Zhruba dvoutýdenní
zápas o »texaské Thermopyly«, což je označení jež se objevilo již roku 1836,
zná v obecné rovině asi každý z nás, kteří se jen trochu zajímáme o
vojenskou historii, nebo alespoň příležitostně sledujeme nejslavnější
westerny... Od boje o tuto koloniální pevnůstku, respektive opevněnou misii,
uplynulo už přes 180 let, přesto je takřka neuvěřitelné co nových informací
vyplavalo na povrch až teprve relativně nedávno, kdy se teprve začalo korektně pracovat
s mexickými archivy, které zažitou americkou publicistiku doslova staví na
hlavu... Nyní už v takové míře, že to mého přítele Prof. PhDr. Josefa
Opatrného, CSc., donutilo sepsat pro nakladatelství Epocha útlou stostránkovou
knížečku PAMATUJTE NA ALAMO. Ta vyšla
tiskem sice již roku 2014, ale mnohým mohla uniknout, což by se asi přihodilo i
mě, kdybych se o ní nedozvěděl od samotného autora, který se tu hned na úvod
omlouvá jak hodně se liší jeho současný náhled na památnou událost od toho co
sám sepsal před čtyřmi desítkami let; a po pravdě, ještě ani roku 2002
v jeho Státě osamělé hvězdy (a mexicko-americké válce) není ještě ani
slovíčka příkladně o tom, že možná až polovina obránců Alama zahynula, když
byli jak zajíci honěni po pláni mexickou kavalerií – a není to zdaleka jediné
překvapení, až jsem se daným tématem začal cíleněji zabývat, přičemž jsem svůj
článek chystal k 180 výročí, ale nestihl jsem jej dokončit, ale nyní mě k publikování
tohoto příspěvku přimělo (2. srpna na Nova-Cinema) shlédnutí nejnovější filmové
adaptace z roku 2004, kde něco korigovali, mnohé však zas až zpitvořili...
Třebaže
nikdo dál nijak nezpochybňuje srdnatost obránců, mnohé co bylo dlouhá
desetiletí považované za takřka jisté, prakticky nepochybné, je náhle předmětem
zcela nového nazírání a vyhodnocování. Příkladně jak pateticky a dojemně se
nesou slova balady Alamo v podání našich Taxmenů, zejména pak zjevně zcela
mimo historickou realitu postavené pasáže: „Šel jeden útok za druhým, jak
příboj strašlivý, prořídly řady v pevnosti, však dál ji bránili...“ Nezohledníme-li
pro pomoc vyslané posly, pak řady obránců během 12 dnů obležení příliš
neprořídly, spíše naopak, a nepočítáme-li ještě únorový jakýsi průzkum bojem (již
25.II.; leč deník Santa Annova pobočníka Juana Almonta zde přiznává jen dva
mrtvé a šest zraněných, jiné zdroje max. dvojnásobek, takže o nějaké odražené zteči
tu nemůže být řeči...), pak šlo v reálu o útočnou vlnu jedinou, byť
nepochybně hloubkově členěnou, a nešlo o bouřlivý příboj, ale spíše plíživý
příliv noční temnotou, jak již alespoň vzdáleně zpodobňuje nejnovější filmová
verze, ale ani tam většinu obránců Alama příliš nezaskočí...
Jak skoro až teatrálně pak tu v souvislosti
s novými poznatky působí velkolepé westernové podání z roku 1960 ve kterém
tak zazářili John Wayne (jako Davy Crockett), Richard Widmark (Jim Bowie),
Laurence Harvey (W.B.Travis) či Joana O’Brienová (ač zcela nepatřičně blonďatá,
zralejší než skutečná Sue, o věku dcery, jež byla v reálu batole snad ani
nemluvě). Zůstaňme jen u závěrečné zteče, kde vše probíhá za plného denního
jasu, bubny víří, hudby hrají a celá mexická armáda defiluje před v plné
pohotovosti na valech stojícími obránci jako na přehlídce. Závěrečný útok tu
pak probíhá za intenzivní dělostřelecké podpory více kanonů než Santa Annův
expediční sbor na tažení vůbec vyrážel, přitom ve skutečnosti 6. března mexická
děla zcela mlčela. Také mexická kavalerie zde má roli naprosto ahistorickou,
když takřka nesmyslně útočí čelně a takřka sebevražedně na alamské palisády,
což je totální pitomost, třebaže je tu nakonec zdolá...
|
Travis staví své muže před osudovou volbu, jíž
zpodobňuje čára na zemi – nebylo to však jeho nápad, a napodobil to, co učinil
v San Antoniu |
A v těchto aspektech v tom není
toto filmové ztvárnění samo a obzvláště pikantní je např. kavalerie vezoucí
v první vlně žebříky v 13 Days to
Glory (1987). A že filmových adaptací je už minimálně deset, zvláště pokud
započteme i němou éru (př. Martyrs of the Alamo z roku 1915)
a také snímky, jež jméno misie v názvu ani nemají (primárně míním vysoce
akční The Last Command z roku
1955). Marnými denními i nočními pokusy o zdolání valů se to tu jen hemží,
přitom k ničemu podobnému až do osudného dne ani náznakem nedošlo. Jen stále
němou verzi z roku 1926 (Davy
Ceockett at the Fall of the Alamo) jsem neviděl, ale mohu podotknout, že dohledatelné
fotografie jsou pikantně podbarveny růžově a kanóny Texanů tu na jednom ze
snímků poněkud tragikomicky čnějí z palisád jak z boku válečné
lodi...
I nepochybný kompetenční spor mezi
Travisem a Bowiem nikdo neřešil střelbou děla ve směru na San Antonio (de
Bexar), jak je zase ztvárněno v nejmodernější verzi, byť ta rána padla.
Pravdou vysvítající i z mexických dokumentů je, že posly k Santa
Annovi poslali oba dva, což už samo o sobě bylo dosti velikou chybou. Bowie se tázal
zda je možno jednat o evakuaci za stejných podmínek jako Alamo nedávno vyklidil
mexický generál Martin Perfecto de Cós (mimochodem prezidentův švagr, ale v době
začátku obležení nebyl přítomen a nemohl tak s nikým na mostě přes říčku
San Antonio rozmlouvat o minulém zápase, jehož se ostatně nezúčastnil ani Bowie),
to Travis chtěl „diskutovat o situaci“ s někým kompetentním, jež by se
dostavil do misie. Mexický vrchní velitel odpověděl, že jediná možnost při jaké
mohou Texané (šp. Tejanos, což je dobový výraz, který mi odpusťte) doufat
v nějaké milosrdenství je okamžitá a bezpodmínečná kapitulace! Jelikož tu
obránci - jak známo - spontánně odmítli (oním výstřelem), byl na katedrálu
v San Antoniu (dnes je tu uložen údajný popel později padlých heróů)
vztyčený rudý prapor (neznámo proč je v poslední verzi jakási červenočerná
pirátská vlajka), jenž tehdy symbolizoval, že poražení od vítězů nemají čekat
žádné slitování.
K jakémukoli dalšímu jednání mezi
znepřátelenými stranami nejspíše nedošlo, byť např. tehdy mladičký Enrique Esperanza
k stáru tvrdil, že don Benito (jak Hispánci prý říkali D. Crockettovi) se Santa
Annou tajně vyjednával, ale k dohodě nedošlo (pardon prý generalissimus nabídl
jen Američanům, jeho otec jako mexický rebel měl být popraven). Joe, Travisův
černý otrok, zas tvrdil, že jeho pán zamýšlel pokusit se právě v neděli 6.
března vyzvat Santa Annu k smírné dohodě znovu – při nemožnosti přijatelného kompromisu by
nejspíše sami obležení volili noční přepad, eventuelně se pokusili probít z
obklíčení, neb zásoby všeho se rychle tenčily a sevření se nezdálo nijak neprodyšné
– k ničemu z toho však již ze známých důvodů nedošlo. Kolem šesté ranní, nejpozději
krátce po rozednění, onoho památného dne byli již všichni obránci misie mrtví,
nebo alespoň takřka všichni...
