 |
| Rebelie frondy, v níž hrála vévodkyně de Chevreuse významnou roli (Leloir) |
T
Ř I M U Š K E T Ý Ř I P
O D V A C E T I L E T
E C H
(Vingt
ans après)
Od zrození "Tří mušketýrů" uplynul jeden jediný rok
a dychtiví čtenáři, oslnění d´Artagnanovými dobrodružstvími, měli v rukou
pokračování. Přesný překlad titulu by zněl pouze "Po dvaceti letech"
a čtveřice přátel tu stála rozdělena do dvou táborů stejně jako země, zmítaná
bouřlivými boji mezi šlechtou , královskou mocí a měšťanstvem, zápasy, které
dostaly jméno Fronda.
Dumas zavedl své hrdiny znovu za moře do Anglie, aby jim
postavil do cesty důstojného protivníka: Mordreda, syna Mylady, postavu na
rozdíl od jiných veskrze fiktivní.
Pokud se jednalo o postavy historické, věnoval velký autor
přízeň a sympatie popravenému anglickému králi Karlu I. i francouzským
aristokratům, bouřícím se proti Richelieuovu pokračovateli Mazarinovi. Co na
tom, že skutečnost byla opačná a Cromwell či Mazarin byli osobnostmi, jejichž
dílo ve svých důsledcích posunulo Anglii i Francii vpřed ?
Pro čtenáře bylo důležitější, že staromládenecký d´Artagnan
nakonec dostal povýšení, Porthos vytouženou baronskou korunku, Athos smysl
života ve svém synovi a Aramis zůstal galantním knězem, neváhajícím vyměnit
sutanu za kord a skládat čtyřverší galantním dámám. I to, že přátelství nakonec
nad všemi protivenstvími zvítězilo a heslo :Jeden za všechny, všichni za
jednoho" navzdory úkladům Crowellových lidí i lstivému a lakomému
Mazarinovi znovu ožilo.
K vzrušujícímu období Frondy se Dumas vrátil ještě ve
"Válce žen". Drama, vydané za l. republiky i česky, je neprávem zapomenuté.
Škoda, jeho tragičtí hrdinové by Athosovi, Porthosovi, Aramisovi i
d´Artagnanovi tvořili dobrou společnost.
VÉVODKYNĚ
DE CHEVREUSE
Krásná
intrikánka
Postava vévodkyně de Chevreuse se jako jedna z mála dostala do
všech tří celků velké dumasovské mušketýrské ságy, i když ani v jednom z nich
nehrála hlavní roli.
Ve "Třech mušketýrech" byla tajemnou Aramisovou
přítelkyní, jednou z mnoha, o nichž se kavalírský a diskrétní abbé zmiňoval jen
v náznacích. Vzpomínáte? Jako krásná švadlenka Marie Michonová pomáhala marně
odvrátit pomstu Mylady od ubohé paní Bonacieuxové. Aramisovi psávala dojemné
dopisy:
"...Jděte do války jako pravý šlechtic a vzpomínejte na
mne, jež líbám vřele Vaše černé oči."
Ano, je to ona, kdo paní de Bonacieux poskytuje útočiště v
klášteře Stenay zachraňuje Myladinu služku Ketty, což oboje Aramisovi u La
Rochelle oznamuje dopisem, který chce získat pan kardinál.
"Monsignore,"
řekl v tom Athos s klidem tím strašlivějším, že svými slovy dával v sázku
hlavu. "Je to dopis od ženy, ale není podepsán ani jménem Marion de Lorme,
ani madame d´Aiguillon."
Kardinál zbledl jako smrt....neboť
Athos právě vyslovil jména dvou žen, o nichž se předpokládalo, že jsou
Richelieuovými milenkami.
Ve "Třech mušketýrech po dvaceti letech" vystupovala
výrazněji. V intrikách kolem útěku vévody de Beaufort z věže zámku Vincennes,
ve zmatcích Frondy i ve vyprávění o tom, jak nepřítel žen, láskou zklamaný
Athos, podruhé a naposled podlehl kouzlu krásných očí. Velká intrikánka tehdy
prchala v mužském převleku a přenocovala na faře ve vesničce Roche-l´ Abeille.
Šlechetný Athos paní de Chevreuse ochraňoval celou noc, až se stal otcem
dítěte, jehož výchovu mu vévodkyně přenechala.
"A kdo byl ten host, ten šlechtic..."
"Byl jsem to já, hrabě de La
Fére," řekl Athos....
Vévodkyně se trochu zarazila, ale pak se dala do smíchu.
"Ten blázínek Marie Michonová pochodila tedy lépe, než si myslila..."
Ona románová noc nezůstal bez
následků.
Asi před týdnem dostal farář v
kolébce hezounkého chlapečka, asi tříměsíčního. K tomu váček plný zlata a
lísteček se slovy: 11.října 1633."
Marie Michonová alias vévodkyně de Chevereuse si v románu
myslela, že nocoval s faráře. Zatím to byl Athos, kterého za faráře měla. Jak
asi na dárek koukal farář pravý? A kdo by to do nepřítele žen Athose řekl?...
Dumas tak pomohl na svět Athosovu synu, vikomti de Bragelonne. Čímž si ke
čtenářské radosti otevřel dveře k pokračování mušketýrských dobrodružství,
tentokrát už poslednímu.
Ve "Vikomtu de Bragelonne", posledním pokračovaní
mušketýrských dobrodružství, se paní de Chevreuse objevila znovu. Zestárlá
vévodkyně se tu pokoušela marně získat vliv na Annu Rakouskou a příliš pozdě
objevila mateřský cit k Raoulu de Bragelonne, jehož ani ona, ani hrabě de la
Fére nedokázali ochránit od osudově tragické lásky k Louise de La Valliére.
Jaký byl skutečný osud paní de Chevereuse, s nímž si Dumas tak
odvážně hrál? Přesně jej vystihoval popis Velkého vypravěče:
Byla to potřeštěná bytost, která dovedla dodat svým milostným
dobrodružstvím tolik osobitého rázu, že se její lásky téměř staly slávou její
rodiny...
Titul vévodkyně de Chevreuse získala Marie de Rohan, dcera
vévody de Montbazon, narozená roku 1600, až druhým sňatkem. Poprvé si vzal
mladou, bystrou, veselou a vysoce urozenou dívku s plavými vlasy, rychle
dorůstající do krásy, muž, jehož urozenost za starobylostí Rohanů dost
pokulhávala. Představoval však skvělou partii po stránce vlivu i majetku,
kombinoval v sobě rostoucí bohatství i oslnivou budoucnost a vévoda de
Montbazon mohl sňatkem své dcery s Charlesem d´Albertem de Luynes roku 1617 jen
získat.
