PŘED JEDEN A PŮL STOLETÍM UTICHLA V AMERICE DĚLA A NASTAL ČAS BURÁKŮ...

KAREL ŘEZNÍČEK

9. duben 1865 je ve většině populárních kompendií označován jako den, kdy skončila Americká občanská válka, byť nespornou pravdou je, že konflikt Severu proti Jihu skončil až dlouho po tomto datu a 9. duben se zažil primárně proto, že se otevřený plamen tohoto válečného konfliktu vytratil tak nějak do ztracena, byť již nepříliš dlouze, ale ještě s mnoha oběťmi na životech. Přes široké pravomoci generála Leeho, dle ústavy Konfederace kompetence ukončit marný vzdor v ní sdružených a od Unie odštěpených států měl toliko konfederační prezident Jefferson Davis a to ještě se souhlasem své vlády i Kongresu, a primárně jižanští zákonodárci se dík překotnému vývoji již ani neměli kde se sejít... Přesto 9. duben 1865 a dny bezprostředně předcházející i následující byly plné nezapomenutelných emocí a připomenout si jejich 150 výročí by mělo být takřka povinností...

Pravda je taková, že na Květnou neděli 9. dubna 1865, rovný týden po konstatování neudržitelnosti Richmondu a vyklizení hlavního města Konfederace, uznal generál Robert E. Lee bezvýchodnost

K pochopení dubnové situace nezbytná mapa

situace a po prvotní korespondenci s nepřátelským „generalissimem“ Ulyssesem S. Grantem pod bílou vlajkou zavítal do McLeanovy farmy u Appomattoxu (Court House je přídomek městysu, ne označení budovy, kde se setkání uskutečnilo, byť v tomto „soudním domě“ je dnes muzeum...), aby se tu střetl tváří v tvář se štábem svého protivníka. Původně jsem zvažoval popsat 150 let vzdálené dějinné chvíle sám, ale pak jsem se rozhodl sáhnout po archaickém jazyku Čermákově [Dějiny občanské války, Chicago 1889] a jeho dostatečně jímavý text toliko glosovat. Aby citovaný příspěvek nebyl příliš dlouhý je třeba zevrubně nastínit situaci vzniklou v důsledku bitvy u Five Forks...

Unionisté v ní 2. dubna prolomili konfederační linie jižně od Petersburgu a toto město-pevnost, nedalekou konfederační metropoli Richmond i celou tuto oblast střežící armádu (C. S. Army of Northern Virginia) doslova odřízli od zápolí. V dané situaci nebylo zbytí, než přes půl roku úporně hájené pozice kvapně vyklidit a pod soustavným tlakem ze všech stran ustupovat na západ, neb jádro Grantových armád (Meadeho U. S. Army of the Potomac, původně Butlerova, na jaře 1865 však již

Kapitulace u Appamatoxu (Don Troiani)

Ordova U. S. Army of the James, Sheridanův jezdecký sbor označovaný též jako U. S. Army of the Shenandoah) se vklínilo do jižního sektoru od Leeových pozic, čímž šedokabátníci byli rázem na severu, odkud nemohli očekávat žádnou pomoc, žádné zásoby, jen další protivníky – již 6. kapituloval po tvrdých bojích u Sayler’s Creek odříznutý sbor Ewellův, Lee rázem ztratil třetinu své armády a zbylé dva korpusy na tom byly jen o málo lépe... Grant, jenž za svá předchozí jednání v podobných situacích dostal přezdívku „bezpodmínečný“, se zde vůči zle tísněným protivníkům projevil velice šlechetně, byť vzhledem k situaci spíše prozíravě, aby nepřítele netlačil k odporu do krajnosti a pro zastavení palby gentlemansky podal impuls jako první...:

 „Dne 7. dubna, 1865.

Generále! Události posledního týdne musely přesvědčiti Vás o beznadějnosti dalšího odporu se strany armády Severní Virginie. Já aspoň soudím tak а považuje za svoji povinnost sejmouti s beder svých zodpovědnost za další prolévání krve, žádám o vzdání se onoho zbytku armády konfederační, která kdysi známa byla co armáda Severní Virginie.

U. S. Grant, lieut-general.

General R. S. Lee.”

Lee po přečtení dopisu tohoto zasedl ihned ku stolu а nарsаl odpověď; list Leeův doručen byl Grant-ovi ve Farmville ráno dne 8. dubna a doslovný obsah jeho byl následující:

„Dne 7. dubna, 1865.

