Už je to dávno, kdy jsem napsal svou první knihu, zasvěcenou skutečným osudům hrdinu románů Alexandra Dumase st., kterého jsem od mládí miloval a stále miluji. Tu knihu sem budu nyní dávat postupně, po jednotlivých částech, či hrdinech, z nichž první je na řadě klíčová postava
královny Markéty Navarské, řečené Margot, ze stejnojmenného románu Velkého vypravěče...
 |
| Markáta Navarská (F. Clouet) |
K R Á L O V N A M A R
G O T
Život plný vášní
Snad žádné období francouzské historie nevzbudilo u
romanopisců tolik pozornosti, jako náboženské války XVI. století a s nimi
spojený soumrak královského rodu Valois. Nebylo divu, že krvavé děje, tragické
osudy, temné věštby astrologů, velké vášně, desítky skandálů, oslnivé osobnosti,
vraždy i renesančně poživačné zvyky přilákaly desítky autorů.
Zájem vyvolal už Prosper Mérimée románem "Kronika vlády
Karla IX.". Tématu se nevyhnul velký Stendhal. Dumasův následovník v
mistrovství románu "kápě a meče" Michel Zévaco této době věnoval
mnohasvazkový cyklus o rytíři Pardaillanovi. Ve výčtu slavných bychom mohli
pokračovat "Mládím krále Jindřicha IV" od Heinricha Manna a
skončit bezkonkurenční freskou Roberta Merla "Štěstěna Francie".
Ani Alexandre Dumas nemohl odolat. Dramatickou historii oněch
let otevřel "Dvěma Dianami" /1846/ z konce vlády Jindřicha II.
Věnoval jí několik dramat včetně hry "Jindřich III. a jeho
dvůr", která mu otevřela cestu k úspěchu /1829/. Následovaly nejméně tři
romány, které z událostí druhé poloviny XVI. století čerpaly. "Královna
Margot" /1846/ představovala bezesporu jeden z vrcholů Dumasova
vypravěčského talentu a mnozí ji po "Třech mušketýrech" či "
Hraběti Monte-Cristovi" řadí na třetí příčku nejúspěšnějších autorových
děl. Popularitou zastínila vše, co bylo předtím i později o letech kolem
Bartolomějské noci napsáno.
MARKÉTA NAVARRSKÁ
Život plný vášní
Ta nevěsta, to byla dcera Jindřicha II, to byla perla
francouzské koruny, to byla Markéta z Valois, které s obhroublou něžností král
Karel IX. neříkal než moje sestra Margot...
Tenkrát měla Markéta sotva dvacet let...a její krása neměla
soupeřky na dvoře, na němž Kateřina Medicejská shromáždila, aby z nich udělala
své vábničky, nejkrásnější ženy, jaké dokázala nalézt. Měla vlasy černé, skvoucí
čelo, rozkošnické oko za závojem dlouhých řas, karmínové a jemně vykrojené rty,
elegantní krk, postavu vyvinutou a štíhlou, a pod záplavou saténu jemnou
nožku...
Těmito a ještě bohatšími slovy uvedl Alexandre Dumas na scénu
hlavní hrdinku, kterou současníci viděli popravdě mnohem rozporněji.
Markétě sice říkali Perla z Valois a básníci i portrétisté
lichotili její kráse. Jeden z bratří jí však nazýval Tlustou Margot a nebyl
jediný, kdo se o ní vyjadřoval nelichotivě. Muži pro ni ztráceli hlavy, doslova
i obrazně. Byla milována i nenáviděna. Její bouřlivý život obsahoval velké a
tragické lásky stejně jako ponižující a trapné milostné avantýry, krvesmilstvo
i sesterskou oddanost, touhu po moci a tragiku poznání, že celý život sloužila
mocenským zájmům jiných. Intriky, úklady, spiknutí, temné vraždy i masová
vraždění se v Markétině životě pojily s oslnivými slavnostmi, leskem
královského dvora a verši při zvucích louten.
Markéta byla sedmá z deseti dětí francouzského krále
Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Většinu ranného dětství strávila v
Amboise nad údolím Loiry. Když roku 1559 Markétin otec zemřel na následky
nešťastného zranění v turnaji s hrabětem Montgomerym, převzala za nezletilé
syny otěže moci královna Kateřina.
Tato Florenťanka dosud stála ve stínu. Dokud její choť žil,
dával veřejně přednost milence, mnohem starší Dianě de Poitiers. Přestože
Kateřina byla muži dobrá jen k plození potomků, velmi jej milovala. Černý
vdovský šat pak nosila po celý dlouhý zbytek osamoceného života, v němž musela o
moc bojovat s protivníky mnohem silnějšími. Prostředky, které užívala, jí
vynesly pověst stejně temnou jako její oděv. Poněkud nezaslouženě zůstal v
povědomí potomků obraz travičky, neštítící se likvidovat vlastní děti. Nic
takového Kateřina Medicejská nespáchala. Její prostředky byly jemnější,
rafinovanější a mnohdy také krutější.
Malá Markéta se stala figurkou na matčině politické
šachovnici. Královna-vdova Kateřina musela zem i trůn chránit vně před
rozpínavým španělským sousedem a uvnitř před náboženskou nesmiřitelností
katolíků i protestantů. Hledala spojence i mír, a tak nabídla Markétinu ruku
synu všemocného španělského krále Filipa II. i budoucímu císaři a králi
Rudolfu II. Ze všech sňatků však sešlo.
Na francouzský trůn formálně nastoupil nejstarší Markétin
bratr František II. Záhy zemřel na zánět středního ucha a koruna Francie
připadla dalšímu Kateřininu synu Karlovi. I on matce přenechával většinu
rozhodnutí.
Karel IX. byl mladý, psychicky nevyrovnaný, osciloval od
poezie ke kovářství, navzdory křehkému zdraví vášnivě rád lovil a sportoval až
k úplnému fyzickému vyčerpání. Dokázal být věrným přítelem i cholerickým
šílencem, propadajícím záchvatům krutosti. Brzy se u něj začaly projevovat
příznaky tuberkulózy.