De Luynes, sokolník mladičkého Ludvíka XIII., jeho
společník, nejbližší přítel a po likvidaci Itala Conciniho i první muž po
vladaři, oplýval mnoha věcmi, poněkud se mu ale nedostávalo statečnosti a
rozhodnosti. S každým se snažil být zadobře, nevyhledával hádky natož souboje,
ba dokonce se říkalo, že na duel, k němuž byl kdysi vyzván, poslal svého
bratra. Ani do Ludvíkova plánu zabít Itala Conciniho a tak se konečně stát
vladařem se Luynes nehnal...
Láska a nekritický Ludvíkův obdiv Luynesovi přesto vynesly na
jaře 1617 místo i majetek po Conciniho klanu.Půl roku poté, 13. září 1617, se
Marie de Rohan stala Marií de Luynes. Po boku králova favorita, který brzy
povýšil do vévodského stavu, prožila čtyři roky. U dvora samozřejmě hrála
prvořadou úlohu, stala se vrchní intendantkou dvora královny Anny Rakouské .
Mladá královna ji zpočátku ráda neměla. Rychle dospívající
koketní Marie upadla do podezření, že na ní královo oko spočívá s větším
zalíbením než na královně. Plachý, příliš cudný a ve vztahu k ženám nedospělý
Ludvík XIII. trávil místo u Anny Rakouské večery ve společnosti vévody de
Luynes. Paní vévodkyně byla sice přesvědčena, že krále svede, panovníkovy city
však zůstaly striktně platonické. Ohnivou Marii to jednoho dne dopálilo a na
vladařovu adresu neuctivě vykřikla:
"Ten idiot...!"
Krátce poté Mariin manžel Luynes provedl nejrozhodnější čin
svého plytkého životy. Ludvík XIII. setrvale odmítal navštěvovat ložnici
své choti. Ze státnické nezbytnosti a možná trochu i ze žárlivosti Mariin
manžel jednoho dne roku 1619 popadl vzpouzejícího se Ludvíka XIII. a bez
špetky respektu krále dovlekl do ložnice Anny Rakouské. Poprvé od svatební
noci, k úlevě mnoha evropských dvorů, tak přiměl krále sdílet s královnou lože.
Tohle král svému favoritovi
prominul, jeho choť však začal bytostně nesnášet. Tím více ale rostlo Mariino
přátelství s Annou Rakouskou. Temperamentní, krásná, duchaplná a chytrá Marie
dokázala královnu zbavit chmur, které jí přinášel chlad a nezájem Jeho
Veličenstva.
Král sledoval rostoucí vliv krásky , jejíž mravy neodpovídaly
prudérnímu založení Ludvíka XIII., s nelibostí. Pana de Luynes neopomněl
upozornit, že si paní vévodkyně pořídila milence. Tím nebyl nikdo menší než
Claude de Lorraine, vévoda de Chevreuse, jeden ze synů Jindřicha de Guise,
zavražděného roku 1588 v Blois.
Roku 1621 připravovala neuvěřitelná Luynesova neschopnost
favoritův pád. Jen náhlá smrt uchránila bývalého královského sokolníka od
nevyhnutelné nemilosti. Ludvík XIII. si u vévodkyně de Luynes tehdy
vysloužil další vroubek; nejen že ji vykázal od lože mrtvého, dokonce ji
požádal, aby opustila Louvre. Vévodkyně byla tehdy v požehnaném stavu a Ludvík
jako záminku použil to, že v paláci mohly podle etikety rodit jen princezny
královské krve...
Marie upadla u krále v dvojnásobnou nemilost. Anna Rakouská
tehdy byla v jiném stavu, paní de Luynes na ni měla dohlížet, obě se však
bavily rozpustilými honičkami. Po jedné z nich královna potratila. Nestalo se
jí to poprvé, Ludvík XIII. však dával vinu vévodkyni de Luynes. Marie
musela okamžitě pryč, tentokrát nejen z Louvru, ale dokonce od dvora a z Paříže.
Místa na výsluní se paní de Luynes vzdát nemínila a požádala
vévodu de Chevreuse, aby si ji vzal. Pan vévoda příliš nadšen nebyl, něco
jiného bylo mít veselou vévodkyni za milenku a za ženu. Pohledný a duchaplný
čtyřicátník byl statečným vojákem v poli, zkušeným svůdcem u dvora, ve
dvaadvacetileté krasavici však našel svého mistra a po krátkém manévrování se
vzdal...
Takřka urážlivých pouhých pět měsíců od smrti svého chotě se
paní de Luynes stala paní de Chevreuse a vrátila se k úřadu první dámy
královnina dvora. Král se hněval, proti spojenému vlivu klanů Rohanů, Luynesů i
Guisů víc dělat ale nemohl.
Roku 1624 už vévodkyně de Chevreuse nasazovala choti parohy s
Henri Richem, hrabětem Hollandem, vyslancem anglického krále u pařížského
dvora. O málo později se začalo jednat o sňatku sestry Ludvíka XIII.
Henrietty-Marie se synem Jakuba I. Stuarta, princem Karlem. V květnu 1625
se slavily zásnuby a Karel, princ z Wallesu, se stal Karlem I. Vévodovi de
Chevreuse se dostalo cti zastupovat anglického krále při podpisu svatební
smlouvy. Oficiálně proto, že mezi jeho předky patřila skotská královna Marie
Stuartovna. Neoficiálně za to vděčil poměru své choti s lordem Hollandem.
Paní de Chevreuse se dík Hollandovi dostala k vysoké politice
a objevila, že ji vzrušuje přinejmenším tolik, jako láska. V lásce prý ovšem
byla první dáma tehdejšího francouzského dvora nedostižná a klevetníci tvrdili,
že i nenasytná. Říkalo se o ní, že občas, přesycená dvorskými kavalíry, neváhá
vyrazit do ulic a "povyrazit se s nějakým nickou", čímž se mínil
člověk neurozený. Po jedné nevydařené intrice se vévodkyně tvářila tak
žalostně, až kterýsi zlomyslník poznamenal, že vypadala, jako kdyby v celé zemi
už nebyl jediný muž...
Marie de Chevreuse měla mnoho špatných vlastností, v jejich
rámci však i několik dobrých. Kardinál de Retz ve svých "Pamětech"
napsal:
" Milovala bez výběru a zcela, neboť musela někoho milovat.
Nebylo nesnadné dát jí milence, ale od chvíle, kdy jej přijala, milovala ho
bezvýhradně a věrně..."
