pátek 30. září 2016

MEČ A KŘÍŽ




Tato kniha je reedicí prvního svazku volné tetralogie, která poprvé vyšla před lety v Mladé frontě. Zahrnuje raný středověk, čas meče, tedy dobu zrození rytířstva, i kříže, v jehož jméně rytíři vyjížděli do nejedněch bojů a táhli jako dobyvatelé i obránci daleko od svých hradů. Budeme sledovat rytířské bitvy Hastingsem počínaje a takřka vzorovou bitvou u Bouvines konče, tažení i životní osudy těch, kteří by mohli naši představu o rytíři a rytířských válkách oživit, upřesnit a nejednou i zbavit pozlátka. Kdo nám může být lepším průvodcem než hluboce věřící Godefroy z Bouillonu, jak Odysseus lstivý a statečný Bohemund z Tarenta, turnajový borec Guillaume le Maréchal, divoký truvér Bertrand de Born či obávaný a přesto obdivovaný protivník křižáckých válečníků, sultán Saladin? První svazek nového vydání je navíc rozšířen o příběh rytíře Rolanda, ideálu všeho rytířstva, a o konec krále Richarda Lví srdce, v němž zejména romantikové viděli pravého chevalier bez bázně a hany.
V druhém svazku Rytířská krev se necháme vést skrze nesmiřitelnou válku proti Albigenským, mongolský vpád, boje Angličanů se Skoty a Francouzů s Vlámy až na počátek stoleté války. Projdeme obléháním hradů i měst v Languedocu, bitevními poli u Muretu, Lehnice, Courtrai i Bannockburnu a pokusíme se najít pravdu o okolnostech smrti Přemysla Otakara II. u Suchých Krut i o posledním útoku slepého Jana Lucemburského u Kresčaku. I tady neodolám a rozšířím svazek o dva dramatické příběhy, o osudy Jeana de Joinville, který se vydal s králem Ludvíkem IX. na dvě křížové výpravy, a o pád Akkonu, poslední velké křižácké pevnosti v Levantě.
Třetí díl Čas stoleté války, bude věnován velkým bitvám, postavám a válečným událostem obrovského anglo-francouzského konfliktu: bitvám u Poitiers, Orléansu, Azincourtu a Castillonu. Skrze osudy Bernarda Duguesclina, Johanky z Arku či jejího spolubojovníka Gillese de Rais poznáme, jak složité a protikladné postavy tuto dobu zalidňovaly, i kterak se rytířský ideál a způsoby vedení války měnily. Z bitevních plání Francie odbočíme i do Polska, na bitevní pláň Grunwaldu-Tannenbergu, slavnou dík Sienkiewiczovu románu Křižáci, a k tomu, co po ní následovalo. I tady, stejně jako v díle posledním, se chystám po nějakém příběhu přidat…
V posledním svazku Soumrak rytířstva, najdete dobu války růží, podzimu středověku, čas bojů v Itálii, Anglii i ve Španělsku. Půjdeme po stopách bitev u Granady, Towtonu, Barnetu, Tewkesbury, Bosworthu, Fornova či Pavie. Průvodci nám tu budou mimo jiné „králotvůrce“ Warwick, král Richard III., bojovný francouzský panovník František I. či Pierre Bayard, jemuž se právem říkalo Rytíř bez bázně a hany.
Reedice celého triptychu není zcela samoúčelná.
Tvoří vlastně úvod a připomenutí, že existuje, neboť na ni naváže volné pokračování s pracovním názvem Válečnické bitvy a osudy. Poslední svazek Rytířských bitev a osudů končí bitvou u Pávie roku 1525, ten první nové řady začně bitvou u Moháče roku 1526 a boje s Turky či války mezi katolíky a protestanty budou tvořit hlavní osu.
První svazek vyšel v září a objednat si ho lze na
http://www.vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1207
Prolink je ostatně v nadpisu.
Druhý vyjde v říjnu a další nejspíš až po novém roce; budu ostatně zde i na facebooku o vydání informovat.

sobota 10. září 2016

BITVA O ALAMO, JAK JI MOŽNÁ JEŠTĚ NEZNÁTE

KAREL ŘEZNÍČEK


Zhruba dvoutýdenní zápas o »texaské Thermopyly«, což je označení jež se objevilo již roku 1836, zná v obecné rovině asi každý z nás, kteří se jen trochu zajímáme o vojenskou historii, nebo alespoň příležitostně sledujeme nejslavnější westerny... Od boje o tuto koloniální pevnůstku, respektive opevněnou misii, uplynulo už přes 180 let, přesto je takřka neuvěřitelné co nových informací vyplavalo na povrch až teprve relativně nedávno, kdy se teprve začalo korektně pracovat s mexickými archivy, které zažitou americkou publicistiku doslova staví na hlavu... Nyní už v takové míře, že to mého přítele Prof. PhDr. Josefa Opatrného, CSc., donutilo sepsat pro nakladatelství Epocha útlou stostránkovou knížečku PAMATUJTE NA ALAMO. Ta vyšla tiskem sice již roku 2014, ale mnohým mohla uniknout, což by se asi přihodilo i mě, kdybych se o ní nedozvěděl od samotného autora, který se tu hned na úvod omlouvá jak hodně se liší jeho současný náhled na památnou událost od toho co sám sepsal před čtyřmi desítkami let; a po pravdě, ještě ani roku 2002 v jeho Státě osamělé hvězdy (a mexicko-americké válce) není ještě ani slovíčka příkladně o tom, že možná až polovina obránců Alama zahynula, když byli jak zajíci honěni po pláni mexickou kavalerií – a není to zdaleka jediné překvapení, až jsem se daným tématem začal cíleněji zabývat, přičemž jsem svůj článek chystal k 180 výročí, ale nestihl jsem jej dokončit, ale nyní mě k publikování tohoto příspěvku přimělo (2. srpna na Nova-Cinema) shlédnutí nejnovější filmové adaptace z roku 2004, kde něco korigovali, mnohé však zas až zpitvořili...

Třebaže nikdo dál nijak nezpochybňuje srdnatost obránců, mnohé co bylo dlouhá desetiletí považované za takřka jisté, prakticky nepochybné, je náhle předmětem zcela nového nazírání a vyhodnocování. Příkladně jak pateticky a dojemně se nesou slova balady Alamo v podání našich Taxmenů, zejména pak zjevně zcela mimo historickou realitu postavené pasáže: „Šel jeden útok za druhým, jak příboj strašlivý, prořídly řady v pevnosti, však dál ji bránili...“ Nezohledníme-li pro pomoc vyslané posly, pak řady obránců během 12 dnů obležení příliš neprořídly, spíše naopak, a nepočítáme-li ještě únorový jakýsi průzkum bojem (již 25.II.; leč deník Santa Annova pobočníka Juana Almonta zde přiznává jen dva mrtvé a šest zraněných, jiné zdroje max. dvojnásobek, takže o nějaké odražené zteči tu nemůže být řeči...), pak šlo v reálu o útočnou vlnu jedinou, byť nepochybně hloubkově členěnou, a nešlo o bouřlivý příboj, ale spíše plíživý příliv noční temnotou, jak již alespoň vzdáleně zpodobňuje nejnovější filmová verze, ale ani tam většinu obránců Alama příliš nezaskočí...
     Jak skoro až teatrálně pak tu v souvislosti s novými poznatky působí velkolepé westernové podání z roku 1960 ve kterém tak zazářili John Wayne (jako Davy Crockett), Richard Widmark (Jim Bowie), Laurence Harvey (W.B.Travis) či Joana O’Brienová (ač zcela nepatřičně blonďatá, zralejší než skutečná Sue, o věku dcery, jež byla v reálu batole snad ani nemluvě). Zůstaňme jen u závěrečné zteče, kde vše probíhá za plného denního jasu, bubny víří, hudby hrají a celá mexická armáda defiluje před v plné pohotovosti na valech stojícími obránci jako na přehlídce. Závěrečný útok tu pak probíhá za intenzivní dělostřelecké podpory více kanonů než Santa Annův expediční sbor na tažení vůbec vyrážel, přitom ve skutečnosti 6. března mexická děla zcela mlčela. Také mexická kavalerie zde má roli naprosto ahistorickou, když takřka nesmyslně útočí čelně a takřka sebevražedně na alamské palisády, což je totální pitomost, třebaže je tu nakonec zdolá...
