ŽELEZNÁ MASKA
Záhada o mnoha neznámých
„A v krvavém světle blesků a ve fialové mlze, kterou
rozháněl vítr po nebi, uviděli asi šest kroků za správcem muže v černém. Tvář
měl zastřenou hledím z leštěné oceli, spojeným s přilbou z téhož kovu. Blesky
se odrážely rudým odleskem od hladkého kovu jako zlobné pohledy, jež by
nešťastník vrhla kolem sebe místo proklínání.“
V jedné z hlavních
zápletek "Vikomta de Bragelonne" získá Aramis největší tajemství své
doby, dík jemu se stane generálem řádu jezuitů, z kobky Bastilly vysvobodí
vězně a odhalí mu příčinu politováníhodného osudu.
"Jste-li
pane, ten, kterého čekám, máte zajisté u sebe..."
"Co?"
zeptal se Aramis.
"Portrét
krále Ludvíka XIV., jenž je teď na francouzském trůně."
"Zde
je," odvětil biskup a podal vězni skvostný email, na němž byl Ludvík XIV.
vyobrazen jako živý, v celé své kráse a hrdosti.
"A zde je,
Milosti, zrcadlo," řekl Aramis...
Ubohý vězeň je
bratrem Ludvíka XIV., dvojčetem králi k nerozeznání podobným. Intrika,
postavená na této podobnosti, selže. D°Artagnan dostává následující rozkaz:
"Pan
d´Artagnan dopraví vězně na ostrov Sainte-Marguerite. Tvář mu zakryje železnou
maskou, kterou vězeň nesmí sejmouti pod trestem smrti."
V tomto příběhu dal Dumas vězni s maskou jméno
Marchiali a jako u mnoha jiných postav pracoval na základě indicií a faktů
zcela reálných. Tajemný vězeň, přinucený nosit na obličeji masku, byť jen
hedvábnou, skutečně existoval. A dodnes se neví, kdo to byl...!
Začněme s hledáním
tam, kde začal i Dumasův Aramis. V Bastille, i když to bude o nějaké desetiletí
později, než v příběhu "Tří mušketýrů po deseti letech".
Dne 18. září 1698,
v pětačtyřicátém roce panování Jeho Veličenstva Ludvíka XIV., překročila
příkop, dělící od pařížských valů královskou pevnost Bastille, nenápadná
nosítka. Stráže bez okolků otevřely bránu a na nádvoří mezi vysokými věžemi,
kam zřídka dopadalo slunce, vystoupil vyšňořený šedesátník vojáckého zevnějšku.
Takto neokázale se do nejproslulejšího vězení Francie dostavil nově jmenovaný
guvernér, pan Bénigne d° Auvergne de Saint-Mars, bývalý královský mušketýr a
kdysi podřízený proslaveného hraběte d°Artagnan. V nosítkách seděl ještě jeden
člověk, jehož pan de Saint-Mars na výslovný králův rozkaz vezl ze svého
předchozího působiště, z pevnosti Sainte Marguerite na ostrově blízko Cannes.
Druhý muž v
nosítkách zůstal, dokud všichni ze dvora nezmizeli. Pak byl rychle panem
Étiennem de Junca, královským úředníkem hradu Bastille, odveden do předem
připravené cely se zvláštní dvojitou soustavou dveří,zařízenou na míru podle
přání nově nastupujícího velitele. Tvář vězni, který nepromluvil slova, zcela
zakrývala maska z hedvábí.
Svědomitý úředník
de Junca pak do knih zapsal, že nový guvernér přivezl "...starého vězně,
jehož měl v Pignerolu, kterému dal stále nosit masku a jehož jméno se
neříká..." Vězeň zůstal v Bastille, jako kdyby se po něm slehla zem.
Teprve o pět let později de Junca znovu do knih zapsal: "Toho dne, 19. listopadu 1703, ten
neznámý vězeň, kterého p. de Saint-Mars, guvernér, přivedl s sebou přicházeje z
ostrovů Sainte Marguerite a kterého střežil již dlouho, maje včera lehkou
nevolnost při odchodu ze mše, zemřel dnes k desáté hodině večerní, aniž byl
velmi nemocen... a tento neznámý vězeň tak dlouho střežený byl pohřben ve
středu ve čtyři hodiny odpoledne 20. listopadu na hřbitově Saint-Paul..., a do
úmrtního listu se dostalo jméno rovněž neznámé...
Zápis nese in
margo dodatečnou poznámku, že mrtvému bylo dáno jméno pan de Marchiel. A úmrtní
list nebožtíka z Bastilly začínal slovy: "Dne 20., Marchialy, stár
čtyřicet pět let nebo okolo, skonal v Bastille...".
Šaty, které po
nebožtíku zůstaly, byly spáleny, stejně tak i ložní prádlo. V cele vytrhaly
dlaždice, omítka se otloukla na kámen a vhodila do latrín, vše zjevně z obav,
aby někde nezůstala zpráva, stopa, vzkaz.
Zapamatujme si
dobře slova zápisů z Bastilly, pro další pátrání obsahují klíčové indicie.
Vězeň zemřel, tajemství muže s maskou, "jehož jméno se neříká",
vězněného "už dlouho", pobývajícího pod Saint-Marsovým dohledem
předtím ve věznicích Sainte Marguerite a Pignerol, pohřbeného pod falešným
jménem, s udáním věku, který byl vzhledem k délce pobytu ve všech vězeních
rovněž vymyšlen, zůstalo. A staletími rostlo...
Vězeň byl pohřben,
stopy zameteny. Zůstaly však kusé zprávy, obsáhlá tajná koresponcence pana de
Saint-Mars s nejmocnějšími muži království a klepy dvorských kruhů. Neboť s
jakkoliv přísně střeženým vězněm se pár osob přece jen do styku dostalo.
Zvědavost samozřejmě nedala mnohým spát. Hledala se totožnost muže pod maskou.
A většina logicky usoudila, že to musel být vzhledem k opatřením a nákladům (o
nichž ještě bude řeč) někdo významný.
Příběhem o Železné
masce popsal jako první ve "Století Ludvíka XIV." v roce 1751 filozof
Francois Arouet řečený Voltaire. Ve vydáních dalších přidával podrobnosti o
muži, uvězněném za nejpřísnějších bezpečnostních opatření, přinuceném nosit
černou látkovou masku vyztuženou železem, zbožném a vzdělaném. Vězeň byl
zaopatřen značným pohodlím a chován ve velké úctě. Nakládalo se s ním jako s
největším státním tajemstvím, kromě svých věznitelů nesměl na nikoho pod
hrozbou smrti promluvit.