Láska k Hollandovi z paní de Chevereuse učinila studnici
informací ve prospěch Anglie. S příjezdem vévody Buckinghama při příležitosti
příprav anglo-francouzské svatby se Marie de Rohan stala jednou z klíčových
postav následujících skandálních událostí.
Holland znal svůdnické schopnosti Buckinghamovy, de
Chevreusová zase věděla o citové nenaplněnosti v srdci Anny Rakouské. Snad
ještě před mylordovým příjezdem se zrodil plán na sblížení francouzské královny
a anglického favorita. K Buckinghamovi měla vévodkyně blízko, v Paříži mylorda
ubytovali v paláci jejího chotě. I v Amiensu sehráli vévodkyně a Holland roli
kompliců. Právě oni dva umožnili, že se choť Ludvíka XIII. ocitla s
Villiersem o samotě.
O málo později po scéně, která královnu Francie velmi
zkompromitovala, odplul Buckingham do Anglie. V doprovodu francouzské princezny
Henrietty -Marie se nalodil i vévoda de Chevreuse, pramálo nadšený přítomností
lorda Hollanda. Pokusil se své choti přikázat, aby zůstala ve Francii a
zdůvodnil to obtížemi plavby i vysokým stupněm jejího těhotenství. Paní de
Chevreuse si postavila hlavu a s odvahou Amazonky cestu absolvovala. Tím ovšem
pro potomka vévody de Guise nastaly ještě trapnější okamžiky. V Anglii začal
mylord Buckingham trávit celé hodiny ve společnosti jeho ženy, mnohdy za
zavřenými dveřmi. Samozřejmě se brzo začalo mluvit o mileneckém vztahu mezi
Buckinghamem a paní de Chevreuse.
Byla vévodkynina gravidita překážkou nového milostného
dobrodružství? Richeliea, kterého zajímalo, zda si Chevreusová dopisuje s Annou
Rakouskou, jeho špióni ubezpečovali, že ne.
V tajné korespondenci dal Richelieu vévodkyni přezdívku
"Chevrette", což poněkud dvojsmyslně znamenalo nejen srnku či kůzle,
ale také kozu. Buckingham, jehož jméno Francouzi psali (a dle toho také
vyslovovali) Bouquinquan, si zas v kardinálových listech vysloužil označení
"Bouquin", slovo značící v překladu mimo jiné i starého kozla či
satyra. S nádherně šťavnatým jazykem, udivujícím u vysokého církevního
hodnostáře, pak Jeho Eminence napsala, že někteří Angličané "...ont
bouquiné une de nos chévres...", přeloženo doslova "ramlovali jednu z
našich koz". Vévoda de Richelieu měl smysl nejen pro slovní hříčky, ale i
pro zlomyslný humor.
Zůstaňme ještě u velkého kardinála, neboť následující epizoda
zcela zapadá do rámce "Tří mušketýrů" a Dumasovi poskytla zápletku
mnohem barvitější než poněkud fádně psané "Paměti hraběte
d´Artagnana...".
 |
| D´Artagnan na ilustraci z románu Vingt ans apres |
S překvapením zjišťujeme, že Mylady měla vzor mnohem
konkrétnější, než lze nalézt v životních příbězích Charlese de Batz de
Montesquiou d´Artagnan. Předobrazem ďábelské plavovlásky se do jisté míry stala
krásná, inteligentní a intrikánská Lucy, hraběnka Carlisle, vysoce urozená dcera
hraběte Northumberlanda, před námluvami ve Francii Buckinghamova milenka.
Žárlivost a uražená pýcha z ní učinily Richelieuovu špiónku.
Anna Rakouská odešla do svých
pokojů; ihned se však vrátila, nesouc v ruce malou skříňku z růžového dřeva se
svým monogramem, vykládaným zlatem....Buckingham vzal skříňku a padl podruhé na
kolena....Tak začíná ve Třech mušketýrech
zápletka s diamantovými přívěsky, které si vévoda odveze. A skutečnost?
Po mylordově návratu do Anglie kardinálovi hraběnka Lucy
referovala, že si Buckingham přivezl diamantové spony, které mu pravděpodobně
darovala Anna Rakouská. Na jednom z bálů se Lucy podařilo vévodovi některou ze
spon odcizit. Téže noci prý Buckingham ztrátu zjistil, pochopil její závažnost
i důvod odcizení.
Podobně jako v Dumasovi hrozil Anně Rakouské skandál. Dumas
poslal přes La Manche d´Artagnana. Ve skutečné historii to Buckingham vyřešil
jednodušeji.
Z titulu své admirálské hodnosti okamžitě rozeslal posly s
rozkazy, zakazující vyplutí jakékoliv lodě do Francie. Jinými slovy, vyhlásil
námořní blokádu Francie. Takový čin se rovnal vyhlášení ekonomické války. A
suchopárná historie také Buckinghamův zákaz hodnotí jako politicko-státnický
čin, vrtí hlavou nad tím, k čemu byl dobrý a zdůvodňuje jej mylordovým
bláznovstvím...! Téměř jako v románu nechal vévoda vzápětí povolat nejlepšího
klenotníka (tedy svého, samozřejmě), ten vyrobil co nejrychleji spony nové a
celý komplet mylord okamžitě poslal Anně Rakouské s patřičným vysvětlením.
Lady Carlisle, která kardinálovi
poslala do Francie spony ukradené, prohrála. Příběh vyprávěl v
"Pamětech" vévoda de La Rochefoucauld a ten jej měl takřka z první
ruky. Vévodkyně de Chevreuse totiž byla i jeho milenkou.
Do pozůstalosti Anny Rakouské bylo
po její smrti zapsáno i "šest diamantových spon, ceněných dohromady na 7OO
livrů". Zdědil je mladší královnin syn Filip Orléanský. Byl to spony od
Buckinghama, z nichž Dumas pak učinil přívěsky, pro které štval čtveřici přátel
do Anglie?
Ani vévodkyně de Chevreuse v Anglii nezahálela. Bylo jasné, že
Buckinghamovi už nebude dovoleno znovu Francii navštívit. Ve svazku novomanželů
Karla I. a Henrietty -Marie se ale objevily vážné neshody. Tehdy Marie de
Chevreusová přišla s poněkud šíleným nápadem. Co kdyby se pod záminkou usmíření
anglického královského páru vypravila do Anglie Anna Rakouská ? Rychlý spád
událostí ovšem realizaci, k níž by Ludvík XIII. i Richelieu těžko dali
souhlas, zabránil.
