ÚTOK LEHKÉ BRIGÁDY

Do průlomu (Barker)

Před časem jsem odbočil od napoleonských témat poněkud vpřed a na zakázku vznikl pro časopis Válka následující příspěvek. Vyšel poěkud kráceně, uplynulo od něj poměrně dost vody a mě napadlo jej oprášit s obrázky, které nebyl v časopise všechny...

Krymská válka 1853–1856, v níž se kvůli turecké otázce Rusko s Británií, Francií a Tureckem, je konflikt známý i neznámý, oběťmi, hrdinstvím i strádáním vojáků obou stran až děsivý, přesto však oplývající řadou heroických událostí, které vstoupily do legend. V britské vojenské historii se nejproslulejší události stala epizoda ze závěrečné fáze bitvy u Balaklavy, svedené 25. října 1854, v níž se smísilo odhodlání bez hranic s nepochopitelnými omyly i neschopností. Třebaže je dodnes je opředena pár otazníky, opěvovali tuto událost proslulí básníci, dostala se do spousty knih i na filmová plátna a všude má jediné jméno. Útok lehké brigády, nebo také jízda do údolí smrti.

Bitva u Balaklavy

Obsazení Balaklavy

Zrekapitulujme nejprve to, co tvoří předehru dramatu.

Spojenci se vylodili 14. září 1854 u Eupatorie/Jevpatorije a ruské jednotky knížete Menšikova se před nimi daly na ústup, třebaže byly síly vyrovnané a mnoho Francouzů i Britů vyřadila už za plavby epidemie cholery. Útočníci postupovali za obránci podél mořského břehu k jihu tak, jak jim to hornatý terén dovoloval, a už 19. září došlo k menším bojům na řece Bulganek, po nichž následovala 20. září pro spojence vítězná bitva na řece Alma. Pak se vše posunovalo na jih až do blízkosti Sevastopolu, ten ale bylo těžké z moře oblehnout a spojenci usoudili, že lepší bude zaútočit z vnitrozemí. Vzhledem k nutnosti logistické podpory loďstvem to měl být útok z jižního výběžku poloostrova Chersones, kde ležel do skal, vysokých až 469 stop, zaklíněný úzký záliv s městečkem Balaklava, jediným místem, v němž mohly spojenecké lodě kotvit a vykládat zásoby. Britská průzkumná plavidla sem dorazila už 18. září (tedy dva dny před bitvou u Almy) a výsadek postoupil ze zálivu vzhůru až na náhorní planinu hory Sapun. Ve dvou údolích, táhnoucích se směrem na východ, na hřebeni, který je rozděluje, ani na nejsevernějších výšinách Fedjuchiných hor nezjistil ruskou přítomnost a spojenci tak mohli Balaklavu 26. září obsadit jako vyloďovací základnu. Britské síly generálporučíka lorda Raglana, francouzské maršála Canroberta i jednotky osmanské pak obsadily celé hory Sapun a zůstaly zde v klidu celé týdny. Nehnuly se ani po 17. říjnu, kdy začalo první bombardování Sevastopolu, a během té doby budovaly na hřebenech, které oddělují Severní údolí od Jižního údolí (a po nichž vedla vyvýšená, zpevněná Voroncovova cesta) celkem šest redut. Byly označeny čísly a dokončit se podařilo včetně osazení děly jen polovinu.

Útok lehké brigády

Útok knížete Menšikova

Kníže A. S. Menšikov, velitel ruské armády v síle 65 000 mužů, 24. října usoudil, že spojenecké pozice nad Balaklavou jsou slabé, a rozhodl se na ně od severovýchodu, přes řeku Černaja, zaútočit. Chtěl se zmocnit vsi Kadykioj nad přístavem, doslova klíče ke všemu, a 25. října (podle ruského kalendáře teprve 13. října) zahájil postup několika proudy, levým křídlem na neobsazené Fedjuchiny hory, středem do Severního údolí a s levým křídlem na výšiny s Voroncovovou silnicí i redutami. Generálmajor Semjakin vedl úder rázně a měl štěstí, neboť nejvýchodnější ves Komary s redutou č. 1 na výšině (Brity pokřtěné na podle francouzského maršála na Canroberts Hill) bránili Turci, kteří nápor nevydrželi. Levickij se vpravo od něj zmocnil reduty č. 2 a Ryžkovův střed ovládl reduty 3 a 4. V té chvíli byla cesta na Kadykioj otevřená a zdálo se, že Rusy v dobytí Balaklavy nic nezastaví.

