NICOLAS FOUQUET
Oběť uraženého krále?
Už více než čtyři století fascinuje historiky i spisovatele
strmý vzestup a propastný pád Nicolase Fouqueta, vikomta z Vaux, Melunu a
Belle-Isle, surintendanta financí v době počátků samostatné vlády
Ludvíka XIV. Mnozí si kladli otázku, zda moc, vliv a kouzlo tohoto muže
byly tak oslňující, ambice tak vysoké a okázalost tak bezbřehá, že hrozily
zastínit rodící se svit Krále slunce. Bylo Fouquetovo provinění tak obrovské a
záměry tak temné, aby král požadoval jeho hlavu?
Alexandre Dumas postavil ve "Vikomtu de Bragelonne"
vrchního intendanta do středu událostí i zápletky, kterou rafinovaně zosnoval
mušketýr Aramis, v posledním pokračování dobrodružství čtveřice přátel mocný
generál jezuitského řádu a držitel strašlivého státního tajemství.
"Quo non ascendam?", hlásalo pyšně rodové heslo pod
erbem s červenou veverkou ve stříbrném poli. Kam až nevystoupím ! I slovo
"fouquet" značilo v jazyce staré Bretaně, z níž rodina Fouquetů či
Foucquetů vzešla, veverku. V Nicolasu Fouquetovi tato symbolika našla vrcholné
uplatnění.
Rodina, jejíž předkové žili v okolí Angers na dolním toku
Loiry, měla ve svém středu rytíře, kteří válčením zchudli, i kupce, kteří se
obchodem obohatili. Počínaje Nicolasovým dědem, stoupal rod po příčkách
úřednické a právnické kariéry v parlamentech velkých měst a provinčních
centrech. Nicolasova otce, jehož rodiče zemřeli na mor, vychovávali příbuzní.
Francoisu Fouquetovi dali právnické vzdělání, koupili mu úřad rady parlamentu v
Rennes, centru Bretaně, a oženili jej s Marií de Mapéou z vlivné úřednické
šlechty, či jak se říkalo, šlechty taláru. Marie dala Francoisovi, z něhož se
stal královský rada, šestnáct dětí.
Nicolas se narodil roku 1615, zhruba ve stejné době jako
mušketýr d´Artagnan. Vyrůstal bez problémů a nedostatku, základy vzdělání
dostal u jezuitů v Clermontu a v duchu rodinné tradice zahájil právnickou
dráhu. V oněch dobách se dospívalo velmi rychle, postup Nicolase Fouqueta byl
však i na tehdejší časy oslnivý.
Mladý muž složil advokátský slib před pařížským Parlamentem a
o málo později vykonal předepsanou profesní zkoušku. Byl představen kardinálu
de Richelieu, který nezapomněl, jak v hrdelním Chalaisově procesu Nicolasův
otec pečlivě plnil králova a ministrova přání. A tak byl syn Francoise Fouqueta
pověřen delikátním posláním, spočívajícím v dohledu nad politicky velice
nespolehlivým vévodou Lotrinským. Jako novopečenému radovi parlamentu v
lotrinských Metách musel Fouquetovi kardinál zaopatřit věkový dispens. Mladému
muži bylo teprve kolem dvaceti let.
Po Richelieuově smrti si mladého a bystrého Fouqueta všiml
kardinál Mazarin. Udělal z něj intendanta policie, justice a financí u vojska,
střežícího severní hranice. Nicolas pronikl do finančního světa, stal se rychle
podílníkem námořních a koloniálních společností, prokázal hospodářský rozhled a
jako intendant kraje Dauphiné i intendant Severní armády dokázal zabezpečit vše
potřebné. Pak dosáhl úřadu generálního prokurátora pařížského Parlamentu a po
všechna další bouřlivá léta zůstal kardinálu Mazarinovi věrný.
V roce 1653, kdy Fronda pomalu dohasínala, jmenoval Mazarin
Fouqueta spolu s Abelem Servienem jedním ze dvou surintendantů, vrchních
správců financí. O šest let později už měl Fouquet tento úřad jen sám pro sebe.
Roku 1641 se Nicolas oženil s Louisou Fouchéovou. Mladá paní
zemřela brzo po porodu dcerky a ovdovělý Fouquet si za čas vzal Marii-Madelaine
de Castille, s níž pak měl čtyři syny a dceru. S rodinou se usadil v Paříži v
paláci Saint-Mandé blízko královské pevnosti a paláce Vincennes. Mělo to
logiku, ve Vincennes často pobýval Mazarin i mladičký Ludvík XIV.
Podnikavost, ziskuchtivost a
skrblictví králova Prvního ministra byly všeobecně známé, jen několik málo
zasvěcených však vědělo, jakou šíři, prostředky a sumy tyto kardinálovy vášně
zahrnují.
Mezi nejinformovanější, tvořící Mazarinův "brain-trust", patřil Jean-Baptiste
Colbert, budoucí První ministr Ludvíka XIV., dále Le Tellier, otec
budoucího Cobertova následníka Louvoise, především však Nicolas Fouquet. Mezi
Colbertem a Le Tellierem na jedné a Fouquetem na druhé straně však byl jistý
rozdíl. Ti první dva pracovali pod Mazarinem, ten třetí pro Mazarina! U
kardinála, jemuž přes pověstné skrblictví Francie vděčila za mnohé, objevil
Fouquet celou šíři moci peněz, sílu korupce, pokušení moci a bohatství. U
Mazarina, neštítícího se osobně či skrytě obchodovat vším od svíček přes kůže
až po drahé kameny a úřady, se veverka naučila mrštnosti.
