SHARPŮV REGIMENT

V těchto dnech vyšel překlad dalšího dílu série Bernarda Cornwella o riflemanu Richardu Sharpovi, v pořadí už osmnáctý (zbývá jich ještě šest...), který se jmenuje SHARPŮV REGIMENT. Vydal jej, jak jinak, OLDAG (prolink máte v nadpisu; cena 289,- Kč, ISBN: 978-80-7411-082-5) a překladatel i přítel Jiří Beneš mi opět laskavě poskytl ukázku textu i předmluvy. Zde jsou:

SHARPŮV REGIMENT: ukázka překladu Jiřího Beneše

Vrchní seržant MacLaird byl silný muž, a tak stisk, jímž sevřel majoru Richardu Sharpovi levou paži, zabolel. MacLaird pomalu otevřel oči. „Já nepláču, pane,“ řekl.

„Já vím.“

„Nikdo nebude moct říct, že mě viděl plakat, pane.“

„Já vím.“

Po MacLairdově tváři se koulely slzy. Čáka mu spadla a ležela kousek od jeho hlavy.

Sharpe nechal levou paži v seržantově sevření a pravou mu trochu stáhl kabát.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ MacLairdův hlas se zadrhl. Seržant ležel na tvrdých oblázcích potřísněných jeho krví. „Ach bože!“ vydechl tiše Sharpe.

V MacLairdově břiše zela děsivá rána zalitá jasně červenou krví. Sharpe tu krvavou hrůzu, do níž kus kamene, odštěpený ze skály dělovou koulí, vrazil cáry špinavé košile, zase přikryl kabátem. S tím se nedalo nic dělat.

„Pane,“ ozval se slabým hlasem vrchní seržant. „Prosím, pane.“ Sharpe upadl do rozpaků. Věděl, co ten tvrdý muž, který pouštěl na vojáky hrůzu, klel a smilnil a vykonával svou vojenskou povinnost, chce. Viděl na jeho ostře řezaných rysech, že se tváří v tvář smrti zoufale snaží neprojevit slabost, a sevřel MacLairdovu ruku, jako by v tomhle posledním okamžiku chtěl jeho vojenské hrdosti pomoct. MacLaird na něho upřeně hleděl. „Pane!“

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé,“ začal Sharpe nejistě odříkávat, i když si nebyl jistý, jestli se mu vybaví všechna slova modlitby. „Přijď království tvé, buď vůle tvá na zemi i na nebi.“ Sharpe nebyl věřící, ale uvědomoval si, že možná i on by v kruté chvíli před smrtí s vděčností přijal útěchu těchto slov. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Toho chleba byla jedna libra denně a viníkem byl francouzský bastard. Jak je to dál? Do kolen ho bolestivě tlačily oblázky. „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ Uvažoval, jestli si vzpomněl na všechno, i když na tom už nezáleželo, protože MacLaird byl mrtvý. Tepna na rotmistrově krku zmrtvěla a z rány na břiše přestala vytékat krev.

Sharpe pomalu rozevřel prsty, které mu stále svíraly paži. Položil ruku na hruď mrtvého, utřel si slzy a vstal. „Kapitáne Thomasi!“

„Pane?“

„Vrchní seržant je mrtvý. Zařiďte, aby byl pohřben. Kapitáne d’Alemborde!“

„Pane?“

„Posuňte hlídky o padesát metrů po svahu dál. Tady nejsme na polním výcviku! Hněte sebou!“ Postavení hlídek bylo správné a všichni to věděli, stejně jako jim bylo jasné, že Sharpe jen ventiluje svůj hněv.

Země byla rozmoklá po nočním dešti. Na cestě se leskly kaluže, místy zbarvené krví. Nalevo od Sharpa už několik mužů kopalo hroby. Vedle mělkých jam leželo deset těl svlečených z uniforem a bot, které byly příliš cenné na to, aby skončily pod zemí. „Poručíku Andrewsi!“

„Pane?“

„Vezměte dva seržanty a dvacet mužů a posbírejte kameny.“

„Na co kameny, pane?“

„Neptejte se a udělejte to!“ vyštěkl Sharpe, vysoký tmavovlasý major, který se do důstojnického stavu vypracoval z mužstva. Hněv dodával jeho tváři poznamenané jizvami ještě divočejší výraz než obvykle a jenom hlupák by se ho v téhle náladě odvážil dráždit.

Došel do místa pod velkou skálou, kde v závětří před poryvy ostrého větru leželi ranění. Tam si dřepl a jeho pochva s palašem těžké jízdy, jímž vládl stejnou silou jako dřevorubec sekerou, zazvonila o kámen. „Jak je, Dane?“ zeptal se.

Střelec a někdejší pytlák Daniel Hagman se na něho usmál. „Ujde to, pane,“ odpověděl. Levé rameno měl obvázané a rukávy kabátu a košile jen volně přetažené přes ránu. „Jenom si nedokážu nacpat dýmku.“

Sharpe vzal hliněnou dýmku, zalovil v Hagmanově patrontašce po svitku tmavého mastného tabáku, kus z něj ukousl, rozdrtil ho a nacpal do hlavičky dýmky. „Jak se to stalo?“ zeptal se.

