PORTSKÉ, NEJVĚRNĚJŠÍ SPOJENEC ANGLIE

Petr Sládek

"Všichni královi muži" (1797)

Na světě existuje tisíce druhů vín a alkoholů, ale britští důstojníci tradice jen tak neopouštějí.
Nejvyšší důstojník vstane, zvedne sklenku a vysloví: "To Her Majesty the Queen." Na to ostatní přísedící vstanou, odpoví: "To Her Majesty!" British Army, Royal Navy i Royal Air Force stále používá portské víno k oficialnímu přípitku veličenstvu královně. Pouze důstojníci námořnictvamohou zůstat sedět. Podle legendy se traduje, že Princ z Walesu na návštěvě bojové lodě pronášel přípitek. Když se postavil, praštil se do hlavy o konstrukci lodě. Pak řekl: „Až budu král, nebudou se dělat takové hlouposti“. Když se stal králem, námořníci vzali za své, že už nemusí vstávat…jen vypít do dna musí všichni dle protokolu. Oficiální přípitek, tzv. Loyal Toast má svou přesnou organizaci, zasedací pořádek, formu a obsah pronášených přípitků a odpovědí. Různé jednotky můžou mít

Přípitek v Parlamentu (1809)

odchylky, dle svých tradic a zvyklostí.

   Historie portugalského vína je stejně jako v jiných evropských zemích vedlejším produktem římské expanze, minimálně 2000 let se zde již pěstuje réva. Během 500 let, po kterých římané kontrolovali oblast, vybudovali vinice na březích řeky Doura, tam kde se dodnes vyrábí portské. Úspěch a věhlas portugalského vína je pěvně spjatý s Anglií. Po staletích pojilo tyto dva státy nejen přátelství, ale i čilá vzájemná obchodní spolupráce. Tyto vztahy neváhala Anglie obhájit i silou, také během Napoleonovi invaze a snahy o získání Portugalska. Roku 1386 Windsorská smlouva stvrdila spojenectví mezi Portugalským a Anglickým královstvím a ta platí dodnes ( nikdy nebyla vypovězena ). Během věčných sporů a válek s Francií, kdy stále hrozila námořní blokáda, to byla pro Anglii stabilní cesta na kontinent. Tato, mimo jiné, ekonomická smlouva přivedla mnoho anglických

Přípitek britských námořníků (1738)

obchodníků do Portugalska, kde se usadili natrvalo. Od druhé poloviny 15. století značné množství vína proudilo do Anglie, často výměnou za solené tresky. Nová anglo-portugalská smlouva, podepsaná v roce 1654 králem Janem IV. a Oliverem  Cromwellem,  během války o nezávislost Portugalska, ještě více prohloubila obchodní možnosti anglických obchodníků. Přiváželi především vlněné a bavlněné oblečení a do Anglie se exportovalo  obilí, ovoce, olej a víno známé jako Červený Portugal ( s naším modrým nemá nic společného ), lehké kyselé víno. Později, v roce 1667 se ministr financí Francie Colbert, za vlády Ludvíka XIV., snažil všemi prostředky omezit dovoz anglického zboží. Protiúder se dostavil brzo a anglický král Karel II. uvalil vysoké clo na francouzské víno a následně zakázal jeho dovoz vůbec.

Vinice v údolí Doura

   Tato situace nutila obchodníky z Anglie hledat nové zdroje a portugalské víno dostalo jedinečnou šanci. Bohužel slabá, nakyslá vína nemohla nahradit kvalitnější francouzská. Musely se hledat nové vinařské oblasti s vhodnějším klimatem, kde se dají produkovat silnější a plněnjší vína, která by uspokojila anglické konzumenty. Výběr padnul na údolí řeky Doura. Vinice na vysokých srázech břehů, teplé podnebí, ochrana před studeným počasím atlantiku díky okolním pohořím, to vše tvořilo jedinečné podmínky k pěstování révy. Do té doby nejpoužívanější obchodní přístav Viana de Castelo

Markýz de Pombal

přestal díky poloze vyhovovat. To znamenalo přesunutí a rozvoj přístavu města Porto ( port. Oporto, port-anglicky přístav, dnes druhé největší město Portugalska ). Přístav, který dává dodnes jméno portskému vínu, portugalsky Vinho do Porto. První doložený transport pod tímto názvem je zaznamenán v roce 1678. Ještě zbýval problém, jak dopravit sudy po trase 80km z vinic na pobřeží.   

