VÝROČÍ BITVY U GETTYSBURGU A POCTA JOSEFU ČERMÁKOVI

Karel "Ahmad" Řezníček

Philippoteauxovo cyklorama bitvy u Gettysburgu z r. 1884

Rok 2013 dává příležitost ke vzpomenutí spousty kulatých „Napoleonských“ výročí, přesto se tu blíží
jedno toliko „půlkulaté“, které by ovšem nemělo být opomenuto a to 150 let od klíčové (nemám tu rád termín rozhodující:) bitvy Americké občanské války vybojované ve dnech 1. až 3. července 1863 u do té doby relativně bezvýznamného pennsylvánského městečka.

   Popsat, byť i jen v krátkosti, celou třídenní bitvu u Gettysburgu se ovšem v nejmenším nemíním pokoušet, bylo by to nošení dříví do lesa, neb i v češtině toho o tomto střetu bylo již publikováno relativně hodně a to i v poměrně dobré kvalitě a solidním rozsahu. Poslední autorské počiny (či i překlady, byť třeba tzv. encyklopedické) jsou naší veřejnosti jistě poměrně dobře známy, ale já bych naopak rád poukázal na jeden z prvních popisů, ne-li úplně premiérový počin (pomineme-li tu novinové zpravodajství v dobovém, zejména krajanském, tisku), v naší mateřštině. Jeho autorem je americký přistěhovalec Josef Čermák*, jenž své nejprve na pokračování a posléze i knižně vydané Dějiny občanské války publikoval již v osmdesátých letech 19. století. Bitvě u Gettysburgu zde

věnuje plných dvacet tiskových stran, což ovšem není tak podstatné, jako fakt, že ve svém textu popřál nemálo místa i očitým svědectvím získaným od svých krajanů či jejich rodinných příslušníků. I když tato si vesměs neosobují právo vylíčit průběh jakéhokoli střetu, jako mozaika atmosféry a pocitů zúčastněných jsou vynikající, stejně skvělá pak je autenticita archaického jazyka všech pisatelů...

   K bitvě u Gettysburgu zde jsou připojeny tři obsáhlejší krajanské glosy, jež jsou níže uvedeny s minimální, či častěji vůbec žádnou redakční korekcí..:

Josef Paidr (...) vypravuje následovní: „Dne 1. července vtrhli jsme do města Gettysburgu, Pa.

Jakmile octli jsme se v městě, již viděli jsme, kterak první náš armádní sbor bil se s nepřítelem a my poklusem spěli ku pomoci. Ženy vybíhaly z domů, podávaly nám všeliké zákusky, páje, chléb, maso - leč my neměli ani času nabízenou potravu přijmouti, neb v největším chvatu hnáni jsme byli do bitvy. Za malou chvíli byli jsme nuceni po krátké ale tuhé bitvě couvnouti zpět do města. Zde panoval zmatek k nepopsání; ulice byly přeplněny vojskem; pěší, jezdci, dělostřelci - to vše v divokém zmatku valilo se v před; když dospěli jsme za město, postavili jsme se opět na odpor a podařilo se nám nepřítele zadržeti až do večera.

Dne 3. července bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V den ten od naši setniny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, však jejich jména si nepamatuji. Od naší setniny raněn byl František Řezáč; kule zasáhla jej do levého ramene. Josef Rosival upadl do zajetí. Musím se zmíniti též o našem praporečníku; nebožák byl tak těžce raněn, že zůstal na bojišti ležeti. Když viděl, že rebelové vítězí, strhl prapor s vynaložením posledních sil se žerdě a uschoval jej za ňadry. Po bitvě, když odnesen byl do nemocnice, nařídil, aby prapor našemu pluku byl odevzdán . . .“

