T Ř I M U Š K E T Ý Ř
I J E Š T Ě P O D E
S E T I L E T E C H
(Vicomte de Bragelonne)
Na závěr mušketýrských dobrodružství si čtenáři museli počkat
od roku 1845 do roku 1847. Ve "Vikomtu de Bragelonne"( česky vycházel
pod různými tituly, nejčastěji jako "Tři mušketýři ještě po deseti letech
") se zrodila monumentální freska počátků samostatné vlády
Ludvíka XIV., do níž vkombinoval autor obrovskou galerii historických
osobností.
S vyfabulovanou postavou Athosova syna Raoula de Bragelonne
spojil Dumas příběh první velké královy favoritky, s pádem všemocného Nicolase
Fouqueta provázal tajemnou historii Železné masky. Vše však jednou končí a
autor i čtenáři se museli s osudy d´Artagnana i jeho přátel rozloučit. Jednoho
dne prý byl Dumas přistižen, jak pláče.
"Právě jsem musel nechat
zemřít Porthose," řekl na vysvětlenou.
Po titánské smrti barona du Vallon následoval žalem nad
ztrátou syna zlomený Athos. D´Artagnan nalezl vojácký konec pod hradbami
Maestrichtu a jen Aramis s hodností generála Tovaryšstva Ježíšova putoval dál
životem "ad maiorem Dei gloriam",k větší slávě Boží…
D´ARTAGNAN (2)
Osud vojáka
Charlese de Batz de Castelmore, rytíře a později hraběte
d´Artagnan, jsme opustili v letech, v nichž se uzavřel dějový rámec Dumasových
"Tří mušketýrů" i životy dvou mužů, ztělesňujících tuto dobu,
Ludvíka XIII. a kardinála de Richelieu. Skutečný d´Artagnan neměl tu čest
obdržet jmenovací dekret důstojníka královských mušketýrů z ruky velkého
kardinála, ba neměl ani to potěšení být do jejich řad přijat mušketýrským
králem.
 |
| D´Artagnanův portrét z frontispice Mámoires de M. d´Artagnan |
D´Artagnan tedy s gardovým plukem vytáhl do války. Pod velením
Gastona d´Orléans dobýval na Španělích ve Flandrech pevnosti La Bajette, La
Capelle a Saint-Folquin. Vyznamenal se statečností, jako první prý vnikl do
pevnosti Saint Philippe. V červnu 1644 dobyly Francouzské gardy zákopy u
Gravelines, d´Artagnan stačil ještě být při obléhání opatství Houatte a pak
válka, nebo alespoň tato její fáze, skončila.
Někdy v průběhu roku 1645 se Gaskoněc konečně dočkal a
nastoupil řadovou službu u Velkých neboli Šedých mušketýrů. Byla to veliká
čest, o službu v elitní jednotce usilovali mnozí a jen málokomu se poštěstilo
dostat mezi stovku vyvolených. Bohužel byli mušketýři tak prestižním oddílem,
že ministr Mazarin toužil získat jejich velení pro svého synovce. Tréville
ovšem svůj úřad opustit a prodat nechtěl. V následujícím roce 1646 tedy byla
kumpanie rozpuštěna...
Těžko říci , do jaké míry zánik mušketýrské setniny pana de
Batz trápil. Jisté je, že se v této době pokoušel někde pevněji zakotvit a
zajistit si existenci nejen pochybným ziskem z vojenského řemesla a hodnosti.
Sňatek se zámožnou ženou, která by přinesla choti tučné věno, býval v takových
případech celkem obvyklým řešením. D´Artagnan usiloval o vybudování rodinného
zázemí u jakési vdovy po vojákovi od Rocroi, závistníci prý mu ale výhodnou
partii překazili pomluvami o jeho záletnosti.
Kouzelná vzpomínka na paní Bonacieuxovou zanechala v duši
mladého poručíka po nějakou dobu stopy poezie. Vojenský život působí osudově i
v aristokratických kruzích. V d´Artagnanově rozpolcené osobnosti nabývala
materiální stránka ponenáhlu převahy. A d´Artagnan, jenž žil stále v posádce, v
táboře, na koni, stával se pozvolna, aniž to pozoroval tím, čemu dnes říkáme
voják každým coulem...
Takový byl Dumasův d'Artagnan ve čtyřiceti letech a nepochybně
se podobal Charlesu de Batz v době, o níž vyprávíme. I jeho starosti se shodovaly
s románovými: Tím ovšem nemá být řečeno,
že d´Artagnan ztratil vrozenou chytrost. Naopak... Využil jí k získání hmotného
blaha, jak si je vojáci představují, aby totiž dobře bydlil, dobře jedl a měl
dobrou hospodyni.
V době, kdy Mazarin z trucu, že velení Šedých mušketýrů
nedostal jeho synovec Michel Paul de Mancini, kumpanii rozpouštěl, vyžádal si
od jejího kapitánporučíka dva spolehlivé muže pro zvláštní úkoly. Tréville
tehdy doporučil pana de Besmaux (z něhož se později stal guvernér Bastilly) a pana
d´Artagnan. Charles de Batz, možná o desítku let proti románovému mladší, se
tedy ve svých přibližně třiceti letech stal Mazarinovým člověkem. Skoro jako v
románu:
"Pane d´Artagnane." začal Mazarin, sedaje si
pohodlně do křesla. "vždy se mi zdálo, že jste statečný a hodný.
