrovolníka. Před slavností konala se bohoslužba v kostele rohovském, ve kterém sbor lützovských dobrovolníků byl před třemi [?!?] lety zasvěcen k boji proti Napoleonovi. Na slavnost dostavil se princ Vilém Bedřich pruský z Kamenice, vrchní president slezský dr. šl. Günther a mnoho vyšších důstojníků. V městě Sobotce konalo se odhalení pomníku modlícího se lützovského dobrovolníka, zbudovaného professorem Gosenem. Pak defiloval historický slavnostní průvod z doby války za svobodu. Spolky a 4500 mužů ozbrojené mládeže slavnostní průvod uzavíralo. Po skvělém průvodu opustil korunní princ za ovací obecenstva město.

Drobet mi tu však unikají souvislosti, neb nepochybně jde o Lützowsches Freikorps z roku 1813, ale ten „vznikl“ již v únoru ve Vratislavi, načež v době letního příměří poněkud záškodnicky operující »Černí myslivci« uvízli v hlubokém týlu Napoleonových sil a ty je přes příslib volného odchodu, prý pod záminkou, že nejde o řádné vojáky, ale bandity, u Kitzenu, nedaleko Lipska přepadly a zdecimovaly (generál Fournier prý mnohoznačně prohlásil: „Příměří platí pro všechny, pro vás ne!“), byť tu francouzská obhajoba mluví o tom, že Lutzowovi muži zastavení nepřátelství při své živelnosti a nacionalistické exaltovanosti sami nectili a zásah proti nim byl zcela legitimní... (ostatně hlavní pacifikační roli zde sehráli württemberští kavaleristé) – snad tedy jde o upomínku jakéhosi znovuvzkříšení této proslulé jednotky, neboť komandant Ludwig Adolph von Lützow, ač zraněn, nepříteli unikl a posílen novým přílivem dobrovolníků pokračoval v boji...

ZAJETÍ GENERÁLA VANDAMMA RAKUŠANY?

Přítel Karel Řezníček mi před Vánoci nasadil brouka do hlavy, když vypátral na jednom rakouském serveru zbláštní číslo Österreichs Illustrierte Zeitung z října 1913 a v něm přiložený obrázek, namalovaný Hugo Kleinem. Nese (pro ty, co němčinou nevládnou) titulek "Zajetí franc. generála Vendamma (!) současným dragounským plukem č. 9 u Chlumce". Prolistoval jseme příslušné číslo a krom článku s připomínkou Bitvy národů tu k obrazu či Chlumci není zhola nic.  Roku 1813 měl tento pluk označení Dragoner Regiment Nr. 3, podle vlastníka nesl jméno Erzherzog Johann Baptist a u Chlumce a Přestanova skutečně bojoval druhý den bitvy pod velením Obersta Johanna von Stücka, že by však právě Rakušané zajali Vandamma, o tom jsem nikde nezachytil ani zmínku, neboť všude se píše o Rusech, což přiznával i Vandamme sám. Není vyloučeno, že onen pluk byl nedaleko místa posledního Vandammova boje a jeho pokusu o únik, do nějž se statečný generál pustil jako poslední z posledních... Nebo se, přátelé v rakouských mundůrech, mýlím? Obrázek je to nicméně zajímavý a já jeho zveřejnění jako perličce neodolal...

ZÁPISKY PAVLA PUŠČINA K PRŮCHODU RUSKÉ GARDY ČECHAMI V POZDNÍM LÉTĚ 1813

Překlad a komentář Miloslav Kolomazník

Puščinův portrét z knihy „Vlastenecká válka roku 1812“ od S.P.Aglajmova. Autor snímku je neznámý.

Dne 11. srpna 1813 vstoupil na české území od severovýchodu silný kontingent spojeneckých vojsk. Téměř sto tisíc Rusů a Prusů, rozdělených do několika samostatných pochodových kolon, se třemi různými směry, po špatných cestách a v nevlídném počasí ubíralo do nitra Čech, aby se v okolí Prahy spojilo s rakouskou armádou polního maršála Schwarzenberga a učinilo z ní hlavní a nejsilnější vojenské uskupení na straně „nejnovější“ protinapoleonské koalice.

    S odstupem dvou dní překročily zemské hranice rovněž gardy ruského imperátora Alexandra I. a pruského krále Friedricha Wilhelma III.

    V řadách pěšího Semjonovského gardového pluku osobní stráže se tehdy nacházel 24letý, zpočátku nezařazený, plukovník Pavel Puščin – potomek vznešené rodiny z Pskovské gubernie a pozdější velitel jednoho z gardových batalionů, ale především autor v Čechách teméř neznámého deníku, který si vedl, po vzoru jiných, od roku 1812 až do konce napoleonských válek a v němž zachytil své zajímavé a nevšední postřehy, týkající se nejen osmitýdenního pobytu ruských vojsk na českém území a bojů zde svedených, ale rovněž života uvnitř elitní ruské bojové jednotky.

    Pavel Sergejevič Puščin, jak zní jeho úplné jméno, se narodil v revolučním roce 1789. Vojenskou dráhu zahájil na prestižní vojenské akademii, známé jako Пажеский корпус, kam byl přijat již v osmi letech a následně, po roční službě coby pokojové páže u carského dvora, byl v roce 1802 přijat v hodnosti praporečníka k Semjonovskému gardovému pluku osobní stráže. Vyznamenal se u Slavkova (podporučík) a Borodina (kapitán). V únoru 1813 obdržel hodnost plukovníka; zasáhl do bojů u Lützenu, Budyšína, Pirny, Hellendorfu, Chlumce a Lipska. Na počátku listopadu byl jmenován velitelem 3. batalionu „Semjonovců“, s nímž se zúčastnil přechodu řeky Rýnu a následného tažení k Paříži. Po skončení napoleonských válek byl krátce velitelem na Sibiři dislokovaného Ochotského pěšího pluku a později Nejšlotského pěšího pluku, s nímž už operoval v Moldávii. V květnu 1818 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován velitelem 2. brigády 16. divize. V březnu 1821 odešel ve věku pouhých 32 let do výslužby. Podle jedné z verzí stály za jeho odchodem vleklé zdravotní potíže, které si údajně přivodil svými častými návštěvami českých a německých lázeňských domů během napoleonských válek. Podle jiné verze byl k ukončení aktivní vojenské služby přinucen pro své styky s tajnými liberálními protivládními skupinami. Udržoval velmi dobré vztahy s představitelem revolučního romantismu - básníkem Alexandrem Sergejevičem Puškinem (1799-1837), s nímž se poznal během básníkova vyhnanství v Oděse, dnes veledůležitém ukrajinském černomořském přístavu, a který mu věnoval jednu ze svých básní. Zemřel tamtéž v červenci 1865.

