SPOR O GENERÁLA BOUDETA

V bitvě u Slavkova padl na francouzské straně generál Valhubert a Brno i obec Tvarožná, kde k tomu došlo, jeho památku už dávno důstojně uctili. V Moravských Budějovicích zemřel po bitvě u Wagramu generál Jean Boudet, muž mnohem proslulejší, a málokdo z místních o něm věděl. Nedávno se nicméně začalo jeho jméno skloňovat ve všech pádech a u místních budit rozporné reakce. "Uctít, nebo neuctít" zní hamletovská otázka, k níž článek lokálního vydání iDNES.cz praví:

"Ve městě je ovšem jméno generála Boudeta vnímáno kontroverzně. Napoleonská vojska totiž region v roce 1805 a pak opět i v roce 1809 okupovala.
„Určitě to byla pro město nelehká historická etapa. Generál Boudet je však také významnou historickou osobností, uznávanou hlavně ve Francii. Jeho pomník by mohl být zajímavým cílem i pro francouzské návštěvníky,“ zdůraznil Nechvátal.
Moravskobudějovičtí gymnazisté udělali fiktivní anketu, kde zjišťovali názory obyvatel na možnost přejmenování parku u gymnázia ze stávajícího jména park plk. Miloslava Kršky na park Jeana Boudeta. Krška byl absolventem budějovického gymnázia, příslušníkem Československé lidové armády, pilotem a mezinárodně úspěšným sportovním parašutistou.
Historici se ankety okamžitě chytili. Připomněli, že napoleonská vojska město okupovala a vypálila Vísku a že by se tedy park po generálovi pojmenovávat neměl.
Zdroj: https://jihlava.idnes.cz/general-jean-boudet-napoleon-valka-historie-pomnik-moravske-budejovice-odhaleni-vysocina-gs4-/jihlava-zpravy.aspx?c=A180724_416443_jihlava-zpravy_mv

Nevím, kteří historici se ankety chytli a byli proti, protože v této zemi se ale nejlépe a nejradikálnějši zajímají stanoviska k tomu, o čem dotyční vědí nejméně, vkládám sem kapitolu ze své knihy MÁ KREV PATŘÍ NAPOLEONOVI (MOBA 2009), v níž jsem před lety jednu část generálu Boudetovi věnoval. Pokud pak jsou zájemci anglofonní, mohou si stáhnout v -pdf studii Moniky Fouché Glory Overshadowed: The Military Career of General Jean Boudet 1769-1809:
http://fsu.digital.flvc.org/islandora/object/fsu:182542/datastream/PDF/view
Prolink najdete i v nadpisu 
Doufám, že si místní vlastivědci jedno, nebo druhé přečtou, a zamyslí se...

POCHOVÁN V MORAVSKÝCH BUDĚJOVICÍCH

(Jean Boudet aneb sláva ve stínu)

To vy jste moji armádu zachránil!

Zvolna stoupající slunce věštilo mimořádně parný den, v němž se bude vzduch nad obilnými lány tetelit vedrem, žlutý kotouč však příliš vidět nebylo. Ranní páry nad levým břehem Dunaje se ještě nestačily rozplynout a už je nahrazoval šedavě mlžný opar, důsledek spousty vystříleného černého prachu i požárů, které se zakusovaly do vznícených dozrávajících klasů. Bitva proti Vídni, mezi levým břehem Dunaje a wagramskými výšinami, zuřila už druhý den a nikdo nedokázal říci, na čí stranu se onoho 6. července 1809 vítězství přikloní. Arcivévoda Karel na rakouské a Napoleon na francouzské straně podnikali od časného rána střídavě a na různých úsecích útoky, ty však byly pokaždé opačnou stranou zastaveny. Celkově se ovšem zdálo, že iniciativu si uchovávají vojáci císaře Františka, za což mohli Sasové, kteří ráno bezdůvodně vyklidili ves Aderklaa, klíčovou pozici na levém středu celé francouzské sestavy. Rakušané hned nato vesnici obsadili a vytvořili tak skvělý předpoklad pro generální útok celým pravým křídlem Karla Rakouského.

Arcivévoda pochopil, že dostal skvělou šanci Napoleona rozdrtit, že mezi Aderklaa a jižnější vsí Breitenlee je situace zralá na průlom, či alespoň na další zatlačení francouzských sil k Dunaji a třeba i do Dunaje. Vyslal vpřed své dvě elitní granátnické divize, značnou část jezdectva a dva sbory další, což vytvořilo až k veletoku takřka souvislou frontu. Pokud šlo o Francouze, na něž úder mířil, měly ohrožené levé křídlo hodně děravé, nejvíce na jihu, v prostoru kolem vesnice Aspern, o kterou se zuřivě bojovalo už v květnu. Směrem k ní pochodoval 6. sbor podmaršálka Johanna von Klenau, potomka rodu českých pánů z Janovic a Klenové, a zastavit jej musela jedna jediná pěší divize. Pokud by to nedokázala, pokud by se dala porazit či by ustoupila přes východnější Essling na Gross-Enzersdorf, vnikl by Klenau mezi veletok a Napoleonův nekrytý střed. Stačilo by se pak stočit doleva, udeřit a bitva by byla nejspíš vítězně dobojována...

Čtyřicetiletý divizní generál Jean Boudet začínal tušit, jaká přesila se na něj valí, a věděl, co musí udělat. Jen zvažoval, zda jeho muži vydrží, neboť v květnu, v bojích o Essling, se v zoufalé situaci zmocnila části jeho jednotek panika a vojáci utíkali až ke staré gardě; teprve ta je zachytila a dodala jim znovu odvahu. Teď na tom byl ještě hůř: Z čela a nejspíše i z boků na něj postupovala téměř čtyřnásobná přesila, přičemž on měl vlevo Dunaj a vpravo v délce pěti kilometrů žádného souseda!

            „K páté hodině se nalevo od Gross Aspern objevila čela několika nepřátelských kolon; v šest nepřítel zaútočil na naše přední hlídky. Krátce nato jsem spatřil několik silných pochodujících kolon, které zaujímaly svá místa v linii,“ konstatoval Boudet v pozdějším hlášení, podaném maršálu Massénovi. „Rozmístil jsem svoje jednotky následujícím způsobem: 93. regiment střežil předpolí před vsí Gross Aspern, 3. regiment byl bočně vpravo od vsi, 56. regiment vpředu podporoval moje dělostřelectvo, jež bylo umístěno po způsobu umožňujícím provést bez jakýchkoliv potíží ústup.“

Onen zmíněný 93. řadový se opevnil na aspernském hřbitově, smutně proslulém z minulé bitvy.

Klenauův sbor měl kolem 14 000 mužů a 64 děl, Boudetova divize čítala 3725 mužů a pouze dvě baterie v celkové síle deseti hlavní. Po hodině boje zůstala z důstojníků sotva polovina, a pokud jde o děla, řada obsluh padla nebo utrpěla zranění. Klesla i část koňských zápřahů. Pěchotě chybělo podpůrné jezdectvo, neboť to maršál Masséna Boudetovi časně ráno odebral.

Další pasáž Boudetova hlášení jasně říká, že generál přesně celou situaci zhodnotil a věděl, oč se hraje:

„Domníval jsem se, že je nanejvýš nutné bránit co nejdéle v úspěchu sboru, který na mne útočil, (...) aby se nakonec tento sbor nevrhl armádě Jeho Veličenstva do týlu. Nepřítel manévroval s notnou ostražitostí směrem doleva a po určitý čas se spokojil jen s palbou deseti baterií, vedenou neustále proti mému dělostřelectvu.“

S ohledem na nedostatek štábních důstojníků, z nichž byla většina v boji raněna, nebo přišla o koně, a veden obavami o osud vlastních baterií vyjel Jean Boudet v husté palbě osobně před Aspern, aby obhlédl situaci.

„Avšak než jsem se od dělostřelectva vzdálil,“ zdůraznil v hlášení, „opakoval jsem veliteli jasný rozkaz, aby nechal zajet zpět na svou levou stranu dva kusy lehkých děl, které se vysunuly příliš vpravo a nebyly nikým podporovány. Velitel dělostřelectva vyrazil osobně k oněm dvěma dělům, aby je nechal zavézt nazpět, ona však provedla další a nepřikázaný pohyb vpravo, který zbytek dělostřelectva následoval. Vrátil jsem se napravo a osobně změnil směr mých posledních kusů.“

Než ale mohl velitel divize zjednat nápravu, vrhlo se na děla lehké jezdectvo generálmajora Ludwiga von Wallmoden, husaři Kienmayer Nr. 8 a Liechtenstein Nr. 7. Eskadrona Liechtensteinových husarů se pod velením nadporučíka Rattky de Salamonsa děl zmocnila a Boudet mohl už jen konstatovat fakt, který jej nesmírně trápil i proto, že Napoleon posuzoval ztrátu děl velmi přísně.

„Silné jezdecké těleso vyrazilo ve stejné chvíli ze vsi, ve které Vaše Excelence včera nocovala, a vrhlo se na artilerii, připravenou už zčásti o koně a navíc vzdálenou na krátký dostřel od podpůrné pěchoty.

Jelikož jim nepřátelské jezdectvo nebránilo, odvlekli Rakušané všechna děla bez nejmenších problémů. Pěchota se sice pokusila dobýt baterie zpět, avšak generál ji stáhl, neboť před vesnicí hrozilo celé divizi zničení:

„Šel jsem s 56. plukem dobýt děla, která padla nepříteli do rukou, a byl bych se jich zmocnil, třebaže jsem neměl jediného muže na koni, jenže na mne útočilo a doráželo podvakrát početné jezdectvo, které mi v protiútoku bránilo, což se mu povedlo dokonale a já jen pokryl pláň vlastními mrtvými.

Za ztrátou mého dělostřelectva může neopatrnost důstojníků, které strhla příliš velká odvaha. Snažili se nepříteli způsobit co největší škodu a pálit na něj šikmo, proto se pustili bez mých rozkazů napravo.“

I tak chtěl Boudet držet pozici, co ale bylo platné, že se pěšáci, opevnění na hřbitově i ve vsi, zuřivě bránili? Divize podmaršálka Kottulinskyho je vytlačovala na Aspern a divize podmaršálka Hohenfelda jim odřezávala cestu na severovýchod, k Napoleonovi. Třiadevadesátý byl vyhnán ze hřbitova, za boje ustupoval po cestě na Essling i 3. lehký a využíval přitom zbytků polních opevnění, které tu nedávno vybudovali Rakušané.

Boudet si byl vědom, že stahovat se k císaři je sebevražedný pokus, neboť Wallmodenovi husaři čekali jen na to, kdy se francouzská pěchota objeví na nekrytých polích. Když se nedočkali, stejně vyrazili do útoku.

Celá Boudetova divize se nyní, kolem desáté dopolední, za ústupu stáčela k jedinému místu, kde mohla odolat, a činila tak přesně podle rozkazu, který dal Boudetovi včera pro případ ústupu Masséna. Stahovala se k Dunaji, k osadě Mühlau. Její ztráty teď byly překvapivě malé, neboť bránící se muži využívali opuštěné a zčásti rozvalené rakouské šance i reduty, navíc včas unikali pod ochranu dělových baterií, jež začaly na rozkaz divizního generála Reyniera pálit přes malé dunajské rameno z ostrova Lobau.

To, že Boudet prostor mezi řekou a Napoleonovým středem nevyklidili, bylo svrchovaně správné rozhodnutí. Kdyby totiž nevydržel a neudržel Mühlau, kdyby ustoupil k Napoleonovu jádru u Raasdorfu, odkryl by tím Klenauovi cestu podél Dunaje, a to jak k mostům, po nichž Francouzi přišli a které představovaly i jedinou možnost ústupu, tak k obchvatu z jihu! Šlo zatím nejkritičtější chvíle celé dvoudenní bitvy, které navíc nastaly v okamžiku, kdy se toho císař Francouzů nadál ze všeho nejméně. Na jeho pravém křídle totiž zahájil Davoutův sbor nový postup na Markgrafneusiedl, který se vyvíjel velice úspěšně a dával reálnou naději na zvrat celé situace ve francouzský prospěch.

„Právě v těch chvílích přijel jeden Massénův pobočník,“ líčil dramatickou chvíli v hlavním stanu generál Pelet, „který podal hlášení o Klenauovu úspěchu. ,Děla, jež duní za námi,‘ pravil ten důstojník, ,patří Rakušanům.‘ Císař na to neodpověděl. ,Boudetova divize je zatlačena na ostrov Lobau.‘ Odpovědí bylo stejné ticho.“

            Ve druhém dni bitvy u Wagramu nastala jedna z nejkritičtějších situací. Nebýt Boudetových velitelských schopností, statečnosti i oddanosti, mohlo se vše vyvíjet mnohem hůře. Právem mu Napoleon po bitvě řekne:

„Generále, vy jste moji armádu zachránil.“

Epolety získané v Karibském moři

Na svět přišel tento muž v rodině parfuméra Jeana Boudeta a jeho choti Anne, rozené Borie, dne 17. února 1769 v Bordeaux. Ve škole to byl dobrý žák a rodiče mu mohli dopřát vzdělání víc než průměrné. V šestnácti (přesně to bylo 20. dubna 1785) dal hoch ale před universitou či počestným civilním životem přednost vojsku a otcovo jmění mu hned pomohlo k získání hodnosti lieutenant en second, druhého poručíka v Légion de Maillebois, jednotce, jejíž příslušníci pocházeli většinou z Nizozemí. Odtud přešel ke dragounskému pluku Penthièvre, u nichž setrval do 10. dubna 1788, kdy mu základní tříletý úvazek vypršel. Když po roce a čtvrt vypukly v Paříži zmatky, které vyvolal vzpoury, jež se změnila v revoluci, věnoval se Jean práci v rodinné firmě a až do roku 1792 se do ničeho nemíchal. Pak ale Národní shromáždění vydalo výzvu o vlasti v nebezpečí a bývalý královský dragoun se nechal zapsat k 7. batalionu dobrovolníků kraje Gironde, kde byl vzhledem k předchozím vojenským zkušenostem ustaven 5. srpna poručíkem. Pár měsíců poté jej druzi ve zbrani, jak bylo novým revolučním zvykem, zvolili kapitánem kompanie pěších myslivců v uskupení, nad nímž měl velení Bon Adrien Jannot Moncey, jeden z budoucích Napoleonových maršálů.