Už v předchozích letech rostlo napětí mezi francouzskou
královnou a kardinálem. Mnozí říkali, že na vině byl Richelieu, který prý Anně
činil milostné návrhy tak smělé a neomalené, že byl odmítnut, za což se pak
uraženě a tvrdě mstil. Při všem, co víme o loyalitě Jeho Eminence k
Ludvíku XIII., lze o podobných tvrzeních úspěšně pochybovat. Královi
nepřátelé tomu však věřili. Roztržka královny a prvního ministra pramenila
spíše z toho, že Richelieu Annino chování často shledával z hlediska státní
politiky nevhodným. Navíc byl v té době stále ještě příznivcem královny-matky
Marie Medicejské, která svou snachu také dvakrát v lásce neměla.
Jisté je, že se Eminentissimus pokoušel dosáhnout Anniny
přízně a zcela mužsky usiloval i o náklonnost paní de Chevreuse.
Velký politik Marii neoslnil, z jeho dvoření si tropila
posměch. Jednou mu řekla, že se jí nelíbí rudá róba, a kardinál se
následujícího dne před ní objevil v oděvu kavalíra. Anna Rakouská, skrytá za
závěsem, se prý dusila smíchy. Richelieu zašel tak daleko, že převlečen za
španělského šaška, v zelených kalhotách, s rolničkami a kastaněty, tančil v
královniných komnatách sarabandu, opět k velkému pobavení Marie de Chevreuse a
Anny Rakouské. Takže obávaný politik měl i v uražené ješitnosti důvody účtovat
s vévodkyní a do jisté míry i její královskou přítelkyní.
Nadešel rok 1626 a Marie de Rohan-Montbazon, vévodkyně de Chevreuse,
začala organizovat skutečné spiknutí, jehož cílem bylo odstranění kardinála de
Richelieu a možná i změna na královském trůně.
Bratr Ludvíka XIII. Gaston Orléanský měl být oženěn. Při
bezdětném králově manželství se Monsieur snadno mohl stát dědicem trůnu.
Monsieur se ovšem ženit nechtěl, alespoň nikoliv v souladu s vůlí staršího
bratra.
Paní de Chevreuse se pokusila sňatek překazit a Gastonovu
nespokojenost s královskou vůlí využít vhodným směrem. Nástrojem se stal
Jean-Baptiste d´Ornano, voják z Korsiky, který sloužil už Mariinu prvnímu muži.
K tomuto důvěrníkovi vévody Orléanského se brzy připojili princové, v jejichž
žilách kolovala královská krev: Césare a Alexandre de Vendôme, princ de Condé a
hrabě de Soissons. Všechny je spojovala snaha uchvátit v království větší moc,
svrhnout nenáviděného Richelieua a omezit či úplně zlikvidovat postavení
Ludvíka XIII. Gaston Orléanský se stal hlavou spiknutí, které už uvažovalo
se vzbouřením některých provincií a s pomocí Anglie.
Kardinálova policie nebezpečí brzy odhalila. Richelieu se
začal vehementně zasazovat o co nejrychlejší uzavření králem požadovaného
sňatku Gastona Orléanského. Současně zasáhl proti odpůrcům tohoto plánu a dal
zatknout d´Ornana. Opozici tím dopálil a ta začala připravovat kardinálovu
smrt.
Pánům princům se podařilo přimět Gastona k činům. Kardinál měl
být pozván do Fleury na večeři, při ní mělo dojít k hádce mezi přítomnými a k
rvačce. Soupeři by pak vytrhli kordy , rozpoutala by se vřava a v nastalém
zmatku by kdosi Richelieua jakoby mimochodem probodl.
Do plánu byla samozřejmě zasvěcena vévodkyně de Chevreuse a
právě dík její přílišné aktivitě kardinál spiknutí odhalil. Od jara 1626 byl
Mariiným milencem Henri de Talleyrand-Périgord, hrabě de Chalais,
osmadvacetiletý důvěrník Gastona Orléanského a vrchní komoří královské
garderoby. V možnostech přístupu ke králi i jeho bratrovi osoba dosti klíčová.
Právě Chalais se stal hlavní prodlouženou rukou vlivu de Chevreusové na Gastona
Orléanského.
 |
| Vévodkyně de Chevreuse jako Diana (Deruet) |
Ubohý hrabě měl za dobré služby od Marie slíbenu sladkou
odměnu a také ji dostal ve chvíli, kdy paní svého srdce informoval o všech
podrobnostech příprav atentátu ve Fleury. Paní de Chevreuse mu otevřela dveře
své ložnice a pamětníci tvrdili, že si počínala tak vášnivě a zkušeně, že
blažený Chalais odtud odešel zcela vyčerpán a následkem intenzivních prožitků i
poněkud duševně oslaben. Nevěděl nic lepšího než v zamilované zaslepenosti a
vlastní důležitosti vše svěřit panu de Valencay, svému strýci. Chalaisův
příbuzný se ovšem zhrozil a prohlásil, že pokud se jeho synovec okamžitě
nepřizná, oznámí vše kardinálovi on sám.
Hrabě de Chalais v doprovodu pana de Valencay tedy pod
příslibem beztrestnosti Richelieuovi vše vyzradil. Kardinál s eskortou padesáti
svých mušketýrů raději uprchl do Fontainebleau. Jako opatrný politik nechtěl
zakročit proti svým vysoce urozeným nepřátelům radikálně, zpočátku se spokojil
s tím, že prozrazením vyplašení spiklenci, jimž kořist unikla, hledali spásu v
útěku. Jenže o dva měsíce vše propuklo znovu, tentokrát s následky mnohem
horšími.
Na druhém prozrazení opět do jisté míry nesla vinu krásná
Marie de Chevreuse. Jí se tehdy vášnivě a bezvýsledně dvořil Roger de Gramont,
hrabě de Louvigny. Protože měl méně úspěchu než Chalais, rozhodl se pomstít.
Referoval kardinálovi o novém komplotu, o němž se dodnes neví, do jaké míry byl
nejprve vylhán a pak vykonstruován.
Účastníci mnohé přiznali ze strachu, ve snaze zachovat si
život, další výpovědi byly vynuceny na mučidlech. To vše dohromady začalo
nasvědčovat, že spiklenci chtěli připravit Ludvíka XIII. o trůn a na jeho
místo dosadit Gastona Orléanského.
Tuto strašlivou zradu krále zhoršovalo tvrzení, že
Ludvík XIII. měl být připraven o život a tím pádem volná Anna Rakouská si
pak měla vzít uzurpátora trůnu. Obvinění byla hrozná a král jim uvěřil. Do
konce života byl přesvědčen, že mu vlastní choť usilovala o život. Anna
Rakouská se bránila, vše popírala, přestože byla podrobena ponižujícímu
výslechu.
