SHARPŮV ĎÁBEL

Zní to neuvěřitelně, ale poslední svazek čtyřiadvacetidílné série Bernarda Cornwella o Richardu Sharpovi, přeložené Jiřím Benešem, je na světě. SHARPŮV ĎÁBEL se odehrává už po napoleonských válkách, v letech 1820-21, a není jím míněn Napoleon, s nímž se Sharpe na Svaté Heleně setká, ale mimořádně dobrodružný námořník, admirál Thomas Cochrane, 10. hrabě Dundoland. Následující ukázku mi laskavě poslal překladatel Jiří Beneš, a pokud knihu nenajdete u knihkupců, lze ji objednat u Oldagu (prolink je v nadpisu), vydavatele série, stejně jako další svazky. 

Ozvaly se výkřiky. Koule zasáhly loď se strašlivou přesností, a jedna z nich dokonce prolétla zamaskovanou střílnou přímo do přeplněné dělové paluby, kde se Cochranova útočná jednotka posilovala před akcí.

Zaduněly další dva výstřely. Jedna koule pleskla do mořské hladiny a fregatu zasáhla až po odrazu, zatímco druhá trefila trup přímo a zůstala vězet v trámech jeho kostry.

„Do člunů!“ křičel Cochrane. „Útočná jednotka do člunů!“ Na horizontu zůstal po zapadlém slunci už jen světlý pruh a na obloze mezi mraky matně svítil bledý půlkruh měsíce. Vítr unášel z pevnosti kouř směrem na moře. Z hradeb náhle vylétla světlice, jejíž chvost se na temnící obloze krátce zachvěl, a pak se raketa rozprskla v bílou zář, která pohltila první bledé hvězdy.

„Do člunů!“ křičel znovu Cochrane. „Jdeme do útoku! Do člunů!“

Duněly další výstřely, zněly další výkřiky. Sharpe seskočil z velitelské paluby právě ve chvíli, kdy dělová koule prolétla těsně nad horní palubou záďové nástavby a vyrazila z vydrhnutého dřeva spršku štěpin a třísek. Okamžitě se vrhl k nejbližšímu palubnímu průlezu a po schůdkách doslova sklouzl na dělovou palubu. „Pate!“ křikl do tmy. „Kde jste?“

Po prvních zásazích muži dole všechny lampy zhasli, takže celý prostor osvětlovalo pouze denní světlo, které tam pronikalo dírami po dělových koulích. Ty prolétly palubou a odhodily těla mužů stranou jako zkrvavené hadry. Ranění křičeli, zatímco živí dupali po sražených tělech, živých i mrtvých, v zoufalé snaze dostat se na otevřenou palubu.

„Pate, kde jste?“ zavolal znovu Sharpe.

Lodí otřásl nový zásah. Tři muže, kteří se v tom okamžiku nacházeli blízko, srazily kusy rozlámaného dřeva a šest nebo sedm nešťastníků smetla a zmasakrovala samotná koule, jež prolétla šikmo zmatkem na dělové palubě. Chabé světlo na okamžik zamlžily spršky krve a pak začal děsivý křik. Další koule zasáhla palubu o patro níž. Pumpy se zastavily a Sharpe slyšel bublání vody vnikající do dna lodi. „Pate, kde jste? Pate!“

„Tady!“ ozvalo se ze vzdáleného konce paluby.

„Setkáme se na břehu!“ Sharpe věděl, že ve zmatku, který na dělové palubě panoval, nemají šanci se najít. Každý se musel dostat na břeh sám a doufat, že přežije a nějak se potom shledají.

Vrátil se tedy na horní palubu záďové nástavby. Muži se drali přes pravobok do veslových člunů. Děla na O’Higgins už opětovala palbu z pevnosti, ale Sharpe viděl, že na ni zatím nedokáží dostřelit. Na svahu před Fort Ingles vybuchovaly gejzíry hlíny, a i když se některé koule odrážely vzhůru, dalo se pochybovat, že to obráncům pevnosti způsobí nějaké škody. Samotná O’Higgins byla ověnčená kouřem z vlastní palby, takže se v posledních zbytcích denního světla jevila jako žlutavě bílý vířící oblak, z něhož vyčnívaly stěžně a šlehaly rudé jazyky výstřelů. V pevnosti obrátili proti O’Higgins dvě děla. Gejzír vody označil místo, kam uvnitř valu kouře dopadla koule. To už byl Sharpe na zábradlí a spouštěl se po laně do velkého veslového člunu plného námořníků, vyzbrojených mušketami, cutlassy, píkami nebo jen holemi. „Bastardi!“ mumlal pořád dokola jeden z nich, jako by španělští obránci tím, že zahájili palbu, porušili nějaké válečné pravidlo.

„Rychle! Zaberte!“ křičel Cochrane z druhého velkého člunu na veslaře. „Veslujte, co můžete!“ Pro tuto chvíli chránil veslové čluny před palbou z pevnosti mohutný trup Kitty, ale dalo se předpokládat, že jakmile vyplují na otevřené moře, zaměří se španělští dělostřelci na ně.

„A teď my!“ převzal poručík Cabral velení nad veslicí, v níž seděl Sharpe. „Zaberte!“ A veslaři se opřeli do dlouhých vesel. Sharpe postřehl, že Harper je ve druhém člunu. Nad hlavou jim zahučela dělová koule a o kus dál vyrazil ze zelených vln gejzír vody.

„Zaberte!“ zvolal znovu Cabral a člun vyplul z Kittina stínu. Kormidelník zamířil přímo k pobřeží. „Zaberte!“ křičel Cabral. „Zaberte!“ A veslaři, v zoufalé snaze dostat se co nejdřív ke břehu, zabírali ze všech sil. Asi deset metrů nalevo rozstříkla hladinu koule, odrazila se, zasáhla příď Kitty a odštípla z ní téměř dva metry dlouhý kus dřeva. Sharpe se ohlédl na fregatu a uviděl, že ze zpola otevřené střílny vylétlo zkrvavené tělo s vyhřezlými vnitřnostmi, na něž se okamžitě vrhli křičící racci. Znovu se obrátil k pobřeží, protože zaslechl nový zvuk.

Muškety!

Španělé poslali na pláž rotu pěchoty a vojáci v modrých uniformách stáli rozestavení na hranici vrcholícího přílivu. Bylo vidět, že se tam míhají nabijáky, pak šly muškety do ramen, ale to už se Sharpe instinktivně přikrčil. Do dunění děl a hukotu příboje zahřměla salva z mušket, ale soudě podle množství třepetavých stříkanců na hladině mířili Španělé špatně. Naštěstí!

„Zaberte!“ popoháněl Cabral veslaře, jenže vesla na levoboční straně se zapletla do husté vrstvy chaluh a člun uvízl. O’Higgins vypálila boční salvu. Bylo vidět, že jedna z koulí prolétla španělskou rotou, odhodila dva muže stranou a v gejzíru písku a krve se zaryla do pobřeží. Sharpe vstal, a třebaže musel balancovat, zamířil pistolí a vystřelil. Na pobřeží šlehly další výstřely z mušket, a když si

Sharpe sedal, hvízdla mu kolem hlavy kule.

„Zaberte!“ křičel znovu a znovu na veslaře Cabral ze zádi člunu. Mužům na levoboční straně se podařilo vyprostit vesla ze sevření chaluh. Veslovalo jich dvanáct a dvacet se jich krčilo mezi příčnými lavicemi. Veslaři seděli zády k pobřeží, k mušketám, příboji a dělům a měli oči vytřeštěné strachem. Jeden z nich si přes zaťaté zuby mumlal modlitbu.

„Bodáky!“ křikl Sharpe na muže krčící se na dně člunu. „Nasaďte bodáky!“ Opakoval to ještě španělsky a pak sledoval, jak nasazují čepele na hlavně mušket. „Na břehu na nic nečekejte a okamžitě útočte,“ dodal.

Nalevo od nich plul tucet dalších veslových člunů. Některé pocházely z O’Higgins a byli na nich mariňáci. Náhle těsně vedle jedné z veslic vyrazil mohutný gejzír vody po dopadu dělové koule. Bylo to tak blízko, že ji vlny musely převrhnout, ale když vodní tříšť opadla, Sharpe uviděl, že se křehký člun stále drží na vodě a veslaři pořád veslují.

Španělští pěšáci vystřelili znovu, ale stejně jako dělostřelcům v pevnosti jim nyní cíle zastíral kouř z vlastní palby. A nepomohli jim ani velitelé, protože kdyby jim poručili soutředit palbu v určitou chvíli jen na jeden člun, mohli postupně všechny proměnit v hrůzu třísek, krve a plovoucích mrtvol. Místo toho však stříleli téměř nazdařbůh a jejich palba neměla účinek. Přesto zůstávali ve výhodě, protože útočící veslové čluny musely překonat vražedný vír příbojových vln. Pokud by člun v tříštících se vlnách uvízl a převrhl se, naskytla by se čekajícím pěšákům skvělá příležitost pocvičit se v boji na bodáky.

Slunce už zapadlo, ale obloha ještě zůstávala světlá. Sharpe se krčil na zádi člunu a jen se čas od času ujisťoval, že jeho vypůjčená šavle je v pochvě volná. Nad hlavou jim prolétly koule boční salvy z O’Higgins, zaškubaly chuchvalci kouře nad španělskou pěchotou a vyrazily na svazích za nimi gejzíry hlíny a drnů. V dunění palby se ozýval křik racků. Na oblohu zasvištěla další signální raketa a rozprskla se do gejzíru světla. Teď už bylo příliš šero na to, aby se dal použít signální telegraf, takže obránci Fort Ingles varovali posádky ostatních pevností pomocí světelných raket.

„Zaberte!“ křičel Cabral a veslaři hekali, jak se celou svou silou i váhou opírali do vesel. Člun však znovu najel do chomáče chaluh, které ho zbrzdily, a dokonce pootočily. Jeden z mužů na přídi se naklonil přes okraj a začal do chaluh sekat cutlassem. „Zpátky!“ křičel Cabral. „Zaberte zpátky!“

Do okrajníku bouchla kule z muškety a další roztříštila list vesla. Nalevo od Sharpa křičel Cochrane na své muže, aby přirazili ke břehu první. Frustrovaný Cabral tloukl pěstí do boku člunu. Jeden z veslařů na něho houkl, že je to nebezpečné a člun se může v příboji převrhnout, ale Cabral vytáhl šavli a pohrozil mu, že ho probodne, jestli nebude veslovat. Člun se už ze sevření chaluh podařilo vyprostit a muži se opět mohli opřít do vesel. „Zaberte!“ řval Cabral. Hřeben vlny člun zvedl a popohnal ho. Veslař na pravé straně sebou náhle trhl, padl dopředu a z úst se mu vyřinula krev.

„Shoďte ho do vody!“ křikl Cabral. „Juane, na jeho místo! A zaberte!“ Zabírali, co mohli. Zasáhla je další vlna, která vynesla člun na vrchol zpěněného hřebene, ale vzápětí byla pryč a člun sklouzl do změti pěny a chaluh ve vpadlině. Veslaři se znovu opřeli do vesel. Oblohou se valilo dunění děl a hřmění palby z mušket. Pobřeží už bylo blízko, tak blízko, že Sharpe slyšel hukot a šum vln, které se vracely do zpěněného příboje. Pak se člunu chopila nová vlna, chvíli jím zmítala v příboji a nakonec ho vrhla ke břehu a k temným postavám Španělů na vrcholu pláže, jejichž siluety zamlžené kouřem kvetly růžovými plameny výstřelů z mušket. Všude kolem člunu hučela, převalovala se a vířila voda tříštících se vln. Cabral křičel rozkazy. Kormidelníkovi se nějakým zázrakem stále dařilo vést člun přídí proti břehu a veslaři se naposledy zoufale opřeli do vesel. Příď nejdřív klesla, pak se prudce zvedla a člun sebou trhl. To už Cabral křičel, aby všichni vyskákali a pobili ty bastardy, ty syny děvek, i když člun, hnán vlnou, stále ještě klouzal po pláži. Mnohem menší štěstí už měli ti nalevo od nich, jejichž veslice se převrhla, a Sharpe viděl, jak se muži spolu s vesly a se zbraněmi zmítají jako bezmocné hříčky mořského živlu ve změti příboje. Cabralův člun se s trhnutím zastavil. Sharpe přeskočil okrajník a po kolena v ledové vodě a zvířeném písku se brodil ke břehu.