Tenká červená linie...

Umřít musíte tam, co stojíte!

Spojenci zaspali a lorda Raglana, britského vrchního velitele, na útok upozornil až pobočník lorda Lucana, velitele jezdecké divize. FitzRoy Somerset, 1. baron Raglan, veterán od Waterloo, poslal na ohrožený úsek z Fedjuchiných výšin dvě pěší divize a zalarmoval i svého Canroberta, leč čas pracoval pro Menšikova, jemuž stála v cestě jen těžká brigáda z Lucanovy jezdecké divize na západním konci Jižního údolí. Na vyvýšenině směrem ke Kadykioj byla jedna jediná jednotka, šest batalionů 93^rd Foot Regiment, dohromady 700 skotských Sutherland Highlanders a s nimi generálmajor Colin Campbell, zkušený veterán napoleonských i koloniálních válek. Generálmajor Ryžkov proti nim poslal jezdectvo, 14 husarských eskadron a téměř dva celé kozácké pluky, jimž Skotové čelili na pahorku ve dvouřadé linii místo v tradičním obranném karé.

„Muži, pamatujte si, že není kam ustoupit. Umřít musíte tam, co stojíte!“ zvolal prý Campbell a velel vyčkat s palbou, až budou jezdům vidět bělma očí.

Když zaútočili Rusové i do boku, zdál se osud „tenké červené linie“ (s tímto názvem vešla obrana do dějin) zpečetěn, obránci ale dokázali vytvořit i křídlo a s podporou kartáčové palby nedaleké baterie se udrželi do chvíle, kdy útočníci obrátili koně a ve zmatku ujeli.

Ryžkov se ovšem nevzdával a vedl jezdectvem nový útok přes hřebeny se silnicí i dobytými redutami na západní hrdlo Jižního údolí.

Útok těžké brigády (Woodville)

Útok těžké brigády

Raglan, který útok i nebezpečí, hrozící Campbellovi, sledoval z návrší Sapunu, poslal rozkaz Lucanovi a ten velel brigádnímu generálu Scarlettovi, aby se s osmi eskadronami těžké brigády přesunul ke Kadykioj. Pětapadesátiletý Scarlett netušil, že jede do své první bitvy, neboť až během přesunu spatřil masu ruské kavalerie, vedenou Ryžkovem osobně, jak míří od nedostavěné reduty č. 5. do Jižního údolí. Velel obrátit k ní a Rusové z dodnes nejasných důvodů, snad kvůli přeformování, sto yardů před Brity zastavili. Scarlett měl před sebou vinici a vpravo od ní stanový tábor lehké brigády, proto musel překážky ve dvou kolonách objet, teprve pak se rozvinul do linie s dragouny Scots Greys i 5. dragounským vlevo a Inniskilling napravo. Než se vše uspořádalo, přicválal netrpělivý Lucan a velel troubit útok, leč rozjezd se nepodařil, neboť části brigády stále překážel tábor před ní a na zhruba 2000 stojících Rusů udeřila v první vlně jen část eskadron. Ostatní se přidali, dohromady jich ale bylo tak málo, že si v dalších minutách vysloužili jméno Scarlettova (Royal Irish) dragounského a ostatních jezdců brigády ony eskadrony zachránila. Byl to zvláštní útok, v němž postupné zapojování eskadron i pluku způsobilo, že Rusy napadla menšina ze čtyř stran, v jejich těsné, nerozvinuté sestavě nastával zmatek a celá ta masa se dala kolem 9:30 na ústup, hraničící s útěkem.

Útok těžké brigády

Třístovka. Přivítala je palba z karabin (v níž padl velitel Šedých Skotů), přesto do ruských řad vjeli a prosekávali se jimi. Hrozilo, že v nich zmizí, pomoc 4. (Royal Irish) dragounského a ostatních jezdců brigády ony eskadrony zachránila. Byl to zvláštní útok, v němž postupné zapojování eskadron i pluku způsobilo, že Rusy napadla menšina ze čtyř stran, v jejich těsné, nerozvinuté sestavě nastával zmatek a celá ta masa se dala kolem 9:30 na ústup, hraničící s útěkem.

