 |
| Leloirova kresba jednoho z nejkrutějších soubojů v historii, v němž byl hrabě Quélus smrtelně raněn |
QUÉLUS
Ostrov hermafroditů
Jméno, které se už objevilo už v příběhu o panu de Bussy, i
podtitul této kapitoly snad nejlépe odrážejí zvláštní zvyky a mravy dvora
Jindřicha III., v jehož atmosféře se "Paní z Monsoreau" i
"Králův šašek" odehrávají.
Na přelomu 70. a 80. let totiž krále Jindřicha obklopovali
mladí mužové, jejichž jména jsou čtenářům obou románů povědomá. Pro tyto
urozené pány, charakteristické zženštilým zevnějškem, nákladnými úbory,
nakadeřenými účesy a spoustou šperků, se už v jejich době vžilo označení
"mignons", výstižně těžko přeložitelné jediným slovem. Onen výraz
značí ve francouzštině "miláček" nebo "zlatíčko", v dobovém
kontextu však znamenal i totéž, co oblíbenec či favorit. Nejlépe by smysl slova
vyjadřoval poněkud archaický výraz "milec". Osudy těchto mladíků byly
vpravdě románové-
Jejich příběh snad bude nejlépe začít portrétem samotného
krále, muže zmítaného protiklady a přesto pozoruhodného, vzdělaného a nesmírně
zodpovědného vladaře.
Narodil se v září 1551 jako šesté dítě a čtvrtý syn
Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Po kmotru, anglickém králi, a strýci,
vévodovi florentském, dostal jména Alexandr Eduard. Na Jindřicha byl pokřtěn až
mnohem později. Protože měl dva starší bratry, nikdo zpočátku nepředpokládal,
že někdy bude ve své zemi králem. Kateřina Medicejská byla svým dětem přísnou a
tvrdou matkou. Pouze Alexandr-Jindřich k ní nepřistupoval se směsicí úcty a
strachu. Jen pro něj také měla Florenťanka objetí a úsměv. Jak Jindřich
dospíval, zastiňoval bratry v eleganci, vzdělanosti, jemnosti mravů, příjemném
zevnějšku, souměrné stavbě těla i inteligenci. Oblíbenému synovi Kateřina už od
dětských střevíčků hledala důstojnou partii, z plánů na velký sňatek však
sešlo.
Dospívající Jindřich sice žil obklopen dvorními dámami své matky,
fascinovaně se učil rozpoznávat drahé látky, módu, třpyt šperků, vůni parfémů,
nasával do sebe rafinované prostředí, stejnou měrou však pod dozorem velmi
dobrých učitelů pokračoval v osvojování sumy tehdejší vzdělanosti. Nepočínal si
špatně na koni, při lovu, ovládal slušně šerm i tanec. Matka v něm objevila
politický talent.
V sedmnácti letech, neboť tehdy se dospívalo rychle, stanul
Jindřich v hodnosti vrchního velitele pod zdvořilým dohledem maršála de
Tavannes v čele královského vojska. Měl titul vévody z Anjou a první vavříny
svědčily o jeho neohroženosti, strategické i taktické zručnosti a v neposlední
řadě o schopnosti dát si poradit od zkušených profesionálů.
Jindřich z Anjou byl v době svých prvních polních tažení zcela
normálním mladíkem, kterého do tajů milování zasvětily dámy z Létající
eskadrony jeho matky Kateřiny. Méně nevinné ovšem bylo, že do podobných tajů on
zasvětil svou sestru Markétu a že láska sourozenců s největší pravděpodobností
vyústila v incest.
V téže době Jindřichova matka spřádala plány na jeho sňatek s
anglickou královnou Alžbětou. Bylo poněkud pikantní a pokrytecké, když Jindřich
námluvy odmítl s poukazem na Alžbětin skandální život. Kateřinin syn prostě
neměl chuť Francii opustit.
Někdy kolem roku 1572 Jindřich vzplanul vášnivou láskou k
Marii de Cléves, v té době k jeho smutku už nevěstě prince de Condé, jednoho z
předáků hugenotů. Cit byl oboustranný a plný překážek. Jindřichovi vydržel až
do princezniny smrti a zdá se, že tato mladá žena byla poslední opravdovou láskou
budoucího krále. Touha po Marii byla tak silná, že Jindřich neváhal schválit
vraždění Bartolomějské noci s postranní myšlenkou na smrt prince de Condé,
která by uvolnila cestu k jeho milované.