Karel svou sestru Markétu miloval s bodrou hrubostí. Ji však
oslňoval zejména další bratr, Alexandr, o rok mladší než Karel a o dva roky
starší než Markéta.
Alexandr, kterého v osmnácti letech přejmenovali na Jindřicha
a k tomu přidali titul vévody z Anjou, měl vše, co Karlovi chybělo. Byl pohlednější,
chytřejší, elegantnější, měl jemné mravy, vytříbený vkus, vzdělání, smysl pro
umění a přes zdánlivou zženštilost i odvahu. Markétin obdiv k tomuto bratrovi
prý překročil hranice sesterské lásky. Když později Alexandr-Jindřich sestře
vyčítal nemravný život, vykřikla rozhořčená Markéta:
"Stěžuje si, jak se chovám? Což zapomněl, že byl první,
kdo mě vysadil do sedla?"
V patnácti letech Markétě z Valois učaroval další Jindřich.
Osmnáctiletý Henri de Guise byl vysoký, urostlý, plavovlasý a z nejpřednějšího
rodu. Mladičká princezna se do něj po uši zamilovala. Guise a Markéta si
počínali neopatrně a vše se doneslo k uším Karla IX. i Jindřicha z Anjou.
Matka a královský bratr Markétu notně zbili, na sestru žárlící Karel se dokonce
pokusil Markétina milence zavraždit. Princezna ale stihla Jindřicha de Guise
varovat a mladý vévoda se na štvanici, v níž měl být hlavní zvěří, nedostavil. Markétě nezbylo Guisovi vpodstatě říci
víc, než mu říká Margot románová:
"Ne, ne, můj vévodo! Můžete si nechat dopisy od vaší
Markéty i kazetu, kterou vám dala...Možná teď, když jste si vzal princeznu de
Porcian, mi bratr promine lásku k vám...A já vás miluji, Henri, víc než kdy
jindy,"
Svatba s Guisem nepřicházela v úvahu a Markétin milenec se
raději, aby si královskou rodinu usmířil, oženil rychle s jinou. Tehdy do
života princezny Markéty vstoupil třetí Jindřich, pravý opak dvou předchozích.
Jindřich Navarrský byl synem navarrského krále Antoina de
Bourbon a Jeanny d´ Albret a měl zdědit miniaturní Béarn o rozloze 7x7 mil. Patřil
k nejurozenějším z hugenotů, francouzských protestantů. A měl si Markétu z
Valois vzít. Takto jej ve svatební den vylíčil Dumas:
Vprostřed skupiny přecházel s hlavou lehce nakloněnou a uchem
otevřeným všem radám devatenáctiletý mladík s bystrým zrakem, krátce
sestříhanými vlasy, hustým obočím, nosem zahnutým jak orel, vychytralým
úsměvem, s knírem a rašícím vousem. Ten mladík, který se zatím vyznamenal jen v
boji u Arnay-le-Duc...byl milovaným žákem Colignyho a hrdinou dne. Před třemi
měsíci, když ještě žila jeho matka, jej zvali princem z Béarnu; teď mu říkali
král Navarry a jednou se měl jmenovat Jindřich IV...
Královna-matka Kateřina si od sňatku slibovala smír s
hugenoty, kteří nebyli o nic méně snášenliví než katolíci. Bylo by to
ušlechtilé přání i cíl, Francii už vnitřní náboženská válka rozvracela několik
let, kdyby...
Určený ženich neměl nic, čím by nevěstu upoutal. Byl mladší
než nevěsta , na krátkých nohou vypadal nevzhledně, chodil nemožně rozježený a
navíc příšerně páchl potem, hnojem a česnekem. Byl opakem všeho, co Markétu
obklopovalo. Dcera se však poslušně podřídila rozkazu. Usoudila, že titul
navarrské královny není marný a otevírá přístup k politice, k níž zatím
ambiciózní černovlásku s plavými parukami nikdo nepustil.
Dne 8. července 1572 vjel konečně Jindřich Navarrský v
doprovodu hugenotských velmožů do pařížských bran. Katolická Paříž na ně
pohlížela nevraživě a se strachem. Zbožní katoličtí Pařížané vztekle uplivávali
před hugenotskou šlechtou. Když svatební průvod vešel 18. srpna do katedrály
Notre-Dame a protestantští velmožové zůstali venku, aby nemuseli být přítomni
katolické mši, křičel dav:
"Přinutíme vás tam
vejít!"
Jindřich Navarrský jako protestant nemohl na mši jít,
procházel se po ochozu zvonic a u nevěsty se nechal zastupovat Jindřichem z
Anjou. Když měla Markéta říci "ano", zaváhala! Král Karel IX.,
stojící za sestrou, ji zezadu udeřil, až její hlava klesla. Pak pokynul knězi,
aby to pokládal za souhlas.
Pak propuklo svatební veselí, které ale nezahladilo rostoucí
napětí mezi oběma náboženskými tábory. Hugenoti podezírali katolíky z úkladů,
Paříž dávala najevo nenávist k protestantům a uprostřed toho všeho se snažila
královna-vdova Kateřina plout.
Dne 22. srpna v Paříži najatý střelec zranil admirála de
Coligny, předáka hugenotů. Za nepovedeným atentátem měla prsty královna
Kateřina Medicejská. Protestanté vyhrožovali odplatou. Schylovalo se k bouři. A
královně velela politická nutnost i její bezpečnost temné dílo dokončit.
Události dospěly ke strašlivému rozhodnutí. V noci z 23. na 24. srpna 1572
propuklo v Paříži hromadné vraždění hugenotů.
Markéta Navarrská prý cosi z příprav Bartolomějské noci
vytušila. V Louvru se však do pozdního večera nic nedělo, teprve k ránu ji
vyburcovaly zvony a zkrvavený pan de Lévis, za nímž do komnat vtrhli vražděním
zpití katolíci.
Na chodbách Louvru viděla Markéta rozpáraná těla dvořanů,
rozbité hlavy sluhů, mrtvé z družiny svého muže. Navarrský však smrti unikl,
jeho likvidaci neměla Kateřina Medicejská v plánu.
Karel IX., psychicky zničený činem, do nějž byl vehnán,
prodělával jeden ze svých cholerických záchvatů.
