SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (12)

PANÍ DE LONGUEVILLE

Válka žen

Tvoří-li období Frondy hlavní dějovou osu "Tří mušketýrů po dvaceti letech", pak onu dobu nejlépe ztělesňuje Anne-Geneviéve de Bourbon, vévodkyně de Longueville. Její jméno se románem sice jen párkrát mihne, přesto úzce souvisí se vším tím povstaleckým děním a osudy desítek historických i vymyšlených postav, jimiž Dumas toto první pokračování mušketýrského cyklu zalidnil.

Co to vlastně byla Fronda? Nepopsatelná směsice povstání, salónní diplomacie, bitev, pamfletů a intrik, v níž jako v baletním představení a mnohdy jako v italské komedii měnili zainteresovaní strany, z přátel se stávali nepřátelé, velké činy prolínaly přízemní pohnutky, sobeckost soutěžila se statečností, láska s politikou, kavalírské umírání s bezectnými zradami a to vše nejen pro moc, bohatství či slávu, ale zejména pro krásné oči několika dam.

A právě v těchto zvláštních povstáních hrála paní de Longueville prim. Největší vojevůdcové pro její přízeň zrazovali krále, největší duchové pro ni páchali pošetilosti.

Anniny rodiče patřili k nejvyšší francouzské šlechtě a v jejich žilách se mísila krev Bourbonů s rodem Montmorency-Chatillon. Henri II. Condé se na přání Jindřicha IV. oženil roku 1609 s mladičkou Charlottou de Montmorency, poslední láskou velkého krále.

Po svatbě princ Condé odmítl dělat zástěrku královským záletům a choť raději odvezl za hranice do Nizozemí. Vznešený princ byl všeobecně pokládán za nepříliš schopného manželského styku. Navzdory tomu se rozhodl ochránit čest svého domu a Jindřich IV., vzteky bez sebe, se rozhodl vytáhnout pro paní svého srdce se zbraní v ruce. Pravda, vše přišlo do doby, kdy král harašil zbraněmi a chystal vojska proti Habsburkům pod záminkou zabezpečení hranice a nároků na německá vévodství Jülich a Cléve.

Z války proti Španělům i císaři Rudolfu II. nebylo nic, vrah Ravaillac v tom nenapravitelně sukničkářskému vladaři zabránil. Princ Condé s chotí se za čas vrátil do Paříže a pokusil se uchvátit moc, za což jej Marie Medicejská poslala roku 1616 do Bastilly. Charlotta de Montmorency se nechala dobrovolně zavřít s ním, ne snad z lásky, ale proto, že šlo o velké a zajímavé gesto. Nuda za vězeňskou zdí jí byla odměnou.

Princ de Condé, o jehož potenci se pochybovalo, zatím v Bastille své ženě i světu dokazoval pravý opak. Charlotta v září 1618 porodila mrtvá dvojčata. O rok později, 29. srpna 1619, se jí narodilo první živé dítě. Děvče pokřtili na Annu a dali jí titul slečny de Bourbon.

Z Bastilly propustili nejprve Anninu matku a po čase i otce. Ten se pokoušel znovu získat moc, po Chalaisově spiknutí jen o vlásek unikl vězení a změnil se raději v neochvějného spojence kardinála Richelieua.

Díky Condého prozíravosti jeho rod vzkvétal. Anna de Bourbon dostala roku 1621 bratříčka Ludvíka, od kolébky obdařeného titulem prince d´Enghien. Ludvík po otcově smrti zdědil jako prvorozený titul prince de Condé, jeho činy pak z něj udělaly Velkého Condé. To však předbíháme. Roku 1629 se narodil další syn Armand, princ de Conti.

Všichni sourozenci vyrůstali společně, ba co víc, věc na tu dobu u vysoké šlechty naprosto ojedinělá, vychovávala je sama jejich matka. I otec dětem věnoval nevšední pozornost, pedantsky kontroloval jejich kompozice a současně všem třem vštěpoval vědomí výjimečnosti a výlučnosti rodu. Dětem, zejména Ludvíkovi a Anně, se dostalo neobvykle širokého vzdělání v latině, právu, historii, vědě i filozofii. Mladší Armand zůstával intelektem poněkud vzadu. Mezi třemi sourozenci vládla velká náklonnost, u Ludvíka a Armanda později láska k sestře přerostla v nezřízenou a občas nekontrolovanou žárlivost. Říkalo se, že Enghienovy a Contiho city překračují rámec sourozeneckého vztahu...