Příštímu králi Francie rozhodně nesloužilo ke cti ani to, že v
předvečer Bartolomějské noci pomohl připravit atentát na protestantského
předáka admirála de Colignyho. Na jeho odpovědnosti nic nezměnilo, že konečný
rozkaz k vraždění protestantů dal Jindřichův bratr Karel IX., který k tomu
byl dohnán psychologickým nátlakem své matky .
Ve dvaadvaceti letech měl najednou Jindřich z Anjou
francouzský trůn na dosah. Hemofilie, tuberkulóza a další nemoci mu mezi
sourozenci proklestily cestu tak, že se Jindřich z Anjou stal následníkem
psychicky zhrouceného a tělesně nemocného Karla IX. Právě tehdy však
polští velmožové nabídli Anjouovi korunu svého království a na nátlak matky i
bratra ji Jindřich musel přijmout.
Polsku vládl pouhých sto dvacet dní. Tak rychle dorazila
zpráva, že Jindřichův bratr Karel ve Francii zemřel. Polským magnátům bylo
jasné, že svého panovníka musí udržet násilím.A Jindřich zase věděl, že jim buď
uteče, nebo bude muset zůstat. Jedné tmavé noci Anjou s hrstkou služebníků a
šlechticů oklamal všechny kolem a s náskokem pouhých pár hodin před pronásledovateli
vyrazil za hranice. Do Polska se už nikdy nevrátil. Tím, že se naopak objevil v
Paříži, vzal vítr z plachet mladšímu bratru Františkovi, který mu to po zbytek
života oplácel jedním spiknutím za druhým.
Sotva Jindřich usedl na trůn,
zemřela po porodu jeho provdaná láska Marie de Condé. Král při té zprávě omdlel
a psychicky se vzpamatovával jen velmi pomalu. Jako by s Marií zemřelo i jeho
mládí. Stal se mlčenlivým, tajnůstkářským a neurastenickým.
Snad jediným člověkem, který znal od té doby, co se v Jindřichově
nitru děje, byl jeho jezuitský zpovědník. Nezměnil se však jen vladař, změnilo
se i prostředí. Do Krakova odjížděl Jindřich jako mladý bůh války, všemi
milovaný a obdivovaný. Na francouzský trůn usedl člověk, postižený citovou
ztrátou, obklopený znesvářenými stranami, mocenskými zájmy, nenávistí úklady a
zápasy.
Hugenoti vedení Condém či Navarrským, odcizená sestra Markéta,
fanatičtí katolíci vévody de Guise, nespokojenci kolem bratra Františka, ti
všichni se snažili krále dostat do své moci. I matka Kateřina mnohdy syna
zahrnovala spíše mateřskou tyranií než láskou.
V bouřemi zmítané monarchii se hlavní snahou
Jindřicha III. stalo uchování vlastní moci. Velikost tohoto vladaře však
tkvěla v tom, že vlastní majestát ztotožnil se snahou o ukončení bratrovražedného
nepřátelství a náboženských šíleností, které se hluboce zbožnému a přitom
tolerantnímu panovníkovi z duše hnusily.
Ve vyčerpávajících zápasech byla často jedinou vladařovou
zbraní přetvářka, lest, hra na mnoho stran, jemná diplomacie a úskok. Nutno
říci, že tyto prostředky král ovládal mistrně. Pro muže, často podléhajícího
depresím, mnohdy ztrácejícího víru ve svůj boj i síly, to však byl život, který
přinášel předčasné stárnutí.
Nebylo divu, že se král začal
obklopovat zvláštní společností, která měla jediného společného jmenovatele.
Byli to lidé, jimž mohl panovník jako jediným na světě alespoň zčásti
důvěřovat.
Pro krále nebylo politicky únosné, aby zůstal svobodný. Týž
názor měli i Jindřichovi vazalové, panovníka však děsila vidina politického
sňatku, po němž by ke všem, kteří jej už takhle omezovali, přibyli i příbuzní
nové královny. Král si vybral sám. Překvapivě náhle, bez jakéhokoliv
předchozího dvoření či námluv, požádal o ruku mladé, velmi tiché a nenápadné, v
poslušnosti a ne právě velkém přepychu vychované Louisy de Vaudémont z boční
větve lotrinského vévodského domu.