Vytrhl z pochvy vypůjčenou šavli. „Za mnou!“ zvolal. Věděl, že nesmějí dát nepřátelským pěšákům šanci. Kdyby měli Španělé schopné velení a klid, mohli poslat každý z přistávající člunů do pekel a s těmi, kterým by se podařilo dostat na břeh, pak skoncovat bajonety. Sharpe však předpokládal, že jsou podělaní strachem. Z moře přicházel ďábel Cochrane, aby je pozabíjel, a teď nastal čas přidat k jejich strachu krev. „Za mnou!“ zařval znovu. Boty měl plné vody a ztěžklé pískem, ale přesto se hnal po pláži vzhůru a křičel na ostatní, aby ho následovali.

Také zbývající Cochranovy posádky se už škrábaly na břeh. Čluny přirážely v několika vteřinách po sobě. Muži z nich vyskakovali do vody a brodili se příbojem, aby unikli vlnám, které je stahovaly zpátky, a pak se v zoufalém náporu těch, co se chtějí pomstít za hrůzu nedávných chvil, vrhali proti nepříteli. Čepele šavlí, cutlassů, bajonetů a abordážních pík se v posledním světle matně leskly. Jeden z mužů třímal velkou sekeru, která se používala k odsekávání zbytků potrhaného lanoví, ale nyní jí máchal nad hlavou jako nějaký vikinský zběsilec a hnal se směrem ke španělským pěšákům.

A když Španělé viděli, jak z moře vyrážejí Cochranovi ďábli podobní pomstychtivým démonům, obraceli se na útěk. Panebože, pomyslel si Sharpe, takhle tedy už po staletí útočí piráti na španělské državy: muži ozbrojení ocelí a zbavení všech zábran, kteří vyrážejí z malých lodí, aby svou zuřivostí rozbili chatrnou skořápku civilizované disciplíny, již Madrid vnutil zlatonosným zemím Nového světa. 

„Seřaďte se! Tady!“ křičel Cochrane. Stál, vysoký a mohutný, v šeru soumraku na okraji písečných dun, které se zvedaly za pláží. „Nechte je utíkat!“ Sharpe by prchající Španěly pronásledoval, ale Cochrane chtěl nastolit ve zmatku po vylodění pořádek. „Seřaďte se!“ velel znovu. „Majore Millere! Určete levý okraj linie!“ To už zavířil paličkami jeden z Millerových bubeníků a v šeru zazněla tence flétna. Také Harper se dostal bezpečně na břeh a rozběhl se, aby se připojil k Sharpovi. „Tak už jsme v tom zase!“ zvolal, jako by rázem zapomněl na všechny nejistoty a útrapy posledních týdnů a užíval si vzrušené radosti z boje.

Pevnostní děla teď duněla nad nimi. Z valu kouře šlehaly nad písečným svahem sinavé plameny a zase se stahovaly zpátky. Kolem Cochranových mužů prolétla dělová koule a vyrazila na pláži gejzír písku. Opuštěné veslové čluny s dlouhými vesly se zmítaly v příboji, zatímco dál na moři základní posádky zanechané na palubách obou válečných lodí už vytáhly kotvy a za pomoci předních plachet odpluly mimo dosah pevnostních děl.

„Dolů!“ zavelel Cochrane, aby své muže ukryl za duny, než zorganizuje útok. „Vzal někdo žebříky?“

Nikdo. Na písku pod pevností leželo tři sta promočených mužů a všichni museli bojovat ručními zbraněmi: mušketami, pistolemi, šavlemi, cutlassy a píkami.

„Ani vy jste nevzal žebřík?“ obrátil se Cochrane na Sharpa.

„Ne.“

„K čertu!“ zaklel Cochrane a sekl šavlí do trsu písečné trávy. „Tak to jsme v prdeli!“

Dunění dělové palby z pevnosti se změnilo. Místo krátkých ostrých ran se teď zdál zvuk výstřelů mnohem tlumenější, a to znamenalo, že dělostřelci začali nabíjet kartáčovými střelami. Nyní se tedy z každého děla stala obrovská brokovnice, která chrlí proti útočníkům smrtící smršť kulí do mušket. Cochrane zaklel a padl do písku. Po chvíli vykoukl přes vrchol duny. Z toho, co v pokročilém šeru a kouři viděl, mu bylo jasné, že opevnění Fort Ingles, tvořené hliněným valem s dřevěnou palisádou, nemají bez žebříků šanci zdolat. Ale i kdyby je měli, přesto se zdálo, že útok proti smršti kulí kartáčových střel by byl sebevražedný. „Do prdele!“ zaklel Cochrane znovu.

„Na téhle straně opevnění mají jenom děla!“ zavolal na něho Sharpe.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Cochrane. „Zamířená na moře.“

„Tak se pokusíme obejít je z boku. Dejte mi nějaké muže.“

„Dobrá. Vezměte si pravoboční Kittys,“ rozhodl okamžitě Cochrane. Kittys, neboli muži z Kitty, byli rozděleni do dvou rot, pravoboční a levoboční.

„A vy je tady zatím zaměstnávejte,“ řekl Sharpe. „Střílejte po nich a dělejte hluk, aby se soustředili na vás. A až vám dám znamení, vrhněte se do útoku.“

Zavolal na pravoboční Kittys a pak se pod ochranou dun rozběhl podél pobřeží. Následovalo ho padesát mužů, včetně Harpera a poručíka Cabrala, zatímco zbývající Cochranovi muži spustili směrem na pevnost palbu. Když se pak Sharpe dostal mimo linii dělostřelecké palby, obrátil se vzhůru do svahu. Písečné duny vypadaly v měsíčním světle jako sněhové závěje. Dole za nimi hučel příboj.

„Panebože, to je šílenství!“ vyrazil ze sebe Harper.

Sharpe raději šetřil dech. Svah byl strmý a na ostré písečné trávě to klouzalo. Sharpe mířil doprava a snažil se držet mimo dohled obránců pevnosti. Doufal, že se Cochranovi podaří poutat pozornost Španělů na pobřeží, ale zároveň uvažoval, proč obránci neposlali dolů větší sílu pěchoty. Napadlo ho také, jestli účelem signální světlice nebylo přivolat posily z ostatních pevností. Za ním zaduněl další výstřel kartáčové střely, po němž následovala z pobřeží chabá odpověď salvy z mušket. Také z pevnosti hřměly salvy z mušket a Sharpe se z jejich zvuku snažil usoudit, kolik může obránců být. Odhadl to na dvě stovky. Takže tři menší roty? I to bohatě stačilo, aby si poradily se dvěma sty padesáti Cochranovými muži, z nichž mnozí měli místo střelného prachu kaši a muškety jim mohly sloužit jen jako kyje, kterými by nepřítele tloukli. Jeden dobře zorganizovaný útok na bodáky tří rot španělské pěchoty by musel s celou Cochranovou ztečí skoncovat. Stačila by čtvrhodina a chilští povstalci by přišli nejen o svého admirála, ale zřejmě i o celé své loďstvo. Valdivia by byla zachráněná, Cochrana by dopravili zpátky do Madridu k potupnému soudu a veřejné popravě, roajalistické provincie Chile by z toho vyšly posílené, blokáda severních přístavů španělským loďstvem by O‘Higginse vyhladověla a během dvou let, možná méně, by se celé Chile a zřejmě i Peru opět vrátily pevně do španělských rukou. Pro captain-generala Bautistu by to byl dokonalý triumf ospravedlňující všechny jeho teorie o obranné válce a pro Blase Vivara, pokud opravdu je jako vězeň v Andělské věži naživu, by to znamenalo smrt, protože nikdo v Madridu by se neodvážil potrestat Bautistu za jeho vraždu, když by za ni Španělsko dostalo zpátky svou říši danou Bohem. A aby se tohlo všechno stalo – aby Bautista dosáhl triumfu, Vivar zemřel, Cochrane byl potupen, Španělsko svou válku vyhrálo a běh světových dějin dostal nový směr –, k tomu všemu by stačily tři roty pěchoty. Pouhé tři roty! A Sharpe nepochyboval, že tyhle tři roty, a možná víc, už právě teď Španělé shromažďují k útoku.

„Panebože, podívejte se!“ ukázal Harper na dřevěný plot, který se táhl mezi nimi a Fort Ingles. Byl vysoký asi jako mužská postava a sestával z kůlů, jež tvořily pevnou bariéru. Sharpe však nechápal, jakému účelu slouží. Těžko mohla být součástí opevnění, protože v ní neviděl žádné střílny.

„Jdeme dál!“ zavelel. Tím, že budou civět na plot, nemohli nic získat. Museli se k němu dostat blíž a pokusit se zjistit, co je za ním.

Podivná bariéra se táhla na protější straně hrubě vyhloubeného příkopu. Zdálo se, že ji Španělé postavili jako zábranu proti útoku z boku, o nějž se právě Sharpův oddíl pokoušel, ale pokud za ní nestáli obránci, neměla žádný smysl. Muži se zastavili na okraji příkopu, zatímco Sharpe se přes něj dostal až k plotu a podíval se škvírou mezi kůly, co je za ním. Uviděl asi dvě stě metrů dlouhý otevřený svah, za nímž se už tyčil hliněný val pevnosti s palisádou na vrcholu. Ani v západním křídle opevnění nebyly žádné dělové střílny, zato se před ním táhl hluboký příkop a hliněný val byl natolik strmý, že ho bez žebříků mohli těžko zdolat. V měsíčním světle se na parapetu valu zřetelně rýsovala postava strážce.

Sharpe sestoupil na dno příkopu a chvíli se díval nahoru na plot. Zdálo se mu, že je sestavený z dílců dlouhých pět až šest metrů, které byly upevněné k silným kůlům, zaraženým do země. Napadlo ho, že jeden dílec by se dal využít – pokud ne jako žebřík, tak aspoň jako rampa. „Pate!“ křikl. „Až vám řeknu, strhněte dva dílce toho plotu. To budou naše žebříky.“ Zavolal to španělsky a tak hlasitě, aby to slyšelo všech padesát mužů. „Na téhle straně je jeden strážce, všichni ostatní sledují, co se děje na pobřeží. Mají strach. Strach z Cochrana a z vás, protože jste jeho muži. Považují vás za pekelné ďábly. Pokud na ně zaútočíme tvrdě a rychle, sesypou se a obrátí se na útěk. Zvládneme to, dostaneme se tam! Náš bojový pokřik bude Cochrane. A teď se vydýchejte, zkontrolujte si, jestli máte nabité zbraně, a buďte připraveni.“

Rozhodl, že ti, co si při vylodění nedokázali udržet střelný prach v suchu, ponesou vylomené dílce plotu a půjdou v čele. Ostatní je budou následovat, a jakmile ti před nimi obě rampy ustaví, přeběhnou přes ně a proniknou do pevnosti. Byl to zoufalý plán, ale pořád lepší než zůstat v pasti na pobřeží a čekat na útok tří rot španělské pěchoty. A navzdory Cochranovu vyhlašovanému záměru dobýt během noci všechny pevnosti, Sharpe věděl, že by stačilo dobýt jen tuhle, aby se celý útok zachránil. Pak by měli k dispozici děla a opevnění, ve kterém by mohli čelit španělskému protiútoku, a získali by tak základnu, v níž by se drželi, dokud by pro ně posádky obou lodí nezorganizovaly záchrannou akci. Kdyby tahle jediná pevnost padla, mohl by Cochrane přežít.