Hrabě Chalais, na nějž de Louvignyho udání přímo ukázalo, byl
zatčen. Z vězení psal paní de Chevreuse zoufalé dopisy a ta mu opatrně
odpovídala, že mu na ně odpovědět nemůže! Richelieu potřeboval vězně zlomit a
Chalaise přesvědčil, že jej milenka zradila. Hrabě uvěřil a přiznával vše: že
do komplotu byla zatažena Marie de Chevreuse, že věděla o atentátu na
kardinála, že popouzela Gastona proti bratrovi. Richelieu však chtěl vědět víc.
Znovu a znovu se Chalaise vyptával, zda královna a Gaston Orléanský uvažovali o
vzájemném sňatku po svržení Ludvíka XIII. Chalais odpovídal jen:
"...že slyšel, pokud by Bůh povolal k sobě krále, že by
se Monsieur mohl s královnou oženit".
I kardinál nakonec pochopil, že Louvignyho obvinění byla
lživá, proces však už byl rozjetý a roztržka mezi královskými manželi se
zacelit nedala. Navíc monstrózní obvinění poskytovala velmi lákavou příležitost
zkrotit opozici mocných.
Gaston Orléanský zradil ve chvíli, kdy se dostal do úzkých,
všechny kolem sebe. Učinil písemné doznání a vzdal se nároků na trůn. Podle
jeho vzoru se ostatní spiklenci snažili zachránit, co se dalo. Princ de Condé
padl Richelieuovi k nohám a až do konce života zůstal jeho neochvějným
spojencem. Alexandra a Césara de Vendôme dal kardinál jednoho po druhém
zatknout. Druhého z nich, který netušil, že první už je ve vězení a doufal v
kardinálovu milost, ještě Jeho Eminence s cynickým černým humorem ujistila:
"Nemějte obavy, nepovede se vám o nic hůře než vašemu
bratrovi."
Richelieu neměl tak docela pravdu. Jeden z bratří ve vězení
zemřel, druhý vyšel na svobodu po kardinálově smrti. Madame de Chevreuse poslali
do vyhnanství, čímž se rozuměl příkaz opustit Paříž a dvůr. Odešla na zámek
svého muže v Dampierre, Ludvík XIII. však trval na její internaci v
Poitou. Na to Marie de Chevreuse nemínila čekat a prchla do Lotrinska, které
tehdy Francii nepatřilo a kde byl bratr jejího muže vládcem. D´Ornano poněkud
záhadně zemřel ve vězení.
Nejhůře dopadl Chalais. Dne 19. září vystoupil na popravčí
lešení. Bylo mu odpuštěno čtvrcení, popravu však místo profesionálního kata
měli vykonat dva omilostnění zločinci. Město Nantes se stalo svědkem jedné z
nejstrašlivějších exekucí ve francouzské historii. První dvě rány popravčím
nástrojem hraběte nezabily. Bednářskou širočinou mu bylo zasazeno do šíje
čtyřiatřicet úderů. Ještě pak museli jeho tělo obrátit a přetít ohryzek, aby
hlava odpadla. Do dvacáté rány bylo slyšet Chalaisovo sténání...!
Za návrat vévodkyně de Chevreuse k dvoru orodovali, sotva se
atmosféra jen trochu uklidnila, vévoda Lotrinský, anglický král i pan de
Chevreuse. Richelieu nebyl nadšen, musel však trochu couvnout. Vévodkyně měla
povoleno vrátit se do Francie, směla však pobývat jen v Dampierre či v klášteře
de Jouarre. Tato dvě místa sice proměnila v další centrum intrik, bdělý
kardinálův dohled jí ale nedovolil víc než korespondenci s Annou Rakouskou. Milost
dostala až roku 1631.
Kardinál nic nedával bez důvodu. I tentokrát sledoval dva
cíle. Vévodkyně de Chevreuse měla prokázat svou vděčnost tím, že oslabila vliv
další z intrikánek, paní de Fargis. Současně měla kardinálovi pomáhat
ovlivňovat nespolehlivého vévodu Lotrinského, jehož milenkou v té době byla.
Celý rok se paní vévodkyně chovala k plné kardinálově
spokojenosti. Na jaře roku 1632 se ale stala milenkou pana de Chateauneuf,
téhož, který o ní před pár lety psal hodně pomlouvačného z Anglie, a začala
kout nové pikle. Do poněkud záhadného spiknutí se opět zapletla Anna Rakouská a
jistou roli v něm hrál rytíř de Jars. Obecně se má za to, že cílem bylo
Richelieuovo sesazení.
Dopadlo to stejně jako spiknutí předchozí, strážce pečeti
Chateauneuf byl v únoru 1633 zatčen a v angoulemském vězení musel deset let
přemýšlet o proměnách štěstěny i lásky. Rytíř de Jars stanul na popravišti, kde
v poslední minutě obdržel milost a šel si prohlédnout Bastillu zevnitř. I
Chevreusové hrozil trest, ta však měla příliš mnoho vlivných přátel a skoncovat
s ní nebylo snadné. Kardinál ji raději znovu poslal do ústraní v Dampierre,
odkud dvakrát svým hlídačům uprchla a sešla se s Annou Rakouskou. Za což
nezkrotnou Marii poslali do vzdálenějšího Tourraine. Král předtím paní de
Chevreuse povolil oficiální rozloučení s dvorem a královnou, vévodkyně toho
využila a s Annou bleskově domluvila způsob tajné korespondence přes dvorní
dámu Marii de Hautefort.
Už jen z povzdálí mohla Marie de Chevreuse sledovat intriky,
které následovaly po dalším pokusu Gastona Orléanského odstranit kardinála de
Richelieu. Tento pokus zkompromitoval Annu Rakouskou natolik, že pomýšlela na
útěk z Francie.
Vše se prozradilo a královně hrozilo, že bude definitivně
zavržena. Znovu byla podrobena výslechu a aby zachránila , co se dalo,
přísahala křivě na hostii. Podnikavá Marie de Hautefort zatím v mužském
převleku pronikla do Bastilly a poněkud dobrodružně přes zde uvězněného rytíře
de Jars zajistila shodu královniny výpovědi s doznáním v Bastille uvězněného
královnina komorníka La Porta.
Královnu nakonec zachránil ten, jehož pokládali za jejího
největšího nepřítele. Zapuzení královny znamenalo ohrožení Richelieuova díla.
