 |
| George Villiers, vévoda z Buckinghamu (Rubens) |
MYLORD BUCKINGHAM
Neoblíbený odblíbenec
„Ale d´Artagnan, omámen, zdeptán a
udiven vším, co se tu právě odehrávalo, stál náhle před mušketýrem a paní
Bonacieuxovou.
Mušketýr popošel o dva kroky a
rukou ho odstrčil.
D´Artagnan uskočil nazad a tasil
meč.
V téže vteřině tasil rychlostí
blesku i cizinec.
"Proboha, mylorde!"
vykřikla paní Bonacieuxová...
"Mylorde!" zvolal d´Artagnan, osvícen náhlou
myšlenkou. "Mylorde! Odpusťte, pane, snad nejste..."
"Vévoda z Buckinghamu,"
dořekla polohlasně paní Bonacieuxová. "A nyní nás můžete všechny
zničit."
Takto se žárlivý Dumasův d´Artagnan s vévodou Buckinghamem,
prvním ministrem anglického krále Karla I., poprvé střetl v pařížských
uličkách při sledování krásné Constance Bonacieuxové. Milostné pletky sličného
vévody a francouzské královny pak mušketýrského adepta a jeho přátele donutily
k nebezpečnému závodu o čas a diamantové přívěsky. Tehdy se s mylordem
Buckinghamem potkal d´Artagnan podruhé. Potřetí už neměl příležitost, nůž, který vtiskla Mylady de Winter do ruky Johnu
Feltonovi, byl rychlejší. Buckingham, vzor kavalírství, elegance a oddanosti
své paní, zemřel se jménem Anny Rakouské na rtech. Tolik román.
Skutečný Charles de Batz d´Artagnan ovšem mylorda Buckinghama
potkat nemohl. V době, kdy vévoda zemřel, se náš hrdina proháněl ještě v
dětských šatičkách po kopcích v okolí rodné tvrze.
Staří kronikáři nejednou vychvalovali krásu svých
současníků.Když pak spatříte portrét, myslíte si, že buď lhali, nebo že dobový
vkus byl zcela odlišný od našeho. George Villiers, první vévoda z Buckinghamu,
ovšem krasavcem byl v měřítcích minulých i současných. Portréty od Van Dycka či
Rubense, mědirytiny od Miereveldta a koneckonců i původní ilustrace "Tří
mušketýrů" se vzácně shodují. Stejně tak i Dumasův popis:
Mušketýrský šat mu věru znamenitě slušel. Ve svých
pětačtyřiceti letech byl právem pokládán za nejkrásnějšího a nejelegantnějšího
kavalíra Francie i Anglie. Oblíbenec dvou králů, závratně bohat, všemocný v
království, jež po své vůli pobuřoval a z rozmaru zase uklidňoval, vedl Jiří
Villiers, vévoda z Buckinghamu, jeden z těch pohádkových životů, jež ještě po
staletích uvádějí potomstvo v úžas.
Vskutku, vévoda byl vysoký, štíhlý, urostlý, s pravidelnou
mužnou tváří, kavalírským knírem a bradkou, s kučeravými a umně nakadeřenými
vlasy, splývajícími po nákrčníku z nejjemnějších bruselských krajek, ozdobený
šňůrami perel i na brnění, vždy vybraně a nesmírně nákladně oblečený.
Buckingham představoval nedostižný vzor elegance pro muže a objekt zbožňování
pro ženy daleko za hranicemi ostrovního království.
George Villiers pocházel z drobné staré anglické šlechty. Jeho
předkové přišly na ostrov z Normandie s Vilémem Dobyvatelem. On se narodil roku
1592 v Brooksby ve hrabství Leicestershire. Když mu bylo třináct, přišel o otce
a matka Mary Beaumont se dvakrát zvovu vdala jen proto, aby dětem zajistila
slušnou výchovou. Při druhém sňatku neváhala dát slib manželské věrnosti
statkáři bez modré krve. Vše investovala do Georgovy výchovy. Budoucí
nejmocnější muž Anglie se poctivě učil jízdě na koni, loveckému umění, šermu,
ovládání psů, chovu ptactva, tanci i hudbě. Měl mezi sousedními dětmi spoustu
kamarádů, stal se jejich vůdcem a všichni později oceňovali jednu Villiersovu
výraznou vlastnost, oddanost a věrnost v přátelství.
 |
| Mladý Buckingham |
Jako osmnáctiletý odcestoval George na tři léta do Francie a
po návratu začal vážně usilovat o sňatek s Anne Astonovou, bohatou sirotou ze
sousedství. Její poručníci jej shledali pro sňatek pramálo zámožným a takovým
by George asi zůstal, kdyby jeho matka neobdržela list mocného a urozeného
vévody Lennoxe, blízkého příbuzného anglického krále Jakuba I. Lennox Mary
Beaumontové, nyní lady Comptonové, naznačil, že by bylo žádoucí, aby se její
syn objevil v Londýně u dvora.
Mary byla téhož názoru, představila syna lordu Pembrokovi a
zbytek hotovosti investovala do oděvu, v němž měl být její syn představen králi
Jakubovi I.
