MARŠÁL NEY V TYROLSKU 1805 OBRAZEM I SLOVEM

Nedávno jsem narazil na pár svrchovaně zajímavých a unikátních obrázků, které se týkají jedné epizody kampaně roku 1805, a nechával si je stranou. Teď mě napadlo použít k ilustraci dějů v nich obsažených pasáž ze své knihy Slavkov 1805; snad mi to odpustí ti, kteří ji znají. Vlastně jde o jeden jediný obraz, olej, zachycující dobývání tyrolské soutěsky a pevnosti Scharnitz maršálem Neyem v listopadu 1805; toto naivistické anonymní a dobové plátno se nachází v Deutschen Historischen Museum Berlin a snímky byly publikovány na http://www.uniformen.napoleon-online.de. Když jsem Slavkov 1805 psal, neměl jsem o obraze potuchy, jinak bych ho mezi ikonografii zařadil...

Boje u Scharnitz 4. 11. 1805, celkový pohled

 Neyův útok na Scharnitz a Leutasch

(4. listopad 1805)

Šestý armádní sbor maršála Michela Neye zůstal po Mackově ulmské kapitulaci ve městě v souladu s podmínkami, které říkaly, že tu nějaký čas setrvá. Podmaršálek si ve své bláhové hlavě namlouval, jak tím Napoleonovy síly pro další fázi tažení oslabil, císař Francouzů ale Dupontovu divizi z VI. sboru vyňal a v Ulmu zůstala sotva třetina.

„Šestý sbor strávil v Ulmu šest dní v souladu s kapitulačním aktem. Tento pobyt, na tehdejší časy neobvykle dlouhý, nás zbavil únavy a my se připravili na to, co mělo následovat,“ vzpomínal Fézensac

Dne 26. října začal Neyův ztenčený sbor Ulm opouštět s novým úkolem a týž pamětník jej shrnul následovně:

„Nuže, maršál Ney byl pověřen podmaněním Tyrol. Šestý sbor se skládal jen ze dvou divizí, z druhé (generála Loisona) a třetí (generála Malhera), neboť Dupontova divize dostala jiné zařazení; nevím ani, proč byla v té době Loisonova divize redukována jen na svoji druhou brigádu (69. a 76. pluk). Se započtením pěti set koní od 3. husarského a 10. mysliveckého i s děly činil celkový počet něco k devíti tisícům mužů. Císař musel mít v odvahu maršála Neye hodně důvěry, když svěřil onu operaci tak slabým silám.“

Pak dodal, proti komu a čemu měl VI. sbor v tabulkové síle kolem 10 000 pěšáků a 600 jezdců s pár stovkami artileristů operovat:

„Pětadvacet tisíc Rakušanů obsadilo Tyrolsko, milice v to nepočítám, ačkoliv v tom kraji umí válčit celý národ; obyvatelé tu byli oddáni Rakousku a obávali se, že budou přičleněni k Bavorsku, k čemuž posléze vskutku došlo. Veleli jim arcivévoda Jan, generál Jellačić a kníže de Rohan. Vniknout do Tyrol se dalo jen cestou buď přes Füssen, nebo přes Scharnitz, případně přes Kufstein. Maršál si vybral Scharnitz, bod ležící mezi oběma dalšími, odkud vede přímá cesta na Innsbruck.“

Vlastně tak shrnul velkou část postupu, k němuž je přece jen nutno říci něco víc.

Císař nenechal vše na dvou Neyových divizích, neboť k operacím proti uskupení arcivévody Jana Rakouského a eventuálně i podmaršálků Jellačiće a Hillera vyčlenil celkem tři armádní sbory, byť měly postupovat každý z jiného směru a jinudy, což v pásu alpských velehor i soutěsek znamenalo, že je každý z nich fakticky odkázán sám na sebe. Strategicky měly tyto síly krýt jádru Velké armády za postupu k Vídni celý pravý bok a vázat rakouská uskupení v Tyrolsku, což současně omezovalo manévrovací prostor armády arcivévody Karla v severní Itálii, která tak nemohla ustupovat na Vídeň přes Korutany a Štýrsko.