K Fouquetovu postavení v mnohému přispěl i Nicolasův bratr
Basil, nevysvěcený kněz, špión, šifrér, intrikán a šéf Mazarinovy tajné
policie.
Fouquet probíral s neuvěřitelnou rychlostí a přímo zázračnou
bystrostí obsáhlé listiny a spletité rukopisy, opravoval, dělal si chvatně
perem poznámky a práce mu přímo mizela pod rukou. Podpisy, číslice a odkazy se
množily, jako by tu pracovalo deset jeho úředníků, tedy sto prstů a deset mozků
- a ne jen pět prstů a jediný mozek tohoto muže...
Nicolas Fouquet se skutečně podobal portrétu, jak jej načrtl
Dumas. Zvládal vše, co se po něm žádalo, bez viditelné námahy. Kardinálova i
králova pokladna, věčně vyprázdněné a bezedné, potřebovaly peníze. Fouquet je
vždy dodal a nikdy se nestalo, že by požadované prostředky nesehnal. Jeho
rukama protékaly miliony a lecos proudilo do surintendantova soukromého
majetku. Zda to byl výsledek jeho vlastních obchodů či peníze státní, to nikdo
nikdy nedovedl přesně odlišit. Fouquet začal platit za boháče, své jmění však
používal způsobem, který bral dech, budil obavy, obdiv i závist. Třeba tak, jak
líčí Fouquetův příchod ke dvoru "Vikomt de Bragelonne":
Na chodbě, v předsíních i na dvoře
nastal veliký hluk.
"Vida,vida," poznamenal
král, jež tento hluk dobře poznal, "myslel jsem, že Francie má jen
jediného krále. Mýlil jsem se, má dva."
V tu chvíli se otevřely dveře a před Ludvíkem XIV. se
objevil vrchní správce financí Fouquet. To on způsobil hluk na chodbě, jeho
lokajové rámusili v předsíních, jeho koně dupali na dvoře. Kudy šel, ozýval se
šum, který dlouho neutichal. Po tomto šumu tolik toužil Ludvík XIV.,
litoval, že neprovází jeho kroky a neutuchá až po jeho odchodu.
"To není pravý král, jak se
domníváte." řekla Anna Rakouská synovi, "je to jen příliš bohatý
člověk."
Fouquetův dům v Saint-Mandé ukazoval směrem k Mazarinovu
sídlu, blízko nějž stál, prostou fasádu a jediný luxus tu tvořila skvělá
surintendantova knihovna či neobvyklá oranžérie. Nicolasova přítelkyně markýza
de Plessis-Belliére (shoda jmen s románovou Angelikou je náhodná, možná ale
Fouquetův osud posloužil Anně a Serge Golonovým k postavě Peyraca) v sousedním
Charentonu vytvořila skvělý salón a většina velkých duchů, kteří se tu
scházeli, začala tvořit Fouquetův dvůr.
Vlídného, veselého, štědrého Fouqueta milovali básníci, umělci
i všichni jeho lidé. Na jeho čele četl tento malý dvůr jako na čele boha, co se
mu odehrálo v duši, a řídil se tím...Fouquet usedl uprostřed stolu a začal
předsedat hostině. Vesele líčil La Fontainovi Vatelovu výpravu za vínem...
Nicolas Fouquet se obklopil jmény známými i lidmi, jejich
sláva teprve měla přijít. Mezi surintendantovy obdivovatele patřil spisovatel a
taškář abbé Scarron, hvězda preciózní literatury slečna de Scudéry, duchaplná
madame de Sévigné, slavný dramatik Corneille a další, kteří položili základy
soukromé Fouquetovy Akademie múz. Surintendant se stal protektorem plejády umělců:
divadelníka Moliéra, bajkaře La Fontaina, zahradního architekta Le Nôtra,
stavitele Le Vaua.
Fouquetovo jméno mělo zvuk a jeho slovo váhu. Pro umělce představoval mecenáše s
obdivuhodným estetickým citem, pro věřitele důvěryhodného ručitele, pro finančníky
kouzelníka, pohybujícího se s lehkostí tanečníka. Jen málokdo věděl, že
surintendant pracoval o samotě dlouho do noci a silou vůle zmáhal pravidelně se
opakující horečnaté záchvaty. Všichni viděli jen jeho eleganci, šarm, takt bez
nadutosti, přátelství bez podezíravosti, velkorysost bez zábran.
V obchodech s úřady ovšem Fouquet
sám na sebe nezapomněl. Od bratra kardinála de Retz koupil roku 1650 titul
markýze de Belle-Isle, s nímž souvisel i vznešený titul místokrále Ameriky.
Belle-Isle je ostrov proti poloostrovu Quiberon, uzavírajícímu
Morbihanský záliv s přístavem Vannes a do jisté míry střežící mohutné přístavní
město Nantes u ústí Loiry do Atlantiku. Na Belle-Isle nechal Fouquet zesílit
opevnění, umístil tu dvě stovky kanónů a dobudoval soukromou oceánskou flotilu,
jejíž admirálskou loď symbolicky pokřtil ve shodě s figurou svého znaku
"Grand Écureuil", Velká veverka.