Travis staví své muže před osudovou volbu, jíž zpodobňuje čára na zemi – nebylo to však jeho nápad, a napodobil to, co učinil v San Antoniu
     A v těchto aspektech v tom není toto filmové ztvárnění samo a obzvláště pikantní je např. kavalerie vezoucí v první vlně žebříky v 13 Days to Glory (1987). A že filmových adaptací je už minimálně deset, zvláště pokud započteme i němou éru (př. Martyrs of the Alamo z roku 1915) a také snímky, jež jméno misie v názvu ani nemají (primárně míním vysoce akční The Last Command z roku 1955). Marnými denními i nočními pokusy o zdolání valů se to tu jen hemží, přitom k ničemu podobnému až do osudného dne ani náznakem nedošlo. Jen stále němou verzi z roku 1926 (Davy Ceockett at the Fall of the Alamo) jsem neviděl, ale mohu podotknout, že dohledatelné fotografie jsou pikantně podbarveny růžově a kanóny Texanů tu na jednom ze snímků poněkud tragikomicky čnějí z palisád jak z boku válečné lodi...
     I nepochybný kompetenční spor mezi Travisem a Bowiem nikdo neřešil střelbou děla ve směru na San Antonio (de Bexar), jak je zase ztvárněno v nejmodernější verzi, byť ta rána padla. Pravdou vysvítající i z mexických dokumentů je, že posly k Santa Annovi poslali oba dva, což už samo o sobě bylo dosti velikou chybou. Bowie se tázal zda je možno jednat o evakuaci za stejných podmínek jako Alamo nedávno vyklidil mexický generál Martin Perfecto de Cós (mimochodem prezidentův švagr, ale v době začátku obležení nebyl přítomen a nemohl tak s nikým na mostě přes říčku San Antonio rozmlouvat o minulém zápase, jehož se ostatně nezúčastnil ani Bowie), to Travis chtěl „diskutovat o situaci“ s někým kompetentním, jež by se dostavil do misie. Mexický vrchní velitel odpověděl, že jediná možnost při jaké mohou Texané (šp. Tejanos, což je dobový výraz, který mi odpusťte) doufat v nějaké milosrdenství je okamžitá a bezpodmínečná kapitulace! Jelikož tu obránci - jak známo - spontánně odmítli (oním výstřelem), byl na katedrálu v San Antoniu (dnes je tu uložen údajný popel později padlých heróů) vztyčený rudý prapor (neznámo proč je v poslední verzi jakási červenočerná pirátská vlajka), jenž tehdy symbolizoval, že poražení od vítězů nemají čekat žádné slitování.
     K jakémukoli dalšímu jednání mezi znepřátelenými stranami nejspíše nedošlo, byť např. tehdy mladičký Enrique Esperanza k stáru tvrdil, že don Benito (jak Hispánci prý říkali D. Crockettovi) se Santa Annou tajně vyjednával, ale k dohodě nedošlo (pardon prý generalissimus nabídl jen Američanům, jeho otec jako mexický rebel měl být popraven). Joe, Travisův černý otrok, zas tvrdil, že jeho pán zamýšlel pokusit se právě v neděli 6. března vyzvat Santa Annu k smírné dohodě znovu  – při nemožnosti přijatelného kompromisu by nejspíše sami obležení volili noční přepad, eventuelně se pokusili probít z obklíčení, neb zásoby všeho se rychle tenčily a sevření se nezdálo nijak neprodyšné – k ničemu z toho však již ze známých důvodů nedošlo. Kolem šesté ranní, nejpozději krátce po rozednění, onoho památného dne byli již všichni obránci misie mrtví, nebo alespoň takřka všichni...
     Asi nejmarkantnější je něco čeho si pozorný hnidopich všimne již při nahlédnutí do velice stručné české mutace na Wikipedii, kde se u počtu obránců uvádí vysoce rozdílné cifry 182–260, u padlých pak vždy o dva méně, k čemuž se ještě vrátíme. Síla mexické armády, zde uvedeno bojovníků (což by se hodilo spíše u poražených, zde šlo jednoznačně o vojáky), je tu uvedena 2.400. I to je možná hodně nadsazené, nebo míněno včetně nevojáků, vozků, honáků (mexické vojsko mj. doprovázelo na dva a půl tisíce nákladních mul), ev. nebojových složek. Například mnou vlastněná Encyclopedia Americana ve vydání z roku 1969 uvádí, že obléhatelů bylo 6.000, ale to nebyla ani síla celého Santa Annova sboru z nějž zhruba dvě třetiny dorazily k San Antoniu, až když již bylo dávno po všem.
Tradiční podoba útoku na Alamo, tady naštěstí alespoň ze správné strany
     Ale co je na české Wikipedii nejpikantnější, že tamní správce již nesporně zaznamenal už asi „celosvětový“ trend, jež doposud obvykle presentovaný vskutku enormní počet ztrát obléhatelů dramaticky zredukoval na 400–600 útočníků, a zareagoval na něj, ne však už v textové části, kde se stále můžeme dočíst absolutní protimluv, že zanedlouho po pádu pevnosti do Alama přišel i sám Santa Anna, jemuž se nabídl žalostný pohled, když „okolo 150 mrtvých Američanů leželo na 1.250 padlých Mexičanů“. Již zmíněná Encyclopedia Americana uváděla, že vítězství draze zaplatilo svou krví 1.550 vojáků a některé prezentované odhady byly pak, snad k doložení bojovnosti a rekovnosti Texanů, dokonce ještě vyšší...
     Těžko říci na základě čeho, ale již v dubnu roku 1836 New York Herald psal o tisícovce mrtvých a zraněných Mexičanů, a jako by nasadil laťku již se dlouho nikdo neodvažoval zpochybnit a spíše ještě přihazoval. O tom, že by útočníci mohli zaplatit nižší cenu jako by Američané déle než jedno století nechtěli ani slyšet. Jako by se zcela ignorovalo, že už generál Juan José de Andrade (zůstal velitelem San Antonia po Santa Annově dalším postupu na sever) mexické ztráty exaktně vyčíslil a stanovil, že útočící strana ztratila 8 mrtvých a 18 zraněných důstojníků, pokud jde vojáky a poddůstojníky mělo zahynout všehovšudy 52 mužů a 233 jich být raněno. Souhrnem maximálně 312 Mexičanů, pokud by tu snad opomněl plukovníka Francisca Duqua, velitele jedné z útočných kolon, resp. jej nezačlenil mezi řadové důstojníky.
     Sám Santa Anna v hlášení do hlavního města sice patrně zaokrouhloval, ale asi ani nijak nebagatelizoval, neb psal o sedmdesáti mrtvých a třech stovkách raněných na straně vládních sil (naproti tomu očividně silně nadsazoval, když psal o likvidaci útočiště šesti set rebelů). Z dalších významných Mexičanů, jež byli přímo u Alama přítomni, plukovník Juan Almonte si do svého deníku zaznamenal 65 mrtvých (5 důstojníků a 60 vojáků) a 223 raněných (25+198), tedy 288 obětí. Generál Vicente Filisola napočítal mrtvých jen šedesát (nejspíše hrobů? - dorazil až po boji, podle Almonta dokonce až devátého!) a ještě bědoval, že nemalou část utržených střelných ran mezi Mexičany měli na svědomí jejich vlastní spolubojovníci, pálící nazdařbůh přes své v předních řadách bojující druhy. Mnohý útočník mohl padnout i mimo areál misie, jak dokazuje mj. Duquúv případ, ale tam měli Mexičané v rozporu se zažitou legendou ztráty poměrně minimální...
