SLEČNA DE LA VALLIÈRE
Královské lásky
Více než půl století neviděl královský dvůr favoritku,
oficiální královskou milenku. Plaše platonické vztahy Ludvíka XIII. k
Louise de La Fayette či Marii de Hautefort měly velmi daleko k vášním jeho
předchůdců. Doba Ludvíka XIV. se však znovu stala časem velkých metres.
První v z nich byla slečna de La Vallière. Téměř čtrnáct let prožila v
postavení favoritky po králově boku. Tyto roky pro ni znamenaly všechny slasti
i hrůzy lásky, nebe i peklo, protože na rozdíl od jiných milovala
Ludvíka XIV. ne jako krále, ale jako člověka.
Ve "Vikomtu de Bragelonne" spojil Dumas skutečné
osudy slečny de La Vallière s vyfabulovanou postavou Athosova syna Raoula de
Bragelonne. Dodalříběhu tragický rozměr. V závěrečných kapitolách odchází
dřívější Raoulova snoubenka, opuštěná králem, do ústraní. Mladý Bragelonne se z
nešťastné lásky vydá s vojskem vévody de Beaufort proti pohanům a nechá se
zabít. Hrabě de La Fére, ušlechtilý a ženami opovrhující Athos, zemře po zprávě
o smrti svého syna žalem.
Skutečná, žijící a historická Louisa Francoise de La Baume Le
Blanc, slečna de La Vallière, spatřila světlo světa koncem léta roku 1644 v
městě Tours na březích zámky posetého údolí Loiry. Byla druhým dítětem Laurenta
de La Baume Le Blanc, drobného šlechtice, vojáka a kastelána na královském
zámku Amboise, a Francoise Le Provost de La Courtelay.
Roku 1651 pan Laurent náhle zemřel, čímž se vdova dostala do
velmi tíživé finanční situace. Malá Louisa našla na pár let útočiště a výchovu
v klášteře u uršulinek a vrátila se zpět k rodině až roku 1655, kdy se její
matka znovu provdala za Jacquese de Courtavel, markýze de Saint-Rémy.
Pan de Saint-Rémy nebyl bohatý, jako majordomus paláce Gastona
Orléanského v Blois měl však zajištěné postavení a pro svou dceru i vyženěnou
Louisu si vyprosil místa dvorních dam u tří malých slečen, dcer onoho celý
život intrikujícího mladšího bratra zesnulého Ludvíka XIII.
Gaston Orléanský v Blois trávil poslední roky života. V závěru
Frondy si vysloužil vyhnanství od dvora a silně se nudil. Blois, přestože
Gastonem zčásti přestavěné, mělo daleko do přepychu královských sídel,
nepořádaly se tu veselé slavnosti, nebyl tu ani velký dvůr. Louisa ale měla
příležitost osvojit si dvorské mravy, seznámit se s literaturou a knihami,
které byly v módě, naučit se pohybovat ve společnosti.
"Ale co je vám, Raoule?"
starostlivě se tázal Athos, "jste bledý a nějak rozčilený!"
"Naši sousedku potkala nehoda,
pane," odvětil jinoch.
"Slečnu de La Vallière?"
zeptal se rychle Athos.
"Co se stalo?" ozvalo se
několik hlasů.
"Procházela se se služkou Marcellinou v oboře... Jel jsem
tamtudy a spatřil jsem je. Zastavil jsem se. Ona mě spatřila též, chtěla
seskočit s hromady dříví, ale šlápla nějak nakřivo a nemohla už vstát. Myslím,
že si vymkla nohu v kotníku."
Takto v kapitole "Dvě andělské hlavičky" ve
"Třech mušketýrech po dvaceti letech" Dumas uvádí na scénu, zatím
jako postavy zcela vedlejší, Athosova syna Raoula de Bragelonne a mladičkou
Louisu. Nutno před Dumasem smeknout, jakým způsobem mísil ve fabulaci historii
i příběh. Neboť v kraji mezi Blois a Tours slečna de La Vallière vskutku
potkala prvního ctitele, který se jmenoval - Jacques de Bragelonne!
Navíc v kraji na Loiře a v dětství si mladičká slečna de La Vallière
pohmoždila (ale pádem z koně) nohu (třebaže jízda na koni byla jednou z věcí,
které ovládala vskutku dobře). A následkem toho mírně napadala na nohu, což
závistnice v době jejího vzestupu okázale zdůrazňovaly.
Vztah k Bragelonnovi nepřesáhl výměnu milostných psaníček.
Krátce trvající korespondenci mezi Louisou a Bragelonnem doručovala Louisina
přítelkyně Anna de Montalais, další skutečná postava, kterou Velký vypravěč
převzal do bohatě zalidněných dějů posledního pokračování mušketýrských
dobrodružství. Paní de Saint-Rémy známosti nepřála, rázně zasáhla a učinila
rodícímu se vztahu přítrž. Takže historický jmenovec Athosova syna sehrál v
Louisině životě jen epizodní roličku.
Koncem zimy 1659 Gaston Orléanský zemřel a jeho choť
přesídlila do Lucemburského paláce v Paříži. Svého majordoma de Saint-Rémyho a
jeho rodinu vzala s sebou. Louisa de La Vallière mohla krátce po příjezdu do
hlavního města vidět triumfální průvod, v jehož čele se ze svatby na
španělsko-francouzském pomezí vraceli Ludvík XIV. a Marie-Terezie. Krále
spatřila podruhé v životě, už kdysi v dětských letech se s ním setkala v
Amboise nedaleko rodného Tours. Tehdy jí bylo šest let.
Události u dvora šly ráz na ráz. Nejprve zemřel kardinál
Mazarin. Pak se slavila svatba králova bratra Filipa (na něhož přešel titul
Monsieura i vévody Orléanského) se sestrou anglického krále Karla II.
Henriettou Annou.
Pro pana de Saint-Rémy k svatbě došlo v pravý čas. Lesk a
bohatství jeho vznešené zaměstnavatelky samozřejmě smrtí jejího chotě vybledly.
Slečna de Montalais jako první získala místo dvorní dámy u anglické princezny a
Louisina matka neváhala žádat o přímluvu za své děti. V šestnácti letech se i
slečna de La Vallière stala dvorní dámou Henrietty Anglické.