Voltaire se
odvolával na prameny, které skutečně existují a k nimž další badatelé
připojovali dokumenty nové. Mnozí na titul Železné masky stavěli nejrůznější
kandidáty, francouzští králové Ludvík XV. a Ludvík XVI. prý tajemně
naznačovali, že oni správnou odpověď znají, totožnost vězně však spolehlivě
nikdo nikdy nezjistil.
Pokusme se shrnout
fakta o vězni, pobývajícím postupně v pevnostech Pignerol, Exiles,
Sainte-Marguerite a Bastille, probrat osoby, které byly pod maskou byly hledány
a podrobněji se zastavit u tezí nejnovějších.
Počátek příběhu se
odehrál v Pignerolu, opevněné výspě Francie v Savojsku. Roku 1664 sem
eskortoval pan d°Artagnan na doživotí odsouzeného Fouqueta. Velitel mušketýrů,
který odmítl být žalářníkem, předal svého svěřence panu Bénigne Dauvergne (či
d°Auvergne) de Saint-Mars, královskému mušketýru od roku 1650, brigadýru
setniny od roku 1660, mušketýrskému ubytovateli od roku 1661 a jinak nejbližšímu
podřízenému pana de Batz.
V Pignerolu
Saint-Mars Fouqueta řádně převzal a postupem let od své pevnostní věže, v níž
velel šedesáti mužům zcela nezávisle na veliteli a guvernérovi pevnosti i
celého města, přibíral odsouzence další. Jeden z nich nosil zahalenou tvář.
Který?
Kdo vlastně měl
pochybnou čest být nedobrovolným svěřencem mušketýra Saint-Marse? Kromě už
známého Fouqueta, byl do věže dopraven roku 1669 jakýsi Eustach Dauger, osoba
zcela bez minulosti, o to tedy tajemnější a věc nesmírně komplikující. Stal se
vedle nešťastného surintendanta druhým uchazečem na titul muže s maskou.
Roku 1671, tedy po
dalších dvou letech, poslal král do Pignerolu další známou osobnost, Antoina de
Nompar, markýze de Peguilhem, hraběte de Lauzun. Hrabě patřil k největším
bouřlivákům a milovníkům své doby. Velmi statečný, dobrodruh povahou, pyšný až
do nebes, nebyl ve vězení poprvé. Před časem Ludvík XIV. slíbil Lauzunovi
hodnost vrchního velitele artilerie. Pak rozhodnutí náhle změnil. Lauzun před
panovníkem zlomil kord a prohlásil, že nemíní sloužit vladaři, který neumí
držet slovo. Rozzuřený Ludvík tehdy mrštil svou ozdobnou holí do zavřeného okna
"aby nemusel udeřit šlechtice" a Peguilhema poslal na půl roku do
Bastilly.
O důvodu uvěznění,
které jej přivedlo na Pignerol, prý Lauzun v roce 1671 nic nevěděl. Měl spíš
říci, že si nebyl jist, která ze dvou či tří příčin byla ta pravá. Mohly to být
následky lásky paní de Montpensier, jinak též Velké slečny, velmi toužící, aby
se dostala pod čepec. Byla blízkou královou příbuznou a Lauzun by vyženil
obrovská území i bohatství. Ludvík XIV. nemínil sňatek připustit. Lauzun ale
klidně mohl být uvězněn i za další nehoráznost. Strávil totiž tajně noc pod
postelí královy milenky, vyslechl kromě královských hrátek i všechny pomluvy
paní de Montespan na svou adresu, načež je druhého dne Ludvíkově metrese slovo
od slova opakoval. Lauzun, zatčený opět d°Artagnanem, nikdy Železnou maskou
nebyl, lecos však svou přítomností zkomplikoval.
V letech 1674 a 1676 se v seznamech
vězňů ocitli jakýsi jakobínský mnich a nějaký Dubreuil, oba však se vzácnou
shodou všichni badatelé zamítli.
Konečně roku 1679
byl Saint-Marsově péči svěřen hrabě Ercole-Antonio Mathioli. Hrabě, narozený v
Bologni roku 1640, měl za sebou pohnutou minulost. Vystudoval práva, stal se
sekretářem vévody Karla Gonzagua v Mantově a jeho jménem nabídl Ludvíku XIV.
vydání strategicky významné pevnosti Casale.
Král tehdy
Mathioliho přijal v soukromé audienci, bohatě jej obdaroval, podepsat smlouvu
do Italie poslal vyslance a k následnému obsazení Casale vypravil vojsko pod
velením maršála Catinata. K překvapení Francie byl vyslanec zatčen a rozzuřený
král pochopil, že jej Mathioli tahal za nos.
Hrabě nejen krále
podvedl. Zprávu o Ludvíkových záměrech prodal Benátčanům, Španělům a snad i
dalším, za což ode všech inkasoval odměnu. Z úspěchu se neradoval dlouho.
Ludvík XIV. nemínil takovou blamáž přejít, Catinatovi lidé dobrodruha dopadli,
unesli a podvodný hrabě byl bez okolků poslán na Pignerol. Pro mnohé se stal
Železnou maskou on, jeho kandidatura však byla později vyvrácena tak
přesvědčivě, že nemá smysl se s ní zabývat.
Mezi žalářníkem de
Saint-Marsem a ministrem války Louvoisem, později nejmocnějším mužem po králi,
existovala velice čilá korespondence, z níž se dochovaly jen části. V těchto
listech se hlavním tématem postupně stávala starost o vězně, který není
většinou jmenován. Depeše jej označují "váš vězeň", "váš
svěřenec", "vězeň, o němž víte" a postupem času pak "starý
vězeň".
Saint-Mars
opakovaně ministra ujišťoval,že kromě určených lidí svěřenec s nikým
nepromluvil, nikdo neviděl jeho tvář a že pobývá v cele opatřené zvlášť zabudovanými
trojitými dveřmi. Korespondence odhaluje zvláštní starost o vězňovo zdraví,
úctu, která je mu prokazována, značně vysoké náklady na stravu, výjimečnou péči
o čistotu oděvu a ložního prádla, neobvyklé výsady pokud šlo o zvláštní drobné
předměty osobní potřeby a mnohé další. Občas se objeví dopis až úzkostlivý,
zvláště v okamžiku, kdy se do složitých izolačních opatření vloudila chybička.