Marně se královna-matka rozhořčovala nad svéhlavou
samostatností syna, který pohrdl aliančními sňatky. V únoru 1575 se Louisa
stala francouzskou královnou, nejtišší, nejnenápadnější, jakou kdy země měla.
Byla hezká, Jindřicha milovala, pro toho však láska k ženě zemřela s Marií de
Cléves-Condé. Přesto se Jindřich k Louise choval se všemi ohledy a děkoval jí
za mnohé.
Uprostřed dvora velmi volných mravů představovala královská
domácnost jediné klidné Jindřichovo útočiště, posvátné území tiché soukromí a
možná i zdroj načerpání psychických sil. Soužití Jindřicha a Louisy by o pár
století později mohlo být považováno za vzorné měšťácké manželství. Král ovšem
v této domácnosti pobýval jen občas.
Proroctví Nostradama a Ruggieriho se zatím hrozivě naplňovala.
Louisa de Vaudémont nedala králi dědice. Ať to byla její vina či nikoliv,
manželství zůstalo bezdětné. Rodu Valois hrozilo vymření. Čím méně se král
snažil o potomka, tím více jeho okolí zaplňovali muži. Už po útěku z Polska
kruh nejbližších kolem Jindřicha vytvořili ti, kteří s ním prožili krakovské
dobrodružství.
Objevovali se
tu učenci jako králův lékař a důvěrník Miron, s nímž Jindřich prodebatoval celé
hodiny. Byl zde i jeden z posledních šašků francouzských králů, z Dumase dobře
známý Chicot.
Chicot měl na dvoře posledního krále z rodu Valois podobnou
svobodu a jako třicet let předtím Triboulet na dvoře Františka I. a o čtyřicet
let později Langely na dvoře Ludvíka XIII., říká
Dumas.
O panu Chicotovi se dochovalo málo zpráv. Chicot byl původně
vojenský kapitán a Jindřich III. jej roku 1584 povýšil do šlechtického
stavu. V účtech figuroval jako "blázen Jeho Veličenstva", šaška však
dělal ,jen když chtěl. Měl výsadu říkat králi "Jindříšku" a sdělovat
mu nepříjemné pravdy bez obalu. Mohl si dovolit jako jediný kritizovat královo
chování. Jednou, když měl zase král období extrémní zbožnosti, při němž oblékal
kutnu a bos se účastnil kajícných procesí se svící v ruce, mu Chicot řekl:
"Jsi nejnešťastnější muž na světě, a já druhý po tobě.
Tobě se poddaní vysmívají. Narodil jsi se jako velký král a budeš tím nejmenším
v celém království. Zatímco si budeš hrát na zbožného mnicha, vylíhne se jeden
král v Champagni, další v Languedocu, jiný v Gaskoňsku a tobě vyholí tonzuru. I
já pak budu nešťastný, protože mě nakopou do zadku!"
Chicot, který měl až příliš
pravdu, Jindřicha III. přežil a padl jako statečný voják pod prapory krále
Jindřicha IV.
Mnohem víc, než lidé typu Mirona či Chicota se v králově okolí
objevovali mladí urození, velmi elegantní a pohlední šlechtičtí šviháci, oni už
zmínění "mignons". Královi nepřátelé se jejich nafintěnému vzhledu,
předstírané změkčilosti a péči o módní zevnějšek posmívali. Tyto "dvorské
květinky" však překypovaly statečností. Byli to rváči, duelanti,
vynikající šermíři, duchaplní vyzývatelé, Jindřichu III. většinou oddaní
na život a na smrt. Dokázali s králem sdílet období hojnosti a přijímat okázalé
dary. Až na výjimky však krále neopustili ani ve chvíli, kdy dvůr neměl na
snídaně. Někteří z nich obětovali králi život, jiní celé své jmění.
Jak se však bavil tento dvůr, jemuž se brzy začalo říkat
Ostrov hermafroditů ? Etiketu a okázalost povýšil Jindřich na umění. Křehké
zdraví mu nedovolovalo tolik pěstovat lov či zápas, o to víc se prosazoval kult
literatury, básnictví, hudby, výtvarného umění či tance. Dvůr určoval
nezaměnitelnou módu včetně rafinovaných pánských účesů, pánských náušnic či
perel v ušních boltcích. Naparfémovaní "mignons", znuděně odpočívající
na poduškách s nezbytnou módní hračkou, kuličkou na provázku, která se musela
zručným škubnutím vyhodit na trn držadla (později dostala tato hračka jméno
bilbouquet, což bylo původně jméno pro předchůdce kulečníku), se stali trnem v
oku Jindřichovým nepřátelům.
