ŽENY VE VÁLKÁCH REVOLUCE A CÍSAŘSTVÍ (ŽENY VE VÁLCE 2)

Před časem mi dostalo do rukou dílo  Edmonda  de la Barre Duparcq, vydané ve Francii roku 1873 pod titulem  Histoire militaire des Femmes, tedy Vojenské dějiny žen. Nalezl jsem v něm mnoho neznámého a zlomek zde už použil v medailonku Terezy Figueur, ženy-dragounky v revolučních a napoleonských válkách; prolink na něj máte v nadpisu. Kniha sama je sice četbou co do stylu vlasteneckou a poněkud archaickou, informace v ní obsažené mi ale připadají natolik zajímavé, že jsem se rozhodl s nepatrnými komentáři postupně přeložit dvě obsáhlé pasáže, pojednávající o ženách ve vojscích revoluce a v armádách napoleonských. Snad vás tím nezklamu...

Boj sester Fernigových s Rakušany

Ženy v revolučních válkách

Ženy lze počínaje rokem 1781 spatřit mezi těmi, kdo se zapisovali do národních vojenských škol; seznam, datovaný k 1. červenci 1787 jich zachycuje 29 ze 129 a mezi nimi dokonce figurují dvě urozené slečny, sl. de Talaru a sl. Dumasová,. Je známo, že úkolem těchto škol, kterých existovalo vícero, bylo vzdělávat zdarma děti venkovanů, formovat je tak, aby z nich byli dobří vojáci, nebo dobří pěstitelé, a nasazovat je během studia na stavbu silnic, aby se tak omezily roboty, v té době už příliš nákladné.

            V roce 1789 se projevily zájem žen o vojenské věci a záliba v nich ještě víc a mnohé z nich se chopily při zřízení národních gard pušek a vstoupily do ní.

V té době, krom jiných, žila námořnice, která odešla do výslužby v sedmnácti letech jako námořník na poloviční služné, neboť se na královských korábech účastnila slavných námořních kampaní pánů d’Estainga a de Grasse. Jmenovala se Adélaïde Elisé. Utekla z domu rodičů v jedenácti letech, aby se vyhnula macešinu týrání, dorazila z města Serre (v Gapençoisku)[1] do Marseille a po několika dnech žebroty vyměnila dívčí šaty u jednoho vetešníka za mizerný oděv chlapecký. Dala se pak najmout jako podplavčík na řadovou loď Glorieux.[2] Svých povinností se tu zhostila skvěle, bojovala zmužile, zraněna byla střelnou ranou třikrát, jedna z nich jí zlámala ruku a dvě další zasáhly nohu. Nic ji nezdolalo, dokázala skrývat svoje pohlaví a skryla ho i posléze v Anglii, kam se vbrzku dostala jako zajatkyně. Když přišel mír, vrátila se do Francie a nechala se tu poznat jako žena.

Po této zmínce přejděme k hrdinkám zrozeným revolucí, což je zajímavé téma, které se čtenářům zalíbí.

Romantizující litografie sester Fernigových

Myšlenky, které vyšly z toho velkého otřesu a situací až do krajnosti vytvářených onou krizí, daly Francouzům do rukou zbraně; vypukly velké boje a v oněch zápasech, které zahrnuly více než dvacetileté období včetně kampaní prvního císařství, se za dvanáct let republikánské vlády objevila řada ženských postav. Je to snadno pochopitelné: krom vlasteneckého a vojenského nadšení, tehdy velmi módního, i snahy obyvatel ohrožené hranice po nezávislosti, je jasné, že mnohé ženy následovaly svého manžela, snoubence či milence, kterého zákony povolaly do zbraně. Chtěly je povzbudit svou přítomností, aby dostáli povinnosti, a přispět k zachování jejich životů i cti. Takové byly sestry Fernigovy a mnoho jiných, jejichž válečnické činy uvedeme.

