Rozuzlení
Le général Vandamme et sa correspondence, Tome 2 (Didier, Paris 1870), p 502 ad.
3. část
Císař se o katastrofě u Chlumce dozvěděl v noci z 30. na 31. srpna. V pět ráno poručil napsat Saint-Cyrovi, aby kryl silnici z Petrovic na Drážďany, Mortierovi aby zaujal postavení před Pirnou a Marmontovi aby se usadil po pravici 14. sboru tak, aby měl vévodu z Belluna napravo. Obával se nepřátelského postupu na Drážďany.
Během dne byly císaři
doručeny různé raporty ohledně boje 1. sboru. Baron de Trobriant v tom
svém psal:
„ Nic přesného se o generálu Vandammovi neví.
Jeden důstojník z jeho štábu ujišťoval maršála vévodu z Trévisa, že si generál prostřelil hlavu.“
Po obdržení této
zprávy císař vévodovi z Ragusy 1. září psal:
„Bratranče, vévoda z Tarenta je dnes v Görlitz. Nechá-li se dál zatlačovat, není vyloučeno,
že budu nucen vypochodovat třetího na Budyšín. (…) Ten nešťastník Vandamme, který se podle všeho zabil, nepostavil na
výšinách jednou hlídku a vůbec nikde nenechal zálohu. Vrhl s kupředu jak
do propasti zálohu a neprováděl vůbec žádný průzkum. Přesto se ke mně vrací
z jeho sboru spousta lidí; dorazili téměř všichni generálové a také
15 000 mužů, proto si myslím, že moje ztráta nebude větší než 4000 až 5000
mužů.“
Den nato Napoleon po
Berthierovi chtěl toto:
„Bratranče, osobní sekretář generála Vandamma je
v Drážďanech. Nechte zapečetit všechny jeho písemnosti. Vyjměte
z nich všechny listiny, vztahující se k armádě či ke státním záležitostem;
osobní generálovy dokumenty budou zapečetěny a poslány rodině.“
Vandamme se nezabil [i když to
vládní Moniteur napsal] a povíme až dál, co se
s ním dělo. Císař ho ale neprávem
obvinil, že se hnal kupředu jak do propasti, aniž prováděl průzkum. Vandamme
ale jednal na základě striktních rozkazů. Je k zlosti, že po jeho
rozkazech nezůstalo stopy; jeho sekretáře zatkli, aby se zmocnili generálových
papírů. Byla to marná snaha. Vandamme přečetl příslušné rozkazy řadě svých
důstojníků a ve chvíli, kdy si byl jist, že padne do zajetí, je zničil.
[Následuje několik stran korespondence, kterou Vandamme vedl roku 1826
s Maretem, vévodou z Bassana,
jenž jej žádal o vysvětlení okolností celé chlumecké katastrofy, aby ji mohl
zapracovat do svých memoárů. Vandamme v listu z 20. února, psaném
v Gentu, opět zmínil zejména tři císařovy rozkazy, takřka přesně je
citoval, a poté uvedl:]
„Řeknu vám, že jsem byl na konci onoho hrozného
dne, ve chvíli, kdy kartáčová palba srazila generála Haxo vedle mne
z koně, vystaven všem ranám a smrti, jíž jsem unikl jen zázrakem, nemám si
ale naprosto co vyčítat, leda jedinou věc, tedy to, že jsem nemyslel na svůj
vlastní ústup, což jsem mohl udělat desetkrát, jenže bylo třeba zachraňovat
Francouze.
Musím vám, pane vévodo, ještě sdělit, že když jsem
16. ledna tohoto roku, v předvečer odjezdu z Paříže, navštívil
generála Bertranda, našel jsem tam i generála Haxo; od našeho zajetí u Teplic
jsem ho neviděl. Ten generál mě k sobě zavolal a v přítomnosti mnoha dalších
generálů prohlásil, že jsem k němu při sestupu soutěskou u Petrovic, které
stojí před Chlumcem, při průchodu kolem údolí Hellendorfu, kterým pak vyrazili
Prusové, prohodil toto:
,Kdybych neměl rozkaz nestarat se o své boky a
týl, nechal bych tady jednotku a maršál Saint-Cyr by sem naprosto přirozeně
umístil svou první divizi.ʽ
[Nutno dodat, že
Vandamem získal až poté a díky Maretovi opisy tří výše uvedených císařových
rozkazů, zanesené v knize rozkazů náčelníka hlavního štábu maršála
Berthiera. Vévoda z Bassana mu zaslal císařův rozkaz z 28. srpna,
napsaný v Pirně a citovaný výše, rozkaz císaře Berthierovi z 30. srpna,
určený Mortierovi a rovněž už citovaný, a k tomu všemu Berthierův list ze 30. srpna 1813 z půl dvanácté
odpoledne, určený Vandammovi. Je naprosto klíčový a plný text následuje.]