Postavení dvorní dámy v oněch dobách poskytovalo mladým
slečnám především naději na sňatek, přičemž věnem obvykle nevěstu obdarovával
král či někdo z jeho rodiny, v tomto případě Henrietta. Lesklý titul dvorní
dámy jinak představoval jen ubohý příjem a velké výdaje na garderobu, pramálo
soukromí ve společných ložnicích slečen a nutnost krýt z vlastních prostředků
náklady na otop i stravu. Neboť dámy nebývaly k tabulím zvány, účastnit se
stolovaní krále, Monsieura či Madame ( tak zněly dvorské tituly Filipa
Orléanského a jeho choti Henrietty) patřilo k výsadám vyvolených a rovnalo se
menší prebendě. Ambiciózní a chytré dívky měly u dvora šanci. Louisa de La Vallière
mezi průbojné a lehkovážné dvorní dámy nepatřila.
Sňatek sedmnáctileté Madame s dvacetiletým Monsieurem nebyl
šťastný, Filip Orléanský brzy začal dávat před svou chotí přednost hraběti de
Guiche a rytíři de Lorraine. Ne zrovna hezká Henrietta měla nepopiratelný šarm
a onoho léta roku 1661 učarovala Ludvíku XIV. Pověsti o společných
vyjížďkách Madame a Jeho Veličenstva se brzy donesly královně Marii-Terezii a
ta si s pláčem šla stěžovat královně-matce Anně Rakouské.
Královna-matka mávnutím ruky odbývala přelétavé avantýry svého
staršího syna, teď však hrozilo, že by se Ludvík mohl zamilovat do švagrové.
Léty zmoudřelá vdova po Ludvíku XIII. se rozhodla, že upozorní Henriettina
manžela Filipa, jehož čest byla v sázce. Filipovi byla po pár týdnech
manželství Henrietta vcelku lhostejná, parohy od bratra však přesahovaly
všechny meze.
Henrietta Anglická vše pochopila a Ludvíka XIV.
přemluvila, aby pro svůj cit vytvořil zástěrku. Král měl pozornost od sebe i
své švagrové odvést oficiálním dvořením některé z Henriettiných slečen. Madame
vybírala pečlivě, aby mezi kandidátkami na tuto "čest" nebyla žádná,
která by se Ludvíkovi mohla doopravdy zalíbit.
Nejprve vybrala slečnu de Pons, dostatečně prohnanou, Anna
Rakouská však, jako kdyby něco tušila, zařídila, že slečna odcestoval k
příbuzným. Následovala slečna de Chémerault. I ta pochopila, co se od ní žádá.
Na hru přistoupila a náramně zlomyslně krále zaháněla do trapných situací,
přičemž mu zcela beztrestně tropila mnohé kruté naschvály. Ludvík měl
Chémeraultové brzy dost.
Henrietta změnila taktiku a králi vybrala třetí objekt,
tentokrát pravý opak dvou předchozích: nenápadnou, tichou, prý nepříliš hezkou
Louisu de La Vallière. Jednu z velmi mála slečen, které u dvora neměly svého
milence !
"Poslyšte, Veličenstvo, tam na svahu u té bílé kaliny...
Hledá květy a šlape po nich, jak se stává zamyšleným lidem."
"Slečna de La Vallière?"
zeptal se král.
" Nelíbí se vám,
Veličenstvo?"
"Ale podívejte se na to ubohé stvoření, je hubená, skoro
vychrtlá! A je smutná, až z toho jde strach. A pak kulhá! Jindřiško!
Jindřiško!" pravil král mrzutě, "vybrala jste zrovna nejškaredější ze
svých čestných dam."
"La Vallière je
mírná jako beránek; nebojte se, že vám bude odmlouvat, až jí řeknete, že ji
máte rád."
A Madame se dala do smíchu...
Proč si Madame Henrietta myslela , že je Louisa nehezká?
Ženská žárlivost ? Jiní tvrdili, že slečna de La Vallière byla krásná !
Portréty ukazují pravidelně oválnou tvář, velmi nápadné oči, poněkud udivené
rty, souměrné rysy a módně plavé vlasy. Nedávají tušit Louisino kulhání,
následek pádu z koně v dětství, a neprozrazují nic o tom, že z hlediska
dobového vkusu, libujícího si v kyprosti, byla Louisa příliš štíhlá. Z Madame
mluvila ženská závit a nenávist uražené sokyně, Henrietta sama byla ještě
hubenější a pokud šlo o tělesné vady, její ramena se vyznačovala jistou
nesouměrností.
Do svého plánu Madame Louisu nezasvěcovala. Král rozehrál
dohodnutou hru. Když od Madame odcházel, prohodil k La Vallièrové několik
banalit. Odpověděla mu bezelstným dívčím způsobem. I následujícího dne Jeho
Veličenstvo na Louise spočinulo svým nejmilostivějším okem.
Nikdo ovšem netušil, že plavovláska je vážně zamilována. Ne do
hraběte de Guiche, který se jí u dvora dvořil z části ze sportu, ne do
Saint-Aignana či jiného šlechtice králova domu. Přímo do krále! Jedině své
přítelkyni Montalaisové se Louisa svěřila. Ta to samozřejmě dala ve společnosti
slečen k lepšímu a rozpustilé dvorní dámy se velmi nasmály. Nenápadnou a tichou
Louisu nebraly vážně, ostatně proč, vždyť král dosud v této společnosti dal
najevo jen zalíbení pro oslňující slečnu de Tonnay-Charente.
Ještě nenastaly časy, kdy dvořané ve všem králi ustupovali.
Král se začal slečně de La Vallière dvořit, čímž hluboce urazil nijak zvlášť
zamilovaného hraběte de Guiche. Hrabě si před Veličenstvem servítky nikdy
nebral. Jedna anekdota vyprávěla, že král, jemuž Guiche často oponoval,
rozhořčeně kdesi prohlásil:
"Přeje-li si to panovník, musí
se dvořan třeba i utopit!"
Hrabě se uklonil, uchopil klobouk a vydal se ke dveřím.
Překvapené Veličenstvo se optalo, kam že to jeho dvořan tak náhle odchází.
"Jdu se učit plavat,
Sire!" odpověděl hrabě de Guiche...