Nikdo celkem nepochyboval, že touto společností vládnou
královy homosexuální záliby. V tehdejší době se to nepokládalo za nic
trestuhodného, královi ultrakatoličtí nepřátelé však uměli se svatouškovským
pohoršením domnělého či skutečného hříchu propagandisticky využít. Dodnes se
historikové přou, měly -li pamflety pravdu či nikoliv. Jindřich III. a
jeho milci však spíše byli lidé bisexuální. Prakticky každý z nich měl milenku
a všichni byli obletování nejproslulejšími kráskami.
Jisté je, že Jindřich III. svým "mignons"
osvědčil přátelství bez hranic a oni mu oplatili stejně. "Mignons" do
jisté míry napodobovali svého pána. V zálibě ve špercích, v ženských
převlecích, v hypersenzitivních výstřelcích, zjemnělém vkusu, v péči o ducha i
tělo, v hygieně, kterou by si od Jindřichova dvora mohlo vzít leckteré pozdější
století za vzor. Nesuďme tyto lidi. Ať milce z králova okolí soudí jejich činy
a osudy!
Jméno nejpověstnějšího z "mignons" se už objevilo v
příběhu hraběte de Bussy. V "Dámě z Monsoreau " se sním setkáme hned
na třetí straně. Historický Jacques de Lévis, hrabě de Caylus, krátce u dvora
řečený Quélus, byl potomkem slavného rodu, synem Antoina de Lévis, vojáka a
velitele královské kumpanie.
Quélus byl krásný mladík s kudrnatými plavými vlasy, vzdělaný,
skoro estét. Králi na něm velmi záleželo, v dopisech, které od Jindřicha Quélus
dostával, mu panovník říkal "maličký". Možná byl totožný s panem de
Lévis, který jako první zvěstoval Markétě Navarrské hrůzu Bartolomějské noci.
Už v letech 1573 a 1574 Quélus spolu s Balzacem d´Entragues, svým pozdějším
soupeřem, provázel krále do Polska. Bránil Jindřicha za útěku z Krakova. K
družině svého pána se připojil pravděpodobně krátce po Bartolomějské noci při
prvním obléhání La Rochelle.
V bouřlivých letech 1577 a 1578, v neustálých střetech
Jindřicha III. s bratrem Františkem, stál Quélus v čele těch, kteří s
bláznivou odvahou a vyzývavostí čelili drzostem a neomalenostem pana de Bussy.
Když Bussy prozřetelně opustil pro něj houstnoucí atmosféru Jindřichova dvora,
soustředil se Quélus na okolí dalšího králova nepřítele, předáka radikálních
katolíku Henriho de Guise.
Opět se opakovaly výtržnosti, souboje a urážky. Nepadala v
nich jména krále či vévody, vhodnou záminku poskytovaly milenky zúčastněných.
Pan de Saint-Mégrin, další z "mignons", soupeře
zdařile provokoval jako milenec choti pana de Guise. De La Valette, pozdější
vévoda d´Épernon, se zas serval s panem de Souvré z družiny Guisů. Souboji
asistovaly davy lidí z obou táborů.
Vše dospělo až k tragické neděli 27.dubna 1578, v níž se
odehrál pravděpodobně nejznámější a nejstrašlivější souboj této kruté šermířské
doby. Okolnosti líčí obšírně i Dumas:
"Pane hrabě," řekl Quélusovi,
"urazili jste pana de Bussy, který se vám uctivě poroučí a vyzývá vás na
souboj v den a hodinu, které sám určíte, se zbraněmi, které zvolíte sám, a to
tak dlouho, dokud souboj neskončí smrtí..."
Dumas ovšem fabuloval. Quéluse a jeho přátele nevyzval Bussy
d´Amboise, protože už byl delší dobu mimo Paříž! S královými miláčky se chtěli
srazit šlechtici z družiny vévody de Guise.
Ve velmi časných ranních hodinách stanuli na koňském trhu
nedaleko Bastilly na královské straně pánové Quélus, Maugiron a Livarot. O
protivnících rozhodoval los.