Karel nabil arkebuzu a dupl nohou
ve slepém vzteku:
"Chceš na mši?" zařval a
oslepoval Jindřicha odlesky osudové zbraně.
Jindřich zůstal němý.
Karel IX. vypustil
pod klenby Louvru jednu z nejstrašnějších kleteb, která kdy vyšla z lidských
úst, a třebaže byl bledý, měl náhle jeho obličej barvu plátna:
"Smrt, mši, nebo Bastillu" zvolal navarrskému králi
do tváře, říká Dumas.
Což, jak se tvrdí, je věta historická. Markétin muž si vybral nejmenší
zlo. Zůstal rukojmím dvora. Z Markéty, nedávno ženy krále, byla náhle choť
zajatce.
Královna-matka se pokusila dceru
od jejího muže odtrhnout a sňatek zrušit. Tehdy se Markéta, dosud v matčiných
rukou tvárná jako vosk, vzepřela. Dumas tomu věnoval jednu ze svých mistrných
scén:
"Nicméně, Madame,
"odvětila Markéta, "navzdory vašim obavám, kterými vás obtěžkala
mateřská láska, což mě naplňuje radostí a ctí, mám tu odvahu Vašemu Veličenstvu
prohlásit, že navarrský král je mým manželem..."
Po těchto slovech přiblížila plamen růžové svíce, zvedla závěs
a ukázala prstem, usmívajíce se na matku, hrdý profil, černé vlasy a pootevřená
ústa navarrského krále, který vypadal, že na ještě rozházeném loži spí klidným
a hlubokým spánkem.
"Vidíte, Madame, že vás špatně
informovali."
Přestože Jindřicha Navarrského nemilovala a v loži s ním
strávila pramálo času, postavila se za něj, či za svůj nedávno nabytý a vzápětí
zpochybněný královský titul. Kateřina Medicejská s údivem zjistila, že má
dceru, která zdědila mnoho jejích vlastností.
Markéta mu podala ruku.
"Jdu vyhledat královnu Kateřinu," řekla,
"vraťte se k sobě. Král navarrský je pod mou ochranou, slíbila jsem mu
spojenectví a budu věrná svému slibu."
K překvapení všech zůstávala Markéta v oněch těžkých měsících
Jindřichovi věrná, byť šlo spíše o věrnost politickou. Devatenáctiletému
Navarrskému nebylo dáno, aby své ženě imponoval jako muž a manžel. Na dvoře,
jehož byl zajatcem, v prostředí, kde hlídali každé slovo a krok, pro něj ale
znamenala Markétina podpora velmi mnoho.
Dalšího a nečekaného spojence našel mladý navarrský král v
nejmladším ze synů Kateřiny Medicejské. Nevzhledný a neštovicemi zohyzděný
František, vévoda d´ Alencon prahnul po trůnu a nepromeškal jedinou
příležitost, která by jej k němu přiblížila. Teď cítil šanci. Karel IX.
zvolna umíral a Jindřich z Anjou byl v dalekém Polsku. Vévodovi Františkovi se
zdálo, že má království na dosah. Tehdy se odbojní hugenoti pokusili
Navarrského z pařížského zajetí dostat.
Markéta o plánu útěku věděla a
poprvé svého muže zradila. Proč ? Bránila nástupnické nároky svého
nejmilovanějšího a v cizině zaneprázdněného bratra Jindřicha! A tak útěk jejího
muže nevyšel!
O málo později se znovu vášnivě zamilovala do oblíbence
Karla IX. Boniface de La Mole. Milenci nepřinesla Markéta štěstí. Pan de
La Mole byl popraven za spiknutí proti králi, který jej přežil jen o pouhý
měsíc. Františka d´Alencon, rovněž do spiknutí zapleteného a odhaleného, začala
Kateřina Medicejská pečlivě střežit až do doby, než se Jindřich z Anjou vrátil
a jako Jindřich III. usedl na francouzský trůn.
Když se Jindřich III. se sestrou Markétou uviděl, nebylo
to už kupodivu setkání milujících se sourozenců. Jindřich III. věděl a
nezapomněl, že se Markéta spojila s jeho nepřáteli: s La Molem, vévodou Františkem...Uražený
a žárlící vladař stál proti ženě, na níž jeho kouzlo ztratilo vliv. Louis de
Béranger Du Guast, Jindřichův oblíbenec, divoký voják chtivý moci a poct,
přitom chytrý, vzdělaný a svému pánu oddaný, se pokusil Markétu s
Jindřichem III. smířit. Markéta Navarrská jej povýšeně odmítla jako
vyjednavače i muže.
Du Guast se nepochybně chtěl stát Markétiným milencem, ta však
na přelomu roku 1574 a 1575 dala přednost Charlesu de Balzac d´Entragues,
neméně rvavému šermíři, tentokrát z tábora Jindřicha de Guise, který se zatím
stal hlavou katolíků. Ani schůzky Margot s krásným Antraguetem, jak se mu u
dvora přezdívalo, nezůstaly utajeny. Uražený a žárlící Jindřich III. vše
vyzradil svému švagru Jindřichu Navarrskému, ten ale ke králově zklamání nedal
najevo nejmenší žárlivost.
Tehdy se u králova dvora objevil další z oslnivých
šlechtických dobrodruhů. Louis de Clermont, hrabě de Bussy d´ Amboise byl
obdivován jedněmi, druzí mu spílali do arogantních vrahounů. Markéta Navarrská
pro něj nechala Antragueta, Bussy zas kvůli ní opustil Jindřicha III. a
stal se prvním šlechticem dvora Františka d´Alencon. Ješitný král měl další
důvod sestru nenávidět a ta mu to Bussyho prostřednictvím vracela s úroky.
Zastáncem Jindřicha III. se stal věrný Du Guast, nyní
plukovník královy gardy. Mluvil-li teď o Markétě, neváhal ji titulovat
"regina della putana", královna kurev. Dvorem opět vládly intriky a
boj o moc. Proti Jindřichovi III. stál jeho bratr František, podporovaný
Markétou a ve skrytu i Jindřichem Navarrským.
