FRANCOUZI NA ČESKOLIPSKU 1813

Miloslav Kolomazník

„Mé rodině, Veronice a Matyáškovi.“

 Dne 17. srpna 1813, vůbec poprvé v dosavadním průběhu napoleonských válek, překročily francouzské oddíly hranice českého království od severu. Během několika dnů se jim podařilo obsadit oba severočeské výběžky, vytlačit odtud slabé rakouské jednotky a následně se uchytit na vnitrozemské straně Jizerských a Lužických hor. Ze svých táborů se pak Francouzi a jejich spojenci vydávali do hloubi nepřátelského území, aby zde prozkoumali neznámý terén a vybírali daň na místním obyvatelstvu. Od 19. srpna do 2. září 1813 se tito nezvaní hosté pravidelně objevovali také na území dnešního českolipského okresu.Ve snaze vylepšit si svůj jídelníček se zde dopustili mnoha příkoří a podstoupili nejeden souboj s hlídkujícími rakouskými patrolami.

Předložený text, jehož nosnou část tvoří unikátní a do češtiny dosud nepřeloženásvědectví někdejších obyvatel tohoto regionu, doplněnáo přepisy dnes téměř zapomenutýcharchivních dokumentů, dobovoukorespondenci, původní lidové historky a vybrané pasážez více než sto let starých regionálních vlastivědných prací, by v takovéto šíři nemohl nikdy vzniknout bez podpory několika vzácných lidí, jimž bych touto cestou rád poděkoval–pracovníkům Vlastivědného muzea v České Lípě, panu Mgr. Tomáši Cidlinovi, historikovi Pracoviště nových dějin, za uvedení do problematiky stěžejních děl lokální vlastivědné literatury přelomu 19. a 20. století;panu Ing. Jaroslavu Panáčkovi, historikovi Pracoviště středověkých dějin, za velmi cennou pomoc při rozklíčování textu původních rukopisů a paní Bc. Jaroslavě Vondrové, pracovnici Odborné knihovny, za mnoho dobrých tipů a rad.Obrovské poděkování patří paní Jaroslavě Jarolímkové, archivářce Státního okresního archivu v České Lípě, za desítky hodin plodné spolupráce.

 

Stávající území a hraniceokresu Česká Lípa.

(Tomáš Kolč, Miloslav Kolomazník)

Zápisky učitele Antona Lehmanna z Novin pod Ralskem, malé obce ležící na severním úbočí pověstmi opředeného vrchu se stejnojmennou zříceninou hradu Ralsko, patří vůbec k tomu nejlepšímu a nejpodrobnějšímu, co na Českolipsku v souvislosti s francouzským vpádem roku 1813 vzniklo. Lehmannovy paměti svým rozsahem zcela převyšují jiné dochované záznamy, a třebažeobsahují drobné historické nepřesnosti, svými bohatými výčty a detailními popisy přesvědčivěmapují především dopad probíhající války na civilní obyvatelstvo–téma, kterému se vojenští velitelé ve svých memoárech věnují jen velmi sporadicky. Z tohoto pohledu neexistuje poutavějšídílo, které by tuto krátkou epizodu napoleonských válek mohlo přiblížit a uvést lépe:

      „Od 10. července začala se stavba šancí na Vltavě a Labi až po Litoměřice, kde až do září denně na 80 000 lidí pracovalo, kteří sem dokonce až od slezské a bavorské hranice museli, přičemž Noviny vždy 4, v posledním týdnu před nepřátelským vpádem 11 osob posílaly. Od 2. do 19. srpna rovněž stejné práce od Svébořic, přes Ploužnici a Hradčany až k Jestřebíprobíhaly, kam kromě lidí k Labi další byli [z Novin]poskytnuti, k čemuž ještě každá obec vojákům sekyry dodat musela, jichž Noviny 28 odevzdaly, z nichž mnohé po dokončení zátarasů vojáky do řeky Ploučnice vhozeny byly. Toto opevnění, které se za jiných válek budovalo na hranicích, mnoha lidem tušit dávalo, že tato krajina až po šance ponechána nepříteli napospas zůstane. Nejlepší pole, louky, sady a vinice, jakož i lesy byly zničeny, mnohá stavení byla zbourána. Denní služné, které každých 14 dní vypláceno bylo, činilo 20 krejcarů, za posledních 14 dní ale nejeden v dluhu zůstal, to když císař v Doksech prohlásit měl, že na osobu a den zaplatí jeden gulden [zlatý].[…]Ostatně, když vystřídaní a vyplacení odejít k domovu chtěli, tu přišel oddíl vojáků a hnal je k práci na jiné místo, odkud se buď vykoupit, nebo v noci uprchnout museli. Stejné to bylo s přípřežemi, […].

      9. srpna vyrazilo ze svých kvartýrů do pole vojsko, neboť příměří u konce bylo a vydán manifest, v němž rakouský císař vyslovil se proti Napoleonovi, aby mu vypověděl jeho svrchovanost nad všemi cizími císaři a králi. Oddíly z našeho okolí shromáždily se při Doksech a Hradčanech. Kde stály kdysi čisté stany, staví se [nyní]velké chýše ze slámy a klestí, k čemuž mnoho mladých stromků na koňské ohrady, na podpěry a tyče stanů vyrubáno, mnoho fůr slámy z široka daleka k zastřešení a podestlání chýší, také mnoho potravin, másla apod., bezplatně vybráno a sem dopraveno muselo být.Noviny sami musely za [dobu]7 dní do Doks 1 strych krup, 6 liber másla, 4 měřice žita, 7,5 měřice ječmene, 7,5 měřice ovsa a 3 fůry slámy dodat. 16. srpna odpochodovali Rakušané od Doks k Ohři a jeden sbor Rusů utábořil se u Hradčan.Z odvedených vozků žádný nebyl vyměněn, kromě těch, kteří uprchli nebo se domů bez tažného dobytka vrátili. Rusové táhli 18. za Rakušany. Celé naše okolí, dokonce i šance, zůstalo prázdné, kromě asi 2 mysliveckých kompanií a 1 eskadrony blankensteinských husarů, kteří za Jablonným v křovinách měli ležení.

      Nyní válka znovu vypukla; Rakušané a Rusové pochodovali do Saska a tady u nás jen pár pěších myslivců [6. mysliveckého praporu]a husarů[regimentu č. 6 „Blankenstein“]bylo, již 19. srpna dorazilo před 10 týdny zde krmených 22 000 Poláků a 10 000 Francouzů pod maršálem Kellermannem [François-Étienne Kellermann, divizní generál od 5. července 1800, v srpnu 1813 velitel záložního 4. (polského) jezdeckého sboru. Na maršálskou hůl, jíž v roce 1804 spolu s dalšími 15 generály převzal od Napoleona i jeho otec, François-Christoph, vítěz od Valmy a hrdina revolučních válek,nikdy nedosáhl.] z Žitavy přes Petrovice, Kněžice a Heřmanice do Jablonného a České Vsi, kde těch několik málo myslivců a husarů se svými puškami a šesti kanóny od časného rána do večera s nejvyšší obětavostí vzdorovalo, ustavičně však ustupovat museli, až dokud svá děla neztratili, ale to už přes Brniště do Mimoně uprchli, 20. brzy ráno však již přes Noviny a Stráž pod Ralskem do Dolních Oken za Hamrem na Jezeře odtáhli, zatímco se nepřátelská armáda od Lückendorfu [ves na saské straně hranic]po Českou Ves pevně uchytila a [na příchod] dalších 35 000 mužů od Žitavy vyčkávala.

Jablonné mělo 19. srpna večer po příchodu Francouzů tu čest císaře Napoleona na několik hodin ve městě mít. Radní a farní správce byli k němu povoláni, přičemž se jim příležitost naskytla, svou prosbu o ušetření před lety [1788] vyhořelého města přednést; a dostalo se jim útěchy. Dlouho se [Napoleon] správce vyptával, např. zda obyvatelé katolické víry jsou, pod jakou diecézi patří, jak daleko je do Litoměřic, zda je biskup občas navštěvuje, zda k velikonoční zpovědi chodí atd.Čekal zde na [hlášení] špióna od šancí za Mimoní; a když se dozvěděl, že všechny prázdné jsou, měl prohlásit: ‚Byl jsem oklamán.’Odjel ještě téže noci do Žitavy. Špión pocházel z lemberského panství; 3. září byl zatčený tudy veden a říká se, že na šibenici skončil.

Z našich statků byl skoro celý dobytek do Dymokur odehnán, jen něco málo zde bylo pro nepřítele ponecháno. A když už byl zase pryč, vrátili se s dobytkem zase zpátky, přitáhli ale dobytčí mor s sebou, kterýmžse pak i ostatní nakazili.

Jízdní hlídka husarského regimentu č. 7 „Liechtenstein“ (Richard Knötel)

Již 21. srpna projela první hlídka o 19 hulánech a jednom poručíkovi přes Novinu do Mimoně, kde kapesné 135 zlatých a od místních obecních představitelů jejich pěkné, podle nejnovější módy střižené kabáty požadovala a velmi ochotně dostala. Odpoledne však, když se hlídka opět vrátila, pan nejvyšší správní úředník a starosta z Mimoně sami ke knížeti Poniatowskému do Jablonného se vydali, aby u něj shovívavost pro toto díky velkému požáru [1806] nešťastné místo vyprosili, zakrátko však byli odbiti slovy: ‚Já jsem tu nepřítel, vše je moje.‘Odpoledne přijel rytmistr s 12 hulány do zámku ve Stráži pod Ralskem, kde na panském správci Koberovi pod pohrůžkami ohněm a šavlí jednu nemožnou dodávku na příští ráno vymáhal, která díky mnohému přemlouvání pana Kobera, že ještě nic vymláceno nemohlo být, na tři denní splátky vyprošena byla; takže od 22. do 24. srpna Noviny sami 9 měřic ovsa, 36 centů sena, 1,5 centu soli, 1,5 vědra pálenky a 9 kusů hovězího dodat musela. Avšak 24. srpna bylo pro Noviny namísto třetí splátky 10 měřic ovsa, 8 kusů[dobytka]na porážku a 500 pecenů chleba vypsáno; místo 500 pecenů pouze 126 selských chlebů bylo vybráno a vypraveno. Sotva byla tato dodávka pryč, tak v deset hodin dopoledne pod pohrůžkou úplného vypálení druhá dodávka přikázána byla, pro kterou v 8 hodinách z Novin 30 centů mouky, 150 centů sena, 15 měřic ovsa, 7 měřic hrachu a 450 pecenů chleba po 3 librách dodáno muselo být. Kolik celé panství nebo každá obec měly dát, není mi známo. Ze dvora ve Stráži a v Tlustci byl veškerý hovězí a skopový dobytek do Jablonného odehnán. S touto dodávkou zapásila každá ruka; jeden nevěděl, co dřív dělat, zda seno vázat nebo obilí mlátit. Člověk se neodvažoval nebýt do 8 hodin připraven, aniž by však věděl, jak by mouku a chléb vyrobit stihnout mohl. Když už někteří, kteří ještě zásoby moukyměli, chléb přinášeli a již sváželo se seno, tu císařský rytmistr s 19 husary [regimentuč. 7] Liechtenstein do Novin přijel, dodávku zakázal, 5 mužů přes noc u nás ponechal, 5 mužů do Velkého Grunova poslal a 5 mužů s sebou do Mimoně vzal, přičemž téže noci jeden náš husar polského hulána, který panské přípřeže z Jablonného do Stráže doprovázet musel, aby se čestně zpátky vrátili, v maštali při spánku do zajetí vzal a tím ve Stráži nové pozdvižení způsobil. Nuže Strážští [jiné zdroje uvádějí měšťana Gürta von Wartenburg]za propuštění tohoto zajatce 25. ráno do Kuřívod prositjeli, toho nedosáhli, velitel poslal jim však 70 husarů, takže Stráž na krátký čas ochranu dostala, zatímco Noviny bezmála dvakrát denně nepříteli [napospas] vystaveny byly.

Polští kopiníci (Edouard Detaille)

Mimoň byla 21. ráno i odpoledne, rovněž 22. ráno hulány navštívena, ale jen v malém počtu; až kolem poledne 22. přijelo sem 200 mužů, aby své hlídky dál rozmístili, jelikož Napoleonovou instrukcí bylo na Prahu postoupit. Usadili se vpravo pod Hrnčířským vrchem na poli nad valchovnou a nechali několik vpředu v Mimoni hlídkovat, kde se pět liechtensteinských husarů objevilo, kteří své pistole vyprázdnili. Celý oddíl přihnal se plnou rychlostí k poplužnímu dvoru v Novinách, kde se před ním postavili, na 30 mužů ale všechny výšiny obsadilo a někteří domy prohledali, aby šňaps získali.Bezmála 2 hodiny trvalo toto jejich počínání, načež všichni opět k Mimoni odtáhli, tam ale pouze 5 nebo 6 mužů naráz se přiřítilo, kteří s hrozivým hulákáním:‚Kde jsou Rakušané!‘, do dveří a oken vráželi a hrůzu šířili. Stovky obojího pokolení prchlo přikrčeně do bažantnice. Jiní odvážili se až k Ralsku, Ti už většinou měli svůj nábytek za šance odvézt [údajně do Borečku, jak praví jiná relace]nebo do země zakopat, kde ho povodeň 27. téhož měsíce zalila. Ježto žádný Rakušan více v Mimoni nebyl, vjeli všichni poklidně dovnitř; důstojníci usadili se u starosty, požadovali pro 200 mužů jídla, píci pro koně, 50 párů vysokých bot a 210 loktů sukna, a po hostině dojeli všichni o půlnoci, jelikož předtím starostu, faráře a správce pošty důkladně vyzpovídali a všechny odpovědi si zapsali, k šancím, dokonce až ke Kuřívodám, aniž by jediného Rakušana zahlédli; takže 23. časně ráno skrz Noviny se vraceli zpět.