Král, zbavený manželky, by už definitivně zůstal bez dědice a trůn by získal
kardinálův zapřisáhlý nepřítel Gaston Orléanský. Když tedy padla královna před
kardinálem na kolena, velký politik ji sám s omluvami zvedl a zasadil se o
smíření s králem.
Aféra, horší než předchozí Chalaisova, byla tentokrát ututlána
a trestán nebyl téměř nikdo. Sama se potrestala pouze vévodkyně de Chevreuse.
 |
| Vévodkyně de Chevreuse na ilustraci z Po dvaceti letech |
"Kardinál, ten pravý kardinál, ten dřívější kardinál, se
proto jednou rozhodl, že dá ubohou Marii Michonovou zatknout a odvézt na zámek
Loches," pokračoval Athos. "Naštěstí se to nemohlo dít tak tajně, aby
se to nikdo nedozvěděl. Bylo ujednáno, že kdyby Marii Michonové hrozilo nějaké
nebezpečí, pošle jí královna modlitby vázané v zeleném sametu....Jednoho rána
princ de Marcillac přinesl modlitby. Nesměla ztrácet čas...", vypráví Dumas Athosovými ústy v "Mušketýrech
po dvaceti letech". Má v jádru pravdu, skutečnost však byla pikantnější:
Z korespondence s Marií de Hautefort vévodkyně de Chevreuse o
všem věděla a v případě královnina pádu se měla čeho obávat. Bylo domluveno, že
pokud selže pokus paní de Hautefort sladit královninu výpověď s La Portovou,
obdrží po poslovi paní de Chevreuse varovný signál, červenou knihu. Úspěch měla
značit jiná barva.
Když se paní de Hautefort její husarský kousek povedl, chtěla
Chevreusovou o zdaru akce neprodleně zpravit. V rozrušení domluvené signály
spletla a vyslala kurýra s knihou v rudé vazbě. Poslem nebyl nikdo menší než
Francois de Marcillac, budoucí vévoda de La Rochefoucauld, autor slavných
"Maximů" (česky "Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém
životě"),a v letech příštích jeden z hlavních nepřátel kardinála Mazarina.
Princ de Marcillac, v té době milenec vévodkyně de Chevreuse,
dorazil s červenou knihou a protože od paní de Hautefort víc nevěděl, stal se
nechtěným poslem špatných zpráv. Vévodkyně příliš neotálela a vyrazila na útěk.
Zastavila se až za hranicemi Francie ve Španělsku. U španělského dvora, kde
byla přijata s náležitými poctami, jí nedalo mnoho práce svést Filipa IV.
Španělského...
V životě Marie de Chevreuse následovalo předlouhých devět let
exilu, během nichž putovala ze Španělska do Anglie, kde obnovila starou známost
s lordem Hollandem. Pak pokračovala do Španělského Nizozemí a stala se milenkou
guvernéra dona Francisca de Mello. Vyhnanstvím začínala být unavená a pokoušela
se nabídnout výměnou za milost své služby Richelieuovi.
Kardinálovi lidé tehdy odhalili poslední velké spiknutí,
vedené panem de Cinq-Mars. Mnozí si dodnes kladou otázku, zda text tajné
smlouvy se Španělskem, který dostal Cinq-Marse na popraviště, neobstarala právě
vévodkyně de Chevreuse. Je minimálně pravděpodobné, že kardinála upozornila na
existenci pečlivě utajovaného dokumentu, o němž policie Jeho Eminence zpočátku
neměla tušení. Její milenec Francisco de Mello byl do celé věci zasvěcen a v
případě Cinq-Marsova úspěchu, když by klauzule smlouvy vstoupily v platnost,
měl příkaz do státního převratu ve Francii zasáhnout.
Milost ovšem paní de Chevreuse nezískala, brzo po Cinq-Marsově
pádu totiž kardinál zemřel. Paradoxní bylo, že král Ludvík XIII. udělil po
skonu svého ministra amnestii všem mocným, kteří dík Jeho Eminenci seděli ve
vězení. S výjimkou dvou osob. Jednou z nich byla Marie de Rohan-Montbazon,
vévodkyně de Chevreuse, jíž král bytostně nesnášel. Ještě na smrtelném loži
Ludvík Annu Rakouskou zapřísahal, aby paní de Chevreuse nikdy ke dvoru
nepovolila návrat.
Víme už, jakou nedůvěru král ke královně choval. Jednou z
největších příčin...byl přátelský poměr Anny Rakouské k paní de Chevreuse. Ty
dvě ženy ho znepokojovaly více než válka se Španělskem, rozepře s Anglií a
finanční potíže... říkají "Tři
mušketýři" a v jádru se nemýlí.
Od královy smrti uplynulo pár týdnů a Anna Rakouská poslala
pro vévodkyni toho, který jí před deseti lety z Francie provázel. Princ de
Marcillac poskytl bývalé přítelkyni galantní a triumfální doprovod. Není ovšem
zřejmé, zda se Anna Rakouská zpronevěřila přání svého chotě či zda podlehla
nátlaku pana de Chevreuse a dalších čelních představitelů šlechty.
Byla stále ještě velmi krásná. Ačkoliv jí bylo čtyřiačtyřicet
nebo pětačtyřicet let, vypadal sotva na devětatřicet. Měla krásné světlé vlasy,
veliké, živé a chytré oči, jež se při intrikách tak často otvíraly a při
milostných pletkách tak často zavíraly. Byla štíhlá jako víla a zezadu byste ji
považovali za dívčinku..., tak líčí Dumas paní
de Chevreuse oněch let.
Vévodkyně de Chevreuse našla jinou královnu než čekal. Ve
vztahu k zájmům státu se tato panovnice-cizinka stala francouzštější než
většina domácí aristokracie.
Marcillac i lord Montagu, dva bývalí Mariini milenci, se na to
snažili vévodkyni připravit. Marie rady neposlouchala. Byla přesvědčena, že
Annu Rakouskou znovu ovládne. Její sebevědomí rostlo i dík tomu, že jí kardinál
Mazarin dával najevo nejvyšší úctu. Paní de Chevreuse nepochopila, že galantní
Ital navzdory hrané poníženosti nepřenechá bez boje ani píď svého vlivu. A
hlavně že se Anna Rakouská nechce už dát vévodkyní ovládat.
Stále přitažlivá Marie ovšem na svou stranu dokázala získat
mocné spojence. Při hrabivosti a vládychtivosti špiček francouzské šlechty,
cítící po králově a kardinálově smrti šanci uchvátit moc, to nebylo příliš
složité.