„Naletěl jsem jednomu zatracenému voltižérovi.“ Hagman byl nejstarší voják jihoessexského regimentu, i když nikdo nevěděl, kolik mu vlastně je. Možná přes padesát. Ale přes svůj věk byl nejlepším střelcem regimentu. Vzal si dýmku a sledoval, jak Sharpe vytahuje křesadlo. „Odpráskl jsem ho a myslel jsem, že je mrtvý. Jenže když jsem šel k němu, práskl zase on po mně. Bastard!“ Hagman ze zapálené dýmky s rozkoší potáhl, vyfoukl kouř a znovu potáhl. „Nakonec ho poslal do pekel Angel. Podřízl mu krk a bylo to.“ Zakroutil hlavou. „Omlouvám se, pane.“

„Nebuďte blázen, Dane. To nebyla vaše chyba. Však se zase vrátíte.“

„Doufám. Chtěl bych být u toho, až s těmi bastardy skoncujeme, pane.“ Stejně jako Sharpe byl Hagman střelec, jeden z těch, kteří jako trosky plovoucí na válečném oceánu skončili v řadách červenokabátníků jihoessexského regimentu. Avšak ani potom se nevzdali svých zelených kabátů. Byli střelci, elitní vojáci.

„Budete u toho, Dane.“ Sharpe se usmál a z tváře mu na chvíli zmizel výsměšný výraz, který jí dodávala dlouhá jizva na levém líci. „To víte, že u toho budete,“ opakoval. Pomyslel na Leroye, který se na krátkou dobu stal velícím důstojníkem batalionu. Dnes by na ně byl Leroy hrdý.

Jenže Leroy už nežil. Minulý týden padl v bitvě u Vitorie a Sharpe věděl, že k jihoessexskému brzy přijde nový podplukovník a také noví vojáci. Regiment, opotřebovávaný válkou jako bodák ztenčený neustálým ostřením, byl na polovičním stavu a posily už měly být na cestě z Anglie. Sharpe dobře věděl, že pak své dočasné velení předá novému veliteli. Ostatně kvůli nízkému stavu se pro ně s žádným bojovým nasazením nepočítalo a původně neměli ani dnes bojovat.

Pochodovali do Pasajesu, kam je odveleli krátce po velkém vítězství u Vitorie, ale z ničeho nic se na zpěněném koni přihnal štábní důstojník s rozkazem, který požadoval, aby jihoessexský regiment zablokoval cestu z hor. Důstojník nevěděl, co se děje. Řekl jim jen, že od hranic vyrazily nějaké francouzské síly, které je třeba zastavit, a jihoessexský se čistě náhodou nacházel nejblíž téhle hrozbě. Nechali tedy ženy a bagáž na hlavní cestě a vydali se na sever splnit nový úkol.

A také ho splnili. Zaujali postavení podél cesty, a když se Francouzi objevili, zarachotil smrtelný rytmus palby po pelotonech, který řady v modrých kabátech rozvrátil a nepřítele, jenž postupoval ze severu, zastavil.

Ani pak se jihoessexský nestáhl. Jeho ranění se odplazili do úkrytů nebo krváceli tam, kde padli, ale batalion držel své postavení i po tom, co spustilo palbu nepřátelské horské dělo. Naopak přinutili k ústupu Francouze a teprve teď major Richard Sharpe zjišťoval, jakou cenu za splnění úkolu batalion zaplatil.

Jedenáct mrtvých, přitom bylo jasné, že k nim přibudou další, až začnou umírat těžce ranění. Sharpe už teď věděl, že nejméně dvanáct raněných se nikdy do bojových řad nevrátí, ale další tucet raněných lehčeji, podobně jako Hagman, by mělo znovu bojovat. Samozřejmě pokud se jejich rány nezhorší a neudolá je pomalá smrt v horečkách. Ale na to teď nechtěl myslet.

Odplivl si. Neměl vodu, protože mu nepřátelská kule roztříštila polní láhev. „Seržante Harpere!“

„Pane?“ ozval se mohutný Ir a zamířil k němu. Harper byl možná z celého batalionu jediný, kdo se hněvu Richarda Sharpa nebál, protože stál po jeho boku ve všech bojích téhle dlouhé války. Prošli spolu celé Španělsko, až se nyní, v létě roku 1813, dostali do samé blízkosti francouzské hranice. „Jak to vypadá s Danem, pane?“ zeptal se Harper.

„Dostane se z toho. Máte nějakou vodu?“

„Měl jsem, ale někdo na ní udělal zázrak,“ odpověděl Harper a nabídl Sharpovi polní láhev, v níž měl proti předpisům místo vody červené víno. Sharpe se napil a znovu láhev zazátkoval.

„Díky, Pate.“

„Ještě je toho spousta, kdybyste potřeboval, pane.“

„Potřebuju, ale ne na tenhle účel. A ne aby se to pilo tady.“ Harper před pouhými dvěma dny vstoupil do stavu manželského, a když dostali rozkaz k bojové akci, Sharpe mu poručil, aby zůstal se svou novomanželkou, španělskou dívkou. Jenže Harper to odmítl a teď byl tady a upřeně hleděl k prázdnému severnímu obzoru. „Co tady ty bastardi dělali?“ zeptal se.