Královna-matka Kateřina nasadila k uklidnění situace své
nejosvědčenější prostředky. Nikoliv jed a dýku, jak jí neprávem přisuzují
romantičtí spisovatelé, ale svou Létající eskadronu. Tato družina pohledných,
chytrých a schopných odbornic na lásku i intriky obklopovala Kateřinu
Medicejskou už řadu let.
Nejnadanější z nich, Charlotta de Sauve, se na královnin
příkaz teď stala současně milenkou Františka d´Alencon i Jindřicha Navarrského.
Charlotta de Beaune-Semblancay,... manželka barona de Sauve,
byla jednou z dam kolem Kateřiny Medicejské a jednou z nejobávanějších pomocnic
oné královny, která svým nepřátelům podávala nápoje lásky, neodvážila-li se
nalít jim florentský jed; malá, plavá, překypující živostí a tu hned
melancholická, vždy připravená k milování či intrice..., říká o ní Dumas, třebaže ji zcela nehistoricky nechá zemřít jedem,
který měla nevědomky Jindřichu Navarrskému nastražit.
Paní de Sauve nedalo příliš práce oba spojence dokonale
rozhádat. Pak nastoupila realizace druhé části plánu královny-matky Kateřiny.
Milenka měla rozhádat Navarrského s Markétou.
Bylo to prosté. V lásce velmi naivnímu Béarňanovi stačilo
namluvit, že jeho choť zakázala, aby se Charlotta s Jindřichem Navarrským
stýkala. Margot ovšem Charlottin tah prohlédla a rozhodla se, že si chotě
naopak zaváže a paní de Sauve rozkmotří s Františkem d´ Alencon. Sama ve svých
pamětech napsala, že k tomu použila všech prostředků! Bylo víc než
pravděpodobné, že po Karlu IX. a Jindřichu III. se bez větších
výčitek dopustila incestu s třetím ze svých bratří.
Cena byla vysoká, výsledek chabý. František se kouzla paní de
Sauve nezbavil, zato mezi Jindřichem Navarrským a Margot dostala dosud formálně
existující společná domácnost vážnou trhlinu.
V září 1575 rozbroje vyvrcholily. Vévodovi d´Alencon se
podařilo z Paříže uprchnou a s věrným Bussym rozpoutat proti bratru
Jindřichovi III. válku, podpořenou ze zahraničí. Markéta zůstávala v
Paříži a na mušku si vzala králova plukovníka Du Guasta, tehdy milence paní
d´Estrées. Boj zahájila typickým ženským způsobem. V Louvru se za paní
d´Estrées otočila s hlasitou větou:
"To je ta plukovníkova
děvka!"
Duchaplná paní d´ Estrées okamžitě
odsekla slovní hříčkou:
"Jsem radši plukovníkova než
generálova!," přičemž francouzské slůvko "géneral" v této
souvislosti mělo i význam:"Jsem radši plukovníkova než všech!"
Du Guast navarrskou královnu nepodceňoval a tušil, že Margot
se nespokojí slovy. Všude se pohyboval se stráží. Jen pár nejbližších vědělo,
že si chodí léčit venerickou chorobu do par a koupelí v domku v ulici
Saint-Honoré. Sluha tajemství svého pána prodal, vévodkyně de Nevers pak
Markétě zprostředkovala schůzku s profesionálním vrahem baronem de Viteaux.
Mnozí později tvrdili, že baron nežádal peníze a že mu Margot zaplatila na
místě. Sama sebou. Ať tak či onak, odvedl profesionální práci.
Dne 31.října spustil z okna domku, v němž Du Guast po koupeli
pospával, kdosi žebřík. Viteaux vyšplhal do okna, rozespalý plukovník měl sotva
čas sáhnout po kordu a už padl proboden čtyřmi ranami. Rukou nájemného zabijáka
jako by Margot zasadila úder samému Jindřichu III.
Francouzský král měl v zimě roku 1576 dostat další úder.
Jindřichu Navarrskému se konečně podařilo z Paříže utéci. Po dobrodružné jízdě
se připojil k třicetitisícovému vojsku Františka d´Alencon. Zcela demoralizovaný
král prosil matku o pomoc. Zděšena ovšem byla i Markéta Navarrská. O mužově
útěku nic nevěděla a v Paříži teď zůstal bez spojenců. Pochopila, že za zradu
jí manžel oplatil zradou, a že už jí nevěře ani v politice. Královna-matka
Kateřina musela znovu hasit rodinné rozbroje, přerůstající ve válku v zemi.
Markéta se vydala na cestu s ní. Měla nepochybně posloužit ve stylu dívek
Létající eskadrony a zlomit odpor Františka d´ Alencon. Ve Františkově vojsku
se ale setkala s Bussym d´Amboise a postavila se znovu proti členům vlastní
rodiny.
Mír a následný edikt v Beaulieu znamenaly porážku Kateřiny
Medicejské, ponížení krále, titul vévody z Anjou pro Františka d´Alencon a
guvernérství Guyenne pro Navarra. Aby mohl zaplatit vše, co obsahovala mírová
smlouva, musel si Jindřich III. vypůjčit a zastavit i korunní diamanty!
Jak asi Markétě lahodilo vidět v ponížení a vzteku toho, kterého před časem
milovala a jehož nyní nenáviděla!
Sotva krále porazili bratr a hugenoti, vzbouřiliu se proti
němu katolíci, vedení vévodou de Guise. Těm pro změnu vadilo, že
Jindřich III. musel s protestanty uzavřít mír a vinili krále ze slabosti i
vlažnosti ve víře. Vytvořili v Paříži katolickou Ligu a začali stále otevřeněji
usilovat o moc či změnu na trůně.
Jindřich III. byl v izolaci a potřeboval podporu! Tehdy
naposledy navštívil svou sestru Margot a pokusil se ji získat na svou stranu.
Kouzlo osobnosti ale vyčpělo, obdiv mládí byl zapomenut a Margot zůstala
spojenkyní vévody Františka.
Královna Margot si neuvědomila, že v izolaci se ocitá i ona!