Generále! Váš dopis, datovaný dnešního dne jsem obdržel. Ačkoliv nesdílím náhled Váš о beznadějnosti dalšího odporu Severo-Virginské armády, přece jenom uznávaje Vaši snahu o odvrácení dalšího krveprolití, žádám, nežli počnu o Vašem nabídnutí uvažovati, by jste jmenoval podmínky, pod jakými žádáte složení zbraně.

R. S. Lee, general.

Lieut-general U. S. Grant.”

Grant V zápětí napsal druhý list, v kterém pravil, že první a hlavní snahou jeho jest zjednání pokoje a že vojsko jižní nesmí pozvednouti více zbraně proti Unii, pokud nebude dle pravidel vojenských vyměněno. Ku konci žádal, by Lee sám jmenoval místo, kde by se spolu o dalších podmínkách dohodnouti mohli. Lee patrně vyjednáváním tímto chtěl pouze nabýti času, aby mohl

McLeanova farma

pronásledovatelům svým opět uniknouti a to se mu také do jisté míry podařilo. Sotvaže byl dopis Grantovi odeslal, sebral zbytek armády své a pod záštitou tmavé noci vydal se na další pochod. Pohyby vojska řízeny byly s takovou obezřetností, že ani přední stráže Humphreyovy ničeho nespozorovaly a teprv ráno, když Humphrey chtěl učiniti útok, přinešena jest mu zpráva, že nepřítel přes noc zmizel. Leeova vypočítavost, chladná rozvaha a neobyčejná strategie, tyto nejdůležitější vlastnosti každého válečníka, slavily zde opět triumfy. Obklíčen téměř se všech stran, s vojskem vysíleným. ve chvíli, kdy sami jeho generálové považovali další odpor za čiré šílenství - Lee náhle vymkne se z železného objetí nepřítelova a teprv když pronásledovatelé jeho hotoví se k novému útoku, poznávají s úžasem, že Leea zde více není.

Jakmile zpráva о tom donešena byla do hlavního stanu, vydal Grant hned rozkaz, aby se v pronásledování pokračovalo a šestý a druhý armádní sbor, vedené samotným Meadem, vydaly se na pochod po severním břehu řeky Appomattox. Neocenitelné služby prokazovala zde národní jízda, jíž

Rekonstrukce McLeanovy farmy

v čele stál energický a neúnavný Sheridan, jak již na jiném místě řečeno, zamýšlel proniknouti mezi armádu Leeovu a město Lynchburg, což znamenalo by pak již konec dalších bojů. Leeovi by tak byla zatarasena další cesta a maje po jedné straně řeku Appomattox, po druhé řeku James a armádu Potomackou v patách nebylo by mu pak zbývalo nic jiného, nežli složení zbraně.

Když byli zvědové přinesli dne 8. dubna Sheridanovi zprávu, žе Jihané mají na stanici Appomattox zásoby vysláni jsou v místa оnа generálové Crook a Merritt. Lee nyni teprv počínal poznávati traplivou situaci, nicménè ještě neodvrátil zraků svych od onoho klamného přeludu – naděje – a doufal, že bude moci uchyliti se za Lynchburg do „modrych hor". [Blue Ridge Mountains] Ve chvili této obdržel Grant-ův druhy dopis; Lee v odpovèdi své, datované dne 8. dubna, se vší rozhodností prohlásil, že ještě nemíní s armádou svoji se vzdáti, ale pakliže Grant zamýšlí uzavříti mír, bude jej očekávati na silnici Richmond mezi liniemi předních stráží. V odpovědi své, datované dne 9. dubna Grant pravil, že není oprávněn k vyjednávání о mír а Leem navrhovaná schůzka následovně nemohla by vésti k žádoucím výsledkům; podmínky jeho že jsou zřejmé a sice: aby Jih složil zbraň, čímž jedině předejde se dalšímu obětování životů lidských a ničení majetku. Sotva že dopis tento byl napsán a poslovi odevzdán, kázal Grant, аbу šestý a druhý armádní sbor vydaly se opět na další pochod.

Pakliže pro Leea stávalo ještě jakých naději, které jej v jeho tvrdošíjném odporu posilovaly, naděje tyto zmařil jedním rázem generál Sheridan. Dne 8. dubna dorazil předvoj jízdy, vedený gen. Custerem, k stanici Appomattox a v téže době dorazil sem předvoj ustupující armády Leeovy se zásobami. Custer rychlosti blesku udeřil na Jihany; byv podporován vydatně jízdou Devinovou, porazil předvoj Leeův na hlavu a zahnal jej v zmatku zpět k Appomattox Court House, kde meškal Leeův hlavni voj. Záhy soustředila se sem ostatní jízda Sheridan-ova – a ústup Leeovi tak byl zamezen. Sheridan očekával, že naň učiněn bude útok, že Lee bude chtít jeho řadami se protlouci, ale byl rozhodnut klásti odpor tak dlouho, dokavad nepřitrhne sem s James-skou armádou gen. Orda Griffin od pátého armádního sboru. Věděl zároveň, že Meade jest Leeovi v patách a proto pevně věřil, že zde posléze bratrovražedný boj tento bude skončen.