Quélus dostal za protivníka svého bývalého spolubojovníka
Balzaca d´Entragues, řečeného Antraguet, před časem milence královny Markéty
Navarrské. Maugiron a Livarot se měli utkat s pány de Schombergem a Francoisem
d´Audie vikomtem de Ribérac.
Šlo o čest krále a Jindřich
nepochyboval, že jeho nejbližší zvítězí. Což ostatně vypráví i Dumas, přestože
poněkud přeházel to, kdo na čí straně stál:
"Podívej, jak jsou silní, pohleď na Schombergovo rameno,
na ty krásné svaly a hruď. Podívej na Quélusova velitelská ústa a na
Maugironovo čelo, pyšné i ve spánku. Až z těchto očí vyšlehne blesk, bude
nepřítel napůl přemožený..."
Síly měli změřit nejzručnější šermíři té doby a souboj podle
toho probíhal s patřičnou krutostí. Zbraně nebyly pevně stanoveny, to
dosvědčuje i Quélusova výčitka během zápasu.
"Máš dýku, a já ne!", křikl jen rapírem ozbrojený
Quélus na Antragueta.
"Pak jsi udělal velikou chybu, když jsi ji zapomněl
doma!" odsekl Antraguet, jemuž Quélus posměšně říkal Bidé, Břicháč, a bez
zábran útočil na soupeře oběma zbraněmi. Dumas sám byl šermíř, těžko jeho
líčení odolat:
Ribeirac dostal zásah. mrtvolně zbledl a z hrudě mu vytryskla
krev... Schomberg chtěl výpad zopakovat, Ribeirac však zvedl kord a zasadil mu
ránu přímo do boku. Teď byli raněni oba. Quélus s Antraguetem na sebe zuřivě
útočili, protože však Quélus neměl dýku, byl ve velké nevýhodě, útoky musel
odrážet levým ramenem, a protože ho měl obnažené, pokaždé se zranil...Antraquet
třikrát zaútočil a Quélusovi, třebaže nebyl těžce zraněný, proudila krev ze tří
ran na hrudi. Livarot a Maugiron byli dosud opatrní. Ribeirac cítil, že mu
ztrátou krve unikají síly, a vrhl se na Schomberga.
Schomberg neustoupil o krok, jen nastavil kord. Bodli oba
naráz. Ribeirac měl probodenou hruď, Schomberg byl zraněn na krku. Smrtelně
zraněný Ribeirac si položil levou ruku na ránu a tím se Odkryl. Schomberg toho
využil... a zasadil mu ránu další. Jenže Ribeirac pravačkou popadl soupeře a
levačkou mu vrazil dýku do prsou až po rukojeť...
Maugiron a Schomberg zemřeli na místě. Ribérac vypustil duši
následujícího dne v poledne.
Když Livarot viděl, že přítel klesl, otočil se a pronásledován
Maugironem k němu běžel...Ve vteřině roztříštil úderem kordu Livarotovi hlavu.
Ten upustil kord a klesl na kolena...
Livarot utržil ránu na hlavě, ze zranění se léčil dva měsíce.
"Pane de Quélus," řekl Antraguet a sklonil kord,
"jste statečný muž, vzdejte se ušetřím váš život."
"Proč se mám vzdát?" řekl Quélus. "Cožpak už
ležím na zemi?"
"Ať žije král!" zařval Quélus....A vrhl se na
Antragueta jako tygr a objal jej oběma rukama....Antraguet se nechal obejmout,
popadl levou rukou dýku a pravačkou kord, začal bez přestávky všude do
protivníka bušit, při každé ráně je pokrývala krev protivníka, kterého nemohlo
nic donutit, aby obejmutého soupeře pustil a při každé ráně křičel:
"Ať žije král!"
Tohle, řekne si čtenář, napsal Dumas znamenitě, přece jen ale
popis souboje dost přehnal. Ne, nepřehnal! Hraběti de Caylus zasadil pan
d´Entraguet devatenáct ran. Při každé Quélus skutečně vykřikl:
"Ať žije král!".
Vzdát se nebo složit zbraň odmítl. Zraněného jej přenesli po
souboji do paláce Boissy, kde ubožák třiatřicet dní bojoval se smrtí.
Jindřich III. Quéluse denně navštěvoval, lékařům za jeho uzdravení slíbil
sto tisíc écus. Vše bylo marné.