Ty prvně jmenované si oblékly mužské šaty, ozbrojily se loveckými puškami a pochodovaly proti Rakušanům s národní gardou z Mortange (u Valenciennes), aby doprovodily otce, který velel měšťanské jednotce. Onen otec vykonával ve zmíněném místě funkci soudního zapisovatele v Mortagne a zabýval se i literaturou, původem ale byl z Alsaska, z urozené rodiny,[3] a v letech 1755 až 1762 se pod maršálem de Richelieu účastnil tažení do Hannoverska. Jeho obě dcery byly obdařeny krásou; první Félicité bylo šestnáct a druhé jménem Théophile pouhých třináct. Jejich přítomnost a obětavost plnily národní gardy nadšením, s nímž odrazily několik nočních útoků. Po nich přijel generál Beurnonville, provedl přehlídku jednotky a oběma hrdinkám poblahopřál k umění „pobíjet muže“. Lze je nalézt u Valmy jako oficiální pobočníky du Mourize,[4] které se podílely na jeho úspěchu. Ta mladší zajala u Jemmapes obrovitého uherského jízdního myslivce a velícímu generálovi jej triumfálně přivedla, což vzbudilo posměšky na zajatcovu adresu a prohloubilo k úspěšné válečnici obdiv. Téhož dne se druhá z nich připoutala k vévodovi z Chartres (pozdějšímu Ludvíku-Filipovi)[5] a útočila po jeho boku s uzdou mezi zuby a s pistolemi v pěstích. Konvent jí za odměnu věnoval koně, dekretem vyhlásil, že se zasloužila o vlast, a nařídil na státní náklady obnovu jejího domu, spáleného nepřítelem.[6] Ježto pochvaly rychle zmizí a nedělají slávu, tu tvoří jen skutky, pokračovaly obě sestry v bojích a čelily nebezpečí, aby příkladem povzbudily jednotky; bylo pod nimi zabito několik koní.[7] Félicité jednoho dne dokonce zachránila francouzského dobrovolníka, kterého si pak vzal.[8] Dne 5. dubna 1793 obě v ohrožení systémem revolučního teroru a proto, že nechtěly opustit du Mourieze, s ním obě emigrovaly; tento čin se špatně snášel s jejich předchozí bravurou a politickým cítěním. Théophile v jednom dopise prozradila, že du Mouriezovy postoje nesdílí, z jejich volby si ale může každý udělat závěr a nelze si stěžovat na nevděk vlasti, když ji jednou opustíme.[9]

Dodejme upřesnění, které poskytuje jiné dílo na obdobné téma, kniha dvojice autorů Tranchant a Ladimir s názvem Les Femmes miliaires de la France, vydaná roku 1866 u Cournola v Paříži.  Podle něj byl Félicité v roce 1792 šestnáct a Théophile ne třináct, ale osmnáct, což se zdá logičtější. Obě si při otcově odchodu k revolučnímu vojsku oblékly uniformu svého bratra, který byl důstojníkem pluku Auxerrois, a zmiňované noční útoky, či jejich odrážení, proběhly u Mortange, které Rakušané zčásti vypálili. U Jemmapes se účastnily útoku na ves Quarégnon a muž, zajatý Théophile, měl být důstojníkem. Dne 13. listopadu 1792 se účastnily bojů u Anderlechtu před Bruselem a ocitly se v obklíčení, ze kterého se prostřílely, načež pomohly belgickému dobrovolníkovi-důstojníkovi, který se potýkal s dragouny knížete Koburga. Onen dekret Národního konventu byl datován k 19. listopadu 1792. Sestry pak bojovaly 18. března 1793 u Neerwinden; právě tam měly přijít o několik pod nimi zabitých koní.

Claudine Rouget a Gorton Marchandová měly šťastnější osud. Obě dvě bojovaly v armádách republiky; první dostala v prosinci 1793 penzi 500 franků, druhá v červenci 1795 gratifikaci 400 franků. Ta druhá se vyznamenala při obléhání Maestrichtu, přiřčením odměn ale chtěl Konvent učinit přítrž nepořádkům, které by mohly z přítomnosti žen ve vojenských jednotkách vyplynout. Obě tudíž dostaly rozkaz vrátit se do svých domovů. Co se slečny Quatresous týče, odměna jí byla přiřčena 22. dubna 1794 a od dvou předešlých se liší. Sestávala z penze 300 franků a příslibu, že bude zvýšena v den její svatby. Toto ustanovení svědčí o prokázaných službách a její dobré pověsti. Nezapomeňme v této souvislosti i na ženu jménem Pochelatová, které bojovala v letech 1792 a 1793 jako dělostřelec v Ardennské legii. Stejně jako ty předchozí, jejichž současnic byla, obdržela i ona od Konventu ocenění a penzi. Netušíme, jestli se znovu chopila zbraní a pokračovala po obdržení oné penze (červen 1793) ve vojenské službě a podmínky jí k tomu rozhodně nevytvořili.[10]

Obležení Lyonu republikány roku 1793 nám ukazuje mezi obránci starobylého města jednu ženu, Marii Adriam, která v převleku za muže plnila nejméně dva měsíce roli kanonýrka. Po vítězství Konventu se jí jeden soudce ptal, jak si vůbec troufla čelit nástrahám války a proč pozvedla proti vlasti zbraň. „Ne, bojovala jsem, abych vlast zbavila utlačovatelů,“ odpověděla. Byla gilotinována a zemřela odhodlaně.