Asi nejmarkantnější je něco čeho si
pozorný hnidopich všimne již při nahlédnutí do velice stručné české mutace na
Wikipedii, kde se u počtu obránců uvádí vysoce rozdílné cifry 182–260, u
padlých pak vždy o dva méně, k čemuž se ještě vrátíme. Síla mexické
armády, zde uvedeno bojovníků (což by se hodilo spíše u poražených, zde šlo jednoznačně
o vojáky), je tu uvedena 2.400. I to je možná hodně nadsazené, nebo míněno
včetně nevojáků, vozků, honáků (mexické vojsko mj. doprovázelo na dva a půl
tisíce nákladních mul), ev. nebojových složek. Například mnou vlastněná Encyclopedia Americana ve vydání
z roku 1969 uvádí, že obléhatelů bylo 6.000, ale to nebyla ani síla celého
Santa Annova sboru z nějž zhruba dvě třetiny dorazily k San Antoniu, až
když již bylo dávno po všem.
|
Tradiční podoba útoku na Alamo, tady naštěstí alespoň ze
správné strany |
Ale co je na české Wikipedii nejpikantnější,
že tamní správce již nesporně zaznamenal už asi „celosvětový“ trend, jež doposud
obvykle presentovaný vskutku enormní počet ztrát obléhatelů dramaticky
zredukoval na 400–600 útočníků, a zareagoval na něj, ne však už v textové
části, kde se stále můžeme dočíst absolutní protimluv, že zanedlouho po pádu
pevnosti do Alama přišel i sám Santa Anna, jemuž se nabídl žalostný pohled,
když „okolo 150 mrtvých Američanů leželo na 1.250 padlých Mexičanů“. Již
zmíněná Encyclopedia Americana
uváděla, že vítězství draze zaplatilo svou krví 1.550 vojáků a některé prezentované
odhady byly pak, snad k doložení bojovnosti a rekovnosti Texanů, dokonce
ještě vyšší...
Těžko říci na základě čeho, ale již
v dubnu roku 1836 New York Herald
psal o tisícovce mrtvých a zraněných Mexičanů, a jako by nasadil laťku již se
dlouho nikdo neodvažoval zpochybnit a spíše ještě přihazoval. O tom, že by
útočníci mohli zaplatit nižší cenu jako by Američané déle než jedno století
nechtěli ani slyšet. Jako by se zcela ignorovalo, že už generál Juan José de
Andrade (zůstal velitelem San Antonia po Santa Annově dalším postupu na sever)
mexické ztráty exaktně vyčíslil a stanovil, že útočící strana ztratila 8
mrtvých a 18 zraněných důstojníků, pokud jde vojáky a poddůstojníky mělo
zahynout všehovšudy 52 mužů a 233 jich být raněno. Souhrnem maximálně 312
Mexičanů, pokud by tu snad opomněl plukovníka Francisca Duqua, velitele jedné
z útočných kolon, resp. jej nezačlenil mezi řadové důstojníky.
Sám Santa Anna v hlášení do hlavního
města sice patrně zaokrouhloval, ale asi ani nijak nebagatelizoval, neb psal o
sedmdesáti mrtvých a třech stovkách raněných na straně vládních sil (naproti
tomu očividně silně nadsazoval, když psal o likvidaci útočiště šesti set
rebelů). Z dalších významných Mexičanů, jež byli přímo u Alama přítomni, plukovník
Juan Almonte si do svého deníku zaznamenal 65 mrtvých (5 důstojníků a 60
vojáků) a 223 raněných (25+198), tedy 288 obětí. Generál Vicente Filisola
napočítal mrtvých jen šedesát (nejspíše hrobů? - dorazil až po boji, podle
Almonta dokonce až devátého!) a ještě bědoval, že nemalou část utržených střelných
ran mezi Mexičany měli na svědomí jejich vlastní spolubojovníci, pálící
nazdařbůh přes své v předních řadách bojující druhy. Mnohý útočník mohl
padnout i mimo areál misie, jak dokazuje mj. Duquúv případ, ale tam měli
Mexičané v rozporu se zažitou legendou ztráty poměrně minimální...
|
Náčrt posledního útoku |
Tvrdí
se sice, že celá řada raněných musela následkům svých poranění podlehnout
později, ne-li většina, při žalostné dobové péči, leč v blízkém San
Antoniu se o ně postarali vcelku exelentně ti, kdož neměli proč před vládním
vojskem prchat, a na svou dobu asi i svrchovaně obětavě. Stejně tak některá
zranění mohla být naprosto marginální, že postižený nemusel opustit dokonce ani
službu a někým mohl být započten, jiným nikoli (zde míním primárně Andradeho),
ale údaje se tak vzácně shodují, že nyní už i revizionističtí američtí autoři
připouští, že původní mexická čísla nejspíše odpovídají alamské realitě. A
pokud by měl být počet obětí na straně útočníků navýšen, pak nikoli při
závěrečné zteči, ale již předtím v již zmíněném průzkumu bojem a při
pokusu přiblížit hlavně artilerie, kdy američtí hraničáři vskutku dokazovali
své střelecké mistrovství, ale nikdo jim nepochybně nevystavoval vyrovnané a
sevřené řady a několikrát zmíněný Almontův deník zaznamenal mezi 23. únorem a
5. březnem jen jeden fatální případ...
Šlo tedy maximálně o desítky obětí, převážně
jen raněných, neb Mexičané se naučili držet uctivý odstup a krýt se (k 27.
II. potvrzuje Almonte i cílený výstřel na Santa Annu snažícího se osobním
vystavením se nepřátelským střelcům povzbudit své kanonýry, byť tam není nic o
jeho Crockettem ustřelené epoletě, jak tvůrci vetkli do filmové verze
z roku 2004). Řekněme tedy souhrnem cca ty čtyři stovky, z toho zhruba
stovka mrtvých, neb ani těm 600 mizivá intenzita předešlých přestřelek
nenahrává, to leda snad tvrzení alcalda,
starosty, San Antonia, jenž vzpomínal, že řada mužů v uniformách skončila
ve stejnojmenné řece, třebaže rozkaz vrchního velitele zněl, že všichni padlí
vojáci musejí být křesťansky pohřbeni na místním hřbitově. Nelze to odbýt jen mávnutím
ruky, leč lze vytušit, že tu nešlo o pokus umenšit oficiální armádní ztráty,
ale možná šlendrián a necitelnost pohřebních čet, jež se rozhodly usnadnit si
práci...
Jako perličku pak uveďme, že T. R.