Nákladné práce nemohly nevzbudit podezření v dobách, kdy se
královská moc spíše snažila opevněná místa šlechty redukovat. Mnozí se začali
klást otázku, odkud vlastně surintendant prostředky bere. Další šli dále a
přemýšleli, zda Fouquet opevňuje ostrov proto, aby Angličanům a Holanďanům
uzavřel místo jejich oblíbených útoků na Francii, nebo buduje vlastní stát ve
státě.
Mazarin musel čelit příliš mnoha feudálním vzpourám, než aby
své pravé ruce bezvýhradně důvěřoval. Rád z Jeana-Baptista Colberta, upřímně
Fouqueta nenávidějícího, udělal tajný nástroj kontroly.
"Jeho Eminence mi též svěřila, abych zkoumal účty vrchní
intendance, Veličenstvo."
"Vida!", zvolal Ludvík XIV., který již chtěl
Colberta propustit, ale poslední slova ho zarazila. "Vida! Jeho Eminence
vás tedy pověřila kontrolou pana Fouqueta? A jak dopadla ta kontrola?"
"Vychází schodek,
Veličenstvo..."
"Dobrá. Dokončete účty a předložte
je..."
"Vrchní správce financí je, Veličenstvo, nejmocnější mu v
království...Za týden mě rozdrtí, Veličenstvo. Dáváte mi za úkol kontrolu, ale
k té nutně potřebuji moc...!", dočteme se
v jedné z kapitol posledních mušketýrských dobrodružství.
V říjnu 1659 Colbert sestavil memorandum skutečných i
domnělých surintendantových hříchů a předal je kardinálovi. Dobře informovanému
Fouquetovi to nezůstalo utajeno a rozhořčeně protestoval. Chytrý Ital sice
nechal kompromitující spis v tichosti ležet, nad Colbertem však roztáhl
ochrannou ruku. Snad tehdy sestavil Fouquet tajný plán pro případ nemilosti,
obsahující záměr utéci do Belle-Isle a nastiňující otázku jak obrany ostrova,
tak i seznamu vlivných stoupenců a přátel, které by bylo dobré získat na svou
stranu.
Roku 1661 Mazarin umíral a na
smrtelném loži pronesl větu, nepochybně určenou Colbertovi:" Nebylo by
třeba poradit králi, aby pana Fouqueta vyhnal ?"
Ludvíku XIV. pak v posledním
rozhovoru řekl:
"Dohlížejte na Fouqueta."
"Dlužím vám vše, Sire, ale věřím, že to splácím, když vám
zanechávám Colberta!," dodal ještě.
Prostředně velké, spíše hubené než tlusté postavy, měl zapadlé
oči, všední výraz, hrubé, černé, ale řídké vlasy...Tvářil se přísně, skoro
tvrdě, byl trochu odměřený, což podřízení nazývají pýchou, nadřízení pak
strojenou důstojností. Byl upjatý ve všem - i když se sám díval do zrcadla...,tak vypodobnil Colberta Dumas.
Colbert představoval pravý Fouquetův opak, i když v mnohém se
jejich kariéra podobala. I on pocházel z drobné šlechty, která zbohatla
obchodováním, i on studoval u jezuitů, i on byl nadaným finančníkem, tady však
podobnost končila. Remešský rodák a syn obchodníka se suknem musel nad prací
prosedět stovky a tisíce hodin. A Fouquet vše tvořil zdánlivě lehce mezi
hovorem o umění a tancem. Fouquet ovšem improvizoval a Colbert metodicky
plánoval.
Surintendantovy finanční operace byly v nejednom ohledu
hazardní, mnohé se prodávalo a zastavovalo na úkor budoucích let. Fouquet
představoval liberální svět financí, opřený o schopné osobnosti, jimž jejich
nadřízený či hlavní organizátor dával důvěru i prostor.
Colbert ztělesňoval direktivně administrativní byrokratický
systém, založený na instrukcích, fungujících úřadech, pečlivých účtech a
struktuře. Suchý, osobně velmi skromný Colbert, jemuž k obědu a večeři postačil
prostý šálek bujónu, měl jednu velkou slabost: nenávist k Fouquetovi. Snad
právě pro onu eleganci, lehkost a úspěch. Colbert vše musel velmi tvrdě vydřít.
Ve znaku Colbertů se kroutila
modrá užovka. Veverka versus užovka, tak nazvali mnozí současníci zápas, který
propukl po Mazarinově smrti plnou silou.
Všemi obdivovaná veverka elegantně skákala ve výšinách a dole
se plazící užovku nechávala bez povšimnutí. Užovka ale nevynechala jedinou
příležitost, a měla jich dost, aby mohla do královského ucha zasyčet poznámku o
tom, zda to či ono pan surintendant podniká pro blaho státu, koruny či jen pro
sebe. Nebylo třeba si mnoho vymýšlet. Takto to provedl Colbert Dumasův:
"Promiňte, Veličenstvo, ale
napřed musím ještě něco připojit."
"Mluvte."