Útok na pevnost Scharnitz

Vpravo od Neye postupoval na Vorarlbersko a k západní hranici Tyrolska VII. armádní sbor maršála Augereaua, vlevo přes Salcburk a k východní hranici Tyrolska šla bavorská divize generálporučíka Deroye (přidaná v době ulmské operace k Bernadottovu I. armádnímu sboru a zakrátko zas odloučená) a k postupu na jih, směrem ke Štýrskému Hradci (Graz), vyčlenil císař dodatečně ještě II. armádní sbor generála Marmonta.

Rakouské síly v Tyrolích dávaly na 30 000 vojáků, chránících nejexponovanější soutěsky, což znamenalo, že šlo o síly rozptýlené v linii, měřící vzdušnou čarou na 300 kilometrů. Hlavní cesty tak střežily za polními či stálými opevněními skupiny v síle několika batalionů a arcivévoda Jan, další z bratří císaře Františka, který musel mít v živé paměti to, jak jej generál Moreau v prosinci 1800 porazil u Hohenlinden, je mohl zkoncentrovat teprve ve chvíli, kdy by věděl, kudy na něj Francouzi jdou. Rozhodování mu usnadnil rozkaz staršího bratra, arcivévody Karla, který říkal, že Jan musí chránit východnější spojovací cestu mezi dědičnými zeměmi a Itálií ve směru Salcburk–Spittal–Villach.

Po pádu Ulmu bylo jasné, že Francouzi zahájí postup do Tyrol od Mnichova k Innsbrucku, tyrolské metropoli, kde horské silnice od Garmisch-Partenkirchenu přehrazovaly pevnosti, západnější Leutasch a východnější Scharnitz. Tou druhou trasou teče Isara, tou první Leutascher Ache, který se před Mittenwaldem do Isary vtéká.

Pak se ovšem ukázalo, že nebezpečí hrozí i z prostoru, který měl Jan podle Karlovy dispozice chránit přednostně, tedy od severovýchodu, z prostoru mezi Innsbuckem a Salcburkem. Do něj postupovala zmíněná bavorská divize generálporučíka Erasma von Deroye, která došla 2. listopadu k průsmyku

Boj pěchoty u Scharnitz

Strub, leč dál se nedostala a obránci ji donutili, aby se nazítří vrátila zpět.

Maršál Ney prošel ve stejné době Garmisch-Partenkirchenem a 3. listopadu měl soutěsky Scharnitz i Leutasch na dosah. Obě představovaly tvrdý oříšek, přičemž pevnost Scharnitz byla tím větším. Chránily je cihlové bastionové valy Porta Claudia, zbudované už v závěru Třicetileté války 1618–1648 a uzavírající nezalesněný prostor nejužšího místa údolí. Byly dvacet stop vysoké, předpolí kryl z Isary napájený vodní příkop a zeď zpevňovaly dva půlbastiony po stranách s jednou demi-lune uprostřed.

„Pevnost, která nese toto jméno, vyhlíží jako poloviční koruna vtesaná do skal...,“ tvrdil Fézensac, který se útoku na Scharnitz zúčastnil.

Onen fort měl od konce října obsazen podplukovník Robert, svobodný pán von Swinburne, který velel batalionu IR8 (Erzherzog Ludwig) v síle 558 mužů, hrstce jezdců Stabsdragoner a 47 dělostřelcům se šesti děly. Nedlouho před bojem dostal posily z Innsbrucku, jeden batalion IR3 (Erzherzog Karl), šest děl a tyrolské miliční jednotky včetně skvělých ostrostřelců, čímž jeho síly stouply na téměř 1700 mužů a 12 děl.