Jindřich III na ni teď navždy zanevřel. Královna-matka jí nedůvěřovala,
stejně tak i vévoda de Guise. Její muž ji nemiloval a přestal na ni hledět jako
na spojence a vůbec o ni nejevil zájem. V Paříži Margot už nebyla ničím. V červenci
1577 navarrská královna opustila Paříž. Hned na počátku cesty nocovala v jedné
vesničce na březích Escautu a přijala tajemně zahaleného návštěvníka. Později
se ukázalo, že to nebyl nikdo menší než vůdce katolíku Jindřich de Guise.
Schůzka zůstala záhadou. Hledala Margot spojence či šlo jen o setkání bývalých
milenců ?
O dva měsíce později se Margot připojila k Františkovi
d´Alencon, nyní už vévodovi d´Anjou, stojícímu pro změnu v čele královské
armády, do níž jej prozřetelně Jindřich III. postavil, aby vzal vítr z
plachet táboru Guisů. Markéta zůstala u Františka dva měsíce a celou dobu si
oba počínali jako milenci. Bussyho obraz byl z Markétina srdce vymazán. Dva
měsíce podivného soužití s bratrem však navarrské královně ukázaly, že
František d´Anjou je jen slaboch, z nějž navzdory velikášským plánům nikdy
vladař nebude. Margot pochopila, že vsadila na špatného koně, a projevila přání
smířit se s chotěm. Matka Kateřina Medicejská nejen souhlasila, dokonce se
rozhodla, že dceru k zeti doprovodí.
Před odjezdem stihla Margot ještě zazářit v Paříži, kde znovu
navázala vztah s Bussym. Bylo jí pětadvacet a patřila k nejproslulejším ženám
Evropy. Nejen dík zevnějšku. Pověstná byla její elegance, vkus, oblékání,
vzdělanost a cit pro umění. Pověst rostla skandály, skutečnými či smyšlenými.
O Margot se povídalo, že nahá ve společnosti vévodkyně de
Nevers pobíhá Paříží, že v Neselské věži na břehu Seiny pořádá orgie, že v
suknici má pod honzíkem všité kapsy a v nich mumifikovaná srdce svých milenců.
Vzdělance však okouzlovala vytříbeností jazyka i svými verši. Jedním slovem,
Margot ztělesňovala ženskou stránku vrcholné renesance se všemi světly a stíny.
Byla královnou z rodu Valois, jejž mnozí přirovnávali ke smyslným, vášnivým,
hrdinným i zločinným Atreidovcům z homérských dob starého Řecka.
Po cestě k Jindřichu Navarrskému na onom sklonku léta 1578
prokazovali Markétě královské pocty. Po mnoha odkladech jí vyrazil naproti se
sto padesáti šlechtici i manžel. Zdálo se, že alespoň formálně bude svazek
stabilizován. Víc se čekat nedalo. Jindřich Navarrský měl ovšem, pokud jde o
ženy, zcela jiné zájmy. V tom lze
Dumasovi věřit:
"V Paříži se říká, že král je šíleně zamilován do slečny
Le Rebours."
"Pane," usmál se tázaný,
"to bylo v Pau."
"To má král v každém městě
milenku?"
"Dalo by se to tak říci. Pokud já vím, byl milencem
slečny Dayelle, když byl v Castelnaudry...Ale v Agenu měl slečnu de
Tignoville."
"A poslední králova
láska?" otázal se Chicot.
"Vy to nevíte? Přece slečna de
Fosseux..."
Jindřich Navarrský si v Markétině průvodu našel okamžitě
Francoise de Montmorency-Fosseux, téměř ještě dítě, Margot zase Henriho de La
Tour d´Auvergne, vikomta de Turenne, před časem La Molova spoluspiklence.
Navarre ovšem Margot zahrnoval dary, v nichž nechyběl náhrdelník s 1200
perlami. Ba dokonce i sexuální vztahy nakrátko s ženou obnovil.
Soužití trvalo krátce. Navarrského
lákaly spíše dámy z Margotiny družiny, Markétě zas vadil Jindřichův
"nepříjemný zápach česneku a nohou", jak sama napsala. Navenek ovšem
domácnost skýtala harmonický pohled:
"Madame,...buďte rozumná, vedeme zde v Navarrsku docela
příjemný život. Vy pořádáte plesy, protože milujete tanec, já jsem na lovech,
protože je mám rád.", říká Markétě v
"Králově šašku" románový Jindřich.
Idylu Néracu nerušilo ani to, že
Margot zůstávala katoličkou a Jindřich od útěku z Paříže bezvěrcem. Byla Margot
s touto "tichou dohodou" spokojena ? Každopádně poprvé v životě měla
vlastní dvůr a mohla vyhovět svým rozmarům a vkusu. Činila to tak úspěšně, že
ve vzdálené Paříži začal Jindřich III. na vybranost a okázalost Markétina
dvora žárlit.
Proti způsobu života, který v Néracu Margot zaváděla, se
postavili někteří z přísných, mravných a zachmuřených hugenotských šlechticů.
Margot je úspěšně korumpovala a měnila kouzlem svých dvorních dam. Hrubí a
vojáčtí válečníci se měnili podle vzoru rytířských románů v platonicky
vzdychající milovníky.
Za touto idylou a hrou ovšem bujely pletky a intriky zcela
neplatonické. Sama Markéta se brzy nabažila vikomta de Turenne, který na rozdíl
od ohnivých rváčů Antragueta, La Mola či Bussyho neholdoval přílišnému
tělesnému obcování, a poslala jej k vodě. Pohoda Néracu se začala bortit.
Navarrův příbuzný Condé na sebe hodlal strhnou vedení protestantů. Shromáždil
skalní vyznavače Kalvínova učení a vytrhl do války. Jindřich Navarrský chtě
nechtě musel, aby neztratil své postavení a přízeň přívrženců, znovu vyhlásit
Jindřichu III. boj. Doplatila na to Margot. Rozzuřený francouzský král jí
zkonfiskoval všechny statky. Navarrský v boji s Jindřichem III. dosáhl
bleskového vítězství , které mu přineslo neotřesitelné postavení všemi
uznávaného vůdce protestantů. Roku 1580 byla uzavřena mírová smlouva a dvůr v
Néracu se mohl vrátit k zábavám, při nichž docházelo k zvláštním situacím.