Z jiných pramenů
je známo, že Saint-Mars obsluhoval svého tajemného vězně sám či tak činili
pouze jeho důstojníci, že transport vězně z pevnosti do pevnosti probíhal za
velmi zvláštních bezpečnostních opatření a při zastávkách měl bývalý mušketýr
po ruce vždy nabité pistole Všechna opatření směřovala zejména k tomu, aby
nepovolaný s nikým kromě určených osob nepromluvil a aby neodhalil tvář.
Starost o vězňovo zdraví byla veliká, celkové náklady na Železnou masku později
na základě účtů odhadli historikové na stovky milionů současných franků. Muselo
tedy jít o muže mimořádného významu. Nebo o nositele tajemství první kategorie,
které mohlo ohrozit Francii či vládnoucí dynastii.
Zdánlivý poklid a
stereotyp Saint-Marsovy služby narušila roku 1680 smrt Nicolase Fouqueta. Mnozí
ji zpochybnili, o tom však později. Roku 1681 se počet mušketýrových svěřenců
opět ztenčil, byl totiž propuštěn hrabě de Lauzun. Z klíčových postav na
Pignerolu zůstal jen Mathioli, Dauger a starý Fouquetův sluha La Rivićre, týž,
který marně po Fouquetově zatčení cválal do Paříže zachránit kompromitující
dokumenty. Fouqueta následoval do vězení dobrovolně. Nebyl obžalován, souzen a
de facto ani nebyl vězněm. Přesto se na svobodu nikdy nedostal! Mnozí si kladli
otázku, proč asi!
Nedlouho po
Lauzunově propuštění dostal Saint-Mars rozkaz přemístit se s většinou mužů do
pevnosti Exiles. V souladu s rozkazem odvezl v noci, tajně a pod silnou
eskortou, ve zvlášť upravených nosítkách, dvě osoby. Sluhu La Rivićra a
"starého vězně". Vzhledem k tomu, že Mathioli prokazatelně na
Pignerolu zůstal, se mohlo jednat pouze o muže zapsaného při uvěznění jako
Eustach Dauger. Saint-Mars nechal opět v Exiles v předstihu postavit ony
zvláštní trojité dveře, zamezující slyšení nežádoucího a vidění nedovoleného z
chodby. Rovněž vybavil značně nevězeňsky celu a vydal rozkazy, aby zvláštní
stráž ve dne v noci hlídala nejen na chodbách, ale i venku pod okny.
Korespondence s
Louvoisem pokračovala i z Exiles s neztenčenou silou. Dne 4. ledna 1687 zemřel
La Rivićre a Saint-Marsovi zůstal pouhý jeden vězeň.
Mušketýrovy
stížnosti na podnebí Exiles vedly k jeho jmenování guvernérem ostrova
Sainte-Marguerite , jednoho ze dvou Lérinských ostrovů v zátoce La Napoule
proti Cannes na Azurovém pobřeží. Saint-Mars se s plnými mocemi vydal na ostrov
nejprve sám, v dohodě s Louvoisem opět vybudoval celu s trojitou uzávěrou, pak
objednal nosiče z Itálie, o nichž si byl jist, že nerozumí francouzsky, vrátil
se do Exiles a s kordonem svých důstojníků a vojáků přepravil v zastřených
nosítkách jednoho jediného vězně do nového působiště. Celu Železné masky
ukazují na ostrově dodnes. Opět měla trojité dveře a už sám půdorys o ploše 30 m2 i okno o ploše 2,6 m2 svědčí o vybavení nad
poměry. Přesun se uskutečnil roku 1687.
Na ostrově
Sainte-Marguerite bylo vězňů víc (mimo jiné sem byl z Pignerolu přesunut starý
známý Mathioli), jedině vězeň z Exiles tu však obýval celu zvlášť pro daný účel
vybudovanou. Měl povoleny vycházky, ovšem s černou hedvábnou maskou na
obličeji. Stráže hlídaly každý jeho krok a slovo, hlídky ustavičně pozorovaly i
moře.
Roku 1691 zemřel
ministr Louvois a jeho syn i nástupce v úřadu, markýz de Barbezieux, okamžitě
Saint-Marsovi napsal, že požaduje tytéž informace a táž opatření ohledně
"vězně, jehož hlídáte již dvacet let".
Roku 1698 se
Saint-Marsovi, který překročil šedesátku, dostalo úřadu v jeho branži
nejprestižnějšího. Byl jmenován guvernérem Bastilly. Moc se mu ze slunného jihu
nechtělo, vzpíral se, poslechnout však musel. V Bastille opět byla připravena
ona zvláštní soustavou dveří zabezpečená cela. Francií ve vší tajnosti prošla
nenápadná a silně ozbrojená eskorta se dvěma nosítky, jedněmi pro Saint-Marse,
druhými uzavřenými pro "starého vězně". Neboť na výslovný rozkaz
musel pan de Saint-Mars tajemného vězně vzít do Bastilly s sebou. Zbytek fakt o
pobytech muže s maskou už čtenář zná. Z Bastilly už vězeň putoval jen jako
mrtvola...
Totožnost
nešťastníka s maskou se připisovala různým osobám. Výčet by vydal na pár stran
a tak se zmíníme jen o těch nejkurióznějších či nejzajímavějších.
Pro vévodkyni
Orléanskou byl vězněm francouzský maršál Berwyck, ten však zemřel jinak. Mnozí
soudí, že tato druhá choť Filipa Orléanského věděla či tušila pravdu a proto
mystifikovala a mátla stopy.
Pro další se pod
maskou skrýval bratr Ludvíka XIV., někdy dvojče, jindy bratr nevlastní.
Jiní ve vězni viděli
nemanželského syna Ludvíka XIV. a slečny de La Vallićre, hraběte z Vermandois,
uvězněného prý za políček, uštědřený legitimnímu následníkovi. Nehledě na
absurdnost takové teorie zemřel Vermandois u Dixmunde na neštovice.
Žalářník Masky
Saint-Mars si tropil občas ze zvědavců dobrý den tvrzením, že jde o vévodu de
Beaufort, který oficiálně padl u Candie, jehož tělo však nikdy nebylo nalezeno.
Absurdní zprávy
šly až k verzi, že pod maskou se skrýval jinoch, uvězněný za pár
pamfletistických veršíčků proti jezuitům. Jiná řešení nepostrádala originalitu,
do známých faktů však nezapadala.
