Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník
 |
|
Maurice Barrès publikoval paměti
svého děda
krátce před svou smrtí
v roce 1923 |
---
„5.
březen 1813 – večer jsem odjel do Paříže. Velitel batalionu mě tam poslal pro
šavle, opasky, popruhy, bubny, polnice a různé součásti důstojnických uniforem.
Plnění svěřených úkolů, které se mi s velkou dávkou štěstí podařilo
vykonat do posledního detailu, mě na čtyři dny plně zaměstnalo. Ráno 10. března
jsem všechny požadované předměty poslal do Saint-Denis, kde se zdržoval náš
batalion a vyvolal tak všeobecnou spokojenost. Na 9. března mě důstojníci
pověřili uspořádáním velké hostiny. Objednal jsem ji u Grignona,
v hostinci na ulici Neuve-des-Petits-Champ a penězi jsem nešetřil, aby většina
z nich mohla říct, že to byla ta nejlepší hostina, jaké se kdy zúčastnili. Bylo
to skoro tak radostné, jako kdybychom se chystali na cestu jen pro naše vlastní
potěšení a nikoliv jako součást hrozného polního tažení, jenž, s přihlédnutím k
počtu bojovníků, kteří se měli octnout na frontě, mělo být velmi vražedné. I přes
množství svěřených úkolů jsem si našel čas a pořídil si vlastní podobiznu.“
„29. duben – dnes odpoledne, poprvé v průběhu
tohoto tažení, jsme v našem polním ležení zaslechli palbu děl. Zvuk kakonády,
jež byla zjevně dosti daleko, přiměla jednoho mladého vojáka ze šestého,
že popadl svou mušketu, jako kdyby
se ji chystal jít čistit, a když odcházel od stojanu, pronesl směrem ke svým
kamarádům: „Peklo! Už je tu ten ohavný
zvuk. Nebudu to dlouho poslouchat!“, pak se skryl za křovím a vystřelil si
mozek z hlavy.“ […]
„1. květen – při příchodu do tábora jsme viděli
vůz, směřující klusem do Weissenfelsu. Převážel tělo vévody z Istrie (maršála
Bessiérese), který byl zasažen střelou na protilehlém návrší. Císař v něm
ztratil věrného přítele a zkušeného a odvážného druha ve zbrani. Smrt tohoto
zasloužilého maršála mě velice zarmoutila, neboť jsem mu byl dlouhou dobu podřízen;
byl to okouzlující a galantní muž.“
 |
| Leopold Beyer (1789-1877) – Výjevy z války 1813 |
„2. květen – Lützen. Vyrazili jsme už brzy ráno a šli
po silnici k Lipsku [Leipzig]. Jakmile jsme dosáhli vyvýšeného terénu na okraji lützenské planiny, divize
se nalevo od silnice seřadila do kolony. Na horizontu před námi jsme pozorovali
kouř nepřátelských zbraní. Jejich kratší a silnější dozvuk svědčil o tom, že se
k nám přibližovaly. Během této doby se k nám dotáhly zbylé dvě divize[1] našeho armádního sboru a zformovaly se do kolon; dělostřelectvo bylo
připraveno spustit palbu. Bylo odtud vidět, jak celá císařská garda urychleně postupuje
po hlavní silnici na Lützen. Konečně jsme se pohnuli vpřed; naše divize byla
úplně vpravo. Šli jsme podél cesty v uzavřené pochodové sestavě a mířili přímo
k vesnici [Gostau nebo Kölzen] napravo od Starsiedelu[2]. Nalevo od nás jsme
minuli monument postavený na památku slavného Gustava Adolfa, který zde byl
zabit v roce 1632[3]. Před Starsiedelem
nás uvítalo nepřátelské dělostřelectvo a strášně nás pomlátilo. Ohrožováni
nepřátelským jezdectvem jsme se zformovali do čtverce; v tomto postavení jsme
byli vystaveni ustavičným útokům, které jsme ale vždy úspěšně odrazili. Na
samém začátku boje odnesl projektil plukovníku Henrionovi[4] levou epoletu a
donutil ho se vzdálit. Velitel Fabre převzal velení pluku a sám byl nahrazen
kapitánem. Za méně než půl hodiny přišla řada na mě, pátého kapitána v
batalionu, abych se ujal jeho velení. Po třech a půl hodinách tuhých bojů,
ztrátě poloviny důstojníků a mužstva, znehodnocení děl a vyhození zbylých beden
střeliva do vzduchu, jsme spořádaným pochodem, jako bychom byli na přehlídce,
ustoupili za vesnici Starsiedel. Major Fabre byl obdivuhodný v tom, kolik
chladnokrevnosti a kolik duchapřítomnosti tento nevzdělaný muž během ústupového
manévru prokázal! Byl nám dopřán krátký oddech. Zjistil jsem, že jsem o 43 mužů
a jednoho důstojníka, poraněného na hlavě, kratší. Také jsem utržil dvě
zranění, byla ale tak nepatrná, že o nějakém ošetřování mimo bitevní pole
nemohla být ani řeč. Jedno ze zranění mi způsobila hlava podporučíka, jež mě
udeřila do obličeje. Ještě dlouho poté jsem byl pokryt vlastní krví a mozkem tohoto
hezkého mladého hocha, který teprve před dvěma měsíci opustil École Militaire a ještě včera nám vyprávěl:
“Ve třiceti letech budu plukovník, nebo mrtev.”
