 |
| Matarin (Mignard) |
KARDINÁL MAZARIN
Víc než jen prohnaný skrblík
„V pokoji Kardinálského paláce...seděl
u stolu... muž, hlavu opřenou oběma rukama...Při pohledu na ten červený talár a
bohaté krajky, na bledé čelo, v zamyšlení schýlené, osamělou komnatu, tichou
předsíň, odměřené kroky stráží na chodbě, každý usoudil, že v pokoji ještě dlí
stín kardinála Richelieua.
Bohužel, byl to skutečně jen stín velkého muže...Tím
Richelieuovým stínem byl Mazarin. Byl osamocen a cítil se sláb.
"Stále se ohánějí, že jsem cizinec, že jsem Ital."
pobrukoval si..."Tím slovem zavraždili, pověsili a na kusy roztrhali
Conciniho. Kdybych povolil, zavraždili by, pověsili a roztrhali by na kusy i
mne - jako jeho. A přece jsem jim nic neudělal, ledaže jsem z nich trochu
mačkal peníze..."
Toto jsou první odstavce první kapitoly "Tří mušketýrů po
deseti letech". Portrét Giulia Mazariniho jako by v Dumasově mušketýrské
epopeji kontrastoval s velikostí kardinála de Richelieu. A nejen u Dumase! Už
Sandrasovy "Paměti hraběte d´Artagnana" vykreslovaly Mazarina se
zjevným despektem. Hrabivý, úlisný, šišlající špatnou francouzštinou, pramálo
urozený a příliš šetrný Richelieuův následník byl vděčným terčem nenávisti,
pohrdání a posměšků oslnivě zářících princů i velké části francouzské šlechty.
A takovým Mazarin v povědomí čtenářů už zůstal...
Je vůbec možné, že se muž s tak odpudivými vlastnostmi stal
jedním z největších státníků Francie ? Že někdo takový vyvedl zemi obratnou a
železnou rukou z Třicetileté války, zlomil šlechtické i měšťanské vzpoury
Frondy a připravil cestu pro vzestup Ludvíka XIV.? Byl skutečně kardinál
Mazarin člověkem tak nízkým a odporným? A jestliže byl, jak je možné, že mu
budoucí Král slunce prokazoval úctu jako otci? A proč mu ti, kteří kardinálem
nejvíce opovrhovali, nakonec téměř líbali ruce ?
Vzestup kardinála Mazarina, syna obyčejného palácového správce
a pravděpodobně vnuka sicilského rybáře, na místo prvního ministra království a
králova kmotra současníky udivoval i popouzel. Což dává zlostně v
"Mušketýrech po dvaceti letech" najevo vévoda de Beaufort, kterého
měl ten člověk nízkého původu odvahu uvěznit ve věži vincenneské:
"A teď pozor!" pravil vévoda a dal hůlku téměř k
zemi. "Pistachi, kamaráde, vyskoč na počest illustrissimo facchino
Mazarini di Pescina!"
Pes se obrátil zadkem k holi.
"Copak je to?" ptal se pan de Beaufort a učinil holí
polokruh od ocasu až k hlavě psa. "Přeskoč přece, Pistachi!"
Ale Pistache se jako poprvé otočil
zadkem k holi...
Původ Julese Mazarina či lépe Giulia Mazariniho byl skutečně
nízký. Byl synem Pietra Mazariniho, majordoma neapolského vojevůdce Filipa
Colonny. Narodil se roku 1602 v Pescině v Abruzzách a podle otcovského přání
začal studovat v Římě u jezuitů.
Giulio dospěl v mladíka "s šarmantní tváří, příjemnými
způsoby, graciézního, hbitého, živého, milého, zdvořilého, s pronikavým duchem,
obratného v předstírání a jedním slovem schopného mnoha věcí." Lákaly ho
spíše světské radosti než věci duchovní a společnost na Colonnově dvoře k nim
dávala přístup. Mazarinimu ale chyběly peníze a tak se s obrovskou vášní vrhl
do hazardních her i sázek. Poděšený otec zasáhl a s Colonnovým přispěním poslal
syna raději do katolicky přísného Španělska, kde na universitě v Alcalá začal
Giulio studovat práva. Příjemný mladík okouzlil i Colonnova syna Girolama a
stal se jeho sekretářem.
Madrid nabídl po Římu dvacetiletému mladíkovi další svody.
Karty i kostky se znovu objevily na scéně a dík jim se Giulio hluboce zadlužil.
Navíc mu učarovala jakási mladá Španělka a mladý Mazarini začal v milostné
zaslepenosti myslet na sňatek. Zlomyslníci říkali, že Girolamo Colonna na svého
sekretáře žárlil a kvapem jej poslal do Neapole, kde vylíčil i všechny jeho
poklesky.
Mazarini se s tím vším smířil s lehkostí, která mu zůstala po
celý život. Dal sbohem milence i právnické kariéře a oboje vyměnil za hodnost
kapitána papežských vojsk. Jeho španělské srdeční dobrodružství zůstalo
kupodivu jedinou doloženou a nade vší pochybnost jistou milostnou pletkou
budoucího prvního ministra Francie.
Mladý kapitán sloužil dobře až do dne, kdy dostal zprávu, že
jeho matka těžce onemocněla. Aniž kohokoliv žádal o souhlas, opustil posádku v
Anconě a do služby se vrátil, až když se matce vedlo lépe. Vojenský soud by
podobný případ musel posuzovat jako dezerci, Mazarinimu však kupodivu vynesl
přízeň papeže Urbana VIII. Tomu se provinilý kapitán vrhl k nohám. Místo
trest jej Svatý Otec pochválil za synovskou lásku a příkladnou horlivost. I
apoštolský komisař papežské armády Sachetti projevil kapitánu Mazarinimu přízeň
a roku 1628 jmenoval Giulia svým sekretářem.
Následnická otázka italské Mantovy proti sobě postavila
Richelieuovu Francii a Olivaresovo Španělsko. Spor hrozil přerůst ve válku, jíž
se papež zatím bez většího úspěchu pokoušel zabránit. Papežští diplomaté uvízli
na mrtvém bodě, ne tak ale sekretář Mazarini, který rychle objevil, že
diplomacie poskytuje ještě větší vzrušení než hazard a ženy.
Již se kohokoliv ptal na souhlas a pověření, vstoupil nečekán
a nezván do diplomatického zápasu. Chytře a obratně přesvědčil Italy i Španěly,
že jedině on je tím mužem, schopným jednat s kardinálem de Richelieu, jehož
vojska už harašila zbraněmi v podhůří Alp.
Na počátku roku 1630 dorazil do
Lyonu neschopný a rozmařilý oficiální papežský diplomat kardinál Antonio
Barberini, aby se tu setkal s kardinálem de Richelieu. Skutečným jednatelem a
vyslancem v zákulisí byl papežský kapitán Mazarini. Tři hodiny prý vydržel
přesvědčovat Richelieua o nutnosti míru.
"I kdybyste mluvil dvacet
let, necouvnu", odpověděl Armand Jean Du Plessis de Richelieu.