Tuším, že poslední
teorie se jako čtenářský dopis objevila ve francouzském časopise Historia v
roce 1994. V případě Masky prý mohlo jít o vysoce urozeného muže stiženého
nemocí lupus erythematus, jejíž příznaky se v XVII. století daly zaměnit s
leprou. Tato nemoc mohla deformovat tvář, masku tedy nosil onen muž dobrovolně
a ve vězení hledal útočiště před světem, který se jej jako malomocného už dávno
zřekl. Bezpečnostní opatření mohla mít důvody v hygieně, v souvislosti s
ostatními fakty jde však o hypotézu pramálo pravděpodobnou.
 |
| Cela Železné masky na ostrově St.-Marguerite |
Jiná teorie
pracuje s úvahami kolem velmi dlouho neplodného manželství Ludvíka XIII. s
Annou Rakouskou i s téměř neočekávaným početím Ludvíka XIV. O Králi slunce
mnozí pochybovali, že byl dítětem manželským. Poukazovali jak na nechuť jeho
otce k plnění manželských povinností, tak i odlišnosti v povaze i fyzickém
vzhledu stejně jako na podivný nezájem a smutek mušketýrského krále při narození
dědice trůnu. Upozorňovali na abces v podbřišku Ludvíka XIII., který jej roku
1630 málem stál život a o němž se mnoho bližšího neví. Podle ohledání těla
mrtvého krále prý nemohl mít mušketýrský panovník děti, což do protokolu prý
uvedeno nebylo.
Královský lékař
Pardoux-Gondillet prý svému zeti Marcu de La Morelhie zanechal tajný raport,
který mladý vyděšený muž neuváženě ukázal náčelníku policie La Reyniemu. Ludvík XIV.
o věci nařídil absolutní mlčení, načež La Morelhie beze stop zmizel. Shoda jmen
Morelhie-Marchialy je v této souvislosti lákavá. Kdo byl otcem Ludvíka XIV. i
později narozeného Filipa se už v této verzi neříká. Moderní práce,
rozebírající s důvtipem a důkladností Sherlocka Holmese dostupné zprávy a
fakta, však s případem de La Morelhie vůbec nepracují. Nelegitimní původ krále
by ovšem byl tajemství první velikosti a stálo by za to jej pohřbít jakýmkoliv
způsobem.
K záhadě Masky
přispěl v "Otaznících nad hroby" i český hledač tajemství, tušení a
souvislostí Ludvík Souček. Jeho vyprávění je brilantní, naštěstí se na závěr
přiznal, že své verzi za mák nevěří. Připomeňme jen, že z Eustacha Daugera
vyvodil dvojníka (nikoliv dvojče) Ludvíka XIV., dosazeného na trůn spikleneckou
klikou. Pod maskou pak byl uvězněn pravý král. Lecos z Daugerovy minulosti
Souček převzal od Marcela Pagnola, další si vymyslel a exkurs do zdravotního
stavu Ludvíka XIV. silně přizpůsobil pointě. Jeho příběh je ovšem jedním z
nejoriginálnějších.
Historik Jean
Markale, specialista na starou Galii, artušovské legendy a středověké záhady,
nepominul v knize o Bastille z roku l989 ani tajemného vězně Marchialyho. Zcela
zavrhl (jako před ním už jiní) Mathioliho. O Daugerovi na druhé straně dost
paušálně prohlásil, že jde o osobu zcela neznámou, nedůležitou, pouhého sluhu.
Což doložil nezvratným faktem, že v posledních letech Fouquetova života
skutečně Dauger jako surintendantův sluha působil.
Markaleovým
kandidátem na titul Železné masky se stal Nicolas Fouquet. Markýz de Belle-Isle
byl prý tak tvrdě potrestán zejména proto, že znal mimořádně závažné státní
tajemství, jehož prozrazení či zneužití mohlo krále ohrozit. Okolnosti
Fouquetovy smrti skutečně budí rozpaky. Proskočily zprávy o jedu, mluvilo se o
tom, že surintendant zemřel neočekávaně a podezřele. Jeho tělo předal Saint-
Mars rodině po dvou měsících (což o to, Pignerol byl z ruky a administrativa
vše přibrzdila), bez ohledacího protokolu a v tak vysokém stupni rozkladu, že
rakev nebyla otevřena a totožnost potvrzena.
Podle Markalea
sehrál Ludvík XIV. nechutnou komedii. Je faktem, že ihned po surintendantově
úmrtí dostal Saint-Mars příkaz přemístit jeho sluhu La Rivićra a také
"starého vězně" do izolované cely v podzemí. Na Pignerolu, říká
Markale, ale nezemřel Fouquet, jen zcela bezvýznamný Dauger. Smyslem Daugerova
věznění bylo použití pouze pro tuto jednu jedinou chvíli. Dauger zaujal
Fouquetovo místo a surintendant, nyní pokládaný oficiálně za mrtvého, zmizel i
se svým sluhou v temnici. Král měl konečně klid od těch, kteří neodbytně žádali
pro Fouqueta milost, a současně i jistotu, že ono státní tajemství je dobře
ukryto.
Proč vlastně nešlo
Fouqueta propustit ? Tajemství samo o sobě prý bylo neprůkazné. Surintendant
však mohl někde ukrýt doklady, jejichž účinek by byl zničující. Hrabě de
Lauzun, který Fouqueta dobře znal, byl raději propuštěn, živý Fouquet ukryt
především kvůli němu, a pak jej rychle převezli na Exiles. Vězeň dostal masku,
neboť Fouqueta prý mohl někdo poznat.
Fouquetovi by v
době smrti Masky bylo 88 let, někteří současníci se však dožili i vyššího věku.
Pravdu prý poodhalil vévoda de Saint-Simon ve svých "Pamětech", v
nichž zaznamenal k datu surintendantovy smrti, že Fouquet strávil v žaláři 34
let. Jako současník měl dobře vědět, že Fouquet, uvězněný roku 1661, strávil v
celách "jen" 20 let. Saint-Simon byl ovšem Lauzunův švagr, mohl cosi
vědět stejně jako Lauzun tušit. Nebyla ona číslice 34 jen přesmyčkou číslice
43, odpovídající rozdílu let 1661-1703, tedy Fouquetova zatčení a smrti Masky?
Markale v této
knize ponechal stranou, o jaké tajemství mohlo jít. Říká jen, že o takové,
které bez dokladů nešlo použít. Současně ovšem hledá odpověď na otázku, kde
takové sdělení či důkazy mohl surintendant skrýt. Podle francouzského historika
může být odpověď zakódována v obrazech Nicolase Poussina. O Poussinovi záhadně
mluví dopis Fouquetova bratra Louise, datovaný z Říma dne 16.4.1656.