Po Guichových výčitkách možná začala slečna de La Vallière
chápat, o co jde. A tehdy snad došlo k pověstné scéně, v níž si v zátiší zahrad
ve Fontainebleau dívky povídaly o mužích svého srdce. Louisa přiznala, že
jediný, po kom touží, je král. A že by jej milovala, i kdyby neměl korunu.
"Opravdu, slečny," zvolala La Vallièrová, která už
byla v úzkých, "nerozumím tomu. Máte srdce jako já, máte oči jako já, a
mluvíte o panu de Guiche, o panu de Saint-Aignan, o panu..., nevím, o kom
ještě: byl tam přece král!"
Tato slova byla chvatně vyslovena
rozčileným hlasem a vzápětí u obou dívek vyvolala úžas.
"Král!", zvolala
Montalaisová i Athénais současně.
"Ach, ano! Král! Král!" šeptala....Všem očím není
dovoleno dívat se tváří v tvář slunci; ale já se naň budu dívat, i kdybych měla
oslepnout."
Ludvík XIV. to prý slyšel a byl uchvácen. On, který
teprve bral moc do vlastních rukou, teprve zvolna nabýval sebevědomí vládce a
nebyl si jist , zda mnozí z jeho dvořanů nezáří víc, slyšel vyznání, že je
žádoucí i jako muž! Král se zamiloval do té sedmnáctileté panenské dívky a
začal se jí dvořit, tentokrát už zcela vážně. Chtěl, aby patřila jen jemu!
"Veličenstvo,"
pokračovala La Vallièrová vzrušeně, "Veličenstvo, i kdybych měla umřít
hanbou zde na tomto místě, kde klečím, budu vám to opakovat, dokud mi hlas
stačí: řekla jsem, že vás miluji..., a miluji vás!"
Pan de Saint-Aignan, králův důvěrník, půjčil Ludvíkovi svůj
pokoj. Soukromí krále v jeho vlastním domě totiž byla jedna z
nejnedostupnějších věcí na světě. Saint-Aignan si také okamžitě vysloužil
guvernérství výnosného panství Loches a později vévodský titul.
Dvůr se zatím onoho roku 1661 bavil slavnostmi ve
Fontainebleau. Král hrál komedii, tentokrát před Henriettou Anglickou. Nyní,
aniž to tušila, dělala Madame zástěrku králi! Jako jeden z prvních se pravdu dovtípil
státní sekretář de Brienne, který chtěl slečnu de La Vallière nechat vymalovat
italským umělcem jako Máří Magdalénu. Král se na něj utrhl:
"Taková hloupost! Je příliš mladá pro takový námět! Měli
by ji malovat jako Dianu!"
Chudák Brienne si chvíli lámal
hlavu nad nebývale příkrým královým tónem, pak jej však Ludvík vzal stranou a
zamkl se s ním v kabinetě.
"Milujete ji?" udeřil na
sekretáře.
"Koho, Sire? Slečnu de La Vallière?"
vyhrkl Brienne. "Ano, o té mluvím,"
přikývl král.
"Po pravdě řečeno ještě ne," hledal Brienne, kterému se rozsvítilo, půdu pod nohama.
"Ale cítím k ní náklonnost,
Sire...," dodal.
"Vy ji milujete! Proč
lžete?" téměř vydechl král.
"Sire, nikdy jsem Vašemu Veličenstvu nelhal. Mohl bych ji
milovat, líbí se mi, nemohu však o sobě říci, že jsem zamilován. Avšak, Sire,
když mi Vaše Veličenstvo prokazuje takovou čest, mohu říci, co si myslím?"
nedal se zaskočit obratný dvořan.
Po králově pokynutí pokračoval.
"Sire, vám se líbí ještě víc
než mně, a vy ji milujete!"
"Pane, ať ji miluji či
nikoliv, ponechte mně její portrét a uděláte mi radost!" zakončil
konverzaci Ludvík XIV. a de Brienna propustil v největší milosti.
Králův zájem neunikl ani mocnému surintendantovi Fouquetovi.
Ten chtěl získat Louisinu přízeň i zdroj zpráv od centra moci. Prostřednictvím
markýzy de Plessis-Belliére nabídl slečně de La Vallière určitý, pro dvorní
dámu dost značný, obnos. Ctnostná a naivní Louisa to pochopila jinak. Odmítla
se slovy:
"...dvě stě tisíc livrů mě
nedonutí udělat špatný krok!"
Co hůř, všechno vyprávěla králi. Fouquet chtěl kompromitující
krok napravit vychvalováním panovníkových ctností. Učinil to tak neobratně, že
krále jen víc popudil. Když byl Nicolas Fouquet zanedlouho zatčen, vyčítala si
Louisa, že přispěla k jeho pádu.
Nejvíce rozhořčena novou královou láskou byla ovšem Madame.
Útěchu sice našla rychle v náruči hraběte de Guiche a tento "enfant terrible" dvora krále
i jeho bratra se do Henrietty na celý život zamiloval. To ovšem vyvolalo opět
hněv Henriettina muže a ubohý Guiche musel do vyhnanství, do nějž byl pak
odesílán s železnou pravidelností.
Král zatím odejel do Bretaně zatknou Fouqueta a Henrietta, na
nejvyšší míru rozzuřená ztrátou dvou milenců po sobě, se rozhodla oplatit ránu
ranou. Přesídlila z Fontainebleau na vlastní dvůr do Saint-Cloud, kam ji
samozřejmě s dvorními dámami musela následovat i Louisa. Po návratu z Nantes
král zjistil, že jeho milovaná je pryč. Okamžitě nechal připravit koně, sebral
pana de Vardes, de Saint-Aignan , několik mušketýrů a vyrazil, prý obhlédnout postup
prací na svých panstvích. Přiřítil se do Vincennes, za chvíli vyrazil do Louvru
a Tuilerií, pokračoval do loveckého zámečku Versailles, načež k večeru dorazil
do Saint-Cloud.