Poznámka o historii:

Lord Thomas Cochrane, desátý hrabě z Dundonaldu, byl neobyčejný excentrický muž, radikální politik, ale také jeden z nejslavnějších námořních velitelů na počátku devatenáctého století. Po skvělé kariéře v královském loďstvu a naopak ostudné v Dolní sněmovně britského parlamentu ho v roce 1814 z obou těchto institucí vyloučili na základě obvinění z burzovních podvodů. Existují důkazy, že obvinění bylo zmanipulované, ale Cochrane nepatřil k mužům, kteří by se proti sešikovaným právníkům dokázali bránit racionálně, a tak soud prohrál a skončil ve vězení. Z něj samozřejmě uprchl a po řadě dobrodružství se stal admirálem chilského válečného loďstva v době, kdy tato země vedla válku za nezávislost proti Španělsku. Nakonec se s vůdcem chilského povstání za nezávislost Bernardem O’Higginsem rozešel, ale ještě předtím stačil vyhnat španělské válečné loďstvo od pacifického pobřeží Jižní Ameriky a tím v podstatě zajistit pro Chile a Peru nezávislost.

Zřejmě nejúžasnější vítězství ze všech, kterých v této válce Cochrane dosáhl, byl útok na Valdivii. Odehrál se velmi podobně tomu, jak jsem ho popsal v této knize. Bylo to ohromující vítězství, jež zničilo poslední pozůstatky španělské moci v Chile.

Později se Cochrane stal admirálem brazilského válečného loďstva, které vedl v boji proti Portugalsku. Potom však Jižní Ameriku opustil a přenesl svou vlajku do řeckého válečného loďstva, v němž se účastnil boje této země za nezávislost proti Turkům. V roce 1830 byl ve své mateřské zemi rehabilitován a znovu zařazen do britského královského loďstva jako kontradmirál. Odmítl však ujmout se velení, dokud mu nebude vrácen také rytířský titul. K tomu došlo až v roce 1847, kdy mu Bathský řád vrátila královna Viktorie. Byl však trpce zklamán tím, že mu nebylo svěřeno velení loďstva v krymské válce. V té době mu však už bylo přes osmdesát let. Čtivou biografii tohoto neobyčejného muže uveřejnil Donald Thomas v knize Cochrane (André Deutsch, 1978) a já jsem Donaldu Thomasovi velmi vděčný za skvělé vylíčení toho, jak byl Cochrane v jedné neblahé půlnoční ceremonii ve westminsterském opatství v nepřítomnosti vyloučen z Bathského řádu.

Stejně tak jsem Donaldu Thomasovi vděčný za neobyčejný příběh o tom, jak Cochrane připravoval Napoleonův příchod do Valdivie a zahájil tak válečné tažení s cílem ustavit Spojené státy jihoamerické. Tenhle tajný plán byl tak rozpracovaný, že Cochrane po dobytí Valdivie skutečně vyslal loď na Svatou Helenu, aby odtud Napoleona osvobodil. Když však poručík Charles na ostrov vystoupil, našel Napoleona v pokročilém stadiu jeho nemoci, a tak se pokusu odvézt ho vzdal. Otázka, co by se stalo, kdyby byl Bonaparte zdráv a Cochrane ho ze zajetí osvobodil, tak zůstává jednou z velkých neznámých historie.

Bonaparte však zemřel, zřejmě otráven francouzskými roajalisty, kteří se báli jeho návratu do Francie. Zůstal pohřbený na Svaté Heleně až do roku 1840, kdy byly jehoho ostatky exhumovány, dopraveny do Francie a slavnostně pohřbeny v sarkofágu v chrámu pařížské Invalidovny. Také Sharpe se vrátil do Francie a Harper do Irska, a pokud vím, oba žili ve svých domovech šťastně a spokojeně až do smrti.   

WATERLOO BERNARDA CORNWELLA ČESKY

Jiří Beneš, překladatel Sharpů, mi laskavě poskytl ukázku z výše obrázkem uvedené knihy B. Cornwella; podtrhuji, že jde o literaturu faktu, nikoliv o román. BB-art navíc převzal z anglického vydání všechny barevné přílohy. Jistě po přečtení uznáte, že jde o hodně zajímavou knihu... Prolink na nakladatele je v nadpisu.

Došlo k tomu tak náhle. Boj zuřil celé odpoledne a celý podvečer, Francouzi tvrdě a hrdinsky útočili na Wellingtonovu linii a pak zčistajasna, téměř v několika okamžicích už žádná francouzská armáda neexistovala a zbyl z ní jen panicky prchající dav.

Wellington se vrátil do středu své linie. Podporučík Leeke z dvaapadesátého ho viděl chvíli předtím, než jeho batalion vystoupil z linie, aby zničil císařovy sny. Leeke píše, že „... vévoda měl na sobě modrý svrchník, obyčejné bílé kalhoty z hrubé tkaniny, vysoké vojenské boty a na opasku zavěšenou pochvu s šavlí. Ale neměl šerpu.“ Právě podle obyčejného kabátu a černého dvourohého klobouku ho jeho vojáci poznávali a teď, když Francouzi začali prchat, to chvíli sledoval ze středu hřebene. Viděl nepřítele zachváceného panikou, který se zhroutil a vyklízel bojiště. Díval se na tu scénu a po kdosi zaslechl, jak si mumlá: „Ať to stojí, co stojí.“ Pak smekl klobouk a říká se, že v tu chvíli pronikl mezi mraky šikmý paprsek podvečerního slunce a ozářil ho. Wellington kloboukem třikrát mávl směrem k nepříteli a dal tak povel celé linii, aby se vydala vpřed.

Celá spojenecká linie tedy postupovala do údolí, třebaže to už nebyla souvislá linie, neboť utrpěla velké ztráty. Takhle na to vzpomíná pruský styčný důstojník baron von Müffling:

„Když se linie pěchoty vydala vpřed, byly to spíš jednotlivé houfy o několika stovkách mužů s velkými rozestupy. Ale postupovaly v celé šíři. A v místech, kde se předtím odehrávaly boje, se kam oko dohlédlo táhl červený pruh uniforem nesčetných zabitých a raněných, kteří tam leželi.“

Červený pruh uniforem mrtvých, umírajících a trpících mužů. Musel to být hrozný pohled. A před nimi, v údolí, leželi další mrtví a ranění a k tomu tisíce mrtvých a raněných koní. Opět to popisuje podporučík Leeke:

„Někteří koně jen leželi, jiní stáli, ale obojí žrali polehlé obilí, třebaže měli utržené nohy nebo jiná hrozná zranění... a nad tím vším se vznášel zvláštní pach, v němž se mísila vůně zdupaného obilí se štiplavým pachem spáleného střelného prachu.“

A přes tohle všechno, přes zdupané obilí, dodělávající koně a další pozůstatky boje teď šly jednotky spojenecké pěchoty. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vzpomínal velitel královského jízdního dělostřelectva sir August Frazer. „Třebaže slunce teprve zapadalo, byla obloha doslova temná kouřem.“ A v tomto sinavém, nepřirozeném světle spojenecká armáda postupovala do údolí. „Žádným jazykem nelze vyjádřit, jako se v tu dobu vojáci britské armády cítili,“ vzpomínal seržant Robertson z dvaadevadesátého pěšího regimentu Gordon Highlanders:

„Byli jsme radostí bez sebe... Neztráceli jsme čas nabíjením, v tu chvíli jsme používali jen bajonety... všude jen zkáza a zmatek. Francouzi konečně prchali – odhazovali torny, muškety a vůbec všechno těžké nebo co jim překáželo při útěku.“

K pronásledování se samozřejmě připojili i britští kavaleristé, kteří křížili prchajícím Francouzům cestu. Vzpomíná na to kapitán Henry Duperier z 18. regimentu husarů: „Sotva jsme se rozjeli, narazili jsme na kavalerii, která se nám pokusila klást odpor, i když chabý. A pak při útěku padali přes vlastní pěchotu.“ Duperierovi husaři, z nichž mnozí byli Irové, zmasakrovali obsluhy některých baterií a pak se vrhli na dezorganizovaný batalion pěchoty. Francouzští pěšáci se snažili vzdát. „Odevšad se ozývalo ‚Vive le Roi!‘, píše Duperier, „Ale to si vzpomněli pozdě. Navíc naši muži francouzsky nerozuměli, a tak je bez milosti sráželi.“

Kapitán Pierre Robinaux ze II. Reilleova sboru strávil většinu dne v marných útocích na Hougoumont a teď byl svědkem toho, jak panika zachvacovala i vojáky, kteří stále ještě zámeček obléhali. A také oni se dali na rychlý ústup.

„Dostali jsme se do palby zezadu,“ píše Robinaux, „a když vojáci, už notně vystrašení, zahlédli naše polské kopiníky, považovali je za britskou kavalerií a začali křičet, že se vzdávají. Tyhle výkřiky se ozývaly odevšad a brzy jsme upadli do naprostého chaosu. Každý se staral jen o to, aby si zachránil život. Muže zachvácené strachem není možné zvládnout. Kavalerie následovala příkladu pěchoty; viděl jsem, jak dragouni ujíždějí cvalem pryč a srážejí přitom nešťastné pěšáky. Mě takhle srazili jednou.“

Robinaux si možná myslel, že „muže notně zachvácené strachem není možné zvládnout“, ale jemu se některé zvládnout podařilo. Pohrozil dragounům mušketou a podařilo se mu je zastavit. Pak shromáždil asi šedesát nebo sedmdesát vojáků a vedl je na jih, byl však natolik rozumný, že se vyhnul bruselské silnici, kterou už ovládli pronásledovatelé. Nakonec se mu podařilo uniknout, ale v údolí, pod šikmými paprsky zapadajícího slunce, zabíjení ještě neskončilo. Stále ještě ne. Francouzská armáda umírala, i když to nebyla smrt okamžitá. Nějakou dobu trvalo, než se zpráva o porážce dostala k jednotkám, které bránily Plancenoit, a tak se tam bojovalo až do doby kolem deváté večer. Také část dělostřelců velké baterie pokračovala v palbě, zatímco se armáda kolem nich rozpadala. A byl to právě jeden z těch posledních výstřelů, při němž koule minula Wellingtona ani ne o půl metru, ale jeho zástupci utrhla nohu. „Proboha, pane, přišel jsem o nohu!“ vyhrkl údajně hrabě Uxbridge. „Proboha, pane, vypadá to tak,“ odpověděl prý vévoda. Zřejmě však jde jen o anekdotu.

A pak tu ještě byly ty tři bataliony staré gardy, které zůstávaly naprosto disciplinovaně ve čtverhranech v údolí. Ustupovaly pomalu, tlačeny spojeneckou pěchotou. Na jedno z jejich karé zaútočila eskadrona 10. regimentu husarů prince Waleského, ale grognards je odrazili, přitom zemřel urozený major Frederick Howard, syn hraběte Carlislea. Byla to jedna z posledních obětí z řad britských důstojníků toho dne. Padl v bezvědomí z koně před karé staré gardy a ze sevřené formace prý vyběhl jeden z Francouzů a pažbou muškety mu rozbil hlavu. Část francouzských pěšáků zachvácených panikou se snažila uchýlit do čtverhranů staré gardy, ale grognards byli příliš zkušení, aby to dovolili. Dobře věděli, že stačí, aby formace jen na okamžik porušila svou semknutost, a nepřítel toho může využít a čtverhran rozvrátit. A tak bručouni stříleli bez rozdílu na nepřátele i na vlastní vojáky.