Annu de Bourbon ovlivnili jezuité natolik, že pomýšlela na vstup do kláštera. Otec se rozhodl léčit její náboženský zápal krokem do života a přikázal dceři roku 1635 účast na jednom z velkých dvorských plesů. Anna tu oslnila a pochopila, že líbit se je přinejmenším stejně zábavné. Místo karmelitek začala navštěvovat intelektuální salón paláce Rambouillet, kde se setkávali největší duchové doby. Poznala tu velkého řečníka Voitura, dramatika Corneille, budoucího vůdce Frondy Gondiho i svou velkou lásku Marcillaca.

Navzdory rodičovské péči se Anna i její bratr Ludvík stali obětmi rodové sňatkové politiky. Sňatky z lásky bývaly výjimkou a Enghienovi otec vybral Marii-Claire de Maille-Brezé, spřízněnou s Richelieuem. Otec pranic nedbal, že syn miluje Marthu de Vigean. Anninu ruku dostal Henri II. Orléanský, princ de Neufchatel, vévoda de Longueville. Třiadvacetiletá kráska se roku 1642 stala ženou sedmačtyřicetiletého vdovce, o němž všichni věděli, že je milencem (a ne jediným) paní de Montbazon, nejchlípnější ženy na francouzském dvoře.

Události šly tehdy rychle za sebou. Zemřel Richelieu a po něm Ludvík XIII. Ludvík d´Enghien získával první válečnické ostruhy a jako mladý bůh Mars dobyl skvělé vítězství nad Španěly u Rocroi. Anna de Longueville se zalykala nad bratrovou slávou pýchou.

Zatímco se v Evropě bojovalo, zaplňovaly pařížský dvůr intriky, v nichž hrál prim vévoda de Beaufort a jeho Důležití. Paní de Longueville ve vysokém postavení první dámy a společnice královny-matky Anny Rakouské se jich neúčastnila, ušetřena však nebyla. Krása, plavé vlasy (což byl ideál tehdejší krásy), zelené oči, šarm a duchaplnost jí přiváděly ctitele i nepřátele.

Nenávist ženy k ženě bývá prý strašná, je-li spojena se žárlivostí na půvab a úspěch. Paní de Montbazon, milenka Annina muže i vévody de Beaufort, paní de Longueville nenáviděla hrozně. Snad proto, že Anna měla vše, čeho se paní do Montbazon dostávalo mnohem méně: mládí, inteligenci, jemnost, schopnost okouzlit a přitom si zachovat vkus i čest. Právě ona zatáhla Annu do dopisové aféry, kterou jsme líčili ve vyprávěn o osudech paní de Chevreuse. Všichni se tehdy domnívali, že listy patří Longuevillové, o to se už Montbazonová postarala. Stejně tak všichni říkali, že byly psány Mauricovi de Coligny, o jehož lásce k paní de Longueville se vědělo. Vynucenou omluvou a vyhnanstvím paní de Montbazon však aféra neskončila. Pro Annu de Longueville měla osobně tragickou dohru.

Maurice de Chatillon de Coligny byl Anniným milencem a chtěl za každou cenu pomstít čest své dámy. Vyžádal si k tomu souhlas Annina bratra Ludvíka d´Enghien. Pak tento potomek admirála de Coligny vyzval na souboj muže z rodu Guisů, spřízněného s Montbazonovou. Jako by se dávná nenávist dvou rodů opakovala. Na náměstí před Palais-Royal skřížili protivníci kordy.

Byl to v mnohém symbolický boj. Navzdory platnosti ediktů proti soubojům měl zápas souhlas královny a vědělo se o něm všude. Z okna královského paláce prý souboji za závěsem přihlížela i vévodkyně de Longueville. Přátelé Colignyho od souboje zrazovali: byl dlouho nemocen, sotva se uzdravil, měl ještě málo sil. Brzy také upadl. Guise zašlápl jeho zbraň se slovy:

Nechci vás zabít, jen vám dát za vyučenou, že jste urazil šlechtice mého rodu!"

Pak Colignyho naplocho udeřil mečem. Rozlícený a pokořený Maurice vstal, zvedl zbraň a zaútočil znovu. S probodenou paží jej odnesli do paláce d´Enghien.

Anna Colignyho ošetřovala. Rána se zanítila, hrozila sněť, ranhojiči radili amputaci paže, Coligny to ale rozhodně odmítl. Šest měsíců chodila Anna k jeho lůžku. Po půl roce gangréna zvítězila a Maurice de Coligny zemřel.

U lůžka umírající lásky se rodil nový cit. Mezi Annou de Longueville a Colignyho přítelem Francoisem de Marcillac. Marcillac, budoucí vévoda de La Rochefoucauld, byl výjimečným zjevem v dobrém i zlém. Miloval intriky, pocty, dobrodružství, čest i moc. Vymykal se průměru. Byl velmi vzdělaný. Podobně jako kardinál de Retz, nechal i on po sobě Paměti, skvělé dílo své doby. Paul de Gondi de Retz o něm ve svých Pamětech napsal:

" Bylo v něm cosi těžko popsatelného...".