Fahrenbach roku 1958 ve svých dodnes populárních dějinách Texasu uvedl, že
nejtěžší ztráty v bitvě o Alamo měl pluk Toluca, jenž ze svých osmi set
příslušníků v bojích o Alamo ztratit šestsetsedmdesát. Jak k těmto
cifrám dospěl, Bůh suď!? Předešleme, že nešlo o pluk, ale batalion, a již na
počátku kampaně, ještě než vůbec vešel v bojový kontakt s nepřítelem
(k Alamu došel až 3.III.), určitě neměl více jak 324 mužů s nimiž na
tažení vyrážel. Podle důstojníků této jednotky pak v bojích
s texaskými rebely ztratil batalion toliko 9 mužů zabitých a jen 27
příslušníků praporu mělo být evidováno jako ranění, pravda, to zase
nekoresponduje s Peñovým tvrzením, že
jediný kartáčový výstřel smetl půl jeho myslivecké kompanie, či Almontovým
údajem o 98 obětech v řadách této prvosledové jednotky, ovšem i to má k Fahrenbachovu
sedminásobku velice daleko...
|
Historická pohlednice s nejznámějším objektem, po
částečné rekonstrukci a novým zastřešením – mezi šesti historickými vlajkami,
ta obránců z roku 1836 chybí, byla v zásadě mexická, ale bez orla
s hadem v zobáku, ať už na jejím bílém poli byl letopočet 1924
(symbolizující boj za zrušenou ústavu z tohoto roku), nebo dvě hvězdy
(symbolizující vůli Texanů po osamostatnění od Coahuily) – vůle po úplného
odtržení „Státu osamělé hvězdy“ a nová symbolika (podoba texaské vlajky,
barevně ne nepodobné naší, je uprostřed) byla deklarována až po pádu této
pevnůstky... |
Mexičtí vojáci ani nebyli zas tak špatní,
ani neschopní (ti z Urreovi, vítězové od Goliadu, dokonce v celé
kampani neokusili porážku), a ani to nebyly žádné krvežíznivé bestie, a když,
tak určitě ne větší než většina Texanů, byl to nebezpečný kraj, drsná doba a
rozumět si se zbraní mnohdy znamenalo přežití... Třebaže docházelo k četnému
„národnostnímu mísení“ soužití obou etnik nedělalo zdaleka dobrotu a to tim
spíše, že nemalá část přistěhovalců byla nelegální a nechtěla se integrovat
v hispánské a katolické zemi. Svalovat všechnu vinu na „diktátora“ Santa
Annu jako tyrana a despotu je alibistické, nepochybně mnohé jeho kroky
zapůsobily jako katalyzátor událostí, ale předchozí vývoj, vzpomeňme jen separatistickou
republiku Fredonia (přelom let 1826-27) či pro Mexičany dosti krvavé boje u
Nacogdoches (léto 1832), jež vymkly jejich autoritě již tehdy nemalou část východního
Texasu, dokazují, že to nebyl problém jednoho muže, nějaké změny ústavy,
potažmo centralistického režimu – prostě pustit si do země imigranty a domnívat
se, že přinášejí nějaké plusy je volovina; rozptýlení jednotlivci ještě možná,
snad, ale při nekontrolovatelném množství a negaci integrace z pohledu
nadřazenosti vlastní kultury je zaděláno na obrovský průšvih a vše je jen
otázkou času...
ALE ZPĚT K BITVĚ.
I celá řada ilustrací zpodobňuje
formace mexické pěchoty útočící ve vlnách proti valům obsazeným připravenými
Texasany, jež zuřivě pálí z děl a ještě přesněji pak ze svých ručnic,
jimiž decimují řady nepřátel, ale těch je přespříliš mnoho aby se dali
zastavit. Možná nejznámější a nejstarší plátno se zpodobněním šturmu od Theodora
Gentilze z roku 1844, pak mate hned v dvojím slova smyslu. Útok je zde
zobrazen za plného denního světla, zatímco proběhl před rozbřeskem, zejména
však je veden na hypoteticky nejslabší místo, jež představovala toliko
improvizovaná dřevěná palisáda se sypaným zemním valem mezi kostelem a budovou
se starou vstupní branou do misie. Jenže dle v tomto bodě nesporně nadmíru
spolehlivých mexických dokumentů, právě zde nikdo nikdy neútočil, naopak tudy
budou Texané prchat...
Tady je třeba říci si, že vskutku nešlo o
žádnou pevnost. Alamo byl komplex několika hospodářských budov, zrušeného
kláštera a polorozpadlého kostela, což vše bylo druhdy pospojováno zdmi o výšce
kolem tří metrů, jež mohly úspěšně vzdorovat indiánským přepadům, méně již
palbě děl, byť se zdá, že po oba boje o Alamo odolávaly kanonádě nečekaně
dobře. Opravdu DVA, neb v prosinci po té co vešlo ve známost, že nová
mexická vláda v čela se Santa Annou je odhodlána vytlačit nelegální
americké kolonisty (ti již přesahovali počet těch legálních) a to třeba i
silou, došlo v Texasu (požadujícímu původně, alespoň oficiálně, „jen“
vyšší autonomii a odtržení od administrativy mexického spolkového státu
Coahuila) ke vzbouření v němž mexická posádka regionální metropole po
pouličních bojích ustoupila do misie, ale pak záhy kapitulovala za příslib
volného odchodu do vnitrozemí...
|
Alamská studna, asi jediné co si tu zachovalo
původní vzhled, zhruba... |
Část osobních zbraní si mohli Mexičané
ponechat (na obranu proti Indiánům), ale děla získali Texané a v počtu
hrubých kusů budou mít v budoucím střetu bezesporu převahu. Jenže Alamo se
i v dalších týdnech stalo spíše symbolem vzoru Texanů, nežli opravdovou
pevností, třebaže cenný a významný opěrný bod to bezesporu byl, což
demonstroval po jejím opětném dobytí i Santa Anna, když celý komplex nenechal
srovnat se zemí, jak mu četní členové štábu radili, ale vyčlenil část sil, aby
zde zůstali a opravovali škody, neb objekt armádě v minulosti posloužil
opakovaně jako kasárna a skladiště. Tento nekřesťanský osud však nechtěli vojáci
připravit přilehlému kostelu, třebaže už půlstoletí odsvěcenému, a tak si nerušeně
chátral, dřevěná střecha shnila, vepřovicová věž se sesula a šlo o faktickou
ruinu, udržovanou a opravovanou jako texaský národní památník teprve až po
bitvě, třebaže se přímo o zbytky kostela zprvu vůbec nebojovalo, ostatně jen
blázen by se do misie drápal přes nejvyšší a nejsilnější stěny v celém
komplexu...
Pokud jde o ostřelování samotné, zdá se,
že Mexičané pálili především přes řeku, což jejich palposty sice vcelku
spolehlivě chránilo před nečekaným výpadem, ale i osmiliberkám to bránilo
způsobit misii vskutku devastující škody a třebaže obléhatelé nasadili
pravděpodobně i sedmiliberní houfnice (leč maximálně pak tři, víc jich Santa
Anna k dispozici prostě neměl) střílející granáty vyšším náměrem. Další
baterie je pak bombardovala z ještě větší dálky od srdce misie ze severu.
Reálný dopad kanonády musel být vcelku mizivý, zvláště uvážíme-li, že žádná ze
zdí se nesesunula a tvrdí se, na základě svědectví přeživších i korespondence
obležených, že nikoho z posádky misie palba armádní artilerie nejenže
nezabila, ale prý ani nezranila (byť to je v rozporu s Almontovým
deníkem, jenž s odkazem na jakéhosi špicla v misii píše o čtyřech
mrtvých už k 24., kdy měla dostat přímý zásah povstalecká osmnáctiliberka).
Josef Opatrný uvádí, že Santa Annovo
rozhodnutí vzít misii ztečí jeho důstojníky překvapilo, když nejtěžší děla,
jimiž mexická armáda disponovala byla již na cestě, a stačilo jen posečkat, až dorazí
a misii obrátí v sutiny. Nediskutovali jsme z čeho toto tvrzení
čerpal, ale v dohledné době mohly dorazit maximálně tak dvě
dvanáctiliberky (nevím odkud a kdy by se mohly dovézt nějaké větší ráže) a
počet dopravovaných kulí si netroufám odhadovat, leč na zboření misie to stěží
mohlo stačit a to tim spíše pokud by se palposty nepřesunuly na účinný četných drážkovaných loveckých zbraní
zálesáků, což by mohlo obráncům spíše vyhovovat, neb každý úspěšný zásah
protivníka, byl pro ně nesporně povzbuzením. Děly, ač Texané disponovali i
mnohem dalekonosnějšími, nejspíše pro nedostatek prachu a vhodného střeliva Mexičanům
příliš škodit nemohli, byť dle Almontova deníku příležitostně vzdorně
odpovídali a 1. března jedním ze dvou výstřelů trefili dokonce Santa Annův
příbytek situovaný na přilehlém okraji města.
