 |
| Vražda vévody de Guise (Paul Delaroche) |
VÉVODA DE GUISE
Vražda v Blois
Královské město Blois praskalo v onom předvánočním čase roku
1588 doslova ve švech. Do jeho zdí, do nichž byly svolány generální stavy, se
sjela šlechta, církevní knížata, páni měšťané a notáblové, zahraniční vyslanci,
byl tu i prořídlý královský dvůr a dvory velmožů. Nikdo nechtěl přijet o
divadlo, v němž se hrálo o osud trůnu. Oné noci na 23. prosince však bylo město
ponořeno do hlubokého spánku. Jen nápory ledového větru, ženoucího spršky
deště, se proháněly liduprázdnými ulicemi.
Před třetí hodinou ranní vyšel z paláce Jassaud vysoký muž,
zahalený až po oči do pláště, promáčeného ve chvíli zimním lijákem. Jen
pochodně dvou sluhů prskaly pod kapkami a spoře ozařovaly dešťové potůčky,
převalující se dlažbou křivolakých uliček a četnými schodišti, jimiž od břehu
Loiry stoupal osamělý chodec vzhůru ke královskému zámku. Nikým nepovšimnut se
vracel Jindřich, vévoda de Guise, od Charlotty de Sauve, své milenky.
Nač asi myslel předák katolické
Ligy, za dne nadšeně pozdravovaný celým městem? Na Charlottu, nejzkušenější a
nejrafinovanější dámu z Létající eskadrony. Nebo na jednání královské Rady,
které ho za úsvitu čekalo?
Prokřehlý vévoda dorazil k zámku, v němž spal i král
Jindřich III., zahnaný sem právě Guisem a jeho Ligou ze sídelního města,
zbavený moci, vojska, peněz a zcela vydaný na milost i nemilost svému letitému
protivníku.
Osmatřicetiletý Guise byl už rozhodnut! Zavře krále za
klášterní bránu a sebe ozdobí korunou Francie. Stačí jen troufnout si! Nikdo
nebude krále bránit! Paříž jej vyhnala. Generální stavy poslouchaly vévodovu
vůli. Katolíci stáli pevně na jeho straně. Španělé slíbili peníze.
Král už mohl rozhodovat jen o čase a počtu svých mší či
rozkazovat hrstce věrných ve svých komnatách. Dál jeho moc nesahala.
Myšlenky vévody de Guise se stále úporněji soustřeďovaly na
potřebu urvat pár hodin spánku před dnem, kdy se možná o všem rozhodne. Náruč
paní de Sauve jej vyčerpala, slzelo mu oko, pálila ho jizva po starém zranění
ve tváři, třásl se chladem.
Konečně mu sluhové navlékli nahřátou noční košili. S
opovržením a bez zájmu odhodil Guise pět lístků, došlých během jeho
nepřítomnosti. Odbyl je mávnutím ruky. Na všech bylo varování, že král cosi
chystá.
"Jděte spát," pokynul
vévoda tomu, kdo mu je předal.
"Netroufne si!" dodal na
královu adresu.
O co by se ještě mohl Jindřich III. pokusit? Kdo bral
vážně krále, rozdělujícího čas mezi mrskačská kajícná procesí, mše a státnické
akty, v nichž šlo vše podle Guisovy vůle. Vévoda de Guise konečně usínal.
Myšlenka na jaký dotek jej v té chvíli hřála? Na horké tělo paní de Sauve či
chlad královského hermelínu?
 |
| Henri de Guise |
"Piolansová, mé střevíce, šaty a svícen!" ozval se zpoza
závěsů zcela bdělý Jindřichův hlas.
Zneklidnělá královna marně čekala vysvětlení. Jen král sám
věděl, proč nařídil vzbuzení v tak nezvyklou hodinu. Oblečený došel do svého
kabinetu, kde už čekal neméně udivený pan de Termes, s nímž ještě po půlnoci Jindřich
hovořil.
Král oběma svým šlechticům pokynul a po úzkém schodišti je
vedl vzhůru. Nedávno tu nechal s blahovolným souhlasem vévody de Guise vyzdít
řadu malých mnišských cel. Všichni mysleli, že je to další výstřelek vladařovy
kajícnosti. Než si Du Halde cokoliv uvědomil, vstrčil jej král do jedné z cel a
zamkl. S překvapeným panem de Termes sešel vladař opět dolů, kde se podle
rozkazu zvolna scházela garda Pětačtyřiceti. Tak, jak po skupinkách docházeli,
je král bral vzhůru a vracel se sám. Před sedmou ranní měl celou svou stráž pod
zámkem.
V králově kabinetu se zatím shromáždilo tucet pozvaných rádců.
Jen dva či tři nejvěrnější věděli, oč jde. Král znovu vystoupil k celám, odemkl
je a po špičkách odvedl gaskoňské rváče i Du Halda do své komnaty. Nařídil, ať
čekají, mlčí a netropí hluk.
Nikdo venku netušil, že kolem sebe potají král shromáždil
celou osobní stráž. Pak se Jindřich vrátil do kabinetu k rádcům. Oslovil je
dramaticky, shrnul všechny zrady vévody de Guise, jeho nevděčnost a ambice,
urážky i pýchu. Zdůraznil, že Guise chystá útok proti království i jeho hlavě.
"Dohnal mě až k závěru, že
musím zemřít já či on, a stane se tak tohoto rána!"
Pak se zeptal, zda může počítat s jejich věrností a podporou.
Tucet posledních králových přátel prohlásil, že dnes dokoná buď Guise nebo oni.