Náčrt posledního útoku
     Tvrdí se sice, že celá řada raněných musela následkům svých poranění podlehnout později, ne-li většina, při žalostné dobové péči, leč v blízkém San Antoniu se o ně postarali vcelku exelentně ti, kdož neměli proč před vládním vojskem prchat, a na svou dobu asi i svrchovaně obětavě. Stejně tak některá zranění mohla být naprosto marginální, že postižený nemusel opustit dokonce ani službu a někým mohl být započten, jiným nikoli (zde míním primárně Andradeho), ale údaje se tak vzácně shodují, že nyní už i revizionističtí američtí autoři připouští, že původní mexická čísla nejspíše odpovídají alamské realitě. A pokud by měl být počet obětí na straně útočníků navýšen, pak nikoli při závěrečné zteči, ale již předtím v již zmíněném průzkumu bojem a při pokusu přiblížit hlavně artilerie, kdy američtí hraničáři vskutku dokazovali své střelecké mistrovství, ale nikdo jim nepochybně nevystavoval vyrovnané a sevřené řady a několikrát zmíněný Almontův deník zaznamenal mezi 23. únorem a 5. březnem jen jeden fatální případ...
     Šlo tedy maximálně o desítky obětí, převážně jen raněných, neb Mexičané se naučili držet uctivý odstup a krýt se (k 27. II. potvrzuje Almonte i cílený výstřel na Santa Annu snažícího se osobním vystavením se nepřátelským střelcům povzbudit své kanonýry, byť tam není nic o jeho Crockettem ustřelené epoletě, jak tvůrci vetkli do filmové verze z roku 2004). Řekněme tedy souhrnem cca ty čtyři stovky, z toho zhruba stovka mrtvých, neb ani těm 600 mizivá intenzita předešlých přestřelek nenahrává, to leda snad tvrzení alcalda, starosty, San Antonia, jenž vzpomínal, že řada mužů v uniformách skončila ve stejnojmenné řece, třebaže rozkaz vrchního velitele zněl, že všichni padlí vojáci musejí být křesťansky pohřbeni na místním hřbitově. Nelze to odbýt jen mávnutím ruky, leč lze vytušit, že tu nešlo o pokus umenšit oficiální armádní ztráty, ale možná šlendrián a necitelnost pohřebních čet, jež se rozhodly usnadnit si práci...
     Jako perličku pak uveďme, že T. R. Fahrenbach roku 1958 ve svých dodnes populárních dějinách Texasu uvedl, že nejtěžší ztráty v bitvě o Alamo měl pluk Toluca, jenž ze svých osmi set příslušníků v bojích o Alamo ztratit šestsetsedmdesát. Jak k těmto cifrám dospěl, Bůh suď!? Předešleme, že nešlo o pluk, ale batalion, a již na počátku kampaně, ještě než vůbec vešel v bojový kontakt s nepřítelem (k Alamu došel až 3.III.), určitě neměl více jak 324 mužů s nimiž na tažení vyrážel. Podle důstojníků této jednotky pak v bojích s texaskými rebely ztratil batalion toliko 9 mužů zabitých a jen 27 příslušníků praporu mělo být evidováno jako ranění, pravda, to zase nekoresponduje s Peñovým tvrzením, že jediný kartáčový výstřel smetl půl jeho myslivecké kompanie, či Almontovým údajem o 98 obětech v řadách této prvosledové jednotky, ovšem i to má k Fahrenbachovu sedminásobku velice daleko...
Historická pohlednice s nejznámějším objektem, po částečné rekonstrukci a novým zastřešením – mezi šesti historickými vlajkami, ta obránců z roku 1836 chybí, byla v zásadě mexická, ale bez orla s hadem v zobáku, ať už na jejím bílém poli byl letopočet 1924 (symbolizující boj za zrušenou ústavu z tohoto roku), nebo dvě hvězdy (symbolizující vůli Texanů po osamostatnění od Coahuily) – vůle po úplného odtržení „Státu osamělé hvězdy“ a nová symbolika (podoba texaské vlajky, barevně ne nepodobné naší, je uprostřed) byla deklarována až po pádu této pevnůstky...
     Mexičtí vojáci ani nebyli zas tak špatní, ani neschopní (ti z Urreovi, vítězové od Goliadu, dokonce v celé kampani neokusili porážku), a ani to nebyly žádné krvežíznivé bestie, a když, tak určitě ne větší než většina Texanů, byl to nebezpečný kraj, drsná doba a rozumět si se zbraní mnohdy znamenalo přežití... Třebaže docházelo k četnému „národnostnímu mísení“ soužití obou etnik nedělalo zdaleka dobrotu a to tim spíše, že nemalá část přistěhovalců byla nelegální a nechtěla se integrovat v hispánské a katolické zemi. Svalovat všechnu vinu na „diktátora“ Santa Annu jako tyrana a despotu je alibistické, nepochybně mnohé jeho kroky zapůsobily jako katalyzátor událostí, ale předchozí vývoj, vzpomeňme jen separatistickou republiku Fredonia (přelom let 1826-27) či pro Mexičany dosti krvavé boje u Nacogdoches (léto 1832), jež vymkly jejich autoritě již tehdy nemalou část východního Texasu, dokazují, že to nebyl problém jednoho muže, nějaké změny ústavy, potažmo centralistického režimu – prostě pustit si do země imigranty a domnívat se, že přinášejí nějaké plusy je volovina; rozptýlení jednotlivci ještě možná, snad, ale při nekontrolovatelném množství a negaci integrace z pohledu nadřazenosti vlastní kultury je zaděláno na obrovský průšvih a vše je jen otázkou času...
     ALE ZPĚT K BITVĚ.
I celá řada ilustrací zpodobňuje formace mexické pěchoty útočící ve vlnách proti valům obsazeným připravenými Texasany, jež zuřivě pálí z děl a ještě přesněji pak ze svých ručnic, jimiž decimují řady nepřátel, ale těch je přespříliš mnoho aby se dali zastavit. Možná nejznámější a nejstarší plátno se zpodobněním šturmu od Theodora Gentilze z roku 1844, pak mate hned v dvojím slova smyslu. Útok je zde zobrazen za plného denního světla, zatímco proběhl před rozbřeskem, zejména však je veden na hypoteticky nejslabší místo, jež představovala toliko improvizovaná dřevěná palisáda se sypaným zemním valem mezi kostelem a budovou se starou vstupní branou do misie. Jenže dle v tomto bodě nesporně nadmíru spolehlivých mexických dokumentů, právě zde nikdo nikdy neútočil, naopak tudy budou Texané prchat...
     Tady je třeba říci si, že vskutku nešlo o žádnou pevnost. Alamo byl komplex několika hospodářských budov, zrušeného kláštera a polorozpadlého kostela, což vše bylo druhdy pospojováno zdmi o výšce kolem tří metrů, jež mohly úspěšně vzdorovat indiánským přepadům, méně již palbě děl, byť se zdá, že po oba boje o Alamo odolávaly kanonádě nečekaně dobře. Opravdu DVA, neb v prosinci po té co vešlo ve známost, že nová mexická vláda v čela se Santa Annou je odhodlána vytlačit nelegální americké kolonisty (ti již přesahovali počet těch legálních) a to třeba i silou, došlo v Texasu (požadujícímu původně, alespoň oficiálně, „jen“ vyšší autonomii a odtržení od administrativy mexického spolkového státu Coahuila) ke vzbouření v němž mexická posádka regionální metropole po pouličních bojích ustoupila do misie, ale pak záhy kapitulovala za příslib volného odchodu do vnitrozemí...
Alamská studna, asi jediné co si tu zachovalo původní vzhled, zhruba...