Sharpe pokrčil rameny. „Asi sem zabloudili.“ Jiné vysvětlení ho nenapadalo. Věděl, že spousta francouzských jednotek, které se po porážce Josefa Bonaparta u Vitorie ocitly mimo hlavní proud ustupujícího vojska, se snaží dostat do Francie na vlastní pěst. A tahle byla početnější než Sharpův oslabený batalion. Proto mu vrtalo hlavou, proč boj vzdali tak brzy. A opět ho napadalo jediné vysvětlení: nepřítel musel poznat, že se mu jihoessexský nesnaží uzavřít cestu do Francie. Zabloudili, zapletli se do nesmyslného střetu, a když si to uvědomili, odtáhli pryč. „Bastardi!“ zamumlal Sharpe vztekle, protože jeho vojáci zemřeli pro nic za nic.

„To s vrchním seržantem je zatracená smůla,“ povzdechl Harper, se svými šesti stopami a čtyřmi palci ještě vyšší než Sharpe.

„To je,“ přikývl Sharpe. Zkoumavě pohlédl na oblohu a uvažoval, jestli mohou čekat další déšť. Podle Španělů bylo tohle léto nejhorší, co pamatují. „Jeho funkci převezmete vy.“

„To myslíte vážně?“

„Jak jinak?“ Sharpe si pomyslel, že teď aspoň bude moct dát batalionu nejlepšího vrchního seržanta, jakého kdy měl. Pochyboval, že by nový podplukovník našel odvahu tohle jmenování změnit. Otočil se. „Poručíku Andrewsi!“

„Pane?“ Poručík vedl skupinu zamračených vojáků, kteří se pachtili s kameny.

„Naklaďte je na hroby!“ poručil Sharpe. Všichni věděli, že to má zabránit, aby těla z mělkých hrobů vyhrabala zvěř.

„Na všechny, pane?“

„Ne, jen na naše.“ Sharpovi bylo jedno, jestli si na mrtvolách Francouzů udělají hostinu lišky a krkavci. Záleželo mu jen na tom, aby jeho mrtví odpočívali v klidu, když měli tu smůlu, že je smrt zastihla v cizí zemi. „Vrchní seržante!“

„Pane?“ ozval se Harper. Rozpačitě se usmíval, protože si nebyl jistý, jestli je v téhle chvíli úsměv na místě.

„Potřebujeme vůz na raněné. Požádejte důstojníka na koni, aby nějaký zajistil od bagáže. A pak zřejmě budeme pokračovat v pochodu.“

„Ano, pane.“

Tu noc v průsmyku, kde jihoessexský bojoval, kde leželi jeho mrtví a odkud už živí odešli, pršelo. Noční déšť spláchl tu trochu hlíny na mrtvolách Francouzů, kterým nevykopali hroby a nenavršili na ně kameny. Proudy vody odhalily bílá těla a ráno na nich začala hodovat zvěř. Ten průsmyk neměl žádné jméno.

Předmluva

Sharpův regiment je jediná kniha (aspoň dosud), jejíž děj se většinou odehrává v Británii, třebaže jsem do ní na začátku a na konci vložil scény ze Španělska a Francie. V dnešní době je těžké pochopit, jak malý dopad měla válka na tehdejší britskou společnost. Žádní váleční reportéři neexistovali, takže deníky uveřejňovaly jen oficiální zprávy nebo přebíraly neověřené zvěsti z kontinentálních novin. Většinou však nepsaly o válce vůbec. Ostatně nejeden čtenář si musel všimnout, že v románech Jane Austenové není o válce jediná zmínka, třebaže vznikaly právě v té době. Autorka samozřejmě věděla, co se ve Španělsku a Portugalsku děje, vždyť její bratr sloužil ve válečném námořnictvu, ale válka byla něco vzdáleného, co se životů lidí v Británii bezprostředně nedotýkalo. Jen zřídka někdo z obyčejných vojáků posílal domů dopisy z jednoduchého důvodu, že málokdo z nich uměl psát, a já mám podezření, že na mnohé vojáky po odchodu do Španělska jejich rodiny víceméně zapomněly. Důstojníci domů psali, ale vždycky mě překvapí, jak málo je v nich zpráv z bojiště. Zato téměř ve všech se neustále opakují žádosti o peníze.

Jediná příležitost, při níž britská veřejnost ochotně vzala na vědomí, že její země vede válku, byla, když dorazila nějaká zpráva o vítězství. Pak se rozezněly kostelní zvony, pořádaly se přehlídky a londýnská divadla zpestřila svůj repertoár pantomimickými jevištními obrazy se snahou zopakovat „ten slavný den“. Obvykle to byla představení podobná tomu, jaké popisuji v této knize, tedy vlastenecky laděné burlesce s Francouzi zobrazovanými jako horda přihlouplých zbabělců, s vlajícími prapory, kašírovanými děly a vlasteneckými písněmi. Takové oslavy trvaly pár dní a pak Británie na válku znovu zapomněla do doby, než se na dveřích kostelů po celé zemi objevily seznamy padlých a raněných. O dva nebo o tři měsíce později se ranění dostali domů, aby se až na výjimky stali trvalou přítěží svých farností.

