V bitvě u Slavkova padl na francouzské straně generál Valhubert a Brno i obec Tvarožná, kde k tomu došlo, jeho památku už dávno důstojně uctili. V Moravských Budějovicích zemřel po bitvě u Wagramu generál Jean Boudet, muž mnohem proslulejší, a málokdo z místních o něm věděl. Nedávno se nicméně začalo jeho jméno skloňovat ve všech pádech a u místních budit rozporné reakce. "Uctít, nebo neuctít" zní hamletovská otázka, k níž článek lokálního vydání iDNES.cz praví:
"Ve městě je ovšem jméno generála Boudeta vnímáno kontroverzně. Napoleonská vojska totiž region v roce 1805 a pak opět i v roce 1809 okupovala.Nevím, kteří historici se ankety chytli a byli proti, protože v této zemi se ale nejlépe a nejradikálnějši zajímají stanoviska k tomu, o čem dotyční vědí nejméně, vkládám sem kapitolu ze své knihy MÁ KREV PATŘÍ NAPOLEONOVI (MOBA 2009), v níž jsem před lety jednu část generálu Boudetovi věnoval. Pokud pak jsou zájemci anglofonní, mohou si stáhnout v -pdf studii Moniky Fouché Glory Overshadowed: The Military Career of General Jean Boudet 1769-1809:
„Určitě to byla pro město nelehká historická etapa. Generál Boudet je však také významnou historickou osobností, uznávanou hlavně ve Francii. Jeho pomník by mohl být zajímavým cílem i pro francouzské návštěvníky,“ zdůraznil Nechvátal.
Moravskobudějovičtí gymnazisté udělali fiktivní anketu, kde zjišťovali názory obyvatel na možnost přejmenování parku u gymnázia ze stávajícího jména park plk. Miloslava Kršky na park Jeana Boudeta. Krška byl absolventem budějovického gymnázia, příslušníkem Československé lidové armády, pilotem a mezinárodně úspěšným sportovním parašutistou.
Historici se ankety okamžitě chytili. Připomněli, že napoleonská vojska město okupovala a vypálila Vísku a že by se tedy park po generálovi pojmenovávat neměl.
Zdroj: https://jihlava.idnes.cz/general-jean-boudet-napoleon-valka-historie-pomnik-moravske-budejovice-odhaleni-vysocina-gs4-/jihlava-zpravy.aspx?c=A180724_416443_jihlava-zpravy_mv
http://fsu.digital.flvc.org/islandora/object/fsu:182542/datastream/PDF/view
Prolink najdete i v nadpisu
Doufám, že si místní vlastivědci jedno, nebo druhé přečtou, a zamyslí se...
POCHOVÁN V MORAVSKÝCH BUDĚJOVICÍCH
(Jean Boudet aneb sláva ve stínu)
To vy jste moji armádu zachránil!
Zvolna stoupající
slunce věštilo mimořádně parný den, v němž se bude vzduch nad obilnými
lány tetelit vedrem, žlutý kotouč však příliš vidět nebylo. Ranní páry nad
levým břehem Dunaje se ještě nestačily rozplynout a už je nahrazoval šedavě
mlžný opar, důsledek spousty vystříleného černého prachu i požárů, které se
zakusovaly do vznícených dozrávajících klasů. Bitva proti Vídni, mezi levým
břehem Dunaje a wagramskými výšinami, zuřila už druhý den a nikdo nedokázal
říci, na čí stranu se onoho 6. července 1809 vítězství přikloní.
Arcivévoda Karel na rakouské a Napoleon na francouzské straně podnikali od
časného rána střídavě a na různých úsecích útoky, ty však byly pokaždé opačnou
stranou zastaveny. Celkově se ovšem zdálo, že iniciativu si uchovávají vojáci
císaře Františka, za což mohli Sasové, kteří ráno bezdůvodně vyklidili ves
Aderklaa, klíčovou pozici na levém středu celé francouzské sestavy. Rakušané
hned nato vesnici obsadili a vytvořili tak skvělý předpoklad pro generální útok
celým pravým křídlem Karla Rakouského.
Arcivévoda pochopil, že dostal skvělou šanci Napoleona rozdrtit, že mezi
Aderklaa a jižnější vsí Breitenlee je situace zralá na průlom, či
alespoň na další zatlačení francouzských sil k Dunaji a třeba i do Dunaje.
Vyslal vpřed své dvě elitní granátnické divize, značnou část jezdectva a dva
sbory další, což vytvořilo až k veletoku takřka souvislou frontu. Pokud
šlo o Francouze, na něž úder mířil, měly ohrožené levé křídlo hodně děravé,
nejvíce na jihu, v prostoru kolem vesnice Aspern, o kterou se zuřivě
bojovalo už v květnu. Směrem k ní pochodoval 6. sbor podmaršálka
Johanna von Klenau, potomka rodu českých pánů z Janovic a Klenové, a
zastavit jej musela jedna jediná pěší divize. Pokud by to nedokázala, pokud by
se dala porazit či by ustoupila přes východnější Essling na Gross-Enzersdorf,
vnikl by Klenau mezi veletok a Napoleonův nekrytý střed. Stačilo by se pak stočit
doleva, udeřit a bitva by byla nejspíš vítězně dobojována...
Čtyřicetiletý divizní generál
Jean Boudet začínal tušit, jaká přesila se na něj valí, a věděl, co musí
udělat. Jen zvažoval, zda jeho muži vydrží, neboť v květnu, v bojích
o Essling, se v zoufalé situaci zmocnila části jeho jednotek panika a vojáci
utíkali až ke staré gardě; teprve ta je zachytila a dodala jim znovu odvahu.
Teď na tom byl ještě hůř: Z čela a nejspíše i z boků na něj postupovala
téměř čtyřnásobná přesila, přičemž on měl vlevo Dunaj a vpravo v délce
pěti kilometrů žádného souseda!
„K páté hodině se nalevo od Gross Aspern
objevila čela několika nepřátelských kolon; v šest nepřítel zaútočil na
naše přední hlídky. Krátce nato jsem spatřil několik silných pochodujících
kolon, které zaujímaly svá místa v linii,“ konstatoval Boudet
v pozdějším hlášení, podaném maršálu Massénovi. „Rozmístil jsem svoje jednotky následujícím způsobem: 93. regiment
střežil předpolí před vsí Gross Aspern, 3. regiment byl bočně vpravo od vsi,
56. regiment vpředu podporoval moje dělostřelectvo, jež bylo umístěno po
způsobu umožňujícím provést bez jakýchkoliv potíží ústup.“
Onen zmíněný 93. řadový se
opevnil na aspernském hřbitově, smutně proslulém z minulé bitvy.
