Zůstaňme ještě u Dumasovy KRÁLOVNY MARGOT, která byla i zfilmována. Říci A a nedodat B nelze, proto je zde příběh hlavní postavy románu, Markétina milence Josepha Boniface de La Mole...
 |
| Ráno po Bartolomějské noci před branou Louvru (Debat-Ponsan) |
BONIFACE DE LA MOLE
Případ milencovy hlavy
Onoho srpna roku 1572 praskala Paříž ve švech. Do jejích zdí
se sjížděly desítky hugenotů, aby spatřili událost, která měla být zárukou
náboženského míru v zemi. Protestant Jindřich Navarrský si bral královskou
dceru, katoličku Markétu z Valois. V den svatebního obřadu dorazil do hlavního
města království i pan de La Mole, mladý hugenot, krásný a zcela bezvýznamný
šlechtic, hlavní hrdina Dumasova
románu:
"Měl boty z černé
kůže, kord s cizelovanou železnou záštitou a podobnou dýku. Přejdeme-li nyní od
obleku k obličeji, nutno říci, že to byl čtyřiadvaceti až pětadvacetiletý muž s
osmahlým čelem, modrýma očima a pěstěným knírem, s bělostnými zuby, které
jakoby jeho tvář, když otevřel ústa, prosvěcovaly něžným a posmutnělým úsměvem,
hrajícím na jemně vykrojených ústech nejdokonalejšího tvaru."
La Mole chtěl svatbu vidět a toužil se dostat i mezi dvořany
tehdy ještě králova oblíbence a všemocného vůdce protestantů admirála de
Coligny.
Vzápětí po svatbě ale propuklo vraždění. Katolíci
masakrovali v noci na den svatého Bartoloměje hugenoty. I La Mole by padnul za
oběť píkám a arkebuzám band, vedených Hannibalem de Coconnas. Zachránila ho
náhle vzplanuvší láska čerstvě a proti své vůli provdané Markéty:
Pod aksamitovými závěsy se zlatě vyšívanými lilemi, v loži z
vyřezávaných dubových dřev, se polonahá žena opírala o ruce a doširoka
rozvírala vyděšené oči.
La Mole se k ní vrhl.
"Madame!" vykřikl "zabíjejí a rdousí mé
bratry; i mě chtějí zabít a zardousit. Och! vy jste královna... zachraňte
mě."
A vrhl se jí k nohám, zanechávajíc na kobercích krvavou
stopu.
Při pohledu na bledého, poraženého a před ní klečícího muže
se navarrská královna poděšeně zvedla, schovala tvář do dlaní a vykřikla o
pomoc.
"Madame, při nebi," řekl La Mole a pokusil se
zvednout, "nevolejte, protože uslyší-li vás, jsem ztracen! Vrahy mám v
patách, jsou po schodech za mnou. Slyším je...jsou tu! jsou tu...!"
Tak v románu začal vášnivý příběh tragické lásky, v němž
nakonec La Mole i Coconnas, obvinění z vraždy Karla IX., položili hlavu na
špalek. Hlavu, kterou si královna Margot od mistra popravčího vyžádal,
nabalzamovala a s láskou i zoufalstvím pohřbila...
Tolik Alexandre Dumas, který v "Královně Margot"
sáhl roku 1845 po látce takřka "z druhé ruky". Neboť už patnáct let
před ním použil stejnou látku v "Červeném a černém" Stendhal. Tady
Mathilde de La Mole vypráví Julienu Sorelovi příběh svého dávno mrtvého předka
a nakonec podle vzoru Markéty Navarrské pochovává, stejně jako ona, Julienovu
hlavu k věčnému spánku.
Hlavní hrdina Dumasova románu a okrajový hrdina Stendhalův
opravdu žil. Na rozdíl od románové postavy nebyl vůbec bezvýznamný, mládí už
měl za sebou, horlivě vyznával katolickou víru a rozhodně nepatřil k postavám
kladným. Historický Joseph de Boniface, markýz de La Mole, byl mladším synem
provencálského šlechtice a v době, kdy vstoupil do dějin, mu bylo
čtyřiačtyřicet let. Z dobového pohledu mohl být považován za starého muže, na
rozdíl od jiných si ale uchoval kvality mládí. Zkušený dvořan, zábavný
společník, protřelý světák a nebetyčný sukničkář si získal přízeň nervově
labilního a slabošského krále Karla IX. Král jednal s La Molem jako s
přítelem. Dámy markýze zbožňovaly, jejich manželé jej nenáviděli. Nikdo u dvora
v té době netančil lépe, nikdo víc nelámal srdce žen než on. Nikdo současně
nedával najevo větší horlivost katolické víře.
