Jiří Beneš, překladatel Sharpů, mi laskavě poskytl ukázku z výše obrázkem uvedené knihy B. Cornwella; podtrhuji, že jde o literaturu faktu, nikoliv o román. BB-art navíc převzal z anglického vydání všechny barevné přílohy. Jistě po přečtení uznáte, že jde o hodně zajímavou knihu... Prolink na nakladatele je v nadpisu.
Došlo k tomu tak náhle. Boj zuřil celé odpoledne a celý
podvečer, Francouzi tvrdě a hrdinsky útočili na Wellingtonovu linii a pak
zčistajasna, téměř v několika okamžicích už žádná francouzská armáda
neexistovala a zbyl z ní jen panicky prchající dav.
Wellington se vrátil do středu své linie. Podporučík Leeke
z dvaapadesátého ho viděl chvíli předtím, než jeho batalion vystoupil z
linie, aby zničil císařovy sny. Leeke píše, že „... vévoda měl na sobě modrý
svrchník, obyčejné bílé kalhoty z hrubé tkaniny, vysoké vojenské boty a na
opasku zavěšenou pochvu s šavlí. Ale neměl šerpu.“ Právě podle obyčejného
kabátu a černého dvourohého klobouku ho jeho vojáci poznávali a teď, když
Francouzi začali prchat, to chvíli sledoval ze středu hřebene. Viděl nepřítele
zachváceného panikou, který se zhroutil a vyklízel bojiště. Díval se na tu
scénu a po kdosi zaslechl, jak si mumlá: „Ať to stojí, co stojí.“ Pak smekl
klobouk a říká se, že v tu chvíli pronikl mezi mraky šikmý paprsek
podvečerního slunce a ozářil ho. Wellington kloboukem třikrát mávl směrem
k nepříteli a dal tak povel celé linii, aby se vydala vpřed.
Celá spojenecká linie tedy postupovala do údolí, třebaže to
už nebyla souvislá linie, neboť utrpěla velké ztráty. Takhle na to vzpomíná
pruský styčný důstojník baron von Müffling:
„Když se linie pěchoty
vydala vpřed, byly to spíš jednotlivé houfy o několika stovkách mužů
s velkými rozestupy. Ale postupovaly v celé šíři. A v místech, kde se
předtím odehrávaly boje, se kam oko dohlédlo táhl červený pruh uniforem nesčetných
zabitých a raněných, kteří tam leželi.“
Červený pruh uniforem mrtvých, umírajících a trpících mužů.
Musel to být hrozný pohled. A před nimi, v údolí, leželi další mrtví a
ranění a k tomu tisíce mrtvých a raněných koní. Opět to popisuje
podporučík Leeke:
„Někteří koně jen
leželi, jiní stáli, ale obojí žrali polehlé obilí, třebaže měli utržené nohy
nebo jiná hrozná zranění... a nad tím vším se vznášel zvláštní pach,
v němž se mísila vůně zdupaného obilí se štiplavým pachem spáleného
střelného prachu.“
A přes tohle všechno, přes zdupané obilí, dodělávající koně
a další pozůstatky boje teď šly jednotky spojenecké pěchoty. „Nikdy jsem nic
podobného neviděl,“ vzpomínal velitel královského jízdního dělostřelectva sir
August Frazer. „Třebaže slunce teprve zapadalo, byla obloha doslova temná
kouřem.“ A v tomto sinavém, nepřirozeném světle spojenecká armáda
postupovala do údolí. „Žádným jazykem nelze vyjádřit, jako se v tu dobu
vojáci britské armády cítili,“ vzpomínal seržant Robertson z dvaadevadesátého
pěšího regimentu Gordon Highlanders:
„Byli jsme radostí bez
sebe... Neztráceli jsme čas nabíjením, v tu chvíli jsme používali jen
bajonety... všude jen zkáza a zmatek. Francouzi konečně prchali – odhazovali
torny, muškety a vůbec všechno těžké nebo co jim překáželo při útěku.“
K pronásledování se samozřejmě připojili i britští
kavaleristé, kteří křížili prchajícím Francouzům cestu. Vzpomíná na to kapitán
Henry Duperier z 18. regimentu husarů: „Sotva jsme se rozjeli, narazili
jsme na kavalerii, která se nám pokusila klást odpor, i když chabý. A pak při
útěku padali přes vlastní pěchotu.“ Duperierovi husaři, z nichž mnozí byli
Irové, zmasakrovali obsluhy některých baterií a pak se vrhli na dezorganizovaný
batalion pěchoty. Francouzští pěšáci se snažili vzdát. „Odevšad se ozývalo ‚Vive le Roi!‘, píše Duperier, „Ale to si
vzpomněli pozdě. Navíc naši muži francouzsky nerozuměli, a tak je bez milosti
sráželi.“
Kapitán Pierre Robinaux ze II. Reilleova sboru strávil
většinu dne v marných útocích na Hougoumont a teď byl svědkem toho, jak panika
zachvacovala i vojáky, kteří stále ještě zámeček obléhali. A také oni se
dali na rychlý ústup.