Klenauův sbor měl kolem 14 000
mužů a 64 děl, Boudetova divize čítala 3725 mužů a pouze dvě baterie
v celkové síle deseti hlavní. Po hodině boje zůstala z důstojníků
sotva polovina, a pokud jde o děla, řada obsluh padla nebo utrpěla zranění.
Klesla i část koňských zápřahů. Pěchotě chybělo podpůrné jezdectvo, neboť to
maršál Masséna Boudetovi časně ráno odebral.
Další pasáž Boudetova hlášení
jasně říká, že generál přesně celou situaci zhodnotil a věděl, oč se hraje:
„Domníval jsem se, že je nanejvýš nutné bránit co nejdéle
v úspěchu sboru, který na mne útočil, (...) aby se nakonec tento sbor
nevrhl armádě Jeho Veličenstva do týlu. Nepřítel manévroval s notnou
ostražitostí směrem doleva a po určitý čas se spokojil jen s palbou deseti
baterií, vedenou neustále proti mému dělostřelectvu.“
S ohledem na nedostatek
štábních důstojníků, z nichž byla většina v boji raněna, nebo přišla
o koně, a veden obavami o osud vlastních baterií vyjel Jean Boudet v husté
palbě osobně před Aspern, aby obhlédl situaci.
„Avšak než jsem se od dělostřelectva vzdálil,“ zdůraznil
v hlášení, „opakoval jsem veliteli
jasný rozkaz, aby nechal zajet zpět na svou levou stranu dva kusy lehkých děl,
které se vysunuly příliš vpravo a nebyly nikým podporovány. Velitel
dělostřelectva vyrazil osobně k oněm dvěma dělům, aby je nechal zavézt
nazpět, ona však provedla další a nepřikázaný pohyb vpravo, který zbytek
dělostřelectva následoval. Vrátil jsem se napravo a osobně změnil směr mých
posledních kusů.“
Než ale mohl velitel divize
zjednat nápravu, vrhlo se na děla lehké jezdectvo generálmajora Ludwiga von
Wallmoden, husaři Kienmayer Nr. 8 a
Liechtenstein Nr. 7. Eskadrona
Liechtensteinových husarů se pod velením nadporučíka Rattky de Salamonsa děl
zmocnila a Boudet mohl už jen konstatovat fakt, který jej nesmírně trápil i
proto, že Napoleon posuzoval ztrátu děl velmi přísně.
„Silné jezdecké těleso vyrazilo ve stejné chvíli ze vsi, ve které Vaše
Excelence včera nocovala, a vrhlo se
na artilerii, připravenou už zčásti o koně a navíc vzdálenou na krátký dostřel
od podpůrné pěchoty.
Jelikož jim nepřátelské jezdectvo nebránilo,
odvlekli Rakušané všechna děla bez nejmenších problémů. Pěchota se sice
pokusila dobýt baterie zpět, avšak generál ji stáhl, neboť před vesnicí hrozilo
celé divizi zničení:
„Šel jsem s 56. plukem dobýt děla, která padla nepříteli do
rukou, a byl bych se jich zmocnil, třebaže jsem neměl jediného muže na koni,
jenže na mne útočilo a doráželo podvakrát početné jezdectvo, které mi
v protiútoku bránilo, což se mu povedlo dokonale a já jen pokryl pláň
vlastními mrtvými.
Za ztrátou mého dělostřelectva může neopatrnost důstojníků, které
strhla příliš velká odvaha. Snažili se nepříteli způsobit co největší škodu a
pálit na něj šikmo, proto se pustili bez mých rozkazů napravo.“
I tak chtěl Boudet držet pozici,
co ale bylo platné, že se pěšáci, opevnění na hřbitově i ve vsi, zuřivě
bránili? Divize podmaršálka Kottulinskyho je vytlačovala na Aspern a divize
podmaršálka Hohenfelda jim odřezávala cestu na severovýchod,
k Napoleonovi. Třiadevadesátý byl vyhnán ze hřbitova, za boje ustupoval po
cestě na Essling i 3. lehký a využíval přitom zbytků polních opevnění,
které tu nedávno vybudovali Rakušané.
Boudet si byl vědom, že stahovat
se k císaři je sebevražedný pokus, neboť Wallmodenovi husaři čekali jen na
to, kdy se francouzská pěchota objeví na nekrytých polích. Když se nedočkali,
stejně vyrazili do útoku.
Celá Boudetova divize se nyní,
kolem desáté dopolední, za ústupu stáčela k jedinému místu, kde mohla
odolat, a činila tak přesně podle rozkazu, který dal Boudetovi včera pro případ
ústupu Masséna. Stahovala se k Dunaji, k osadě Mühlau. Její ztráty teď
byly překvapivě malé, neboť bránící se muži využívali opuštěné a zčásti
rozvalené rakouské šance i reduty, navíc včas unikali pod ochranu dělových
baterií, jež začaly na rozkaz divizního generála Reyniera pálit přes malé
dunajské rameno z ostrova Lobau.
To, že Boudet prostor mezi řekou
a Napoleonovým středem nevyklidili, bylo svrchovaně správné rozhodnutí. Kdyby
totiž nevydržel a neudržel Mühlau, kdyby ustoupil k Napoleonovu jádru u
Raasdorfu, odkryl by tím Klenauovi cestu podél Dunaje, a to jak k mostům,
po nichž Francouzi přišli a které představovaly i jedinou možnost ústupu, tak
k obchvatu z jihu! Šlo zatím nejkritičtější chvíle celé dvoudenní
bitvy, které navíc nastaly v okamžiku, kdy se toho císař Francouzů nadál
ze všeho nejméně. Na jeho pravém křídle totiž zahájil Davoutův sbor nový postup
na Markgrafneusiedl, který se vyvíjel velice úspěšně a dával reálnou naději na
zvrat celé situace ve francouzský prospěch.