Roku 1794 jsme dobyli Menin, ale ztratili Landrecies. Obyvatelé toho druhého města se odvážně snažili, aby jejich město nepřítel neobsadil, a jejich ženy jim sekundovali s energií, které složil hold Carnot, když prohlásil, že ony samy by zachránily město, kdyby nebyla posádka tak měkká.

Sestry Fernigovy, olej Gustava Houseze

            Ve vztahu k vendéeským válečnicím máme prohlášení paní de la Rochejacquelein, která byla očitým svědkem vnitrozemských bojů, vedených ve Vendée. Jejich počet zůstal omezený, neboť toto svědectví jich uvádí nanejvýše deset. Budeme-li číst pasáž z jejích pamětí, která se tohoto tématu týká, nabudeme hned dojmu, že jedni takovou ženu můžeme považovat za národní hrdinku, neboť se účastnila vylíčených válek, když v sedle následovala svého muže, p. de Lescure, byla jeho pobočníkem a vynaložila dvojnásob odvahy, morální i fyzické (…).

„Vendéeští generálové se bránili, aby šla jakákoliv žena s armádou. Přesto byla po útoku na Thouars nalezena mezi mrtvými jedna žena. Nedlouho předtím se mi svěřila a prosila, ať panu de Lescure nic neříkám. Vím, že se jmenovala Jeanne Robin a byla z Courlay. Psala jsem vikáři farnosti. Odepsal mi, že se jedná o velmi počestné děvče, nikdy ji ale nedokázal přesvědčit, že nemá chodit do boje. Noc před bojem u Thouars vyhledala p. de Lescure a řekla mu: ,Generále, jsem dívka. Paní de Lescure to ví a také ví, že proti mně nelze nic mít. Zítra bude bitva; dejte mi pár střevíců. Až uvidíte, jak se dokážu bít, určitě mě nazpět nepošlete.ʽ  Vskutku pak bojovala ustavičně před očima pane de Lescure a zavolala na něj: ,Generále, mně nepředběhnete, budu modrým pořád blíž, než vy.ʽ Zranili ji na ruce a to ji jen rozpálilo; ukázala mu ránu a řekla: ,Nic to není.ʽ Nakonec ji zabili v mele, do níž se zuřivě vrhla. (…) V ostatních divizích bylo pár žen, které bojovaly v přestrojení. Mám dvě sestry, čtrnáct a patnáct let, obě odvážné. Ve vojsku pana de Bonchamps  se stala jedna dívka jezdcem, aby pomstila otcovu smrt; vyznamenala se ve všech vendéeských válkách pod jménem Angevin.[11] Je to jediná venkovanka, která bojovala a dosud žije. Jednoho dne jsem viděla přijít do Choletu mladé, silné a honě pohledné děvče, které mělo za pasem dvě pistole i šavli; provázely ji dvě ženy vyzbrojené píkami. K svému otci přivedla špióna. Vyptávali se jí a ona odpovídala, že je z farnosti Tout-le-Monde a že tam ženy drží hlídky, když jsou muži ve vojsku. Skládali jí poklony a ten trochu marciální vzhled jí dělal ještě krásnější.“[12]

pokračování příště

---

[1] Okraj Savojska a Piemontu v podhůří Alp.

[2] Le Glorieuux, 74 děl, postavená 1756.

[3] Pravděpodobně otec hraběte de Fernig, podplukovníka 1792, pak brigádního generála.

[4] Dumourieze.

[5] Míněn pozdější (od roku 1830) poslední francouzský král (z dynastie Bourbon-Orléans).

[6] Dívka pak nicméně emigrovala a dekret byl zrušen.

[7] Věc, která se citovala a dostávala do služebních spisů jako důkaz statečnosti.

[8] Mělo jít o Belgičana jménem Vandermallen.

[9]  Dívky byly v Holandsku uvězněny; starší si pak vzala belgického důstojníka a druhá zemřela roku 1818 v Bruselu (až po své sestře, která žila od roku 1816 u ní). De Fernig měl ale ještě třetí dceru Aimée, která se provdala za komandanta Guilleminota, později Napoleonova divizionáře. Korespondence Théophile de Fernig vyšla tiskem roku 1873 a plyne z ní, že nešlo o vlastizrádkyni; jsou to upřímné listy a nejspíše šlo o svár mezi vlasteneckým nadšením, odporem k teroru či strachem z něho, a obdivem k Dumouriezovi.