"Denně byl účasten tří či čtyř mší. Zbytek noci a dne
užíval k milostným hrátkám v přesvědčení, že mše vyslechnutá ve zbožnosti
vymýtá všechny hříchy a roztopášnosti, jež by se daly spáchati, načež nebožtík
král, jež byl o věci zpraven, často se smíchem říkal, že tomu, kdo by chtěl
sčítat nepravosti pana de La Mole, by stačilo počítat jeho mše," vyprávěl
markýzův současník Pierre de l´Estoile.
V časech, kdy navzdory náboženské horlivosti byly mravy
velmi volné a ženy se nijak neostýchaly "požádat muže", to nikoho
příliš nepohoršovalo, a de La Mole by v pohodlí i rozkoších prožil obletován
zbylé roky života. Někdy kolem roku 1573 však v záletném markýzi vzplály politické
ambice.
"Velký pověrčivec, velký pán a velký kurevník,"
jak jej charakterizoval kronikář,"větší šampion Venuše než Marta", v
té době patřil ke dvoru Františka, vévody d´Alencon, nejmladšího ze synů
královny -matky Kateřiny Medicejské. Tedy, neboť příbuzenské vztahy v těchto
příbězích nejsou jednoduché, nejmladšího bratra krále Karla.
Nevzhledný a neštovicemi zohyzděný Alenconův zjev zobrazoval
něco z jeho duše, v níž podlost a zbabělost, krutost a intrikánství, vykvetly
ve směsici i na tehdejší poměry značně odpudivou. Vévodova František toužil po
koruně kdekoliv, doma i za hranicemi. Stal se jedním z nápadníků
"panenské" královny Alžběty Anglické a pan de La Mole dostal za úkol
hájit barvy svého pána u anglického dvora.
Královnu Alžbětu markýz oslnil a málem se ocitl na seznamu
jejích milenců. Poslání splnil úspěšně a na výsledek mohl být více než pyšný.
Když přeplul zpět La Manche a vrátil se do Paříže, přimkl se La Mole k vévodovi
Františkovi ještě pevněji. Usoudil, že Františkem se dá skvěle manipulovat a že
jemu pod vévodovou ochranou kyne skvělá budoucnost. Konec konců bylo moudré
hledat přízeň někoho perspektivnějšího, než byl tuberkulózní a uvadající
Karel IX.
V Paříži zažehla La Molovo srdce další dáma. Jednalo se
princeznu de Condé. Problém byl v tom, že princezna byla jedinou ženou, kterou
kdy vskutku miloval další z králových bratří, Jindřich z Anjou. Snad by si ji i
vzal, princeznu však vdali za jiného a Anjou, v té době zvolený polským králem,
z Paříže odcestoval. S lítostí po dvoru, matce, zemi. A s nenávistí k La Molovi
v srdci, neboť se obával, že mu proslulý seladon jeho zbožňovanou svedl.
Dokonce žádal svého královského bratra, aby La Mola od dvora vyhnal. Marně,
bratrská láska se v této rodině příliš nepěstovala. La Mole na čas Paříž skutečně
opustil, ne však dík Jindřichově žárlivosti, ale proto, aby se zúčastnil
obléhání protestantů, kteří se po Bartolomějské noci opevnili v La Rochelle.
Během tažení se vyznamenal spíš intrikami než odvahou. Pak se vrátil zpět.
U dvora de La Mole zaujal rychle čelné místo, což k němu
přilákalo další dvořany, sázející na štěstěnu králova i vévodova favorita. Ti,
kteří si získali La Molovu přízeň stoupali.Mezi oblíbenci oblíbence se uchytil
další hrdina Dumasova románu. Mnohem prozaičtěji než v něm se až po samu smrt
La Molovy osudy spojily s osudem bývalého velitelem Monsieurovy (tak zněl titul
královského bratra) italské gardy, Annibala Coconnata, který si pofrancouzštěl
jméno na hraběte de Coconnas. V tom Dumas nelhal, Coconnas patřil k největším
zběsilcům a vrahům Bartolomějské noci.
