Je tu třetí pokračování o skutečných osudech románových hrdinů Velkého vypravěče a tentokrát půjde postupně o tři hrdiny hned dvou románů, jejichž děj se prolíná. Jde o PANÍ Z MONSOREAU, u nás za 1. republiky vydanou pod titulem O korunu a lásku, a o KRÁLOVA ŠAŠKA, který ovšem budí dojem jisté nedokončenosti a děj první knihy z dobré třetiny zhuštěně opakuje.
 |
| Leloirova ilustrace v Huyotově rytině z prvorepublikovéhu vydání |
P A N Í Z M O N S O R E A U
(La Dame de Monsoreau)
Tento román napsal Alexandre Dumas roku 1846 a do jisté míry v
jeho barvitých dějích navázal na "Královnu Margot". Prostředí dvora
Jindřicha III., v němž autor trochu zkumuloval události pozdější s
dřívějšími, se opíralo o příběhy historicky doložených osob. Těch vymyšlených
tu bylo opravdu jen pár. Skutečnost tentokrát fantazii románu předčila, pan de
Bussy, královi milci, dvorní dámy, ti všichni si počínali v opravdovém životě
tak nevázaně, že romanopisec musel jejich skutky v duchu dobového vkusu spíše
umravňovat.
Dumas nechal v románu bojovat udatného Bussyho o lásku Diany
de Méridor, unesené a násilím provdané za pana de Monsoreau. Celý příběh,
zasazený do prostředí dvora Jindřicha III., je okořeněný takřka
mušketýrskými souboji vyzývavých dvorských hejsků, intrikami králova bratra
Františka a vévody de Guise, které se pokouší zmařit králův šašek Chicot. Román
vrcholí skutečnými událostmi, Bussyho zavražděním a soubojem milců krále
Jindřicha s lidmi vévody de Guise, jedním z nejstrašlivějších soubojů v
historii šermu.
Dílo mělo úspěch, v žebříčku Dumasových spisů, bereme -li celý
cyklus "Mušketýrů" jako jeden okruh, lze "Dámu z Monsoreau"
zařadit hned za ně, "Hraběte Monte-Crista" a "Královnu Margot".
Román vyšel v češtině také pod titulem "O korunu a
lásku" a Dumas se k některým jeho hrdinům vrátil znovu o rok později v
díle přeloženém do češtiny pod názvem "Králův šašek". Podle originálu
("Les Quarante-Cinq") by se měl jmenovat "Pětačtyřicet" stejně
jako garda gaskoňských šlechticů z osobní stráže Jindřicha III.
Velkou část "Králova šaška" tvoří opakování románku
Bussyho a paní de Monsoreau, která se po milencově smrti chce pomstít zrádnému
Františkovi d´Anjou. Celý příběh budí dojem nedokončenosti. Snad chtěl Dumas
děj dovést až k mocenskému atentátu, v němž právě garda Pětačtyřiceti sehrála
roli vykonavatelů, pak jej zaujalo jiné téma a raději talent svého pera věnoval
posledním dobrodružstvím mušketýrů ve "Vikomtu de Bragelonne", vydaným
téhož roku.
BUSSY D´AMBOISE
Největší z dualantů
 |
| Louis de Clermont, hrabě de Bussy d´Amboise |
Louis de Clermont, známější pod jménem Bussy d´Amboise, byl
krásný muž a dokonalý kavalír. Králové i princové usilovali o jeho přátelství.
Královny a princezny jej obšťastňovaly nejněžnějšími úsměvy. Bussy po La
Moleovi získal přízeň Markéty Navarrské... hlavu nesl vysoko, měl vyzývavý
pohled a opovržlivě ohrnuté rty, a prostý sametový černý šat...
Dumasův hlavní hrdina v sobě měl cosi z mušketýrských reků,
neváhajících pro úsměv dámy či křivý pohled tasit kord:
Avšak navzdory všem válečnickým úspěchům, pýše a zálibě v
milostných pletkách Bussy nepodlehl žádné lidské slabosti, a třebaže nepoznal
strach, neznal do doby, o níž vyprávíme, ani lásku. Srdce Caesara bijící v
hrudi šlechtice, za nějž se právem pokládal, bylo panické a čisté....Sám sebe
pokládal za hodného koruny.
Takový byl v románu Bussy d' Amboise, když se na první pohled
do Diany de Méridor, paní z Monsoreau, zamiloval. Historická skutečnost ubírá
knižní postavě lecos ze zářné skvělosti a kladných vlastností. Rytíř bez bázně
a hany, pro nějž hlavní měřítko hodnot představovala čest a věrnost, byl ve
skutečnosti dosti nestálým milencem a notným zrádcem krále, svého nejvyššího
lenního pána. O to dramatičtější však byl skutečný život muže, kterému ani
největší nepřátelé nemohli upřít dokonalé ovládnutí šermířského umění,
nebetyčnou vyzývavost, skvělý vkus a příslovečnou statečnost.