Poněvadž se nyní ve Slezsku na Bobru Rusové a Prusové tuze hemžili, Rakušané pak Drážďany ohrožovali, musel Napoleon těch 35 000 mužů od Žitavy tam použít a plánu kuPraze se ubírat se vzdát. Proto na Katzbachu [dn.Kaczawa]u Löwenbergu [dn. Lwówek Śląski]došlo k bitvě, kde Francouzi mnoho ztratit měli. Ještě krvavější však byla ta u Drážďan, kde Francouzi vyhráli, kteréžto vítězství také Jablonští obyvatelé dvouhodinovým slavnostním rozsvícením všech oken slavit museli, a kdyby ne, jako ‘křivopřísežníci’ potrestáni být měli. Shromážděnému obyvatelstvu četlo se, že Rakušané u Drážďan 34 000 mužů, celý generální štáb a veškeré dělostřelectvo ztratit měli. Dá se jich ale o několik tisíc méně předpokládat, pokud se vezme, že od Jablonného do světa oznámeno bylo, že Rakušané měli tady o 4 000 mužů přijít, a přeci 400 mužů jich tu sotva bylo. Že však Francouzi u Drážďan vyhráli, dokazoval útěk Rakušanů, Rusů a Prusů zpátky do Čech, kde u Petrovic a Chlumce k nové bitvě došlo, která pro Francouze z počátku příznivě, ke konci ale velmi nešťastně skončila.

Mimoň byla toliko 21. a 22. srpna Poláky navštívena, třebaže tito i dvakrát denně až u Novin hlídkovali. Stráži pod Ralskem dostalo se 25. srpna70 husarů a zrána 26. táhlo 100 mužů přes Novinypřesně tam, zatímco Poláky až k našim domovům pronásledovali, aniž by se naši husaři nechali znepokojit. 27. srpna chtělo více než 200 takových Liechtensteinských zrovna do Stráže, ti ale uprostřed Novin opačný rozkaz obdrželi, aby se s třemi kanóny a vozy s prachem na pertoltických polích rozmístili; jeden silný odřad pronikl však až k hlubokému lesu, večer se ale vrátil a toliko 60 mužů jako přední hlídky na Strážném ponechal. Tato noc byla pro Novinské tou nejstrašnější, tím že večer jeden rakouský markytán, který u rychtáře vína nabyl, vykládal, že po půlnoci nepřítel by přitáhnout a drancovat měl: tedy radil, ještě zavčasu se s nejlepším spasit. Zbytečná nyní každá rozumná rada byla, jak markytán mohl by to vědět, a že za takového deštivého počasí a tmy nepřítel nevyjede. Veškerý dobytek byl pryč odehnán, všechny povozya dvoukolky naloženy, nůše, pytle a šátky napěchovány, vše uprchlo do Ralska, dokonce i tři velmi zubožené ženy nechali se tam na vozech dopravit, kde ony a jejich zachránci tuze promočení byli, jelikož mnoho ukrytů rychlá povodeň zcela zatopila. Markytán skrze tuto chiméru věřil, že k vínu lacino přijde. Hulány jsme nejdříve 28.ráno viděli, ti ale přední stráží brzy vyhnáni byli.

      Po této děsivé noci následoval radostný večer 28. Celý den bylo ze Slezska sem kanonádu slyšet a k večeru prošlo několik kompanií myslivců, Chorvatů, a oddíl husarů přes Stráž pod Ralskem do Valdova [osada, ležící JV od Jablonného v P.], kde si několik ran z děla vyměnili. Nyní jsme věřili, že nepřítel ze tří stran napaden by mohl být a k Rumburku uprchnout bude muset; vojsko samo Valdov brzy opět opustilo a do Oken u Hamru na Jezeře za tmavé noci ustoupilo; jen několik husarů a Chorvatů zůstalo ve Stráži až do následujícího večera 29.

29. brzy ráno dorazilo od Mimoně na 200 Liechtensteinských ke Strážnému; třetí část jela do Velkého Grunova, po poledni se ale s vytáčkou, že jedou do Svoru, spěšně do Mimoně vrátili, odkud do Litoměřic odtáhli, neboť onomu kraji od Petrovic nebezpečí hrozilo. Husaři ze Stráže a Hamru táhli za noci přes [dnes neexistující]Svébořice a Mimoň také tam. Zůstali jsme zcela bez ochrany. 29. srpna, ještě než husaři odtáhli, byla nám opět jedna dodávka 6 měřic žita pod pohrůžkou uplného vyplundrování poručena; že nás ohně ušetří, Napoleon během své přítomnosti v Jablonném slavnostně prohlásit měl, pokud občané pokojně se chovat budou. Poněvadž ale 30. srpna dopoledne 30 husarů „Blankenstein“se u nás na Strážném usadilo, zakázal jejich poručíktěch 6 měřic žita odvézt. Avšak ve čtyři odpoledne ohlásily naše hlídky na Lipce, že velký zástup Poláků blíží se od Postřelné, z nich větší část do Stráže pod Ralskem, menší část k nám mířila.Tu u Strážného došlo na půlhodinový pokus o jeho ovládnutí, přičemž z pistolíse horlivě pálilo; mimo Stráže pod Ralskem došlo k pranici také na Lustgartenu [?]; na obou místech však stáhli se Poláci zpět. Někteří však nezapomněli si u nás chleba, pálenku nebo víno vymoci. Ještě nikdy tu ale nebyli Poláci tak časné ráno jako 31. srpna, jelikož velitel u rychtáře snídani pro 200 mužů a novou dodávku sena a ovsa až ke kopci si objednal. Nyní tlačili se Poláci dvě hodiny, víc jak desetkrát hnali se proti Strážnému s velkým řevem a právě tak rychle zase ustoupili. Stovky kulek přitom byly vypáleny, dokonce patroly, které kolem domů na výšině kroužily, oháněly se svými zbraněmi tak, že si nikdo nebyl jist životem, nejeden z Novin kulkám také ocitl se velmiblízko a jeden muž ještě téhož rána jen ve vesnici samé 17 kulek sesbírat měl. Rozradostnilo nás, když trubač k ústupu zatroubil a oddíl bez vytoužené snídaně vyrazil. Dokonce rakouský husar povolil dnes požadovanou dodávku sledovat; jelikož ale na kopci žádného hulána nebylo, vrátilo se seno a oves zase zpátky.

Panský dvůr v Novinách pod Ralskem se v době francouzského vpádu „těšil“ velké pozornosti zásobovačů obou válčících stran. (Foto: archiv autora)

Francouzům nepříznivá bitva u Chlumce, ze dne 30. srpna, byla dílem dobrotivého nebe, skrze které naše okolí tak snadno bylo nepřítele zbaveno, jenž ve svých opěvněných postaveních mohl by zimu přestát a odtud jen těžko vyhnán. Celý sbor byl k Napoleonově armádě povolán a již ráno 1. zářítvrdili naši strážní na Lipce, že tábor Poláků byl spálen a za Kněžicemi jednotky po silnici pochodují pryč. Našich 30 husarů, kteří odčasného rána až k Postřelné jeli hlídkovat, a nejdříve kolem poledne se vrátili, vše potvrdili; k večeru bylo Jablonné zcela prázdným shledáno. Jablonští museli ale toho rána nepříteli ještě 140 krav vydat.Pouze zadní voj přenocoval ještě mezi Kněžicemi a Petrovicemi, 2. září ale odtáhl.Aby ale nově rekvírovat mohli, vtrhl tento sbor 3. září u Rumburku ještě jednou do Čech; 4. bylvytlačen, ale také mu  [všemožně]bráněno bylo, aby se k Napoleoně armádě připojit mohl. Jelikož 3. září Rakušané, Prusové a Rusové současně ze tří stran do Žitavy vstoupili, byl zde postavený polský a francouzský sbor brzy obklíčen, takže nyní denně na 40 a více dezertérů přes nás procházelo, rovněž mnoho zraněných francouzských zajatců bylo přivezeno. Ruský komandant nechal k útěše Žitavských na mnoha místech svůj manifest vyvěsit, ve kterém zaručoval se co nejpřísněji disciplínu dodržovat. Jelikož si naši myslivci již 2. září v Lückendorfu [ležícím již na nepřátelském (saském) území] dovolit měli rabovat, nechal je jejich kapitán náležitě potrestat a nařídil lup vrátit. Tito myslivci dokonce i nám byli obávanou cháskou, která mnohé škody napáchala a jen doufala, že Poláci vše spálit budou chtít. Celý kraj musel ještě 3. září oves Rakušanům dodat, z toho na Noviny kromě slámy a dříví do tábora 24 měřic připadlo.

      Nemohu zatajit, že nás přítomnost našich husarů dokonce dráž vyšla, neboť kromě toho, že se jim lahve po hrdla plné vína a pálenky na ulici podávaly, museli jejich koně senem a ovsem, mužstvo pak snídaní, poledním a večerním jídlem zaopatřeni být, k čemuž vedle masa, které kolikrát ve městě jim donešeno bylo, tři kusy dobytka spořádali. Selky mělyproto denně k vaření, přílohy k masu chystat a na Strážák [Strážný vrch] nebo na pertoltická pole posílat. Rovněž několik sáhů dřeva k celodennímu udržování ohně, jakož i slámy na chýše bylo spotřebováno.

      4. září projelo naráz 486 zásobovacích vozů z Mimoně do Jablonného, které z Moravy sem přijely a teprve až v Sasku vyloženy měly být.

      Nepřítel z našeho okolí množství povozníků, kteří mu dodávky přivezli, zadržoval a také s sebou odvedl; proto se později požadované toliko na dvoukolkách za Jablonné vozilo; ale i těchto lidí zadržovalo se tam k mlácení obilí a jiným pracem, jelikož většina místních obyvatel prchla ze strachu pryč.“

19. srpna se krátce před polednem sešikovala velká část původně 13 000VIII. armádního sboru generála knížete Jósefa Antoniho Poniatowského, dislokovaného v posledních týdnech příměří na sasko-českém pomezí, v okolí hornolužickéŽitavy,do útočných kolon a na výslovný Napoleonův rozkaz,a s podporou dalších asi 5 000 jezdců IV. jezdeckého sboru generála Françoise-ÉtiennaKellermanna,vyrazila z prostoru mezi Olbersdorfem a Eichgrabenem na Hrádek nad Nisou a Petrovice, kudy měla proniknout pásmem hraničních Lužických hor a vytvořit zde předpolí pro zvažovaný výpad proti rakouské “Hlavní armádě”, koncentrující se toho času ve středních Čechách. Zarovnat linii Francouzů měly útočné formace, jež si současně razily cestu oběma sveročeskými výběžky. Předně to byla kolona asi4 000Poláků generála Josefa Nepomucena Umińského, představující zbylou část Poniatowského sboru, kteří prostoupili české pomezíjiž 17. srpnau Kunratic a skrz Frýdlantský výběžek postupovali k Liberci. O den později, 18. srpna,vstoupily do západněji ležícího Šluknovského výběžku take dvě Napoleonovy elitní gardové divize o celkem 8 000 vojácích, přičemž ale jen 2. divize gardového jezdectvagenerála Charlese Lefebvra-Desnouettese stíhala ustupující Rakušany, zatímco 3.gardová pěší divize generála Henriho-Françoise Delabordeho i nadále setrvávalajako záloha v severní části výběžku.Všeobecně se předpokládá, že jen na samém počátku francouzské expanze do severních Čechproniklo na naše území minimálně 25 000 nepřátelských vojáků a další sem přímo mířili, a nebo vyčkávali na hranicích.

Obrana výše uvedeného (více než stopadesátikilometrového) úseku českých hranic byla svěřena rakouské 2. lehké divizi, jíž prozatimně velel generál Adam Albert hrabě Neipperg, pozdější milenec a druhý manžel francouzské excísařovny Marie-Louisy Rakouské.Ten však disponoval pouhými 2 500 jezdci a 3 600 pěšáky, náležícími třem husarským regimentům, jednomu regimentu hraničářů, dvěma praporůmpolních myslivců a stejnému počtu jízdních baterií. Bez významnější podporyspojeneckého generálního štábu a kýžených posil se Neippergovy řídce rozmístěné oddíly protivníkovi, jenž místy dosahoval až sedminásobné převahy, mohly jen stěží stavět na nějaký vytrvalejší odpor a za boje ustupovaly do bezpečí hor a přirodními překážkami protkaného terénu za nimi. Jediným významnějším momentem celé této anabáze tak zůstává střetnutí u Jablonného v Podještědí, kam Neipperg prozřetelně umístil svůj hlavní stana v jehož blízkosti soustředil asi třetinu svých sil.

      Za následující unikátní detailyvděčíme brněnskému rodákovi Johannu Baptistovi Schelsovi, pozdějšímu rakouskému štábnímu důstojníkovi a autorovi vojensko-historické literatury, mimo jiné i pamětníkovi několika napoleonských tažení, v nichž byl dokonce těžce zraněn, který je zapracoval do svého příspěvku “Die Vertheidigung des nördlichen Böhmens im August 1813 = Obrana severních Čech v srpnu 1813”, publikovaném v roce 1838 ve Vídni v časopisu “Oestreichische militärische Zeitschrift = Rakouský vojenský časopis”.Zde jsou:

      „19. [srpna], kolem jedné hodiny odpoledne, dorazilo[do Neippergova štábu]hlášení předních stráží, že silná nepřátelská kolona po žitavské silnici [na české území]u Petrovic pronikla; mezitím několik malých oddílů do postů po obou stranách soutěsky zatlačila. Tři výstražné rány svolávaly jednotky do zbraně a tyto ubíraly se do předem určených postavení – jedna myslivecká kompanie[6. mysliveckého praporu], s půleskadronou[Blankensteinových husarů],vyrazily po silnici k Petrovicím, aby zde bojující a stahující se jednu kompanii a půleskadronu [husarů]zachytily.Oba oddíly spojily se u Kněžic. K Heřmanicím v Podještědí pochodovala půlkompanie, aby levý zde bok kryla a u Mařenic určené postavení zaujala. Pravé křídlo kryl podplukovník hrabě Blankenstein s jednou eskadronou stejnojmenného husarského regimentu a jednou kompanií myslivců u Jítravy, jenž kvůli [zajištění]spojení s Jablonným v Podještědí  jeden malý, jezdectvem a pěchotou tvořený oddíl v Rynolticích ponechal. Na pláni před Jablonným v Podještědí rozestavil se plukovník baron [Georg svobodný pán von]Weiland s pěti eskadronami [husarů]Blankenstein a polovinou jezdecké baterie. Hlavní část pěchoty, totiž pět kompanií myslivců, shromáždil se při Jablonném v Podještědí; z toho tři kompanie u hřbitova, a zbylé dvě jako záloha za těmito na vyvýšenině se rozestavily. Ti druzí museli kvůli oklamání nepřítele linii prodloužit.