To je možné, pomyslil si d´Artagnan, ale trvalo to hodně
dlouho, než jsi mi to pověděl!
Nicméně se poklonil Mazarinovi až
k zemi za jeho pochvalu.
"Přišel okamžik, kdy chci
využít vašich předností a vašeho nadání."
V tehdejším společenském žebříčku takové postavení znamenalo
čest. Bylo záviděníhodné patřit ke dvoru mocného muže, v tomto případě však se
jednalo o postavení přinejmenším nebezpečné a nejisté. Okolo Francie zuřila
stále válka, uvnitř země, a v Paříži zejména, jedna vzpoura střídala druhou.
Služba Mazarinovi, ta přinášela nejpodivnější mise. D´Artagnan musel být
neustále připraven skočit do sedla, používat kord stejně jako lstivost, umět
mluvit, jednat, nepozorovaně někam proniknout a opět se vytratit. Byla to
nebezpečná služba vrcholně prověřeného diplomatického posla, tajného jednatele,
špióna, informátora a agenta. Zdá se, že další d´Artagnanovy osudy připomínaly
spíše osudy románového hraběte de Rochefort.
Mazarinovy odměny nejednou připomínaly ty, které dostával
d´Artagnan Dumasův. Byly skoupé a skutečný de Batz si jistě nejednou povzdechl
jako d´Artagnan v kapitole "Gaskoněc a Ital".
Hned jak vyšel, podíval se do
váčku.
"Stříbrné dukáty!" pronesl pohrdavě."To jsem si
myslil. Mazarine, Mazarine...!"
Zatím si kardinál mnul ruce.
"Sto pistolí!" bručel si, "za sto pistolí jsem
získal tajemství, za něž by dal Richelieu dvacet tisíc dukátů..."
D´Artagnan měl v jedné věci smůlu. Na rozdíl od Richelieua byl
Mazarin mužem hrabivým a šetrným, skrblické odměny za poselství nevyvážily
rizika služby a k slušnému živobytí nestačily. Bývalý mušketýr musel své výdaje
a potřeby krýt i z jiných zdrojů. Po vzoru mnohých si pořídil milenku, manželku
parlamentního úředníka, která si jej vydržovala. Podle Sandrasova vyprávění
zemřela při porodu dítěte, které rovněž nepřežilo.
Podle týchž apokryfních pamětí se de Batz pokusil získat ruku
devatenáctileté Marie de Miramon, tehdy už vdovy (jak se žilo rychle!) po panu
de Beauharnais. Mušketýrovým sokem se stal pan de Bussy, důstojně tak kráčející
ve stopách svého předka, jehož osudy Dumas v "Paní z Monsoreau"
popsal. Bussy mladou Marii unesl až do Sensu, pouze jejímu sluhovi se podařilo
uprchnout a žádat o pomoc.
Téměř podle románového hesla " Jeden za všechny, všichni
za jednoho!", vyrazilo s d´Artagnanem osm bývalých mušketýrů za únoscem.
Bussymu urozenou zajatkyni vyrvali, když však náš hrdina očekával láskyplnou a
vytouženou odměnu, byl odmítnut. Paní de Miramon buď jedno manželství bohatě
stačilo, nebo během únosu usoudila, že muži jsou rabiáti a násilníci a že se
jim jedná hlavně o věno. Dala přednost vlastní zajištěné vdovské nezávislosti a
ani později se už neprovdala.
Jak je vidět, d´Artagnanova milostná dobrodružství nemívala
dlouhá trvání ani příliš šťastné konce, jeho milostný život se však zdaleka
neomezoval jen na hostinskou paní Madlenku, jak to stojí v Dumasových
"Mušketýrech po dvaceti letech":
Rožeň se otáčel,v kamnech praskalo, krásná Madlenka plakala.
D´Artagnan pocítil najednou hlad, zimu i touhu po lásce. Odpustil. A když
odpustil, zůstal. A tak bydlil d´Artagnan v ulici Tiquetonne v hostinci u
Kozlátka.
V Paříži zatím nespokojení princové, Parlament i nižší šlechta
zažehávali proti Mazarinovi a konec konců i proti králi jednu Frondu za druhou.
Když přes noc vyrostly po celé Paříži proti kardinálovi barikády, poslal prý
zděšený Mazarin d´Artagnana zjistit smýšlení Pařížanů a získat obraz o situaci
odbojného Parlamentu. Mušketýrův raport, v němž byla zmínka i o zjevné chuti
barikádníků Jeho Eminenci zabít, Mazarina poněkud postrašil. Stejně jako v
"Mušketýrech po dvaceti letech":
Mazarin pokrčil rameny a tvářil se, že opovrhuje tou lůzou;
ale bylo vidět, že zbledl, celý rozechvělý se rozběhl do své pracovny, zavřel
si zlato a klenoty do skříněk a na prsty si nasadil nejkrásnější diamanty.
Teprve v těchto těžkých chvílích prý začal kardinál služby
pana d´Artagnan oceňovat poněkud lépe. Třicetiletá válka se ve vyčerpané Evropě
chýlila ke konci a jednání v kardinálově suitě o budoucím Westfálském míru měl
v Münsteru sledovat podle Sandrasova vyprávění i pan de Batz. Jinde o tom
zmínka neexistuje.