Války stojí peníze a válka proti revoluční napoleonské Francii byla tak dlouhá a nákladná, že pro její financování bylo nutné zavést daň z příjmu. Později, když válka skončila a daň z příjmu se mohla zrušit, předložil lord Brougham návrh veškeré záznamy o této dani spálit a popel zakopat do země, aby se následující generace žádným způsobem nemohly dozvědět, že tak nehorázná daň vůbec kdy existovala. Bohužel se svým návrhem neuspěl, ale v době války byla daň beze vší pochybnosti nezbytná. Většina výnosu z ní se vynakládala na pobídky váhavých spojenců k boji a jejich podporu. Jako hotové peníze se používaly guineje s obrazem svatého Jiří bodajícího draka, a proto se jim běžně říkalo kavalerie svatého Jiří. Francouzi nikdy neměli tak důmyslné finanční odborníky, jako byli ti britští, kteří dokázali válečné hospodářství země zvládnout, a tak kavalerie svatého Jiří znovu a znovu vyrážela k podpoře armády na východních hranicích Francie. Přesto se Wellington často ocital bez finančních prostředků, které tak zoufale potřeboval nejen k tomu, aby mohl svým vojákům za jejich službu platit, ale aby si naopak vojáci mohli vše, co potřebovali, kupovat a nemuseli drancovat a krást. Po vstupu do Francie se situace natolik zhoršila, že se Wellington rozhodl shromáždit všechny usvědčené a odsouzené padělatele, kteří v armádě byli (těch měl zřejmě dostatek), a dal jim za úkol vyrábět padělky franků, jediné měny, kterou francouzští venkované přijímali. Wellington však trval na tom, aby padělané mince obsahovaly stejné množství stříbra jako pravé franky, takže nikdo nebyl ošizen.

Peníze hrají hlavní roli i v Sharpově regimentu, i když v tomto případě jde o obyčejnou chamtivost. Příběh románu se točí kolem takzvaného crimpingu. Britskou armádu tvořili dobrovolníci, ale potíž byla v tom, že se nezískávali snadno. A tak regimenty nabízely těm, co projevili ochotu do armády vstoupit, značné odměny. To nutně vedlo k tomu, že se objevili podnikavci, kteří se snažili ze situace profitovat a začali armádě dodávat nové rekruty za úplatu. Tito lidé, crimpers, používali všechny možné triky, z nichž mnohé byly kriminální povahy, aby „dobrovolníky“ získali. Hlavní roli při získávání nových rekrutů však dál hráli náboroví seržanti, kteří se svou skupinou putovali od města k městu a nešetřili sliby. Myslím, že Horatio Havercamp, jehož verbířské praktiky v této knize popisuji, může sloužit jako typický příklad náborového seržanta. V dnešní době se musí zdát, že tento systém získávání nových mužů do armády byl značně nejistý a mnohem méně efektivní než systém branné povinnosti Francouzů. Nakonec to však byli právě dobrovolníci, kteří, spolu se zlatou kavalerií svatého Jiří, zvítězili.