Porto-barco rabello

Doprava loděmi byla dlouhá a ne vždy bezpečná. Tzv. Barcos rabelos splavovali nebezpečnou řeku po proudu Doura na svých loďkách s plochým dnem, přetížených sudy. V roce 1771 operovalo po řece 50 těchto lodí, čase se počet zvedl na několi stovek. Největší uvezly až 100 sudů, ale pro horší ovladatelnost a náchylnost k nehodám bylo v roce 1779 povoleno převážet maximálně 70 sudů. Baron Forrester, legendární postava a autor první mapy údolí Doura, zahynul v roce 1862 po nárazu jeho lodi do skály. Do vody ho prý nejpíš stáhnul opasek plný zlatých sovereignů. Dámy, které ho doprovázely, zachránily nejspíš jejich velké krinolíny. Byl to, mimo jiné, zarytý odpůrce dolihování, tak že kdo ví, jak by se portské vyvíjelo, kdyby se tato nehoda nestala.

Vodní cesta si vyžádala mnohaletou kultivaci, aby se stala bezpečnou. I přes dokončení železnice v roce 1887, bylo ještě v roce 1930 zaregistrováno kolem 300 lodí! Poté následovalo překládání v

Mapa údolí Doura a vinic portského

Portu a další cesta po moři. Tady vznikl nápad, dodávat do sudů před cestou pálenku, aby se zabránilo zkažení. I tak, zatím většina vína zůstala nedolihovaných. Přídavek pálenky nebo brandy se stal běžný teprve v průběhu 18. století a na začátku 19. již byl standartem. Dolihování se už neprovádí před transportem, ale během výroby. Další impuls ke zvýšení exportu do Anglie znamenala smlouva Methuen z roku 1703 ( také zvaná „Port wine treaty“ ), díky sníženým clům, poskytla anglickým žíznivcům možnost překlenout další období válečných stavů s Francií (Válka o španělské dědictví ).

Informativní mapa oblasti

Portské se chlubí, že je třetí oficiálně nejstarší chráněnou vinařskou oblastí na světě ( 1. Chianti, Itálie 1716, 2. Tokaj, Maďarsko 1730 ) a první kontrolovanou-regulovanou oblastí. V roce 1756, za vlády markýze de Pombala a krále Josefa I., ustavila vláda úřad Companhia Geral da Agricultura das Vinhas do Alto Douro, mající za úkol hlídat kvalitu, věrnost původu, export atd. Při zvyšování objemu výroby se začaly objevovat podvodné praktiky, jako přidávání bezinek, ředění a další nekalé „zlepšováky“ ( Čechům netřeba vysvětlovat ) a nový úřad měl držet ochrannou ruku nad kvalitou a originalitou vína. Na začátku 19. století se začíná portské pevně usazovat nejen na anglických trzích, ale začíná se prosazovat i v Rusku, Německu, Holandsku, USA Brazilii. Velký zásah do obchodu znamenal vpád francouzských jednotek císaře Napoleona. Portugalsko, věrný spojenec vojenský a hlavně obchodní se zdál jako snadný cíl, jak poškodit a více ekonomicky izolovat Anglii. 1. 12. 1807 generál Junot obsadil Lisabon a nedlouho před tím královská rodina s tisíci dvořany uprchla na

Maršál Soult v bitvě u Porta 1809

příštích 13 let do Brazilie.  Většina anglických obchodníků spolu s rodinami také musela zmizet a zenechat podniky svým správcům. Císař se pokusil o tři invaze, ale ani jeden vpád se nepodařilo udržet. Angličanům se vždy po určité době podařilo francouzské jednotky vytlačit. Během roku 1811 se podařilo francouze navždy vytlačit z Portugalska. Ochromený obchod se mohl znovu vzpamatovat.Novodobější historie už nemohla zabránit věhlasu portského, pouze celoevropská zkáza vinic mšicí Phylloxera měla vážné následky, ale roubováním amerických odrůd se podařilo pohromu překonat.

Dodnes nám anglická jména producentů portského připomínají anglo-portugalskou spolupráci a spojenectví. Příkladem jsou dodnes fungující firmy: Sandeman, Taylors, Osborne, Dow, Offley, Warre, Croft nebo Graham.

K portskému jsem nalezl několik zajímavých  historií, ale i legend, které se udržely dodnes.

