 |
| Nejsou slavnější ilustrace Dumasova vrcholného díla než ty od Maurice Leloira |
T Ř I M U Š K E T Ý Ř I
(Les trois mousquetaires)
Za rok 1844 stihl Dumas napsat devět románů, dva historické
spisy, pojednání o dramatickém umění a jednu divadelní hru. Mezi oněmi romány
byly i dva nejslavnější: "Hrabě Monte-Cristo" a "Tři mušketýři".
Je dost známo, jak se při psaní
d´Artagnanových dobrodružství Velký vypravěč bavil. Úspěch románu byl okamžitý,
o mušketýrské čtveřici četli s nadšením lidé prostí i mocní, z těch druhých
třeba kníže Metternich.
Sláva "Tří mušketýrů" možná tkvěla i v tom, že Dumas
do vyprávění vložil sám sebe. D´Artagnan představoval jeho obratnost,
fanfarónství, mládí i těžký vzestup venkovana, který se rozhodl v Paříži udělat
kariéru. V Athosovi se promítl kus aristokratických tužeb a snů spisovatelského
vnuka markýze Davy de la Pailleterie. Aramise stvořila Dumasova záliba v
záhadách a tajných spolcích. A konečně silácký, obrovitý, gurmánský,
dobrosrdečný i statečný Porthos, to byl kus Dumasova zjevu.
Tehdy už renomovaný autor nechal zcela stranou období vlády
Jindřicha IV. a s obrovským zaujetím se dal do líčení postav i událostí z
doby jeho syna Ludvíka XIII. Látku k mušketýrským dobrodružstvím dodal
nejspíše profesor Maquet a téměř všechny události i postavy měly historické své
vzory.
Dumas pokládal "Paměti d´Artagnanovy", o nichž se
zmínil v úvodu, za spíše fiktivní a znal pravděpodobně jen jejich část.
"Paměti hraběte de La Fére", které v úvodu rovněž cituje, už byly
jeho výmyslem. Odvedl mistrovské dílo. Příběh o přátelství, které přes všechna
protivenství vydrželo do posledního dechu, jej zařadil mezi Nesmrtelné.
D´ARTAGNAN POPRVÉ
Mládí mušketýrského kapitána
"Obličej podlouhlý, snědý; lícní kosti vysedlé, znak lstivosti;
nadměrně vyvinuté čelistní svaly, neklamný znak, podle něhož poznáte Gaskoňce...široce
rozevřené a chytré oči; nos zahnutý, ale jemně modelovaný. Řekl bys, že je
trochu velký na jinocha, trochu malý na dospělého...Ale měl dlouhý meč, který
visel na koženém opasku a tloukl ho do lýtek, když jel pěšky. a seděl-li na
koni, bil do jeho rozježené srsti..."
Takto představuje Dumas hned ve třetím odstavci d'Artagnana na
začátku jeho románových dobrodružství. Žil však i skutečný d'Artagnan, po němž
zůstaly archivní doklady a Paměti. Nenapsal je ovšem sám a neměl o nich ani
potuchy. Vznikly totiž až po jeho smrti. Byly dílem spisovatele a pamfletisty
Gatiena Courtilze de Sandras.
Pan de Sandras, bývalý kapitán pluku de Champagne, by se
nejspíš nedostal ani do nejobsáhlejších pojednání o francouzské literatuře. Svá
díla vydával většinou v Holandsku či Německu a dost v nich pomlouval
francouzský královský dvůr, o němž měl kupodivu velice solidní informace. Za
odměnu mu bylo z rozkazu Ludvíka XIV. poskytnuto v dubnu 1693 státní
zaopatření v Bastille. Nepříjemných šest let vězení v pověstné pařížské
pevnosti si krátil všemožně, zčásti i psaním, kterým si možná chtěl u dvora
vylepšit reputaci.
Pouhý rok po propuštění z Bastilly pan de Sandras vydal u
Elzevirů v Holandsku a v Kolíně nad Rýnem francouzsky psané dílo vězeňských dnů
a nocí. Celý barokně rozevlátý titul zněl:" Paměti hraběte d´Artagnana,
kapitán-lieutnanta první setniny královských mušketýrů, obsahující množství
podrobností o tajných věcech, jež se udály za vlády Ludvíka Velikého".
Historikové se shodují, že jde o dílo apokryfní, rozcházejí se
však v mínění, do jaké míry si kapitán Courtilz vymýšlel. Dostupné prameny
naznačují, že o mnoha věcech věděl až podivuhodně dobře. Ti, kteří
autentičností "Pamětí hraběte d´Artagnana" opovrhují, zapomínají na
nepříliš známou souvislost.
V době, kdy Gatien Courtilz nahlížel na svět z jedné z
vězeňských věží, byl guvernérem Bastilly pan Benjamin d´Auvergne de Saint-Mars.