Nepravděpodobně vyhlíží i další mise, připomínající události z
"Mušketýrů po dvaceti letech". D´Artagnan prý byl pověřen kardinálem
pokusit se o záchranu života uvězněného anglického krále Karla I. Během
návštěvy ostrovní země se měl náš hrdina setkat osobně i s Oliverem Cromwellem.
Mise samozřejmě neměla úspěch.
Mazarinova nevděčnost a lakota po návratu z Anglie dopálily
d´Artagnana natolik, že požádal o propuštění ze služby a hodlal přijmout hodnost
poručíka ve Francouzské gardě. Protřelý Ital, jehož nejzvonivější mincí bylo
lichotivé slovo plné slibů, ho nakonec přesvědčil a d´Artagnan vzal žádost
zpět. Na slibovanou odměnu ovšem musel čekat poměrně dlouho.
Zatím jedna d´Artagnanova mise střídala druhou a jeho
nejčastější oděv v letech Frondy tvořily škorně, kožený kabátec a cestovní
plášť. Dělat spojku mezi kardinálem, který musel z Paříže prchnout, a veliteli
královských vojsk, znamenalo nejen stovky hodin strávených v sedle na
pochybných cestách ve vedru a prachu stejně jako v blátě a vichřici.
Předpokládalo to mnohokrát projít nepřátelským územím, riskovat krk, potloukat
se krajem plným lidí pánů princů a vůbec osob, které by s obrovskou chutí
mazarinovského špióna pověsili na prvním stromě. Tak ubíhal d´Artagnanův život
od roku 1648. Mnoho bližšího nevíme, mušketýrský hrdina nebyl ničím víc než
anonymním vojáčkem na šachovnici mocných, vlivných a slavných.
V prosinci 1650, po bitvě u Réthelu, ujížděl od Mazarina pan
de Batz s blahopřáním maršálu du Plessis k vítězství nad Turennem. V březnu byl
prostředníkem u kurfiřta v Kolíně nad Rýnem, u nějž v nuceném exilu nalezl
Mazarin útočiště. Pak cválal k Jean-Baptistu Colbertovi, budoucímu velkému
organizátorovi monarchie, tehdy pouhému Mazarinovu důvěrníkovi, do Paříže. V
dubnu 1651 d´Artagnan vyjednával prý Mazarinův azyl v Brühlu. Kardinál o tom
tehdy napsal Anně Rakouské z Aix-la-Chapelle:
"...Poslal jsem d´Artagnana do Bonnu, aby tam složil mou
poklonu panu kurfiřtovi a požádal ho o poskytnutí útulku na jednom z jeho
hradů, neboť papežský nuncius mě varoval před jízdou do Kolína, kde prý lid je
neobyčejně surový..." Z Brühlu opět mušketýr nesl pokyny Colbertovi a
krátce si v Paříži odpočinul. V listopadu už psal Mazarin Basilu Fouquetovi, veliteli
své policie a hlavnímu spolupracovníku ve všech intrikách:
"...Prosím, abyste řekl d´Artagnanovi, ať se hned vrátí a
je opatrný, aby ho nepotkala nějaká nehoda..."
Za touto starostí už je cítit důležitost služeb, které pro
Mazarina de Batz vykonával.
Neautentické Sandrasovo dílo vypráví, že v oné době se chtěl
Mazarin odměnit d´Artagnanovi tak, aby jej to nestálo jediný zlaťák. Vybral
mušketýrovi nevěstu! Bohatá vdova s dospělým synem nepadla panu de Batz do oka.
Nevěda kudy kam, zavolal na pomoc dávného přítele Henriho d´Aramitz. Ten,
stejně chytrý jako Aramis románový, záměrně d´Artagnana pomluvil, dokonce dodal
dámě velmi důvěryhodné informace, že de Batz vlastně není ani šlechtic... Ze
svatby k obrovské úlevě pana d´Artagnana sešlo.
Pak prý následovalo obzvláště
nebezpečné poslání, naplánované opět Basilem Fouquetem.
V atlantickém opevněném přístavním městě Bordeaux se držela
vojska skomírající Frondy princů zvlášť úporně. Osobně tu byl přítomen Armand,
princ de Conti, bratr Velkého Condé, jakož i jejich sestra vévodkyně de
Longueville. Město se úporně a zarytě bránilo, různorodost zájmů a frakcí
uvnitř hradeb ale dávala Mazarinově diplomacii šance na přemožení nepřítele
lstí a sliby.
D´Artagnan, v té době oficiálně poručík Francouzské gardy, měl
proniknout do města. Musel nechat narůst plnovous. Prý šlo o sázku, tvrdil
známým. Ve skutečnosti pak v přestrojení odešel k armádě vévody de Candale,
blokující Bordeaux.
V převleku pronikl do města a tam se vetřel do oddílů
nejradikalnějších povstalců. Většinou se jednalo o muže z lidu, jejichž
požadavky byly na onu dobu víc než levicové a přestože bojovali na straně
prince de Conti, příliš jej neuznávali ani neposlouchali. Jejich jméno
"Ormisté" pocházelo od francouzského výrazu pro jilm, strom, pod nímž
se zpočátku scházeli.