Marcillac byl vždy něčím netuctovým, někým, kdo se odlišoval od všech kolem. Byl dvorný, ne však dvořan. Byl voják, ne však válečník. Byl hloubavý i zbrklý, planoucí i trudomyslný. Takový muž měl všechny předpoklady upoutat výjimečnou ženu, jakou se paní de Longueville stávala.

Princ de Marcillac ovšem nepadl do oka Anninu bratru d´Enghienovi, od roku 1646 po smrti otce princi Condé. Condé jednoduše na Marcillaca žárlil. Zlomyslně poradil panu de Longueville, aby choť na čas pozval na své rozsáhlé statky v Normandii.

Vévodkyně samozřejmě pochopila, kdo má na svědomí její odloučení od dvora a hlavně od Marcillaca, a požádala pana de Miossens, který byl jejím nevyslyšeným ctitelem, aby se na oplátku začal dvořit Marthe de Vigean. Tu, jak již bylo řečeno, vášnivě miloval Condé, který nyní žárlil dvojnásob: na sestru i na milenku!

Jiný portrét vévodkyně de Longueville

V Normandii paní de Longueville dlouho nepobyla. Měla možnost navštívit armádu, jíž velel vikomt de Turenne. Nadchlo jí to dvojnásob. U Turenna našla za prvé Marcillaca, který během Anniny návštěvy tak dychtil po slávě a obdivu své lásky, že se v bitvě nechal třikrát zranit, za což byl odměněn sladkou péčí při převozu do Paříže i v rekonvalescenci. Za druhé u Turenna Anna de Longueville nalezla zábavu nejen fascinující, ale i hodnou Condého sestry. Ochutnala závrať pohledu (ne příliš zblízka) na bitevní vřavu, vůni boje i chuť vítězství. Vše měla v následujících letech mnohokrát zúročit.

Sláva Annina bratra, mladého Condého, v té době rostla k nebesům a spolu s ní i jeho pýcha. Mazarin odmítal dát panu Princi peníze na další válku. Anna se urazila snad ještě víc než její bratr. Kardinál se pro ni stal lakomým mizerou, bránícím jejímu sourozenci ve slávě a rozletu. A Mazarin za to měl pykat...

Když roku 1648 Paříž vyhlásila Mazarinovi boj a přepásala se stovkami barikád, postavila se vévodkyně de Longueville samozřejmě proti němu. Nikterak jí nevadilo, že Condé zůstal na straně královny. Pro ni to nebylo setrvání bratra na straně kardinála, spíš setrvání u centra moci. Sama zůstala na druhé straně a strhla, jak jinak, s sebou i prince de Marcillac.

Condého vojska v té době rozdrtila u Lensu Španěly. Bylo to slavné vítězství, na které vzpomíná v "Mušketýrech po dvaceti letech" Dumas:

Vůdcům bylo doporučeno, aby hlavně dbali u vojínů na tři věci. Předně, aby všechny sbory postupovaly urychleně, aby jízda i pěchota byly v jedné čáře a zachovávaly stanovenou vzdálenost od sebe. Za druhé, aby se útočilo krokem. Za třetí, aby nechali nepřítele prvního vystřelit. Princ přidělil hraběte de Guiche k jeho otci a sám si nechal Bragelonna...

Paní de Longueville skvělé vítězství utvrdilo v přesvědčení, že by si její výjimečný bratr zasloužil Mazarinovo místo, že by dokonce mohl usednout na trůn místo královského dítěte. Pan Princ naštěstí pochopil, jak by podobné ambice a činy mohly monarchií otřást, a tužbám své sestry nevyhověl.

Mazarin chtěl dostat sebe, královnu i jejího syna z Paříže. Nebylo to jednoduché. Dav cosi vytušil a vynutil si vstup až do ložnice malého panovníka:

La Porte odešel, královna si stoupla k závěsu a d´Artagnan vklouzl za záclony. Pak bylo slyšet těžký, tlumený pochod velkého množství lidu; královna Anna nadzvihla závěs a položila si prst na rty...

"Je-li mezi vámi někdo, kdo zná krále," pravila, "ať přistoupí a ať jen řekne, je-li to opravdu Jeho Veličenstvo!"

Přistoupil muž, zahalený v plášť, jímž si zakrýval obličej. Naklonil se nad postel a podíval se...jak se ten člověk v plášti skláněl, d´Artagnan poznal pana koadjutora.

"Je to opravdu král," pravil ten muž vzpřimuje se. "Bůh žehnej Jeho Veličenstvu!"

Tak líčí Dumas scénu, v níž král ležel v posteli oblečen a spánek předstíral, aby vzápětí mohl prchnout.