Tento muž, s nímž se podrobně setkáme v příběhu o Železné masce, sloužil v
řadách Královských mušketýrů právě pod d´Artagnanovým velením, ba co víc, byl
do roku 1664 jeho nejbližším podřízeným. On i de Sandras byli vojáci a režim
Bastilly nebránil, aby si žalářník s vězněm nekrátili dlouhé chvíle povídáním.
O čem nejspíše mohli tito dva muži hovořit ?
Když u Elzevirů Paměti vyšly, byl d'Artagnan už čtvrt století
po smrti. Pak jeho jméno zvolna zapadalo prachem zapomnění. Teprve Dumasův
román, napsaný na podkladě spisu Sandrasova, postavil statečnému veliteli
mušketýrů nesmrtelný pomník.
"Pane," promluvil
kardinál, "jste z béarnských d´Artagnanů?"
"Ano, monsignore,"
odvětil muž.
"V Tarbes a okolí je několik větví d´Artagnanů,"
pravil kardinál; z které větve pocházíte?"
"Jsem synem toho, který bojoval v náboženských válkách po
boku velikého krále Jindřicha, otce Jeho nejmilostivějšího Veličenstva."
Takto zvídavý je Dumasův Richelieu v kapitole Hrozivé zjevení.
Bohužel, i kardinál se poněkud mýlil, původ d'Artagnanů musíme hledat u u
Tarbes, ale u města Auch v podhůří Pyrenejí.
Auch leží šedesát kilometrů na západ od Toulouse a osmdesát
kilometrů na sever od zázračných Lurd. Náměstí s katedrálou Sainte-Marie
spojuje s nábřežím říčky Gers stromy lemované Monumentální schodiště, jehož
třetí podestě dominuje socha šlechtice v oděvu z doby Ludvíka XIII. S
pravicí založenou v bok a levicí na rukojeti kordu tu na nekorunované centrum
historického Gaskoňska shlíží od roku 1931 sochařem Micheletem ztvárněný
nejznámější rodák zdejšího kraje, Charles de Batz de Castelmore, řečený
d´Artagnan.
Na návrší severozápadně od Auch se na návrší dodnes tyčí
D´Artagnanův rodný hrad Castelmore, kamenné šlechtické sídlo s kaplí a věžemi.
Gaskoňsko, připojené k Francii až roku 1591 Jindřichem IV., oplývalo na
přelomu 16. a 17. století drobnou šlechtou, mající spoustu statečnosti, hrdosti
, potomků i šlechtických přídomků. Gaskoňské šlechtě však chyběly prostředky a
majetky. I Castelmore bylo spíš chudou a prostou tvrzí, jejíž vzhled vylepšili
až d´Artagnanovi dědici.
Tato tvrz a několik bližších či vzdálenějších vsí patřilo na
začátku 17. století panu Bernardu de Batz de Castelmore de La Plague, který byl
pravděpodobně potomkem obchodníků se suknem z nedalekého Lupiacu. V roce 1608
se tento muž, jehož šlechtictví poněkud budilo rozpaky, oženil s dámou z rodu
mnohem staršího.
Francoise de Montesquiou, dcera
pana d´Artagnana, pocházela z nedalekého panství a do manželství přinesla kromě
urozenosti i věno ve výši pět tisíc livrů. Panu Bernardovi prý dala osm dětí, z
toho pět synů. Charles, budoucí Dumasův hrdina, se narodil jako čtvrtý.
Nepříliš bohatý rytíř s kupou potomků měl na rozdávání jen
jedinou věc, tituly svých statečků. Se souhlasem příbuzných z matčiny strany a
později i s nejmilostivějším svolením Ludvíka XIII. se do Charlesova
užívání dostal i predikát d´Artagnan. Rok narození budoucího mušketýrského
kapitána není znám, farní záznamy z oné doby vzaly za své v četných zmatcích a
válečných konfliktech. Obvykle jsou uváděna léta 1610 až 1620, pravděpodobnější
je horní hranice uvedeného rozmezí.
D´Artagnanovo dětství nemohlo být jiné než životní styl celé
rodiny. Hry se sousedními dětmi a sourozenci, jízda na koni, šerm, lov kanců a
vlků představovaly největší zábavu. Mladší syn chudého šlechtice nemohl
spoléhat na dědictví hmotných statků a to jediné, co slibovalo obživu
přiměřenou společenskému stavu, mohla být vojenská kariéra či při notné dávce
štěstí úřad u dvora.
Příkladů znalo Gaskoňsko bezpočet, d´Artagnan měl jeden ve
vzdálenějším příbuzenstvu. Švagr strýce z matčiny strany dosáhl hodnosti
maršála Francie. Jiný Charlesův krajan se tehdy stal vzorem pro všechny chudé
šlechtické synky, jimž nechyběla odvaha a sebevědomí. Jean du Peyer, hrabě de
Troisville (jemuž se říkalo spíše Tréville) před pár lety vyrazil do Paříže,
roku 1622 vstoupil do Francouzských gard, statečně se bil pod hradbami La
Rochelle ve vojsku Ludvíka XIII. a kardinála de Richelieu, v roce 1634 byl
jmenován velitele Královských mušketýrů a o dva roky později francouzským
maršálem.
