Šestá část: Bod obratu
Autoři překladů: Jan Binder, Miloslav Kolomazník, Jiří
Kovařík
 |
Poplach [pruské] zeměbranecké jízdní hlídky
(Kresba: Ludwig Putz)
|
Jean-Baptiste-Antoine Marcellin de Marbot – plukovník,
t.č.velitel 23. regimentu jízdních myslivců:
„Císař opustil
Paříž a 25. dubna byl u Naumburgu v Sasku v čele 170 000 mužů,
z nichž pouze třetinu tvořili Francouzi. Část vojsk, vyslaných nedávno do
Německa, dosud na bojiště nedorazila. Zbylé dvě třetiny Napoleonovy armády
tvořily kontingenty Rýnského spolku a většina z nich za něj neměla chuť
bojovat. Generál Wittgenstein, jemuž naše katastrofa u Bereziny dodala jistou
proslulost, třebaže nám více škody způsobily okolnosti než jeho manévry, velel
spojeným ruským a pruským vojskům o síle 300 000 mužů a tyto síly se
objevily 28. dubna v okolí Lipska [Leipzig] před Napoleonovou armádou.“ (jk)
Jean-Nicolas-Auguste Noël –t.č.generální
inspektor dělostřeleckého trénu Labské armády Eugèna de Beauharnaise, jedné ze
dvou francouzských armád, které se po přechodu Sály spojily a vytvořily základ Grande Armée pro jarní fázi saského
tažení 1813:
„29. dubna
maršál Ney, jenž tvořil císařův předvoj, přešel Sálu a dostal se do kontaktu s
nepřátelskými předsunutými jednotkami. Pěchotu Mohučské armády tvořili mladí
rekruti, kteří nikdy nebyli v ohni, byli mezi nimi však skvělí vojáci a ti
je vedli dobře. Celá armáda úzkostlivě vyčkávala na výsledek tohoto střetnutí.
Nepřátelská kavalerie, třebaže měla být velmi početná, byla obzvláště
opatrná.Neyova pěchota se zformovala do karé a spořádaně odolávala několika
postupným jezdeckým útokům; útokům, které musí vyděsit každého nováčka, (…). Naši vojáci pak vytvořili kolony
a převzali iniciativu; energicky a odhodlaně napadli nepřítele a přiměli jej
k útěku. Téhož dne se obě naše armády spojily a s cílem pochodu na
Lipsko společně překročily Sálu.“(mk)
Louis-Constant Wairy –t.č.osobní
sluha (komorník) císaře Napoleona:
„1. května byl
císař v Lützenu. (…)
Téhož dne, kolem šesté hodiny večer, usmrtila dělová koule maršála Bessièrese, vévodu z Istrie. Bylo to právě
v okamžiku, kdy zahalen do dlouhého pláštědorazil na vrchol jakési vyvýšeniny
a zrovna nařídil pohřbít brigadýra z jeho doprovodu, kterého jedna
z koulí smetla jen pár kroků od něho. (…)
Císaře zpráva o maršálově smrti hluboce zasáhla. Několik
chvil byl zticha, svěsil hlavu a zíral do země. ‚Nakonec,‘ řekl,‚zemřel smrtí Turennovou;
záviděníhodný osud.‘ Pak si rukou promnul
oči a pokračoval v cestě.
Maršálovo tělo
bylo nabalzamováno a dopraveno do Paříže; císař paní vévodkyni z Istrienapsal
následující dopis:
‚Má sestřenko,
Váš muž zemřel na poli
cti! Ztráta, jež Vás a Vaše děti stihla, je nepochybně velká; má je však o to
větší. Vévoda z Istrie, aniž by trpěl, zemřel tou nejkrásnější smrtí.
Zanechal po sobě neposkvrněnou pověst, to nejlepší dědictví, jaké svým dětem
mohl odkázat. Ujišťuji Vás, že jim budu ochráncem. Náklonnost, jíž jsem k
jejich otci choval, bude jejich dalším dědictvím. Nalezněte, prosím,
v těchto úvahách útěchu ke zmírnění Vašeho smutku a nikdy nepřestávejte
pochybovat o mém citu vůči Vám.
Tento dopis nemá
jiného účelu, modlím se v Boha, má sestřenko, aby nad Vámi držel svou
ochrannou ruku.
NAPOLEON‘“(mk)
Woldemar Hermann von Löwenstern –podplukovník,
t.č. pobočník generála Wittgensteina:
„Údolí [kolem
potoku Rippachu, protékajícímstejnojmennou vsí] se v mžiku hemžilo nepřáteli, [naše] děla prozatím mlčela.Tu se [k nám] přiřítil vždy živelný generál [Sergej Nikolajevič] Lanskoj a dotazoval se, proč děla mlčí? V
tom jsem ukázal do terénu před námi, na protilehlou vyvýšeninu, po níž vzhůru stoupal
francouzský generál, doprovázený jedním pobočníkem. V pobočníkově uniformě jsem
rozpoznal francouzského jízdního granátníka a vzápětí jsem již na velitele [jízdních] dělostřelců řval: ‘Zamířit a pal!’ Náměru se ujal sám Gorskij, vyšel výstřel, a
pak jsme sledovali, jak se nepřátelský generál zhroutil; od zajatců jsme se později
dozvěděli, že jím byl maršál Bessières, vévoda z Istrie a naše palba jej usmrtila. (…) Maršálova smrt vnesla do nepřátelských
řad zděšení a váhavost. Jejich útok ztratil svou razanci a zbytek dne proběhl
bez vážnějších potyček.“ (mk)
 |
2. květen 1813 - Fyzilírský batalion pruského 1. gardového pěšího pluku
při útoku na Großgörschen.(Kresba: Prof. Carl Röchling)
|
Sir Robert
Thomas Wilson – t.č. britský vojenský pozorovatel u ruské armády a
autor níže uvedeného memoranda k bitvě u Großgörschenu/Lützenu:
„Hrabě
Wittgenstein se rozhodl napadnout nepřítele, u Lipska opustil malý Kleistův
sbor a pokračoval k Weissenfelsu, jenže k večeru 1. května byl po prudkém
ostřelování donucen ustoupit a ponechat nepříteli Lützen a Geru [???].
Dvě malé
vesnice, nesoucí jméno Gross a Klein Görschen, jež od sebe oddělovalo několik set
yardů širokého otevřeného prostranství, a skrze něž vedla hlavní silnice, se
rozkládaly před Eyersdorffem [Eisdorf, ve skutečnosti se
však jednalo o zemědělskou osadu Kaja]. Obě byly plné stromů a napravo [nalevo]od nich byla vesnice Rahna.
Mezi
Eyersdorffem [Kajou] a zalesněnými
okraji zmíněných vesnic protékal potok a bylo zde asi čtyři sta yardů dlouhé
přírodní glacis, v jehož dominantním postavení, na vrcholu, byl Eyersdorff [Kaja] situován. Této výhody dokázal nepřítel znamenitě
využít. Napravo od obou Görschenů a Eyersdorffu [Kaje] byla planina, nalevo se dotýkala lesnaté krajiny, jež vpředu přecházela
do volného prostranství.
Hrabě Wittgenstein navrhoval nepřítele, který
oba Görscheny ovládal, odříznout. Útok byl zahájen v deset hodin dopoledne,
selhal však nanedostatečné koordinaci s útoky jezdectva, aniž by nepříteli
znemožnil ustoupit do Eyersdorffu [Kaje].
Nepřítel byl sice z první vesnice vytlačen,
záhy ji všal znovu obsadil, což na obou stranách odstartovalo těžké
dělostřelecké ostřelování.Ani to však spojence neodradilo, rozmístilina pláni
svou kavalerii a drželi ji zde pod palbou nepřátelských mušket. Nepřítel sám
ukázal jen velmi málo vlastních jednotek, dokonce se zdálo, že lákalkavalerii k
nerovnému boji, kterýmnakonec nepohrdla, (…), ale také nijak nevyužila.
Kolem poledne
byl nepřítel, při ztrátě několika jeho děl, zahnán do Eyersdorffu [Kaje], který spojenci vzali rovněž útokem, ale byli
zde odraženi. Po nadměrném úsilí a obrovském krveprolití při dobývání glacis
byli spojenci donuceni ustoupit a opustit i oba Görscheny. Panika zde byla
značná, zavrávoraly dokonce i ruské zálohy. Jakmile se však Rusové přeskupili a
vrhli do nového útoku, Görscheny byly znovu dobyty. Další útoky již byly opět vedeny
na Eysendorff [Kaju],
všechny však selhaly. K útoku na tak silnou pozici postrádaly dostatečný
plán a řád.