Henrietta pochopila, že její švagr je do La Vallièrové po uši
zamilován. A Louisin pohled byl králi nejsladší odměnou za vrcholně sportovní
výkon. Týž večer se Ludvík XIV. vrátil do Fontainebleau. Projel v sedle
sto padesát kilometrů, což byla vzdálenost, kterou v oněch dobách za den
urazili maximálně velmi trénovaní kurýři. Okamžitě usedl a napsal bratru
Filipovi dopis, v němž žádal, aby se spolu s Madame vrátil co nejrychleji ke
dvoru. Henriettě jako úplatek za přivezení slečny de La Vallière musel z
vyhnanství vrátit jejího de Guiche.
Pro Ludvíka a Louisu nastaly šťastné týdny. Nebylo dne, aby se
u ní král neobjevil. Nebylo noci, aby s pomocí Saint-Aignana nenavštívil její
komnatu. Slečna de Montalais, stejně jako v Dumasově románu, zprostředkovávala
milostnou korespondenci a obětavě se nabídla, že bude králova psaní své přítelkyni
"archivovat", aby se nedostala nepovolaným. Sedmnáctiletá dívka bez
věna si dovedně spočítala, že takové lístky mají cenu zlata! Tutéž službu
nabídla princezně Henriettě, tentokrát v souvislosti s milostnými listy hraběte
de Guiche!
Psaníčka výbušného obsahu schovával v uzamčené skříňce milenec
Montalaisové, jakýsi pan de Malicorne, jeden z těch krásných mladíků, jimiž se
Filip Orléanský neustále obklopoval. Ani na Malicorna Dumas ve "Vikomtu de
Bragelonne" nezapomněl, stejně jako na řadu postav, uvedených v této
kapitole. Podnikavá dvojice s vervou shromažďovala ještě korespondenci třetího
páru, markýze de Noirmoutier pro slečnu de Tonnay-Charente. Jako kdyby tušila,
že z krásky se jednoho dne stane paní de Montespan, pro níž Ludvík XIV.
zapomene na Louisu!
Montalaisová vstala a pospíšila ke skříňce z javorového dřeva,
v níž měla různé toaletní potřeby a voňavky... Pak se odmlčela, ale hned si
řekla s úsměvem sobě vlastním:
"Půjdeš do sbírky kuriozit, k
dopisům Louisy de La Vallière... a do celého toho milostného archívu, který
jednoho dne bude patřit k historii Francie a historii království. Půjdeš k panu
Malicornovi..."
Louisa de La Vallière prožívala nejkrásnější období. Po sedmi
měsících už pravdu znal celý dvůr s výjimkou královny. Na zimu přesídlil dvůr z
Fontainebleau do Tuilerií. Král dál navštěvoval svou milenku, hrabě de Guiche
zase Madame, čiperná Montalaisová běhala sem a tam a zdálo se , že se jí
bohatství nevyhne. Jenže udělala chybu , nedokázala držet jazyk za zuby! Občas
utrousila klípek a brzy chtěl král vědět, kdo řeči o soukromých věcech roznáší.
Louisa, věrná slibu, který Montalaisové dala, mlčela. A
podezíravě žárlivý monarcha se urazil mužským způsobem: odešel spát ke
královně! Druhý den se neukázal a zdrcená La Vallièrová vyšla do zahrad.
Bezmyšlenkovitě prošla proti toku Seiny parkem Tuilerií k hradbám, pokračovala
až k návrší vesničky Chaillot, odkud budou po několika staletích unesení
turisté obdivovat nejkrásnější pohled na Eiffelovu věž, a zabušila na vrata
zdejšího kláštera.
Král ji tedy nemiluje. A navíc jí pohrdá... Co jí zbývá ještě
v životě po králi? Nic. Jen bůh na nebi... Pohlédla na kříž a s láskou políbila
nohy Ukřižovaného... Neměla již sílu v nohou, aby se udržela; klesla pomalu na
klekátko, opřela hlavu o dřevo kříže a s vytřeštěnýma očima, těžce oddychujíc
čekala, až začne svítat.
Přivedli ji k matce představené, která plačící ubožačce
poskytla útulek. Z Ludvíka zatím opadl hněv a začal Louisu shánět. O dvorní
dámě však nikdo nevěděl. Ve "Vikomtu de Bragelonne je v tu chvíli na scéně
pan d´Artagnan:
"Ale proč utekla," zeptal
se de Saint-Aignan.
"Protože ta ubohá dívka byla včera vyhnána ode
dvora," pravil d´Artagnan...
Král vyskočil, nechávaje vyslance
vyslanci, ministry ministy, politiky politiky...:
"Pánové, slyšení je u konce; oznámím svou odpověď, nebo
spíše svou vůli Španělsku a Holandsku!"
A velitelským pohybem propustil
vyslance.
"Pozor, synu," řekla královna matka rozhořčeně,
"pozor. Zdá se mi, že se docela neovládáte."
"Ach matko," zařval mladý lev..." neovládám-li
se sám, ručím vám za to, že zcela jistě ovládnu ty, kteří mě urážejí. Pojďte se
mnou, pane d´Artagnane, pojďte."
Románu se skutečnost podobala skoro jako vejce vejci. Král
velmi roztržitě dával politicky mimořádně závažnou audienci španělskému
vyslanci, když slečna de Montalais, vyděšená následky své upovídanosti, řekla
pravdu panu de Saint-Aignan. Překvapený dvořan před králem uprostřed audience
vzkřikl nahlas, snad záměrně,:
"Cože, La Vallièrová v
klášteře ?"
Král to zaslechl, přerušil
vyslance v půli věty a zahrnul Montalaisovou i Saint-Aignana dotazy. Vyslance
celého zaraženého propustil a hnal se do Chaillot tak zběsile, že pohoršená
královna-matka podotkla:
"Synu, nejste svým
pánem!".
"Budu alespoň těm, kteří mě
urážejí", odsekl Ludvík XIV. matce, a vyrazil.
Španělský vyslanec Don Cristobal de Gaviria, který nebyl zcela
v obraze, se domníval, že výhružka platí jemu a všemu, co ještě před chvílí
králi přednášel!
Sladká shledání!
Král již ovinul paži kolem dívčina těla. D´Artagnan ji pomohl
králi pozdvihnout. Ubohá dívka byla již napůl mrtvá.
Tu ji král vzal do náruče, ohřál
jí polibky ruce a ledové spánky...