„Právě v těch chvílích přijel jeden Massénův pobočník,“ líčil
dramatickou chvíli v hlavním stanu generál Pelet, „který podal hlášení o Klenauovu úspěchu. ,Děla, jež duní za námi,‘
pravil ten důstojník, ,patří Rakušanům.‘ Císař na to neodpověděl. ,Boudetova
divize je zatlačena na ostrov Lobau.‘ Odpovědí bylo stejné ticho.“
Ve
druhém dni bitvy u Wagramu nastala jedna z nejkritičtějších situací. Nebýt
Boudetových velitelských schopností, statečnosti i oddanosti, mohlo se vše
vyvíjet mnohem hůře. Právem mu Napoleon po bitvě řekne:
„Generále, vy jste moji armádu zachránil.“
Epolety získané
v Karibském moři
Na svět přišel tento muž v rodině parfuméra Jeana
Boudeta a jeho choti Anne, rozené Borie, dne 17. února 1769 v Bordeaux. Ve
škole to byl dobrý žák a rodiče mu mohli dopřát vzdělání víc než průměrné.
V šestnácti (přesně to bylo 20. dubna 1785) dal hoch ale před
universitou či počestným civilním životem přednost vojsku a otcovo jmění mu
hned pomohlo k získání hodnosti lieutenant
en second, druhého poručíka v Légion
de Maillebois, jednotce, jejíž příslušníci pocházeli většinou
z Nizozemí. Odtud přešel ke dragounskému pluku Penthièvre, u nichž setrval do 10. dubna 1788, kdy mu základní
tříletý úvazek vypršel. Když po roce
a čtvrt vypukly v Paříži zmatky, které vyvolal vzpoury, jež se změnila
v revoluci, věnoval se Jean práci v rodinné firmě a až do roku 1792
se do ničeho nemíchal. Pak ale Národní shromáždění vydalo výzvu o vlasti
v nebezpečí a bývalý královský dragoun se nechal zapsat
k 7. batalionu dobrovolníků kraje Gironde, kde byl vzhledem
k předchozím vojenským zkušenostem ustaven 5. srpna poručíkem. Pár měsíců
poté jej druzi ve zbrani, jak bylo novým revolučním zvykem, zvolili kapitánem
kompanie pěších myslivců v uskupení, nad nímž měl velení Bon Adrien Jannot
Moncey, jeden z budoucích Napoleonových maršálů.
V červnu roku 1793 už byl Jean
Boudet na pyrenejské frontě v prostoru Saint-Jean Pied-de-Port a útok,
podniknutý Monceyem v mlze na Chateau-Pigeon, podpořil nejen účinně, ale i
odvážně a vynalézavě. V čele sto dvaceti mužů napadl šestidělovou
španělskou baterii, která bránila Monceyovu postupu, a čtyři hlavně z toho
ukořistil. Dobýt dělo představovalo obzvláště statečný, vyzdvihovaný vojenský
skutek, nebylo tedy divu, že k sobě připoutal pozornost nadřízených,
v důsledku čehož dostal 13. prosince 1793 vlastní batalion a rozkaz
odpochodovat jako posila k obléhanému Toulonu. Než ale dorazil, bylo po
všem, neboť dobývání povstaleckého města-přístavu zdárně skončilo zásluhou
mladého a neznámého dělostřeleckého důstojníka Napoleone Buonaparta již 19.
prosince.
Zatímco jiné jednotky pochodovaly
od pokořeného Toulonu na Azurové pobřeží k tzv. Italské armádě, Boudetův
batalion dostal rozkaz k plavbě přes oceán, až na francouzské Antily,
ostrovy a ostrůvky v jižním v Karibiku. Toto panství začala v prvních
měsících roku 1794 ohrožovat vojenská a námořní expedice admirála Johna
Jervise, jehož invazní flota doplula k Barbadosu a do konce dubna většinu
francouzských kolonií obsadila. Národní Konvent reagoval popuzeně, dal rozkazy
kapitánu Corentinu Urbainovi de Leissègues, aby připravil v přístavu
Rochefort potřebné síly. Spolu s ním vyplul v čele batalionu
sansculottských revolučních dobrovolníků v síle nanejvýš 1300 mužů i
Boudet, zařazený do brigády Jeana-Baptista Cartiera v divizi Claude
Auberta. Krom nich tu byli i nezbytní reprezentanti lidu, vlastně političtí
komisaři s takřka neomezenými pravomocemi, a jeden z nich, občan
Hugues, Boudeta i ostatní důstojníky upozornil na strategický význam přístavu
Point-à-Pitre na Guadeloupu.
 |
| Div. gen. Jean Boudet |
Přístav a opevnění na východ od
něho byly nyní ve francouzských rukou, avšak Jervisovy lodě zablokovaly záliv,
zahájily bombardování města a britské jednotky se chystaly z Berville
k útoku od západu, přes ostrovní hrdlo zvané Petite Terre, Malá země. Ta dělí Guadeloupe na dvě části, jižnější Basse-Terre a severovýchodnější Grande-Terre. Francouzi se tomu snažili
předejít. Chef de bataillon Bures
dostal za úkol vést čelní útok po Malé zemi přes průliv Salée, Boudet měl na
patnácti kanoích a jedenácti člunech přeplout kolem severních břehů, aby odtud
zaútočil do týlu. Úkolem odřadu generála Pelardyho se stalo obeplutí
z jihu směrem ke Goyave.
Boudetovi, zraněnému nedlouho
předtím na rameni, tudíž ne zcela uzdravenému, a Buresovi se podařilo spojit; načež
společně podnikli útok na Berville od severozápadní strany, který Brity
naprosto zaskočil. Pelardyho zásah už nebyl potřeba a od té chvíle měli
Francouzi ve svých rukou celou Grande
Terre, Velkou zemi, tedy severnější půli ostrova. K dobytí Basse-Terre, Dolní země, bylo
rozhodující ovládnutí pevnosti Fort Saint-Charles, kterou Jervis chránil i
tuctem svých válečných lodí. Útočné operace začaly 12. prosince 1794 a odvahu, v níž
opět exceloval Boudet, nedokázala dělostřelba zlomit. Jervisovi nezbylo než
evakuovat, co mohl, a odplout.