Tajemství prý
malíř skryl do svého nejslavnější obrazu "Et in Arcadia ego". Tato
kompozice postav před náhrobkem s uvedeným nápisem se obvykle vykládá jako
připomínka přítomnosti Smrti všude, ba i v idylické pastýřské Arkádii. Jenže,
říká Markale, co když nápis odkazuje na velmi podobný skutečný náhrobek v
Arques? Není to jméno bájné Arkádii podobné? Blízko Arques se navíc nalézá
Rennes-le-Chateau, kde Colbertovi lidé po Fouquetově zatčení zuřivě kopali a
kde byl v XIX. století objeven poklad s podivnými dokumenty, jejichž charakter
je opředen dalšími tajemstvími...
K Fouquetovu
tajemství se Jean Markale vrátil v jiné své knize o katarském hradu Montségur.
Mohlo podle něj souviset se sang réal, další velkou záhadou, tedy s ničím
menším, než s Grálem a potomky Kristovy krve, z nichž snad (podle něj) mohli
pocházet Merovejci, dynastie prvních králů francouzského území. Ti by mohli
stále žít a jejich nárok na korunu Francie by byl větší, než nároky krále
Ludvíka...
Poslední teorie v
tomto vyprávění propracovaností i dramatičností všechny ostatní předčí . Nutno
předeslat, že spisovatel a člen Francouzské akademie Marcel Pagnol ji v
úplnosti publikoval teprve ve druhém vydání své velice čtivé knihy "Le
Secret du Masque de Fer" v roce 1977. Hlavní postavou je tu všemi (kromě
Součka) odvrhovaný a opomíjený Eustach Dauger.
Pagnolova verze má
proti všem předchozímí jednu velikou přednost: odhaluje charakter tolik
diskutovaného tajemství. Má ovšem i slabá místa a příliš mnoho hypotéz,
vážících na sebe jinak velmi logickou konstrukci. Záhadný vězeň bez minulosti
Eustach Dauger by skutečně mohl být klíčem k rozluštění. Pagnol chtěl dál po
neověřených podrobnostech pátrat ve spolupráci s anglickými historiky, smrt mu
v tom však zabránila...
Poprvé se o
Daugerovi historie dozvídá z dopisu ministra Louvoise Saint-Marsovi. Louvois v
něm nařizuje dne 19.7.1669 připravit pro Daugera kobku. Podtrhuje důležitost
vězně a rozkazuje, že zpráva o něm nesmí proniknout ven. Přímo doporučuje
oddělení tohoto vězně od ostatních prostor více dveřmi, aby hlídky nic
neslyšely. Saint-Mars musí vězně obsluhovat sám, v cele nesmí na Daugera
dopadat mnoho světla, současně však s ním má být zacházeno "jako by to byl
pouhý sluha".
Dopis je podivný
stejně jako opatření. Pokračování je ještě záhadnější. Dne 26.7. téhož roku
psal Louvois kapitánu de Vauroyovi, veliteli v pevnosti Dunquerque, příkaz k
převozu Eustacha Daugera do Pignerolu. Z dopisu vyplývá, že Dauger už byl
zatčen, neříká se ale, kde se vězeň nalézá. Jiný dopis nařizuje guvernéru
Dunquerque kapitána de Vauroye uvolnit, aniž je mu sděleno proč. Vše budí
dojem, že akce má být utajena a vězeň není v Dunquerque, jinak by o něm
guvernér věděl.
Následující dopisy
odhalují, že de Vauroy svého vězně eskortoval přes celou Francii, na což mu
stačily tři desítky mužů. Jenže v oblasti Pignerolu byla náhle uvedena do
pohotovosti posádka 600 mužů. Ti podléhali guvernérovi pevnosti, teď je však
pod přímé velení dostal pouhý kapitán de Saint-Mars, velitel vězeňské věže.
Guvernér bleskově proti takové nehoráznosti protestoval, z nejvyšších míst mu
bylo ale striktně sděleno, že Saint-Mars je v této akci absolutním velitelem a
ve své věži neomezeným pánem, který podléhá jen ministrovi a králi! Podivná
opatření pro převzetí jediného muže, o němž se tvrdí, že je jen sluhou!
Záhady teprve
začínají. Muž stejného jména jako vězeň z roku 1669 žil, což ostatně uvádí i
Souček. Jmenoval se Eustach Dauger (či d°Auger) de Cavoy, byl synem velitele
Richelieuovy gardy a bratrem významného dvořana Ludvíka XIV. Choval se
způsobem, který rodině přinášel jen hanbu. Zabil patnáctileté páže, byl vyhnán
z armády, zapletl se do afér páchnoucích čarodějnictvím a jedy, vlastní matka
jej vydědila a zbavila práva prvorozenosti.
Roku 1668
Eustachův bratr Louis obdržel od krále souhlas s internací této skvrny na erbu
Cavoyů do vězení Saint-Lazare. Až potud se Pagnol a Souček shodují. Dál už
nikoliv. Tento Dauger totiž na Pignerol nikdy nedorazil, ještě po deseti letech
psal své sestře zoufalý a kajícný dopis-odjinud!
Co se stalo? Pravý
Dauger je někde ve vězení a vězeň z Dunquerque dostane jeho jméno! Nač? Proč
Louvois a král pošlou Saint-Marsovi vězně, jemuž dají jméno šlechtice
internovaného o rok dříve? Jakou skutečnou totožnost tak chtěli zakrýt?
Státní vězeň,
podléhající opatřením jako Maska, musel být nebezpečný. Mohl mít přátele a ti
se jej mohli pokusit osvobodit i násilím. Možná měl spojence v zahraničí, proto
na hranicích Francie taková vojenská opatření. Mohl to docela dobře být
spiklenec. Bylo v té době za hranicemi Francie nějaké vážnější spiknutí proti
králi Ludvíkovi?
 |
| Pignerol. Citadela je vpravo nahoře. |
Bylo, odpovídá Pagnol, a právě v letech
1668-69. O nitkách k němu vedoucích referoval francouzský vyslanec v Londýně v
květnu 1668. Za hlavu spiknutí, které s pomocí francouzských protestantů ,
Anglie a Španělska mělo Francii připravit o severozápadní provincie, zbytek pak
proměnit v uspořádání švýcarského typu, označil Rouxe de Marcilly. Ludvík XIV.
žádal okamžité zatčení, Anglie však odpověděla, že Roux z ostrovů zmizel. Byl
dopaden ve Švýcarsku v květnu 1669 v akci, které velel maršál de Turenne, nejnadanější
vojevůdce Francie té doby. Dopaden a unesen z cizího území! To samo o sobě o
něčem svědčilo.