„Dostali jsme se do
palby zezadu,“ píše Robinaux, „a když
vojáci, už notně vystrašení, zahlédli naše polské kopiníky, považovali je
za britskou kavalerií a začali křičet, že se vzdávají. Tyhle výkřiky se
ozývaly odevšad a brzy jsme upadli do naprostého chaosu. Každý se staral
jen o to, aby si zachránil život. Muže zachvácené strachem není možné
zvládnout. Kavalerie následovala příkladu pěchoty; viděl jsem, jak dragouni
ujíždějí cvalem pryč a srážejí přitom nešťastné pěšáky. Mě takhle srazili
jednou.“
Robinaux si možná myslel, že „muže notně zachvácené strachem
není možné zvládnout“, ale jemu se některé zvládnout podařilo. Pohrozil dragounům
mušketou a podařilo se mu je zastavit. Pak shromáždil asi šedesát nebo
sedmdesát vojáků a vedl je na jih, byl však natolik rozumný, že se vyhnul
bruselské silnici, kterou už ovládli pronásledovatelé. Nakonec se mu podařilo
uniknout, ale v údolí, pod šikmými paprsky zapadajícího slunce, zabíjení
ještě neskončilo. Stále ještě ne. Francouzská armáda umírala, i když to nebyla
smrt okamžitá. Nějakou dobu trvalo, než se zpráva o porážce dostala
k jednotkám, které bránily Plancenoit, a tak se tam bojovalo až do doby
kolem deváté večer. Také část dělostřelců velké baterie pokračovala
v palbě, zatímco se armáda kolem nich rozpadala. A byl to právě jeden
z těch posledních výstřelů, při němž koule minula Wellingtona ani ne o půl
metru, ale jeho zástupci utrhla nohu. „Proboha, pane, přišel jsem o nohu!“
vyhrkl údajně hrabě Uxbridge. „Proboha, pane, vypadá to tak,“ odpověděl prý
vévoda. Zřejmě však jde jen o anekdotu.
A pak tu ještě byly ty tři bataliony staré gardy, které
zůstávaly naprosto disciplinovaně ve čtverhranech v údolí. Ustupovaly pomalu,
tlačeny spojeneckou pěchotou. Na jedno z jejich karé zaútočila eskadrona 10. regimentu husarů prince Waleského, ale
grognards je odrazili, přitom zemřel
urozený major Frederick Howard, syn hraběte Carlislea. Byla to jedna z posledních
obětí z řad britských důstojníků toho dne. Padl v bezvědomí
z koně před karé staré gardy a
ze sevřené formace prý vyběhl jeden z Francouzů a pažbou muškety mu rozbil
hlavu. Část francouzských pěšáků zachvácených panikou se snažila uchýlit do čtverhranů
staré gardy, ale grognards byli
příliš zkušení, aby to dovolili. Dobře věděli, že stačí, aby formace jen na
okamžik porušila svou semknutost, a nepřítel toho může využít a čtverhran
rozvrátit. A tak bručouni stříleli bez rozdílu na nepřátele i na vlastní
vojáky.
V jednom z karé
byl velitel 1. pěšího mysliveckého generál Pierre Cambronne. Jejich situace
byla beznadějná. Britská a hannoverská pěchota je dostihla a důstojníci
Francouze vyzvali, aby se vzdali. A v tu chvíli se zrodila jedna
z nejznámějších legend bitvy u Waterloo. Cambronne prý odpověděl: „La Garde meurt, mais ne se rend pas!“
Garda umírá, nevzdává se! Byla to krásná slova, ale je téměř jisté, že je do
Cambronneho úst vložili francouzští publicisté až pár let po bitvě. Jiná verze
této situace říká, že Cambronne odpověděl jediným slovem „Merde!“ Hovno! V každém případě se obě odpovědi staly slavnými
jako příklad vzdoru tváří v tvář nevyhnutelné porážce. Sám Cambronne
později tvrdil, že řekl „císařská garda se nevzdává,“ ale on sám se přesto
vzdal. Utržil zranění, zřejmě kulí z muškety, která ho škrábla na hlavě, a
v chvilkovém bezvědomí spadl ze sedla. Do zajetí ho vzal plukovník Hugh
Halkett, britský důstojník v hannoverských službách. Karé, kterým Cambronne velel, se pod palbou z mušket a kartáčů
postupně zmenšovala, až se ze čtverhranů staly trojúhelné formace, jež se pak
někde v blízkosti La Belle Alliance nakonec rozpadly a garda se připojila
k panickému útěku ostatních.
Poslední dělový výstřel v bitvě u Waterloo údajně
odpálil pobočník generála Adama poručík Robert Preston Campbell.
Jednasedmdesátý regiment lehké pěchoty, nebo to, co z něj zbylo,
postupoval s dvaapadesátým sira Johna Colborna a někde v blízkosti
posledních odolávajících karé staré
gardy našla granátnická rota jednasedmdesátého opuštěné francouzské dělo a
vedle něho odpalovací tyč s kouřícím doutnákem. Ze zátravky děla vyčnívala
zápalka, což znamenalo, že dělo je nabité. Poručík Torriano a několik jeho
vojáků dělo otočili tak, že mířilo na karé
staré gardy, a poručík Campbell ho pak odpálil.