[10] Claudine Rougetová se účastnila dvou kampaní. O Goton Marchandové uvádějí Les femmes militaires de France, že se narodila roku 1776 v Tours a jako osmnáctiletá absolvovala dvě m¨kampaně v Armádě Sambry a Meusy pod Kléberem. U Maestrichtu bojovala roku 1794 a oněch 400 livrů dostala, aby si mohla koupit ženské oblečení a vrátit se k rodině. Co se slečny Quatresous týče, jde zjevně o vojenskou přezdívku, přeložitelnou zhruba jako Čtyřkrejcarka.          

[11] Anjouanka, žena z kraje Anjou.

[12] K tomuto tématu (o němž pojednává jedna obšírná kapitola Histoire militaire des femmes) viz kapitolu Bojovnice v knize M. Šťovíčka Vendéeské války.

VENDÉESKÉ VÁLKY MICHALA ŠŤOVÍČKA PRÁVĚ VYCHÁZEJÍ

Zhruba před dvěma lety mi Michal Šťovíček poslal na tento blog obsáhlý příspěvek Válka ve Vendée a já jej na několik pokračování s radostí zveřejňoval. Vzbudil nejen velký čtenářský ohlas, ale i zájem "mého" nakladatele, tedy AKCENTu a oboje dohromady autora přivedlo k práci na několikanásobně rozsáhlejší, jakož i přepracované verzi, které se začně počínaje příštím týdem dostávat na knihkupecké pulty pod titulem Vendéeské války 1793-1832. Pokud nechcete navštěvovat knihkupce, lze si knihu objednat na adrese v prolinku nadpisu nebo na konci článku a využít nakladatlskou slevu.

    I když absolutní většina z vás ví, oč v knize jde, zopakujme anotační text na přebalu, v němž se praví:

    Válka ve Vendée v západní Francii je u nás známá z historických románů V. Huga Devadesát tři a H. de Balzaca Šuani. Jednalo se ve skutečnosti o krvavou občanskou válku, kterou zažehlo lidové povstání proti novorozené Francouzské republice a v níž záhy šlo oběma bojujícím stranám o přežití. Původně rolnická vzpoura ve Vendée se totiž změnila v otevřeně royalistické kontrarevoluční povstání, které rozsahem i silou ohrozilo mladičkou republiku v samotných jejích základech. Na obou stranách bylo napácháno nespočet ukrutností, na bojujících i na nevinném obyvatelstvu včetně žen a dětí. Leccos o vzájemné nenávisti, úpornosti bojů a rozsahu utrpení napovídá fakt, že za necelé tři roky bylo na ploše cca 25 000 km2 svedeno asi 30 regulérních bitev s tisíci padlých, plus asi 700 větších či menších bitek a šarvátek, v nichž počet padlých dosahoval několika stovek nebo „jen“ desítek.

     A laskavostí autora přidejme i jednu z kapitol na ochutnávku:

Odboj v Bas-Poitou a kraji Retz 

(ukázka z knihy)

Generál Haxo po dobytí ostrova Noirmoutier nedopřál Charettovi oddechu, takže boje v pobřežních oblastech pokračovaly, zatímco generál Turreau teprve sestavoval svůj plán pekelných kolon a obyvatelé Anjou dosud nebyli k dalšímu odporu odhodláni.

   Na útěku zaskočil Charette 9. 1. 1794 večer v Saint-Fulgent oddíl 1500 nezkušených mužů generáladjutanta Joby, který se právě na náměstí u kostela snažil znovu vztyčit vysoký strom svobody. Republikáni se v panice rozutekli a u stromu zanechali několik padlých. Nazítří ráno se k městu přiblížil od Chantonnay další, nic netušící promrzlý oddíl modrých. I ten Charette dokonale překvapil a hnal ho až k zámku L´Oie. Večer téhož dne se vrátil do Saint-Fulgent, aby tam přenocoval, a tentokrát pro změnu jeho překvapil nečekaně se navrátivší Joba s posilou - kolonou generála Dufoura. Charette utrpěl těžkou porážku, ztratil asi 300 mužů a  100 koní a prchal s republikány v patách. Dohonili ho o dva dny později v lese Grasla v katastru obce Les Brouzils, asi 15 km od Montaigu.

   Les Grasla (též Grala nebo Gralas) sloužil Charettovi po celou válku jako základna a úkryt. Skrývalo se v něm skutečné lesní městečko, kam se utíkali bojovníci i okolní obyvatelé. Přinášeli si tam zásoby i zařízení domácnosti. Bydleli v chýších z kůlů, spletených větví, trávy a mechu, seřazených podél travnatých cest a pěšin pod neproniknutelnou klenbou větví, která chránila útočiště Vendéeských před nepřízní počasí. V městečku se žilo a pracovalo jako v normální vesnici, nechyběli kováři, tesaři, zbrojíři, své krámky rozložili obchodníci. Klid a bezpečnost obyvatel střežili pozorovatelé v korunách stromů, kteří včas varovali před blížícími se republikány. V lese fungovala i nemocnice vybavená slamníky a přikrývkami, kam se stahovali a byli snášeni ranění v bojích. Městečko mělo i kostel, v němž ukrývající se odbojní kněží sloužili mše a udíleli církevní svátosti. Vytrvalá legenda tvrdí, že kdesi v lese či v sousedství je ukryt velký Charettův poklad - dvě truhlice zlatých mincí, jimiž Anglie podpořila Charettův boj. Republikáni během války do lesa několikrát pronikli, ale vendéeské lesní městečko nenašli.