Palba děl byla
v této době na obou stranách velmi zuřivá, a aniž by jakkoliv polevila, pokračovala až
do setmění. Kolem čtvrté hodiny se větší část 30 000 armády, jíž nepřítel
původně poslal k Lipsku, vrátila a o svém příchodu obě bojující strany,
přítele i nepřítele, informovala sílící palbou artilerie.
Kolem sedmé
hodiny vyrazil nepřítel v několika kolonách opět z Eyersdoffu [Kaje]. Ruské bataliony napravo a několik pruských
záložních batalionů, které byly vrženy zpět do Görschenů, však prokázaly velkouodolnost
a neohroženost a útok odrazily. Krátce před setměním se nepřítel znovu odhodlal
obsadit Görscheny a po malých částech se pomalu vkrádal do porostu na okrajích
vesnic, odkud vytrvale ostřeloval pozice. (…)
V noci, po
bezmála dvanácti hodinách, palba utichla. Výsledkem této bitvy bylzisk sotva dvou
verst území, dále šestnácti děl, několika stovek zajatců a značné vojenské
reputace; ruské ztráty však nebyly menší než 5 000 mužů, Prusové měli
15 000 mužů vyřazených z boje. Všechny přítomné spojenecké jednotky,
jež dosahovaly počtu 70 000 mužů, bez výjimky zasáhly do boje a k večeru
již nebyly k dispozici žádné zálohy. Sbory generálů Kleista, t.č. u
Lipska, a Miloradoviče, t.č. na pochodu ze Zeitzu do Pegau, se
k armádě připojily až příštího rána.
Rusové téměř spotřebovali
veškerou svou zásobu munice, pruské pěchotě zase chyběl dostatek zkušených
důstojníků; do boje byla nasazována natolik nedbale, že brzy všude zavládl
nepořádek a pole zaplavili vystrašení zbloudilci. Žádný z vojáků nemohl podat
větší důkaz odvahy, ochoty a připravenosti, jejich největší slabinou však byla
absence přímého velení.
Nepřátelští vojáci, z nichž většina byli ještě
holobrádci, měli mnohem zkušenější velitele, díky čemuž byli mnohem lépe
chráněni. Bylo evidentní, že Buonaparte o mále zkušenosti svých jednotek
přemýšlel.(…)
Car, pruský král i všichni pruští princové byli často pod
těžkou palbou. Jejich pozorovací stanoviště se nacházelo na kótě, mající své
místo v mapách, odkud mohli přehlédnout celé bojiště.
R.W.“ (mk)
Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart–t.č.
pobočník ruského cara Alexandra I.:
„Ruský car a
pruský král, doprovázeni svými štáby, dorazili do Pegau ve čtyři hodiny ráno.
Nový vrchní velitel ruské armády, hrabě Wittgenstein, je zde již očekával.
Generál Wittgenstein si během polního tažení 1812 vysloužil vysokou vojenskou
reputaci, (…), 2. května,
nicméně, projevil závažný nedostatek předvídavosti,a to tím, že celé pruské
armádě, pěchotě, jezdectvu i artilerii, umožnil, aby cestou na bojiště zkřížila
cestu ruské armádě. Tento jednoduchý manévr mohl snadno provést již předešlého
večera, na místo toho však paralyzoval veškeré úsilí a pozdržel začátek bitvy o
celé tři hodiny. Další chybou bylo, že své rezervy - dvacetitisícový sbor
generála Miloradoviče, ponechal ve značné vzdálenosti od bojiště, díky čemuž nemohl
nijak zasáhnout do bitvy, neboť na bojiště dorazil až v průběhu noci, kdy
byl již zahájen ústup. (…)
Kdyby byl útok
zahájen již v šest hodin ráno, na místo jedenácté hodiny dopoledne, neměl
by princ Eugène, italský vicekrál, čas
přijít oslabeným Francouzům na pomoc. (mk)
Pavel Puščin – t.č. kapitán Semjonovského gardového pluku osobní stráže Jeho Veličenstva
ruského cara:
„V noci ze soboty na neděli nás v jednu hodinu ráno
vzbudilo víření bubnů a celá armáda, ruské i pruské jednotky, naráz vyrazila.
Jelikož polní maršál kníže Kutuzov onemocněl a zůstal v našem týlu [Kutuzov
zemřel již 28. dubna, armáda o tom ale ještě nebyla oficiálně informována.], velení nad spojenými ruskými a pruskými
armádami převzal generál kavalerie hrabě Wittgenstein. V postupu nám však bránily
četné pruské kolony, proto náš sbor dorazil do místa původního určení až
v neděli v deset hodin dopoledne. Ve tři hodiny odpoledne jsme náš pochod obnovili
a vyrazili směrem na Lützen, kde již od časného rána zuřila bitva.“ (mk)
 |
2. květen 1813–1. západopruský pěší pluk
(později granátnický pluk č. 6 „Graf Kleist
von Nollendorf“) v bitvě u Großgörschen (Kresba:
Prof. Richard Knötel)
|
Gerhard von Scharnhorst– ministr války, t.č.náčelník
štábu Blücherova 1. pruského sborua výňatek z jeho vůbec prvního hlášení o bitvě
u Großgörschen:
„Nepřítel stál zády k Lipsku, my byli zády k
Naumburgu a Weissenfelsu.Ve značné vzdálenosti od křídel obou armád se
nacházely řeky Elstera a Luppe (jedno z ramen Elstery, spojující Lipsko se
Sálou). Napravo před námi byla vesnice [Großgörschen], kterou ovládal nepřítel. Útok na tuto vesnici, který odstartoval bitvu, podniklo
pravé křídlo Blücherova sboru; jeho levé křídlo se brzy pustilo do jiné vesnice
[Starsiedel], před níž nepřítel rozmístil mnoho
dělostřeleckých baterií. Postavili jsme proti němu právě tolik naší artilerie;
krytí zajišťovalo záložní jezdectvo, jelikož to pro naši pěchotu bylo příliš
daleko. Jak přicházelyostatní sbory, bitva se postupně rozhořela po celé délce linie, jež se
táhla až za vesnici úplně vlevo. Nevím, jak daleko to mohlo být. Vesnici, kterou
jsme dobyli na pravém křídle Blücherova sboru, jsme měli v držení několik
hodin, pak ale nepřítel dostal velkou posilu, obešel nás a vzal si vesnici
zpět; dokázal ji však udržet jen asi hodinu a půl.“(mk)
Desydery Adam Chlapowski – kapitán a někdejší Napoleonova ordonance, t.č. velitel jedné
z eskadron 1. pluku gardových švališerů-kopiníků:
„2. května jsme
pokračovali v postupu na Lipsko.
Sbory, jimž velel princ Eugène [de Beauharnais], šly před gardou. Jednotky maršála Neye,
které pochodovaly napravo od nás, obsadily vesnici Kaju; týl chránil sbor generála Bertranda –[kdysi] císařova pobočníka. Všechny divize
postupovaly ve stažených kolonách, neboť jsme disponovali toliko 200 jezdci u
prince Eugèna, 1 600 jezdci jízdní gardy a 600 jezdci 10. husarského pluku,
náležícího ke sboru generála Bertranda.