„Posílám vám, generále, svého štábního důstojníka, aby zjistil co se děje. Dal jsem rozkaz
vévodovi z Trévisa, aby vás s částí jednotek podpořil, budete-li to
potřebovat. Pošlete okamžitě důstojníka, jehož k vám vysílám, nazpět.“
Z těchto dopisů
jasně plyne, že císař věděl o Vandammovu pochodu na Teplice, že už byl dán
rozkaz Mortierovi, aby ho podpořil, což ten maršál neudělal stejně jako
Saint-Cyr. (…) Máme za to,
že jsme předložili všechny dokumenty, které jasně
dokládají, že v celé věci je mnoho viníků, generálu vandalovi ale nelze
nic vyčítat.
Prvním viníkem je
osudovost, která Napoleona odvedla zpět do Drážďan a zabránila mu sledovat
operace, o jejich nevyhnutelném úspěchu byl přesvědčen. Onen císařův návrat do
saské metropole vše prohrál, neboť kdyby zůstal v terénu, okamžitě by si
uvědomil změny spojeneckých tras a Vandamma by vévodou z Trévisa posílil
nikoliv 30. srpna, kdy ž bylo pozdě, ale hned devětadvacátého ráno. Pozice u
Hellendorfu by byla obsazena a Kleistův sbor by padl do zajetí.
Druhým viníkem je
Saint-Cyr, který Kleista nepronásledoval.
Třetím pak Mortier, jemuž chyběla
iniciativa.
Boj u Chlumce pak měl
pro závěr celé kampaně svrchovaně zničující následky…
[Na tomto místě lze
překlad a citace z du Casseho díla ukončit a k jeho závěrům nelze
dodat nic, než naprostý souhlas. Dodejme však, co du Casse neříká, byť si to
musel myslet. Napoleon se snažil svalit svou vinu na Vandamma a podobně, jako
při jiných událostech (kampaň 1815 je nejmarkantnějším důkazem) jednoduše lhal!
Citujme ale ještě jeden zde uvedený
dokument, který vrhá světlo na další Vandammův osud, tedy na jeho zajetí. Řada
memoárů, především ty Marbotovy (které jinak o viníkovi prohry mluví podobně
jako du Casseho dokumenty), líčí, jak imperátor zacházel s generálem nevlídně
a jak jej Vandamme popudil:
"Neuvěřitelná věc, dobré způsoby se změnily ve chvíli, kdy
vězeň dorazil do Prahy před ruského imperátora a velkoknížete Konstantina, jeho
bratra. Ti zapomněli, co jsou vůči statečnosti poraženého povinni, oslovili jej
urážlivým způsobem a velkokníže Konstantin mu dokonce osobně vyrval kord.
Vandamme, pohoršený takovým jednáním, zvolal: ,Tady je snadné vzít mi meč.
Ušlechtilejší by bývalo pokusit se mi jej vzít na bojišti. Vy ale, jak se zdá,
se raději spokojíte lacinými trofejemi...!ʽ Tato slova imperátora Alexandra rozzuřila, nařídil Vandamma zatknout,
přičemž vůči němu použil přívlastky kořistník a lupič!
Vandamme odvětil s hrdým pohledem, upřeným na Alexandrův
obličej: „Nejsem ani kořistník ani lupič. A vůbec už mi historie ani současníci
nevyčtou, že bych si zamazal ruce otcovskou krví!“ Při narážce na hrůznou
vraždu Pavla I. imperátorova otce, Alexandr, jejž veřejné mínění obviňovalo, že
dal k vraždě souhlas, aby nebyl spiklenci zavražděn sám, zbledl. Alexandr
rychle odešel, zděšen připomínkou strašlivé události, jíž vděčil za trůn a
kterou mu Vandamme připomněl doslova přímo před početným dvorem i oddílem
gardy. Vandamma pod přísným dozorem dopravili do Vintky na sibiřských
hranicích. Svou vlast spatřil až po míru roku 1814.“
Je to legenda, nebo
pravda?
Nejspíš to první, neboť
Vandamme o svém zajetí napsal následující (přičemž o sobě mluvil ve třetí
osobě):]
„Generála Vandamma ohlásili imperátoru Alexandrovi.
Jeho imperátorské Veličenstvo pro zajatého generála poslalo velkoknížete
Konstantina. Velkokníže mu složil poklonu a projevil politování nad jeho
zajetím, přičemž mu blahopřál ke slavné obraně. Generál byl doveden k imperátorovi,
který jej přijal dobrotivě a rovněž mu složil k jeho obraně kompliment.
Pak byl s generálem Haxo odvezen do Teplic. Nazítří byl vypraven na
Moskvu, kde s ním jednal se všemi ohledy hrabě Rostopčin, a velice
přívětivě jej přijímala řada ruských velmožů, jejichž pohostinství i rytířský
duch jsou sdostatek známy. Generál strávil v metropoli pět měsíců, aniž si
měl na kohokoliv stěžovat, a poté byl převezen do Vjazmy tři sta mil od Moskvy [je to polovina směrem na západ], což bylo až v době, kdy se spojenci chystali překročit Rýn a
napadnout Francii.“
Pomluvy českých i
německých listů o tom, že Vandamme padl do zajetí opilý, ponechme stranou jako
bezpředmětně propagandistické lži…
Žádné komentáře:
Okomentovat