Kdyi Leeovi přinesena byla zpráva, že Sheridan zastoupil mu cestu, zamyslil se šedý ten válečník na chvíli, načež pravil: „Musíme se protlouci!” Ráno dne 9. měl býti učiněn útok na Sheridana, však žalem a úzkostí sevřelo se srdce v prsou Leeovych, když rozhlédl se kol sebe a spatřil jen hlouček ozbrojeného mužstva. Nepřemožitelnou jindy armádu Severo-Virginskou tvořily již jen zbytky sborů Longstreetova a Hillova – ostatní mužstvo bylo již tak vysílené, že nebylo s to ani zbraně pozvednouti. Lee dovedl ale traplivé dojmy brzy zaplašiti – ještě nevěřil, že Konfederaci udeřila poslední hodina a povolav k sobě gen. Gordona, který velel sboru Hillovu [Ambrose P. Hill padl 2. IV. ranou odstřelovače či kulkou zbloudilou], rozkázal mu, аbу učinil útok na Sheridana a protloukl si cestu jeho řadami stůj со stůj.

Gordon, chtěje býti poslušen rozkazu vrchního velitele udeřil na Sheridanovu jízdu s takovou prudkosti, že vojíni, kteří byli s koni sesedali, аbу mohli lépe s pěchotou zápasiti, záhy počali couvati. Generál Sheridan odkvapil k stanici Appomattox, аbу odtud rychle pošinul ku předu voj Ordův,

Robert E. Lee

neboť obával se, žе by Jihané, kteří bili se s neočekávanou ba obdivuhodnou rekovnosti, přece mohli zde ještě zvítěziti. Vojsko jeho obdrželo rozkaz, aby pozvolna ustupovalo а ро příchodu pěchoty soustředilo se v pravo, vsedlo na koně a připravilo se k novému útoku. Rozkaz ten byl vykonán do těch nejmenších podrobností а když jízda počínala na dané znamení ustupovati v pravo, spatřili před sebou Jihané, vítězoslavně v před se ženoucí, pořadí lesklých bodáků. Ordova pěchota dorazila na bojiště včas. Bubny zavířily, polnice zazněly, pěchota i jízda valila se proti seřadění Jihanů, když tito vztyčili bílou vlajku. Generál [John B.] Gordon, žádaje о zastavení dalšího nepřátelství, pravil, že generálové Grant a Lee smlouvají se právě o podmínkách kapitulace а proto že zbytečné bylo by další prolévání krve. To byla poslední srážka armády Potomacké s armádou Severo-Virginskou.

Udání generála Gordona bylo pravdivé; dne 9. dubna ráno celé okolí Appomattox Court House zahaleno bylo v mlhu. Gen. Lee hned z rána byl viděn ve společnosti generálů Longstreeta a Mahonea. Na tvářích všech zračila se předtucha blízkého konce. [James] Longstreet, maje poraněnou ruku v šátku, seděl na pni poraženého stromu. Gen. Gordon právě vyslán byl, aby se pokusíl o rozražení řad Sheridanových а všichni tři generálové byli jednoho náhledu, že nezdar podniknutí Gordonova musí míti v zápětí kapitulaci. Záhy přicválal jezdec se zprávou, ze Gordon byl poražen a Lee vyšvihnuv se na kůň pravil k Longstreetovi: „Gеneгá1е, odevzdávám Vám velení, jedu vstříc gen. Grantovi, s nímž mám míti poradu.“ Na cestě doručen byl Leeovi list Grantův, о kterém učiněna byla již zmínka. Lee zaslal Grantovi ihned odpověď, žádaje о гozmluvu ku které Grant svolil а dal Leeovi na vůli, aby jmenoval místo, kde by se оbа válečníci sejíti mèli.