Francouzská kolona, detail z dolní části obrazu

Ney vyslal ke Swinburnemu už dopoledne 3. listopadu trubače s jedním plukovníkem, jehož prostřednictvím požadoval kapitulaci, k čemuž přidal podle svého osvědčeného receptu výzvu, že pokud posádka do tří hodin nesloží zbraně, bude s ní nakládat podle vojenských zákonů co nejpřísněji. Oberstleutenant von Swinburne odpověděl hrdě a dokonalou francouzštinou:

„Měl jsem tu čest přijmout, pane maršále, prostřednictvím štábního důstojníka, vaši výzvu, abych vám vydal pevnost, jíž velím. Jsem pevně rozhodnut, stejně jako jednotky, jimž velím, bránit postavení mně svěřené tak, jak se na chrabré vojáky sluší, v čemž se mnou, jak doufám, souhlasíte.“

Ještě téhož dne pak poslal arcivévodovi Janovi depeši, v níž napsal:

„Doufám, že tuto pevnost uhájím sám i proti nejprudšímu nepřátelskému útoku...“

Ney měl po vyražení z Mnichova dvě divize, které vypadaly skladbou následovně:

Divize gen. Loisona:

Brigáda Villatte: 6. lehký (2 bat.), 39. řadový (2 bat.)

Brigáda Roguet: 69. řadový (2 bat.), 72. řadový (2 bat.), 3. husarský

Divize gen. Malhera:

Brigáda Marcognet: 25. lehký (3 bat.), 27. řadový (2 bat.)

Brigáda Labassée: 50. řadový (2 bat.), 59. řadový (2. bat.)

Když ovšem nařídil 4. listopadu od Mittenwaldu útok jak na Scharnitz, tak na Leutasch, vypadala skladba poněkud jinak a brigády i pluky se, neznámo proč, promíchaly

Dobová litografie údolí a šancí Scharnitz

Na Scharnitz se měly vrhnout Roguetova a Marcognetova brigáda s částí brigády Villatteho, tedy většina sboru, šance v průsmyku Leutasch dostala na starosti Labassého brigáda. První pevnost chtěl maršál dobýt čelně přesně tak, jak o tom teoretizoval v taktických dispozicích pro svůj sbor, které sepsal v ležení u Boulogne-sur-Mer v pasáží nazvané O útoku na valy či souvislé linie jednou čí vícero divizemi. Stálo tam:

„Divize o čtyřech plucích či osmi batalionech, pověřená hlavním útokem, se rozvine mimo dostřel děl na valech a jejím úkolem je dobytí prudkým náporem. (…) Po ukončení náležité přípravy se vydá s pomocí tří dělových výstřelů signál a jednotky vypochodují na nepřátele útočným krokem...“

Podle těchto instrukcí měl před kolonami postupovat řetěz tiraillérů 8. batalionu a dál se ukládalo:

„Muži budou mimo pušek vybaveni sekyrami; sotva dojdou na dostřel z pušky, vrchnou se rychlým během do příkopů u valů, rozsekají palisády, vytrhají hatě a gabiony a vytvoří průlom.“

Ponechme stranou rozepsané úkoly pro jeden každý batalion, úkoly pro lehká děla i podpůrné jezdectvo, na což vše maršál pamatoval, a řekněme jen, že nyní měl divizní generál Malher uplatnit teorii u Scharnitz v praxi. Pokud šlo o Labassého brigádu, ta se chystala proti Fort Leutasch a měla mít víc štěstí.

Čelní útok na Scharnitz začal 4. listopadu kolem jedné odpolední a Marcognet postupoval k západnější straně šance, zatímco šel Roguet k východní, přičemž oba narazili jak na palbu zastřílených děl z opevnění, tak i na střelbu z prudkých strání, v nichž se rozvinuli ostrostřelci jedné kompanie od batalionu pluku Erzherzog Karl i skvělí tyrolští střelci s karabinami s drážkovanými hlavněmi, které dostřelily dál než francouzské fusil s hlavněmi hladkými. Přesto postupovali srdnatě, v souladu s instrukcemi a Fézensac líčil, jak Marcognet nařídil tamborovi, ať jde vedle něho a na klacku drží nabodnutou zelnou hlávku; kdyby ho zabili, měl ji sundat. Pak se divizní generál obrátil k 25. lehkému a hromovým hlasem zvolal:

„Dokud budete tu hlávku vidět, říkejte si: tam je Pierre Marcognet. Až ji neuvidíte, převezme velení váš plukovník!“