Slunce zapadlo a nastávala noc. Nad údolím stále visel hustý
kouř, ale už ho neosvětlovaly sinavé záblesky dělostřelecké palby. Maršál
Blücher projížděl troskami Plancenoitu směrem k bruselské silnici, aby se
někde jižně od La Belle Alliance setkal s Wellingtonem. Bylo kolem půl
desáté večer, když si oba velitelé armád potřásli ruce. Prý se dokonce
k sobě ze sedel naklonili a objali se. „Mein lieber Kamerad,“ řekl Blücher, „quelle affaire!“ dodal francouzsky. Drahý příteli, to ale byla
bitka!
„Doufám, že poslední, kterou jsem kdy absolvoval,“ řekl
vévoda lady Frances Shelleyové o měsíc později. Wellington byl vždy vstřícnější
k ženám než k mužům, zvlášť k ženám mladým, krásným a chytrým. A
mladá, krásná a chytrá lady Shelleyová se stala jeho celoživotní přítelkyní.
„Je to zlé, neustále
bojovat,“ povzdechl si vévoda před ní.
„Když jsem vprostřed boje, zcela mě zaměstnává to, co se děje, a nejsem schopen
cokoli cítit. Ale potom je to hrůza. Není možné myslet na slávu. Cítím se bídně
dokonce i ve chvíli vítězství a vždycky říkám, že to nejsmutnější hned po bitvě
prohrané je bitva vyhraná. Nejen že člověk ztratil přátele, s nimiž dosud
žil, ale ještě byl nucen nechat za sebou raněné. Jistě, pak se snaží pro ně
udělat všechno, co může, ale jak málo to je. V takových chvílích je
veškerý cit otupen. Já se teď jen snažím obnovit své normální rozpoložení, ale
vroucně si přeji, abych už za žádných okolností nemusel znovu bojovat.“
A to se mu splnilo.
Bitva skončila, ale polemiky kolem ní neutichaly.
Kdo bitvu u Waterloo vyhrál? Zdá se to jako absurdní otázka,
avšak během dlouhých let, které od bitvy uplynuly, vyvolávala spoustu sporů a
nevraživosti a vyvolává je dodnes. Jednu teorii ale je možné zavrhnout. Victor
Hugo ve svém slavném románu Bídníci
psal o bitvě u Waterloo s velkou vášní, ale založil přitom různé mýty,
které ve Francii žijí svým životem dodnes. Hugo tvrdil, že „kyrysníci
rozvrátili a zničili sedm spojeneckých čtverhranů ze třinácti, zatloukli
šedesát děl a ukořistili šest zástav anglických regimentů, které pak kyrysníci
a gardoví myslivci složili k císařovým nohám.“ Nic z toho není
pravda. Francouzi nerozvrátili a nezničili ani jeden čtverhran, nezatloukli ani
jedno dělo a neukořistili ani jednu britskou zástavu. Dále Victor Hugo tvrdil,
že obránci Hougoumontu házeli živé zajatce do studny na dvoře:
„Studna byla hluboká,
proměnili ji v hrob. Vhodili do ní tři sta mrtvých. Snad příliš pospíchali.
Byli všichni mrtví? Pověst říká, že ne. V noci po bitvě se prý ze studny
ozývaly slabě volající hlasy.“
Studnu prozkoumali archeologové a neobjevili jedinou stopu
lidských pozůstatků. Pověst o živých, kteří pomalu umírali v její hloubce,
rozšířil sám Victor Hugo. „Mohl snad Napoleon bitvu vyhrát?“ ptá se Hugo.
„Tvrdíme, že ne. Co mu tedy stálo v cestě? Wellington?
Nebo snad Blücher? Nikoli. Byl to Bůh.“ Hugo tím zamlžuje identitu vítěze, což
ostatně bylo jeho cílem. Waterloo podle něho nebyla bitva, ale „změna tváře
světa“. Tyto legendy a spisovatelovo lyrické básnictví přenesly bitvu na mýtickou
pláň, na níž nebyli Francouzi poraženi zaslouženě a čestně, ale stali se oběťmi
jakéhosi vesmírného osudu.
Kníže Oranžský připsal hlavní zásluhu o vítězství sobě.
Takhle o tom psal svým rodičům: „Dnes jsme proti Napoleonovi svedli skvělý
boj... a byl to můj sbor, který především bitvu rozhodl a jemuž vděčíme za
vítězství.“ Spravedlivější by bylo konstatovat, že spojenci vděčí za vítězství
mnohem víc francouzskému voltižérovi, jemuž se podařilo vpálit Hubenému Billymu
do ramene kuli a vyřadit ho tak z velení.