    Puščinův deník se za dobu své existence dočkal tří ruských a jednoho zahraničního vydání. O premiérové vydání se zasloužil malý oděský novinový plátek „Za tsarija i rodinu“ (Za cara a vlast), v jehož historické rubrice se Puščinovy zápisky pravidelně objevovaly od března do června 1908. Jiná, dosti zkrácená verze tohoto deníku byla o čtyři roky později zapracována do sborníku dokumentů, nazvaném “Otěčestvěnnaja vojna 1812 goda: istroríčeskije matěrialy leib-gvardiji Seměnovskovo Polka“ (Vlastenecká válka roku 1812. Historické materiály Semjonovského gardového pluku osobní stráže), který vyšel v Poltavě ke stoletému výročí. Třetí a nejúplnější vydání, z pera V.G.Bortněvského, pak vyšlo v roce 1987. Dosud jediný cizojazyčný (anglický) překlad vyšel v roce 2011 v edici „Russian voices of the Napoleonic Wars“ pod názvem „Pavel Pushin: Diaries of the 1812-1814 Campaigns“.

    V elektronické podobě lze Puščinův deník stáhnout např. na webových stránkách: http://www.museum.ru/1812/Library/contents.html#Puschin

Vlevo: „Vlastenecká válka roku 1812“ od S.P.Aglajmova (1912)

Vpravo: „Deník Pavla Puščina“ od V.G.Bortněvského (1987)

    1. [13.] srpna, pátek – pochodem přes Broumov [Braunau] směrem k Polici nad Metují [Politz], kde jsme se utábořili, jsme vstoupili do Čech.

    2. [14.] srpna, sobota – v ležení u Velké Skalice [Gross Skalitz – dnes levobřežní část  České Skalice], včerejší den, stejně jako dnešek, byl velmi vyčerpávající. Vzdálenosti sice nebyly příliš velké, avšak kvůli špatným horským cestám jsme je překonávali velmi dlouho, často i déle než 10 hodin. Jak vidno, obyvatelstvo této země nás vidí velmi rádo. Na rozdíl od všech jejich sousedů, se Němcům Češi podobají nejméně. Pro jejich řeč a slovanský původ jsou blízcí spíše Rusům.

    3. [15.] srpna, neděle – náš sbor vyrazil ve čtyři hodiny ráno. V Jaromeři, na půl míle[1] od silně opevněného města Josefov [Josefstadt], jsme překročili Labe [Elbe] a rozbili tábor ve vesnici Neděliště [Nedělišť], která se nachází mezi Josefovem a Hradcem Králové [Königgrätz].

    Kolem nás projel generál Moreau, jenž nedávno přijel z Ameriky. Jel v kočáře, měl na sobě civilní oděv a doprovázel jej Svinin[2], s nímž jsem se velmi dobře znal z Petrohradu. 

    4. [16.] srpna, pondělí – stále zůstáváme v Nedělišti. V Čechách jsou lidé pohostinní podobně jako v Rusku. Předešlého dne nás v ležení navštívil baron Stepflinger, vlastník půdy v okolí Josefova Dolu [Josefstal] a pozval nás k sobě na večeři, pokud ještě dnes neodejdeme. Osedlali jsme tedy své koně a Polignac, Fenš[3], Glazenap[4] a já, jsme vyrazili  vstříc jeho pozvání. Baron žil ve vesnici Velichovky [Welchow], vzdálené asi tak jednu míli od Neděliště. Cestou tam i zpět nás zmáčel déšť, odměnou nám ale bylo vřelé uvítání a pozvání k báječné hostině. Hostitelova dcera, půvabná Lydia Stepflinger k nám byla velmi vlídná. Mnoho českých zvyklostí se podobá těm našim, kupříkladu předkrm [Češi] milují stejně jako my; předtím než se zasedne ke stolu, je podávána vodka, kterou místní nazývají slivovice a s níž, obzvláště pokud jsme byli až na kost promočeni, jsme s velkým potěšením připíjeli památce našich předků. 

    5. [17.] srpna, úterý – pochodovali jsme 15 hodin bez přestávky a blížili se k Praze. Pod širým nebem jsme ulehli u Skochovic [Skochowitz].

    6. [18.] srpna, středa – posunuli jsme se o další čtyři míle a utábořili se v Loučni [Lautschin]. Dnes je sváteční den Preobraženského pluku[5] a já obdržel pozvání k večeři. Měl jsem možnost sledovat neobyčejného muže bez rukou, který všechno prováděl  svýma nohama. Uměl jimi psát, stříhat, holit se i česat, kouřit a provádět tolik chytrých karetních triků, které jiní nezvládli ani s pomocí rukou.

    7. [19.] srpna, čtvrtek – opět jsme se přesunovali na levý břeh Labe a přešli jej v Kostelci nad Labem [Elbekosteletz], kde jsme se posléze utábořili. Jsme pouhé dvě míle od Prahy.

 