Snad žádný dvůr nebyl na politické zvraty bohatší než dvůr
francouzský. K moci se střídavě drali katolíci a hugenoti, mezi sebou soupeřili
dva sourozenci nemocného krále a královna-matka s nasazením všech sil i
obdivuhodných schopností udržovala křehkou rovnováhu náboženskou válkou
sužované země. Ve snaze zachovat mír se Kateřina Medicejská smířila s
protestantským maršálem de Montmorency a zdařila se jí dohoda s předákem
katolíků Henri de Guisem.
Smůla byla v tom, že Montmorency i Guise začali spřádat
plány na vyhlášení války Španělsku. Dosáhli toho, že se František d´ Alencon
stal šéfem královské Rady, vrchním velitelem armád a strážcem pečeti. Královna
-matka ovšem válku nechtěla a navíc měla o nejmladším synu Františkovi nevalné
mínění. Jako vždy sáhla k intrikám, v nichž byla mistrem nad mistry.
Nejprve u dvora šikovně vyvolala nevraživost mezi La Molem a
Montmorencyho synovcem Turennem. Pak začala hloubit rozkol mezi Alenconem a
Guisem. Dámy a slečny z její Létající eskadrony jí v tom vydatně pomáhaly, k
roztržce Alencona s Guisem však nejvíce přispěl La Molův příbuzný Scipion de
Ventabren.
Ventabren nedávno sloužil vévodovi de Guise jako páže a byl
v podezření, že se až příliš dvoří ženě svého pána. Královna Kateřina rozhodila
zprávu, že Ventabren s Montmorencym a paní de Guise chystají vévodovu vraždu.
Henri de Guise reagoval tak, jak to měl v povaze. Výbušně a prudce. Když
Ventabrena potkal na schodech, vytasil kord a zahnal ho na útěk. Pak si šel
stěžovat ke Karlu IX. Král viníky incidentu povolal k sobě, La Mole se
ujal obrany svého příbuzného a odvážil se de Guisovy vyčíst, že na Ventabrena
tasil zbraň. To bylo na pyšného vévodu moc!
"Kdybys tam byl ty, udělal bych to zrovna tak!"
vzkřikl vztekle se známou prchlivostí panovačný Guise.
Alencon se ovšem postavil na stranu svého favorita se
zvoláním: "Kdo napadne tebe, jako by napadl mne!"
Rozkol bývalých spojenců byl dokonán, královna-matka si
mohla mnout ruce. Znechucený Montmorency opustil dvůr a La Molovi radil, aby se
na čas uchýlil do ústraní. Jenže La Mole nechtěl čekat. Rozhodl se, že zůstane,
všem ukáže a boj o moc dovede na straně svého pána, vévody Františka, k
vítězství.
V téže době se La Molovy politické ambice spojily s vášnivou
láskou k Markétě Navarrské. Vše začalo někdy v lednu 1574, podrobnosti o
začátku bouřlivého vztahu však chybí. Dvorské klepy tvrdily, že sotva La Mole
na Markétu upřel vyzývavý pohled, vtáhla jej mladá královna do alkovny, odkud
se za chvíli ozývaly výmluvné zvuky vrzajícího nábytku a sténání, které
nenechalo nikoho na pochybách, co se za dveřmi odehrává. Dumasův román ovšem
prosvěcuje čistá láska:
"Jen jedna věc mě hněvá, La Mole, a to, že mě
oslovujete madame nebo Vaše Veličenstvo. Pro vás, milovaný, jsem jen
Markéta."
"Ano, Markéta! ano, Markéta! ano! má perlo!"
vyhrkl mladík a hltal královnu pohledem...
"Milujete mě?", zeptala se.
"Ach, madame, víc než svůj život, víc než svou spásu,
více než vše na světě; ...ale vy, vy mě nemilujete."
"Blázínku!" zašeptala.
 |
| Joseph Boniface de La Mole |
O něco později se začalo říkat, že markýz královnu očaroval.