U. S. Grant

Schůzku, která krátce na to následovala, líčí očitý svědek následovnè: „Oba generálové sešli se v malém, zděném domku Wilmera McLeana; Grant měl na hlavě plstěný klobouk; tmavomodrý jeho kabát jakož i vysoké jízdecké boty pokryty byly blátem. Jedině tři stříbrné hvězdičky a dvě řady knoflíků u kabátu prozrazovaly jeho důstojenství. Do domu vešel v průvodu generálů Orda, Sheridana a několika štábních důstojníků. Lee byl již dříve na mistě a jeho sivý oř pásl se venku na bujné trávě. Když Grant vstoupil, stál Lee bliže stolu. Byl oděn v novou šedou uniformu a na hlavě měl široký klobouk; po boku visel mu skvostný kord, dar to státu Virginia. Vysoká, přímá jeho postava vzbuzovala úctu. Stál zde hrdě, ne jako poraženy, ale spíše co vítěz; šedý vlas splýval mu téměř аž nа ramena. S Lee-em nalézal se zde pouze náčelník jeho štábu, Colonel Marshall. Jakmile Grant vešel, postoupil mu Lee v ústrety; soupeři potřásli si pravicema, načež zasedli ke stolu a jali se ihned jednati о podmínkách. Lee nečinil více žádných námitek; věřil již, žе Konfederace padla a přistoupil na veškeré podmínky, Grantem předepsané. Vyjímám tuto pouze hlavnější: důstojnici museli složiti čestný slib, že nepozvednou zbraně proti Spojeným Státům a závazek ten platil аž do výměny zajatců; každý důstojník musel tentýž slib složiti za svoji setninu nebo pluk; veškerý majetek a zbraně složeny musely byti do rukou důstojníků, Grantem k tomu ustanovených; důstojníkům ponechána byla pobočná zbraň, koně jakož i majetek soukromý. Тéž dovoleno jim navrátit se do svých domovů a neměli býti znepokojováni se strany úřadů vládních, pokavad dodržovali smlouvu a byli poslušni zákonů.

Armáda Severo-Virginská se vzdala, соž znamenalo i skončení války, neboť jak John Swinton praví, „bylať armáda tato hlavní oporou Konfederace a jakmile opora tato byla odstraněna, zřítilo se vše s ohlušujícím  rachotem.“ Když byl gen. Lee podepsal kapitulaci, vsedl na koně a jel k své armádě, aby se s vojskem ještě rozloučil. Nelze nalézti slov k věrnému vylíčeni onoho dojemného obrazu, jaký se nyní zrakům pozorovatele objevil. Polonazí, bosí, zbědovaní vojíni tlačili se k milovanému vůdci, chtíce mu ještě naposled ruku stisknouti. Lee chtěl promluviti, však slze vytryskly mu z očí při pohledu na zubožený lid, který nyní ještě jevil k němu takovou lásku a oddanost. Když byl opět nabyl klidu, vyrazil s namáháním ze stísnèných prsou slova: „Lide – činil jsem pro tebe со jsem jen mohl.“

Dne 12. dubna konfederaté v jednotlivých odděleních táhli k Appomattox Court House, kde skládána byla zbraň. Z 28.000 mužů jen 8.000 jich mělo pušky. Když gen. Lee odevzdával Grantovi svůj kord, nepřijal jej tento, ale pravil: „Není udatnějšího muže, který by mohl kord tento nositi.“

Dobová litografie kapitulace

Byl tomu bezmála rok, со Grant překročil s armádou svoji řeku Rapidan; tenkráte měl Lee armádu čítající 65.000 bojovníků – a z celé té úžasuhodné armády za poměrně krátkou dobu zbyly jen pouhé trosky; výkvět jižního lidu vykrvácel na bojištích. Grant za celé tažení od řeky Rapidan k Richmondu ztratil počítaje mrtvé, raněné a pohřešované – 100.000 mužů. Hrozná to oběť, jakou severní lid přinesl, jenom aby republika tato zachována býti mohla nerozdvojenou.

Od řeky Appomattox rozlétly se rychlosti blesku zprávy po všech končinách a na Severu  počala hřímati děla; města, městečka i dědiny oděly se v háv slavnostní, v palácích i v nejnuznějších chatách oslavováno jest zachránění Unie!*

Třebaže charismatický konfederační velitel chápal, že válka je prohraná a od 23. ledna 1865 byl nositelem titulu Commander in chief of the Confederate armies, tedy vrchního velitele všech jižanských ozbrojených sil, u Appomattoxu si velmi dával pozor, aby se jeho prakticky již nevyhnutelná kapitulace bez ohledu na protivníkovy šlechetné podmínky vztahovala toliko na obklíčené trosky jeho druhdy mocné C. S. Army of Northern Virginia, nikoli na konfederační ozbrojené síly jako celek. Ostatně, pokud by tato dílčí kapitulace nezpochybnitelně končila válku, proč v ní byly obsaženy takové podivné paragrafy jako o slibu nepozvednout zbraň proti Unii s platností do výměny zajatců. To je standardní podmínečná kapitulace uprostřed konfliktu, kde se předpokládá další pokračování operací, do nichž nesmí oni na čestné slovo propuštění zasáhnout – tedy až do okamžiku adekvátní kompenzace (jinak jim hrozí v případě opětného zajetí postihy nejpřísnější...) – vždyť zde za podobné situace mohl padnout docela dobře termín do konce války...!???!  