D´Artagnan tu měl sehrát roli dvojitého agenta. Candalovu
armádu zásoboval informace z města, Ormistům občas přihrál zprávu druhořadého
významu. Pak prý navázal styk s tajemníkem prince de Conti Jean-Francoisem
Sarrazinem, tehdy poměrně známým básníkem. Přes Sarrazina šly nabídky, které
postupně odpor prince de Conti lámaly. D´Artagnanovým nápadem údajně bylo
oženit Contiho s jednou z nepřeberných Mazarinových neteří. Na tuhle možnost
ale kardinál určitě přišel sám, provdávání početného příbuzenstva tvořilo jednu
z jeho oblíbených činností.
Hlavní překážkou d´Artagnanova působení v Bordeaux se zdála
být vlivná a velmi mladá Contiho milenka. Mušketýr se pyšnil, že ji svedl a
princi nasadil parohy. Upadl za to u Contiho v nemilost a musel se co nejrychleji
v převleku z Bordeaux vytratit. V královském táboře d´Artagnana přijal Louis de
Nogaret de Foix, vévoda de Candale, syn levobočka Jindřicha IV. a jinak velký
elegán své doby. D´Artagnanovo vyprávění jej velmi rozesmálo, zvlášť ješitně
vyprávěná historka s Contiho milenkou.
"Byl jste její nejméně
dvacátý milenec", prohlásil vévoda s jistotou velmi dobře informovaného
muže.
Z výšin úspěchu srazil mušketýra i kardinál. Odmítl mu koupit
slíbenou hodnost kapitána Francouzských gard s odůvodněním, že se pan de Batz v
Bordeaux místo práce jen válel se ženskými. Pak ale změkl a prohlásil, že by de
Batzovi dal poručictví mušketýrů, o jejichž obnovení uvažoval, kdyby Tréville
na svůj titulární úřad rezignoval. Pan de Tréville ovšem o věci nechtěl ani
slyšet, téměř se na d´Artagnana rozhněval a náš hrdina, který opět vyšel na
prázdno, dál nenaléhal.
Mnohá z předchozích i následujících vyprávění nemusí být
pravdivá. Autor "Pamětí d´Artagnanových" mohl pověst svého hrdiny
různými historkami vylepšovat a možnost jejich ověření je v řadě případů
minimální. Jen několik málo d´ Artagnanových poslání v kardinálových službách
je doloženo i jinde. D´Artagnanův pluk se skutečně účastnil královy korunovace
v Remeši a pak vytáhl k obléhání Stenay, představující jedno z posledních hníz
odporu Frondy. V jednom z Mazarinových dopisů Le Tellierovi je zmínka, že pod
hradbami Stenay, které se vzdalo počátkem roku 1654, bylo sedm důstojníků, mezi
nimi i d´Artagnan , raněno.
Tehdy se Mazarin poprvé ukázal uznalým, de Batz byl konečně
jmenován kapitánem Francouzských gard a kardinál mu za 80 000 liber koupil od
kapitána de Vennes setninu de Raffuveille. Další Mazarinův list dosvědčuje
d´Artagnanovu účast na tažení pod maršály Turennem a La Fertém, zejména podíl
na velmi slavném obléhání Valenciennes.
Francouzská monarchie se v Mazarinových dobách naprosto
nevyhýbala spolupráci se zcela protimonarchistickou a královražednou
Cromwellovou Anglií, pokud tato orientace umožnila využít vojensky mimořádně
silné a námořní silou nikterak zanedbatelné republiky proti Španělům . Je-li
autentický Mazarinův dopis Servienovi, pak byl s jedním posláním znovu do
Anglie vyslán d´Artagnan. Měl prý v přestrojení za otce jezuitu zjistit vazby
mezi anglickým diktátorem a princem de Condé, který stále nesložil zbraně proti
Mazarinovi. Sandrasova fabulace sice vypráví dobrodružství, která mušketýra
dovedla do zajetí, o konkrétních výsledcích mise tu je však pramalá zmínka.
Nepravděpodobnou činí historku i použití jezuitského převleku, v poměrech
Anglie v té době až příliš nevhodném.
 |
| Královský mušketýr ne litografii A. de Marbota |
Ať už byla dobrodružství, které mělo završit další
d´Artagnanovo poselství ke Cromwellovi a týkalo se vydání přístavu Dunquerque
Francouzům, jakkoliv vymyšlena, musely být d´Artagnanovy zásluhy a mise v době
Frondy dost významné. Nadešel totiž rok 1657 a v něm se vyplnil velký sen pana
Charlese de Batz. Pan de Tréville konečně rezignoval na svůj jedenáct let pouze
formálně existující úřad velitele mušketýrské kumpanie a kardinál s královým
souhlasem přistoupil nyní bez meškání k jejímu obnovení. Kapitánporučíkem byl
jmenován Mazarinův další příbuzný Filip Julian de Mancini, vévoda de Nevers.
Dekret poručíka mušketýrů pak převzal od krále pan d´Artagnan. Že to znamenalo
uznání zásluh, které musely být nemalé, je jisté.
"Mušketýři po dvaceti letech" končí tím, že si
poručík d´Artagnan vydobude kapitánskou hodnost. Ve skutečnosti Charles de Batz
získal teprve hodnost poručíka Šedých mušketýrů.
"Ale to je jedna z
nejvyšších vojenských hodností při dvoře králově!" , vzkřikne na závěr
románu Anna Rakouská a má pravdu.