Ludvík dorazil do kláštera, zvedl Louisu, modlící se na
podlaze, a s jemnou výčitkou, jak málo se slečna stará o ty, kteří ji milují,
odnesl šťastnou La Vallièrovou do kočáru. Samozřejmě , že u dvora z toho
propukl skandál. Madame Henrietta hlasitě vykřikovala, že po tomhle už dvorní
dámu u sebe nechce. Ubohý král musel před švagrovou pokleknout a odprosit.
Vzal vévodkyninu ruku a zlíbal ji. Pak pravil: "Tak tedy
přijmete zas tu ubohou dívku, odpustíte jí, uznáte něhu a upřímnost jejího
srdce?"
"Ponechám si ji ve svém
domě."
"Nuže, pro lásku ke mně s ní
budete dobře zacházet, viďte, Jindřiško?"
"Budiž! Budu s ní zacházet
jako s vaším děvčetem."
Král vstal. Tímto neblahým slovem
vévodkyně zničila všechnu krásu své oběti...
Sotva uklidnil Madame, už musel Ludvík čelit intrice hraběnky
de Soissons a jejího milence markýze de Vardes. Nápad paní hraběnky byl
rafinovaný. Královně Marii- Terezii jakoby náhodou kdosi oznámí to, co kromě ní
už věděli naprosto všichni! Královna udělá králi scénu. Ten nesnáší ženské slzy
a nedokáže tudíž odolat. Bude muset slíbit, že se Louisy zřekne. V té chvíli
paní de Soissons nabídne La Vallièrové azyl, čímž sama stane na vrcholu králova
vděku i přízně.
De Vardes napsal královně dopis, který měl vypadat, jako že
přichází ze Španěl. De Guiche, mnohem méně ušlechtilý než v Dumasově podání, se
chvástal znalostí cizích jazyků a list přeložil do amatérské směsice
francouzštiny a španělštiny. I to by snad u královny prošlo, jenže komorník vše
popletl a místo Marii-Terezii předal list její dvorní dámě. Dáma psaní otevřela
a vytušila, že cosi není v pořádku. Protože byla důvtipná, předložila papír
místo své paní králi. Ludvík XIV. pochopil, že si s ním kdosi hraje. Odkud
vítr vane, to se panovník dozvěděl až za nějaký čas. Pak ovšem padaly tresty.
Hrabě de Guiche byl odvelen do Nancy a paní de Soissons upadla
do ještě hlubší nemilosti. Nejvíce na vše doplatila upovídaná slečna de Montalais,
opět do všeho zapletená. Byla poslána do kláštera na předměstí Saint-Marcel.
Když se po čase pokusila s Malicornem nashromážděnou kompromitující
korespondenci využít, přecenila své síly a byla poslána do ještě odlehlejšího
kláštera daleko od Paříže. Po čase přestala být zajímavou a její osudy se zcela
ztrácejí. Jen prohnaný markýz de Vardes se ze všeho vylhal a svalil vinu na
jiné.
Přišlo nové léto 1662 a s ním další slasti i protivenství.
Král prokazoval Louise stejně zanícenou lásku. Jiným záletům se ovšem
nevyhýbal. Kvůli Anně de La Mothe podnikl se Saint-Aignanem, Vardesem a
Lauzunem cestu po střechách zámku Saint-Germain, aby se pod rouškou tmy dostal
do ložnice dvorních dam. Paní de Navailles dala vzápětí okna zamřížovat!
Ludvíka to nerozházelo, poručil svým Švýcarům, ať mříže vytrhají. Bylo to
veselé léto ! Představa nejmocnějšího vladaře Evropy, spouštějícího se ze
střechy do oken či sestupujícího krbovými komíny, je neodolatelná.
Louisa se nic z těchto eskapád nedozvěděla, zato královnu
kdosi informoval. Ludvík měl štěstí, informace nebyla adresná a královnin hněv
dopadl místo Louisy na slečnu de La Mothe. Král ovšem na svou zbožňovanou
žárlil a málem došlo k další roztržce, když si všiml, že jeho Louisa upírá
velmi přívětivý pohled na jakéhosi důstojníka švališerů. Ukázalo se, že je to
jen Louisin bratr Jean-Francois, který vzápětí dostal od krále vyšší hodnost a
slušnou rentu. Skromná Louisa by sama o něco takového ovšem nikdy nepožádala !
Právě Louisina bezelstnost a nezištnost jí dělaly nepřátele.
Kdo mohl v prostředí intrikujícího dvora pochopit, že vlivu na krále jeho
milenka nevyužívá ? Že se neobohacuje, neshromažďuje kolem sebe dvořany a
nevytváří dvorské kliky ? Louisa uzavírala dík své povaze mnoha podnikavcům
cestu k vlivu a bohatství. Proto ji mnozí nenáviděli, proto tolik usilovali
nahradit ji jinou. Pro sebe nic nechtěla. Někdy v tomto období se dějový rámec
"Třech mušketýrů po deseti letech " uzavírá. Jen doslov naznačuje
osud, který měl Louisu za pár let potkat:
"...Necháme teď předjet povoz La Vallièrové. Podívejte
se, jak je znepokojena, jak sleduje uslzeným zrakem krále, který támhle jede na
koni!"
"S kým to jede?"
"Se slečnou de Tonnay-Charente, nyní paní de
Montespan," odpověděl Aramis.
"Žárlí snad na ni? Král ji
klame?"
"Ještě ne, d´Artagnane, ale
bude to brzo!"
Měli ji zato za hlupačku a pohrdali s ní. Paní de Soissons
konečně přímo královně ukázala, komu král věnuje myšlenky, čas i síly. Do krále
rovněž zamilovaná Marie-Terezie, strašlivě žárlící, začala La Vallièrovou
stíhat okázalým opovržením. Pro bázlivou a plachou Louisu to byl obrovský
trest. Králi se naopak ulevilo. Už se nemusel skrývat ani před manželkou, ani
před milenkou, a v Louisiných pokojích mohl trávit čas v kteroukoliv dobu.