Campbell, který předtím odrazil se skotskými Highlander první ruský útok, pak dojel ke Scots Greys a vykřikl:

„Šedí! Vy skvělí Šedí! Je mi jednašedesát, a kdybych byl znovu mladý, byla by čest sloužit s vámi.“

Raglan Scarlettovi poslal zprávu se dvěma výmluvnými slovy:

„Dobrá práce!“

´´Utok lehké brigády

Zabránit odvezení děl!

Odražený Ryžkov se stáhl k východnímu okraji Severního údolí, kde se znovu rozvinul, chráněn osmidělovou (Britové tvrdili, že hlavní byl tucet) 3. donskou kozáckou baterií. Na výšinách Fedjuchiných hor měl vpravo před sebou ruské jezdectvo i děla, infanterie a dělové hlavně byly i nalevo, na mezi Komary a redutou č. 3, tedy na hřebeni, oddělujícím jedno údolí od druhého.

Raglan chtěl cestu s redutami dobýt zpět, poslal pro pěchotu a v 10:15 vydal rozkaz:

„Kavalerie postoupí a využije každou příležitost k ovládnutí výšin. Podpoří ji pěchota, která už dostala rozkaz k postupu na dvou frontách.“

Mínil tím útok dvou částí infanterie, každé jedním z údolí, na výšiny mezi nimi a kavalerie měla postup podporovat, proto Lucan divizi přesunul z údolí na jihu do západní části Severního údolí.

Cardigan v uniformě 11. lehkého dragounského

Chtěl útočit, až se objeví pěchota, jenže ta nepřicházela. Rusové zatím odvlékali ukořistěná děla z redut 1 až 3, a ježto šlo o prestižní trofeje, dostal Lucan další rozkaz:

„Lord Raglan si přeje, abyste rychle postoupil vpřed a pokusil se zabránit nepříteli v odvezení děl.“

Útočit na co? Na jaká děla?

Problém byl ve dvou věcech. Raglan měl z výšin situaci jak na dlani, Lucan ale viděl z údolí pramálo, proto z nejasného textu nechápal, co se po něm chce. A rozkazem se k němu navíc přihnal štábní pobočník, kapitán Nolan, pokládaný za význačného teoretika jezdeckého boje, povahou prchlivý muž, který měl k Lucanovi spoustu výhrad a nesnášel jej. Velitel divize neviděl ani východní konec údolí, ani situaci na výšinách, a logicky se zeptal:

„Útočit, pane. Útočit na co? Na jaká děla?“

Nolan prý místo objasnění situace máchl rukou dopředu a s neuctivou opovržlivostí křikl:

„Tam, můj lorde, tam jsou vaše děla!“

Lucan usoudil, že má útočit čelně, a vyjel před lehkou brigádu. Dojel k lordu Cardiganovi, svému švagru, s nímž se nesnášel, a rozkaz mu předal.

„Jistěže, sire, dovolte mi ale poznamenat, že před námi je ruská baterie a baterie se střelci jsou i po obou stranách,“ namítl velitel lehké brigády, který viděl víc, dostal však strohou odpověď:

„Vím, ale lord Raglan to chce a vám nezbývá než poslechnout.“

Tak začal jeden z nejšílenějších jezdeckých útoků.

Kornet Willkin od 11. lehkého dragounského

Do údolí smrti

James Brundell, hrabě Cardigan, prý jen z hřbetu hnědáka Roland utrousil:

„Tady odejde poslední z Brundellů.“

Pak dal povel k uspořádání do tří sledů, do nějž ještě Lucan zasáhl. V prvním vlevo byl 13^th Light Dragoons. Kpt. Oldhama, vlevo 17^th Lancers kpt. Morrise, za těmito kopiníky 11^th Hussars pplk. Douglase (jako jediný druhý sled) a ve třetím sledu pak stál vlevo 4^th Light Dragoons pplk. Lorda Pageta s 8^th Hussars pplk. Shewella napravo. Cardigan jel vzpřímený a se šavlí v pochvě, v okázale nádherné uniformě svého 11. husarského deset yardů před první linií a oči upíral jen před sebe, nikam jinam. Pět yardů za ním následovali tři štábní důstojníci a pak celedých sedm stovek jezdců pěti regimentů.