"Milý synu," pravil tenkrát gaskoňský šlechtic..."tento kůň se narodil v domě tvého otce,
už je tomu bezmála třináct let...nech ho klidně a čestně umřít
stářím...zachovej důstojnost svého šlechtického jména... Nestrp nic od nikoho
než od pana kardinála a od krále...neuhýbej dobrodružstvím...A měj na mysli, že
drobný šlechtic jako ty prorazí jen svou kuráží...Bij se tím více, že souboje
jsou zakázány... Já sám ti, milý synu, nemohu dát víc než patnáct tolarů, svého
koně a rady, které jsi právě slyšel...", říká
v první kapitole otec synovi.
I skutečný d´Artagnan, stejně jako románový, vyrazil do
hlavního města království obtěžkán pouze třemi dary pana d´Artagnana otce:
kordem, doporučujícím dopisem pro hraběte de Troisville a dobrými radami.
Začátek "Pamětí" sepsaných de Sandrasem možná toto období nelíčí
podle pravdy, přesto by mohl být klasickým příkladem osudů mnoha současníků
mladého Charlese de Batz.
"Byl jsem vychován velmi prostě" říká d´Artagnan
Sandrasovým perem," neboť můj otec i matka nebyli bohatí, a já od patnácti
let nemyslel než na to, jak jít hledat štěstí. Všichni druhorozenci z Béarnu,
kraje mého původu, tak činili, neboť tento lid je od přírody bojovný a chudý a
země mu zdaleka nedává všechny slasti žití. Třetí důvod mě, stejně jako mé
přátele, poháněl opustit rodný krb. Byl jím příklad chudého šlechtice ze
sousedství, který před několika lety vyrazil s uzlíkem na zádech jako jediným
zavazadlem. U dvora udělal velké štěstí...král mu dal kumpanii
mušketýrů...Rodiče mi mohli dát jen herku v ceně dvaceti franků a deset écu
(což byly stříbrné pětifranky-pozn.aut.) do kapsy na cestovní výdaje. Nebylo to
mnoho, na oplátku mě však zahrnuli množstvím dobrých rad..."
Cesta z Gaskoňska, jakkoliv dlouhá, probíhala dobře až k údolí
Loiry. V de Courtilzově vyprávění se tady d´ Artagnan obořil v městečku
Saint-Dié na šlechtice, který se posmíval jeho koníku. Šlechtic se jmenoval se
de Rosnay a v Dumasově románu se z něj stal hrabě de Rochefort. Budeme-li chtít
být přesnější, vznikl románový Rochefort kombinací pana de Rosnay a skutečného
pana de Rochefort, který opravdu patřil mezi mezi důvěrníky kardinála de
Richelieu.
Teď neznámý poznal, že jde do tuhého, tasil meč, pozdravil
protivníka a postavil se vážně do střehu. Ale v témže okamžiku se vyřítili na
d´Artagnana dva, co přihlíželi nejblíž, a spolu s hostinským ho začali mlátit
klacky, lopatami a kleštěmi. Byl to náhlý a tak naprostý obrat, že jinoch se
otočil, aby čelil tomu krupobití ran, a d´Artagnanův sok, vida to, s bohorovným
klidem zase zastrčil meč do pochvy...
Takto probíhala románová bitka v Meungu. Výsledek střetu v Pamětech byl stejný jako závěr
legendárního prvního d´Artagnanovo prvního setkání s Rochefortem. D´Artagnana
zbili Rosnayovi sluhové a když se mladý rytíř po výprasku vzbudil v místní
šatlavě bez peněz, doporučujícího dopisu i koně, mohl mluvit o štěstí, že
narazil na dobrou duši, která s Rosnayem měla nevyřízené účty.
Pan de Montigré půjčil Charlesu de Batz dvě stovky franků,
zaplatil mu dostavník z Orléansu do Paříže a tak se prchlivý Gaskoněc mohl
představit v Trévillově paláci u Lucemburských zahrad sice bez doporučujícího
listu, zato však v oděvu slušnějším než byl ten, v němž opouštěl otcovskou
tvrz.
Ani další Sandrasovo líčení se od Dumasova příliš neliší. V
Trévillově paláci, který byl i mušketýrskými kasárnami, se d´Artagnan setkal s
trojicí podivných jmen, s pány Athosem, Porthosem a Aramisem. Slovo dalo slovo,
stačilo pár Porthosových vět o tom, že mušketýr musí být statečný, d´Artagnan
si je vyložil jako pochyby o své odvaze a prostřední z trojice mušketýrů
vzápětí domluvil souboj čtyř proti čtyřem s Claudem, hrabětem de Jussac z gardy
kardinála de Richelieu.