Roku 1663 byla slečna de La Vallière v jiném stavu. Král nyní
váhal a snažil se zachovat dekórum. V těsné blízkosti Louvru dal najmout menší
útulný palác, Louisa pod vhodnou záminkou opustila dvůr a přestěhovala se do
soukromí. Všemi záležitostmi od najmutí domu po služebnictvo, finance, lékaře a
vlastní slehnutí nebyl pověřen nikdo menší než králův oddaný ministr
Jean-Baptiste Colbert, nejdiskrétnější, nejpreciznější a nejoddanější člověk v
králově okolí. Ludvík samozřejmě Louisu navštěvoval dál. Když se vracel z
válečných tažení, objevil se u své lásky dřív než v Louvru. U dvora kupodivu
nikdo nic netušil. Královna zářila štěstím, že je Vallièrová pryč.
Dne 18. prosince 1663 v půl čtvrté odpoledne porodila Louisa
zdravého chlapečka. Na otcovo přání dostal jméno Charles. Do matriky zapsali u
obou rodičů cizí jména a za pár dní dítě dali na vychování zaplaceným pěstounům
mimo Paříž. Vše opět zařídil Colbert a jeho choť. Louisa si pocit mateřství ani
nestihla moc uvědomit. Jestli ano, láska ke králi byla silnější.
Dvacetiletá Louisa projevila na jaře
následujícího roku přání vrátit se ke dvoru. V květnu 1664 se dvůr vypravil do
Versailles, kde se poznenáhlu lovecký zámeček Ludvíka XIII. měnil v
nejpřepychovější palác své doby.
Královny-matky Anny Rakouské a královny Marie-Terezie se
dvorní dámy stále obávaly víc než krále. Z tohoto důvodu Louisu okázale
ignorovaly. Král tehdy požádal paní de Brancas, aby slečně de La Vallière
dělala společnost. Pan de Brancas ovšem patřil ke dvoru Anny Rakouské a své
choti zle vyčinil. Ta si postěžovala králi. Dvůr se vzápětí rozdělil na dvě
strany: jedni přáli lásce, druzí horovali pro ctnost a mravy.
Právě v této atmosféře hrál poprvé Moliére
"Tartuffa", svou nejslavnější hru. V komedii o morálním pokrytectví,
falešné zbožnosti a předstírané ctnosti mnozí poznali sami sebe. Jiní byli
poznáni a někteří se do hloubi duše urazili. Moliére, obviněný už před časem
při premiéře "Školy žen" z bezbožnosti, se stal terčem útoků
tartuffovských svatoušků.
Útok na velkého králova divadelníka byl samozřejmě útokem na
krále a Vallièrovou. Už na pohoršení, které "Škola žen" vyvolala,
odpověděl Ludvík královsky. Demonstrativně nesl Moliérovo dítě ke křtu a
objednal novou komedii. V souvislosti s premiérou "Tartuffa" provedl
s velikostí vladaře dvě věci za sebou. Nejprve hře okázale a nadšeně tleskal, a
pak ji zakázal! Vědomě tím docílil, že o novou komedii se zajímala celá Paříž.
Zákaz byl obchodem: cenzura hry za klid pro Vallièrovou a královské soukromí.
Přízeň Moliérovi samozřejmě Ludvík XIV. zachoval. Dvůr se zklidnil a upřel
pozornost jinam.
O skandály se nyní starala zejména Madame svou láskou k
hraběti de Guiche. Rytíř de Vardes rozvířil hladinu tvrzením, že Guichovi i
Henriettinu choti Filipovi Orléanskému nasadil parohy. Monsieur si okamžitě
stěžoval u svého královského bratra, do toho jeho oblíbenec rytíř de Lorraine
dal pár políčků bratru Louisy de La Vallière kvůli další milence, hrabě de
Guiche putoval do nového vyhnanství a nucený exil neminul ani pana de Vardes.
Louisa zatím v klidu porodila 7. ledna 1665 druhého syna Filipa.
Colbert s ním naložil stejně jako se synem prvním. Zatím Henrietta Anglická,
stále na Vallièrovou žárlící, spřádala plány ve stylu hraběnky de Soissons.
Rozhodla se králi dohodit jako milenku Catherine de Gramont, provdanou za
Louise de Grimaldi, knížete de Monaco. Mladé kněžně, která byla víc než
Henriettinou přítelkyní a příbuznou jejího milence Guiche, král neodolal,
přerušit vztah s Louisou jej ale naprosto nenapadlo.
Slečna de La Vallière pro krále stále víc představovala ve
frivolním, podlézavém a poněkud vulgárním prostředí dvora klidnou oddanost,
zátiší, milující náruč bez postranních úmyslů. Raději paní de Monaco koncem
léta za příjemné chvíle poděkoval..
Louisu však zvolna klidné štěstí začalo opouštět. Roku 1665
dostala zprávu, že její synek Filip zemřel. Tehdy se rozhodla, že staršího
Charlese od pěstounů vezme a bude jej vychovávat ve svém domě. V téže době
zemřela i královna-matka Anna Rakouská.Teprve nyní projevil Ludvík XIV.
přání uznat Louisu za oficiální favoritku a tím jí dát společenský statut.
Slečna de La Vallière se tedy v lednu 1666 objevila při velké mši v
Saint-Germain po pravici královny. Byla z toho více než nesvá, pod pohledem
žárlící královny se prý krčila jako myška. Dvůr však věděl, že od této chvíle
má královny dvě! Jednu oficiální a tu druhou v králově srdci.
Zanedlouho se Louisa dík králi stala vévodkyní. Nově nabyté
postavení ale favoritku neuchránilo od těžkých chvil. V létě 1666 zemřel její
prvorozený syn Charles. Louisa sama byla znovu v jiném stavu a stále zjevnější
těhotenství stíhala Marie-Terezie ostentativně ukazovaným pohrdáním.
Ludvík se plačící Louisy zastal a na svou hlavu přivolal zcela
nepanovnický hněv své ženy. Král nesnášel scény, nedokázal odolat ženským slzám
a netoleroval, když se někdo protivil jeho vůli. Ubohá královna musela na
manželův rozkaz přijmout favoritčino pozvání k obědu. Totéž žádal
Ludvík XIV. od Henrietty Anglické, tady však narazil na zeď.
Po těchto scénách, jejichž trapnost pociťoval živě i jinak
poměrně otrlý dvůr, se v říjnu narodila Louise holčička Marie Anna. Přes
obecnou známost porodu se slečna de La Vallière nechala za několik hodin po
porodu obléci a ke dvoru přišla, jako by se nic nestalo. Strach z klepů,
úsměšků a jedovatosti byl větší než únava, bolest a vyčerpáni...