"Zřejmý, hmatatelný důkaz
zrady."
"Jaký?"
"Právě jsem se dozvěděl, že pan Fouquet opevňuje
Belle-Isle-en-Mer...Proto, aby je jednou hájil proti svému králi."
Od roku 1656 budoval Fouquet, teď už vikomt z Melunu a markýz
z Belle-Isle, nedaleko královského zámku Fontainebleau nádherně pohádkové sídlo
Vaux-le-Vicomte. Štědře rozdával plnými hrstmi, zatímco krále v rozletu brzdilo
dno pokladnice. A král měl neblahé zkušenosti s odbojností příliš bohatých
velmožů. Ne, Nicolas Fouquet si v té době nepočínal ani prozíravě, ani opatrně.
Opatrnost házel za hlavu, ačkoliv Colbert v té době od krále získal kontrolu
nad financemi a s mravenčí pílí shromažďoval kámen ke kamínku budoucí lavinu
obvinění.
Ludvík XIV. se řídil Mazarinovou radou dobře. Navenek
Fouqueta vyznamenával a zaměstnával. Surintendant cestoval do Holandska, pak
byl poslán k volbám krále do Polska, v Anglii jednal o možnosti sňatku
Karla II. s francouzskou princeznou. Všeho se skvělý Fouquet zhostil
úspěšně. Král jej stále udržoval v naději, že bude jmenován Prvním ministrem a
významem i vlivem se tak zařadí za kardinály Richelieua a Mazarina. V tajných
schůzkách s Colbertem však vladař probíral možnosti a způsoby surintendantova
odstavení.
"Služebnictvo Vašeho Veličenstva nemůže zabránit panu
Fouquetovi, aby nebyl vrchním správcem...A aby pro tuto svou hodnost neměl za
sebou celý parlament, tak jako má za sebou celou armádu pro svou štědrost, celé
písemnictví pro svou vlídnost, celou šlechtu pro své dary..."
"Jak tedy budeme moci podkopat toho obra?" Nu,
mluvte!" A král se hořce usmál.
"Přiveďte ho na mizinu,
Veličenstvo, to vám radím."
Záležitost však nebyla tak
jednoduchá, jak ji viděl Colbert Dumasův.
To, jak Ludvík XIV. tajně připravoval Fouquetův pád,
velkému králi nesloužilo ke cti. Surintendantova moc však byla taková, že jeho
odstranění se rovnalo státnímu převratu s nedozírnými následky. Ve Fouquetově
hlavě a rukou ležela celá ekonomika království. Král musel nejprve uchopit a
přejmout nitky finančních vazeb, kontraktů, mechanismů, smluv i operací. Náhlý
pád muže, jehož jméno tvořilo samo o sobě dostatečnou záruku obrovským úvěrům,
mohl vyvolat paniku věřitelů, uzavření zdrojů příjmů a snad i státní bankrot.
Colbertovým a královým cílem bylo dostat surintendanta před
soud, jenže Fouquet zároveň zastával úřad generálního prokurátora a soudit jej
mohl pouze pařížský Parlament, v němž měl řadu přátel. Bylo třeba jej dostat
před soud zvláštní. Colbert sám navrhl králi předstírat, že se s Fouquetem
smířil.
Král souhlasil a dal surintendantovi najevo, že bude jmenován
Prvním ministrem. Slíbil mu dokonce řetěz řádu Svatého Ducha, což oboje
představovalo povznesení na úroveň princů. Colbert surintendantovi naznačil, že
úřad Prvního ministra by v dané situaci Fouqueta příliš zaneprazdňoval. "Prodal jsem dnes ráno jeden svůj úřad,"
řekl s nejklidnější tváří Fouquet.
"Jeden svůj úřad?" zvolal
král. "A který?"
"Úřad, jenž mi dával dlouhý talár a přísný vzhled, úřad
nejvyššího státního zástupce."
Král mimoděk vykřikl a pohlédl na
Colberta....
"Je to možné?" řekl
král, když Fouquet odešel. "Že prodal ten úřad. Zbláznil se!"
Colbert neodpověděl; pochopil, nač pán myslí...Fouquet upustil
svou zbraň...
Bylo tomu stejně jako v románu. Oslněný surintendant, který
nikdy nepatřil mezi intrikány, poslechl, zvlášť když před sebou viděl splnění
všech tužeb. Prodal prokurátorský úřad za milión čtyři sta tisíc livrů. Milión
nabídl králi. Ten bez uzardění přijal a vzápětí vykřikl vítězoslavně:
"Zavřel se sám!".
Zbylých čtyři sta tisíc dal Nicolas bratru Basilovi, který jej
za krátký čas bez lítosti zradil. Sám si nenechal nic!
Drama vrcholilo. Přátelé Fouqueta varovali, že sám strká krk
pod nůž. Varování docházela i od placených informátorů. Veverka v korunách
stromů však sykot užovky dole u kořenů pohrdavě přehlížela.
Král a dvůr se tehdy bavili ve Fontainebleau slavnostmi a
bukolickými radovánkami v duchu scén, věrně popsaných v Dumasově románu.