O mládí a počátcích kariéry Louise de Clermont d´Amboise,
hraběte de Bussy, není známo dohromady nic. Do Paříže přišel někdy před
Bartolomějskou nocí ze vzdálených provincií, snad z jihozápadu Francie. Patřil
k dobré francouzské šlechtě, nijak významné a vysoké. K jeho příbuzným patřil i
renesanční spisovatel Brantôme, který ve svém díle "Galantní dámy"
zachytil jadrným jazykem bez zábran zábavnou galerii doby. Nejednu pasáž tu
věnoval i našemu hrdinovi. K Bussyho cti z dnešního pohledu nesloužilo, že se
smutně proslavil mordy o krvavé noci svatého Bartoloměje. Nepochybně už v té
době patřil ke dvoru Jindřicha z Anjou, budoucího Jindřicha III.
Když polský šlechtický sněm nabídl Jindřichovi z Anjou korunu
a zvolil jej svým panovníkem, vypravil se s královským doprovodem do Polska i
Bussy. Vlastně dorazil za průvodem opožděně 17. prosince 1573 a hned v
Sprendlingenu, kousek od Frankfurtu, se pokoušel, nijak cestou neznaven, svést
či spíše znásilnit pohlednou paní hostinskou. Celá vesnice přiběhla paní
šenkýřce na pomoc s vidlemi a klacky.
První ze skandálních historek, která se o hraběti de Bussy
dochovala, mohla být hned poslední. Naštěstí ve prospěch Louise de Clermont
zasáhl důstojník hlídek hraběte von Ysemburg a Bussyho uklidil do bezpečnější
šatlavy. Jindřich z Anjou musel za výtržníkovo propuštění intervenovat a teprve
pak hraběte ze šatlavy propustili...
Je pravděpodobné, že Bussy s Jindřichem prožil krátkou dobu
jeho krakovského panování a absolvoval s ním i divoký útěk z Polska. Jindřich
totiž brzy pohrdl ctí být ve šlechtické polské republice "prvním mezi
rovnými" a tryskem se raději tajně vrátil pro korunu francouzskou,
uvolněnou smrtí jeho bratra Karla IX.
Na dvoře Jindřicha III. se Bussy, bezesporu patřící mezi
nejvzdělanější a současně i nejdrzejší šlechtice, zalíbil Markétě Navarrské.
Markéta, u níž se nikdy nedala přesně odlišit láska od politických plánů, tímto
vztahem dvojnásob zranila svého královského bratra. Vzít si za milence Bussyho
znamenalo vzbudit v Jindřichovi žárlivost. To by celkem král ještě snesl,
Margot však hraběte přetáhla do tábora Františka d´Alencon. Král tak přišel o
jednu z nejvýraznějších postav, stojící dosud v čele jeho milců, o nichž ještě
bude řeč.
Jindřich III. mu nabízel přátelství, Bussy však odmítl se
slovy, že přátelé králů jsou jejich sluhy. Jindřich III. tuto urážku mlčky
spolkl. Byla tím těžší, že si Bussy vybral za pána vévodu Františka. Je pravda,
že vévoda František byl Bussyho pánem asi tak, jako je krotitel pánem lva -
opatruje ho a živí jen ze strachu, aby ho lev nesežral...Bussy si říkal:
"Nemohu se stát francouzským králem, pan vévoda z Anjou jím ale být může a
já zase budu králem vévody z Anjou."
Takto vzletně Dumas líčí důvody,
pro které Jindřich začal Bussyho nenávidět i to, proč se Bussy přiklonil ke
královu bratru.
Bussy d´Amboise se u vévody Františka stal samozřejmě mužem
číslo jedna, sluncem, přitahujícím další a další planety do blízkosti věčně
intrikujícího Monsieura. Nijak pohlednému královskému bratru dodal Bussy lesk a
v krátkosti kolem něj sestavil reprezentativní dvůr. Poněkud jízlivě řečeno,
nejprve popraveného La Mola nahradil v loži Markéty Navarrské a pak zaujal La
Molem uprázdněné místo na dvoře Františka d' Alencon. Bussyho předcházela
pověst, že ve své knize hodinek, jakémsi dobovém kalendáři, diáři a modlitební
knížce dohromady, zaznamenává jména všech svých milenek, jejich manželů a
pikantních podrobností o zvláštních zručnostech dam v loži. Seznam byl značně
obsáhlý a sbírka paroží impozantní.
Milostný vztah s Markétou Navarrskou však Bussy zpočátku
utajoval. V renesančních poměrech dvora Jindřicha III. ale taková věc
stejně brzy vešla ve známost. Skoro se chce věřit dobovým pamfletistům, kteří
tvrdili, že se vše provalilo, když byl Bussy nachytán ve dveřích pokoje
královského paláce v situaci, v níž královna Margot měla suknice výše než pas.