Lucan nicméně pojímal útok jako akci celé divize a těžká brigáda se rozjela vpravo od

Kapitán Nolan

Cardigana, byť poněkud za ním, nejspíš kvůli koním, unaveným z předešlého boje.

Britští jezdci se pomalu blížili do smrtícího sevření s donskou baterií před sebou, střelci a děly Oděsského pluku vpravo nahoře, s kanóny, kopiníky i kozáky vlevo na Fedjuchiných horách.

Lehká brigáda postupovala krokem do prostoru, který Alfred Tennyson v proslulé básni nazval údolím smrti.

Kapitán Lewis Edward Nolan (1818–1854)

Šestatřicetiletý Nolan, syn britského vicekonzula ve Vídni, pobočník hlavního štábu, skvělý jezdec a vzdělaný důstojník. Ovládal pět jazyků, byl autorem jezdeckých příruček a designérem nového sedla. Narodil se v Kanadě, ve čtrnácti vstoupil k rakouskému 10. husarskému a po šesti letech služby se usadil ve Skotsku. Několik let sloužil u 15^th Light Dragoons v Indii, pak procestoval Evropu a nakonec velel jako kapitán doplňovacímu středisku 15. lehkého dragounského. Navzdory dlouhé službě se teprve na Krymu ocitl poprvé v boji.

Nolanův výkřik

Kapitán Nolan, doručitel rozkazu, jel se svým přítelem kapitánem Morrisem ze 17. kopinického v prvním sledu, na dostřel ruských děl však náhle pobodl koně a tryskem se diagonálou přihnal ke Carrdiganovi. Nikdo přesně neví, proč to udělal, snad aby lorda upozornil na špatný směr a na to, že má útočit ne dopředu, ale doprava, vzhůru k redutě č. 3.

„Threes riiight!“, řval prý podle některých a šlo o povel k obratu o devadesát stupňů vpravo po trojicích, což byl ten správný rozkaz k úroku na návrší se silnicí.

V té chvíli vystřelila děla a granátová střepina mu rozervala hruď. Ještě viděli, jak jej kůň unáší a on třímá nad hlavou v mrtvé ruce šavli, pak ale mrtvé tělo sklouzlo ze sedla na zem pod kopyta kopinických koní.

Cardigan v nitru kypěl hněvem nad Nolanovou opovážlivostí, leč krokem jel stále vpřed.

"Ti, co přežili." (Lady Butler)

Děla nalevo od nich, děla napravo od nich…

Tak znějí další dva Tennysonovy verše a shrnují jízdu do pekla. Lehká brigáda a za ní těžká mířily do koncentrované palby, Lucan však pochopil nesmyslnost a nejspíš i chybu. Mohl pokračovat a obětovat celou divizi, nebo zastavit a zachránit těžkou brigádu. Rozhodl se pro to druhé, čímž ztratil jen 21 mužů, Cardigana před sebou ale nezastavil a asi už ani nemohl. Velitel lehké brigády odmítl klus, natož cval a na osmdesát yardů jeho brigádu zasáhla první čelní salva, která první sled doslova rozvrátila. Teprve deset yardů Cardigan se šavlí stále zasunutou vyrazil, podle své výpovědi rychlostí asi 17 mil za hodinu, tedy tryskem. To, co z obou prvosledových pluků zbylo, zasadilo koním ostruhy a hnalo se k dělům, než kozáci znovu nabijí. Když se k nim dostali, zbývalo z 270 mužů padesát…

Přeživší z 13. dragounského

Dva sledy další se poněkud rozpadly, či spíše roztáhly do šíře, i ony ale vjeli, byť s obrovskými mezerami po zásazích, mezi děla a šavlovali kanonýry, z nichž někteří vzdorovali a jiní se skryli pod děla či muniční káry. Jenže za děly stáli ruští jezdci…

Lord Cardigan (1797–1868)

Generálporučík James Thomas Brundell, 7. hrabě Cardigan, vzdělaný absolvent prestižní školy Harrow a člen parlament, získal jmění dědictvím. Vstoupil do armády k jezdectvu v sedmadvaceti, postupně si kupoval hodnosti a v březnu 1836 získal velení 11^th Light Dragoons, z něhož učinil okázalou perlu britské kavalerie. Proslul řadou afér, skandálů, duely, arogancí i samolibostí. Velení lehké brigádě získal konexemi a s Georgem Binhamem, 3. hrabětem Lucanem, velitelem jezdecké divize, který byl jeho švagrem i nadřízeným, se bytostně nesnášel. Balaklava jej vynesla na piedestal národního hrdiny a to, že mnozí (včetně Lucana) poukazovali na jeho nesmyslné jednání, Cardiganovou pověstí neotřáslo.