Mazarinimu však jeho výmluvnost i talent vynesly od Richelieua
pozvání k obědu, což bylo samo o sobě velkým oceněním a poctou. I Mazarini byl
Richelieuovými diplomatickými schopnostmi unesen. Papežský kapitán sice
svěřenou věc neobhájil, zato dokázal, že si jeho schopností povšiml
nejpozoruhodnější politik Evropy.
"Věk bujného mládí. Hrál jsem si na vojáka a u Casale
jsem se vrhl do deště střel, abych ukázal, že umím jezdit stejně dobře jako
nějaký důstojník. Přinesl jsem ovšem mír Španělsku
a Francii, což trochu zmírňuje můj hřích... Od té doby, co jsem se vrhl mezi
dvě vojska, přičichl k prachu a proběhl řady vojáků, díval jsem se na vojevůdce
trochu shora", tak vzpomíná na ony časy
mládí Dumasův starý Mazarin. Jak to vlastně bylo?
Francouzská vojska zatím přešla Alpy, dobyla Pignerol a
připravovala obléhání Casale. Mazariniho poslali, aby francouzský příval
zastavil. V květnu 1630 představil Richelieu v Grenoblu Mazariniho
Ludvíku XIII. I francouzský král, jinak značně rezervovaný, byl Mazariniho
vystupováním a obratností uchvácen. Mír kapitán Giulio ale nepřivezl a v říjnu
stála znepřátelené vojska před Casale na dostřel.
Ve chvíli, kdy už se pluky šikovaly k boji, vyrazil k
překvapení všech kupředu jezdec a vrhl se mezi postupující muže se zažehlými
doutnáky. Obě strany v jezdci s úžasem poznaly papežského kapitána Mazariniho,
projíždějícího bez ohledu na osobní nebezpečí mezi oběma vojsky a volajícího:
"Mír, mír!".
Vojevůdci se skutečně zastavili a o málo později sesedli k
jednacímu stolu. Mazarini měl při svém odvážném kousku nepochybně štěstí, že
obě strany nebyly naladěny vysloveně krvelačně, dík této "gaskonádě"
se ovšem na čas stal nejpopulárnějším a nejznámějším diplomatem. Potěšený papež
z kapitána učinil kanovníka. Rozpoznal, že pod maskou dokonalého dvořana se
skrývá nesmírná houževnatost, inteligence, pružnost, přizpůsobivost situaci a v
případě potřeby i nezanedbatelná statečnost.
Kanovník Mazarini, pro něhož marně Richelieu jako výraz vděku
žádal nunciaturu v Paříži, zprostředkoval mír mezi Francií a Savojskem, za což
se mu u francouzského dvora roku 1632 dostalo vřelého přijetí. Od roku 1633
změnil definitivně vojenský kyrys za kněžský šat, navzdory tomu však nikdy
nebyl vysvěcen. Od Francie dostal dva kanonikáty a Richelieu se stále více
stával jeho protektorem. Ani bývalý společník a první zaměstnavatel Girolamo
Colonna, nyní kardinál-legát v Bologni, ani kardinál Barberini na něj
nezapomínali.
Kolem roku 1635 se Mazarini znovu zapojil do nových mírových
jednání mezi Francií a Španělskem. Narazil jak na neústupnost Španělů, tak i na
Richelieuovu ideu francouzské hegemonie v Evropě. Nějaký čas strávil v ústraní
jihofrancouzského papežského paláce v Avignonu, pak se vrátil do Říma.
Tentokrát přišel do Věčného města už jako Richelieuův diplomat.
V převaze prošpanělsky orientovaného papežského okolí neměl
jednoduchou pozici. Pak zemřel Otec Josef, Šedá Eminence, Richelieuův přítel,
spolupracovník, šéf francouzské zahraniční diplomacie i tajných služeb. Smrt
tajemného a mystického politika s původem šlechtice a s životem mnicha otevřela
Mazarinimu místo do nejtěsnější Richelieuovy blízkosti. Dne 14. prosince 1639
opustil Giulio Mazarini navždy Řím.
 |
| Mazarin a Anna Rakouská |
Po Richelieuově boku se z něj stal Jules Mazarin. Bylo to
dobrodružné rozhodnutí. Kardinál de Richelieu stárl a sil mu ubývalo. Opozice
přes všechny perzekuce, vězení, popravy i vyhnanství neumdlévala. Mazarin
vyměnil pohodlnou a jistou kariéru v zemi, v níž byl doma, za riskantní
postavení ve Francii, kde pro něj jedinou oporu, zázemí a jistotu představovala
Richelieuova přízeň. Čtyřicátník Mazarin se do dobrodružství vrhl se zápalem, s
nímž se ve dvaceti pouštěl do hazardu a ve třiceti mezi dvě pochodující armády.
Už 16. prosince 1641 obdržel první velké ocenění svých služeb. Papež mu na
Richelieuovu žádost udělil kardinálskou hodnost.
Klobouk Mazarinovi jen o málo později osobně předal
Ludvík XIII. Stoický král také hned následující den po smrti vévody de
Richelieu povolal Julese Mazarina do své Rady. V tomto gestu bylo sice kus
naplnění přání zesnulého , monarcha současně však ocenil sám za sebe muže,
"který nám prokázal služby tak věrné a cenné, že jsme si jím jisti tolik,
jako kdyby se narodil naším poddaným".
I Ludvík XIII. cítil, že jeho čas se naplňuje. Ještě před
královou smrtí se Mazarinovi více než obratně podařilo získat klíčové postavení
v okolí panovníka i u lidí, kteří měli po králově smrti vládnout do zletilosti
mladičkého Ludvíka XIV. A vbrzku Mazarin všechny tyto lidi vyhodil ze
sedla!
Z možných Mazarinových protikandidátů na moc se pan de
Chavigny zkompromitboal v nedávném spiknutím pana de Cinq-Mars. Pana de Noyers
stihl prohnaný Ital obratně u krále pomluvit, že chce po panovníkově smrti
veškerou moc předat Anně Rakouské. A to byla věc, jíž se Ludvík XIII.
vzhledem k politickým nerozvážnostem své choti silně obával. Král všechny
zbývající síly totiž věnoval tomu, aby svou manželku z podílu na vládě
vyloučit.
Tehdy lišák Mazarin Ludvíku XIII. navrhl elegantní
řešení: nechť je po dobu nezletilosti Ludvíka XIV., kterému byly zatím
pouhé čtyři roky, ustavena regentská Rada, v níž budou mocenská rozhodnutí
přijímána většinou hlasů. Radě může pro dekórum předsedat Anna Rakouská, může
tu být s ohledem na původ i etiketu králův nemilovaný bratr Gaston Orléanský,
jehož nešlo obejít, ba dokonce ani nevadí, když v Radě bude zasedat i pan
Princ, první muž francouzské šlechty, tedy princ de Condé. Tak budou alespoň na
očích ti, kdo by za jistých okolností mohli království rozvrátit či zvednout
vzpouru proti legálnímu následníku. Rozhodující bude, když v regentské Radě
zasednou čtyři osvědčení služebníci Ludvíka XIII. a zesnulého kardinála,
mezi nimi samozřejmě Mazarin...