V jednom z karé byl velitel 1. pěšího mysliveckého generál Pierre Cambronne. Jejich situace byla beznadějná. Britská a hannoverská pěchota je dostihla a důstojníci Francouze vyzvali, aby se vzdali. A v tu chvíli se zrodila jedna z nejznámějších legend bitvy u Waterloo. Cambronne prý odpověděl: „La Garde meurt, mais ne se rend pas!“ Garda umírá, nevzdává se! Byla to krásná slova, ale je téměř jisté, že je do Cambronneho úst vložili francouzští publicisté až pár let po bitvě. Jiná verze této situace říká, že Cambronne odpověděl jediným slovem „Merde!“ Hovno! V každém případě se obě odpovědi staly slavnými jako příklad vzdoru tváří v tvář nevyhnutelné porážce. Sám Cambronne později tvrdil, že řekl „císařská garda se nevzdává,“ ale on sám se přesto vzdal. Utržil zranění, zřejmě kulí z muškety, která ho škrábla na hlavě, a v chvilkovém bezvědomí spadl ze sedla. Do zajetí ho vzal plukovník Hugh Halkett, britský důstojník v hannoverských službách. Karé, kterým Cambronne velel, se pod palbou z mušket a kartáčů postupně zmenšovala, až se ze čtverhranů staly trojúhelné formace, jež se pak někde v blízkosti La Belle Alliance nakonec rozpadly a garda se připojila k panickému útěku ostatních.

Poslední dělový výstřel v bitvě u Waterloo údajně odpálil pobočník generála Adama poručík Robert Preston Campbell. Jednasedmdesátý regiment lehké pěchoty, nebo to, co z něj zbylo, postupoval s dvaapadesátým sira Johna Colborna a někde v blízkosti posledních odolávajících karé staré gardy našla granátnická rota jednasedmdesátého opuštěné francouzské dělo a vedle něho odpalovací tyč s kouřícím doutnákem. Ze zátravky děla vyčnívala zápalka, což znamenalo, že dělo je nabité. Poručík Torriano a několik jeho vojáků dělo otočili tak, že mířilo na karé staré gardy, a poručík Campbell ho pak odpálil.

Slunce zapadlo a nastávala noc. Nad údolím stále visel hustý kouř, ale už ho neosvětlovaly sinavé záblesky dělostřelecké palby. Maršál Blücher projížděl troskami Plancenoitu směrem k bruselské silnici, aby se někde jižně od La Belle Alliance setkal s Wellingtonem. Bylo kolem půl desáté večer, když si oba velitelé armád potřásli ruce. Prý se dokonce k sobě ze sedel naklonili a objali se. „Mein lieber Kamerad,“ řekl Blücher, „quelle affaire!“ dodal francouzsky. Drahý příteli, to ale byla bitka!

„Doufám, že poslední, kterou jsem kdy absolvoval,“ řekl vévoda lady Frances Shelleyové o měsíc později. Wellington byl vždy vstřícnější k ženám než k mužům, zvlášť k ženám mladým, krásným a chytrým. A mladá, krásná a chytrá lady Shelleyová se stala jeho celoživotní přítelkyní.

„Je to zlé, neustále bojovat,“ povzdechl si vévoda před ní. „Když jsem vprostřed boje, zcela mě zaměstnává to, co se děje, a nejsem schopen cokoli cítit. Ale potom je to hrůza. Není možné myslet na slávu. Cítím se bídně dokonce i ve chvíli vítězství a vždycky říkám, že to nejsmutnější hned po bitvě prohrané je bitva vyhraná. Nejen že člověk ztratil přátele, s nimiž dosud žil, ale ještě byl nucen nechat za sebou raněné. Jistě, pak se snaží pro ně udělat všechno, co může, ale jak málo to je. V takových chvílích je veškerý cit otupen. Já se teď jen snažím obnovit své normální rozpoložení, ale vroucně si přeji, abych už za žádných okolností nemusel znovu bojovat.“

A to se mu splnilo.

Bitva skončila, ale polemiky kolem ní neutichaly.

Kdo bitvu u Waterloo vyhrál? Zdá se to jako absurdní otázka, avšak během dlouhých let, které od bitvy uplynuly, vyvolávala spoustu sporů a nevraživosti a vyvolává je dodnes. Jednu teorii ale je možné zavrhnout. Victor Hugo ve svém slavném románu Bídníci psal o bitvě u Waterloo s velkou vášní, ale založil přitom různé mýty, které ve Francii žijí svým životem dodnes. Hugo tvrdil, že „kyrysníci rozvrátili a zničili sedm spojeneckých čtverhranů ze třinácti, zatloukli šedesát děl a ukořistili šest zástav anglických regimentů, které pak kyrysníci a gardoví myslivci složili k císařovým nohám.“ Nic z toho není pravda. Francouzi nerozvrátili a nezničili ani jeden čtverhran, nezatloukli ani jedno dělo a neukořistili ani jednu britskou zástavu. Dále Victor Hugo tvrdil, že obránci Hougoumontu házeli živé zajatce do studny na dvoře:

„Studna byla hluboká, proměnili ji v hrob. Vhodili do ní tři sta mrtvých. Snad příliš pospíchali. Byli všichni mrtví? Pověst říká, že ne. V noci po bitvě se prý ze studny ozývaly slabě volající hlasy.“

Studnu prozkoumali archeologové a neobjevili jedinou stopu lidských pozůstatků. Pověst o živých, kteří pomalu umírali v její hloubce, rozšířil sám Victor Hugo. „Mohl snad Napoleon bitvu vyhrát?“ ptá se Hugo. „Tvrdíme, že ne. Co mu tedy stálo v cestě? Wellington? Nebo snad Blücher? Nikoli. Byl to Bůh.“ Hugo tím zamlžuje identitu vítěze, což ostatně bylo jeho cílem. Waterloo podle něho nebyla bitva, ale „změna tváře světa“. Tyto legendy a spisovatelovo lyrické básnictví přenesly bitvu na mýtickou pláň, na níž nebyli Francouzi poraženi zaslouženě a čestně, ale stali se oběťmi jakéhosi vesmírného osudu.

Kníže Oranžský připsal hlavní zásluhu o vítězství sobě. Takhle o tom psal svým rodičům: „Dnes jsme proti Napoleonovi svedli skvělý boj... a byl to můj sbor, který především bitvu rozhodl a jemuž vděčíme za vítězství.“ Spravedlivější by bylo konstatovat, že spojenci vděčí za vítězství mnohem víc francouzskému voltižérovi, jemuž se podařilo vpálit Hubenému Billymu do ramene kuli a vyřadit ho tak z velení. 

S mnohem věrohodnějším tvrzením přišel reverend William Leeke, když v roce 1866 publikoval knihu The History of Lord Seaton’s Regiment (The 52nd Light Infantry) at the Battle of Waterloo (Příběh 52. regimentu lehké pěchoty lorda Seatona v bitvě u Waterloo). „Začíná být čím dál víc jasné, že na lordu Seatonovi a jeho dvaapadesátém regimentu lehké pěchoty byla učiněna velká nespravedlnost,“ píše v předmluvě na začátku knihy. Baron Seaton, povýšený do šlechtického stavu roku 1839 po úspěšném působení ve funkci viceguvernéra britské kolonie Horní Kanada, byl sir John Colborne. Leeke si stěžuje, že Colborneovi a jeho dvaapadesátému nebyla přiznána zásluha za porážku císařské gardy. V reklamě ke knize, vytištěné tučným písmem na titulní straně, čteme:

„Autor žádá, aby byla přiznána pocta lordu Seatonovi a jeho 52. regimentu za to, že zcela sami a bez přispění 1st British Guards nebo jakýchkoli jiných jednotek porazili tu část francouzské císařské gardy v počtu kolem deseti tisíc mužů, která postupovala v posledním útoku proti britskému postavení.“

Leeke dále tvrdí, že dvaapadesátý:

„... se vysunul o tři až čtyři sta metrů před britskou linii, pak samostatně zaútočil a obrátil na útěk obrovskou kolonu francouzské císařské gardy čítající kolem deseti tisíc mužů, což, jak jsme viděli na vlastní oči, mělo za následek úprk celé francouzské armády...“

Leeke byl zanícený křesťan vychovaný sektou Sabbath Observance a záležitosti s dvaapadesátým se věnoval vášnivě po mnoho let, podobně jako skandálu kolem toho, že protestantští důstojníci a vojáci britské armády byli „nuceni“ účastnit se „modlářských ceremonií římskokatolické a řeckokatolické církve“. Ve skutečnosti to byl nepodstatný, dočasný a zcela neškodný následek účasti Britů v Krymské válce. V každém případě se reverend Leeke dokázal ve svém psím obojku velmi rozpálit a jeho kniha o regimentu lorda Seatona způsobila značný rozruch.

Je nepochybné, že sir John Colborne bojoval se svým dvaapadesátým u Waterloo statečně a účinně. Z vlastní iniciativy vyšel se svým regimentem z linie, zaútočil na 4. myslivecký císařské gardy a spustil na něj devastující palbu. Otázkou je, zda tenhle poslední útok císařské gardy vůbec došel na vrchol hřebene. Kapitán Patrick Campbell z dvaapadesátého, který měl za sebou nejtěžší boje války na Pyrenejském poloostrově, napsal, že francouzská garda „ve zmatku ustupovala“, když na ni dvaapadesátý podnikl boční útok. Z toho vyplývá, že British Guards porážku nepřítele zahájili a útok dvaapadesátého ji dokončil. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kapitán John Cross, další zkušený důstojník dvaapadesátého, uvádí, že to byla palba Colborneova batalionu, co francouzskou kolonu zastavilo. „V okamžiku, kdy Francouzi pocítili palbu skirmishers [dvaapadesátého], se zastavili, zdáli se být v jistém zmatku a pak na dvaapadesátý zahájili těžkou palbu.“ Cross tvrdí, že British Guards „stáli a nestříleli“, z čehož by opět vyplývalo, že poslední francouzský batalion nedošel na jeho dostřel. Jestliže tedy mají Cross a Leeke pravdu, pak dvaapadesátý skutečně porazil císařskou gardu, ale Leeke se zcela jistě mýlí, když říká, že dvaapadesátý obrátil gardu na útěk „zcela sám“, protože už předtím British Guards, podobně jako dál podél hřebene Holanďané a Britové, odrazili větší útok.

Je však možné, že Leeke o těch předchozích útocích vůbec nevěděl. Všude se válel kouř a panoval hluk a zmatek a je tedy velmi nepravděpodobné, že by si sedmnáctiletý mladík, který ve své první bitvě nesl uprostřed linie dvaapadesátého jednu ze zástav regimentu, uvědomoval, co se děje nahoře za levým křídlem batalionu nebo co se stalo dál na východ od něj. Batalion stál ve dvou liniích po půlrotách vzdálených od sebe deset a Leeke se téměř jistě nacházel v té zadní, kde byly zástavy vystaveny menšímu nebezpečí. V tom případě měl rozhled omezený ještě víc. Stejně tak dvaapadesátý nemohl porazil dvě kolony, jak Leeke tvrdí. Útočil na poslední batalion gardy v době, kdy se už zbývající čtyři bataliony obrátily a prchaly ze svahu dolů. A deset tisíc Francouzů? Není pochyb, že v hrůzách boje, v němž tolik Colborneových mužů umíralo, se to tak mohlo zdát, ale francouzská garda deset tisíc mužů zdaleka neměla.