Bolesti, i když jiného druhu, měly teprve začít. Mnohé dvorní
dámy Louise roli favoritky nepokrytě záviděly.
"Ach, kdybych to tak byla
já!" říkaly si.
Na rozdíl od nezištné Louisy věděly přesně, čeho dosáhnout.
Jedna z nich se rozhodla velmi cílevědomě proměnit přání ve skutek. Promyšleně,
takticky, krok za krokem a zcela bez skurpulí vyhazovala slečnu de La Vallière
ze sedla. Užila všechen svůj šarm, krásu, koketnost i chladnou rozvahu. Ne,
nenabídla se králi hned. Velmi zvolna jej chytala do tenat, metodicky o sobě
dávala vědět, s nikým se nezaplétala, chránila si pověst. Měla dost
příležitostí být králi nablízku, byla totiž Louisinou důvěrnou přítelkyní.
Francoise Athénais de Rochechouart de Mortemart, slečna de
Tonnay-Charente se nedávno provdala a stala markýzou de Montespan, postavení
jejího chotě však nedovolovalo nic z toho, o čem kráska snila.
Král na Athénais narážel u Louisy v jejím domě, v doprovodu, u
dvora, na vyjížďkách, při zábavách. Zpočátku byl nedůvěřivý. Pak ji sledoval s
pobavením. Konečně začal projevovat vážnější zájem. Byl rád, když u Louisy
nalézal i ji. Pod zdánlivým klidem krásné Athénais se ukrývala ovšem děsivá
netrpělivost a odhodlání získat krále stůj co stůj. Na podzim 1666 se paní de
Montespan neváhala zúčastnit černé mše, při níž temné síly prosila o královu
přízeň i o to, aby opustil La Vallièrovou. Tato mše, zpečetěná krví
novorozeněte, nebyla jedinou a poslední v jejím životě. Když se po mnoha letech
provalila velká travičská aféra madame Voisinové a markýzy Brinvilliersové,
otřásly odhalené skutečnosti složením dvora a samotným králem.
V následujícím roce opět Vallièrová čekala dítě.
Ludvík XIV. se chystal na tažení do tzv. Devoluční války, v níž si činil
nároky na dědictví španělského Nizozemí. Možná si tehdy uvědomil, že kule se nevyhýbají
ani hlavám pomazaným a že by Louisa v případě jeho smrti zůstala bez
prostředků. Tehdy stvrdil dlouho připravovaný akt. Uznal oficiálně otcovství
Louisiných dětí a z dcerky Marie Anny učinil slečnu de Bourbon de Blois. Jejím
prostřednictvím daroval Louise vévodství v Toursku v hodnotě 750 000
livrů.
Slečna de La Vallière dostala titul vévodkyně de Vaujours, k
němuž náleželo třiačtyřicet vesnic a dvě kastelánství. Vzápětí se ovšem stalo
to, co se nepřihodilo za celou dosavadní známost. Louisa předpokládala, že se
tažení s králem zúčastní. Bývalo teď zvykem, že dvůr cestoval za armádou v
kočárech s přepychovými stany a tažení pokládal za příjemnou změnu. Novopečená
vévodkyně balila zavazadla jako jiní, tu však král však kategoricky rozkázal:
"Zůstanete ve
Versailles!".
Když se šokovaná Vallièrová pokusila protestovat, král chladně
větu opakoval a bez rozloučení odešel.
Na Louisu dopadl blesk. Pryč byly doby, kdy se král při
sebekratším odjezdu dojemně loučil a pak posílal desítky poslů s milostnými lístky.
Čekala, že bude vzápětí přivolána, pozvání však nepřišlo. Mnozí se domnívají,
že král takto plnil podmínku paní de Montespan, stále navenek odolávající
rodící se Ludvíkově vášni. Zoufalá Louisa začala chápat, že krále ztrácí a že
má sokyni.
Když po čase přišla zpráva o přerušení tažení a pozvání
královny i s jejími dámami do Flander, její zoufalství vzrostlo. Jí se totiž
pozvání netýkalo ! Rozhodla se. Bláznivě, pošetile, beznadějně. Aniž byla
volána, nechala připravit kočár a vyrazila za králem sama !
Neuváženost zoufalého pokusu se projevila již cestou. V La
Fére kočár La Vallièrové dostihl kočár královny, v němž seděla i paní de
Montespan. Královnu to rozhořčilo a zbytek cesty si vylévala vztek i hořkost, v
čemž jí krásná Athénais vydatně podporovala. Paní de Montespan se nezakrytě
pohoršovala nad nemožným favoritčiným chováním a s nevšedním pokrytectvím
pronesla:
" Bůh uchovej, abych byla
královou metresou! Avšak kdybych to neštěstí měla, nedokázala bych přijít své
panovnici na oči!"
Přitom věděla, že král pozval dvůr i královnu jen proto, aby
viděl ji.
Uražená královna nařídila kočímu, že se nesmí nechat Vallièrovou
předjet. Louisa ovšem chtěla být u Ludvíka první. Oba vznešené povozy se hnaly
cestou necestou, kočí štvali koně o závod, ani jeden nechtěl přenechat
prvenství druhému.
Ohlášený královnin povoz měl výhodu, že mu král vyjel v
ústrety. Sám totiž toužil objevit se před de Montespanovou na koni, v kyrysu, s
botami od bláta a pery na klobouku zčernalými střelným prachem, podoben mladému
bohu války. Sotva seskočil z koně, už jej Marie Terezie zasypala podrobnosti o
drzosti té Vallièrové. Král se zamračil, vyhoupl se do sedla a vyrazil. Nikoliv
naproti Louise, ale do Avesnes, kde měl být dvůr ubytován.
Louise se prý dostalo přijetí velmi ledového. Nazítří se však
objevila u královniny tabule a zaujala místo, které jí při těchto
příležitostech z titulu favoritky náleželo. Těžko se z toho dalo vyvozovat
usmíření, protokol ceremonielu a etikety musel i král respektovat.