Následující boje, při nichž Francouzi
postupně obsadili ostrovy Saint-Vincent, Grenada, Anguilla a Sainte-Lucie,
vynesly Jeanu Boudetovi ve věku šestadvaceti let a ke dni 30. září 1796
hodnost divizního generála. Další úkoly souvisely s pacifikací
obyvatelstva, v němž 90 % tvořili otroci, kterým Paříž navzdory
heslům o rovnosti, volnosti i bratrství okovy nesňala z toho prostého
důvodu, že by ztratila podporu mnoha vlivných koloniálních vlastníků, kteří by
přišli o levnou pracovní sílu...
Jistěže Jean Boudet zažil
v Karibiku i krásné chvíle, neboť se v Point-à-Pitre už 28. prosince
1794 oženil s Josephou Elisabeth Augustine Darboussierovou, pohlednou
osmnáctiletou dcerou zámožných kolonistů původem z Toulouse, a byl to
sňatek z lásky.
Roku 1798 se generál konečně
vrátil do Francie a zakoupil usedlost v údolí Dordogne, kde chtěl klidně
hospodařit, avšak do služby byl povolán hned následujícího roku, neboť tehdy
propukla válka s tzv. druhou protifrancouzskou koalicí. Odejel do
Nizozemí, dostal velení v armádě generála Bruneho (rovněž budoucího
Napoleonova maršála) a znovu bojoval proti Britům, kteří se v srpnu
vylodili v přístavu Texel. V rozhodující bitvě u města Castricum
(severozápadně od Amsterdamu) svěřil Brune Boudetovi předvoj a nebyl zklamán.
K oné bitvě došlo
6. října v pět ráno, zahájili ji Britové a Jean Boudet se jim bránil
po celý den. Za soumraku dospěl k závěru, že nepřátelský útok zeslábl, a
rozhodl se uchopit iniciativu. Šlo o vskutku riskantní velitelské rozhodnutí,
k němuž bylo třeba hodně odvahy, avšak nápor na výšiny Castrica slavil takový
úspěch, že pouhých deset hodin poté vévoda z Yorku bitvu vzdal. O dvanácti
dní později podepsal v Alkmaaru dohodu, v níž se zavazoval, že
britsko-ruské síly opustí Batavskou republiku, tedy někdejší Spojené
provincie...
„Je to jeden z generálů, kteří svým talentem a osobní statečností
přispěli k našemu úspěchu,“ psal Brune 19. října Direktoriu, leč
pařížská vláda i ministerstvo války přešly hlášení mlčením a bez odměny.
Snad se tak stalo z toho
důvodu, že Direktorium začalo mít jiné starosti, které mu působil divizní
generál Napoleon Bonaparte. Ten totiž opustil v Egyptě svěřenou řídnoucí
armádu, připlul bez rozkazu zpět, dojel do Paříže a bouřil ji proti občanům
direktorům, které pak v pokojném převratu 18. brumairu (9. listopadu)
svrhl.
Prvnímu konzulovi generálu
Bonapartovi, jak zněla jeho funkce nové hlavy státu, ovšem Boudetův talent
neunikl, povolal jej k sobě a poté převelel do Dijonu, kde se
v tajnosti formovala tzv. Záložní armáda. Měla táhnout k Janovu a
vyprostit generála Massénu, obleženého tu Rakušany, Bonaparte však záměr změnil
na vpád do Pádské nížiny, který s sebou nesl
útok na většinu rakouských operačních a komunikačních linií. Jednatřicetiletému
generálu Boudetovi svěřil jednu divizi (v rámci I. sboru generála Duhesma)
o síle necelých osmi tisíc mužů, které ovšem ještě 8. května chyběly
pláště pro pochod do hor a další náležitosti.
Dne 16. května dostal Boudet
prostřednictvím generála Berthiera Bonapartův rozkaz vyrazit horskými cestami
vzhůru k alpským velikánům a přejít sněhem zavátý průsmyk Velkého svatého
Bernarda. Stoupal vzhůru hned za Lannesovým předvojem jako první z celé
armádní zálohy
Vítěz od Marenga
Byl to obtížný výstup a trval včetně zastávky u kláštera
v onom slavném průsmyku dva dny, v průběhu toho druhého ale divize i
s generály Boudetem a Berthierem začala doslova po sněhu sjíždět dolů
směrem do italského údolí Aosty a 19. května už stanula v údolí řeky Dora
na dohled od Rakušany obsazené pevnosti Bard. Tu sice začala obléhat, avšak
pozice byla natolik pevná, nedobytná a strategicky položená, že celou
Bonapartovu armádu zastavila. Musela se najít jiná cesta, spíše kozí stezka, po
které většina jednotek hájenou překážku obešla. Bitvy na řece Chiusella, která
dole následovala, se Boudet neúčastnil, byla spíše záležitostí Lannesova
předvoje, a další dny přinesly jen šarvátky s nevelkými silami ustupujícího,
nenadálým vpádem z Alp zaskočeného protivníka. V té době se Boudetova
divize rozdělila, část dostal Lannes, záměrně nepřítele matoucí postupem
k Turínu, a část Murat, spěchající na opačnou stranu, k Milánu.
V dalším pronásledování od Milána vedl Boudet svoje jednotky osobně při
přechodu řeky Adda u Lodi přes stejný most, na němž došlo roku 1796
k jedné z legendárních Bonapartových bitev, a poté útočil pod
Muratovým velením na Piacenzu, do níž vstoupil 6. června. O několik dní
později dohnal Bonapartovu Záložní armádu generál Desaix, slavná postava
revolučních válek a muž, který si podmanil celý Horní Egypt. Připlul od severní
Afriky, a když v Paříži zjistil, jak se věci mají, vyrazil přes Alpy, aby
nezmeškal válku, u níž chtěl být. Bonaparte jej srdečně objal a podřídil mu dvě
divize, Monnierovu a Boudetovu.
První
konzul nyní směřoval na západ, k Alessandrii, kde se shromažďovala armáda
jeho rakouského protivníka Melase. Lannes a Victor na jeho předvoje narazili
mezi Casteggiem a Montebellem, kde svedli více méně nerozhodnou bitvu, po které
Rakušané ustoupili k hlavním silám.
První
konzul si ovšem myslel, že Melasovi přijdou z jihozápadu posily, proto
13. června vyčlenil Desaixe s Boudetovou divizí a vyslal jej
předpokládaným směrem na Rivaltu. Podobně vysunul menší odřady na
opačnou stranu k severu, to jest na opačný břeh Pádu, neboť tudy mu mohl
Melas uniknout. Sám s takto oslabeným jádrem pokračoval vpřed na západ,
z Tortony přes řeku Scrivia až k toku Bormidy, za níž už leží
Alessandrie, přičemž věřil, že si stále uchovává iniciativu. Melas ovšem udělal
to, co hlava Francie nepředpokládala, a časně ráno 14. června mu od
Alessandrie vyrazil vstříc.