Ludvík XIII. souhlasil a projevil tak naposledy velkou
státnickou prozíravosti. Pro byla i Anna Rakouská, od níž by se dalo očekávat
pramálo nadšení.
"Bylo by nerozumné, kdybyste nesouhlasila", šeptal
jí Mazarin. "Mohla byste být králem z Rady vyloučena zcela! "
Vysvětlil královně, že po Ludvíkově smrti se vše může změnit a on, Mazarin,
přece nemá jiný zájem než být nejoddanějším sluhou Jejího Veličenstva. I před
ostatními Ital úspěšně předstíral pokoru, pochopení a vlastní bezvýznamnost.
Tak se stalo, že čtyři dny po smrti Ludvíka XIII., dne 18. května 1643,
jmenovala Anna Rakouská k údivu všech kardinála Mazarina Prvním ministrem.
Mocenské špičky uraženě a ohromeně ztuhly. Co teď čekalo
Francii, v níž vládla Španělka s pomocí Itala nízkého původu, v očích mnohých
dobrodruha, vyškoleného v prostředí intrik papežského dvora ? Měla se opakovat
trpká éra regentství Marie Medicejské a vlády Concina Conciniho ? Zakrátko se
ukázalo, že historie se opakovat nebude. Kdyby vstal král z hrobu, byl by
překvapen i spokojen. Z cizince v kardinálském hávu se stal velký služebník
Francie. A královna, dosud politicky více než lehkovážná, se změnila v
cílevědomou a zodpovědnou státnici.
O vztah mezi Mazarinem a Annou Rakouskou se dodnes historikové
přou. Stal se pohledný Ital milencem ženy, jejíž život byl dosud po citové i
fyzické stránce velice nenaplněný ? Svedl po milostné stránce strádající
královnu muž, který se tolik podobal Buckinghamovi ? Došlo k tajnému sňatku
mezi Annou a jejím ministrem ?
Mnozí jsou skálopevně přesvědčeni, že odpověď na všechny tyto
otázky zní ano. Jednoznačné důkazy ovšem chybí. Zlomky korespondence ale
naznačují velice intimní vztah. Oslovení v nich, přísahy věrnosti, povzbuzení,
to vše přesahuje rámec běžného styku panovnice a jejího služebníka. Navíc
existují některé indicie, například tak zvaná milostná pečeť s iniciálami Anny
Rakouské i Mazarina a dobovou milostnou symbolikou, jíž byly některé listy
pečetěny.
Autoři dobových pamětí pokládali
svazek královny a kardinála za hotovou věc, většina z nich ale psala tak
tendenčně, že není dobré jim věřit bezvýhradně.
Mazarin bydlel zpravidla ve velmi těsné blízkosti královny.
Jenže dvorský život byl až příliš pod dohledem. Královna uléhala i vstávala ve
společnosti dvorních dam, měla pramálo soukromí. Navzdory tomu nikdo z osob
kolem panovnice nezanechal svědectví o intimním soužití kardinála a Anny
Rakouské. Nebyla tvrzení o tajném sňatku jen pomluvou Mazarinových nepřátel, o
nichž ještě uslyšíme ? Byla vůbec zbožná a španělským rituálem vychovaná Anna
Rakouská schopna vztahu, který by jí připadal jako mesaliance a hřích ?
Přijměme raději méně skandální a efektní tezi umírněných.
Věřme ve spojenecký svazek obou osob, v intelektuální a zájmové souznění,
alianci, jejíž těžiště bylo spíše v politické a duchovní rovině. Něžné souznění
to nevylučuje, ale nestaví jej do popředí. Věřme královně to, co řekla paní de
Brienne:
" Přiznávám ti, že jej miluji, a mohu říci, že něžně; ale
náklonnost, kterou k němu chovám, nejde až k lásce, nebo, jde-li, aniž bych o
tom věděla, mé smysly se toho neúčastní; jen můj duch je okouzlen krásou jeho
ducha...".
Jak daleko je toto vyznání od skeptického pohledu, s nímž
Dumas vkládá Anně Rakouské do úst následující k sobě samé pronesené věty, srovnávající Richelieua a Mazarina:
"Pohrdla jsem láskou kardinálovou, který nikdy neříkal:
"To udělám," nýbrž "To jsem učinil"... Jak se ten svět
stále zhoršuje!"
Jisté je, že Anna Rakouská nalezla v Mazarinovi spojence,
oporu, záštitu, rádce a přítele v mimořádně těžkých dobách. A Mazarin ? Jeho
věrnost souvisela z choulostivostí postavení. Kdo mohl sloužit královně věrněji
než muž plebejského původu, nepatřící ani ke šlechtě, natož ke Grandům, k Parlamentu
či dokonce k církvi, neboť neměl svěcení, byl cizinec a s Francií jej pojila
pouze a výhradně osoba panovnice ?!
Rok 1643, první rok v postavení prvního muže monarchie, začal
pro kardinála úspěšně. Stal se Prvním ministrem. Francie si v zahraničí
mocenskopoliticky upevnila postavení. Vévoda d´Enghien, budoucí Velký Condé,
dobyl u Rocroi jedno z rozhodujících vítězství poslední fáze Třicetileté války.
Zdálo se, že země se stabilizuje i uvnitř. Mazarin se vrhl do velké mezinárodní
diplomacie. Po pěti letech úsilí se třicet let válkou sužovaná Evropa měla
dočkat míru. A v tomto míru se z Francie stala evropská velmoc prvního řádu.
Jenže mnozí z Grandů viděli ve smrti Ludvíka XIII. i
Richelieua příležitost k naplnění osobních ambicí. U dvora hodlal Mazarinovo
postavení zaujmout ctižádostivý, leč duchem poněkud mdlý Francois de Bourbon,
vévoda de Beaufort. Byl synem jednoho z levobočků, které měl Jindřich IV.
s Gabrielou d´Estrées.
Urostlý, plavovlasý, fanfarónský a myšlenkově chudý Beaufort
si činil naděje, že královnu okouzlí. Neuspěl jako muž a a nemohl uspět, ač si
to namlouval sebevíc, ani jako politik. Přecenil vlastní důležitost, zneuznaně
zatrpkl a spolu s vévodkyní de Chevreuse i jejím přítelem panem de Chateauneuf
se pokusil vytvořit spiknutí Důležitých. Tato sestava mínila zaujmout
Mazarinovo postavení.
 |
| Umírající Mazarin (Delaroche) |
Pro Mazarina nebylo těžké se s Důležitými vypořádat. V příběhu
vévodkyně de Chevreuse jsme vylíčili aféru, díky které se Důležití vlastně
znemožnili sami. Vévoda de Beaufort putoval do vězení ve Vincennes, kde si po
pět let mohl chladit žáhu jen pokreslováním zdí protimazarinovskými
čmáranicemi, dětinskými zábavami v podobě symbolického věšení vařených raků,
jejichž červeň připomínala kardinálský purpur, a dalšími vcelku neškodnými
urážkami Julese Mazarina.