Sám sir John Colborne ve svých vzpomínkách uznává součinnost s British Guards a s generálním útokem 3. britské brigády sira Frederika Adama a divize sira Henryho Clintona na jeho křídle. Nic z toho by však nemělo snižovat zásluhu iniciativy a úspěchu regimentu sira Johna Colbornea. To, co udělal, bylo skvělé a svrchovaně statečné a Leeke a někteří další důstojníci dvaapadesátého cítili jako křivdu, že vévoda ve své zprávě jejich regiment nevyzdvihl. Mají pravdu. Vévoda napsal, že British Guards „šli příkladem, kterého následovali všichni ostatní“, a to Leekea popudilo, neboť byl přesvědčen, že jeho batalion si zaslouží stejné ocenění. A přeživší z ostatních regimentů to mohli pociťovat také. Dvaadevadesátý Highland zastavil bodáky mnohem početnější d’Erlonovu kolonu a obrátil ji na ústup. Sedmadvacátý Inniskilling zase držel nejzranitelnější úsek v celé Wellingtonově linii a téměř do posledního muže tam vykrvácel. Ti všichni přispěli podstatnou měrou k vítězství. Když se později vévody ptali, čeho lituje nejvíc, odpověděl, že měl být v oceňování štědřejší. A v tom spočívá podstata Leekeovy stížnosti. Cítil křivdu v tom, že vavříny vítězství byly přisouzeny British Guards, a napsal rozhořčenou knihu, v níž to uváděl na pravou míru – alespoň podle svého mínění. Přesto je třeba konstatovat, že dvaapadesátý nezpůsobil zhroucení Francouzů sám, stejně jako ho nezpůsobili samotní British Guards.

Nejostřejší spor kolem bitvy u Waterloo však probíhá mezi stoupenci Gneisenaua a Wellingtona. Gneisenaův nesmiřitelný a nevybíravý postoj k vévodovi se táhne až do současnosti a lze ho charakterizovat tak, že vévoda nepřiznal Prusům jejich zásluhu a vítězství si přivlastnil. Existují však také mnohem konkrétnější obvinění. Tvrdí se, že vévoda své spojence před bitvou u Ligny a u Quatre Bras záměrně klamal, nesplnil svůj slib posílit Blüchera a po skončení tažení po celý život využíval svého věhlasu a proslulosti k tomu, aby potlačoval všechny názory, které prohlašují, že osud bitvy u Waterloo zachránili Prusové.

To první obvinění je nejvážnější. Tvrdí, že Wellington měl zprávy o soustředění Francouzů dávno před 15. červnem, tedy v předvečer bitev u Ligny a u Quatre Bras, ale z vlastních nekalých důvodů předstíral až do večera, že nic neví. Uvěřit tomu znamená uvěřit také, že pruský důstojník, který zprávu o Napoleonově invazi Wellingtonovi přivezl, neřekl v Bruselu o bezprostředně hrozícím útoku Francouzů nikomu jinému. Navíc je třeba se zeptat, jaký prospěch by vévoda mohl mít z toho, že by tuhle informaci před spojenci zatajil. Obvyklá odpověď zní, že by tím nechal Blüchera vystaveného nepříteli a tím by získal čas na ústup. To však postrádá smysl. Pokud by měl Wellington z konfrontace s Francouzi takový strach, proč by ústup nezahájil okamžitě potom, co se o jejich vpádu do Belgie dozvěděl? Ostatně co by vévoda Blücherovou porážkou získal? Když se ta otázka vysloví, okamžitě z ní vyvstane její stupidnost. Vždyť celé tažení bylo míněno jako spojenecké s vědomím, že ani Wellington, ani Blücher nejsou schopni porazit Napoleona sami, a proto své síly musí spojit. Tím, že by Wellington vystavil Blüchera porážce, by zároveň zajistil porážku vlastní armády. Nakonec byl Blücher opravdu poražen, ale tažení s odřenou kůží přežil, protože to nebyla všeho, co víme o Wellingtonově osobnosti.

porážka drtivá a Prusové si zachovali schopnost bojovat dál. Vítězství u Waterloo bylo vybojováno díky Blücherovu statečnému rozhodnutí ustoupit místo k Lutychu k Wavre. A k tomu mohl dospět jen na základě přesvědčení, že Wellington je připravený bojovat, a také na základě zpráv, že se vévoda zoufale brání na hřebeni výšin u Mont-Saint-Jean. Muselo mu být jasné, že k této obraně se velitel britsko-holandského vojska odhodlal pouze s vědomím, že mu jdou Prusové na pomoc. Stručně řešeno tažení bylo úspěšné proto, že si Wellington a Blücher vzájemně věřili, a spekulovat o tom, že by Wellington tuhle důvěru dal všanc a svého spojence záměrně klamal, je nejen mimo jakoukoliv pravděpodobnost, ale také zpochybnění

Opravdu tedy vévoda slíbil, že přijde Blücherovi k Ligny na pomoc? Odpověď je jednoduchá: ano, slíbil. Ale jen za předpokladu, že nebude sám čelit útoku. A on útoku čelit musel, takže neměl možnost jít Prusům na pomoct. Slib, jakkoli s výhradou, učinil Wellington při setkání s Blücherem u větrného mlýna v Brye. Pruské prameny, které se tomto setkání věnují, se o vévodově výhradě nijak nezmiňují, ale von Müffling ji zaznamenal. Generál von Dornberg, původem Prus, ale ve službách britské armády, si vzpomněl na něco podobného. Podle něho Wellington řekl: „Uvidím, čemu budu muset čelit já a kolik mé armády přijde. Podle toho budu jednat.“ Přesto tři pruské zdroje tvrdí, že vévoda nejen slíbil přijít Blücherovi na pomoc, ale dokonce mu udal přesný čas, kdy by podle jeho předpokladu přijít mohl – jeden zdroj udává, že to mělo být ve dvě hodiny odpoledne, druhý ve tři a třetí, jímž byl von Clausewitz, ve čtyři. Pikantní je, že Clausewitz u té schůzky vůbec nebyl. Všechna tato tvrzení jsou přinejmenším pochybná, což je dáno už tím, že se od sebe liší. V té době se už Wellington na vlastní oči přesvědčil o přítomnosti Francouzů u Quatre Bras a stěží mohl něco slibovat, když věděl, že to s největší pravděpodobností nebude schopen splnit. Očekával boj u Quatre Bras a musel své pruské spojence varovat, že se k němu schyluje. Gneisenau neustále Wellingtona obviňoval z toho, k čemu došlo u Ligny, a vyjadřoval se o tom jako o porážce, „kterou jsme utrpěli kvůli němu“. Jenže to vypovídá spíš o Gneisenauově omezenosti než o Wellingtonově zradě. 

Jedna z otázek, jež vyvstávají v souvislosti se setkáním Wellingtona s Blücherem, je zda spolu oba velitelé hovořili přímo nebo prostřednictvím tlumočníků. Blücher neuměl anglicky a francouzsky hovořil jen velmi chabě. Při setkání po Waterloo řekl Wellingtonovi „Quelle affaire!“ a vévoda později zažertoval, že to byla zřejmě celá Blücherova francouzština. Náčelník jeho štábu Gneisenau však uměl dobře anglicky i francouzsky. Existuje tedy podezření, že u Brye vedl většinu hovoru Gneisenau. Víme jistě, že když Wellington doporučil Prusům, aby svou armádu u Ligny umístili na odvrácený svah, odpověděl mu Gneisenau, ne Blücher. A byla to odpověď hloupá: „Prusové své nepřátele rádi vidí.“ Gneisenau nebyl hlupák, ale jeho slova jsou ve své přezíravosti téměř drzá, což ukazuje, že ani v tuto chvíli se náčelník Blücherova štábu nedokázal přenést přes averzi k Britům a nedůvěru k Wellingtonovi. U větrného mlýna u Brye se mohla konat válečná porada, ale dochovaná svědectví o ní naznačují, že se tam nevedla příliš vstřícná komunikace, neboť byla poznamenaná podezíravostí a nepochopením. Zdá se však, že samotný Blücher vůči svému „příteli“ Wellingtonovi ani po Ligny žádnou nevraživost nechoval, což by jistě dal najevo, kdyby se cítil zrazen.

Ano, Gneisenaua je možné obvinit přinejmenším z nevstřícnosti. Když 18. června poslal Prusy na pomoc Wellingtonovi, udělal to tak, že jeho štábní práci nelze kvalifikovat jinak než jako nedbalou, nebo dokonce organizovanou se záměrem, aby vznikaly problémy. Jak jinak si zodpovědět některé otázky? Například proč nejdřív poslal k Waterloo IV. Bülowův sbor, který se od bojiště nacházel nejdál? Nebo proč organizoval přesuny tak, aby se dva sbory dostaly do konfliktu na křižovatce cest? Byl snad natolik přesvědčen o Wellingtonově porážce, že pruský postup schválně zpožďoval? Jistě, vše se s velkou pravděpodobností zařizovalo v zoufalém spěchu a existoval dobrý důvod poslat jako první Bülowovův sbor, protože ten byl ušetřen krveprolití u Ligny. A stejně tak nikdo nemohl předpokládat, že nějaký nedbalý pekař zapálí svůj dům. Ale pokud by měl být velký úspěch spojenců neblaze poznamenán obviňováním, pak je třeba poznamenat, že všechna ta osočení nemusejí vycházet jen z jedné strany.

A skutečně je pravda, že Wellington pruský příspěvek k vítězství znevažoval? Existují důkazy, že ano, ale až dlouho po skončení bitvy. Ve své zprávě bezprostředně po bitvě pomoc Prusů velmi oceňuje:

„Nebyl bych spravedlivý ke svému cítění ani k maršálu Blücherovi a pruské armádě, kdybych nepřipsal úspěšný výsledek toho těžkého dne upřímné a včasné pomoci, které se nám od nich dostalo. Útok generála Bülowa proti nepřátelskému křídlu byl veden s nejvyšší rozhodností, a i kdybych se nenacházel v situaci, v níž jsem musel já sám podniknout útok, jenž vedl k závěrečnému výsledku, přinutil by nepřítele stáhnout své síly, pokud by jeho útoky neuspěly, nebo by mu zabránil využít jich, kdyby nedejbože uspěly.“

To se zdá dostatečně jasné. Wellington říká, že pruská intervence byla vedena „s nejvyšší rozhodností“. Gneisenauovi stoupenci si stěžují, že Wellington stále přisuzuje vítězství vlastnímu útoku, ale jsou to stížnosti oprávněné? Bezprostřední příčinou kolapsu francouzské armády byla porážka císařské gardy, a tu porazily Wellingtonovy síly. Vévoda se však nepokoušel popřít, že útok gardy by byl mnohem těžší, kdyby Prusové neodčerpali Napoleonovy zálohy k obraně Plancenoitu. Zkrátka bylo to vítězství spojenců.

Přesto bylo zřejmé, že jak roky plynuly, snažil se vévoda získat na úspěchu spojenců lví podíl. Bitva u Waterloo a vítězství nad samotným Napoleonem představovaly vrchol jeho kariéry vojevůdce a s tím souviselo jeho neotřesitelné postavení největšího britského hrdiny. Wellington se nechtěl k Waterloo vyjadřovat a odmítal všechny žádosti publicistů, které nesnášel. Říkal, že je nemožné vyprávět příběh o bitvě. Dokonce odmítl spolupráci na tom, s čím přišel v roce 1830 důstojník britské armády a vojenský historik William Siborne. Sibornea napadlo vytvořit obrovský model bitvy v měřítku jedna stopa ku jedné míli. Model byl skutečně postaven a dnes je uložen v Národním vojenském muzeu v Chelsea. Je to obrovské a působivé dílo s téměř sedmdesáti tisíci malými vojáčky, které zachycuje tři armády v rozhodujícím okamžiku, za nějž Siborne samozřejmě považoval porážku císařské gardy. Siborne strávil u Waterloo měsíc, aby se seznámil s topografii bojiště a s pomocí armády napsal téměř všem žijícím důstojníkům žádost, aby mu poskytli své vzpomínky. Odpovědi, které od nich dostal, tvoří jedinečný archiv výpovědí očitých svědků této dějinné události.