V noci z 5. na 6. ledna 1649 Anna Rakouská, mladičký Ludvík XIV. i Mazarin uprchli pod ochranná křídla Condého armády z Paříže. Parlament a předáci šlechty se chystali proti nim do války. Navzdory rozdílnosti zájmu se pod tlakem společné hrozby spojili s pařížskými měšťany a notábly kavalírský prelát koadjutor Gondi, fanfarónský a lidově vulgární vévoda de Beaufort, nemladý vévoda de Longueville, pan d´Elbeuf se svými syny z rodu Guisů, krásná vévodkyně de Longueville a zamilovaný princ de Marcillac.

Paní de Longuevilla se z nenávisti k Mazarinovi stala frondérkou. Pan de Marcillac se změnil ve frondéra částečně z lásky k Anně, částečně pro komicky ješitnou touhu, nedávnou uraženou a zamítnutou. Nebyl totiž mezi těmi vévody, kterým se dostalo "taburetky", práva na sesličku, na níž mohli sedět v přítomnosti krále. Byla to veliká výsada a současně směšná hloupost.

"Jak tedy mám vědět, kde je o půlnoci ta nejkrásnější a nejčilejší z frondérek?", ptá se v románu Athos.

"Na radnici, můj milý!"

"Jakže, na radnici? Snad ji nejmenovali starostkou společenstva obchodníků?"

"Ne, ale je dočasně královnou Paříže. A protože se nechtěla ubytovat rovnou v Královském paláci či v Tuileriích, přestěhovala se na radnici. Co nejdříve tam drahému vévodovi porodí syna nebo dceru." odpovídá vždy dobře informovaný Aramis.

Ano, paní de Longueville měla každým dnem porodit dítě, které s Marcillacem čekala. Navzdory vrcholícímu těhotenství hrála roli "anděla Frondy" a snažila se obleženou Paříž sjednotit. Politicky geniální koadjutor Gondi dostal skvělý nápad, jak Annino mateřství k tomuto sjednocení využít. Dne 11. ledna 1649 se před Radnicí objevila vévodkyně de Longueville spolu s vévodkyní de Bouillon, a i s dětmi se nabídli na náměstí de Gréve Parlamentu jako rukojmí.

Jásot Pařížanů, kteří obsadili i střechy okolních domů, neznal hranic. Gondi jej trochu vylepšil pěti sty pistolí (v nichž čtenáři "Mušketýrů" správně tuší peníze a ne zbraně), rozházenými do davu. O sedmnáct dní později Anna porodila zdravého chlapečka a na počest hlavního města jej za dalšího jásotu nechala pokřtít Gaston-Paris. Dík těmto dvou emotivním aktům se podařilo svazek mezi frondérskou šlechtou a třetím stavem zpečetit.

Velký Condé, bratr Anny de Longueville

O málo později se Fronda srazila s Condého vojsky u Charentonu. Vzpomínáte, jak v oné bitvě nechal Dumas účinkovat Aramise, Athose i Athosova syna?

"Pane de Chatillon," pravil Aramis vyndávaje druhou bambitku z brašny (schoval si ji pro tuto příležitost), "myslím, že po vás bude veta, nemáte-li nabitou zbraň."

"Díky bohu." odpověděl Chatillon, "není tomu tak."

Vévoda zdvihl bambitku a vystřelil. Ale Aramis sklonil hlavu...kulka prolétla nad ním.

"Chybil jste." řekl Aramis, ale já, věřte, vás nechybím."

"Ponechám-li vám k tomu čas," zvolal pan de Chatillon. Pobodl koně a vyrazil proti němu s mečem v ruce.

Aramis čekal s hrozným úsměvem...když tu padla rána. Pan de Chatillon rozpřáhl ruce a skácel se na zadek koně. Kulka mu pronikla výkrojkem krunýře na prsou...

Condé, jemuž se už běžně říkalo pan Princ, uvyklý vážnějším protivníkům a slavnějším vítězstvím, udeřil na Charenton jako blesk, dobyl opevněný tábor, rozdrtil vše v cestě a vojska Frondy rozsekal na kusy. Zděšený Parlament začal prostřednictvím presidenta Molého jednat o míru.

Paní de Longueville se pokusila porážku změnit ve vítězství. Její smaragdové oči okouzlili maršála de Turenne a ten zradil královskou stranu. Fronda by měla vojevůdce stejných kvalit jako Condé a navíc i celou jeho armádu. To pochopil rychle i Mazarin a Turennovy vojáky zaplatil tak dobře, že maršál zůstal vojevůdcem bez vojska.