Václav Dušek byl též u Gettysburgu těžce raněn do nohy; byl dopraven do nemocnice v Little York, Pa., odkud v dopise zaslaném rodičům svým a datovaném 20. července 1863 líčí své zkušenosti jak následuje: „Dne 1. července o třetí hodině ranní, když jsme si byli upravili naši snídani, přišlo

nařízení, by vojsko se zaopatřilo náboji a vozy s potravinami aby dopraveny byly nazpět; záhy viděti bylo již dělostřelectvo v plném trysku uhánějící ku předu. Tu jsme seznali, že „něco bude". Střelba z děl ozývala se v dáli, což podobalo se hlubokému hřmění. Vydali jsme se na pochod a postavili se rebelům na odpor, neb jsme nechtěli připustit, aby zmocnili se města. Když naší brigádě bylo vykázáno místo, nabili jsme na rychlo pušky a očekávali příchod nepřítele. Nalézali jsme se na levém křídle u pšeničného pole; stáli jsme asi 10 minut, když k nám přicválal jezdec se zprávou, že rebelové ženou na nás útokem. Za malou chvíli jsme je spatřili, kterak s křikem valí se proti nám. Jakmile však zhledli, že na ně čekáme, zarazili se a jelikož stáli v nížině, mohli jsme viděti jen jejich klobouky. Oni zahájili palbu na nás, při které gen. Reynolds byl zabit; my statně odpovídali a posléze učinili jsme útok bodákem. Rebelové nás nevyčkali, ale dali se na útěk.

Odpoledne bylo hůře; naše setnina byla vyslána ku předu na zvědy, však tu viděli jsme silná oddělení rebelů s ohlušujícím jekem hnáti útokem. Couvli jsme rychle k hlavnímu voji, kde již každý byl připraven na jich uvítání. Těžko popisovat, co nyní následovalo; kule syčely nad našimi hlavami - nebyli jsme s to učiniti krok ku předu neb na zad, všude leželi nám v cestě ranění neb zabití. Když ale rebelům podařilo se nás obklíčiti, byli jsme nuceni couvnouti. Jakmile vyšli jsme z naších zákopů, začala palba ještě zuřivěji. V okamžiku, kdy hotovil jsem se k výstřelu, byl jsem zasáhnut kulí do nohy a hned na to národní vojsko počalo prchati k městu. Belhal jsem jak jenom jsem mohl za ostatními. Cestou spatřil jsem jednoho Němce (majora), který měl nohu v kotníku uraženou a ten s pláčem prosil mne, bych jej odtáhl stranou, neboť cestou, na které ležel, valilo se vše do Gettysburgu. Mne však samotného již opouštěly síly a rebelové byli za mnou co by kamenem dohodil. V městě naložen jsem byl na vůz a dopraven do polní nemocnice, asi tři míle za Gettysburgem. Odtud dopraveni jsme byli do Yorku.“

Jan Švec onemocněl těžce před samou bitvou a zakusil velké svízele, které popisuje sám jak následuje: „Když bitva započala, byli jsme my nemocní nuceni slézti s vozů, neboť tyto jezditi musely

pro raněné. Zůstal jsem bez vlády na silnici ležeti a když kolem mne jel povoz, otázal se mne lékař, jsem-li raněn; já odvětil, že nikoliv, načež vůz jel dále a nikdo si mne nepovšimnul. Spatřil jsem nedaleko farmu, kam sváželi raněné a sem s velikým namáháním jsem se doplahočil. Sotva že mne lékař spatřil, zvolal: ,Spojené Státy nyní nemají nemocných mužů - nepřítel jest zde a každý musí pracovat!' I poručil mi, abych nosil vodu; byl jsem slab, neb jsem několik dní již ničeho nepožil a oka nezamhouřil - ale vodu jsem shánět musel! Náhle počaly dělové kule lítati až k nemocnici a lékař poručil, kdo může, aby se uchýlil dále. Byl zde jeden raněný Čech, Zbitovský z Caledonie a společně dostali jsme se s velkým namáháním do blízkého lesa, kde jsme přenocovali. Druhý den šli jsme dále; cestou Zbitovský naložen byl na vůz, ale já musel pěšky. Dostal jsem se na druhou farmu, kde jsem měl raněným posluhovati, však já více nebyl schopen další služby. Zde se ke mně přihlásil Ludvig Chon z Racina, jemuž kule vězela v prsou. Stány nebyly ještě postaveny a my nuceni byli odpočívati na mokré půdě. Odtud byl jsem dopraven do Baltimore do tábora konvalescentů, kde jsem se sešel s jiným Čechem, jakýmsi Benjaminem Přerostem . . .“

Mohl bych dodat, že J. Paidr (nar. 1843 v Domažlicích) i J. Švec (nar. 1820 v Petrovicích na Táborsku) byli příslušníky 26^th Wisconsin [Howardův XI. sbor], stejně jako většina v textu jmenovaných (s výjimkou nikde jinde nedohledaného Přerosta), toliko V. Dušek (nar. 1842 v Milevsku) pravděpodobně příslušel k 24^th Michigan, jako jediného regimentu z tohoto státu v Reynoldsově I. korpusu. Lze doplnit další jména padlých a raněných z krajanské Slávie, i dalších pramenů, říci, že na vůz naložený Josef Zbitovský (psaný jinde s ypsilonem, či i jako Zbyťovský) příliš velké štěstí neměl a zraněním podlehl, atd., atp., jenže to není smyslem tohoto příspěvku...