V červnu roku 1793 už byl Jean Boudet na pyrenejské frontě v prostoru Saint-Jean Pied-de-Port a útok, podniknutý Monceyem v mlze na Chateau-Pigeon, podpořil nejen účinně, ale i odvážně a vynalézavě. V čele sto dvaceti mužů napadl šestidělovou španělskou baterii, která bránila Monceyovu postupu, a čtyři hlavně z toho ukořistil. Dobýt dělo představovalo obzvláště statečný, vyzdvihovaný vojenský skutek, nebylo tedy divu, že k sobě připoutal pozornost nadřízených, v důsledku čehož dostal 13. prosince 1793 vlastní batalion a rozkaz odpochodovat jako posila k obléhanému Toulonu. Než ale dorazil, bylo po všem, neboť dobývání povstaleckého města-přístavu zdárně skončilo zásluhou mladého a neznámého dělostřeleckého důstojníka Napoleone Buonaparta již 19. prosince.

Zatímco jiné jednotky pochodovaly od pokořeného Toulonu na Azurové pobřeží k tzv. Italské armádě, Boudetův batalion dostal rozkaz k plavbě přes oceán, až na francouzské Antily, ostrovy a ostrůvky v jižním v Karibiku. Toto panství začala v prvních měsících roku 1794 ohrožovat vojenská a námořní expedice admirála Johna Jervise, jehož invazní flota doplula k Barbadosu a do konce dubna většinu francouzských kolonií obsadila. Národní Konvent reagoval popuzeně, dal rozkazy kapitánu Corentinu Urbainovi de Leissègues, aby připravil v přístavu Rochefort potřebné síly. Spolu s ním vyplul v čele batalionu sansculottských revolučních dobrovolníků v síle nanejvýš 1300 mužů i Boudet, zařazený do brigády Jeana-Baptista Cartiera v divizi Claude Auberta. Krom nich tu byli i nezbytní reprezentanti lidu, vlastně političtí komisaři s takřka neomezenými pravomocemi, a jeden z nich, občan Hugues, Boudeta i ostatní důstojníky upozornil na strategický význam přístavu Point-à-Pitre na Guadeloupu.

Div. gen. Jean Boudet

K tomuto ostrovu doplula expedice v počátkem června a část divize se vylodila u Salines s tím, že vezme přístav za soumraku šturmem. Město sice chránilo pět fortů, útok ale prorazil přes Fort Fleur-d’Épée i skrze devět stovek obránců se šestnácti děly a nad Point-à-Pitre už za rozbřesku vlál národní trojbarevný prapor. Pětadvacetiletý Boudet si při útoku vedl zdatně a stejně tak si počínal při obraně Fort Fleur-d’Épée, kterou se Britové pokusili bez úspěchu získat zpět. Komisaři Huguesovi se chování mladého velitele velice zamlouvalo, neváhal jej 19. června povýšit na chef-de-brigade (ekvivalent bývalého plukovníka) a o pouhý měsíc později mu jménem národa pogratuloval k epoletám brigádního generála.

Přístav a opevnění na východ od něho byly nyní ve francouzských rukou, avšak Jervisovy lodě zablokovaly záliv, zahájily bombardování města a britské jednotky se chystaly z Berville k útoku od západu, přes ostrovní hrdlo zvané Petite Terre, Malá země. Ta dělí Guadeloupe na dvě části, jižnější Basse-Terre a severovýchodnější Grande-Terre. Francouzi se tomu snažili předejít. Chef de bataillon Bures dostal za úkol vést čelní útok po Malé zemi přes průliv Salée, Boudet měl na patnácti kanoích a jedenácti člunech přeplout kolem severních břehů, aby odtud zaútočil do týlu. Úkolem odřadu generála Pelardyho se stalo obeplutí z jihu směrem ke Goyave.

Boudetovi, zraněnému nedlouho předtím na rameni, tudíž ne zcela uzdravenému, a Buresovi se podařilo spojit; načež společně podnikli útok na Berville od severozápadní strany, který Brity naprosto zaskočil. Pelardyho zásah už nebyl potřeba a od té chvíle měli Francouzi ve svých rukou celou Grande Terre, Velkou zemi, tedy severnější půli ostrova. K dobytí Basse-Terre, Dolní země, bylo rozhodující ovládnutí pevnosti Fort Saint-Charles, kterou Jervis chránil i tuctem svých válečných lodí. Útočné operace začaly 12. prosince 1794 a odvahu, v níž opět exceloval Boudet, nedokázala dělostřelba zlomit. Jervisovi nezbylo než evakuovat, co mohl, a odplout.

Následující boje, při nichž Francouzi postupně obsadili ostrovy Saint-Vincent, Grenada, Anguilla a Sainte-Lucie, vynesly Jeanu Boudetovi ve věku šestadvaceti let a ke dni 30. září 1796 hodnost divizního generála. Další úkoly souvisely s pacifikací obyvatelstva, v němž 90 % tvořili otroci, kterým Paříž navzdory heslům o rovnosti, volnosti i bratrství okovy nesňala z toho prostého důvodu, že by ztratila podporu mnoha vlivných koloniálních vlastníků, kteří by přišli o levnou pracovní sílu...

Jistěže Jean Boudet zažil v Karibiku i krásné chvíle, neboť se v Point-à-Pitre už 28. prosince 1794 oženil s Josephou Elisabeth Augustine Darboussierovou, pohlednou osmnáctiletou dcerou zámožných kolonistů původem z Toulouse, a byl to sňatek z lásky.

Roku 1798 se generál konečně vrátil do Francie a zakoupil usedlost v údolí Dordogne, kde chtěl klidně hospodařit, avšak do služby byl povolán hned následujícího roku, neboť tehdy propukla válka s tzv. druhou protifrancouzskou koalicí. Odejel do Nizozemí, dostal velení v armádě generála Bruneho (rovněž budoucího Napoleonova maršála) a znovu bojoval proti Britům, kteří se v srpnu vylodili v přístavu Texel. V rozhodující bitvě u města Castricum (severozápadně od Amsterdamu) svěřil Brune Boudetovi předvoj a nebyl zklamán.

K oné bitvě došlo 6. října v pět ráno, zahájili ji Britové a Jean Boudet se jim bránil po celý den. Za soumraku dospěl k závěru, že nepřátelský útok zeslábl, a rozhodl se uchopit iniciativu. Šlo o vskutku riskantní velitelské rozhodnutí, k němuž bylo třeba hodně odvahy, avšak nápor na výšiny Castrica slavil takový úspěch, že pouhých deset hodin poté vévoda z Yorku bitvu vzdal. O dvanácti dní později podepsal v Alkmaaru dohodu, v níž se zavazoval, že britsko-ruské síly opustí Batavskou republiku, tedy někdejší Spojené provincie...

„Je to jeden z generálů, kteří svým talentem a osobní statečností přispěli k našemu úspěchu,“ psal Brune 19. října Direktoriu, leč pařížská vláda i ministerstvo války přešly hlášení mlčením a bez odměny.

Snad se tak stalo z toho důvodu, že Direktorium začalo mít jiné starosti, které mu působil divizní generál Napoleon Bonaparte. Ten totiž opustil v Egyptě svěřenou řídnoucí armádu, připlul bez rozkazu zpět, dojel do Paříže a bouřil ji proti občanům direktorům, které pak v pokojném převratu 18. brumairu (9. listopadu) svrhl.

Prvnímu konzulovi generálu Bonapartovi, jak zněla jeho funkce nové hlavy státu, ovšem Boudetův talent neunikl, povolal jej k sobě a poté převelel do Dijonu, kde se v tajnosti formovala tzv. Záložní armáda. Měla táhnout k Janovu a vyprostit generála Massénu, obleženého tu Rakušany, Bonaparte však záměr změnil na vpád do Pádské nížiny, který s sebou nesl útok na většinu rakouských operačních a komunikačních linií. Jednatřicetiletému generálu Boudetovi svěřil jednu divizi (v rámci I. sboru generála Duhesma) o síle necelých osmi tisíc mužů, které ovšem ještě 8. května chyběly pláště pro pochod do hor a další náležitosti.

Dne 16. května dostal Boudet prostřednictvím generála Berthiera Bonapartův rozkaz vyrazit horskými cestami vzhůru k alpským velikánům a přejít sněhem zavátý průsmyk Velkého svatého Bernarda. Stoupal vzhůru hned za Lannesovým předvojem jako první z celé armádní zálohy

Vítěz od Marenga

Byl to obtížný výstup a trval včetně zastávky u kláštera v onom slavném průsmyku dva dny, v průběhu toho druhého ale divize i s generály Boudetem a Berthierem začala doslova po sněhu sjíždět dolů směrem do italského údolí Aosty a 19. května už stanula v údolí řeky Dora na dohled od Rakušany obsazené pevnosti Bard. Tu sice začala obléhat, avšak pozice byla natolik pevná, nedobytná a strategicky položená, že celou Bonapartovu armádu zastavila. Musela se najít jiná cesta, spíše kozí stezka, po které většina jednotek hájenou překážku obešla. Bitvy na řece Chiusella, která dole následovala, se Boudet neúčastnil, byla spíše záležitostí Lannesova předvoje, a další dny přinesly jen šarvátky s nevelkými silami ustupujícího, nenadálým vpádem z Alp zaskočeného protivníka. V té době se Boudetova divize rozdělila, část dostal Lannes, záměrně nepřítele matoucí postupem k Turínu, a část Murat, spěchající na opačnou stranu, k Milánu. V dalším pronásledování od Milána vedl Boudet svoje jednotky osobně při přechodu řeky Adda u Lodi přes stejný most, na němž došlo roku 1796 k jedné z legendárních Bonapartových bitev, a poté útočil pod Muratovým velením na Piacenzu, do níž vstoupil 6. června. O několik dní později dohnal Bonapartovu Záložní armádu generál Desaix, slavná postava revolučních válek a muž, který si podmanil celý Horní Egypt. Připlul od severní Afriky, a když v Paříži zjistil, jak se věci mají, vyrazil přes Alpy, aby nezmeškal válku, u níž chtěl být. Bonaparte jej srdečně objal a podřídil mu dvě divize, Monnierovu a Boudetovu.

            První konzul nyní směřoval na západ, k Alessandrii, kde se shromažďovala armáda jeho rakouského protivníka Melase. Lannes a Victor na jeho předvoje narazili mezi Casteggiem a Montebellem, kde svedli více méně nerozhodnou bitvu, po které Rakušané ustoupili k hlavním silám.

První konzul si ovšem myslel, že Melasovi přijdou z jihozápadu posily, proto 13. června vyčlenil Desaixe s Boudetovou divizí a vyslal jej předpokládaným směrem na Rivaltu. Podobně vysunul menší odřady na opačnou stranu k severu, to jest na opačný břeh Pádu, neboť tudy mu mohl Melas uniknout. Sám s takto oslabeným jádrem pokračoval vpřed na západ, z Tortony přes řeku Scrivia až k toku Bormidy, za níž už leží Alessandrie, přičemž věřil, že si stále uchovává iniciativu. Melas ovšem udělal to, co hlava Francie nepředpokládala, a časně ráno 14. června mu od Alessandrie vyrazil vstříc.

Vývoj situace vyústil v bitvu jejíž průběh vyhlížel pro francouzskou stranu víc než zle. Čelní Victorův sbor Rakušané dost zaskočili a zvolna, za ostrých bojů se probojovali přes koryto potoka Fontanone. Bonaparte vyslal z posil, co mohl, dokonce i Konzulskou gardu, jeho vojáci však přesile neodolali, mnozí začínali prchat a celá fronta se posunovala na východ, ke vsi San Giuliano. První konzul měl za zády už jen dešti vzedmutou Scrivii a vše vypadalo, že jej Waterloo potká o patnáct let dříve. Mohl spoléhat na jedno jediné, na to, že se od jihu vrátí s Boudetovou divizí včera vyslaný Desaix, síly vyrovná a nepřítele odrazí, či alespoň dokáže krýt ústup k Tortoně.

„Myslel jsem si, že na nepřítele zaútočím, a on mě předešel. Přijďte, pro smilování Boží, jestli to ještě dokážete!“ tak zněl stručný vzkaz, s nímž vyjeli za Desaixem v dopoledních hodinách Bonapartovi pobočníci.

Louis Desaix byl to ráno u Rivalty a netušil, co Bonapartovi hrozí. Zaslechl ovšem od severu kanonádu a svého pobočníka Savaryho vyslal tím směrem. Trvalo dvě hodiny, než dostal hlášení, ze kterého pochopil, že se někde u vsi Marengo bojuje, váhal však, zda porušit včerejší rozkaz. Pak dostal onu zoufalou depeši, po níž okamžitě zavelel čelem vzad a zrychleným pochodem chvátal za hlasem děl. Boudetova divize, čítající 4856 pěšáků, 120 husarů, 123 těžkých jezdců a 110 dělostřelců s osmi děly, před sebou měla dobrých deset kilometrů a hodinky ukazovaly nejspíše jednu po poledni.