Šarm Longuevillové okouzlil i koadjutora Gondiho. Marcillac to nepochopil jako politické manévry a začal na Annu velice žárlit. Zamilovaný princ se rozhodl získat přízeň dámy zpět rázným vojenským činem. Vyrazil k výpadu, místo vítězství si přinesl zranění na krku, stal se velmi melancholickým a začal jednat o mír sám za sebe. Neuspěl a změnil se v povstaleckého extrémistu.

Plány Frondy se ale hroutily. Turenne přišel k rozumu a zběhl kajícně zpět ke královským. Grandi se pokoušeli zachránit kůži, výhody i práva. Armand de Conti, snad proto, že měl bratra v sousedním táboře, sepsal jejich požadavky. Byly tak nehorázné, že když vešly ve známost, dokonaly roztržku mezi vysokou šlechtou a Parlamentem.

Naštěstí pro rebely nebyl Mazarin mužem, který by nepřátele napravoval Bastillou a popravčím špalkem. Na jaře 1649 se podařilo uzavřít mír a šlechtičtí reprezentanti Frondy až na Paula de Gondiho obdrželi amnestii. Dumas pojal v "Mušketýrech po dvaceti letech" tento mír jako výsledek husarského kousku, při němž se Athos s Aramisem zmocní Mazarina, Což je samozřejmě jen román. Ludvík XIV., král-dítě, se vrátil do Paříže.

"Když dojeli k bráně, byli pozdraveni výkřiky. "Ať žije král!" a "Ať žije královna!"... Mazarin vyplatil tisíc louisdorů, aby se křičelo: "Ať žije Mazarin!", ale nyní oceňoval volání tak na dvacet pistolí. Díval se pln neklidu na Porthose...,takto králův vstup do hlavního města líčí Dumas, který při té příležitosti nechá d'Artagnana nešťastnou náhodou zabít hraběte Rocheforta a roztržitý Porthos si nakonec vzpomene, že žebrák, kterého on srazil, byl dávný známý Bonacieux...

Sotva se Aramis převlékl, rozběhl se na radnici, kde bydlela paní de Longueville. Při první zprávě dala se krásná vévodkyně do křiku. Válka z ní učinila královnu, mír ji donutil odstoupit. Ale Aramis jí řekl....že bude mít místokrálovství...nad celou Normandií, zazvonil jí před ušima pěti sty tisíc liber, které jí kardinál slíbil, a před očima zazářil poctou, kterou jí prokáže král tím, že podrží její děcko nad křtitelnicí. Tu se už paní de Longueville vzpírala jen tak, jak to dělávají všechny krásné ženy, a bránila se jen proto, aby se vzdala. Což v jádru vylíčil Dumas velmi zdařile!

Nastala krátká přestávka. Paní de Longueville se vrátila počátkem podzimu ke dvoru, v němž její bratr Condé zaujal nejvlivnější a nejvyšší místo. Mazarin ovšem nemínil moc přenechat jemu a pomalu proti Condému budoval svým charakteristickým způsobem, v němž převládaly sliby, pocty a lichotky, opozici. Poražení začali být odměňováni.

Princ de Marcillac a poté vévoda de La Rochefoucauld

Princi de Marcillac královna udělila právo na vytouženou taburetku, za což se budoucí vévoda de La Rochefoucauld stal, alespoň na čas, jejím věrným spojencem. Nikterak mu přitom nevadilo, že ostatní princové a vévodové byli jeho jednáním okázale zhnuseni. Vévodkyně de Montbazon, za níž v pozadí stáli de Beaufort a de Longueville, dokonce jazykem sobě vlastním na veřejnosti prohlásila, že za tu zradu pošle Marcillacův úd vévodkyni de Longueville na stříbrné míse.

Condé prohlédl Mazarinovu hru a marně u dvora rozzuřeně vykřikoval, že všechny taburetky rozkope. Jeho sestra se postavila za milovaného Marcillaca a odpověděla veřejným vyhlášením věrnosti Anně Rakouské a přátelství kardinálu Mazarinovi.

V lednu 1650 Mazarin cítil, že se Condé stává příliš nebezpečným a odhodlal se k radikálnímu kroku. Nechal jej spolu s Contim a Longuevillem zatknout. Doufal-li, že mu to projde, přepočítal se. Všichni bývalí rebelové se v dojemné stavovské sounáležitosti okamžitě postavili proti němu. Začala fronda Princů, nová fáze nedávno uhašeného plamene občanské války.

Anna zapomněla na nedávné sliby věrnosti králi a přátelství kardinálovi, vždyť uražen a zatčen byl její vlastní bratr! Vyrazila do normandských držav svého rovněž uvězněného chotě a s sebou nesla prapor vzpoury. Zamilovaný Marcillac ji následoval.

Vévodkyně se pokusila vzbouřit sever Francie, největší normandská města Le Havre a Rouen ale odmítla proti králi pozvednout zbraň. Hlavním stanem bojovné Amazonky se stalo Dieppe. Z preciózky se změnila ve válečnici, štěstí jí však nepřálo. Musela se rozloučit s Marcillacem.