   V boji v lese 11. 1. 1794 byl Charette raněn do ramene a část jeho dvou- až třítisícové armády byla rozprášena. Lucas de la Championnière akci popsal:

   „Byli bychom v lese Grala mohli zůstat dlouho a nikdo by nás neobjevil; jedna kolona prošla do městysu Brouzils a při zprávě o jejím malém počtu jsme na ni vyrazili. Její zadní voj se dal na útěk a naši se za prchajícími rozběhli, aby posbírali odhazované věci, ale jeden odřad ukrytý v podrostu spustil hroznou palbu; náš generál vyrazil pěšky k nejohroženějšímu místu a utržil ránu do paže u ramene. Porážka byla úplná a ani hustý les nás nemohl zaštítit; pronásledovali nás až daleko za něj. Viděl jsem pana Charetta v okamžiku, kdy byl zasažen: zjevně mu to nijak neublížilo a jen málo lidí si všimlo, co se stalo; dokonce vydal několik rozkazů, aby zabránil nepřátelům proniknout do lesa, ale marně. Pan Joly se vrhl vstříc prchajícím a láteřil, že prostřelí hlavu prvnímu, kdo poběží dál. Když jeho hrozba nezapůsobila, skutečně zabil jednoho z lidí, kteří ho odmítli poslechnout, ale nakonec ho proud strhl. Jezectvo nás díky špatným cestám nemohlo dál pronásledovat. Ustoupili jsme do Saint-Christophe-la-Chartreuse.“

Charette de la Contrie (A. de Chastaignier)

   Charette sám se ukryl v klášteře Val de Morière u Touvois. Do boje opět vyrazil až začátkem února, kdy se snadno zmocnil Aizenay. Současně obdržel zprávy od vendéeského velitele Sapinauda de La Rairie, který přežil cestu na severozápad a vrátil se do Vendée, kde kolem sebe shromáždil 1800 mužů a vytvořil tak znovu královskou katolickou armádu Střed. Charette se svými 800 muži se k němu připojil a 2. 2. 1794 u Chauché společně odrazili republikánský útok kolon generála Grignona a generáladjutantů Lachenaye a Prévignauda v síle asi 2000 mužů.

    Krátce po tomto úspěchu se na Charetta obrátili obyvatelé z okolí Legé a prosili ho, aby vyhnal republikánskou posádku 800 vojáků, která město zapálila a dopouštěla se násilností v okolí. Vendéeští zaútočili ze tří stran současně a republikány zlikvidovali. Uniklo sotva 60 modrých.

   Jeden z vendéeských velitelů Jean-Baptiste Joly (1750–1796) v tomto boji ztratil za dramatických okolností své dva syny. Spolubojovník Lucas de la Championnière jej charakterizoval:

   „Pan Joly pocházel z okolí Bordeaux, usadil se v Palluau, kde vykonával praxi chirurga, hodináře a jiné drobné činnosti. Byl jedním z prvních, jehož si rolníci zvolili za vůdce, od té doby se nazýval generálem a prosazoval svou autoritu s krutým despotismem. Vypálil několik obydlí patriotů v okolí Sables a od několika dalších, kteří se chtěli vyhnout stejnému zacházení, si nechal zaplatit výkupné; zabavil svým bojovníkům  kořist, kterou získali v boji, a celou si ji přivlastnil; několikrát zabil ty, kteří nekráčeli dost rychle do ohně bitvy; prostřelil hlavu vynikajícímu kanonýrovi, který odmítal uznat jeho autoritu a poslouchat jeho rozkazy s odůvodněním, že náleží k Charettově armádě. Nenáviděl šlechtu, vyhledával spory s Charettem a několikrát se s ním snažil bít, často jej i v přítomnosti jeho bojovníků nazýval zbabělcem, ale bojovníci ho navzdory jeho surovosti a urážkám, jimiž je častoval, měli rádi pro jeho statečnost, a jeho armáda, která pod ním zdatně bojovala, pak už nikdy pod jinými veliteli nestála za mnoho. Říkalo se, že z loupeží velmi zbohatl a tento majetek přešel na jeho ženu...“

   V boji o Legé padl jeden z Jolyho synů na straně Vendéeských, zatímco druhý bojoval a byl údajně zajat mezi republikány. Joly podle pověstí ze žalu nad ztrátou věrného staršího syna nevyslyšel prosby svého odpadlého zajatého syna o milost a nechal ho spolu s ostatními zajatci zastřelit, což mu prý jeho bojovníci nedokázali nikdy odpustit. Podle jiné verze však mladý republikán Joly prostě padl v boji.  

