ZRÁDCI A PŘEBĚHLÍCI (1)

Michal Šťovíček
O zrádcích a přeběhlících v uniformě se souborná napoleonská literatura zmiňuje vesměs jen sporadicky a velmi stručně, do "encyklopedie" osobností své doby však patří. Následující příspěvek jsem se tedy rozhodl věnovat základní faktografické prezentaci půltuctu významných francouzských vojáků, kteří v bouřlivých dobách Revoluce a napoleonských válek přešli na stranu nepřátel Francie - republiky či císařství - a otevřeně a aktivně se v jejich řadách zúčastnili nebo se pokusili zúčastnit boje proti vlastní zemi. Pominu ovšem nejznámějšího z nich podle této šablony, Bernadotta: co bych asi tak o něm mohl po p. Kovaříkovi a jiných napsat objevného?...

Ušetřím vás zároveň mudrování na téma zrady resp. velezrady a přeběhlictví, jejich podob a jejich relativity, filosofujte sami. Podotýkám stručně a v obecné rovině pouze to, že v dobách žoldnéřských vojsk a nestálých koalicí 17. a 18. století i proměnlivých územních zisků a ztrát byly vstupy a přechody důstojníků do služeb cizích států běžnou a všeobecně tolerovanou věcí. Za třicetileté války přeběhnutí k druhé straně mezi tehdejšími vojáky-žoldnéři nebylo žádnou vzácností a bylo pokládáno spíše za změnu zaměstnavatele než za zradu. Od konce 17. století však již vznikaly stálé armády, jednotlivé monarchie dokázaly poskytnout svým důstojníkům a generálům dostatečné a trvalé hmotné zajištění, uznání a společenskou vážnost i dostatek „práce“ - odpadaly tedy všechny někdejší osobní motivy přechodu důstojníků do cizích služeb. Případný odchod důstojníka k jinému pánovi již musel odpovídat psaným (i nepsaným) zákonům - důstojník musel především v míru "podat řádnou výpověď" přímo panovníkovi, nesměl přejít k momentálnímu nepříteli v průběhu válečných akcí apod. Monarchie vzhledem k neustálým válkám i rostoucím nákladům na výcvik a udržování stále početnější armády současně postupně přestávaly povolovat a tolerovat žoldácké potulování svých důstojníků a generálů po Evropě a zavazovaly si je podobně jako řadové vojáky, jimž jakýkoli odchod z armády rázně znemožnily zavedením povinné vojenské služby. Zároveň v r. 1789 se ve Francii se zrodil pojem vlastenectví a obrany vlasti či národa, nadřazený sobeckým osobním zájmům, a v průběhu napoleonských válek se zrodil a rozšířil také v některých dalších státech (kde byl však vesměs nadále zosobněn panovníkem). Francouzská revoluce a napoleonská doba tak již definitivně odzvonily žoldnéřské migraci v řadách důstojnického sboru jako společenskému jevu a všechny státy bez rozdílu státního zřízení upravily svou legislativu tak, že důstojník i voják mohli od těch dob změnit pána jedině dezercí kvalifikovanou ovšem jako velezrada.

Nepřítel národa: Condé

Příslušník veleslavného rodu, osmý princ de Condé a královský princ Louis V. Joseph de Bourbon-Condé se narodil v Paříži 9. 8. 1736.

Ve věku pouhých 4 let byl po otcově smrti jmenován Grand maître de France, což byl jeden z nejvyšších dvorských hodnostářů - správce králpovského dvora: řídil chod a rozpočet královského domu tj. paláce, jmenoval jeho nové členy a funkcionáře, kteří skládali přísahu do jeho rukou, odpovídal za bezpečnost dvora a byl i vrchním správcem královských držav. Na čtyřletého caparta slušná kariéra a slušné penzum funkcí... V r. 1758 byl jmenován lieutenant général des armées du Roy, tj. zástupcem krále jakožto vrchního velitele. Zúčastnil se Sedmileté války a dosáhl v ní dvou nepříliš významných a zcela ojedinělých francouzských vítězství - u Grüningen a Johannisbergu (1762). Poté byl jistý čas guvernérem Burgundska.

V Paříži nechal rozšířit Bourbonský palác (Palais Bourbon) - dnešní sídlo francouzského Národního shromáždění = poslanecké sněmovny, nechal zbořit rodinný palác Condé a na jeho místě postavit dnešní divadlo Odéon. Zvelebil rovněž hlavní rodové sídlo - zámek Chantilly cca 40 km severně od Paříže.