Jisté je, že La Mole se stal první Markétinou manželskou nevěrou po osmnácti
měsících velmi formálního svazku s Jindřichem Navarrským. Rovněž je mimo
pochyby, že budoucímu Jindřichu IV. naprosto nevěra jeho choti nevadila,
pana de La Mole ovšem v lásce dvakrát neměl.
Markéta s La Molem zapomněla na dívčí vzplanutí k Henrimu de
Guise i zcestnou náklonnost pro Jindřicha z Anjou, svého bratra. Vrhla se do
milostného dobrodružství tak, jak se do něj vrhala celý život:po hlavě! Byla už
taková, že každou novou vášeň pokládala za věčný a nehynoucí cit. Neznala míru
a tak důsledky intimního vztahu s La Molem brzy přešly ze soukromí do politiky.
Poměr s La Molem se ale projevil i v politice.
V Markétině nitru ztrácel obraz daleko v Polsku kralujícího
Jindřicha z Anjou barvu. Pod La Molovým vlivem se sbližovala s bratrem
Františkem, který vždy dělal vše, aby Jindřichu z Anjou sebral nástupnické
právo na korunu. Nastaly však komplikace. Alencon začal na sestru pohlížet
očima, v nichž se odrážela touha po incestu. Markéta odmítla. Zatím. Žárlit
však na renesančně italskými mravy prosáklém dvoře začal Karel IX. Jedné
noci v doprovodu vévody de Guise a svých šlechticů čekal král na La Mola s
provazem, kterým měl být milenec jeho sestry zardoušen. Čekal marně. Markétina
přítelkyně vévodkyně de Nevers už La Molovi našla bezpečnou cestu tam i zpět
přes své komnaty. Vévodkyně ostatně byla v té době milenkou Molova druha
Coconnase.
Zcela logicky se láskou planoucí a po moci dychtící Markéta
zapojila do rozsáhlého spiknutí.V něm se spojili František d´Alencon s
Markétiným chotěm Jindřichem Navarrským a protestanté s nespokojenci, jimž se u
dvora říkalo Politikové. Vojska protestantů, armáda z Anglie i oddíly pod
Alenconovým velením stály připraveny na povel vtáhnout do nitra Francie a
vztyčit prapor královské opozice, v té chvíli spojující umírněné katolíky s
hugenoty. Pak stačilo donutit Karla IX., jemuž mnoho života nezbývalo, aby
svým nástupcem učinil Františka d´Alencon. Jindřich z Anjou by se musel místo
francouzského trůnu spokojit jen s titulem polského krále.
Vévoda František po ničem netoužil víc než po koruně. Vojska
se dala na pochod, vzájemná řevnivost účastníků komplotu ale jednotu narušila.
Stačilo trochu zadupat a Alenconovo zaječí srdce ztratilo odvahu. Vévoda,
aspirující na trůn bratří, se pokorně rozjel k matce, před níž se vždy třásl.
Ve strachu o svou kůži prozradil všechny a všechno. Rozzuřená Kateřina
Medicejská jeho hrůzu jen vystupňovala připomínkou, jak nemilosrdně španělský král
Filip II. naložil se svým synem Donem Carlosem. Alencon padl před králem
na kolena a s pláčem prosil o milost.
Karel IX., jehož tuberkulózou sžírané tělo už potilo
krev, měl dost vražd a zabíjení, do nichž byl vehnán. Mrtvé oběti mu nedaly
spát. Bratrovi odpustil ne z lásky, ale i proto, že staršího Jindřicha měl rád
ještě méně než Františka. Nedůvěřivá Kateřina Medicejská si ovšem vévodu z
Alenconu dobře pohlídala. Do jeho ložnice nasadila Charlottu de Sauve,
nejhezčí, nejchytřejší, nejzručnější a nejpolehlivější dívku své Létající
eskadrony. František d´Alencon i Markétin choť Jindřich Navarrský zůstali
Kateřininými zajatci.
De La Molovi nebyl za onoho účtování se spiklenci zkřiven
vlas. Rychle mu otrnulo a začal kolem sebe s přispěním Markéty Navarrské
shromažďovat skupinu šlechticů a dobrodruhů, která měla oba Kateřininy zajatce
unést. Vydatným La Molovým spojencem se stal dvorní astrolog královny-matky
Cosimo Ruggieri. Ubohý hvězdopravec uměl však v daleké budoucnosti číst lépe
než v dnech blízkých. Ty jeho talentu nejspíš unikaly, jinak by se do podobného
spolku raději nepouštěl.