Ti, kteří přežili

Jezdci, kteří dojeli až sem, měli většinou štěstí, neboť Rusy šílený útok doslova ohromil a sami i byli dost demoralizovaní předchozími porážkami. Kapitán Morris se prosekal kanonýry a s několika zraněními pak odevzdal šavli ruskému důstojníkov, leč 70 jezdců jeho 17. kopinického rozrazilo 300 ruských kopiníků, 11. husarský se 4. dragounským si počínaly stejně bravurně, pak ale před přesilou obrátily zpět směrem k těžké brigádě.  Rusové je pronásledovali vlažně, nebo’t jejich vlastní děla z obou výšin stále střílela a oni nechtěli vjet do palby. Na Fedjuchinyh hory se navíc rozjeli francouzští Chasseur d’Afrique a Rusové odtud ustoupili.

Pokud šlo o Cardigana, toho poznal kníže Radziwill a slíbil odměnu, bude-li lapen živý, leč lord mezi kozáky (kteří se jej báli kopími bodnout) prorazil a nezraněný dojel zpět až ke Scarlettovi, veliteli těžké brigády. První, co řekl, byla stížnost na kapitána Nolana, Scarlett jej ale zarazil poznámkou, že Cardigan právě přejel přes jeho mrtvé tělo.

Z celkového počtu 673 jezdců Light Brigade, kteří do útoku vyjeli, jich 113 padlo a 274 bylo

Útok 14. kopinického

těžce raněno.

Těm, co přežili, Cardigan pak řekl:

„Muži. Tohle vymyslel chorý mozek.“

Kdosi mu z prořídlé řady odpověděl:

„Nevadí, lorde. Jsme připraveni vyjet znovu.“

Možná byli, Rusové se však stahovali za Černyšnu a spojenci, ketří svůj přístav uhájili, mohli táhnout dál. Před sebou měli ještě bitvu u Inkermanu a boj o samotné přístupy k Sevastopolu…

Útok v literatuře, hudbě i filmech

Útok inspiroval spousty děl počínaje poémou Alfreda Tennysona The Charge of the Light Brigade (Útok lehké brigády); v té první ve stoletém překladu jedna sloka s motivem biblického Žalmu 23 říká:

David Hemmings jako kapitán Nolan ve filmu "Útok lehké brigády".

„Tu neplatilo přemítat, ni mnoha slovy ,Proč?ʽ se ptát: Čin! Mužný čin! – přijď cokoli – a v stínu smrti údolí se šest set vrhá reků!“

Stejně proslulý je i The Last of the Light Brigade (Poslední z lehké brigády), poéma Rudyarda Kiplinga, autora Mauglího. Ve výtvarném umění dominuje plátno Elisabeth Thompson, lady Butler (Balaclava), v hudbě nalezneme metalovou skladbu Iron Maiden The Trooper (Jezdec) V  literatuře je krom jednoho svazku ironické série G. MacDonalda Frasera o Flashmanovi (Flashman and the Charge) skvělým dílem román Into the Valley of Death (Do údolí smrti) A. L. Berridgeové. Z několika filmových zpracování zůstává v paměti The Charge of the Light Brigade (1968) T. Richardsona, kde postavu kapitána Nolana ztvárnil strhujícím způsobem David Hemmings.

Literatura:

Adkin, M.: The Charge. Real Reason why the Light Brigade was lost. Pen and Sword 1996.

Sweetman, J.: Balaclava 1854. The Charge of the Light Brigade. Campaign Series 6. Osprey Military 1995.

Týž: The Crimean War. Essential History, Osprey Publishing 2001.

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem, nedávno vyšla v nakladatelství Epocha skvěle napsaná kniha o Krymské válce; jmenuje se VELKÝ ŠVINDL, napsal ji Václav Králíček a stojí nejen za přečtení, ale i za koupení...!