Smrtí královny Alžběty roku 1603 vymřela v Anglii dynastie
Tudorovců a dědictví koruny přešlo na skotského krále Jakuba VI. z linie
Stuartovců. Pod jménem Jakub I. spojil skotský král dvě ostrovní koruny.
Byl protestantem, což pro Angličany představovalo plus. Chudobné Skotsko jej
naučilo skromnosti, nedostatek financí a životní zkušenosti z něj učinily
přesvědčeného pacifistu.
Jakub I. nebyl mužem statečným, zbraně mu naháněly hrůzu, bál
se spiknutí a atentátů. Postrádal vznešenost vladařů, mluvil překotně a
zadrhával, což občas budilo posměch. Přesto vystoupil na trůn za všeobecného
jásotu. Brzy se rozešel s anglickými katolíky, kteří v něm jako v synu popravené
Marie Stuartovny viděli svou oporu. Guy Fawkes se jej zato pokusil vyhodit s
celou Sněmovnou do povětří, odhalení "prachového spiknutí" však
znamenalo na celé století zánik katolicismu v zemi.
Idylické počátky Jakubovy vlády se ovšem s postupem let rozplývaly.
Celkem vzdělaný a sečtělý panovník se postupně obklopil dvorem, jejíž způsoby
stále více kritizovala vlivná skupina puritánů, což byli přívrženci reformace v
Kalvínově duchu a odpůrci protestantismu anglikánského typu.
Puritáni kromě jiného hlásali
odříkání, prostý život podle Bible a hluboce opovrhovali vším, co souviselo se
světskými radostmi. Navíc králova teorie o panovníkovi z Boží milosti,
zodpovědném pouze Stvořiteli, vedla ke stále častějším konfliktům s
Parlamentem, kterému pochopitelně byl princip "Král je zákon" proti
mysli.
Hromosvodem občas pobouřené veřejnosti se stával králův dvůr,
kde největší roli začali hrát Jakubovi favorité. Neboť král Anglie a Skotska
měl slabost pro krásné mladíky s andělskými tvářemi a prokazoval jim pozornosti,
o nichž si jen trochu prudérnější lidé mohli myslet dost oprávněně cosi
nepěkného.
Po odchodu starého Roberta Cecila, lorda ze Salisbury,
zkušeného politika z alžbětinských dob, zaujal první pozici v Anglii Robert
Carr, z něhož král učinil hraběte ze Somersetu. Mladý hezký Somerset se k
neštěstí země míchal do politiky a král mu prakticky přenechal vládu. Sňatek s
Frances Howardovou, rozvedenou hraběnkou z Essexu, spojenou navíc s velmi
nenáviděnými katolíky, Carrovi na popularitě nepřidal. Somersetova rodina a
klan Howardů rabovaly bohatství Anglie ve svůj prospěch a opozice začala být
neklidná.
Vůdcem nespokojených se v roce 1614 stal arcibiskup z
Canterburry. Chtěli Carrův odchod. Jakub I. se jej však nebyl schopen
vzdát. Zbývalo buď favorita zabít, což bylo obtížné a zlí jazykové tvrdili, že
i neúčinné, neboť král by si rychle našel náhradu, nebo ho vyměnit. Na nápad
přišel vévoda právě vévoda Lennox. Co kdyby, řekl si, krásný, mladý a ve
dvorském duchu dokonale vychovaný Villiers Somerseta vyhodil ze sedla ? Bylo by
užitečné, kdyby tato dvorská klika a anglikánská církev měly v osobě favorita
svého člověka. Sedl tedy a napsal Mary Beaumontové, neboť její syn George byl
právě typem mladíka, kterého potřeboval.
Mary a George nezaváhali a mladý Villiers se objevil u dvora.
S trochou obratnosti jej stačilo vyšňořeného vystrčit do popředí a úspěch se
dostavil. Král Jakub spatřil na lovu novou tvář a vzplanul! To, co následovalo,
by se spíše hodilo do dobré komedie či špatného milostného románu, kdyby se současně
nehrálo o osudy země.
Okouzlený Jakub I. koupil Villiersovi úřad královského
číšníka, aby měl pohledného mladíka co nečastěji na očích. Somerset se začal
cítit ohrožen a tropil Georgovi naschvály. Jednoho dne u tabule zvrhl na
Villierse v přítomnosti krále polévkovou mísu. Politý George se neudržel a
Somerseta na místě udeřil.
Robert Carr přesně tohle sledoval. V přítomnosti panovníka
byla tato rána zločinem urážky majestátu a trestala se jediným způsobem, smrtí.
Somerset také hned vyskočil od stolu a nařídil Villiersovo zatčení. V té chvíli
dostal ránu druhou, sice jen symbolickou, o to však palčivější. Jakub I.
se probudil z letargie a prohlásil, že se vlastně nic nestalo. Villiers byl
zachráněn. Lennox si mnul ruce a Carr prodělával záchvat žárlivosti.
Dál šly věci ráz na ráz. Z Villierse se stal králův šlechtic,
pak šlechtic jeho ložnice (což byl oficiální titul dvořanů, asistujících u
rituálních vstávání i uléhání vladařů). Ke Georgově cti budiž řečeno, že
Somersetovi nabídl přátelství, Carr však nemínil hrát druhé housle. Jenže dvůr
už měl nový favorit na své straně a spousta dvořanů si ráda s bývalým
oblíbencem vyřídila účty. Právě probíhal proces, týkající se smrti jakéhosi
šlechtice, Somerset i jeho žena byli do aféry zataženi, mluvilo se o jedech a
kouzlech a zakrátko nedávnému všemocnému favoritovi hrozila oprátka. Král ,
který nezapomněl na šťastné chvíle, udělil Somersetovi milost, u dvora se však
padlý oblíbenec nesměl víc objevit.
Král Villierse zahrnul okázalou přízní, která hraničila se zaslepeností.
Vzestup byl rychlý a obrovský. Na žádost královny Anny Dánské, Jakubovy
manželky, se stal George rytířem. V roce l616 a 1617 získal rychle za sebou
úřad vrchního štolby, hodnost rytíře Podvazkového řádu, titul barona Whaddona,
vikomta Villierse, hraběte Buckinghama, úřad soukromého králova rádce a k tomu
všemu panství za 80.000 livrů. Získal moc, kterou měl předtím Somerset.
Na postavení favorita v oné době nebylo nic podivného. I král
byl člověk, a přátelství korunovaným hlavám chybělo víc než prostým. Ve Francii
se v podobných rolích objevil Concini, Luynes, Richelieu i Cinq-Mars, ve
Španělsku Olivares. Jenže Ludvíka XIII. a Richelieua spojovala úcta a
obdiv. Buckinghama a Jakuba I. vázala láska. Bylo to správné a výstižné
slovo ? Mnozí budou později tvrdit, že v případě Jakuba I., muže už
stárnoucího, šlo spíše o platonický cit. Pokud problém eventuálních
homosexuálních či bisexuálních vztahů anglického (a nejen anglického) krále
dělá historikům hlavu, Buckinghamovy současníky nijak neodpuzoval a
nepohoršoval. Alespoň zpočátku ne.
 |
| Buckingham s rodinou (Rubens) |
Mladému Villiersovi patřil obdiv a láska většiny Angličanů.
Byl podle dobových výrazů andělsky krásný, nejkrásnější muž Anglie, šarmantní,
vybraně elegantní, byl prostě nej... Nejlepší šermíř, tanečník, rytíř, milovník,
obdivovaný pro fyzické i morální přednosti. Ano, zatím nikomu neublížil, ani
Somersetovi ne, naopak, se všemi chtěl vyjít v dobrém. Král jej obdivoval,
svými citovými výlevy však z času na čas přiváděl královskou Radu do rozpaků.
Jako když prohlásil:
"...miluji hraběte
Buckinghama víc než kohokoliv na světě...nestydím se za to, protože i Kristus
tak činil. Kristus měl svého Jana, já mám svého George..."
V soukromé korespondenci, která se dochovala, říkal král
Villiersovi něžně a důvěrně Steenie. Byla to zdrobnělina od jména Stephen,
neboť Buckinghamova tvář králi připomínala svatého Štěpána z jakéhosi
církevního obrazu. V dopisech králova oslovení "mé sladké dítě, má
ženo" oplácel Villiers králi slovy " můj drahý otče a muži".
Jeden z dopisů Buckingham podepsal:
"Your baby and your
dog..."
Kromě puritánů to nikoho příliš nerozčilovalo a s postupem let
se Jakubův cit měnil ve výrazně otcovský.
Villiers měl bezpochyby osobní kouzlo, které si podmaňovalo
okolí. I princ Karel, Jakubův syn, zpočátku chladný, podlehl Buckinghamovu
šarmu a začal favoritu svého otce projevovat oddané přátelství. U následníka
trůnu, úzkostně zbožného a extrémně cudného, samozřejmě citové vazby ve stylu
otce nepřicházely vůbec v úvahu.
Buckingham si samozřejmě na výsluní přízně nepočínal nezištně.
Matku přivolal ke dvoru, bratra oženil s nejbohatší nevěstou Anglie (což nebylo
předpokladem štěstí, Johnu Villiersovi žena za čas utekla a on sám se
zbláznil). Oblíbenci to nestačilo a začal usilovat kromě bohatství i o slávu na
poli diplomacie, veřejných záležitostí a vlády. Chtěl-li se vyrovnat kardinálu
de Richelieu , nepovedlo se mu to ani za mák. Možná i proto, že kardinál vše
podnikal pro blaho země. Villiers jen pro sebe.
V roce 1618 už byl z Buckinghama markýz. O rok později zemřela
Jakubova manželka a král brzy po jejím pohřbu daroval všechny její šperky svému
Steenimu, obdařenému i titulem Velkoadmirála. Jistý nevděk jinak oddaný
Buckingham králi projevil. Na královském dvoře se pohybovala řada krásek a
mnohé byly pro Villierse ochotné ke všemu. George nebyl zženštilý, ženy měl rád
a právě to činilo Jakuba I. smutným. Žárlivost král najevo nikdy nedal.
Kolem roku 1620 se Jeho Veličenstvo rozhodlo favorita oženit.
Vybralo mu nejlepší partii v království. Katherine Mannersové, dceři hraběte
Rutlanda, bylo šestnáct, Buckinghamovi osmadvacet. Novopečená lady
Buckinghamová chotě po celý život doslova zbožňovala. Dala mu pět dětí, s nimiž
král zacházel jako s vlastními vnuky. I Villiers byl vzorným a milujícím otcem,
na nejstarší Moll visel tak, že ji s sebou brával na konference i diplomatická
jednání.
Buckingham měl zpočátku úspěchy. Dokázal se obklopit schopnými
lidmi a poslouchat jejich rady. Vedle filozofa Francise Bacona k nim patřil
finančník Cranfield, kterému se rok předtím podařilo odstranit státní deficit.
V očích ostrovních obyvatel to byla favoritova zásluha.
Popularita prvního muže Anglie shodou okolností stoupla i v
souvislosti s událostmi v Čechách. Český "zimní" král Fridrich Falcký
byl Jakubovým zetěm a bitva na Bílé hoře rozvířila veřejné mínění i na
vzdáleném ostrově. Zpočátku nikomu nevadilo, že Jakub I. dceru i zetě
nechal na holičkách, pak ale začala Sněmovna požadovat válku proti Habsburkům.
Jakub I. po ní netoužil, Buckingham však na boj dostal 600 000 livrů
a získal pověst muže, schopného se za víru i Anglii prát.
Král ovšem dobře věděl, že peníze na pořádnou armádu nestačí,
vycvičených vojáků je málo, a loďstvo chátrá. S velkou slávou sice byly po
mnoha letech spuštěny na vodu první kanóny zježené lodě "Vstup Buckinghamův"
a "Reforma", za touto pompou ale Steenie plánoval cosi jiného.
Choulostivý projekt obsahoval návrh sňatku prince Karla se španělskou
infantkou, přičemž se doufalo, že vyhnanému českému králi darují Španělé
alespoň jeho Falcko v rámci svatební smlouvy. Španělského vyslance Gondomara
projekt nadchnul a už snil o návratu katolicismu do Anglie, přestupu prince
Karla na víru budoucí ženy a mnoha věcech dalších.
I Karel byl nadšen a spolu s Buckinghamem vyrazil na cestu do
Madridu. Král Jakub při této příležitosti učinil Buckinghama vévodou, aby se
při jednáních vyrovnal Olivaresovi. Byl to ovšem šílený podnik. Španělé odmítli
jakkoliv u Ferdinanda II. ve prospěch Fridricha Falckého intervenovat. To
byla první porážka. Druhou se staly podmínky svatební smlouvy. Děti z
manželského svazku anglického prince a španělské princezny měly být katolíky a
katolické církvi se v Anglii měla vrátit všechna privilegia. I Buckingham si
musel připustit, že něco takového by proti němu postavilo většinu země!
Jednání vázla, pyšné způsoby Buckinghamovy suity také na hrdé
španělské grandy nepůsobily nejlépe, došlo k několika výstupům a Olivares
požadoval okamžitý návrat protestantských či anglikánských dvořanů do Anglie.
Villiersovi se podařilo znepřátelit si španělského krále i jeho ministra,
inkognito průjezdem Francie se navíc dotkl i krále francouzského.
Buckinghamova diplomacie by se střízlivě hodnotila jako zcela
amatérská a fiasko diletantského plánu jako trapné. Střízlivě ovšem nikdo
nehodnotil a vévodu doma přivítali nadšením, ovacemi a novými poctami. Král se
zcela lidsky radoval z návratu toho, který mu chyběl. Anglie se veselila, neboť
se domnívala, že právě dík Buckinghamovi unikla novému katolickému teroru,
který byl z doby vlády krvavé Mary Tudorovny ještě stále v paměti.
Ve skrytu duše se ovšem Buckingham užíral a odmítnutí Španělů
cítil jako osobní urážku. Se stejným nadšením se ale vrhl do sjednávání sňatku
nového, tentokrát s francouzskou princeznou Henriettou Marií, dcerou
Jindřicha IV. a sestrou Ludvíka XIII.
Aliance s Francií měla být pomstou Španělsku. V Paříži sňatek
navrhl anglický vyslanec lord Holland. Kardinál de Richelieu nebyl proti,
podmínky smlouvy se ale dost podobaly španělským. Jakub I. v sobě po
jejich přečtení vyburcoval iniciativu státníka a nařídil bez konzultace se
Steeniem jednání přerušit. Villiersovi špióni to svému pánu okamžitě donesli,
rozzuřený favorit neváhal rozlomit pečeť králova psaní vyslanci Hollandovi a
pln vzteku běžel za králem. Zaskočený Jakub reagoval tak jako vždycky. Dal za pravdu
svému Steeniemu.
Nikdy předtím a nikdy potom nebyl Buckinghamův vliv větší.
Parlament jej tituloval "zachránce vlasti". Teď ale hnal vévoda krále
do svatby, z níž znovu čpělo nebezpečí posílení vlivu katolíků. Navíc se
Buckingham zapletl na kontinentě do války. Jenže výprava proti rakouským
Habsburkům byla připravena tak mizerně, že skončila naprostým krachem dřív, než
došlo k většímu střetu. Mylordova popularita bledla
Pokladna zela prázdnotou, Buckingham se přesto chystal jako
vyslanec dojednat ve Francii svatbu a vypravoval do Paříže třísetčlenný průvod.
Jen dva jeho slavnostní obleky stály prý milion livrů každý.
Roku 1625 zemřel Jakub I. Nový král Karel I.
Buckinghamovi zachoval všechny tituly, pocty i úřady. K Villiersovu plánu
anglo-francouzského spojenectví se stavěl příznivě. Vyslanec Holland z Paříže
vévodu ujišťoval, že je očekáván s nadšením.
Dne 24. května 1625 se mylord Buckingham ubytoval v Paříži v
paláci de Chevreuse. Nebyla to náhoda, lord Holland byl milencem Marie de Rohan
-Montbazon, vévodkyně de Chevreuse, největší intrikánky své doby. Krásný
Buckingham slavil úspěchy, obdivovali jej Pařížané, lid , šlechta, ba i
královna Anna Rakouská. Také vévodovi učarovala tato žena světlých vlasů,
zelených očí, mléčné pleti a pověstné malé nožky.
Na kardinála de Richelieu však Buckinghamův šarm neúčinkoval.
Richelieu si dával dobrý pozor, aby Anglie nezatáhla Francii do svých válečných
plánů. Věděl, že Francie, není připravena ani sjednocena. Diplomatická jednání
vázla a Buckingham začal být zklamán. Ve snaze dospět k dohodě nabídl
kardinálovi pomoc anglického loďstva proti La Rochelle, jejíž protestantské
obyvatelstvo se vzepřelo moci francouzského krále.
Buckinghamova nabídka byla pošetilá. Námořnictvo měl v
mizerném stavu a protestantští námořníci by pravděpodobně odmítli bojovat proti
bratrům ve víře. Ostatně, když proti La Rochelle skutečně sedm lodí vyslal,
jejich posádky dezertovaly.
To, co následovalo, už nebyla pouhá naivita. George Villiers
začal páchat největší šílenství svého života. Dík tomuto dobrodružství se stal
i hrdinou Dumasova románu:
Tak se několikrát dovedl přiblížit krásné a hrdé Anně Rakouské
a natolik ji oslnil, že vzbudil její lásku...Poprvé za okolností, jež jsem vám
popsal, podruhé u paní de Chevreuse, potřetí v zahradách amienských.
Během týdne, stráveného v Paříži, Buckingham omračoval
bohatstvím. Na slavnosti nechal ze svého obleku rozkutálet schválně špatně
přišité perly, a když mu je dvořané sbírali, poněkud pohrdlivě jim je věnoval.
Annu Rakouskou, sužovanou šetrností a ještě více chladem svého chotě, to
pobavilo. Oba spolu tančili a hovořili s nenuceností, jako kdyby se znali od
pradávna. Když týden skončil , konečně se dojednala svatba francouzské
princezny s anglickým králem a z Louvru vyjely dva svatební průvody na cestu do
Anglie. Nevěstu vyprovázela i Anna Rakouská. Dne 7. června oba průvody dorazily
do Amiensu. Tady, v zahradě na břehu Sommy, se to stalo. Takto onen večer
vylíčil Dumas:
"Vzpomínáte si, jaká byla krásná noc? Jak vlahý a vonný
byl vzduch, nebe modré a jako vyšperkované hnězdami?...Opírala jste se o mé
rámě, pohleďte, o tohle! Naklonil jsem k vám hlavu a cítil jsem, jak vaše
hedvábné vlasy hladí mou tvář, a při každém jejich doteku jsem se zachvíval od
hlavy k patě... Bože, všechno své jmění, slávu a všechny dny, které mi zbývají,
bych dal za takovou noc! Neboť v té noci, madame, v té noci jste milovala, vím
to!"
Při večerní procházce rozmlouvala Anna s vévodou, za nimi
následoval lord Holland s vévodkyní de Chevreuse. Náhle se Anna Rakouská a Buckingham
odpojili a zmizeli v aleji. Dvůr je nenásledoval, teprve, když se tmou rozlehl
královnin výkřik, vrhli se dvořané po hlasu.
Štolba Putanges dorazil první; zastihl vévodu v rozpacích,
které Buckingham vyřešil útěkem. I královna byla celá zmatená. Nikdo nezjistil,
co se ve tmě odehrálo, mnozí však o tom napsali.
Paní de Motteville, královnina dvorní dáma, tvrdila, že
královna vykřikla pouze překvapením, když se s mylordem ocitla sama.
Vévoda de La Rochefoucauld napsal, že Buckingham byl tehdy
smělý, chvíle příznivá a následkem pramalých ohledů z mylordovy strany bylo
Její Veličenstvo nuceno vykřiknout. Paměti kardinála de Retz, který si ovšem
spletl místo, šly nejdále. Anna prý dokonce vévodkyni de Chevreuse pověřila,
aby se Buckinghama zeptala, zda nehrozí otěhotnění.
Pikantní klepy Tallemata des Réaux dodávají, že Buckingham
položil královnu do trávy, vyhrnul jí sukně a pokusil se ji zneuctít, přičemž
královskou nožku neurvale poranil krajkovím svých bot.
I když budeme ke královně Anně uctivější než současníci,
musíme přiznat, že krásný a sebevědomý vévoda překročil jisté meze, čímž Její
Veličenstvo přivedl do trapně choulostivé situace, o níž se samozřejmě dozvěděl
král i kardinál.
Druhého dne vévodův průvod pokračoval do Boulogne bez
královny, na pobřeží však mylorda dostihl Annin dopis. Co tím královna
sledovala? Bylo to vzplanutí zanedbávané ženy? Provokovala, koketovala či jen
prostě milovala? De Chevreusová tvrdila, že královna vyčítala z předchozího
večera Buckinghamovi pouze jediné, ukvapenost a nedostatek taktu. Což mohlo
znamenat i nešikovnost. Dopis ovšem nebyl nejšťastnějším nápadem a Buckingham
po jeho přečtení ztratil rozum. I o jeho citu se dodnes historikové dohadují:
byla to láska, věc prestiže či pomsta francouzskému králi za chladný odstup
vůči anglickému favoritovi?
Buckingham obrátil koně, hnal jej tryskem zpět. Jako záminku k
návratu do Amiensu si mylord vzal tvrzení poněkud průhledné o tom, že z Anglie
právě obdržel čerstvé zprávy pro královnu-matku Marii Medicejskou. Pronikl až
do ložnice Anny Rakouské a před zraky zděšených dvorních dam padl u lůžka na
kolena. Líbal závěsy královnina lože a nesouvisle vyrážel nesrozumitelné věty.
Princezny de Condé a de Conti byly pohoršeny, hraběnka de Lanoy vyhrkla:
"Ovládejte se, pane, takové způsoby nejsou ve Francii
zvykem!"
"Jsem cizinec a pravidla této země mě nesvazují,"
odsekl neomaleně mylord.
Královna prý jen bez hněvu v hlasu
hlesla:" Jaký blázen!"
Až po drahné chvíli a na Annino opětovné vyzvání Buckingham s
mnoha úklonami ložnici opustil. Druhý den se oficiálně rozloučil. Navždy.Žádná
další návštěva Francie, která by byť vzdáleně připomínala tu, při níž se
románový d'Artagnan s mylordem seznámil, se už nekonala...
V Anglii čekaly vévodu nepříjemnosti. Henrietta-Marie, nová
královna, nepadla do oka anglikánským a zejména puritánským poddaným a veřejné
mínění Buckinghamovi dalo najevo, že katolickou princeznu přivezl. Navíc si
mylord znepřátelil Parlament. Král a jeho dvůr potřebovali peníze. Příjem z
daní, zdroj králových financí, byl ale vázán právě na parlamentní souhlas.
Vévoda povýšeně žádal maximum, sněmovny povolily minimum. Navíc ústy sira Johna
Eliota začaly hlásat, že král se nemýlí, mýlí se však jeho rádci. Parlament
poprvé požadoval Buckinghamovo odvolání. Karel I. to pochopil jako útok na svá
božská práva.
"Nedovolím sněmovně, stejně jako komukoliv, diskutovat o
mých služebnících", prohlásil.
Zle bylo na obou stranách. Buckingham zorganizoval výpravu
proti Cádizu, trest pro Španělsko. Ztroskotala stejně ostudně, jako předchozí
výprava na pomoc Falcku. Královna přilila olej do ohně veřejnou modlitbou za
katolické oběti u popraviště v Tyburnu. John Eliot napadl Buckinghama obviněním
z podílu na smrti Jakuba I. a král nechal bouřlivého mluvčího uvěznit. Puritání
sáhli po Bibli a přirovnali mylorda k zvířeti z Apokalypsy. Parlament dál
požadoval jeho vyhnání, Karel I. však raději Parlament rozpustil. Na
dračku šla kniha "Ďábel a král", v níž pán Pekel silně připomínal
panovníkova favorita.
Vévoda nic z toho nebral na vědomí. Dál nevšímavě shromažďoval
umělecká díla, pořádal nákladné slavnosti, přes moře zbožňoval francouzskou
královnu a pokud na něco vážně myslel, pak to byl pouze návrat do Francie.
Proti tomu se ovšem ostře postavil Richelieu. Když byl odmítnut jako vyslanec,
rozhodl se vévoda Buckingham, že si dojede pro paní svého srdce v čele vojska.
Prostředky na to měla dát Anglie.
Nejdřív nechal Buckingham zadržet francouzské lodě v
anglických přístavech. Pozadí sice tvořila loupež diamantový přívěsků, které
Buckinghamovi na rozloučenou skutečně dala Anna Rakouská (bude o nich řeč v
příběhu vévodkyně de Chevreuse), dopad bezprecedentního aktu se však rovnal
vyhlášení ekonomické války. Pak mylord rozhodl o výpravě k obležené La
Rochelle, tentokrát na pomoc těm, proti nimž ještě nedávno Francii nabízel své
koráby. Doufal, že ve spojení s Rochellany zahájí pochod do Francie tak, jako
angličtí králové v dobách Stoleté války.
V červnu 1627 připlulo anglické loďstvo La Rochelle na pomoc,
pyšní obránci však vévodovi po předchozích zkušenostech nevěřili a jeho lodě do
přístavní rejdy nevpustili. Anglické vojsko, zčásti zverbované kde se dalo,
alespoň provedlo výsadek na protilehlém ostrově Ré.
Francouzské královské oddíly na Ré spořádaně ustoupily pod
Toirasovým velením do ostrovní citadely a statečně odrážely všechny útoky.
Vévoda během obléhání vystavoval na odiv svou lásku k francouzské královně.
Zajatému panu de Saint-Servin ukázal na admirálské lodi přepychovou kajutu a v
ní oltář s Anniným portrétem, kolem nějž nikdy nezhasl věnec svící.
"Řekněte královně, co jste viděl, a panu de Richelieu
vyřiďte, že přestanu s útokem na La Rochelle, přijme-li mě jako vyslance,"
vzkázal po šlechtici, kterého propustil. Když to ubohý Saint-Servin kardinálovi
opakoval, Richelieu prý velice zbledl, zaťal pěstěnou ruku a nebezpečně ledově
pronesl:
"Jestli dodáte jediné slovo,
nechám vám podříznout krk..."
Saint-Servin přísahal, že to nebyla planá výhružka. Jeho
Eminence věděla, že u La Rochelle se hraje o osud Francie Zorganizovala invazní
loďstvo z malých bárek kormidlovaných zkušenými korzáry , naložila je posilami,
prachem a potravinami a vydal rozkaz k proražení anglické blokády. Odvážní
námořníci prý tehdy řekli:
"Proplujeme, nebo
zemřeme!"
Dík jim dostala Toirasova posádka na Ré vše potřebné. Před
posilami maršála de Schomberg byl nucen Buckingham rezignovat. V listopadu
podnikl poslední zoufalý útok na citadelu. Dost vojáků ztratil při útoku,další
při naloďování, kdy Francouzi odřízli část jeho oddílů. Co bylo platné, že
osobně si Buckingham počínal statečně a na lodě, ustupující do Anglie, se
nalodil jako poslední ? Pak spěchal domů, kde jej čekala nespokojenost a
nenávist.
V Portsmouthu provázelo návrat poražené expedice hrobové
ticho. Před Villiersem se začali lidé křižovat jako před Antikristem. Karel I.
sice mylorda ujistil trvajícím přátelstvím, vévoda se však nijak nepoučil a
požadoval nové tažení proti Francii. Bez peněz Parlamentu to ovšem nešlo.
Roku 1628 král rozpuštěný Parlament konečně svolal. Jednání
bylo bouřlivé a vyvrcholilo předložením Deklarace práv, definující hranici mezi
panovníkem a zákonem. Karel I. s podpisem váhal, pak ale pod vlivem
finanční tísně tuto trhlinu absolutní monarchie podepsal. Při parlamentním
zasedání promluvil na Buckinghamovu adresu z vězení propuštěný John Eliot:
" Vzpomeňte na Cádiz. Vzpomeňte na Ré. A prosím Boha,
abychom už neměli další vzpomínky..."
Panovník podpisem zachránil Buckinghamův válečnický sen, nad
favoritem se ale stahovala mračna všeobecné nenávisti. Vévoda ji viděl, jako
rozmazlené dítě, vydupávající si zakázanou hračku, ale odmítal vzdát se svého
snu. Sbíral další vojsko, z něhož část planula pramalým bojovým nadšením. Dne
16. srpna 1628 obklopily tři stovky námořníků v Portsmouthu vévodův kočár a
požadovaly žold. Stráže zadržely největšího křiklouna, vypukla rvačka, byli dva
mrtví a několik zraněných,zatčeného námořníka však jeho kamarádi zachránili.
V noci z 22. na 23. srpna měl prý mylord Buckingham zlé sny,
přesto se hned od rána vrhl do příprav blížícího se tažení. V plánu měl jednání
se svými důstojníky a vévodou de Soubise, představitelem francouzských
hugenotů. Po obědě hodlal opustit dům pana Masona v Portsmouthu, kde zřídil
svůj hlavní stan, a vyrazit za králem do osm kilometrů vzdáleného Southwicku.
Bylo kolem deváté ranní, když do Masonova domu, spíš paláce,
nikým nepozorován vešel poručík John Felton. I on Buckinghama nenáviděl.
Bojoval na Ré, a když padl jeho kapitán, doufal, že mu bude svěřeno velení
kumpanii. Nedostal nic, setnina byla místo toho po porážce rozpuštěna. Z
posledních peněz koupil Felton l9. srpna nůž a pěšky vyrazil na cestu do
Portsmouthu. Nikdo jej nezadržel, v domě mu dokonce řekli, kde vévoda drží
radu.
Johna Feltona vylíčil Dumas jako pravého puritána, jímž
poručík přísně vzato nebyl. Velký vypravěč tak nicméně v jeho osobě přesně
zachytil všechnu nenávist, kterou puritáni vůči Buckinghamovi cítili:
Felton se rozloučil s mylady, jako se loučí bratr se sestrou,
jde-li o obyčejnou procházku: políbil jí ruku....šel rychle a myslí mu táhly
všechny spravedlivé i klamné obžaloby, jež si za dvě léta dřívějšího rozjímání
a za dlouhého pobytu mezi puritány nahromadil proti milici Jakuba VI. a
Karla I. Srovnával veřejné zločiny ministrovy, známé, do očí bijící, mohlo
by se říci evropské zločiny, se zločiny jeho soukromí, zločiny neznámými, o
nichž se dověděl od mylady. A tu Felton shledával, že ze dvou viníků je mnohem
horší ten Buckingham, jehož život byl skryt veřejnosti...
Zákonitosti románového dramatu jsou jiné než historie. V knize
Felton, ještě nedávno Buckinghamův spolehlivý člověk, chce, aby vévoda mylady
de Winter omilostnil:
"Pokorně vás prosím," řekl, "podepište
rozkaz,že se mylady propouští na svobodu. Uvažte, že je to žena, kterou jste
zneuctil (...) A kajte se, mylorde, neboť jste nyní v rukou božích."
"Chcete říci v rukou ďábla," vykřikl Buckingham
zesiluje hlas; přímo však dosud nikoho nezavolal.
"Podepište, mylorde,
podepište, že je lady de Winter volná," řekl Felton a přistrkoval vévodovi
papír...
"Pomoc!" křikl vévoda a
sáhl po meči.
Ale Felton mu nedal čas, aby tasil.
Jednou rukou držel za ňadry nahý nůž, jímž se bodla mylady.
Skokem byl u vévody...a prudce mu bodl do boku nůž až po rukojeť.
"Ach zrádče!" zasténal
Buckingham, "tys mne zabil..."
Historický John Felton kupodivu neměl s přístupem k mylordovi
větší potíže než ten z románu. Felton zůstal stát ve vestibulu. Pak se otevřely
dveře poradního sálu, Buckingham vyšel provázen suitou vojáků, námořníků,
dvořanů a dodavatelů. Kdosi další čekal na audienci, chtěl mu ukázat plány
tažení. Vévoda se nad nimi sklonil a v té chvíli jej Felton zezadu uchopil za
loket. Buckingham se obrátil.
"Bůh buď milosti tvé
duši!", vykřikl Felton a vrazil vévodovi nůž odspodu do břicha.
"Bídák, zabil mě!", hlesl
prý Buckingham tiše.
Sám si vytrhl nůž z rány, udělal pár vrávoravých kroků, a
přestože jej okamžitě podepřeli, zhroutil se na stůl. Ústa měl plná krve, z
desky stolu pomalu klouzal na podlahu. Byl mrtev.
John Felton, ve zmatku nikým nepozorován, vyšel až do kuchyně.
Všichni mysleli, že na vévodu spáchali atentát Francouzi.
"A Frenchman !"
ozvaly se výkřiky. Dav myslel, že vévodu zavraždil Francouz. Felton se k činu
přihlásil:
"Já jsem ten člověk, to jsem
já!"
Vévodovu choť přilákaly výkřiky z pokojů v patře k zábradlí.
Jen s největším usilí se podařilo zabránit, aby se v zoufalství nevrhla z
ochozu dolů. Johna Feltona vyvedli ven, kde už se srocoval dav. Zpráva o
mylordově smrti se roznesla jako blesk.
"Bůh ti žehnej, Davídku," řekla atentátníkovi jakási žena.
Ano, lidu poručík Felton připomínal Davida, který právě zabil
Goliáše.
Vraha tribunál odsoudil a pověsil rychle. Král Karel I.
musel z okna přihlížet, jak dav pije na Feltonovu počest. Tělo George
Villierse, prvního vévody z Buckinghamu, pohřbili tajně a v tichosti, aby jej
jásající Londýňané nevykopali a nezneuctili. Věčný klid našlo ve Westminsteru v
kapli Jindřicha VII. Anna Rakouská prý při zprávě o Buckinghamově smrti
zaskočeně a neuváženě vykřikla:
" To není možné, právě jsem od
něj dostala dopis!"
Milovala francouzská královna onoho muže, který pro ni či svou
ješitnost hodlal zničit její zem a zruinovat svou? A miloval on královnu nebo
jen sám sebe ? Šel za láskou či za jedinou věcí, která mu byla odepřena ? Jisté
je, že kardinál de Richelieu, ten velký nepřítel Anny Rakouské v dobách, kdy se
domníval, že královna zrazuje Francii, jí doporučil kardinála Mazarina jako
svého následovníka se slovy:
"Bude se vám líbit , Madame.
Podobá se panu de Buckingham..."
Žádné komentáře:
Okomentovat