Navarrova milenka otěhotněla, Jindřich, který občas dbal na dekorum, požádal
Margot, aby zařídila její slehnutí v tichosti:
"Drahá, chci od vás
tak málo. Oddělte slečnu de Fosseux od ostatních dam, najděte jí izolovaný
pokojík a pošlete k ní dobrého lékaře. Nejlépe vašeho osobního, Madame."
"Již chápu, Sire!" zvolal královna, "slečna
Fosseux, která se tolik vychloubala svou ctností, která stavěla na odiv své
panenství, je nyní v jiném stavu a má v nejbližších dnech rodit."
"Má drahá, to jsem neřekl, to
tvrdíte vy."
V "Králově šašku" Dumas rozehrál všechny ty spletité
intriky, milostné i politické, které se v Néracu odehrávaly, mistrovsky. Tady i
ve skutečnosti Margot Jindřichovu přání vyhověla a on zase s úsměvem odpovídal
na pozdravy pana de Turennne. Margot však už vzplanula ke štolbovi Jacquesovi d´Harlay
de Champvallon, známost však nevydržela dlouho. Nevděčník Champvallon dal roku
1582 přednost sňatku s bohatou sestrou vévody de Bouillon a dovolil si ,
alespoň na čas, se do své choti zamilovat.
Margot začínalo být jasné, že svého chotě, kterého neovládla
fyzicky, nespoutá ani politicky. S rozčarováním odkrývala, že ten, o němž
neměla po duchovní stránce valného mínění, je cílevědomým, prohnaným a
talentovaným politikem, kterému za hračku a nástroj slouží ona. Pokusila se o
vlastní hru, v níž měla získat postavení i choťův vděk. Vyrazila znovu do
Paříže, aby Jindřicha III. smířila s Jindřichem Navarrským. Její kouzlo na
krále, skrytého za neprostupnou bariérou milců, už ale neúčinkovalo. Neúspěch
jí trochu vynahradil Champvallon, který se, znechucený dvouměsíčním
manželstvím, vrátil do její náruče.
Pařížský palác Navarre zazářil novými slavnostmi, při nichž se
trousily uštěpačnosti na královu adresu. Jindřich III. začínal ztrácet
trpělivost, a když Margot otevřeně urazila dva nejmocnější královy muže, vévody
Épernona a Joyeusa, udeřil.
Dne 7.srpna 1583 bylo Markétě Navarrské oznámeno, že má bez
prodlení opustit hlavní město. Průvod s narychlo sbalenými zavazadly se na
předměstí potkal s královou družinou. Jindřich III. předstíral, že sestru
nevidí... Margot dorazila zpět do Néracu ponížená a osamocená. Cítila se tu
jako opuštěná figurka na šachovnici a na tom nezměnilo nic, že ji manžel
přivítal s náležitými poctami. O pár měsíců později dorazila zpráva, že
František d´Anjou, její poslední spojenec a bratr, dne 10. června 1584 podlehl
tuberkulóze.
Navarrská královna náhle byla se všemi politickými ambicemi
zcela sama. Velké politické události, v nichž vždy chtěla účinkovat, šly mimo
ni. Mlčky přihlížela, jak vévoda d´ Épernon přináší poselství Jindřicha III.,
uznávající jejího chotě za jediného a přímého dědice královské francouzské
koruny. Tím se stávala dědičkou trůnu jako jeho choť i ona. Bohužel, nebyla
schopna jedné klíčové věci: dát svému muži potomka!
To byl i důvod, proč začala mít z Navarrského strach. Začala
se bát, že se jí bude chtít zbavit. Tehdy za sebou spálila všechny mosty a
obrátila se k jedinému spojenci, který o ni ještě mohl mít zájem. K tomu z
hlediska jejího choulostivého postavení nejhoršímu. K předákovi katolické Ligy
Henrimu de Guise, nepříteli svého bratra i muže.
V květnu 1585 shromáždila Markéta Navarrská se zápalem Johanky
z Arcu vojsko a Guisovým ligistům otevřela brány silné pevnosti Agen,
strategicky představující klíč k oblasti Garonny. Spojenectvím s Guisem
překazila plány královně-matce Kateřině Medicejské. Stará žena si postěžovala:
" Tu stvůru mi dal Bůh, aby potrestal moje hříchy...Je to
můj bič na tomto světě.".
Margot si, jako ostatně vždy, když se pouštěla do nějakého
podniku, našla novou lásku. Tentokrát se rozhodla pro velitele jedné ze svých
kumpanií, pana d´Aubiac. Ten prý, když Markétu poprvé spatřil, vykřikl:
"Chtěl bych s ní spát, i
kdybych za to měl být pověšen.".
Navzdory tomu, že ve třiatřiceti
letech ztučněla, představovala Margot pro zrzavého válečníka ideál.
V červenci uzavřel de Guise s Jindřichem III. mír, jenže
Margot do něj nezahrnul. A Margot byla sama proti všem! Vojska vlastního muže
jí zasadila dvě porážky, králova armáda pod vedením de Matignona mířila na její
území. Dopadala na ni rána za ranou. Uzavřela se v obleženém Agenu a uvnitř
města si její žoldnéři počínali hůř než nepřítel. Brzy ve městě řádil hlad a
měšťané, jimž se Markétino počínání pranic nezamlouvalo, začali s Matignonem
vyjednávat. Teprve, když do povětří vylétla brána opevněného kláštera, v němž
se nalézal Markétin hlavní stan, pochopila, že obyvatelé Agenu se s nepřítelem
dohodli. Spolu s d´Aubiacem a několika vojáky uprchla na koních v poslední
chvíli. Matignon byl galantní muž a za Margot poslal povozy s jejími věcmi. Jen
dva nejdrahocenější náhrdelníky si ponechal a k velkému Markétinu hněvu je
předal Jindřichu Navarrskému. Ten je daroval své milence...