O to více překvapuje s jakou vehemencí své nesporné autority se Robert Edward (ne R. S.) Lee postavil v následujících dnech proti výzvám prezidenta Davise a plánům některých generálů, bažících aby se v boji pokračovalo i tzv. »po Appomattoxu«. Možná za to však mohla paradoxně i vražda prezidenta Unie Abrahama Lincolna, neb něco takového Spojené státy nepamatovaly, radikálové na Severu bažili po krvavé pomstě a mnohým muselo být jasné, že pokračující Válka mezi státy, jak konflikt označují Jižané, by v tak vypjaté atmosféře nutně musela mít stále brutálnější charakter a to zažila Georgia při Shermanově pochodu k moři, Jižní Karolína při pokračování jeho kampaně, či Shenandoah Valley ve Virginii při Sheridanově plenění, ale i četné další oblasti při jiných výpadech by mělo ještě bestiálnější pokračování, a to tím spíše, pokud by boje přerostly z války více méně

Interiér McLeanova domu

regulerní a pod vlajícími prapory do formy bojů gerilových...

Fakticky tedy 9. dubna kapitulovala sice nejprestižnější vojenská formace jižanské Konfederace, ale šlo stále jen o jednu z mnoha konfederačních armád a válka kontinuálně pokračovala stejně tak jako ji neukončilo o týden dříve ovládnutí hlavního města protivníka. Grant však nikterak netlačil svého oponenta do kouta, naopak dojednané kapitulační podmínky byly tak velkomyslné, že byl Lee ohromen a dojat (svůj privátní majetek, včetně koní si mohli dokonce odvést i řadoví vojáci, z nichž všichni kdo 12. složili zbraň neskončil v reálném zajetí – na rozdíl od mužů Ewellových a těch, kteří se po 9. dál pokoušeli obklíčením prorazit). Vrchní velitel Unie ovšem v žádném ohledu nebyl přecitlivělý lidumil, ale spíše cílevědomý pragmatik, jenž chápal jaký ohlas budou vstřícná gesta v kontextu s Leeovou kapitulací mít, a v tomto bodě se vskutku rozhodně nemýlil...

Třebaže se část Leeovy armády kapitulaci vzepřela (včetně jeho synovce Fitzhuga, jenž se vzdal až 11.) a části jeho kavalerie se i podařilo probít (Rosser a spol.), již 17. dubna došlo i v Severní Karolině k uzavření příměří i mezi generály Johnstonem a Shermanem, přičemž doposud vždy tvrdě a nekompromisně postupující William T. Sherman nabídl svému protivníku při okamžitém zastavení palby tak velkorysé kapitulační podmínky, že je Grant obratem revokoval s tím, že jsou generálové, ne politici. Realistický Joseph E. Johnston však nakonec přistoupil i na takřka shodné články jako obsahovala kapitulace Leeova a vzal tak vítr z plachet radikálům bažícím po pokračování v boji. 26. dubna v severokarolinském Durhamu signoval kapitulaci C. S. Army of Tennessee, tedy druhé nejvýznamnější (tehdy zhruba třicetitisícové) jižanské armády, jež však i bez zásahu Grantových sborů čelila nepřátelským vojům již nyní dobře třikrát početnějším...

Zbylá vojska už byla spíše garnizonního charakteru a na nějakou ofenzivní kampaň jež by Jih zaplavující invazní síly vytlačila nebylo pomyšlení, jen šlo bojovat do trpkého konce, prolévat další galony krve při všedevastujících honičkách létajících kolon a prodlužovat agonii ve válce již už nešlo nejen vyhrát, a vlastně ani ji regulérně vést, neb Konfederace se hroutila, něco jako bezpečný týl přestávalo existovat a navíc i appomattoxské poselství vskutku zafungovalo tak jak Grant zamýšlel! Rozmělnilo protivníkovu vůli i potřebu vzdorovat a to od nejvyšší generality po poslední vojáky, nemluvě o civilistech, vždyť již i ti nejzapřisáhlejší secesionisté (separatisté) už chápali, že „svatá věc Jihu“ a obhajoba „státních práv“ se zbraní v ruce začíná být nezvratně ztracena – už se primárně hrálo jen o čest a hrdost...