Nikterak ošklivý panovník tu potkal první opravdovou lásku a rodící se
náklonnost neunikla ani vikomtovi z Vaux.
 |
| Zámek Vaux-le-Vicomte |
Dvorní dámě princezny Henrietty Anglické, které se začalo
dostávat milostné přízně Jeho Veličenstva, nabídl surintendant peníze. To by
samo o sobě nebylo trestuhodné, slečna de La Valliére pocházela z nebohaté
rodiny a garderoba dvorní dámy byla nákladná. Fouquet tak, jak měl ve zvyku,
chtěl koupit zdroj informací.
"Slečno, viděl jsem vás a jistě se nebudete divit, že se
mi zdáte krásná. Ale Vy, jelikož nemáte postavení sebe důstojné, budete u dvora
jen živořit. Kdybyste měla nějaké tužby, láska čestného muže by mohla pomoci Vašemu
duchu i Vašim půvabům..., píše Dumasův Fouquet
na Aramisovu radu slečně de La Valliére. Tady se román a historie rozcházejí.
Románová Louisa dopis nedostane, list zrádný Fouquetův sluha prodá
Colbertovi... A skutečnost?
Historická Louisa dopis dostala . Fouquet se tentokrát v ženě
zmýlil. Louisa de La Valliére milovala krále z celé duše své ctnostné povahy a
jistě překypovala i určitou naivitou. Surintendantovu nabídku si vyložila jako
snahu koupit si srdce, patřící již jinému, hluboce se urazila a neopomněla to
říci králi.
Ludvík XIV. začal žárlit.
Fouquet chtěl neobratnost napravit a následujícího dne před La
Valliérovou až příliš okatě vychvaloval královy ctnosti. I toto se Ludvík
dozvěděl a popudilo jej to ještě více. Vyložil si surintendantovo nadbíhání
jako směs neomalené indiskrétnosti a dvoření osobě, kterou on velmi miloval.
Mnozí později soudili, že La Valliérová se stal nechtěnou příčinou
definitivního Fouquetova pádu, o tom však už bylo rozhodnuto dávno. Král, stále
potřebující Fouquetovy vědomosti, se ovládl. Sebeovládání málem ztratil jen o
málo později.
Pět dlouhých let nechával Nicolas Fouquet stavět klenot
elegance, vkusu a nádhery, v jehož realizaci dal umělcům volnou ruku. Pět let
pro zámek Vaux shromažďoval umělecký nábytek, tapisérie, sochy a obrazy. Dosud
nepříliš proslulí umělci Le Vau, Le Nôtre a Le Brun tvořili areál, který se měl
stát měřítkem umění své doby. Vznosný a přitom křehký palác nového stylu,
odrážející se v plochách vodního příkopu, s mramorovým schodištěm vedoucím do rafinovaně
komponovaných zahrad mezi nádherné sochy a udivující fontány, uvnitř vyzdobený
alegorickými freskami a látkami, pro které Fouquet nechal vybudovat uměleckou
dílnu, představoval naplnění snu a obraz ctižádosti, ztvárněný s obdivuhodným
citem pro krásu a soulad.
Projděme širokou branou zámku, podepřenou karyatidami, a
spatříme hlavní skupinu budov v rozsáhlém kamenném nádvoří obklopeném hlubokými
příkopy s nádherným kamenným, zábradlím. Neexistuje nic velkolepějšího nad
přední budovu, jež se tyčí jako král na trůně, chráněna na čtyřech stranách
pavilóny s mohutnými jónskými sloupy. Vlysy, zdobené arabeskami, hlavní štíty,
korunující pilíře a kupole, dodávají budově bohaté vznešenosti a majestátní
rozlohy..., popisuje jeden z dodnes
nejnavštěvovanějších francouzských zámků Dumas.
O stavbě se samozřejmě hodně u
dvora mluvilo a v červenci 1661 projevil Ludvík XIV. přání toto místo
navštívit. Za měsíc, a s celým dvorem !
Jestliže to od krále byla zlomyslnost, pak pro Fouqueta přání
rovnající se rozkazu představovalo nejvyšší výzvu. Spolu s ní dolehl na
surintendanta děsivý termín, velká pocta a ještě větší nebezpečí.
Přátelé znovu nabádali k opatrnost a skromnosti. Upozorňovali,
že Colbert Fouqueta nenávidí, král je rezervovaný a je krajně neopatrné popouzet
jej luxusem a bohatstvím. Fouquet byl ovšem posedlý jedinou myšlenkou, která ho
spalovala stejně jako nový záchvat horečky. Nemocný a do krajnosti vyčerpaný
řídil osobně dokončení zámku se vším, co s důstojným přijetím krále souviselo.
Dodělávaly se malby, přivážel se nábytek, věšely čalouny a tapisérie,
připravoval ohňostroj, zkoušely fontány, sháněly kočáry a kolesky, nacvičoval
se balet, Moliére narychlo psal komedii pro zahradní divadlo, Lully skládal
hudbu, do toho se sázely květiny a stromy, přivážely vybrané lahůdky,
nejjemnější vína, král kuchařů Vatel připravoval tabuli, organizovala se
loterie, v níž měl každý los vyhrát. Vše pro krále, vše pro jeho spokojenost!