Kolem desáté hodiny
jsme od Kaje zaznamenalidunění těžkých děl a salvy pěchotních zbraní. Celá ruská
a pruská armádaneočekávaně napadla Neyův sbor, který se skládal výhradně
z mladých rekrutů. Ti nebyli schopni odolávat útokům,ani přívalům těžkého
dělostřelectva, a Kaju vyklidili.(…) To byl kritický moment. Císař, který se
pohyboval na špici své jízdní gardy, odeslal rozkazy princi Eugènovi, aby se
stočil, rozvinul v pravém úhlu ke směru svého původního postupu a vyrazil za
zvukem zbraní. Sám pak obrátil svého koně a přikázal jezdectvu, aby jej
následovalo. Pěchota (všechno to byli příslušníci mladé gardy) a artilerie měly ihned
postupovat za nimi. Celá armáda v síle 120 000 mužů, jež v kolonách
pochodovala k Lipsku, kde císař [původně] předpokládal nepřítele, se
během pouhé půl hodiny jednoduchým manévrem čelně stočila. Jediná garda,aby
dosáhla ohroženého prostoru u vesnice Kaja, kterou nepřítel mezitím obsadil, musela
udělat čelem vzad a vracet se ve svých stopách.“ (mk)
Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald, vévoda z
Tarenta–maršál Francie, velitel XI.armádního sboru, s nímž
podléhal italskému vicekráli, Eugènu de
Beauharnaisovi:
„Pochodovali jsme na Lützen a Lipsko. Byl jsem
v postavení někde mezi těmito dvěma body; spojenci byli před námi, na
levém břehu Elstery. Jméno řeky, jež se mi za několik měsíců stala osudnou, se
mi vrylo do paměti. Císař věřil, že se všechny nepřátelské jednotky shromáždily
v Lipsku, a proto tím směrem poslal generála Lauristona, který velel levému
křídlu, a který mě vyhledal a vydal mi rozkazy, abych jej v případě
nutnosti podpořil; ve stejném okamžiku však obdržel zprávu, že spojenci na nás vyrazili
od Pegau.Císař tomu nemohl uvěřit. Byl pevně přesvědčen o tom, že jejich hlavní
síly jsou v Lipsku. Maršál Ney, který byl s ním, jej v tom
utvrzoval a prohlašoval, že na Elsteře [jeho zvědové] nezpozorovali nic neobvyklého.
Nicméně, byla
zahájena palba a byla vedena proti nejzazšímu místu,kde se aktuálně nacházel maršálův sbor; rostla
na síle a rychle se blížila; císař propustil maršála a krátce poté jej sám
následoval. Neberouce ohledy na varování, jež spěšně přicházela, císař ponechal
Lauristona jeho obtížím u Lipska a mě v postavení, odkud jsem ho měl buď
podporovat, nebo krýt; sotva však [císař] dosáhl centrálního postavení, změnil mé
původní dispozice a nařídil mi postupovat přímo k Elsteře. Ještě jsem ani
nevyrazil a už přišel druhý rozkaz, který mi říkal, abych se stočil více
vpravo; jenže jak nepřítel dělal pokroky, třetí rozkaz mě již posílal přímo za
zvukem jeho zbraní.“ (mk)
Ernst
Otto Innocenz svobodný pán von Odeleben – saský vojenský přidělenec k Napoleonovu štábu:
„Císař se nezadržitelně hnal k místu útoku naproti
Kaje; mezi touto vesnicí a Lützenem míjel proudy zraněných, kteří šli proti
němu. Jeho zjev vojáky nadchl. Ačkoliv větší část Neyova sboru tvořili velice
mladí rekruti, pro které to tehdy byla úplně první bojová zkušenost, jen málokterý
z raněnýchse nepřidal se svým ‚Vive l´Empereur‘. Dokonce i takoví mrzáci, kterým zbývalo
sotva pár hodin života, mu vzdávali tento hold; a nešlo jen o jednoho, ale
přinejmenším o padesátku takových polomrtvých nadšenců, které jsem slyšel
provolávat císaři slávu.“(mk)
 |
2. květen 1813– Pruský princ Wilhelm [v bojích] u Großgörschen.
(Kresba: Prof. Richard Knötel)
|
Henrik Steffens
– důstojník dánského
původu,t.č.zastávající funkci ve štábu generála Blüchera:
„Jel jsem spolu s Gneisenauem a
důstojníky, kteří obklopovali Blüchera. Nepřítel stál na okraji vesnice. Naše
strana zaútočila svým jezdectvem a já se náhle ocitl uprostřed spršky kulek.
Podprincem Wilhelmem byl zabit kůň. Útok selhal. Nemám žádné vysvětlení pro to,
jak jsem se do toho dostal, a jak se mi z toho všeho podařilo vyváznout. V mé
paměti zůstaly jen tyto dvě vzpomínky, které si dodnes jasně vybavuji: první z
nich bylo vzrušení způsobené nepřátelskými kartáčovými střelami. (…) Druhá vzpomínka patří princi Wilhelmovi [bratru pruského krále], který na mě velmi zapůsobil.
Tehdy mu bylo kolem třiceti let. Hezký člověk s neohroženým výrazem, který k
jeho královskému původu patřil; sedlal nádherného koně, kterého dokonale
ovládal. Tehdy v tom dešti střel se usmíval a působil vyrovnaně, a já měl
pocit, že koukám na nějaký přelud. Gneisenau se zdál být ve svém živlu.“ (mk)
Auguste-Frédéric-Louis Marmont de Viesse, vévoda z Ragusy – francouzský maršál, t.č. velitel VI. armádního sboru, s nímž byl po téměř
celý den „přikován“ ke vsi Starsiedelu, nacházející se na levém okraji
bitevního pole:
„Do Starsiedelu
jsem přišel v bitevním uspořádání právě v okamžiku, kdy nepřítel
překvapil 3. sbor a už už se jej chystal obklíčit a
zničit. Měl jsem právě tolik času, abych jej částečně přikryl a ochránil tak
jeho pravý bok, zatímco se sám chápal svých zbraní. K bitvě došlo vzápětí;
napadly nás obrovské masy vojáků, ohromné množství kavalerie a značná síla
dělostřelectva. Zatímco 3. sbor sváděl úporné boje muže proti muži v Kaje,
Napoleon k tomuto místu spěchal. Sil, kterým jsem musel čelit, neustále
přibývalo, proto jsem k němu poslal pro posily; odpověděl, že bitva
probíhá v Kaje a nikoliv ve Starsiedelu, a měl pravdu. To, že bitva nebyla
ztracena již v jejím počátku, jsem sice zabránil, byl to však střed, kde byla
vybojována.“ (mk)
Jean-Baptiste Auguste Barrès – t.č. velitel voltižerské roty 25. provizorního pluku Compansovy divize
VI. armádního sboru maršála Marmonta:
„Vyrazili jsme
už brzy ráno a šli po silnici k Lipsku.Když jsme dosáhli vyvýšeného terénu
na[levém]
okraji lützenské
planiny, vlevo od silnice naše divize vytvořila kolonu. Na horizontu před námi
jsme pozorovali dým nepřátelských zbraní.Kratší a silnější dozvuk svědčil o
tom, že se k nám blížily. Během krátké doby se k nám dotáhly naše zbylé
dvě divizea rovněž
vytvořily kolony (…). Bylo
odtud vidět, jak se celá císařská garda urychleně vrací po hlavní silnici na
Lützen. Konečně jsme se pohnuli vpřed; naše divize postupovala úplně vpravo. (…) Před Starsiedelem nás uvítalo nepřátelské
dělostřelectvo a strášně nás pomlátilo.Ohrožováni nepřátelským jezdectvem jsme
vytvořili karé a v tomto postavení jsme čelili neustálým útokům, které jsme ale
vždy úspěšně odrazili.(…) Po třech a
půl hodinách lítých bojů, ztrátě poloviny důstojníků a mužstva, po zatlučení děl
a vyhození zbylých beden střeliva do vzduchu, jsme spořádaně, jakoby přehlídkovým
pochodem, ustoupili za Starsiedel.(…) Zde
nám byl dopřán krátký odpočinek.Má rota přišla o 43 mužů a jednoho důstojníka s
poraněním hlavy. Já sám jsem utržil dvě zranění, nebyla však nijak vážná, a tak
o nějakém ošetřování v týlu nemohla být ani řeč. Jedno z nich mi způsobila
hlava podporučíka, která mě udeřila do obličeje. Ještě dlouho potom mě
pokrývala krev a mozek toho hezkého mladého hocha, který teprve před dvěma
měsíci opustil École Militaire, a přitom
ještě včera se před námi chvástal:‘Ve třiceti letech budu buď plukovník,
nebo na pravdě Boží.’” (mk)
 |
2. květen 1813–Boje v ulicích Kaje, kritický moment [bitvy]. (Kresba: Ernst Zimmer)
|
Ludwig Adolf FriedrichWolzogen – podplukovník, t.č. křídelní pobočník ruského cara Alexandra I.:
„Když se ukázalo, že nepřítel obsadil vesnice Großgörschen, Kleingörschen, Rahna a Kaja, zaútočila na první
jmenovanou vesnici brigáda
plukovníka [Karla von] Klüxe
z Blücherova sboru s takovou prudkostí, že dobyla ji a po ní i
vesnici Kleingörschen. Krátce nato však byla z obou vesnic vyhnána, načež
se do útoku postavila druhá Blücherova brigáda pod velením generála [Hanse Ernsta Karla] von Ziethena. Tu však potkal stejný osud, a tak musely do
boje zasáhnout i pruské gardy, podléhající velení generála [Friedricha
Erharda] von Rödera, které
v Blücherově sboru tvořily záložní brigádu.Nakonec byl do boje o vesnice
poslán také Yorckův sbor; po jejich opětovném dobytí však následoval nový
ústup.