Donucen troubit k ústupu jsem už už bitvu považoval za dávno ztracenou, ale
jeden nezařazený major, který s minimálně stovkou mužů dorazil teprve včera ze
Španělska, mě ujistil, že naopak bitva bude brzy vyhrána, neboť IV. sbor (hrabě
Bertrand) vyrazil na naší pravé straně do týlu nepřátelského levého křídla a V.
sbor (hrabě Lauriston) vyrazil úplně nalevo do týlu nepřátelského pravého
křídla[5].
Po půlhodinovém odpočinku naše divize znovu postupovala kupředu, přičemž míjela
území, které jsme tak dlouho bránili a pokryly našimi mrtvými. Objevili jsme
jednoho z našich pobočníků, jak se ukrývá v hluboké brázdě, neboť mu kartáčová
střela rozdrtila nohu. Kulky a dělostřelecké koule obou armád mu přelétaly nad
hlavou po dobu více než půl hodiny. Poté, kdy jsme zastavili několik útoků
jezdectva a vydrželi přívaly kartáčů, z nichž jeden usmrtil nebo zranil všechny
naše bubeníky a trubače, přepůlil majorovu šavli vedví a zranil jeho koně,
nepřítel ustoupil, aniž by byl pronásledován, jelikož jsme neměli kavalerii,
která by se mu držela v patách. Zformováni do čtverce a připraveni odrazit
nepřítele, který se znovu během noci mohl kdykoliv objevit, jsme nocovali přímo
na bojišti. A to se také skutečně stalo, nikoliv ale nám. Naši mladí rekruti
zareagovali velmi dobře; žádný z nich neopustil své postavení. Dokonce někteří
z těch, kteří byli nemocní a my je ponechali vzadu za námi, se vrátili na svá
místa. Jeden z našich trubačů, šestnáctiletý chlapec, byl jedním z nich. Stehno
mu ustřelila koule, načež zemřel vzadu za svou rotou. Pokud se i přes utržená zranění
byli ještě schopny pohybovat, přicházeli tyto ubohé děti za mnou a žádali mě o
povolení opustit jednotku a nechat si obvázat svá zranění […]. Má jednotka byla v naprostém nepořádku;
ztratila polovinu svých seržantů a kaprálů; mnoho mušket bylo poničeno kartáčovými
střelami; vybavení jako kotlíky, nádobí na vaření, závěsné řemeny, atd., bylo nadobro
ztraceno.“
„3. květen – v ležení před Pegau… Armáda
vyrazila dopoledne. Všichni byli
připraveni napadnout nepřítele, pokud by nás očekával na Elsteře; na
nikoho jsme ale nenarazili. Byl jsem v předvoji našeho armádního sboru. Při průchodu
Pegau jsem obdržel rozkaz zastavit, zaujmout postavení na výšinách a jakmile zde
budu vystřídán, opět se stáhnout. Zatímco jsem byl na výše uvedené pozici, eskadrona
bádenských dragounů[6]
se vydala na rekognoskaci terénu před námi a za nimi přijela rovněž přední
hlídka, která nás měla vystřídat. Seržanta od šestaosmdesátého [86.
pluk řadové pěchoty] jsem upozornil na to, že během svého návratu do tábora, by
se před ním mohlo objevit několik cizích jezdců a aby si ověřil jejich totožnost a zároveň si dal
velký pozor a nezaměnil je za nepřítele. Byl jsem akorát na zpáteční cestě ke
svému batalionu, když jsem za zády zaslechl palbu z mušket. To bádenské dragouny
považovali za Rusy. Předsunutá hlídka pod dojmem napadení ustoupila. Napříč ležením
divize se šířil poplach; vojáci se chápali zbraní. Okamžitě jsem vzkázal, že jde
o nedorozumění, ale jednotky již byly nastoupeny. O čtvrt hodiny později byl opět
všude klid. Jeden z jezdců byl zraněn. Onen seržant byl později degradován
a potrestán.“
 |
| Neogotický litinový pomník věnovaný švédskému králi Gustavu Adolfovi II. |
„4. květen – v ležení poblíž Borny, saském městysu
čtyři francouzské míle [podle
mapových podkladů činí vzdálenost 16 km] od
Altenburgu. Byl jsem odvelen k zadnímu voji divize. Generál mi doporučil,
abych si udržoval odstup alespoň jednu míly, postupoval ve vší opatrnosti a ve vhodném
rozestavení, jelikož jsem měl přejít širokou pláň, na níž mi hrozil útok kozáků,
kteří se mohli ukrývat v lese po mé pravici. Vskutku několik kozáků jsem
záhlédl, nebyli ale v takovém počtu, aby nás napadli. V noci mi
velitel přikázal, abych sepsal několik návrhů na povýšení a vyznamenání Řádem
čestné legie, a rovněž denní rozkaz pro jmenování do hodností seržanta a
kaprála. Můj seržant-major byl učiněn pobočníkem. Povýšení tohoto seržanta zmiňuji
proto, neboť se později stal důležitou postavou ve světě financí. V roce
1814, stále coby pobočník, požádal o vyřazení z armády. Z bankovního
úředníka se vypracoval až na hlavního pokladníka námořnictva, jehož jmenování v roce
1824 stvrdil svým podpisem král Karel X. a královská rodina. Kdyby by byl
povýšen na důstojníka, byl by v armádě zřejmě býval setrval, ale i kdyby
měl sebevětší stěstí, pravděpodobně nikdy by se to nevyrovnalo tomu, čeho
dosáhl. Jmenoval se Marbeau a stále ještě je ve službách vlády.“
„18. květen – dopis od náčelníka štábu Velké
armády, knížete neuchâtelského a wagramského [maršál Berthier], mě informoval o tom, že jsem byl výnosem ze
dne 17. května, jakožto 35 505 v pořadí, jmenován Rytířem Řádu čestné legie. Žádná jiná odměna mi ještě nikdy neudělala takovou radost. Náš major
byl jmenován Důstojníkem legie,
zatímco kapitán granátníků a dva nebo tři další, seržanti, kaprálové a vojáci,
byli jmenováni Legionáři. Ti z
kapitánů, kterým nebylo vynamenání uděleno, si na majora velmi stěžovali. Bylo
to ale velmi nespravedlivé, neboť major žádal poctu pro všechny z nich.“
„20. květen – veškeré přípravy na generální bitvu
byly dokončeny k večeru 19. května a my byli upozorněni, že by k ní
mohlo dojít následujícího rána. Byl před námi důležitý den. Kolem desáté hodiny
jsme vyrazili vpřed a vynutili si přechod přes Sprévu; město Budyšín [Bautzen] jsme
měli přímo proti sobě, na vzdálenějším břehu. Cesta přes řeku nebyla možná,
neboť nám chyběl dostatek mostů. Ty byly vybudovány pomocí bárek a jakmile byly
lávky pochůzné, rychle jsme je přešli. Jakmile byla všechna postavení dobyta, ponechali jsme město za zády. Bitva
byla v sedm hodin večer vyhrána. Jednotlivé sbory zaujaly taková postavení,
aby mohly přestát noc ve čtvercových formacích, protože panovaly obavy, že by
nás mohlo překvapit jezdectvo. Ještě před přechodem Sprévy po mě velitel naší
divize - generál Compans, požadoval vyčlenit čtrnách mužů, seržanta a kaprála. Osobně
je odvedl až k patě městské hradby a ukázal na průlom, skrz který se měli
pokusit proniknout. Přikázal jim tam vylézt, shodit zábrany, a poté zaútočit na
bránu, kterou měli z druhé strany otevřít. Jako první se do průlomu
vysoukal seržant, byl však zabit. Kaprál ho ihned zastoupil a podal ruku zbylým
mužům, aby jim pomohl přelézt. Vypálili salvu, ztratili dva nebo tři muže,
dosáhli brány, otevřeli ji a vpustili dovnitř vojáky od XI. sboru [maršál MacDonald], kteří doposud čekali u
paty hradeb, neschopni je pro nedostatek žebříků ztéct. Moji muži se ke mně
vrátili ihned, jakmile bylo město obsazeno. O chvíli později se u mé jednotky
objevil generál Compans a sdělil mi: „Kapitáne,
z tohoto statečného kaprála uděláte seržanta, a kterýkoliv z oněch
mužů má to nejlepší doporučení stát se kaprálem, neboť všichni, jeden jako
druhý, si zaslouží být odměněni. Pokud by seržanta nezabili, učinil bych ho
důstojníkem. S konečnou platností, tohoto kaprála doporučíte
k vyznamenání a stejně tak jednoho z mužů, kterého sám vyberete.“
To všechno mi sdělil důvěrně. Byl jsem od batalionu poněkud stranou, neboť jsem
byl odvelen k ochraně dělostřelecké baterie. […]
V
průběhu večera mi můj sluha přinesl kousek chleba a klobásu, láhev likéru a
otep slámy, které zakoupil v Budyšíně. Podělil jsem se se svými dvěma
důstojníky. Pak jsem svůj otep slámy
rozprostřel za hromadou zbraní mé roty, z níž jsem vždy jeden šik nechal stát,
zatímco zbylé dva polehávaly. Takto se střídaly každou hodinu, což bylo vděčně
přijato, protože jsme padali hladem i únavou.“
 |
| Willevalde: Gebhard Leberecht Blücher a kozáci v Budyšíně 1813 (1885) |
„21.
květen – před úsvitem jsme stáli ve zbrani a později jsme postupovali k úpatí
kopců na opačné straně potoka, u něhož jsme zastavili předešlého dne. Nevěděli
jsme, co se bude dít dál a jen jsme očekávali rozkaz k pronásledování
nepřítele. Jenže detonace stovek děl a prudká palba pušek, jež se ozývaly po
celé délce fronty, nás v tu ránu přesvědčily o tom, že události předešlého
dne nebyly víc než jen předehrou ke krvavému dramatu, které před našima očima mělo
sehrát na 350 000 aktérů. Sotva přijel císař, vystoupali jsme na kopec
před námi a bez jakéhokoliv odporu jsme sestoupili na protilehlou pláň, na níž
bylo vidět ruskou armádu, krytou redutami a valy, jimiž se ježila celá linie. Tato
opevněná fronta se na levém nepřátelském křídle táhla od úbočí českých hor až k pahorkatině
zcela napravo, kolmé k bitevní linii. Náš armádní sbor se nacházel na středu,
neboť právě zde bylo nutné opevněnou nepřátelskou linii adekvátně ohrožovat,
abychom tím vzbudili dojem, že se jí chystáme zmocnit, a zatímco takto budeme
poutat veškerou pozornost, na obou křídlech umožníme armádním sborům se stočit
a rozbít linii bez nutnosti přímého útoku. Za tímto účelem se z více než stovky
děl vytvořila baterie, která nepřetržitě pálila od devíti hodin ráno až do čtyř
odpoledne. Ve čtvercové formaci jsme stáli na plošině za bateriemi a schytávali
veškeré střely jim určené. Prorážely v našich řadách otvory, tloukly do nás;
nepřetržitá masa střel, jež k nám přilétala zpoza těch ďábelských válů,
nás strašlivě mrzačila. Slabé spršky deště, které na okamžik zastřely vzduch,
nám několikrát poskytly trochu oddechu a my se mohli přikrčit; byly ale příliš
krátké. Nakonec, kolem páté odpoledne, přišel rozkaz ztéct bodákovým útokem ty
hrůzu nahánějící reduty, jejichž palbu se nepodařilo zcela umlčet. Začali jsme
vytvářet útočné kolony, když kanonáda náhle utichla; nepřítel před námi
vyklízel pole a spořádaně se stahoval. Hodinu nebo dvě jsme na něj tvrdě
dotírali, nakonec jsme ale zastavili, vyčerpaní a umírající hlady, avšak pyšní
na náš triumf. Domnívám se, že v životě vojáka není krásnějších momentů,
než večera na konci dne, v jehož průběhu jednotka vybojovala velké
vítězství. Třebaže radost poněkud kalila lítost nad ztrátou tolika dobrých a
chrabrých kamarádů, v nadšení a opojení se to neodrazilo. Shromáždili jsme
se kolem generála Jouberta[7],
abychom si vzájemně poblahopřáli k výsledku tohoto hrozivého dne. Dokola
putovala láhev rumu a my připíjeli na císařovo zdraví. Shromáždili jsme se do
kruhu a vesele rozmlouvali, když v tom přiletěla dělová koule, líně se
odrazila, ale i tak měla dost energie, aby rozpůlila muže na dvě části, pokud
by ho zasáhla. Hbitě jsme se jí vyhnuli a nikdo nebyl zasažen. Během těchto
dvou dnů jsem měl 21 mužů zabitých nebo zraněných. Zranění byla strašná.“
 |
| Statek na západním okraji Markersdorfu, v němž zemřel generál Duroc. |
„22.
květen – pochodovali jsme na pozice, abychom se zapojili do bitvy u
Reichenbachu, jež se rozhořela odpoledne; do boje jsme však nezasáhli. Během
střetu s nepřátelským zadním vojem byli jednou a toutéž dělostřeleckou
koulí zabiti palácový maršálek Duroc - vévodal z Frioulu a generál
Kirgener[8] od gardových ženistů. V noci, za táborového
osvětlení, jsme major Fabre a já sepisovali návrhy na neobsazené posty a na vyznamenání.
Nezapomněl jsem ani na seržanta, který si tak skvěle počínal během útoku na
Budyšín, ani na muže, jehož jsem z dvanácti přeživších vybral jako nejzasloužilejšího.“
„26.
květen – nepřítel se nám palbou snažil znemožnit přechod přes řeku Katzbach [Kaczawa] poblíž
Wüdschüsu [Wildschutz,
dnes Wilczyce]. Spolu s ostrostřelci jsme je měli vyhnat
z levého břehu a nadále se za nimi držet. Po dosti ostré přestřelce, během
níž jsem ztratil tři muže, ustoupili. Měl jsem v úmyslu je pronásledovat i
za řekou, a proto jsem se za nimi držel „zuby nehty“, jenže jsem se ocitl před
značně velkým tokem, který jsem nebyl schopen překročit. Jelikož se blížila
noc, maršál [Marmont]
nepokládal za rozumné podnikat další bojové akce. Přikázal mi utábořit se o
kousek níže po proudu, kde se měla také nacházet cesta. Tam jsem zjistil, že překážka,
která mě přiměla zastavit, byl uměle vytvořený mlýnský náhon, jenž poháněl
nedaleký vodní mlýn.“
„28.
květen – ráno jsem obdržel maršálovy bezprostřední rozkazy a postavil se do
čela pochodové kolony. Po dvou hodinách pochodu maršál nařídil vyjít z údolí,
jímž jsme právě procházeli, pak odbočit doleva a spořádaně přejít pláň před
Jauerem [Jawor]. Zde jsme odrazili několik jezdeckých útoků a zakrátko se ocitli
pod městkými hradbami. Při průchodu městem jsem narazil na poměrně velké tělo,
které jsem zvedl a všude s sebou nosil s pocitem, že by to mohlo být něco
dobrého k snědku. Ve skutečnosti to byla obrovská krůta, ta největší, jakou
jsem kdy viděl. Oškubanou, vykuchanou, zabalenou do šátku a vloženou do jezdeckého
chlebníku, jsem ji ukázal kamarádům, kteří byli toho názoru, že bychom si z ní
následujícího dne měli připravit pohoštění, jelikož nám bylo oficiálně
oznámeno, že setrváme na této pozici.“
 |
| Leopold Beyer – Výjevy z války 1813 |
„30.
květen – zůstávali jsme v Eisendorfu [Jarostów], vesničce poblíž Neumarcktu [Neumarkt, dnes Środa Śląska] a čekali na
podpis příměří v Plessvitz [Pläswitz, dnes Pielaszkowice][9].“
„6. červen - zahájili jsme ústup do pozic, ve
kterých se Grande Armée měla na příštích
padesát dnů uložit k odpočinku. Jednou večer, v ležení před Neudorfem [patrně Nowa Wieś Legnicka], okradl jednoho ze svých kamarádů voltižér, kterého jsem předtím
navrhl na vyznamenání. Podezření se potvrdilo, neboť byl prohledán a ukradené
předměty u něj nalezeny. Rozhořčení vojáci ho popadli, zbyli a poslali ke mně deputaci
se žádostí, aby byl vyhoštěn z jednotky. Odebral jsem se k odpočinku do poněkud
odstrčeného domku, což jen napomohlo tomu, že spravedlnost byla vykonána bez
mého vědomí a takovýmto způsobem. Byl bych se tomuto trestu vzepřel, zvláště
pokud by se ukázalo, že byly odcizeny předměty zanedbatelné hodnoty, leč bezpráví
bylo již vykonáno a nyní tedy bylo na
mě, abych si udržel pořádek ve své jednotce. Celou věc jsem nahlásil majorovi.
Shodli jsme se na tom, že pokud nešťastník obdrží jmenování Legionářem, jeho diplom bude s patřičným
zdůvodněním vrácen.“
„7. červen
– před odchodem z Neudorfu mi generál Joubert přikázal, abych se svou rotou prohledal všechny
vesnice ve vzdálenosti jedné francouzské míle, nebo více, nalevo od naší
kolony, v nich zabavil jakýkoliv dobytek, který objevíme a dopravil ho do
Gnadenbergu [Godnów], kde jsem měl v osm hodin večer podat hlášení.“
„8.
červen – zpět ke své divizi jsem se
vrátil až v průběhu noci, tedy dávno poté, kdy se uložila do svých bivaků.
Zrekvíroval jsem na čtyři sta krav nebo býčků, tři tisíce ovcí a několik koz,
koní atd. Generál Joubert byl s výsledkem této výpravy spokojen; rovněž
generál Compans mi přišel pogratulovat a přikázal mi mé čtyřnohé „zajatce“ odvést
do armádního skladu. Kdybych chtěl, mohl jsem na celé záležitosti velice zbohatnout,
poděkování však bylo vše, co jsem z celé výpravy vytěžil. Bohatí statkáři
mi nabízeli zlato, pokud jim ponechám alespoň polovinu z toho, co jsem jim
hodlal zabavit. Musel jsem ale splnit důvěrný bojový úkol, a tak jsem ho
vykonával svědomitě. Nicméně, pokud byly krávy odevedeny chudým lidem a oni mě
o ně přišli s naléhavostí žádat, vrátil jsem jim je. V hospodářském
přístavku jednoho velmi pěkného venkovského sídla se jakýsi lehce zraněný italský
generál[10],
který u toho byl přítomen, chtěl postavit proti mé rekvizici. „Jsem k tomu svolný, generále, ale
vystavte mi příslušné písemné rozkazy.“ Toho už se neodvážil.“
„10.
červen – má rota byla pohodlně ubytována v prostorném statku na samotě. Začali
jsme pociťovat velkou potřebu odpočinku. Celá armáda byla značně oslabena denními
boji, pochody, nemocemi, sebepoškozováním i vynalézavostí nepřítele brát
zajatce, stejně jako způsoby, jimiž se vojáci do zajetí snažili dostat. Byla
naléhavá potřeba oblečení a bot; vše
potřebovalo opravit a z velké části obnovit. Hned příští den jsem nechal
zřídit krejčovskou a ševcovskou správkárnu. Někdo se musel postarat o
ošetřování kožních onemocnění, zbavování nešťastných mladých vojáků sžíravého
obtížného hmyzu, ošetřování lehkých chorob a odesílání těch mužů, kteří byli
vážněji postiženi, do lazaretu v Bunzlau [Bolesłaviec]. Bylo nutné věnovat pozornost také otázkám výzbroje, výstroje a
tisícovce jiných drobností, jež souvisely s chodem jednotky. Vrátil se podporučík, který byl zraněn
u Lützenu; nyní jsem měl k sobě tři důstojníky. Všichni čtyři jsme spali v
malé místnosti na slámě, bylo to ale lepší než nejlepší polní tábor, neboť jsme
měli střechu nad hlavou. Pod širým nebem jsem strávil čtyřicet čtyři nocí.“
„15.
červen – major obdržel osm jmenování do hodnosti Rytíře Řádu čestné legie. Dvě byla určena pro moji rotu. Nominace
pro voltižéra, který byl z jednotky vyhoštěn, byla mezi nimi. Ještě téhož
dne jsme ji vrátili veliteli brigády a doplnili ji o podrobné hlášení.“
„17.
červen – mimořádným výnosem, datovaným v Drážďanech, byla tato nominace
anulována. O tomto návrhu, jmenování i jeho zneplatnění, neměl nebohý voják, o něhož
v batalionu nejevil zájem žádný z důstojníků, ani tušení. Pár dní po našem
příchodu do vesnice Ober-Thomaswald [Ober-Thomaswaldau, dnes Tomaszów Górny] onemocněl můj mladší příbuzný,
jenž se mnou odešel z domova a v této válce prokázal velkou dávku odvahy a
odhodlanosti. Nějakou dobu jsem se o něj staral. Když se ale jeho stav zhoršil,
poslal jsem ho do lazaretu v Bunzlau, kde následně zemřel. Jeho smrt mě velice
zasáhla a mučila výčitkami, proč jsem ho s sebou jenom bral. Během příměří si
maršál nechal nastoupit všechny zmrzačené vojáky; jejich počet byl velmi
vysoký. Bylo to vskutku skličující. Jen v našem batalionu se jich nalézalo více
než dvacet; přes 15 000 pak v celé armádě. Byli odveleni do týlu k práci
na opevnění, řízení potahů atd. Když armádní šéfchirurg Larrey ujišťoval
císaře, že se nic z toho nezakládá na pravdě, vědomě ho klamal.[11]
V armádě nebyl jediný důstojník, který by neznal pravý stav věci, neboť se to
dělo, tak říkajíc, před jejich zraky. Toto odsouzeníhodné sebepoškozování se
objevovalo už dlouho, hromadně praktikovat se ale začalo až v tomto hrozném tažení.
Byla to jakási predzvěst našich budoucích pohrom.“
„18.
červenec – příměří, jež mělo být ukončeno k 20. červenci, bylo prodlouženo
do 15. srpna. Císařův svátek [Saint-Napoléon] se obvykle slavil 15. srpna, byl ale o pět dní urychlen a ustanoven
již na 10. srpna. […]
Na všech
velitelstvích a ubytovnách vojsk probíhaly ohromné přípravy.“
 |
| Zámek v dolnoslezských Pielaskowicích (barevná litografie kolem 1860) |
„10.
srpen – celý sbor se shromáždil na široké pláni, aby vykonal přehlídku před
svým velitelem. Vévoda z Ragusy, oděný do uniformy, pláště a kloubouku á
la Jindřich IV. a třímaje přitom v ruce maršálskou hůl, projel před čelní
řadou každého útvaru. Po prohlídce následovaly velké manévry a hlavní
přehlídka. Sbor se skládal ze tří divizí (Compans, Bonet[12],
Friederichs) a byl pozoruhodně krásný a plný nadšení. Jeho síla čítala 27 000 mužů a 82 dělových hlavní. Po
přehlídce se všichni důstojníci z naší divize dostavili do Gnadenbergu, aby se tam
zůčastnili velké hostiny, kterou v pěkném protestantském chrámu uspořádal náš
divizní velitel. Na obrovských železných trnožích nám byly předloženy tři jelení
pečeně. […] V průběhu
večera jsme se odebrali na velitelství, kde jsme hráli nejrůznější hry. Po
tomto pěkném dni mělo přijít mnoho ošklivých.“
„18.
srpen – obnovené nepřátelství. V ležení poblíž Gnadenbergu. Jsme otočeni
směrem k Čechám, abychom kryli náš ohrožený pravý bok, neboť se Rakušané
právě přidali na stranu Koalice. Tato
válka „tchána se zeťem“ armádu velmi překvapila a rozhořčila. S novým
nepřítelem na krku, nepočítaje do toho zbylé, s nimiž jsme již měli to
potěšení, se daly tušit nové události, jejichž konec se pro mnohé z nás nacházel
v nedohlednu. Předešlé úspěchy však prohlubovaly naši důvěru v císařovo
nadání. O výsledku této války jsme neměli sebemenší pochyby.“
„26.
srpen – v ležení, dvě francouzské míle od Drážďan [Dresden]. Prudký
přívalový dešť padal celý den. Cesta byla přeplněná jednotkami, směřujícími
rovněž k Drážďanům. Hlasitá kanonáda, přicházející z téhož směru,
ustavičné průjezdy pobočníků a ordonancí, vzrušení patrné ve všech tvářích, to
vše bylo předzvěstí významné události. Ležení bylo neutěšené, nepohodlné, celkem
vzato, ubohé.“
„27.
srpen – vyrazili jsme ještě před rozedněním, avšak silnice byla tak přeplněná
pěšáky, jezdectvem a děly, že jsme ještě během poledne byli uvězněni
v ulicích Drážďan a nemohli vyrazit na pláň. Déšť byl stejně prudký jako včera.
Detonace obrovského dělostřelectva nás ohlušovala. Konečně jsme dorazili na
bitevní pole a dostali se hned do bojové linie, jenže to už se vítězství
přiklánělo k našim orlům. Vše, co se ještě dalo udělat, se omezovalo na
využítí tohoto brilantního úspěchu. Nepřítele jsme krátce pronásledovali; na
to, abychom mohli postupovat rychleji a způsobit mu více ztrát, však byla půda
příliš nasáklá; noc se snesla právě ve chlíi, kdy se naše divize pouštěla do boje.
Utábořili jsme se v bahně, na bitevním poli.“
 |
| Pomník generala Moreaua na drážďanském předměstí Räcknitz |
„28.
srpen – od svítání pronásledujeme nepřítele. Několikrát jsme ho dostihli, aniž
by došlo k vážnějšímu střetu; nejevil zájem se nám postavit. Na
nejvzdálenějších výšinách, obklopujících
Drážďany, mě generál pověřil prohledáním vesnice, kterou jsme v údolí [říčky Weisseritz] u obce Plauen minuli vpravo a v níž mu bylo
nahlášeno množství Rakušanů. Podporován myslivci, kteří tvořili zálohu, jsem
tam se svou rotou zamířil. Po vcelku bezvýznamné přestřelce jsem na jedné z výšin
získal více než 550 válečných zajatců, kteří se radši vzdali, než aby se
bránili. Podle toho, co říkali, byl bych jich mohl zajmout dalších 3-4 000
a k tomu ještě velkou část děl a zavazadel, kdybych pokračoval dál údolím.
Obdržel jsem ale rozkaz k návratu, neboť se náš armádní sbor posouval více
vlevo, kde ruský zadní voj tvrdošíjně bránil těžko přístupný pas. Jeho resistence
ustávala až s denním světlem. Utábořili jsme se na vzdálenější straně
hlubokého lesa, poblíž malého městečka Dippoldiswalde. Všeobecně platilo, že
Rakušané kladli jen malý odpor, zatímco Rusové byli mnohem urputnější než kdykoliv
předtím. Rakouská armáda utrpěla v bitvě u Drážďan velkou porážku, avšak
ostatní spojenci z ní vyvázli jen s drobnými šrámy. Měl jsem pouhé
dva zraněné. Ráno jsme se dozvěděli o smrti generála Moreaua, jenž byl zabit ve
službách ruské armády.[13]
Byl to trest Boží.“
„30.
srpen – boje u Cínovce [Zinnwald].
Názvem místa si nejsem moc jist, ale vyčetl jsem ho na své mapě, kterou jsem měl
u sebe […]. Tato bitva byla pro moji rotu velice čestná, jelikož, a jak doznává i
generál Joubert, v něm vykonala více než zbytek pěchoty v naší divizi. Bylo
by jistě velmi zajímavé zaznamenat její průběh, jenže by to vyžadovalo příliš
dlouhá popisování. Po získání pozice jsme nepřítele uvedli do zmatku a vrhli ho
do lesa u Löplitz [? – zřejmě Teplitz, Teplice] a v něm se utábořili. Měl jsem osm mrtvých
a zraněných. Nějaký kozák proti mně vedl výpad kopím, ale naštěstí mě jen
škrábl na pravém rameni. O osm dní později byla má rota za své příkladné
chování v tomto boji dvakrát vyznamenána. Uprostřed neproniknutelných českých
lesů, jejichž divoké a hluboké rokle vzbuzovaly respekt, jsme strávili dva
dny.“
„31.
srpen – téměř za úsvitu nás Rusové překvapili. Napadli nás s takovou
zuřivostí, jaká se neslučovala s jejich chováním v předchozích dnech. Z počátku
se nám dařilo a zatlačili je až za jejich výchozí postavení, téměř na dohled od
Teplic. Na oplátku nás pak zase oni obrátili na ústup, avšak navzdory jejich
obrovskému usilí, se nám podařilo uchytit v našem původním postavení. Kromě
několika rezerv, které měly podporovat příliš vyčerpané jednotky, podstupovala celá
naše divize pěší boj. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem se stáhl z boje,
abych mohl nechat vyčistit naše zbraně; byly tak zanesené, že už by kulka
nezapadla do hlavně. Vrátil jsem se zpět na linii a setrval v ní až do
noci. Rozložili jsme tábor na stejném místě jako o den dříve […]. Batalion musel oželit několik padlých a
zraněných důstojníků a téměř třetinu mužstva; mé řady prořídly o jednoho
důstojníka a dvacet pět mužů. Uprostřed noci jsme obdrželi rozkaz zapálit
veliké ohně (dřeva bylo dostatek) a v tichosti, bez bubnů a polnic,
ustoupit po stejné cestě, po níž jsme šli v předešlých dnech. Pochodovat po
takových cestách, kde nikdo nemohl nic vidět, bylo velmi nebezpečné a zdlouhavé.