Teprve na počátku Frondy panu de
Beaufort přátelé dopomohli k útěky, který se dobrodružností zařadil mezi slavné
útěky světové historie. Vše tehdy probíhalo téměř přesně tak, jak to vylíčil
Dumas:
Ve vincenneské míčovně se hrálo na velkou vzdálenost; hřiště bylo pod širým nebem, takže vévoda
mohl snadno udělat to, co mu doporučil Grimaud: házet totiž míče do příkopu...A
La Ramée byl unesen radostí, že tak krásně vyhrál nad princem královského rodu.
Vévoda měl povoleno hrát před vincenneským donjonem, uvnitř
hradeb, v míč. Předstíral, že je ještě nešikovnější, a míčky odpaloval do
pevnostního příkopu. Strážci netušili, že odtud mu zahradník hází jiné a že
uvnitř se skrývají lístky a na nich rady, s jejichž pomocí se útěk chystá: "Výsosti, Vašim přátelé bdí a Vaše
vysvobození se blíží. Pozítří žádejte paštiku od nového paštikáře, jenž koupil
krám od dřívějšího obchodníka....Paštiku otevřte, až budete sám. Doufám, že
budete spokojen s jejím obsahem..." V "Mušketýrech po dvaceti
letech" propašuje Athos k Beaufortovi jako strážce svého mlčenlivého sluhu
Grimauda. Skutečné organizátoři útěku propašovali do Beaufortovy blízkosti jako
sluhu šlechtice pana de Grimaud...
A stejně jako v "Mušketýrech po dvaceti letech"
vévodovi poslali v paštice zapečenou dýku , provazový žebřík i roubík, jímž byl
umlčen jinak celkem ohleduplný Beaufortův žalářník pan La Ramée:
...Zatím Grimaud beze slova vyňal z paštiky druhou dýku,
provazový žebřík a hrušku. La Ramée pohlížel na vše s rostoucí hrůzou...
Vévoda úspěšně uprchl a okamžitě ve šlechtické Frondě začal
panu Mazarinovi všechna příkoří splácet i s úroky.
Roku 1848 se Francie měla radovat z vestfálského míru. Zpráva
o ukončení Třicetileté války však v Paříži zanikla ve vřavě a vzbouření proti
královně Anně a jejímu ministrovi. Vše začalo tahanicí s pařížským Parlamentem,
žárlivým na svá práva. Uražená Anna Rakouská zamýšlela zrušit právo dědičné
koupě parlamentních úřadů, tzv. Paulettu. Dotčení notáblové, ve skutečnosti
nesmírně konzervativní lidé, kteří měli daleko do revolučnosti svých kolegů v
Anglii, si začali hrát na obhájce veřejnosti.
Ve válkou zbídačené zemi, přetížené vysokými daněmi, nebylo
nijak těžké za vše hodit vinu na královnu-cizinku a ministra-přivandrovalce.
Mazarin, který nebezpečí vycítil, se pokusil jednat smířlivě a hledal
kompromis. Poprvé a naposledy za to sklidil velkou královninu nelibost.
Anna Rakouská se rozhodla ukázat
Parlamentu, kdo je pánem. Nechala zatknout starého a poněkud komického
parlamentního radu Broussela.
Broussel byl muž, halící zkostnatělost a nedostatek ducha do
římské zásadovosti, která mu získala úctu širokého okolí. Nejoblíbenější
Brousselovou větou, opakovanou při všech příležitostech, bylo tvrzení, že za
vše mohou daně. Veřejnost s ním nemohla než souhlasit a tak získal i pověst
uvážlivého a moudrého muže, oponujícího vládní politice.
Nanetta se rozběhla k oknu, otevřela je a začala křičet
pronikavým hlasem, který mohlo být slyšet až k chrámu Matky Boží:
"Pomoc! Zatýkají mého pána!
Zatýkají radu Broussela! Pomoc!"
Comminges chytil služku kolem pasu a chtěl ji odtrhnout od
okna. Ale v témže okamžiku se ozval z přízemku jiný tenký hlas. Zavyl:
"Vražda! Hoří! Chyťte vraha!
Zabíjejí pana Broussela!..."
Dumasovo líčení je k popukání a navíc pravdivé. Jiskřička
Brousselova zatčení zapálila požár. Volání Brousselovy služky o pomoc letělo od
úst k ústům. Přes noc zaplnily Paříž, poprvé od doby, kdy tu vévoda de Guise
vzbouřil Ligu, barikády a na nich stanula všelijak ozbrojená měšťanská milice.
"Pusťte Broussela!," zněl
požadavek.
"Pustit Broussela? Raději jej vlastnoručně
zardousím!" reagovala Anna Rakouská.
Vzpoura, spíše povstání než revoluce, na níž byli všichni
účastníci příliš konzervativní, sobečtí a bez ideálů, dostala bleskem jméno
Fronda. Česky to znamená prak, zbraň, která zasáhne i ty, co si jinak myslí, že
jsou mimo jeho dosah. Kdosi řekl, že Parlament "si počíná jako školáci,
kteří střílejí z praku v příkopech za hradbami...", a název se ujal.
Čtyři roky musel Mazarin s Frondou bojovat a další léta
překonávat její důsledky. Ne , Fronda nepředstavovala jednolité povstání, její
vítr se zvedal a tišil, měnil směr podle zájmových skupin, přesto však ničil a
pustošil. Fronda Parlamentu, po ní Fronda Princů, pak šlechtická Fronda a
nakonec Fronda Condéova hrozily rozdupat všechno to, co Richelieu a
Ludvík XIII. po předchozí desetiletí budovali.
Fronda představovala vše dohromady. Občanskou válku, vzpouru
proti královské moci, vraždění, jaké Francie od dob náboženských válek
nepoznala, především ale nepřehledný a totální zmatek, v němž se bývalí
spojenci měnili v nepřátele a naopak. Strany a koalice se střídaly častěji než
košile.
Zvláštní roli v této krvavé epizodě hrály ženy. Pro několik
kapriciózních a přelétavých dam měnili velcí princové a královští maršálové
tábory tam i zpět tak, že nejeden historik přirovnal Frondu k baletnímu
představení. V tomto barvitém a dramatickém kuse bylo mnoho velkých rolí,
skvělých výstupů, romantických scén, duchaplností i nízkostí.
Dílo vzpoury trvalo celou noc. Když se druhý den Paříž
probudila, jako by se sama zachvěla před svým obrazem. Vypadala jako obležené
město. Na barikádách stáli ozbrojení muži s hrozivým pohledem a puškou
přehozenou přes rameno. Vyšel-li jsi na ulici, slyšel jsi při každém kroku
hesla, viděl jsi hlídky, zatýkání, ba i popravy....Ještě se nezabíjelo, ale
bylo znát, že chuť k tomu nechybí.