Panovníci se nacházeli na pahorku[dnes
známém jako „Monarchenhügel“], asi
čtvrt míle od Großgörschenu, odkud mohli dobře
a bez jakéhokoliv rizika přehlédnout bojiště. Ruský car Alexander, který od
bitvy u Slavkova nestál tváří v tvář nepříteli, tehdy navíc musel uprchnout,
dělal vše pro to, aby mohl projevit svou udatnost.Zcela neočekávaně a bez
jakýchkoliv starostí se vydával do té nejprudší palby, čímž pravidelně
zaměstnával Wittgensteina, který tak měl vždy plno starostí, aby jej odtud
šťastně vyvedl. Mezitím nebyl ve velení nikdo, nebo naopak všichni: car,
d´Auvray [Wittgensteinův
náčelník štábu],
Diebitch, Blücher, Scharnhorst (oba byli později zraněni), ba i carovi
generální pobočníci – nejméně ze všech ale Wittgenstein, který vůbec netušil,
kde se jeho brigády a pluky nacházejí.“(mk)
Gerhard von
Scharnhorst:
„Novým útokem jsme vesnici [Großgörschen] opět dobyli, pronikli jsme za ni a obsadili i dvě další [Kleingörschen a Rahna], čímž jsme se nepříteli přiblížili k oběma jeho
bokům. Zde se rozhořel úporný boj, do něhož se postupně zapojila většina
Blücherovy pěchoty a část dalšího sboru. Obě strany stály jen kousek od sebe.
Chvíli se zdálo, že se vítězství přiklání na jednu, chvíli zase na druhou
stranu; bez jakékoliv ztráty území jsme se udrželi. Někdy mezi šestou a sedmou
hodinou jsem byl zraněn do nohy, načež jsem musel bojiště opustit.“(mk)
Johann
Hans Gustav Heinrich von Hüser – pruský generál a dlouholetý učitel v berlínské kadetní
škole, t.č. pobočník generála Scharnhorsta:
„Blücher se většinou zcela poklidnězdržoval na těch
nejvíce exponovanýchmístech a vytrvale přitom pokuřoval svou dýmku. Jakmile však
dokouřil, natáhl se dozadu a zavolal: ‚Schmidte!,‘ načež mu jeho ordonance, husarský
důstojník, okamžitě podal jinou, čerstvě naládovanou, takže starý pán mohl dál
spokojeně pokuřovat.
V jednu chvíli jsme se nacházeli v blízkosti
ruské dělostřelecké baterie; jeden z granátů se těsně před námi zaryl do
země.
‚Vaše excelence! Granát!,‘ ječeli všichni.
‚Ále,jen toho ďábla nechte!,‘ odvětil klidně a upřeně na něj zíral,dokud
nevybuchl. Pak vyrazil na jiné místo.
Scharnhorst
toho dne hořel nadšením jako nikdy předtím. Budil dojem, že mu nic nemůže
uniknout. Vydával rozkazy, všelicos Blücherovi pozorně ukazoval a organizoval
jednotky. Gneisenau, plný života a vzrušení, se v jednu chvíli nacházel v této,
vzápětí zase v jiné části bojiště.“ (mk)
2. květen 1813–Napoleon v bitvě u
Großgörschen.
(Kresba: Ulpiano Fernández-Checa y Saiz)
Ernst
Otto Innocenz svobodný pán von Odeleben:
„Císař se původně zdržoval jen u své gardy, pak se ale
zjevoval v čele každé nově příchozí jednotky. Jen málokdy si v den
bitvy nechal ujít příležitost nějakým lichotivým skutkem zapůsobit na city
svých vojáků a roznítit tak v nich potřebné nadšení a náklonost. (…) Před krátkým časem zbavil velitele
jednoho z batalionů pro chyby, jichž se dopustil, velení. Dobře však
věděl, že je tento jinak statečný chlapík u svých mužů oblíben, vyjel proto
před tento batalion a po krátkém proslovu jim jejich velitele vrátil. Jásot
těchto vojáků se nesl široko daleko, aby krátce na to vytvořili hrot kolony,
která vyrazila k útoku na návrší před Starsiedelem. Jásot ostatních pluků
zanikl v dunění děl. V okolí Kaje se bojovalo nepřetržitě až do šesté
hodiny. Obě strany se rvaly s obdivuhodnou vytrvalostí; zejména stateční
Prusové Francouzům hodně zatápěli. Mnoho z koulí a granátů, kterými jejich
u [Groß] Görschenu a Rahny rozmístěné baterie ostřelovaly císařskou
gardu, se zastavilo až těsně před císařem. Kulky mu hvízdaly kolem hlavy, navíc
těsně v jeho blízkosti přišel jeden z příslušníků jeho doprovodu,
inspektor pošt, o svou nohu.Palba se neustále přibližovala a skutečné potíže na
sebe nenechaly dlouho čekat, to když Kaja, klíčové postavení, zakolísala.
V momentě, kdy už se vše zdálo být úplně ztracené, a všichni již očekávali,
že přišel okamžik pro nasazení záloh staré gardy, se do čela jedné
z divizí mladé gardy postavil císařův pobočník a jeden z jeho
nejodvážnějších generálů, [Georges Mouton]hrabě de Lobau, aby toto postavení získal zpět. Jakmile v tomto uspěl,
císař se obrátil na jiného ze svých pobočníků, generála dělostřelectva [Antoina] Drouota a řekl mu:
‚Allez rassembler
une batterie de soixante pièces de canons.‘ [Jděte a shromážděte baterii
šedesáti děl.]
V
krátkosti mu pak popsal od jakých sborů je má vzít a do jakého postavení je má dopravit.
K něčemu tak zásadnímu, co v mžiku změnilo průběh celé bitvy, potřeboval
pouhých deset slov, jeho podřízení je však již dávno ovládali a rozuměli jim. Tato
baterie, jejímž výchozím postavením byla vyvýšenina vedle Starsiedelu, se za
nepřetržité palby posouvala vždy o kousek vpřed a císař za ní postupoval na
čele útočných kolon. V tomto momentu ze sebe vydával vše, co z něj činilo
velkého válečníka: přejížděl z jednoho místa k druhému, vybízel k postupu a
snažil se využít sebemenší výhody, jakou mu terén nabízel, a stejně tak té
nejprudší dělostřelecké palby, jež nepřítele omračovala a nedávala mu šanci se
zastavit a nadechnout k odporu. Jeho útočné kolony překračovaly mrtvá těla,
která zde zůstávala po předešlých nepřátelských útocích, (…). Šedesát až osmdesát kanónů nepřetržitě
pálilo v jejich středu. Großgörschen se ocitl v plamenech a následně byl dobyt.
Samotná prusko-ruská armáda se držela pevně a do příchodu úplné tmy vytrvale
bránila každé místo, které dávalo šanci na obranu. Císař si k sobě zavolal
jednoho polského generála, který se nacházel v jeho suitě a řekl mu:
‘Aller á
Krakowie et dites que j´ai gagné une bataille.’[Jeďte do Krakova a řekněte tam, že jsem vyhrál bitvu.]