Ruggieri proslul chmurným proroctvím, že rod Valois vymře a
koruna přejde na Jindřicha Navarrského. Což Dumas v "Královně Margot"
skvěle vylíčil, i když prorokem udělal jinou historickou osobu, parfuméra
mistra Reného:
"Vidíš! "vykřikla zděšeně Kateřina. "Tři
zvolání, tři vydechnutí. Tři, stále jen tři. Všichni tři zemřou...Podívejme se,
co říká hlava."
Tehdy Kateřina srazila bezkrevnou zvířecí hlavu, opatrně
otevřela lebku, oddělila ji tak, aby mozkové laloky zůstaly odkryté a pokoušela
se ve zkrvavených mozkových záhybech objevit tvar nějakého písmene.
"Totéž," zvolala...Pohleď...Jaké je to
písmeno..."
"J," odpověděl René.
"Kolikrát se opakuje?"
René počítal.
"Čtyřikrát," řekl.
"Je to tak, řekni, je? Vidím to, značí to Jindřich IV.
Ach", zasténala a odhodila nůž. "Jsem prokletá, já i moje
potomstvo...Bude vládnout..."
Proroctví léty získalo na proslulosti, neboť se vskutku
vyplnilo. To však zatím Ital nevěděl, možná pod vlivem své věštby ale usoudil,
že bude vhodné se postavit na stranu těch, kteří hodlali navarrského krále
osvobodit.
La Mole i Ruggieri byli přátelé a pro prvního z nich mělo
mít toto přátelství nedozírné následky. Budiž ke cti pana La Mole řečeno, že
Ruggieri měl štěstí v neštěstí a La Molovu mlčení později děkoval za svůj
život.
Vše začalo nevinně. Markýz, kterému bigotnost nevadila věřit
v okultní vědy a magii, v pověrčivosti a víře v temné síly před časem astrologa
přemluvil, aby mu pomohl získat nehynoucí Markétinu lásku. Dumas to vylíčil
takto:
Florenťan v ruce držel voskovou figurku dosti hrubého
zpracování; měla na sobě korunu a plášť.
"Chcete, aby vás vaše královská milenka stále milovala?" zeptal se parfumér.
"Ano, i kdyby mě to mělo život stát, i kdybych měl duši
zatratit," odvětil La Mole.
"Dobrá," pravil Florenťan...
René napsal na malý svitek červeného papíru několik
kabalistických znaků, omotal jej kolem ocelové jehly a s touto jehlou figurce
propíchl srdce.
Zvláštní věc! v místě vpichu se objevila kapička krve. Pak
papír zapálil.
Žárem jehly kolem ní roztál vosk a kapku krve vysušil.
Ruggieri na La Molovu žádost vskutku zavrhl jemné prostředky
jako nápoje lásky a sáhl k těžšímu kalibru. Z vosku uhnětl figurku, které
nasadil na hlavičku královskou korunku, do srdce jí zapíchl trn a celý výtvor
opatřil hebrejskou formulkou. Vlastnictví magické sošky prý stárnoucímu
milovníkovi dodalo sebevědomí, jehož se mu při prvních pohledech na Perlu z
Valois nedostávalo. Nyní ovšem markýz sebevědomím překypoval.
Smůla byla v tom, že Ruggieri, ať ze spěchu či neznalosti
sochařství, neopatřil figurku náležitými znaky a proporcemi, umožňujícími
nezaměnitelně oddělit rod mužský od ženského. La Mole na to měl doplatit.
Únos obou princů byl dojednán na 10. dubna, jenže maršál
Montmorency, jemuž se to po předchozích zkušenostech nezdálo, uvědomil
královnu-matku. Ta už ostatně věděla vše dík Charlottě de Sauve, jíž svěřil
vévoda František v posteli i to, co nevěděl.
Král Karel dostal při zprávě o dalším spiknutí jeden ze svých
všeničících záchvatů vzteku. Vévodu Františka i Jindřicha Navarrského pod
strážemi izolovali v komnatách, La Mola zatkli, jen Turenne, Condé a pár
dalších stačilo prchnout. Coconnase skryla vévodkyně de Nevers v klášteře
augustiniánů, odkud ho vydolovali královští biřici. O čtyři dny později byli
poraženi i ti, kteří vytáhli do pole neuprchlým uprchlíkům na pomoc.