Navarrská královna hledala útočiště na svých zbylých statcích,
na nichž horko těžko poskládala dohromady nový dvůr. Už si nehrála na dvorskou
románovou lásku. Odhodila všechny zábrany a v nezastíraných milostných
vztazích, kvůli nimž se stávala terčem posměchu, hledala zapomnění. Po d´
Aubiacovi přišel na řadu pan de Marzé a syn jakéhosi lékárníka, který ji v
nemoci ošetřoval. Postarala se tu o nový skandál. Lignerac, další z milenců,
zabil lékárníkova syna, kterého s Markétou přistihl. Pak se podobným způsobem
chtěl vypořádat s d´Aubiacem, toho však Markéta ze všech sil bránila. Uražený
Lignerac tedy prohlásil, ať si královna toho štolbu nechá, ať však splatí
dluhy, které u něj nadělala. Zabavil její klenoty a s malou družinou ji nechal
odjet z hradu, na němž dosud byla jeho hostem.
Markétu Navarrskou čekala cesta koňmo i pěšky a na volském
povoze. Malá suita nacházela zavřené brány a vytažené padací mosty. V Ibois
zbyteček družiny oblehlo padesát mužů markýze de Canillac Pět dní se Margot
bránila. Canillac příliš neútočil, věděl, že hlad udělá práci za něj. Když se
královna vzdala, požadoval hlavně d´Aubiaca.
Marně Margot prosila a plakala. Po krátkém soudu stanul ubohý
štolba na šibenici. Markétu odvezli pod eskortou do Ussonu. Propustili ji až v
únoru 1587. To už se stal padesátiletý Canillac milencem své zajatkyně. Markýz
ovšem nebyl zamilován bezhlavě. Věnoval sice milence Usson, učinil tak ale
výměnou za její pařížský palác a pozemky v hodnotě dvou set tisíc livrů. Pak se
s Margot rozloučil, změnil pána a přestoupil k Guisovým ligistům. Byl odměněn
hodností vrchního velitele artilerie a o rok později padl.
Margot zůstávala v Ussonu, kam se zpožděním docházely novinky
o převratných událostech. Nejprve dorazila zvěst o barikádách v Paříži, pokusu
zajmout krále a jeho útěku z hlavního města před spáry vévody de Guise. O půl
roku později přišla novina, že vévoda de Guise byl zavražděn a krátce nato že v
tichosti zesnula její matka, královna Kateřina Medicejská. Pak posel vyprávěl
nejdramatičtější novinu. Jindřicha III., milovaného i nenáviděného
Markétina bratra, probodl v srpnu 1589 mnich Jacques Clément a Markétin muž se
stal pod jménem Jindřich IV. králem Francie.
Margot de facto byla francouzskou královnou. Jenže manžel o ni
nestál. Ani politicky, natož lidsky. A tak čekala za ussonskými zdmi, co bude
dál! Doufala takřka v jediné. Její choť bude chtít dědice, ona je neplodná,
jediným řešením je rozvod! Její svoboda měla být cenou za souhlas. Současně se
začala ještě více bát, aby ji Navarrský neodstranil z cesty násilím. To mu však
křivdila!
Nový král měl ale zpočátku jiné starosti, se musel o
království bít. A zatímco Jindřich IV. šel z bitvy do bitvy, Margot čekala
a z opatnosti o sobě nedávala vědět. Krátila si samotu novými láskami. Kupodivu
byla stále žádoucí. Ba i kapitán její vlastní posádky se jí chtěl zmocnit, a
když byl odmítnut, vypálil na ni z pistole. Kule naštěstí skončila v záhybech
četných Markétiných suknic.
Jindřich IV. se o Margot nestaral téměř dva roky. Sám,
pokud neválčil, šel z náruče do náruče. Jeho sukničkářství bylo pověsné a
rozhorlení protivníci poukazovali, jak nemorální muž ten kacíř je. Jeden
katolický kazatel neváhal z kazatelny zahřímat, že Navarrský "by spal i s
Pannou Marií a z Boha by učinil paroháče", přičemž tomu dobrému muži a
jeho posluchačům nepřipadal takový výrok jako rouhačství.
Pak král válku ukončil tím, že konečně přestoupil ke
katolicismu. V oněch týdnech se velice zamiloval a s krásnou Gabrielou
d´Estrées čekal dítě. Víc než kdy předtím si uvědomoval, že on i země potřebují
legitimního následníka. V prosinci 1592 se za Markétou Navarrskou rozjel do
Ussonu králův zplnomocněnec, aby jednal o podmínkách souhlasu s rozvodem.
Markéta požadovala zaplacení svých enormních dluhů, penzi a
řadu dalších výhod. To nebylo nepřijatelné. Problematičtější byly důvody
rozvodu. Musely vyhovovat katolické církvi, nesměly ohrožovat Markétinu
budoucnost a zpochybnit její titul navarrské královny. Vybíralo se mezi
výmluvou na příbuzenské vztahy, na svatbu z donucení či odluku domácností.
Markéta jednala vstřícně a Jindřich za to poděkoval. Překážky ovšem dělal
papež, s jehož souhlasem muselo být manželství rozvedeno. Kliment VIII.
měl nejeden důvod, aby nedávnému vůdci kacířů osladil život. Trvalo řadu let
než papež souhlas dal.
Královna navarrská po ty roky stále čekala v Ussonu. Galantní
společnost jí dělal jakýsi Claude -Francois neurozeného původu, z něhož učinila
barona de Pominy. Jinak hodně četla a dopisovala si s nejvzdělanějšími muži
Evropy. Pokoušela se zabezpečit si křehké postavení a neváhala psát
pochlebnické listy Gabriele d´Estrées. Její dluhy rostly a peníze přicházely
pomalu. V dubnu 1599 Gabriela d´Estrées náhle za podezřelých okolností zemřela.
Margot vyjádřila Jindřichovi soustrast a napsala nový bezpodmínečný souhlas s
rozvodem.Vše nasvědčovalo, že ani papež nebude otálet. Kongregace sedmi
kardinálů shledala důvody pro zrušení Markétina sňatku s Jindřichem
dostatečnými a v prosinci 1599 se rozvod konečně uskutečnil. Král v listu
nazval Margot svou sestrou, prý uronil slzu, potvrdil její titul královny,
učinil ji vévodkyní z Valois, věnoval četné majetky (které dříve zabavil) a
sumu v hotovosti.