Vývoj situace vyústil v bitvu
jejíž průběh vyhlížel pro francouzskou stranu víc než zle. Čelní Victorův sbor
Rakušané dost zaskočili a zvolna, za ostrých bojů se probojovali přes koryto
potoka Fontanone. Bonaparte vyslal z posil, co mohl, dokonce i Konzulskou
gardu, jeho vojáci však přesile neodolali, mnozí začínali prchat a celá fronta
se posunovala na východ, ke vsi San Giuliano. První konzul měl za zády už jen
dešti vzedmutou Scrivii a vše vypadalo, že jej Waterloo potká o patnáct let
dříve. Mohl spoléhat na jedno jediné, na to, že se od
jihu vrátí s Boudetovou divizí včera vyslaný Desaix, síly vyrovná a
nepřítele odrazí, či alespoň dokáže krýt ústup k Tortoně.
„Myslel jsem si, že na nepřítele zaútočím, a on mě předešel. Přijďte,
pro smilování Boží, jestli to ještě dokážete!“ tak zněl stručný vzkaz, s
nímž vyjeli za Desaixem v dopoledních hodinách Bonapartovi pobočníci.
Louis Desaix byl to ráno u Rivalty a netušil, co Bonapartovi hrozí.
Zaslechl ovšem od severu kanonádu a svého pobočníka Savaryho vyslal tím směrem.
Trvalo dvě hodiny, než dostal hlášení, ze kterého pochopil, že se někde u vsi
Marengo bojuje, váhal však, zda porušit včerejší rozkaz. Pak dostal onu
zoufalou depeši, po níž okamžitě zavelel čelem vzad a zrychleným pochodem
chvátal za hlasem děl. Boudetova divize, čítající 4856 pěšáků, 120 husarů, 123
těžkých jezdců a 110 dělostřelců s osmi děly, před sebou měla dobrých
deset kilometrů a hodinky ukazovaly nejspíše jednu po poledni.
„Jeho jednotky kráčely zvesela, jako by šly na bál,“ napsal štábní
důstojník a malíř Louis-François Lejeune o mužích, kteří spěchali Záložní
armádě na pomoc.
Přiblížili se na dosah bojiště
k páté odpolední, v čase, kdy už Bonaparte neměl naději, že vyvázne.
„Generál Desaix dorazil a s ním
Boudetova divize. Když dojel, řekl mu generál Bonaparte: ,Vidíte, generále
Desaixi, co je to tu za melu!‘ Na to Desaix opáčil s velkým klidem a
odvahou: ,Nu což, generále, dorazili jsme, jsme svěží, a když to bude třeba,
dáme se zabít!‘...,“ tvrdily memoáry generála Lauristona.
První konzul Desaixovi nařídil,
aby převzal roli zadního voje a kryl celý ústup, avšak generál, kterému
v Egyptě říkali Sultan juste,
Spravedlivý sultán, se však podle Victorových
pamětí ohradil:
„Ano, tahle bitva je prohraná, máme ale teprve pět hodin. Zbývá nám čas
vyhrát jinou!“
Nemuselo to být přesně tak,
memoáry mají sklon věci přikrašlovat, zdobit a vytvářet legendy. Jisté je, že
Boudetova divize šla do prvního sledu po jižním kraji silnice, rozvinula se tu
a čekala na povel k protiútoku. Po severní straně zaujalo palebná postavení
pár děl a jezdectvo generála Kellermanna mladšího.
Rakušané se blížili, vše
nasvědčovalo, že Melasovi muži už mají vítězství jisté a sám velící generál už odejel
nazpět do Alessandrie, aby o tom napsal hlášení. Vojáci v převážně bílé ústroji
postupovali demoralizovanému nepříteli v patách, začínalo převládat opojení
z triumfu a sevřené šiky se rozvlnily. Ve chvíli euforie však měla přijít
nečekaná katastrofa...
Boudet neměli na přípravu téměř
žádný čas, nepřítel se objevil příliš rychle a on jej musel v první fázi,
kdy vrchní velení teprve rozhodovalo co počít, zadržet.
„Zatímco jsem čelně nepřítele zaměstnával, konala se u Prvního konzula
porada, na níž byli vrchní velitel, velící generál Desaix a ostatní generálové,
shromáždění navzdory rostoucí palbě nepřátelského dělostřelectva,“ napsal
pak do svého operačního hlášení, které pokračovalo takto:
„Byl jsem vepředu se svojí první brigádou, daleko před prvním sledem.
Po celé délce 9. lehké se už
bojovalo, když mi generál Desaix poslal rozkaz, abych svoje jednotky stupňovitě
stáhl. (...) Musím zde poznamenat, že
tento ústupový manévr nám byl ku prospěchu, neboť protivník, který jej
zpozoroval, vyrazil vpřed s větší odvahou a jeho překvapení nad naším
útokem nám přineslo výhodu.
Velící generál Desaix dojel k mojí první brigádě, jež tvořila levé
armádní křídlo, a řekl mi, ať se vydám k brigádě druhé, která tvořila
střed, ať se pokusím prorazit střed nepřátelský; měl jsme jej rychle rozrazit, odtrhnout
a narušit tak nepřátelský plán.“
Jenže hned první rakouská salva srazila
generála Desaixe z koně.
„Posledními slovy nařídil, aby jeho smrt zatajili, to v obavách,
aby nezpůsobila nějaký poplach a neuškodila vítězství,“ tvrdil po bitvě
Boudet, na něhož teď přešlo velení s veškerou zodpovědností.
V době, kdy Boudetova divize
vyrazila do protiútoku, došlo na opačné straně silnice k souhře
neuvěřitelných náhod. Rakouské čelo na středu narušila palba několika děl
generála Marmonta a z boku vyjelo nevelké jezdectvo generála Kellermanna.
Jeho úder byl tak prudký, nenadálý a skvěle načasovaný, že vnesl do čelní
rakouské kolony zmatek. Část rakouských nejvyšších velitelů vpředu padla do
zajetí a ke všemu rakouská kavalerie v prvním sledu nalevo, která mohlo
hrstku jezdců Kellermannových lehce smést, obrátila koně a ujela z bitvy.
