PAMĚTI NAPOLEONOVA MAMLÚKA ROUSTAMA

NAPOLEON A JEHO PRVNÍ MAMLÚK ROUSTAM se jmenuje titul, který přeložil a vydal vlastním nákladem MICHAL ŠURGOT, soukromý nakladatel a nadšenec pro napoleonskou memoárovou literaturu. Předně musím říci, že mám  rád krásné, s láskou připravené a bohatě ilustrované knihy, což paměti Roustama Razy v Michalově podání rozhodně jsou. Nejedná se přitom o holý překlad, neboť tyto paměti jsou psány se spoustou historek a jaksi na přeskáčku, proto je Šurgot chronologicky přeskupil, uspořádal, přidal jako komentáře to, co o Roustamovi prozradili současníci, takže získal plynulý tok děje od dětství tohoto arménského synka, prodaného několikrát v Orientu do otroctví přes dobu Bonapartova egyptského tažení, kdy jako jeden z mamlúckých válečníků bojoval proti Francouzům a po pádu Akky/Akonu si jej Bonaparte vybral za osobního exotického sluhu a doslova bodygarda. V orientálním kostým a s orientálním jménem prožil Roustam s generálem, Prvním konzulem a poté s císařem většinu tažení let 1800 až 1814 a byl po jeho boku i v době první abdikace ve Fontainebleau, odejet s Napoleonem na Elbu mu ale nebylo povoleno. Vyprávěl o době, válkách, lidech, příhodách a vytvořil vzpomínky ani ne tak na sebe, jako na Napoleona, kterého měl možnost sledovat bezprostředně, zblízka a navíc i v soukromí. Jeho paměti tak přidaly střípky do obrazu složité osobnosti podobně, jako to udělali mnohem obšírněji císařův první komoří Constant Wairy, nebo sekretář Bourrienne. 

            Vydavatel o tom sám říká:

            „Bohatě ilustrovaná publikace s příběhy Napoleona a jeho prvního mamlúka Razy Roustama, který byl jeho komorníkem, osobním strážcem, nosičem pušek na lovu a podobně.

Jak sám Roustam uvádí: ,S císařem jsem prodělal všechny kampaně: první tažení proti Rakousku, pruské a polské tažení, druhé rakouské tažení, španělské, tažení do Moskvy a u Drážďan, i to v samotné Francii. Doprovázel jsem ho na cestách: dvakrát do Itálie, do Benátek, do Holandska, kde jsem dostal zimnici a kde mi císař poskytl kočár, abych se vrátil do Paříže.‘.“

            A na svých stránkách přidává i ukázky, z nichž vyjímám tu ze závěru egyptského tažení a Bonapartova odplutí do Francie

            „Vyrazili jsme z Káhiry a večer došli do Minufu. Zde generál povečeřel a následující ráno, jak bylo zmíněno, jsme pokračovali do Alexandrie. Znenadání naši cestu přehradilo množství Arabů. Poprosil jsem generála o svolení vyrazit na Araby s oddílem osobní stráže, který tvořil generálův doprovod. Odpověděl: „Jeď, ale buď opatrný. Jestli padneš do zajetí, neušetří tě." Ničeho jsem se nebál, byl jsem na dobrém koni a pořádně ozbrojen. Kromě páru pistolí, šavle a trombónu, jsem měl u sedla ještě palcát. Když jsme Araby zahnali, Bonaparte se zeptal pana Barbanègra, který při útoku velel, jak jsem se bil. Odpověděl: ,Ano, je to statečný voják. Zranil dva Araby.‘ Generál nařídil, abych dostal čestnou dýku, z čehož jsem měl ohromnou radost. Od toho dne jsem měl dýku neustále při sobě.

V ten den jsme ulehli v poušti na písku. Večer dorazil z Káhiry pan Elias s depeší pro Bonaparta a mi donesl meloun, který jsem snědl s velikým potěšením, protože bylo veliké horko. Elias mi prozradil: ,Vězte, že žádná turecká ani anglická armáda není, jak se doteď říkalo. Pojedete někam jinam.‘ Víc mi nesdělil a vrátil se do Káhiry.

            Nazítří ráno jsme trochu zbloudili z cesty, protože všude bylo mnoho písku. Brzy jsme ale uviděli několik pracujících arabských žen. Generál mi přikázal, abych se jich zeptal na cestu. Rozjel jsem se tryskem za nimi, abych to zjistil. Když mě ženy zpozorovaly, uchopily svoje haleny, které byly jejich jediným oděvem, ukázaly mi své zadnice a nakonec i celá nahá těla.

            K desáté hodině večerní jsme dorazili někam mezi Alexandrií a Abúkír na břeh Středozemního moře. Postavily se stany a začalo se připravovat jídlo. V kotvišti jsem spatřil dvě fregaty. Zeptal jsem se Eugéna, pobočníka vrchního velitele, co to jsou za lodě a komu patří. Tvrdil mi, že patří Turkům. Ještě to schovával v tajnosti, neboť to byly fregaty francouzské, které v kotvišti čekaly na generála a jeho doprovod, ale to jsem se dozvěděl až večer.

            Protože bylo horko, šel jsem se během čekání vykoupat do moře. Tady me našel pan Pfister, generálův kontrolor, který mě sháněl. Šel jsem do svého stanu a večeřel. Všiml jsem si, že všichni byli velmi spokojení a dost rozjaření. Během jídla jsem vnímal neobvyklý ruch. Vojáci stříleli do svých toren, jezdci předávali koně těm, co museli zůstat. Zeptal jsem se Jauberta, jednoho z generálových tlumočníků: ,Co to všechno znamená? Všichni jsou tak veselí.‘ ,Odcházíme do Paříže. Takže do drahé vlasti a velikého města. Ty dvě fregaty, které vidíte, nás odvezou do Francie.‘ I mi přikázali opustit koně. Vzal jsem si jen malý cestovní vak, kde byly dvě haleny a kašmírová šála….“

            Je obdivuhodné, že Michal Šurgot Roustamovy paměti doslova vyzdobil mimořádně kvalitními rytinami událostí i osobnosti.

            Sehnat si tuhle pozoruhodnou knihu lze přímo u autora-vydavatele na http://www.nakladatelstvi-surgot.cz/index.html, kde najdete i několik dalších napoleonských titulů a zjistíte, co se připravuje, stejně tak ji však mají velká internetová knihkupectví a řetězce jako Neoluxor…