Tím je konstatování, že získání Čermákovy knihy a její detailní nastudování ze mně svého času udělaly jednoho z největších znalců problematiky Války Severu proti Jihu u nás a tento náskok nebylo poměrně dlouho obtížné udržovat s pomocí řady dalších neméně vzácných tisků. Dnes však už je internet touto problematikou natolik nasycen, že mě to do značné míry vzalo chuť se v tomto historickém období dále šťourat, byť jak se říká »stará láska nerezaví« a tak se občas dopouštím „výjimek potvrzujících pravidlo“ - tato je primárně motivována tím, že nechci aby tu Čermákova jistě sysifovská práce zůstala zapomenuta a nebo povědoma jen pár zasvěceným... Navíc dnes, paradoxně, právě zásluhou internetu, už není nutné lézt někam do archivu či čítáren, neb si jeho knihu každý může přečíst v pohodlí doma, stačí si jen vybrat formát v jakém si přejete celou publikaci stáhnout...

Tož, komu se ony ukázky líbily, nechť ať tak neprodleně učiní, přeci jen i webový prostor je mnohdy pomíjivý a to co tam bylo včera, zítra už k dohledání být nemusí... Prolink ke stažení je vložen do nadpisu.

Gettysburg v podání Haprper´s Weekly

* Tento Josef Čermák se dle krajanských materiálů měl narodit 25. února 1858 ve Starém Kolíně, což bezmála vylučuje, že by byl příbuzným, (nebo dokonce snad otcem, jak jsem se druhdy kdesi dočetl...), Antonína Josefa Čermáka, 44. chicagského starosty, jehož život slavně-neslavně ukončila roku 1833 atentátníkova kulka, jež snad měla být určena Franklinu Delano Rooseveltovi... Přeci jen tento dnes nepoměrně známější „Tony Cermak“ byl rodákem z Kladna (nar. 1873; jeho otec zde měl být horníkem) a do Chicaga se přistěhoval až v době, kdy tu náš Josef Čermák již léta publikoval...
   Literát Josef Čermák rozhodně nebyl politik, přesto byl veřejně činný a to jako kovaný žurnalista, byť zaměřující se zejména na své krajany, coby primárně česky píšící novinář a čelný sokolský činovník, přičemž krom nejrůznější zpravodajské rutiny hlavní ediční pozornost věnoval především různým tělovýchovným příručkám a společenským přehledům...

   To že se na stránkách krajanského »Duchu času« pustil i na pole politologicky-historické bylo odvážné a po úspěchu s barvitým popisem historie americké Války za nezávislost, pustil se i do tématu neméně bratrovražedného zápasu z let 1861–1865! Zásluhou Augusta Geringera dostaly jeho DĚJINY OBČANSKÉ VÁLKY s připojením zkušeností českých vojínů roku 1889 v Chicagu i knižní tvrdou vazbu, a o rok později mu tamtéž vyšly i Dějiny Ameriky od prvních počátků objevení až po dobu občanské války v republice severo-americké – i ty jsou v Čechách fyzicky k mání (stejně jako mnoho cvičebnic:), např. v knihově Náprstkova muzea...
   Škoda jen, že se nám (svého času jsem se spojil i s několika krajanskými organizacemi) nepodařilo dopátrat co se stalo s primárními prameny s nimiž “Joseph Cermak” kdysi pracoval, přičemž tu míním především ony dopisy a paměti z nichž svého času čerpal, a z nichž v jeho, alespoň pro budoucí generace, nejzáslužnější publikaci (žel) bezpochyby využil jen velice nepatrný zlomek...
   Dodejme ještě, že tento náš Josef Čermák měl zemřít, v dovršených utěšených devadesáti letech věku, 18. května 1948 v Chicagu, na jehož českém Národním hřbitově by měl být i pochován...