Marcillacovi zemřel otec a tím pádem novopečený vévoda de La Rochefoucauld odjel uspořádat rodinné záležitosti. Pak se odebral do Poitou, rozhodnut strhnout tuto provincii do odboje.

Zatím na Annu a Normandii táhlo vojsko a v jeho čele za rostoucího nadšení Ludvík XIV. Paní de Longueville nezbylo než před touto silou z Dieppe prchnout. Za bouře se pokusila nalodit na rybářskou loďku, která ji měla dopravit na nedaleko kotvící koráb. Bárka se kvůli vlnobití musela vrátit, což bylo Annino štěstí, neboť kapitán korábu byl už podplacen Mazarinovými agenty a měl ji zajmout.

Následující dva týdny života vévodkyně de Longueville připomínaly scény z romantických filmů o markýze Angelice. Královští rebelku hledali, normandská šlechta ji ukrývala, v převleku za muže paní vévodkyně prchala a nocovala ve stájích, hradech i na mezích. Konečně se nalodila na anglickou plachetnici, přes Rotterdam doplula do Namuru, kde ji přijal maršál de Turenne, její nedávný platonický ctitel.

Při pohledu do smaragdových očí vojevůdce opět pomyslel na zradu. Paní de Longueville zatím navázala písemný kontakt s de La Trémoilem a dalšími frondéry. Karta se obracela.

To, že Mazarin nechal Parlamentem vyhlásit La Rochefoucaulda, Turenna a další Anniny spojence za nepřátele státu, rušitele pokoje, buřiče a obvinil je ze zločinu urážky majestátu, nic neměnilo na vévodkyninu faktickém vítězství.

Mazarin musel z Paříže uprchnout, královna se octla v pasti a uvěznění princové v čele s Condém byli propuštěni. Jenže i vévodkyně de Longueville se stala zajatkyní svého vítězství. Kdyby se jí podařilo bratra Condého přesvědčit, aby sáhl po vysoké metě a zmocnil se regentství, měla by vyhráno.

Condé ovšem před zradou zrad váhal. Snad měl před očima varování Cromwellovy revoluce, snad se obával, že by mohl být hrobařem monarchie. Pan Princ, první aristokrat země, váhal vypustit z láhve džina, který by mohl vše smést. Anna zatím pobývala u Turenna ve vzdáleném Stenay a bratra na dálku ovlivňovat nemohla. Zato Mazarin z ještě vzdálenějšího Brühlu řídil Annu Rakouskou velice schopně.

Pocty a privilegia, tradiční kardinálovy zbraně, začaly Frondu drobit a oslabovat. Condé i Bouillon, Conti i Longuevillová, získali vše, oč žádali. Navenek se zdálo, že Pan princ by se bez odporu mohl nechat v Remeši pomazat na krále. Jenže řevnivost mezi velmoži společnou frontu rozdělovala. Parlament viděl v Condém nebezpečí pro své výsady. Gondiho přivedl titul kardinála de Retz do královnina tábora a současně jej izoloval od dosavadních přívrženců v pařížských ulicích. Začalo se mluvit dokonce o tom, že jisté síly připravují na prince Condého atentát. Velký Condé si ztrátu vlivu i prestiže uvědomil pozdě. Zvěstem o atentátu uvěřil sám natolik, že z hlavního města prchl spolu s La Rochefoucauldem, Nemoursem a Contim. Celá Paříž se vojevůdci nyní smála tak, jak se nedávno vysmívala Mazarinovi.

Pýcha pana Prince dosahovala takových výšin, že přestával zdravit mladého Ludvíka XIV. Král navzdory mládí skřípal zuby.

"Měl-li bych u sebe svou gardu, nahnal bych panu Princovi velký strach," nechal se král jednoho dne slyšet.

Parlament připravoval proklamaci o Condého zodpovědnosti za všechny zmatky, Condé však držel Pařížany na uzdě silou svých vojáků. Ozbrojenci bývalých spojenců Gondiho a de La Rochefoucaulda stáli proti sobě a oba velmožové si málem navzájem podřezali krky.

Parlamentu se přes všechna Princova opatření podařilo zkřížit Condému plány. Král byl prohlášen za zletilého, Condé se už nemohl stát regentem a zbývalo mu jedině legálního vladaře mocí svrhnout. K tomu neměl ani chuť ani odvahu. Mazarin byl sice Parlamentem postaven mimo zákon, jeho agenti však navazovali účinné kontakty.