„Jeho jednotky kráčely zvesela, jako by šly na bál,“ napsal štábní důstojník a malíř Louis-François Lejeune o mužích, kteří spěchali Záložní armádě na pomoc.

Přiblížili se na dosah bojiště k páté odpolední, v čase, kdy už Bonaparte neměl naději, že vyvázne.

„Generál Desaix dorazil a s ním Boudetova divize. Když dojel, řekl mu generál Bonaparte: ,Vidíte, generále Desaixi, co je to tu za melu!‘ Na to Desaix opáčil s velkým klidem a odvahou: ,Nu což, generále, dorazili jsme, jsme svěží, a když to bude třeba, dáme se zabít!‘...,“ tvrdily memoáry generála Lauristona.

První konzul Desaixovi nařídil, aby převzal roli zadního voje a kryl celý ústup, avšak generál, kterému v Egyptě říkali Sultan juste, Spravedlivý sultán, se však podle Victorových pamětí ohradil:

„Ano, tahle bitva je prohraná, máme ale teprve pět hodin. Zbývá nám čas vyhrát jinou!“

Nemuselo to být přesně tak, memoáry mají sklon věci přikrašlovat, zdobit a vytvářet legendy. Jisté je, že Boudetova divize šla do prvního sledu po jižním kraji silnice, rozvinula se tu a čekala na povel k protiútoku. Po severní straně zaujalo palebná postavení pár děl a jezdectvo generála Kellermanna mladšího.

Rakušané se blížili, vše nasvědčovalo, že Melasovi muži už mají vítězství jisté a sám velící generál už odejel nazpět do Alessandrie, aby o tom napsal hlášení. Vojáci v převážně bílé ústroji postupovali demoralizovanému nepříteli v patách, začínalo převládat opojení z triumfu a sevřené šiky se rozvlnily. Ve chvíli euforie však měla přijít nečekaná katastrofa...

Boudet neměli na přípravu téměř žádný čas, nepřítel se objevil příliš rychle a on jej musel v první fázi, kdy vrchní velení teprve rozhodovalo co počít, zadržet.

„Zatímco jsem čelně nepřítele zaměstnával, konala se u Prvního konzula porada, na níž byli vrchní velitel, velící generál Desaix a ostatní generálové, shromáždění navzdory rostoucí palbě nepřátelského dělostřelectva,“ napsal pak do svého operačního hlášení, které pokračovalo takto:

„Byl jsem vepředu se svojí první brigádou, daleko před prvním sledem. Po celé délce 9. lehké se už bojovalo, když mi generál Desaix poslal rozkaz, abych svoje jednotky stupňovitě stáhl. (...) Musím zde poznamenat, že tento ústupový manévr nám byl ku prospěchu, neboť protivník, který jej zpozoroval, vyrazil vpřed s větší odvahou a jeho překvapení nad naším útokem nám přineslo výhodu.

Velící generál Desaix dojel k mojí první brigádě, jež tvořila levé armádní křídlo, a řekl mi, ať se vydám k brigádě druhé, která tvořila střed, ať se pokusím prorazit střed nepřátelský; měl jsme jej rychle rozrazit, odtrhnout a narušit tak nepřátelský plán.“

Jenže hned první rakouská salva srazila generála Desaixe z koně.

„Posledními slovy nařídil, aby jeho smrt zatajili, to v obavách, aby nezpůsobila nějaký poplach a neuškodila vítězství,“ tvrdil po bitvě Boudet, na něhož teď přešlo velení s veškerou zodpovědností.

V době, kdy Boudetova divize vyrazila do protiútoku, došlo na opačné straně silnice k souhře neuvěřitelných náhod. Rakouské čelo na středu narušila palba několika děl generála Marmonta a z boku vyjelo nevelké jezdectvo generála Kellermanna. Jeho úder byl tak prudký, nenadálý a skvěle načasovaný, že vnesl do čelní rakouské kolony zmatek. Část rakouských nejvyšších velitelů vpředu padla do zajetí a ke všemu rakouská kavalerie v prvním sledu nalevo, která mohlo hrstku jezdců Kellermannových lehce smést, obrátila koně a ujela z bitvy. Na Boudetově křídle vše tak snadno nešlo a generál po boji konstatoval:

„Nepřátelský odpor byl v určitých postaveních strašlivý. Marně jsme podnikali pokusy vyhnat je s pomocí palby z pušek. Bodákové útoky byly tím jediným co je mohlo vytlačit…“

Generálové Boudet a Gardanne získávali převahu jen zvolna a do večerních hodin jim dalo mnoho práce, aby protivníkovy jednotky zatlačily zpět za potok Fontanone. Bitva u Marenga se v konečném důsledku změnila z těžké porážky v klíčové vítězství, jež rozhodlo celou kampaň. Lauriston po bitvě právem tvrdil, že to byl především Boudet, kdo armádu zachránil, a podobný názor zazněl i z dalších povolaných úst. Jean Boudet na osudovém zvratu měl vskutku velkou zásluhu, možná větší než sám Kellermann...

Krátce po bitvě byla v Alessandrii podepsána dohoda, podle níž Rakušané celou Lombardii vyklidili a stáhli se na východ až za řeku Mincio. Během jednání, která tomu předcházela, ukázal generál Dupont jednomu rakouskému zplnomocněnci na Boudeta, v závěru bitvy raněného, a řekl:

„To on vám zasadil poslední úder!“

Marengem skončilo Bonapartovo druhé italské tažení a První konzul se mohl vrátit do Paříže silnější i mocnější než kdykoliv předtím...

Sedm let v pozadí

Pokud čekal Jean Boudet po bitvě odměny, pocty či prestižní velení, byl velmi zklamán. První konzul scénář celé bitvy z politických důvodů přepisoval ve svůj prospěch a mnozí z těch (Kellermann je také dobrým příkladem), kterým měl být Bonaparte vděčen, se ničeho nedočkali, či dokonce za jiné interpretace událostí upadli do nemilosti; byla-li komu přiznána role „spasitele“ (a „mučedníka“), byl do ní situován padlý Desaix...

Teprve po více než roce si hlava Francie na generála od Marenga vzpomněla, nejspíše ve vztahu k jeho zkušenostem v Karibském moři. Na ostrově Santo Domingo (Haiti) totiž došlo ke vzpouře barevných obyvatel proti francouzské koloniální nadvládě, do jejíhož čela se postavil vzdělaný Afričan Toussaint-Louverture. Francii prokázal cenné služby v boji proti Španělům, za což jej Direktorium roku 1796 učinilo divizním generálem, a on v této hodnosti, na čele místní armády, bojoval úspěšně proti Britům. Jeho popularita stoupla tak, že dokázal v boji o moc odstavit všechny své soupeře, a v květnu 1801 vyhlásil autonomii ostrova, přičemž sám sobě přiřkl novou ústavou doživotní guvernérské plné moci.

Bonaparte byl od první chvíle, kdy dostal o Toussaint-Louverturově převratu (nazývat jej národně osvobozeneckým bojem by bylo přitažené za vlasy) zprávu, odhodlán pokořit odbojnou kolonii silou a vyslal přes oceán expedici 32 000 vojáků; Boudet v ní byl jedním z několika divizních velitelů.

Dne 3. února 1802 se vylodil v čele 4000 mužů u Port-Républicain (což byl dobový název Port-au-Prince) na západní straně Santo Dominga a nedlouho poté začaly tvrdé boj o okolní pevnůstky, leč s podporou baterií z válečných lodí admirála Latouche-Trévilla pokračoval úspěšný postup a 6. února padlo přístavní město do francouzských rukou. Boudet si tu počínal způsobem, který mu sloužil ke cti, což uznal i Toussaint-Louverture, který v jednom dopise svému synovci uvedl:

„Poznávám v něm (...) čestnost a přímost dobrého velícího francouzského důstojníka.“

            V půli září 1802 se Boudet vracel ze Santo Dominga do Evropy a na cestu jej provázel velmi pochvalný list generála Leclerca, Bonapartova švagra a vrchního velitele celé expedice. Ono odplutí znamenalo i Jeanovo štěstí, neboť francouzské expediční síly nedlouho poté postihla epidemie žluté zimnice, jíž podlehl i Leclerc...

Znak generála Boudeta jako hraběte císařství

Roku 1804, v souvislosti s vyhlášením císařství a k připomínce výročí slavné bitvy u Marenga, dostal Boudet rovnou komandérský kříž nového řádu Čestné legie. V té době byl služebně přidělen do sboru generála Auguste Marmonta a v prostoru Utrechtu velel pětitisícové divizi. Podobně jako většina armády se chystal na invazi do Anglie, k níž nedošlo, a s Marmontem pak pochodoval napříč Evropou až k Terstu na Jadranu. Až do roku 1806 zastával vojensko-administrativní funkce v oblasti Verony a v dubnu roku 1807 byl se sborem maršála Bruneho převelen ke Kolbergu, pod Bernadottem obléhal Stralsund. Z pohledu stěžejních operací válečných kampaní to znamenalo, že působil příliš daleko od hlavních událostí, značených jmény Slavkov, Jena, Pruské Jílové či Friedland, přesto císař jeho zásluhy ocenil po tylžském míru italským řádem Železné koruny. V následujícím období působil jako atašé v Brémách, v Kielu jako vojenský poradce dánského korunního prince a poté oblastní velitel ve francouzském Lyonu, stále k plné Napoleonově spokojenosti. Nestěžoval si, že přichází o slávu, plnil svěřené úkoly jako voják, oddaný vrchnímu veliteli i zemi, jejíž uniformu nosil. Ačkoliv zůstával v pozadí, patřil mezi ty, o nichž se dalo říci, že jejich krev patří císaři, a roku 1809 to měl několikrát svrchovaně dokázat.

Obránce Esslingu

Koncem zimy roku 1809 už bylo vcelku jasné, že se schyluje k válce s rakouským císařstvím a Napoleon přeskupoval svoje síly na nárazníkovém území Rýnské konfederace, tedy jím ovládaného Německa. Dne 21. února vytvořil tzv. 4. observační sbor Rýnské armády pod velením maršála André Massény, vévody z Rivoli, a jednu ze čtyř divizí (v celkové síle 7171 mužů) svěřil Jeanu Boudetovi. Na počátku dubna tábořila tato divize v prostoru bavorského Ulmu a nedlouho po zahájení válečných operací přešla pod jiné těleso, nejprve pod uskupení generála Oudinota a poté pod maršála Davouta. Velkých bitev na bavorském území se účastnila jen okrajově, s Napoleonovými hlavními silami došla až do Vídně a byla opět přičleněna pod Massénu, s jehož sborem překročila 20. května Dunaj.

            Massénovy síly, celkem tři pěší divize a přidělené jezdectvo, měly tvořit první sled smělé útočné operace, jejímž cílem byl útok na čekající rakouskou armádu arcivévody Karla. Jednotky, které veletok překonaly, se v první fázi jen rozvinuly do výchozího postavení na předmostí, Molitorova divize a Legrandova divize nalevo, směrem ke vsi Aspern, a Boudetova napravo, do vesnice Essling.

To, co následovalo, se rychle měnilo v drama. Než stačily přejít další jednotky, Rakušané zahájili v celé šíři fronty na obě vsi generální útok a vytrvali v něm po celý den. Dunajská hladina navíc v důsledku jarních vod stoupala, mosty z pravého břehu na nástupní ostrov Lobau se trhaly a Francouzů na levém břehu u Aspern i Esslingu přibývalo jen málo.

Ves Essling se, stejně jako Aspern, musela změnit v pevnost i hráz a neměla k tomu dobré předpoklady. Byla protáhlá od východu k západu, s návsí, rybníkem a jedinou ulicí, zprava se navíc prostíraly zahrady s dosti otevřeným terénem. Jen na severu měla pevný obranný bod, zdí obehnanou zahradu Grosse Garten a v ní mohutnou kamennou sýpku.

„Je to trojpatrová stavba postavená z cihel, délku má 36 metrů a šíři 10 metrů. Až k prvnímu patru mají zdi tloušťku 1,35 metru a dokáží odolat dělům. Nahoře činí tloušťka už jen metr. Vrata i okenice jsou solidní, obitá dvěma vrstvami prken. Okna mají rozměry 1,16 metru na výšku a 1 metr na šířku. Ta v přízemku jsou 1,65 metru nad zemí. Ve střeše se nacházejí vikýře a štíty jsou proraženy kulatými, zamřížovanými otvory. Celá stavba čítá 48 oken či průduchů a 400 mužů ji snadno ubrání,“ uváděly memoáry maršála Massény, které, pokud šlo o zbytek vsi, konstatovaly:

„Spodní část Esslingu nemá význam, dá se snadno dobýt a těžko ubránit. (...) Lze tu vést boj zcela řádným způsobem a záložní jednotky rozmístit v okolních lukách. Jedinou nevýhodu představuje, že tu můžete být snadno z prostoru mezi sadem o Dunajem obklíčeni.“

Velení nad celou obranou Esslingu, tedy nad Boudetovou divizí a částí Lasallova lehkého jezdectva, svěřil Napoleon maršálu Jeanu Lannesovi, vévodovi z Montebella, jenž přijel už ráno za Napoleonem a čekal na příchod svého sboru; rozbité mosty však zapříčiní, že z něj dokáže přejít řeku jen zlomek.

První útok podmaršálka Dedoviche, vedený spíše jako průzkum bojem, Boudetovi muži odrazili a ani s dalšími střety neměli problém, neboť Rakušané útočili vlažně, jako kdyby se bez větších ztrát snažili najít v obraně co nejslabší místo. Generálovi stačilo nasadit dva ze tří pluků, jimiž disponoval, třetí zůstával v záloze a oné neděle 20. května nepřišel ani o jediného muže. Tíhu bojů na tomto úseku neslo spíše francouzské jezdectvo a obránce Esslingu ohrožovala víc kanonáda, než šturmy pěšáků. V podvečer se situace přiostřila. Rakušané začali útočit na Essling i z východní strany, leč neprorazili a ves zůstala po celou noc Francouzům.

V pondělí ráno 21. května sršeli Napoleon i Lannes, většina jehož sboru v noci dorazila, optimismem a císař Francouzů usoudil, že je čas přejít do útoku. S mohutnou podporou dělostřelectva a jezdectva zahájil Lannes z pravého středu útok, jehož úkolem bylo prorazit rakouské pozice a stočit se doleva, směrem na Aspern. Z této vsi by pak zaútočil Masséna, jehož úder by představoval druhou čelist kleští, svírajících Karlovu armádu. Boudetova divize dostala rozkaz setrvat v Esslingu a čelit podle potřeby té části Rakušanů, které by Lannesův útok odřízl od arcivévody Karla.

Vše vypadalo v teorii dobře, jenže rakouské sbory kladly odpor nesmírně houževnatě a s podporou jezdectva i děl přecházely místy i do protiútoků. Lannesův postup vbrzku ustrnul, maršál ale přeskupil síly a zaútočil znovu s tím, že jej podpoří Davoutův sbor, který měl co nevidět přijít přes Dunaj. Jenže nepřišel, plovoucí překážky, posílané rakouskými pontonýry po rozvodněné řece, most v hlavním korytu definitivně protrhly a císař zakrátko pochopil, že mu nezbývá než ústup po neporušeném mostě přes malé dunajské rameno na rozlehlý ostrov Lobau. Začal boj o přežití a záchranu všech, kteří nyní byli na levém břehu.

Jakmile Rakušané pochopili, co protivníka potkalo, znásobili nápor a pro obránce Aspern i Esslingu nastalo peklo.

„Granátníci zaútočili směrem na sýpku, přičemž museli procházet skrze zuřivou palbu Boudetových mužů zpoza zdí Grosse Garten. Obě strany se střetly na bodáky. Zahradní zeď jim v tom sice překážela, muži se však zuřivě bodali skrze proražené otvory a střílny v hradbě. Georgyho granátnický prapor (rakouský, vyčleněný z pěších pluků LIR 42 a LIR 46) dorazil až ke kovaným vratům mohutné sýpky, marně se je pokoušel vyrazit, přičemž granátníci pálili do oken a vikýřů, z nichž jim střelbou z mušket odpovídali Boudetovi muži...,“ vzpomínal generál Savary na to, jak vypadala situace u Esslingu mezi desátou dopolední a polednem.

Oněch útoků se odehrálo do tří odpoledne celkem osm. Útočníci neumdlévali, jejich počet se zvětšoval a obránci museli vzdorovat náporu ze tří směrů, od severu, severozápadu i od východu takřka současně... Lindenauova granátnická divize nakonec pronikala kolem západního okraje Esslingu a mířila obráncům do zad....

Útok obrovské přesily z několika směrů byl na Boudetovy muže příliš, vyčerpaná, prořídla divize začala kolem třetí hodiny odpolední všechny pozice v Esslingu až na sýpku vyklízet a mnozí vojáci se dali na útěk. Marně na ně maršál Lannes křičel slova, která zaznamenal plukovník Lejeune:

„Pojďme, do toho, přátelé! Nepřítel na nás nemá a my jsme stejně dobří jako u Marenga!“

Boudet křičet nemohl, byl zabarikádovaný s tirailléry v sýpce, kam se uchýlil, když rakouský útok jeho muže z Grosse Garten vyhnal. Sýpka-pevnost představovala jediný bod, který ve vsi Francouzi udrželi.

U osady Mühlau, těsně u dunajského břehu a mostu na ostrov Lobau, zastavila prchající vojáky Boudetovy divize Napoleonova garda a její část vzápětí vyrazila pod velením generálů Rappa a Moutona, aby dobyla Essling zpět. Za cenu značných obětí se to povedlo, Francouzi se probili až k oné kamenné sýpce a její obránce i s Boudetem vysvobodili z obklíčení. To, že se sýpka ubránila, přitom představovalo veliké štěstí, které vše usnadnilo; šlo přece o klíčový obranný bod a Napoleon pak velice vyzdvihl, že jej Jean Boudet uhájil. Ti, co po jeho boku zbyli, vyklidili ves až navečer, když se evakuace chýlila ke konci.

Aspern a Essling znamenaly pro Napoleona porážku, Boudetovi však vynesly novou slávu a ocenění, neboť to, že se pravé křídlo nezhroutilo, bylo i jeho zásluhou!

Kým dokážu Boudeta nahradit?

Po šestitýdenní přestávce vyrazil Napoleon přes Dunaj do nové bitvy, která měla předchozí prohru odčinit. Dostala jméno podle lokality Wagram (přesněji se městys jmenoval Deutsch-Wagram), trvala dva dny a na tom, že se druhého dně změnila ve francouzské vítězství, měl velký podíl Boudet, který dokázal udržet pozici na levém křídle, mezi Napoleonovým středem a Dunajem.

„Generál Boudet prokázal velkou odvahu a smělost; ani v jediném okamžiku nepokládal nic za beznadějné,“ zdůraznil po bitvě ve svém hlášení maršál Masséna.

Napoleon Boudetovi řekl, že armádu v kritické chvíli zachránil. Možná to bylo poněkud nadnesené, zcela jistě ale šlo a odvrácení hrozby zhroucení celého středu sestavy, i když ke stabilizaci situace nepřispěl jen on sám. Stejně tak mohl císař poděkovat podmaršálku Klenauovi, jednomu ze svých protivníků. Jeho 6. sbor už totiž měl Boudeta téměř na lopatkách, postoupil pět kilometrů do nepřátelského boku a s přijatelným rizikem mohl nechat osamělou divizi stranou. Stačilo se stočit, udeřit z týlu na střed francouzské sestavy, jenže rakouský podmaršálek zavelel svým jednotkám zastavit!

Proč?

Mohly za to nedostatek bojovnosti rakouského velitele, obecná dispozice, nařizující postup všech pravokřídelních sborů naráz a v jedné linii, nebo byl příčinou nečekaný úspěch a z něho plynoucí obavy o vlastní bok či týl, po onom pětikilometrovém průniku nekrytý? Byla to paradoxní a tragická situace. Klenau, který se ráno opozdil a na něhož zbytek armády s generálním útokem čekal, po pár hodinách prorazil, načež zůstal stát a čekal na ostatní! Měl na dosah nesmrtelnou slávu, zvrat v bitvě směrem k naprostému vítězství, které mohlo znamenat počátek Napoleonova pádu. Čekal, váhal, zvažoval a hvězdný okamžik, který mu Štěstěna nabídla, minul...

Masséna proslulým bočním přesunem trhlinu v sestavě uzavřel a silně prořídlá divize Jeana Boudeta zakončila boje u Wagramu odpoledne opětovným dobytím Aspern. Císař jejího velitele vyznamenal velkokřížem Čestné legie, pro generála to už ale byla poslední bitva. Nedlouho po ní jej začala trápit dna s úpornými bolestmi hlavy i nohy. Lékaři mu radili, ať opustí armádu a léčí se někde ve francouzských lázních, on však odmítl se slovy:

„Nikdy! Nebudu odpočívat, když moji vojáci bojují.“

Jednal podle toho, postupoval na Moravu a v čele své divize dorazil až k Moravským Budějovicím. Tam se v noci ze 13. září jeho stav zhoršil natolik, že generál pobočníkovi řekl:

„Napište paní Boudetové, že můj poslední výdech patřil jí, Francii a císaři.“

Což byla téměř obdoba věty, kterou napsal své ženě Lasalle.

Generál, jenž musel svůj poslední dopis choti nadiktovat, v listu neříkal, že umírá, jen prostými slovy mezi řádky oznamoval, že až k ní ono psaní dorazí, bude on už mrtev.

Nemýlil se.

Zemřel 14. září v 7:00 ráno v Moravských Budějovicích (byť zdejší farní kronika Protocollum domesticum uvádí 13. září) a v posledních větách znovu mluvil o své zemi i svém císaři. Pobočníkům u lůžka nakonec řekl:

„Přátelé, buďte šťastnější než já, padněte na poli cti.“

Sedm desetiletí stará vlastivědná práce F. Jecha Obrázky z Moravských Budějovic uváděla, že příčinou smrti se stalo zauzlení střev.

V Moravských Budějovicích byl Boudet, podle místních kronik s nevídanou nádherou a dle katolického obřadu, pochován na zdejším hřbitově, na něm se ale přestalo pohřbívat roku 1913 a roku 1921 byl zrušen. Podle sdělení památkářů z Moravských Budějovic byl tehdy odstraněn náhrobní kámen a na hrob se zapomnělo. Dnes se na místě hřbitova rozkládá proti kapli svatého Jana Nepomuckého park; generála údajně připomíná prostý kámen v trávě.

Kámen v parku v Moravských Budějoicích, jediná Boudetova připomínka...

Někteří pamětníci a mnozí historikové včetně těch nejrenomovanějších tvrdili, či alespoň připouštěli možnost, že Jean Boudet spáchal sebevraždu v důsledku nemilosti, do které údajně upadl, neboť mu prý Napoleon tvrdě vyčetl ztrátu oněch deseti děl u Aspern. Toto uvádí i Jean Tulard v Dictionnaire Napoléon a stejná informace je obsažena také v jinak důkladně informovaném Sixtově životopisném slovníku napoleonských generálů. Je to nepodložené a mylné tvrzení, spíše kýmsi zlovolně rozšířená fáma. Napoleon Boudetovi ztrátu oněch děl nevyčetl jediným slovem a na zprávu o generálově smrti reagoval podle svého sekretáře Bourrienna výkřikem:

„Kým, k čertu, dokážu Boudeta nahradit!“

POVSTÁNÍ ANDREASE HOFERA

Opět jsem sáhl do archivu svách článků, tentokrát k tomu, který byl věnován protinapoleonskému a protibavorsku povstání Andrease Hofera roku 1809 v Tyrolsku. 

 Tyrolský problém

Když se rakouský císař František I. odhodlal vyhlásit na jaře 1809 válku Napoleonu I., císaři Francouzů, spoléhal nejen na své armády, ale i na vlastenectví a rodící se nacionalismus v německých zemích. Doufal, že nespokojenci s francouzskou nadvládou povstanou, jako to učinili rok předtím Španělé, jenže doba dosud nedozrála a jedinou oblastí, kde vybuchla vzpoura, se stalo Tyrolsko. Ani tady nešlo o povstání protinapoleonské, ale o rebelii proti bavorskému králi, francouzskému spojenci, v níž se národně osvobozenecké myšlenky mísily s náboženským konzervativismem.

Tyrolsko, hrabství s mnoha výsadami a historickými svobodami, bylo na konci roku 1805, po Napoleonově vítězství u Slavkova, odtrženo prešpurským mírem od Rakouska a přičleněno k Bavorsku, které začalo obratem zavádět svoje pořádky i systém státní správy. Problémy se objevily vzápětí a rychle eskalovaly. Přechod na bavorskou měnu znehodnotil rakouské papírové peníze tyrolských sedláků, podřízenost bavorské ústavě likvidovala tyrolské zemské zřízení a krom toho uvalil bavorský král na Tyroláky vojenskou povinnost. To byla neslýchaná změna, neboť hrabství odvodům do rakouského vojska nepodléhalo a stavělo jen domobranu, která nikdy neopouštěla hranice Tyrol. Osvícenské reformy církve navíc dospěly v Bavorsku mnohem dál a Mnichov je chtěl uplatnit tam, kde dosud vládl barokního katolicismus. Procesí, kláštery, náboženské svátky, které už byly jinde zrušeny, se teď měly zakázat i v Tyrolsku.

Tyroláci se bouřili proti odvodům, rušení starých zvyků, novým nařízením a stále častěji upírali zraky k Vídni, v níž císař popřával sluchu všem, kteří nepřestali Rakousko považovat za svůj pravý domov.

Nechci se nechat zatáhnout do války v horách!

V lednu 1809, kdy se začaly rakouské válečné plány konkretizovat, přijeli do Vídně na pozvání arcivévody Jana tři tyrolští zplnomocněnci, Hofer, Huber a Nessing. Všichni našli společnou řeč, z níž vyplynuly dva hlavní závěry: Rakousko poskytne Tyrolsku vojenskou pomoc a hrabství povstane v příhodné chvíli proti Bavorsku.

Bavorská vláda dobře věděla, že je Tyrolsko sudem s prachem, neudělala ale nic, aby si tyto kraje vojensky zajistila. Posádky rozmístila slabé, neboť tak si to přál císař Francouzů, který potřeboval bavorskou armádu zkoncentrovanou jako první sled proti pravděpodobnému rakouskému útoku.

„Ať si Rakušané v Tyrolsku dělají, co chtějí. Nechci se nechat zatáhnout do žádné války v horách!“ řekl na jaře Maxmiliánu I. Josefu Bavorskému.

Rakouský vpád

Dvorská válečná rada ve Vídni Tyrolsko potřebovala jako strategickou spojnici německých zemí se severní Itálií a pro vpád do Tyrol vyčlenila desetitisícový odřad pod velením markýze Chasteler de Courcells. Ten přešel ráno 9. dubna 1809 korutanskou hranici, byl nadšeně uvítán v Lienzi a pochodoval na západ k Brixenu. Už nazítří, 10. dubna, vzplanulo celé Tyrolsko protibavorským povstáním a téhož dne napadla rakouská armáda arcivévody Karla Bavorsko, francouzského spojence. Tím se habsburské císařství ocitlo ve válečném stavu nejen s Bavorskem, ale i s Napoleonem, a válka se rozhořela na Dunaji i v severní Itálii.

Rakušané postupovali rychle, tyrolští sedláci však byli rychlejší, zaútočili na slabé bavorské jednotky i posádky takřka všude. Bavorům sice vyrazila z Bolzana na pomoc francouzská kolona generála Lemoina, když ale došla k Brixenu a zjistila, že se sem blíží přesila Chastelerových mužů, odpochodoval zpět.

Nebojte se těch spařených nudlí!

To už sedláci, převážně ozbrojení vidlemi a kosami, zaútočili na Sterzing, ležící jižně od Brenneru. Major Speicher, který proti nim vyrazil se čtyřmi stovkami bavorských pěšáků, zformoval dva bataliony do obranných čtverhranů, pálil z jediného děla na povstalce, pak ale spatřil, že se k němu přes otevřené pole sunou tři vrchovatě naložené žebřiňáky, které tlačí tyrolské ženy. Za vozy postupovali nejlepší střelci z řad horalů, systematicky likvidovali obsluhu děla i čelní stranu čtverců a dav s píkami i vidlemi útočníky povzbuzoval, ať se těch „bayerische Damfnudel“, bavorských spařených nudlí, nebojí. Speicher se nakonec vzdal a selské houfy měly otevřenou cestu přes Brenner na Innsbrucku.

I jinde slavili Tyroláci vítězství. Georg Bucher z Axams zburcoval muže všech okolních vsí a začal je shromažďovat na horských srázech jihozápadně od Innsbrucku. U Zirlu nad řekou Inn odrážel Bavory, kteří vyrazili z města Andreas Ennemoser, jehož houf vzrostl během jediné noci ze 40 mužů na šest stovek

Generál Kinkel, vojenský velitel Innsbrucku, pochopil, že se město ocitá v sevření. Rozmístil šest batalionů u innsbruckých bran, zbytek si nechal jako zálohu, neboť musel počítat i s nebezpečím vzpoury obyvatel města, a chtěl s povstalci vyjednávat, jenže nebylo s kým. Šest tisícovek rebelů dosud nemělo společného velitele ani jednotné velení!

François Joseph Lefebvre (1755–1820)

Původem Alsasan, předrevoluční seržant a revoluční voják, maršál císařství od roku 1804, vévoda Gdaňský roku 1807, účastník většiny Napoleonových tažení až do roku 1814, od roku 1812 velel císařské gardě.

Dobytí Innsbrucku

V pět ráno 12. dubna vyrazili sedláci na Innsbruck, po hodině boje překonali most a vnikli do centra, kde je palba pěchoty plukovníka Ditfurtha zastavila jen do chvíle, než si tyrolští střelci vzali majora na mušku a sestřelili jej z koně. Kolem desáté bylo po všem, a když nazítří došel před Innsbruck generál Bisson, narazil na barikády, ocitl se v pasti a nakonec s 3500 muži potupně kapituloval

O tři dny později, 16. května, vpochodovali do Innsbrucku Chastelerovi Rakušané a

a císař František mohl po dalších dvou dnech napsat tuto zdravici:

„Moji milovaní a věrní Tyroláci! (…) Armáda, která vás má osvobodit, se dala na pochod, avšak dřív než mohla dojít k našemu společnému nepříteli, aby mu zasadila rozhodný úder, učinili to za ni Vaši stateční muži a mně jakož i celému světu podali nejsilnější důkaz o tom, co všechno jste schopni podniknout, abyste se opět stali článkem monarchie, v jejímž lůně jste po staletí radostně a šťastně spočívali.“

Za Boha, císaře a drahou vlast!

V průběhu dubna a na počátku května se situace na hlavních frontách v Itálii a Bavorsku obracela v rakouský neprospěch. Napoleon vítězil, arcivévoda Karel vyklidil Bavorsko, ze severní Itálie ustupoval arcivévoda Jan  a císař Napoleon poslal do Tyrol celý VII. (bavorský) armádní sbor pod velením maršála Lefebvra. Francouzi obsadili Vídeň, Chasteler byl poražen 13. května u Wörglu, západně od Innsbrucku a směrem k němu táhl dolním Tyrolskem bavorský generál de Wrede s jednou Lefebvrovou divizí. Z druhé strany se blížila bavorská divize generála von Deroye a obě pacifikovaly hrabství ohněm i mečem.

            Tyrolská deputace nakonec podepsala v Innsbrucku kapitulaci, do města vstoupili 19. května Wredeho vojáci a Bavoři si mohli myslet, že zemi opět ovládli. Jenže vzápětí se horami rozlétla jako blesk vlastenecky nadnesená výzva Andrease Hofera, selského vůdce z oblastí kolem Brenneru:

„Drazí bratři z údolí horního Innu! Za Boha, císaře a drahou vlast! Zítra časně ráno vyrazíme v poslední boj. S pomocí Matky Boží chceme Bavory zastavit či pobít. S námi je Nejsvětější srdce Ježíšovo. Buďme však prozíraví tak, jak je Boží prozřetelnost, a nachystejme se v boj, jako by jí nebylo! Andreas Hofer, vrchní velitel.“

Celé horní Tyrolsko ožilo stovkami mužů s mušketami, kteří spěchali pod prapory Hoferových rot, a povstání vzplanulo s novou silou.

Andreas Hofer (1767–1810)

Po otci majitel zájezdního hostince Am Sand na staré silnici mezi Meranem a Sterzingem¨, který se živil i obchodem s vínem a koňmi, s nimiž sestupoval jak do italských nížin, tak až do Vídně. Byl to plnovousem zarostlý robustní muž, přímý, otevřený a hluboce nábožensky založený, který měl určité zkušenosti s válkou a velením, neboť byl v letech 1796–1805 byl setníkem tyrolských střelců. Stal se jedním z hlavních mluvčích tyrolských snah o návrat do rámce rakouského císařství a pod jeho velením se v prvních dnech povstání sjednotila většina selských houfů.

Tyrolsko v plamenech

Hofer si nemohl vybrat lepší čas, neboť v úzkých byl pro změnu Napoleon, který prohrál 22. května dvoudenní bitvu u Aspern a Esslingu. Aby ji odčinil, svolával k sobě, co mohl, mimo jiné i Lefebvrův bavorský sbor, z něhož zůstala v Tyrolsku jen Deroyova divize.

Jen co Lefebvre odtáhl, začal dostávat Deroy znepokojivé zprávy o drobných útocích na předsunuté jednotky a jízdní hlídky v oblasti Brenneru. Vyhlásil celé divizi pohotovost a 25. května vyslal dva silné průzkumné oddíly na jih, proti proudu horské říčky Sill směrem na Matrei. Tam se už od rána shromažďovala Hoferova povstalecká armáda, ne už kdečím vyzbrojené selské houfy, ale přes šest tisíc vojensky organizovaných zeměbranců, kteří znali kraj, uměli skvěle střílet a většinou nebyli v boji poprvé.

Hoferův plán byl prostý: bít Bavory a Francouze všude, kde na ně narazí, srazit je dolů, zůstat však v horách. Mezi Matrei a Bergiselem svedl svou první bitvu, která skončila nerozhodně. O čtyři dny později 29. května, na svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova, zaútočil znovu a tentokrát vedl kolem 15 000 mužů s šesti děly. Von Deroy měl zhruba 5300 vojáků a osmnáct děl.

Bavorská pěchota

Bavorská pěchota se výcvikem i výzbrojí podřizovala od roku 1805 francouzskému vzoru. Od roku 1799 nosila chrpově modrý frak s uzavřeným revérem, jehož barva určovala příslušnost pluku. Dominantním znakem bavorského pěšáka (i jezdce) byla vysoká černá kožená přilba, nazývaná Raupenhelm (Housenková přílba, to podle ozdoby na hřebeni) se stínítko vpředu mosazným ovále s královským monogramem MJK na čele.

Bitva u Bergiselu a Wolkersdorfská proklamace

Boj začal na tyrolském pravém křídle u zámku a vsi Ambras, nejvíce se ale rozhořel na středu u mostu přes řeku Sill a na planině nad Wiltenem. Bavoři se urputně bránili, podnikali protiútoky, obě strany zápasily o každou výšinu, dvorec či horskou chatu, Hoferův střed ale Deroye nutil k pomalému ústupu po brennerské silnici.

Po poledni už Deroyovi hrozilo nebezpečí z boku i z týlu a jemu nakonec nezbylo než ustoupit na linii, tvořenou spojnicí mezi klášterem Wilten u Sillu a dvorcem Husslhof na pravém břehu Innu. Tentokrát povstalci zvítězili a kolem Innsbrucku začali svírat kruh, proto vydal bavorský generál navečer rozkaz k opuštění města a ústupu do Bavorska.

            Dřív než se 30. května rozplynuly ranní mlhy, vyrazily selské a horalské oddíly s křikem a jódlováním do útoku na město, s překvapením ale zjistily, že jim nikdo neklade odpor. Povstalci už podruhé ovládli Innsbruck a jejich nadšení neznalo mezí. Vzápětí vešla ve známost Wolkersdorferská proklamace, kterou císař František napsal 29. května pod dojmem vítězné bitvy u Aspern. To hlavní, co v ní stálo, znělo takto:

„S důvěrou v Boha a moji spravedlivou věc oznamuji tímto svému věrnému hrabství Tyroly včetně Voralberska, že jej už nelze oddělit od svazku zemí rakouského císařství a že nepodepíši žádný jiný mír než ten, který tyto země neoddělitelně spojí s mojí monarchií. Můj milovaný bratr arcivévoda Jan se co nejdříve vydá do Tyrol, aby se stal velitelem a ochráncem mých věrných Tyroláků…“

Iluze svobody

Tyrolsko vyhnalo Bavory, dobylo si svobodu a císařské slovo zaručilo, že se opět stane součástí monarchie. Napoleon tomu nemohl uvěřit, pochopil však, že si za vše může stažením většiny Lefebvrova sboru sám. V první chvíli chtěl dát rozkaz ke zpátečnímu pochodu, pak ale usoudil, že Tyrolsko i Bavorsko počká. Přednější bylo soustředit u Vídně co nejvíce sil, překročit Dunaj, porazit arcivévodu Karla a odčinit porážku u Aspern. I Deroyova divize dostala rozkaz k přesunu na rakouskou půdu a iluze svobody byla v Tyrolsku dokonalá. Jenže císař Francouzů zvítězil 6. července u Wagramu a poražené Rakousko uzavřelo 11. července u Znojma příměří. Nastal čas k zúčtování, neboť situace v Evropě se změnila k Napoleonovu prospěchu a před francouzskou nadvládou se už ve střední Evropě nemínilo sklonit jen Tyrolsko.

Zvítězit, nebo zemřít!

Císař Francouzů nehodlal strpět v Tyrolsku druhé Španělsko a maršálu Lefebvrovi psal:

„Mým úmyslem je, abyste k zabránění odporu v tyrolských okresech žádal 150 rukojmí, vyraboval a vypálil nejméně šest velkých vsí, jakož i domů vůdců a dal tak jasně najevo, že země bude porobena krví a železem…“

Maršál vyrazil 27. července ze Salcburku na Innsbruck s 20 000 vojáky a nebyl jediný. Z Bavorska pochodovaly síly generála Beaumonta a generál Rusca postupoval z Korutan, přičemž pálil vsi kolem Lienze.

Když Lefebvre vstoupil do Innsbrucku, nařídil, aby povstalci odevzdali zbraně a všem, kteří se podrobí do 10. srpna, slíbil amnestii, bavorská vláda ale prohlásila, že se amnestie nevztahuje na povstalecké vůdce, načež vypsala odměny pro ty, kteří je vydají.

Hofer vydal 28. července novou výzvu k povstání, v jejímž závěru nabádal:

„Jediným a posledním cílem nás všech budiž zvítězit pro Boha a císaře Františka, nebo zemřít!“

Netušil ovšem, že rakouský císař na vojenskou podporu Tyrolska rezignoval…

Povstalecké houfy se rychle srotily, obsadily silnice i soutěsky přes Brenner, kam vypravil nic netušící Lefebvre divizi generála Rouyera. Ta dorazila do Sterzingu, po jednodenním odpočinku pokračoval na Brixen a 4. srpna vešla do hlubokých, úzkých roklí mezi Mitterwaldem a Oberau. Povstalci už čekali na vrcholcích a na nic netušící kolonu začaly padat připravené laviny kamení i kmeny podetnutých stromů. Vojáci dole neměli šanci, lavina dopadla především na Sasy, pochodující v čele a dodnes se ono místo jmenuje Sachsenklemme, Saská soutěska. Rouyerovi nezbylo než se s vyděšenými muži vrátit do Sterzingu; mrtvé a zavalené živé musel nechat pod lavinou.

Rozhořčený Lefebvre vyrazil do hor se sedmi tisícovkami mužů divize bavorského korunního prince, vypálil Ried, 7. srpna Sterzing obsadil, dál ale nedošel, neboť se v soutěskách u Maulse dostal do křížové palby povstalců, před níž raději ucouvl.

V údolí Innu, u vsí Prutza a Ladisa, napadli povstalci 8. srpna 10. bavorský pluk, součást Deroyovy divize. Plukovník Buscheid musel ustupovat přes Pontlatzer Brücke, Pontlatzský most, sevřený ze všech stran skalami, na jejichž vrcholcích už čekali muži, ženy, děti, kamení i kmeny. Hrstce Bavorů se podařilo uprchnout do Zirlu, Burscheid a jeho 950 mužů byli odříznuti a nakonec se vzdali. Lépe se nevedlo ani generálu Ruscovi, i je donutila domobrana Antona Stegera k ústupu.

V neděli 13. srpna se Hofer, který shromáždil 17 000 mužů, rozhodl pro generální útok do údolí, kde ležel Innsbruck. Lefebvre, jenž zde měl 10 600 pěšáků, 1400 jezdců a 43 děl, něco podobného nečekal a nezbylo mu než nasadit i poslední zálohy. Totéž musel udělat Hofer a do soumraku trvající zápas skončil nerozhodně. Bavoři, kteří měli 200 mrtvých a 250 raněných, se stáhli k Innsbrucku, Tyroláci (100 mrtvých a 220 raněných) do hor, maršál ale vyčerpal téměř všechnu munici, a jelikož ji neměl kde doplnit, zahájil 14. srpna vyklízení města a 18. srpna opustil i Tyrolsko.

Bernard Erasmus von Deroy (1743–1812)

Hoferův protivník, jako generál bojoval nejprve proti revoluční i Bonapartově Francii (např. v bitvě u Hohenlinden 1800) a od roku 1805 po jejím boku (u Ulmu 1805, Landshutu, Abennsbergu 1809). Účastnil se i Napoleonova ruského tažení a zemřel na následky zranění po první bitvě u Polocku.

Rakouská zrada?

Povstalci osvobodili svoji zemi potřetí, za což dostal Hofer od Františka I. čestný řetěz a Tyroláci další list s ujištěním, kterak na ně při mírových jednáních s Napoleonem myslí. Jenže deset dní nato byl v Schönbrunnu podepsán mír, který vracel Tyrolsko zpět Bavorsku a většina povstalců označila postoj Vídně jako zradu. Rakouské císařství si ovšem nemohlo počínat jinak, bylo poražené, hospodářsky vyčerpané a bez spojenců.

Někteří Tyroláci se s mírem nesmířili a přes osm tisíc jich vyrazilo znovu proti trojnásobné přesile. Tentokrát už nečelili jen Bavorům (nad kterými převzal místo maršála Lefebvra velení generál Drouet dʼErlon), ale 50 000 Francouzů a Italů, s nimiž proti nim pochodoval italský místokrál Eugène de Beauharnais, Napoleonův nevlastní syn.

Povstalci se bili zmužile, zasadili Bavorům porážky v průsmycích Lueg a Luftenstein, postoupili až k Halleinu a do Berchtesgadenu, pak ale začali podléhat ze tří stran přesile. Dne 25. října ztratili znovu Innsbruck, ustoupili do hor a schönbrunnský mír odmítali brát na vědomí. Hofer požádal Droueta dʼErlon o dvoutýdenní příměří, jenže francouzský generál odmítl, 1. listopadu vnikl příkrovem podzimních mlh do hor a zatlačil zbylé tyrolské houfy až k Brenneru. Pak přišel francouzský rozkaz ze 7. listopadu, který nařizoval pokácet lesy na Bergiselu a zabránit tak neustálým výpadům z hor na Innsbruck. O den později vypravil Andreas Hofer dva posly k Eugènovi de Beauharnais se vzkazem, že se vzdává, přijímá slíbenou amnestii a žádá o v tomto smyslu o průvodní listy.

Poslední vzdor

Než požadované dokumenty dorazily, povstali Tyroláci v oblasti Meranu, napadli oddíly generála Rusca a Hofera přemluvili, aby se k nim přidal. Byli slabí, utrpěli porážku a rozhořčený italský místokrál zveřejnil 12. listopadu proklamaci, v níž dával na vědomí, že kdo nesloží do pěti dnů zbraň a bude zajat, skončí před popravčí četou. Generál Broussier měl Tyrolákům dokázat, že proklamace nežertuje, a jeho bataliony pátrali po vůdcích. Haspinger se tři čtvrtě roku skrýval v Tyrolsku, Speckenbacherovi se podařilo uprchnout do Švýcar, Mayr byl zajat a zastřelen v Bolzanu, Hofer ale zmizel s ženou i synem na horskou salaš Kellerlahn, ležící vysoko na údolím Passayer. Císař František mu údajně nabízel azyl v Rakousku, horal ale odmítl a na Francouze se teď díval s většími sympatiemi než na Rakušany.

„Máme štěstí být současníky největšího muže, jaký kdy žil! Velký Napoleon a jeho vznešený syn [čímž mínil Eugèna] budou nadále ochránci tyrolského lidu,“ napsal v listu, v němž se snažil získat italského místokrále pro myšlenku připojení Tyrolska k italským oblastem.

Italský místokrál byl čestný a šlechetný muž. Poslal průvodní listy pro dvě desítky povstaleckých vůdců, v nichž jim zajišťoval svobodu i bezpečnost a Napoleonovi předložil návrh na rozdělení Tyrolska na italskou a bavorskou část. Císař Francouzů přijal projekt příznivě, jižní Tyroly přiřkl pod Eugènovu patronaci, severní část nechal Bavorsku, avšak vymínil si, že ji bude spravovat bavorský korunní princ. Po Napoleonově abdikaci (1814) připadlo severní Tyrolsko rozhodnutím Vídeňského kongresu opět Rakousku, leč jižní zůstalo „italské“, byť ještě dlouhou patřilo do rakouské sféry vlivu.

Eugène de Beauharnais (1781–1824)

Syn Josefíny de Beuaharnais, pozdější Napoleonovy choti, adoptovaný císařem Francouzů r. 1806, účastník mnoha Napoleonových bitev (mj. v článku zmíněné bitvy u Wagramu), od r. 1806 manžel princezny Augusty Amálie Bavorské, od června 1805 jmenovaný italským vicekrálem (titul italského krále měl Napoleon).

Poprava v Mantově

Andreas Hofer nežil dlouho, neboť rozdělení země Tyroláky neuspokojilo. Znovu povstali, on se přidal, jenže Eugènovo vojsko povstalce snadno rozdrtilo. Na Hoferovu hlavu vypsaná odměna 10 000 zlatých zlákala tyrolského sedláka Raffela, který k němu dovedl v noci z 27. na 28. ledna 1810 vojáky generála Huarda. Tyrolský vůdce byl odvezen do Mantovy, řádně i korektně souzen a 20. února v jedenáct hodin zastřelen.

„Kaprálovi pravil, ať splní dobře svou povinnost, dal mu dvacetikrejcarovou minci (…) a pevným hlasem křikl ,Pal!‛. Jeho smrt nebyla (…) okamžitá, po první salvě klesl jen na kolena a zabila ho až rána z milosti. Místo, kde klesl, je považováno jeho druhy ve zbrani za posvátné,“ tak popsali exekuci pamětníci.

Podle některých svědectví před smrtí na adresu rakouského císař hořce pravil:

„Franz, Franz, questo lo devo a te! Franzi, Franzi, za tohle vděčím tobě!“

Francouzi pohřbili tělo se všemi poctami v mantovském kostele San Michele. Roku 1823 bylo uloženo v Hofkirche v Innsbrucku.

Literatura

Hall, Charles Henri: Memoirs of the Life of Andrew Hofer. Murray, London 1820.

Kovařík, Jiří: 1809. Orel proti orlu, Hart 2002.

Köfler, Werner: Die Kämpfe am Bergisel 1809. Militärhistorische Schriftenreihe, Heft 20, Heeresgeschichtliches Museum, Wien 1996.

Sévillia, Jean: Le Chouan de Tyrol. Andreas Hofer contre Napoléon. Perrin, Paris 2001.

 

ZRCADLA UDATNOSTI OD SYLORADA PATRČKY... (editor Karel Řezníček)

(Michal S. Patrčka – desetnín a učitel při pluku Ďulajském)

PT/ Následující texty publikované svého času (r. 1820!) dosti nepravidelně a nesourodě v týdeníku Čechoslaw se zdají být všechny letopisně patřit do roku 1809 a lze jen litovat, že jejich autor (jehož trudný životopis bude připojen na samotný závěr) v tomto svém snažení o „literaturu faktu“ zanedlouho ustrnul a k letům 1805 a 1812-1815 nejspíše nepublikoval nic... I necelé dva tucty jím zvěčněných a námi dohledaných příkladů udatenství primárně našich c. a k. vojáků však přinášejí nejenom zajímavé a často takřka neuvěřitelné příběhy odvahy a neohroženosti, ale i nesmírně zajímavý náhled do dobové a autentické české vojenské terminologie – v čemž jsou pro současnost obzvláště cenné!!! Nezachováme však původní pořadí, neb pak by úvodník nemohl být umístěn na úvod a i o nějaké chronologii událostí by tu v nejmenším nešlo hovořit – zato se však takřka maximálně přidržíme dobového úzu, byť mnohdy člověk váhá co je oumysl a co třeba jen tiskařský šotek... (Karel Řezniček)

Nejen přeznamenité činy slawných wůdců walných zborů jimž se swět po weškerá století obdiwuje, nýbrž i důkazy prawé udatnosti saukromných, nepatrných, bojowníků rozhlášení, uwážení a zwěčnění zasluhují, a jistě oných neméně, lásku k wlasti, tu přewznešenau občanskou ctnost každého národu, an swatau samostatnost hodně sobě wážiti zná, a ne dlé píšťaly leckterého trunolowce a wzpurného dobywy křepčiti touží – rozmnožiti a roznítiti schopni jsou. Z ohledu toho sebral sem maličké toto zrcadlo udantnosti, podiwení hodné činy prawého rekowstwí w sobě obsahujícý, tak jak we wojensském archýwu zaznamenáni, a potwrzeni jsou. [č. výt. 19, str. 150]

(autor měl nepochybně jako vojenský písař 21. pěšího regimentu „Albert Gyulay“ přístup k mnohým dokumentům a hlášením; desetnín pak je dobová mutace soudobého desátníka, leč značně udivuje, že neužívá zažitý termín kaprál, což však může být i jeho projevem národovectví, jež se odzrcadlovalo i v potlačení úředního křestního jména Michal a přijetí vlastenečtějšího Sylorada, jež bývá psáno i diakriticky mírně odlišně, ale my volíme formu užitou u zde publikovaných textů...)

Bitva u Řezna 25. IV. 1809

Při zpátečním tažení od Řezna, byl prync z ?????, setník w Karlowu tému, od nepřátelské jízdy zaskočen. To wida jeho strážmist, Tomáš Fencel, úprkem do ní wrazyl, dwa jízdce wbrzce porazyl a tím sy k swému setníku cestu proklestil.

Zuřiwě bránil se prync y rozdrtil meč a těžce raněn na zem padl. Nadarmo, do hlawy nebezpečně posekán, hájí ho Fencel, a klesne podle něho. W tom se wšak zpamatuje, šátek z krku strhne, pryncowi hlawu zawáže, a jej z hluboké mdloby probudí.

Rozkacení nepřátelé ho chtěli odtrhnout, on wšak swého setníka obejma přísahá, že spíše s ním umře, než ho opustí. Y zwedli je tedy oba do hlawního bytu baworského králowice a zde prync králowským ranlékům odewzdán, Fencel ale do Francouz weden byl, který, jak se něco málo na cestě pozhojil, příležitostné chwíle užil, průwodcům swým prchl, a náramnými oklikami práwě před Ašperským bojem k swému pluku přirazil. [č. výt. 33, str. 263-4]

(Vzhledem k charakteru textu spíše než o příslušníky 3. pěšího pluku (L.I.R. Nr. 3) půjde o Uhlanen Regiment „Erzherzog Carl“, tedy tehdy rovněž administrativně 3., avšak hulánský pluk, byť ten v bitevní sestavě u Aspern hledám marně, ale hned následující příspěvek o dalším z Karlových pikenýrů dokládá, že u Dunaje operoval...)

Při zpátečním tažení z Lince do Ebersdorfu dne 3. máje 1809 při prudkém pronásledowání postupujících nepřátel, u Traunského mostu krwawá půtka se strhla. Mezi jiným pozorowal Alexander Zubow od Karlowých pykenýrů, práwě když přes most wjížděti chtěl, že zástup Hradišťánů s praporcem w plném běhu mostu dosáhnouti se snaží; nepřítel pak byl w zápětí. Zubow pojal prostého Františka Heru, a s ním hned ku pomoci se wrátil. Neohroženost obau zastawila zástup, mostu wšak dosáhnouti nebylo wíce lze, poněwadž od nepřátelských zaskočen byl; pročež přísahali jednosworně draze žiwoty prodati. Y strhla se náramná střelba z malé zbraně. Zubow ale wida že, weškerá udatnost weliké nepřátelské sýle konečně podlehnouti musý, umínil aspoň co možná wyswobodit.

Řeka w tom místě welmi proudí; Zubow wšak bez rozpaku do ní wskočí. Hera uchopiw praporec následuje, několik bojowníků se přichytí, a šťastně na druhý břeh přewezeno jest.

Tím naši dwa rekowé se nikterak nespokojí, nýbrž ostrému nepřátelskému ohni nawzdor tolikrát sem a tam bředli a bojowníky odwáželi, dokud ostatním držeti se možná bylo. Tímto rekowstwím 100 mužů nepřátelskému zajetí wytrženo bylo. [č. výt. 30, str. 239-40]

(Plné tři příspěvky autor věnuje příhodám v souvislosti s velmi krvavou bitvou u Ebelsbergu, leč ani jednou jeho název nestrefí, v nejstarším, zde však až třetím, alespoň má ...berg – tehdy samostatný městys s bitvě těžce poničenou dominantou, dnes však krásně renovovaným hradem, je v současnosi již plně pohlcen Lincem...)

Bitva u Řezna, litografie podle Kraffta

Filip Škula od Benjowského pluku, shromáždil w pútce u Ebersdorfu 70 sem tam rozptýlených mužů, od rozdílných pluků; a srdnatosti jim dodaje, wedl, aby nepřítele, který již nadzmíněné místo osadil, překwapil, a zase wyhnal.

Y wrazyl neyprw na zástup Francouzských granatýrů, a je hned w outoku rozehnal. Tím w místě ležícýho nepřítele tak pomátl a uděsyl, že jeho slabost nepozoruje a daleko sylnější jsa prchl, dwau děl a dwau praporců kořisti po sobě zanechaje. [č. výt. 29, str. 231]

(Benjowského plukem je  tu nepochybně Linien Infanterie Regiment Nr. 31 nazvaný dle jeho majitele a z dnešního pohledu slovenského rodáka [Dunajská Streda?] podmaršálka Benjovszkého [každopádně zemřel v dnešní Bratislavě!], něm. Johanna Andrease Benjowsky von Benjow und Urbanow )

Dne 3ho máje 1809 w šarwátce u Ebersberga wpadl poručík Knopf 50ti nepřátelům do rukou. Desetnín Šuhajsky od sedmého pěšího temu to wida, sám jediný se do nich pustil, pět y hned na zem powalil, mnohé poranil a zmámeným zbraň z rukou wydíral. Tak se přihnal až k řece Traun, w které se práwě hrstka nepřátel k odporu shromáždila. Y zde zmužile mezy ně wběhne a za wzdání milost obětuje; w tom wšak ze zadu několika kulkami poraněn padne, a wýskající nepřátele jeho se y hned zmocniti snaží. Zatím wšak se mu k pomocy towaryši přihrnou, a wšecko na pořád wyhladiti strojí. Nicméně Šuchajsky jako udatný, tak welikomyslný, swé pomocníky jakž takž upokují a zajatým nikterak ublížiti nedopustí. [č. výt. 19, str. 150]

(Sedmým plukem byl na jaře 1809 L.I.R. 7 „Schröder“, jenž teprve po válce získal nového majitele, v nejstarším bratru císaře Františka a změnil název na „Würzburg“ – Šuhajský zní češtěji než následné Šuchajsky...)

Při zpátečním tažení ze Salcburgu byl Ladislaw Janoš od Frymontowých husarů s několika muži na zadní stráži. Aby cesta zabawena byla, byl w ouzké klauze u sw. Michala rozlámaný prachowý wozík překocen, při čemž se množstwí prachu wysypalo.

Janoš nedaleko w záloze leže, pozorowal jak nemalý počet Francouzské jízdy se wšemožně snaží překážku tu odstranit. On nahlížel dále, že pokud se to powede, weliký díl zawazadel, an ještě daleko byla newjela, ztratí; na nepřátele wšak wyrazyt, a je nazpět potlauct, že není možná, poněwadž kára cestu zatarasyla. Y rozmyslil se. Pokojně kázal swému lidu dále jeti, sám jediný ale do nepřítele wrazyl, a pistolý do roztraušeného prachu wystřelil.

Náramným třeskotem se kára rozlítla, a přes třidcet mužů y s koňmi na padrť rozdrtila. Po chwíly spamatowal se náš rek, a na polo spáleného u prostřed nastrojené záhuby se wida, poslední sylu sebral, a do Leobenu se wláčel, a za pět měsýců šťastně wyhojen, zase k swému pluku nawrátil. [č. výt. 24, str. 188]

(Při Napoleonově ofenzívě museli Rakušané spěšně ustupovat i na vedlejších směrech... – míněn je nejspíše devátý husarský pluk jehož majitelem byl FML Johan Frimont von Palota, ovšem jak podmaršálek sám, tak jeho regiment měli roku 1809 operovat v Itálii, ne v Solnohradsku...)

Arcivévoda Karel u Wagramu (Myrbach)

Když dne 13ho máje w 1809 roce znamenitá část Francouzů, u Černé louže, nad Wídní, přes Dunaj přerazyla, a se pod ochranu na druhém břehu založené hrubé střelby hotowila, nedaleko tam stojící naše popadnout; wyhnal se desetnín Karel Wolf od Kerpenowa pluku, sám s jediným naraženým burdýřem do řadu w čelí wbíhajícího nepřítele, jednomu důstojníkowi kord z ruky wyrazil, a jej s šesti ještě muži před očima celého nepřátelského wojska zajmuw, šťastně s sebou odwedl. [č. výt. 20, str. 158]

(Jde o epizodu z boje o dunajský ostrov Schwarzelacken Au; burdýřem je míněn bajonet...)

Josef Taimer, prostý od Kněžewičowých dragounů shromáždil w Ašperském boji některé rozptýlené towaryše, a s nimi náhle nepříteli na záda wpadl. Již zástup kyrysníků posekal a rozehnal, když ze wšech stran obklíčený nebezpečně do hlawy a do ruky poraněn byl; přece se ale z té tísně wydřew, prwé z boje newyšel, až druhého dne, a to ještě na ještě na přísné nařízení swých předstawených, a sotwa přewázán jsa, již opět do boje kwapil, a holou hlawou, lebky pro rány snésti nemohla, každé nebezpečenstwí téhož přeslawného dne podnikl. [č. výt. 24, str. 187]

(Vzhledem k chorvatskému původu majitele3. dragounského pluku, Wincenze Knesewiche, lze užití háčků nad literami vcelku akceptovat, byť jeho slovanská podoba jména byla Vinko Knežević...)

Cyril Temín, prostý od týchž samých dragounů, w tétéž porážce neslýchané, zahlédl w outoka nepřítelského jenerála, jejž po stkwostném oběwu hned poznal. Y dal se k němu, a skrze nesmírný daw se prosekaw, jej poranil, koně pak za uzdu chopiw, náramnou rychlostí z prostřed jeho wlastního lidu wywlekl. A byl to wůdce čtyrtémý, a Francouzské cýsařowny wrchní konírník Fuler.

Takau opowážliwostí rozkacení, někteří kyrysníci za nim se hnali. Temín wšak na to nedbaje, je potloukl, a jim nawzdor swého wznešeného jatého odwedl.

Jak udatný, tak y šlechetný, neymenšího mu newezma, do rukou předstawených odewzdal. [č. výt. 24, str. 187-8]

(Porážkou neslýchanou musí se zde mínit porážka Napoleonova neb jde jednoznačně o bitvu u Aspern-Esslingu, a co se týče zajatého generála, nešlo [tehdy] o divizionáře, leč v moc nepřítele upadl brigádní generál Albert-Louis-Emmanuel de Fouler, náležející do Espagneho kyrysnické divize...)

W krwawém outoku na ezlinskou obilnicy w předzmíněném boji, množstwí poraněných důstojníků Hylerowa pluku mělo zajato býti, ano Poručík Pec již skutečně od nepřátelských obklíčen byl.

Tuť desetnín Tomáš Wrbay, Matěje Čadru, Ondřeje Mašáně, a Bernarda Blanku wybídne, naraženými burdýři do nepřítele wrazý, a nejen zajatého poručíka wyswobodí, nýbrž tak dlouho neoustupně bojuje, až wšecky poranění na bezpečná místa odprawení jsou. [č. výt. 17, str. 135 a znovu jen nepatrně odlišně č. 19, str. 150]

(Jde o proslulou a dodnes existující objekt esslingské sýpky, v jejíž části jev současnosti expozice s dioramatem a výstavkou řady zajímavých artefaktů... – plukem pak nepochybně L.I.R. 2 „Hiller“)

Arcivévoda Jan Rakouský

Strážmistr Benyowského tému, František Fuller sobě w strašliwém dobýwání Ašperu přeznamenitě počínal, a wšude příkladem rekownosti a neohroženosti se stal. On prwní se w outoku do příbytku wedral, obezděný hřbitow zlezl, nepřítele z něho wybil, a w zápětí stíhal. On prošťáral hořícý domy, a w nich mnohého nepřítele zajal, a na to se před wes postawil.

Když ale zaznamenal, že se zástup nepřátelských granatýrůw k nowému útoku hotowí, rychle o tom tém zprawiti pospíšil.

Obršt (nyní již jenerál) hrabě Banfy uznal za dobré lid swůj z planoucích bytů swolat, a nepřátelského outoku podál hřbitowa očekáwat. Dwa spolky, jenž u wody stáli, již od borazylů odtrženi byli. Do těch pustil se hněwiwě Fuller, a spolkům cestu proklestil. Sotwa se to stalo, nepřítel w záhrnech skrze wes hnal, hřbitow opanowal, a pewně osadil. Nicméně násylným dorážením Benyowského tému opět náramnou ztrátou na zpět potlučen byl; a zde byl opět Fuller prwní an se hřbitowa zmocnil, a w něm množstwí nepřátelského wybraného lidu zajal. [č. výt. 32, str. 252-3]

(Benyowského tém jsme již identifikovali, zde doplńme že plukovníkem byl Georg hrabě Bánffy de Losonez, na generála povýšený již 9. září 1809, ale už o rok později penzionovaný...)

František Řezníček, desetnín od Lichtenšteynowých oděnců, opěšalého wůdce dwojspolku neobyčejnau zmužilostí a duchapřítomností, z nepřátelského houští, wol newol wysekal; na to po jednom prchajícým nepřátelským jezdci se rozehnal, jej sesekal, koně pak uchráně, wyswobozenému wůdcy odewzdal a tudy dowedl, že tento, swé zástupy spořádati, a znowa k nowému šťastnému outoku wésti mohl. [č. výt. 20, str. 158]

(I když není zmíněno o kterou bitvu jde, udaná situace nejspíše popisuje střet u Aspern. Oděnci jsou vcelku nepochybně míněni kyrysníci, konkrétní regiment pak nejspíše šestý „Moritz Liechtenstein“; velitelem dvojspolku, tedy brigádním komandantem, zde pak byl Karl von Kroyherr...)

Jozef Grinwald, strážmistr pěšího pluku Arcyknížete Karla, w strašliwé porážce u Ašpru přeznamenitě sy počínal, sám spolek, jehož důstojnícy těžce potlučeni byli, velikou opatrností weda.

Od maiora Fryda nařízení dostana, nepřítele z markrabneysydelského mlýna wypudit, prwe nežby se tam pewně ustawil, a lewému křídlu weškerého wojska škoditi mohl; powzbudí maličko swých, powalem do hlubokéhopříkopu se wežene, po kruté putyce několik set mužů sylného nepřítele wybije, a předůležité místo to, průchody pewně zaterase, wšem nepřátelským náramnou zuřivostí podnikaným outokům obhájí. [č. výt. 17, str. 135]

(Znovu se hovoří o bitvě u Aspern, ale zmínka o mlýnu v Markgrafneusiedelu na levém křídle vcelku spolehlivě dokazuje, že již jde až o následnou bitvu u Wagramu...)

W hrozné Ašperské porážce popadl wrchní mysliwec Finkenberg wrchního důstojníka a wůdce dorazylů, práwě když se do našich wřítiti chtěl, a z prostřed řadí ho wywlékl. Zástup nepřátelů se za ním pustil, ale mysliwec Bernard Šáfer k pomocy přispěl, a do nepřátel se pustě, sám proti nim bojowal, a tudy nejen towaryši swému času k odwedení jatého hrdinsky dobyl, nýbrž y sám jednoho důstojníka a jednoho prostého zajal. [č. výt. 30, str. 240]

(Asi příliš málo indicií na stanovení jednotky a hrozná porážka opět spíše svědčí pro Wagram, než pro Aspern, střet pro rakouské zbraně nepochybně úspěšný...)

Rakouský útok u Aspern a Esslingu

We Wagramském boji, byl jeden batalion Lichtenštainowa pluku náramnému ohni z nepřátelských děl wystawen. Kule se jen sypaly, a w čeli stojícý spolky napořád hubily. Trhající se pukawky celé řady porážely, podrcené mrtliny stojícým, na wětším díle ještě mladým a neskušenm bojowníkům srážeti se překáželi a téměř wšickni důstojnícy již zahubeni byli. Již batalion klesati počínal, již se nepřátelská jízda zůříwě hnala, takowého nepořádku použít.

Tu w neynebezpečnějšším, a práwě posledním okamžení wyřítil se strážmistr Wáclaw Neyman z té zmatenice, zbraň swau do nepřátelského hauští zahodil, a newyslowitedlnou mužností řady rownati počal.

Dílem domlauwau, dílem mocý tak lid ten postawil, že se nepřítel dorazyt nepokusyl. [č. výt. 24, str. 188]

(Tento text nejspíše pojednává o batalionech L.I.R. 12 „Manfredini“, Aloys von Liechtenstein se majitelem pluku stal až koncem roku během poválečné reorganizace...)

W porážce u Wágramu dne 6ho čerwence, přihnal se důstojník nepřátelských husarů sám jediný před čeli tému Ryžských dragounů, a náramnou wzpupností odpůrce wybízel. Petr Nejedlý, prostý jezdec, an již přemnohokrát znamenitau swou mužnost wyjewil, nedal se dwakrát zwát, nýbrž s powolením swých wrchních úprkem na téhož hrdopýšku dorazyl a jej, ač se kule co krupobití sypaly, na kusy rozsekal.

(Zde překvapuje co je tu míněno Rižskými dragouny, pluk tohoto označení byl jednoznačně ruský, a jako takový u Dunaje roku 1809 nikterak neoperoval – logika praví, že šlo o příslušníka D.R. 6 „Riesch“, dle majitele hraběte Johana Sigismunda von Riesch...)

Welikomyslné obětowání samého sebe za jiné nemenšího zwěčnění zasluhuje, co udatné bojowání!, ano snad y wětší, poněwadž wůbec sebe samého zachowání prwní powinností se saudí.

Když wojska naše po strašliwé porážce u Wagramu w zahrnách odtahowala, byl Wincenc Láska od tému cysařowa mezi dorazyly a prudké dotýkání nepřátelské zbržďowat napomáhá. Parnem, žízní, a krwawým namáháním přehrozného dne byl unawen každý. Mnohý se sotwa wlékl, jiný mdlobou dokonce padl, a za wšechno rekowstwí trudné zajetí očekáwati musel.

W takowé náramné bídě Láska swé towaryše po cestě ležeti wida, outrpností hnut, na swé wlastní utrmácení zapoměl, a toliko pomocy hleděl.

Wšechny najednou odnésti nemoha, pozdwihowal kteří ještě trošku sýly k chůzy měli, a chuti jim dodáwaje k následowání pohnul. Docela zemdlelé na swá ramena kladl, a za ustupujícým témem nosyl: blíž přijda na zem kladl, a pro jiné se wracel.

Tímto nesmírným snažením k wečeru wšecky na zpět pozůstalé u pluku se shledali.

Při této perné prácy často od honícých nepřátel popadnut byl, na to wšak nedbaje, složil swé břímě, a tak statečně s nimi zápasyl, že i dwa zahubil, jiné zahnal, a tak swého znamenitého předměru dosáhl. [č. výt. 29, str. 231]

(Pokud by šlo o jezdeckou jednotku mohla by panovat nejistota, ale o koních není nikde zmínka, naopak padne odnésti, lze tedy právem usuzovat, že šlo o příslušníka L.I.R. 1 „Kaiser“)

 

Bitva u Rábu (Schwebach)

Josef Paláš od Buliowa tému, dne 4ho čerwence, před Prešpurkem u mosteckých záklopů lásku k swému předstawenému paměti hodným způsobem wyjewil. Spolek, w němž stál, po krwawé půtce odpočíwal, a důstojnícy w kole na zemi seděli. W tom mezi ně bořice wlítne. Tu Paláš na swého setníka padne a jej ač dopustit nechtěl tělem swým ukreje. Bořice se rozprskne, a množstwí bojowníků y dwa důstojníky podrtí. Paláš s dwěma ránami powstane, a na bolest nedbaje, ze zachowání swého milého setníka se raduje. [č. výt. 29, str. 231]

(Jak vidno autor sem vetknul i epizodku z obléhaní současné Bratislavy; bořicí pak nejspíše můžeme rozumět explozivní granát vypálený tzv. vrchní skupinou úhlů z moždíře...)

Při posledním obležení města Rábu, wpadla nepřátelská puma do prachárny; wšecko klenutí porazyla, práwě když tam od dělostřelců desetnín pro střeliwo wkročil.

Y wykulil ji rychle ze dweří tak, že se w tom ještě okamžení wenku rozprskla. Tauto podiwení hodnou přítomností ducha wětší díl města, od strašliwého zboření zachráněn byl. [č. výt. 24, str. 188]

(Ráb, je město v Uhrách dnes mnohem známější pod maďarským termínem Györ...)

W půtce u Znojma dne 11ho čerwence 1809 swedeno bylo od tému knížete Reisplau několik dorazylů proti nepříteli wystawiti. S nimi šel také 14ti letý Josef Wíd; nepřátelé mu wšak buben prostřelili. Y rozhořčen nad tím, popadl Francouzského bubeníka, a po tuhé půtce mu šťastně buben wydere. Takowá neobyčejná smělost roznítila ostatní, že statečně daleko sylnějšího nepřítele záhubně potírajíce, na spět potiskli. [č. výt. 20, str. 158]

(Tímto se dostáváme na naše území a zároveň na samý konec válčení na hlavní dunajské frontě...)

Jan Mátě od Jozefowých husarů w boji u Perdenone o koně přišed, do zajetí upadl. Příležitostně wšak použiw chwíle, pěšky prchl; a šťastně toulajícího koně uchwátil. Nemaje ale zbraně, popadl hůl, a na místě jednoho nepřátelského jezdce do smrti umlátil, jeho koně pak opěšalému důstojníku poskytl. [č. výt. 30, str. 240]

(Touto příhodou se ocitáme v Itálii a správně by mělo být Pordenone, kde se bojovalo 15. dubna, což byl jeden z úvodních střetů zdejší kampaně svedený vpředvečer klíčové bitvy u Sacile; do značné míry šlo o její prolog...)

Bitva u Rábu

Dělostřelec Karel Brajer, od druhého tému sám jediný, při zpátečném našeho wojska z Wlach 1809 tažení most přes řeku Piawu spálil.

Na druhé straně ale zahlédl kulnu s dříwím, z něhož by se byl most zase lehce postawiti mohl. Nedbal na střelbu nepřítele, řeku přeplowal, weškerou welikau zásobu spálil, a bez ourazu šťastně se nawrátil. [č. výt. 30, str. 240]

(I kanonýři byli organizováni v regimentech, byť šlo spíše o administrativní záležitost, v poli operovaly detašované baterie...)

Při přechodu řeky Piawy, rozehnal nepřítel pluk dělostřelců, a 4 děla wzal. Když ale brzy na to sám potlučený ustupowal, pozorowal Jozef Pain od Šastelerowských, že wzatá děla desýti muži prowázená pryč se wezou. Y swolá několik dobrodruhů, na průwodčí dorazý, několik pobije, ostatní rozežene, děla obrátí, nabíjí, a po prchajícým nepříteli tak dlouho pálí, až ostatní wojsko přitáhne, a dělostřelcy opět swá děla přejmou. [č. výt. 33, str. 264]

(I když není specifikován rok, předpokládejme opět 1809 – pak by Šestelerowským plukem měl být Linien Infanterie Regiment Nr. 46 „Chasteler“, byť tápu co by dělal na Piávě, když tři jeho bataliony jsou uvedeny v bitevní sestavě hlavní armády arcivévody Karla na Dunaji! Mnohem spíše tak půjde o L.I.R. 27 „Strassoldo“, jenž markýz Johan Gabriel Chasteler de Courcelles převzal až po konci války – ten v Itálii operoval...)

Dne 14ho čerwna roku 1809 w tuhé půtce u Rábu w Uhřích wpadlo jedno dělo w nepřátelské ruce. Dělostřelec Tomáš Saubal chopil se na zemi ležící nabité zbraně, na nepřítele ouprkem hnal, odwážením téhož děla zaneprázdněného důstojníka zastřelil, jiného na zem porazyl a tudy ztraceného již děla zase dobyl. [č. výt. 20, str. 157]

(Ústup z Itálie se arcivévoda Jan pokusil zastavit u již zmíněného Györu, neuspěl a musel ustoupit za Dunaj do Přešpurku, dnešní Bratislavy...)

Josef Šen, desetnín od Palatynwých husarů byl we Waršawsku s čtyřmi muži k Mišowu na zwědy poslán. Y dozwěděl se na cestě, že to místo již w nepřátelských rukou, a posádka zajata. Nedbal na to, ale předce se dále bral; a wida, že rozwodněná Pilica k přebřežení není, jednoho muže u koní zanechal, s ostatními w malé loďce se přewezl. Na to s takowým powykem do města wběhl, že strach a hrůza se wůbec rozšířila. W prwním okamžení deset jatých wyswobodil, jenž se s ním spolčiwše, nepřítele wybili, a tak dlouho se drželi až posyla přišla, a tudy místo to zase w naší moc uwedeno jest bylo. [č. výt. 30, str. 240]

(O které město, či spíše městečko, by mělo jít netuším, řeka Pilica, levobřežní přítok Visly jižně od Vasšavy, však byla demarkační linií mezi pruským a rakouským záborem při tzv. třetím dělení Polska, 1795, a hraniční řekou zůstala až do roku 1809, kdy po porážce Rakouska Západní Halič připadla Napoleonovu spojenci, Varšavskému velkovévodství; po Vídeňském kongresu pak celá oblast připadla Rusku, dnes jde opět o centrální Polsko...)

Bitva u Znojma

Michal Silorad Patrčka, narozený 21. července 1787 v Solnici na Rychnovsku, je k dohledání i na wikipedii, jeho životní příběh jsme však vypůjčili od Bohumily Trnkové „Ze Solnice“ z webu http://povesti.wz.cz/, jakkoli se jako počtářka na závěr příliš nevyznamenala...:

Když vychodil školu, vyučil se kupeckému řemeslu v Kostelci nad Orlicí. Touha po vyšším vzdělání, životu v Praze, stálém kontaktu s vlastenci i představy o spisování, veršování, to vše muselo ustoupit otcem vynucovaným povinnostem v krámě. V malém městečku mnoho pochopení jen málo šťastný Michal nenacházel a že tak pilně po nocích četl, učil se latinu a kostel příliš navštěvoval, to vedlo k posměchu, ba až k nelibosti purkmistra a dalších velevážených sousedů solnických.

   Státní bankrot na jaře 1811 tak jako pro všechny, znamenal i pro kupce Patrčku těžkou ránu. Dluhy se musely splácet podle stupnice stanovené císařským patentem, tím vzrůstaly až na pateronásobek. Navíc požár rodinného domu a následná otcova smrt byly hlavní příčinou toho, že Michal už mohl zůstat jen pilným samoukem. Můžeme si domyslet, že také spotřeboval část peněz na nákup knih. Nedlouho potom jakýsi neopatrný forman usnul s hořící fajfkou ve voze, plném Patrčkova zboží a všechno dočista shořelo. Tak musel být solnický obchod zavřen nadobro a jeho majitel s matkou a sestrami zůstali bez prostředků. V roce 1812 se Patrčka marně ucházel ve Vídni o redaktorské místo ve Vídeňských novinách. Tady se seznámil s V. Hankou, pod jehož vlivem pak publikoval své první literární pokusy. Živil se hlavně nakupováním plátna a přízí od horských tkalců. Do Solnice se vracíval pozdě v noci, unaven, ale vždy znovu osvěžen svými pravidelnými návštěvami dobřenské fary. Tam při svých cestách nacházel u P. Liboslava Zieglera nejen útulek pro znavené tělo, ale hlavně potravu pro svou stále hladovou a dychtivou duši. Tady se setkával s vlastenci a hlavně se dozvídal novinky z Prahy. Tehdy přijal své druhé, vlastenecké jméno. Na podzim r. 1814 tu zažil i společnost Dobrovského. Téhož roku se M. S. Patrčka vrátil do Vídně na Hankou uvolněné neplacené místo redaktora opět ve Vídeňských novinách, ale nedostatek peněz i neshody s vydavatelem Hromádkem zapříčinily poměrně brzký Patrčkův odchod. Ani v Praze u Krameriových novin neuspěl a v roce 1815 se opět vrátil do Solnice.

   V řadě svých prvotin se inspiroval současným životem, kromě veršíků a písňových textů se věnoval i sběru lidových písní na Jaroměřsku jako příspěvek k Hankově práci. Téhož roku však solničtí radní „zakročili“ – Píseň ponocného (Prvotiny 1813) byla totiž nesmlouvavou kritikou jich samých a celé místní honorace. A tak se postarali, aby milý Silorad, jim tak nemilý, narukoval (1815) do služeb císaře pána. Nakrátko byl při jednom z posledních protinapoleonských tažení. Zdálo se, že v kasárnách nevydrží pro hrubé práce a ponižování, proti kterému se ohradit nesměl. Věděl, že celých čtrnáct let tu žít nemůže, ale stal se brzy desátníkem a už v roce 1816 byl učitelem dětí ženatých vojáků ve výchovném ústavu pevnosti Josefov u Jaroměře. Toto postavení mu daleko více umožnilo, aby se věnoval literatuře i dalším zájmům (mnemonika a fyzicko-mechanické pokusy). Přesto v roce 1820 napsal Dobrovskému a prosil o přímluvu u hraběte Šternberka, že by byl užitečný při „vlasteneckém muzeu“. Z vojenské služby byl konečně propuštěn až po osmi letech r. 1823 na vlastní žádost, a to jako invalida, protože byl silně krátkozraký. Potom žil v jaroměřské rodině, odkud pocházela jeho pozdější manželka. Ke svatbě došlo až v roce 1835, narodily se i děti. Řadou drobných aktivit (vystavoval své vynálezy a na výstavách deklamoval své verše a písně, vypomáhal v tiskárně jako korektor, pomáhal tchánovi nejen v dílně, ale i prodejem šmolky) nakrátko vylepšil svou hmotnou situaci. Snad proto se i zřekl důchodu, aby konečně nadobro vystoupil z armády. Jeho život se však i nadále stával sbírkou neúspěchů a marných snah pevně zakotvit. V pořadí patrně již třetí požár jaroměřského domku opět zničil veškerý Patrčkův majetek i vynálezy – přibližně šedesát různých modelů. Psal žádosti o učitelské místo úřadům i vrchnostem, prosby o pomoc všem přátelům i známým, ale bezvýsledně.

   Michal Silorad Patrčka, ve své době tak oblíbený beletrista, jehož písně se zpívaly na všech frontách a básně byly hojně recitovány, byl pro neplacení z tchánova (po požáru prodaného) domku vystěhován a vzápětí těžce onemocněl. V bídě a po dlouhých útrapách zemřel 25. dubna 1838, v necelých devětačtyřiceti letech.