A pak se s provinilci konal proces. Král nemínil jeho vedení
svěřit parlamentnímu soudu a vytvořil zvláštní tribunál. Vévoda František se
překonával ve zbabělosti a vše svedl na La Mola. Ani milovaná Markéta se
markýze moc nezastala. Hájila hlavně své postavení a to znamenalo v tomto
případě obranu manžela Jindřicha Navarrského. Pouze anglická královna Alžběta
pověřila ze vzdáleného Londýna svého důvěrníka Thomase Leightona diskrétní
přímluvou za markýze de La Mole, jehož chovala v živé paměti...
Královna-matka Kateřina Medicejská neměla chuť trestat syna
či zetě. Ne že by je litovala, oba však představovali protiváhu katolické
straně Guisů, a tak si je šetřila pro budoucnost. Tím větší však hněv dopadl na
Josepha de Boniface de La Mole. Za to, že byl příčinou zmatků i příliš drzým
milencem Kateřininy dcery.
Nutno říci, že La Mole se držel odvážně a nikoho ze
spoluspiklenců nezradil. Zapíral i poté, co mu předložili zbabělé doznání
Františka d´Alencon. Ani mučení vodou, ani španělská bota mu jazyk příliš
nerozvázaly. Za takovou výdrž by zasluhoval obdiv a úctu.
Annibal de Coconnas si počínal odlišně. Masový vrah jatek
Bartolomějské noci se teď choval jak postava z italské komedie. Plazil se králi
k nohám, udával, vymýšlel, prosil. Osud La Mola i Coconnase nakonec zpečetila
vosková figurka, nalezená v La Molově bytě. Kateřina Medicejská, hluboce věřící
v čáry, věštby, horoskopy a kouzla, obdivovatelka Nostradama, byla přesvědčena,
že neforemná figurka představuje churavého krále.
"Cítíte palčivou horkost, která stravuje vaše srdce i
vnitřnosti?"
"Ano, madame," odpověděl král, stále více
zachmuřený.
"A ostré bolesti v hlavě, které vystřelují z vašich očí
a jdou do mozku jako střely z luku?"
"Ano, ano, madame, ach, to vše cítím. Ach, jak výstižně
popisujete moje utrpení!"
"Nuže, je to snadné," řekla Florenťanka;"
pohleďte..."
A zpod pláště vyňala předmět, který ukázala králi.
Byla to zažloutlá vosková figurka...
"Vidíte, co má na hlavě, " řekla Kateřina.
"Korunu," odpověděl Karel.
"A v srdci?"
"Jehlu."
Nuže, Sire, poznáváte se?"
"Já?"
"Ano, vy, s vaší korunou, ve vašem plášti"...
Kateřina Medicejská nechala zajmout Ruggieriho, ukrytého u
toskánského vyslance. Astrolog znovu prchl v přestrojení, byl však polapen,
svázán, předveden královně - a rozvázán. Kateřina netoužila po jeho hlavě.
Chtěla jediné. Aby zrušil nad králem visící kletbu a uzdravil jeho chátrající
tělo. Dík tomu, že La Mole na Ruggieriho nic neprozradil, se nakonec astrolog
ze všeho dostal.
La Mola a Coconnase obžalovali z urážky majestátu a zločinu
pokusu kralovraždy. Na obě provinění existoval pouze nejvyšší trest a ani
způsob provedení nedával naději na rychlou a bezbolestnou smrt. Soud je
odsoudil ke stětí na náměstí de Gréve, přičemž těla měla být "rozřezána na
čtyři čtvrti, které budou přivázány na čtyřech šibenicích vně hlavních bran
tohoto města a hlavy naraženy na kůl na řečeném náměstí Gréve".
Téhož dne, kdy byl rozsudek vynesen, 30. dubna, měla být
exekuce vykonána. Zpovědník naposled požádal zarputilého La Mola, aby
promluvil. Markýz poslechl, nehovořil však proti Alenconovi či Navarrskému.
Jeho obžaloba mířila na de Montmorencyho. Alencon, v němž se ozvalo cosi
blízkého svědomí, se vrhl matce k nohám a prosil o milost pro přítele. Je
možné, že za tímto vzplanutím stála Markéta. Karel IX. na popravě trval.