Na oblíbeném soubojovém místě u
Pré-aux-Clercs tedy proti sobě stanuli na jedné straně známá dumasovská
čtveřice, na straně druhé opět čtyři muži, na jejichž jménech Velký vypravěč
mnoho neměnil. Připomeňme pro ty, kteří už četbu zapomněli, jména, která dal
protivníkům mušketýrů Dumas:
Mušketýři vzdali Bicaratovi zbraní
čest....Pak spolu s Bicaratem, který jediný zůstal nezraněn, odnesli ke
klášterním vratům Jussaka, Cahusaka a toho z Aramisových soků, který byl toliko
raněn...
Sandras říká: kromě pana de Jussac tasili zbraně pan Jacques
de Biscarat, pan de Cahussac a kapitán navarrského pluku de Bernajoux. Záminku
k souboji poskytlo nedávné Athosovo tvrzení, že mušketýři vždy nad kardinálovou
gardou zvítězí. Výsledek to potvrdil, mušketýři vyhráli a pan de Bernajoux si
šest týdnů poležel. K vážnějším zraněním či zabití nedošlo. Mimochodem,
Bernajouxovo jméno použil Velký vypravěč hned v líčení souboje následujícího:
D´Artagnan hned využil okamžiku, kdy se Bernajouxův meč
sesmekl s jeho, učinil výpad a bodl soupeře do ramene. Nyní udělal d´Artagnan
sám rychlý úkrok a zvedl meč. Ale Bernajoux zvolal, že to nic není, a slepě
vyrazil proti němu, takže se sám nabodl. Neklesl však ani se nevzdal, jen se
pokoušel uniknout směrem k paláci pana de La Trémouille...
Nikdo asi nezjistí, do jaké míry Sandras v prvních kapitolách
"Pamětí" fabuloval. Pravdou však je, že Athose, Porthose a Aramise si
nevymyslel ani on. To svědčí o velmi dobré informovanosti jinak zpochybňovaných
memoárů.
V roce 1640, což koresponduje s předpokládaným d´Artagnanovým
příchodem do Paříže, se stal mušketýrem královské gardy Armand či Arnaud de
Sillégues, pán na statcích Athos a Autevielle. Všechna tato místa lze dodnes
najít na mapách i ve skutečnosti v údolí pyrenejské bystřiny Oloron, tekoucí od
hor nad stejnojmenným městem. O panu de Sillégues d´Athos se bezpečně z
historických pramenů kromě služby v mušketýrském kabátci ví, že vydechl
naposledy ve farnosti Saint-Sulpice v Paříži dne 21. prosince 1643. Byl
pravděpodobně zabit v souboji, neboť ohledací protokol nese poznámku, že jeho
tělo bylo nalezeno u již zmíněného soubojového místa Pré-aux-Clercs. Toto
konstatování o rychlé smrti mušketýra Athose budí trochu lítosti, postava
hraběte de La Fére patří v Dumasově díle k nejkrásnějším.
 |
| Leloirova ilustrace prvního d´Artagnanova souboje |
I druhý z mušketýrů žil. Jeho skutečné jméno zněla Isaac de
Portau, narodil se v gaskoňském Pau, k mušketýrům byl přijat roku 1642 a
předtím pár let sloužil ve Francouzské gardě. Z mušketýrského čtyřlístku se o
něm ví nejméně, předpokládá se, že Athose o mnoho nepřežil a že on i Athos
(jakož i Aramis) byli bratranci.
Jediný Aramis mohl d´Artagnanovu kariéru sledovat déle. Jeho
pravé jméno znělo Henri d´Aramitz. Z panství, jehož jméno nosil, dnes zbylo jen
malinkaté opatství v údolí potoka Vert jižně od Oloronu, tedy velice blízko do
rodiště Athosova i Porthosova. Pan d´Aramitz se stal mušketýrem rovněž roku
1640, ve službě strávil patnáct let a byl tudíž i d´Artagnanovým podřízeným,
oženil se s prý velice hezkou Jeanne de Béarn-Bonnasse, stal se otcem syna a
dvou dcer a bylo mu dáno dožít se úctyhodného věku. Bohužel abbém natož
generálem jezuitů či vévodou se nestal.
Kdo to vlastně byli, ti mušketýři ? Jejich proslulost si
vyžaduje menší odbočku od vlastního d´ Artagnanova příběhu. U jejich zrodu stál
Ludvík XIII., velký znalec a milovník střelných zbraní. Pochopil, že nová
střelná zbraň, mušketa, má mnohem větší dostřel i účinnost než starší arkebuza.
Muškety se zaváděly v armádě a dostala je i speciální jednotka, zřízená v roce
1622 z přímého králova rozkazu v síle jedné kumpanie, tedy českou terminologií
postaru setnině, nověji roty.
Nebyli to obyčejní mušketýři, pěchota vybavená zbraní, od níž
dostali jméno vojáci všech armád oné doby. Byli to Královští mušketýři, oddíl,
jehož velitele v hodnosti kapitána představoval sám panovník a výkonným
velitelem byl kapitánporučík. Ke kumpanii o síle stovky mužů patřil dále
podporučík, kadet, starší četař a dva poddůstojníci či brigadýři.