Byly
vidět záblesky od výstřelů těžkých děl, nebylo ale možné určit, odkud
přicházejí; horizont na třech místech ozařovaly hořící vesnice…”(mk)
Desydery Adam Chlapowski:
„Když jsme
dorazili [ke
Kaje], nalezli jsme celý [Neyův] sbor v rozkladu, beze
zbraní a roztroušený po polích. (…) Před vesnicí nás přivítala palba z děl
i z pušek. Císař nám rozkázal, abychom zbytkům Neyových vojáků zabránili
procházet skrze naše pozice. (…) Jakmile
dorazilo naše dělostřelectvo, císař okamžitě vydal pokyn, aby se na našem levém
křídle rozmístily dvě baterie; za námi se začaly formovat dvě kolony mladé
gardy. Nepřítel již obsadil všechny domy, ven z vesnice ale nevycházel.Nalevo
odtud se rovnaly černé zástupy kavalerie. Byla tak blízko, že jsme v její první
řadě dokázali rozeznat kyrysníky a za nimi černé husary. Mezi jednotlivými
výstřely bylo dokonce slyšet, jak jejich důstojníci vydávají hlasité povely. Za
nimi bylo značně živo. Bylo zřejmé, že se připravují k útoku a pokusí se
obejít náš pravý bok. Chystali jsme se je náležitě uvítat, utonuli však v dlouhých
přípravách a promeškali ten nejlepší moment.(…)
Na naší straně linie mezitím přibylo mnoho nových praporů.
Císař nařídil nasměrovat veškerou palbu děl na vesnici. Náš pluk se
rozestoupil. Mé dvě eskadrony odstoupily doprava, [Jan Paweł] Jerzmanowski zase doleva. Císař
vytáhl svůj meč, postavil se mezi obě kolony mladé gardy a mezerou vyrazil
směrem ke Kaje.
Mladá garda
ztekla vesnici bez jediného výstřelu a vytlačila nepřítele bajonety.
Nepřátelská palba z okolních zahrad již notně slábla, a přeci se jejich
kavalerie za celou tu dobu ani nepohnula. Vše se během chvíle otočilo a naše
situace se z obranné změnila na útočnou. Na našem vzdáleném pravém boku se
objevily Marmontovy jednotky. Pohled na ně byl zřejmě to, co té mase
nepřátelské kavalerie zabránilo v útoku. Jsem si tím jistý, že obchvatný útok
na naše pravé křídlo by jim bezpochyby dával větší šanci na úspěch. Jen kdyby
to zkusili. Místo toho ale vkládali veškeré své úsilí do obrany vesnic Rahna,
Kaja a Görschen, což jim nakonec přivodilo zkázu.
Krátce nato pro nás císař poslal a my projížděli skrze
vesnici, přeplněnou mrtvými a raněnými. Na některých místech se těla válela jedno
přes druhé. Zahlédli jsme tam mrtvého pruského granátníka, obrovitého chlapa, a
vedle něj, jakoby si leželi v náruči, drobného francouzského mládence.
Generál [Charles]
Lefebvre-Desnouettes,
který byl vpředu, se na nezvyklý pár zahleděl,a pak pronesl, že by to klidně mohl
být otec se synem.“(mk)
Jean-Baptiste Auguste Barrès:
“Po půlhodinovém odpočinku jsme šli zase
dopředu a procházeli územím, o něž jsme tak dlouho bojovali a pokryli mrtvými.
Cestou jsme objevili jednoho z našich pobočníků, kterak se ukrývá v hluboké
brázdě, neboť mu kartáčová střela rozdrtila nohu. Kulky a dělostřelecké koule
obou armád mu létaly nad hlavou více než půl hodiny. Poté, kdy jsme odrazili několik
útoků jezdectva a přestáli přívaly kartáčů, z nichž jeden usmrtil nebo zranil
všechny naše bubeníky a trubače, přepůlil majorovu šavli vedví a zranil jeho
koně, se nepřítel, aniž by byl jakkoliv pronásledován, jelikož jsme neměli
kavalerii, která by se mu držela v patách, stáhl.” (mk)
Pavel Puščin:
„Po příchodu na bojiště byl náš sbor zařazen do záloh a
zaujal postavení za středem rusko-pruské armády. Tvořili jsme docela dlouhou
linii. V této době jsme byli pány vesnic Großgörschen, Kleingörschen a
Rahna. Vítězství se zdálo být na dosah; car, pruský král i hrabě Wittgenstein
nám k tomu přišli pogratulovat, jen co však přešli naše zástupy, začali
nás zasahovat nepřátelské dělové koule. Na první pohled bylo jasné, že se
francouzské baterie, navzdory našemu úspěchu, pohnuly a přiblížily. Měli jsme
vytvořit kolony a po batalionech vyrazit vpřed. Brzy jsme narazili na velký
počet prchajících Prusů, kteří nás mlčky míjeli. Zastavili jsme nedaleko
vesnice, kde jsme zůstali vydáni na pospas strašné palbě nepřátelských baterií.
Francouzi viditelně obnovili útok a dobyli všechny vesnice, z nichž jsme
je předtím vyhnali. To vše se událo kolem šesté hodiny odpoledne. Náš sbor udržel
své postavení až do noci. Vesnici, ležící přímo před námi, bychom mohli
jednoduše dobýt nazpět, neměli jsme k tomu ale žádné rozkazy, a proto jsme
svou činnost omezili toliko jen na pozorování nepřítele.
Někdy v této době se udála příhoda, která nás
pobavila. Nepřátelská palba již s příchodem tmy ustávala, když v tom
se k nám zdánlivě odnikud přiřítil velmi statečný pruský důstojník se
třemi děly od jízdní artilerie. Děla okamžitě zaujala pozici a jejich důstojník,
k němuž mezitím přistoupil velitel naší [gardové] brigády, baron [Gregorij
Vladimirovič] Rosen, přiložil ruku ke své čapce a řekl: ‚Mit erlauben - s Vaším dovolením.‘Pak,
aniž by čekal na odpověď, vydal povel: ‚Erste Kanone, feuern - první dělo,
pal‘, a tři houfnice začaly
s pozoruhodnou rychlostí pálit. Francouzi odpověděli nějakými třiceti
kusy, což nás přimělo, abychom pruského dělostřelce i s jeho kanóny,
s nimiž se mohl jen stěží s nepřítelem měřit, poslali k čertu.
Baron Rosen se snažil předejít zbytečným ztrátám a nařídil ustoupit vzad; oddíl
pruské kavalerie, který stál doposud za námi, postoupil dopředu a kryl náš
ústup. Pruský dělostřelecký důstojník, který vše způsobil, zařval povel
k ústupu a zmizel i se všemi děly tak rychle, jak rychle se s nimi
objevil.“ (mk)
Jacques-Étienne-Joseph-Alexander Macdonald, vévoda z
Tarenta:
„Přidali jsme do kroku a dorazili akorát včas, jelikož nepřátelská
kavalerie již pronikala mezi mě a maršála Neye, který ztratil velkou část terénu.Než
si nepřítel uvědomil moji přítomnost, měl jsem čas zamířit třicet dělových
hlavní; mé kartáče jej donutily rychle obrátit a tryskem ustoupit.
Pokračovali jsme v postupu do jejich pravého boku a
tlačili je do postavení, krytého malým, uměle zbudovaným kanálem [Floßgraben], používaným k plavení dřeva. Po přechodu
– nikoliv beze ztrát – malé prohlubně, jsme obsadili výšiny; před námi se
rozprostírala planina, na níž bylo velmi riskantní vcházet bez [podpory]jezdectva.
Palba, vedená po celé délce linie náhle umlkla a
soustředila se [výlučně]do
našeho prostoru; nepřítel vyslal do útoku své jezdecké zálohy, které se
skládaly z ruských a pruských gard. Třikrát se pokusily prolomit naše
čtverhrany, leč marně; ve všech případech jsme je zahnali se ztrátami. Po jejich
posledním pokusu se nacházely již v takovém zmatku, který vytvořilohromnou
příležitost pro naši kavalerii, kdybychom ovšem nějakou měli. Naše levé křídlo
disponovalo jen několika eskadronami [1.
jezdeckého sboru], jimž velel markýz de
Latour-Mauborg, který si nepřál nic jiného, než aby směl zaútočit. Naléhavě
jsem jej žádal, aby tak učinil, vicekrál [de Beauharnais], jehož rozkazům přímo podléhal, to však
odmítl. Nechtěl toto malé těleso statečných mužů, kteří byli naší jedinou
zálohou, riskovat. Bitvu, jíž se podruhé v historii začalo říkat u Lützenu, tak
vyhrála pěchota a dělostřelectvo.” (mk)
 |
2. květen 1813 – Podvečer v Großgörschen.
Zraněný generál Scharnhorst.
(Kresba: Prof.