Den barikád 28. srpna 1648 otřásl Mazarinovým postavením i
sebevědomím. O den později zaplňovalo pařížské ulice na sto tisíc ozbrojených
lidí, vzbouřených a ovládaných ctižádostivým arcibiskupským koadjutorem Paulem
de Gondi, budoucím kardinálem de Retz, dle jednoho z memoáristů "ošklivým,
černým, špatně stavěným, přisleplým a neohrabaným". Pravda, de Gondi mnoho
krásy nepobral, dovedl však slušně zacházet s kordem a ještě lépe se slovem, měl
úspěchy u žen a byl na ně patřičně pyšný. Byl spíše kavalírem než prelátem a
jeho schopnost vést davy či spřádat politické intriky z něj učinila jednu z
nejvýznamnějších postav Frondy.
Gondi se postavil po bok Parlamentu a jeho požadavků,
směřujících ke konstituční monarchii. Vévoda de Beaufort, idol pařížských
trhovců a zejména trhovkyň , hrdina ještě čerstvého útěku z vězení, přezdívaný
"král Tržnice ", se stal v Gondiho rukách skvělou loutkou, která
přivedla do tábora Frondy lůzu.
"Co se děje, Milosti? Nic dobrého," řekl d´Artagnan
pokyvuje hlavou. "Město se vzbouřilo. Zrovna před chvílí, když jsem šel
ulicí Montorgueil tady s panem du Vallon, přestože jsme měli stejnokroj, nebo
právě proto, chtěli nás přinutit, abychom volali: Ať žije Broussel! A mám říci,
Milosti, co ještě chtěli, abychom volali?"
"Mluvte, mluvte!"
"Pryč s Mazarinem! Na mou
věru, už je to slovo venku!"
Mazarin se usmál, ale velmi zbledl.
"A volali jste?" zeptal
se.
"Na mou čest, že ne,"
pravil d´Artagnan...
"Diavolo!" zvolal
kardinál zamyšleně..."Já bych volal!"
Mazarin si na rozdíl od královny uvědomil rozsah a dosah
nebezpečí, které se na monarchii valilo. Paradoxní bylo, že za hranicemi
Francie dosahovala nebývalé síly. Vévoda d´Enghien, nyní už po otcově smrti
dědic titulu prince de Condé, porazil dosud neporazitelné španělské tercie u
Lensu a k vítězství u Rocroi tak připojil další nesmrtelné vavříny. Královna i
Mazarin zahrnuli mladého boha války lichotkami. A koadjutor Gondi se Condého
pochopitelně pokusil získat na svou stranu.
"Jmenuji se Ludvík Bourbonský a nemíním otřást
monarchií", odpověděl pyšně ten, jenž měl mnohokrát monarchií zacloumat.
Přes toto prohlášení pan Princ, jak se Condému jako prvnímu urozenci říkalo,
sehrál roli prostředníka mezi Parlamentem a královnou. Anna Rakouská se
nevyhnula ponižujícímu přijetí parlamentní deklarace, omezující absolutní moc
monarchy.
Obratný Mazarin, který se teprve nyní rozvíjel v pravého
politického génia frašky, úspěchu i kompromisu, poníženě panu Princovi
lichotil, přičemž jej tajně posunoval do kompetenčního sporu se zástupci
pařížských měšťanů. Brzy došlo na lámání chleba.
Pan Princ nebyl z těch, kteří by ustupovali níže postaveným,
což v jeho případě byli téměř všichni. V otázce placení vojska si Condé přes
parlamentní usnesení udělal to, co pokládal za vhodné. Přesně tak, jak Mazarin
předpokládal. Parlament se ohradil a Condého vojska se hnula, aby rebelii v
Paříži zadusila. Jenže i druhá strana nespala.
Mazarinovi se podařilo Condého postavit na královninu stranu a
vyloučit jeho spolupráci s odbojným Parlamentem. Jenže proti kardinálovi se
postavili další urozené hlavy království. Až na prince de Marcillac, budoucího
vévodu de La Rochefoucauld, to kupodivu byli Condého příbuzní, kteří se tak
ocitli na opačné straně než pan Princ: Condého bratr Armand, princ de Conti a
spolu s ním vévoda de Longueville, Condého švagr.
Za vším do jisté míry stála Condého sestra paní de
Longueville, manželka výše zmíněného vévody a Marcillacova milenka. Anna
Geneviéve de Bourbon, vévodkyně de Longueville, byla bezpochyby
nejpozoruhodnější ženou Frondy a jednou z nejzajímavějších dam ve francouzské
historii.
Mazarin i královna Anna pochopili, že v Paříži Paříž
nepřemohou. V noci na Tři krále roku 1649 Anna Rakouská tajně z hlavního města
utekla i s jedenáctiletým králem do zámku Saint-Germain. Mazarin je následoval.
Paříž se vzbudila překvapená, zděšená a pobouřená.
Přes výzvy se ke královně připojil z princů a vévodů jen
Condé. V Paříži zatím vévodkyně de Longueville uspořádala emotivní a
psychologicky rafinované představení se svými dětmi. Vzburcovala město k boji,
zaručila se vlastními potomky za jednotu s Parlamentem a obratný Gondi vše
utvrdil penězi, rozházenými do davu. Jeho faráři zaplnili ulice pamflety,
líčícími Mazarina jako stvůru všech stvůr. Stalo se módou označovat kardinála
jako lumpa, taškáře, ničemu, šaška a mnoha výrazy podstatně jadrnějšími.
Část povstaleckých vůdců a jejich
lidí vyrazila do provincií, aby je vzbouřila. Condé však měl zkušenou a
zaplacenou armádu. Už v únoru zaútočil na frondéry u Charentonu v blízkosti
Paříže. V bitvě, kterou Dumas vylíčil v závěru "Mušketýrů po dvaceti
letech", rozsekal vše, co mu stálo v cestě.
Parlament, přivedený názornou ukázkou válečných jatek ke
smířlivosti, byl naladěn jednat. Princové už méně. Nesmiřitelný Gondi neváhal
povolat do země Španěly. Krásné zelené oči de Longuevillové získaly maršála de
Turenne, vedle Condého nejlepšího vojevůdce té doby.
Mazaný Mazarin si s Turennovou armádou, stojící ve
francouzském pohraničí, poradil bez kapky krve. Jindy velmi šetrný kardinál
neváhal poslat a rozdat tomuto zkušenému vojsku 800 000 livrů. Když pak
maršál vydal manifest a dal rozkaz k pochodu od Rýna na Paříž, odepřeli vojáci
poslušnost. Turenne zůstal vojevůdcem bez lidí.
Pak jako blesk z čistého nebe dorazila z Anglie děsivá zvěst o
popravě krále Karla I. Frondéři i Parlament snad zauvažovali, k jakým
koncům může rebelie vést a jak snadno se může vymknout z ruky. Bojovat proti
králi tak jako Cromwell, to rozhodně nemínili.
Na jaře 1649 se v Saint-Germain podařilo podepsat křehký mír,
jemuž předcházely nechutné tahanice. Páni princové se předháněli v úsilí
vytlouci z mírové smlouvy majetky, tituly a pocty i privilegia. Pařížané i
drobná šlechta se cítili jednáním špiček aristokracie zhnuseni a podvedeni.