Jindřich III. každopádně neopomněl švagrovi sdělit:
"Tvá žena tě podvádí s
Bussym."
Navarrský král se spokojil pokrčením ramen. Měl ostatně na
dvoře, jehož nedobrovolným členem byl, dost starostí a nemínil si komplikovat
život žárlivostí, kterou by musel stejně předstírat. Podle jiných vše odhalil
Markétou odmrštěný plukovník Du Guast, o němž padla v životním příběhu královny
Margot už zmínka. Vše donesl králi, ten informoval matku i švagra. Výsledek
vyšel na stejno. Bussymu a Margot těžko kdo mohl v mileneckém vztahu bránit!
Ludvík de Clermont si ovšem s fyzickou věrností milence mnoho
starostí nedělal, ostatně kodex rytířské lásky to tak zcela nevyžadoval.
Následkem toho docházelo mezi šlechtici králova a Monsieurova okolí k
podivuhodným scénám.
Tito mladí mužové tasili kord při sebemenší urážce. Jednoho
večera onoho roku 1575 se pan de Bussy v přítomnosti Markéty Navarrské bavil s
panem de Saint-Phal, jehož neměl právě v lásce. Důvod byl prostý, Saint-Phal se
dvořil, stejně jako Bussy, paní d´Acigné. Řeč přišla na krajky jedné z dam,
snad samotné Margot. Jeden z rivalů, není důležité který, konverzačně nezávazně
prohodil:
"Její krajky mají tvar
X."
"Ne, mají tvar Y",
oponoval druhý.
Oba sáhli současně po zbraních a jen dík Markétě, která
nařídila, ať ztichnou, se na sebe nevrhli. Kordy ovšem zkřížili hned vzápětí.
Saint-Phal Bussyho poranil, hrabě žádal o opakování souboje.
Nazítří ráno se Bussy vydal k paní d´ Acigné s rukou v pásce a
ke své zlosti u ní našel Saint-Phala s nejroztomilejším výrazem zlomyslnosti ve
tváři. Následovalo vyzvání dle všech pravidel, jako místo souboje byla vybrána
špice jednoho z pařížských ostrovů nad místem, kde dnes Seinu překlenuje
Pont-Neuf. Kromě sekundantů se však v poslední chvíli dostavil i kapitán
královské gardy s lučištníky, zvědavý na shluk lidí na nábřežích, kde zevlouni
na výsledek souboje uzavírali sázky. Jménem krále boj zakázal, uražený Bussy se
však nevzdal. Pyšně došel do Louvru za Jindřichem III. a požadoval svolení
k zápasu v uzavřených šraňcích.
Tento soubojový způsob se od dob Jindřicha II. nekonal,
neboť obvykle končil smrtí jednoho z duelantů a byl považován za značně krutý.
Jindřich III. žádost zamítl a nařídil, ať se Bussy se svým protivníkem
smíří. Nazítří se k domluvenému setkání dostavil pan d´ Amboise v doprovodu
dvou stovek ozbrojených šlechticů.
"To je příliš pro jednoho Bussyho!", vzkřikl
rozhněvaný král, uražený takovou okázalou nestydatostí.
Smíření se nekonalo. Samozřejmě, že už vůbec nešlo o tvar
krajek či milenku, ty byly jen záminkou k fanfaronskému měření sil mezi
přívrženci krále a jeho bratra. Od této chvíle říci X či Y znamenalo říkat král
či Monsieur.
Bussyho vyzývavost odsoudil i Jindřich Navarrský a Henri de
Guise. Králův gardový plukovník Du Guast se rozhodl zjednat svému pánu
zadostiučinění a další mladí mužové z okolí Jindřicha III. se přidali. Tehdy
se odehrála barvitá soubojová scéna, kterou Dumas otevřel děj "Paní z
Monsoreau":
Bussy počítal černé stíny u šedivé
zdi.
"Tři, čtyři, pět," řekl...K čertu! Dost práce pro
osamělého člověka....A vrhl se na Quéluse, jehož kord odrazil s takovou silou,
že zbraň mladíkovi odlétla na deset kroků. Vítězství však nestačil využít,
neboť v té chvíli na něj zuřivě zaútočili d´O, d´Epernon a Maugiron. Schomberg
si už zavázal ránu. Quélus zdvihl kord. Bussy pochopil, že ho obkličují, že mu
zbývá jen minuta...
Skočil dozadu,...čtyři kordy ho však rychle dostihly, jenže už
přece jen bylo trochu pozdě, protože Bussy se po druhém skoku opřel o zeď. Tam
zůstal, silný jak Achilles nebo Roland, usmíval se krupobití ran, které kolem
něj řinčely a mířily mu na hlavu...
Fakta byla následující. Když jel hrabě de Bussy jednoho večera
s malým doprovodem pařížskými ulicemi do svého paláce v ulici de Grenelle,
vyřítili se na něj neméně rvaví, vyzývaví a šermířsky zdatní pánové Quélus,
Saint-Luc a d´O. Ani jim ani dalším v záloze příliš nevadilo, že Bussy má ještě
poraněnou paži ze souboje se Saint-Phalem a že dost dobře nemůže ani tasit.
Šerpa barvy holubí šedi nakonec Bussymu zachránila život. Podobnou měl i jeden
muž z jeho doprovodu, a protože se jednalo shodou okolností o barvy Markéty
Navarrské, došlo k záměně. Útočníci si jej s Bussym spletli. Ubožák padl
proboden na dlažbu, Louis de Clermont zatím duchapřítomně skočil do jakéhosi
dveřního výklenku a měl to štěstí, že dveře, na které zády narazil, se
otevřely. I to je v románu:
Levačkou hmatal po zdi, dotkl se jí, a chlad, který z ní
zavanul, ho osvěžil; k velikému překvapení však zeď náhle povolila - byly to
pootevřené dveře.
Bussy opět získal naději a posbíral všechny síly k tomuto
vrcholnému okamžiku. Během minuty byly jeho výpady rychlé a prudké, útočící
kordy buď odrazil nebo je donutil, aby se sklonily. A potom vklouzl do dveří,
obrátil se a mohutným úderem ramene je přirazil... Potom už necítil nic a zdálo
se mu, že klesá do ticha a tmy hrobu.
Na rozdíl od knihy dveřmi nestála tajemná Diana de Méridor.
Jednoduše za nimi nebyl vůbec nikdo. Bussy dveře přirazil, zatáhl petlici a
přes dvory zadním vchodem zmizel. Útočiště nalezl u kapitána Monsieurovy
švýcarské stráže. Zatím jiný ze šlechticů Bussyho suity pádil do Monsieurova
paláce pro pomoc. František d´Alencon prý vzteky bez sebe popadl rapír a chtěl
hraběti běžet na pomoc osobně, jen Markéta Navarrská a Kateřina Medicejská mu v
tom zabránili.
Nazítří vjel Bussy, který zaměstnával nejurozenější hlavy v
monarchii, do Louvru na koni pyšnější než kdykoliv předtím. Každému za včerejší
léčku vyhrožoval na potkání a uklidnil se teprve, když mu kdosi sdělil, že za
nočním přepadením stál nejmilostivější pokyn samotného panovníka.
Několik následujících dní strávil Bussy skládáním nikterak
špatných milostných veršů. Pak jen s námahou unikl novému přepadení v ulici
Saint-Honoré. Říkalo se, že profesionální zabijáky ve tmě objednal Jindřich
Navarrský. Divoký hrabě dospěl k závěru, že pařížský vzduch začíná být
nezdravý, a v triumfálním doprovodu svých obdivovatelů, přátel a příznivců se s
dvorem rozloučil. Jindřich III. projevil jistou rozladěnost, že mu ryba
vyklouzla, a narychlo poslal gardu, aby Bussyho zatkla. Pan de Crillon, Bussyho
přítel a protektor (Bussy starému vojákovi uctivě říkal "můj otče"),
naštěstí gardisty zdržel a ti k bráně, kterou měl Bussy vyjet z města, dorazili
pozdě.
Donutit Bussyho, aby ujel z Paříže, bylo od krále
nepředložené. Pan královský bratr František už dávno kolem sebe soustřeďoval
část panovníkových politických odpůrců, kteří si říkali
"Malcontents", Nespokojenci. Ve spojení s umírněnými hugenoty,
přívrženci navarrského krále, představovali hrozivou sílu. Bussy logicky stanul
v jejich čele.
Bratrovražedné měření sil bylo za dveřmi. K uklidnění napětí
mezi králem a jeho bratrem nepřispěl ani králův věrný Du Guast, který zatím na
chodbách Louvru vykřikoval:
"Přikáže-li mi král, abych
zabil jeho bratra, poslechnu!".
Nebylo divu, že František d´Alencon chtěl z Paříže raději
utéci. jeho únik zorganizovala jej Markéta Navarrská. Dne 15.září vyklouzl
Monsieur až po uši zachumlaný do lokajského pláště z bran Louvru a v doprovodu
několika šlechticů se nazítří připojil k vojskům, shromážděným Bussym
d´Amboise. Pak už v dobře načasované rebelii proti Jindřichu III. vystoupil
nejen Monsieur, ale i vůdce radikálních hugenotů princ de Condé. K dovršení
všeho těmto dvěma vtrhl do Francie na pomoc s patnácti tisíci rejtary kurfiřt
Jan Kazimír.
Tři dny po útěku vydal Monsieur manifest, v němž vyhlašoval,
že jeho cílem je pevný, dobrý a jistý mír, svolání generálních stavů a
osvobození královských vězňů, tedy hlavně Jindřicha Navarrského. Jako všichni
správní demagogové provolání podložil slibem zrušení daní.
Třicet tisíc Alenconových mužů pod Bussyho velením přivádělo
krále k zoufalství tím spíše, že Margot zatím v Paříži dala zavraždit jeho
nejvěrnějšího vojáka Du Guasta. K dovršení všeho z Paříže pláchl i navarrský
král. Jeho útěk byl dobrodružný a Francie málem přišla o budoucího panovníka
tím nejnedůstojnějším způsobem. V žitném poli Jindřich Navarrský ulevoval svým
vnitřnostem a sekáč, který přikrčenou postavu neviděl, zabrzdil rozmach své
kosy v poslední chvíli...
I Navarrský dorazil k Monsieurovu vojsku a královna Kateřina
Medicejská se vydala tahat kaštany z ohně za svého syna Jindřicha. Vzala s
sebou Margot, ta však místo diplomatické pomoci vytvořila s Bussym a vévodu
Františkem triumvirát, jehož výsledkem byl pro krále velice potupný mír.
František d´Alencon, od tohoto míru už František d´ Anjou, vymohl pro Bussyho mocné
a výnosné guvernérství provincie, jejíž jméno Monsieurův nový titul ozdobilo.
Pan de Clermont si v Anjou počínal jako dobyvatel a kraj raboval se zarážející
surovostí.
Král Jindřich III. byl mimořádně schopný panovník a z
každodenní četby Machiavelliho Vladaře se lecčemus přiučil. V průběhu let 1576
a 1577 se mu podařilo dosavadní stav věcí zvrátit. Pod tlakem nevyhnutelnosti
se s bratrem smířil a svěřil mu velení armády, která vyrazila bít dosavadní
Monsieurovy spojence. František, nesmírně potěšený svou důležitostí, vděčně
přijal a Bussyho odvedl s sebou.
V čele Monsieurových vojsk si hrabě d´Amboise počínal v duchu
hrůz, jimiž se náboženské války vyznačovaly. V Issoire bylo na jeho rozkaz
vyvražděno na tři tisíce osob. Pak se vévoda František zapletl do letitého
konfliktu mezi Španělskem a Nizozemím. Nizozemští stavové mu učili lákavé, byť
mlhavé, nabídky, a Monsieur skočil na udici vidiny vládce provincií Artois a
Hainault. Jakkoliv se v této kampani bil Bussy statečně, španělské oddíly Dona
Juana d´Austria měly navrch.
Král Jindřich netoužil zavléct Francii do mezinárodního
konfliktu a Monsieur se bez finanční pomoci musel vrátit do Paříže. U dvora s
Bussyho příchodem začaly opět neuvěřitelné scény.
Všemu předcházela výměna zlomyslností a pamfletů, v nichž se
terčem staly zvláštní mravy panovníkových milců a vcelku více než pravděpodobné
homosexuální záliby Jindřicha III. Bussy přispěl svou trochou do mlýna a z
písmen králova rodového jména Henri de Valois vytvořil anagram "Vilain
Hérode". Přirovnání krále k podlému či odpornému Herodesovi se bleskově
ujalo.
Královi šlechtici odpověděli čtyřverším, v němž se zas vysmáli
Monsieurovu neštovicemi zohyzděnému obličeji, který úspěšně srovnali s jeho
povahovými vlastnostmi. Rukavice byly hozeny. Bussy nemohl napadnout krále,
napadal tedy jeho okolí. Královi milci, stejně stateční jako marniví a v
zevnějšku podivně zženštilí, poskytovali vděčný terč.
Na Tři krále roku 1578 se do Louvru dostavil Bussy v doprovodu
dvanácti pážat oděných ve zlatě a zjevně napodobujících královy oblíbence.
Bussy sám měl na sobě jen prosté až chudé šaty bez ozdob.
"Když se sluhové oblékají jako šlechtici", řekl a
ukázal na urozené mladíky kolem Jindřicha III.," nezbývá šlechtici
než chodit jako sluha!".
I Dumas tuto scénu použil. Jeho Bussy říká skoro totéž:
"Sire," řekl Bussy a obrátil se ke královým
miláčkům, "žijeme-li v časech, kdy se ničemové oblékají jako knížata,
domnívám se, že knížatům sluší šat ničemů, aby se od nich odlišili."
Co se dělo dál, to Velký vypravěč pominul. Philibert de
Gramont odpověděl okamžitě výzvou k souboji. K dohodnutému místu u brány
Saint-Antoine v blízkosti Bastilly, oblíbenému soubojovému zákoutí ještě v
časech mušketýrů, se oba duelanti dostavili ne s obvyklými dvěmi až třemi
sekundanty, ale každý s družinou tří stovek šlechticů. Hrozila menší válka a
vyvraždění výkvětu modré krve. Na králův rozkaz zasáhl guvernér Paříže a jeho
žoldnéři nedovolili oběma táborům začít krvavá jatka. Nespokojený de Gramont,
jistý si královou podporou, o málo později oblehl Bussyho dům. Bez výsledku.
Král raději zatkl Gramonta i Bussyho a pod jeho nesmlouvavým pohledem se oba
museli smířit.
Zanedlouho po těchto incidentech potkal Bussy největšího z
králových šermířů, Quéluse. Podle relace, kterou zanechal anglický vyslanec, se
mezi oběma odehrál následující rozhovor, zahájený šlechticem
Jindřicha III.
"Dobrý den, kapitáne,"
uklonil se Quélus.
"Dobrý den, vojáčku,"
odsekl Bussy.
"Chtěl jsem říct, kapitáne
mizerů!" pokračoval Quélus.
"Pak byste mohl být mým poručíkem nebo praporečníkem!",
opáčil d´Amboise.
"To není pravda!"
dopálil se pan de Caylus, řečený Quélus.
"A ty lžeš!" vykřikl pan
de Clermont.
"Myslíte, že jste nejdůležitější osobou u dvora, jsou tu
ale jiní, a lepší!" chtěl mít poslední slovo králův příznivec.
"Lháři!" kontroval
Monsieurův favorit.
"Imbecile!"nedal se
první.
"Lháři!" nevynalézavě
trval na svém druhý.
Pánové pak sáhli k šťavnatějšímu slovníku, přičemž mnohé
výrazy zahrnovaly oboupohlavní vztahy u dvora, zejména v králově družině. K
souboji se ani jeden s ohledem na králova opatření neodhodlal.
O málo později pan Bussy cvičil v Tuileriích před palácem koně
a v bráně Louvru spatřil několik králových šlechticů v čele s Quélusem.
Tentokrát se jim raději vyhnul a tryskem opustil zahrady. Následujího dne král
nařídil, aby mu Bussy i Quélus písemně sdělili, co se mezi nimi přihodilo.
Bussy spolu s vyjádřením požádal o svolení k souboji. Jindřich III.
odmítl. Prostřednictvím Quéluse a Bussyho se opět schylovalo k bouři mezi
panovníkem a jeho bratrem.
Královna-matka se pokusila rozbouřené vášně zklidnit. Dne 9.
února se měla odehrát svatba králova milce pana de Saint-Luc s Jeannou de
Cossé-Brissac. Královna-matka Monsieura přesvědčila, že by se na svatebním bále
měl také objevit, jinak si to král, který Saint-Lucovi svatbu vystrojil, bude
špatně vykládat. Tentokrát královna-matka neučinila moudré rozhodnutí.
Poněkud učesaně onu svatbu vylíčil v "Dámě z
Monsoreau" i Dumas. Ze Saint-Luca učinil Bussyho přítele, i když opak byl
pravdou. Co udělal z nevěsty, to svědčí o licenci, s níž mohou romanopisci s
historií nakládat:
Saint-Luc přistoupil k své ženě. Slečna de Brissac nebyla
krasavice, měla však půvabné černé oči, bílé zuby a zářivou pleť. O její tváři
bychom nejspíše mohli říci, že byla oduševnělá...
Francois d´Espinay, pan de Saint-Luc, si bral slečnu de
Cossé-Brissac pro vše, jen ne pro její oči a oduševnělost. Nevěsta měla hlavně
peníze a vlivné příbuzné, zejména pana maršála de Cossé. Nad všechny pochyby
byla ošklivá, hrbatá a špatně stavěná, což vynahrazovala pozoruhodnou
inteligencí, bohužel však i "velmi zmijím jazykem".
Když královi milci zjistili, že se
k svatebčanům připojil i Monsieur, začali velmi hlasitě žertovat o nevěstině
ohyzdnosti. Jejich kruté poznámky ovšem byly formulovány tak, že urozená paní
nebyla jmenována a všem bylo jasné, že se vlastně vysmívají Monsieurově vzhledu
přímo jemu před očima.
Rozzuřený vévoda František si odešel postěžovat matce a ta
usoudila, že bude lepší, když syna pošle vychladnout na venkov. Král se o tom
nedozvěděl a domníval se stejně jako jeho milci, že Monsieur uprchl, aby
rozpoutal novou válku. Došlo k burleskní scéně. Monsieur, jehož projížďka
zklidnila, se vrátil do svých pokojů. Chystal se ulehnout, když k němu jen v
noční košili vpadl rozzuřený král, přesvědčený o další bratrově nekalosti.
Nařídil strážím, ať vše prohledají. Monsieur schovával v dlani jakýsi papír,
král, přesvědčený, že jde o seznam spiklenců, mu jej chtěl odebrat. Mezi bratry
došlo k zcela nedůstojné strkanici. Když si Jindřich lístek přečetl, zjistil,
že jde o pouhé milostné psaníčko pověstné paní de Sauve.
Královo zahanbení přerostlo ve vztek. Monsieur dostal domácí
vězení a kapitán de Larchant s gardou nazítří zatkl Bussyho, který byl ve všem
mimořádně nevinně. Kateřině Medicejské nezbylo než oba své syny smiřovat.
Odhadla, kde je jádro věci, a požadovala současně smíření Bussyho s Quélusem.
Před zraky dvora se odehrálo představení, v němž většina
výstupů byla pečlivě naučena předem. Nejprve promluvil král a téměř se
Monsieurovi omluvil. Pak se pan de Bussy hluboce uklonil Jindřichu III. a
přeříkal předem naučenou a schválenou zdvořilostní omluvu Quélusovi. Panovník
projevil přání, aby se oba soupeři na důkaz smíření políbili.
"Jestliže si to Vaše Veličenstvo přeje, jsem
připraven," prohlásil Bussy a bez okolků v rozpacích přešlapujícího
Quéluse sevřel v náruči.
Na tvář mu vtiskl tak hlasité a
mlaskavé polibky, že dosud vážný a napjatý dvůr se v čele s králem tomu
komediantství rozesmál.
Neuplynulo mnoho dní a Monsieur navzdory předchozím komediím
od dvora uprchl doopravdy. Král sice bratra hlídal, jaksi však opomenul, že
okna komnat Františka d´Anjou vedou do palácového příkopu. Markéta Navarrská
připravila šaty, žebřík i cestovní vaky, v opatství Sainte-Geneviéve už s koňmi
čekal Bussy a oba vyrazili tryskem do Flander k Monsieurově armádě.
Král celý manévr pochopil tak, jak byl míněn. Monsieur si
nátlakem vynucoval, čeho nedosáhl prosbami. Požadoval peníze na svou válku ve
španělském Nizozemí. Král souhlasil, jen Kateřina Medicejská si vymohla, že válku
proti Španělům František nepovede ve jménu Francie. Věčně po koruně dychtícího
Monsieura pacifikovala slibem, že obnoví šest let se táhnoucí námluvy u Alžběty
Anglické.
Boje, vedené Františkem d´Anjou, neprobíhaly slavně ani
šťastně. Vévodovým zbraním se nevedlo. Pod Monsieurovy prapory se přihlásili
žoldáci všech vyznání a jediné, co je spojovalo, byla vidina kořisti v bohatých
flanderských městech. Brzo měli bývalí Monsieurovi nizozemští spojenci Anjouova
počínání, nijak se nelišícího od rabování Španělů, dost.
Hrabě Bussy jednal, zcela zaslepen vlastní důležitostí, značně
nesmyslně. Na potkání urážel každého, hádal se s ostatními veliteli, trucoval,
že některé pluky vztyčily praporce podobné jeho barvám, a dost se přičinil o
to, že Františkovo vojsko připomínalo vše, jen ne organizovanou sílu. Sotva
byla ohlášena blízkost španělských vojsk, celá Monsieurova armáda se jednoduše
rozprchla. Rozzuřený Monsieur nakonec poslal Bussyho zpět do Anjou a vyrazil do
Paříže, aby si stěžoval bratrovi.
Jindřich III. jej uchlácholil zprávami o pokrocích v
jednání s královnou Alžbětou, která pod vlivem španělské hrozby znovu
koketovala s Francií i možností sňatku s o dost mladším Monsieurem. František
viděl, že jeho tužby dostávají konkrétnější obrysy. Přání Alžběty Anglické
poznat vévodu osobně vyneslo Františka d´Anjou na vrchol blaha. Tentokrát zcela
upřímně bratrovi děkoval a odvděčil se mu svým typickým způsobem.
Hrabě de Clermont, převyšující Monsieura vzhledem, úspěchy u
žen, odvahou, prostě vším , co královský bratr postrádal, se princi znelíbil už
svým milostným vztahem k Markétě Navarrské. Totálním neúspěchem ve flanderském
tažení to Bussy u svého pána prohrál definitivně. Bussy měl být zatracen,
způsob, jímž se to stalo, zcela odpovídal tehdejším mravům, v nichž se s
úsměvem vraždilo mezi dostaveníčky a zábavami.
Chvástavý Bussy byl od července 1579 milencem Francoise de
Maridor, z níž Dumas vytvořil Dianu de Méridor, paní z Monsoreau. Na rozdíl od
knižní Diany nebyla skutečná Francoise právě ctnostnou dámou, jako členka
Létající eskadrony královny-matky ostatně ani nevinná být nemohla. Kateřina
Medicejská navzdory pověsti, kterou tato družina v jejích službách oprávněně
získala, slečny úspěšně provdávala a vždy se našel šlechtic, který královně
matce neřekl ne. Ostatně většina z nich tyto šarmantní dámy milovala.
Slečnu de Maridor královna-matka provdala za vrchního lovčího
království, hraběte de Monsoreau. Louis de Bussy pramálo diskrétně napsal panu
de Coutenant, že "rozestřel sítě nad zvěří velkého lovčího a lapil ji na
jeden zátah". K čemuž přidal i podrobnosti o jistých intimně rafinovaných
dovednostech, v nichž se hraběnka de Monsoreau ukázala být v posteli velmi
zručná.
De Coutenant pobaveně ukázal dopis Monsieurovi a ten jej v
okamžiku vrcholného usmíření věnoval králi. Jindřich III. měl s Bussym až
příliš nevyřízených účtů a postaral se o to, aby kompromitující list dostal do
rukou Monsoreau. Žárlivý a na výsost rozzuřený lovčí přísahal tomu, kdo mu
nasadil parohy, pomstu. Vyžádal si od krále kratičkou dovolenou, tryskem
vyrazil na zámek Coutanciére, svou choť nejprve ztloukl a pak ji s ústím
pistole, namířeným na její hlavu, přinutil, aby Bussyho nazítří pozvala na
schůzku.
Jak se dalo předpokládat, dorazil ohnivý Bussy v hodinu
dostaveníčka k zámku, ponořenému onoho večera do ticha a klidu. Zabušil na
dveře, služebná jej odvedla do patra, v němž měla Francoise de Maridor ložnici.
Tomu, co bylo dál, věnoval Dumas celých několik stran. Dumasův
Bussy si nijak nezadal s homérským Achillem:
Náhle se rozbila jedna z okenních tabulek a na balkóně se
objevili tři ozbrojení chlapi, zatímco čtvrtý přelézal zábradlí... Bussy
jediným pohybem levačkou odstrčil Dianu a pravačkou tasil kord...A převrátil
klekátko, přitáhl si stůl, na to všechno hodil stoličku, takže ve vteřině
vznikla mezi ním a nepřáteli hradba...Byl to tak rychlý pohyb, že kulka z
hákovnice zasáhla jen klekátko...Odvážlivci popošli...jeden z nich dokonce
natáhl ruku po klekátku, než se jej ale stačila ruka dotknout, prošel Bussyho
kord otvorem a zasáhl rameno...A nad zábradlím se objevili další tři útočníci.
Bussy...přeskočil jediným skokem opevnění, jeho kord se skřížil s Monsoreauovým
a zasáhl ho do hrdla...
...Sedm lidí leželo na zemi, devět jich stálo. Bussy si strhl
plášť, ovázal si s ním levé rameno a použil ho jako štít...
Skutečný průběh události byl podobný, i když to, co ukazoval
Bussy románový, nebylo v silách žádného šermíře. Při vstupu do komnaty Bussy
zaslechl hluk za svými zády. Otočil se a spatřil patnáct najatých mužů s kordy
a dýkami, ženoucích se na něj. Stačil vytrhnout meč, začal se bít a pomalu
ustupoval k oknu. Vyhoupl se na parapet, už to vypadalo, že se mu podaří
uniknout, když vtom mu kdosi zasadil rapírem ránu do zad. Vážně poraněný a v
půlobratu zastižený hrabě svedl ještě dokončit pohyb, vymrštit se, jeho skok se
však změnil v pád. Tělo se nabodlo pod okny na zámecké mříže, kde bylo ráno
objeveno služebnictvem. Najatí zabijáci zmizeli hned po činu.
Vpodstatě shodně Bussyho tragický
skok líčí i Dumas:
Teď mu zbývalo jen utéci, zachránit se, mohl směle prchnout,
protože prchal před mrtvými...Přelezl přes rám, podíval se na železnou mříž,
aby přeskočil na druhou stranu...Posbíral tedy všechny síly, pomáhal si rukou i
nohou, kterými ještě mohl hýbat, a skočil. Ale když seskakoval, sklouzla mu
noha po kameni. Měl na nohou tolik krve! Dopadl na železné hroty mříže, některé
se mu zarazily do těla, zbylé mu zachytily šaty, takže zůstal viset...
Avšak v románu má nešťastný pád tragickou dohru. Teprve zrada
hrdinu zmůže a tou černou ovcí je vévoda František, číhající u mříže se svým
muzikantem Aurillym:
"Monseigneure!" vykřikl Bussy..."zachraňte mě a
já vám odpustím vaši zradu."
"Slyšel jsi?" zeptal se
maskovaný muž.
"Co poroučíte?"
"Přece abys mu pomohl."
A se smíchem tlumeným maskou dodal:
"Na onen svět..."
...A vskutku, v téže chvíli se jeho prsou dotkla hlaveň
pistole a padl výstřel. Bussymu padla hlava na ramena, ruce mu klesly...A
vydechl naposledy s Dianiným jménem na rtech.
A paní z Monsoreau, pro níž, či kvůli níž Bussy tak bídně
skončil? Z pohledu historické Francoise de Maridor to vše představovalo jen
další z mnoha galantních dobrodružství. Takže konec je téměř pohádkový, i když
poněkud naruby. S panem de Monsoreau se usmířila, žili šťastně a měli spolu
řadu dětí...
Žádné komentáře:
Okomentovat