Povozy jely měkce jako po koberci...Ve chvíli, kdy se
objevily, vytrysklo ze všech stromů, ze všech váz a mramorů světlo tak jasné
jako denní...Pan Fouquet podržel králi třmen, král seskočil na zem, půvabně se
vzpřímil a ještě půvabněji podal Fouquetovi ruku a ten jí přes lehký králův
odpor políbil...
V extázi a horečce vítal Fouquet 17. srpna 1661 krále a jeho
dvůr, v němž chyběla pouze těhotná královna. Král se rozhlédl po vší nádheře a
chladně surintendantovi za přijetí poděkoval.
Fouquet zneklidněl, nadšení dvořanů mu ale brzy spravilo
náladu. U hostiny se Vatel překonal. Když vybrané chody přišly na stůl před
krále, pozastavil se panovník, už milostivěji naladěný, nad krásou měděného
nádobí.
"Sire, to není měď, ale zlato," řekl Fouquet prostě
aniž uvážil, že král musel nedávno nechat své příbory roztavit.
Fouquet jedl ze zlatého nádobí,
které pro něj umělci odlili a cizelovali. Fouquet pil vína, jejichž jména
francouzský král ani neznal; a pil je z pohárů, z nichž každý byl vzácnější než
celý sklep královský, pokračuje věrně v líčení
Dumas.
Ludvíka nádhera popudila. Divadlo, tombola, přepychové výhry,
dvanáct set vodotrysků, to vše rozhořčilo panovníka, který si nic podobného
nemohl dovolit, na nejvyšší míru. Onoho večera dostal Ludvík XIV. poslední
lekci vznešenosti, vkusu, nádhery a bohatství. Fouquet za ni vrchovatě
zaplatil. Král z ní převzal mnohé, co jeho další vládu symbolizovalo. Vaux
vedlo k myšlence výstavby Versailles. Ironií bylo, že královské sídlo postavili
titíž umělci, kteří vybudovali Vaux.
Od tohoto okamžiku se Dumasův příběh, vyprávěný ve Vikomtu de
Bragelonne", začíná od skutečnosti diametrálně lišit! Děj románu, to je
rafinovaná záměna "Železné masky", králova dvojčete, za krále
skutečného, provedená bývalým mušketýrem Aramisem k Fouquetově záchraně. Mělo
se tak stát v noci ve Vaux...
Ve skutečnosti tu král nepřenocoval. Téhož večera, bez špetky
milostivosti, skočil neočekávaně a chladně do kočáru a navzdory programu,
předpokládajícímu přenocování, odcestoval. Nic nepomohlo, že Fouquet pochopil
prohru a celé Vaux nabídl králi jako dar. V té chvíli taková nabídka byla jen
další urážkou. Král zcela ztratil sebeovládání. V kočáru vyhrkl:
"Měl jsem Fouqueta na místě zatknout!...Všem podobným je
třeba zakroutit krkem!"
Královna-matka Anna Rakouská jen s
obtížemi synovi zabránila provést ukvapenost.
Už v březnu král prohlásil, že míní vládnout sám bez ministrů.
Slavnost ve Vaux však byla tím rozhodujícím dnem, kdy se Ludvík XIV.
utvrdil, že vladař musí být jediným a nejvyšším zdrojem moci i rozhodování.
Vaux znamenalo počátek králova absolutismu i první den nové éry.
Fouquetovo zatčení už král nemínil dlouho odkládat a se
zarážející přesností začal s Colbertem sestavovat do nejmenších detailů plán
akce.
 |
| Setkání krále v Fouqueta ve Vaux (Leloir) |
Dne 27. srpna se král pod záminkou svolání parlamentu Bretaně
vydal s obrovským doprovodem přes Blois do Nantes. Bylo rozhodnuto
surintendanta zatknout tady, v centru jeho moci, v sousedství Belle-Isle a
současně v zárodku zadusit jakýkoliv pokus o odpor či vzpouru. V Paříži měly
souběžné akce zajistit Fouquetův majetek, přátele i kompromitující písemnosti.
Do Nantes dorazil Ludvík před Fouquetem. Sebelepší plán nelze
utajit zcela a tak i surintendant dostal mnohá varování o chystajícím se
uvěznění. Nechtěl tomu věřit. Domníval se, že se král neodváží ? Chvíli pod
dojmem černých zpráv prý uvažoval o útěku, pak ale pochopil, že by se nikde v
Evropě nemohl skrýt a současně důstojně žít. Colbert navíc dovedně roztrousil
fámy, že král sice o zatčení uvažuje, uvězněn však má být místo Fouqueta on !
Připravený plán už se však rozběhl! Finále najdete i ve "Vikomtu de
Bragelonne":
"Kapitáne," pravil král,
"půjdete sto kroků za panem
Fouquetem. Jde domů. Půjdete za ním."
"Ano, Veličenstvo."
"Zatknete ho mým jménem a posadíte do kočáru. Nesmí
cestou s nikým mluvit a házet lístky kolemjdoucím lidem."
"To je těžká věc,
Veličenstvo."
"O to už je postaráno, pane d´Artagnane. Povoz se
zamřížovaným okénkem zabrání oběma těmto nepřístojnostem."