Vévodkyně de Longueville se svým šarmem pokusila opozici stmelit a zdařilo se jí to. Koalice dohodla společné požadavky, jimiž podmínila mír s králem. Byly to požadavky tak sobecké, že všechny zástěrky velkých a vznešených slov padly. Aliance de Longuevillové se stala spojenectvím, vytvořeným stejně tak z galantní rytířskosti jako z bezpáteřní nízkosti.

Rebelové vytvořili jakousi povstaleckou vládu. Z provincií na jejich straně stálo Guyenne, Anjou, Berry. Vévodkyně se zatím po předchozím vzrušení z politických zápasů nudila v Bourges. Dvaatřicetiletý idol mužů tu flirtoval se čtyřiadvacetiletým vévodou Nemoursem. Známost s mladým elegánem znamenala pro Annu možná po skeptickém a stále hořkosti i pochyb plném de La Rochefoucauldovi rozptýlení. Flirt ovšem přerostl v milostné dobrodružství a jeho politické následky pro Frondu byly katastrofické.

La Rochefoucauld ve vzdáleném Bordeaux přemýšlel o milenčině nevěře. I maršál de Turenne, který měl frondéry a invazní španělská vojska dovést do centra země, při pohledu na vévodkyni, zavěšenou do Nemourse, procital z milostného poblouznění. Kajícně svůj kord nabídl králi a byl přijat. I rozčarovaný de La Rochefoucald začal místo boje psát hořké aforismy, s nimiž rozmnožil pokladnici literatury. Tehdy se možná zrodil jeden z jeho duchaplných výroků o tom, že když milujeme, nevidíme, a když procitneme, nechápeme, proč jsme milovali...

Nepomohlo, že Annin vztek k Nemoursovi trval jen dva měsíce. Sám vévoda de Nemours věci Frondy dík svým milostným pletkám uškodil. Po Annině ochladnutí chtěl odčinit nevěru vůči vévodkyni de Chatillon, zmeškal kvůli ní příjezd k armádě, nestihl osvobodit sevřené město a zastoupit tak královským cestu do nitra země.

Drama, hodné nejdobrodružnějších románů, vesele pokračovalo. Condé s Rochefoucauldem prchali do Agenu, kam je tlačili královští. Oba utíkali v převleku za sluhy, pana Prince málem v jedné vesnici odhalili, když před hospodou tento jinak bravurní jezdec nedokázal osedlat koně, protože mu jej vždy sedlali jiní! Za záchranu mohl děkovat Velké slečně, vévodkyni de Montpensier, jiné pozoruhodné ženské postavě Frondy.

Paní de Montpensier byla dcera Gastona Orléanského, bratra mrtvého Ludvíka XIII. V záchvatu svatého nadšení pro věc Frondy zabrala Orléans a přeťala na Loiře cestu Turennově armádě. Bylo ovšem pozdě, za pár dní dostal Condé, od Turenna výprask u Bléneau a ustoupil k Paříži. Před jejími branami utrpěl od maršála další porážku. V bitvě na předměstí Saint-Antoine opustilo štěstí i Francoise de La Rochefoucaulda. Výstřel z pistole z bezprostřední blízkosti popálil milenci paní de Longueville oči.

Kanonáda z bašt Bastilly na poslední chvíli zachránila Condého vojsko. Princ se v městě uzavřel, zapálil Radnici, zmasakroval tři desítky členů Parlamentu, nastolil to, čemu se pak říkalo Condého diktatura, a definitivně si Paříž znepřátelil.

Vážnost situace v této krajkové a galantní válce ovšem nebránila srdečním záležitostem. Paní de Chatillon, snad aby se Nemoursovi pomstila za nevěru s paní de Longueville, svedla vévodu de Beaufort, za což jej Nemours vyzval na souboj. Zranil Beauforta kordem, sám však vypustil duši po ráně z vévodovy pistole. A paní de Chatillon se vydala ihned kondolovat ženě svého milence...

Parlamentní delegace zatím prosila o mír, Condé pochopil, že prohrál, utekl z Paříže a přešel k nepříteli. Vstoupil do španělských služeb! Jediná Anna de Longueville zbraně neskládala. Vzbouřila na atlantickém pobřeží Bordeaux a na jeho hradbách vztyčila, podobnost čistě náhodná, rudý prapor. Obranu tu spolu s ní řídil i její mladší bratr Armand, princ de Conti. Tehdy se tvrdilo, že Conti Anně nahradil Nemourse i La Rochefoucaulda...

Fronda, slavná scéna, v níž slečna de Monpensier velí z Bastily pálit na krále (Leloir)

Ani zbytek Frondy však jednotný nebyl. V Bordeaux se vytvořila strana Ormistů ( s nimiž, jak o tom jinde bude řeč, měl lecos do činění pan d´Artagnan), snad nejlevicovější frakce všech frondérských skupin.