Mexičané mohli mnohem reálněji posečekat
až obleženým dojdou potraviny, což se mohlo stát již dávno, ale jak Santa Anna
lednovým přesunem z mexické metropole na sever země protivníky totálně
zaskočil (a jen málo stačilo aby je překvapil v nedbalkách v protilehlém
městě), zprvu se spokojil jen s obsazením San Antonia a umožnil aby ještě
do misie zavezli z po polích rozptýlených sklípků několik desítek pytlů
kukuřice a zahnali do provizorního corralu i nějaký ten volně se pasoucí
dobytek. I jinak každá prodleva hrála do karet spíše Texanům, třebaže jejich
vrchní velitel Samuel Houston chtěl, aby pevnůstka byla obětována ve prospěch
mobilně operujícího vojska, čekajícího na vhodnou příležitost ke svedení střetu,
ale její vzdor mu každopádně dopřával čas potřebný k zformování a stmelení
jakéhosi jádra texaských branných sil...
Jenže dvanáct dnů, kdy se toho
z mexické strany – krom občasného dunění kanonády a dílčího přibližování
baterií – asi zas tak moc nedělo, a ani o nijakém zničujícím sevření se příliš
hovořit nedá, neb spousty mužů dokázaly unikat jak ven, tak možná padesát mužů
proniklo přes mexické obléhatele i dovnitř. Bez trestu zůstaly i dílčí výpady,
během nichž Texané zbořili několik chatrčí v předpolí a zmocnili se
nějakého palivového dřeva, což se ale nejspíše obešlo bez filmového krveprolití.
Toto vše obránce pravděpodobně asi tak nějak ukolébalo, a když šestého března
v časných ranních hodinách začal rozhodující útok hlídky buď spaly nebo
již otupěly a zoufale dlouho nic podezřelého nezaznamenaly. Navíc byla neděle a
tak asi i obležení podvědomě čekali, že nepřátelští vojáci se spíše než na
finální zteč budou chystat na mši – jenže opak byl pravdou!
Útočit měly celkem čtyři kolony,
z toho tři (Cósova, Duqueho a Romerova) na severní část komplexu, u zbylé (Moralesovy)
J. Opatrný uvádí jako cíl jihozápadní cíp, ale pokud jsem kdesi vyčetl, že
jejím cílem bylo zmocnit se corralu s koňmi, pak by musela útočit z
východu... Plukovník Juan Morales (zástupce José Miñon), jenž disponoval jen asi 150 muži a dvěma žebříky, každopádně
představoval jen podružný a protivníka dezorientující odřad. To generál Martín
Perfecto de Cós měl zdolat se 350 muži (a s 10 žebříky) severozápadní nároží a
v případě jeho vyřazení z boje tu měl dle dispozic převzít velení sám
Santa Anna. Plukovník Francisco Duque měl se čtyřmi stovkami mužů (a 10
žebříky) zaútočit na baterii na středu, ale jelikož tu byl záhy sražen z koně
(což je při plíživém přiblížení se udivující), velení přešlo na generála
Manuela Fernándeze Castrillóna z druhého sledu. Plukovník José María
Romero s dalšími 400 pak šturmoval na severovýchodní nároží, zdá se však,
že velení nad celým severním sektorem záhy převzal jeho „suplent“ generál Juan
Valentín Amador, jenž měl být i autorem celé koncepce zteče...
Kolem páté hodiny ranní již stáli vojáci
prvních útočných sledů i s třemi desátkami žebříků u paty hradeb a teprve
tehdy vyhlásil kapitán John Bough velící nočním hlídkám obležených poplach. Až
nyní se nejspíše většina obránců začala probírat ze svého posledního spánku
před odchodem na věčnost, a i pokud nocovali na svěřených postech, než se
vzpamatovali, první Mexičané se již drali přes parapety a jejich příliv nebral
konce. Otázka je zda vskutku první vlnu obránci odrazili, ne-li i opakovaně,
jak se dosud tvrdí a tři útočné kolony splynuly v jedinou? Nezdá se mi to moc
pravděpodobné, vždyť pak se mohli Texané koncentrovat na jediný směr útoku a
následné nevysvětlitelně rychlé zlomení jejich odporu by bylo o to
překvapivější, stejně jako mexické odhady počtů těch, co zanedlouho vzali nohy
na ramena?!
|
Smrt plukovníka Travise |
Kolikrát mohli Texané vystřelit,
opakovačky měl málokdo, více zbraní mít mohli (včetně četných kořistních), ale sotvakdo
zkušený by kvůli osudné noci panující vlhkosti nechal dlouhodoběji nabité
zbraně venku (tento aspekt zakomponovali i do filmové verze z roku 2004,
ale pokyn v českém dabingu „Nabijte
si všechny své muškety, ale nedávejte do nich prach, za deset minut zvlhne a už
si nevystřelíte“ snad nikdo příčetný nemůže myslet vážně...) a pokud došlo
k překvapení k jakému došlo, asi se těžko kamkoli vlekli nahonem s náručí
plnou zbraní a nejspíše se opravdu velice záhy museli bránit puškami jako kyji.
Tuto možnost využití mušket však měli i útočníci, kteří v drtivé většině
případů disponovali i bodáky, a pokud byli jen trochu vycvičeni v jejich
používání (ovládali tzv. šerm bajonetem), prakticky nemohli boj jeden na
jednoho prohrát, navíc byli v přesile, třebaže asi ne tak ohromné, jak se
tradovalo...
Moment naprostého zaskočení protivníka tu zafungoval
zjevně spolehlivě a prolomení obrany na severním úseku se nejspíše odehrálo
velice rychle, doslova bleskově, k čemuž patrně přispěla i brzká smrt
velitele Williama C. Travise, jehož spěchajícího na ohrožený úsek zasáhla
mexická kulka do čela, když jednak měl čnít mezi ostatními Texany statnou
postavou, jednak být nápadný tím, že jako jeden z mála obránců misie
oblékal cosi co by šlo označit jako uniformu, navíc nápadně parádní. Doplatil
na to, ale i kdyby ne (o jeho smrti existuje i řada zcela protichůdných
svědectví, jak ohledně místa, tak způsobu smrti, k čemu se ještě vrátíme),
stěží mohl cokoli změnit. Mexičané ovládli rozhodující úsek hradeb, nešli již
zastavit a obrovské nádvoří se pro Texany stávalo smrtící pastí, a to tím spíše,
že tu vojáci dobyli část děl (z nichž část po šturmujících Mexičanech možná ani
nevystřelila), jež nyní útočníci obrátili proti obráncům, což zmatek ještě
násobilo...