Co paní de Chevreuse nyní sledovala? Nic menšího než
odstranění Mazarina a jeho nahrazení markýzem de Chateauneuf, který kvůli ní
šel už roku 1633 do vězení. Politicky měla tato změna přinést orientaci na
Španělsko.
Jako nástroj si vévodkyně vybrala Francoise de Bourbon, vévodu
de Beaufort, syna Césara de Vendôme, uvězněného od Chalaisovy aféry do
Richelieuovy smrti. Beaufort, známý rovněž z "Mušketýrů po dvaceti
letech", obří blondýn, fanfarón, mluvící jazykem rybářů z pařížské
Tržnice, měl, jak napsal kardinál de Retz, "rozum méně než průměrný"
a v rukou Chevreusové představoval tvárný materiál.
Kolem Beauforta, jehož mínění o vlastním významně bylo vysoké,
se zformovala šlechtická opozice, vystupující tak pyšně, že jí pamfletisté dali
uštěpačně jméno "Důležití". Paní de Chevreuse mohla ve spiknutí či
kabale Důležitých hrát velkou roli. Naštěstí jí v tom malé věci zabránily.
Vše zavinila Marie d´Avaugour de Bretagne, vévodkyně de
Montbazon, nevlastní matka paní de Chevreuse.
Paní de Montbazon byla zvláštní macecha. Její smyslnost by se
spíš dala nazvat chlípností a všichni o tom věděli. Což ji v očích určité části
pánské společnosti činilo ještě přitažlivější. V oněch dobách, kdy kyprost
považovali za přednost, platila za krásku.
Počtem milenců paní de Montbazon svou nevlastní dceru dalece
předčila. Na rozdíl od paní de Chevreuse si je vybírala s minimem lásky i
vkusu. Byla o dvanáct let mladší než vévodkyně de Chevreuse, vědělo se o ní ,
že je souběžně milenkou vévody de Beaufort a vévody de Longueville a že k smrti
nenávidí manželku druhého z nich. Anna de Longueville zastiňovala paní de
Montbazon u dvora duchaplností, krásou, vkusem a konec konců i pověstí.
V oněch zvláštních časech pánové měnili politická uskupení pro
krásné oči svých dam a řevnivost mezi dvorskými kráskami dokázala rozbít
politické tábory i ohrozit království. Což se dík paní de Montbazon přihodilo i
kabale Důležitých.
Při slavnosti, pořádané v paláci paní de Montbazon, komusi ze
společnosti vypadly dva milostné listy. Konkrétní jména v nich byla skryta za
pseudonymy, z obsahu však nade všechnu pochybnost vysvítalo, že pisatel i
adresát spolu strávili nejednu vášnivou noc.
Tehdejší dvorská společnost v duchu preciózní kultury ovšem hlásala
dvojí morálku. Činit bylo možno vše (paní de Montbazon sama byla přistižena s
náhodným milencem v nejintimnějším spojení za závěsem, kam si odskočila od
společnosti, nalézající se v témže sálu), mluvit či psát se o tom muselo
vzletně, pouze v náznacích a duchu takřka slovníkového kodexu preciózek, z
nichž si později tak úspěšně ztropil žerty Moliére.
Dopisy, napsané poměrně srozumitelně a bez obalu, vyvolaly v
pokrytecké společnosti skandál. Paní de Montbazon se postarala, aby listy
kolovaly v opisech po celé Paříži, a za jejich autorku označila vévodkyni de
Longueville. Uražená paní de Longueville si stěžovala u královny Anny Rakouské,
u níž zaujímala přední místo. Porovnáním rukopisů se nade všechnu pochybnost
zjistilo, že Longuevillová skutečně dopisy nepsala. To však byl teprve začátek
aféry. Skandál měla uhladit veřejná omluva paní de Montbazon před královnou.
Tak nařídila královna Anna Rakouská!
V určený den se ke dvoru dostavila vévodkyně de Montbazon se
suitou svých přátel a s předem napsaným jakož i královnou schváleným textem
omluvy na vějíři. Montbazonová stanula před vévodkyní de Longueville, také
obklopenou svými příznivci, a velice povýšeně text přečetla. Pak se otočila a
bez pozdravu odešla.
To, že se musela omluvit, pokládala paní de Montbazon za
křivdu a urážku. Spolu s ní se urazil předák Důležitých, její milenec de
Beaufort, a po něm ostatní. Uražena ovšem byla, vcelku právem, i vévodkyně de
Longueville. Jako dcera prince de Condé a sestra vévody d´Enghien znamenala u
dvora neméně vlivnou osobnost. Znepřátelit si rodinu prvního prince po králi,
to nemohl ani Mazarin, ani Anna Rakouská připustit. Královna tedy Longuevillové
slíbila, že v její přítomnosti se paní de Montbazon nikdy neobjeví!
O málo později se v zahradě Renard u Tuilerií měla odehrát
společenská odpolední svačina, pořádaná vévodkyní de Chevreuse. Pozvána byla i
Anna Rakouská, kterou podle etikety měla vévodkyně de Longueville doprovázet.
Královna včas paní de Chevreuse upozornila, že si přítomnost paní de Montbazon
nepřeje.
Vévodkyně de Montbazon se rozhodla provokovat a přišla na
svačinu také. Informovaná Anna Rakouská rychle poslala k paní de Chevreuse
komorné s žádostí, aby Montbazonová ještě před příchodem královny odešla.
Montbazonová odejít nemínila. Paní de Chevreuse, své nevlastní matince, jakož i
královně se vysmála a dost vulgárně se vyjádřila o všech příslušnících celého
knížecího domu Condé.
Její neposlušností a nevychovaností rozlícená panovnice
okamžitě ze zahrady Renard v doprovodu paní de Longueville odešla a Montbazonové
vzkázala, ať bez meškání opustí dvůr. To samozřejmě opět k nepříčetnosti
rozzuřilo Důležité. Prchlivý, pyšný a nechápavý vévoda de Beaufort najal vrahy
na královnina ministra Mazarina. Kardinál měl být zabit po cestě na večeři k
panu de Longueville.
Prozřetelnost nad Jeho Eminencí bděla. Nic netušící Mazarin už
nasedal do kočáru, když se k němu přitočil poněkud rozjařený Gaston Orléanský.
Jakmile zjistil, že kardinál jede k Longuevillovi, jehož tabule byla vyhlášená,
neodolal své známé mlsnosti a zcela samozřejmě se Mazarinovi vnutil za
společníka. Jen tato náhodná přítomnost bratra zesnulého krále zabránila
zabijákům provést připravenou akci.