Na Boudetově křídle vše tak snadno nešlo a generál po boji konstatoval:
„Nepřátelský odpor byl v určitých postaveních strašlivý. Marně
jsme podnikali pokusy vyhnat je s pomocí palby z pušek. Bodákové
útoky byly tím jediným co je mohlo vytlačit…“
Generálové Boudet a Gardanne
získávali převahu jen zvolna a do večerních hodin jim dalo mnoho práce, aby
protivníkovy jednotky zatlačily zpět za potok Fontanone. Bitva u Marenga se
v konečném důsledku změnila z těžké porážky v klíčové vítězství, jež
rozhodlo celou kampaň. Lauriston po bitvě právem tvrdil, že to byl především
Boudet, kdo armádu zachránil, a podobný názor zazněl i z dalších
povolaných úst. Jean Boudet na osudovém zvratu měl vskutku velkou zásluhu, možná
větší než sám Kellermann...
Krátce po bitvě byla
v Alessandrii podepsána dohoda, podle níž Rakušané celou Lombardii
vyklidili a stáhli se na východ až za řeku Mincio. Během jednání, která tomu
předcházela, ukázal generál Dupont jednomu rakouskému zplnomocněnci na Boudeta,
v závěru bitvy raněného, a řekl:
„To on vám zasadil poslední úder!“
Marengem skončilo Bonapartovo
druhé italské tažení a První konzul se mohl vrátit do Paříže silnější i
mocnější než kdykoliv předtím...
Sedm let v pozadí
Pokud čekal Jean Boudet po bitvě odměny, pocty či prestižní
velení, byl velmi zklamán. První konzul scénář celé bitvy z politických
důvodů přepisoval ve svůj prospěch a mnozí z těch (Kellermann je také dobrým
příkladem), kterým měl být Bonaparte vděčen, se ničeho nedočkali, či dokonce za
jiné interpretace událostí upadli do nemilosti; byla-li komu přiznána role
„spasitele“ (a „mučedníka“), byl do ní situován padlý Desaix...
Teprve po více než roce si hlava
Francie na generála od Marenga vzpomněla, nejspíše ve vztahu k jeho
zkušenostem v Karibském moři. Na ostrově Santo Domingo (Haiti) totiž došlo
ke vzpouře barevných obyvatel proti francouzské koloniální nadvládě, do jejíhož
čela se postavil vzdělaný Afričan Toussaint-Louverture. Francii prokázal cenné
služby v boji proti Španělům, za což jej Direktorium roku 1796 učinilo
divizním generálem, a on v této hodnosti, na čele místní armády, bojoval
úspěšně proti Britům. Jeho popularita stoupla tak, že dokázal v boji o moc
odstavit všechny své soupeře, a v květnu 1801 vyhlásil autonomii ostrova,
přičemž sám sobě přiřkl novou ústavou doživotní guvernérské plné moci.
Bonaparte byl od první chvíle,
kdy dostal o Toussaint-Louverturově převratu (nazývat jej národně
osvobozeneckým bojem by bylo přitažené za vlasy) zprávu, odhodlán pokořit odbojnou
kolonii silou a vyslal přes oceán expedici 32 000 vojáků; Boudet v ní
byl jedním z několika divizních velitelů.
Dne 3. února 1802 se vylodil
v čele 4000 mužů u Port-Républicain (což byl dobový název Port-au-Prince)
na západní straně Santo Dominga a nedlouho poté začaly tvrdé boj o okolní pevnůstky,
leč s podporou baterií z válečných lodí admirála Latouche-Trévilla
pokračoval úspěšný postup a 6. února padlo přístavní město do francouzských
rukou. Boudet si tu počínal způsobem, který mu sloužil ke cti, což uznal i
Toussaint-Louverture, který v jednom dopise svému synovci uvedl:
„Poznávám v něm (...) čestnost a přímost dobrého velícího
francouzského důstojníka.“
V půli
září 1802 se Boudet vracel ze Santo Dominga do Evropy a na cestu jej provázel velmi
pochvalný list generála Leclerca, Bonapartova švagra a vrchního velitele celé
expedice. Ono odplutí znamenalo i Jeanovo štěstí, neboť francouzské expediční
síly nedlouho poté postihla epidemie žluté zimnice, jíž podlehl i Leclerc...
 |
| Znak generála Boudeta jako hraběte císařství |
Obránce Esslingu
Koncem zimy roku 1809 už bylo vcelku jasné, že se schyluje
k válce s rakouským císařstvím a Napoleon přeskupoval svoje síly na
nárazníkovém území Rýnské konfederace, tedy jím ovládaného Německa. Dne
21. února vytvořil tzv. 4. observační sbor Rýnské armády pod velením
maršála André Massény, vévody z Rivoli, a jednu ze čtyř divizí (v celkové
síle 7171 mužů) svěřil Jeanu Boudetovi. Na počátku dubna tábořila tato
divize v prostoru bavorského Ulmu a nedlouho po zahájení válečných operací
přešla pod jiné těleso, nejprve pod uskupení generála Oudinota a poté pod
maršála Davouta. Velkých bitev na bavorském území se účastnila jen okrajově,
s Napoleonovými hlavními silami došla až do Vídně a byla opět přičleněna
pod Massénu, s jehož sborem překročila 20. května Dunaj.
Massénovy síly, celkem tři pěší
divize a přidělené jezdectvo, měly tvořit první sled smělé útočné operace,
jejímž cílem byl útok na čekající rakouskou armádu arcivévody Karla. Jednotky,
které veletok překonaly, se v první fázi jen rozvinuly do výchozího postavení
na předmostí, Molitorova divize a Legrandova divize nalevo, směrem ke vsi
Aspern, a Boudetova napravo, do vesnice Essling.
To, co následovalo, se rychle
měnilo v drama. Než stačily přejít další jednotky, Rakušané zahájili
v celé šíři fronty na obě vsi generální útok a vytrvali v něm po celý
den. Dunajská hladina navíc v důsledku jarních vod stoupala, mosty z
pravého břehu na nástupní ostrov Lobau se trhaly a Francouzů na levém břehu u
Aspern i Esslingu přibývalo jen málo.