Vévoda však k tomu odmítl přispět, dokonce se zdá, že se k Siborneově práci stavěl odmítavě. V březnu roku 1837 Siborneovi odpověděl lord Fitzroy Somerset, někdejší Wellingtonův vojenský tajemník (později povýšený do šlechtického stavu jako baron Raglan a známý jako velitel britského vojska v Krymské válce), tedy muž, který měl k Wellingtonovi blízko. Somerset napsal Siborneovi vcelku přátelsky, ale poznamenal:

„Stále si myslím, že postavení, které jste přisoudil pruským jednotkám, není přesné, pokud se týče okamžiku, který jste chtěl znázornit. Ti, kteří si dají práci, z toho mohou vyvodit závěr, že k vítězství v bitvě nevedla ani tak chrabrost britských vojáků a skvělá taktika velitele anglické armády jako spíš útok Prusů na francouzské křídlo.“

Siborne se nabídl, že provede změny, ale vláda už jeho dílo prodala a na jakékoliv úpravy bylo pozdě. A tak model, který můžeme vidět dnes, je ten, vůči němuž měl Fitzroy Somerset námitky. Nutno dodat, že je zřejmě přesný. A zřejmě je také pravda, že jak vévoda stárl, měl snahu příspěvek Prusů k vítězství zlehčovat. Byla to ješitnost a vévoda byl ješitný, i když je mu třeba přiznat, že měl být na co. Když se roku 1821 dozvěděl o Napoleonově smrti, poznamenal před Harriet Arbuthnotovou, patrně nejbližší z jeho mnoha přítelkyň: „Myslím, že dnes se už mohu prohlásit za nejúspěšnějšího žijícího vojevůdce!“ Nepochybně na to byl hrdý a hleděl podezíravě na všechno, co by mohlo zář jeho pověsti jakkoli zamlžit.

Vítězství v bitvě u Waterloo bylo dílem spojenců. Tak se připravovalo a tak k němu také došlo. Wellington by nikdy nezaujal postavení u Mont-Saint-Jean, kdyby si byť jen na okamžik připustil, že by ho Prusové mohli nechat na holičkách. Na druhou stranu Blücher by se asi těžko přiměl ke svému strastiplnému pochodu, pokud by si myslel, že se Wellington sebere a uteče. Je pravda, že Prusové přišli později, než Wellington doufal, ale zřejmě právě to paradoxně přispělo k úspěchu. Kdyby Blücherovy jednotky dorazily na bojiště o dvě nebo o tři hodiny dřív, mohl Napoleon svou armádu stáhnout a ustoupit. Ale v době, kdy Prusové vstoupili na scénu, byla francouzská armáda téměř celá zapojená do boje a stáhnout ji bylo téměř nemožné. Císař tak nebyl pouze poražen, ale rozdrcen a obrácen na bezhlavý útěk.

Lady Shelleyová se jednou Wellingtona zeptala, jestli je pravda, že ho Napoleon u Quatre Bras překvapil. Měla na mysli večer na plese vévodkyně z Richmondu, kde vévoda prohlásil, že ho císař převezl. Vévoda jí v dopise datovaném v březnu 1820 odpověděl: „Pokud jde o obvinění, že mě překvapil... Připusťme, že ano. Ale vyhrál jsem bitvu a co byste ještě ode mě chtěla víc, i kdybych se nenechal překvapit?“

A to je vévodova odpověď všem jeho kritikům: „Vyhrál jsem bitvu a co byste ode mě ještě chtěli víc, i kdybych se nenechal překvapit?“

Mnohem snazší otázka než ta „kdo v bitvě vyhrál“ je, „kdo v ní prohrál“. A odpověď je jen jedna: Napoleon. Wellington i Blücher byli pravými vůdci své armády. Vojáci je viděli a jejich přítomnost pro ně byla povzbuzením, zatímco Napoleon přenechal přímé velení maršálu Neyovi, který, jakkoli byl statečnější než většina jeho mužů, udělal sotva víc než to, že své vojáky bezhlavě hnal proti nejobratnějšímu obrannému generálovi té doby. Francouzi měli dost času a dost vojska na to, aby Wellingtonovu linii prorazili, ale nepodařilo se jim to zčásti proto, že ji vévoda bránil tak chytře, a zčásti, protože nepřítel nedokázal koordinovat součinnost všech svých zbraní. Napoleon zpozdil začátek bitvy v den, kdy se Wellington modlil o čas. Francouzi promrhali spoustu sil na útok na Hougoumont. Ney nechal svou kavalerii vyčerpat v marných útocích, které trvaly skoro celé odpoledne. A proč Napoleon svěřil vedení bitvy Neyovi, to je záhada. Ney byl jistě velmi statečný, ale císař musel vědět, jaký je vůdce, když o něm prohlásil, „že je příliš hloupý a nikdy se k žádného úspěchu nedopracuje“. Proč se tedy rozhodl spolehnout na něj? A když Francouzi dosáhli svého jediného velkého úspěchu v podobě dobytí La Haye Sainte, což jim umožnilo obsadit přední svah Wellingtonova hřebene, císař odmítl posílit střed a tím dopřál vévodovi čas, aby tam přisunul vlastní posily. A konečně když Napoleon poslal do útoku svou císařskou gardu, odhodlal se k tomu příliš pozdě a garda nebyla v plné síle, protože v tu dobu už Prusové útočili na pravé křídlo Francouzů a ohrožovali jejich týl.

Jako už tolikrát měl vévoda pravdu: je nemožné vyprávět příběh o bitvě, protože ho tvoří příliš mnoho příběhů spletených dohromady a nikdo z něj neumí oddělit jednotlivá vlákna. Pro většinu vojáků pak všechno splývalo v jednu velkou šmouhu, den hrůzy, v němž viděli sotva víc než kouř kolem sebe. Některé bataliony jen tušily, kde je nepřítel, podle záblesků výstřelů v onom kouři, a tak stříleli na ně. Později se chaosu, který přežili, snažili dát smysl, a tak dostávaly podobu jejich individuální příběhy, jako třeba příběh Johna Shawa, desátníka jezdectva 2. Life Guards, vysokého a ohromně silného muže, bývalého boxera. Říká se, že se svým regimentem útočil opilý, ale přesto zabil sedm kyrysníků, a když ho naposledy viděli, odhodil zlomený palaš a tloukl nepřátele přilbou. Pak padl. Nebo další příběh, jehož neslavným hrdinou je John Dawson, druhý hrabě z Portarlingtonu, který zmizel v noci před bitvou, zřejmě na tajnou schůzku s jednou ženou v Bruselu. To způsobilo, že zmeškal začátek boje, a protože byl velící důstojník 23. regimentu dragounů, naprosto se tím znemožnil. Ve snaze svou hanbu odčinit se připojil k 18. regimentu husarů a na konci bitvy útočil s ním. Přesto byl nakonec nucen se své důstojnické hodnosti vzdát. „Upadl v zapomnění a zemřel v obskurním londýnském slumu,“ říká soupis přeživších bitvy u Waterloo. A pak je tu úsměvný příběh ženy farmáře v Mont-Saint-Jean. Protože znala kořistnické zvyky vojáků, schovala všechnu drůbež na půdu a strávila bitvu tak, že tam seděla mezi slepicemi a kachnami a hlídala je. Mladý Prus zase napsal po bitvě rodičům a žádal je, aby řekli sestře, že se nepodělal. A poručík Charles Smith z 95. střeleckého regimentu dostal smutný úkol pohřbít padlé zelenokabátníky, a když jeho pracovní četa probírala hromadu mrtvol, našli v ní i tělo důstojníka francouzské kavalerie „nezvykle křehké konstituce i zjevu“. Byla to mladá žena v uniformě. Nikdy se už nedozvíme, jak se ta žena jmenovala. Víme jen, se Charlesi Smithovi zdála hezká. Že by se nedokázala odloučit od svého milence?

Tolik příběhů a tak málo se šťastným koncem! V den před Waterloo napsal velitel 40. somersetského batalionu třiačtyřicetiletý irský major Arthur Heyland své ženě. Jeho dopis byl jedním z mnoha, které vojáci píší před bojem – poslední kontakt s blízkými pro případ smrti. V předvečer bitvy u Waterloo takové dopisy psali Francouzi, Holanďané, Prusové, Hannoveřané, Skotové, Irové, Walesané i Angličané.

„Moje drahá Mary,“ psal Heyland, „nechť tě utěšuje myšlenka na to, že nejšťastnější dny svého života jsem prožil s Tebou a s Tvou láskou a že umřu s vroucnou nadějí na to, že se naše duše po smrti setkají a už je nikdy nic nerozdělí. Jaké drahé děti Ti, moje Mary, zanechávám. Má Marianno, nejněžnější děvčátko, ať Ti Bůh žehná. A má Anne a můj Johne, ať vás nebesa chrání... Má milovaná Mary, musím Ti znovu říct, s jakým klidem zemřu, bude-li mým osudem v boji padnout. Nemůžeme zemřít společně, má lásko, a tak jeden nebo druhý musí nést tíži ztráty toho, co jsme milovali nade vše. Nechť Tě mé děti utěšují, má lásko, má drahá Mary.“

Major Arthur Heyland byl mezi tisíci dalších, které v bitvě u Waterloo zastihla smrt.

SHARPOVO WATERLOO

SHARPOVO WATERLOO, předposlední svazek Sharpe´s Series (a jako bonus povídka Sharpovo výkupné), je na světě, opět v překladu Jiřího Beneše. Zbývá už jen Sharpe´s Devil, Sharpův ďábel... A příští rok bude u BB-artu překlad Cornwellova Waterloo, non-fiction (literatury faktu), která vyšla v Anglii a USA letos... Jiří Beneš mi (jako obvykle) poskytl laskavě ukázku (vlastně dvě, ze začátku a konce), kterou sem dávám, a do prolinku vkládám adresu na OLDAG, vydavatele, kdyby Sharpa váš knihkupec neměl.

První den  

Čtvrtek 15. června 1815

Kapitola 1

Bylo časné ráno na severní hranici Francie, v těchto místech vyznačené mělkou říčkou, jež se vinula mezi pahýly ořezaných vrb. V jednom místě se nacházel brod, v němž říčku překračovala zpevněná cesta, která vedla z Francie na sever do jedné z nizozemských provincií, Belgie. Žádná strážnice ani brána, podle níž by se dalo soudit, že cesta opouští území francouzské říše a vstupuje do Nizozemského království, se však na ní nenacházela. Byla tam jen říčka, letními horky zpola vyschlá, z níž stoupala mlha a v lehkých chuchvalcích se táhla přes žírná pole osetá pšenicí, žitem nebo ječmenem.

Nad východním obzorem se v mlžném ranním závoji objevila rudá koule vycházejícího slunce, ale obloha na západě byla stále ještě temná. Nízko nad brodem přelétla sova, a když zapadla do bukového lesa, vydala teskný zvuk, který vzápětí zanikl v hlasitém chóru ranního ptactva. Nastával další horký letní den. Jasná obloha bez jediného mráčku slibovala ideální počasí pro sušení sena, procházky milenců listnatými lesíky nebo odpočinek pod chladivou zelení na břehu říčky. Zkrátka krásné ráno uprostřed léta na severní hranici Francie, poslední chvíle klidu a míru.

A ty právě končily, neboť přes brod se řítily stovky koňských kopyt a rozstřikovaly do mlhy blyštivé gejzíry vodu. Z Francie na sever jeli jezdci. Byli to dragouni, s dlouhými palaši v rukou, s mosaznými přilbami na hlavě, potaženými šedým plátnem, aby při vycházejícím slunci nevrhaly odlesky a neprozrazovaly je, a s karabinami s krátkou hlavní, zasunutými v kožených pouzdrech, upevněných k sedlu.

Dragouni tvořili předvoj armády. Po všech cestách, které vedly k brodu u Charleroi, táhlo sto dvacet pět tisíc mužů. Byla to invazní armáda, jež se valila přes nestřeženou hranici s vozy i kočáry, s polními lazarety, čtyřmi sty čtyřiceti čtyřmi děly, třiceti tisíci koňmi, pojízdnými kovárnami, pontonovými mosty, děvkami a manželkami, se zástavami, kopími, mušketami, šavlemi a se všemi nadějemi Francie. Byla to Severní armáda císaře Napoleona a táhla směrem k čekajícím holandským, britským a pruským silám.