Vyšší důstojník Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1816

    8.-9. [20.-21.] srpna, pátek a sobota – náš pluk zahájil přesun v noci ze čtvrtka na pátek, během dvou hodin dosáhl Vltavy [Moldau] a překročil ji. Po krátké zastávce na polévku jsme mašírovali po celý den. V 8 hodin večer jsme minuli vesnici Kmetiněves [Kmetnowes], pokračovali v nočním pochodu a zastavili se až v sobotu v 8 hodin ráno v Chlumčanech [Chlumtschan]. Celý pochod jsem prožil jinak než ostatní, jelikož jsem neměl batalion, jemuž bych velel. Během oné krátké zastávky na březích Vltavy jsem nic nejedl, a tak jsem již k večeru pociťoval ohromný hlad. Jel jsem proto s několika důstojníky na čele kolony. Cestou jsme si všimli vcelku hezkého domu a zastavili u něj, abychom požádali o jídlo. Jakási stařena, která v něm žila, souhlasila s tím, že nám něco uvaří, načež nás nechala dvě hodiny čekat, a když se konečně vrátila, přinesla jen mizernou polévku a ničeho více. Náš sbor mezitím pokročil vpřed. Abychom ho dostihli,  notný kus cesty jsme urazili cvalem. Noc byla velmi temná a déšť se bez ustání sypal z nebe. V Kmetiněvsi jsme dostihli naši artilerii, která se pohybovala na chvostu kolony. Byl jsem si jist, že se pochod přes noc nezastaví, proto jsem se zde rozhodl zůstat až do rána. Odbíjela teprve osmá večer, jenže v žádném z domů se nesvítilo. Byli jsme z toho dosti na rozpacích, dokud jsme si náhodou nevšimli vysokého domu, vyššího než ostatní, v němž se ještě jasně svítilo. Byli jsme rozhodnuti a zaklepali na dveře. Ty se rázem otevřely, v nich se zjevil majitel - farář Gremovský a vyzval nás vejít. Pochopitelně jsme neotáleli a k naší dokonalé spokojenosti, pouhou půlhodinu po našem příjezdu, nám byla pohostinným farářem nachystána velice příjemná večeře. Po jídle, které jsme zkonzumovali s velkým požitkem, nám byly odestlány čisté postele a my okamžitě ulehli. Spali jsme do 5 hodin ráno a jen co jsme vstali, byla nám okamžitě podávána káva. Poděkovali jsme za skvělou pohostinnost, kterou nám farář Gremovský prokázal, nasedli na své koně a dostihli náš sbor právě v okamžiku, kdy začal budovat své ležení.

    10. [22.] srpna, neděle – vyrazili jsme v poledne, prošli velikým a pěkným městem Louny [Laun], přešli jsme Ohři [Eger] a v 8 hodin večer jsme se utábořili v Mostu [Brüx]. Čím více jsme se blížili k Sasku, tím byl kraj lepší a lidé kultivovanější.

    11. [23.] srpna, pondělí – mnoho důstojníků ještě ráno věřilo, že bude vyhlášen den volna a připravovali se na návštěvu Mostu, vzápětí ale byli povoláni zpět do tábora. Přes Duchcov [Dux] a Teplice [Teplitz] se pak přesunovali do Soběchleb [Sobochleben], kde se naše [1. gardová] divize utábořila. 2. gardová divize[6] se od nás oddělila v Mostu a pochodovala směrem na Jiřetín [Georgental]. Rozloučil jsem se s bratrem Nikolajem[7], jelikož jsem nevěděl, kde a kdy se opět shledáme.

    Když jsme procházeli Teplicemi, bylo už velmi pozdě. S Puškinem[8] jsme se rozhodli přenocovat ve městě. Zabrali jsme si pokoj v dobře zařízeném bytě a spokojeně usnuli.

    12. [24.] srpna, úterý – v Teplicích jsme se zdržovali do 11 hodiny dopoledne a hned po návštěvě zdejších minerálních lázní jsme se opět připojili k naší divizi. Ta se v Soběchlebech rozložila na celý den.

    13. [25.] srpna, středa – v 8 hodin ráno jsme vypochodovali. Přes Petrovice [Peterswalde] jsme vstoupili do Saska a postupovali k Hellendorfu, kde nám bylo  nařízeno zastavit. Tento rozkaz byl později odvolán a my pokračovali dál, až dokud jsme se nerozmístili v Cottě [Cotta].

    Ve směru od Königsteinu se k nám nesl hluk palby. To se 2. [ruský] sbor[9], jehož zálohu jsme tvořili, pokoušel zabránit Francouzům v přechodu Labe.

    14. [26.] srpna, čtvrtek – za úsvitu propukly boje u Königsteinu. Naše divize stála ve zbrani již od 6 hodiny předešlého odpoledne. Hustě lilo. Hlavní část armády se zapojila do

bitvy o Drážďany [Dresden].

    15. [27.] srpna, pátek – v noci ze čtvrtku na pátek jsme obdrželi rozkaz k zahájení  postupu ve 3 hodiny ráno. Vál osvěžující vítr a ustavičně pršelo. Když jsme došli k Dohně, bylo nám nařízeno, abychom se stočili a pokračovali k Pirně a poskytli tak podporu hraběti Ostermannovi[10], který se zde již utkával s nepřítelem. Boj se omezil na několik malých šarvátek. K večeru, když už bylo jasné, že nepřítel nebude znovu útočit, nám nařídili poskládat zbraně do kozlů a nechali nás odpočívat. Hlavní část armády ustupovala od Drážďan.

    16. [28.] srpna, sobota – boje v dolinách. V osm hodin ráno stála celá divize ve zbrani. Seřazeni po batalinech do dvou řad jsme postupovali proti svahu, na jehož úpatí sváděli s nepřítelem boj myslivci a 2. sbor. 3. batalion Semjonovců [jehož byl Puščin velitelem od listopadu 1813], který se původně nacházel na krajní levé straně druhé řady, se přemístil na krajní levou stranu první řady. Generál hrabě Ostermann-Tolstoj převzal vrchní velení nad všemi jednotkami, soustředěnými pod Pirnou. Byly mezi nimi zbytky 3. sboru [2. sboru] a jedna gardová divize; k tomu ještě několik eskadron jezdectva. Jakmile se 3. batalion vyrovnal v čelní řadě s ostatními jednotkami, všiml jsem si, že se náš útvar dostal na levém křídle mimo linii harcovníků. Nabídl jsem tedy generálovi, aby mě s několika ostrostřelci poslal prodloužit jejich rojnici. Souhlasil, načež mi poskytl dva důstojníky a šedesátku vojáků. Jen co jsem je všechny rozmístil, jeden z našich důstojníků, Chruščev, schytal zranění a hned vzápětí jsem obdržel rozkaz k ústupu, jelikož naše pravé křídlo manévrovalo proti Giesshübelu [Berggiesshübel]. Můj ústup kryla eskadrona tatarských hulánů. Zdolal jsem kopec a zjistil, že naše divize je už velmi daleko. Spěchal jsem tedy za ní. Ve stejné době již Francouzi od generála Vandamma obsadili Berggiesshübel a několik dalších míst podél teplické silnice. Několik batalionů bylo posláno různými směry, aby Francouze zahnaly a umožnily divizi volný průchod. Shromáždil jsem zbytky 3. batalionu, který po jednom takovém střetu utrpěl velké ztráty na životech. Jeden batalion Preobraženců zaútočil na Berggiesshübel a dva bataliony Semjonovců vtrhly do Hellendorfu. Divize byla celou tu dobu v pohybu a teprve v deset hodin večer dorazila do Petrovic [Peterswalde], kde zaujala pozice, jelikož se už mezi ní a Teplicemi nenacházeli žádní jiní Francouzi. Ostatní jednotky, které v průběhu dne vedly osamocený boj, se koncentrovaly na témže místě. Tma usnadňovala jejich ústup.