Carl Röchling)
|
Gerhard von
Scharnhorst– píšící v noci z 2. na 3. května z Pegau své
dceři:
„Má drahá Jůlinko, Wilhelm [provorozený syn], August [druhorozený
syn], Fabian [Alexander
Fabian hrabě zu Dohna-Schlobitten, bratr Scharnhorstova zetě, manžela adresátky] a já, jsme všichni v pořádku.
Fabian a já máme zranění, avšak nijak vážná; já na noze, Fabian v rameni. Před
chvílí mi byla vyňata kulka, přičemž se mi dostalo ujištění, že se do několika
týdnů zcela uzdravím.
Wilhelm byl
naposledy spatřen někde na levém křídle; předtím byl u mě na pravém křídle a
počínal si tam velmi statečně. August stál celou dobu při mně, na pravém
křídle, kam jsme soustředili hlavní nápor. Byl mým pobočníkem a oba jsme ze
sebe v té nejvyšší nouzi vydali to nejlepší. Věřím,že od okamžiku, kdy
jsem byl mezi šestou a sedmou hodinou zraněn, a kdy se nám podařilo dobýt tři
vesnice [Großgörschen, Kleingörschen, Rahna] a dostat se tak nepříteli do boku, se již více nestalo. Jak se vše vyvíjelo dál, nevím; jediné,
co jsem ještě viděl, bylo, že rovněž i naše levé křídlo postoupilo do
příhodného postavení.
Byl to smutný den. Wittgensteinovo špatné vedení armády, absence
jakéhokoliv nápadu v našich vlastních postaveních, nejednotné velení
v průběhu bojů: co více se dalo čekat?
Můj starý
Blücher je statečný muž a na placu vždy oplývá dobrou náladou, o řízení armády ale
nic neví, a proto jsem dělal vše za něj. Měl jedno škrábnutí. O něco dříve zabila
přímo pode mnou dělová koule mého hnědého Angličana a taktéž kůň, kterého jsem
sedlal poté, byl zraněn; další z kulek proděravěla méčáko. A přeci jsem
šťastný, neboť jsme v bitvě zvítězili; kdyby tomu však mělo být naopak,
přál bych si padnout. K něčemu takovému jsem byl odhodlán již před bitvou.
Lékař, který mi
dnes z nohy vyjmul kulku, mě ujistil, že bych se mohl do čtyř týdnů
uzdravit, jelikož nedošlo k žádným nenapravitelným poškozením. Noha je
oteklá, a pokud ji nebudu příliš zatěžovat, budu chodit.
Tak se má celá věc; pokud
začneWittgenstein operovat jinak, dočkáme se [brzy] rozhodujícího vítězství. Tvůj
vždy milující otec.
Scharnhorst“ (mk)
Ludwig von Reiche – major,t.č. velitel stejnojmenného
mysliveckého batalionu „von Reiche“, který v Berlíně poskládal převážně z dobrovolníků
(zajatců), pocházejících ze zemí „Rýnského spolku“:
„Až bolestný byl nezájem příliš důsledného vrchního velitele.
Dílčí útoky postrádaly téměř vždy jednotu a ne všude byly vedeny, nebo
obnovovány s patřičným důrazem, díky čemuž naše jednotky, které si přirozeně nikdy nenechaly ujít tu příležitost
postavit se do první linie, neobyčejně trpěly. Sám král byl často svědkem
jejich udatnosti. Povzbuzováni jeho osobní přítomností [na bojišti], postupovaly proti silnějšímu nepříteli vždy radostně a s neutuchající
odvahou.
Ve svém hněvu jsem hledal generála
Scharnhorsta a brzy jej našel. Byl sám a netečně jezdil sem a tam. Když jsem mu
řekl, zda by se nemohl vrátit, že má důvěru panovníků a mohl by tak celou
záležitost převzít, odpověděl:
‘Drahý příteli, bitva je již od samého počátku prohrána!’
Krátce nato byl zraněn a musel být odnesen.
Prohlášení, které jsem z úst tohoto muže osobně vyslechl, bylo velmi skličující.”(mk)
Louis-Victor-Léon hrabě de Rochechouart:
„Hlášení, jež
k nám přicházela ze všech stran, hovořila pouze o pruských ztrátách, ty
ruské byly poměrně bezvýznamné. Bojové operace bylo možné s využitím záloh
příštího dne opět obnovit. Pruský král, zdrcen ztrátami, jež utrpěla jeho
královská garda, však na velké poradě, konané pod otevřeným nebem, dosáhl toho,
že bylo rozhodnuto ustoupit za Labe, zaujmout zde pevné postavení a vyčkat
příchodu početných posil, které již byly na cestě. Zprávy hovořily o tom, že
Francouzi utrpěli značné ztráty a do našich rukou padlo jedenáct děl a mnoho
zajatců. Bylo nemožné přesvědčit pruského krále, aby změnil názor; ještě během
téže noci byl zahájen ústup.“ (mk)
Ludwig Adolf FriedrichWolzogen:
„Spojenci se na tak řečeném „Monarchenhügelu“ nyní radili
o tom, co se bude dít dál a zda by měli v bitvě pokračovat i následujícího
rána. Car Alexander o to velmi stál; když ale velitel ruského dělostřelectva
generál [Alexej
Petrovič] Jermolov oznámil, že již
nemá žádnou munici, velice tím cara rozezlil, ten přesto uznal, že již nezbývá
nic jiného, než zahájit ústup. Na to konto obdrželo těžké dělostřelectvo a
zálohy rozkaz, aby okamžitě ustoupily k Drážďanům; armáda měla strávit noc
na bojišti.
Ve stejném okamžiku,
kdy padlo toto rozhodnutí, jsem náhle zaslechl jakéhosi starého pruského
generála s ovázanou rukou, jak se proti tomu ohradil:
‚Cože! Tovšechna ta krev měla
být prolita zbytečně!,“ zvolal.
‚Již nikdy více nehodlám couvat,
ale Francouze ještě této noci rozsekat, to aby se zastyděli všichni ti, kteří
slovo „ústup“ dokázali vůbec vyslovit.‘
Díky tmě jsem muže, který svá slova vyslovil natolik
hlasitě, že je mohli dobře slyšet i panovníci, nepoznal, a tak jsem se
doptával, kdo to byl, načež se mi dostalo odpovědi: ‚Blücher!‘To vše zde zmiňuji proto, abych podal důkaz
o tom, jakou vitalitou tento právě sedmdesátiletý stařec hýřil; od dvou hodin,
kdy vyrazil z Röthy, až doteď – do deváté hodiny večer – strávil, většinou
v koňském sedle, v tom největším ohni; kromě toho byl kolem poledne
zraněn do ruky. Na devatenácti hodinovou únavu nebral ohledy a naplánoval ještě
jeden útok kavalerie, který také prostřednictvím plukovníka [Florenze
Ludwiga von Bockuma, známého jako] von
Dollfse z pruského záložního jezdectva uskutečnil, leč žádný velký úspěch
nepřinesl. Pro hlubokou tmu a osudový úvoz, pro něž se celé těleso jezdectva rozpadlo,
byl jeho předčasný návrat nevyhnutelný. Napoleonův hlavní stan, který se
rozložil za zde již několikrát uvedenými vesnicemi, byl rozehnán; francouzská
armáda obdržela rozkaz, aby nadále pokračovala v ústupu, a tedy vyklidila
bojiště.“(mk)
 |
| Obránci orlice. (Kresba: Raymond Desvarreux-Larpenteur) |
Desydery Adam Chlapowski:
„Za soumraku vydal
císař všem jednotkám rozkaz k zastavení postupu; měly i nadále zůstat
v bojové pohotovosti. Než se úplně setmělo, mohli jsme zahlédnout nepřátelské
jezdectvo; stálo na místě, zatímco pěchota pokračovala v ústupu.