Se stále opakovanou větou:"Králi, ach můj králi!",
aniž si v posledních hodinách vzpomněl na Boha či matku, Quélus zraněním
podlehl.
Jindřich III. ustřihl jemu i Maugironovi pramen vlasů,
který pak až do smrti nosil v medailonu na těle. Denně, do konce života, se
modlil za Quélusovu a Maugironovu duši. Antragueta, který ze souboje vyšel jen
s jedním povrchovým zraněním, král nepronásledoval. Respektoval, že souboj
vyprovokoval Quélus. Antraguet se později stal Jindřichovým člověkem a s králem
vytrval i v nejtěžších chvílích. Hraběti de Caylus a panu de Maugiron nechal
Jindřich postavit v pařížském kostele Saint-Paul monumentální náhrobek,
ozdobený postavami obou, vytesanými v bílém mramoru. Toto umělecké dílo však
nepřežilo rok 1588, kdy se Paříže zmocnila katolická Liga a její fanatici si na
památce královských "mignons" vylili zlost.
Královi milci umírali často tak, jak žili. Pan de Saint-Mégrin
zemřel proboden dne 21. července 1578 ze zálohy za dvoření ženě vévody de
Guise. Vraždu měli na svědomí lidé vévody de Mayenne, Guisova bratra. Saint
-Mégrina dal král pohřbít ke Quélusovi a Maugironovi.
Pan de Livarot, jediný, kdo na straně krále přežil Quélusův
poslední zápas, zemřel v květnu 1581. Jednoho večera se v zámku Blois pohádal s
hrabětem de Meignelais aniž se příliš vědělo proč. Vzápětí si domluvil souboj
za rozbřesku na břehu Loiry. Livarot se sluhou na místo boje odešel ještě v
noci a do písečných naplavenin zahrabal meč. Nazítří v souboji Meignelais
Livarota zabil, lokaj bez zaváhání vyhrabal z písku pánovu druhou zbraň a
probodl Meignelaise, za což byl oběšen. Zvláštní historka o podivné mentalitě
tehdejších duelantů! Livarot se nebál smrti, vadilo mu však pomyšlení, že by
jeho protivník přežil. Sluhu nic nenutilo, aby poslechl pánovo přání, nekynula
mu z toho ani sláva ani bohatství, jen šibenice. Přesto vítěze nad svým pánem
zabil, protože to bylo pánovo přání...
Slavný souboj tří proti třem a Quélusova smrt vytvořily jakýsi
epilog Dumasovy "Paní z Monsoreau". Tento krutý duel ve skutečnosti
neměl naprosto nic společného s Bussyho smrtí, Louis de Clermont ostatně zemřel
až několik let po Quélusovi, Maugironovi, Schombergovi a Ribéracovi.
Smrt první generace královských "mignons" uvolnila
místo dalším, z nichž mnozí získali postavení , tituly a moc, které by byly
nepochybně čekaly pana de Caylus. Čtyři z dalších královských favoritů se
zároveň ve větší či menší míře objevili v událostech , popisovaných jak v
"Paní z Monsoreau", tak i v "Králově šaškovi".
 |
| Hrabě Quélus |
Začněme Francoisem d´Espinay,
panem de Saint-Luc, z něhož Dumas stvořil Bussyho oddaného přítele. Pan de Saint-Luc
možná Bussyho obdivoval, zcela jistě jej však upřímně nenáviděl.
Saint-Luc, na jehož svatbě Dumas děj "Paní z
Monsoreau" začíná, pocházel z Normandie stejně jako Quélus a v králově
okolí se objevil kolem roku 1575. Jindřich III. jej zahrnul přízní a po
návratu z Polska mu věnoval zámek Rozoy v Brie. Saint-Luc sekundoval pověstným
Quélusovým výstupům s Bussym a jako ženich Jeanny de Cossé-Brissac stál i za
zlomyslnostmi, které při jeho svatbě zapříčinily vážný rozkol mezi králem a
Monsieurem.
Po Quélusově smrti se Saint-Luc stal guvernérem Brouage a
velitelem Piemontského pluku. Měl prý od Jindřicha III. slíbený vévodský
titul a na krále se urazil, že s tím otálí. Zlý jazyk jeho choti, žárlivost na
ostatní královy milce jakož i rivalita s jedním z nich, Francoisem d´O,
způsobily roztržku s Jindřichem III.