Nakonec byla vyhlášena všeobecná amnestie, do níž nebyl zahrnut pouze de Gondi.
Když se 18. srpna za nadšených ovací vracel mladičký král v
doprovodu mušketýrů a gardy do svého města, schylovalo se už ke konfliktu
dalšímu. Přestože i Mazarinovi, jemuž nedávno spílali do sicilských lotrů,
připravili Pařížané vřelé uvítání za to, že jim vrátil panovníka, byl mocensky
největším vítězem Ludvík, princ de Condé.
Pan Princ dal svou moc i urozenost kardinálovi pocítit brzo a
to způsobem, jakým byl urozený zvyklý jednat s neurozeným. Tedy velmi urážlivě
a povýšeně. Vše pravděpodobně završil větou, kterou reagoval na návrh svatby
mezi jednou z početných Mazarinových neteří a vévodou de Beaufort, princem
královské krve, špičkou šlechty, která měla nárok na titul a privilegia
"dětí Francie", nejužší rodové královské aristokracie.
"Spojit tu tvou snědou panchartku se synem Francie ! To
se tedy přeceňuješ, ty sicilský darebáku !" vykřikl Condé. Při jiné
příležitosti došlo k tomu, že Condé veřejně Mazarina vytahal za vousy. Mazarin,
tolikrát ponižovaný, rozehrál veškeré své umění. Vše snášel, pokořoval se, hrál
služebníka až sluhu a nakonec získal Condého písemné prohlášení věrnosti i
přátelství. Okamžitě jej nenápadně rozhodil mezi ostatní vévody a prince,
Condého protivníky v nedávné vzpouře, nyní velmi nevraživé na rostoucí Princovu
moc. Kredit pyšného Condého byl notně pošramocen.
Až do ledna 1650 však Condého moc stoupala. Mazarin zvolna a
trpělivě odřezával jeho spojence, hloubil propast mezi ním, drobnou i vysokou šlechtou
a měšťany. Ještě 16. ledna přísahal kardinál panu Princovi věrnost. O dva dny
později na Mazarinův popud a královnin rozkaz zatkl kapitán královské gardy de
Guitaut jak Condého, tak jeho bratra Contiho a vévodu de Longueville. Jen
vévodkyně de Longueville unikla a vzápětí vzbouřila Normandii.
Nová Fronda vzplanula. Vévoda de La Rochefoucauld získal
Limousinsko a Burgundsko, králi se vzepřelo mocné přístavní město Bordeaux,
pomstychtivý koadjutor Gondi získal na stranu povstání věčného spiklence Gastona
Orléanského. V únoru 1651 byla Jeho Eminence zahnána do kouta navzdory tomu, že
měla všechny tři prince pěkně pod zámkem.
Parlament vznesl požadavek, aby Mazarin odstoupil a odešel. O
dva dny později opustil kardinál Louvre a odjel do exilu. Útočiště nalezl v
Brühlu u kolínského arcibiskupa. V nejmenším se nevzdával. V Paříži nechal své
lidi. Jean-Baptiste Colbert, budoucí První ministr Ludvíka XIV., řídil
politické a ekonomické záležitosti. Špionážní síť, vedená abbé Basilem
Fouquetem, obstarávala zprávy, spojení i korespondenci, kterou kromě jiných
vozil mezi Kolínem a Paříží také pan d´Artagnan. Takřka denně zásoboval Mazarin
Annu Rakouskou listy s radami, povzbuzením a také něžným slovem i ujišťováním o
nehynoucí oddanosti. Tyto listy jsou dnes pokládány za hlavní důkaz milostného
vztahu Jejího Veličenstva a Jeho Eminence.
Anna Rakouská prokázala, že je dobrou žačkou, rozhodným
politikem a pevnou vladařkou. Mile a s úsměvem znovu přijala někdejší první
dámu svého dvora, nyní hlavu odbojníků, vévodkyni de Longueville. Brzy po
Mazarinově odjezdu nechala propustit uvězněné prince a zejména Condého zahrnula
přízní. Současně se ovšem opřela o Parlament, který byl Condému trnem v oku.
Některým princům prokázala přízeň, na jiné záměrně zapomněla, zasévala mezi ty
urozené hrabivce a ješity semínka sváru, na svou stranu za slib kardinálského
klobouku získávala koadjutora Gondiho a s ním i vévodu de Beaufort. Zvolna se
jí dařilo celou Frondu s Condém znesvářit.
Byl nejvyšší čas. Pan Princ měl v úmyslu svolat generální
stavy, eliminovat Parlament, pozdržet blížící se vyhlášení královy zletilosti a
vyhlásit nové období regentství, v němž by se on stal regentem.
Anna Rakouská mu plány zhatila. Dne 7. září 1651 byl s
podporou Parlamentu Ludvík XIV. prohlášen zletilým, čímž důvody pro
regentství padly.
Královna nedosáhla vítězství zadarmo. Musela stvrdit Condého
nevinu , odsoudit svého Mazarina a odsouhlasit jeho exil. Šlo jen manévr, hned
nazítří poslal mladičký král kardinálovi do jeho vyhnanství konejšivý list.
Pak královna Frondě zasadila nesmírně těžkou ránu. Zatímco
pokračovalo hašteření, namlouvání, změny aliancí a milostné pletky, podařilo se
jí i s králem znovu z Paříže odjet.
Tehdy Mazarin usoudil, že situace nazrává. V Brühlu neseděl
nečinně a teď, v lednu roku 1652, po roce exilu, vytáhl jako za mladých let v
čele armády ozdobené zelenými šerpami, do Francie. Stará Fronda se pochopitelně
ihned vzbouřila, Parlament však měl vzpoury dost, odmítl verbovat a platit
proti kardinálovi armádu i přesto, že podle parlamentních usnesení stál Ital
mimo zákon.
U Poitiers se Mazarinova vojska
spojila s královými a Ludvík XIV. uspořádal svému kmotru okázalé i dojemné
přijetí. Mazarinovi a královi protivníci však také nezaháleli.
Condé se spojil se Španěly, kontroloval pobřeží Atlantiku,
táhl do nitra země a u Gien se potkal s královskou armádou, jíž velel maršál de
Turenne, nedávno ještě patřící k rebelům. U Turennova vojska dlel král i dvůr,
panu Princovi by stačil šťastný útok a vše by mu spadlo do klína. Jindy klidný
Mazarin, který neváhal sám občas zasáhnout do boje, ztratil tehdy hlavu a s
královnou i králem chtěl uprchnout do Bourges. Vzpamatoval se, až když zcela
vyrovnaný Turenne namítl, že prchajícímu králi by stejně žádné město brány
neotevřelo.
Condého útok u Bléneau zastavilo a rozbilo v mokřinách
Turennovo dělostřelectvo. Pan Princ, obrácený na ústup, se alespoň zmocnil
Paříže. Na předměstí Saint-Antoine došlo k další bitvě. Jak v homérských dobách
se v prvních řadách bili vůdcové obou stran.