S příchodem noci přestalo dělostřelectvo pálit. Přijel ke mně
generál Lefebvre-Desnouettes a přikázal mi, abych jels jednou z mých eskadron
za ním. Naše pěchota se zastavila asi tisíc kroků od nepřítele. Vyjeli jsme
před ní a pokračovali vpřed. Napravo, proti horizontu, jsmepak zpozorovali
něco, co připomínalo řadu vojáků. Generál zastavil eskadronu a spolu s poručíkem
Leskim mě poslal, abychom se jeli podívat blíž. Když jsme urazili dalších 200 nebo
250 stop, vše bylo náhle zřetelnější, dokonce jsme zaslechli i rachtání jejich
postrojů. Otočili jsme se a pomalu se vraceli zpět. Odchýlili jsme se mírně
doleva a narazili na osamělého jezdce, stojícího před svým koněm. Přijel jsem
k němu blíž a poznal jeho pruskou přilbu, mohla však být i ruská; obě si
byly dost podobné. Uchopil jsem jeho uzdu a on, podle všeho poněkud opilý,
vykřikl německy: ‚Wer da?,‘čímž mi prozradil
svou příslušnost. Nařídil jsem mu, aby nasedl na koně. Leski jel na jedné
straně, já na druhé, a takto jsme ho dovedli až k naší linii. Vůbec neměl
strach, dokolečka mi jen vysvětloval, proč opustil své řady a sesedl z koně. Vykřikl
jsem na něj, aby už držel hubu a navzdory své opilosti se zdálo, že pochopil,
co od něj žádám. Když jsme dorazili před generála Lefebvra, jenž stál se svým
pobočníkem asi deset nebo patnáct stop před eskadronou, dotázal jsem se
kyrysníka, k jakému že patří pluku:
‚Braniborský
kyrysnický,‘odpověděl.
‚Kde je Váš pluk?‘
‚Opustil jsem ho
asi 100 stop odtud.‘
Jakmile jsem
generálovi přeložil, co vězeň právě řekl, ten vytáhl svůj meč a hlasitě zvolal:
‚Ha! Ha! Chtějí nás
překvapit! Musíme na ně udeřit jako první! Za tmy nebudou mít šanci!‘
Mezitím, a aniž
bychom to sami zpozorovali, dorazil k naší eskadroně císař a okamžitě se vložil
do našeho rozhovoru:
‚Lefebvre! Jsi stále
stejný blázen [jako u španělského Benaventa v prosinci 1808]. Eskadrona zůstane stát na svém místě.‘
A pak mě vyzval, abych pokračoval ve výslechu. Kyrysník si
konečně uvědomil, že jsme jeho nepřátelé,a buď ztratil nervy, nebo z nějjiž
vyprchal alkohol, prostě na nás vyštěkl, že se francouzský tábor chystá
napadnout dvacet pluků jezdectva. Císař nám nařídil, abychom se stáhli, načež jsme
projeli linií pěchoty, jež i nadále zůstávala v bdělosti. Zakrátko již všude
koloval rozkaz, aby byl z každé divize vyčleněnjeden batalion, který měl postoupit
o sto kroků blíže k nepříteli, vytvořit zde karé a v tomto postavení
setrvat až do rána.
Někdy kolem
půlnoci jsme uslyšeli dusot nepřátelské kavalerie. Jeden z našich čtverců
na pravém konci linie zahájil palbu.Zaznamenali jsme vysoký stupeň nepřátelské
aktivity i proti našemu středu, jenže čtverec, mající za úkol krýt tuto část
linie, ani jednou nevypálil. Naše koně byli natolik vystrašeni palbou čtverce
napravo, že jsme se v naší řadě museli přeskupit. Útok jezdectva za tmy nemůže
být nikdy účinný; sebemenší pěchotní útvar jej pak zvládne zastavit a donutit
jezdce neuspořádaně ustoupit, jak se to přihodilo tomuto rusko-pruskému útoku.
Podobným způsobem je možnéútočit jen krátce před rozbřeskem, aby se dalo dokonale
využít momentu překvapení a zmatku v řadách nepřítele.(…)
Ve dvě hodiny
ráno jsme se s císařem vrátili do Lützenu a rozbili tábor na tomtéž místě,
jako o předešlé noci.(mk)
Louis-François Lejeune – brigádní
generál, počínaje 4. květnem 1813 náčelník štábu XII. armádního sboru maršála
Oudinota:
„Kolem desáté
hodiny byl všude klid, nicméně, nahodilé dělové výstřely, které značily, že
nepřítel ještě zcela neustoupil, nás i nadále udržovaly v napětí.
Podvědomě jsme cítili, že by toto ticho mohlo být předzvěstí
nějakého nepříjemného překvapení; generál Compans proto opustil čtverhran své
divize, plížil se plání a naslouchal do dálky, co se kde děje. Téměř po hodině
klidu získal dojem, že právě zaslechl dupot kavalerie. Upřel tím směrem sluch a
zřetelně rozeznal onen specifický rachotící zvuk, jaký vydává velké množství
koní. Generála nenechalo nic na pochybách, že se jedná o nečekaný útok
kavalerie a pospíchal, aby se co nejdříve dostal ke své divizi. Dlouho předtím,
než mohl dosáhnout vlastní formace, zaslechl povely nepřátelských důstojníků,
načež koně přešli z klusu do cvalu. Utíkal, jak nejrychleji dokázal, jeho
naděje na únik však byla mizivá, a proto na plný hlas zařval:
‚Compansova divize! Compansova divize! Do
zbraně! Do zbraně! Připravit na střet s nepřátelským jezdectvem!‘
Pak se svěřil Bohu a praštil sebou do vyjeté brázdy. Všude
kolem něj bylo mnoho mrtvých, jejichž úděl, jak předpokládal, měl sám brzy okusit.
Vojáci,zaslechnuvší volání svého velitele, se okamžitě chopili
zbraní a se vztyčenými bajonety se připravovali na náraz. Generál naslouchal zvukům
oceli a v mučivém napětí vyčkával na další vývoj událostí.Dupot koní
otřásal půdou všude kolem. Celý útok se přes něj přehnal rychlostí blesku a mířil
na semknutá, uzavřená karé mariňáků [císař na
pozemní válčiště povolal nejen námořní pěšáky, ale i lodníky a dělostřelce
z palub válečných lodí, jež vesměs nečinně trčely v přístavech], kteří jej přivítali vražednou palbou. Koně,
kteří se rázem ocitli uprostřed záblesků a třeskotu palby, se stavěli na zadní a
točili dokola. Celá masa jezdectva byla rázem ve zmatku. Místo toho, aby naplnila
očekávání velitele útoku a rozrazila vše, co před ní stálo, odcválala tak
rychle, jak rychle sem přicválala.
Compansova situace byla v těchto okamžicích vskutku
nezáviděníhodná. Na jedné straně mu hrozilo, že bude zasažen vlastními kulkami,
na straně druhé, že by mohl být rozdupán nepřátelskou kavalerií; sama
Prozřetelnost jej však zřejmě odměnila za jeho oddanost, (…). Generál nebyl nijak zraněn. Otřesený a
s nánosy zeminy a prachu se vrátil ke své divizi, která(…) jej radostně přivítala. Zbytek noci proběhl
poklidně; nepřítel zjistil, že se máme stále na pozoru, a proto jsme si mohli
dopřát trochu odpočinku.“ (mk)
Pavel Puščin:
„Půlnoc nás zastihla uprostřed dalších zmatků. Při
hledání vhodného místa, kde by si odpočinula, přišla pruská kavalerie,
k naší velké smůle, o několik koní, neboť zamířila tryskem přímo na nás.