Téhož 26. dubna, kdy kapituloval Johnston v Charlotte (N.C.) naposledy proběhlo cosi jako zasedání konfederační exekutivy, ovšem mimořádný Kongres svolaný na květen do alabamského Montgomery se už neměl kde sejít a fakticky již nebylo kde konsolidovat síly k dalšímu vzdoru. Zde asi rozhodující roli sehrál tzv. Wilsonův nájezd, když jeho modrokabátníci, vesměs sami kavaleristé, využili Shermanovým pochodem k moři vzniklého vakua na „západní frontě“ (tak se označovaly primárně boje v Tennessee a posléze Georgii), zatlačili do defenzívy obávané jezdce Forrestovy, vymanévrovali je a již 12. dubna prakticky bez boje obsadili Montgomery, prvotní hlavní město Konfederace, a po pádu Richmondu, o deset dní dříve opětně deklarovanou jižanskou metropoli, kam se chtěl uchýlit i vzdorprezident Davis a jeho administrativa – chtěli, ale již nemohli...

Že dny Konfederace jsou pomalu sečteny se ostatně projevilo ono osudového 9. dubna i dalších 150 mil daleko u alabamského Mobile na pobřeží Mexického zálivu, kde toho dne padla stará španělská pevnost a 12. kdy Leeovi muži skládali zbraně a Modrokabátníci ovládli Montgomery odbojný Jih definitivně přišel i o poslední významnější přístav, beztoho již od srpnové bitvy o Mobile Bay neprodyšně zablokovaný. Po půlročních bojích se Murrayova garnizona po vynucené evakuaci města ztenčila na 4500 mužů s 27 děly a i když se na toto jádro mohly nabalit další detašované oddíly nebylo jich mnoho a po Johnstonově kapitulaci tento „hlouček“ představoval poslední údernou pěst Konfederace! Nebylo divu, že již 30. dubna uzavřel Murrayův nadřízený generál Richard Taylor s velitelem Unionistů Edwardem R. S. Canbym dohodu o zastavení palby a 4. května v alabamském Citronelle signoval i tento syn dvanáctého prezidenta USA kapitulaci konfederačních sil v tzv. „Hlubokém Jihu“, jak by snad šel zjednodušeně označit rozsáhlý department v jeho pravomoci (cca Alabama, Mississippi a východní Louisiana – hypoteticky ještě velel 40.000 vojáků, jenže již spíše jen teoreticky). Když se 10. května ve floridském Tallahassee k dohodě o zastavení nepřátelství připojil nejjižnější oblastní velitel Samuel Jones, bylo východně od Mississippi formálně dobojováno, byť k drobným ozbrojeným incidentům a krveprolitím docházelo ještě i po tomto datu.**

Leeovo poslední setkáni s jeho vojáky po kapitulaci (Don Troiani)

Dne 5. května o beznadějnosti situace již bezpochyby dobře obeznámený Jefferson Davis (min. od tři dny staré vojenské porady v Abbeville se zbylou generalitou; byli zde Bragg, Breckinridge, a pět brigadýrů z nichž Basil W. Duke nabídl nalákat pronásledovatele na sebe a jím střežený státní poklad) v georgijském Washingtonu svůj již notně prořídlý kabinet oficielně rozpustil. Již o pět dní později byl však u rovněž georgijského Irwinville lapen odřadem unionistických kavaleristů (nikoli ovšem v přestrojení za ženu, jak se jej snažili denunciovat jeho odpůrci, byť manželčiným pláštěm si v nastalé tísni nejspíše vskutku snažil vypomoci...) cestujíc tehdy už jen v doprovodu své rodiny a ex-ministra pošt. O nějakém jeho tradovaném pokusu o útěk do Mexika nemůže být řeči, cílem jižanského ex-prezidenta byla spíše Florida a jednoznačně asyl evropský... „Politický vězeň“ Davis pak ovšem ve svém postavení nechtěl a vlastně již ani nemohl zastavit pokračující šarvátky, navíc zprávy o kapitulacích se i v té době šířily poměrně rychle, leč ne každý jim ihned uvěřil a i pak trvalo řadu dnů, ba i týdnů, než pominuly emoce, a všechny odloučené odřady odložily zbraně a požádaly o pardon, či se jen rozešly domů...***

Zvláště západně od Mississippi se ještě i v květnu poměrně intenzivně střílelo, zvláště pak v prostoru kolem Red River, ale k poslednímu boji označovanému jako Battle (byť počet mrtvých kolísá od čtyř ve vlastním střetu po třicet, včetně utopených za ústupu) došlo 12.-13. tohoto měsíce u texaského Palmito Ranch (nedaleko Brownsville na Rio Grande), z dodnes neznámých důvodů, nejspíše toliko neukojených osobních ambicí jednoho plukovníka Unie (Barrett). V naprosto zbytečném boji dosáhla konfederační armáda svého dernierového, ale vcelku již naprosto nic neřešícího vítězství, jež toliko udrželo podstatnou část hraniční řeky (Rio Grande na pomezí s Mexikem) v moci šedokabátníků. Přitom šlo o oblast, kde se od bezvýsledné kampaně předešlého roku Unie spokojila s kontrolou ústí řeky, s tím, že prorážení blokády přes Mexiko stejně není schopna účinně zabránit a nepsané příměří zde zavládlo již dlouho před Appomattoxem...