   Vendéeští se poté rozhodli k pochodu na Machecoul, ale cestou narazili 10. 2. 1794 u Saint-Colombin na 4000 mužů generála Duquesnoye, kteří právě pobili asi stovku mužů i žen v la Limouzinière. Vendéeští se pomstychtivě a bezhlavě vrhli do útoku, byli však odraženi a ztratili 300–400 mrtvých a raněných, kdežto republikáni menší nezjištěný počet mrtvých a 100 raněných. Generál Duquesnoy ještě téhož večera hlásil Turreauovi:

   „Konečně jsem, generále, dnes narazil na pověstnou Charettovu armádu, asi čtvrt míle od Pont-des-Noyers, na hlavní silnici do Nantes a po mé levé straně; moji střelci ve 2 hodiny odpoledne zahájili hustou palbu na jejich předvoj. Ihned jsem se vydal na místo boje. Jak docházely moje bataliony, zasazoval jsem je do bitvy a z obou stran se vedla vydatná palba. Když bylo sedm mých batalionů na místě, vyrazili jsme na zteč. Nepřítel vyslal z lesa, o který se opíral, tři nové bataliony. tehdy jsme zřetelně viděli pět bílých praporů a nejméně 4000 mužů v bojovém postavení, i když v nepříliš vyrovnaných řadách. Střelba ještě zhoustla a započal boj trvající dobrou hodinu.

   Naše vojska, rozhořčená odporem banditů, neohroženě útočila. Republikánům nemohlo nic odolat, prorazili řady banditů na všech stranách; ti všichni odhodili dřeváky a střelhbitě prchli do lesů. Asi osm set jich rylo nosem do prachu a my už nevěděli, kam se poděli ostatní. Zastavila nás noc; shromáždil jsem znovu svoji divizi a protože už jsem neměl chleba ani náboje, musel jsem se utábořit na hlavní silnici, kde čekám na tvé rozkazy.

   Napsal jsem do Nantes o chleba a náboje; počkám na ty nezbytné zásoby, bez nichž nemůžu pokračovat dál. Nedokážu říct, kterým směrem banditi uprchli, rozeběhli se na všechny strany; zítra po nich nechám pátrat.“

   Duquesnoy nemohl vítězství využít a Vendéeské dále pronásledovat, neboť Turreau mu rozkázal, aby se přesunul do Nantes.

   Charette a Sapinaud ustoupili k Saligny, kde se oba velitelé rozešli.

   Charette se vydal do lesa Grasla, kde jej 25. 2. 1794 zastihli a porazili Turreau a Cordellier. Dokázal však uniknout bez velkých ztrát.  

   Zatím další vendéeský podvelitel a teoreticky Charettův podřízený Louis-François Ripault de La Cathelinière (1768–1794), který však bojoval v kraji Retz takřka nezávisle a sám se prohlásil za generála Královské katolické armády kraje Retz, se ukryl se svými oddíly v lese Princé, kde hodlal s dalším bojem počkat na jaro. Když ho ale bojovníci obviňovali ze zbabělosti, podlehl jejich nátlaku a předčasně znovu vyrazil do boje. Byl záhy 28. 2. 1794 napaden republikánskou posádkou z Aux pod velením generáladjutanta Muscara. V boji byl raněn, zajat a 2. 3. 1794 gilotinován v Nantes.

Lucas de la Championnière o něm napsal:
    „... možná nebyl tak krutý, jak se všeobecně věřilo; nikdy jsem ho neviděl přihlížet nějaké popravě, ale byl toho názoru, že je nutno buď republikány zabíjet nebo se od nich nechat zabíjet. Mnozí tehdy jeho nazírání odsuzovali; pan Charette mu napsal, aby se mírnil; když se však zajatci, které jsme propustili na čestné slovo, vrátili a bojovali proti nám ještě zuřivěji, museli uznat, že má pravdu... Pan de La Cathelinière byl nevzdělaný, leč statečný a měl vlastnosti potřebné k velení vesničanům. Viděl jsem, jak se proti němu vzbouřila polovina jeho vojska (...) Messin v opilosti tasil šavli. Pan de La Cathelinière byl neozbrojen; chytil ho za límec a dovlekl do hlavního stanu, kde ho odsoudil k zastřelení; obyvatelé čtyř farností si pro svého velitele a přítele, který je vedl k vítězství, přišli; generál sám uprostřed nich zavolal svou družinu, seřadil ji do bitevního šiku a nechal všechny vzbouřence odzbrojit; veškerý odpor byl zlomen. Za chvíli viníka omilostnil a všem nechal vrátit zbraň.“