Poté, co se čelní petrovický oddíl se svou posilou u Kněžic spojil, byl nepřátelský předvoj zatlačen zpět. Jakmile dostalo se však těmto posil, dosáhli brzy předešlého a přinutili rakouské myslivce zvolna ustupovat; dokud nedosáhli na konci soutěsky se nacházejícího návrší, na němž se pevně uchytili. Nepřátelský předvoj s podporou čtyř kanónů, a když obě dvě kompanie myslivců neměly se k opuštění oné výšiny, obnovil svůj útok s tisícovkou mužů a výšinu definitivně získal. I přes tuto výhodu bylo však stále ještě znát jisté opatrnosti v pohybu nepřátel. Dlouho neukazovalo se čelo kolony a drahný čas zůstával nečinný rovněž na výšinách se nacházející přední voj. Během půlhodiny umlkla děla i pušky. To přivedlo generála Neipperga k domněnce, že buď hlášení o síle nepřátel příliš nadsazená byla, a nebo že tito toliko jen průzkum měli v úmyslu. Postoupil proto s v ploché krajině postávající kavalerií proti výšinám, a v doprovodu jízdní půlbaterie, jež nepřítelem zůstala [i nadále]nezpozorována. Konečně zahájila francouzská děla z výšin palbu. Husaři se nyní zastavili a rozdělili se, aby, jsouce vystaveni nepřátelské palbě, zmírnili její účinek, do několika oddílů s velkými intervaly. Leč rakouské kanóny nadále mlčely a zůstávaly maskovány. Tímto počínáním chtěl generál Neipperg nepřítele přimět, aby se rozvinul.

      Brzy poté rozdělil se na výšinách stojící nepřítel na dvě části. První, spolu se čtyřmi kanóny, spustila se dolů a zvolna pokračovala na planinu proti Heřmanicím v Podještědí.Další pokoušela se ovládnout vpravo od silnice ke Kněžičkám ležící strmý svah. Tento byl již dříve obsazen jednou, u hřbitova [původně] detašovanoumysliveckou kompanií. Dvakrát dobyl nepřítel výšiny, a přeci, poté, co sem další myslivecká kompanie byla odeslána, znovu je opustil. Vstříc nalevo postupujícímu oddílu byla rovněž jedna kompanie od jablonského hřbitova poslána, včetně jedné eskadrony husarů. Hřbitov mezitím obsadila jiná, z linie semodvolaná kompanie.

      Zatímco bojovalo se na obou křídlech, objevilo se na výšinách široké čelo postupující kolony. Nyní byla v zákrytu se nacházející jízdní půlbaterie rychle demaskována. Náhoda chtěla tomu, že všechny kule z první salvy zasáhly nepřátelskou kolonu a zabily mnoho mužů. To způsobilo rozvrat čelních jednotek, které se chvatem stáhly za výšiny. Na jejich místě objevilo se šest kanónů a zakrátko rozvinul se nepřítel do linie o 12 až 15 000 mužích. Generálu Neippergovi podařilo se tímto dosáhnout svého záměru; přehlédl protivníkovu sílu a nyní začal na ústup pomýšlet. Tento byl v nejlepším pořádku, za boje, krok za krokem, při vzájemné podpoře všech druhů zbraní, proveden.

Navečer jedna kompanie myslivců obsadila na strmém kopci ležící zámek Lemberk; dvě další rozestavili se na stejné výšině mezi Jablonným v Podještědí a Postřelnou. Rovněž přesilou napadený podplukovník Blankenstein ustoupil z Jítravy na Zdislavu.

[…] Ztráty 2. lehké divize ze dne 19. srpna činily [po celé délce linie, tedy včetně ústupových bojů na Šluknovsku a Frýdlantsku]19 mrtvých, mezi nimi nadporučík Nagy od Císařových husarů[Regiment č. 1 „Kaiser“]; 53 raněných, včetně jednoho důstojníka; 18 zajatých, 2 zabité a 5 zraněných koní. Účinná palba dobře vycvičených rakouských polních myslivců nepříteli způsobila mnohem větší ztráty.” 

 Okolí zámku Lemberk bylo 19. srpna 1813 poničeno francouzským dělostřelectvem

a zámek sám byl později téhož dne vyrabován. Pamětní deska na vstupní bráně upomíná

na 1 100 vojáků, kteří tu v lazaretních podmínkách, bez léků a potřebné péče, zemřeli za Sedmileté války, po bitvě u saského Hochkirchu(14. října 1758). (Foto: archiv autora)

Po předem rozhodnutém boji u Jablonného v Podještědí vyklidily početně slabšíNeippergovy jednotky spořádaně široký pás území, jež byl náhle vydán napospas hladovému a rabujícímu nepříteli, jehož podstatnou část tvořili Poláci. Ti zdejšíkraj a pohostinnost jeho obyvatel poznali již krátce po vyhlášení pläzwického příměří, ve dnech 16. a 17. června, kdyse touto krajinou, v níž se válčilo naposledy za panování císaře Josefa II., přemisťovali ze Západní Haliče do Horní Lužice –na francouzskou stranu demarkační linie.

Anton Köhler, pomocný zámecký zahradník na nedalekém Lemberku,neodmyslitelně spjatém seživotem a skutky svatořečené Zdislavy, zachytil událost, při níž právě Poláci o několik týdnů později toto pamětihodné místo vyplundrovali:

„Jakmile dunění dělustalo a my se ven opět odvážili, stanuli jsme, pohybům vojska přitom přihlížeje, na mostě před zámeckou branou. Jeden [rakouský]oddíl po druhém stahoval se zpátky a mohutná masa francouzských vojáků táhla po silnici k Rynolticím. Když se tito dostali k palírně, přijel jeden rakouský voják - Chorvat, k nám, plnou pusu vzdoru, a protože německy nerozumněl a domluveno mu tudíž nemohlo být, ve slepé své horlivosti na kolem ubírající se nepřátelské oddíly svou puškou vystřelil. Stěží mohl kvůli vzdálenosti někoho zasáhnout, za to nás, Lemberkské, jeho výstřel zasáhl o to citelněji. [Francouzi] Několik okamžiků stáli, pak se k Lemberku zplna rozběhli, kde v zámku a v domech rozbili a zdemolovali všechno, co jim do rukou přišlo. Poněvadž výstřel ze zámku vyšel a oni si vojáka všimli, […], byl tento jejich vzteku obzvlášť vystaven. Rozmlátili tam všechno, nábytek, okna, dveře, kamna, peřiny rozpárali a peří rozházeli, knihy a písemnosti roztrhali a rozervané hadry vyházeli okny ven; varhany v kapli byly rozmláceny, obrazy prorvány, zlaté prýmky mešních rouch odtrženy a tyto s cínovými píšťalami od varhan, prádlem a s tím, co pro ně hodnotu mělo, nebo se jako hodnotné tvářilo, odvezli. Největší ale jejich úsilí posléze hledání vojáka věnováno bylo; každá místnost, od sklepení až po hřeben střechy, prohledána byla, a přeci tento byl a zůstal neobjeven, třebaže to jinak stěží možné bylo, aby se tento v zámku nadále zdržoval. Když všechno hledání vyšlo nadarmo, v celém místě vše poživatelné snědeno bylo a k demolování ničeho více už po ruce nebylo, odtáhli tito konečně pryč. Byli to Poláci od Poniatowského sboru.

      Příští noci se voják konečně objevil a před domem, kde se zdržovali nižší úředníci, kteří si [navzdory všemu ničení] ještě nějaké obyvatelné místnosti udrželi, zcela zbědovaně o chleba žadonil. […] Náš voják, včetně své zbraně, se skrz jeden vikýř na střechu protáhl a tady, v jednom úžlabí, ve žlabu ukryt, natažený ležel tak dlouho, až všecko úplně klidné zase bylo. Jeho hlad byl obrovský, a když se nasytil, odtáhl přes Janovice v Podještědí ke Zdislavě, aby zde vojsko své vyhledal, na které ve Zdislavě natrefil, kde se zrovna příležitost naskytla, jemu nenáviděné Poláky o něco připravit.“

Francouzský císař Napoleon I. v Jablonném v Podještědí–olejomalba

akademického sochaře Jiřího Kaňovského (Foto: archiv autora)

Napoleonovykrátké návštěvy Jablonného v Podještědí, ale především obsahu jeho jednání se zástupci města, se okrajově dotýká rovněž relace Viktora Pinkavy, autoradíla“Geschichte der Stadt Gabel und des Schlosses Lämberg in Böhmen = Dějiny města Jablonného a zámku Lemberku v Čechách”,vydaného v roce 1897:

“V sedm hodin večer přijel Napoleon do obyvateli téměř zcela opuštěnéhoměsta Jablonného a přechodně ubytoval se v poštovní budově[Lovecký zámeček Pachtů z Rájova (č.p. 335) si ke svému odpočinku vybral už rakouský císař Josef II. během svých cest po severních Čechách na podzim roku 1779.].

      Na jeho přání dostavili se před něj radní Turek, z pověření starosty Eiselta a z pověření faráře Honoria Krause, který odonoho pohnutého rána postel střežit musel, farní správce Josef Zückert. Napoleon jednal s oběma s velkou pozorností, starému Turkovi nabídl dokonce židli se slovy: ‘Starosta je starý, měl by se posadit.’ Potom velmi důkladně doptával se na místo pobytu a na sílu v okolí dislokovaných rakouských jednotek, na hojnost a ceny potravin, zda obyvatelé katolické víry jsou, zda chodí k velikonoční zpovědi, pod jakou diecézi Jablonné patří a zda je biskup často navštěvuje. Ubezpečil je, že on válku nechtěl, nýbrž Metternich, který císaře klame. Jakmile radní Turek ještě o slitování za požárem před několika lety stižené, a tedy zubožené město požádat měl, byli oba milostivě propuštěni.

      Napoleon nyní četl si od jednoho rakouského špiona z lemberkského panství, který na šibenici později skončit měl, zprávu o pozicích Rakušanů. Když se ale dozvěděl, že Ti se s Prusy a Rusy spojit měli a proti Drážďanům vytáhli, změnil v okamžení svůj operační plán a se slovy: ‘Byl jsem oklamán,’ odjel s Muratem a Berthierem v kočáře v půl desáté večer za svitů pochodní zpět do Žitavy, kam přijel v půl dvanácté v noci.”

      Následující Napoleonova depeše, adresovaná jen několik hodin po císařově odjezdu z Jablonného v Podještědídiviznímu generálu Vandammovi, veliteli I. armádního sboru, jehož jedna ze tří divizí se již nacházela v okolí Rumburku, nechává náhlednout do dispozic (kromě obvyklého spížování a pícování), jakými Napoleon své oddíly, mající toho času již pod kontrolou celý exponovaný úsek pohraničního území, primárně pověřil:

“Žitava, 20. srpna 1813, v 8 hodin ráno

Pane hrabě Vandamme,

včera večer jsem byl v Jablonném. Generál Neipperg měl u sebe tři lehké pěchotní prapory, dva husarské pluky a čtyři kusy děl. Plukovník Zichy mu devatenáctého, v osm hodin večer, psal ze Svoru, že není nic nového a poplachy předešlé noci byly plané. Včera, v 9 hodin večer, jsme mezi Rumburkem a Jiříkovemzaslechli dvě dělové rány. Předpokládám, že dnes ráno vyrazíte skrz průsmyk a s jednou divizí sestoupíte do Svoru.

Vydal jsem rozkaz generálu L.-D.[Lefebvre-Desnouettes], aby se s jezdectvem hlásil pod Vaše velení. Pošlete jej do České Lípy a do České Kamenice, aby zde zajistil nové zprávy. Proveďte rovněž průzkum cest, které vedou na Děčín. V České Lípě by se měla nacházet pěchota a podle hlášení místníchse dá usuzovat, že se u Slaného nachází značný počet vojsk. Do Čech vstoupila kolona Rusů a Prusů, aby posílila rakouskou armádu. Doufám, že mi z České Lípy, Svoru a České Kamenice přivezete nové zprávy. Zajistěte na poštách veškeré dopisy a pošlete mi rozbor. Pošlete mi kněze, soudní úředníky a významné osobnosti, abychom je mohli vyslechnout a získat tak informace. Vyšlete dvě roty sapérů, aby na obou dominantních kopcích, které ovládají průsmyk, vybudovaly reduty a zátarasy. Toto postavení je velmi důležité, neboť, pokud se vrhnu do útoku, jediný prapor odtud může krýt ústup, v případěobrany se stane čelní pozicí. Vaše druhá a třetí divize zůstanou rozmístěny na přístupech k Drážďanům [ve Stolpenu a v Neustadtu], Delabordeho divize mladé gardy zůstane jako záloha u Rumburku, aby se mohla dát za výše uvedených okolností do pohybu; pokud však bude potřeba, můžete ji použít jako zálohu, přesto si myslím, že v příštích čtyřech nebo pěti dnech nebudete muset čelit značným silám nepřítele.