Tomuto po pádu Vicksburgu od zbytku Konfederace fakticky odříznutému Trans-Mississippskému departmentu zahrnujícímu Texas, Arkansas a západní Louisianu (plus formálně ještě Missouri a teritoria – Konfederací nárokovanou Arizonu a Indiánské území dnešní Oklahomy) se populárně říkalo Kirby Smith Confederacy. Předpokládalo se, že by zde západně od Otce řek, kde jižanské ozbrojené síly v mezidobí opakovaně prokázaly svou soběstačnost i bojeschopnost nejen v defenzivě (Red River Campaign), ale i ofenzívě (Price’s Raid). I teď tu mohli šedokabátníci hypoteticky vzdorovat ještě poměrně dlouho a generál Wade Hampton prý prezidentu Davisovi navrhoval, aby se sem za Mississippi uchýlil a pokračoval v řízení odboje odtud, byť dělovými čluny Unie kontrolovaný veletok by se s jakýmkoli větším (a tedy stěží utajitelným) odřadem překračoval krajně obtížně...

Spíše šlo o chiméru, ostatně neznám nikoho význačnějšího, generála Hamptona (jenž kapituloval spolu s Johnstonem) nevyjímaje, kdo by se sem z oblastí východně od Mississippi vskutku snažil alespoň přesunout. Ostatně již 11. května kapituloval M. Jeff. Thompson velící v oblasti Arkansasu (v té době zhruba osmitisícová C.S. Army of Missouri). Konečně i zdejší vrchní velitel generál Edmund K. Smith zklamal naděje radikálů a po poradě s guvernéry jeho zástupce (S. B. Buckner) již 26. května v New Orleansu sjednal příměří, jež bylo 2. června v texaském Galvestonu završeno stejně čestnou kapitulací jaké se podrobili ostatní čelní konfederační velitelé a týkala se již necelých 20.000 vojáků. O den později pak symbolickým vzdáním se posádky louisianského Shreveportu (včetně obrněnce CSS Missouri) na Red River ustalo vše to co by se dalo ještě označit jako „státem organizovaný“ odpor...

Okamžik podpisu na dobové ilustraci

Snad právě až toto datum by mohlo být považováno za skutečný konec války, byť spíše se dá říci, že se válečný požár, jenž po čtyři roky stravoval Ameriku spíše vytratil někam do ztracena, neb mír nebylo s kým uzavírat, ostatně Unie Konfederaci nikdy neuznala, kdyby „ano“, tato bratrovražedná válka by bývala zbytečnou a bezpředmětnou… Nicméně její vojáci byli obecně považováni za regulérní válčící stranou a ještě 23. června je signován poslední kapitulační akt, jež ve Fort Towson v Indiánském teritoriu podepisuje čerokijský náčelník (a brig. gen. CSA) Stand Watie, čímž formálně obnovil podřízenost zdejších „civilizovaných“ a pěstováním bavlny se zabývajících kmenů Unii. Přesto se minimálně až do podzimu na „Divokém západě“ západě střílí, jak se menší i větší skupiny Rebelů (v místním kontextu osvojené, ba i hrdé, označení pro Konfederáty) snaží probít hranice.

Mnohé westerny tvrdí, že prchali do Mexika, aby odtud pokračovali v boji, či se vyhnuli trestu – vzhledem k rozsáhlým amnestiím mnohem prozaičtějším důvodem byla „specifická hrdost“ nedovolující četným horkým hlavám podrobit se ani jakkoli čestné kapitulaci. Populární brigadýr „Jo“ (Joseph Orville) Shelby triumfálně přivedl v srpnu skorem tisícihlavý oddíl z pomezí Arkansasu a Missouri do Mexika, aby se po dvou letech exilu dobrovolně vrátil nazpět do domovského Missouri. Jiní však vskutku natolik přivykli vojenské službě, že se i proti vetům císaře Maxmiliána i republikánského vůdce Juaréze zapojili do místní občanské války, v níž mnozí nalezli i smrt (mj. Mosby M. Parsons, jako nejvýše postavený z bývalých ex-konfederátů; ale zde šlo spíše o zabití dosud v zemi ani nezorientovaných Gringů bandity). Jiní měli více štěstí a mohli se zde na jih od Rio Grande pokojně usadit (Maxmilián těmto imigrantům přidělil kolonii Carlota, nazvanou dle císařovny, pro imigranty šlo však o Novou Virginii, v dnes asi již blíže nespecifikovatelném prostoru mezi Mexico City a Veracruzem; další velká komuna měla žít u Tampica, aj.), byť jich zde trvale asi nezůstalo mnoho. Po porážce mexického císařství relativně veliká komunita „nepokořených“ nalezla nový domov v Brazílii (včetně žen a dětí se tu prý usadilo minimálně na 10.000 Jižanů), ale to už byl spíše důsledek excesů tzv. Rekonstrukce Unie...