S mnohem věrohodnějším tvrzením přišel reverend William
Leeke, když v roce 1866 publikoval knihu The History of Lord Seaton’s Regiment (The 52nd Light Infantry) at the
Battle of Waterloo (Příběh 52. regimentu lehké pěchoty lorda Seatona
v bitvě u Waterloo). „Začíná být čím dál víc jasné, že na lordu Seatonovi
a jeho dvaapadesátém regimentu lehké pěchoty byla učiněna velká
nespravedlnost,“ píše v předmluvě na začátku knihy. Baron Seaton, povýšený
do šlechtického stavu roku 1839 po úspěšném působení ve funkci viceguvernéra
britské kolonie Horní Kanada, byl sir John Colborne. Leeke si stěžuje, že
Colborneovi a jeho dvaapadesátému nebyla přiznána zásluha za porážku císařské
gardy. V reklamě ke knize, vytištěné tučným písmem na titulní straně, čteme:
„Autor žádá, aby byla
přiznána pocta lordu Seatonovi a jeho 52. regimentu za to, že zcela sami a bez
přispění 1st British Guards nebo
jakýchkoli jiných jednotek porazili tu část francouzské císařské gardy
v počtu kolem deseti tisíc mužů, která postupovala v posledním útoku
proti britskému postavení.“
Leeke dále tvrdí, že dvaapadesátý:
„... se vysunul o tři
až čtyři sta metrů před britskou linii, pak samostatně zaútočil a obrátil na
útěk obrovskou kolonu francouzské císařské gardy čítající kolem deseti tisíc
mužů, což, jak jsme viděli na vlastní oči, mělo za následek úprk celé
francouzské armády...“
Leeke byl zanícený křesťan vychovaný sektou Sabbath
Observance a záležitosti s dvaapadesátým se věnoval vášnivě po mnoho let,
podobně jako skandálu kolem toho, že protestantští důstojníci a vojáci britské
armády byli „nuceni“ účastnit se „modlářských ceremonií římskokatolické a
řeckokatolické církve“. Ve skutečnosti to byl nepodstatný, dočasný a zcela
neškodný následek účasti Britů v Krymské válce. V každém případě se
reverend Leeke dokázal ve svém psím obojku velmi rozpálit a jeho kniha o
regimentu lorda Seatona způsobila značný rozruch.
Je nepochybné, že sir John Colborne bojoval se svým
dvaapadesátým u Waterloo statečně a účinně. Z vlastní iniciativy vyšel se
svým regimentem z linie, zaútočil na 4. myslivecký císařské gardy a
spustil na něj devastující palbu. Otázkou je, zda tenhle poslední útok císařské
gardy vůbec došel na vrchol hřebene. Kapitán Patrick Campbell
z dvaapadesátého, který měl za sebou nejtěžší boje války na Pyrenejském
poloostrově, napsal, že francouzská garda „ve zmatku ustupovala“, když na ni
dvaapadesátý podnikl boční útok. Z toho vyplývá, že British Guards porážku nepřítele zahájili a útok dvaapadesátého ji
dokončil. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kapitán John Cross, další zkušený
důstojník dvaapadesátého, uvádí, že to byla palba Colborneova batalionu, co
francouzskou kolonu zastavilo. „V okamžiku, kdy Francouzi pocítili palbu skirmishers [dvaapadesátého], se
zastavili, zdáli se být v jistém zmatku a pak na dvaapadesátý zahájili
těžkou palbu.“ Cross tvrdí, že British
Guards „stáli a nestříleli“, z čehož by opět vyplývalo, že poslední
francouzský batalion nedošel na jeho dostřel. Jestliže tedy mají Cross a Leeke
pravdu, pak dvaapadesátý skutečně porazil císařskou gardu, ale Leeke se zcela
jistě mýlí, když říká, že dvaapadesátý obrátil gardu na útěk „zcela sám“,
protože už předtím British Guards,
podobně jako dál podél hřebene Holanďané a Britové, odrazili větší útok.
Je však možné, že Leeke o těch předchozích útocích vůbec
nevěděl. Všude se válel kouř a panoval hluk a zmatek a je tedy velmi
nepravděpodobné, že by si sedmnáctiletý mladík, který ve své první bitvě nesl
uprostřed linie dvaapadesátého jednu ze zástav regimentu, uvědomoval, co se
děje nahoře za levým křídlem batalionu nebo co se stalo dál na východ od něj.
Batalion stál ve dvou liniích po půlrotách vzdálených od sebe deset a Leeke se
téměř jistě nacházel v té zadní, kde byly zástavy vystaveny menšímu
nebezpečí. V tom případě měl rozhled omezený ještě víc. Stejně tak
dvaapadesátý nemohl porazil dvě kolony, jak Leeke tvrdí. Útočil na poslední
batalion gardy v době, kdy se už zbývající čtyři bataliony obrátily a
prchaly ze svahu dolů. A deset tisíc Francouzů? Není pochyb, že v hrůzách
boje, v němž tolik Colborneových mužů umíralo, se to tak mohlo zdát, ale
francouzská garda deset tisíc mužů zdaleka neměla.
Sám sir John Colborne ve svých vzpomínkách uznává součinnost
s British Guards a s generálním
útokem 3. britské brigády sira Frederika Adama a divize sira Henryho Clintona
na jeho křídle. Nic z toho by však nemělo snižovat zásluhu iniciativy a
úspěchu regimentu sira Johna Colbornea. To, co udělal, bylo skvělé a svrchovaně
statečné a Leeke a někteří další důstojníci dvaapadesátého cítili jako křivdu,
že vévoda ve své zprávě jejich regiment nevyzdvihl. Mají pravdu. Vévoda napsal,
že British Guards „šli příkladem,
kterého následovali všichni ostatní“, a to Leekea popudilo, neboť byl
přesvědčen, že jeho batalion si zaslouží stejné ocenění. A přeživší
z ostatních regimentů to mohli pociťovat také. Dvaadevadesátý Highland zastavil bodáky mnohem
početnější d’Erlonovu kolonu a obrátil ji na ústup. Sedmadvacátý Inniskilling zase držel nejzranitelnější
úsek v celé Wellingtonově linii a téměř do posledního muže tam vykrvácel.