Na d´Artagnana dopadla nejen sláva nové hodnosti, ale i
starosti s tím spojené. Mancini se spokojil s prestižní velitelskou hodností a
skutečné velení i všechny problémy s ním spojené přenechal poručíkovi. Do řad
mušketýrů se hrnuli uchazeči, o adepty nebyla nouze. Stovky šlechticů se
hlásily především z d´Artagnanova rodného Gaskoňska. Potíž byla v tom, že až na
modrý kabátec s kříži si Šedí mušketýři museli výstroj a výzbroj obstarat sami
a za své.
Nový velitel byl nucen při přijímání vojáků do tentokrát už
stopadesátičlenné kumpanie brát ohled na nejméně tři kritéria: statečnost,
majetek a vzhled uchazečů. Příslušnost k mušketýrům nebyla salónní zábavou,
kumpanie denně cvičila, zčásti před očima krále a pod jeho velením ( neboť
vrchním velitelem v hodnosti kapitána král byl), nejméně čtyři hodiny denně. V
zimě i vedru. Osobní přítomnost mladého Ludvíka XIV. samozřejmě
podtrhovala vážnost d´Artagnanova postavení. Mušketýrský poručík se mohl pyšnit
téměř každodenním stykem s králem, přátelstvím nejvlivnějších osob Mazarinova a
králova okolí i úctou lidí mnohem urozenějších a výše postavených. Le Tellier,
Servien, de Lionne, Colbert, ti všichni si pokládali za čest být přáteli pana
d´Artagnana. O přízeň mušketýrského poručíka usiloval i Nicolas Fouquet,
vládnoucí financemi království. Byl skutečně d´Artagnan tak prozíravý, jak to
Sandras líčí ? Odmítl zdvořile Fouquetovy nabídky i otevřený měšec muže,
aspirujícího na nejvyšší místo v království ?
"...Kdybych si zkrátka uměl zařídit život, nedostával
byste dvacet tisíc liber ročně, nýbrž sto tisíc, a nepatřil byste králi, nýbrž
mně!", povzdychl si Fouquet ze "Tří
mušketýrů po deseti letech".
Příjem mušketýrského poručíka a čestné dvorské úřady zřejmě
nestačily krýt reprezentační požadavky d´Artagnana i jeho kumpanie. Král chtěl
mít svou setninu v plném lesku, hned po ustavení jej ostatně, jak to bylo její
povinností, provázela do Lyonu, a to stálo nemalé částky. D´Artagnan tuto
otázku vyřešil konečně sňatkem s Charlotou-Annou de Chancley, paní de
Saint-Croix, vdovou po burgundském šlechtici panu de La Clayette.
Urozená paní přinesla do manželského svazku velice slušné věno
60 000 livrů dědictví po svém prvním choti, 24 000 livrů hotovosti a
vybavení do domácnosti v hodnotě 6 000 livrů. Ženich naopak představoval
jednu z nejprestižnějších vojenských hodností Francie a jen hodnota této funkce
obnášela 40 000 écu. Sňatek byl uzavřen v Louvru, svatební smlouvu
podepsali král Ludvík XIV. a kardinál Mazarin. Manželé zakoupili v Paříži
dům na levém břehu Seiny přímo proti Louvru, jen pár kroků od mušketýrských
kasáren na nábřeží de la Grenouillére. Dům už dávno nestojí, chtěl-li by však
ono místo někdo hledat, nalezl by jej na rohu ulic de la Bac a Voltaire. Obývat
tento dům začali pán a paní d´Artagnanovi v roce 1659.
O manželství nevíme mnoho, rozhodně to však nebyl svazek
ohnivého mušketýra s proslulou kráskou. A láska jistě u zralého vojáka hrála
pramalou roli.
"V té době jsem se oženil právě tak, jako to činí i
druzí, avšak je-li sňatek bláhovostí, pak je takovou, kterou je dovoleno učinit
toliko jedenkrát za život...", tato věta v Sandrasových
"Pamětech" by mohla být klidně vyslovena panem de Batz osobně a až
příliš odpovídá i tomu málu , co je o mušketýrské domácnosti známo.
Paní d´Artagnanová se projevila
jako žena vyčítavá, žárlivá a podezíravá, což ovšem v případě jejího chotě
nebylo bez důvodu.
D´Artagnanův portrét, nikoliv neumělá rytina v záhlaví
Sandrasova díla, ale vcelku povedený olej, zachycuje inteligentní tvář s
dobrosrdečnými ohníčky veselosti v očích, hladkou a bez vousů, pouze koutky úst
mají náznak štětiček knírku. D´Artagnan byl muž v nejlepších letech a nechal se
vymalovat ve světlé paruce, okázalém kabátci a nádherném rudém nákrčníku,
prozrazujícím jistou koketnost. Však také udržoval přátelství s mnohými
urozenými dámami, které neváhaly podporovat stříbrem a zlatem lesk poručíkovy
milované kumpanie. Z dobového pohledu se pokládalo za běžné, být takto
podporován, mít bohatou přítelkyni, bylo spíše ctí.
Paní d´Artagnanová smýšlela jinak, nechávala chotě sledovat, a
když nabyla přesvědčení o jeho nevěrách, ztropila mu scénu. Mušketýr takovou
domácnost zrovna nemiloval, a když paní pohrozila, že z Paříže odejde na své
panství v Charolais, d´Artagnan bez velké lítosti souhlasil. Na venkov paní
d´Artagnanová odvezla i obě děti, které s ní Gaskoněc stihl zplodit. Bohužel o
d´Artagnanových potomcích víme jen tolik, že šlo v obou případech o chlapce s
tímtéž křestním jménem, rozlišeným jmény dalšími. Na královu počest se
jmenovali Ludvík.