Náprsní připínací kříž

Semjonovského gardového pluku osobní stráže

   17. [29.] srpna, neděle – bitva o Chlumec [Kulm]. Francouzi zaútočili na naše předsunutá postavení. Rozděleni do kolon po batalionech jsme za úsvitu ústoupili z chlumeckých výšin a zastavili se až na přístupu do údolí [Chomutovsko-teplická pánev], opřeni levým křídlem o zalesněné kopce. Zde jsme vyslechli rozkaz udržet pozice a neustoupit byť o jediný krok, dokud nám od Teplic nepříspěchá na pomoc Hlavní [Česká] armáda, jež selhala u Drážďan. Leč, splnit takový úkol nebylo nijak jednoduché. Pouštěli jsme se do křížku s generálem Vandammem, jenž disponoval 40 000 muži, zatímco naše posily, které nám byly přislíbeny, nemohly dorazit včas, jelikož sami čelily útokům vítězstvím opojeného nepřítele a k tomu ještě musely přejít Krušné hory [Erzgebirge], oddělující Sasko od Čech. 2. sbor, který již prodělal pětidenní přímé boje, měl nedostatek lidí; naše divize, složená ze čtyř pluků, utrpěla rovněž těžké ztráty. Naše celkové síly nepřesáhly počet 10 000 mužů.[11]

    Navzdory obtížím jsme okamžitě přikročili k útoku. Naše čelní řada se postavila tváří k nepříteli a vrhla se na Francouze, jakmile se tito vynořili z úzké soutěsky, jež ústí do chlumeckého údolí. V době, kdy byl na náš útok[12] zcela nepřipravený francouzský předvoj přemožen a zahnán na útěk, nacházela se ještě většina Vandammových sil v úzkém průsmyku. V témže okamžiku obsadili gardoví myslivci les, nacházející se nalevo od nás a s obvyklou statečností napadli nepřátelské voltižéry. Zpočátku si sice vydobili převahu, avšak navzdory své statečnosti byli nepřáteskou přesilou donuceni k ústupu. 3. batalion Semjonovců, stojící v druhé linii, jim byl poslán na pomoc, vkročil do lesa a vyhnal Francouze za mlýn [dnes již neexistující Glöckerův mlýn], který předtím obsadili. Francouzští voltižéři se však snažili obejít naše levé křídlo a urvat vrcholek blízkého kopce, proto do lesa vstoupila 1. [granátnická] rota Semjonovců Jeho veličenstva a kolem dvanácté hodiny opět nastolila rovnováhu, takže se 3. batalion mohl stáhnout do  záložního postavení na okraji lesa.

    Francouzi se mezitím probrali z počátečního překvapení. Téměř všechny jejich síly již opustily průsmyk a tak s přesilou zaútočili na střed našeho postavení. Od tohoto okamžiku byla do bitvy vtažena veškerá naše pěchota. Rezervu tvořily toliko dvě gardové roty Jeho veličenstva – jedna od Preobraženců a jedna od Semjonovců. Kavalergardský a Gardový jezdecký pluk, které mezitím dorazily, zaujali postavení na krajním levém boku, za úvozem, který jediný chránil tuto část. Byl to kritický moment.

    Navzdory naší heroické obraně začínali mít Francouzi navrch a myslivci ustupovali po celé délce linie. Nepřítel obsadil několik vesnic, které se rozkládaly na našem středu a postupoval všude, kromě lesa, v němž uspěl jen částečně. V ten moment dorazil na bojiště generál Diebitch[13] a přivedl s sebou několik eskadron gardových hulánů a dragounů, kteří na nepřátelské kolony zaútočili s nebývalou rychlostí. Francouzi začali prchat, načež se naše pěchota vydala okamžitě útočit. To byl první příznak budoucího kolapsu nepřátelské armády, která se stáhla do obrany a po zbytek dne již neměla více odvahy zaútočit.

    V lese, na levém křídle naší obrany, se nepříteli opět podařilo obsadit mlýn; se dvěma rotami od 3. batalionu jsem byl myslivcům opět poslán na pomoc, abychom mlýn dobyli nazpět. Při ztrátě několika důstojníků jsme okamžitě uspěli.[14]

    Bylo šest hodin, v lese jsem ale zůstával až do desáté hodiny večer. S vyjímkou několika pro zábavu vypálených ran, již Francouzi neprojevovali zájem podniknout cokoliv vážného. Naše první posily přišli s generálem Pyšnickým[15]. Přivedl několik batalionů pěchoty a 3. [granátnický] sbor[16], které mě vystřídaly v lese. Připojil jsem se ke svému  batalionu, který se spolu se zbytkem divize stahoval na nocleh do Soběchleb.

 

Výjev z bitvy u Chlumce a Přestanova podle Gottfrieda Willewaldea (1886)

    18. [30.] srpna, pondělí – za úsvitu bylo slyšet nové výstřely. 3. sbor tvořil první linii, 1. gardová divize byla ve druhé linii. Kolem 10. hodiny dorazila na bojiště 2. gardová divize. Byl jsem nadšený, že vidím svého bratra Nikolaje. Téměř ve stejné chvíli se objevila také maďarská pěchota.[17] 3. sbor napadl Francouze, kteří kolem poledne začali prchat.[18] Jezdectvo je pronásledovalo. Do našich rukou padl generál Vandamme, 80 děl a mnoho zajatců.[19] Vítězství bylo úplné. Ulehli jsme přímo na bojišti.

    19.[31.] srpna, úterý – náš sbor se během rána shromáždil a následně se přemístil do Teplic, kde se rozložil. Car a pruský král jsou tu rovněž.