Zbývala pouhá hodina...
Postava vévody de Guise prošla nejméně třemi Dumasovými
romány. V "Královně Margot" to byl mladík, milující Markétu
Navarrskou a současně i organizátor vraždění Bartolomějské noci:
Ve dvaadvaceti letech jeho pověst téměř dosáhla slávy jeho
otce, velkého Františka de Guise. Byl to elegantní velmož, vysoké postavy, s
hrdým a pyšným zrakem, obdařený oním přirozeným majestátem, který jako by
říkal, když šel kolem, že všechna ostatní knížata vypadají jako nuzáci.
Navzdory mládí jej katolíci pokládali za vůdce své strany, stejně jako hugenoti
viděli toho svého v Jindřichu Navarrském...
V "Paní z Monsoreau"
dorostl v protivníka královské moci, i
když stále značně opatrného:
"Kdyby bylo uchvácení trůnu příliš křiklavé, zavrhneme
takový způsob," řekl Henri de Guise. "Nechci proti sobě popudit
všechny křesťanské krále, panující na základě božího práva... Když si pomyslím,
že než mě budou poslouchat, prohlédnou si nejprve tyto pergameny, místo aby vznešenost
člověka posuzoval podle záblesku jeho očí či kordu!"
A v závěru "Králova
šaška" už sahal po královské koruně:
"Jsem bezdětný, "šeptal král, "kdo po mně
nastoupí na trůn?"
Hluboké ticho přerušil dveřník,
který oznamoval.
"Jeho Výsost pan vévoda de
Guise."
Král zbledl, když uslyšel odpověď na otázku, kterou si před
chvílí položil.
Guisové hráli ve Francii významnou roli už od středověku a
nejednou to byla úloha záslužná. František , druhý vévoda de Guise, ubránil
zemi před útokem španělského Filipa II. Nehynoucí slávu získal, když
odvážným útokem dobyl Calais, poslední anglické město na francouzském území. To
bylo za vlády otce Jindřicha III. Velký válečník, jemuž se podle zranění
ve tváři říkalo "Le Balafré", Zjizvený, byl spřízněn s mnoha evropskými
královskými rody.
V těch časech do Francie od východu prosakovalo protestantské
kacířství. Do čela hugenotů, kteří si sami říkali reformovaní, se dostal
Gaspard de Chatillon, admirál de Coligny. František de Guise se zase stal
hlavou pravověrných katolíků. Nesnášenlivost rostla a Francii začal stravovat
plamen náboženských válek.
Otevřené nepřátelství propuklo v březnu 1562. Tehdy se průvod
Františka de Guise ubíral z Německa do Francie. Ve stodole městečka Vassy
konali protestanté právě bohoslužbu a Guisovi lidé, spíš ze zvědavosti, vážné
shromáždění vyrušili. Padly urážky, doprovázené brzy kusy nábytku a létajícím
kamením. Jeden kámen zasáhl vévodu do obličeje. Rozzlobený Guise poslal vojáky,
ať hugenoty rozeženou. Měl na to právo, Vassy bylo na jeho panství. Vojáci rozkaz
vyplnili horlivě. Výsledek: šedesát mrtvých bezbranných protestantů a
dvojnásobek zraněných včetně žen, dětí a starců. Na mnoha místech katolíci
napodobili čin, za nějž se Guise poněkud styděl.
Reformovaní sebrali vojsko a pozvedli zbraně. Guisova armáda
je oblehla v Orléans, kde se uzavřel Colignyho bratr d´Andelot. Celkem
bezvýznamný šlechtic Poltrot de Méré nabídl admirálu de Coligny, že Zjizveného
zabije.
Když se Guise vracel z obhlídky opevňovacích prací, zasáhl ho
de Méré z arkebuzy do ramene. O šest dnů později, 24. února 1563, František de
Guise zranění podlehl. Jeho prvorozený syn Jindřich se onoho dne stal v
jedenácti letech hlavou rodu a třetím vévodou de Guise. Po celý život vinil z
otcovy smrti ne skutečného vraha, ale Colignyho a všechny hugenoty.
Nesmiřitelnost k nim nasával od mládí.
Smrt Františka de Guise přinesla krátký mír. Mladý Jindřich de
Guise se vydal po Evropě, chtěl válčit proti Turkům v Uhrách, pobyl na
císařském dvoře ve Vídni a navázal kontakty se španělskou diplomacií. V sedmnácti
se poprvé zúčastnil válečného tažení.
Shodou okolností začal třetí vévoda de Guise vojenskou kariéru
po boku budoucího Jindřicha III. Na rozdíl od otce nebyl dobrým
vojevůdcem. Nad rozumem převažovala pýcha a zbrklost. Odmítal se podřídit
vrchnímu velení, vedl svou jízdu do bláznivých a předčasných útoků, z nichž
vždy takřka zázrakem vyvázl. Do boje se vrhal bez rozmyslu.
"Co nerozhodnu za čtvrt hodiny, nedokážu nikdy!"
bylo jeho válečnickou devizou.
Trvalo dlouho, než se naučil alespoň základům velitelské
rozvahy. Paradoxní bylo, že Guisova popularita s bezhlavými činy rostla. Když
roku 1570 na čas zavládl mír, měl Guise pověst vůdce. V Paříži chodil mezi
měšťany, pil s lidem, bratřil se s kněžími, rozhazoval peníze před kostely.
U královského dvora se začalo stále
více mluvit o Guisově poměru s královou sestrou Markétou. Královna -matka
Kateřina Medicejská vycítila nebezpečí. Guise i Markéta usilovali o sňatek,
takový vzestup lotrinského vévodského domu byl však pro královský rod
nežádoucí.