Roux, převezený do
Bastilly, prodělal výslech na mučidlech, v němž prozradil dva další komplice:
jakéhosi Veyrase a svého sluhu Martina. Do Anglie okamžitě odplouvali kurýři,
aby sluhu Martin bez prodlení nalezli. De Croissy, Colbertův bratr, jej objevil
a přemlouval k cestě do Francie. Martin odmítl.
Dne 21.června 1669
byl Roux dolámán v kole. Dne 1. července de Croissy žádal krále o souhlas s
Martinovým únosem a jeho přepravou do Calais. Obratem dostal dopis, že "už
není nutné, aby Martin přijel"!
 |
| Citadela v Pignerolu |
Proč Versailles
náhle o Martina ztratilo zájem ? Proč se o něj už neměl de Croissy starat ? Co
když to byl nezájem předstíraný ! Co když sluhu Martina unesl někdo jiný ?
Tajně!
Připomeňme, že o
šest dní později ohlásil Louvois Saint-Marsovi příjezd vězně Daugera, "s
nímž má být jednáno jako se sluhou". Chronologie navazuje a lecos dalšího
do sledu událostí zapadá.
V létě 1670
zemřela náhle švagrová Ludvíka XIV. Henrietta Anglická. Král dal neprodleně
zajistit všechnu korespondenci s jejím bratrem, anglickým králem Karlem II.
Henriettiny a
Karlovy dopisy historikové publikovali. V jinak ucelené řadě však chybí listy
od července 1669 do Henriettiny smrti. Ty prý Ludvík XIV. vlastnoručně spálil!
Proč?
Odjinud je známo,
že 4. července 1669 avizoval Karel II. sestře Henriettě odeslání velmi tajného
dopisu. Co když právě tento dopis obsahoval zmínky k případu Martin, souhlas s
jeho únosem z Anglie či věci ještě závažnější!
Předpokládejme s
Pagnolem, že Martina tajná policie unesla a stopy zahladila jeho přejmenováním
na Daugera. Dauger ještě nebyl na Pignerolu ani rok a král vydal zvláštní
příkaz svému ministrovi. Politicky i pracovně velmi vytíženého Louvoise, běžně
dvanáct hodin denně úřadujícího, poslal provést do Saint-Marsovy citadely
inspekci. Louvois dokonce původně ohlášený termín návštěvy o šest týdnů
uspíšil. Záminkou se stala diplomatická návštěva Turina, na Pignerolu však
ministr pobyl mnohem déle.
Spolu s ním
cestoval i pevnostní architekt Vauban, který vzápětí na Pignerolu zahájil nové
obranné práce. Byl -li sluha Martin a Dauger jedna a táž osoba, neměl Louvois
nařízeno provést na Pignerolu výslech ve věcech, které dodatečně vyplynuly z
korespondence princezny Henrietty ? Podivná věc, po Louvoisově odjezdu byli v
oblasti Pignerolu vyměněni tři guvernéři, vystřídána a zesílena celá posádka.
Neměli být přesunuti jinam ti, kteří pamatovali zvláštní pohotovost v době
Daugerova příjezdu?
Dauger a Martin
skutečně mohli být jeden a týž muž. Záhada Daugerovy osoby se tím ale změnila
jen v záhadu Martinovu. Kudy jít dál? Byl-li Martin unesen z Anglie, zmizel z
tohoto ostrova současně někdo zajímavý ? Měl by to být muž kolem třicítky s
tváří, která by budila nežádoucí pozornost, mluvící francouzsky bez akcentu,
vzdělaný, zbožný, možná kněz, hodně cestující, ne právě pevného zdraví. Alespoň
tak se jeví kusé charakteristiky Železné masky v náznacích Louvoisovy a
Saint-Marsovy korespondence i v kusých zprávách pamětníků. Marcel Pagnol
takového člověka našel. Angličtí historikové jej znali již déle pod jménem
James de la Cloche.
James de la Cloche
žil do roku 1668 vcelku poklidně na anglickém ostrově Jersey nedaleko
francouzských břehů. Vychovala jej tu rodina Carteretů, která za anglické
revoluce poskytla po popravě Karla I. útočiště jeho synovi, budoucímu Karlu II.
Říkalo se , že mladý následník tu měl románek s Margueritou Carteretovou a že
James byl následkem tohoto románku.
Roku 1657 se
Marguerite provdala za Jeana de la Cloche, který přijal Jamese za vlastního a
dal mu i jméno. Rodina Carteretů ovšem absolutně popírala, že by James byl
Margueritiným dítětem.
Roku 1668 dospěl
James de la Cloche k přesvědčení, že mu pěstoun i rodina, ve které vyrostl,
zamlčují pravdu. Levobočků měl Karel II. požehnaně, o všechny se postaral, z
některých nadělal vévody. James, jehož podoba s anglickým králem byla výrazná,
se rozhodl, že dosáhne téhož. Začal si činit nárok na uznání za prvorozeného z
králových levobočků. Karel II. ovšem tentokrát rozhodně popřel, že by se na
Jersey s Margueritou dostal do situace, vedoucí k možnosti počít potomka.
Odmítnutý James neuvěřil, sám si udělil titul prince Stuarta, odcestoval do
Hamburku, přestoupil ke katolicismu, v dubnu 1668 přijel do Říma a požádal o
vstup do Tovaryšstva Ježíšova jako novic. Generálovi řádu Jeanu-Paulovi Olivovi
předložil listinu Karla II., uznávající nároky prince Stuarta jako královského
syna, navíc podepřenou i dopisem královny Kristiny Švédské, která toto
stvrzovala.
Jezuité Jamese
přijali s otevřenou náručí. James občas doručil představeným dopisy Karla II.,
naznačující plány na králův přestup ke katolicismu a na rekatolizace
protestantské Anglie. Když se však v Římě ohlásila královna Kristina, dorazil
náhle Karlův dopis, žádající udržení původu prince Stuarta v tajnosti a jeho
okamžité vyslání do Londýna.
Otec Oliva tedy
poslal Jamese de la Cloche na podzim 1688 s jedním řádovým bratrem (neboť
takový byl jezuitský předpis) přes Francii do Anglie s tím, že princ Stuart má
v Paříži v úmyslu požádat o audienci Ludvíka XIV. či lépe Madame Henriettu,
Ludvíkovu švagrovou a sestru anglického krále.
Ve Francii se však
James de la Cloche svému spolubratru ztratil. Znovu se objevil až v červnu 1669
v Neapoli s plnými hrstmi peněz a zcela změněnými zvyky a mravy. Navštěvoval
pochybné podniky, oženil se s dcerou jakéhosi krčmáře, všude používal titul
prince Stuarta a podle zpráv anglických agentů zemřel neočekávaně 10. září 1669.