   Téhož dne 28. 2. 1794 Charette s velkými obtížemi porazil kolony generálů Cordelliera a Crouzata u Lucs-sur-Boulogne, vzápětí se však stáhl a republikáni v odvetu zmasakrovali obyvatele farnosti, údajně téměř 600 lidí včetně dětí mladších 10 let. Charettovi zbývalo už jen něco málo přes 1000 mužů, s nimiž 5. 3. 1794 dokázal odrazit generála Haxo u La Viventière v oblasti Beaufou. Načež se pokusil dobýt La Roche-sur-Yon, o němž se domníval, že je jen slabě bráněno, ale narazil tam na 1400 republikánů, kteří ho jediným výpadem a útokem jezdectva zahnali na útěk.

   Haxo, který již dříve napsal Výboru veřejného blaha: „Do deseti týdnů budu mít hlavu toho bandity, nebo on moji“, nepřestával Charetta pronásledovat a 21. 3. 1794 ho na čele předvoje 300 mužů dohonil u Les Clouzeaux. Netušil však, že Charette mezitím dostal posilu - oddíl Jolyho, a že tedy útočí proti pětinásobné přesile 1500 mužů.

   Na vendéeský předvoj zaútočili jako první dragouni a když už byli na pokraji vítězství, napadlo je z boku vendéeské jezdectvo. Dragouni v mžiku začali prchat, zaseli zmatek mezi dva bataliony pěšáků a zakrátko prchal celý Haxův oddíl. Generálův kůň vypověděl na útěku pánovi poslušnost, Haxo byl nucen sesednout a opěšalý sám čelit vendéeským jezdcům, kteří ho dohonili a obklopili.

Poslední boj generála Haxo

   Turreau ve zprávě ministrovi války napsal, že dvakrát raněný Haxo si prostřelil hlavu, aby unikl zajetí. Podle jiné, mnohem pravděpodobnější verze ale padl tak, že se v obklíčení bránil opřen o strom, odmítl se vzdát, zabil nebo zranil tři dotírající útočníky a když viděl, že na něj zpovzdálí míří pistolí vendéeský důstojník Arnaud de la Mouzinière de Mormaison, zavolal na něj : „To bych měl padnout rukou zbabělce? Pojď sem, ať ti uřežu uši!“ Vzápětí však byl třemi výstřely zabit.

   Republikáni ztratili v bitvě kromě svého velitele asi 20 mrtvých a 57 raněných. Vendéeští se ihned po boji dali na spěšný ústup před dvěma bataliony levého křídla hlavního voje modrých, které se právě blížily k bojišti, což umožnilo Turreauovi vydávat porážku za vítězství.

   Charette, jehož sídlo předtím Haxo ušetřil před zničením, údajně generálovy smrti litoval:

    „Proč ho nedostali živého, proč tak chrabrého muže zabili? Byl bych ho našim nepřátelům vrátil, abych jim dal příklad hodný následování.“

   Po bitvě se Charette a Joly pohádali o generálova koně. Zvíře nakonec připadlo Charettovi, ale bylo příčinou roztržky obou velitelů a rozdělení jejich oddílů.

   Haxova smrt zasadila modrým těžký morální úder. Charette využil jejich demoralizace a poté, co dalšími posilami vzrostla jeho síla údajně na téměř 4000 mužů, zaútočil 7. 4. 1794 na Challans, které bránil generál Dutruy s pouhými 500 muži včetně 18 jezdců. 

   Po počátečním úspěšném útoku Vendéeští z nevysvětlitelné příčiny propadli panice a obrátili se na útěk. Dutruy je se svým nepatrným jezdectvem opatrně pronásledoval a po bitvě poslal ještě téhož dne generálu Turreauovi toto hlášení:

   „Moji spolubojovníci právě porazili bandity, kteří zaútočili ze strany, kde jsem je rozhodně nečekal. Ačkoli jsem zvítězil, moje postavení je poněkud kritické. Nemohu pokračovat v tažení, pokud je můj týl takto vystaven nebezpečí.

   V čele této tlupy stáli Charette, Savin a Baudry; pronásledoval jsem je, jak jen to šlo, neboť jsem měl celkem jen osmnáct jezdců. Ztratili jsme 29 mužů a asi třicet raněných, banditi jich ztratili asi dvě stovky. O jejich raněných nemám potuchy. Vrátil jsem se z pronásledování až v noci.