I skutečný d'Artagnan surintendanta zatýkal, okolnosti však
byly zcela jiné. Král si nechal Šedých mušketýrů pana d´Artagnan v Nantes
zavolat. Ten dorazil do Nantes nemocen, musel ulehnout a dvakrát byl nucen se u
krále omluvit. O spolehlivosti mušketýrského velitele, jeho nepostradatelnosti
a důvěře, které se těšil, svědčilo, že Ludvík XIV. přes všechnu
netrpělivost počkal, až se zdraví pana d´Artagnan trochu zlepší.
V neděli 4.září se Gaskoněc na poledne ohlásil s třídenní
prodlevou u panovníka. Dostal rozkaz k Fouquetovu zatčení, který se odvážil
vzhledem k závažnosti situace žádat písemně. Vyšel ven se svazkem listin pod
paží a předstíral, že jej král povolal kvůli něčemu zcela jinému. Odnášel si
podrobné pokyny. Jejich opisovače nechal král z důvodu utajení na čtyřiadvacet
hodin izolovat.
V pondělí 5. září byli od časného rána Šedí mušketýři
rozestavěni kolem paláce, v němž se král nalézal, pod záminkou, že se panovník
chystá na lov. Král mezitím vydával rozkazy k zabavení Fouquetova majetku,
uklidnění dvora i věřitelů, k pohotovosti vojska na pobřeží, k internaci
nejvlivnějších Fouquetových přátel.
Fouquet, na jehož zdraví se nechal král ještě předchozího dne
starostlivě přeptat, byl pozván na ranní jednání královské Rady. Rada skončila,
Ludvík XIV. vzal překvapivě důvěrně surintendanta pod paží a vedl jej k
oknu. Přítomní to pokládali za nový důkaz přízně, vladař se však chtěl jen
přesvědčit, zda na nádvoří jsou všichni na svých místech. Fouquet odcházel a
razil si cestu schodištěm. Prošel přelidněným palácovým dvorem.
D´Artagnan měl rozkaz jej zatknout až za branou. V davu se
surintendant veliteli mušketýrů ztratil. D´Artagnan ihned poslal svého
pobočníka Saint-Marse ke králi se zprávou a lakonickým vzkazem:
"Najdu jej !"
Románový Fouquet prchne na bílém
koni. A d´Artagnan vyrazí za ním:
D´Artagnan div nezešílel. Krev mu tloukla bouřlivě do spánků i
do očí.
"Jménem královým!" zvolal opět. "Stůjte, nebo
vás srazím ranou bambitky!"
"Srazte, odpověděl Fouquet,
ujížděje dále...
Byla to nevídaná podívaná, ten závod dvou koní, kteří žili už
jen z vůle svých pánů. Po zuřivém trysku přišel rychlý klus a pak volný
běh...D´Artagnan si nevěděl jiné rady; chopil se jiné bambitky a namířil na
bělouše.
"Vašemu koni, ne vám!"
zvolal na Fouqueta.
A vystřelil...
Hon dvou koní se nikdy nekonal. Za pár minut d´Artagnan
Fouqueta našel, jak nasedá do připravených nosítek. Na náměstí de la Cathédrale
mu hrabě d´Artagnan položil ruku na rameno. Fouquet stačil ještě svému sluhovi
La Riviérovi pošeptat totéž, oč požádá románový Fouquet d´Artagnana, když
dostih skončí:
"Do Saint-Mandé..."
D´Artagnan řekl zdvořile zatčenému o dokumenty, které měl při
sobě, a okamžitě je dle rozkazu poslal králi. V královském kočáře, s doprovodem
čtyř mušketýrů, okamžitě se svým vězněm vyrazil z Nantes do Angers.
Sluha La Riviére zatím štval koně podle rozkazu svého pána z
Nantes do Paříže. Dorazil pozdě, surintendantův dům v Saint-Mandé už
prohledávali Colbertovi lidé. D´Artagnanovi zatím Fouquet sdělil, že chtěl celé
opevněné Belle-Isle složit králi k nohám. Guvernér ostrova se však po zprávě o
zatčení markýze de Belle-Isle chystal k obraně. Naštěstí rychle pochopil
marnost boje a brány pevnosti otevřel.
"Je mi líto krále, který se musel k takovému jednání
snížit," vzkázal ještě po veliteli mušketýrů jeho vznešený vězeň.
Zatímco byl Fouquet v zamřížovaném
povoze odvážen do Paříže, vcházel král do sálu gard a vyhlásil:
"Fouquet byl na můj rozkaz
právě zatčen...k tomuto opatření jsem se rozhodl již před čtyřmi měsíci."
Ludvík se již s ničím netajil. Padlý surintendant už mu nestál
ani za slovíčko "pan".
Do vězení putovali, alespoň na čas, Fouquetovi přátelé. Jeho
choť byla izolována, jeho děti poslány k rodičům. Colbert dal dům v Saint-Mandé
prohledat tak důkladně, že jeho lidé rozebrali podlahy, ostění, krby, zkrátka
vše, kde mohlo být něco ukryto. Za zrcadly nalezli kazetu s několik let starými
plány na obranu Belle-Isle a se seznamem placených informátorů, vesměs dívek,
dvorních dam z králova okolí. Colbert jásal.
Skříňce se později říkalo "kazeta milostných
lístků", protože podle některých obsahovala seznamy s oceněním dívčích
služeb zcela neinformačního charakteru. Ať už bylo v kazetě cokoliv, dvůr si
zhluboka oddechl, když král prohlásil, že étuji spálil. Několik dvorních dam
ovšem muselo své místo na diskrétní pokyn opustit...