Je možné, že do hodiny se vypravím do Zhořelce, proto mi posílejte kopie Vašich zpráv. Komunikujte zde [v Žitavě] s vévodou z Belluna[maršál Victor], v Jablonném s knížetem Poniatowským, v Pirně s maršálem Saint-Cyrem a v Drážďanech s generálem Durosnelem.

Napoleon”

 Hrob alsaského hulána Jeana Henriho Valmonta na Chotovickém vrchu

u Nového Boru (Foto: archiv autora)

      Sdělení, týkající se místa posledního odpočinku jedné z francouzských obětí, jíž výše zmíněná rekognoskace terénu přivedla 20. srpna 1813 až do blízkosti Červeného rybníka u Pihelu, na půli cesty mezi Novým Borem a Českou Lípou, se objevilo hned v několika relacích českolipského lékaře, badatele a významného člena německého vlastivědného spolku Nordböhmischer Exkursions-Club = Severočeský spolek výletníků, MuDr. Franze Hantschela:

      „Za francouzské války 1813 potulovalise polští huláni od Poniatowskiho sboru, kteří od 19. do 30. srpna u Jablonného tábořili, prováděje průzkum až k Lípě, byli ale vždy rakouskými husary odraženi. Při jedné takové příležitosti padl [20. srpna 1813] nedaleko Červeného rybníka, na […] pískovcovém hřebeni při okresní cestě, hulán JeanHenri Valmont z Mansmünstertalu v dnešním mylhůzském regionu. Pohřben byl ve vší tichosti (bez zpěvu a bití zvonu) na severním svahu Chotovického vrchu, kde dlouhou dobu kamenný kříž s jedním příslušným obrázkem místo jeho zastřelení označoval. Z podnětu Eduarda Lehmanna [(1844-1923), válečného veterána, který se věnoval hledání a označování vojenských hrobů v severních Čechách, mj. zakládajícího člena spolku pro postavení pomníku Bitvy národů u Lipska]z Chřibské byla tam roku 1897 pamětní deska umístěna.“

Město Česká Lípa na vedutě z roku 1712 (Zdroj: Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, grafická sbírka, inv. č. V-5443, V 5903, V-5984)

Jezdeckou srážku u vrchu Špičáku, do níž po boku rakouských „Liechtensteinových“ husarů zasáhli i ruští huláni z jednotky střežící u Mělníka přechod Labe, a dopad několikadenní přítomnosti Francouzů z předvoje generála Lefebvre-Desnouettese v České Lípě, kam v souladu s Napoleonovými instrukcemi pronikli 22. srpna 1813, popsal ve své kronice Josef Heller,pamětník z nedaleké Staré Lípy:

„Bylo nařízeno, aby při Novém Zámku [dn. Zahrádky]tábor pro Rakušany postaven byl. V lesích byly velké záseky zhotoveny, vše opevněno. Vesnicím kolem Lípy bylo ohlášeno, aby všechny, kdyby se francouzská armáda u Lípy rozmístila, se na druhou stranu Ploučnice za rakouskou armádu stáhly. Jelikož tyto vesnice byly by se v dým rozplynuly, velké zděšení zavládlo mezi lidmi. Avšak jeden rakouský generál – kdo to byl, nevím, už jsem se dál nezajímal - podíval se na celý plán a pak ho zahodil. – Francouzi přišli přeci do Lípy – byla právě neděle [22. srpna]– několik stovek mužů. Za Lípou se usadili. Měli také několik kanonů s sebou. Lípa byla velmi vydrancována. Jídlo a pití muselo být opatřeno. Jeden oddíl se přemístil do blízkosti Nového Zámku. Odtáhl ale opět až za Rumburk[Předsunutý tábor Francouzů se nacházel u Svoru].– Kolem 400 mužů přišlo znovu do Lípy, bylo to ráno. Kopiníci kolem dokola postávali. Ve městě se na náměstí usadili. Ničeho netušíce sesedli ze svých koní a pokojně pojídali oběd. Tu vyrazilo kolem 40 husarů na různých místech z lesa. Kopiníci mohli sotva párkrát polknout. Než se Francouzi na své koně vyhoupli, byli už husaři mezi nimi a sekali mocně kolem sebe. Za městem, na návrší, postavili se Francouzi zas. Poněvadž husary již více pronásledováni nebyli, obrátili se zpět k Rumburku. Jiného dne přišli znovu, mnohem silnější na mužstvu. Rovněž husaři s posilou přitáhli. Doprovázeli je Rusové. Několik Rusů a husarů objelo Špičák, aby Francouzům vpadlo do zad. U tohoto kopce střetli se opět husaři a Francouzi. Než se útok začal, přijeli tamti blíž. Protože také Rusové kopí měli, domnívali se francouzští huláni, že náleží k jejich vlastním lidem. Vypálili proto [jen] na husary. Tito vrhli se s divokým řevem mezi ně a prvním úderem rozbili jejich formace. Francouzi uprchli a padli nyní nešťastným způsobem Rusům do rukou. Mnoho Francouzů bylo zajato, mnoho zraněno. Znovu již nepřišli.“

Ustanovovací listina o pořádkových komisařích města České Lípy

(Zdroj: SOkA Česká Lípa, AM, inv. č. 2302, st. sg. A VI; Foto: archiv autora)

Téhož dne, kdy se v ulicích města České Lípy objevili první nepřátelští jezdci, kteří zde záhy tlumočili své (obvykle přeexponované) požadavky, sev bývalém hodovním sálerenesančního loveckého zámečku Berků z Dubé, jemuž se mezi lidmi pro barvu jeho okenních a dveřních rámůpřezdívalo „Červený dům“, uskutečnilo mimořádné zasedání městského magistrátu. Ten v nastalésituaci, jež při sebemenší nespokojenosti „cizáků“ hrozila vyústit v represe občanů, přikročil k ustanovení tzv. pořádkových komisařů, kteří v přidělených městských částech zodpovídali za udržování klidu a plnění předepsaných kvót dodávek potravin. O dílčích povinnostech těchto ochránců pořádku se v celkem osmistránkovém záznamu, jež svým podpisem stvrdilo 29 účastníků výše uvedeného jednání, praví toto:

„K zajištění klidu a pořádku bude pro každou ulici jmenovánjeden. 12 uvnitř města.

Pro předměstí rovněž 12 komisařů.

Dva komisaři pro dodávky jako je oves a seno.

Dva komisaři pro dodávky chleba.

Komisař pro dodávky nápojů jako je víno, pálenka, pivo a Rosolio,stravovací komisař.

Čtyři ubytovací komisaři. Dva pro město a dva pro předměstí.

Čtyři komisaři se zvláštním pověřením.

------------------

Uvnitř města

Auf den Ringplatze [Na náměstí]jako pořádkový komisař Siebinger Paul Elbel.

Langengasse [Jindřicha z Lipé]d.          d.           d.       Joseph Bartel

Kreuzgasse [Moskevská]       d.          d.           d.Emanuel Müller

Schloßgasse[Zámecká]           d.          d.        d.Schuhmacher Josepf

Badergasse[Berkova] d.          d.           d.       Wenzel Kirchberg

Schustergasse [Prokopa Holého]   d.          d.           d.       Christian Müller

Frauengasse [Mariánská]               d.          d.            d.       Wenzel Kentner

Nikolaigasse [Mikulášská]             d. d.         d.       Wilhelm Schmid

Herrngasse [Panská]                      d.          d.            d.       Johann Krieger

Mühlgasse [Mlýnská]d.                   d.            d.       Laurenz Benisch

Předměstí

Frauengasse [Mariánská]pořádkoví jsou [zároveň]stravovacími komisaři...Michael Sommer

Judengraben [Jiráskova]... Anton Bieber

Kreuzgasse [Moskevská]...Wenzel Reiner, Judenn Michel

Oberklostergraben [Klášterní]… Joseph Broche, Leopold Heimrich

Niederklostergraben [Sokolská]... Franz Ring, [???], Friedrich Roske

Töpfergassen [Hrnčířská]                                                          Wenzel Wedrich, Joseph Förster

Im Dörfel [Smetanovo nábřeží]Anton Flug

Wiedengasse [Tržní]                           Anton Scheinert Zingisser. Anton Hofmann

Komisaři pro dodávky ovsa pánové Franz Bartel, Franz de Paula Elbel a Raymund Gürtler.

Komisař pro [dodávky]chleba pan Franz Hampel, Franz Franke.

Nápojový komisař. Víno Ignatz Baumgarten. Pálenka Joseph Bartel a Anton Barthels.

Ubytovací komisař Rudolph Elbel, Joseph Kempf, Franz Czernich.

Komisaři se zvláštním pověřením. Joseph Heller, Anton Hampel, Joseph Haißler, Wenzel Kirchberg, Franz Kohler. [?] Adam Jingler

Pořádkoví komisaři mají následující povinnosti

a.      Předcházet shromažďování obyvatelstva.

b.      Předcházet všem výtržnostem.

c.       Vést v přidělené ulici evidenci.

d.      Zasahovat proti ohni.

2. Zásobovací komisař

a. Zajišťovat dodávky obilí, sena a slámy.

3. Komisař pro dodávky chleba

a. Zajistit navýšení [produkce], dopravu a skladování chleba.

4. Nápojový komisař

     a. Zabezpečit uskladnění nápojů.

5. Stravovací komisaři

[Odpovídají za] vaření, kontrolu, dopravu a porcování.

6. Ubytovací komisař

a. má za povinnost přidělovat ubytování, prostory vybílit.

7. Extra Ordinaire

je povinen vším, co mu magistrát uloží a spolupracovat na tom, co nebylo výše uvedeno.

Tak je ke všeobecné spokojenosti ujednáno a níže podepsáno.

Tak se stalo v Červeném domě, ve městě Česká Lípa, 22. srpna 1813.”

rancouzské osvědčení o dobrém chování českolipských občanů

(Zdroj: SOkA Česká Lípa, AM, inv. č. 2326, st. sg. A VI;Foto: archiv autora)

      O celkové spokojenosti Francouzů s prací českolipského magistrátu a chováním občanů téhož města, svědčí následující unikátní dokument –osvědčení, vydané náčelníkem štábu generála Lefebvre-Desnouettese, které se dochovalo v městském archivu a doslovně říkánásledující:

„Francouzská armáda

      Níže podepsaný, v rámci oprávnění uděleném mu panem generálem hrabětem Lefebvre Desnouettesem, dosvědčuje, že obyvatelstvo města Česká Lípa chovalo se k nám způsobně a zasluhuje pochvalu: následkem čehož se doporučuje šlechetnost francouzské armády.

Česká Lípa, 22. srpna 1813.

Z rozkazu pana divizního generála – velitele předvoje

Náčelník štábu

Blanquefoy[nebo snadBlanquefort (?)]“

Renesanční letohrádek „Červený dům“ se stal 22. srpna 1813 dějištěm mimořádného

zasedání českolipského magistrátu.(Foto: archiv autora)

Jak už se několikrát ve svém bohatém líčení zmínil učitel Anton Lehmann z Novin pod Ralskem, mnohdy až brutálnímu vymáhání válečných kontribucí nezůstaly ušetřeny ani menší obce a osady, obzvláště pak panské dvory a selské grunty. Na toto vážné téma se nicméně dochovalo také několik úsměvných historek, které se podařilo zdokumentovat až na konci 19. století. To je případ i následující epizody, kterou zaznamenal jiný novinský učitel,Alexander Wiechovski, mj. editor prvního tištěného vydání výše uvedených Lehmannových pamětí:

„Mile ráda byla následující epizoda od staré písařky Anne Ullrichové v Mimoni vyprávěna. Když v roce 1813 Poláci do Čech vpadli, událo se to, že jeden polský důstojník během průzkumu po silnici od Noviny k Mimoni jel. Tehdy již nalevo od silnice kamenná Boží muka stála, která nám Marii, Matku boží zobrazovala, jak na svém lůně a rukou svou mrtvého Syna božího držela. Když k soše dospěl, napadla ho svérázná myšlenka. Pobídl svého koně ke kamennému kříži, vytáhl svůj plný měšec, který snad válečnou kořist z mnohých polních tažení obsahovat mohl, vhodil jej Marii do klína a v té chvíli řekl:

‚Tady toto, drahá matko, dávám Ti do úschovy. Vrátím-li se zdráv zpět, budu Ti svěřené opět požadovat. Budeš mi to určitě dobře opatrovat.‘

Poté, jak zamýšlel,vyrazil vstříc jednomu brzkému vzájemnému sražení s nepřátelským rakouským oddílem, který za Mimoní v silně opevněném postavení stát měl. Jak ale známo, nedošlo k tomu. Polští vojáci měli toliko místa na Letné u Mimoně dosáhnout a tady se utábořit. Když se polský důstojník vrátil, vskutku svoji kořist v pořádku na uvedeném místě nalezl a odjel radostně odtud pryč.“

Přesné stáří kamenného smírčího kříže ve Zdislavě není známo, předpokládá se však,

že zde byl vztyčen už v dobách husitských válek. V pozadí je patrná silueta dominanty zdejšího kraje – ještědského televizního vysílače. (Foto: archiv autora)

Ve Zdislavěměli být při nedodání požadovaného množství potravin zastřeleni obecní rychtář Arlt a řídící Möldner. Exekuci, k níž se údajně schylovalo při jítravské silnici, nanávrší s kamennýmsmírčím křížem, měl předčasně ukončitaž zásah rakouské jízdní hlídky a oba odsouzence tak osvobodit. Příslušnou historkupro druhý ročník (1879) vlastivědného čtvrtletníku “Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs.= Zpravodaj severočeského spolku výletníků.“ zaznamenalučitel Franz Richter, pozdější zeť jedné ze sedmizmíněných rychtářových dcer:

„Jakmile záležitost v Lemberku ukončena byla, táhli ničitelé po boku svých bratří ve zbrani, kteří beztoho své rekviziční záležitosti mezitím v Rynolticích dokonali, velkolepě do Jítravy, do Zdislavy 21. srpna ale nějvětší měrou zrychlili. Zdislavský rychtář Franz Arlt, mladý, energický a obezřetný muž, pokud možno taková opatření nechal učinit, aby nepřátelům rekvizice znesnadnil, k tomu pokoušel se, proti jejich drancování námitky vznést a dávky tudíž na dostupnou míru stlačit. Z tohoto důvodu, a také proto, že své pasáčky dobytka na výzvědy vyslal, aby o příchodu nepřátel, a stejně tak i za nimi táhnoucích Rakušanech, zprávu okamžitě obdržel a oni příchod druhých urychlili, byl uchopen, svázán a před důstojnickou radu odvlečen, kde jako špión, jelikož to co nejvíce natahoval, po krátkém výslechu zastřelen měl být.