Tradiční podání líčí heroický zápas muže
proti muži, stovky proti tisícovce, zbytky se pak měly zabarikádovávat
v dílčích objektech a vzdorovat tu dokud nepodlehli přesile. Jenže zdá se,
že na nádvoří bojovaly jen malé hloučky a počet těch, kteří se rozhodli někde
zabarikádovat byl naprosto mizivý. Avšak, pravda, byla tu jedna podstatná výjimka,
tu představoval špitál v budově bývalého kláštera, vlastně jediném objektu,
který měl zastřešené druhé patro, kde byli ranění (nemálo ještě z loňské
první bitvy o San Antonio) a nemocní, kteří ve většině případů na nějaký únik
nemohli pomýšlet. Nebylo kudy a nebylo již ani kam. V době již probíhající
zteči nemohli žádat ani žádný pardon, jen bojovat a prodat svou kůži co
nejdráže („pálili ze svých postelí a dek“, jak praví sugestivně jedno
svědectví). Schodiště a jediné vstupní dveře jim byly ku pomoci, ale jen než
vyprázdnili všechny své zbraně, pak už i zde kralovaly bajonety, jež mexičtí
vojáci, jak se tu jeví, ovládali velice dobře, určitě lépe než mířenou střelbu,
již tehdy řadoví vojáci cvičili pramálo. Ale kolik marodů zde při obraně lazaretu,
po boku doktora Amose Pollarda (čtvrtého a posledního obránce jehož podobizna
se zachovala) zahynulo, nikdo nikde nevyčíslil, ani ztráty útočníků...
Zdá se, že drtivá většina dosud žijících
obránců tou dobou již nepomýšlela na nějaký „last stand“, určitě ne někde uprostřed
nádvoří, bylo by to ostatně šílenství, většina proto hledala spásu primárně v útěku,
jenž vedl logicky vlastně jediným racionálním směrem, jednak v něm bylo
Mexičanů nejméně, jednak to tudy bylo i zdánlivě nejsnazší. Možná nějakých
osmdesát obránců prý přeskákalo palisádu, jíž měl dle alamské legendy tak hrdinně
hájit Davy Crockett, což vzhledem k zemnímu náspu z vnitřní strany
nemohlo představovat pro doposud zdravé jedince naprosto žádný problém. Další
možná dvě desítky Texanů prý pak vybíhaly i hlavní branou, jejíž lunetu šlo
také z vnitřní strany snadno překonat a dostat se na volné prostranství. Ale
stěží kdo dnes zodpoví, nakolik byli ještě kýmsi vedeni s cílem kdesi na otevřeném
poli se semknout, nebo již jen běželi s v podobných situacích obvyklým
sobeckým cílem „spas se kdo můžeš!!!“
|
Vítězní mexičtí vojáci pózují s dobytým dělem |
Několik uprchlíků se každopádně pokusilo
ukrýt pod můstkem přes zavlažovací příkop, ale byli tu objeveni a do jednoho pobiti.
Ani v zalesněných svazích nepříliš vzdálené Alamedy mnoho spásu nenalezlo,
takřka všichni byli cestou k ní kavaleristy rychle dostiženi a pobiti stejně
tak jako ti co zůstali uvnitř misie. Santa Annovy dispozice totiž počítaly i
s touto eventualitou a v záloze stáli jak mexičtí dragouni, tak
zejména obávaní kopiníci, kteří se nyní pod velením generála Joaquína Ramíreze
y Sesmy rozjeli na lov těch protivníků, kteří se nejspíše na nějakou
organizovanou obranu proti jezdectvu nezmohli a hledali cestu k záchraně
individuelně či v malých hloučcích. V těch však neměli žádnou šanci na
přežití, neboť ani kavaleristé pardon nedávali, protože i bez nějakých rozkazů měli
s Amerikány své nevyřízené účty a zde útočili ve výhodě a nebyli jen
bezbranným terčem pro zálesácké záškodníky ukryté kdesi v křoví, jako v mnohých
předchozích střetech...
Jak
uvádí J. Opatrný, asi nejdéle mohli obranu udržet dělostřelci Almerona Dickersona
(častěji se v současnosti uvádí Dickinsona), jenž měl svůj palpost na
rampě v ruinách někdejšího kostela. Měl k tomu všechny předpoklady,
byl na opačném konci směru mexického postupu, jediný vchod do sakrální stavby se
dal zatarasit (než byla vrata rozstřelena ukořistěnou osmnáctiliberkou), stěny
zde byly nejmohutnější a jím hájená platforma byla ve vyvýšené pozici možná až
pět metrů nad nádvořím, navíc zde Texané disponovali i dvěma dvanáctiliberkami.
I tady však organizovaná obrana skončila nejpozději tak hodinu po začátku
útoku, kdy měla být dle legendy teprve prolomena obrana Crokettovy palisády a
začít závěrečný zoufalý boj muže proti muži na nádvoří...
Podle Zuzany (Susanne) Dickinsonové měl
Travis zahynout teprve zde, tvrdíce, že jeho tělo leželo na nejvyšším místě
kostela, což je v zásadním rozporu se svědectvím alcalda Ruize, jenž plukovníkovy ostatky prý nalezl na rampě severního
valu s jedinou ranou v čele, jak už jsem uvedl výše. Oboje je
v rozporu se svědectvím jeho osobního černocha Joea, tvrdícího, že padl
zasažen do hrudi při obraně jednoho z děl, leč v posledním vzepětí
ještě probodl šavlí útok vedoucího mexického generála, jež mu chtěl setnout
hlavu... To je samo o sobě hloupost, ale i kdybychom připustili, že by šlo jen
o kapitána, chybí údaj kde, ale pokud by šlo o boj na horní plošině kostela a
byl by stále po pánově boku, stěží by se stihl sejít ukrýt mezi ženy a děti, kde
byl Mexičany nalezen...
|
Padlí před budovou kostela |
Poslední z obránců ruin kostela tu pak měl
na každý pád skočit z pětimetrové výšky, a zda v sebevražedném
úmyslu, či v zoufalém pokusu na únik už nikomu neprozradil – jestli právě
zde vznikla pověst o Travisově sebevraždě, leč Houston i Gooderich shodně
výslovně tvrdili, že se radši probodl (stabbed
himself), než by se vzdal, jen E. N. Gray uvedl jen toliko zabil se (killed himself), nic o skoku. Jeho
zpráva je nejstarší a musí pocházet jedině od dvojice Mexičanů, jež jako první
Texasany informovali o pádu Alama (a jež Houston nechal zatknout, aby nešířili
paniku), v četných Zuzaniných pozdějších vzpomínkách, nic o Travisově
sebevraždě není, byť co komu vyprávěla již v březnu 1836 nikdo
nezdokumentoval. To Mexičtí vojáci veliteli pevnůstky odsvědčili skon mnohem
rekovnější, přičemž nejstarší je z dubna 1836, kdy jeden z nich
pravil, že Travis zemřel s puškou (ne tedy šavlí) v ruce srdnatě
vzdorujíc za jedním z děl, byť také nedoplnil kde...
V posledním vzdoru zraněný Irčan major
Robert Evans se tu prý měl snažit doplazit se dolů do prachárny a vyhodit sebe
i s vítězi do povětří (ne tedy Waynův Crockett), ale jeho pokus ukončily
mexické bajonety a vzhledem k pozici tohoto skladiště zachránily primárně jediné
nikdy nikým nezpochybňované přeživší z Alama, což byl již zmíněný Travisův
černý otrok Joe a skupina žen a dětí, neb Jacoba Walkera, jež se mezi
nebojujícími snažil ukrýt ubodali vítězové rovněž. Santa Anna si osobně přál
hovořit se zde přítomnou dvaadvacetiletou Zuzanou Dickinsonovou, jedinou dospělou
Američankou mezi ženami, ale na cestě k němu ji do nohy zasáhla zbloudilá
kulka, což značí, že se ještě střílelo, ale to už mohli vzdorovat jen
rozptýlení jedinci, nebo šlo o nějakou nedisciplinovanost ještě přespříliš rozjitřených
vítězů, kteří prý stříleli na vše, co se pohnulo...
Když osudný útok začal, její manžel
okamžitě pochopil, že s obránci je konec, ale stihl se ještě přijít rozloučit
a podívat na dcerku, ale i ohledně jeho posledních chvil si tato novináři často
vyhledávaná žena v různých interview tak odporuje, že to snad nemá smysl
vše porovnávat a mexické zdroje tu nic nového nepřináší, nějaký Almeron D. pro
ně nejspíše nebyl zajímavý. Když pak Zuzanu ošetřili, nalezla svou patnáctiměsíční
holčičku jak se Santa Annovi houpe na klíně a všechny přeživší ženy a děti byly
odvedeny do nejvýstavnějšího paláce ve městě, ostatně šlo primárně o osoby
hispánského původu, byť i spřízněné s Anglos. El presidente byl zjevně
v dobrém rozmaru a nabídl překvapené Zuzaně, že její dceru pošle do
metropole a bude vychována v nejlepším tamním institutu. Konsternovaná
Zuzana neodmítla, ale přála si, aby tam s ní jel i syn jedné ze švagrových
Jima Bowieho, což mexického velitele zaskočilo a roztrpčilo. Malá Angelína tak
nakonec místo na jih jela se svou matkou na sever zvěstovat Houstonovým rebelům,
jaký konec obránce Alama potkal...
|
Spíše jen symbolický sarkofág alamských obětí
v katedrále svatého Fernanda |
Kolik jich vlastně bylo zabito? Zdá se že
nejspolehlivější mexický údaj o 182 mrtvých by nahrával těm nejnižším počtům
obránců, ale 182 mělo být těl nepřátel, jež byla po bitvě spálena. Mezi nimi
například nemusí být započten Gregorio Esperanza, jeden z vícera mezi
rebely bojujících etnických hispánců, jehož tělo si u velitele vyžádal jeho
bratr Francisco Esperanza, důstojník Santa Annovy armády (je tak vidět, že i
zde šlo o válku bratra proti bratru a ve filmové verzi z roku 2004 je asi
vojákem plačící nad jedním z rebelů), aby ho mohl řádně pohřbít, jak se na
křesťana sluší. V Alamu pak byla i Gregoriova choť a tři děti, ani jim se
nic nestalo, stejně jako dvěma Bowieho švagrovým a jejich dětem. Pověsti o
vraždění žen a dětí armádními hrdlořezy tak byly čirou dobovou propagandou, byť
Mexičané nikdy nepopírali, že tu dva velice mladí (cca 8 a 10) chlapci
zahynuli, spali však na bojovém postu spolu se svým otcem a byli pak ve špatnou
chvíli na špatném místě! Jiné svědectví hovoří o otci, jenž nesl na zádech
syna, byl střelen a padl přes val i s ním, ale to stále může být jeden a
týž případ...
Ovšem pokud by ty ženy bojovaly se zbraní
v ruce, jak je to ztvárněné na nejedné ilustraci, těžko by je mohl kdokoli
jakkoli ušetřit, ale žádná taková amazonka v Alamu není doložena, ač se
jimi např. filmová verze z roku 1915 jen hemží... Je spíše vlastně s podivem,
že Alamo bylo vůbec bombardováno, neb je doloženo, že Mexičané to někdy
s galantnostmi až přeháněli. Příkladně v další fázi kampaně mohli už
už lapit samozvanou texaskou vládu, která se v tísni pokoušela spasit
útěkem v loďkách k parníku. Vojáci mohli čluny i s jejich osazenstvem
snadno rozstřílet, ale velící důstojník, shodou okolností opět plukovník Juan
Almonte, jim palbu zakázal s tím, že na plavidlech vidí i ženy... Byť tam
přítomen osobně Santa Anna možná by takové skrupule nedovolil, ale stalo se, a
první dáma Texasu tak nepřímo měla na záchraně manžela větší zásluhu než on sám
a „politické vedení rebelů“ uniklo...
Avšak zpět k Alamu, kde nejspíše největší
rozruch způsobilo svědectví Manuela de la Peñi
publikované anglicky až roku 1955. Podle jeho tvrzení bylo v misii
polapeno šest živých a po již skončeném boji ukrývajících se Texanů, jež
předvedli před vrchního velitele, jež je dal beze všech cavyků, a přes všechny
přímluvy okolí alespoň k nějakému projevu milosrdenství, pobít. Někdo
v tom viděl útok a snahu o dehonestaci Santa Anny, ale je nespornou
pravdou, že vydal rozkaz k pobití zajatců shromážděných v Goliadu a těch
bylo nesčíslně více (dokonce tolik, že jich začínalo být více než Mexičanů,
kteří mohli být vyčleněni k tomu je střežit, jakož tvořili i veliký zásobovací
problém). Zde i tady se mohl velící generál navíc opřít o tzv. Tornelův zákon
stvrzený mexickým kongresem, jenž hrdelní ortel pro se zbraní v ruce
polapené interventy nejenže umožňoval, ale přímo trest smrti jako odstrašující trest
nařizoval, byť se asi nepředpokládalo, že dojde k nějakým masovým
exekucím. Nadto většina zajatců kapitulovala bezpodmínečně a žádné závazky se
na ně tehdy nevztahovaly, vše záleželo na libovůli vítězů a přiznejme si, že i francouzský
Napoleon se k čemusi podobnému uchýlil, jen tu obětmi nebyli Yankeeové,
ale Osmané...
Což o to, samotná poprava části
přeživších i v Alamu by se Američanům velice hodila do krámu (a neopírá se
zdaleka toliko o toto jediné svědectví), aby ukázali s jakým tyranem a
nelidou tehdy bojovali (nicméně hesla „za Boha a svobodu“ užíval i Santa Anna),
ale je tu ještě druhá významná část svědectví, jež se jim naopak nezamlouvá
vůbec! Jedním z oněch přeživších měl být totiž slavný hraničář David
Crockett, a aby toho nebylo málo, přesvědčoval prý generalissima, že se
v Alamu ocitl náhodou a nijak se nepodílel na boji proti mexickým
úřadům!!! Verze, že tento bývalý tennesseijský kongresman byl popraven až
dodatečně (zjevně dlouho po boji, navíc pak ne skolen s ostatními oficírskými
šavlemi, jak tvrdil Peña, ale individuelně ubodán bajonety)
se dostala i do poslední filmové adaptace z roku 2004, žel i v mnoha jiných
ohledech dosti otřesné. V tomto bodě však svázaný Crockett - jako jediný
zobrazený přeživší - v příkrém rozporu s klíčovým Peñovým svědectvím, naprosto absurdně projevuje ochotu
přijmout kapitulaci, leč míníc ovšem zcela iracionálně kapitulaci mexickou,
Santa Annovu, že se za něj přimluví u Houstona...!!!
Tohle už je pro mne přespříliš, asi stejně
tak jako pro rigidní obhájce Crockettovy cti představa, že by se chrabrý Davy
snažil vyváznout životem za cenu nepravdivých tvrzení, a tak raději zpochybňují
celé svědectví an block. Ale ono to možná bude tím, že dle mexických pramenů
bylo Davyů v misii nějak přespříliš, respektive jeho tělo v legendárních
jelenicových šatech bylo prý nalezeno na vícero místech. Již zmíněná Zuzana
Dickersonová tvrdila, že jej překračovala u palisády před kostelem a kolem byla
řada padlých vojáků, což zavdalo počin k legendě, jak je ubil pažbou svojí
zbraně, ale stejně tak docela dobře mohlo jít o kartáčový výstřel jedné
z hlavní jejího manžela. Ostatními „Crocketty“ pak mohl být prakticky kdokoli,
kdo měl nějakou jelenicovou výstrojní součástku, a takových mezi americkými zálesáky
bylo nejspíše požehnaně...
|
Alamský kenotaf –
jubilejní pomník padlým mučedníkům |
Ostatní, s výjimkou jednoho, jehož za
Crocketta označuje alcalde Francisco
Antonio Ruiz, jenž byl pověřen dohledem nad spálením těl poražených,
z možná mnohem pádnějšího důvodu. Tento první muž místní samosprávy, jenž
by měl nepochybně Davida znát osobně, překvapivě tvrdil, že mrtvolu legendárního
zálesáka jeho muži nalezli beze zbraně v lunetě u západní hradby, leč
nedává tu příliš logiku co by tam dělal, ledaže by tudy chtěl uprchnout dosti hazardně
a nepříliš smysluplně směrem k San Antoniu, ani není moc jasné kdo a kdy
by ho tu zabil; nejspíše tu neměl ani svůj proslulý oblek či alespoň legendární
bobří pokrývku hlavy. Ale málokdo si proto troufne osočit Crocketta ze
zbabělosti, byť pud sebezáchovy mohl vést i u něj k nečekanému jednání,
jež mu ale tak či tak stejně život nezachránilo...