Kateřina byla diplomatičtější. Františka nikdy nemilovala,
věděla však, jak moudré je připoutat si vděkem vůdce opozice, která mohla
kdykoliv znovu začít kout pikle. Život La Molovi darovat nemínila také, byť by
byla schopna Karla IX. přesvědčit. Vězni trochu milosti dostali. Měli být
ušetřeni veřejné potupy, poprava se měla odbýt diskrétněji za vězeňskou branou.
Královský posel se zprávou o pochybném ulehčení trestu
vyrazil, parfumér a tajný Kateřinin agent mistr René však současně dostal
příkaz být rychlejší. Soud si poslušně pospíšil, a když královský kurýr
dorazil, bylo po divadle. Kára už vezla odsouzence z Conciergerie na Gréve.
Coconnas obhlédl očima zvolna celý obvod náměstí, v jednom
místě se jeho zrak zastavil a on, aniž oči odvrátil, stiskl přítelovo rameno:
"Pohleď," pravil, "pohleď na okno té
vížky."...
Dvě černě oděné ženy se opíraly jedna o druhou, ne přímo v
okně, ale trochu vzadu.
"Ach!," řekl La Mole,"bál jsem se jediné
věci; že zemřu a už ji neuvidím. Viděl jsem ji, mohu zemřít."...
"Pospěš si, pospěš si, La Mole," pravil Coconnas,
"jsi tak těžký, že cítím, jak slábnu."
"Jsem připraven," řekl La Mole.
"Můžete naklonit hlavu trochu na pravou stranu?"
pronesl Caboche s mečem opřeným za klečícím La Molem.
"Doufám," odpověděl La Mole.
"Vše tedy bude snadné..."
La Mole natáhl krk a oči stočil k té vížce:
"Sbohem, Markéto, Bůh ti že..."
Nedořekl. Břitem jak blesk rychlé čepele srazil Caboche
jedinou ranou hlavu, která se dokutálela Coconnasovi k nohám. Tělo se složilo
měkce, jako kdyby spalo...
Dumasův popis si nelze nechat ujít, i když pravda není tak
romantická. La Mole vystoupil na lešení statečně. Prý se pokusil o poslední
slova, ta však v hluku davu zanikla. Podle lidového podání měl říci: " Bůh
a Panna Maria ať jsou milostivi mé duši. Doporučte mě milosti královny
navarrské a jejích dam."
Je však nepravděpodobné, že by člověk, který Markétu na
mučidlech nekompromitoval jediným slovem, předhodil tváří v tvář smrti její
jméno zevlounům.
Budiž ubohému markýzi prominuto, že při pohledu na katovo
ostří odvahu ztratil. To poslední La Molovo zakolísání pod popravištěm
krvelačnou lůzu popudilo. Divadlo ostatně bylo krátké, hlava odlétla skutečně
po prvním úderu. Coconnasova padla vzápětí.
V oné době, v níž se krutost tolik proplétala se zbožností a
cynismus s lítostí, bylo zvykem na popravené skládat epitafy. Na toto téma se
pořádaly soutěže. Tentokrát prý vyhrál advokát Etienne Pasquier, který si
pohrál s významy francouzského slůvka "molle" (měkký, ochablý,
zvadlý), foneticky totožného s markýzovým jménem.
"Molle fut sa vie et plus molle sa mort" (Mdlý byl
jeho život a ještě mdlejší smrt), zněl jeho příspěvek.
Markéta Navarrská se ihned po popravě svého milence
postarala o pozdvižení, v němž byl kus divadla, lásky, dobové morbidní
mentality i pomsty bratrovi a matce. A také okázalého gesta nenávisti vůči
nedávno ještě zbožňovanému Jindřichu z Anjou, neváhajícímu z dalekého Krakova
napsat, aby La Mola s Coconnasem pověsili jako sprosté zloděje.
V noci 30. dubna zastavil kočár s navarrskou královnou a
vévodkyní de Nevers před lešením náměstí Gréve. Královnino páže Jacques
d´Oradour koupilo od kata a sejmulo z kůlu obě hlavy.