Jeho tuze hlasitá žena i se sedmi malými dětmi uprchnout měla, a tak jen jedna jediná, věrná a odhodlaná děvečka,v majetku svého panstva možnost pro jeho zástavu hledala. Velmi chytře k tomu nejlepší možné prostředky vybrala,a poněvadž to rušná a hojně navštěvovaná hospoda byla, prostřela nepřátelům na stůl vše, co kuchyň a sklep poskytnout dokázaly. Až doposud si se spoustou příchozích a odchozích hostů dobře vystačila, pouze kaprála, uvyklého jen rozkazovat, nedařilo se jí. Kromě pálenky a piva, měla mu také másla donést, které nenasyta okamžitě vyplivl, a třebaže ještě klel a zuřil, povídal, že ne dost tučné a absolutně nepoživatelné bylo. Tu změnila se náhle situace a bojovný ryk ve vesnici znatelně ustal,jelikož už od pohledupočetnější Rakušané tu bezstarostné nepřátele znenadání a s přesilou napadnout měli. Kterýkoliv z nich hleděl se zachránit, důstojnická rada porůznu se rozprchla, načež rychtář ocitl se sám na poli a ani on nezůstal stát, nýbrž utekl do Kryštofova údolí, neboť kdo rychle utéct nebo schovat se nemohl, rychle by se vězněm stal.

Tehdy vyrazil jeden rakouský kavalerista dolů do vesnice a ke svému koni kaprála uvázal, kterého tak k rychlému běhu donutil. Před rychtářovým obydlím se Rakušan zastavil, aby zde jeden doušek polkl, načež statečná děvečka svého neuspokojeného hostas údivem poznala. Ve své zpupnosti nemohla si nechat odepřít, úlohu mu k vlastnímu úsudku předložit, co z toho mu asi lépe chutná, zda předchozí špatné máslo nebo nynější rychlý běh. Odpověď, kterése jí dostalo, asi není těžké uhodnout. Třebaže děvečka kuchyni i sklep jaksepatří ztenčila, měla přeci jen své panstvopřed velkými škodami uchránit a ke mzdě její dostalo se jí doživotního přátelství těchto.Jedna ze sedmi rychtářových dcer byla moje tchýně, která mi totovyprávěla.“

  Ve vesnické kronice Antona Jägera z roku 1865, nazvané „Dorfchronik“ a opatřené podtitulem „Geschichte der Ortschaften Maffersdorf, Proschwitz und Neuwald = Dějiny obcí Vratislavice nad Nisou, Proseč nad Nisou a Nový Svět”, je v kapitole o napoleonských válkách popsán ve svém pravém slova smyslu “husarský kousek”, který se u Janovic v Podještědí podařil patrole rakouských (maďarských) jezdců od téhož druhu zbraně. Příhodupo dlouhá léta uchovával školní učitel Franz Schwan z nedalekých Křižan:

“Na jednom návrší u Janovic v Podještědí stál hlídkou jeden polský hulán, který byl třemi projíždějícími maďarskými husary objeven. Příštího dne nejstarší z husarů přijel k sedláku Alscherovi do statku v č.p. 58, svého koně uvázal a k sedlákovi promluvil: ‘Teremtete, Bauer! den Kerl ich hul. = Zatraceně, hospodáři! Toho mizeru uctím.’Pak vešel do světnice a řekl selce: ‘Mamincka, gib das Ufegobel und weiss-ruth Flackel. = Maminko, dejte vidlici odpece a červenobílý[hadr?].’ Žena vše požadované donesla a v rychlosti hulánský praporecnapohrabáč připevnit mu pomohla, čtverácky se přitom usmíval. Sedlák a jeho žena podivovali se a nemohli pochopit, co husar s takovou maškarádou zamýšlel. Když  byl hotov, vyhoupl se na koně, vidlici [podobně jako ratiště kopí] podél nohy do třmenu zasunul, zavinul se do svého bílého pláště a volným krokem vydal se z vesnice na cestu ke Kryštofovu statku, kde se nepřátelské pozice nacházet měly. Mlha a déšť mu k užitku byly, aby za vlastního druha považován zůstal, což mu poskytlo času pro přiblížení. Když husar dostatečně blízko byl, vrhnul se ze sedla na Poláka, v mžiku odzbrojil ho a v poklusu přivedl do Janovic. Tady nechal sobě a svému zajatci kořalku dát aodebral se pak s ním k Žibřidicím.”

Průvodce (Edouard Detaille) – ilustrační obrázek

Násilné odvádění starousedlíků, kteří pod zostřeným dohledem prováděli zejména průzkumné a zásobovací oddíly neznámou krajinou, se bez výjimky praktikovalo u všech armád, včetně těch spřátelených. S těmito nešťastníky bylo obvykle velmi špatně zacházeno a ze strachu z prozrazení museli často s příslušnou jednotkou putovat i mimo hranice svého rodného kraje.Odměnou jim bylo zachování jejich „bídného“ života a jen ve výjimečných případech se jim za jejich služby dostalo finančního odškodnění.

Výše uvedené praktiky zachycuje také jedna z místních pověstí, vyprávějící o bludných duších a nadpřirozených schopnostech několika obyvatel Zákupska, jež zde byla s oblibou vyprávěna k postrašení malých dětí. Její následující krátká pasáž, třebaže staví zejména na odvážném dialogu a vlasteneckých postojích hlavního aktéra, rychtáře malé vísky Brenná, poskytuje velmi zajímavou informaci o pohybech francouzských zvědů územímna levém břehu Ploučnice, kde rekognoskovali zdejší, opevněními a přírodními překážkami protkaný terén, odkud by jejich jednotky v případě změny Napoleonova operačního plánu mohly vyrazit do srdce Čech:

„V čase osvobozovacích válek nebyli francouzští vojáci v severních Čechách žádnou vzácností a němečtí sedláci umí ještě i dnes vzpomenout, jak galantní „Frantík“ tehdy na německé půdě velmi negalantní byl. V oněch dobách byl v Brenné vesnický rychtář, který neoprávněné požadavky nepřátelských vojáků do patřičných mezí odkázal a jejich zpupnost s chladnou hlavou ustál.

Jednoho dne přijeli tři francouzští jezdci k vesnickému rychtáři a bouřlivě dožadovali se, aby jim jednoho muže na koni poskytl, který jim cestu k Novému Zámku [v dn. Zahrádkách] ukázat musí. Panovačným chováním nepřátel rozmrzelý, řekl rychtář: ‚No dobře, teď Vám rovnou jednoho takového jezdce z rukávu vytřepu, najděte si cestu sami!‘ Dopálený rychtářovým vzdorem, krákal jeden z Francouzů s nataženou karabinou v ruce: ‚Poslechni, sedláku, nebo složím Tě k zemi!‘ Hrdě vzpřímený a s rukou k srdci, rychtář odpověděl: ‚No tak, tady sem střílej, Frantíku!‘Vzteky mimo sebe Francouz vystřelil. Kulka však odrazila se na rychtářově srdci a zaryla se do protější zdi. Rychtář stál tu nezraněn a posměšně pravil: ‚Teď Frantíku, zpakuj se domů a vypravuj tam o neprůstřelném rychtáři! My Němci dovedeme víc než jen chlebaspořádat!‘“

Opusťme nyní oblast lidových příběhůa vraťme se ještě jednou do města Mimoně, do jehož ulic„válka“(se všemi na tehdejší dobu obvyklými důsledky)zavítala již druhý den po dramatických událostech u Jablonného v Podještědí a dejme slovo Josefu Tillemu, autoruvíce než sto let starého díla “Geschichte der Stadt Niemes und ihrer nächsten Umgebung. = Dějiny města Mimoně a jeho blízkého okolí.“, v němž přinášímnoho dalších zajímavých detailů:

      “21. srpnapřijet měl jeden polský poručík s 19 hulány do Mimoně a magistrátem vyhlásit nechal, na náměstí se dostavit. Starosta Rössler a radní objevili se v nových černých kabátech a vojákům hojně kořalky pít dávali. Na otázku, kde Rakušané jsou, bylo jimi odpovězeno, že zmínění o den dříve na Stráž pod Ralskem odtáhli, načež jeden z hulánůprojel skrz město. Poručík žádal kabáty, bylo chladno a deštivo a kromě kabátů dostalo se mu i vysokých bot atd. Ostatní následně požadovali 100 zlatek kapesného, načež jim ale naznačeno bylo, že obec je následkem požáru z roku 1806 stále chudá; velkým nátlakem obdrželi pak stvrzenku na 135 zlatých.[…]

První nepřátelské jednotky požadovalyna Mimoni 30 dukátů, 4 hotové kabáty, 12 mázů Rosoglia[tehdy oblíbené bylinné, slabě slazené pálenky italského původu, zvané též ‘Rosolka’, podle výtažku z Rosnatky Okrouholisté], 17 mázů silné pálenky, pro důstojníky 5 mázů vína, chleba, uzeniny a žemli, pro tábor u Jablonného dále 15 krav a volů, 60 měřic ovsa, 3 bečky pálenky, 1 bečku vína, 13 měřic žitné mouky, 4 měřice pšeničné mouky, 163 pecenů chleba, 50 liber másla a 20 kusů drůbeže. Starosta s vrchním správním úředníkem odjeli do nepřátelského tábora ke generálu Kellermannovi, aby tomuto vysvětlili, že je nemožné, požadované dodat, jelikož obyvatelé od požáru stále ještě chudí jsou, jelikož museli znovu všechno sobě pořídit [Ničivýpožár, kterému 11. června 1806 během pěti hodin podlehla téměř polovina města, strávil na 283 obytných domů, 31 hospodářských stavení, kostel, 5 kapliček, faru, zámek, školu, radnici, pivovar a palírnu. Zejména díky štědrosti lidí z blízkého i vzdáleného okolí bylo ještě téhož roku nově vystavěno 57 zděných domů; úplná obnova městatrvala dalších deset let.].

      21. srpna kolem večera přijel jeden oddíl o 17 mužích, kteří víno, Rosoglio a chléb požadovali. Poněkud později dorazily 3 eskadrony cizích hulánů, 3 plukovníci a 2 majoři, 3 rytmistři[kapitáni], 3 nadporučíci a 2 podporučíci s 360 muži, kteří svůj tábor na Letné rozbili. Do jejich tábora muselo přímo 6 vozů slámy, ovsa a sena, pro každého muže 1 libra hovězího masa, 1 libra telecího, věpřového nebo skopového masa, pivo, víno, Rosoglio, punč a káva dodána být. Rovněž požadovali 210 loktů sukna, 43 párů vysokých bot, 1 vědro červeného vína, 30 liber kávy, 60 liber cukru, 18 měřic ovsa, 360 fůr sena. V penězích vyčísleno na 3 386 zlatých 30 krejcarů.[…]

22. srpna […]v poledne jelo na 300 Francouzů kolem Mimoně, aby prohlédli šance, jelikož Napoleon na Prahu postoupit chtěl. Tady na 40 rakouských Liechtensteinových husarů na poli narazili, Ti na ně pistolemi vypálili, obrátili Francouze na rovině u Letné proti Pertolticím, z nich pouze jedinci zůstali na výšině. Těchto 40 husarů bylo jedinými Rakušany v Mimoni a okamžitě starostovi zahlásiliústup. Francouzi ustoupili ke statku v Novině a zůstali 2 hodiny v řadě u Lipkystát; 20 mužů mělo Mimoň pozorovat. V pět hodin vyrazili opět na Mimoň, a jelikož dveře domů zataraseny nalézaly, vráželi vojáci s křikem do těchto a jezdili tryskem ulicemi. Vojsko propracovalo se před dům starosty, šarže vešlydovnitř a nejvyšší z nich usedla, zatímco ostatní stát zůstali; stůl byl jemu nejlepším prostřen. Farář Bothe stejně jako správce poštyLorinser bylisem přivlečeni; od posledně jmenovaného žádalo se za celý uplynulý ročník novin a zakázáno jemu, dopisy napříště obstarat. Od starosty žádala se čistá pravda o tom, kde jsou Rakušané, o síle lesních porostů atd. Sedící muž potichu setrval, načež všude domnívali se, že je to Napoleon. [Nahlednutí do rozsáhlého díla “Correspondance de Napoléon Ier”, vydávaného v letech 1858-1870 a čítajícího více jak třicet svazků Napoleonovy korespondence, vcelku spolehlivě dokládá, že se francouzský panovník ve stejnou dobu nacházel v dolnoslezském Löwenbergu (dn. Lwówek Śląski).]

Hned zkraje měla se večeře pro vojsko opatřit a kromě toho 150 párů vysokých bot, 350 loktů sukna, 60 liber kávy, 100 liber cukru a 4 vědra vína požadováno, čehož do Jablonného opatřeno mělo být. Dva jízdníposlové měli cestuk Ploužnici a do Hradčan ukázat. Starostovi bylo přísně uloženo, působit tak, aby se na výšinách u města nikdo více vidět nenechal, jelikož na přístupech se věřit mělo, že nachází se tam sama rakouská pěchota. Když kvůli dodávce intervenováno bylo, že už jedna taková dnes ke generálu Kellermannovi do Jablonného odeslána byla, pravil plukovník, že pokud město chudé jest, musí to okolí obstarat, on že své mužstvo ku pomoci poskytne. Na starostovu námitku, že na ruské vojsko naraženo by při tom býti mohlo, vedli důstojníci ve své řeči rozhovor, podle kterého do dvou hodin 250 loktů sukna, 47 párů vysokých bot, 27 měřic ovsa, 25 centů sena, 80 liber cukru, 60 liber kávy, 1 vědro vína a jídlo a pití pro důstojníky požadovali; žádáné muselo také dodáno být.   