Jako zajímavůstku uveďme, že jeho společníkem v dětství byl až do svých osmi let o čtyři roky mladší markýz de Sade, jehož matka byla příbuznou a dvorní dámou kněžny de Condé. Louis V. de Condé s manželkou byli také později kmotrem a kmotrou Sadova syna Louis-Marii, křtěného v zámecké soukromé knížecí kapli v Chantilly.

V r. 1780 byl Condé jmenován colonel général pěchoty (tj. plukovníkem všech pěších pluků).

Byl sice v dvorských kruzích považován za liberála, avšak ihned po dobytí Bastily emigroval jako jeden z prvních, napřed do Nizozemí a pak do Turína. Ve Wormsu v Porýní organizoval jednu z emigrantských armád, zatímco královi bratři zřídili hlavní stan celé emigrace v Koblenzi.

Připomeňme, že emigrantské armády na počátku Revoluce resp. v r. 1792 hodlaly táhnout v čele koaličních armád, osvobodit královskou rodinu a znovu nastolit absolutismus. V následujících letech si představitelé emigrantů kladli za cíl zachování francouzské emigrantské armády ve službách spojenců a bojovat s nimi proti republikánům a později proti Bonapartovi. Při předpokládaném vítězném míru hodlali usednout po boku spojenců za jednací stůl, předejít eventuálním snahám o rozdělení poražené Francie, obdobné jako kdysi dělení Polska, a nastolení jiné či dokonce cizí panovnické dynastie na francouzský trůn. Emigrantské vojsko tedy mělo svými akcemi ubezpečit koaliční panovníky o reálné možnosti restaurace bourbonské monarchie.

Bojové uskupení, v jehož čele kníže stál - takzvaná emigrantská armáda prince de Condé, tak bylo jen jedním ze tří vojsk francouzských royalistických emigrantů (spolu s dvanáíctitisícovou tzv. armádou princů a sborem vévody de Bourbon), které se v rámci zahraniční koalice bezmála osm let aktivně zúčastňovalo bojů proti Francouzské republice resp. Konzulátu.

Rakušané i Prusové ovšem hodlali na ozbrojené emigranty zblízka dohlížet, proto všech 20 000 příslušníků emigrantských armád rozdělili do výše uvedených tří sborů, které nasazovali pouze v zadním voji.a tudíž i Condého sbor drželi po celý rok 1792 v týlu stranou všech bojových operací. Ve sboru se objevili jak četní vysocí aristokraté - Condého syn Louis VI. Henri, jeho vnuk vévoda d´Enghien, vévodové de Richelieu, de Blacas, de Choiseul, hrabata de Langeron, de Damas, de Montlosier, de Mauny -, tak i venkovští zemánkové, např. pozdější literát Chateaubriand. Sbor měl takřka tolik důstojníků jako mužstva. Všichni aristokratičtí elegáni, kteří se z oddanosti k monarchii stali řadovými bojovníky, byli ochotni nechat se pro ni zabít a byli nadmíru stateční, ovšem v této armádě nebyl v podstatě nikdo ochoten čistit si pušku ani zúčastňovat se výcviku...

Po nucené nečinnosti po celý rok 1792 byl Condého sbor vyňat ze všeobecného rozpuštění francouzských emigrantských armád, rozložil se v Bádensku a nadále celou zimu vyčkával, jak s ním bude naloženo. V kostele ve Villingen nechal Condé sloužit zádušní mši za Ludvíka XVI. hned čtyři dny po jeho popravě.

V dubnu 1793 byl sbor reorganizován podle rakouského vzoru a podřízen maršálu Wurmserovi. Bylo dohodnuto, že početní stav nepřesáhne 6000 mužů, dosáhl však počtu 6400, přičemž Condé vydržoval nadpočetné muže na své náklady. 

"Mlýn zlořádů"aneb Moderní don Quijotte - revoluční karikatura Condého  emigrantské armády

Condému se nakonec podařilo přemluvit rakouského císaře, aby sbor zachoval a hradil náklady na jeho udržování. Condé obdržel hodnost Generalfeldmarschall, ovšem vyšší vojenské hodnosti ostatních aristokratů, dosažené ve Francii, Rakušané neuznali. Protože rakouský žold byl směšně nízký (vojín 7 sous = 1,40 franku denně), Condé celý žold sboru včetně svého vždy při výplatě shrnul na jednu hromadu a rozděloval ho rovnoměrně všem bez ohledu na hodnost. Na armádu s vysokým podílem aristokratů to bylo opatření značně demokratické...

Condého sbor se sice žádné velké bitvy nezúčastnil, ale vybojoval řadu drobnějších střetnutí. Např. v srpnu 1793 se zmocnil porýnských měst Jockgim, Wörth a Pfotz, kde odrazil noční protiútok republikánů a dobyl Hagenbach a Büchelberg. Při těchto akcích vyřadil republikánům z boje 3000 mužů a sebral jim 18 děl. V prosinci 1793 bojoval úspěšně proti jednotkám Moselské armády generála Pichegrua u Bertsheimu a Haguenau a připsal si na konto dalších 200 republikánů se 7 děly. V r. 1794 a 1795 byl Condého sbor rozmístěn v Porýní, posílen a postupně podřízen Angličanům, Rakušanům a Rusům. V té době se Condému osobně podařil poměrně úspěšný tah - získal na stranu royalistů generála Pichegrua (o čemž později). V r. 1796 ještě bojoval ve Švábsku, po uzavření míru v Campo-Formiu přešel r. 1797 do služeb Ruska a odtáhl do Polska. Pak v r. 1799 podpořil Suvorova opět v Porýní a když Rusko v r. 1800 opustilo druhou koalici, bojoval za anglický žold v řadách rakouské armády v Bavorsku. Po uzavření míru v Lunéville musel Condé svůj sbor rozpustit a téhož roku odjel i se synem do Anglie, zatímco většina emigrantů zvolila návrat do Francie. Condé se zatím usadil ve Wanstead, kde si vydržoval malý dvůr, u něhož se dodržoval ceremoniál starého režimu, avšak služebnictvo bylo vypláceno značně nepravidelně. Král Jiří III. přiznal otci i synovi společnou a nikterak knížecí penzi 657 liber. Condé nicméně brojil proti Francii dál - např. svému vnukovi vévodovi d´Enghien posílal z Londýna bojové instrukce, ovšem zcela bez znalosti situace. Je známo, jak mladý vévoda dopadl...

Následujících 10 let se Condé již prakticky neexponoval, zatímco z jeho zbylých válkychtivých spolubojovníků-emigrantů v Anglii byla vytvořena pěší jednotka v síle zhruba jednoho batalionu. Pod názvem Chasseurs Britanniques se zúčastnila od r. 1810 napoleonských válek pod Wellingtonovým velením, bojovala mj. u Fuentes de Oñoro, Ciudad Rodrigo, Salamanky, Vitorie, Orthez, a posléze byla rozpuštěna 5.10.1814.

V r. 1814 se Condé vrátil do Francie spolu s Ludvíkem XVIII. a navzdory pokročilému věku se opět ujal svého úřadu Grand maître královského domu. Zemřel nedlouho poté, 13. 5. 1818 v Chantilly.

Bonapartův přemožitel: Phélippeaux

Louis-Edmond Antoine Le Picard de Phélippeaux, obvykle zkráceně Antoine de Phélippeaux, se narodil 1. 4. 1767 v Angles-sur-l´Anglin - dnes departement Vienne. Pocházel z jedné větve rodu známého již v 15. století (psaného též Phélypeaux), jehož různí příslušníci v 17. a 18. století zastávali významná místa ve státní správě včetně ministerských křesel. Navzdory jménu nebo hermelínovému poli v erbu, značícímu obvykle Bretaň, pocházel rod z okolí Blois na Loiře a v Bretani ani v Pikardii žádnou državu neměl.

Louis-Edmond vystudoval královskou vojenskou školu v Paříži, kde byl spolužákem Napoleona Bonaparta a srdečně se s ním nenáviděl. Těžko říct, nakolik toto mladické nepřátelství poznamenalo Phélippeauxovo další jednání.

Každopádně zůstal přesvědčeným royalistou, v r. 1791 emigroval a sloužil v emigrantské armádě, v níž dosáhl hodnosti generáladjutanta. Podle nedoložených zpráv bojoval proti Francouzům u Valmy a u Jemappes. Poté se v r. 1795 tajně vrátil do Francie a pokoušel se vyvolat royalistickou vzpouru ve středofrancouzské provincii Berry, dokonce přechodně obsadil Sancerre. Vzápětí byl poražen generálem Simonem Canuelem na čele 6. pěší půlbrigády, zatčen a uvězněn v Bourges, odkud se mu podařilo uprchnout. Odebral se do Paříže a tam stále v ilegalitě vyvedl republikánům nepěkný kousek. 

Od r. 1796 pobýval v Templu nedobrovolně anglický námořní kapitán William Sidney-Smith, který předtím hlídkoval a napadal francouzská plavidla v průlivu La Manche, a jehož loď byla zajata, když při jednom nájezdu uvízla v ústí Seiny. Ve vězení čekal na soud za to, že v r. 1793 zapálil arsenál a část francouzské flotily na ústupu od Toulonu. Phélippeaux zorganizoval či spoluorganizoval jeho útěk, možná v koordinaci s anglickou tajnou službou. Verzí tohoto útěku existuje několik, většinou uvádějí, že Phélippeaux získal kohosi, aby pro něho za 60 000 livrů ukradl nevyplněný formulář propouštěcího rozkazu z kanceláří ministerstva války (nebo námořnictva?). S náležitě vyplněným formulářem poslal 24. 4. 1798 do Templu jakéhosi komedianta převlečeného za generála v doprovodu čtyř kompliců, rovněž převlečených za četníky, který od žalářníků vězně převzal a vyvedl ho na svobodu. Na lumpárnu se přišlo již za několik hodin, ale to již Phélippeaux stihl Sidney-Smitha dopravit do Le Havru a odtud ihned spolu odpluli do bezpečí = do Anglie. Phélippeaux pak již jako anglický plukovník doprovázel Sidney-Smitha do Cařihradu a odtud v březnu 1799 do Akkonu (čili Akry čili Saint-Jean-d´Acre), kde spolu úspěšně odrazili pověstný pokus Bonapartovy armády o dobytí pevnosti. Phélippeaux se na obraně vydatně podílel, mimo jiné zřídil vnitřní opevňovací linii a posílil obranné pozemní dělostřelectvo převozem děl z anglických lodí kotvících v přístavu. Poté, co Bonaparte v květnu obléhání vzdal a od Akkonu odtáhl, Phélippeaux tam ještě někdy v průběhu r. 1799 zemřel, buď na mor nebo celkovým vyčerpáním.

Žádný Phélippeauxův portrét jsem ani po dlouhém hledání neobjevil (existuje-li vůbec), tak alespoň pohled na dnešní jádro Saint-Jean-d´Acre (nijak výrazně se od r. 1799 nezměnilo

a portrét Sidney-Smitha u Akkonu od J.Ecksteina (milovníky zbraní upoutá jen vzácně zobrazovaná pistole s nástavnou pažbou):

Z Francouze Rus: Langeron

Alexandre Louis Andrault, hrabě de Langeron aneb Алексáндр Фёдорович Ланжерóн, markýz de la Coste, baron de la Ferté, de Sassy a de Cougny, pán z le Mont, Bazolle de l´Isle de Mars a Alligny, se narodil 13. 1. 1763 v Paříži. Pocházel ze starého rodu z oblasti Nevers, zmiňovaného již ve 13. stol.

Langeron v portrétní galerii petrohradského Zimního paláce (G.Dawe, 1825)

Jako mnozí jeho předkové, i on nastoupil vojenskou kariéru, a sice již v 15 letech jako podporučík pěšího pluku královské gardy (Gardes-Françaises), s nímž pod velením barona de Vioménil odtáhl v r. 1782 na rok do Stř. Ameriky (Saint-Domingue). Těšil se přízni příslušníků rodu Condé, mezi jehož přívržence patřili Arnaultové již od dob Frondy. V hodnosti kapitána přešel k pluku Condé-Dragons, s nímž bojoval tentokrát ve válce za americkou nezávislost, v r. 1786 jako plukovník a zástupce velitele řadového pěšího pluku Médoc, v r. 1788 velel pluku Armagnac.

Již v r. 1789 emigroval do Rakouska a marně mu nabízel své služby. V květnu 1790 tedy odjel přes Polsko do Ruska, kde jej Kateřina II. přijala jako plukovníka sibiřského granátnického pluku (přesný název jsem nezjistil - podle www.austerlitz.org v r. 1805 v rámci Sibiřské inspekce žádné granátnické pluky nebyly...). S ním krátce bojoval na severu proti Švédsku a pak byl převelen do války proti Turkům, kde se spolu s budoucím vévodou de Richelieu vyznamenal v prosinci 1790 při Suvorovově dobývání Izmailu. V boji byl raněn a dostal Řád sv. Jiří. Poté se zřejmě dobrovolně přihlásil k armádě francouzských emigrantů a táhl s ní do Champagne a vzápětí jako pozorovatel k armádě prince Josiase Sasko-Koburského do Flander. V r. 1796 byl povýšen na brigadýra, 1797 na generálmajora a 1799 na generálporučíka ruské armády, jmenován generálním ubytovatelem v Kurlandsku a inspektorem pěchoty. Car Pavel I. jej tehdy spolu s udělením Řádu sv. Anny jmenoval ruským hrabětem, čímž jej postavil na úroveň většiny čistě ruských generálů.

V r. 1805 se Langeron zúčastnil tažení na Moravu - jeho účast v bitvě u Slavkova nebudu opisovat. Přes jeho soudnost (kritizoval Weyrotherův plán), rozvahu a zdatné velení mu car Alexandr připsal spoluodpovědnost za porážku (asi na základě nepříznivé relace Langeronova slavkovského nadřízeného Buxhöwdena), Langeron upadl v nemilost a málem byl vyhozen z armády. Odjel na čas do Oděsy za svým přítelem vévodou de Richelieu, který tam již byl guvernérem=gubernátorem, a až o rok později dostal postupně velení několika plukům, s nimiž až do r. 1811 bojoval v rusko-turecké válce, mj. v červnu 1810 dobyl spolu s gen. Kamenským podunajskou Silistru (v dnešním Bulharsku).  

Zač. r. 1812 stále na jihu dojednal připojení Budžaku a východní části Moldavského knížectví (přezvané tehdy na Besarábii) k Rusku. Získal si tím značnou prestiž, byl povýšen na generála pěchoty a byl ihned povolán do války proti Francouzům - velel sboru v armádě admirála Čičagova (zde opět nebudu opisovat od p. Kovaříka). Tažení zakončil na území Polska obléháním Toruně.

V německém tažení 1813 bojoval u Budyšína a Katzbachu pod Blücherem, pak u Lipska pod Bernadottem. Na Nový rok 1814 přešel Rýn u Kaubu, obléhal Mohuč, poté pokračoval do Francie a bojoval u Soissons, Laonu, Remeše, Craonne, Fère-Champenoise a nakonec před Paříží, kde dobyl dělostřelecká postavení na Montmartru.

Koncem r. 1814 se vrátil do Ruska, velel sborům rozloženým ve Volyni, po Napoleonově návratu z Elby vyrazil opět proti Francii, ale již se do bojů nestihl zapojit - Waterloo jej zastihlo ještě v Německu. Tímto nedokončeným tažením fakticky skončilo dlouholeté vzájemné nepřátelství Langerona a republikánské a napoleonské Francie.

V r. 1815 se vrátil do Oděsy, neboť byl jmenován gubernátorem tehdejší Nové Rusi (dnes jižní části Ukrajiny).

Gubernie hraběte Lanžerona

Zdá se, že spravoval svěřené území řádně, přispěl značně k jeho hospodářské prosperitě a rozvoji exportu, neboť vyhlásil Oděsu za svobodný tj. bezcelní přístav, založil v ní střední školu pro přistěhovalce (hlavně z  Řecka), založil botanickou zahradu a nechal vybudovat dnešní hlavní pobřežní dopravní tepnu - Primorskij bulvár. Současně velel černomořským kozákům.

V r. 1823 již stárnoucí a nemocný Langeron odjel do Francie a dva roky po ní cestoval. Po návratu do Ruska se zapojil do povstání děkabristů, jehož se zúčastnil i jeho bývalý švagr kníže Trubeckoj, s nímž Langeron udržoval dobré vztahy. Po porážce povstání byl Langeron odsouzen k vyhnanství a na milost jej vzal až Mikuláš I., který jej jako osvědčeného válečníka poslal do osmé rusko-turecké války (1828-1829). Po uzavření Drinopolského míru se Langeron vrátil do Oděsy a tam se 4.7.1831 stal jednou z obětí epidemie cholery. V tamním katolickém kostele je i pohřben. 

Langeron za svůj život obdržel celkem pět z osmi nejvyšších carských řádů: sv. Ondřeje, sv. Anny, sv. Jiří, sv. Vladimíra, Bílého orla (původně polský), k tomu ještě francouzský Řád sv. Ludvíka a pruský Řád Černého orla. Francouzská Wikipedie k nim přidává i řády sv. Ducha a Zlatého rouna, ale asi omylem, protože na seznamech jejich nositelů jsem s výhradou přehlédnutí našel u sv. Ducha pouze jednoho z Langeronových příbuzných v 18. stol. a u Zlatého rouna rovněž pouze jednoho z Andraultů v 17. století...

Tolik tedy k představitelům zrádců Francie z řad royalistické emigrace.