Francouzští dragouni překročili hranici s taseným palaši, třebaže nyní jim zbraně sloužily pouze k tomu, aby dodaly invazi náležitou dramatičnost, neboť proti nim stál pouze jediný holandský celník. Před sebou měli jen prázdnou cestu a mlhu, z níž se ozývalo vzdálené ranní kokrhání kohoutů. A ani později, když dragouni vjeli do první holandské vesnice, se nesetkali se sebemenším odporem, pouze občas odněkud zaštěkal pes. Přesto jezdci bouchali jílci palašů do dveří a do okenic, aby se ujistili, že uvnitř nejsou ubytovaní britští nebo pruští vojáci.

„Všichni jsou na severu. Tady se ani neukázali,“ říkali jim vesničané francouzsky. A protože se také považovali za francouzské občany, vítali dragouny jídlem a vínem. Tito Holanďané vnímali francouzské vojáky jako osvoboditele a s jejich radostí jako by souznělo i počasí, neboť na jasnou oblohu stoupalo slunce a začínalo rozpouštět mlhu, která se stále ještě držela v údolích, porostlých listnatými lesy.

Dragouni jeli po silnici, jež vedla do Charleroi a do Bruselu, zvesela a hlučně, skoro jako by nebyli ve válce, ale na manévrech v Provence. Také jejich poručík si ani v nejmenším nepřipouštěl jakékoliv nebezpečí a svému seržantovi zaníceně vysvětloval nové poznatky o fenologii, vědě o vlivu klimatu na rostliny a živočichy, a o možnostech z ní odvozených usuzovat na dispozice lidí z tvaru lebky. Poručík se domníval, že pokud se podaří tuto vědu řádně aplikovat, bude možné všechna povýšení v armádě založit na pečlivých měřeních lebky. „Dokážeme změřit odvahu a rozhodnost, stejně jako zdravý rozum a čestnost, a to všechno obyčejným odpichovátkem a krejčovským centimetrem.“

Seržant neodpověděl. Oba jeli před svou švadronou, a tedy na samém čele postupující armády. Po pravdě řečeno seržant poručíkovo nadšené vysvětlování neposlouchal a raději věnoval pozornost belgickým děvčatům. Přitom však nezapomínal být ostražitý. Nevěřil, že by odtud Britové a Prušáci zcela zmizeli, a neustále pátral pohledem po jejich hlídkách.

Poručíka se seržantův nezájem o fenologii dotkl, i když seržantovo nízké a podmračené obočí zcela zjevně prozrazovalo vědecký důvod jeho neschopnosti přijímat nové myšlenky. Přesto se poručík nevzdával a dál se snažil rozšířit starému vojákovi obzor. „V Paříži prováděli na toto téma kriminalistické studie a objevili při nich pozoruhodné souvislosti mezi...“

Pozoruhodné souvislosti objevené při kriminalistických studiích v Paříži však už zůstaly seržantovi utajené, neboť asi třicet metrů před nimi zahřměla z křovisek podél cesty palba z mušket a poručíkův kůň, zasažený do hrudi, se zhroutil k zemi. Kůň řičel, zmítal se a tloukl kolem sebe kopyty a jezdce, jenž se nestačil odvalit dost daleko, kopl do boku. Poručík zařval skoro tak hlasitě, jako řičel jeho kůň, který teď svým smrtelným zápasem blokoval cestu. Konsternovaní dragouni slyšeli chrastit nabijáky nepřátel v hlavních mušket. Seržant se ohlédl na své jezdce. „Zastřelte někdo toho koně!“ vyštěkl.

Z křovisek práskly další výstřely. Neznámí střelci věděli, co dělají. Nechali francouzské kavaleristy přijet blízko, a teprve pak zahájili palbu. Dragouni horečně zastrkávali do pochev dlouhé palaše a vytahovali z pouzder karabiny. Jenže přesnost střelby ze sedla je chabá, navíc karabiny s krátkou hlavní jsou notoricky známé svou nepřesností. Poručíkův kůň stále tloukl kopyty do cesty. Seržant křičel na své muže, aby jeli dál. Vzadu zazněl povel trubky pro následující švadrony, aby se sešikovaly vpravo ve vzrostlém pšeničném poli. Jeden z jezdců se vyklonil ze sedla a vpálil do hlavy poručíkova koně kuli. Padl další kůň, kterému kule přerazila nohu, a jezdec sletěl ze sedla do strouhy. Jeho přilba se zakoulela do kopřiv. Kolem raněného poručíka se přehnala skupina jezdců. Od kopyt koní odletovalo bláto a drobné kamínky.

Znovu padlo několik výstřelů, ale teď už byly obláčky bílého kouře rozptýlené podél křovisek na delším úseku. „Ustupují, pane!“ křičel seržant na důstojníka daleko za sebou, a aniž čekal na rozkaz, pobídl koně vpřed. „Za mnou!“

Francouzští dragouni se hnali podél křovisek. Nikoho neviděli, i když bylo jasné, že ti, co je přepadli, nemohou být daleko. Seržant usoudil, že nepřítel se skrývá v pšeničném poli, a tak pobídl koně přes strouhu a vjel do obilí. Na vzdálené straně pole, blízko listnatého lesa, postřehl nějaký pohyb a potom uviděl muže, kteří prchali směrem k lesu. Měli tmavě modré uniformy a černé čáky se stříbrnou obrubou. Takže pruská pěchota. „Tamhle jsou!“ zvolal seržant a ukázal na nepřítele palašem. „Za nimi!“

Seržanta následovalo asi třicet dragounů. Teď už schovali karabiny do pouzder u sedel a znovu vytáhli dlouhé palaše s rovnou čepelí. Z okraje lesa šlehaly plameny pruských mušket, ale bylo to příliš daleko a do pšenice padl pouze jeden francouzský kůň. Zbývající dragouni se hnali dál. Nepřátelská hlídka, která přepadla francouzský předvoj, prchala k lesu, ale několik Prusů se rozhodlo pro ústup pozdě a dragouni je dostihli. Seržant cválal kolem jednoho z nich a divoce máchl dozadu palašem.

Pruský pěšák se chytil za rozseknutou tvář a snažil se vmáčknout oko zpátky do důlku. Jiný pruský voják, sražený dvěma dragouny, se dusil krví. „Za mnou!“ řval seržant a s napřaženým palašem se hnal dál k lesu. Viděl, že pruští vojáci prchají do podrostu, a cítil divokou radost kavaleristy, jenž sráží bezmocné nepřátele. Neviděl však baterii děl, skrytou ve stínu stromů na kraji lesa, ani pruského důstojníka, který právě vykřikl „Pal!“

Ještě před pár vteřinami seržant hnal své muže za unikajícím nepřítelem, ale teď se spolu se svým koněm válel na zemi v tratolišti krve, sražen smrští sekaného železa kartáčové střely. Oba, člověk i zvíře, byli okamžitě mrtví. Dragouni, kteří se hnali za seržantem, se rozjeli doleva a doprava, ale kartáčová střela stačila zabít ještě tři další koně a čtyři muže. Dva z nich byli Francouzi a dva opozdilí pruští pěšáci.

Důstojník pruských dělostřelců zpozoroval nebezpečí v podobě nové jednotky dragounů, která hrozila obchvatem z boku. Znovu se podíval na silnici, kde se objevili další francouzští kavaleristé, a bylo mu jasné, že nebude dlouho trvat a Francouzi přisunou na místo střetu osmiliberní polní dělo. „Nakolesnit!“ zavelel.

Pruská děla odjela k severu a jejich ústup jistili husaři v černých uniformách se znakem lebky a zkřížených kostí na čákách. Francouzští dragouni je nepronásledovali okamžitě, ale místo toho vjeli do opuštěného lesa, kde našli ohně pruského tábora, které stále ještě hořely. Vedle jednoho ležel plechový talíř s uzenkami, vysypanými na zem. „Chutná to jako německé hovno,“ prohlásil znechuceně jeden z dragounů a vyplivl maso do ohně.

V pšenici se belhal poraněný kůň a snažil se dohonit koně ostatních jezdců. V lese zůstali dva pruští zajatci obraní o zbraně, jídlo, pití i peníze. Prušáci, kterým se podařilo uniknout, zmizeli kdesi na severu. Francouzi postupovali k severnímu okraji lesa a sledovali ústup nepřítele. Slunce rozpouštělo poslední cáry mlh. Kola odjíždějících pruských děl vyryla ve zdupaných obilných polích na severu hluboké koleje.

O deset mil dál na jih, stále ještě ve Francii, čekal na kraji silnice císařův těžký kočár. Štábní důstojníci hlásili Jeho Veličenstvu, že holandská hranice byla úspěšně překročena a invazní jednotky velmi slabý odpor okamžitě rozdrtily.

Císař vzal zprávu na vědomí tím, že jen zahučel, pak nechal kožený závěs na okénku klesnout a interiér kočáru se opět ponořil do tmy. Od chvíle, kdy vyplul s pouhým tisícem mužů z Elby a přistál na pustém pobřeží v severní Francii, uplynulo jen sto sedm dní a pouhých osmdesát osm dní od chvíle, kdy znovu dobyl hlavní město Francie Paříž. Přesto mu i tak málo času stačilo, aby ukázal světu, jak buduje armádu císař a vojevůdce. Pod orly povolal dva tisíce veteránů, kteří znovu nastoupili ke svým batalionům, a naplnil francouzské zbrojní sklady. A teď tahle nová armáda táhla proti spodině Británie a námezdným žoldákům Pruska. Bylo časné ráno uprostřed léta a císař útočil.

Kočí práskl bičem a císařův kočár se rozjel. Boj o Evropu začal.

Epilog

Mrtví leželi pod měsícem, zahaleným závojem kouře, zatímco vyčerpaní živí spali.

Noc byla teplá. Slabý západní větřík pomalu odnášel pach spáleného prachu, ale pachy krve, vsáklé do země, tady budou přetrvávat celé týdny. Tmou se plížily stíny olupovačů mrtvol. Belgické chudině se hodilo všechno, co se dalo prodat, ať už to byl kyrys s dírou po kuli, zlomený palaš, zachovalé boty, jezdecké sedlo, bodák nebo jen pruh plátna. Lidé svlékali mrtvé a zabíjeli živé, aby si mohli odnést jejich uniformy. Přičinlivě si hleděli svého díla a nedbali na raněné koně, kteří žalostně ržáli a čekali na smrt. Sem tam mezi vším tím zmarem života blikal oheň. Ve tmě údolní pláně leželo víc než čtyřicet tisíc mužů mrtvých nebo raněných a ti, co přežili, nebyli s to se o ně postarat.

Lord John Rossendale stále ležel tam, kde padl, střídavě se probíral z bezvědomí a opět do něj upadal. V noci palčivost jeho bolesti otupěla, stejně jako jasnost jeho mysli. Snil. Občas to dokonce byly sny příjemné, ale pak ucítil na hrudi něčí ruce a probral se z nich. Zasténal a pokusil se těch chmatavých prstů, které mu způsobovaly bolest, zbavit. Nějaký ženský hlas na něj vyštěkl, aby se nehýbal, ale jak se mohl nehýbat, když ho bodala bolest. Žena, vesničanka z Waterloo, se z něj snažila stáhnout kabát. Její osmiletá dcera dávala pozor, aby je nezahlédla některá z mála hlídek, jež ztichlým bojištěm procházely.

Lord John si myslel, že ta žena je Jane. Byl slepý a nevěděl, že je stále temná noc. Myslel si, že je ráno a že ho Jane našla, a tak zavzlykal radostí a pokusil se ji uchopit ruku. Jenže žena ošklivě zaklela, protože jí její práci ztěžoval. Měla s sebou desetipalcový nůž, kterým doma porcovala zabité vepře. „Lež!“ zasyčela francouzsky.