Saint-Luc jako jediný z "mignons" se ukázal být
nevděčníkem. Král zabavil jeho statky, na což bývalý oblíbenec po vzoru Bussyho
odpověděl přechodem do tábora nepřátel, v tomto případě k Lize a vévodovi de
Guise. U Ligy dlouho nevydržel, za války tří Jindřichů už opět bojoval na
králově straně. Po králově smrti se přiklonil k Jindřichu IV. a dosáhl
vysoké hodnosti velitele artilerie. Navzdory své nevěrnosti poslednímu
panovníkovi z rodu Valois byl statečným vojákem, schopným velitelem a odvážným
mužem. Padl v září 1597 při útoku na Amiens.
Milec s podivným jménem, Francois d´O, se rovněž ve zmíněných
Dumasových románech objevuje. Byl také Normanďan, spojoval v sobě nadání
finančníka a schopnosti vojáka. Utržil zranění už v mládí při obléhání La
Rochelle, byl s Jindřichem d´Anjou v Polsku, už tehdy vedl tajnou korespondenci
svého dobrodince a věděl o nejedné intrice. Jako obávaný šermíř se s Quélusem
účastnil Bussyho přepadení v ulici Saint-Honoré. Oženil se s Kateřinou de
Villequier a povýšil až na guvernéra Normandie. Se souhlasem
Jindřicha III. odešel v souvislosti s tímto úřadem od dvora a přičinil se
o to, že na severu země nepadlo vše do rukou Guisů.
Když král před Ligou a Guisem uprchl z Paříže, pan d´O jej
věrně podporoval. Jindřichu III. přispěchal se svými oddíly na pomoc.
Spolu s d´Épernonem viděl královy poslední okamžiky a na přání umírajícího
vladaře přísahal věrnost Jindřichu IV. Patřil mezi ty, kteří Navarrskému
radili, aby přestoupil zpět ke katolicismu a zastával názor, že je to jediná
cesta k ukončení náboženských válek. Zemřel v říjnu 1594 ve věku 43 let na
zástavu moči. Dluh mrtvému Jindřichu III., kterému vděčil za tituly,
majetek i řád Svatého Ducha, splatil do všech důsledků. Po smrti Francoise d´O
se zjistilo, že z jeho značných majetků nezbylo téměř nic. Všechno co měl,
použil pan d´O ve prospěch věčně chudého nástupce Jindřicha III. a jeho
věci.
Jean-Louis de Nogaret de La Valette, vévoda d´Épernon, byl
Gaskoněc, narozený nedaleko rodiště d´Artagnanova. Dumas jej neměl rád a přiřkl
mu v Bussyho příběhu obojetnickou roli:
Co chybělo královu oblíbenci na statečnosti, nahrazoval
dovedným pochlebováním a patolízalstvím...pan d'Épernon dokonale krále
zneužíval. Kdykoliv chtěl něčeho dosáhnout, předstíral, že mu král ublížil,
uchýlil se do svého paláce...až mu králův posel předal nějaký drahocenný dar se
vzkazem, že se s ním chce král setkat
Skutečnému d´Épernonovi se dostalo prestižního vzdělání v
Paříži v koleji Navarre. Kariéru začal u dvora navarrského krále, jemuž pomohl
v útěku z Paříže. Když však Jindřich Navarrský odvrhl katolickou víru, vstoupil
La Valette do služeb Františka d´Alencon. Tady na sebe upozornil Jindřicha
III., nejspíše soubojem s panem de Souvré, člověkem králových nepřátel Guisů.
Quélusova smrt shodou okolností La Valettovi uvolnila místo v
nejbližším králově okolí. Roku 1579 se stal jedním z prvních rytířů řádu
Svatého Ducha, dostal od krále titul vévody d´Épernon a příslušné statky.
Vévoda de Guise Épernona k smrti nenáviděl a požadoval jeho zapuzení. Roku 1588
král na oko svolil, Épernon se však uzavřel ve svých panstvích a vlastním
vojskem se Guisovi postavil. Byl to právě Épernon, kdo z rodného Gaskoňska pro
Jindřicha III. vybral a vytvořil gardu Pětačtyřiceti, tělesnou stráž,
která chránila Jindřichův život v dobách nejtěžších.