Postup francouzské pěchoty a artilerie soutěskou k pevnoosti Scharnitz

Neyova teorie nicméně neprokazovala životaschopnost. Francouzi útočili třikrát se sedmi- až osminásobnou převahou sil, pokaždé ale byli odraženi zpět a kolem 17:15 se začali stahovat zpět na Mittenwald. Swinburne ztratil v obraně stovku mužů (mrtvých i raněných dohromady), ztráty útočníků činily podle odhadu rakouských relací (jež bývají v tomto ohledu velmi spolehlivé) 800–1800 mužů! Ústup byl pravděpodobně proveden na přímý Neyův rozkaz a na základě zpráv od Labassého, který tou dobou (a naštěstí pro maršála) nejspíš hlásil úspěšný postup směrem na Leutasch.

Šance Leutasch hájilo na 600 mužů od IR47 (Kinsky) a zhruba 240 mužů milic, vše pod velením majora von Krauseho, což by k obraně valů nejspíš stačilo, jenže prudkými horskými svahy na západní straně vedla horská stezka zvaná Alpl. Klikatila se pod vrcholy Wettersteinu a šlo z ní sestoupit po Kontrebandsteig, Pašerácké stezce, do vsi Burgraben, ležící už v týlu pevnosti. Von Krause její důležitost podcenil, na Alpl vyslal jen 24 mužů pod velením jednoho důstojníka a jako zálohu jim dal pouhých 14 milicionářů s kaprálem.

Divizní generál Loison a brigádní generál Labassée se nehnali do šturmu bezhlavě, vyptali se místních na terén a získali dva probavorsky orientované muže, lesníka Cölestina Wurmera a revírního Johanna Trysbergera, kteří se jim nabídli za průvodce, přičemž je na stezku nasměrovali.

„Devětašedesátý se drápal na výšiny takřka nedostupné navzdory kulkám a kamenům, vrhaným tyrolskými myslivci. Vojáci se zachytávali klečí, kořenů i bajonetů vetknutých do puklin ve skalách a nakonec dospěli na vrchol, kde vztyčili plukovního orla,“ líčil výstup Fézensac.

Rakouské hlídky na vrcholu stezky postřehly stoupající Francouze včas, necelá čtyřicítka mužů zaujala obranu a byla odhodlána vydržet až do příchodu posil, jenže major von Krause jim žádné neposlal. Sebral sice dvě kompanie a jedno dělo, avšak vzhůru po Pašerácké stezce nevyrazil a zaujal obranu dole. Dokonce prý zvolal:

„Sám nejlépe vím, co dělat, kompanie zůstanou, kde jsou, a nikdo neopustí svoje místo.“

V nevýhodném postavení vyčkal, až Francouzi sestoupí dolů, načež zahájil ústup do vsi Leutasch, jímž se od týlu pevnosti vzdaloval a nechával jej nekrytý.

Hauptmann Horn, který velení pevnosti převzal, si počínal smysluplněji a mnohem odvážněji, mnoho

už ale nezmohl. S tyrolskými milicemi mohl už jen krýt hrstku obránců stezky Alpl i ty pěšáky IR47, které boj či terén od majora Krauseho odtrhly. Pak se vrátil k valům, které nešlo proti náporu přesily z týlu uhájit. Přesto se bránil, první Loisonovu výzvu ke kapitulaci odmítl a zbraně složil až v bezvýchodné situaci za čestných podmínek volného odchodu teprve poté, co mu Francouzi objasnili, že na von Krauseho už spoléhat nemůže.