V dubnu 1600 byl rychle podepsán
svatební kontrakt Jindřicha IV. a Marie Medicejské. Markéta si pospíšila s
dopisem nové panovnici, který ukončila podpisem" Vaše poslušná, pokorná
sestra a služebnice". Když se za devět měsíců narodil novomanželům
vytoužený dědic, budoucí Ludvík XIII., cítila prý Margot pýchu, že svým
sebeobětováním přispěla k budoucnosti země.
Na Ussonu zatím Markétu poněkud nevděčně opustil její
Claude-Francois. Po synu kotláře následoval syn tesaře Dat, nobilitovaný na
pana de Saint-Julien-en-Lauraguais. Roku 1605 Margot požádala Jindřicha, aby se
směla odebrat na příjemnější panství. Odpověď nedostala. Odvážně z domácího
vězení vyrazila sama a král, netoužící vyvolat skandál, nic nenamítl.
Dojela do Paříže a usadila se v paláci Sens, dodnes největším
klenotu staré čtvrtě Marais na pravém břehu Seiny. Vzápětí se objevila u dvora
a překvapivě získala přátelství královny Marie Medicejské. I maličký Dauphin
(což byl oficiální titul francouzského dědice trůnu) Ludvík si "maminku
mou sestru" (tímto výrazem nahradil pro něj složité příbuzenské vztahy)
Markétu zamiloval.
Padesátiletá navarrská královna měla nejlepší léta dávno za
sebou, pod plavými parukami se skrývala téměř lysá hlava, impozantní poprsí
podpíral brnění podobný korzet a značnou tloušťku ukrývaly legendární suknice.
Zestárlá koketa se oblékala v duchu módy svého mládí a milence, s nimiž zdaleka
neskončila, nutila chodit v šatech z doby Jindřicha III. Její miniaturní
dvůr obsahoval protikladné osobnosti. Vedle mladičkých gigolů byl v Margotiných
službách i Vincent de Paul, budoucí svatý Vincent.
Ji na chvíli zaujal osmnáctiletý Vermont, pak následovalo její
páže Prevensac a po něm Saint-Julien. V roce 1606 se u Margot strhl další
skandál. Odmrštěný Vermont si počkal na Markétin kočár a ranou z pistole zabil
Saint-Juliena. Na Margot, bůhví po kolikáté, dopadla milencova krev. Vermont
skončil na popravišti a plačící Markétu Jindřich IV. utěšoval, že "u
dvora je tolik pážat, stejně statečných a galantních, jako byl Saint-Julien".
Markétu ale tentokrát milencova smrt zasáhla mnohem hlouběji.
Trvalo rok než našla náhradu. Tou se stal jakýsi Bajaumont, stejně hloupý jako
krásný. Dokonce i Margot si z jeho stupidity tropila šprýmy, v lůžku se jej
však nemohla nasytit. Žárlila na něj, trápila ho, bila, až ubohý Bajaumont
zemřel. Neztrácela čas a nahradila ho jakýmsi Villarsem.
Milence si kupodivu stále mohla vybírat a vybírala! K těm,
kteří jí nepadli do oka, dovedla být krutě zlomyslná. Jakýsi gaskoňský šlechtic
jménem Salignac měl tu smůlu, že se do Markéty Navarrské zamiloval a ona do něj
ne. Dovolil si vyznání, v němž přísahal, že pro její lásku učiní cokoliv.
"Jste schopen se i otrávit ?", zeptala se Markéta.
"Ano, dovolíte-li mi vydechnout u vašich nohou", zněla zanícená
odpověď.
"To chci !", opáčila
královna a nechala svému lékaři připravit silné projímadlo.
Sotva odporný nápoj statečný Salignac zhltl, zavřela jej do
kabinetu s tím, že přijde, až jed začne účinkovat. Jestliže Salignac doufal ve
smrt z lásky či protijed a rozevřenou náruč, dočkal se jen hanby a muk
pekelných. Margot jej v kabinetu nechala dvě hodiny, a když konečně otevřeli,
nikdo vedle pana de Salignac nevydržel...
Palác de Sens nebyl jen hnízdem podivných lásek. Stal se
útočištěm umělců, poetů a krasoduchů, pro které obhroublý, primitivně vulgární
a naprosto nekultivovaný dvůr Jindřicha IV. neměl místo. Ano, Markéta
dokázala uchovat tradici akademií svých bratří Karla a Jindřicha, ve které
pokračoval později kardinál de Richelieu.
Stárla však rychle a její skandály ji činily směšnou. Svět
kolem ní odcházel a mizel. Přežila i Jindřicha IV., zavražděného
Jean-Francoisem Ravaillacem. Marie Medicejská se stala královnou-regentkou a
Margot zahrnula veškerou přízní, které byla schopná. Markéta Navarrská vedla ke
konfirmaci před svěcením mladého Ludvíka XIII., pak šla za kmotru
druhorozenému Gastonovi.
Zpěvák Villars se stal jejím posledním milencem. V září 1613
Margot onemocněla a Villars složil slib vykonat bos pouť do Senlis, jestiže se
jeho paní uzdraví. Slib dodržel a Margot jej provázela na nosítkách. Stala se
zbožnou, navštěvovala špitály, kláštery, starala se o opuštěné a sirotky. Stále
víc churavěla.
Zemřela zaopatřena všemi náležitostmi křesťana 27.března 1615.
Zbylý majetek odkázala Ludvíku XIII., ten však se dědictví zřekl, neboť
dluhy na něm byly větší než odkaz. Královská rodina oblékla smutek, tělo
vystavili u augustiniánů a celá Paříž se přišla podívat.
Na pohřeb s poctami však musela ubohá Margot čekat čtrnáct
měsíců, královská pokladna totiž zela prázdnotou. Teprve 20. července 1616, jen
v doprovodu dvou lučištníků, byla rakev přenesena do baziliky Saint-Denis, kde
spočinula královna, která přežila pět králů Francie, vedle ostatků svého otce
Jindřicha II., svých bratří, matky a muže.
Žádné komentáře:
Okomentovat