Stačilo upozornit cholerického Karla IX. Rozvzteklený a
žárlící panovník byl schopen vévodu na místě zabít. Guise byl včas varován,
uprchl a pochopil, že ze svatby nebude nic. Králův hněv od jeho hlavy mohl
odvrátit jen sňatek s někým jiným. Svatba s Kateřinou de Cléves, dcerou vévody
de Nevers a mladičkou vdovou po knížeti de Portian, byla domluvena bleskově,
ženich s nevěstou se ani neviděli. Důležité bylo, že Karel IX. se
uklidnil, bohatě obdaroval nevěstu i ženicha a třídenního veselí se osobně
zúčastnil.
Pak se Guise stáhl od dvora, kde prudce stoupal vliv
hugenotského předáka Colignyho. Admirál ovládl mladého krále Karla a
královna-matka Kateřina Medicejská cítila, že na syna ztrácí vliv. Admirálova
nesmiřitelnost hrozila rozervanou a nepevnou Francii vtáhnout do konfliktu s
mocným a bohatým Španělskem.
Pod povrchem zdvořilosti proti sobě brzy Medicejská i Admirál
stáli jako nesmiřitelní protivníci. Tehdy Kateřina povolala Guise zpět ke
dvoru. Měl tu tvořit její oporu proti rostoucímu postavení hugenotů. Současně
se však připravovala svatba katoličky Markéty z Valois s protestantem
Jindřichem Navarrským. Uvažovala už tehdy Kateřina Medicejská o Colignyho
likvidaci? Nebyl by to špatný manévr, mít po Admirálově smrti za zetě vůdce
hugenotů! Zbývalo jen najít osobu, která šikovně s Admirálem skoncuje.
Století šakalů by si mohlo brát z Kateřiny Medicejské vzor.
Pro vraždu najali profesionálního zabijáka Louviera de Maurevert, kdysi páže ve
službách Guisů. Maurevert pečlivě vysledoval doby a trasy Colignyho pravidelných
cest po Paříži. Pak se usadil v přízemí domu nedaleko Louvru. Dům samozřejmě
patřil lidem v Guisových službách. Guise opatřil Maurevertovi koně i přípřeže
na útěkové trase. Arkebuzu dodal Jindřich z Anjou.
Dne 22. srpna 1572 v jedenáct dopoledne šakal Maurevert
vypálil na vzdálenost, z níž se nedalo minout. Smůla! Ve chvíli, kdy vyšla
rána, se Coligny sehnul, aby si upravil botu. Výstřel zasáhl jen ruku.
Vztek hugenotů byl stejně velký jako strach královny -matky,
že se vše prozradí. Reformovaní hrozili odplatou, Karel IX., který
Colignyho nazýval "můj otče", sliboval kruté potrestání viníků.
Před naivním králem se však hrála komedie. Všichni kromě
Karla IX. věděli, kdo za výstřelem stál. Přetvářka nemohla Kateřině
Medicejské,která dokonce zraněného Admirála navštívila u lůžka, vydržet dlouho.
Bylo třeba nepovedený čin dokončit.
"Ach, to jste vy, bratranče," řekl král, to vy s
vaším pěkným kordem se zlatou záštitou zítra pobijete deset tisíc hugenotů.
Cha! cha! cha! umřu z toho, vy jste zábavný, pane de Guise!"
"Sire, slůvko, jediné," pokračoval vévoda a proti
své vůli se zachvěl při zvuku smíchu, který v sobě neměl nic lidského.
"Slůvko, a vše je připraveno. Mám Švýcary, mám jedenáct stovek šlechticů,
mám švališery, měšťany. Vaše Veličenstvo
má na své straně stráže, přátele, katolickou šlechtu...Je nás jednadvacet proti
jednomu."
Takto v "Královně Margot" mámí (a vymámí) Guise
souhlas s vražděním Bartolomějské noci. Jenže k onomu masakru bezbranných
nedotlačil Karla IX. Guise, ale králova vlastní matka!
Den po Maurevertově atentátu se v zahradách Tuilerií sešla
Kateřina Medicejská se svými nejvěrnějšími. Tehdy bylo rozhodnuto Admirála a
tucet předáků protestantů zlikvidovat. Rozkaz ovšem musel formálně dát král.
Kateřina znala Karlovu psychickou labilitu. Hodinu odolával nešťastný panovník
matčině nátlaku. Pak se zhroutil.
"Ať zabijí všechny,"
přikázal, "jen ať mu žádný živý nemůže nic vyčítat!"
Okamžitě byl zavolán vévoda de Guise, pro nějž Colignyho smrt
znamenala víc než zadostiučinění. Vzal si starého protestanta na starost.
Ostatní měli být povražděni měšťanskou pařížskou milicí. Claude Marcel, její
předák, se úkolu ujal horlivě.
Počestní katoličtí měšťané a obchodníci tím dostali
příležitost zlikvidovat pod záminkou víry konkurenty, věřitele, zmocnit se
majetků. Přestalo jít o určené oběti. Lůza vycítila příležitost vybít si vášně.
Nikdo v přípravách a rozsahu vraždění nemohl už Marcela a jeho lidi zastavit!
Objednané vraždy se vymkly kontrole a změnily se v hekatomby noci svatého
Bartoloměje z 23. na 24. srpna 1572. Zpráva o nich otřásla Evropou.