Dva rytmistři rozdělili nyní jednotku na dvě částio 60 mužích, z nichž první s jedním jízdním poslem na Doksy, druhá s právě takovým na Kuřívody poslána byla. Starosta podotkl ještě, že Neubrücken [Nový most, přechod přes Ploučnici u osady Boreček] jestponičen a bude jim skrze bažinané lučiny a vodu vpřed bráněno; bylo jisté, vojáciměli by přeplavat. Starosta měl poslu Franzi Lerchemu potají sdělit, aby je přímo k Novému mostu zavedl a cestu k papírně [U Papírny - pravobřežní lokalitaJZ od Borečku] nezmiňoval. Tak je tedy posel po rozbahněných loukách sem tam vodil, bylo mu od nich často ubližováno, protože ale sami žádnou lepší cestu nenašli, obrátili se čelem vzad a odjeli také na Kuřívody. Jelikož už ale soumrak nastal a jeden oddíl o druhém nevěděl, došlo mezi nimi, když na sebe v lese narazily, k šarvátce. Když pak ještě na okraji lesa u Kuřívod liechtensteinské husary spatřili, začaly se úhrnem k útěkuobracet a se ztrátou dvou mrtvých a jednoho raněného uprostřed noci dorazily opět do Mimoně.

Když starosta s dodávkou potravin do Jablonného přijel, byl mu příkaz vydán, kolem Mimoně planoucí početné táborové ohně nenechat šířit. Polský oddíl ustoupil ráno 23. srpna z Letné zpět do tábora u Jablonného. Bez ohledu na zákaz bylo na 150 občanů na silnici do Jablonného táborové ohně ve velkém počtu rozdělat, kolem nichž pak obcházeli a takto nepřátele donutit uvěřit chtěli, že jest vojsko tady. Skrze jednu měšťanskou spojku byli Císařovi husaři o zdržení nepřítele a jeho nynějšímu stažení k městu uvědoměni.

Odpoledne 23. srpna přijel poručík, který kabáty vyžadovat měl, s 10 muži do Mimoně. Několik ve městě nacházejících se rakouských husarů rozdělilo se na 4 oddíly, a sice u Schuberta ve Velké ulici, v Panské ulici, Malé ulici a na Mühlau[?], tak se huláni do jejich středu dostali. Poručík byl zajat. Nepřátelé pak již více do města nepřišli, jen ráno a v poledne k Novině. Nejraději měli šnaps a jelikož kdosi Žida v Jablonném už během prvního odpoledne [19. srpna]vyrabovat měla ze Stráže Žid uprchl, tudíž v obou místech žádný další vyroben nebyl, tak ten v Mimoni vyrobený ne všude dostačoval.”

 

Schulzehoopis zprávy o válečných útrapách obyvatelČeské Kamenice

(Zdroj: SOkA Česká Lípa, AM, inv. č. 2317, st. sg. A VI;Foto: archiv autora)

Nekončící každodenní spížování nepřátelských vojsk a s tím spojený neklid prožívali i obyvateléžijící na rozhraní Lužických hor a Českého středohoří, v horské oblasti, kterou ve světě proslavilo sklářské odvětví. Obsah následujícíhosdělení, jehož autor není znám,objevil na konci 19. století v jedné z cechovních knih města České Kamenice pan Ignatz Schulze z Dolního Kamenického Šenova:

„Roku 1813 byli císař Rakouska s císařem Francie v nepřátelství a císař Francie byl císaře Rakouska jeho zetěm. František druhý, císař rakouský; Napoleon, císař francouzský.

17. srpna tohoto roku vtrhl nepřítel u Jablonného, Rumburku a Petrovic v Krušných horách do Čech, [Kromě Jablonného v Podještědí a Šluknovska, pronikli Francouzi na české území rovněž na Frýdlantsku. Petrovice v Krušných horách se staly dějištěm bojových akcí až naúplném konci měsíce srpna a v první polovině září 1813, a to v souvislosti s oběma pokusy Francouzů o průnik do Podkrušnohoří; v obou případech odtud byli vytlačeni.]a když nepřítel z Rumburku do Chřibské a Dlouhého dolu u Jiřetína pod Jedlovou přitáhl, kde od Kamenice dodávku potravin žádali: 500 beček piva, 100 věder pálenky, 300 centů masa, 36 000 bochníků chleba. Tu starosta Johann Rochlitz a městský radní Josef Rabe, kameničtí obecní představitelé, do francouzského tábora koňmo zajeli a 22. srpna oznámení přivezli. Oznámení skládalo se takto: 13 000 bochníků chleba, 200 liber masa, 40 věder pálenky, 100 strychů soli, 200 beček piva.

22. téhož měsíce, v 18 hodin odpoledne, 48 mužů do Kamenice přitáhlo. Těchto 48 mužů do večeře 130 guldenů projedlo a 23. srpna z Kamenice odpochodovalo pryč.

23. srpna, v 9 hodin dopoledne, opět 60 mužů na exekuci došlo, dodávku potravin odtud odvézt, a těchto 60 mužů k obědu mělo projíst tolik, co na jedno obydlí 2 guldeny a na jednoho občana 4 guldeny, vycházelo.

22. srpna, kolem 1. hodiny v noci, přijel ordonanc s jedním poslem. Tito nově požadovali dodat: 600 loktů plátna, 10 krav, 500 centů mouky a 40 povozů a 20 mužů ke stavbě šancí do nepřátelského tábora u Jiřetína pod Jedlovou.

24.odpoledne, kolem 5. hodiny, přijelo 24 mužů do Kamenice, aby dodávku potravin požadovali, kdy také starostu Johanna Rochlitze vzít s sebou chtěli, který ale skrze nával občanů vytrženjim byl. Srocení občanů učinilo je bázlivými, že ve spěchu z Kamenice odjeli. V 6 hodin hlášení došlo, že nepřítel na jiné straně [na řece Kaczawě, v Dolním Slezsku]byl bit a celý francouzský táborod Chřibské, Jiřenína pod Jedlovou a Rumburku opět ustoupil k francouzské armádě a dodávku potravin všechnu ponechal tady, a my tedy nepřátel zbaveni jsme byli.

28. srpna přijeli sem blankensteinští husaři, 70 mužů, kde také hlídkovali a zadrželi 6 prostých vojáků a jednoho nadporučíka, a přes Kamenici do štábu císařských husarů ‚Blankenstein‘ je odvedli.“

 

Trubač husarského pluku č. 7 „Liechtenstein“ (vlevo a uprostřed) a husarského

pluku č. 5 „Ott“ (vpravo). Uniformy husarů pluku č. 6 „Blankenstein“ se od Liechtensteinových husarů lišily pouze čákem černé barvy. (Henri Boisselier)

Nedalekému Kamenickému Šenovuvyhrožovali Francouzi rozstřílením města děly,pokud se jeho obyvatelům ve stanovené lhůtě nepodaří shromáždit částku 13 000 zlatých výpalného. Průběh „zaručeně pravdivé“ události, jak níže uvedený text uvádí sám jeho autor,vylíčil s jistou dávkou epiky Silvester Heinrich, šenovský rodák a další z mnoha dopisovatelů vlastivědného časopisu “Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs.”, v jehož ročence s pořadovým číslem deset (1887) se tento příspěvek objevil:

„Chladivý podzimní den roku 1813![Toho léta panovalo velmi chladné a deštivé počasí, připomínající spíše podzim.] Ve své, podle dnešního mínění příliš nízké selské světnici chodí, ruce za zády složené, ‚Ließnerbauer‘, vicerychtář Kamenického Šenova, ustaraně sem a tam. Před ním, v upnutém postoji, z něhož okamžitě bývalý ‚Militär‘ rozpoznat lze, stojí ‚Kromer Seff‘, tehdejší obecní posel v Kamenickém Šenově. Je těžká doba, a třebaže je plně způsobilý, strach, starost a odpovědnost dolehly na něj, na ‚Ließnerbauera‘, vicerychtáře Kamenického Šenova. Poněvadž všechna zodpovědnost a taktéž i úřední moc na vicerychtáři spočinula, neboť sám rychtář ‚Grün-Naz‘, Ignatz Kreibich, na dolním konci vesnice, nedaleko Prysku žil, s nejvyššími úředníky v Kamenici toliko se navštěvoval a všechny interní záležitosti svému ‚Vice‘ přenechával. Těžká chvíle pro něho, vicerychtáře Kamenického Šenova, neboť předevčírem poprvé čtyři nebo pět Francouzů, jichž asi 400-500 mužů u Polevska tábořilo, v Kamenickém Šenově bylo a kromě chleba, sena a ječmene, ještě 600 zl. na hotovosti kontribuci požadovali. To se vicerychtáři podařilo a s vynaložením své energie a s odvoláním na výhrůžky Francouzů, kdy při náznaku zdráhání Kamenický Šenov jednou francouzskou baterií ostřelován měl být, domluva mezi společenstvím zámožných obyvatel učiněna byla a požadovaných 600 zl. dohromady vybráno. Při přebírání peněz a při loučení však francouzští jezdci řekli: ‚Au revoir!‘ Muž, který vicerychtáři překládal, dodal toto: ‚Ještě se shledáme!‘

Ze slov zatočila se mu hlava kolem! ‚Vy víte, Krommer-Seffe,‘ začal po delším uvažování,

‚jak težké bylo, těch 600 zl. dohromady sehnat! Pokud se Ti »řípožrouti«vrátí zpět, a když peníze znovu požadovat budou, bude to zlé!‘[Neobvyklé označení Francouzů „Řípožrouty“,má svůj původ v místězvaném „Breitfeld = Širé pole nebo Širá pláň“, na němž tehdy na několik dní rozbili svůj předsunutý tábor, a které bylo osázené řípou, je tedy zřejmé, že řepná polévka zde nutně tvořila základ jejich stravy.]

Krátce po svrchu řečeném dorazil ‚Kesselbauer‘, přísedící. Situace byla projednána. Během rozhovoru přijeli tři francouzští jezdci a požadovali do brzkého rána 13 000 zl. s hrozbami, že v případě zdráhání Kamenický Šenov bude bombardován.

Velké zděšení! Krommer-Seff byl k rychtáři Ignazi Kreibichovi poslán; rychtář nechal se vidět a dal radu, aby hlídky postavili. Rada byla přijata, a Krommer-Seff jako posedlý pádil skrz vesnici a svolával všechny lidi z Kamenického Šenova rychle k vicerychtáři. Přišlo, třebaže ne všichni, přeci však mnoho. U vicerychtáře byl lidem stav věci oznámen a stejně tak vyžádováno, holemi se ozbrojit a na okraji Kamenického Šenova na stráž se postavit. Všichni vyslovili se pro. Tu dostavil se starý ‚Heller-Clemens‘. Na jeho dotazy, o čem se jedná, byl mu stav věci popsán a on vyzíval, na hlídku se nestavit.

‚Co mám dělat? Pane vicerychtáři! Ano, řekněte mi toliko, máte Vy rozum pohromadě, nebo ne? Když já venku s mým sochorem na otevřené pláni stát budu, a přijede patrola a ptát se bude, co tam dělám, co bych potom měl říci? Měl bych snad povědět, že chci patrolu pobít?

Zastřelen budu! A Kamenický Šenov teprv! Vy, lidé, jsem starý infanterista a stokrát jsem se už na stráž postavil; co to obnáší, to si nikdo z Vás neuvědomuje!Největším nerozumem a největší pitomostí je to, když se civilista s vojákem měřit chce. Jděte pokojně domů, lidé, a neposlouchejte více takové hlouposti. Víte Vy, co udělám já? Nechám nyní své lože a nejlepší věci, které mám, dohromady svázat, naložím je na svůj povoz, zapřáhnu své dvě krávy před něj, přivážu své kozy a jalovice a prchnu do lesa, a jestliže Vy chytří budete, lidé, tak půjdete poklidně domů a učiníte právě tak.‘

Lidé uznali, že Heller-Clemens má pravdu, rozešli se a uprchli většinou v noci do lesa, zpravidla do tak řečeného ‚Horního lesa‘.

  Příštího rána pochopitelně horečné buzení v Kamenickém Šenově. Kolem 11. hodiny přijeli tři francouzští jezdci a požadovali bouřlivě peníze. To jim bylo odepřeno. (Jeden z Francouzů hovořil plynulou němčinou.) Francouzi nadávali, hrozili a poté odjeli k Vogelovi (můj nynější dům), napít se tady vína, které jim velice úslužně podáno bylo, a rozjeli se poté do různých domů, z části vyhrožovat, z části rekvírovat.

Mezitím dorazil k vicerychtáři, kde již spousta lidí shromážděna byla, posel a hlásil, že v dolní části vesnice jsou dva rakouští husaři.

Vicerychtář poslal okamžitě mého [již]zesnulého otce Josefa Heinricha (Schwarzen-Seff) a Weigela-Antona, husary vyhledat a zprávu o stavu věci jim podat.

Nedaleko staré vozové cesty, která při okraji lesa do Kamenice vede, narazili poslové na husary.

 

1. (polský) pluk gardových švališerů-kopiníků (Hyppolite Bellangé)

‚Kolik je Francouzů?‘,ptal se jeden husar. ‚Tři!‘, padlo. ‚Kupředu‘, zvolal jeden z Maďarů. Oba vložili své šavle mezi zuby, v každé ruce pistoli a hnali se po staré vozové cestě nahoru.