Fronda už se rozpadala na jednotlivé zájmové skupiny. Jednu
složku představoval koadjutor Gondi, hrající na více stran. Další Gaston
Orléanský. Pak tu byli příznivci krále bez Mazarina a konečně příznivci prince
Condého. Rozpornost zájmů se projevila v nejkritičtější fázi bitvy, kdy Turenne
přitiskl Condého oddíly k pařížským hradbám. Pařížské měšťanské milice uzavřely
Condému brány za zády...
V den bitvy vládlo šílené letní vedro. Condé, zplavený potem,
se prý jednu chvíli vysvlékl do naha, válel se jak kůň v chladivé trávě, pak se
oblékl, skočil na koně a znovu vyrazil do předních řad. Král s Mazarinem bitvu
u Saint-Antoine sledovali z nedalekých výšin. Jejich vítězství se zdálo na
dosah.
Tehdy další z velkých ženských postav, vévodkyně de
Montpensier, dcera Gastona Orléanského, jíž se podle dvorské titulatury říkalo
spíše Velká slečna (Grande Demoiselle), vystoupila na jednu z věží Bastilly a
sama zahájila palbu ze zde rozmístěných děl do Turennových řad. Vzápětí
přinutila Pařížany, aby téměř už ztracenému Condému otevřeli brány. Vévodkyně v
sobě živila naději, že by se i přes velký věkový rozdíl mohla stát chotí
Ludvíka XIV. Mazarin, rozzuřený jak tím, že mu dobytí Paříže uteklo před
nosem, tak i několika dělovými koulemi, které dolétly až k němu, prý vyhrkl na
adresu slečny de Montpensier:
" To dělo ji připravilo o
manžela!".
Vítr Frondy po předchozích porážkách utichal. Turenne u Laonu
definitivně zastavil postup Španělů, Condé musel opustit Francii a dát se do
španělských služeb. Parlament prosil krále, aby se vrátil do hlavního města.
Nakonec i poslední z posledních, vévodkyně de Longueville, sňala svůj rudý
prapor z hradeb stále vzdorujícího Bordeaux.
Mazarin pochopil, že jedinou překážkou míru je on sám. A ve
shodě s královnou-matkou i králem sehrál další komedii. Vdal se funkce,
odešel...!
V říjnu 1652 vyhlásil Ludvík XIV. amnestii pro všechny s
výjimkou hlavních frondérů. I to se srovnalo, na rozdíl od Richelieuových časů
nepadla žádná hlava, ani malá, ani velká. Dne 21. října vstoupil král
definitivně do hlavního města.
Mazarin byl oficiálně povolán zpět až v únoru roku
následujícího. I bez jeho přítomnosti však bylo v politice odměňování,
netrestání a připoutávání možno cítit jeho ruku. Vévodové de Longueville a de
La Rochefoucauld byli přijati na milost, stejně tak i vévoda de Beaufort. Gondi
byl roku 1652 královnou, s níž hrál dvojí hru, uvězněn, podařilo se mu ale
prchnout. Klobouk kardinála de Retz mu sice zůstal, do Francie se však směl
vrátit až po Mazarinově smrti. Beaufort se stal věrným královým vojevůdcem a padl
mnohem později v boji s Turky u Candie. Alespoň se to předpokládá, neboť po
bitvě jeho tělo nebylo nalezeno. Princ de Conti, prohlášený nejprve za
zločince, se stal Mazarinovým zetěm a na kardinála nedal dopustit. Ani
vévodkyně de Longueville o mnoho nepřišla. Jen Velký Condé zůstal španělským
žoldnéřem řadu dlouhých let.
Mazarin upevnil moc svého krále a kmotřence, přičemž
nezvratitelně posílil pozici vlastní. Teprve v období relativního klidu měl
prostor plně rozvinout svého obchodního i politického ducha. Teprve nyní měl
kardinál příležitost věnovat se svým zálibám, což znamenalo hromadit obrovská
jmění a umělecké poklady:
"Ach," řekl Mazarin,
když komorník odešel, "ještě to není čtyřicet miliónů. A musím to přece
dotáhnout na pětačtyřicet miliónů, jak jsem si ustanovil. Ale kdo ví, budu-li
mít dost času. Scházím, chřadnu, nedosáhnu toho. Možná že však naleznu dva tři
milióny v kapsách našich dobrých přátel Španělů. Ti lidé přece objevili Peru. K
čertu, snad jim z toho něco zbylo."
Vůči králi nebylo jeho skrblictví tak dramatické, jak se v
románech líčí. Naopak, dospívající Ludvík XIV. si u kardinála osvojil
mnohé ze smyslu pro eleganci, vkus a vznešenost, u Mazarina bral první lekce
umění i luxusu. Mazarin sice Ludvíka XIV. nezahrnoval přehnanou štědrostí
a rozhazovačností, určitě mu však dával i věci, které penězi získat nemohl ani
král. Jinak by Král slunce později o Julesovi Mazarinovi neřekl:
" Ten ministr, který mě měl
rád a jehož jsem miloval...".
S medem, úsměvem a lichotkami, nicméně pevně, cílevědomě a
krok za krokem svazoval kardinál dosud nezávislou šlechtu v chomoutu poct a
dvorských služeb.
S nemenší pečlivostí upevňoval postavení Francie v Evropě. Z
míru s Oliverem Cromwellem vytěžil pomoc pověstných anglických Ironsidů, po jejichž boku Turennovi
vojáci smetli Španěly v bitvě u Dunes. Condé, který tam znovu stál proti
Francii, málem přišel o život. Pyrenejským mírem pak Mazarin uzavřel takřka
stoleté válčení se Španělskem, jehož velmocenské postavení se zmenšovalo. Roku
l660 se mohl i princ de Condé vrátit do Francie. Vděčil za to především
Mazarinovi, kterého před pár lety urážel a tahal za vousy.
"Je čas se pokořit",
řekl moudře pan Princ, který na udělené lekce už nikdy nezapomněl.
Stal se oddaným dvořanem a jako
vojevůdce prokázal Ludvíku XIV. obrovské služby v Devoluční válce i
válkách s Nizozemím.
Mazarin vedl trpělivě k cíli i ideu smíru se Španělskem.
Sňatek Ludvíka XIV. s dcerou španělského krále Filipa IV. měl být
formálním završením této snahy. Nechybělo mnoho a plán, na němž Mazarin tolik
pracoval, mohl ztroskotat dík jeho vlastním příbuzným. Mladý král se totiž
vášnivě a poprvé zamiloval do kardinálovy neteře Marie de Mancini. Sňatku s
infantkou Marií Terezií (s naší císařovnou jde jen o shodu jmen) se začal vážně
vzpouzet. Ve svých jedenadvaceti letech už těžko snášel, že není pánem svých
rozhodnutí.
"Kardinál by povolil,"
řekla Marie...Kardinál by pak mohl zvát francouzského krále svým synovcem!
Chápete to, Veličenstvo?"...
"Co teď? Co mám dělat, slečno, když se všichni spojili
proti mně?"