Ti všichni přispěli podstatnou měrou k vítězství. Když se později vévody
ptali, čeho lituje nejvíc, odpověděl, že měl být v oceňování štědřejší. A
v tom spočívá podstata Leekeovy stížnosti. Cítil křivdu v tom, že vavříny
vítězství byly přisouzeny British Guards,
a napsal rozhořčenou knihu, v níž to uváděl na pravou míru – alespoň podle
svého mínění. Přesto je třeba konstatovat, že dvaapadesátý nezpůsobil zhroucení
Francouzů sám, stejně jako ho nezpůsobili samotní British Guards.
Nejostřejší spor kolem bitvy u Waterloo však probíhá mezi
stoupenci Gneisenaua a Wellingtona. Gneisenaův nesmiřitelný a nevybíravý postoj
k vévodovi se táhne až do současnosti a lze ho charakterizovat tak, že
vévoda nepřiznal Prusům jejich zásluhu a vítězství si přivlastnil. Existují
však také mnohem konkrétnější obvinění. Tvrdí se, že vévoda své spojence před
bitvou u Ligny a u Quatre Bras záměrně klamal, nesplnil svůj slib posílit
Blüchera a po skončení tažení po celý život využíval svého věhlasu a
proslulosti k tomu, aby potlačoval všechny názory, které prohlašují, že
osud bitvy u Waterloo zachránili Prusové.
To první obvinění je nejvážnější. Tvrdí, že Wellington měl
zprávy o soustředění Francouzů dávno před 15. červnem, tedy v předvečer
bitev u Ligny a u Quatre Bras, ale z vlastních nekalých důvodů předstíral až do
večera, že nic neví. Uvěřit tomu znamená uvěřit také, že pruský důstojník,
který zprávu o Napoleonově invazi Wellingtonovi přivezl, neřekl v Bruselu
o bezprostředně hrozícím útoku Francouzů nikomu jinému. Navíc je třeba se
zeptat, jaký prospěch by vévoda mohl mít z toho, že by tuhle informaci
před spojenci zatajil. Obvyklá odpověď zní, že by tím nechal Blüchera
vystaveného nepříteli a tím by získal čas na ústup. To však postrádá smysl.
Pokud by měl Wellington z konfrontace s Francouzi takový strach, proč
by ústup nezahájil okamžitě potom, co se o jejich vpádu do Belgie dozvěděl?
Ostatně co by vévoda Blücherovou porážkou získal? Když se ta otázka vysloví,
okamžitě z ní vyvstane její stupidnost. Vždyť celé tažení bylo míněno jako
spojenecké s vědomím, že ani Wellington, ani Blücher nejsou schopni
porazit Napoleona sami, a proto své síly musí spojit. Tím, že by Wellington
vystavil Blüchera porážce, by zároveň zajistil porážku vlastní armády. Nakonec
byl Blücher opravdu poražen, ale tažení s odřenou kůží přežil, protože to
nebyla všeho,
co víme o Wellingtonově osobnosti.
Opravdu tedy vévoda slíbil, že přijde
Blücherovi k Ligny na pomoc? Odpověď je jednoduchá: ano, slíbil. Ale jen
za předpokladu, že nebude sám čelit útoku. A on útoku čelit musel, takže neměl
možnost jít Prusům na pomoct. Slib, jakkoli s výhradou, učinil Wellington
při setkání s Blücherem u větrného mlýna v Brye. Pruské prameny,
které se tomto setkání věnují, se o vévodově výhradě nijak nezmiňují, ale von
Müffling ji zaznamenal. Generál von Dornberg, původem Prus, ale ve službách
britské armády, si vzpomněl na něco podobného. Podle něho Wellington řekl:
„Uvidím, čemu budu muset čelit já a kolik mé armády přijde. Podle toho budu
jednat.“ Přesto tři pruské zdroje tvrdí, že vévoda nejen slíbil přijít
Blücherovi na pomoc, ale dokonce mu udal přesný čas, kdy by podle jeho
předpokladu přijít mohl – jeden zdroj udává, že to mělo být ve dvě hodiny
odpoledne, druhý ve tři a třetí, jímž byl von Clausewitz, ve čtyři. Pikantní
je, že Clausewitz u té schůzky vůbec nebyl. Všechna tato tvrzení jsou
přinejmenším pochybná, což je dáno už tím, že se od sebe liší. V té době
se už Wellington na vlastní oči přesvědčil o přítomnosti Francouzů u Quatre
Bras a stěží mohl něco slibovat, když věděl, že to s největší
pravděpodobností nebude schopen splnit. Očekával boj u Quatre Bras a musel své
pruské spojence varovat, že se k němu schyluje. Gneisenau neustále
Wellingtona obviňoval z toho, k čemu došlo u Ligny, a vyjadřoval se o
tom jako o porážce, „kterou jsme utrpěli kvůli němu“. Jenže to vypovídá spíš o
Gneisenauově omezenosti než o Wellingtonově zradě.