Ve ‚Vogelhausu‘ (čp. 69) však zarytá nálada proti Francouzům panovala. Majitel domu a tři nebo čtyři lidé si zbraněopatřili. Po staré vozové cestě hnali se husaři nahoru. Tam seděli na svých koních dva Francouzi a čekali na svého kamaráda, který ještě loupit byl. Okamžitě, jakmile husaři Francouze spatřili (tehdy stála stodola na rohu ulice) vypálili naráz z pistole, a jednoho Francouze srazili, ranou do prsou, z koně. Druhý Francouz vypálil rovněž, zranil jednoho z husarů a obrátil se v momentu na útěk. Když Francouz dolní vozovou cestou prchal a podél zadní části domu čp. 69 projížděl, otevřela se v místnosti, kde dnes mám dílnu, okna, padli od zde vyčkávajících civilistů tři nebo čtyři výstřely, a Francouzův kůň utrpěl šrám na noze, aniž by byl vážněji zraněn. Francouz zasadil ostruhy a unikl pryč.

Když zpozoroval, že ho nikdo nepronásleduje, zastavil se na výšině u několika na poli pracujících žen, otočil koně a zavolal hrozivě ke Kamenickému Šenovu: ‚Zpropadený Kamenický Šenove, ty být se všemi obyvateli ztracen! Vím, ty mít na mě střílet!‘

Třetí Francouz (ten, který plynně německy hovořil) skrze střelbu zpozorněl a vyrazil své kamarády hledat. Mezi ním a bojeschopným husarem rozpoutal se souboj na šavle; Francouz byl do paže seknut a ukázal se být, když do zajetí padl, jedním z obyvatel [nedalekého]Prysku, jménem Bändel. Byl to dezertér.

Zbylý Francouz vrátil se do tábora za Polevskem a ohlásil, co se v Kamenickém Šenovu přihodilo, a že se Civil do boje zapojil. Velitel komandoval dělostřelcké baterii okamžitě Kamenický Šenov rozstřílet. Protože přímé spojení [mezi Polevskem a Kamenickým Šenovem] možné nebylo, mělo se přes Nový Bor, Skalici, Prácheň postupovat. V tom okamžiku, kdy rozkaz k pochodu vydán byl, přišel ale rozkaz z generálního štábu, okamžitě proti Sasku vyrazit. Udála se bitva na Katzbachu. Jen proto zůstal Kamenický Šenov od zpopelnění a údělu Magdeburku uchráněn.“

      Kronikář města s nejstaršípísemně doloženou (a dnes již bohužel neexistující) sklářskou hutíu nás- Chřibské - jedné ze dvou vstupních bran z vnitrozemí do Šluknovského výběžku, tehdy zvaného „České Nizozemí“,kterého sepočínaje 18. srpnem zmocňovala a systematicky vyjídala nejpočetnější z Napoleonových invazních kolon, učinil v souvislosti s válečným rokem 1813 následující zápis:

„1813 mělo město Chřibskátaké velké válečné útrapy přestát. Když francouzský císař Napoleon z Ruska zpátky byl hnán, s Rusy a Prusy příměří uzavřel a Rakušané se k Rusku a Prusku připojit měli, byly rakouské jednotky na saské hranici rozloženy, z nichž velká část ve Chřibské ubytována byla. Tito stáhli se ke konci příměří zpět a francouzský generál Lefebvre pronikl s 20 000 muži k Rumburku, část z nich také Chřibskou obsadila. Po pět dní trval jejich nesmírně tíživý pobyt, v mnohých domech 14 až 15 mužů ubytováno bylo, až samého 24. srpna, na den Sv. Bartoloměje, kvapně odtáhli, neboť Napoleon tyto u Drážďan, kde se spojeneckými armádami bojovat bude, potřeboval. Na to přitáhla ruská a pruská vojska, která se ale jen po krátký čas zde zdržela. Na památku tohoto osvobození byl svátek na den Sv. Bartoloměje ve Chřibské založen, […]. Dosažené válečné škody a výlohy vyšplhaly se ve městě Chřibská na 2 300 zl., které místními občany zaplaceny musely být. Tehdejší rychtář, Anton Poche, měl v tomto čase hodně vytrpět. – V měsíci březnu stál jeden strych žita 7 zl. 48 kr., strych pšenice 11 zl. V říjnu jeden strych žita 14 zl. a strych pšenice 18 zl.“

Na opačné straně Lužických hor, v Novém Boru, se dochoval kalendář Josefa Hiekeho, podle všeho zámožného novoborského obchodníka, do něhož si zapisoval stručné poznámky o zdejším dění, přičemž spěšný odsun velké části francouzských jednotek, které se měly v okolí Drážďan již brzy zapojit do probíhajících operací proti nejsilnějšímu uskupení protinapoleonských sil, tzv. České armádě knížete Schwarzenberga, datuje až dnem 25. srpna 1813:

„17. srpna byli u nás husaři ubytováni, kanóny, transportní vozy projížděli. 18. srpna průchod husarů, urychlený odchod našinců; 19. srpna přijel opět náš Wachmeister, v noci byl vzbuzen, ježto naši lidé ustoupili a Francouzi v Rumburku byli – úzkostné obavy. 20. srpna přitáhli sem první Francouzi, vlastně polští huláni; 21. museli jsme jídlo do jezdecké školyodnést. 22. v neděli průjezd Lefebvrova sboru. 25. ustoupili Francouzi od Svoru a Rumburku; 26. ukázali se opět naši husaři. 31. srpna k poledni byli tři blankensteinští husaři biti; jeden kaprál střelen a jeden zajat. Kaprál byl u … [zde se krátká část textu nezachovala] přijat, ten nakonec na své poranění zemřel a 5. září slavnostně byl pohřben; jmenoval se Stephan Holitschka. Slyšeli jsme silnou kanonádu.“

 

Brigádní generál a plukovník 17. hulánského regimentu (Jan van Chelminski)

– ilustrační obrázek

Přestřelku, k níž došlo 31. srpna 1813 přímo v ulicích města Nového Boru, a jejíž ústřední postavou a posléze i novoborským hrdinou se stal kaprál od husarského regimentu č. 6 „Blankenstein“, Stephan Holitschka (nebo Holiczka), podrobnějizmiňuje také deník Dr. Josefa Helferta (1791-1845), tehdy ještě studenta práv a příležitostného vychovatele, později však již uznávaného profesora občanského a církevního práva na Univerzitě Karlově v Praze. Následující stať se objevila v roce 1856 v almanachu „Libussa = Libuše“díky iniciativěHelfertova syna,Josefa Alexandera Helferta, rovněž uznávaného právníka, historika a politika:

„Nový Bor, jako tolik míst v severních Čechách, tonul tehdy ve strachu, že od Francouzů zapálen bude. Všechno obyvatelstvo třáslo se v uzamčených domech a městečko bylo jak po vymření, když jednoho dne oddíl francouzského jezdectva, důstojník v čele, naleštěnou šavli mezi zuby, pistoli v ruce, oči kolem dokola a dopředu těkající, do městečka vjel, v oknech domů, do nichž projíždějící nahlíželi, uličkou nahoru k náměstí se mihnul. Jen stěží, jelikož na ní zahnuli, bylo slyšet několik výstřelů padnout, a rychleji než sem přijeli, uháněli s popuštěnými otěžemi zpět uličkou dolů k okraji města, a za nimi tímtéž směrem kaprál se čtyřmi rakouskými jezdci s popuštěnými otěžemi jel.

    Příčinu a průběh této události vyjasnil jsem si až později. Jakmile totiž nepřátelské jezdectvo jedné strany náměstí dosáhlo, napadlo ho náhle z jiné strany rakouské jezdectvo, dávaje oheň a nepřátele, které za předvoj početnějšího oddílu považovalo, obrátilo na zuřivý útěk a pronásledovalo. Teprve až venku z města, když Francouzi sebe za malý hlouček více se nepokládali, učinili zastávku. Tu vzplál boj. Rakušané bránili se jak lvi, padli ale všichni, přesilou tísněni, mrtvi nebo ranami pokryti.

    Městečko Nový Bor bylo zachráněno, ne tak udatný kaprál. Jelikož proti jemu vydanému rozkazu na vlastní pěst na cestu za Nový Bor, kde nepřítele předpokládal, se vydal, a proto očekáván byl, až ze svého těžkého zranění se uzdraví, rozsudek smrti od válečného tribunálu.Veškeré naléhavé prosby a přímluvy novoborských občanů za jejich odvážného zachránce zůstaly nevyslyšeny, nařízení vojenské kázně muselo neodvolatelně svého práva dostát. Kaprál podlehl po několika dnech svým zraněním a čestný špalír vděčného obyvatelstva následoval jeho tělo ke hrobu.“

Někdejší „Hanelův dům“ (čp. 137) na Sloupské ulici v Novém Boru dnes

(Foto: archiv autora)

      Do pátrání po osudech husarského kaprála Stefana Holiczky, jehož oběť si novoborští občané až do rozpadu habsburského soustátí v roce 1918každoročně připomínali kladením věnců a konáním zádušní mše, se zapojil také novoborský farář Karel Watzina, jenž své poznatky poskytl k otištění ve zde již několikrát citovaném časopisu “Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs.” Jeho dopis, adresovaný Dr. Franzi Hantschelovi, nese datum 17. února 1884:

„Mohu svému příteli oznámit, že dohledal jsem, ve kterém domě Helfert roku 1813 přespával. Bylo to v domě č.p. 137 v Antonigasse[dn. Sloupská ulice], jak ještě i dnes poslední nalevo je, pokud se po silnici do Sloupu jde, a náležel tehdy čističi skla Hanelovi. Po krátkou dobu byl ve vlastnictví vdovy po Augustu Oppitzovi a v současné době je majetkem jedné berlínské obchodní společnosti.

Před tímto domem nalezla skutečně v srpnu 1813 zmíněná šarvátka místo. Rakušané byli v Novém Boru, Francouzi, od Poniatowského sboru, přijeli od Sloupu a narazili u jmenovaného domu na Rakušany, přičemž velitel druhých, kaprál, nepřátelskou kulkou do podbřišku smrtelně zraněný byl. Patrně tentýž, o němž v [výše uvedené]‚Libusse‘je řeč. Potom na novoborské matrice dohledal jsem, že 3. září 1813 jeden kaprál od k. k. husarského pluku „Blankenstein“, jménem Stefan Holiczka, ve stáří přibližně 27 let jsouce, děkanem Christianem Rubeschem církevně zaopatřen byl, kromě toho, že tentýž ve stejný den následkem sněti, zaviněné střelou do podbřišku, v Novém Boru zemřel a 5. září na božím poli jmenovaným děkanem pohřben byl. 

    Jeden pamětník, zdejší městský tajemník pan August Rautenstrauch, sdělil mi, že jeho otec Stefan Rautenstrauch, který onoho času starostou Nového Boru byl, mu často o tom vyprávěl a rovněž říkal, že díky měšťanstvu Nového Boru tomuto hrdinovi jeden velice slavnostní pohřeb uspořádán byl, na jehož uspořádání zejména Anton Handschel, kupec a obchodník v Novém Boru č.p. 177, který v roce 1844 ve věku 79 let zemřel, podílet se měl.[Novoborský starý hřbitov, na němž nalezl počeštěným jménem Štefan Holička svůj hrob (později byly jeho ostatky přemístěny do nově vystavěné hřbitovní kaple), byl zrušen v 70. letech 20. stolení, kdy „musel“ ustoupit dalšímu rozvoji města. Holičkovu památku dnes v Novém Boru nic nepřipomíná!]“

Trubač husarského pluku č. 1 „Kaiser“ (vlevo) a husarského pluku č. 4

„Hessen-Homburg“ (uprostřed a vpravo) (Henri Boisselier)

      Drobných potyček rakouských husarů s nepřáteskými hulány, kteří se ke konci třetí srpnové dekády plně soustředili již jen na rekvírování potravin, bylo na území Českolipska zaznamenáno mnoho, většině z nich se však nedostalo více prostoru, než kolik jej nabízejí krátká jednovětná sdělení. Jednu z mála výjimek nabízí svědectví husarského podporučíka Tziffry, někdejšího Kadettkorporala husarského regimentu č. 1 „Kaiser“, který se 2. září 1813 u Stráže pod Ralskem zúčastnil jednoho z posledních střetnutí na území tohoto regionu a své zážitky s odstupem několika let zaznamenal v dopisu, který 11. srpna 1818 adresoval na magistrátpolskými hulány tehdy obtěžovaného města. Zde jej patrně objevil dr. Wilhelm Feistner, který příslušnou pasáž zakomponoval do svého díla „Geschichte der Stadt Wartenberg (von 1283-1926) = Dějiny města Stráže pod Ralskem (1283–1926)“ z roku 1927:

„V roce 1813 v měsíci září byl jsem, jakmile starosta [Stráže pod Ralskem]spojku na koni k našim předním strážím [se stanovištěm mezi Osečnou a Stráží pod Ralskem]se zprávou poslal, že 12 nepřátelských hulánů na rekvizici ve městě bylo, tehdy jako důstojnický čekatel v regimentu Císařových husarů s 12 muži do Stráže pod Ralskem detašován a měl to štěstí že s tímto oddílem, který ve městě na rekvizici nacházejících se, nikoliv ale pouhých 12 mužů, nýbrž celou jednu eskadronu polských hulánů, nejenže zaplašil a tím na náměstí již naskládané naturálie nepřátelům zabral, ale především samotné město Stráž pod Ralskem před další invazí nepřáteluchránil.“

Mnohým dvorům, které bez újmy přestály i více než dvě století válek a pozdější kolektivizaci zemědělství, sestal osudným až převod státního majetku do soukromého vlastnictví. Na obrázku původní panský dvůr v Ramši, nedaleko Sosnové. (Foto: archiv autora)

 Po odchodu Francouzů přišlo na řadu sčítání škod a bilancování. Ze soupisu, pořízeného dne 1. října 1813 tehdejším učitelem Antonem Jarischem, například víme, že jen škody, které Poláci během pouhého jednoho dne napáchali v obci Lemberk a blízkém okolí, se vyšplhaly na celkem 38 918 zlatých a 38 krejcarů; sama obec Lemberk (s výjimkou Antonem Köhlerem výše popsaných škod na zařízení a vybavení zámku) své škody vyčíslilana 6 844 zl. a 11 kr., obec Židovice na 4 032 zl. a 48 kr., obec Kunová na 1 602 zl. a 53 kr., obec Zpěvná na 839 zl. a 18 kr. a obec Kněžičky, v níž se 19. srpna navíc i intenzivně bojovalo, na 25 599 zl. a 28 kr.