Teď sklonila hlavu Marie....
Marie de Mancini měla však v určitém smyslu na krále i
pozitivní vliv. Ludvík dosud projevoval jen vlažný zájem o vzdělání a vědění.
Marie znamenala pro králův intelekt zázrak. Horší bylo, že začala aspirovat na
manželský svazek s první osobou monarchie. Mazarinovi jistě nesmírně
zalichotilo, když před ním Ludvík XIV. projevil přání oženit se s jeho
neteří. Politik se však v kardinálovi tvrdě postavil proti příbuznému. A Ludvík
ustoupil:
"...Bylo by jistě neštěstím pro Francii i pro mou rodinu,
kdyby mezi námi dvěma vznikla nějaká neshoda. A k tomu by bývalo došlo, kdybych
si vzal vaši neteř. Dnes to docela dobře
chápu...Jsem ochoten oženit se s infantkou Marií Terezií..." píše ve "Vikomtu de Bragelonne"
Ludvík XIV. kardinálovi
Mazarin použil celou paletu prostředků, jen aby sňatku s Marií
de Mancini zabránil. Od přemlouvání až po intriky, v nichž vlastní neteř
obvinil z nevěry králi. Byl si vědom, že sňatek by znamenal bezpříkladnou
mesalianci, ponížení Francie v očích Evropy, urážku Španělska, ohrožení míru a
další vnitřní nespokojenost. Navíc by roztržka se Španělskem přinesla zavržení
nejvyšší Mazarinovy mety, jeho největšího snu (právě kvůli němu se mnozí
historikové domnívají, že k tajnému sňatku mezi Annou Rakouskou a Mazarinem
nikdy nedošlo). nebylo to nic menšího než sen o papežské tiáře! Nešlo zdaleka o
vizi nereálnou, v provedení ale kardinálovi zabránila nemoc.
Trvalo dlouho, než si Ludvík XIV. nechal sňatek s Marií
Manciniovou vymluvit a dal souhlas s pokračováním španělských námluv (které
ovšem kardinál nikdy nepřerušil). V červnu 1660 se Marie Terezie stala
francouzskou královnou. Marii Mancini ovšem Ludvík ještě několikrát navštívil.
Hrdá kráska odmítla stát se královou milenkou, když nemohla být jeho ženou. Odjela
do Itálie a její další osudy nebyly tak zářné ani zásadové. Vdala se do vysoce
urozené rodiny Colonnů a později se stala milenkou mnoha mužů, mezi nimi i
dvořanů své první lásky.
 |
| Mazarinova smrt (Fragonard) |
Brzy po králově svatbě se Mazarinovo zdraví prudce zhoršilo.
Ještě stihl domluvit sňatek králova bratra Filipa es sestrou anglického krále
Karla II. a upevnit tak spojenectví s restaurovanou ostrovní monarchií. V
lednu 1661 mu ale lékaři sdělili, že nebude žít déle než dva měsíce.
"To stačí!", odpověděl Mazarin s velikostí, kterou
dosud ukazoval veřejně jen zřídka.
Prý prohlížel umělecké sbírky ve svém kabinetě, své oblíbené
drahé kameny, jejichž velikým znalcem byl , a při pohledu na sbírku obrazů
vzdychal:
"Tohle všechno budu muset
opustit!"
Dumas, který Mazarinovým posledním dnům věnoval několik
kapitol, se držel na uzdě a fantazii jí příliš nepopouštěl:
"Má nemoc...je...
smrtelná?" ptal se Mazarin.
"Ano. Milosti."
Jeho Eminence klesla bez vlády jako nešťastník, na něhož se
zřítil sloup. Ale duch Mazarinův byl pevný a houževnatý...
Dne 11. února povolali krále narychlo k Mazarinovu loži. Spolu
s Annou Rakouskou strávil Ludvík XIV. následující dny v nejtěsnější
kardinálově blízkosti.
Král se naklonil nad ložem umírajícího. Kardinál potom
zašeptal tak tiše, že se jeho rada dotkla pozorného sluchu králova jako slova
pronesená z hrobu:
"Neberte si, Veličenstvo,
nikdy prvního ministra!"
Ludvík celý udivený se napřímil. Tato rada byla vlastně
zpovědí a tato upřímná Mazarinova zpověď byl vlastně poklad. Kardinálův odkaz
mladému králi se skládal jen z několika slov, ale těch šest slov mělo cenu
čtyřiceti miliónů. Ludvík z nich zůstal na chvíli ohromen...
Mazarin skutečně vštěpoval svému královskému kmotřenci
politický odkaz: podporovat církev, avšak nedávat jí volnost, jednat dobrotivě se
šlechtou, úředníky držet na uzdě, snížit daně, přesvědčit každého, že veškerá
milost a rozhodování pochází od krále, omezit či zrušit úřad Prvního ministra,
nepřipustit u dvora mravní skandály a bezbožnost.
Něco z toho se stalo Ludvíkovým krédem, něco už méně, pokud
šlo o skandály, začal je král odmítat, až když jich byl sám ve svém soukromém
životě přesycen.
Pak prý Mazarin králi doporučil
svou pravou ruku, Jeana-Baptista Colberta, a naléhavě radil, aby panovník
omezil moc vrchního správce financí Nicolase Fouqueta.
"Jsem vám mnohým
zavázán, Veličenstvo, ale myslím, že se vám hodně odvděčím, když vám dám pana
Colberta." Dumas vskutku použil slova umírajícího!
Krále učinil Mazarin univerzálním dědicem svého pohádkového
jmění. Král s díky, jak se na monarchu slušelo, odmítl. Kardinál to ostatně
očekával, a ač nebyl s příbuznými v nejlepších vztazích, se slzami mu za ně
poděkoval.
Dvěma velkým vojevůdcům, Turennovi a Condému, věnoval Mazarin
dva nejpodivuhodnější diamanty své legendární sbírky.
Od 3. března začaly bolesti Jeho Eminence sílit. Tento muž,
tak často obviňovaný z nízkosti, zbabělosti a dalších opovrženíhodných
vlastností, nepřestal protivníky i příznivce do posledního dechu udivovat. Dne
7. března se s nesmírnou vznešeností rozloučil s králem i Annou Rakouskou.
Královnina přítelkyně paní de Motteville, která vůbec neměla Mazarina v lásce,
napsala:
" Pohlížel smrti do tváře s takovou pevností, až řekl
panu Joly, že si vyčítá, že se jí dost nebojí."
Král nikdy, ať se o Mazarinovi a zejména o jeho obchodech
říkalo cokoliv, nedovolil na kardinálovu památku sáhnout.
Třetí den po kardinálově smrti vyhlásil dosud v pozadí moci
stojící Ludvík XIV. svůj úmysl být pánem sobě i ostatním:
"Je čas, abych vládl sám.
Budete mi pomáhat vašimi radami, když vás o ně požádám...," řekl k
překvapeným dvořanům a ministrům.
Začal čas absolutní monarchie.
Začalo Století Ludvíka XIV.
Žádné komentáře:
Okomentovat