TIP PRO NAKLADATELE: LETECKÝ ROMÁN DEREKA ROBINSONA

Knihy mají své osudy a náhoda bývá blbec.
Před čtyřiceti lety se mi do rukou dostala ve francouzštině kniha, přeložená z angličtiny; jmenovala se Les abattoirs du ciel, Nebeská jatka, či Jatka na nebi, a mne uchvátila natolik, že když přišlo povolání k roční prezenční službě, vzal jsem si ji spolu se slovníkem sebou. Pak, abych zabil nudu a nezapomněl řeč, jsem po většinu toho roku, když byl čas (a v hotovosti u 30mm děl, vysunutých k obraně nebe socialistické vlasti proti Phantomům, brouzdajícím u čáry nad Čerchovem, ho bylo dost...), překládal, pochopitelně ručně. Ta kniha mě fascinovala, proto ležel druhotný překlad, i když k ničemu nebyl, čtyři desetiletí mezi jinými lejstry a mohl v klidu ležet dál. Jenže asi před měsícem jsem zasurfoval na web Bernarda Cornwella (toho od Sharpa) a zalistoval v prewiev časopisu o historickém románu, který začal vydávat. Hned mě upoutal článek s výše uvedeným obrázkem, věnovaný Dereku Robinsonovi (nar. 1932, viz wikipedia), pár minut ale trvalo, než mi doteklo, že jde o originál oné knihy. Přitom jsem už od těch sedmdesátých let věděl, že původní titul je Goshawk Squadron, Eskadra Krahujec... Hodnocení knihy bylo vysoké, vyšla mnohokrát, stejně jako tituly další, a já neodolal. To, čemu se říká  RFC Trilogy (RFC=Royal Flying Corps) jsem si objednal, k tomu čtvrtý svazek, který s tím souvisí (viz obrázky níže), a pak mě napadlo knihu mého mladí dát v ukázce sem. Šlo to snadno, ORC dovede se strojopisem (v němž mám jen první dvě kapitoly) divy, a na čtyřicet let starém překladu jsem skoro nic neměnil (proto odpusťte nepochybné neobratnosti).
Děj knihy začíná pohodově, jenže kapitoly, které mají názvy a charakteristiky podle Beaufortovy stupnice, gradují až k orkánu, nejvyšší síle větru. Stroje: SE5 5a. Místo děje: Francie. Čas: rok 1918, poslední německá ofenzíva. Postupně je tu vše, výcvik, patroly, psí souboje, útoky na balonové "jitrnice", doprovody bombardérů, smrt v plamenech a troskách, velký cirkus, rytířské ideály i tvrdá realita "zabít, nebo být zabit", ba i tupost vojenské mašinérie. Trochu to připomíná slavný film Stíhači na start, děj ale je propracovanější, vygradovanější a postavy plastičtější, počínaje předčaně zestrálým pětadvacetiletým majorem Stanley Woolleyem, zahánějícím hrůzy války drsnou slupkou, Guinnessem, falešnou hrou na akordeon a jednou zdravotní sestrou... Robinson ví o době a letadlech neuvěřitelně mnoho a neznám lepší leteckou věc. Není to žádný Biggles, spíše se nabízí srovnání s Clostermannovým Velkým cirkusem, byť to jsou vzpomínky... Čímž říkám, že laťka je velice vysoko.
Přál bych si, aby tohle četl nějaký český nakladatel, projevil zájem a nechal originál přeložit (ne mně, druhotný překlad vydat nelze a na angličtinu bych si tady netroufl), jenže na to moc nevěřím, nakladatelé mají svoje představy, byť jim mnohokrát unikne velezajímavá věc. Takže pro ty, kdo umějí anglicky a zaujmu je, mám jedinou radu: obstarejte si to (kindle verze je na amazonu za pár babek), nebudete litovat! Já te louskám Robinsonovu War Story (rok 1916, piloti na pusherech FE 2b...) a jsem nadšen...!
A tady je konečně ta kapitolka...

SÍLA 1 - VÁNEK

Unáší obláčky kouře, korouhvička ani větrný rukáv se nehýbají.

15. leden 1916 byl mrazivý slunečný den, který ve Velké válce nepřinesl nic nového. Jako obvykle zemřelo okolo dvou tisíc lidí z milionů, rozložených v zákopech západní fronty. Některým vzala život kulka, protože neopatrně vystrčili hlavu z okopů, jiní zahynuli na zápal plic, protože se dlouho váleli ve vodě, další se stali obětí nehod nemluvě o malém procentu pravidelných sebevražd. Před tisíci dvě stě šedesáti dny vyhlásila Anglie Německu válku. Kdo však počítal dny?

Pont Saint- Martin bylo odloučené letiště daleko za linií fronty. Squadrona Goshawk se tu chystala k prvnímu přistání. Dvanáct dvojplošníků SE 5a, hranatých strojů s dračími křídly a ocasem jako korouhvička jeden za druhým opisovalo široké křivky nad polem, pokrytým bílým kobercem. Stanley Woolley je pozoroval z lehátka uprostřed letiště. Bylo mu třiadvacet, málo na majora, hodně na letce. Nevypadl na jedno ani na druhé. Navztekaný chladný výraz, těžká víčka, zemitá plet. Novináři se marně pokoušeli retušovat jeho fotografie, na to by museli retušovat Woolleye samotného. Posledního novináře, který se zeptal, jakou přezdívku má u letců,
vyhnal surovým kopancem do zadnice. Byl veteránem, velícím squadroně Goshawk přes rok. Nic se z něho nedalo vytáhnout a novináři z něj měli hrůzu.

Na ohřívači blízko lehátka kouřila káva. Woolley si dolil do čtvrťáku a ucho konvice přitom držel v čepici. Hned vedle stojící pobočník Woodruffe budil dojem člověka platícího vždy své dluhy a věřícího tomu, co státníci píší v novinách. Jeden dluh splatil sám sebou: levou ruku měl zcela zmrzačenou. Stiskl svazek lejster mezi palcem, posetým jizvami a dovedně sešitou dlaní.

"Abych nezapomněl, pane, řekl,“ jak jste strávil dovolenou?"

Letadla se semkla a přiblížila. Woolley hledal dalekohledem číslo, namalované na trupu prvního stroje.

"Sedm," prohlásil.

Woodruffe se zahleděl do seznamu:

"Rogers..

"Tak Rogers! Zatracenej parchant".

Woolley zaostřoval dalekohled.
"Ten stroj před měsícem těžce poškodil, že."

Woodruffe chvíli přemýšlel:"Ano.“

"Tak teď se chová zrovna tak. Za podvozkem se mu kymácí dolní vzpěry. Koho má jako mechanika?“

"Netuším.“

Chronologicky první z "RFC Trilogy", rok 1916...

"Hemsleyho. Nakopu mu prdel. Nedal by dohromady ani prázdnou klec pro kanára."

Pozorovali, jak se Rogers blíží. Motor tiše předl. Rogers vyletěl padesát stop nad plotem. Natahoval krk a vybíral nejlepší místo pro přistání. Stříbřitý ledový poprašek vše zakrýval a zářící sluneční kotouč zaháněl každý stín. Rogersova hlava zmizela v kokpitu.

Sledovali manévr a dívali se, jak přidává plyn, aby udržel letadlo nosem ve vzduchu a přistál na ocas. Kola se dotkla země, postupně přenášejíc váhu stroje. Vyorala patnáctimetrovou brázdu a udeřila o zmrzlou hroudu. Woolley s pobočníkem zřetelně slyšeli zvuk přetržené pianové struny. Pak podvozek odskočil zpět. Letoun se převážil a natáhl jako poraněný běžec. Dřevěná vrtule tepala půdu, zmrzlou na kámen, až narazila na pařez a rozlétla se na tisíc kousků. Rogers se držel okraje kokpitu jako klíště.
Adjudant udělal krok kupředu a slyšel Woolleyho zařvat:

"Já ti to říkal!"

Letadlo drhlo břichem o zem. Spodní křídlo se lehce dotklo zmrzlé trávy a větve trhaly potah, mávaje se strojem sem tam. Ještě pomalá, široká křivka a zůstalo stát. Muži se k němu rozběhli. Woolley zdvihl dalekohled a sledoval Rogerse, který se snažil vyvléknout z popruhů a dostat ven.

"Zastavte je, Woody", křikl.

Woodruffe zběsile zatahal za zvonek. Lidé se zastavili a
otočili k němu.

"Zpátky", vyštěkl pobočník. "Zpátky!"

Woolley si položil hlavu na opěradlo lehátka. "Ať zůstane, kde je. Alespoň budou ostatní vědět, jak se nemá přistávat. A vůbec mi jde na nervy, když se po dráze motá moc lidí. Kdo další ?“

„Trojka."

"Trojka. Finlayson.“
"Finlayson. Zatracenej parchant.“

Sledoval každý pohyb blížícího se stroje.

"Jak dlouho je venku ze špitálu?“
"Tak týden.“

"Zranění na krku?"

"Zranění všude: levá noha, kyčel, žebra, kostrč, pravá paže, spálené vlasy. Krk taky. Popáleniny na celém těle."

"A sakra.“

Woolley prohrábl rozžhavený koks důstojnickou hůlkou.

Rok 1917. Hlavní hrdina je stejný jako v "Goshawk Squadron": Stanley Woolley

"Jestli nemůže hnout krkem, nestojím o něj."

Finlayson se lehce snesl k zemi a hladce přistál

"Lítat a koukat před sebe umí každej trouba", ozval se Woolley. "Musí taky koukat za sebe, v tom to je."

Finlayson doroloval na okraj pole. Woolley obrátil dalekohled.

"Desítka."

"O´Shea.“

O´Shea. Zatracenej parchant."

Pobočník listoval seznamem:

"Nikdy jste ho pane neviděl."

"Jakže se to jmenuje?"

"O Shea. Přijel až včera, přímo z nové pilotní školy v Salisbury Plain. "

"To vidím. Náhradník. Irskej syčák! Panebože, to chce přistát na jiným poli, nebo si letí do bordelu ve městě?"

Woodruffe opatrně pohlédl na majora.

"Vy se asi, pane nepamatujete, ale v třináctém roce byl O´Shea moc slavný. Jeho otec ho namaloval a portrét pak vystavovali v Královské akademii."

Woolley něco zabručel. O´Shea ztrácel výšku a pokoušel se znovu přistání. Motor řval na plné obrátky. Woolley schoval dalekohled a zabořil se do lehátka. Oba teď vnímali jen Irčanův bláznivý přílet.

"Bylo to mimořádně krásné dítě", poznamenal Woodruffe.

OShea prolétl nad plotem dobrých sto´padesát kilometrů v hodině.

"Musí naletět znovu". Woolleyův hlas zněl stísněně.
"Nebude to pěkný pohled,, přikývl Woodruffe.

"Ať naletí znovu!“

Dvoujlošník se mihl nad zemí jako povětroň, rozvířil pole, aniž se dotkl země, a Woolley za ním otočil hlavu. Konečně O´Shea dosedl. Kola se zběsile roztočila poskakujíc po hrbolech a dírách, ale ostruha nechtěla dosednout.

"Brzdi!"zašeptal Woolley sám pro sebe a otočil hlavu.

Letadlo nezpomalovalo. Hnalo si to s podvozkem přilepeným k zemi až se jedno z kol urvalo, poskakovalo a bláznivě se kutálelo po poli.

"Teď musí nalétnou znovu,, komentoval to Woolley, zatím co O'Shea vyšplhal dva metry nad dráhu. Letadlu se podařilo zvednout. Woolley, svaly napjaté a vystouplý ohryzek, s očima široce
rozevřenýma, narazil do lehátka a převrhl jej. O´Shea stále letěl.

"Do prdele," vyhrkl Woolley.

Klečel na zmrzlé půdě a pozoroval O´Sheu, který byl teď nad okrajem pole. Plot byl z obou stran lemován stromy a Ir se snažil protáhnout mezerou mezi dvěma z nich.

Z Woolleyova místa vypadaly větve jako křehké rampouchy, ale jejich spáry urvaly obě křídla, která zůstala viset na stromě jako špinavé prádlo. Vrtule vydala suché zapraskání a roztříštila se o sousední pole. Pak už bylo ticho. Woolley předal triedr pobočníkovi.

"Mrkni se na to."

Zvedl lehátko a oprášil si kolena od sněhu.
"Pravý bok je ve vzduchu", konstatoval Woodruffe. "Nehoří. Asi bude v pořádku. Tedy jestli si zapnul popruhy".

Woolley se usadil na lehátku.

"Kdo je dál ? Myslím, že čtyřka."

Woodruffe s nechutí odložil dalekohled.

"Čtyřku má Richards,, řekl. "Taky náhradník".
"Tak Richards. Zatracenej smrad."

Další dvouplošník se kymácivě snášel a tápal jako slepec. Dvacet stop nad zemí propadl a začal poskakovat po poli. Woolley ty klokaní skoky nahlas počítal. Pak se Richardsovi podařilo přistát.
„Vytáhli ho", řekl Woodruffe už znovu s dalekohledem.

"Koho ?"

"O´Sheu."

" A proč? Měli ho tam nechat. Mrcha irská !"

"Pomáhají mu přes pole". 
Sklonil triedr a dodal: "Vypadá, že je O.K. "

Doplněk k prvoválečné trilogii: britští letci mezi bílými proti rudým...

Jedno křídlo sklouzlo ze stromu.
"Čím dál tím lepší. Ted je devítka".
"Devítka. Dickinson"

"Dickinson. Zatracenej parchant."

Přibelhal se Rogers a třel si pravé rameno, při pozdravu zasalutoval a zasyčel bolestí.

"Dobrý den, pane. Těší mě, že vás vidím. Jaká byla dovolená? Vypadá to tu hůř, než na starém letišti. Samé hrboly. Doufám, že
tu nezestárneme".

Dickinson lehce klouzal po křídle. Woolley na okamžik přihmouřil oči a' skutečnost se změnila v obraz lemovaný průsvitnou zlatou obručí: graciézní zakroužení letadla před přistáním se podobalo pohybům lenivé sovy, dokonalé ovládání stroje a ostatek, proradný polibek země, už neměl význam. Dickinson posadil svůj stroj, jehož levé kolo zaskřípalo. Woolley znovu zdvihl
dalekohled.

"Kdo se to napasoval do stromu?" zajímal se Rogers.
"Tak, a ted šestka !",křikl Woolley.

"Šestka, Gabriel! Další náhradník. Rovnou ze školy v Kentu".

"Gabriel. Zatracenej parchant."
"Gabriel?", řekl Rogers. "Nebyl jeho bratr brankářem mužstva Essexu? J.W.T. Gabriel. Prý padl na Sommě."

"Těch bylo", přikývl pobočník.

Pozorovali zdlouhavé a pečlivé Gabrielovo klesání. I na tuhle
vzdálenost jasně viděli hlavu, ostře vyčnívající z kokpitu.

"To musí při řízení stát ?" zajímal se Woolley.

" Pane, ten chlapík měří metr devadesát", poznamenal Rogers.

"Ideální postava házeče v kriketu. Fantastické ruce. Dlaně jako
lopaty, prostě nádhera".

"Ani ho syčáka cejtit nemůžu", řekl Woolley.

Gabriel sestupoval dál po neviditelném svahu. Woolley zavřel jedno oko, zvedl hůlku očouzenou od koksu a Gabriel klouzal po tenké ohebné holi.

Robinsonův "RAF Quartet" z druhé světové a let po ní...

"Měl bys svýho mechanika kopnout do prdele" prohlásil.

Rogers chvíli čekal. "Dobře, pane," řekl pak.

"Prožeň ho a nakopej," přikývl Woolley.
"Rozkaz, pane!“

Gabriel přistál bez potíží v něčí stopě a rychle roloval. Stojan kulometu nadskakoval a hluk motoru otřásal celým letadlem. Woolley se odvrátil a otřel si obličej.

"Co jste tu ksakru dělali, když jsem byl pryč?" zeptal se.
"Pohotovost, pane", řekl Rogers. "Poplachy každé dvě hodiny. Stejně nás ale nepotřebovali."

" Bez cvičení? Žádná práce? A nováčci? Ani jste je nepokřtili?"
" Za to můžou poplachy,“ bránil se Rogers " Co se dá kloudného dělat, když jsou pořád poplachy, řekněte sám, pane. Zabíjení času. A spousta dřiny s letadly. Jinak jsme pouštěli lidi do města, pokud to šlo."

Woolley zabručel.

"Vycházky měly slíbené," poznamenal Rogers.

"Moc jim neprospěly. Výsledek? O´Shea! Vůbec neumí létat!"
"Tak O'Shea se připíchńul na strom?"

"Jo," řekl adjutant, "asi porucha karburátoru. Přistával jak blázen.

„Teď mě napadlo, ten z minulého měsíce, jak se to jen jmenoval?"

"Wintle?" hádal Rogers.