Po staletích
provedené expertízy listů, které James de la Cloche předkládal v Římě otci
Olivovi, prokázaly, že se jedná o padělky, v nichž se autor vůbec nesnažil
napodobit písmo či podpis Karla II.
O původu Jamese de
la Cloche a době jeho narození není nic známo. Jisté je, že v archivech a
matrikách z Jersey neexistuje záznam o jeho narození či křtu. Čí tedy bylo
dítě, které vážená rodina Carteretů vychovávala ? I na tuto otázku má Pagnol
odpověď a nutno přiznat, že další logika není špatná. James de la Cloche byl
Martin-Dauger a současně i bratr-dvojče Ludvíka XIV., narozený jen o málo
později. Sledujme dál všechny důvody pro toto odvážné tvrzení a případné
námitky.
První a největší
zní: porod královny byl veřejnou záležitostí a narození dvojčat, eventuálně už
i těhotenství tohoto typu, nebylo možné utajit. Jeden dokument, popis slehnutí
Anny Rakouské, ale naznačuje, že při troše štěstí či příprav to možné bylo ! Co
když krále a tedy nepochybně i kardinála o možnosti takového těhotenství někdo
informoval? Dva dědici trůnu představovali téměř jistou občanskou válku, se
kterou se ministr i panovník potýkali celý život. Určitá proroctví Ludvíku
XIII. narození dvojčat předpovídala.
Podle dochovaného
popisu královnina porodu víme, že porodní bolesti začaly 4.září 1638 kolem
jedenácté hodiny večerní. Ve dvě ráno zesílily, byl upozorněn král, a kolem
šesté se v královnině ložnici shromáždili nejvýše postavení lidé dvora.
Přivedení následníka na svět bylo svěřeno porodní bábě paní Peronne. V jedenáct
dopoledne se dítě narodilo, král je nechal biskupem z Meaux před zraky dvora
pokřtít a vzápětí se spolu se všemi přítomnými odebral do kaple v
Saint-Germain-en-Laye, kde se ihned sloužilo Te Deum.
Bohoslužba za
narození následníka trůnu se však podle tradice dvora neodbývala hned a v pouhé
zámecké kapli. Připravovala se s velkou slávou v katedrálách, kde se jí
účastnili lidé všech vrstev. Teď , onoho 5. září 1638, se sloužilo Te Deum
takřka provizorně a okamžitě. Proč ? Aby s králem dvůr co nejrychleji z
královniny komnaty odešel a paní Peronne mohla přivést na svět eventuální dítě
druhé? Nebyl pověstný králův nezájem, nedostatek nadšení z dědice a smutek
onoho dne jen bolestí otce, chápajícího politickou nutnost rodičovské tragedie?
Druhé dítě, Pagnol
je o tom přesvědčen, přišlo na svět o málo později po prvním. Paní Peronne se s
ním podle instrukcí v tichosti vytratila a odjela na venkov, kde bylo
vychováváno jako nemanželské dítě jakési urozené slečny. Což vlastně zatím vše
tvrdí i Dumas:
"Královna
tedy dala život synovi. Ale když se celý dvůr radoval z té noviny a král ukázal
novorozeně lidu i šlechtě a zasedl pak za stůl, aby oslavil šťastné narození
dědice trůnu, osaměla královna ve svém pokoji a byla podruhé zachvácena
porodními bolestmi a přivedla na svět druhého syna... Pospíšili hned do
komnaty, kde král obědval. Oznámili mu tiše, co se stalo. Král vstal od stolu a
pospíšil ke královně. Ale tentokrát se mu na tváři nezračila radost, ale spíš
hrůza...Ve Francii totiž vládne po otci vždy nejstarší syn... Podle tvrzení
lékařů a právníků se však dá pochybovat o tom, že syn, jenž se z dvojčat narodí
první, je opravdu starší podle zákona božského a zákonů přírody."
Paní Peronne občas
podávala králi zprávy. Po jeho smrti se adresátem zpráv stala Anna Rakouská či
Mazarin Rostoucí dítě se ovšem začalo podobat Dauphinovi a jeho pobyt ve
Francii se stával riskantním.Roku 1644 paní Peronne odplula z Francie do Anglie
k porodu, při němž manželka Karla I. přivedla na svět budoucí Henriettu
Anglickou, sestru příštího Karla II. Tehdy šestiletého svěřence vzala s sebou.
Cesta posloužila k předání dítěte bohaté a spolehlivé, v ústraní ostrůvku
Jersey žijící rodiny Carteretů. Anglická královna Henrietta-Marie, sestra
Ludvíka XIII., mohla být do věci zasvěcena a Carteretovy sama vybrat. Rodině
Carteretů se jednoduše už řeklo jen, že jde o nemanželského urozeného syna, a
samozřejmě se jí daly i příslušné prostředky na výchovu.
Lidé na ostrově si
časem spojili neznámý Jamesův původ s pobytem následníka trůnu Karla, a
podezření na plod jeho lásky k Margueritě Carterové bylo na světě. Jamesovi
sice mohlo být tehdy kolem šesti let, po letech to však už nikoho z klevetníků
nezaráželo a mladého de la Cloche, který vlastní datum narození neznal, teprve
ne. Byla tu přece ona zarážející podoba s Karlem II.!
Jersey patřilo
anglické koruně. Portrét krále visel u Carteretů v domě. Byl ražen na
anglických penězích. Na ostrůvku se mluvilo sice víc francouzsky než anglicky,
francouzské peníze tu ale nekolovaly. Naštěstí ! Jinak by James s překvapením
zjistil, že Ludvík XIV. a Karel II. mající společné předky, si jsou rovněž dost
podobní.
James de la Cloche
upřímně věřil ve svůj nemanželsko královský původ. Karel II. věděl své a
požadavky mladého muže odmítl. Ten, přesvědčený o opaku, odplul z Anglie, sám
si napsal královská potvrzení původu a předstoupil s nimi před jezuity. Proč ?
Snad doufal, že prokáže Karlu II. tak platné služby,že král svůj domněle
zapíraný hřích mládí přizná. V Římě se však měla objevit švédská královna a
podvod mohl být vyzrazen. De la Cloche tedy vyrobil další dopis a na jeho
základě byl vyslán do Londýna. Začalo drama prozrazené totožnosti.
 |
| Bastila, místo smrti Železné masky |
Ve Versailles se
Jamesovi podařilo získat audienci u Henrietty Anglické. Ta znala dost důvěrně
Ludvíka XIV. i Karla II. Že James skutečně Madame Henriettu navštívil, dokládá
poslední zachovalý zlomek její korespondence s bratrem.