    20. srpna [1. září], středa – na oslavu vítězství, dosaženého u Chlumce, jsme sloužili Te Deum. Při té příležitosti stál celý náš sbor ve zbrani a po skončení bohoslužby vykonal před panovníky slavnostní přehlídku.

    Náš pluk utrpěl natolik vážné ztráty[20], že namísto tří, jsme byli schopni postavit pouhé dva prapory. Všichni byli překvapeni dechberoucím vzhledem našich jednotek – vypadaly doopravdy bezvadně, jako kdyby se nacházely v Petrohradu [Sankt-Petěrburg]. Po slavnostní přehlídce se naše jednotky vracely do svých pozic. V této době jsem oplatil návštěvu hraběti Arakčejevovi[21], který taktéž pobýval v Teplicích.

    21. srpna [2. září], čtvrtek – katolická mše. Dvě rakouské divize vykonaly před panovníky slavnostní přehlídku.

Bohoslužba, konaná dne 2. září u Teplic, za vítězství spojeneckých vojsk u Chlumce - reprodukce dobové kresby ze sbírky teplického klenotníka Dasche, zakomponovaná do knihy „Illustrierte Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815“ z roku 1913. Kniha se nachází ve fondech knihovny městského muzea v Ústí nad Labem.

    22. srpna [3. září], pátek – přehlídka dělostřelectva.

    23. srpna [4. září], sobota – přehlídka jezdectva, které jsem se rovněž osobně zúčastnil. Nešlo si nepovšimnout převahy ruských a pruských vojsk nad rakouskými.

    24. srpna [5. září], neděle – konala se slavnostní mše našeho sboru. Obřadní místo bylo zřízeno ve stanu. Car a pruský král byli přítomni.

    25. srpna [6. září], pondělí – celý sbor se přesouval do Soběchleb; náš pluk ale nadále zůstával na ubykaci v Teplicích, kde se doposud zdržoval i carův hlavní stan.

    27. srpna [8. září], středa – náš prapor zajišťoval osobní stráž v Teplicích. Jako velitel carovy ochranky jsem vykonával 24 hodinovou službu.

    29. srpna [10. září], pátek – sbor generála Wittgensteina postoupil k Pirně, kde narazil na celou Napoleonovu armádu, načež byl donucen stáhnout se opět k Chlumci; ke čtvrté hodině odpolední jsme zaslechli palbu z děl a mušket. K večeru se náš pluk přesouval k Soběchlebům, než jsme tam však stihli dorazit, obdrželi jsme rozkaz se otočit a obnovit naši pozici v Teplicích. Museli jsme setrvat v bojové pohotovsti, jelikož nepřátelská pěchota pronikala podél horského hřebene, který se nacházel nalevo od nás.

    30. srpna [11. září], sobota – Francouzi ustoupili během noci. Všichni důstojníci pluku se ráno shromáždili v Teplicích, aby carovi blahopřáli k jeho svátku. Při této příležitosti se  večer v táboře konala bohoslužba. Při té příležitosti připnul generál Miloradovič k našim současným zástavám Svatojířské [Georgijevské] stuhy a to do té doby, než obdržíme Svatojířské prapory, které nám [pluku] byly uděleny za bitvu u Chlumce[22].

    Dostal jsem dopis z Petrohradu. Byl jsem napětím úplně bez sebe, jelikož tomu bylo už velmi dávno, kdy jsem od někoho naposledy obdržel psaní. Nepřátelský ústup v nás oživil naději na poklidný spánek, jenže v osm hodin večer byl v lesích zpozorován nějaký pohyb, a následně byly vydány rozkazy ke zdvojení předsunutých hlídek a k nocování v úplné výstroji a se zbraní v ruce.

    Naše pluky byly rozmístěny v okolí Teplic. Ostraha hlídala hlavní stan našeho panovníka a pruského krále, přičemž se o tyto povinnosti dělily s pruskou gardou. Rakouského císaře celou dobu obklopovali jen rakouští granátníci.

Vojín Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1816

    31. srpna [12. září], neděle – přes všechny obtíže předešlého dne, jsme prožili vcelku  klidnou noc. Ve čtyři hodiny odpoledne naše dělostřelecká baterie v Soběchlebech náhle zahájila palbu a vbrzku ji následovaly i prapory v první linii. Aniž bychom tušili, co se opravdu děje, byli jsme v mžiku přesvědčeni, že je na spadnutí další bitva. Brzy jsme však obdrželi zprávu, že se jednalo o salvu na počest vítězství, vybojovaného nad Francouzi u Wittenbergu [dne 6. září u Dennewitz] švédským následníkem trůnu [Bernadotte]. Do rukou vítěze padlo kolem 8 000 zajatců a 60 děl. Přirozeně jsme si takovou příležitost nemohli nechat ujít a sdělili tytéž zprávy i Francouzům v postaveních před námi: poslali jsme k nim parlamentáře, aby se neznepokojovali, pokud uslyší další palbu. […] Nalevo od nás, na zalesněném kopci, jsme k večeru zaslechli střelbu z pušek, nic víc jsme si z toho ale nedělali.

    3. [15.] září, středa – jako velitel ochranky jsem na 24 hodin odcestoval do Teplic, kde jsem využil pohostinnosti Lamsdorfa - křídelního pobočníka Jeho veličenstva a mého starého přítele[23].

    Ve službě jsme vždy večeřeli s velitelem paláce, nikdy nám však k tomu nebyla vyčleněna žádná místnost. Naším útočištěm se tak často stávala strážnice. Občas se nám ale podařilo najít místo u našich známých přímo v prostorách velitelství. Večeře s palácovým velitelem byla vždy potěšující, neboť jsme se pokaždé dobře najedli a od mnoha vysoce postavených lidí, kteří stolovali s námi, jsme se dozvídali nejnovější zprávy. Císař obvykle jedl s hrabětem Arakčejevem a hrabětem Tolstým, zbytek jeho doprovodu obvykle jedl s palácovým velitelem. Během jedné z takových večeří jsem se setkal se slavným přeběhlíkem generálem Jomini.[24] Car ho jmenoval svým generálním pobočníkem, nesvěřil mu však žádné velení. Jomini prohlašoval, že Napoleonova armáda je přeplněna zloději a nikdo si nedokáže představit, jakých rozměrů dosáhl zmatek, který ji postihl.