První přišel na řadu Admirál. Se soumrakem se v ulici de
Béthisy, kde měl dům, objevila Guisova suita. Vévodovi služebníci se hádali o
pochybnou čest dorazit raněného starce. Guise pověřil muže, který sloužil už
jeho otci. Říkalo se mu Besme, což vzniklo ze slova Boheme, Čech.
"Besme! vykřikl vévoda; kde
vězíš! Tak co? tak co?"
"Tů sém, tádý!" chladně odvětil Němec, který se
skláněl a zvedal, jako kdyby zdvihal něco velice těžkého.
"Ale kde jsou ostatní, "
ptal se netrpělivě vévoda, "ostatní, kde jsou?"
"Óstatný, dopíjejí
óstatný."
" A ty, ty , co jsi dělal
ty?"
"Já, vy ufidíte, ucófněte
tróchu."
Vévoda udělal krok zpět.
V té chvíli bylo poznat předmět,
který Besme tak usilovně zvedal.
Bylo to tělo starce.
Zvedl jej přes balkón, chvíli se
kymácelo v prázdnu, a pak tělo shodil k pánovým nohám.
"Admirál," zvolalo dvacet
hlasů, které vzápětí ztichly.
Jean Yanowitz, ve skutečnosti Jan Janovský z Janovic, jehož
otec z vladyckého rodu Janoviců, osedlých na Klatovsku, se vystěhoval do
Würtemberska, s výkřikem:"Jsi Admirál, ničemo, jsi to opravdu ty ?"
Colignyho probodl a pak vyhodil oknem na ulici.
"Ach, tak tě konečně mám, Gasparde! řekl vévoda de Guise
vítězoslavně. A troufl si nohou stoupnout na hruď protestantského reka.
V té chvíli se oči umírajícího namáhavě rozevřely, krvavá a
zmrzačená ruka se naposledy zaťala a Admirál, aniž se pohnul, pravil
svatokrádežníkovi záhrobním hlasem.
"Jindřichu de Guise, i ty jednoho dne na hrudi ucítíš
nohu vraha! Tvého otce jsem nezabil. Buď proklet!"
Vévoda, bledý a mimoděk se chvějící, cítil, jak mu celým tělem
přelétl ledový závan...
Dumasovo líčení je skvělé, Besme však Admirála probodl tak
profesionálně, že stařec Coligny ze sebe už nevypravil jediné slůvko.
Admirálovi nejbližší však uprchli a Guise se vrhl do pronásledování.
Když se po marné honičce za hradbami vrátil do Paříže,
omráčila ho prý míra krveprolití v hlavním městě. Dokonce prý stovce
protestantů poskytl ve svém paláci útočiště. Nejspíše pochopil, že se události
vymkly kontrole a královna Kateřina na někoho bude chtít svalit odpovědnost.
Ubohý král oné noci přišel o zbytek psychické rovnováhy a
zdraví. Vyčítal si, že dal příkaz k vraždění v celé zemi. Zemřel za necelé dva
roky, podlomen tuberkulózou a pronásledován přízraky svých obětí.
Guise do té doby opatrně vyčkával v ústraní. Objevil se až při
korunovaci Jindřicha III. a kráčel v čele průvodu před králem.
Vévodova hvězda začala zase stoupat. U Dormans ve službách
krále dobyl vítězství nad německými protestanty a tvář mu ozdobila jizva, tolik
podobná zranění v tváři jeho otce. Samozřejmě, že i jemu se vzápětí začalo
říkat Zjizvený.
Následoval mír, který přinesl protestantům jisté výhody. Což
vyvolalo hned roku 1576 v Paříži vlnu odporu. Pařížští kupci, notáblové a zbohatlíci
se cítili ohroženi v ziscích, které jim Bartolomějská noc vynesla. Vznikla
katolická Liga s programem nesmiřitelného boje proti reformovaným. Postupně si
přisvojila právo kritizovat královskou politiku kompromisů a začala vážně
usilovat o podřízení krále samotného"
"Zachraňte nás, sire, nebo lépe řečeno zachraňte sám
sebe... Zítra přijde do Louvru pan de Guise, zítra vás požádá, abyste jmenoval
vůdce Ligy... a až bude v čele, znamená to sto tisíc Pařížanů rozjařených
orgiemi dnešní noci...a udělá s vámi, co se mu zachce!", říká v "Paní de Monsoreau" hrabě Quélus.
Vévoda de Guise se pochopitelně předákem Ligy stal a za ním i
jeho stoupenci se stále zřetelněji rýsovaly zájmy i peníze Španělska. Obratný
Jindřich III. alespoň trochu drápy Ligy otupil, když se sám prohlásil za
jejího vůdce. Ovlivnit její cíle však nemohl, stejně jako vynutit si její
poslušnost. Pokusil se tedy Ligu rozpustit, dosáhl ale jen odkladu měření sil.
Nemoc na čas Jindřicha de Guise vyřadila z aktivní politiky.
Od roku 1578 však jeho pokladnice začínala ukazovat dno. Sympatie davu a celé
Paříže nebyly zadarmo. Lotrinskému vévodskému domu hrozil bankrot. Peníze se
mohly vrátit jen za předpokladu, že Guise nad králem zvítězí!
Tehdy se vévoda zapletl do dost šílených podniků. Plánoval
vydat Španělům Calais, které jeho otec dobyl na Angličanech. Španělské peníze
jej zachránily z nejhoršího. Za ně však měl Filip II. v rukách písemné
důkazy, že se Guise paktuje se Španělskem a zrazuje Francii. Co by se asi s
vévodou stalo, kdyby listiny král Filip zveřejnil? Dřívější příznivci by Guise
pravděpodobně roztrhali zaživa. Španělé po tři století představovali největšího
nepřítele Francie a před tím šlo stranou i náboženské přesvědčení většiny
horlivých katolíků. Jindřich de Guise, ať už si namlouval o své moci cokoliv,
musel teď z pudu sebezáchovy plnit vše, co si Filip II. přál.