Královští mušketýři tvořili součást Domu králova, králových
bezprostředních gard, jejich povinností bylo sloužit na koni i pěšmo,
doprovázet panovníka na vyjížďkách, cestách i polních taženích, v míru i válce,
vždy v terénu v jeho těsné blízkosti. Jen zřídka služebně vstupovali do
králových pokojů, které střežila Královská garda. Proto také Královští
mušketýři měly ony známé vysoké škorně a gardisté do komnat vhodnější střevíce.
Služba v řadách mušketýrů byla náročná i finančně. Téměř
jediné, co mušketýr dostal zdarma, byl onen pověstný blankytný pláštík, kryjící
ve čtyřech dílech horní část těla, bíle lemovaný a s vyšitým křížem. Zbytek
výstroje i výzbroje si musel mušketýr obstarat sám, v praxi v mnohém musel
vypomáhat ze svých prostředků velitel-kapitánporučík.
O něco později vytvořil Ludvík XIII. druhou setninu
mušketýrů pro kardinála de Richelieu. Královské setnině v té době velel pan de
Troisville, kardinálské pan de Cavoy. Kardinálovi mušketýři se lišili pláštíky
červenými. Rivalství mezi oběma kumpaniemi si Dumas nijak nevymyslel. Přes
jinak velikou shodu mezi králem a kardinálem šlo o řevnivost armádně
stavovskou, v níž se královští považovali za cosi víc. Pouze na sklonku
Ludvíkova a kardinálova života, po prozrazení a krutém potrestání spiknutí
vévody de Cinq-Mars ( k němuž se dostaneme v životním příběhu krále a kardinála),
se část Královských mušketýrů netajila sympatiemi k popraveným a prohlašovala,
že navzdory Ludvíku XIII. jsou ochotni kardinála de Richelieu zabít. Což
byla aféra, do níž se zapletl i pan de Tréville.
Královské mušketýry rozpustil roku 1646 kardinál Mazarin, o
důvodech ještě bude řeč. Teprve roku 1657 tento první ministr královny Anny
Rakouské kumpanii obnovil . Tentokrát její síla činila 150 mužů v čele s
kapitánporučíkem, poručíkem, podporučíkem. kornetem, dvěma poddůstojníky a
dvěma staršími četaři. Kapitánem byl opět sám král, v tomto případě mladý a
dosud samostatně nevládnoucí Ludvík XIV.
V roce 1663 začala pěší službu u krále druhá setnina
mušketýrů, navazující na bývalé mušketýry kardinálské. Mělo to logiku, po
Mazarinově smrti kardinálská garda ztratila smysl. Tato druhá kumpanie bylo o
rok později reorganizována, pravděpodobně v důsledku bojových ztrát v
Lotrinsku. Od těchto let čítali Královští mušketýři 250 až 300 osob mužstva a
44 důstojníků, poddůstojníků a hodnostářů.
První kumpanii, té kdysi Trévillově, se říkalo Velcí
mušketýři, což připomínalo jejich obdivuhodnou bojovou slávu. Podle jednotné
barvy koní však byli také zváni Šedými mušketýry.
Druhá kumpanie se označovala jako Červený dům králův (dle
rudého praporu ) či Černí mušketýři (dle barvy koní). Rivalita mezi oběma
kumpaniemi vládla i nadále, Šedí se považovali za starší, slavnější, lepší a
vznešenější. Mušketýři se rekrutovali především z lidí urozených a členství v
jejich řadách bylo obrovskou zavazující ctí. Obdiv francouzského vojska si
vysloužili mnohokrát, nejvíc snad roku 1667 u Valenciennes, kde se jako
obyčejní pěšáci prvního sledu vrhli před celou armádou do útoku. Tehdy už jim
velel hrabě d´Artagnan. V dalších desetiletích se bili u Fontenoy,
Philippsburgu, Casselu, v některých z těchto bitev pod velením d´Artagnanových
potomků. Jejich modrý plášť s křížem změnil střih, přesto však zůstal uniformou
této nejelitnější jednotky francouzské monarchie až do jejich zániku. I v době
pádu Bastilly chránili krále, což bylo asi důvodem jejich rozpuštění hned na
počátku Francouzské revoluce. Královské mušketýry se pokusil až po Napoleonově pádu obnovit
Ludvík XVIII., to však už byla jen parodie na útvar se slavnou minulostí.
 |
| Tato Leloirova litografie z knihy o Ludvíkovi XIII. zachycuje Královské mušketýry při polní mši před La Rochelle |
Mladý Charles de Batz d´Artagnan se ovšem hned po příjezdu do
Paříže k mušketýrům nedostal. Nebylo to možné, k této vybrané jednotce se
přijímalo až po předchozí službě ve vojsku. Jeden z Montesquiouů, Batzových
příbuzných z matčiny strany, zařídil mladému Gaskoňci přijetí do Francouzské
gardy, jíž velel vévoda de Gramont. Tato garda byla také součástí pěchoty
"Králova domu", nenosila stejnokroj (jako ostatně většina tehdejších
pluků) a odlišovala se jen barevnými doplňky běžné výstroje.