     Část osobních zbraní si mohli Mexičané ponechat (na obranu proti Indiánům), ale děla získali Texané a v počtu hrubých kusů budou mít v budoucím střetu bezesporu převahu. Jenže Alamo se i v dalších týdnech stalo spíše symbolem vzoru Texanů, nežli opravdovou pevností, třebaže cenný a významný opěrný bod to bezesporu byl, což demonstroval po jejím opětném dobytí i Santa Anna, když celý komplex nenechal srovnat se zemí, jak mu četní členové štábu radili, ale vyčlenil část sil, aby zde zůstali a opravovali škody, neb objekt armádě v minulosti posloužil opakovaně jako kasárna a skladiště. Tento nekřesťanský osud však nechtěli vojáci připravit přilehlému kostelu, třebaže už půlstoletí odsvěcenému, a tak si nerušeně chátral, dřevěná střecha shnila, vepřovicová věž se sesula a šlo o faktickou ruinu, udržovanou a opravovanou jako texaský národní památník teprve až po bitvě, třebaže se přímo o zbytky kostela zprvu vůbec nebojovalo, ostatně jen blázen by se do misie drápal přes nejvyšší a nejsilnější stěny v celém komplexu...
     Pokud jde o ostřelování samotné, zdá se, že Mexičané pálili především přes řeku, což jejich palposty sice vcelku spolehlivě chránilo před nečekaným výpadem, ale i osmiliberkám to bránilo způsobit misii vskutku devastující škody a třebaže obléhatelé nasadili pravděpodobně i sedmiliberní houfnice (leč maximálně pak tři, víc jich Santa Anna k dispozici prostě neměl) střílející granáty vyšším náměrem. Další baterie je pak bombardovala z ještě větší dálky od srdce misie ze severu. Reálný dopad kanonády musel být vcelku mizivý, zvláště uvážíme-li, že žádná ze zdí se nesesunula a tvrdí se, na základě svědectví přeživších i korespondence obležených, že nikoho z posádky misie palba armádní artilerie nejenže nezabila, ale prý ani nezranila (byť to je v rozporu s Almontovým deníkem, jenž s odkazem na jakéhosi špicla v misii píše o čtyřech mrtvých už k 24., kdy měla dostat přímý zásah povstalecká osmnáctiliberka).
     Josef Opatrný uvádí, že Santa Annovo rozhodnutí vzít misii ztečí jeho důstojníky překvapilo, když nejtěžší děla, jimiž mexická armáda disponovala byla již na cestě, a stačilo jen posečkat, až dorazí a misii obrátí v sutiny. Nediskutovali jsme z čeho toto tvrzení čerpal, ale v dohledné době mohly dorazit maximálně tak dvě dvanáctiliberky (nevím odkud a kdy by se mohly dovézt nějaké větší ráže) a počet dopravovaných kulí si netroufám odhadovat, leč na zboření misie to stěží mohlo stačit a to tim spíše pokud by se palposty nepřesunuly na účinný  četných drážkovaných loveckých zbraní zálesáků, což by mohlo obráncům spíše vyhovovat, neb každý úspěšný zásah protivníka, byl pro ně nesporně povzbuzením. Děly, ač Texané disponovali i mnohem dalekonosnějšími, nejspíše pro nedostatek prachu a vhodného střeliva Mexičanům příliš škodit nemohli, byť dle Almontova deníku příležitostně vzdorně odpovídali a 1. března jedním ze dvou výstřelů trefili dokonce Santa Annův příbytek situovaný na přilehlém okraji města.
     Mexičané mohli mnohem reálněji posečekat až obleženým dojdou potraviny, což se mohlo stát již dávno, ale jak Santa Anna lednovým přesunem z mexické metropole na sever země protivníky totálně zaskočil (a jen málo stačilo aby je překvapil v nedbalkách v protilehlém městě), zprvu se spokojil jen s obsazením San Antonia a umožnil aby ještě do misie zavezli z po polích rozptýlených sklípků několik desítek pytlů kukuřice a zahnali do provizorního corralu i nějaký ten volně se pasoucí dobytek. I jinak každá prodleva hrála do karet spíše Texanům, třebaže jejich vrchní velitel Samuel Houston chtěl, aby pevnůstka byla obětována ve prospěch mobilně operujícího vojska, čekajícího na vhodnou příležitost ke svedení střetu, ale její vzdor mu každopádně dopřával čas potřebný k zformování a stmelení jakéhosi jádra texaských branných sil...
     Jenže dvanáct dnů, kdy se toho z mexické strany – krom občasného dunění kanonády a dílčího přibližování baterií – asi zas tak moc nedělo, a ani o nijakém zničujícím sevření se příliš hovořit nedá, neb spousty mužů dokázaly unikat jak ven, tak možná padesát mužů proniklo přes mexické obléhatele i dovnitř. Bez trestu zůstaly i dílčí výpady, během nichž Texané zbořili několik chatrčí v předpolí a zmocnili se nějakého palivového dřeva, což se ale nejspíše obešlo bez filmového krveprolití. Toto vše obránce pravděpodobně asi tak nějak ukolébalo, a když šestého března v časných ranních hodinách začal rozhodující útok hlídky buď spaly nebo již otupěly a zoufale dlouho nic podezřelého nezaznamenaly. Navíc byla neděle a tak asi i obležení podvědomě čekali, že nepřátelští vojáci se spíše než na finální zteč budou chystat na mši – jenže opak byl pravdou!
     Útočit měly celkem čtyři kolony, z toho tři (Cósova, Duqueho a Romerova) na severní část komplexu, u zbylé (Moralesovy) J. Opatrný uvádí jako cíl jihozápadní cíp, ale pokud jsem kdesi vyčetl, že jejím cílem bylo zmocnit se corralu s koňmi, pak by musela útočit z východu... Plukovník Juan Morales (zástupce José Miñon), jenž disponoval jen asi 150 muži a dvěma žebříky, každopádně představoval jen podružný a protivníka dezorientující odřad. To generál Martín Perfecto de Cós měl zdolat se 350 muži (a s 10 žebříky) severozápadní nároží a v případě jeho vyřazení z boje tu měl dle dispozic převzít velení sám Santa Anna. Plukovník Francisco Duque měl se čtyřmi stovkami mužů (a 10 žebříky) zaútočit na baterii na středu, ale jelikož tu byl záhy sražen z koně (což je při plíživém přiblížení se udivující), velení přešlo na generála Manuela Fernándeze Castrillóna z druhého sledu. Plukovník José María Romero s dalšími 400 pak šturmoval na severovýchodní nároží, zdá se však, že velení nad celým severním sektorem záhy převzal jeho „suplent“ generál Juan Valentín Amador, jenž měl být i autorem celé koncepce zteče...
     Kolem páté hodiny ranní již stáli vojáci prvních útočných sledů i s třemi desátkami žebříků u paty hradeb a teprve tehdy vyhlásil kapitán John Bough velící nočním hlídkám obležených poplach. Až nyní se nejspíše většina obránců začala probírat ze svého posledního spánku před odchodem na věčnost, a i pokud nocovali na svěřených postech, než se vzpamatovali, první Mexičané se již drali přes parapety a jejich příliv nebral konce. Otázka je zda vskutku první vlnu obránci odrazili, ne-li i opakovaně, jak se dosud tvrdí a tři útočné kolony splynuly v jedinou? Nezdá se mi to moc pravděpodobné, vždyť pak se mohli Texané koncentrovat na jediný směr útoku a následné nevysvětlitelně rychlé zlomení jejich odporu by bylo o to překvapivější, stejně jako mexické odhady počtů těch, co zanedlouho vzali nohy na ramena?! 
Smrt plukovníka Travise
     Kolikrát mohli Texané vystřelit, opakovačky měl málokdo, více zbraní mít mohli (včetně četných kořistních), ale sotvakdo zkušený by kvůli osudné noci panující vlhkosti nechal dlouhodoběji nabité zbraně venku (tento aspekt zakomponovali i do filmové verze z roku 2004, ale pokyn v českém dabingu „Nabijte si všechny své muškety, ale nedávejte do nich prach, za deset minut zvlhne a už si nevystřelíte“ snad nikdo příčetný nemůže myslet vážně...) a pokud došlo k překvapení k jakému došlo, asi se těžko kamkoli vlekli nahonem s náručí plnou zbraní a nejspíše se opravdu velice záhy museli bránit puškami jako kyji. Tuto možnost využití mušket však měli i útočníci, kteří v drtivé většině případů disponovali i bodáky, a pokud byli jen trochu vycvičeni v jejich používání (ovládali tzv. šerm bajonetem), prakticky nemohli boj jeden na jednoho prohrát, navíc byli v přesile, třebaže asi ne tak ohromné, jak se tradovalo...