Roku 1582 stál Guise za Salcedovým spiknutím, které mělo
Španělům vydat severofrancouzské přístavy, otevřít předmostí do země a
připravit i zázemí pro španělskou invazi do Anglie. Právě Salcedovou popravou
začíná děj Dumasova "Králova šaška":
Znovu Salcéda pevně spoutali a obě ruce stejně jako nohy
přivázali jednotlivě k řetězům, za něž měl táhnout každý kůň zvlášť. Katovi
pacholci vzali do rukou biče a postavili se ke koním.
Již zasvištěly biče vzduchem a
koně zabraly čtyřmi různými směry.
Ozval se přidušený praskot a
vzápětí nelidský řev. Nešťastníkovy údy zmodraly, protáhly se a naběhly krví.
Salcédova tvář ztratila to poslední, co se ještě mohlo podobat člověku...
Salcedo na mučidlech lecos vyzradil, Jindřich III. však
neměl ani síly, ani prostředky, aby proti Guisově zradě zasáhl. Dál muset
bojovat jen zbraněmi, v nichž ovšem byl mistrem: přetvářkou, kompromisem,
politickou obratností.
Roku 1583 se králova situace zhoršila. Jakkoliv nespolehlivý
královský bratr František zemřel a tím zmizel poslední možný dědic bezdětného
Jindřicha III. z rodu Valois. Otázka nástupnictví se stal velmi palčivou.
Koruna po králově smrti mohla
nejspíše připadnout Jindřichu Navarrskému, ten však přes královo přemlouvání
odmítl znovu přestoupit na katolickou víru.
Pak přicházel do úvahy vnuk Kateřiny Medicejské z manželství
její dcery Claude s vévodu Karlem Lotrinským. Koruna už by byla v moci Guisů,
členů tohoto domu.
Třetím kandidátem se stával sám Jindřich de Guise. Ten dokonce
podplatil právníky, kteří umně vykonstruovali, že Guisův nárok na trůn je
starší než nárok rodu Valois, tedy krále současného! Vzpomínáte na tajnou
schůzku klanu Guisů, kterou vyslechne Dumasův šašek Chicot:
Vévoda vzal pergamen z rukou
Nicolase Davida.
"Co je to?," zeptal se.
"Rodokmen lotrinského
rodu."
"Jehož zakladatelem je
kdo?"
"Karel Veliký, monseigneure....Vy, páni ,jste jedinými a
skutečnými dědici francouzské koruny."
Posledního dne roku 1584 vstoupil Guise do otevřené vzpoury.
Katolická Liga zvedla hlavu s novou silou. Král, zbavený manévrovacího
prostoru, musel proti své vůli vyhlásit Jindřichu Navarrskému válku a navíc
svěřit Guisovi jednu ze svých tří armád. Z boje s případným jménem Válka tří
Jindřichů vyšel Jindřich de Guise s gloriolou zachránce země před kacíři.
Guise se v mnohém poučil. Pryč byly doby zbrklých kavalkád a
nesmyslných útoků, teď už dovedl spojit rychlost akce s trpělivostí a mnohdy i
opatrností. Jindřich III. v něm dostal silného soupeře a důstojného
protihráče. Guise ovšem neměl svobodu volby, musel dělat to, co si přál
španělský král. Možná, že váhání Filipa II., zda Jindřicha III.
nechat sesadit či nikoliv, zachránilo králi Francie trůn.
Jindřich III. zakázal Guisovi návrat do Paříže. Na jaře
roku 1588 se však Jindřich de Guise rozhodl navzdory zákazu k návratu do
hlavního města. Dlouho váhal, nebylo taktické popouzet králův hněv, nakonec
však, poháněn španělským králem, vyrazil. Proč?
Na Evropu měl dopadnout španělský trest, k němuž poskytla
vhodnou záminku v předchozím roce poprava skotské královny Marie Stuartovny. Ze
španělských přístavů měla každým dnem vyplout dlouho budovaná Armada, obrovské
a nepřemožitelné loďstvo, aby ohněm a mečem srazila do prachu protestantskou
Anglii královny Alžběty. Španělské posily se měly vylodit ve Flandrech,
pacifikovat kacířské Nizozemí a paralyzovat Francii, kde by Guise dal korábům
admirála Medina Sidonii k dispozici přístav Boulogne. Proto dostal Guise pokyn
opustit své dobré město Soissons a přispěchat do Paříže.
Vévoda se v Paříži objevil tak
rychle, že král měl s bídou čas povolat část švýcarské gardy a dopravit do
Louvru zbraně.
Paříž přivítala Guise triumfálně s
výkřiky:
"Ať žije Liga! Ať žije Guise!
Smrt protestantům!"
Guise pyšně dojel 9. května do královského paláce, kde jej
přijala královna -matka.
"Tak tedy přece přišel...," zaklel při té zprávě
Jindřich III. a ihned povolal Alphonse d´Ornana, ke všemu schopného
vykonavatele královské vůle.