Obchvat Leutasche, který stál Francouze 10 mrtvých a 6 raněných (na rakouské straně padlo 12 vojáků, jeden důstojník a 9 tyrolských milicionářů), rozhodl i o osudu Fort Scharnitz. Von Swinburne dostal o von Krauseho hloupé porážce zprávu v deset večer a hned pochopil, že i jeho pozici nyní obejdou z týlu, proto nařídil ústup k jihu, na Zirl, kde chtěl zaujmout novou obranu, jenže Loison už stihl obsadit Seefeld, v němž se spojovaly silnice od Leutasche i Scharnitz, a statečnému rakouskému podplukovníkovi nezbylo než 5. listopadu ráno před Seefeldem (zhruba 7 km vzdušnou čarou na jih od valů Scharnitz) kapitulovat. Obdiv Michela Neye si nicméně vysloužil, neboť maršál mu vzdal hold a jemu i jeho důstojníkům povolil, aby si nechali kordy. Roberta, barona von Swinburneho,

Porta Claudia-Zbytky pevnosti Scharnitz v r. 2004

ostatně odměnil i císař František, který mu dal za obranu Scharnitz v dubnu 1806 rytířský kříž Maria-Theresien Orden. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že roku 1809 si Swinburne vysloužil u Aspern hodnost generálmajora a do výslužby odešel v hodnosti podmaršálka.

„Maršál Ney pospíchal, aby dorazil do Innsbrucku, kde našel množství děl, šestnáct tisíc pušek a velké zásoby prachu,“ poznamenal Fézensac.

Obsazení Innsbrucku znamenalo další triumf, neboť Ney se tu zmocnil arzenálu s 10 000 novými puškami, výstrojních skladů a zásob střelného prachu odhadovaných na milion liber. Krom toho tu 76. pluk z Roguetovy brigády nalezl dva prapory, o něž přišel roku 1799 v kampani v Grisonsku, což maršál to neopomenul hlásit císaři, který získání zástav vyzdvihl v 25. bulletinu patetickými větami:

„Když jim maršál Ney s veškerou pompou prapory vracel, prýštily z očí všech starých vojáků slzy. Mladí odvedenci byli hrdí, že přispěli k získání symbolů, o něž ti staří vinou nástrah války přišli. Císař poručil, aby se podle této dojemné scény namaloval obraz.“

Plátno, uložené dnes ve Versailles, namaloval Charles Meynier a nese název Maršál Ney předává vojákům 76. řadového pluku 7. listopadu 1805 nalezené prapory.

Dne 15. listopadu vstoupil Neyův předvoj do Brixenu, kam za ním dorazil list maršála Berthiera,

Maršál Ney vrací prapor 76. řadovému (Meynier)

napsaný již následujícího dne v Schönbrunnu. Začínal takto:

„Císař mě, pane maršále, pověřil, abych vám vyjádřil jeho spokojenost s aktivitou a talentem, které jste do obsazení Tyrol vložil.“

Konec pak obsahoval kompliment:

„Buďte, pane maršále, ujištěn, že se raduji, když vám mohu tlumočit, jak velice je císař spokojen s významnými službami, které mu prokazujete.“ 
Zbýval už závěr kampaně v Tyrolsku, které rakouské jednotky vyklízely, a Fézensacovy paměti shrnuly tyto operace následovně:

„Po dobytí pevnosti Scharnitz a okupaci Innsbrucku, hlavního města Tyrol, byl nepřítel vržen levým křídlem na Vorarlbersko a pravým na italské Tyroly. Arcivévoda Jan na další sbory nečekal a spěchal po druhém z uvedených směrů a připojil se k arcivévodovi Karlovi, veliteli Italské armády, který zahajoval ústup přes Laibach [dnešní Lublaň] na Uhry. Maršál Ney manévroval v Tyrolích, aby zabránil generálu Jellačićovi a knížeti Rohanovi v úniku stejnou cestou, přičemž se je snažil zahnat nalevo, do Vorarlberska, kde pak tyto síly narazily na sbor maršála Augereaua, postupující podél břehů Kostnického [Bodamského] jezera. Generál Malher se dal silnicí z Trenta na Brixen a poté se pustil na Merano v údolí Adiže. Padesátý regiment dorazil až do Landecku na řece Inn. Generál Jellačić před nimi ustupoval, a ježto maršál Augereau postupoval v téže době usilovnými pochody přes Landau na Bregenz, nezbylo Jellačićovi než se uchýlit do chráněného ležení Feldkirch. Byl tu sevřen a 16. listopadu kapituloval se šesti stovkami mužů.“