„Jane!“ naříkal lord John. Žena se bála, že by mohl upoutat pozornost některé z hlídek, a tak vytáhla nůž a rychlým pohybem mu podřízla hrdlo. Vytryskla černá krev. Lord John zachrčel, škubl sebou jako ryba vyhozená na břeh a pak zůstal ležet bez hnutí.

Žena si odnesla jeho kabát s drahocennými epoletami, ale košili zbrocenou krví nechala na mrtvém. V kapse kabátu našla kus špinavého provazu, kterým svázala ranec s lupem. Kdesi na jihu vyla liška k obloze, zamlžené kouřem z táborových ohňů vítězů.

Dobrovolníci prince Waleského spali na hřebeni, který bránili a ubránili. Peteru d’Alembordovi musel doktor nohu amputovat, takže možná bude žít. Vojín Clayton byl mrtvý, když padl v boji s císařskou gardou na samém prahu vítězství. Charlie Weller bitvu přežil, stejně jako podplukovník Ford. Toho však poslalo velení armády zpátky do Bruselu, a jestli se mu chtělo zůstat dál naživu, byla jiná věc. A protože nejvyšším důstojníkem regimentu teď byl Harry Price, povýšil ho Sharpe na majora a spolu s ním Simona Doggetta na kapitána, i když oba varoval, že jejich povýšení nemusí před civilními úředníky ve Whitehallu obstát. Muži mohou bojovat, krvácet a psát kapitoly britské historie, ale poslední slovo při oceňování jejich obětí mají všemocní, arogantní bastardi ve Whitehallu. 

Sharpe spal asi hodinu a pak se probudil vedle ohně rozdělaného z ratišť kopí a rozlámaných kol dělových lafet. První šedavé světlo nadcházejícího úsvitu všechny olupovače mrtvol zahnalo, ale místo nich se objevili černí mrchožraví ptáci. Vlhký teplý vzduch už teď sliboval horký dusný den. Z pruských táborových ohňů na západě se k obloze s vysokou oblačností táhly tenké proužky kouře. Kdesi za hřebenem trubač zatroubil budíček a vzápětí ho opakovali další trubači, k nimž se připojili kohouti ze vzdálených vesnic.

„Jaké jsou rozkazy, pane?“ zeptal se Harry Price. Měl zarudlé oči jako od pláče, ale příčinou zřejmě byla jen únava.

Rovněž Sharpe cítil tak obrovskou únavu a prázdnotu, že mu činilo námahu přemýšlet třeba jen o nejprostších úkolech. „Potřebuju seznam ztrát, Harry. Dejte seržantu Huckfieldovi pár mužů a pošlete je sbírat muškety. A ať se dívají, co by se ještě dalo použít z výstroje.“ Druhý den po bitvě byla vždycky nejlepší doba na doplnění potřebné výstroje a výzbroje. „A taky potřebujeme jídlo. Připomeňte mi, kdo střeží zajatce.“

„Seržant Ryan.“

„Tak mu řekněte, aby je odvedl k brigádě. A jestli je tam nebudou chtít, ať jim vezme boty a opasky a pustí je.“

„Potřebujeme nové seržanty,“ upozornil ho Price.

„Budu na to myslet.“ Sharpe se otočil a podíval se na čerstvě svlečená těla mrtvých, která ležela bílá ve zdupaném a spáleném žitě. „A taky začněte kopat hroby, Harry. A hodně velké.“

„Ano, pane.“

Nějaký voják přinesl Sharpovi plechový hrnek s horkým čajem. Sharpe pomalu usrkával a hleděl do údolí. Z trosek zámečku Hougoumont a statku La Haye Sainte se táhl kouř. Z Hougoumontu zbyly jen zpola spálené trámy střešní konstrukce nad zčernalými kamenným zdmi a chodby v La Haye Sainte byly stále zavalené mrtvými. Na úpatí svahu ležel kůň s utrženýma zadníma nohama. Pořád žil, žalostně řičel a čas od čas se pokusil zvednout na předních nohou.

Shora scházeli první vojáci. Část z nich šla kopat hroby a jiné hnala na pláň touha po kořisti. Jeden z nich našel krásný pletenec se střapcem z jílce šavle a vzal si ho jako dárek pro své děvče. Jiný voják vytáhl z kaluže zaschlé krve štětku na holení se stříbrným držadlem. Nad hlavami mrtvých bzučely mouchy. Jeden červenokabátník pečlivě sbíral hrací karty rozházené kolem těla francouzského voltižéra. Jinde lehký větřík listoval stránkami zakrvácené knihy. Občas zazněl výstřel z pistole, kterým někdo zbavil trápení raněného koně. Ze svahu cválala skupina důstojníků kavalerie, aby prohledali hromady těl, jež označovala cestu britských jezdců od slávy ke smrti.

Z Bruselu přijížděli první civilisté. Nechávali kočáry v blízkosti osamělého jilmu a v děsivém tichu scházeli do údolí, kde skupiny vojáků hledaly raněné, jimž by se ještě dalo pomoct. Na bílých tělech svlečených mrtvol už hodovali krkavci. Jedna z žen našla svého muže a začala zvracet. Místní kněz, který přišel poskytnout pomoc raněným Francouzům, se v šoku s rukou na ústech potácel k silnici.

Skupina vojáků vedená Simonem Doggettem se vrátila k batalionu se dvěma bečkami nasoleného hovězího, s pytlem chleba a se soudkem rumu. Doggett se Sharpovi pochlubil, že všechno to ukradli kavalerii. „A co se bude dít teď?“ zeptal se.

Sharpovi stále dělalo potíže o čemkoli uvažovat, jako by mu bitva otupila mysl. „Předpokládám, že potáhneme na Paříž,“ odpověděl. Nedovedl si představit, že by spojenci poskytli císaři čas na to, aby se z porážky vzpamatoval.

„Na Paříž?“ Zdálo se, že to Doggetta překvapilo, jako by si do této chvíle nestačil uvědomit, čeho Wellingtonova armáda v tomhle údolí páchnoucím kouřem a krví dosáhla. „Opravdu si myslíte, že půjdeme do Paříže?“ zeptal se vzrušeně.

Sharpe neodpověděl. Pozoroval jezdce, který jel do svahu a vybíral si cestu mezi mrtvolami a dlouhými temnými brázdami, které v zemi vyryla francouzská dělostřelecká palba. Poznal kapitána Manvella a vykročil mu naproti. „Dobré ráno,“ pozdravil ho.

Manvell se dotkl prsty klobouku. „Dobré ráno, pane. Doufal jsem, že vás tu někde najdu.“ Rozpačitě se odmlčel a zadíval se na Sharpovy vojáky, kteří, vyčerpaní a zablácení, upírali na kavaleristu v elegantní uniformě nenávistné pohledy.

„Je mrtvý,“ řekl Manvell.

„Kdo? Rossendale?“

„Ano,“ přikývl kapitán. „Myslel jsem, že byste to měl vědět, pane.“

„Proč?“

Manvell se opět zatvářil rozpačitě. „Myslím, že vám dal dlužní úpis. Obávám se, že teď už je bezcenný. On sám neměl ani penny. A pak je tu...“ Zarazil se a mlčel.

„Co?“

Manvell znovu váhal, ale potom přece jen našel odvahu dopovědět. „Paní Sharpová, pane. Někdo jí to bude muset říct.“

Sharpe se zasmál. „Někdo ano, kapitáne, ale ne já. Je to zatracená děvka a pro mě za mě ať třeba táhne do pekel. Sbohem, kapitáne.“

„Sbohem, pane.“ Manvell se za odcházejícím Sharpem chvíli díval, pak otočil koně a rozjel se k cestě, kde, aniž to Sharpe věděl, čekala v kočáře Jane. Manvell povzdechl a jel jí sdělit zprávu, která jí zlomí srdce.

Sharpe se vrátil k dohasínajícímu ohni, vytáhl z kapsy Rossendalův dlužní úpis a roztrhal ho. Takže s těmito penězi na novou střechu Lucillina château počítat nemůže. Rozhodil útržky papíru do větru a obrátil se ke svým mužům. „Pane Prici!“

„Pane?“

„Ještě nám zůstali nějací hudebníci?“

„Samozřejmě, pane. Dokonce máme kapelníka.“

„Tak ty lenochy zvedněte a poručte jim, aby začali hrát. Přece si zasloužíme, abychom to vítězství oslavili.“

Někde dole zoufale naříkala žena, která našla svého mrtvého manžela. Vždy se odmlčela, jen aby se mohla nadechnout, a pak začala znovu. Za bitevní linií v jednom statku v Mont-St-Jean se vršila hromada amputovaných rukou a nohou, nyní už vyšší než kupa hnoje. Ven vyšel bledý doktor, aby se nedýchal čerstvého vzduchu, zatímco v prvním poschodí hlavní budovy, kde leželi ranění důstojníci, sebou v horečném spánku trhal Peter d’Alembord. Pan Little, zavalitý kapelník hudby Dobrovolníků prince Waleského, spustil se zbylými hudebníky Over The Hills and Far Away. Sharpe také poručil vytáhnout z pouzder zástavy a rozvinout je nad hrobem, který vojáci stále ještě kopali. Chtěl, aby hedvábné vlajky vrhaly na mrtvé milosrdný stín.

Na okraji nedokončeného hrobu plakala žena. Byla to jedna ze šedesáti manželek vojáků, jež směly táhnout s batalionem, a třebaže se nyní stala vdovou, zřejmě už bude koncem měsíce znovu vdaná, neboť ženy padlých vojáků nemají nouzi o nápadníky. Další čerstvě ovdovělá žena, Sally Claytonová, seděla vedle Charlieho Wellera a Sharpe si všiml, že mladík nesměle sáhl po její ruce. „Uvařte mi hrnek čaje, Charlie, a já vás za to povýším na seržanta,“ řekl mu Sharpe.

Weller na něho užasle zíral.

„No tak, Charlie, na co čekáš?“ ozvala se Sally. Rychle pochopila, že jim Sharpe nabízí seržantský plat. „A děkujeme, pane Sharpe.“

Sharpe se jen usmál a pak se otočil, protože podle výkřiku poznal, že se Harper vrátil z Bruselu. Ir pustil Sharpova psa, kterého přivezl s sebou, a ten teď s radostným štěkotem pádil ke svému pánovi. Sharpe počkal, až k němu dojede i Harper, a když Ir sesedl, poodešli spolu stranou.

„Lucille je v pořádku,“ řekl Harper. Plakala radostí, když se dozvěděla, že je Richard živý a zdravý, ale Harper jí musel slíbit, že její slzy neprozradí. „A chlapec taky,“ dodal Ir.

„Díky, Pate.“

Harper odjel do Bruselu ještě před rozedněním a teď si poprvé prohlížel bojiště ve světle nového dne. Výraz jeho tváře však žádné emoce neprozrazoval – stejně jako Sharpe už podobnou scénu viděl mnohokrát předtím. Byli vojáci, placení za to, aby hrůzy válek vydrželi a přečkali, a možná proto je vnímali jinak než obyčejní lidé. Byli vojáci, a podobně jako muži, kteří vyvážejí výkaly z londýnských žump, nebo ženy, jež v charitativních organizacích ošetřují umírající na mor a jiné ošklivé nemoci, dělali práci, které se choulostivější lidé štítí. Byli vojáci, a tedy špína země do doby, než opět nějaký despota ohrozí Británii válkou. Pak se z nich rázem stanou hrdinové v červených kabátech a skvělí chlapíci.

„Bůh chraň Irsko, ale že jsme tady udělali pořádnou krvavou paseku,“ poznamenal konečně Harper.

Sharpe neřekl nic, jenom hleděl do dálky za bojiště, do míst, kde slunce ozařovalo stromy, nad nimiž se tetelil teplý vzduch vonící létem. Jasná obloha slibovala den jako dělaný pro sušení sena či pro milence, kteří se procházejí v chladivém stínu lesa nebo odpočívají na břehu říčky. Byl krásný den uprostřed léta blízko francouzské hranice a svět měl opět mír.