    4. [16.] září, čtvrtek – spal jsem jako zabitý až do sedmi hodin ráno. Lamsdorfův apartmán je nesrovnatelně pohodlnější než stan, do něhož jsem se měl vrátit, jakmile došlo na prostřídání stráží.

    5. [17.] září, pátek – po obědě jsem se vydal podívat na Nikolaje. Tito páni [od Litevského gardového pluku] byli rozmístěni mezi Teplicemi a Soběchleby. Obdrželi  rozkaz k bojové pohotovosti, my v Teplicích jsme však o takových příkazech neměli tušení. Palba děl se neustále přibližovala, což dávalo tušit, že náš předvoj ustupuje. Po návratu do tábora jsem však zjistil, že naše vojska ukořistila 12 děl a 2 000 francouzských zajatců. Zajatý generál[25] nám sdělil, že nás zítra napadnou dva [armádní] sbory.

    6. [18.] září, sobota – během sobotní noci se rakouské a pruské jednotky vydaly vpřed  a bez jakéhokoliv zaváhání se nad ránem postavily do přední linie. Kolem deváté hodiny napadl nepřítel Hellendorf, ale již v poledne byla vesnice opět v rukou našich jednotek, které se zde bez problémů udržely po zbytek dne.

    7. [19.] září, neděle – jakožto dozorčí důstojník jsem strávil celý den v Teplicích. Francouzi ustoupili za Petrovice. Náš předvoj, aby nebyl napaden ze zálohy, neměl vycházet příliš dopředu. V noci jsem se jel podívat na Puškina a Zybina.

    8. [20.] září, pondělí – přijal jsem pozvání svých hostitelů, abych s nimi strávil i příští noc.

    9. [21.] září, úterý – moji spolubydlící, Brinken a Chrapovitskij[26], objevili za našim táborem rozlehlou zemědělskou usedlost. Byla opuštěná, a tak se v ní usadili. Po návratu z města jsem se k nim připojil.

    Generál Moreau, který ztratil obě nohy v bitvě o Drážďany, zemřel v Praze.[27]

    Měl jsem možnost nahlédnout do několika dopisů, zadržených Francouzům během nedávné doby. Všemi prostupuje zmatek a beznaděj, jež opanovaly Napoleonovu armádu.

    10. [22.] září, středa – před obědem jsem odjel do Kamenných lázní [Steinbad], poblíž Teplic. [Termální] voda je zde stejně dobrá jako ve městě a já si v ní dosyta užíval   plavání.

    11. [23.] září, čtvrtek – večeřel jsem u Zybina v Teplicích. Na ulici jsem potkal hraběte Arakčejeveva, který mi sdělil, zřejmě proto, aby mi udělal radost, že 15. [27. září] obdržím za svou chrabrost u Chlumce “Zlatou zbraň”. Generál Poťjomkin[28] mi již dříve přislíbil, že mi zařídí “Zlatou zbraň” a nadto ještě 2 000 rublů výsluhy a nyní jsem se doslechl, že to bude pouze věcný dar. Velmi mě to rozlobilo[29], obzvláště pokud byli na stejné vyznamenání doporučeni i mladí důstojníci, podporučíci, kteří si ke střelnému prachu dosud ani nečichli, a také proto, že plukovník Nabokov[30], o pouhý jeden rok služebně starší důstojník, byl jmenován do hodnosti generálmajora. Taková nespravedlnost se mě hluboce dotkla.

 

Vojíni pomocných oddílů u Preobraženského a

Semjonovského gardového pluku osobní stráže, 1812-1817

    12. [24.] září, pátek – navzdory svému zklamání jsem se dobře vyspal a probudil se  veselý. Všichni moji druzi si dobře vybavují, jak jsem si [u Zehistu a Chlumce] plnil povinnosti a jsou toho názoru, že se mnou bylo naloženo nespravedlivě. Je to pro mě veliká pocta, větší než jakýkoliv jiný řád. Taková podpora mi umožnila obnovit vnitřní klid a navrátit dobrou náladu.  

    14. [26.] září, neděle – byl jsem v Teplicích. Hrabě Arakčejev mě požádal, abych zůstal na večeři; byla to neobyčejná laskavost. Byli jsem tam je tři: hrabě, jeho ošetřující lékař a já. Nepochybně šlo o projev přátelství.

    15. [27.] září, pondělí – den byl zahájen slavnostní bohoslužbou v kostele. Car a pruský král se jí rovněž zúčastnili. Po ukončení jsem vyhledal bratra Nikolaje, abychom spolu zašli na slavnostní oběd, který na počest pruské pěší gardy uspořádala naše gardová pěchota. Hostina probíhala ve velké budově, postavené výhradně jen pro tuto příležitost. Oslavu svou přítomností poctili nejen car a pruský král, ale také mladá knížata a celý panovnický doprovod. Naše přátelství s Prusy rostlo a sílilo, nepředvídatelná nehoda však celou událost málem zastínila. V sousední budově propukl požár, a to právě v okamžiku, kdy naši vznešení hosté stolovali. Naší jedinou starosí byla ochrana pomazaných hlav a jakmile byli tito mimo nebezpečí, hnali jsme se zpátky a snažili se zachránit jídlo, které se nacházelo v kuchyňi v hořícím domě. Vše nakonec dopadlo podle našich přání. Budova byla požárem nedotčena a většina lahůdek byla zachráněna. Když naši čestní hosté odjeli a my směli opět zasednout ke stolům, vzápětí nám došlo, že zatímco jsme se starali o jejich bezpečí, nechali jsme jim napospas naše vlastní jídlo a museli se tedy spokojit s poněkud chudším obědem. Domů jsem se vrátil v sedm hodin večer.

    16. [28.] září, úterý – hovoří se o blížícím se odsunu, nepadly ale žádné pokyny, proto jsem využil příležitosti a ještě jednou se vykoupal v Kamenných lázních.

    17. [29.] září, středa – příkaz k odsunu byl vydán dnes ráno, vzápětí byl ale odvolán.

    18. [30.] září, čtvrtek – po měsíční pauze konečně rušíme tábor a odcházíme. Car vykonal revizi v Soběchlebech, a posléze i našeho regimentu v Teplicích. Ke sboru jsme se připojili během odpoledne, právě když procházel Teplicemi a pokračoval přes Duchcov do Mostu, kde jsme se utábořili.

    19.-22. září [1.-4. října], pátek až pondělí – zůstáváme na stejném místě, kvůli mokrému počasí trávíme veškerý čas uvnitř stanu.

    23. září [5. října], úterý – náš sbor vypochodoval v devět hodin ráno a z Mostu zamířil do Chomutova [Komotau]. Blátivá cesta a déšť učinily tento den nesnesitelným, a aby toho nebylo málo, po celou tu dobu jsme museli zůstat v bojové pohotovosti, což nás udržovalo v neustálém napětí.

    24.-26. září [6.-8. října], středa až pátek – v táboře poblíž Chomutova nás začínala sžírat veliká nejistota. Několikrát nám bylo sděleno, abychom se připravili k odchodu. Po zdravém úsudku bylo nakonec rozhodnuto, že už nás nechají na pokoji. V modlitbách jsme velebili generála Blüchera za jeho vítězství, jehož dosáhl mezi Torgau a Wittenbergem, kde se svojí Slezskou armádou vypudil Francouze na levý břeh Labe.[31]

    27. září [9. října], sobota – náš sbor vyrazil v pět hodin ráno a přes Horu Sv. Šebestiána [Sebastiansberg] se ubíral k Marienbergu, kde jsme se utábořili. Počasí bylo příšerné. Potřetí jsme vstupovali do Saska.

Poznámky:

---

[1] Na základě porovnání všech v textu předložených délkových údajů s mapovými podklady, lze autorem udávanou délkovou míru označit jako míli “vídeňskou” (často označovanou také jako “poštovní” = asi 7,59 km), a nebo mílí “českou” (asi 7,53 km); ani v jednom případě se nemůže jednat o míli (verstu = asi 1,07 km) “ruskou”, jíž obvykle používají jiní ruští pamětníci napoleonských válek.

[2] Pavel Petrovič Svinin (1787-1839), ruský diplomat, později známý malíř a spisovatel. Od roku 1811 byl členem ruské diplomatické mise ve Spojených státech amerických. Zpět do Evropy se vrátil v polovině roku 1813. Je autorem mnoha známých krajinomaleb, zejména z období svého pobytu za Atlantikem a rovněž zakladatelem časopisu “Отечественные записки” (Otěčestvěnnye zapísky = Vlastenecké příspěvky).

[3] Pravděpodobně se jedná o poručíka Grigorije Andrejeviče Fenše (1789-1867), a nebo o jeho bratra, štábního kapitána Vasilije Andrejeviče Fenše (?-?). Oba později dosáhli generálských hodností.    

[4] Poručík Alexandr Grigorjevič Glazenap (?-?).

[5] Plukovní svátek Preobraženského gardového pluku osobní stráže, jak zní úplný název této carské elitní jednotky, připadal na den Proměnění Páně.  

[6] 1. gardovou pěší divizi generálmajora Gregorije Vladimiroviče Rosena III. (1782-1841) tvořil Preobraženský, Semjonovský, Izmajlovský a Gardový myslivecký pluk osobní stráže, a rovněž  prapor gardové ekvipáže. 2. gardovou pěší divizi generálmajora Ivana Fedoroviče Udoma I. (1768-1821) tvořil Litevský, Gardový granátnický, Pavlovský granátnický a Finský pluk osobní stráže, a rovněž Gardový sapérský prapor.

[7] Nikolaj Nikolajevič Puščin (1792-1848), toho času poručík Litevského gardového pluku osobní stráže; v roce 1847 obdržel hodnost generálporučíka.

[8] Zde by se mohlo jednat o některého z celkem tří Musin-Puškinů, vedených ve stejné době na soupisce Izmajlovského gardového pluku osobní stráže, jmenovitě pak o plukovníka Ivana Klauděviče Musin-Puškina (1781-1822), v bitvě u Chlumce zraněného na hlavě a 27. září 1813 povýšeného na generálmajora, dále o kapitána Ivana Petroviče Musin-Puškina (?-?) a o poručíka Sergeje Petroviče Musin-Puškina (?-?).

[9] V čele tohoto pěšího sboru stál carův bratranec - würtemberský princ a později nedoceněný hrdina bojů u Chlumce a Přestanova, Eugen Friedrich Karl Paul Ludwig von Würtemberg (1788-1857).

[10] Generálporučík Alexandr Ivanovič Ostermann-Tolstoj (1771-1857) přišel během prvního dne bojů u Chlumce a Přestanova o levou paži. Z pohledu carských panovníků to byl muž názorově velmi komplikovaný; po sporech s carem Mikulášem I. opustil vlast a žil ve Švýcarsku, kde později zemřel.

[11] Ruské síly jsou v tomto případě odhadovány na 14-16 000 mužů, síly Francouzů v odhadech kolísají mezi 35-40 000 muži, papírově tak Rusové čelili přesile minimálně dva na jednoho.

[12] Předvoj Vandammova uskupení tvořila 2. brigáda generála Heinricha knížete Reuss zu Köstritz (1784-1813), jež ale tabulkově náležela k 5. divizi od II. armádního sboru maršála Victora. V krvavých bojích u Stradova již této brigádě velel Vandammův náčelník štábu brigádní generál Jean Revest (1773-1845), který u Hellendorfu smrtelně zraněného generála Reusse dočasně nahradil. 

[13] Johann Karl Friedrich Anton hrabě von Diebitsch und Narden (1785-1831), původem slezský aristokrat, který již v mládí vstoupil do carských služeb. V Rusku je znám spíše jako Ivan Ivanovič Dibič, s přídomkem „Zabalkanskij“, který obdržel za své úspěšné vojenské operace v balkánských horách v době rusko-turecké války 1828-1829.

[14] Podle několika dobových ruských relací neměli Puščinovi vojáci v sumkách jediný náboj, přičemž Glöckerův (nebo Klöckerův) mlýn vzali útokem údajně jen s nasazenými bodáky.

 

Glöckerův mlýn v plamenech dne 30.8.1813 – ilustrace z knihy Dr. Fr. Förstera „Geschichte der Befreiungs-Kriege 1813, 1814, 1815“ z roku 1857.

[15] Generálmajor Dmitrij Iljič Pyšnickij (1764-1844), velitel 4. pěchotní divize.

[16]  V čele tohoto sboru stál obránce tzv. Velké reduty od Borodina generálporučík Nikolaj Nikolajevič Rajevský (1771-1829).

[17]  Autor má zřejmě na mysli 1. záložní divizi rakouského podmaršálka Vinzenze Ferreria Friedricha svobodného pána von Bianchi (1768-1855).

[18]  Bitvu fakticky rozhodl až příchod 2. pruského sboru generálporučíka Friedricha Emila Ferdinanda Heinricha Kleista (1762-1823), jenž tvořil pruský kontingent České armády, a který příchodem od Nakléřova (Nollendorf) završil obklíčení Vandammových sil. Fancouzský vrchní velitel, jak vyplývá z jeho korespondence, kterou v roce 1826 vedl s někdejším Napoleonovým osobním tajemníkem Hugues-Bernardem Maretem, vévodou z Bassana (1763-1839), v tomto okamžiku projevil velkou dávku odvahy a osobně organizoval obranu proti dotírajícím Rusům zpředu a Rakušanům z levého boku. Zároveň se osobně podílel na útocích ve vlastním týlu, kterými se pokoušel rozrazit pruské šiky a umožnit tak francouzskému jezdectvu a pěchotě uniknout k saským hranicím.

[19]  Kromě vrchního velitele Vandamma padlo do zajetí údajně dalších pět francouzských generálů,  jiní dva byli zabiti a další zemřel na následky svých zranění o několik měsíců později. Francouzi přišli o celkem 5-6 000 zabitých a zraněných mužů, dále 7-13 000 zajatých, 81 děl, veškerý trén, včetně 200 muničních vozů, dva orly a tři další prapory.

[20] Semjonovský gardový pluk osobní stráže utrpěl v bitvě u Chlumce ztráty přibližně 900 zabitých a zraněných mužů.

[21] Generál dělostřelectva Alexej Andrejevič Arakčejev (1769-1834) je znám jako významný reformátor ruského dělostřelectva v období po slavkovské porážce, dlouholetý inspektor dělostřelectva a pěchoty, ministr války a budoucí stínový vládce ruského impéria. V letech 1813-1814 byl hlavou Oddělení vojenských záležitostí.

[22] Pamětní nápis na praporu obsahuje následující text: “За оказанные подвиги в сражении 17 августа 1813 года при Кульме” (Za okazánnye podvigi v sražénii 17 ávgusta 1813 góda pri Kulmě = Za prokázané hrdinské činy v bitvě u Chlumce 17. srpna 1813).

[23] Plukovník Jakov Matvějevič Lamsdorf (1784-1835), někdejší důstojník Semjonovského gardového pluku osobní stráže, generálmajor od roku 1816.

[24] Brigádní generál Antoine-Henri Jomini (1779-1869), baron francouzského císařství a štábní důstojník s dlouholetými zkušenostmi. Na ruské straně obdržel hodnost generálporučíka. Během své dlouhé kariéry se etabloval jako jeden z nejvlivnějších vojenských teoretiků, jehož práce jsou dodnes podrobně studovány.

[25] Téhož dne byl u Varvažova zajat francouzský brigádní generál Charles-Auguste Creutzer (1780-1832), velitel 2. brigády Mouton-Duvernetovy 42. divize od Saint-Cyrova XIV. sboru. Generál Creutzer se v řadách 42. divize zúčastnil již první bitvy u Chlumce, svedené ve dnech 29.-30. srpna 1813. S odřadem pěchoty, jezdectva a dvou děl měl tehdy obsadit nedaleké město Ústí nad Labem (Aussig), kde následně vymáhal válečné kontribuce. Po zprávě o porážce Vandammova sboru se Creuzerovi Francouzi pokusili město zapálit a kolem páté odpolední se už oklikou přes Čermnou (Leukersdorf), Jílové (Eulau) a Libouchec (Königswald) spořádaně stahovali k saským hranicím, kde se promíchali s jinými prchajícími jednotkami. Ještě předtím je ale u Libouchce a u Tisé (Tyssa) napadl major Simonyi se třemi stovkami husarů od 4. husarského pluku (Hessen-Homburg) a připravil je o 117 zajatců, včetně 2 důstojníků a 14 koní; vozy napěchované potravinami a cestou zabavený dobytek zde Francouzi museli ponechat. 

Jedna z nejčastěji předkládaných kreseb, vztažených k obsazení města Ústí nad Labem Francouzi, znázorňuje smrt rakouského dragouna Friedricha Jordana u Drážďanské (Horní) městské brány dne 30. srpna 1813. Malba Konrada Tschochnera, pořízená podle původního střeleckého terče z roku 1902, pochází ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem. Foto: Mgr. Jiří Preclík.

[26] Štábní kapitán Christofer Alexandrovič Brinken (?-?) a poručík Pavel Ivanovič Chrapovickij (?-1813).

[27] Jean Victor Moreau (*1763) zemřel v noci z 1. na 2. září 1813 v Lounech (Laun).  

[28] Generálmajor Jakov Alexejevič Poťjomkin (1781-1831), v letech 1812-1820 velitel Semjonovského gardového pluku osobní stráže.

[29] Vyznamenání za chrabrost – věcný dar v podobě “Zlaté (chladné) zbraně” (bez briliantů), zpravidla se jednalo o meč, šavli nebo dýku, se udělovalo důstojníkům do hodnosti kapitána. Pavel Puščin měl ve stejné době již hodnost plukovníka, odtud tedy zřejmě pramenil velitelův nedodržený příslib peněžního dorovnání odměny a Puščinovo následné rozhořčení. 

[30] Plukovník Ivan Alexandrovič Nabokov (1787-1852) se vyznamenal již v bojích před Pirnou, kde se v čele čtyř rot třetího praporu zmocnil vesnice Zehist a udržel ji pod náporem mnohem silnějších Francouzů; u Chlumce byl zraněn kulkou do levé paže. Svou “Zlatou zbraň” si Nabokov vysloužil o šest let dříve, v bitvě u Friedlandu.

[31] Šlo o strategický přechod Labe na jeho levý břeh u Wartenburgu, v němž se zaskvěl pruský sbor generálporučíka Johanna Davida Ludwiga hraběte Yorcka (1759-1830), který za něj od pruského krále v roce 1814 obdržel přídomek „von Wartenburg“.