Španělská flotila, která měla vylodit vojska na plážích Girondy a otevřít k blokovanému Bordeaux přístup, byla na moři poražena. Přístav svíral kruh obléhatelů, v nitru Francie skládal zbraně jeden frondér po druhém a dny odboje byly sečteny.

De La Rochefoucauld s obvazy na očích se nejprve omluvil Condému, že už nemá sil v odporu pokračovat. Pak písemně požádal krále o odpuštění. Gondi s titulem kardinála de Retz dávno stál na Mazarinově straně stejně jako "král tržnice" de Beaufort. Condé a Conti byli prohlášeni za zločince, chytrý Mazarin (nebo to byl d´Artagnanův nápad ?) však Contimu místo popraviště nabídl ruku své neteře Anny-Marie de Martinozzi. Princ Conti, muž královské krve, vděčně přijal nabídku kardinála, jemuž ještě nedávno říkal "sicilský darebák".

I Anna de Longueville pochopila, že prohrála. Nikdo ji netrestal, v klidu se uchýlila na statky svého muže. Tragikomická historie dostávala tragikomické epilogy. Zestárlý vévoda de Longueville, který svou ženu nikdy nemiloval a příliš jí nerozuměl, se s ní teď velice sblížil. A z bojovné frondérky Anny se stal anděl míru.

Čerstvě ženatý Conti zapomněl na minulost a svou dosud milovanou sestru začal se stejným zápalem nenávidět. Condé se změnil ve španělského žoldnéře a po čase utrpěl od Turenna další velkou porážku v dunách u Dunquerque. Teprve mír se Španělskem a Mazarinova chytrá velkorysost mu umožnily roku 1660 návrat do Francie.

Francois de La Rochefoucauld doplatil na rebelství po Condém snad nejvíce. Ztratil většinu svých statků i lásku. Dlouho trvalo, než se jeho poraněným očím vrátil zrak. A s Annou de Longueville se již nikdy nesetkal. V porovnání s jinými žil na prince poměrně nuzně a teprve surintendant Fouquet mu vymohl penzi. Byl vzat na milost spolu s Condém a teprve po roce 1660 se mu vrátily pocty i statky. Psal své aforismy a "Paměti", které prvně vyšly, údajně bez jeho souhlasu, roku 1662. O intrikách Frondy i své bývalé milence tu mluvil tak bez obalu, že to paní de Longueville smrtelně urazilo.

Paní de Longueville se po smrti manžela vrátila k zálibě z mládí. Ve sporech o obrodu katolické církve se postavila na stranu jansenistů, které proti papeži, jezuitům i pařížskému arcibiskupovi hájila stejně sveřepě, jako před časem hradby Bordeaux.

Roku 1672 ji potkala tragédie, podivně propojená s dávno uvadlou láskou k Rochefoucauldovi, z níž na obou stranách zbyla jen hořkost, odcizení a zklamání. Condé a Turenne, tentokrát bok po boku, vedli vojska Ludvíka XIV. do útoku přes Rýn. Velký Condé se na druhém břehu vylodil se svým synem, synem vévody de La Rochefoucauld i Charlesem-Parisem, dítětem lásky prince de Marcillac a Anny de Longueville. Hned na břehu narazili na skupinku holandských žoldnéřů, chystajících se vzdát. Dříve než tomu mohl kdokoliv zabránit, vytrhl mladičký, ohnivý, po slávě dychtící a poněkud přiopilý Gaston -Paris kord, skočil do sedla a vzkřikl:

"Žádné slitování s tou kanálií".

Napadení byli zkušení profesionální žoldnéři. Nezaváhali. Vypálili salvu, po níž padl jak manželský Rochefoucauldův syn, tak i Gaston-Paris. Velký Condé vyvázl s prostřelenou rukou. Paní de Longueville prý hledala útěchu v žalu v klášteře Port -Royal. Rochefoucauld plakal nad Gaston-Parisem víc než nad svým legitimním synem.

Stárnoucí Anna de Longueville se zříkala poct i bohatství. Klid duše nalézala u svých jansenistických přátel. Její svět mizel. Bratr Condé odešel do výslužby a v Chantilly se obklopil obdivuhodným dvorem hudebníků a umělců. Zemřel Turenne, umírali další z bývalých vévodkyniných ctitelů. Slavné rebelce stačil už jen malý domek u Port-Royalu.

Zemřela v příkladné zbožnosti dne 14. dubna 1679 v klášteře svatého Jakuba v Paříži. Rochefoucauld ji brzy následoval. Velký Condé u sestřiny rakve plakal jak malé dítě. Ludvík XIV., v té době na vrcholu moci, při zprávě o smrti Anny-Geneviéve de Bourbon de Longueville řekl:

"Pozoruhodná žena..., dokázala se stejnou cestou zachránit z pekla i z nudy."