Markéta poklekla k milenci a rukama, zářícíma drahokamy,
něžně pozvedla hlavu, kterou tak milovala....Zavřela La Molovu hlavu do vaku,
pošitého perlami a provoněného nejjemnějšími esencemi. Hlava byla ještě hezčí,
neboť spočívala na zlatě a sametu, a zvláštní postupy, užívané tenkrát k
balzamování králů, ji zachovaly krásu. Henrietta přistoupila po ní a zahalila
Coconnasovu hlavu do svého pláště. A obě, shrbené více bolestí než pod
břemenem, vyšly po schodišti s posledním pohledem na ostatky, které nechávaly
katu na milosti...
V paláci obě urozené dámy hlavy omyly, učesaly a uložily do
drahocených skříněk. Podle některých si La Molovu nabalzamovanou hlavu Markéta
ponechala celý život. Podle jiných královna a vévodkyně naplnily mrtvá ústa
drahokamy, hlavy daly zavřít do olověných schránek a ty pak vložily do skříňky
se vzácného dřeva. Za městem na pahorku Montmartru prý obě vlastnoručně
vykopaly hrob a schránky do něj vložily.
O řadu desetiletí později současník Jindřicha IV. a
Ludvíka XIII., maršál de Bassompierre, zanechal ve svých Pamětech zvláštní
zprávu. Když se prý přestavoval klášter na Montmartru, byly nalezeny dvě truhly
s hlavami a šperky. Zbožné jeptišky myslely, že to jsou hlavy světců a nechaly
pro ně v klášteře vystavět Kapli mučedníků...
Jak Markéta, tak i vévodkyně de Nevers se nějaký čas
oblékaly do smutku a své účesy zdobily miniaturními lebkami. Královna si tím
vystupováním nakonec ublížila sama. Dosud ji lid obdivoval pro krásu a litoval
pro úděl nemilované manželky hugenota. Teď se sama snížila na úroveň Létající
eskadrony, která byla terčem vtipů nejvulgárnějšího zrna. Respekt k Markétě
Navarrské však nevystřídalo opovržení, spíš dobromyslná shovívavost, jaká je
prokazována hodným holkám. Markétě začala ulice říkat Margot .
Král Karel se s ubývajícími silami vzchopil k energickým
činům, dohnán k akci La Molovým spiknutím. Zatýkání a vojsko na chvíli opozici
zahnalo. Vévoda de Bouillon dal tehdy Kateřině Medicejské vzácného vězně.
Hraběte de Montgomery, jehož dřevec kdysi nešťastnou náhodou ukončil život
Kateřinina muže Jindřicha II. Medicejská nikdy Montgomerymu neodpustila a
teď mu s velkým potěšením dala srazit hlavu.
Několik dnů po strašlivé scéně, o níž jsme vyprávěli, to
jest 30.května 1574, kdy byl dvůr ve Vincennes, se náhle královými pokoji rozlehl
hluk...a na jejich prahu se objevila Karlova kojná, oči zalité slzami, a
zoufale křičela:
"Pomozte králi! pomozte králi!.. Ach! takové krve,
takové krve!"...
Karel se zhroutil na loži, oči měl kalné, dýchal
přerušovaně; z celého těla prýštil krvavý pot, natažená ruka mu klesla přes
postel a na konci každého z prstů visela rubínová kapka...
Prudká hemorragie, ono děsivé pocení krve, ohlašovala brzký
skon Karla IX. Scéna s jedem napuštěnou knihou o sokolnictví, jíž si
Dumasův král Karel prohlíží s nasliněnými prsty místo Jindřicha Navarrského,
patří k nejmonumentálnějším. Není na ní, bohužel či bohudík, zbla pravdy!
Dne 30.května 1574, měsíc po Molově popravě, činil vyčerpaný
král poslední pořízení. Matce svěřil regentství do návratu bratra Jindřicha. Z
těch, kdo stáli u jeho lůžka, se bolestně loučil kupodivu jen s Jindřichem
Navarrským. V podvečer Karel IX., král, který "chtěl ulovit slávu a
byl lapen zločinem" zasténal:
"Ach! Matko!.
Pak jeho hlava klesla na polštář. Pochybné dědictví
kymácejícího se trůnu převzal pod jménem Jindřich III. Jindřich d´Anjou.
To už však byl příběh z jiných Dumasových románů.
Žádné komentáře:
Okomentovat