Jako kadet u pluku kapitána Francoise de Guillon, pana des
Essarts (opět jedno jméno z Dumasova románu), získával d´Artagnan první válečné
zkušenosti vrcholící Třicetileté války. Což mu nikterak nebránilo užívat
mládí.Přestože si následující podrobnosti kapitán de Courtilz nejspíše
vyfabuloval, zcela zapadají do mentality mladých šlechticů té doby, vyzývavých,
rvavých, fanfarónských, schopných tasit pro křivý pohled, často bezcitných a
krutých, vzápětí ale galantních a plačících pro oči dámy víc než pro umírající
při cestách.
D´Artagnan stihl tažení Francouzských gard s královskou armádou
do Flander, kde pravděpodobně v rámci osmi kumpanií těchto jednotek bojoval
proti Španělům u Arrasu. Nemohl válčit u La Rochelle, kterou francouzská vojska
dobyla, když se náš hrdina teprve batolil po gaskoňských loukách. K legendární
atlantické pevnosti jej poslala až Dumasova fantazie. Zúčastnil se však na
opačném konci Francie válčení literárně stejně známého.
U Arrasu bojovalo pod maršálem de Gramont mnoho slavných mužů,
mezi nimi i velitel Gaskoňských kadetů, z Rostandovy hry o Cyranovi de Bergerac
známý kapitán Carbon de Castel-Jaloux, který tu padl.
Po čase se d´Artagnanův pluk vrátil zpět a Sandrasův hrdina se
poprvé zamiloval. Do mladé bytné, jejíž manžel zatím cestoval za obchodem.
Ctihodná měštka, která asi byla zdrojem inspirace pro postavu paní
Bonacieuxové, propadla vášni k mladému Gaskoňci natolik, že financovala jeho
soudní při s panem de Rosnay, původcem d´Artagnanova výprasku v Saint-Dié.
De Rosnay hleděl prý spor vyřešit mimosoudní cestou, což v
jeho pojetí znamenalo zaplacení zabijáků, které ovšem rytíř d´Artagnan s pomocí
pánů de Portau a d´Aramitz odrazil.
"Constance, Constance!"
zvolal d´Artagnan.
Z úst mladé ženy se vydral vzdech
a ovanul d´Artagnanovu tvář; ten vzdech byla její čistá milující duše, jež
stoupala k nebesům.
D´Artagnan svíral už v náruči jen
mrtvé tělo.
Takto dojemně umírá madame de Bonacieux v románu. S první
láskou d'Artagnanových Pamětí vše probíhalo klidněji a také všedněji.
Manželský trojúhelník v domácnosti ctihodného obchodníka se
úspěšně stabilizoval, mladá paní zamilovaně prosoudila část manželova jmění v
d´Artagnanově při a její milenec odtáhl s králem a kardinálem do Pikardie a
Roussilonu. Toto poslední vojenské tažení vlády Ludvíka XIII. skončilo
strategicky velice významným dobytím Perpignanu. Pak se d´Artagnan opět vrátil
do Paříže, kde svou milenku, která se zatím stala poněkud obtížnou, opustil.
Pak zemřel kardinál de Richelieu a krátce po něm
Ludvík XIII. Rámec "Tří mušketýrů" se vlastně z pohledu
d´Artagnanových dobrodružství v tomto okamžiku uzavřel, vše co následovalo, by
patřilo do jejich pokračování. Jedna pozdější epizoda však je s Dumasovou verzí
natolik úzce spojena, že ji zde nelze přejít.
Někdy v roce 1643 měl být Sandrasův rytíř de Batz členem
výpravy pana d´Harcourt do Anglie, zmítané tehdy už občanskou válkou mezi
Karlem I. a Olivierem Cromwellem. Na straně stuartského panovníka měl
d´Artagnan bojovat v bitvě u Newbury, pročež byl po návratu do Francie pozván k
dvoru manželky anglického krále Henriettě, sídlící už raději v Paříži. Nevyprávěl
jen o bitvě samé, byl pochopitelně dotazován i na své dojmy a postřehy. Řeč
přišla i na d´Artagnanovo mínění o Angličanech.
Rytíři de Batz uklouzlo něco v tom smyslu, že Angličané musí
být národ pěkných šelem, když zvedli zbraň proti vlastnímu králi. To Angličany
urazilo navzdory tomu, že byli příznivci Karla I. a odpůrci parlamentních
buřičů. Následovalo nezbytné vyzvání na souboj. Náš rytíř se statečně bil s
jakýmsi anglickým kavalírem, porazil jej a ušetřil jeho život. Ne snad z
útlocitnosti, ale proto, že šlechtic (Sandras jej nejmenuje) měl velice krásnou
sestru a d´Artagnan doufal v její vděk za bratrův život. Ani její jméno není v
"Pamětech hraběte d´Artagnana" uvedeno, Sandras jí říká pouze
Mylady...