Plakát zn. Sandeman (1910)

Dona Antonia Ferreira

William Warre (1784–1853), patřící do rodiny obchodníků s Portským stejného jména v roce 1803 vstoupil do anglické armády. Jako rodák z Porta, znalý krajiny i řeči, byl přidělen k britským jednotkám v Portugalsku. Stal se neocenitelným pomocníkem a sloužil ke spokojenosti jak maršála Beresforda tak Arthura Wellesleyho. Z jeho dopisu otci je jasné, že posledně jmenovaný, je věrný konzument portského. Protože prý nejde v Portu sehnat kvalitní staré portské, žádá Arthur Wellesley dodat jeden hogshead (angl. dutá míra = 63 galonů = 286,24 l  !!!) portského, na penězích prý nezáleží…Nejspíš mu rád vyhověl, protože v armádě to dotáhl na generál poručíka s vyznamenáními a firma Warre nadále prosperuje. 

Arthur Wellesley

Stejně tak, se prý Arthur Wellesley posilnil portským před bitvou u Waterloo, což mu viditelně prospělo…

Arthur Wellesley byl i příznivcem bílého. Ochutnal víno z oblasti Bucelas ( severně od Lisabonu ) a natolik mu zachutnalo, že nechal značné množství dopravit do anglie. Nabídl několik lahví králi Jiřímu III., který tvrdil, že mu víno pomohlo vyléčit vážné onemocnění ledvin. Víno se dočkalo obliby a stalo se známé jako Portugalské Rýnské (Portuguese Hock, Hock se říkalo něměckým ryzlinkům ).
Vypráví se, že admirál Nelson před bitvou u Trafalgaru popíjel portské a namáčel si ve sklenici prst, aby mohl lépe listovat v dokumentech a mapách.

Další legenda říká, že dědeček Dony Antónie Ferreiry ( dodnes jmenovkyně značky portského ) byl natěšený, že svou bezchybnou francouzštinou poradí přicházejícím napoleonovým vojákům. Bohužel ho považovali za vojenského dezertéra a na místě ho zastřelili…

   Portské se vyrábí pouze ve vymezené oblasti kolem břehů řeky Doura. V půlce září, na sluncem zalitých stráních,  se začnou sbírat hrozny až 30 různých odrůd, mnohokráte dodnes pouze ručně, protože na úzkých a šikmých terasách se žádný stroj nedostane. Poté se réva dopraví nejlépe malými vozíky do vinařství, kde se po protřídění začnou pomalu bobule nohama šlapačů rozbíjet a krouhat, je potřeba fermentovat a dostat ze šlupky dostatek barvy, šťávy a drahocenných látek. Po dostatečném

Vývoj tvaru lahví

zahřívání a fermentaci se půl množství přírodního cukru přemění na alkohol. Dodání čiré vinné pálenky o 77% síly zastaví kvašení a zachová zbytek cukrů a látek nedotčených( poměr je kolem 115l do 435l vína ). Poté se vína míchají a nechávají stárnout v dřevěných sudech, soudcích nebo nádržích.

Taylor´s stáří 10 až 40 let...

Záleží podle toho, jestli jde o druh portského Ruby, Tawny, bílé nebo dnes i růžové…Nejstarší Tawny se lahvují až po 40 letech ležení v sudech…

Kariatura Pitta ml., otevírajícího staré sherry

   Mimo základní určení jako vhodný digestiv i aperitiv, se portské užívalo i jako léčebného prostředku. Vystačili bychom si s univerzálním kudy teče, tudy léčí, ale můžu uvést i něco ze života. William Pitt mladší, premier Anglie už ve 24 letech ( 1783-1801 a 1804-1806 ) za krále Jiřího III. se stal známým uživatelem portského. V mládí mu bylo doporučeno k léčbě dny a natolik mu celoživotně medicína zachutnala, že dostal přezdívku "Three bottle man". Prý měl velmi rád sklenku portského, láhev ještě víc... Dna se mu už nejspíš vyhýbala a skolila ho až cirrhóza a selhání ledvin...

Jelikož dnes už jsou obě strany Lamanšského průlivu v míru, snaží se Francie alespoň přepít své staré nepřátele...stala se největším světovým konzumentem portského. Na druhou stranu se britská královská rodina snaží vypít co nejvíce šampaňského značky Veuve Clicquot.