V surintendantově cause zasedl zvláštní soud, jeho
kompetentnost však zkušený jurista Fouquet odmítl. Bránil se s udivující
houževnatostí a obratností. Proces, v němž král činil na soudce nemalý nátlak a
žádal surintendantovu hlavu, se táhl čtyři roky a zahrnul dvaačtyřicet
Fouquetových vystoupení před tribunálem, během nichž se veřejné mínění obracelo
na jeho stranu. Byl obžalován ze zločinů urážky majestátu, ohrožení státu a
rozkrádání státních peněz. První dva zločiny byly hrdelní.
Surintendant postupně dostával soudce do úzkých. Obvinění
nalézala stále méně pevné půdy pod nohama. Když předseda soudu, kancléř
Séguier, předložil obvinění zločinu proti státu, duchaplný vězeň mu vysvětlil,
že takovým zločinem nemůže být jeho chování, ale konkrétní skutek, třeba to
"...když někdo vydá nepříteli most." Což byla věc, kterou za Frondy
učinil právě kancléř Séguier a většina přítomných to dobře věděla. Pro
pobouření v sále se muselo líčení odročit.
Rozsudek byl vynesen až po hlasování, které se konalo 13.
prosince 1664. Obžaloba trvala už jen na rozkrádání a obohacování, ačkoliv
porovnání Fouquetových aktiv a pasív ukazovalo do mínusu. Ve finančních
otázkách nikdo přesně nedokázal stanovit sumy, které si eventuálně Fouquet pro
své záliby a cíle přisvojil. Colbertovy revize sice obsahovaly důkazy, většinu
svých transakcí ale surintendant nosil v hlavě. Ostatně tím, že použil peníze
státu, se nelišil vůbec od Mazarina, na jehož památku ovšem Ludvík XIV.
sáhnout nedovolil.
Nezávislost soudců na králi svědčila o tom, že ze
spravedlností to v dávných dobách nebylo vždy tak zcela špatné. V konečném
dramatickém hlasování se přes výslovné panovníkovo přání odvážilo čtrnáct osob
hlasovat pro pouhé vyhnanství. Deset bylo pro smrt. O týden později změnil
Ludvík XIV. rozsudek vyhnanství na doživotní žalář. D´Artagnan, který se
neudržel a blahopřál svému vězni k záchraně života, odvezl státního vězně do
savojské pevnosti Pignerol. Odmítl, jak už bylo řečeno, stát se žalářníkem a
místo sebe doporučil svého pobočníka Saint-Marse.
Deset let strávil Fouquet za velmi
přísných a mnohdy zcela neobvyklých bezpečnostních opatření v Pignerolu. Teprve
pak mu byla vazba poněkud zmírněna. Za ta léta pochopil, že milost nepřijde
nikdy. Nesměl přijímat návštěvy, psát, novinky o rodině dostával jen dvakrát do
roka. V roce 1670 se jej přátelé pokusili osvobodit. Skončili na šibenici.
Navzdory všem opatřením propašoval nemocný vězeň dopis pro svou ženu a jeho
opisy zaplavily Paříž. Bezvýsledně.
Teprve v posledních letech se Fouquetovi dostalo povolení
stýkat se i s jiným vězněm, hrabětem de Lauzun, s nímž se znal ještě ze
šťastných let. Lauzun mu vyprávěl o Versailles, vybudovaných pro krále umělci,
kteří stavěli Vaux. Přidal zprávy o Colbertově manufaktuře Gobelins, vyrábějící
nádherné tapisérie. Byly to dílny, které Fouquet pro výzdobu Vaux založil. O
královské bibliotéce, která vznikla z knihovny v Saint-Mandé. O skvělé kariéře
Jean-Baptiste Colberta, který se stal Prvním ministrem, i o smutném konci
slečny de La Valliére. Teprve dík Lauzunovi mohl Fouquet zrekonstruovat
události patnácti let, strávených v pevnostních zdech.
Roku 1679 bylo Fouquetově rodině
povoleno navštívit vězení. Dcera Marie-Madelaine zůstala s otcem. Nebyl to
šťastný nápad, hrabě de Lauzun ji tu svedl...
Říkalo se, že král pod tlakem veřejného mínění pomýšlí na
udělení milosti. Dne 23. března 1680 však bývalý surintendant náhle po krátkém
srdečním záchvatu zemřel. Kde? Skončilo drama, začínalo tajemství. Podle
některých zesnul Fouquet na Pignerolu. Podle jiných krátce po propuštění na
svobodu po cestě ze Savojska. Podle dalších v náruči svého syna. Podle
pochybovačů nezemřel Fouquet vůbec, alespoň nikoliv onoho roku.
Oficiálně bylo Fouquetovo tělo vydáno rodině a pohřbeno v
rodinné hrobce. Stalo se tak řadu týdnů po údajné smrti, rakev už nikdo
neotevíral. Neexistuje záznam o ohledání, pitvě. Leží vůbec Nicolas Fouquet ve
svém hrobě ? Nebo se stal figurou ve velké záhadě evropské historie, příběhu
Železné masky?
Žádné komentáře:
Okomentovat