Naivností jejího věku pronikal vznícený duch, ne duch ženy,
nýbrž duch básníka. nelíbila se jen - přímo opájela...Každý viděl, jak je
krásná..., takto melancholicky líčí ve
"Třech mušketýrech" mylady de Winter, svou bývalou ženu, mušketýr
Athos, předtím hrabě de la Fére.
I Sandrasova Mylady byla, jak jinak, krásná, duchaplná, vysoce
urozená, nádherně plavá, rozmarná a citově krutá. D´Artagnan, nejspíše jen ten
Courtilzův, se do ní beznadějně zamiloval. Kráska chudého rytíře bez
významnějšího postavení odmítala a přednost dávala Francois-Renému du
Bec-Crispin, markýzi de Vardes. Hle, další Dumasův hrdina je na světě!
Vzpomínáte na muže, který se pokouší mušketýrovi zabránit v odjezdu pro
přívěsky do Anglie?
Ve třech vteřinách mu d´Artagnan
zasadil tři rány, říkaje při každé:
"Ta je za Athose, ta za
Porthose, ta za Aramise."
Po třetí ráně se šlechtic svalil jako špalek. D´Artagnan
myslil, že je mrtev nebo aspoň že omdlel, a shýbl se k němu, aby mu odňal cenný
list. Ale v okamžiku, kdy natahoval ruku, aby mu sáhl do kapsy, šlechtic, jež
držel stále meč, jej bodl do prsou se slovy: "A ta je pro vás."
"A ta je za mne. Poslední je
nejlepší. "zvolal d´Artagnan rozzuřen a přibodl ho k zemi čtvrtou ranou...
D´Artagnan prohledal kapsu, do níž, jak viděl, schoval
povolení k cestě, a odebral mu je. Znělo na jméno hraběte de Wardes... Jenže de Vardes, ten z Pamětí, nejevil o Mylady
zájem. Pokud d´Artagnan spoléhal na krásčin vděk za to, že jejího bratra
nezabil, dostalo se mu jen Myladina opovržení. Dokonce dala najevo, že jí tím
bohulibým skutkem připravil o sto tisíc livrů dědictví...
Co nedokázal náš rytíř dvořením, to zkusil lstí. Pod de
Vardesovým jménem začal Mylady posílat milostná psaníčka a konečně v černočerné
tmě s pomocí komorné vstoupil jako de Vardes do Myladina lože.
Po čase se ovšem situace stávala neudržitelnou a de Batz se
rozhodl napsat, opět jako de Vardes, své Angličance urážlivé psaní, jímž
známost ukončil. Dopis určitě nebyl lichotivý. Nejspíš zněl podobně, jako ten,
který Mylady napíše d´Artagnan románový:
Madame,
pro příští smluvenou schůzku se mnou nepočítejte. Co jsem se
uzdravil, mám tolik zástojů podobného druhu, že v nich musím dodržovat jistý
pořádek. Až na Vás zase dojde, dovolím si Vám to oznámit.
Ruce Vám líbá
hrabě de Wardes
Je to tak, Dumas se občas nechával Pamětmi inspirovat až
příliš. I d´Artagnan ze "Tří mušketýrů" se totiž vydává, jaká náhoda,
právě za tohoto muže... A jak to bylo dál podle Sandrase?
Charles de Batz d´Artagnan čekal, že přijde na milost sám.
Skutečně byl na nejlepší cestě, uražená Mylady hodlala rytíři lecos dovolit a
protislužbou žádat Vardesův život. Jenže d'Artagnan v zamilované zaslepenosti
své zbožňované řekl celou pravdu. A to byl konec. Ne, neodhalil špiónku mocných
ani lilii na jejím rameni, přesto na sebe přivolal její pomstu, která měla
tragickou dohru pro jednoho z d´Artagnanových přátel.
Pár dobře zaplacených a zručných profesionálních šermířů a
rváčů si v temných pařížských uličkách na d´Artagnana počíhalo, jen pomoc
mušketýrských kolegů a přátel našemu hrdinovi zachránila život. V boji byl
zraněn Arnaud d´Athos, prý značně těžce. Zdá se, že tento mušketýr vůbec neměl
rozvahu Dumasova hraběte de La Fére. Zraněnému hrozila sněť, měl nařízen přísný
klid na lůžku, který velice porušoval se svou roztomilou milenkou. Nedal na
dobře míněné rady, s ranou ještě zcela nevyhojenou opět nastoupil do služby a
ne zcela uzdraven absolvoval další souboj, v němž podlehl. V matrice farnosti
Saint-Sulpice zůstalo dodnes zapsáno toto jedno z mála svědectví o životě a
smrti skutečného mušketýra d´Athose:
" Dne 22.12.1643 vysvěcení, pohřeb a zádušní modlitby za
zesnulého Armanda Athose d´Autevielle, mušketýra v královské gardě, šlechtice z
Béarnu..."