Další legendou v ohrožení je poslední
boj Jima Bowieho, ač vážně nemocný (nejspíše zápal plic kombinovaný
s počínající tuberkulózou) se někde ještě naposledy pochlapí a vstane
z postele, aby skolil alespoň pár nepřátel, jinde střílí do posledního
dechu alespoň ze sedu či leže, ale příkladně očité svědectví jednoho dnes již
neznámého mexického vojáka pravilo, že nekladl vůbec žádný odpor a schovával se
pod peřinou... Je docela dobře možné, že nebyl ani při vědomí a podle svědectví
madame Candelarie, v době kdy
mexičtí vojáci dobývali misii byl dokonce již mrtev. Tvrdila totiž, že jí
zemřel v náručí, ještě než začala střelba a vítězní vojáci pak bodali již
jen do mrtvého těla. Jenže toto tvrdila roku 1892 a ještě o dva roky dříve
uváděla při podobném interwiev něco diametrálně odlišného a její už po smrti
publikované paměti také; mnozí tak pochybují, zda v Alamu v těchto
kritických chvílích vskutku byla, což zpochybňovala již i pí. Zuzana, leč i ta sama
si v příštím skoro půlstoletí nejednou dosti zásadně odporovala...
Těch doložitelně přeživších však bylo více,
dokonce i muži, příkladně mexický dezertér Brigido Guerrero, u něhož není moc jasné
jak ve víru boje, a nejspíše pak i po něm, přesvědčil své bývalé druhy i
představené, že se v Alamu ocitl proti své vůli jako zajatec a smrti tak
unikl. Bezmála automatické právo na život znamenala i černá barva kůže, což
platilo jak pro Joea, černého Travisova „doživotního sluhu“ (otroka, což bylo
v Mexiku protizákonné, jemuž bylo nejméně dvacet a nebyl to tedy tak malý
hošík jako příkladně ve Waynově filmu) či Bettie, což měl být v Alamu
„oficírský kuchtík“, a třetím pak možná i poněkud sporný Bowieho pucflek Sam, jenž
svého pána rozhodně nezaštítil, jak bylo v jedné z filmových verzí.
Černochy vojáci už jen dík jejich snědé pleti tak nějak logicky nepovažovali za
aktivní rebely...
Dalším a asi nejznámějším přeživším byl údajný
francouzský rodák Louis Rose (onen, jenž jako jediný z posádky Alama
nepřekročil Travisovu čáru), jenž ještě před útokem proklouzl řetězem
obléhatelů s tím, že ještě není připraven na to zemřít, jen možná se tak
nestalo až 5., ale již 3. března!? Navíc tato osoba je exemplárním případem
toho kolik panuje nejasností ohledně posádky misie i jinak. Tento Rose totiž nefiguruje
v žádném ze seznamu obránců jež sestavili Neill (prosinec 1835) či Travis
(únor 1836), kde figuruje jen Moses Rose. Dle svědectví pí. Zuzany však
v posádce byl jediný Rose, a to James, jenž tu i zemřel, ale to není důkaz
ničeho, jen tvrzení... To, že by to byl veterán Napoleonovy armády se také
neprokázalo, natož důstojník či dokonce držitel čestné legie, neb u
vytipovaného Louise Roze z La Férée v Ardenách se ukázalo, že sice zemřel roku 1851,
což by vcelku odpovídalo, leč ve francouzském Braine a Atlantik nikdy
nepřekročil. Tak či tak Louis Rose (možná
tedy židovský křesťanský konvertita), ač o své osobě, podílu na obraně a
následném úniku hovořil jen neochotně a úsečně, byl uznáván jako přeživší z
Alama a byl často volán k pozůstalostním soudům jako svědek...
Dnes jsou však brány v potaz i vážné
indicie, že několika uprchlíkům se únik podařil i po pádu misie, a nejčastěji
je zmiňován Henry Warnell, jenž ovšem také žádné paměti nevydal a nedochovalo
se ani žádné jeho svědectví o průběhu boje, neboť utrženým zraněním podlehl o
čtvrt roku později. Podobně, prý unikl jistý William J. Cannon, tehdy
čtrnáctiletý, ale jeho jméno v žádném moderním seznamu obránců misie
nefiguruje, tak nevím, zda se jen k stáru nepyšnil něčím, co již mohl
těžko někdo vyvrátit, navíc žádné svědectví nepublikoval. To William C. Murphy,
účastník první bitvy o San Antonio, a veterán od San Jacinta, kde byli padlí
pomstěni, později ve svých pamětech tvrdil, že pád Alama přežilo dokonce osm chlapů,
ale nikdo ho tehdy nebral vážně, vždyť přeci obránci misie hrdinně padli do
jednoho! Odhady se dnes pohybují od osmi do deseti mužů, kteří pád pevnůstky přežili,
nebo mohli přežít, ale průkazné důkazy tu schází...
Leč mohla tu být i celá řada těch, kteří
sice unikli mexickým kavaleristům, ale zahynuli cestou, nebo jejich těla unikla
pátračům po mrtvých a tak nemohla být spálena... Navíc, připustíme-li, že skončila
v řece řada těl v uniformách, co „hrobařům“ bránilo šoupnout tam i nějaké ty
Texany a rázem ze 182 zpopelněných obránců, mohla být v reálu Travisova
posádka, bezpochyby mnohem silnější, byť samozřejmě nijak zásadně a i poměr sil
1:10 je stále zdrcující... Ovšem jakékoli zpětně sestavované jmenné seznamy
stěží mohou být zcela vyčerpávající, příkladně na san-antonioském kenotafu Spirit of Sacrifice dohotoveném
až nedlouho před 2. světovou válkou, iniciovaném na paměť stoletého výročí alamské
bitvy, jsou zvěčněna jména 187 texaských mučedníků, ovšem dnes na webu
nalezneme dokonce už 212 jmen obětí vysoce pravděpodobně zahynuvších buď při
obraně pevnůstky, nebo při marném pokusu o únik z ní; leč kolik mohlo být přítomno
dalších Yenkeeyů (zejména), jejichž přítomnost žádný dokument či dopis
nezaznamenal a nikdy se tak zjistit nemohou?!?
Odhad dvěstěpadesáti obránců tak nemusí
být nikterak přehnaný a J. Opatrný píše „někteří hovoří s odkazem na
mexické prameny až o 257 osobách“, ale jaké prameny neuvádí. Otázka také je,
zda se tu nemyslí včetně těch mužů, kteří od 23. února Alamo opustili
s nejrůznějšími poselstvími (jimiž se to na alamských webech jenom hemží,
jako poslední měl z misie v noci na 6. března uniknout James L. Allen),
se k této cifře snadno dostaneme, a ještě ji i bohatě překročíme, zvláště
pokud započteme ozbrojené odpůrce Santa Annova režimu, převážně hispánce, kteří
doprovázeli konvoj uprchlíků, vesměs žen a dětí, posílaných do bezpečí. Někteří
z poslů, jako James B. Bohnam, se stihli vrátit pro smrt, naopak Benjamin
F. Highsmith byl při pokusu o zpětný průnik do misie 5. března zahnán mexickými
vojáky, kteří mu tím paradoxně vlastně zachránili život...