Jedna z otázek, jež vyvstávají
v souvislosti se setkáním Wellingtona s Blücherem, je zda spolu oba
velitelé hovořili přímo nebo prostřednictvím tlumočníků. Blücher neuměl
anglicky a francouzsky hovořil jen velmi chabě. Při setkání po Waterloo řekl
Wellingtonovi „Quelle affaire!“ a
vévoda později zažertoval, že to byla zřejmě celá Blücherova francouzština.
Náčelník jeho štábu Gneisenau však uměl dobře anglicky i francouzsky. Existuje
tedy podezření, že u Brye vedl většinu hovoru Gneisenau. Víme jistě, že když
Wellington doporučil Prusům, aby svou armádu u Ligny umístili na odvrácený
svah, odpověděl mu Gneisenau, ne Blücher. A byla to odpověď hloupá: „Prusové
své nepřátele rádi vidí.“ Gneisenau nebyl hlupák, ale jeho slova jsou ve své
přezíravosti téměř drzá, což ukazuje, že ani v tuto chvíli se náčelník
Blücherova štábu nedokázal přenést přes averzi k Britům a nedůvěru k Wellingtonovi.
U větrného mlýna u Brye se mohla konat válečná porada, ale dochovaná svědectví
o ní naznačují, že se tam nevedla příliš vstřícná komunikace, neboť byla
poznamenaná podezíravostí a nepochopením. Zdá se však, že samotný Blücher vůči
svému „příteli“ Wellingtonovi ani po Ligny žádnou nevraživost nechoval, což by
jistě dal najevo, kdyby se cítil zrazen.
Ano, Gneisenaua je možné obvinit
přinejmenším z nevstřícnosti. Když 18. června poslal Prusy na pomoc
Wellingtonovi, udělal to tak, že jeho štábní práci nelze kvalifikovat jinak než
jako nedbalou, nebo dokonce organizovanou se záměrem, aby vznikaly problémy.
Jak jinak si zodpovědět některé otázky? Například proč nejdřív poslal
k Waterloo IV. Bülowův sbor, který se od bojiště nacházel nejdál? Nebo proč
organizoval přesuny tak, aby se dva sbory dostaly do konfliktu na křižovatce
cest? Byl snad natolik přesvědčen o Wellingtonově porážce, že pruský postup
schválně zpožďoval? Jistě, vše se s velkou pravděpodobností zařizovalo
v zoufalém spěchu a existoval dobrý důvod poslat jako první Bülowovův
sbor, protože ten byl ušetřen krveprolití u Ligny. A stejně tak nikdo nemohl
předpokládat, že nějaký nedbalý pekař zapálí svůj dům. Ale pokud by měl být
velký úspěch spojenců neblaze poznamenán obviňováním, pak je třeba poznamenat,
že všechna ta osočení nemusejí vycházet jen z jedné strany.
A skutečně je pravda, že Wellington pruský
příspěvek k vítězství znevažoval? Existují důkazy, že ano, ale až dlouho
po skončení bitvy. Ve své zprávě bezprostředně po bitvě pomoc Prusů velmi
oceňuje:
„Nebyl
bych spravedlivý ke svému cítění ani k maršálu Blücherovi a pruské armádě,
kdybych nepřipsal úspěšný výsledek toho těžkého dne upřímné a včasné pomoci,
které se nám od nich dostalo. Útok generála Bülowa proti nepřátelskému křídlu
byl veden s nejvyšší rozhodností, a i kdybych se nenacházel
v situaci, v níž jsem musel já sám podniknout útok, jenž vedl
k závěrečnému výsledku, přinutil by nepřítele stáhnout své síly, pokud by
jeho útoky neuspěly, nebo by mu zabránil využít jich, kdyby nedejbože uspěly.“
To se zdá dostatečně jasné. Wellington říká,
že pruská intervence byla vedena „s nejvyšší rozhodností“. Gneisenauovi
stoupenci si stěžují, že Wellington stále přisuzuje vítězství vlastnímu útoku,
ale jsou to stížnosti oprávněné? Bezprostřední příčinou kolapsu francouzské
armády byla porážka císařské gardy, a tu porazily Wellingtonovy síly. Vévoda se
však nepokoušel popřít, že útok gardy by byl mnohem těžší, kdyby Prusové
neodčerpali Napoleonovy zálohy k obraně Plancenoitu. Zkrátka bylo to
vítězství spojenců.
Přesto bylo zřejmé, že jak roky plynuly,
snažil se vévoda získat na úspěchu spojenců lví podíl. Bitva u Waterloo a
vítězství nad samotným Napoleonem představovaly vrchol jeho kariéry vojevůdce a
s tím souviselo jeho neotřesitelné postavení největšího britského hrdiny.
Wellington se nechtěl k Waterloo vyjadřovat a odmítal všechny žádosti
publicistů, které nesnášel. Říkal, že je nemožné vyprávět příběh o bitvě.