Pro samou tmu jsme se domnívali, že se jedná o útok nepřátelského jezdectva,
rychle jsme vytvořili karé a vypálili salvu. Kyrysníci, kteří přepadli přes své
koně, nám ihned vysvětlili, co se přihodilo, i tak ale trvalo dlouho, než se
nám podařilo obnovit pořádek. (mk)
Henrik Steffens:
„Navzdory
našemu ústupu jsme celou záležitost považovali za úspěch, jelikož se naše
jednotky statečně postavily Napoleonovi a celou armádou prostupoval duch té nejvyšší
možné statečnosti. Spokojen s naším postavením a smířen sám se sebou, jsem
usnul.“ (mk)
 |
Francouzi opravují v Drážďanech stržený most přes
řeku Labe. Podle dobové rytiny.
|
August
Friedrich Christian Vilmar - rodák z hesenského (kasselského) Solzu,
pozdější literát a učitel teologie:
„Jednoho pěkného a jasného nedělního rána přišel jeden
myslivec ze sousedství (…) se
zprávou, že na jednom blízkém návrší zaslechl vzdálené burácení děl.Bylo to 2.
května a tehdy slyšel palbu děl bitvy u Großgörschen.Radost,
jíž jsem cítil, se mnou cloumala po zbytek dne. Byl jsem si jist, že bitva pro
nás musí skončit vítězně. Příštího dne už vesnicí procházely hromady uprchlíků,
vždy mezi deseti až dvaceti muži – Bádenců a Würtemberčanů - podle nichž bitvu
pro Francouze prohráli a armáda se nacházela na útěku. Radost nám vydržela do
příštího pondělí, kdy se na starostově úřadu, na škole, na domu starostova
zástupce a kdo ví kde ještě, objevily velké německé a francouzské plakáty, hlásající
zvučnou rétorikou dokonalé vítězství císaře Napoleona nad spojenými armádami
Rusů a Prusů. Vzápětí dorazil příkaz, nařizující sloužit na počest tohoto vítězství
Te Deum.“ (mk)
Jean-Nicolas-Auguste Noël:
„Naše vítězství
nám bylo tvrdohlavě odpíráno. Obzvláště Prusům, třebaže na konci dne ve spěchu
z bojiště ustoupili, jejich nadutost nedovolovala přiznat porážku a Německem se
rozletěly zprávy o jejich vítězství. Jejich tak řečené vítězství jim
nezabránilo ani v rychlém přechodu Labe a stejně tak i jejich ruským
spojencům. Nedostatek kavalerie nám naneštěstí bránil je účinně pronásledovat a
změnit tak jejich ústup v úprk.
Francouzi
vstoupili do Drážďan, to vše k hrůze zdejších obyvatel, kteří [předtím] nadšeně vítali oba [spojenecké] panovníky – cara Alexandra a
pruského krále. Napoleon se je pokoušel uklidnit řečmi o odpuštění. Saského
krále, svého spojence, povolal [z Prahy] zpět do hlavního města této země.
Grande Armée pronásledovala nepřátele dál za Labe. Ti však měli dostatek času
se shromáždit, získat posily a pevně se usadit u Budyšína [Bautzen] v Horní Lužici [Oberlausitz], za zdvojenou
linií obrany.”(mk)
Jean-Roch Coignet – t.č.poručík a nadvozný
hlavního štábu Grande Armée:
„Osmého května
vstoupila armáda na poledne do Drážďan a já dostal rozkaz dojet se svými
žandarmy k mostu, abych tu dohlížel na přepravu všech povozů hlavního
štábu i markytánských vozů, které k tomuto tělesu patřily. Bylo zvláštní
vidět leckteré důstojníky i vrchní seržanty na koních a já nechával všechny ty
pány sesedat. Tak jsem získával sedlané koně a spolu s nimi i povozy
tažené voly. Dělostřelectvu jsem dodal na 200 koní; když si z nich
vybrali, šel zbytek k jezdectvu. Voly jsem posílal do velkého vozového
parku. Páni Židé mi za ně nabízeli zlato, já je ale odháněl ranami šavlí
naplocho a křičel na ně: ‚Víc si odtud neodneseš!‘“(jk)
Louis-Joseph
Vionnet – plukovník císařské mladé gardy, t.č. velitel 2. regimentu
gardových tiraillérů:
„8. května císař vstoupil do města. Nepřítel stále ještě
držel Nové Město na pravém břehu Labe. Jeho Veličenstvo se ubytovalo
v královském paláci, který se nacházel nedaleko kamenného mostu přes Labe,
a který Rusové odpálili.Nepřítel zřídil na opačné straně řeky několik baterií,
které k nám nepřestávaly posílat koule, granáty a kartáče. Několikadenní ostřelování
si vyžádalo oběti a poničilo velkou část města.“ (mk)
Marie-Henri
Beyle – světové proslulý autor dnes již klasických děl krásné
literatury, píšící pod pseudonymem Stendhal,
t.č. příslušník císařské intendantury:
„Když jsme
v půl třetí vyjeli z Drážďan, setkal jsem se tváří v tvář
s králem [Friedrichem Augustem I.].
Příjemná krajina podél Labe, potom lesy na písčinách a nakonec vpravo od
silnice nejkrásnější kopce, jaké jsem viděl.
Osmnáctého
večer přijíždíme ve čtvrt na jedenáct do polního tábora. Protože se mi protiví
stýkat se se sprostými lidmi, zůstávám raději tiše v maršálově kolesce a
všemožné se snažím, abych se dostal k večeři a do tepla. Povečeřím tedy
kousek chleba a kapku vína. Je čtvrt na pět, spal jsem velice pěkně na lůžku,
jež jsem si dal připravit, (…). Zjišťuji,
že za naším táborem je okouzlující krajina, zasluhující štětce Clauda Lorraina,
(…).
Devatenáctého
odjíždíme v jedenáct hodin a obdivujeme přitom kouzelné vrchy vpravo od
silnice, (…). Hověl jsem si
pohodlně zbaven všech starostí v pěkné kolesce a cestoval jsem si
uprostřed všech těch složitých pohybů stočtyřicetitisícové armády, dotírající
na jinou armádu o sto šedesáti tisících mužích, provázenou v zadním voji
kozáky. (…)
Projíždíme
Bischofswerdou, městečkem do základů vypáleným. (…) Komíny, vyčnívající nad zdmi domů, mi
připomínají Moskvu. Nacházíme tu již doklady o přičinlivosti obyvatel: ti
nebožáci narovnali cihly tak, aby vyplnili dveře a okna svých domů, úplně
zničených ohněm. Neshledávám v téhle práci žádný užitek, ale vzbuzuje ve
mně soucit; tato podívaná působila stejným dojmem na starého poddůstojníka
jízdy četnictva v našem strážním průvodu, který po dlouhém mlčení ze sebe
vypravil: ‚Škoda toho městečka!‘
Dne 19. května
jsme v sedm hodin přijeli do tábora před Budyšínem. Od dvou hodin jsem
slyšel nalevo vytrvalou palbu; byla to patrně divize generála Bertranda,
poněkud překvapená nepřítelem. (…)
Dvacátého ve dvě hodiny ráno planý poplach.
V jedenáct hodin projevujeme značnou odvahu, když jdeme třikrát až
k našim jízdním hlídkám, přičemž z pevnosti, která byla v jedné
třetině dostřelu děl, vytrvale pálili a mohli nás skosit. Jdeme až
k nevelkému pahorku pokrytému žulovými balvany; napravo vidíme úplně zblízka
naše hlídky a po čtvrthodinové rozmluvě s naší stráží se zase vracíme,
když pozorujeme velký pohyb jízdy, vlevo za námi přijíždí Jeho Veličenstvo a
stráže se chystají k ústupu. Je ráno, předsunuté hlídky obou stran se
dohovořily. Vracíme se; všechno se připravovalo k bitvě: oddíly táhly
v řadách nalevo za císařem a jeho družinou, jiné směřovaly vpravo
k zalesněným návrším. Dalo mi nepředstavitelnou námahu přimět ty přízemní
duše, aby šly přihlížet bitvě. Vidíme dokonale Budyšín z výšiny, která se
zvedá nad městem. Pozorujeme krásně od samého poledne do tří hodin všechno, co
lze z takové bitvy vidět, to jest nic. Požitek tkví v tom, že člověk
je trochu dojat, neboť si je vědom, že se tam odehrává cosi nesporně
strašlivého. K tomuto dojmu také hodně přispívá velebné dunění děl. Je
v naprostém souladu s celkovou atmosférou. Kdyby dělo vydávalo
pronikavý zvuk píšťaly, asi by mě to tak nedojímalo. Dobře cítím, že zvuk
píšťaly by zněl hrozivě, ale nikdy tak krásně jako dunění děl.(…) Přihlížející pánové Minaudant a Le Payn
vidí mnohé dík své obraznosti. Vyprávějí o všech pohybech, jež právě vykonal
čtverhran, který změnil postavení, tvar atd. Nechám je mluvit. Čtvrtý příchozí,
jemuž poctivě vykládají o svém čtverhranu, se jich otáže, jestli to snad není
spíše živý plot. Zřetelně je vidět jedině oblaky při výstřelech z děl; je
slyšet palbu, více nebo méně podporovanou střelbou z pušek.“ (původní překlad Jana Bindera z roku 1976)
Následující část: Hra o čas
Předchozí část naleznete prolinkem v nadpisu
Žádné komentáře:
Okomentovat