Alespoň pokud jde o mrtvé, zaplatili
obránci pevnůstky patrně mnohem vyšší cenu než útočníci, neb to, že tu většina
mexických raněných posléze stejně pomřela na žalostnou péči o ně nic průkazného
nepotvrzuje a zdaleka ne všichni obyvatelé San Antonia stranili rebelům. Leč
Santa Anna se mohl radovat jen krátce, neb velmi špatně odhadl mentalitu
Američanů, jejichž část se sice po zprávě o Alamském masakru zalekla a
z mexického území se pakovala, jenže jiná – větší – však do bezpečí
odesílala toliko ženy a děti a zatoužila se mstít!!! Navíc zprávy o mrtvých
krajanech pak v USA také výrazně zvýšily přiliv těch, kteří se do Texasu
teprve rozjeli, již ne farmařit, ne pěstovat bavlnu, kukuřici či obchodovat, ale
bojovat! A to právě s hesly typu: PAMATUJTE NA ALAMO!
Přesto mexický prezident tuto válku vyhrát
nejspíše mohl, ale to by se u San Jacinta nesměl nechat nepřítelem totálně zaskočit
tentokrát on. Je lhostejno zda usnul únavou a vyčerpáním z již dlouhotvvajícího
nervového vypětí, zda byl zrovna pod vlivem dávky opia, nebo si dopřával
fyzických rozkoší s mladou vnadnou černoškou, již za tažení „ukořistil“ –
každopádně i se všemi svými muži nejspíše podlehl klamu, že toho osudného jednadvacátého
aprílového dne se v pokročilém odpolední už bojovat nebude. Dobrou
polovinu příslušníků jej obklopujícího odřadu tento naprosto mylný
předpoklad (a z něj plynoucí vskutku trestuhodná bezstarostnost)
zanedlouho stál život, jeho svobodu a pověst neporazitelného vojevůdce, a Mexiko
pak Texas, byť definitiva tu byla stvrzena až za dvanáct dlouhých a namnoze i krvavých
let...
V poslední verzi z roku 2004 vše
končí právě až vítěznou odvetou u San Jacinta, před níž se vrchní velitel
texaské armády Samuel „Sam“ Houston chystá na souboj s „Napoleonem Západu“
a stylizuje se do role „Wellingtona před Waterloo“ – přičemž soudím, že tu
žvaní naprosté hlouposti, jež si překladatelé snad nemohli vymyslet (Napoleon
po útěku z Elby vyráží na východ, koalice se nestihla utvořit, apod.),
navíc Houstonovu ústupovou taktiku použil spíše někdo úplně jiný někde úplně
jinde, než Wellington před Waterloo...
V porovnání s tímto abstraktním „finále“
pak fakt, že nikdo z Alama stále neprchá, i přes zaskočení obránců, opět
leží před valy stovky těl útočníků, a Mexičané dál svírají při zteči obležené
ze všech stran, jsou vlastně nepodstatné banality...
Tak
zakončeme tím, čím končí verze z roku 2004, respektive navažme na to, že
posledním zmíněným dalším osudem byl Hispánec Juan Nepomuceno Seguín, jehož
Travis 25. února poslal za Houstonem, a jenž jako přesvědčený odpůrce Santa
Anny bojoval po boku Texanů u San Jacinta. Vskutku se vrátil do San Antonia,
kde shromáždil a pietně pochoval to, co zbylo z pohřebních hranic jeho
spolubojovníků z Alama – ale tím jeho životní osudy nekončí, nýbrž
začínají připomínat Boží mlýny! Již záhy se začal dostávat do konfliktu
s novými americkými přistěhovalci, které jeho předchozí zásluhy o Stát
osamělé hvězdy vůbec nezajímaly, a to natolik, že po nové mexické intervenci
vojáků Rafaela Vázqueze roku 1842 byl obviněn z protistátního smýšlení, musel
San Antonio opustit a utéci na jih. Možná oprávněně, minimálně v tom
smyslu, že tak jako většina Hispánců té doby byl aktivním odpůrcem připojení
Texasu ke Spojeným státům (což byl třeba i Ruizův případ), ale Sequín šel ještě
dál a když vypukla Mexicko-americká válka, věděl již na které straně mu rodová
krev velí bojovat (ovšem, že by se bil přímo pod Santa Annou, jak je na
wikipedii, považuji za nesmysl). Po ústupu regulérní armády pak setrval na
texaském pomezí a patřil k nejlegendárnějším mexickým partyzánům, jehož se
Američanům přes veškerou snahu nikdy nepodařilo polapit. Nicméně, na amnestii
po skončení válečného konfliktu se pak do San Antonia vrátil, „stal se Američanem“
a opakovaně voleným členem Justice of the
Peace, aby posléze byl zakládajícím členem Demokratické strany v Bexar
County. Nakonec však zemřel v mexickém Nuevo Laredu, ač tentokrát jej tam
již dovedly rodinné a obchodní vazby, ne již nucený exodus, ale i tak musel
někdy min. nějaký čas upřímně zapochybovat, zda na přelomu let 1835/36 volil
správnou stranu...
Vše zakončím však pravděpodobně nejstarším
českým textem, jenž vyšel v Českém časopise MUSEUM již v roce 1842,
ale musím podotknout, že jde jen o jeden odstavec ze zhruba dvou tuctů stránek
věnovaných novému státu na mapě světa – to, že j = í, g = j a v čeština tehdy znala jen
v angličtině asi rychle pochopíte, to že poslední citace je starověký
Pyrrhos a nikoli Almontes určitě také:
»Mezitjm, co se Texasštj ke statečnému odporu chystali, sbjral Santa
Anna swé neylepšj wogsko, a prohlásil se, že aneb Texas dobyti, aneb Mexiko
ztratiti chce. Toho času stál plukownjk Fannin se 400 muži w Goliadu, a
plukownjk Travis se 140 držel Bexar. To byla wšwcka moc, kterau Texasštj na ten
čas do pole postawiti mohli. Dne 1. Února přitrhlo prwnj oddělenj Mexického
wogska k Bexaru, a wehnalo slabau posádku do twrze Alamo, kterau i hned
obkljčilo. Plukowník Travis nadarmo čekal na posilu, a udatně bránil se se swau
hrstkau lidu, an nepřátel každým dnem přibýwalo, až konečně sán Santa Anna
přitrhnul k wogsku, genž bylo nynj wýše nad 4000 mužů wzrostlo. Wšeobecný
autok rozhodnul osud twrze. Santa Anna houfně hnal wogáky swé na náspy, kteřjžto
dwakráte byli odraženi, až se gim konečně podařilo, zmocniti se pewnosti pro
nedostatek obránců. Travis do poslednj chwjle bogowal na náspech, a major Evans w tom samém okamženj
zasažen byl smrtjcj kaulj, když zapáliti chtěl podkop, genžby wšecko wogsko
Mexické do powětřj byl wyhodil. Santa Anna, spatřiw mrtwolu geho, dwakráte gi
prohnal swau dýkou. Plukownjk Bowie, genž nemocen w posteli ležel, zrádně
zawražděn, a těla padlých Texanů do naha swlečena a spálena. Gedna žena a geden
neger byli ti gedinj, genž za žiwa z pewnosti se dostawše smutnou tu
zpráwu zwěstowali. Byla wšak i ztráta Mexičanů welmi znamenitá, a Almontes,
tajemník Santa Anny, we zlé předtuše prawil k generálowi: „Geště gedno
takowé wjtězstwj, a my jsme ztraceni!“«