Nato z druhého břehu zahlédli, jak kat pomalu zvedá obě paže,
paprsek měsíce se zablyštěl na ostří širokého meče, obě paže dopadly dolů;
zaznělo zasvištění meče, oběť naposled vykřikla - a pod ranou se zhroutil
bezhlavý trup. Poté kat svlékl červený plášť, rozprostřel jej na zem, zabalil
do něho tělo i s hlavou...a vstoupil s ním do člunu...A vhodil mrtvolu do
nejhlubší tůně, jež se nad ní zavřela.
Takto skončila Mylady románová. A ta, jejíž příběh vypráví
Paměti hraběte d'Artagnana? Do jisté míry podobně, totiž také v řece. O mnoho
let později se pan d´Artagnan dostal do Anglie s novým posláním. Tehdy už měl
postavení, které mu mnozí záviděli. Neodolal a po Mylady se ptal. Bylo mu
řečeno, že nežije. Že zcela nedávno bylo její tělo nalezeno s bodnými ranami v
Temži, což londýnskou společnost, v níž Mylady znali jako žena ctnostnou a
zachovávající dekórum, značně překvapilo.
D´Artagnan, který o jejím dvojím životě věděl své, byl
přesvědčen, že skončila rukou jednoho ze svých uražených či žárlících milenců,
s nimiž zacházela ve stylu "použij a zahoď". I tak se v
"Pamětech" velitel mušketýrů neubránil povzdechu a přiznání, že
krásná Mylady se stala jedinou ženou jeho života, kterou skutečně a bezvýhradně
miloval...
Ne tedy kat z Lille a soud vedený hrabětem de La Fére,
mylordem de Winter jakož i dalšími, ale neznámý vrah ukončil život krásky, o
jejíž historické existenci není nic známo. I kdyby si Sandras její postavu
vymyslel zcela, zasloužil by za tuto fabulaci poklonu dvou velikánů. Především
Dumase, který z ní učinil protipól veškeré mušketýrské ušlechtilosti. Dále pak
Victora Huga, který s trochou závisti Dumasovi přiznal, že kdyby ve "Třech
mušketýrech" zůstala tato postava stranou, použil by ji on v některém
románu svém.
Těžko říci, kolik klepů Gatien de Courtilz de Sandras do svého
díla vložil a co z toho bylo opravdu s hrabětem d´Artagnan spojeno.
Zrovna když procházel, nadul vítr Porthosův plášť a d´Artagnan
se do něho zapletl. Porthos měl bezpochyby své důvody, proč se nechtěl vzdát
této podstatné části svého oděvu...takže se d´Artagnan zamotal do sametu jako
čamrda. Slyšel, jak mušketýr kleje a hleděl se dostat zpod pláště...Obával se zejména,
aby nějak nepoškodil skvostný pás, který známe. Avšak když bázlivě otevřel oči,
shledal že má nos přimáčknutý...právě na pásu.
A ouvej -... i tento pás byl zlatý pouze vpředu; vzadu byl z
obyčejné teletiny. Vychloubavý Porthos nemohl mít celý pás zlatý, a tak ho měl
aspoň polovinu: teď už rozumíme, proč musil mít rýmu a plášť.
I tato slavná scéna se skutečně přihodila . Ne sice panu de
Portau, ale koketnímu fintilovi Francoisovi de Montlezun, markýzi de Besmaux,
kapitánu Mazarinovy gardy, d´Artagnanovu spolubojovníku a příteli, později
vysoce postavenému muži, který to dotáhl až po vážený a velice výnosný úřad
guvernéra Bastilly. Besmaux se ve společnosti pyšnil nádherně zlaceným
bandalírem a jeho druhou, obyčejně koženou část diskrétně pod záminkou nachlazení
schovával pod pláštěm.
Některé motivy ovšem Dumas převzal z pramenů zcela odlišných.
Jak již bylo řečeno, o obléhání La Rochelle pochopitelně není v "Pamětech
d´Artagnanových" řeč stejně jako o vášni mylorda Buckinghama či o
diamantových přívěscích královny Anny Rakouské. Tyto veskrze skutečné události
totiž patřily do dob, kdy spíše byl na vrcholu mládí pan d´Artagnan otec.
Opusťme nyní na čas pana d´Artagnana, jehož další osudy
spadají do rámce románů "Po dvaceti letech" a " Vikomt de
Bragelonne". I mnohé jiné postavy z "Tří mušketýrů" měly své
historické vzory. A na rozdíl od sympatického leč zatím celkem bezvýznamného
Gaskoňce sehráli v dějinách Francie mimořádnou až rozhodující roli, přičemž
jejich životní cesty představovaly děje velmi dramatické.
Žádné komentáře:
Okomentovat