Komplotu pochopitelně přišla na stopu policie a vévoda de
Beaufort putoval do vězení ve věži zámku Vincennes za pařížskými hradbami.
Pan de Beaufort klel, křičel, bouřil se a řval, že ho chtějí
umořit zimou a vlhkem..., vypráví Dumas v
"Mušketýrech po dvaceti letech" a pak barvitě v několika kapitolách
líčí, kterak si Beaufort ve věži vincenneské krátil dlouhé roky nejrůznějšími
zlomyslnostmi na adresu kardinála Mazarina.
Beaufort ovšem nebyl jediným, kdo na důsledky
"dopisové" aféry doplatil. Královna nikterak nedbala na dávné
přátelství a vévodkyni de Chevreuse požádala, aby opustila Paříž. Po deseti
letech exilu, za který vděčila Richelieuovi, strávila Marie u pařížského dvora
pouhých deset týdnů! Nyní putovala mimo obvod hlavního města dík Anně Rakouské,
o níž se domnívala, že se stane loutkou v jejích rukách.
Spiknutí Důležitých, jakkoliv tragikomické, tvořilo předehru
událostí mnohem vážnějších, občanské války, která pod jménem Fronda propukla v
roce 1648. Osmačtyřicetiletá Marie de Chevreuse se v tomto složitém konfliktu
zpočátku nijak neangažovala. Teprve po roce se objevila ve vzbouřené Paříži v
doprovodu své krásné dcery Charlotty, do níž se zamiloval Paul de Gondi,
budoucí kardinál de Retz, velký buřič, jehož výmluvnost postavila proti
Mazarinovi pařížské měšťany i kněží.
Královna Anna tehdy znovu vydala
příkaz, ať paní de Chevreuse město ihned opustí. Z dřívějšího přátelství už
nezbývalo vůbec nic.
Mnozí čekali, že se vévodkyně de Chevreuse proti své bývalé
přítelkyni postaví. Ve prospěch paní de Chevreuse ovšem včas zasáhl prezident
parlamentu Molé a královna, potřebující tehdy mnohem více Molého než
Chevreusovou, couvla. Když se vítr Frondy trochu uklidnil a uprchlá královna i
dosud nezletilý Ludvík XIV. se vrátili do Paříže, slíbila vévodkyně de
Chevreuse Anně Rakouské věrnost. Královna ji přijala milostivě neobjala ji
však, jako při setkáních předchozích.
Během krátké doby se Fronda rozhořela zas a mnozí z těch,
kteří královně-regentce přísahali , znovu zradili. Paní de Chevreuse ovšem
začínala být v zralém věku uvážlivější. Když se roku 1650 Mazarin rozhodl
zlomit moc nejvyšší šlechty a zejména Velkého Condé, musel si nejprve zajistit
politickou podporu protivníků pana Prince. Tedy i Chevreusové.
Vévodkyně de Chevreuse zpracovala svou macechu Montbazonovou a
ta opět zapůsobila na vévodu de Beaufort, patřícího po svém útěku z vězení mezi
přední rebely. Beaufort byl pokládan za miláčka prostých Pařížanů, snad proto,
že mluvil týmž jazykem bez servítků jako oni.
Paní de Chevreuse ovšem udělala víc. Její dcera Charlotta do
královnina a tedy i Mazarinova tábora přivedla koadjutora de Gondiho. Mazarin,
mající takto za sebou velkou část šlechtické opozice i Paříže, mohl dát příliš
mocného prince de Condé a jeho nejbližší spojence zatknout.
Celý předchozí manévr byl poslední výraznou politickou
intrikou vévodkyně de Chevreuse. Marie tak odčinila lecos z předchozích hříchů.
O tři roky později konečně Mazarin Frondu zlomil a království se zvolna, velmi
zvolna, začalo konsolidovat.
Mazarinova hladící a přesto pevná ruka nedovolila opoziční
šlechtě už nikdy znovu vyrůst. Vůdci Frondy, konejšení štědře rozdávanými tituly,
poctami, výhodami a v případě potřeby jemnou leč důraznou pohrůžkou mocí,
začínali Mazarinově ruce sloužit. Z odbojných velmožů, tolik žárlivých na svá
stavovská privilegia, se pomalu stávali služebníci připoutaní ke královskému
dvoru.
Marie de Rohan-Montbazon, vévodkyně de Chevreuse, pochopila
dříve než jiní, že věk spiknutí, bojů o trůn, výsady a stavovskou monarchii
dozněl. Uvědomila si, že nadchází nový věk, v němž vláda bude patřit absolutní
moci krále a na jeho činech se budou zvolna podílet lidé nižšího původu, nová
šlechta taláru, generace královských úředníků. Bystře odhadla, kdo z těchto
nových lidí vyzíská z lesku na výsluní královské přízně nejvíc.
Dumas ji naposledy uvedl na scénu ve "Vikomtu de
Bragelonne" v kapitole "Dvě přítelkyně". V jeho podání zná
Chevreusová tajemství Železné masky a pokouší se královnu vydírat:
"Dokud jsem byla v nemilosti, nechtěl mi nikdo půjčit sto
tisíc tolarů...", říká paní de Chevreuse
nakonec a Anna Rakouská chápe, že je to cena, kterou musí zaplatit:
"Vím, že nikdy dost nezaplatím vaši mlčenlivost. Posuňte
sem ten stolek, vévodkyně, napíši vám poukázku pro pana Colberta; ne, pro pana
Fouqueta, ten je zdvořilejší...Nevyplatí-li, vyplatím vám je sama..."
Královna napsala lístek, dala jej vévodkyni a vesele ji objala. Pak se
rozloučili.
Ve svých dvaašedesáti letech se vévodkyně de Chevreuse
skutečně přestala chovat jako intrikánka. Změnila se ve dvořanku na odpočinku a
do jisté míry i v podnikatelku. Rozhodla se pevně, že v novém mocenském systému
zajistí místo svému rodu.
Vnukovi vybrala za nevěstu dceru remešského obchodníka se
suknem Jeana-Baptista Colberta! Pochopila, že Colbert, jemuž se podařilo
zlikvidovat všemocného finančníka Fouqueta, zaujme místo, uvolněné smrtí
Mazarinovou. Jejího příkladu ostatně následovali další: všechny tři Colbertovy
dcery se staly vévodkyněmi.
V závěru svého bouřlivého života se vévodkyně de Chevreuse
uchýlila do ústraní, věnovala se rozjímání a stala se velmi zbožnou ženou.
Zemřela roku 1669.
Žádné komentáře:
Okomentovat