Unikátní dokument, seznam mobiliáře domácnosti v pařížském
domě d´Artagnanových, dochovaný ve francouzských archivech, dává jedinečnou
možnost poznat d´Artagnana v jeho bezprostředním soukromí.
Dům, v němž žil, nebyl přehnaně vznosný, představoval jednu z
těch úzkých a vysokých staveb, zaplňujících ještě v minulém století pařížská
nábřeží. Ve dvoře se skrývaly přístěnky pro dva d´Artagnanovy povozy: velký
čtyřmístný kočár s benátskými zrcadly uvnitř, s damaškovými závěsy a zeleným
sametovým čalouněním, a menší dvoumístný, vyložený rudým damaškem. V přízemí
domu se nalézala kuchyň s cínovým nádobím, jídelna, komora s cestovními zavazadly
a pokojík pro služebnou jménem Fiacrine Panou. První patro skrývalo předpokoj s
flanderskými tapisériemi, místnost s jezdeckými potřebami a úřadovnu pána domu.
V druhém patře byl menší předpokoj s velkým stolem a devíti židlemi, pokojík
d´Artagnanova sluhy (nejmenoval se Planchet ale Bertrand Gervais) a konečně
pokoj pána.
Seznam byl pořízen po d´Artagnanově smrti, zachycuje tedy
takřka staromládeneckou atmosféru odděleného manželství a nalezneme v něm vše,
co pán domu zanechal v Paříži při své poslední válečné výpravě. D´Artagnanova
komnata byla vyzdobena opět flanderskými tapisériemi a portrétem královny Anny
Rakouské. Mezi židlemi, křesly, truhlicemi, šatníky a almarami jakož i
třicetipalcovým benátským zrcadlem dominovala za paravánem postel s nebesy, zdobená
brokátovými závěsy a hedvábnými přehozy s květinovými výšivkami. V šatnících
zůstaly převlečníky, kamzičí kalhoty, košile z holandského sukna, krajky,
kabátce se zlatými a stříbrnými knoflíky, stužkami ozdobené módní šaty a
květinové vesty, velurové pláště i černé rukavice s krajkami.
 |
| D´Artagnan na podstavci Dumasovy sochy v Paříži |
To, že pán domu přece jen holdoval určitému pohodlí, dokládá
turecký župan a domácí oblek ze zeleného saténu. Jediným svědectvím drobných
d´Artagnanových zálib byla v seznamech uvedená tabatěrka. Mušketýrský kapitán s
oblibou šňupal ! Vše, co se v domě nalézalo, bylo roku 1673 oceněno na 4 500
livrů.
Svazek manželský ani vojenské povinnosti nezabránili Charlesu
de Batz ve společenském životě. De Besmaux, s nímž sloužil Mazarinovi, jej
uvedl do společnosti módních salónů a preciózek v šlechtické čtvrti Marais a
d´Artagnan měl příležitost se pohybovat ve společnosti vybrané, v zjemnělém až
rafinovaném intelektuálním prostředí kolem paní de Sévigné. Roku 1661 se mohl
d´Artagnan a jeho mušketýři blýsknout v plném lesku při příležitosti sňatku
Ludvíka XIV. s španělskou infantkou Marií-Terezií. D´Artagnan doprovázel
krále do Saint-Jean-de-Luz a odtud se svatebním průvodem zpět do Paříže, kde
Šedí mušketýři defilovali 26. dubna pod Batzovým velením ve čtyřech oddílech,
rozlišených barvou chocholů na kloboucích. Za nimi pak jela nově zřízená
kumpanie Černých mušketýrů pod velením prince de Marsac a markýze de
Montgaillard.
Až dosud zastával d´Artagnan úřad, který mu rychle vynesl úctu
a obdiv. Měl za sebou mnohá nebezpečná tažení a poslání. Všechno to však byly
role, které hrál ve stínu jiných. Statečný mušketýr by pravděpodobně zůstal
navždy sevřen hranicemi své hodnosti a do povědomí potomků by se asi příliš
nezapsal. Roku 1661 mu však bylo souzeno navždy vstoupit do análů paní Historie
v události, jejíž význam se rovnal státnímu převratu.
Vrchní intendant financí Nicolas Fouquet, bohatý, pohledný,
duchaplný, mecenáš umělců, vzdělaný a především mocný, se znelíbil králi.
Ludvík XIV. s Jeanem-Baptistem Colbertem několik měsíců pečlivě
připravovali choulostivé odstranění nepohodlného velmože, který ve svých rukou
držel veškeré peněžní zdroje monarchie. Fouquet měl řadu velmi vlivných a
mocných přátel, disponoval vlastní sítí věřitelů a klientů, vlastnil významné
opěrné body a znal tolik státních tajemství, že sečteno vše dohromady mohlo při
neopatrném postupu jeho zatčení vyvolat v horším případě menší občanskou válku,
v lepším finanční paniku a možná i státní bankrot. Nebylo důležité, zda Fouquet
po nejvyšší metě sáhnout chtěl. Bylo rozhodující, že to mohl udělat.