Jakousi tečku za dvoutýdenní přítomností Francouzů v rodném kraji si neodpustil ani novinský učitel Anton Lehmann. Nutno však dodat, že jeho paměti touto pasáží ani zdaleka nekončí a stejně poutavě pokračují i ve vykreslování lapálií místního obyvatelstva, jež jim nově působily nejen pohyby vlastního vojska, dezertéři a transporty raněných, ale zejména průchod spřátelené, avšak stejně hladové a dlouhými pochody vyčerpané, 3. ruské záložní armády (tzv. Polské armády) generála Leontije Leontějeviče Benningsena, která tudy na konci září 1813, a dál přes Českou Lípu, Úštěk, Ústí nad Labem, Petrovice a Drážďany, spěchala k Lipsku,kde se měla připojit k hlavním silám protinapoleonské koalice, ale to je už zcela jiný příběh…:

      „To, co jsem dosud zmínil, je jenom stínem toho, co lidé [ve skutečnosti]prožili, když sem nepřítel přišel a zastavil. Představte si tu hrůzu při pohledu na nekonečné zástupy nasupených samozvanců s nataženou pistolí v ruce, s kopím v podpaždí, do oken vrážející muže, požadující kořalku, jíž nebylo na skladě, nebo neskutečné množství jatečního dobytka, který v hrůze do lesů byl odehnán; dodávky ovsa, který na poli ještě nedozrál; množství lidí, po nichž bylo žádáno, aby kůly a slámu na chatrče opatřili, šance budovali, zátarasy a palisády zřídili, rozličné služby vykonávali, z nichž ve strachu utíkali. Představte si ten vztek surového nepřítele, kterému nic nepřišlo uspokojivé, když potraviny pro sebe a koně hledal, jak přitom s lidmi zle nakládal, ženy hanobil, truhly a skříně rozbíjel a bral z nich, co se mu líbilo; tu pěkné mladé lesy úplně vyrubal, aby kolíky pro koně, podpěry a kůly na chatrče z nich vyrobil; tyto stoly, domovními, stájovými a pokojovými dveřmi, lůžkovinami, snopy ve stodolách a na polích sebraného obilí obložil; plaňky z plotů, prkna z domů, dokonce i určitý počet celých střech z domů vzal a z nich chýše vyrobil; tu veškeré dřevo z dvorů do tábora odnosil a spálil; tu jednu celou světnici vařené a pečené zvěřiny žádal, neustále kořalku požadoval, pistole a šavle v ruce, postele rozerval, pružiny vytřepal, přirozenou potřebu dovnitř vykonal, cíchy a nebesa na kazajky a kalhoty zabral, muže holínky z nohou, košile z těla, donutil vysvléct. Takové kruté zacházení i ty nejsrdnatejší dohnalo k útěku; v opuštěných domech dokonce i pece rozbil, takže bez oken, bez dveří, bez střechy, bez jakéhokoliv vybavení zůstaly.Třebaže v Jablonném, kde se generalita ubytovala, nejednalo se tak bezcitně, bylo tam přeci ihned přikázáno, všechna na náměstí a do uliček vedoucí okna na petlice zajistit; a takto ukryty byly mladé ženské drženy, přesto byly ale prozrazeny a vyžadovány. Jelikož ale ve městě a ani na vesnici násilností nemohli potřebovat, ukrývali je ve sklepeních.“

Poláci ale více ničili, než aby peníze žádali; své pudy uspokojovali radši žrádlem, chlastem a smilněním, když po milenkách se sháněli; ze škodolibosti pustošili radši všemožným lidem jejich drahá zařízení,než aby je penězi mořili. Krom jiného uvedu zde jen z Markvartic pana Lorenze, jehož dům téměř jako knížecí byl zařízen, kterému společnost vždy nejvznešenější lidé dělali, a který před časem francouzské důstojníky v jejich ležení u Zhořelce navštívil, ale jejich laskavost ne dost velebit uměl; ve všem pak spoléhal se na to, že člověk i majetek před Francouzi v bezpečí bude, když si je laskavostí a co možná největší úsluhou bude předcházet, vysoké a nízké důstojníky, dokonce i prosté vojáky skvěle hostil a napájel, a tak všechno poklidně šlo, až do půlnoci prvního dne od vpádu; protože se jim právě do postele jít zachtělo a ženských si žádali, které se nyní úzkostlivě skrývali, obrátilo se všechno v trosky. Jediná okna proti spíži zůstala celá. Všechny pokojové dveře byly na kousky rozlámány, veškeré nádoby, obrazy, zrcadla, skříně, lustry, tři překrásná fortepiana, kamna, všechna okna apod. rozbita, cíchy a nebesa staženy, pružiny vytrhány, písemnosti kolem dokola rozházeny, vše leželo jedno přes druhé tak, že se nedalo jít dál než ke dveřím. Ve sklepení byly jen velké sudy, které byly uprostřed zrání, rozsekány, podlaha vylámána a volně poházena. Udává se, že kromě množství vína a jiného zboží, bylo na 80 metráků rýže vypleněno. Kdyby divoši po něm bývali několik tisíc zlatých požadovali a jeho nábytek a majetek ušetřili, měli by z toho užitku a pan Lorenz, který nyní své škody na 25 000 zl. vyčíslil, by býval v dobrém stavu zůstal. A tak se i s lemberským zámkem nakládalo. Když o tomto chování příští den knížeti Poniatowskému bylo referováno, nechal sice tři z této škodné pověsit a zakázal pod stejným trestem takové nepřístojnosti, avšak samotní polští důstojníci zdržovali se na vesnicích spolu se svým mužstvem. Představte si, jak dlouhých 15 dní pod takovým jhem bylo.

      Hned první den vpádu tohoto vojska tvrdili naši husarští důstojníci, že nepřítelečelně napadat nebudou; těšili se ale již na nadcházející den, kdy bude hotov vyrazit a z hor do otevřených polí přijít, kde byl by bit; a tuto útěchu denně oživovali. Naštěstí pro nás nepřišli ani Rusové, ani Prusové, na které se denně čekalo; kteří by ničivou bitvu, při níž by stejně jako v Sasku celé osady popelem lehly, u nás vyprovokovali. O to méně byl nepřítel za opevněnímčelně napadán, k čemuž veškerýokolní kraj, dokonce i Sasové až do vzdálenosti 6 mil za hranicemi sem povoláni a využiti byli.Každý důležitý kopec od Kněžic a po Lückendorf měl vlastní šance, které vpředu i na obou bocích jeden 2 sáhy hluboký a 1½ sáhu široký příkop měly, nad nímž ve výšce nejprve baterie, za nimi vysokými palisádami oploceny byly. Věčná škoda krásných lesů, které přitom do základu zmizely. K opětovné likvidaci těchto šancí musel náš kraj a dokonce i Sasko po dobu 4 dní mnoho lidí tam posílat.

Od té doby, co nepřítel od nás odtáhl, přicházelo denně mnoho jednotek dezertérů, 30 a více v jednom houfu, nejen němečtí a polští spojenci, nýbrž i kmenoví Francouzi, jichž 10. září 30 mužů tudy prošlo, ale jen poručík něco málo lámavou němčinou říkal. Taktéž 9. září přenocovalo tady 16 zraněných francouzských zajatců. Větší byl ale počet těch německých, kteří Francouzům sloužili; a všichni tvrdili, že hlad v jejich armádě obrovský je.

Zdejší panský dobytek byl z větší části do Dymokur bezpečně odehnán, kam velmi utrmácený a žíznivý dorazil a smrduté vodě a studenému dešti přivyknout musel. Při návratu po několika dnech pomřel dočista.”

Počítačová rekonstrukce části dnes již téměř nečitelného nápisu-rytiny ruského důstojníka

Nikolaje Voroncova, a jeho údajného pobočníka Urposnikova, na zřícenině skalního hradu Jestřebí, v jehož blízkosti se v září 1813 nakrátko rozložily záložní ruské jednotky.

(Tomáš Kolč, Miloslav Kolomazník)

      V souvislosti se zářijovým průchodem šedesátitisícové Benningsenovy „Polské armády“ přes severní Čechy, jejíž příslušníci, mezi nimiž nechyběli ani divocí Baškirové a Tataři, si podle rozličných záznamů přilepšovali,jak to jen šlo, si na úplný závěr dovoluji připojit krátkou úsměvnou historku, kterou její pisatel, Wilhelm Knechtel, publikoval rovných sto let po uvedených událostecha příznačně ji nazval „Ruská delikatesa“:

  „Když v roce 1813 přes severní Čechy velké průchody ruských vojsk za účelem připojení se k Rakušanům a Prusům konaly, dostalo se také mému prarodiči v Bukovanech u České Lípy [povinnosti]ubytování, neboť Rusové skrze dlouhodobé pochody velmi vyčerpaní a sešlí byli, a proto na několik dní se ve zdejším krajik pobytuusadili. Ruští hosté vykazovali obrovský apetit a bylo těžké, třebaže [byli]naprosto nevybíraví, jejich, jak se zdálo, bezedné žaludky naplnit. Ustavičně slídili po potravinách, neboť co jim nebylo nabídnuto, to si zkrátka vzali, jakmile to objevili. Jednoho dne byl tedy můj prarodič od svých ubytovaných hostí tázán, zda více podobně dobře na sádle osmažených ráčků,jako těch, které včerejšího dne ukryté nalézt měli, nemá. Jelikož si můj prarodič vzpomenout nemohl, kde v domě ráčky by uschovány měl mít, šel po celé té záležitosti, a oni dobře omaštění ráčkové ukázali se dočista jako obyčejníkuchyňští švábi, kteří do jedné, povoleným tukem naplněné misky, jež přes noc odkryta na římse kamen stát zůstala, napadat měli. Švábi v zatuhlém omastku zahynuli a ráno jakožto smažení ráčci věčně hladovými Rusy objeveni a snědeni byli.“

Prameny a literatura:

Bernau, Friedrich: Der politische Bezirk Dauba, 1888

Correspondance du Napoleon Ier, svazek 26., Paris 1868

Feistner, Wilhelm: Geschichte der Stadt Wartenberg, Reichenberg, 1927

Hantschel, F.: Heimatkunde des polischinen Bezirkes B.Leipa, Druck von Johann Künstner in B.Leipa, 1911

Jäger, Anton: Dorfchronik. Geschichte der Ortschaften Maffersdorf, Proschwitz und Neuwald, nebst einer übersichtlichen Geschichte der betreffenden Herrschaften und vielen Nachrichten aus der Umgegend, Im Verlage der Leutelt-Gesellschaft Franz Lutz, Gablonz a. N. 1925

Jindra, Vladislav: Dějiny Nového Boru I. (Díl první) do roku 1848, MěÚ Nový Bor, Bor s.r.o. 2007

Koch, Daniel: Heimatkunde des Schulbezirkes Deutsch-Gabel, Druck von Anton Schlegel, Zwickau i. B., 1921

Kolektiv autorů: Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs, svazek: II. (1879), IV. (1881), VI.-VIII. (1883-1885), X. (1887), XIII.-XIV. (1890-1891), XVIII. (1895), XXXVI. (1913), Druck von Johann Künstner, Leipa

Kolektiv autorů: Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, svazek: XLIII. (1920), Druck von Johann Künstner, Leipa

Matzig, Anton: Chronik von Bullendorf, Buch- und Steindruckerei Franz Riemer, Friedland i.B., 1928

Palme, Alois: Warnsdorf mit seinem historischen Denkwürdigkeiten, 1850

Panáček, Jaroslav: Historické mapy, plány a veduty České Lípy, Geodézie On Line, 2008

Pinkava, Viktor: Geschichte der Stadt Gabel und des Schlosses Lämberk, Cirillo-Metod´sche Buchdruckerei in Prag, 1897

Schels, Johann: Die Vertheidigung des nördlichen Böhmens im August 1813. Östereichische militärische Zeitschrift, svazek 2., Wien 1838

Sieber, Josef: Geschichte der Stadt Hayda, Haida-Arnsdorf, Adolf & Gustav Albert, 1913

Sovadina, Miloslav: Správní vývoj Českolipska, SOkA Česká Lípa, Tiskárna Ralsko, s.r.o., Mimoň, 1998

Týž: Ruská vojska na Českolipsku roku 1813, In: Cesty nezapomenuté a nezapomenutelné. Sborník příspěvků k československo-sovětské vzájemnosti na Českolipsku, Česká Lípa, 1977

Tille, Josef: Geschichte der Stadt Niemes, Druck und Verlag von H. Bienert, Niemes, 1905

von Binder, Theodor: Beiträge zur Geschichte der Stadt Friedland i. B. vom Jahre 1813, Druck von Franz Riemer, Friedland, 1913

Wiechovsky, Alexander: Der Niemeser Brand von 1806, Verlag von A. A. Bienert, Niemes

Webové stránky:

http://www.lidovyslovnik.cz/

http://www.luzicke-hory.cz/

http://www.muzeumcl.cz/

http://www.pamatky.ceskalipa.org/

http://www.zanikleobce.cz/

Použité zkratky:

AM: Archiv města (archivní fond)

inv. č.: inventární číslo

SOkA: Státní okresní archiv

st. sg.: stará signatura