Jako závěrečnou perličku je možno uvést, že ještě 2. srpna 1865 se chystal kapitán James I. Waddell, velitel korzárské lodi CSS Shenandoah, ostřelovat přístaviště v San Francisku. Tomuto činu na poslední chvíli zabránil kapitán jedné britské lodi, jenž jej přesvědčil, že Konfederace již neexistuje a dělostřelecký přepad by od tohoto okamžiku byl aktem ryze zločinným. Waddell však nespustil vlajku a neodevzdal svou loď místním úřadům, jak by se dalo očekávat, ale jakkoli svrhl děla přes palubu, zamířil fakticky kolem půl světa vzdát se do Evropy. Teprve zde, konkrétně 11. listopadu 1865 v anglickém Liverpoolu, Waddellova jižanská posádka se slzami v očích spustila poslední oficiálně vztyčenou konfederační vlajku…

PS

*/ Čermákova kniha od mého příspěvku k 150. výročí Gettysburgu změnila úložiště,

webově přístupná je však dnes např. » ZDE «, byť obtížněji a možná již jen po stránkách...

http://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=uc1.b000931395#view=1up;seq=1;size=150

PT

**/ Největšími post-appomattoxské hekatomby ovšem nebyly způsobeny střelbou, ale výbuchy! Ten na mississipském kolesovém parníku SS Sultana zahubil 27. dubna 1865 několik mil severně od Memphisu i podle nejstřízlivějších odhadů nejméně o 200 osob více než legendární a celosvětově proslulá katastrofická zkáza Titanicu – vesměs vojáků na cestě domů, namnoze propuštěných válečných zajatců. Také výbuch prachárny v Mobile měl za následek minimálně 300 mrtvých. V atentátem na Lincolna zjitřené atmosféře byly tyto exploze považovány za teroristické útoky, resp. v dobové terminologii úmyslné sabotáže, ale ani po 150 letech se nenašlo nic co by tyto konspirační teorie přesvědčivě potvrdilo.

***/ Počet konfederačních vojáků, kteří se kapitulačním procedurám vyhnuli ať už dočasnou emigrací, nebo pozicí mrtvého brouka se vyčíslit asi nedá, ale těch kteří tak či onak požádali o pardon (otázkou je, zda do toho byli zahrnuti i zajatci z předchozích bojů, ale spíše ne, neb čísla jež jsou tu přiřazena k různým lokalitám „na pomezí“ mezi Severem a Jihem jsou tu v tomto ohledu malá a z „ryzího“ Severu, kde byli tito převážně drženi pak zcela nulová) byl válečným sekretářem v listopadu 1865 vyčíslen na 174.223 mužů; za stejnou dobu bylo demobilizováno přes 800.000 vojáků Unie – uvážíme-li, že okupační správa další desítky tisíc mužů potřebovala udržet ve službě je naprosto jasné jaké množstevní převaze šedokabátníci v závěru války čelili – to nešlo ustát...

            Přesto celkové množství mrtvých v řadách vítězné armády Unie v rozmezí let 1861-65 je možno zaokrouhlit na 360.000, fatální ztráty poraženého vojska odhadovány toliko mezi 130 až 150.000 zemřelými, což obojí zahrnuje jak padlé a smrtelně raněné v boji, tak oběti nemocí a dalších útrap života vojenského, což je při zcela nesrovnatelném zázemí obou stran konfliktu takřka neuvěřitelné. Oběti mezi civilisty nikdo vyčíslit nedokázal, v přímém průběhu samotných bojů jich neumíralo mnoho, v širších důsledcích stále totálnější války však nejspíše pomřelo kolem 100.000 osob (v tomto případě logicky převážně Jižanů na jejichž území se většina válečných operací odehrávala), neb celkový počet mrtvých „druhé americké revoluce“ se zaokrouhluje na hrozivých 600.000 mužů, žen a dětí... 

Dokumenty a svědectví v angličtině jsou uvedeny prolinkem v nadpisu