     Moment naprostého zaskočení protivníka tu zafungoval zjevně spolehlivě a prolomení obrany na severním úseku se nejspíše odehrálo velice rychle, doslova bleskově, k čemuž patrně přispěla i brzká smrt velitele Williama C. Travise, jehož spěchajícího na ohrožený úsek zasáhla mexická kulka do čela, když jednak měl čnít mezi ostatními Texany statnou postavou, jednak být nápadný tím, že jako jeden z mála obránců misie oblékal cosi co by šlo označit jako uniformu, navíc nápadně parádní. Doplatil na to, ale i kdyby ne (o jeho smrti existuje i řada zcela protichůdných svědectví, jak ohledně místa, tak způsobu smrti, k čemu se ještě vrátíme), stěží mohl cokoli změnit. Mexičané ovládli rozhodující úsek hradeb, nešli již zastavit a obrovské nádvoří se pro Texany stávalo smrtící pastí, a to tím spíše, že tu vojáci dobyli část děl (z nichž část po šturmujících Mexičanech možná ani nevystřelila), jež nyní útočníci obrátili proti obráncům, což zmatek ještě násobilo...
     Tradiční podání líčí heroický zápas muže proti muži, stovky proti tisícovce, zbytky se pak měly zabarikádovávat v dílčích objektech a vzdorovat tu dokud nepodlehli přesile. Jenže zdá se, že na nádvoří bojovaly jen malé hloučky a počet těch, kteří se rozhodli někde zabarikádovat byl naprosto mizivý. Avšak, pravda, byla tu jedna podstatná výjimka, tu představoval špitál v budově bývalého kláštera, vlastně jediném objektu, který měl zastřešené druhé patro, kde byli ranění (nemálo ještě z loňské první bitvy o San Antonio) a nemocní, kteří ve většině případů na nějaký únik nemohli pomýšlet. Nebylo kudy a nebylo již ani kam. V době již probíhající zteči nemohli žádat ani žádný pardon, jen bojovat a prodat svou kůži co nejdráže („pálili ze svých postelí a dek“, jak praví sugestivně jedno svědectví). Schodiště a jediné vstupní dveře jim byly ku pomoci, ale jen než vyprázdnili všechny své zbraně, pak už i zde kralovaly bajonety, jež mexičtí vojáci, jak se tu jeví, ovládali velice dobře, určitě lépe než mířenou střelbu, již tehdy řadoví vojáci cvičili pramálo. Ale kolik marodů zde při obraně lazaretu, po boku doktora Amose Pollarda (čtvrtého a posledního obránce jehož podobizna se zachovala) zahynulo, nikdo nikde nevyčíslil, ani ztráty útočníků...
     Zdá se, že drtivá většina dosud žijících obránců tou dobou již nepomýšlela na nějaký „last stand“, určitě ne někde uprostřed nádvoří, bylo by to ostatně šílenství, většina proto hledala spásu primárně v útěku, jenž vedl logicky vlastně jediným racionálním směrem, jednak v něm bylo Mexičanů nejméně, jednak to tudy bylo i zdánlivě nejsnazší. Možná nějakých osmdesát obránců prý přeskákalo palisádu, jíž měl dle alamské legendy tak hrdinně hájit Davy Crockett, což vzhledem k zemnímu náspu z vnitřní strany nemohlo představovat pro doposud zdravé jedince naprosto žádný problém. Další možná dvě desítky Texanů prý pak vybíhaly i hlavní branou, jejíž lunetu šlo také z vnitřní strany snadno překonat a dostat se na volné prostranství. Ale stěží kdo dnes zodpoví, nakolik byli ještě kýmsi vedeni s cílem kdesi na otevřeném poli se semknout, nebo již jen běželi s v podobných situacích obvyklým sobeckým cílem „spas se kdo můžeš!!!“
Vítězní mexičtí vojáci pózují s dobytým dělem
      Několik uprchlíků se každopádně pokusilo ukrýt pod můstkem přes zavlažovací příkop, ale byli tu objeveni a do jednoho pobiti. Ani v zalesněných svazích nepříliš vzdálené Alamedy mnoho spásu nenalezlo, takřka všichni byli cestou k ní kavaleristy rychle dostiženi a pobiti stejně tak jako ti co zůstali uvnitř misie. Santa Annovy dispozice totiž počítaly i s touto eventualitou a v záloze stáli jak mexičtí dragouni, tak zejména obávaní kopiníci, kteří se nyní pod velením generála Joaquína Ramíreze y Sesmy rozjeli na lov těch protivníků, kteří se nejspíše na nějakou organizovanou obranu proti jezdectvu nezmohli a hledali cestu k záchraně individuelně či v malých hloučcích. V těch však neměli žádnou šanci na přežití, neboť ani kavaleristé pardon nedávali, protože i bez nějakých rozkazů měli s Amerikány své nevyřízené účty a zde útočili ve výhodě a nebyli jen bezbranným terčem pro zálesácké záškodníky ukryté kdesi v křoví, jako v mnohých předchozích střetech...
     Jak uvádí J. Opatrný, asi nejdéle mohli obranu udržet dělostřelci Almerona Dickersona (častěji se v současnosti uvádí Dickinsona), jenž měl svůj palpost na rampě v ruinách někdejšího kostela. Měl k tomu všechny předpoklady, byl na opačném konci směru mexického postupu, jediný vchod do sakrální stavby se dal zatarasit (než byla vrata rozstřelena ukořistěnou osmnáctiliberkou), stěny zde byly nejmohutnější a jím hájená platforma byla ve vyvýšené pozici možná až pět metrů nad nádvořím, navíc zde Texané disponovali i dvěma dvanáctiliberkami. I tady však organizovaná obrana skončila nejpozději tak hodinu po začátku útoku, kdy měla být dle legendy teprve prolomena obrana Crokettovy palisády a začít závěrečný zoufalý boj muže proti muži na nádvoří...
     Podle Zuzany (Susanne) Dickinsonové měl Travis zahynout teprve zde, tvrdíce, že jeho tělo leželo na nejvyšším místě kostela, což je v zásadním rozporu se svědectvím alcalda Ruize, jenž plukovníkovy ostatky prý nalezl na rampě severního valu s jedinou ranou v čele, jak už jsem uvedl výše. Oboje je v rozporu se svědectvím jeho osobního černocha Joea, tvrdícího, že padl zasažen do hrudi při obraně jednoho z děl, leč v posledním vzepětí ještě probodl šavlí útok vedoucího mexického generála, jež mu chtěl setnout hlavu... To je samo o sobě hloupost, ale i kdybychom připustili, že by šlo jen o kapitána, chybí údaj kde, ale pokud by šlo o boj na horní plošině kostela a byl by stále po pánově boku, stěží by se stihl sejít ukrýt mezi ženy a děti, kde byl Mexičany nalezen...
Padlí před budovou kostela
     Poslední z obránců ruin kostela tu pak měl na každý pád skočit z pětimetrové výšky, a zda v sebevražedném úmyslu, či v zoufalém pokusu na únik už nikomu neprozradil – jestli právě zde vznikla pověst o Travisově sebevraždě, leč Houston i Gooderich shodně výslovně tvrdili, že se radši probodl (stabbed himself), než by se vzdal, jen E. N. Gray uvedl jen toliko zabil se (killed himself), nic o skoku. Jeho zpráva je nejstarší a musí pocházet jedině od dvojice Mexičanů, jež jako první Texasany informovali o pádu Alama (a jež Houston nechal zatknout, aby nešířili paniku), v četných Zuzaniných pozdějších vzpomínkách, nic o Travisově sebevraždě není, byť co komu vyprávěla již v březnu 1836 nikdo nezdokumentoval. To Mexičtí vojáci veliteli pevnůstky odsvědčili skon mnohem rekovnější, přičemž nejstarší je z dubna 1836, kdy jeden z nich pravil, že Travis zemřel s puškou (ne tedy šavlí) v ruce srdnatě vzdorujíc za jedním z děl, byť také nedoplnil kde...