Večer se pak v ložnici, kterou paní de Montespan sdílela s
paní d´Heudincourt, objevil Švýcar s pochodní. V uniformě tělesné stráže však
byl král sám! D´Heudincourtová pochopila a s úklonou ložnici opustila. Na
chodbě zůstala stráž, od paní de Montespan odešel král až k ránu. Opět o tom z
celého miniaturního dvora nevěděli jen dva lidé. Louisa, která spala vyčerpaná
cestou a hořem, a královna, která se domnívala, že král je u Vallièrové. Louisa
poznala pravdu ovšem dřív a vydala se na smutný návrat. Král ve společnosti
Montespanové to ani nepostřehl...
V půli července se Ludvík XIV. z tažení ( na němž padl
d´Artagnan) na krátký čas vrátil do Saint-Cloud a znovu vyrazil do Flander. To
už dík anonymovi věděla o nové vášni i královna. Louisa de La Vallière na
podzim 1667 prožívala poslední měsíce těhotenství a neměla sil o své postavení
i lásku bojovat. V prosinci porodila chlapce Louise a zdálo se, že dojatý král
jí vrací přízeň.
Dvořané začali rychle zaplňovat nedávno vylidněné favoritčiny
pokoje a prázdnotou teď zely apartmány Athénais de Montespan. Ta prokazatelně
znovu navštívila travičku Voisinovou a objednala nápoje lásky, které jí měly
vrátit panovníkovu přízeň. S jejich výrobou souvisela další černá mše, sloužená
na markýzině nahém těle. Během rituálu Athénais prý odříkala nejen přání, aby
král zapudil Vallièrovou, ale i to, aby se královna stala neplodnou, byla
zapuzena a ona zaujala její místo. Ambice Athénais de Montespan byly skutečně
bezbřehé!
Král se opravdu k Montespanové vrátil, ne však tak, jak si
přála. Podoben Jupiterovi dělil přízeň mezi královnu, favoritku a milenku.
Přiznal, že Athénais i Louisu miluje, každou však trochu jinak. La Vallièrová
plakala, Montespanová skřípala zuby.
Slzy Ludvíka zprvu dojímaly, když však trvaly dlouho, začaly
jej popouzet. Louisu nechápal. Když jí lhal, plakala. Když řekl pravdu, plakala
také. Připustit, že chyba je v něm, to samozřejmě král nedovedl. Zmatený byl i
dvůr. Komu měli dvořané prokazovat čest, o čí přízeň měli usilovat? Kdo si
zasloužil pocty, královna, favoritka či metresy? Všechny tři, rozhodl král!
Etiketa přikazovala pořadí: Marie- Terezie, Vallièrová, Montespanová. Královo
srdce či tělo měly posloupnost přesně opačnou: Athénais, Louisa, královna.
Obě milenky byly ubytovány ve zvláštních komnatách, kam vedlo
soukromé speciální královské schodiště. Pokoje obou dam byly uspořádány tak, že
k Montespanové chodil král přes příbytek La Vallièrové. Děsivá představa
podobné atmosféry! Ludvíka XIV. to ovšem neuvádělo v nejmenším do rozpaků,
jeho egoismus byl stejně velký jako majestát. Když Louisa příliš často
prolévala slzy, podal jí svého psíka se slovy:
"Vezměte, Madame, ta
společnost vám musí stačit!" A odešel vedle k Athénais.
Louisa začala prožívat peklo. Představa, že by krále ztratila
z očí, že by jej nevídala, byla pro milující bytost horší než vše ostatní.
Ubožačka si vydechla jen v době, kdy byla Montespanová příliš zaneprázdněna
prvním těhotenstvím s králem. Pak měla Ludvíka alespoň na pár měsíců pro sebe.
Křehká rovnováha vztahů, vnucená králem, se změnila ve zvyk a zvyk ve dny plné
depresí a neuróz. Louise dvůr nadále prokazoval pocty. Jedinému jejímu žijícímu
synovi dal král titul vévody z Vermandois. Na některých taženích provázely
krále obě ženy a chudáci ubytovatelé či stavitelé dostávali předem náčrtky, kam
a jak je umístit. V kočárech jezdily obě s Ludvíkovou chotí, a jak těsně před
smrtí vmetl králi do tváře Filip Orléanský, poddaní u cesty nevěděli, kolik
královen vlastně Francie má. Louisa to vše snášela z lásky. Drama královy
domácnosti se změnilo ve frašku. Montespanová stoupala na výsluní přízně. I z
jejích dětí teď král dělal magnáty: po vévodovi de Maine přišel hrabě de Vexin,
slečna de Nantes...
Louise trvalo řadu let než bezvýchodnost svého postavení
pochopila. Hodně v těch rocích četla a začala se stýkat s předními duchovními
osobnostmi, zejména s Bossuetem. Ten ji spolu s maršálem de Bellefonds uvedl
mezi karmelitky svaté Terezy z Avily. Louisa zvolna obracela duši k Bohu a
hledala sílu i východisko z citové i psychické tíže. Pochopila konečně to, co
nechápal král. Že je pro něj jen přítelkyní ze zvyku, vzpomínkou, kterou nechce
vypustit, občasným klidným přístavem po bouřích vladařských starostí.
Pod Bossuetovým vedením se krok za krokem přibližovala k
rozhodnutí a cíli, který si vytkla. Počátkem jara 1674 sdělila králi, že hodlá
vstoupit do kláštera.
Dne 19. dubna se Louisa naposled před zraky celého dvora
účastnila ve Versailles mše. Ludvík XIV., kterému prý tekly slzy (což mu
nikdy nečinilo potíže) jí pomohl do kočáru. Královna, pro níž se Louisa za
poslední roky stala přítelkyní, ji políbila.
Ekvipáž slečny de La Vallière
zamířila zvolna a nejkratší cestou do kláštera Velkých karmelitek na předměstí
Saint-Jacques.
"Vstupte, dcero," přivítala předem ohlášenou
žadatelku matka představená, "budete se jmenovat Louise de la
Miséricorde."
Dne 5. června 1675 složila bývalá Louisa de La Baume Le Blanc,
markýza de La Vallière, vévodkyně z Vaujoux, nyní už jen Louisa Milosrdná, před
zraky dvora řeholní slib. Zemřela 5. června 1710 ve věku šedesáti pěti let po
šestatřiceti letech, vyplněných zbožností a skutky, které odpovídaly jejímu
řeholnímu jménu.
Žádné komentáře:
Okomentovat