   Jsem přesvědčen, že mi pošleš dostatečně početnou kolonu, abych si při svých operacích v Touvois držel nepřítele od těla.

   Nemám tu nikoho, nechal jsem si tu tedy Dufoura, než mi pošleš síly, o které tě žádám a které mi na čele s někým, kdo zná tento kraj, pomůžou k úspěchu. Čekám netrpělivě na tvoji odpověď.“

   Vendéeský důstojník a memoarista Lucas de la Championnière popsal bitvu takto:
   „Pan Charette vytáhl proti Challans; posádka byla nepočetná; vystrašení obyvatelé si balili rance a chystali se utíkat do Sables; dělostřelectvo už bylo zapřaženo na stejnou cestu: v té chvíli dorazil z Nantes muniční vůz se slabou eskortou. Naši bojovníci se domnívali, že se ocitli mezi dvěma ohni a přestali si myslet, že mají vítězství jisté; začali utíkat a jezdectvo ze Challans nás nebojácně pronásledovalo celou míli.“

   Generál Turreau zřídil již 2. 4. 1794 svůj hlavní stan v Montaigu, načež zjistil, že pro vojáky i 2000 uprchlíků nemá dost chleba. Vojákům kolem Challans a Machecoulu byly příděly chleba sníženy na čtvrtinu, přestože Challans, la Garnache, Sallertaine a Soullans byly jakožto posádková místa na rozkaz generála Haxo ušetřeny drancování. Vojsko mělo jedinou možnost, jak si obstarat zásoby: stačilo dojít si pro ně do močálů, kde se zdržoval Charettův krvežíznivý důstojník Pageot s 1500 bojovníky.

   Charette, zpraven o tomto Turreauově záměru, se pokusil prorazit cestu republikánskými bataliony a spojit se s Pageotem. Zaútočil na Challans, ale byl odražen. Poté zaútočil 19. 4. 1794 na Moutiers-les-Mauxfaits, nedotčené řáděním pekelných kolon. Tentokrát se mu akce zdařila a svým bojovníkům již předem povolil, aby městys vydrancovali. V samotném boji padlo asi 80 republikánských vojáků, plenění vyneslo Vendéeským značné množství zásob i munice.Vendéeští se pak v dobyté obci nechovali o moc lépe než pekelná kolona - znásilňovali ženy a pobili 92 místní patrioty. V následujících dnech spěchal Charette na pomoc Sapinaudovi, obklíčenému přesilou u Pouzauges, a 28. 4. 1794 jej z obklíčení vysekal.

   Dutruy pronásledoval Charetta skoro až k Aizenay, pálil všechna obydlená místa, jimiž procházel, ve dnech 23.–26. 4. 1794 pročesal lesy Princé, Touvois a Grand'Lande, a 4. 5. 1794 dobyl Le Perrier - „hrozné a skvělé doupě uprostřed vodní plochy“. Pageot byl v močálech obklíčen, ale prorazil a táhl vstříc Charettovi s množstvím koní a skotu. Tato dlouhá a strastiplná výprava však vynesla republikánům nesmírné zásoby.  Generál Boussard 17. 6. 1794 hlásil, že obsadil čtyři mlýny, v jejichž okolí se soustředily trosky Pageotova uskupení, a zmocnil se nejméně 30 000 pytlů mouky a množství koní a volů. Ve Fréligné a v Saint-Christophe-du-Ligneron pak 23. 6. 1794 zřídil dva tábory pro 5000 mužů, z nichž hodlal pacifikovat oblast močálů.

Charettovy manévry od prosince 1793 do jara 1794

   Charette de la Contrie se v tomto období projevil jako skutečný mistr partyzánské války. Bojoval v těžkých podmínkách, za tuhé zimy v zasněžených lesích a stepích, s dokonalou znalostí kraje unikal obratnými přesuny nebo odrážel rozptýlené republikány náhlými přepady. Často zakazoval svým promrzlým mužům rozdělávat ohně z obavy, aby je plameny a kouř na dálku neprozradily. Místní obyvatelstvo jej masově podporovalo, ochotnými a obětavými pomocníky, informátory a posly byly často ženy a děti, brodící se bosé bahnem a sněhem... 

Michal Šťovíček: Vendéeské války 1793-1832. Akcent, Třebíč.440 stran. ISBN 978-80-7268-945-3

Cena 339,-. Knihu můžete objednat na adrese:

Vydavatelství Akcent, Bedřicha Václavka 20, 674 01 Třebíč, nebo telefonicky na čísle 568 844 553,
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.