Guise s Kateřinou Medicejskou dorazil před trůn a okamžitě
odhadl, že míra králova hněvu je taková, že při sebemenším vévodově vyzývavém
gestu pokyne Ornanovi rukou. Ornano by na místě mečem či pistolí s vetřelcem
skoncoval. Jen přítomnost Kateřiny Medicejské tvořila poslední zábrany. Vévoda
vystupoval velmi pokorně, vysvětloval, že přijel v dobré vůli ospravedlnit své
činy a hájit se proti pomlouvačům. Kateřina Medicejská vynaložila mnoho sil,
než královský hněv utišila.
Nazítří se do paláce dostavil Guise znovu. Tentokrát šel
doprovodu čtyř stovek šlechticů a s drze vyzývavým čelem. Teď musel porozumění
a dobrou vůli předstírat král. Panovník se pokusil povolat hlavní síly svých
Švýcarů, Pařížané však pochodující jednotky zasypali nenávistnými výkřiky.
Guise usoudil, že přišla pravá chvíle. Nastal Den barikád.
Vévodovi lidé v ulicích nabádali, řídili, podněcovali. Ulice
se zaplnily píkami a halapartnami, barikády a řetězy přehradily cesty, dav
přinutil Švýcary složit zbraně a král musel Guise prosit, aby ušetřil jejich
životy. Vévoda ovládl hlavní město! Stal se králem Paříže!
Všemi oslavovaný král Paříže stál proti králi Francie,
obleženému v palácovém komplexu Louvru a Tuilerií. Opět se vydala královna
-matka jednat s nepřáteli svého syna. Teprve tváří v tvář vévodovi de Guise
pochopila, v jak silného soupeře dorostl.
Guise předkládal kategorické požadavky podepřené silou. Činil
tak se suverenitou vyzrálého a sebevědomého vůdce. Požadoval vrchní velení
armádě a správcovství země. A svolání generálních stavů, které toto stvrdí. K
tomu deset opevněných měst a úřady pro své stoupence. A vyhnání králových milců
v čele s vévodou d´Épernonem. I rozpuštění gardy Pětačtyřiceti. Chtěl prakticky
předání veškeré moci v zemi. Králi by nezbylo než poslouchat nebo abdikovat.
Kateřina Medicejská bez mrknutí oka přikyvovala, namítala,
získávala čas, odvolávala se na to, že je třeba otevřít nejprve cestu k
jednání, že tak vážné požadavky musí král promyslet. Nikdo si nevšiml, že její
doprovod se o kohosi ztenčil. Netrpělivý Guise přitvrdil požadavky a zvýšil
hlas. Tehdy přistoupil jeden z jeho šlechticů a cosi mu naléhavě šeptal do
ucha. Guise vyskočil celý vzteky bez sebe.
"Král opustil Louvre,
uprchl!" vykřikl.
Kateřina Medicejská ukryla
vítězoslavný úsměv.
Posel, kterého vyslala, pošeptal Jindřichu III. matčinu
naléhavou radu:
"Uteč z Paříže!"
Král nečekal, pěšky a tajně, nikým nepozorován a jen s
několika nejvěrnějšími, prošel pařížskými branami. Guisův triumf tak nepřežil
dva dny. Zlatý pták pláchl vévodovi z klece. Teď měl Zjizvený na krku těžko
zvládatelnou zfanatizovanou Paříž, oddíly milic neovladatelné v poli, měšťany,
jejichž poslušnost a jednota rychle nabíraly trhliny. Kořist utekla, krále v
relativním bezpečí už nebylo tak snadné k ústupkům donutit. Bylo nutné znovu
vladaře přitisknout a jednat. Bylo třeba rychle za králem přijít do Chartres a
zápas začít znovu.
Nejprve se jednalo na dálku. Jindřich III. hrál o čas,
nezuřil, trpělivě komentoval požadavky, přinášel protinávrhy. K manévrování
zase tak mnoho prostoru neměl. Guise rychle nabyl ztracenou rovnováhu. Tolikrát
už krále přemohl a ponížil, proč by to nedokázal i teď? Byl odhodlán tentokrát
krále přitisknout a nepustit.
 |
| Setkání Jindřicha III. (vlevo) s vévodou de Guise v Blois den před jeho zavražděním (Pierre Charles Comte) |
Krále navštívil španělský vyslanec Mendoza a pyšně ohlašoval
vítězství Nepřemožitelné Armady. Požadoval, aby katolická Francie dala sloužit
"Te Deum" na počest slavného vítězství víry. Jindřich Mendozu
poslouchal bez přerušení. Pak mu podal depeši, kterou právě přivezl kurýr z
Calais. Říkalo se v ní, že početně mnohem slabší anglické loďstvo pod vedením
Alžbětiných pirátů Drakea a Frobishera zasadilo Španělům porážku. Vidina
španělské Evropy se rozplynula pod anglickými lodními děly. Zdaleka to však
nerozhodlo, kdo bude pánem ve Francii.
Jednání zatím pokračovala ke Guisově spokojenosti. Snad i on
vítal potupu Filipa II. Jemu oslabení moci Španělů zčásti uvolnilo ruce.
Do Blois byly svolány generální stavy. Sněm šlechty, kléru a
měšťanstva měl stvrdit to, co král přislíbil. Vévoda de Guise mohl očekávat, že
toto shromáždění snadno přesvědčí o potřebnosti abdikace krále.
Král se zatím tvářil, že rezignuje, o veřejné věci se
přestával zajímat a zcela se věnoval jen zbožným rozjímáním. Propustil většinu
členů své Rady a na jejich místo jmenoval lidi zcela bezvýznamné či neznámé.
Vévodovi de Guise však uniklo, že noví rádci měli jedno společné. Všichni byli
mimo jakékoliv podezření, že patří mezi Guisovy donašeče či špehy.