     V posledním vzdoru zraněný Irčan major Robert Evans se tu prý měl snažit doplazit se dolů do prachárny a vyhodit sebe i s vítězi do povětří (ne tedy Waynův Crockett), ale jeho pokus ukončily mexické bajonety a vzhledem k pozici tohoto skladiště zachránily primárně jediné nikdy nikým nezpochybňované přeživší z Alama, což byl již zmíněný Travisův černý otrok Joe a skupina žen a dětí, neb Jacoba Walkera, jež se mezi nebojujícími snažil ukrýt ubodali vítězové rovněž. Santa Anna si osobně přál hovořit se zde přítomnou dvaadvacetiletou Zuzanou Dickinsonovou, jedinou dospělou Američankou mezi ženami, ale na cestě k němu ji do nohy zasáhla zbloudilá kulka, což značí, že se ještě střílelo, ale to už mohli vzdorovat jen rozptýlení jedinci, nebo šlo o nějakou nedisciplinovanost ještě přespříliš rozjitřených vítězů, kteří prý stříleli na vše, co se pohnulo...
     Když osudný útok začal, její manžel okamžitě pochopil, že s obránci je konec, ale stihl se ještě přijít rozloučit a podívat na dcerku, ale i ohledně jeho posledních chvil si tato novináři často vyhledávaná žena v různých interview tak odporuje, že to snad nemá smysl vše porovnávat a mexické zdroje tu nic nového nepřináší, nějaký Almeron D. pro ně nejspíše nebyl zajímavý. Když pak Zuzanu ošetřili, nalezla svou patnáctiměsíční holčičku jak se Santa Annovi houpe na klíně a všechny přeživší ženy a děti byly odvedeny do nejvýstavnějšího paláce ve městě, ostatně šlo primárně o osoby hispánského původu, byť i spřízněné s Anglos. El presidente byl zjevně v dobrém rozmaru a nabídl překvapené Zuzaně, že její dceru pošle do metropole a bude vychována v nejlepším tamním institutu. Konsternovaná Zuzana neodmítla, ale přála si, aby tam s ní jel i syn jedné ze švagrových Jima Bowieho, což mexického velitele zaskočilo a roztrpčilo. Malá Angelína tak nakonec místo na jih jela se svou matkou na sever zvěstovat Houstonovým rebelům, jaký konec obránce Alama potkal...
Spíše jen symbolický sarkofág alamských obětí v katedrále svatého Fernanda
     Kolik jich vlastně bylo zabito? Zdá se že nejspolehlivější mexický údaj o 182 mrtvých by nahrával těm nejnižším počtům obránců, ale 182 mělo být těl nepřátel, jež byla po bitvě spálena. Mezi nimi například nemusí být započten Gregorio Esperanza, jeden z vícera mezi rebely bojujících etnických hispánců, jehož tělo si u velitele vyžádal jeho bratr Francisco Esperanza, důstojník Santa Annovy armády (je tak vidět, že i zde šlo o válku bratra proti bratru a ve filmové verzi z roku 2004 je asi vojákem plačící nad jedním z rebelů), aby ho mohl řádně pohřbít, jak se na křesťana sluší. V Alamu pak byla i Gregoriova choť a tři děti, ani jim se nic nestalo, stejně jako dvěma Bowieho švagrovým a jejich dětem. Pověsti o vraždění žen a dětí armádními hrdlořezy tak byly čirou dobovou propagandou, byť Mexičané nikdy nepopírali, že tu dva velice mladí (cca 8 a 10) chlapci zahynuli, spali však na bojovém postu spolu se svým otcem a byli pak ve špatnou chvíli na špatném místě! Jiné svědectví hovoří o otci, jenž nesl na zádech syna, byl střelen a padl přes val i s ním, ale to stále může být jeden a týž případ...
     Ovšem pokud by ty ženy bojovaly se zbraní v ruce, jak je to ztvárněné na nejedné ilustraci, těžko by je mohl kdokoli jakkoli ušetřit, ale žádná taková amazonka v Alamu není doložena, ač se jimi např. filmová verze z roku 1915 jen hemží... Je spíše vlastně s podivem, že Alamo bylo vůbec bombardováno, neb je doloženo, že Mexičané to někdy s galantnostmi až přeháněli. Příkladně v další fázi kampaně mohli už už lapit samozvanou texaskou vládu, která se v tísni pokoušela spasit útěkem v loďkách k parníku. Vojáci mohli čluny i s jejich osazenstvem snadno rozstřílet, ale velící důstojník, shodou okolností opět plukovník Juan Almonte, jim palbu zakázal s tím, že na plavidlech vidí i ženy... Byť tam přítomen osobně Santa Anna možná by takové skrupule nedovolil, ale stalo se, a první dáma Texasu tak nepřímo měla na záchraně manžela větší zásluhu než on sám a „politické vedení rebelů“ uniklo...
     Avšak zpět k Alamu, kde nejspíše největší rozruch způsobilo svědectví Manuela de la Peñi publikované anglicky až roku 1955. Podle jeho tvrzení bylo v misii polapeno šest živých a po již skončeném boji ukrývajících se Texanů, jež předvedli před vrchního velitele, jež je dal beze všech cavyků, a přes všechny přímluvy okolí alespoň k nějakému projevu milosrdenství, pobít. Někdo v tom viděl útok a snahu o dehonestaci Santa Anny, ale je nespornou pravdou, že vydal rozkaz k pobití zajatců shromážděných v Goliadu a těch bylo nesčíslně více (dokonce tolik, že jich začínalo být více než Mexičanů, kteří mohli být vyčleněni k tomu je střežit, jakož tvořili i veliký zásobovací problém). Zde i tady se mohl velící generál navíc opřít o tzv. Tornelův zákon stvrzený mexickým kongresem, jenž hrdelní ortel pro se zbraní v ruce polapené interventy nejenže umožňoval, ale přímo trest smrti jako odstrašující trest nařizoval, byť se asi nepředpokládalo, že dojde k nějakým masovým exekucím. Nadto většina zajatců kapitulovala bezpodmínečně a žádné závazky se na ně tehdy nevztahovaly, vše záleželo na libovůli vítězů a přiznejme si, že i francouzský Napoleon se k čemusi podobnému uchýlil, jen tu obětmi nebyli Yankeeové, ale Osmané...
      Což o to, samotná poprava části přeživších i v Alamu by se Američanům velice hodila do krámu (a neopírá se zdaleka toliko o toto jediné svědectví), aby ukázali s jakým tyranem a nelidou tehdy bojovali (nicméně hesla „za Boha a svobodu“ užíval i Santa Anna), ale je tu ještě druhá významná část svědectví, jež se jim naopak nezamlouvá vůbec! Jedním z oněch přeživších měl být totiž slavný hraničář David Crockett, a aby toho nebylo málo, přesvědčoval prý generalissima, že se v Alamu ocitl náhodou a nijak se nepodílel na boji proti mexickým úřadům!!! Verze, že tento bývalý tennesseijský kongresman byl popraven až dodatečně (zjevně dlouho po boji, navíc pak ne skolen s ostatními oficírskými šavlemi, jak tvrdil Peña, ale individuelně ubodán bajonety) se dostala i do poslední filmové adaptace z roku 2004, žel i v mnoha jiných ohledech dosti otřesné. V tomto bodě však svázaný Crockett - jako jediný zobrazený přeživší - v příkrém rozporu s klíčovým Peñovým svědectvím, naprosto absurdně projevuje ochotu přijmout kapitulaci, leč míníc ovšem zcela iracionálně kapitulaci mexickou, Santa Annovu, že se za něj přimluví u Houstona...!!!
     Tohle už je pro mne přespříliš, asi stejně tak jako pro rigidní obhájce Crockettovy cti představa, že by se chrabrý Davy snažil vyváznout životem za cenu nepravdivých tvrzení, a tak raději zpochybňují celé svědectví an block. Ale ono to možná bude tím, že dle mexických pramenů bylo Davyů v misii nějak přespříliš, respektive jeho tělo v legendárních jelenicových šatech bylo prý nalezeno na vícero místech. Již zmíněná Zuzana Dickersonová tvrdila, že jej překračovala u palisády před kostelem a kolem byla řada padlých vojáků, což zavdalo počin k legendě, jak je ubil pažbou svojí zbraně, ale stejně tak docela dobře mohlo jít o kartáčový výstřel jedné z hlavní jejího manžela. Ostatními „Crocketty“ pak mohl být prakticky kdokoli, kdo měl nějakou jelenicovou výstrojní součástku, a takových mezi americkými zálesáky bylo nejspíše požehnaně...
Alamský kenotaf – jubilejní pomník padlým mučedníkům
     Ostatní, s výjimkou jednoho, jehož za Crocketta označuje alcalde Francisco Antonio Ruiz, jenž byl pověřen dohledem nad spálením těl poražených, z možná mnohem pádnějšího důvodu. Tento první muž místní samosprávy, jenž by měl nepochybně Davida znát osobně, překvapivě tvrdil, že mrtvolu legendárního zálesáka jeho muži nalezli beze zbraně v lunetě u západní hradby, leč nedává tu příliš logiku co by tam dělal, ledaže by tudy chtěl uprchnout dosti hazardně a nepříliš smysluplně směrem k San Antoniu, ani není moc jasné kdo a kdy by ho tu zabil; nejspíše tu neměl ani svůj proslulý oblek či alespoň legendární bobří pokrývku hlavy. Ale málokdo si proto troufne osočit Crocketta ze zbabělosti, byť pud sebezáchovy mohl vést i u něj k nečekanému jednání, jež mu ale tak či tak stejně život nezachránilo...
     Další legendou v ohrožení je poslední boj Jima Bowieho, ač vážně nemocný (nejspíše zápal plic kombinovaný s počínající tuberkulózou) se někde ještě naposledy pochlapí a vstane z postele, aby skolil alespoň pár nepřátel, jinde střílí do posledního dechu alespoň ze sedu či leže, ale příkladně očité svědectví jednoho dnes již neznámého mexického vojáka pravilo, že nekladl vůbec žádný odpor a schovával se pod peřinou... Je docela dobře možné, že nebyl ani při vědomí a podle svědectví madame Candelarie, v době kdy mexičtí vojáci dobývali misii byl dokonce již mrtev. Tvrdila totiž, že jí zemřel v náručí, ještě než začala střelba a vítězní vojáci pak bodali již jen do mrtvého těla. Jenže toto tvrdila roku 1892 a ještě o dva roky dříve uváděla při podobném interwiev něco diametrálně odlišného a její už po smrti publikované paměti také; mnozí tak pochybují, zda v Alamu v těchto kritických chvílích vskutku byla, což zpochybňovala již i pí. Zuzana, leč i ta sama si v příštím skoro půlstoletí nejednou dosti zásadně odporovala...
     Těch doložitelně přeživších však bylo více, dokonce i muži, příkladně mexický dezertér Brigido Guerrero, u něhož není moc jasné jak ve víru boje, a nejspíše pak i po něm, přesvědčil své bývalé druhy i představené, že se v Alamu ocitl proti své vůli jako zajatec a smrti tak unikl. Bezmála automatické právo na život znamenala i černá barva kůže, což platilo jak pro Joea, černého Travisova „doživotního sluhu“ (otroka, což bylo v Mexiku protizákonné, jemuž bylo nejméně dvacet a nebyl to tedy tak malý hošík jako příkladně ve Waynově filmu) či Bettie, což měl být v Alamu „oficírský kuchtík“, a třetím pak možná i poněkud sporný Bowieho pucflek Sam, jenž svého pána rozhodně nezaštítil, jak bylo v jedné z filmových verzí. Černochy vojáci už jen dík jejich snědé pleti tak nějak logicky nepovažovali za aktivní rebely...
     Dalším a asi nejznámějším přeživším byl údajný francouzský rodák Louis Rose (onen, jenž jako jediný z posádky Alama nepřekročil Travisovu čáru), jenž ještě před útokem proklouzl řetězem obléhatelů s tím, že ještě není připraven na to zemřít, jen možná se tak nestalo až 5., ale již 3. března!? Navíc tato osoba je exemplárním případem toho kolik panuje nejasností ohledně posádky misie i jinak. Tento Rose totiž nefiguruje v žádném ze seznamu obránců jež sestavili Neill (prosinec 1835) či Travis (únor 1836), kde figuruje jen Moses Rose. Dle svědectví pí. Zuzany však v posádce byl jediný Rose, a to James, jenž tu i zemřel, ale to není důkaz ničeho, jen tvrzení... To, že by to byl veterán Napoleonovy armády se také neprokázalo, natož důstojník či dokonce držitel čestné legie, neb u vytipovaného Louise Roze z La Férée v Ardenách se ukázalo, že sice zemřel roku 1851, což by vcelku odpovídalo, leč ve francouzském Braine a Atlantik nikdy nepřekročil.  Tak či tak Louis Rose (možná tedy židovský křesťanský konvertita), ač o své osobě, podílu na obraně a následném úniku hovořil jen neochotně a úsečně, byl uznáván jako přeživší z Alama a byl často volán k pozůstalostním soudům jako svědek...
     Dnes jsou však brány v potaz i vážné indicie, že několika uprchlíkům se únik podařil i po pádu misie, a nejčastěji je zmiňován Henry Warnell, jenž ovšem také žádné paměti nevydal a nedochovalo se ani žádné jeho svědectví o průběhu boje, neboť utrženým zraněním podlehl o čtvrt roku později. Podobně, prý unikl jistý William J. Cannon, tehdy čtrnáctiletý, ale jeho jméno v žádném moderním seznamu obránců misie nefiguruje, tak nevím, zda se jen k stáru nepyšnil něčím, co již mohl těžko někdo vyvrátit, navíc žádné svědectví nepublikoval. To William C. Murphy, účastník první bitvy o San Antonio, a veterán od San Jacinta, kde byli padlí pomstěni, později ve svých pamětech tvrdil, že pád Alama přežilo dokonce osm chlapů, ale nikdo ho tehdy nebral vážně, vždyť přeci obránci misie hrdinně padli do jednoho! Odhady se dnes pohybují od osmi do deseti mužů, kteří pád pevnůstky přežili, nebo mohli přežít, ale průkazné důkazy tu schází...
     Leč mohla tu být i celá řada těch, kteří sice unikli mexickým kavaleristům, ale zahynuli cestou, nebo jejich těla unikla pátračům po mrtvých a tak nemohla být spálena... Navíc, připustíme-li, že skončila v řece řada těl v uniformách, co „hrobařům“ bránilo šoupnout tam i nějaké ty Texany a rázem ze 182 zpopelněných obránců, mohla být v reálu Travisova posádka, bezpochyby mnohem silnější, byť samozřejmě nijak zásadně a i poměr sil 1:10 je stále zdrcující... Ovšem jakékoli zpětně sestavované jmenné seznamy stěží mohou být zcela vyčerpávající, příkladně na san-antonioském kenotafu Spirit of Sacrifice dohotoveném až nedlouho před 2. světovou válkou, iniciovaném na paměť stoletého výročí alamské bitvy, jsou zvěčněna jména 187 texaských mučedníků, ovšem dnes na webu nalezneme dokonce už 212 jmen obětí vysoce pravděpodobně zahynuvších buď při obraně pevnůstky, nebo při marném pokusu o únik z ní; leč kolik mohlo být přítomno dalších Yenkeeyů (zejména), jejichž přítomnost žádný dokument či dopis nezaznamenal a nikdy se tak zjistit nemohou?!?