V září 1661 dostal poručík d´Artagnan rozkaz dostavit se k
Fouquetovu nesmiřitelnému protivníkovi Colbertovi a vzápětí vyrazit do Nantes,
kam se chystal král s dvorem a kde byl přítomen i Fouquet. V Nantes pak obdržel
poručík delikátní rozkaz Fouqueta zatknout. Vše bylo připraveno do nejmenších
podrobností.
Po ranní audienci u krále při východu z paláce obklopili
d´Artagnanovi mušketýři Nicolase Fouqueta a d´Artagnan sám zdvořile vrchního
intendanta požádal, aby nastoupil do připraveného kočáru.
Když Fouquet spatřil ten
zamřížovaný vůz, řekl d´Artagnanovi, který klopil oči, jako by se styděl za
Ludvíka XIV.
"To není nápad šlechetného člověka pana d´Artagnana. To
jistě není myšlenka vaše..."
Po celou dobu několikaletého Fouquetova procesu byl d´Artagnan
pověřen jeho střežením. K cti pana de Batz budiž řečeno, že navzdory králově
nenávisti zacházel se svým vězněm s nejvyššími ohledy. Jeho mušketýři hlídali
Fouqueta ve Vincennes i v Bastille a střežili jej na každém kroku ve dne i v
noci, což samo o sobě svědčilo o vysokém významu královského vězně.
D´Artagnan sice své povinnosti plnil svědomitě, o šlechtické
cti však měl vlastní představy a tak se zařadil mezi ty, kteří Fouquetovi
blahopřáli k výsledku procesu, v němž unikl popravišti.
"Věřte, pravým králem co do šlechetnosti srdce a ducha
není Ludvík v Louvru ani Filip na Sainte-Marguerite, ale vy, psanec a
odsouzenec!" říká skoro jako Batz skutečný
Fouquetovi d´Artagnan Dumasův.
Po procesu měl být odsouzený dopraven na doživotí do
piemontské pevnosti Pignerol a d´Artagnan se měl stát jeho žalářníkem. Přestože
toto slovo budí nehezké asociace, byla úloha velitele takového vězení velice
váženým a nadmíru výnosným úřadem, v několika letech obnášela jistotu nabytí
úctyhodného jmění. D´Artagnan nabízenou poctu odmítl. Colbertovi řekl, že je
voják, ne hlídač. Colbert jen pokrčil rameny.
"Řekněte to králi, máte-li
odvahu!", prohlásil.
Gaskoněc ji měl a král Ludvík XIV. kupodivu ukázal
pochopení pro ráznou vojáckou upřímnost. Na mušketýrovo doporučení byl na jeho
místo jmenován mušketýrský poddůstojník Benjamin d´Auvergne de Saint-Mars,
který s d´Artagnanem Fouqueta zatýkal. De Saint-Mars se dík tomu vypracoval až
na guvernéra Bastilly a zemřel jako velice zámožný člověk.
D´Artagnan ještě uvězněného Fouqueta eskortoval přes Melun,
Dijon, Lyon a Grenoble do Pignerolu, kde jej předal svému bývalému pobočníkovi.
Po návratu d´Artagnan obdržel jak uznání královy vděčnosti, tak i dík
Fouquetových přátel za ohleduplné zacházení se svým svěřencem.
Povinnosti, spojené s Fouquetovým vězněním a převozy k soudům
ovšem panu de Batz nebránily ve společenském životě a závazcích dvořana. V
rodících se Versailles a slavnostech, provázejících počátek vlády Krále slunce,
vystupoval d´Artagnan jako herold Ludvíka XIV. Králova přízeň mu vynesla
dvorské tituly, hraběcí stav a další příjmy. Snad nejpikantněji ve výčtu
d´Artagnanových funkcí a požitků působí titul "kapitána psíků honících
srny".
Roku 1667 konečně dostal pan de Batz hodnost kapitánporučíka
mušketýrů. Jediným jeho velitelem už byl sám král a tato hodnost vyvážila
hodnosti generálů. Nad dvorskými slavnostmi ovšem nabývaly vrchu války.
Mušketýři bojovali v Lotrinsku, pod d´Artagnanovým velením vytáhli k obléhání
Tournai, Douai a Lille.
"Poslyšte, d´Artagnane," řekl Porthos,
"vystupte z vojenské služby a pojďte se mnou do Pierrefonds, Bracieux nebo
Vallonu. Budeme spolu stárnout a povídat si o přátelích."
"Ó ne!" zvolal d´Artagnan. "Začne vojna a já
chci být při tom. Myslím, že tam něco získám."
Tak stojí psáno v Dumasovi. Voják je voják! A Charles de Batz
de Castlemore, hrabě d´Artagnan vytáhl do pole. Za Devoluční války obdržel k
mušketýrské hodnosti i armádní hodnost brigadýra, tedy brigádního generála.
Jako takový vedl do války během tažení pluky d´Enghien, de Monaco a lehkou
jízdu, tedy švališery královny a Monsieura. Tažení skončilo a Ludvík XIV.
dal d´Artagnanovi znovu rozkaz k zatčení nepohodlného dvořana. Veliteli
mušketýrů musel odevzdat kord velký bouřlivák, statečný voják a jeden z
největších výtržníků dvora , Antoine de Nompar de Gaumont, hrabě de Lauzun,
který se pak na pár let stal v Pignerolu Fouquetovým spoluvězněm.
Roku 1672 vypukla další válka mezi Francií a Holandskem.