Král pod záminkou své ochrany
neustoupil jen v jedné věci. Nezbavil se svých Pětačtyřiceti.
"Vaše Veličenstvo, vybral jsem čtyřicet pět odvážných a
spolehlivých mužů, většinou šlechticů. Právě oni vám, Sire, zaručí, že se k vám
nikdo nedostane blíž než na délku kordu. Půjdou tam, kam půjde Vaše
Veličenstvo, budou tam, kde budete vy, Sire.", říká Dumasův vévoda d'Épernon.
Takové bylo i skutečné poslání Pětačtyřiceti. Guisovi sice
vadilo, že gaskoňští rváči pod velením kapitána de Montpezat, osobně vybraní a
vycvičení vévodou d´Épernon, stále s bezvýhradnou věrností krále obklopují a
jsou připraveni za něj vycedit krev cizí i svou, ta hrstka jeho moc však
zastavit nemohla.
Dne 16. října 1588 se v Blois otevřelo zasedání generálních
stavů. Hned v úvodu získal Guise cenný bod. Jindřich III. byl nucen
odpřísáhnout dodržení všech svých slibů. Krále Guise tiskl čím dál víc ke zdi a
Jindřich III. se marně pokoušel sevření uvolnit. Nasadil nejeden prostředek
včetně Charlotty de Sauve. Té se podařilo vyprovokovat žárlivé výstupy mezi
Jindřichem de Guise a jeho bratrem de Mayennem. Už to vypadalo na souboj dvou
lotrinských, když Claude de Mayenne ustoupil. Jindřich de Guise si paní de
Sauve podržel až do konce.
Guise sice nedokázal Blois vzbouřit jako Paříž, cíl však už
měl na dosah. A navíc, mnozí tušili, že král v neustálém napětí nemůže bez újmy
na zdraví dlouho vydržet.
Fyzicky nebyl Jindřich III. nikdy silný, rychle stárnul a
o jeho duševní rovnováhu projevovali lékaři obavy. Král už dokonce prohlásil,
že hodlá svěřit břemeno vlády matce a Guisovi, sám že se uchýlí do kláštera.
Napětí kulminovalo. Dne 22.
prosince 1588 došlo na dohled, nikoliv na doslech, svědků k rozhovoru krále s
vévodou. Gesta naznačovala, že to byl rozhovor velmi vášnivý. Oba se definitivně
utvrdili v tom, že ten druhý musí z cesty.
Nazítří měla zasednou Rada , jíž se samozřejmě Guise účastnil.
Král požádal, ať zasednou hned ráno. Chtěl, alespoň to tvrdil, vánoce strávit
mimo zámek v Blois a přikázal, ať ráno připraví kočár a ať se nachystají
stráže, které panovníka vždy provázely. Guise o všech těchto přípravách věděl,
nebylo na nich nic neobvyklého, v zásadě šlo o tytéž věci, jaké se v Blois už
udály mnohokrát.
S nastávajícím večerem se Jindřich de Guise v dobré náladě
odebral k milence, kde setrval do třetí hodiny ranní. Jindřich III. zatím
klidně rozprávěl s panem de Termes. Že má krále vzbudit už ve čtyři ráno, to se
pan Du Halde od krále dozvěděl až k půlnoci osobně. A jen velitel Pětačtyřiceti
věděl, že místo obvykle službu konající patnáctičlenné stráže má přijít garda
celá.
Guise uléhal, král vstával.
Ubíhaly poslední hodiny, dělící rozhodnutí od činu.
Mezi šestou a sedmou ranní tucet králových rádců prohlásil, že
až do statků a hrdel stojí za svým vladařem. Se stejně plamenným projevem se
král obrátil na svých Pětačtyřicet v jiných komnatách zámku. Gaskoňci jedním
hlasem přísahali Guisovi smrt. Pan de Sariac se dokonce tak rozvášnil, že v
gaskoňském dialektu vykřikl:
"Mordié, Sire, dám vám ho mrtvého!" a na dotvrzení
svých slov krále udeřil do prsou.
Osm Gaskoňců, Sariac mezi nimi, mělo dýky. Pod velením pana de
Loignac zůstali v králově komnatě. Dvanáct dalších přešlo do starého kabinetu s
kordy v hrsti, kdyby se Guise dostal až sem. Ostatní se rozestavili po
chodbách. Král zůstal ve svém novém kabinetě. Garda obdržela rozkaz pustit
vévodu de Guise a další dovnitř, žádného však ven.
Hlavní aktér na sebe nechal poněkud čekat. Přišel nevyspalý,
promrzlý, stihl znovu zmoknout, měl prázdný žaludek, bolavou hlavu a slzící
oko. Doprovod nechal na nádvoří, po točitém kamenném schodišti, divu
francouzské renesance, jen s bratrem, kardinálem de Guise, a arcibiskupem z
Lyonu, kráčel vzhůru. Neohlížel se. Netušil, že Larchantova garda za ním
schodiště neprodyšně uzavírá. Vešel do sálu a od této chvíle jej už nemohlo od
smrti nic zachránit. Oběť byla v pasti, dosud však nic netušila.
Vévoda v komnatě usedl na kraj stolu, poručil, ať přiloží na
oheň a zimomřivě přešel ke krbu. Ponořen do svých tělesných potíží nepostřehl
napětí gest i hlasu přítomných. Po vášnivé noci se cítil mizerně, z nosu se mu
navíc spustila krev a sluha, kterého poslal pro kapesník, se nevracel. Svíral
se mu žaludek a měl hlad. Pan de Saint-Prix nabídl jediné, co bylo po ruce,
kandované švestky z Brignolles. Guise je roztržitě přežvykoval, když se do sálu
Rady rozevřely dveře a kancléř Revol ohlásil:
"Pane, král vás očekává ve
starém kabinetě."