Ves Essling se, stejně jako
Aspern, musela změnit v pevnost i hráz a neměla k tomu dobré
předpoklady. Byla protáhlá od východu k západu, s návsí, rybníkem a
jedinou ulicí, zprava se navíc prostíraly zahrady s dosti otevřeným
terénem. Jen na severu měla pevný obranný bod, zdí obehnanou zahradu Grosse Garten a v ní mohutnou
kamennou sýpku.
„Je to trojpatrová stavba postavená z cihel, délku má 36 metrů a šíři 10 metrů. Až
k prvnímu patru mají zdi tloušťku 1,35 metru a dokáží
odolat dělům. Nahoře činí tloušťka už jen metr. Vrata i okenice jsou solidní, obitá
dvěma vrstvami prken. Okna mají rozměry 1,16 metru na výšku a 1 metr na šířku. Ta
v přízemku jsou 1,65 metru nad zemí. Ve
střeše se nacházejí vikýře a štíty jsou proraženy kulatými, zamřížovanými
otvory. Celá stavba čítá 48 oken či průduchů a 400 mužů ji snadno ubrání,“
uváděly memoáry maršála Massény, které,
pokud šlo o zbytek vsi, konstatovaly:
„Spodní část Esslingu nemá význam, dá se
snadno dobýt a těžko ubránit. (...) Lze tu vést boj zcela řádným způsobem a
záložní jednotky rozmístit v okolních lukách. Jedinou nevýhodu
představuje, že tu můžete být snadno z prostoru mezi sadem o Dunajem
obklíčeni.“
Velení
nad celou obranou Esslingu, tedy nad Boudetovou divizí a částí Lasallova
lehkého jezdectva, svěřil Napoleon maršálu Jeanu Lannesovi, vévodovi z Montebella,
jenž přijel už ráno za Napoleonem a čekal na příchod svého sboru; rozbité mosty
však zapříčiní, že z něj dokáže přejít řeku jen
zlomek.
První útok podmaršálka Dedoviche,
vedený spíše jako průzkum bojem, Boudetovi muži odrazili a ani s dalšími
střety neměli problém, neboť Rakušané útočili vlažně, jako kdyby se bez větších
ztrát snažili najít v obraně co nejslabší místo. Generálovi stačilo
nasadit dva ze tří pluků, jimiž disponoval, třetí zůstával v záloze a oné
neděle 20. května nepřišel ani o jediného muže. Tíhu bojů na tomto úseku
neslo spíše francouzské jezdectvo a obránce Esslingu ohrožovala víc kanonáda,
než šturmy pěšáků. V podvečer se situace přiostřila. Rakušané začali
útočit na Essling i z východní strany, leč neprorazili a ves zůstala po celou
noc Francouzům.
V pondělí ráno
21. května sršeli Napoleon i Lannes, většina jehož sboru v noci
dorazila, optimismem a císař Francouzů usoudil, že je čas přejít do útoku.
S mohutnou podporou dělostřelectva a jezdectva zahájil Lannes
z pravého středu útok, jehož úkolem bylo prorazit rakouské pozice a stočit
se doleva, směrem na Aspern. Z této vsi by pak zaútočil Masséna, jehož
úder by představoval druhou čelist kleští, svírajících Karlovu armádu.
Boudetova divize dostala rozkaz setrvat v Esslingu a čelit podle potřeby
té části Rakušanů, které by Lannesův útok odřízl od arcivévody Karla.
Vše vypadalo v teorii dobře,
jenže rakouské sbory kladly odpor nesmírně houževnatě a s podporou
jezdectva i děl přecházely místy i do protiútoků. Lannesův postup vbrzku ustrnul,
maršál ale přeskupil síly a zaútočil znovu s tím, že jej podpoří Davoutův sbor,
který měl co nevidět přijít přes Dunaj. Jenže nepřišel, plovoucí překážky,
posílané rakouskými pontonýry po rozvodněné řece, most v hlavním korytu definitivně
protrhly a císař zakrátko pochopil, že mu nezbývá než ústup po neporušeném
mostě přes malé dunajské rameno na rozlehlý ostrov Lobau. Začal boj o přežití a
záchranu všech, kteří nyní byli na levém břehu.
Jakmile Rakušané pochopili, co
protivníka potkalo, znásobili nápor a pro obránce Aspern i Esslingu nastalo
peklo.
„Granátníci zaútočili směrem
na sýpku, přičemž museli procházet skrze zuřivou palbu Boudetových mužů zpoza
zdí Grosse Garten. Obě strany
se střetly na bodáky. Zahradní zeď jim v tom sice překážela, muži se však
zuřivě bodali skrze proražené otvory a střílny v hradbě. Georgyho
granátnický prapor (rakouský, vyčleněný z pěších pluků LIR 42 a
LIR 46) dorazil až ke kovaným vratům mohutné sýpky, marně se je
pokoušel vyrazit, přičemž granátníci pálili do oken a vikýřů, z nichž jim
střelbou z mušket odpovídali Boudetovi muži...,“ vzpomínal generál
Savary na to, jak vypadala situace u Esslingu mezi desátou dopolední a
polednem.
Oněch útoků se odehrálo do tří
odpoledne celkem osm. Útočníci neumdlévali, jejich počet se zvětšoval a obránci
museli vzdorovat náporu ze tří směrů, od severu, severozápadu i od východu
takřka současně... Lindenauova granátnická divize
nakonec pronikala kolem západního okraje Esslingu a mířila obráncům do zad....
Útok
obrovské přesily z několika směrů byl na Boudetovy muže příliš, vyčerpaná,
prořídla divize začala kolem třetí hodiny odpolední všechny pozice
v Esslingu až na sýpku vyklízet a mnozí vojáci se dali na útěk.
Marně na ně maršál Lannes křičel slova, která zaznamenal plukovník Lejeune:
„Pojďme, do toho, přátelé! Nepřítel na nás nemá a my jsme stejně dobří
jako u Marenga!“
Boudet křičet nemohl, byl
zabarikádovaný s tirailléry v sýpce, kam se uchýlil, když rakouský útok
jeho muže z Grosse Garten
vyhnal. Sýpka-pevnost představovala jediný bod, který ve vsi Francouzi udrželi.
U osady Mühlau, těsně u
dunajského břehu a mostu na ostrov Lobau, zastavila prchající vojáky Boudetovy
divize Napoleonova garda a její část vzápětí vyrazila pod velením generálů
Rappa a Moutona, aby dobyla Essling zpět. Za cenu značných obětí se to povedlo,
Francouzi se probili až k oné kamenné sýpce a její obránce i
s Boudetem vysvobodili z obklíčení. To, že se sýpka ubránila, přitom
představovalo veliké štěstí, které vše usnadnilo; šlo přece o klíčový obranný
bod a Napoleon pak velice vyzdvihl, že jej Jean Boudet uhájil. Ti, co po jeho
boku zbyli, vyklidili ves až navečer, když se evakuace chýlila ke konci.
Aspern a Essling znamenaly pro
Napoleona porážku, Boudetovi však vynesly novou slávu a ocenění, neboť to, že
se pravé křídlo nezhroutilo, bylo i jeho zásluhou!
Kým dokážu Boudeta
nahradit?
Po šestitýdenní přestávce vyrazil Napoleon přes Dunaj do nové
bitvy, která měla předchozí prohru odčinit. Dostala jméno podle lokality Wagram
(přesněji se městys jmenoval Deutsch-Wagram), trvala dva dny a na tom, že se
druhého dně změnila ve francouzské vítězství, měl velký podíl Boudet, který
dokázal udržet pozici na levém křídle, mezi Napoleonovým středem a Dunajem.
„Generál Boudet prokázal velkou odvahu a smělost; ani v jediném okamžiku
nepokládal nic za beznadějné,“ zdůraznil po bitvě ve svém hlášení maršál
Masséna.
Napoleon Boudetovi řekl, že
armádu v kritické chvíli zachránil. Možná to bylo poněkud nadnesené, zcela
jistě ale šlo a odvrácení hrozby zhroucení celého středu sestavy, i když ke
stabilizaci situace nepřispěl jen on sám. Stejně tak mohl císař poděkovat
podmaršálku Klenauovi, jednomu ze svých protivníků. Jeho 6. sbor už totiž
měl Boudeta téměř na lopatkách, postoupil pět kilometrů do nepřátelského boku a
s přijatelným rizikem mohl nechat osamělou divizi stranou. Stačilo se
stočit, udeřit z týlu na střed francouzské sestavy, jenže rakouský podmaršálek
zavelel svým jednotkám zastavit!
Proč?
Mohly za to nedostatek bojovnosti
rakouského velitele, obecná dispozice, nařizující postup všech pravokřídelních
sborů naráz a v jedné linii, nebo byl příčinou nečekaný úspěch a
z něho plynoucí obavy o vlastní bok či týl, po onom pětikilometrovém
průniku nekrytý? Byla to paradoxní a tragická situace. Klenau, který se ráno
opozdil a na něhož zbytek armády s generálním útokem čekal, po pár
hodinách prorazil, načež zůstal stát a čekal na ostatní! Měl na dosah
nesmrtelnou slávu, zvrat v bitvě směrem k naprostému vítězství, které
mohlo znamenat počátek Napoleonova pádu. Čekal, váhal, zvažoval a hvězdný
okamžik, který mu Štěstěna nabídla, minul...
Masséna proslulým bočním přesunem
trhlinu v sestavě uzavřel a silně prořídlá divize Jeana Boudeta zakončila
boje u Wagramu odpoledne opětovným dobytím Aspern. Císař jejího velitele
vyznamenal velkokřížem Čestné legie, pro generála to už ale byla poslední
bitva. Nedlouho po ní jej začala trápit dna s úpornými bolestmi hlavy i
nohy. Lékaři mu radili, ať opustí armádu a léčí se někde ve francouzských
lázních, on však odmítl se slovy:
„Nikdy! Nebudu odpočívat, když moji vojáci bojují.“
Jednal podle toho, postupoval na
Moravu a v čele své divize dorazil až k Moravským Budějovicím. Tam se
v noci ze 13. září jeho stav zhoršil natolik, že generál pobočníkovi řekl:
„Napište paní Boudetové, že můj poslední výdech patřil jí, Francii a
císaři.“
Což byla téměř obdoba věty,
kterou napsal své ženě Lasalle.
Generál, jenž musel svůj poslední
dopis choti nadiktovat, v listu neříkal, že umírá, jen prostými slovy mezi
řádky oznamoval, že až k ní ono psaní dorazí, bude on už mrtev.
Nemýlil se.
Zemřel 14. září v 7:00
ráno v Moravských Budějovicích (byť zdejší farní kronika Protocollum domesticum uvádí 13. září) a
v posledních větách znovu mluvil o své zemi i svém císaři. Pobočníkům u
lůžka nakonec řekl:
„Přátelé, buďte šťastnější než já, padněte na poli cti.“
Sedm desetiletí stará vlastivědná
práce F. Jecha Obrázky z Moravských
Budějovic uváděla, že příčinou smrti se stalo zauzlení střev.
V Moravských Budějovicích
byl Boudet, podle místních kronik s nevídanou nádherou a dle katolického
obřadu, pochován na zdejším hřbitově, na něm se ale přestalo pohřbívat roku 1913 a roku 1921 byl zrušen.
Podle sdělení památkářů z Moravských Budějovic byl tehdy odstraněn náhrobní
kámen a na hrob se zapomnělo. Dnes se na místě hřbitova rozkládá proti kapli svatého
Jana Nepomuckého park; generála údajně připomíná prostý kámen v trávě.
 |
| Kámen v parku v Moravských Budějoicích, jediná Boudetova připomínka... |
Někteří pamětníci a mnozí
historikové včetně těch nejrenomovanějších tvrdili, či alespoň připouštěli
možnost, že Jean Boudet spáchal sebevraždu v důsledku nemilosti, do které
údajně upadl, neboť mu prý Napoleon tvrdě vyčetl ztrátu oněch deseti děl u
Aspern. Toto uvádí i Jean Tulard v Dictionnaire
Napoléon a stejná informace je obsažena také v jinak důkladně informovaném
Sixtově životopisném slovníku napoleonských generálů. Je to nepodložené a mylné
tvrzení, spíše kýmsi zlovolně rozšířená fáma. Napoleon Boudetovi ztrátu oněch
děl nevyčetl jediným slovem a na zprávu o generálově smrti reagoval podle svého
sekretáře Bourrienna výkřikem:
„Kým, k čertu, dokážu Boudeta nahradit!“
Žádné komentáře:
Okomentovat