Francouzská vojska pod velením Condého a Turenna překročila Rýn, král byl s
dvorem osobně přítomen. Svým mušketýrům v té chvíli ale d´Artagnan nevelel. Za
onemocnělého maršála d´Humiéres jej král jmenoval guvernérem nedávno dobytého
města Lille. V historických průvodech si dodnes obyvatelé Lille d´Artagnana
připomínají pro jeho poctivé zacházení. Sotva se maršál uzdravil, spěchal de
Batz ke svým mužům. Dorazil v době, kdy francouzské pluky oblehly silně
opevněný holandský Maestricht, bráněný zkušeným baronem de Mande.
 |
| D´Artagnanova socha v gaskoňském Auch |
Dne 25. června odpálili do podkopů umístěné nálože. Souběžně
vyrazili do útoku s jízdou řečištěm potoka Jar a zahnali Francouze z lunety
zpět. Král nařídil okamžitý protiútok a maršál požádal, aby se jej zúčastnili i
Šedí mušketýři. Jejich odvaha byla pověstná, dokázali armádu strhnout k
hrdinství jako u Valenciennes, kde šli do útoku v čele jako nejprostší vojáci.
Alexandre Dumas nechal největšího ze všech svých románových
hrdinů zemřít ve chvíli, kdy rozlamuje pečeť na Colbertově dopise, oznamujícím,
že král d´Artagnana právě jmenoval francouzským maršálem. Právě přebírá
skříňku, v níž leží maršálská hůl:
D´Artagnan vztahoval ruku, aby skříňku otevřel. Vtom přiletěla
dělová koule, roztříštila skříňku v rukou důstojníkových a zasáhla d´Artagnana
do prsou. Zvrátil se na svah, maršálská hůl s liliemi vypadla z roztříštěné
schránky a skutálela se pod chladnoucí ruku maršálovu... D´Artagnan chtěl
vstát. Všichni mysleli, že klesl, ale nebyl raněn. Ze skupiny zděšených
důstojníků se však ozval strašný výkřik: maršálek byl zbrocen krví a
ušlechtilou tvář mu zvolna obestírala smrtelná bledost.
 |
| D´Artagnanova socha v parku v Maestrichtu, který stojí v místech jeho smrti |
Byla by to dojemně vojácká smrt, skoro čítanková. Kdyby pravda
nebyla prostší. Setnina Šedých mušketýrů do protiútoku nastoupil, věrna své
pověsti, v plném lesku, přestože za sebou měla noční boj. Hrabě d´Artagnan,
jehož podle některých pramenů jmenoval nedávno král maršálem ( spíše jde ale o
záměnu s jedním z d´Artagnanových potomků), se svým mušketýrům postavil do
čela.
Šedí mušketýři dosáhli lunety, znovu ovládli předmostí a
vytrvali až do příchodu francouzských sapérů, kteří začali urychleně minou
vyhozené hradby uzavírat. Z 250 mušketýrů (což nasvědčuje, že útočila i druhá
kumpanie Černých) se jich z útoku vrátilo jen sto třicet. Hrabě d´Artagnan mezi
nimi nebyl.
Anglicky psaný dopis jednoho z vojáků zanechal přímé svědectví
o posledním boji statečného Charlese de Batz de Castelmore de Montesquiou,
hraběte d´Artagnan, kapitánporučíka Šedých mušketýrů a brigadýra jízdy:
"...Kráčeli jsme s meči v ruce až k nepřátelskému
zátarasu, kudy mohl projít vždy jen jeden muž. Tady byl pan d´Artagnan se svými
mušketýry; choval se nanejvýš statečně. Tento šlechtic se v armádě těšil
nejvyšší pověsti; přesvědčoval předtím vévodu, aby se tudy neútočilo; nemoha
toho dosáhnout, chtěl vytrvat se svými, ale jak překonával ten úzký průchod,
byl zabit střelnou ranou skrz hlavu".
Pro d´Artagnanovo tělo podnikli mušketýři nový výpad pod
velením pana de Saint-Léger. Mrtvému tělu vzdal čest král. Teprve 2. července
Maestricht se všemi vojenskými poctami složil zbraně a otevřel brány. Rýmovaný
leták z té doby uveřejnil pohřební chvalozpěv na padlého mušketýrského velitele.
Končil veršem:
" D´Artagnan a sláva týž mají
hrob".
A d´Artagnanovi synové ? Nic moc o nich není známo. Oba
Ludvíkové sloužili v armádě. Paměti vévody de Saint-Simon se v počátcích
plnoletosti Ludvíka XV. zmiňují o hraběti d´Artagnan, veliteli Šedých mušketýrů.
Potomek šel tedy přesně ve stopách předka. Možná až příliš, i on totiž zatýkal
jednoho mocného muže, tentokrát maršála de Villeroy, králova vychovatele,
odstaveného regenta Orléanského.
Královští mušketýři se i později účastnili mnoha slavných bitev
a vladařům Francie sloužili až do Francouzské revoluce. Šest let před jejím
vypuknutím, koncem léta 1783, zemřel kapitán dragounů Gabriel Louis d´Artagnan,
markýz de Castelmore, baron de Saint-Croix, poslední přímý potomek hraběte
Charlese de Batz. Jméno a dědictví d´Artagnanů přešlo na vedlejší linii
Montesquiouů, která existovala ještě v polovině tohoto století.
Žádné komentáře:
Okomentovat