Stejně jako d´O, i Épernon dal svá vojska k dispozici králi v
posledním roce jeho vlády, v němž Jindřich III. neměl ani armádu, ani
peníze na její postavení. Jako bývalý dvořan a spolubojovník Navarrského měl
otevřenou cestu k vzestupu i po smrti svého vladaře. Stal se předním rádcem
Jindřicha IV. a nejmocnějším mužem Francie po baronu de Rosny, vévodovi de
Sully.
Střežil toto postavení s žárlivostí, která ne vždy byla zemi
ku prospěchu. Říkalo se ,že byl podivným způsobem zapleten do smrti
Jindřicha IV. Mnozí Épernona obviňovali, že královrah Ravaillac jednal z
jeho popudu. Vliv, který Épernon měl, však po smrti Jindřicha IV. v časech
regentství Marie Medicejské získal italský dobrodruh Concini.
Podobné proslulosti jako Épernon dosáhl už pouze Anne de
Batarnay, baron d´Arques, vévoda de Joyeuse. Jej Dumas na scénu uvádí hned v
prvních kapitolách "Králova šaška":
Královský průvod uzavírali pánové
Jindřich Joyeuse, hrabě du Bouchage a vévoda Anne de Joyeuse. Byli bratři a
teprve nedávno se stali oblíbenci krále.
Dřívější milci...Maugiron, Quélus a Schomberg byli nenáviděni
nejen u dvora, ale i v celé Paříži. Stejná zášť postihla i pana d'Épernon,
králova oblíbence z dob ještě před příchodem bratří de Joyeuse ke dvoru. O
bratřích de Joyeuse se nic zlého nevědělo...
Narodil se roku 1560 v Languedocu, vzdělání získal u jezuitů v
Toulouse, od sedmnácti let bojoval v náboženských válkách na straně katolíků.
Není příliš jasné, kdy se stal členem družiny "mignons", v únoru 1578
však už byl mezi těmi, kteří pod Quélusovým vedením napadali slovem i zbraní
všechny královy protivníky.
 |
| Jiná Leloirova kresba téhož duelu |
Od Jindřicha III. dostal vévodský plášť a titul admirála,
přestože stejně jako jeho předchůdce Coligny snad v životě na palubě válečné
lodi nestál. Proslavil se okázalostí i intrikami, v nichž se s královou
podporou snažil u katolických ultras odsunout do pozadí Jindřicha de Guise.
Roku 1587 byl Jindřich III. donucen Guisem vyhlásit Jindřichu Navarrskému
válku. Vévoda de Joyeuse dostal velení jedné ze tří armád. Král počítal s jeho
vítězstvím a doufal, že sláva jeho oblíbence zastíní Guisovu popularitu.
Tažení vedl de Joyeuse s krutostí,
která překonávala vše, co dosud náboženské války viděly. Zajatce nebral,
poražené hugenoty nechával věšet a rdousit. Dne 20.října 1587 se jeho armáda
setkala u Courtras s hlavními silami Jindřicha Navarrského. Joyeuse spoléhal na
svou přesilu a vrhl do útoku pochodem unavenou jízdu. Tu však zmasakrovala
Navarrova artilerie a hugenotští rejtaři okamžitě vyrazili do protiútoku. Za
chvíli se vítězství, které měl Joyeuse na dosah, změnilo v porážku.
"Co teď, pane ?" vykřikl de Saint-Luc, který se
rovněž bitvy účastnil.
"Po tomhle jen zemřít a už
nikdy nežít, pane de Saint-Luc!" odpověděl vévoda.
Za okamžik už byl uprostřed největší vřavy. Na poslední chvíli
mu přišlo života líto. Přikrčen za hlavou koně volal:
"Dám deset tisíc écus
výkupného!"
Jakýsi hugenotský kyrysník, který zažil vraždění svých
kamarádů na Joyeusův rozkaz, penězi pohrdl a dal přednost pomstě. Prostřelil
hlavu cválajícího Joyeusa pistolí.
Král nechal vévodu pochovat se všemi poctami, příslušejícími
jinak jen členům panovnického domu. Básník Du Perron, pozdější kardinál, se
ucházel u krále o čest pronést nad Joyeusovým tělem pohřební řeč. Bohužel si
popletl vlastní rukopisy a Jindřichovi III. dal k posouzení místo ódy na
mrtvého favorita svůj veršovaný pamflet na sodomské lásky krále a jeho dvora...
Žádné komentáře:
Okomentovat