Dokonce odmítl spolupráci na tom, s čím přišel v roce 1830 důstojník
britské armády a vojenský historik William Siborne. Sibornea napadlo vytvořit
obrovský model bitvy v měřítku jedna stopa ku jedné míli. Model byl
skutečně postaven a dnes je uložen v Národním vojenském muzeu
v Chelsea. Je to obrovské a působivé dílo s téměř sedmdesáti tisíci
malými vojáčky, které zachycuje tři armády v rozhodujícím okamžiku, za
nějž Siborne samozřejmě považoval porážku císařské gardy. Siborne strávil u
Waterloo měsíc, aby se seznámil s topografii bojiště a s pomocí armády
napsal téměř všem žijícím důstojníkům žádost, aby mu poskytli své vzpomínky.
Odpovědi, které od nich dostal, tvoří jedinečný archiv výpovědí očitých svědků
této dějinné události.
Vévoda však k tomu odmítl přispět,
dokonce se zdá, že se k Siborneově práci stavěl odmítavě. V březnu roku
1837 Siborneovi odpověděl lord Fitzroy Somerset, někdejší Wellingtonův vojenský
tajemník (později povýšený do šlechtického stavu jako baron Raglan a známý jako
velitel britského vojska v Krymské válce), tedy muž, který měl
k Wellingtonovi blízko. Somerset napsal Siborneovi vcelku přátelsky, ale
poznamenal:
„Stále
si myslím, že postavení, které jste přisoudil pruským jednotkám, není přesné,
pokud se týče okamžiku, který jste chtěl znázornit. Ti, kteří si dají práci,
z toho mohou vyvodit závěr, že k vítězství v bitvě nevedla ani tak
chrabrost britských vojáků a skvělá taktika velitele anglické armády jako spíš
útok Prusů na francouzské křídlo.“
Siborne se nabídl, že provede změny, ale
vláda už jeho dílo prodala a na jakékoliv úpravy bylo pozdě. A tak model, který
můžeme vidět dnes, je ten, vůči němuž měl Fitzroy Somerset námitky. Nutno
dodat, že je zřejmě přesný. A zřejmě je také pravda, že jak vévoda stárl, měl
snahu příspěvek Prusů k vítězství zlehčovat. Byla to ješitnost a vévoda
byl ješitný, i když je mu třeba přiznat, že měl být na co. Když se roku 1821
dozvěděl o Napoleonově smrti, poznamenal před Harriet Arbuthnotovou, patrně
nejbližší z jeho mnoha přítelkyň: „Myslím, že dnes se už mohu prohlásit za
nejúspěšnějšího žijícího vojevůdce!“ Nepochybně na to byl hrdý a hleděl
podezíravě na všechno, co by mohlo zář jeho pověsti jakkoli zamlžit.
Vítězství v bitvě u Waterloo bylo dílem
spojenců. Tak se připravovalo a tak k němu také došlo. Wellington by nikdy
nezaujal postavení u Mont-Saint-Jean, kdyby si byť jen na okamžik připustil, že
by ho Prusové mohli nechat na holičkách. Na druhou stranu Blücher by se asi
těžko přiměl ke svému strastiplnému pochodu, pokud by si myslel, že se
Wellington sebere a uteče. Je pravda, že Prusové přišli později, než Wellington
doufal, ale zřejmě právě to paradoxně přispělo k úspěchu. Kdyby Blücherovy
jednotky dorazily na bojiště o dvě nebo o tři hodiny dřív, mohl Napoleon svou
armádu stáhnout a ustoupit. Ale v době, kdy Prusové vstoupili na scénu,
byla francouzská armáda téměř celá zapojená do boje a stáhnout ji bylo téměř
nemožné. Císař tak nebyl pouze poražen, ale rozdrcen a obrácen na bezhlavý
útěk.
Lady Shelleyová se jednou Wellingtona
zeptala, jestli je pravda, že ho Napoleon u Quatre Bras překvapil. Měla na
mysli večer na plese vévodkyně z Richmondu, kde vévoda prohlásil, že ho
císař převezl. Vévoda jí v dopise datovaném v březnu 1820 odpověděl:
„Pokud jde o obvinění, že mě překvapil... Připusťme, že ano. Ale vyhrál jsem
bitvu a co byste ještě ode mě chtěla víc, i kdybych se nenechal překvapit?“
A to je vévodova odpověď všem jeho kritikům:
„Vyhrál jsem bitvu a co byste ode mě ještě chtěli víc, i kdybych se nenechal
překvapit?“
Mnohem snazší otázka než ta „kdo
v bitvě vyhrál“ je, „kdo v ní prohrál“. A odpověď je jen jedna:
Napoleon. Wellington i Blücher byli pravými vůdci své armády. Vojáci je viděli
a jejich přítomnost pro ně byla povzbuzením, zatímco Napoleon přenechal přímé
velení maršálu Neyovi, který, jakkoli byl statečnější než většina jeho mužů,
udělal sotva víc než to, že své vojáky bezhlavě hnal proti nejobratnějšímu
obrannému generálovi té doby. Francouzi měli dost času a dost vojska na to, aby
Wellingtonovu linii prorazili, ale nepodařilo se jim to zčásti proto, že ji
vévoda bránil tak chytře, a zčásti, protože nepřítel nedokázal koordinovat
součinnost všech svých zbraní. Napoleon zpozdil začátek bitvy v den, kdy
se Wellington modlil o čas. Francouzi promrhali spoustu sil na útok na
Hougoumont. Ney nechal svou kavalerii vyčerpat v marných útocích, které
trvaly skoro celé odpoledne. A proč Napoleon svěřil vedení bitvy Neyovi, to je
záhada. Ney byl jistě velmi statečný, ale císař musel vědět, jaký je vůdce,
když o něm prohlásil, „že je příliš hloupý a nikdy se k žádného úspěchu
nedopracuje“. Proč se tedy rozhodl spolehnout na něj? A když Francouzi dosáhli
svého jediného velkého úspěchu v podobě dobytí La Haye Sainte, což jim
umožnilo obsadit přední svah Wellingtonova hřebene, císař odmítl posílit střed
a tím dopřál vévodovi čas, aby tam přisunul vlastní posily. A konečně když
Napoleon poslal do útoku svou císařskou gardu, odhodlal se k tomu příliš pozdě
a garda nebyla v plné síle, protože v tu dobu už Prusové útočili na
pravé křídlo Francouzů a ohrožovali jejich týl.