Dne 20. ledna 1669
psal anglický král sestře, že Itala, na nějž se Madame vyptávala a jehož jméno
a stav neznala, viděl jen v šeru chodby, jeho tvář si nepamatuje a stěží by ho
poznal, kdyby se znovu potkali.
Neptala se
Henrietta právě na Jamese de la Cloche, jehož podoba ji zarazila? Neznamenalo
slovo Ital muže, který přicestoval z Itálie ? A neodpovídal Karel II. záměrně
nejasně a lží ? Nebo spíš, neměl anglický král, sbírka neřestí, podlosti,
intrik, zrad a nepravd, s Jamesem plány, o nichž sestře nemínil referovat ?
Proč tak zdůrazňoval, že v šeru nepoznal tvář ? Nestřežil tajemství, které znal
od matky ? Nepoznal naopak Itala až příliš dobře ?
James de la Cloche
opustil Francii, možná s dopisem od Henrietty, a dorazil do Anglie. Co chtěl
králi říci ? A co král jemu ? Co když mu Karel II. pravdu prozradil ? Co když
ve Francii James kus pravdy začal tušit ? Dobrodružnou povahu už osvědčil,
oddanost Karlu II. také. Právě v té době se rodilo spiknutí Rouxe de Marcilly,
jehož prý anglický král dvakrát přijal v soukromé audienci.
James se stal
spoluspiklencem, možná i jeho tajnou hlavou. Anglický král mohl na velmocenském
oslabení Francie jen vydělat. De la Cloche přijal inkognito sluhy se jménem
Martin. Pak bylo spiknutí v květnu 1669 vyzrazeno, Roux lapen, na mučidlech
promluvil a Colbert de Croissy začal Martina-de la Cloche hledat.
Martin byl někým z
agentů viděn, anglický král dal od spiknutí ruce pryč a francouzský král náhle
začal předstírat, že už není o Martina zájem. Ať se na něj zapomene, už prý
není důležitý. Ve skutečnosti byl Martin, možná se souhlasem Karla II., unesen
a v Calais zatčen. Pan de Vauroy, major v Dunquerque, dostal rozkaz jej
převzít. Martinovi geniálně dali jméno Dauger, což mohlo sloužit k odvedení
zvědavců na nepravou stopu. Zatím Henrietta korespondovala s Karlem II., který
po kurýrovi poslal závažnou zprávu, týkající se něčeho z toho všeho. Dopis
Ludvík později přečetl, zničil a Louvois pak ujížděl na Pignerol ověřit
dodatečná fakta přímo z úst vězně.
Martin-James ve
spiknutí vystupoval navenek jako sluha. Mohl být současně tajnou hlavou a
hlavním trumfem. Bylo možné si představit něco víc než druhého legálního krále
v čele vojska, které osvobozuje s politikou prvního krále silně nespokojené
provincie?
Někdo ovšem, snad
de la Clochův vlastní sluha, musel vědět cosi o předchozím životě , kdy James
vystupoval jako princ Stuart. Když Jamese-Martina zatkli, tento sluha s
pánovými penězi a jménem prchl do Itálie a v Neapoli začal žít tak, jak by
James de la Cloche nikdy nežil. To, že náhle zemřel, mohla být náhoda nebo také
poslední zametání stop po uneseném, který vlastně takto oficiálně zemřel v
Neapoli. V hypotézách o trojjedinosti mužů de la Cloche-Martin-Dauger a jejich
královském původu je několik slabých míst. Jiná ovšem svědčí o tom, že se
Pagnol mohl pravdě přiblížit.
Věk Masky, podle
toho, co sdělil v Bastille lékaři, se velmi blížil stáří Ludvíka XIV. O
podobnosti s králem svědčí obava, že vězeň bude spatřen a poznán. Kdo mohl být
v dobách bez fotografie a televize poznán na každém kroku nejspíše? Ten, jehož
portrét se běžně razil na všech mincích a medailích. Král!
Nejvážnější trhlinu v Pagnolově konstrukci
tvoří období, v němž byl na Pignerolu Dauger skutečně Fouquetovým sluhou. Tyto
zprávy lze ovšem vyložit i tak, že dělal léta uvězněnému surintendantovi občas
společnost. Pobývali spolu v pečlivě vyhrazeném čase, jinak žil Dauger stále ve
své trojdveřové cele. Striktně bylo zakázáno , aby se Dauger setkal u Fouqueta
s Lauzunem. Podnikavý hrabě ovšem prokopal zeď a tajně s Fouquetem komunikoval
. Když to vyšlo najevo, byl na Pignerolu největší poprask v historii Saint-Marsovy
kariéry a ve Versailles obrovské zle. A Louvois se všemožně snažil zjistit, co
všechno ví Fouquet a co se mohl dozvědět Lauzun.
Jako všechno, lze
i tuto námitku vyvrátit. Co když král povolil Daugerovi společnost Fouqueta
(nebo naopak), protože sám nejlépe věděl, že surintendant z vězení nikdy
nevyjde? Co když Fouquet už od Mazarina kus tajemství stejně znal? A mohl vůbec
poznat surintendant, který krále patnáct let neviděl, Daugerovu shodu s mužem o
tolik zestárlým? Lauzuna by ovšem shoda podob udeřila do očí, proto se hlavně
on za žádnou cenu s Daugerem nesměl setkat!
Proč však král v
dobách, kdy lidský život tak málo vážil, svého sourozence nezlikvidoval? Mrtvé
tajemství by přece bylo uloženo nejlépe! Hlas krve? Králův strach z Boha či Ďábla?
Pověra, že osudy dvojčat jsou svázány, že zemře-li jedno, zemře i druhé .
Vědomí, že stačilo málo a na Daugerově místě mohl být Ludvík?
Byl vůbec vězeň s
hedvábnou maskou, uzavírá akademik Pagnol svou několikasetstránkovou knihu,
pohřben v neznámém hrobě pod cizím jménem na hřbitově Saint-Paul? Postupně pro
Železnou masku postavili čtyři zvláštní cely. Neprokázal Ludvík XIV., který
vězně přežil o dvanáct let, Železné masce, vězněné s takovými náklady a péčí,
poslední poctu pod důstojným náhrobkem na některém z královských majetků?
"To, co jsem
objevil, nepřináší absolutní jistotu a závěry, nejsou to velké objevy",
napsal Marcel Pagnol na závěr, "jestliže se však najde jedna ruka Venuše
Milóské, domyslíme si už kompozici celé sochy..."
Žádné komentáře:
Okomentovat