"Ne, Wintle ne. Od bé. Burroughs ? Morris. Zrzavej s fousama."

"Morris vousy neměl.“

"Kdo má dvojku," zařval Woolley.

"Dvojka. Delaforce. Zase náhradník."
"Parchant,"vrčel Woolley. "Nesnáším ho."

"Tak nebo tak, Morris neměl poruchu karburátoru," řekl Rogers.

"Spíš šlo o zablokované řízení. Nepleteš si ho se Spencerem?"

"Woody!" ozval se Woolley, "co je s tím Delaforcem? Nad letištěm není!“

"Delaforce," listoval v seznam Woodruffe, "ještě slyším motor."

Stopl si na špičky a pokoušel se dalekohledem dosáhnout na protější pole. "Co tam blbne ?"

„Dezertér," odplivl si Woolley. "Pošlu ho před polní soud. To si myslí, že je to jeho letadlo? Kdo si myslí, že je ? Morris ? Spencer? Withle? Jiří V.? Polní soud na toho parchanta!“

Poslouchali pravidelné a neznatelné vrčení Delaforceova motoru. Náhle se letadlo objevilo nad plotem a vyplašilo hejno ptáků. Většina ulétla, jen pár jich srazila křídla. Dva zasáhly listy vrtule, které se rozlomily na spousty dřevěných třísek. Motor hystericky zařval na prázdno a zmlkl.

"Krutost ke zvířatům "přerušil ticho Woolley. "Přičti to k hříchům toho tvýho Delaporta."

Zoufalý klouzavý let a pak se se suchým praskotem zaryl nos letadla do země.

" Je , pane,v téhle válce pár mrtvých ptáků zločin?" zeptal se s úsměvem Rogers.

" Celá tahle válka je zločin. Tak hrozný, že to nejde vyjádřit. A je zbytečný do toho tahat ještě ptáky. Ty za to nemůžou, stejně
jako tohle pole."

Jako vždy mluvil suchým hlasem, jehož ledový tón Rogerse švihal.

"Tak co, už jsi Hemsleymu nakopal prdel? "zeptal se.

"Ne, pane."

"Tak to hned udělej."

Odcházející Rogers se zašklebil na Dickinsona. Dickinson připochodoval a salutoval.

"Dobrý den, pane. Doufám, že dovolená byla příjemná."
Woolley si odplivl a otočil se k němu zády. Hrábl hůlkou do ohřívače a jiskry zavířily mrazivým vzduchem.

"Každý se zajímá o mou dovolenou. Klidně jim řekni, že jsem byl na pohřbu bratrovi. Tubera. Neduživý hoch s plavými vlasy

a modře rozesmátýma očima. Matka ho zbožňovala, a jestli umřel, tak to byla vina lapiduchů. Byli namol."

Střelil okem po přistávajícím letadle.
"To je Lambert?"

Pobočník přikývl.

"Ted už jen staří mazáci. Church, Dangerfield, Mackenzie a Killion. Zvednem se a jdem se nacpat", řekl Woolley.

Očichal kouřící konec hůlky. Woodruffe zatím skládal lehátko.

Levou rukou jej uchopil, pravou sevřel dokumenty a zamyšleně pozoroval Woolleye, nehybného, se zasněným pohledem a očima přivřenýma před kouřem.

"Mackenzie ne!, řekl Woodruffe velmi zřetelně.

Woolley sklopil hlavu. Koutkem očí pozoroval přistávajícího Churcha. Pak se odvrátil.

"Rekl jsem Mackenzie?“ zeptal se.

„V naší squadroně není žádný Mackenzie. Ten pilot se jmenuje Kimberley. Ne Mackenzie!"

„Mackenzie ne", tiše řekl Woolley se skloněnou hlavou a zlým úsměškem na rtech. "Jistě, že ne Mackenzie! Mackenzie uletěl!
Uletěl!“

Otočil se, zapíchl hůlku do ohřívače a utíkal pryč. Vprostřed pole vyskočil do vzduchu, strhl čapku a vyhodil ji k nebi.

"Uletěl," křikl. "Uletěl!"

Všichni, kdo byli na dohled, se otočili za ním.

"Woody, proč odejel domů", zeptal se Dickinson. "Opravdu má rodinné problémy?"

" Kdo ví. Prý mu to nařídili doktoři."

Kráčeli přes pole a dupali po zmrzlé, polámané trávě.

"Já myslím, že mu dali vybrat: tři týdny klidu nebo zákaz létání."

"Nevypadá na člověka po třech nedělích dovolené. Je jak živá mrtvola, syčák mizernej!“

Woodruffe se na něj překvapeně podíval.

"Ty si o něj děláš starosti?"řekl. "Myslel jsem, že jsi informovanější. A jestli se chceš o něho starat, nech si to pro sebe.“

Dickinson si vzpoměl na pobočníkovu zmrzačenou ruku a vzal mu lehátko.

"A kdo měl být ten Mackenzie ?"

"Jeden z tisíců,“ řekl Woodruffe, "Prostě jeden z tisíců".
Zastavil se a zvedl Woolleyovu čapku.

"Vypadá to, že mu ty tři týdny spíš ublížili, vidˇ?"