Jako už tolikrát měl vévoda pravdu: je
nemožné vyprávět příběh o bitvě, protože ho tvoří příliš mnoho příběhů
spletených dohromady a nikdo z něj neumí oddělit jednotlivá vlákna. Pro
většinu vojáků pak všechno splývalo v jednu velkou šmouhu, den hrůzy,
v němž viděli sotva víc než kouř kolem sebe. Některé bataliony jen tušily,
kde je nepřítel, podle záblesků výstřelů v onom kouři, a tak stříleli na
ně. Později se chaosu, který přežili, snažili dát smysl, a tak dostávaly podobu
jejich individuální příběhy, jako třeba příběh Johna Shawa, desátníka jezdectva
2. Life Guards, vysokého a ohromně
silného muže, bývalého boxera. Říká se, že se svým regimentem útočil opilý, ale
přesto zabil sedm kyrysníků, a když ho naposledy viděli, odhodil zlomený palaš
a tloukl nepřátele přilbou. Pak padl. Nebo další příběh, jehož neslavným
hrdinou je John Dawson, druhý hrabě z Portarlingtonu, který zmizel
v noci před bitvou, zřejmě na tajnou schůzku s jednou ženou
v Bruselu. To způsobilo, že zmeškal začátek boje, a protože byl velící
důstojník 23. regimentu dragounů, naprosto se tím znemožnil. Ve snaze svou
hanbu odčinit se připojil k 18. regimentu husarů a na konci bitvy útočil
s ním. Přesto byl nakonec nucen se své důstojnické hodnosti vzdát. „Upadl
v zapomnění a zemřel v obskurním londýnském slumu,“ říká soupis
přeživších bitvy u Waterloo. A pak je tu úsměvný příběh ženy farmáře
v Mont-Saint-Jean. Protože znala kořistnické zvyky vojáků, schovala
všechnu drůbež na půdu a strávila bitvu tak, že tam seděla mezi slepicemi a
kachnami a hlídala je. Mladý Prus zase napsal po bitvě rodičům a žádal je, aby
řekli sestře, že se nepodělal. A poručík Charles Smith z 95. střeleckého
regimentu dostal smutný úkol pohřbít padlé zelenokabátníky, a když jeho
pracovní četa probírala hromadu mrtvol, našli v ní i tělo důstojníka
francouzské kavalerie „nezvykle křehké konstituce i zjevu“. Byla to mladá žena
v uniformě. Nikdy se už nedozvíme, jak se ta žena jmenovala. Víme jen, se
Charlesi Smithovi zdála hezká. Že by se nedokázala odloučit od svého milence?
Tolik příběhů a tak málo se šťastným koncem!
V den před Waterloo napsal velitel 40. somersetského batalionu
třiačtyřicetiletý irský major Arthur Heyland své ženě. Jeho dopis byl jedním
z mnoha, které vojáci píší před bojem – poslední kontakt s blízkými
pro případ smrti. V předvečer bitvy u Waterloo takové dopisy psali
Francouzi, Holanďané, Prusové, Hannoveřané, Skotové, Irové, Walesané i
Angličané.
„Moje
drahá Mary,“ psal Heyland, „nechť tě
utěšuje myšlenka na to, že nejšťastnější dny svého života jsem prožil
s Tebou a s Tvou láskou a že umřu s vroucnou nadějí na to, že se naše
duše po smrti setkají a už je nikdy nic nerozdělí. Jaké drahé děti Ti, moje
Mary, zanechávám. Má Marianno, nejněžnější děvčátko, ať Ti Bůh žehná. A má Anne
a můj Johne, ať vás nebesa chrání... Má milovaná Mary, musím Ti znovu říct,
s jakým klidem zemřu, bude-li mým osudem v boji padnout. Nemůžeme
zemřít společně, má lásko, a tak jeden nebo druhý musí nést tíži ztráty toho,
co jsme milovali nade vše. Nechť Tě mé děti utěšují, má lásko, má drahá Mary.“
Major Arthur Heyland byl mezi tisíci
dalších, které v bitvě u Waterloo zastihla smrt.
Žádné komentáře:
Okomentovat