     Odhad dvěstěpadesáti obránců tak nemusí být nikterak přehnaný a J. Opatrný píše „někteří hovoří s odkazem na mexické prameny až o 257 osobách“, ale jaké prameny neuvádí. Otázka také je, zda se tu nemyslí včetně těch mužů, kteří od 23. února Alamo opustili s nejrůznějšími poselstvími (jimiž se to na alamských webech jenom hemží, jako poslední měl z misie v noci na 6. března uniknout James L. Allen), se k této cifře snadno dostaneme, a ještě ji i bohatě překročíme, zvláště pokud započteme ozbrojené odpůrce Santa Annova režimu, převážně hispánce, kteří doprovázeli konvoj uprchlíků, vesměs žen a dětí, posílaných do bezpečí. Někteří z poslů, jako James B. Bohnam, se stihli vrátit pro smrt, naopak Benjamin F. Highsmith byl při pokusu o zpětný průnik do misie 5. března zahnán mexickými vojáky, kteří mu tím paradoxně vlastně zachránili život...
     Alespoň pokud jde o mrtvé, zaplatili obránci pevnůstky patrně mnohem vyšší cenu než útočníci, neb to, že tu většina mexických raněných posléze stejně pomřela na žalostnou péči o ně nic průkazného nepotvrzuje a zdaleka ne všichni obyvatelé San Antonia stranili rebelům. Leč Santa Anna se mohl radovat jen krátce, neb velmi špatně odhadl mentalitu Američanů, jejichž část se sice po zprávě o Alamském masakru zalekla a z mexického území se pakovala, jenže jiná – větší – však do bezpečí odesílala toliko ženy a děti a zatoužila se mstít!!! Navíc zprávy o mrtvých krajanech pak v USA také výrazně zvýšily přiliv těch, kteří se do Texasu teprve rozjeli, již ne farmařit, ne pěstovat bavlnu, kukuřici či obchodovat, ale bojovat! A to právě s hesly typu: PAMATUJTE NA ALAMO!
     Přesto mexický prezident tuto válku vyhrát nejspíše mohl, ale to by se u San Jacinta nesměl nechat nepřítelem totálně zaskočit tentokrát on. Je lhostejno zda usnul únavou a vyčerpáním z již dlouhotvvajícího nervového vypětí, zda byl zrovna pod vlivem dávky opia, nebo si dopřával fyzických rozkoší s mladou vnadnou černoškou, již za tažení „ukořistil“ – každopádně i se všemi svými muži nejspíše podlehl klamu, že toho osudného jednadvacátého aprílového dne se v pokročilém odpolední už bojovat nebude. Dobrou polovinu příslušníků jej obklopujícího odřadu tento naprosto mylný předpoklad (a z něj plynoucí vskutku trestuhodná bezstarostnost) zanedlouho stál život, jeho svobodu a pověst neporazitelného vojevůdce, a Mexiko pak Texas, byť definitiva tu byla stvrzena až za dvanáct dlouhých a namnoze i krvavých let...
     V poslední verzi z roku 2004 vše končí právě až vítěznou odvetou u San Jacinta, před níž se vrchní velitel texaské armády Samuel „Sam“ Houston chystá na souboj s „Napoleonem Západu“ a stylizuje se do role „Wellingtona před Waterloo“ – přičemž soudím, že tu žvaní naprosté hlouposti, jež si překladatelé snad nemohli vymyslet (Napoleon po útěku z Elby vyráží na východ, koalice se nestihla utvořit, apod.), navíc Houstonovu ústupovou taktiku použil spíše někdo úplně jiný někde úplně jinde, než Wellington před Waterloo...
     V porovnání s tímto abstraktním „finále“ pak fakt, že nikdo z Alama stále neprchá, i přes zaskočení obránců, opět leží před valy stovky těl útočníků, a Mexičané dál svírají při zteči obležené ze všech stran, jsou vlastně nepodstatné banality... 
     Tak zakončeme tím, čím končí verze z roku 2004, respektive navažme na to, že posledním zmíněným dalším osudem byl Hispánec Juan Nepomuceno Seguín, jehož Travis 25. února poslal za Houstonem, a jenž jako přesvědčený odpůrce Santa Anny bojoval po boku Texanů u San Jacinta. Vskutku se vrátil do San Antonia, kde shromáždil a pietně pochoval to, co zbylo z pohřebních hranic jeho spolubojovníků z Alama – ale tím jeho životní osudy nekončí, nýbrž začínají připomínat Boží mlýny! Již záhy se začal dostávat do konfliktu s novými americkými přistěhovalci, které jeho předchozí zásluhy o Stát osamělé hvězdy vůbec nezajímaly, a to natolik, že po nové mexické intervenci vojáků Rafaela Vázqueze roku 1842 byl obviněn z protistátního smýšlení, musel San Antonio opustit a utéci na jih. Možná oprávněně, minimálně v tom smyslu, že tak jako většina Hispánců té doby byl aktivním odpůrcem připojení Texasu ke Spojeným státům (což byl třeba i Ruizův případ), ale Sequín šel ještě dál a když vypukla Mexicko-americká válka, věděl již na které straně mu rodová krev velí bojovat (ovšem, že by se bil přímo pod Santa Annou, jak je na wikipedii, považuji za nesmysl). Po ústupu regulérní armády pak setrval na texaském pomezí a patřil k nejlegendárnějším mexickým partyzánům, jehož se Američanům přes veškerou snahu nikdy nepodařilo polapit. Nicméně, na amnestii po skončení válečného konfliktu se pak do San Antonia vrátil, „stal se Američanem“ a opakovaně voleným členem Justice of the Peace, aby posléze byl zakládajícím členem Demokratické strany v Bexar County. Nakonec však zemřel v mexickém Nuevo Laredu, ač tentokrát jej tam již dovedly rodinné a obchodní vazby, ne již nucený exodus, ale i tak musel někdy min. nějaký čas upřímně zapochybovat, zda na přelomu let 1835/36 volil správnou stranu...
     Vše zakončím však pravděpodobně nejstarším českým textem, jenž vyšel v Českém časopise MUSEUM již v roce 1842, ale musím podotknout, že jde jen o jeden odstavec ze zhruba dvou tuctů stránek věnovaných novému státu na mapě světa – to, že j = í, g = j a v čeština tehdy znala jen v angličtině asi rychle pochopíte, to že poslední citace je starověký Pyrrhos a nikoli Almontes určitě také:
»Mezitjm, co se Texasštj ke statečnému odporu chystali, sbjral Santa Anna swé neylepšj wogsko, a prohlásil se, že aneb Texas dobyti, aneb Mexiko ztratiti chce. Toho času stál plukownjk Fannin se 400 muži w Goliadu, a plukownjk Travis se 140 držel Bexar. To byla wšwcka moc, kterau Texasštj na ten čas do pole postawiti mohli. Dne 1. Února přitrhlo prwnj oddělenj Mexického wogska k Bexaru, a wehnalo slabau posádku do twrze Alamo, kterau i hned obkljčilo. Plukowník Travis nadarmo čekal na posilu, a udatně bránil se se swau hrstkau lidu, an nepřátel každým dnem přibýwalo, až konečně sán Santa Anna přitrhnul k wogsku, genž bylo nynj wýše nad 4000 mužů wzrostlo. Wšeobecný autok rozhodnul osud twrze. Santa Anna houfně hnal wogáky swé na náspy, kteřjžto dwakráte byli odraženi, až se gim konečně podařilo, zmocniti se pewnosti pro nedostatek obránců. Travis do poslednj chwjle bogowal na náspech, a major Evans w tom samém okamženj zasažen byl smrtjcj kaulj, když zapáliti chtěl podkop, genžby wšecko wogsko Mexické do powětřj byl wyhodil. Santa Anna, spatřiw mrtwolu geho, dwakráte gi prohnal swau dýkou. Plukownjk Bowie, genž nemocen w posteli ležel, zrádně zawražděn, a těla padlých Texanů do naha swlečena a spálena. Gedna žena a geden neger byli ti gedinj, genž za žiwa z pewnosti se dostawše smutnou tu zpráwu zwěstowali. Byla wšak i ztráta Mexičanů welmi znamenitá, a Almontes, tajemník Santa Anny, we zlé předtuše prawil k generálowi: „Geště gedno takowé wjtězstwj, a my jsme ztraceni!“«