Guise si vzal pár švestek do schránky na sladkosti ui pasu,
ostatní velkoryse nabídl přítomným a s úklonou se vydal na poslední kroky svého
života. Musel přejít přes králův pokoj.
Tady stálo několik mužů, všechny je znal. Před dveřmi starého
kabinetu se vévoda otočil a zaváhal. Stále nic netušil.
O pár místností dál začal kardinál de Guise a lyonský
arcibiskup chápat, že cosi není v pořádku.
Pan de Montsery myslel, že vévoda de Guise vše prohlédl a chce
utéci. Chytil jej za ruku , bodl mu dýku do břicha a vykřikl:
"Zrádče, za to zemřeš!"
Pan des Effrantas padl vévodovi pod nohy. Saint Malines popadl
Guise zezadu a vrazil mu zbraň do krku v domnění, že vévoda má drátěnou košili,
která zbytek těla chrání. Loignac zasadil ránu do slabin a pro Sariacovu zbraň
zbyla už jen kostrč.
"Přátelé,přátelé,"
vykřikl napůl překvapeně a napůl dotčeně de Guise v první chvíli.
Pak už na něm vrahové viseli ze všech stran. Vévodovo vysoké
tělo se však dralo kupředu v krvavé stopě ke králově posteli. Teprve tady ještě
vykřikl král Paříže o milost a zhroutil se. Švestky z Brignolles se rozkutálely
po dlaždicích.
V sále Rady zatím kardinál de Guise vykřikl:"Vraždí mého
bratra!", kord maršála d´Aumont mu však zabránil volat o pomoc.
Nad zkrvaveným tělem Zjizveného zatím stálo osm postav. Ze
sousední komnaty vyšel král. Podali mu lístek, který právě nalezli v Guisově
kapse.
"K udržení války ve Francii
je třeba sedm set tisíc livrů každý měsíc," stálo na něm.
Lepší důkaz zrady si král přát
nemohl!
Tělo sebou ještě škubalo. Beaulieu se sklonil a poradil
umírajícímu, ať prosí Boha a krále o odpuštění. Odpovědí mu byl poslední
záchvěv. Vévoda vypustil duši. Pětačtyřicet si rozdělilo jeho měšec, pan
d´Entragues si vzal Guisův diamant.
Kardinála de Guise, vévodova bratra, uvrhli do žaláře a
druhého dne ubili halapartnami. Těla obou rozřezali, spálili v krbu a popel
vysypali do Loiry.
Stará žena, příznivkyně kompromisů, se zděsila. Ležela nemocná
na lůžku a synovi z posledních sil radila, co musí nejrychleji udělat. Za
několik málo dní zemřela.
Liga byla zaskočena, ne však poražena. Odboje se ujal Guisův
bratr Mayenne a vévodova sestra Kateřina de Montpensier. Zbýval už jen epilog
dramatu. D´Épernon, d´O a další královi věrní přivedli pár tisíc arkebuzírů, ti
však k dobytí Paříže nestačili. Panovník jednal o spojenectví s Jindřichem
Navarrským.
Počátkem jara 1589 Jindřich III. rozhodným tahem pera
podepsal dohodu, kterou ukončil i třicetiletou bratrovražednou rivalitu
katolíků a protestantů. Byla to zatím iluzorní dohoda, králova faktická moc se
omezovala na pouhá tři města. Dne 30. dubna se však na březích Loiry u města
Tours objevila Navarrova vojska. Stal se zázrak! Královští i hugenotští vojáci
se bez rozkazu začali bratřit. Pak poklekl Jindřich Navarrský před
Jindřichem III. a zvolal:
"Teď mohu zemřít, viděl jsem
svého krále!"
Chytrý Béarňan patetickou větou dobyl vladařovo srdce. Francie
byla zachráněna.
Mayennova ligistická vojska od května ztrácela jednu pozici za
druhou. Jak za mlada stál král v čele svých oddílů. V červenci armády obou
Jindřichů oblehly Paříž. Už je zázrak mohl Ligu zachránit. Vévodkyně de
Montpensier zázraku pomohla.
Kazateli zpracovaný a krásou Guisovy sestry popletený
dvaadvacetiletý dominikán Jacques Clément uvěřil ve věčnou spásu a svou
nezranitelnost, když zemi zbaví Antikrista. S dovedností, hodnou moderních
vymývačů mozků, byl Clément vyslán s dýkou pod sutanou na cestu do Saint-Cloud.
Dorazil 1.srpna a král, chovající bílé roucho řádu svatého Dominika v
obzvláštní úctě, jej přijal nazítří. Zatímco Jindřich III. pročítal
Clémentův list, vytáhl mnich nůž a vrazil jej králi do břicha. Vzápětí byl
Clément proboden panem La Guesle a halapartny stráží dokonaly zbytek.
Zdálo se, že královo zranění není vážné, druhý den
ale začalo vnitřní krvácení. Umírající panovník rychle povolal Navarrského.
Znovu jej prohlásil svým následníkem a všechny své věrné zavázal přísahou
věrnosti novému králi. Kolem půlnoci poslední vladař rodu Valois zemřel.
Navarrský král se jako Jindřich IV. stal prvním králem z dynastie
Bourbonů. Dlouho, ještě velmi dlouho, musel o své právo bojovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat