Michal Šťovíček
První
zrádce revoluce: Dumouriez
Chronologicky prvním významným odpadlíkem
od Francouzské revoluce byl ve skutečnosti La Fayette, který však přímo
nezradil a proti Francii aktivně
nevystoupil, takže mnohem známějším a skutečným zrádcem je tento generál.
Charles François du Périer či Duperrier,
řečený Dumouriez nebo Du Mouriez, se narodil 25. 1. 1739 v severofrancouzském
Cambrai ve zchudlé rodině úřednické šlechty jako syn armádního komisaře.
Proč a kdy si změnil jméno, na tom se
dostupné prameny neshodují - několik jich odvozuje jméno Dumouriez od mladší
větve Périerů, usazené v Provence, buď proto, že její tři příslušníci se
oženili s dívkami z tamního rodu de Mouriès či Moriès, nebo proto, že se prostě
jen pro odlišení od starších bratrů začali psát du Périer du Mourier = podle
jedné vesnice v kraji Bouches-du-Rhône. Jinde se zase uvádí, že jméno Dumouriez
by mělo být „aristokraticky“ pozměněné jméno generálovy prababičky z matčiny
strany = Mouriezová, leč vysvětlení a důkazy také chybí. Konečně čtvrtá verze
hledá Dumouriezovy předky zcela jinde a poukazuje mj. na to, že již slavný
renesanční básník Malesherbe věnoval jednu svoji ódu blíže neurčenému
Dumouriezovi, a jiný Dumouriez byl členem Molièrova hereckého souboru a později
prvním pařížským výrobcem hasičských pump...
Budoucímu generálovi se po nepříliš
šťastném dětství (v 6 letech mu zemřela matka, otec byl věčně na cestách, a on
sám byl podle vlastních slov neduživý, rachitický a musel nosit nějakou
ortopedickou aparaturu) naštěstí dostalo solidního základního vzdělání a v 19
letech vstoupil po vzoru svého otce i četných předků a příbuzných do armády,
zlákán dobrodružným životem a zálibou v cestování. Bojový křest prodělal jako
jezdecký kornet a v Sedmileté válce to dotáhl na kapitána. Žádnými výjimečnými
činy se nevyznamenal, ale byl několikrát raněn.
Po uzavření míru v r. 1763 byl jako
mnoho jiných poslán do výslužby, sedm let válčení mu vyneslo jen poukaz na
penzičku 600 livrů (která mu nikdy nebyla vyplacena) a Řád svatého Ludvíka. Ve
hmotné nouzi a poslušen své dobrodružné povahy se vydal na cesty. Nabízel své
služby Janovské republice v její tehdejší válce proti Korsice, byl však odmítnut.
Stejně tak odmítl jeho služby korsický nepřítel Janovanů Paoli. Dumouriez se
tedy vrátil do Francie a obrátil se na tehdejšího francouzského premiéra vévodu
de Choiseul s plánem na podrobení Korsiky - a setkal se opět s příkrým
odmítnutím. Vévoda jej však nakonec vzal na milost na přímluvu švagra paní du
Barry, věnoval mu 18 000 livrů a pověřil jej jakýmsi tajným posláním u
madridského dvora.
Po návratu získal Dumouriez patent
zástupce náčelníka štábu expedičního sboru a v r. 1768 s ním odjel sloužit při
obsazování čerstvě dobyté Korsiky. V r. 1770 byl pověřen dalším tajným posláním
v Polsku na podporu bojovníků za polskou nezávislost. V průběhu jeho mise
Choiseul zemřel a Dumouriez se ocitl bez instrukcí. O své újmě se tedy sám
postavil do čela 1500 konfederovaných a zaútočil na odřad 5000 Rusů pod velením
Suvorova, který ovšem jeho bojovníky rozprášil u Lanckorony poblíž Krakova.
Vévoda de Broglie, vedoucí tajnou
korespondenci Ludvíka XV., poslal Dumourieze v r. 1772 na pomoc švédskému králi
Gustavovi III. v jeho zápase se švédskou šlechtou. Choiseulův nástupce vévoda
d´Aiguillon však údajně nebyl o této misi informován, nechal podezřelého
Dumourieze v Hamburku zatknout a zavřít v Bastile, z níž Dumouriez vyšel až po
smrti Ludvíka XV. Velmi pravděpodobným důvodem zatčení však byla zpronevěra
svěřených finančních prostředků. Ludvík XVI. vrátil Dumouriezovi plukovnický
patent a poslal ho do Lille, aby tam vedl výcvik podle pruského vzoru. Následně
jej jmenoval guvernérem Cherbourgu, kde Dumouriez dalších 11 let zdatně a
úspěšně řídil práce na novém přístavu. V r. 1788 byl povýšen na maréchal-de-camp.
Zde bych ještě podotkl, že Dumouriez
neměl žádné odborné vojenské ani diplomatické školy, které by ho k nějakým
tajným posláním kvalifikovaly, ve všem byl prakticky samouk a empirik. Na svých
misích však prokázal dostatek odvahy, obratnosti, schopnosti intrikovat, a
dokázal navázat mnoho styků a známostí, které mu později budou velmi užitečné.
Jeho ctižádost a touha po slávě musela od počátku překonávat také handicap jeho
původu - jako drobný bezvýznamný provinční šlechtic neměl příliš šancí na
výnosné místo v tehdejší společnosti.
V r. 1789 odjel Dumouriez do Paříže a
napohled nadšeně, ve skutečnosti velice opatrně se přidal k Revoluci. Současně
mnohem méně opatrně rozhazoval peníze v hráčských doupatech... Jeho revoluční
začátky nebyly příliš slavné: propadl při volbách do generálních stavů, ale
dokázal alespoň navázat styky s La
Fayettem a Mirabeauem a o rok později vstoupit do klubu
Jakobínů. Poháněla ho ctižádost, nikoli revoluční zápal, dral se vpřed, dařilo
se mu a jeho hvězda začala strmě stoupat: po intermezzu velení v Niortu (1791)
se nakrátko stal za girondisty ministrem zahraničí a války. Již v červnu 1792
se však vrátil do armády, zprvu do Severní armády pod Lucknerem, poté jakožto
Dantonův přítel převzal po La
Fayettovi velení Ardenské armády. S 28 000 mužů udržel
argonské průsmyky proti přesile 60 000 Prusů ohrožujících Verdun a zbrzdil
tak jejich pochod na Paříž. Jeho podíl na vítězné bitvě u Valmy je dostatečně
znám - svými manévry zásadně ohrozil týl pruské armády a přinutil ji k bitvě,
kterou vyhrál jeho kolega Kellermann. Dumouriez poté ustupující Prusy jen
sledoval, nikoli pronásledoval, čímž vzbudil Maratovo podezření - podle všeho
nehodlal brát Ludvíkovi XVI., k němuž se nestavěl nijak nepřátelsky, poslední
naděje na záchranu zvenčí. Údajně dokonce tajně informoval pruského krále, že
generál Custine hodlá vpadnout na jeho území. Čímž sledoval i své osobní zájmy:
kdyby spojenci evakuovali tehdy obsazenou Belgii, ctižádostivý Dumouriez by tam
mohl vtáhnout jako osvoboditel a leccos na tom vydělat. Pomýšlel údajně na to,
že se tam stane jakýmsi protektorem a vybuduje si tam nezávislou državu, z níž
by mohl jednat s pařížskou revoluční vládou jako rovný s rovným...
Odebral se do Paříže, vyjednal si tam
velení Severní armády a u ní ve Valenciennes vydal proklamaci nabádající
Belgičany ke vzpouře proti Rakousku. Na podzim vytáhl do Belgie a chystal se
dobýt významný příhraniční rakouský opěrný bod - opevněné město Mons, v jehož
blízkosti svedl 6.11.1792 jednu z nejznámějších bitev francouzských revolučních
válek. Jelikož hradby Mons byly v zoufalém stavu, Rakušané zaujali obranné
pozice na půlkruhu výšin obklopujících město na západě. Dumouriez se rozložil
před jejich obranným perimetrem - byl ve značné početní přesile (téměř 40 000
mužů proti 14 000, 100 děl proti 56) a protože se obával příchodu rakouských
posil, zaútočil, jak nejdříve mohl. Zavrhl přitom nejvhodnější plán = obchvatný
útok na jihu perimetru, jímž by pronikl Rakušanům do týlu a vrhl je do
bažinatého terénu kolem blízké řeky Haine. Místo toho ve spěchu a při svém
temperamentu zvolil frontální útok, který byl sice mnohem riskantnější, ale
francouzská pěchota, složená ponejvíce z nezkušených a necvičených
dobrovolníků, při něm nemusela složitě manévrovat. V těžišti nadcházejících
bojů na severním konci perimetru ležela ves, která dala bitvě jméno: Jemappes.
Přeskočím popis bitvy, kterou lze shrnout takto: triviálním čelním útokem, po
velkých potížích a s velkými ztrátami (2000 mrtvých a raněných proti 1200
padlých, raněných nebo zajatých Rakušanů) přinutil Dumouriez Rakušany k
vyklizení Mons a ústupu až za Maasu. Vítězství nebylo úplné - Dumouriez
nepřítele nezničil, ale Rakušané přesto v důsledku bitvy začali ustupovat
odevšad a začátkem prosince prakticky vyklidili celou Belgii. Bitva u Jemappes
tak byla vzápětí po čistě obranné bitvě u Valmy první útočnou bitvou
Francouzské revoluce a počátkem jejích dobyvačných válek. Současně její ohlas v
Evropě byl značný - ukázal, že dobrovolnické armády Republiky dokáží zvítězit v
pravidelné bitvě.
 |
| modře = franouzské výchozí pozice, červeně = francouzský útok, žlutě = rakouské výchozí pozice, zeleně = rakouský postup |
 |
| Bitva u Jemmapes |
Dumouriez po vítězném tažení začal v opozici
vůči Konventu prosazovat svoji ideu svobodné Belgie, čímž naštval opět zejména
Marata. Odjel znovu do Paříže, kde hájil svůj plán dobytí Belgie a Nizozemí,
přičemž se definitivně rozkmotřil s montagnardy a spojil se pevně s girondisty.
Když se dozvěděl o vypovězení nepřátelství Anglii a tudíž i Holandsku, vtrhl do
Nizozemí s 13 500 špatně vyzbrojenými muži, obsadil Bredu a Berg-op-Zoom,
dostal se na dohled Maastrichtu a 12.3.1793 zaslal Konventu tak ostrý protest
proti činnosti vyslaných reprezentantů lidu u armády a proti politice Konventu
v Belgii, že list byl v Paříži považován za jakési vyhlášení osobní války...
Vzápětí Dumouriez dosáhl 18.3.1793 v Belgii taktického vítězství u Neerwinden,
které bylo ve skutečnosti těžkou strategickou porážkou: ač v přesile (45000
proti 39000), zůstal sice pánem bojiště, ale jeho ztráty byly větší než
rakouské (4000 proti 2000) a jeho nekvalitní armáda, navíc bez jediného
schopného vyššího důstojníka, nejenže nebyla schopna dalších útočných akcí, ale
jakákoli další bitva by pro ni zřejmě znamenala katastrofu. Generál Jomini ve
svém díle o válkách Revoluce kritizuje Dumourieze u Neerwinden za příliš
roztaženou bitevní sestavu, kde jeho levé křídlo složené jen z nezkušených
dobrovolníků nedokázalo rakouské linie prolomit, a že současně vedl hlavní útok
pravým křídlem nešikovně a neuspořádaně na nejsilnější pozice Rakušanů. |
| Bitva u Neerwinden |
Podle Jominiho byl Dumouriez po bitvě
tudíž přesvědčen o nutnosti zabezpečit si při hrozícím rozkladu armády
spořádaný ústup bez dalšího boje a proto pod záminkou jednání o výměně zajatců
začal s Rakušany vyjednávat o volném odchodu francouzské armády z Holandska i z
Belgie. Podle všeho ale jako správný vojevůdce ještě neměl tažení vzdávat,
zřejmě ještě měl možnost rozptýlenou armádu soustředit a stmelit k dalšímu
úderu na Rakušany. Dumouriez po letech vydal paměti, v nichž tvrdí, že o
zastavení nepřátelských akcí ho ústně požádal jako první tehdejší plukovník
rakouského gen. štábu Mack. Což se zdá podivné - proč by generální příměří
navrhovali vítězící Rakušané, navíc bez řádného písemného formulování podmínek,
a jednáním s velícím generálem pověřili pouhého plukovníka bez jakýchkoli
pravomocí? Jomini ovšem zároveň nevylučuje,
že rakouský velitel Josias von Sachsen-Koburg nemusel vědět o
katastrofálním stavu francouzské armády a že se sám mohl cítit náhle oslaben a
ohrožen tehdejším odklonem náporu svých pruských spojenců do horního
Nizozemí... Dumouriez se každopádně sešel s Mackem 22.3.1793 a dohodl s ním
opět jen ústně, že "Francouzi se
stáhnou za Brusel, přičemž nebudou vážně napadáni, a pak se jednající opět
sejdou a dohodnou další kroky podle okolností". Stalo se a francouzská armáda tedy začala
vyklízet dobytá území. Protože Dumouriez své podřízené s jednáním neseznámil,
tento nepochopitelný ústup armádu ještě více demoralizoval. O dohodě ovšem
nevěděli ani někteří rakouští velitelé!, např. sám vítěz od Neerwinden generál
Clerfayt rázně napadl francouzský ustupující předvoj, který se srdnatě bránil a
pozice udržel, avšak Dumouriez jej místo podpory stáhl, což nikdo v jeho armádě
opět nechápal a začaly se již šířit zvěsti o zradě. Neví se, zda Dumouriez
svěřil Mackovi své plány na protijakobínský převrat ve prospěch nastolení
konstituční monarchie, které již tehdy při své dobrodružné nátuře osnoval. Bylo
mu totiž jasné, že hraje o život : Paříž po něm bude požadovat vysvětlení
ústupu, či spíše ho rovnou odsoudí. Vsadil tedy na velmi dobrodružné řešení své
osobní situace, přičemž si jednáním s Rakušany hodlal uvolnit ruce, aby ho
nechali vzbouřit vlastní armádu a táhnout s ní na Paříž. Mackovi každopádně něco
o svých záměrech říct musel: i kdyby byl neměl žádné politické plány,
potřeboval se logicky dohodnout, jak dlouho bude příměří trvat a co bude
následovat bezprostředně po vyklizení Belgie - potřeboval si samozřejmě
zajistit nečinnost rakouské armády po dostatečně dlouhou dobu (rozhodně ne
pouze na několik málo dní, jak bylo u příměří obvyklé), popřípadě i možnost
pozvat si při převratu Rakušany na pomoc. V této etapě jednání si již také
musel vybrat komplice mezi svými podřízenými. Ponechám stranou úvahy o
reálnosti Dumouriezových plánů, omezím se na události. Konvent mezitím již
pojal silné podezření a vyslal k Dumouriezovi tři poslance s požadavkem na
vyjasnění situace. Dumouriez jim údajně odhalil v obecné rovině své úmysly,
načež nastal poplach a z Paříže vzápětí vyjela pětičlenná delegace Konventu na
čele se samotným ministrem války Beurnonvillem, která Dumouriezovi přečetla
předvolání do Paříže na plenární zasedání Konventu. Debata se rychle změnila v
hádku a delegace nakonec oznámila Dumouriezovi, že je zbaven velení a zatčen.
Mohl reagovat jedině tak, že se okamžitě pokusil realizovat svůj plán. Nejprve
zajal celou delegaci a 5.4.1793 se pokusil vzbouřit armádu a vytáhnout na
Paříž. Některé řadové jednotky zaváhaly, ale všichni dobrovolníci se s hlasitým
spíláním zrádci odmítli k akci propůjčit. Dumouriezovi tak bez podpory armády
nezbylo, než se vyhnout jisté popravě otevřeným přeběhnutím k nepříteli, u
něhož si svým jednáním připravil půdu. Vyrazil i se svými zajatci a s eskortou
věrných husarů prchal k rakouským liniím, přičemž se jej někteří vojáci
pokusili zadržet (mj. velitel batalionu Davout) a dokonce po něm stříleli.
Zajatce předal Rakušanům a ti je pak 30 měsíců věznili v olomoucké pevnosti.
Dumouriezova zrada současně přispěla k pádu girondistů.
 |
| Dumouriezova zrada |
Dumouriez poté rakouský tábor opustil
(Rakušané ho zřejmě nechtěli využít a dát mu nějaké odpovídající velení, nebo
přece jen proti Republice takto otevřeně válčit nechtěl) a od té chvíle musel
bloudit Evropou: jeden čas pobýval u francouzské emigrace a agitoval ve
prospěch její orléanské frakce, kolínský kurfiřt jej vyštval z Franken, odmítli
ho přijmout ve Stuttgartu, pod vypůjčeným jménem se pokoušel usadit ve
Švýcarsku, Itálii a Anglii, ale odevšad ho vyhnali, jakmile zjistili jeho
pravou totožnost. Nakonec našel azyl poblíž Hamburku, na dánském území.
V r. 1800 nabídl své služby proti
Francii carovi Pavlovi I., ale přišel nevhod - car se právě změnil v přítele
Francie. Dumouriezovi se nakonec podařilo usadit v Anglii jako jakémusi
placenému poradci, armádnímu dodavateli a zároveň špionovi a agentovi na různé
špinavé práce proti napoleonské Francii. Zúčastnil se i Cadoudalova spiknutí v
r. 1804 a není vyloučeno, že právě po něm pátrali Bonapartovi agenti v Německu,
když připravovali akci proti vévodovi d´Enghien. V r. 1805 pobýval v Prusku, v
r. 1807 se začalo jednat o jeho případném velení švédské armádě, ale Tylžský
mír jej donutil k návratu do Anglie. V r. 1808 se nabízel Portugalcům a
Španělům v jejich boji proti Francii, pro španělské velitele dokonce vypracoval
příručku partyzánské války Pardidas de
guerillas, radil Castelreaghovi a Wellingtonovi, jemuž byl k ruce při
tažení na Pyrenejském poloostrově (a který si od Dumourieze zachovával zdravý
odstup) a údajně mu předával plány i při invazi do Francie r. 1814. Současně
byl v r. 1813 ve spojení s Moreauem a Bernadottem.
Po Napoleonově definitivním pádu mu jeho
napomáhání nepřátelům Francie vyneslo od „nevděčných“ Bourbonů zákaz pobytu ve
Francii - zjevně se nechtěli s tímto dobrodruhem a placeným zrádcem
kompromitovat. Zůstal tedy v Anglii, kde pobíral penzi 1200 liber a přilepšení
40 000 franků od jednoho svého starého přítele.
Již ve značně pokročilém věku začal
hospodařit na venkovském statku v Turville-Park u Londýna a věnovat se
živočišné výrobě, již rok poté = 14. 3. 1823 však zemřel. Je pohřben ve farním
kostele St.Mary the Virgin v Henley-on-Thames (Buckinghamshire).
Dumouriezovo jméno je přes jeho zradu
(horší o to, že vydal nepříteli i vyslance Konventu, což koneckonců nemusel)
vyryto na pařížském Vítězném oblouku, přičemž ve Francii po něm odvážně
pojmenovaly ulici pouze obce Rueil-Malmaison u Paříže a Château-d´Olonne na
atlantském pobřeží.
Historikové i někteří Dumouriezovi
současníci se vesměs shodli na tom, že generál neměl potřebné vlastnosti
politického vůdce, na něhož si chtěl hrát, že kromě argonských manévrů před
bitvou u Valmy nevynikl ani jako stratég, ale že vzhledem ke svým jiným
schopnostem by byl mohl být za normálních okolností dobrým podřízeným velitelem
nebo ministrem v řádné vládě. Leč historie nezná žádná kdyby...
Jako
na houpačce: Bourmont
J. Kovařík líčí
Bourmonta a jeho dezerci v knize Waterloo
I., str 153-156 - zde se pokusím dodat něco z toho, co se p. Kovaříkovi do
knihy nevešlo.
Louis Auguste Victor
de Ghaisne, hrabě de Bourmont, příslušník starobylého rodu, jehož četní členové
zdatně sloužili v armádě, se narodil 2.9.1773 na zámku Bourmont v katastru obce
Fraigné v kraji Anjou. V letech 1787-1790 studoval vojenskou školu v Sorèze,
kde se seznámil s o rok starším Henrim de La Rochejaquelein.
V 15 letech vstoupil
do gardového pluku Gardes-Françaises
v hodnosti praporečníka (enseigne, po
"našem" fähnrich čili fendrych), v jehož řadách přihlížel událostem
14. července 1789 a vzpouře svého pluku téhož dne. Když byl v srpnu jeho pluk
rozpuštěn, odjel na rodný zámek a z něho spolu se svým otcem emigroval koncem
r. 1790 do Turína. V r. 1791 sloužil v emigrantské armádě jako pobočník prince
de Condé.
Po otcově smrti v
lednu 1791 se vrátil na několik měsíců do Francie k matce, poté se odebral k
hraběti d´Artois do Koblence, kde opět vstoupil do knížecího gardového pluku
jako gardový podporučík (na úrovni řadového kapitána). Bojoval v r. 1792 a po
Brunswickově ústupu a rozpuštění emigrantské armády vstoupil jako řadový vojín
do sboru prince de Condé, s nímž bojoval v r. 1793 u Wissemburgu a
Bercheimu.
V r. 1795 získal
souhlas k odjezdu do vzbouřené západní Francie, kde zpočátku působil jako
spojka mezi vzbouřenci a emigrací, pak si jej jeden z velitelů bretaňských
vzbouřenců, vikomt de Scépeaux vybral za svého zástupce a vyslal jej ke Condého
armádě vyjednat příchod bourbonského prince na podporu vzpoury. Bourmont
poslání splnil, ale vrátil se do Bretaně již po porážce u Quiberonu. Poté byl vyslán
opět k emigrantům, tentokrát do Anglie, kde se věnoval royalistické propagandě
mezi obyvatelstvem severozápadní a severní Francie, a ve svých pouhých 22
letech dostal Řád sv. Ludvíka. Do vlasti se vrátil v době, kdy generál Hoche
již pacifikoval vzbouřené oblasti. Bourmont žádal generála o povolení volného
odchodu do Anglie, ale nedostal je, neboť Hoche z amnestie předem vyloučil
všechny emigranty a nechal tedy Bourmonta pod eskortou vyprovodit do exilu na
švýcarské hranice.
Následujícího roku
začal Bourmont opět kout royalistické pikle, vrátil se tajně a v přestrojení do
Paříže, při zatýkání spiklenců však musel uprchnout do Londýna. Zůstal tam až
do r. 1799, kdy se v září vylodil ve Francii a pod Cadoudalovým velením
podněcoval royalistickou vzpouru v severozápadní a střední Francii, dokud nebyl
v únoru 1800 uzavřen vnitřní mír. Bourmont hbitě všeobecné amnestie využil a
odjel do Paříže, kde se oženil s Juliettou de Becdelièvre de La Bunelaye. Odmítl
však Bonapartovu nabídku generálských epolet, čímž se stal podezřelým. Zapojil
se navíc i do dalšího Cadoudalova spiknutí (atentát v ulici Saint-Nicaise) a na
Fouchého rozkaz byl 17.1.1801 zatčen a uvězněn nejprve v Templu, poté v
besançonské pevnosti. Odtud po třech a půl letech uprchl do Portugalska a když
Angličané vtrhli do země, Bourmont v r. 1808 dosti nečekaně vyhledal Junota a
nabídl mu vlastenecky své služby. Junot jej jmenoval náčelníkem štábu divize
generála Loisona. Po uzavření dohody v Cintře o vyklizení Portugalska se
Bourmont v řadách armády vrátil do Francie, ale Fouché, který na jeho útěk z
vězení nezapomněl, ho dal opět zatknout a uvěznit v Nantes, odkud jej sice po
dvou měsících vysvobodila Junotova přímluva, avšak Fouché z něho ani po
propuštění nespustil oči. Bourmontovi bylo určeno domácí vězení u jeho švagra
ve Vezins poblíž Choletu, odkud rok a půl vytrvale žádal o svobodu a o službu v
armádě. Na Fouchého doporučení jej Napoleon posléze odstranil z Francie -
odvelel ho k francouské armádě do Neapole. Bourmont se v tomto ústraní srdečně nudil,
stěžoval si na odstavení a na to, že je mu soustavně odmítána dovolená ve
Francii, až se ministr války Clarke slitoval a jmenoval ho o své vůli na post
vojenského velitele Apeninského departementu, na což Napoleon reagoval v dopisu
z 19.1.1812:
"Pane vévodo z Feltre,
dal jste velení Apeninského departementu adjutant-komandantovi Bourmontovi, to
jest bývalému vůdci šuanů. To je směšné opatření. Tento důstojník neměl být
využit, anebo alespoň měl být využit tak, aby mohl zůstat pod dohledem. Co si
podle vás má vojsko myslet, když dostane za velitele takového člověka?"
Paní de Bourmont se
shodou okolností ve stejné době obrátila na Napoleona s uctivou prosbou, aby
manžela přece jen povýšil na generála a dal mu možnost osvědčit svou věrnost v
ohni bitev. Napoleon rovnou předal dopis Clarkovi, který již opatrně odpověděl
tehdy obvyklou zamítací formulí: "Mám
tu čest vám oznámit, že Jeho Veličenstvo mi nikterak neráčilo sdělit své úmysly
ve věci této žádosti."
Bourmont si nicméně
v Itálii vedl dobře, mj. potlačil povstání v kalabrijské Bagnaře, až jej
italský místokrál (=Eugène de Beauharnais) jmenoval náčelníkem štábu pěší
divize gen. Broussiera a Bourmont se od té doby zúčastnil všech akcí IV. sboru
až do konce ruského tažení. I na ústupu z Ruska si vedl statečně, ale do Pruska
dorazil jako mnoho jiných zubožený a vážně nemocný. Téměř na pokraji smrti
musel zůstat v braniborském Marienwerder i poté, co je 12.1.1813 obsadil
nepřítel. Za tři týdny však z obsazeného města unikl a ač ještě zdaleka nebyl
zdráv, hlásil se 25.2.1813 písemně ministrovi války do služby. Vyznamenal se i
na tažení 1813 a 1814, kdy si v rámci XI. sboru vysloužil Čestnou legii, byl
pochvalně zmíněn v relacích o bitvě u Drážďan, za účast v bitvě u Lützenu (kde
byl ve dvou dnech dvakrát raněn) byl konečně povýšen na brigádního generála,
při ústupu od Lipska se přímo překonával a když v listopadu 1813 dorazil k Rýnu
v Bingen, z celé brigády mu zbývalo 300 vojáků. V únoru 1814 hrdinně bránil po
dva dny s tisícovkou mužů Nogent-sur-Seine proti 20 000 Rakušanů, za což byl
povýšen na divizního generála.
Po abdikaci zůstal
Bourmont v armádě a v době Napoleonova vylodění z Elby velel 6. teritoriální
divizi v Besançonu. Obdržel rozkaz spojit se s oddíly maršála Neye a vpadnout
postupujícímu Napoleonovi do boku. Stal se tudíž svědkem Neyova přechodu k
císaři. Bourmont mohl následovat Ludvíka XVIII. do druhého exilu, ale rozhodl
se zůstat v Besançonu a uhájit jej pro krále. Když město vyhlásilo věrnost
Napoleonovi, Bourmont vyrazil z Lons-le-Saulnier za králem, zřejmě přece jen
aby zvážil možnost doprovázet ho za hranice. Současně však zažádal o místo v
Napoleonově armádě chystající se vytáhnout na sever. Ney chtěl Bourmonta napřed
zatknout, pak si to rozmyslel a podpořil jeho žádost o velení, stejně jako
generál Gérard, pod nímž se Bourmont osvědčil v r. 1812 a 1814, a který jej
nyní navrhoval na post velitele divize ve svém sboru. Ministr války maršál
Davout však striktně odmítl, řka Napoleonovi: "Gérard za něj ručí. Nedělá dobře. To já neručím za nikoho."
Napoleon přesto dal na Neye i Gérarda a Bourmontovi velení svěřil, což po
letech na Svaté Heleně komentoval: "Bourmont
je jedním z mých omylů."
Bourmont tedy dostal velení 6. divizi
Gérardova IV. sboru, přičemž si sám mohl vybrat svůj divizní štáb. Zřejmě byl
tehdy ještě upřímně přesvědčen, že potáhne do boje za Francii proti cizím
nepřátelům, nikoli přímo proti svému králi, jemuž přes všechny své věrné služby
Napoleonovi nadále zůstával v nitru neochvějně věrný. K názorovému obratu u
něho došlo při zveřejnění ústavního dodatku (Acte additionnel aux Constitutions de l´Empire) 23.4.1815, jímž
byli Bourboni výslovně zbaveni trůnu - Bourmont byl jedním z 320 příslušníků
armády, kteří se vyslovili proti němu. Právě od té chvíle pokládal Napoleonovu
věc za ztracenou a začal vážně pomýšlet na dezerci, která se pro něho záhy
stala již jen otázkou času a příležitosti... Došlo k ní ve stručnosti takto:
Podle rozkazu z 13.6.1815 měl IV. sbor následujícího
dne zaujmout pozice před Philippeville. Dispozice ze 14.6. dodávala, že až sbor
dorazí na místo, musí 15.6. ve 3 hodiny ráno vytáhnout k Charleroi v koordinaci
s III. sborem a všechna zavazadla nechat ve Philippeville. Gérard, který zjevně
musel čekat na jednu svoji opožděnou divizi, vyjel až v 5 hodin ráno a v 7
hodin dorazil k Florennes. Tam jej zastihla zpráva o dezerci velitele předvoje:
generálporučík de Bourmont právě přešel k nepříteli...
Bourmont zřejmě 14.6.1815 večeřel již ve Florennes s
jedním ze svých brigádních velitelů generálem baronem Etiennem Hulotem, který
neměl o chystané dezerci ani tušení (jak později tvrdil). Jiná svědectví však
praví, že Bourmont se mu svěřil a Hulot se mu pokoušel jeho úmysl rozmluvit.
Každopádně 15.6. brzy ráno vsedl Bourmont ve Florennes na koně a spolu s pěti
důstojníky (viz p. Kovařík, op. cit. - dodám pouze to, že de Vitroueys byl
ještě v r. 1808 císařovou ordonancí a štolbou, d´Andigné byl rovněž bývalý šuan
a Bourmontův spoluvězeň a spoluuprchlík z Besançonu) a plukovní eskortou
jednoho brigadýra a čtyř jízdních myslivců vyrazil. Odjezd žádné podezření
nebudil = velitel předvoje se štábem normálně vyjíždí na průzkum... Když
projeli předsunutými hlídkami, Bourmont poslal brigadýra zpět se dvěma dopisy
pro velitele sboru Gérarda, načež všichni dezertéři pobodli koně do trysku a
přejeli hranici vzdálenou asi jednu a půl míle od Florennes:
Florennes, 15. června 1815
Pane generále, kdyby mne za stávajících okolností
něco dokázalo přimět, abych sloužil císaři, byl by to váš příklad a moje
náklonnost k vám, neboť vás mám rád a upřímně si vás vážím. Nemohu bojovat za
vládu, která pronásleduje mé příbuzné a téměř všechny držitele panství v mém
kraji. Nechci se podílet na nastolení krvavého despotizmu ve Francii, který by
uvrhl mou zemi do zkázy, prokazatelně totiž vidím, že náš případný úspěch by k
takovému despotizmu zcela jistě vedl. Neobjevím se v cizích řadách. Neposkytnu
jim žádné informace, které by mohly uškodit armádě složené z mužů, které mám
rád a o jejichž osud se nepřestanu živě zajímat. Vynasnažím se však vystoupit na
obranu vypovězených Francouzů, pomoci oprostit vlast od systému konfiskací a
nepustit přitom ze zřetele národní nezávislost. Byl bych podal demisi, kdybych byl
věřil, že mi to bude umožněno. Což se mi v současné době nezdálo nikterak
pravděpodobné, takže jsem se rozhodl získat volnost jiným způsobem, abych se nezbavil
veškerých možností, jak přispět k nastolení lepších pořádků ve Francii. Jsem
hluboce zarmoucen při pomyšlení na mrzutosti, které vám můj odjezd způsobí.
Stokrát bych ochotně nasadil život, abych vás ušetřil nepříjemností, ale nemohu
se vzdát naděje na to, že budu své zemi užitečný. Provždy a za všech okolností
zůstávám váš nejupřímněji a nejuctivěji oddaný
generálporučík hrabě de BOURMONT.
Florennes, 15. června 1815
Pane generále, důvody, které přiměly pana de
Bourmont k odjezdu, jsou i důvody mými, a jsou věru velice závažné, jestliže
mne přinutily opustit armádu, v níž mám plno přátel a jíž velí muž, jehož
ušlechtilá povaha a vynikající schopnosti vzbuzují zároveň úctu, náklonnost a
bezmeznou důvěru. Moji přátelé vám řeknou, pane generále, jak nesnadné
rozhodnutí to pro mne bylo. Jestliže opouštím vše pod vaším velením, činím tak
vskutku z niterného přesvědčení, že jednám pro dobro své země. S velkým
zármutkem a v hluboké úctě váš
plukovník CLOUET
Bourmont a jeho společníci narazili na přední jízdní
hlídky westfálského landwehru jižně od Presles-Sart-Eustache, které je odvedly na
stanoviště plukovníka von Schutter, zástupce velitele 4. brigády. Schutter je
odeslal k veliteli brigády hraběti Henckelovi do Moustier a veliteli sboru generálu
Zietenovi poslal jejich jména s poznámkami: "Francouzský generálporučík mi osobně sdělil, že nepřítel dnes podnikne
něco proti Charleroi. Generál a jeho doprovod náleží ke sboru generála Gérarda,
přitáhnuvšímu z Met. Tento sbor čítá 20.000 mužů a je rozložen mezi
Philippeville a Florennes." Jestliže Schutter toto napsal,
Bourmont
musel v rozporu se svým slibem Gérardovi mluvit... Téhož dne odpoledne se
Bourmont krátce objevil v Blücherově štábu a dostal od něho povolení odebrat se
do Gentu k Ludvíkovi XVIII., přičemž starý husar doprovodil souhlas nevlídnými
slovy, která cituje p. Kovařík.
 |
| Div. gen. Gérard, Bourmontův nadřízený |
Napoleon na Svaté Heleně napsal, že
Bourmont prozradil jeho plány nepříteli, což je neopodstatněné obvinění: u
Ligny Napoleon zvítězil a plán útoku u Waterloo ještě nemohl být před bitvou u
Ligny vypracován. Bourmontova zrada tedy samotné tažení neohrozila, měla však
na celé vojsko značný psychologický účinek - podlomila důvěru vojáků ve své
velitele a generálové museli vyrazit mezi jednotky a chlácholit je, společně s
nimi nadávat zrádci a zapřísahat se navzájem věrností císaři...
Při vstupu
spojeneckých armád do Francie byl Bourmont jmenován "mimořádným"
velitelem 16. teritoriální divize, získával na stranu royalistů obyvatelstvo
Flander, obsadil několik severofrancouzských měst a uchránil je od okupace,
čímž pro Francii zachránil 4000 děl, 40 000 pušek a 6 milionů franků. Ke konci
roku pak opět osvědčil svou věrnost Bourbonům, když přitížil svou výpovědí při
procesu maršálu Neyovi.
Další Bourmontovy
osudy už jen heslovitě:
 |
| Dobytí\Alžíru |
-za Ludvíka XVIII.
velel pěší divizi královské gardy v Besançonu, s níž doprovázel vévodu d´Angoulême v r. 1823 při intervenci
do Španělska, kde po vévodově odjezdu převzal vrchní velení;
- v r. 1829 byl krátce ministrem války a poté
jmenován velitelem expedičního sboru pro tažení v Alžírsku, které sám
naplánoval a během několika týdnů úspěšně realizoval. Za dobytí Alžíru byl
jmenován maršálem, na tažení však přišel o jednoho ze svých 4 synů a jeho srdce
pak vozil s sebou na všech cestách. Bourmont byl za tohoto tažení mimo jiné též
iniciátorem vzniku francouzských "afrických" jednotek - pověstných
zuávů;
- stále v Alžírsku se 11.8.1830 dozvěděl o svržení
Karla X. (od svého tehdejšího i dřívějšího nadřízeného - generála Gérarda) a
nastolení Ludvíka Filipa. Odmítl složit přísahu novému králi, byl vyřazen z
armády a putoval za Karlem X. do exilu;
- v r. 1832 se aktivně zúčastnil pokusu vévodkyně de
Berry o uchopení moci, po nezdaru povstání uprchl do Španělska a byl kontumačně
odsouzen k trestu smrti a zbaven francouzského občanství;
- v r. 1840 byl amnestován, vrátil se do Francie a
27.10.1846 zemřel na svém rodném zámku.
Žádné komentáře:
Okomentovat