Před úsvitem jsme dorazili do dějiště bojů ze 30. srpna. Zastavili jsme,
abychom zde uspořádali své řady a krátce si oddechli, neboť jsme odpočinek
velice potřebovali. Tehdy jsme se poprvé doslechli o I. armádním sboru generála
Vandamma, který byl nedaleko od nás, u Chlumce [Kulm], 30. srpna naprosto zničen. Byli jsme od sebe
izolováni tak hroznými roklemi a tak hustými lesy, že jsme mu nemohli přijít na
pomoc. To vše nyní vysvětluje náš ústup i zuřivost bitvy, která mu o den dříve
předcházela.“
Poznámky:
[1] VI. armádní
sbor maršála Auguste-Frédéric-Louise Viesseho de Marmont
(1774-1852) tvořila 20. divize generála Jean-Dominiqua Companse (1772-1843),
21. divize Jean-Pierre-Françoise hraběte Boneta (1768-1857) a 22. divize Jean-Parfaita
Friederichse (1773-1813). Vlivem všeobecného nedostatku vycvičených koní a
jezdců tvořily sborové jezdectvo, jemuž velel divizní generál Louis-Chrétien
Carrière de Beaumont (1771-1813), pouhé dvě eskadrony švališerů-kopiníků ze 7. pluku.
[2] Starsiedel, jehož ztráta by znamenala vážné ohrožení pravého
křídla obranné linie Francouzů, do té doby bránila 10. divize generála
Jean-Baptista Girarda (1775-1815), která předešlého dne postupovala na chvostu
III. armádního sboru maršála Michela Neye (1769-1815). Ve vesnici, v níž se
rozhodla přenocovat, ji s podporou početné jízdní artilerie napadlo
rusko-pruské jezdectvo. Jakmile ke Starsiedelu dorazily první dvě Marmontovy
divize, Girard ves spořádaně opustil a spěchal podpořit zbylé divize Neyova
sboru, jež operovaly na velmi exponovaném úseku u zemědělské osady Kaja.
[3] Autorovo líčení budí dojem, že se památník
švédského krále Gustava II. Adolfa (1594-1632) nachází na dohled od komunikace Rippach-Starsiedel,
podél níž Marmontovy divize postupovaly k levému okraji bitevního pole. Ve
skutečnosti se uvedený pomník nachází asi 6 kilometrů odtud, na místě na severovýchodním
okraji města Lützen, na němž se předpokládá, že tento vladař v průběhu jedné z
nejslavnějších bitev Třicetileté války padl
smrtelně zraněn z koně. Na jaře roku 1813 toto významné místo připomínal toliko
jen trojúhelníkový skandinávský bludný (granitový) kámen, který sem byl
dopraven a instalován krátce pro Gustavově smrti. Deset metrů vysoký,
neogotický, litinový pomník s baldachýnem a křížem na svém vrcholu, jak ho
známe dnes, byl na témže místě odhalen až v listopadu 1837. Jeho autorem je
Karl Friedrich Schinkel (1781-1841), uznávaný německý architekt a stavitel, který
se podepsal pod návrhy mnoha obdivovaných pomníků s napoleonskou tématikou.
[4] Christophe
Henrion (1772-1850); brigádní generál od 21. prosince 1813, baron císařství od 24.
ledna 1814. Vážně zraněn byl rovněž v bitvě u Drážďan, a také u Waterloo, kde mu
bylo svěřeno velení 4. pluku pěších
myslivců staré gardy.
[5] Levou čelist
těchto pomyslných kleští tvořil XI. armádní sbor maršála Etienne-Jacques-Joseph-Alexandra MacDonalda (1765-1840),
podporovaný 1. jezdeckým sborem generála Marie-Victor-Nicolase de Fay markýze Latour-Maubourga
(1768-1850). V. armádní sbor generála Jacques-Alexandre-Bernarda Law hraběte Lauristona
(1768-1828) mezitím vstoupil na předměstí Lipska, kde se střetl s ustupujícím
sborem pruského generála Friedricha Emila Kleista (1762-1823).
[6] Bádenští
dragouni, spolu s 10. husarským plukem, tvořili 23. lehkou jezdeckou brigádu
generála Françoise Garniera de Laboissière (1781-1813). Jakožto součást jezdectva,
začleněného do III. armádního sboru, podléhala tato jednotka generálu kavalerie
a druhému vévodovi z Valmy François-Etiennovi Kellermannovi (1770-1835).
[7] Joseph-Antoine-René
vikomt de Joubert (1772-1843); baron císařství od 15. srpna 1809, brigádní
generál od 6. srpna 1811. V Compansově 20. divizi zastával post velitele 2. pěší
brigády o síle přibližně 3 500 mužů. V roce 1796 byl pobočníkem svému slavnějšímu
jmenovci a vrchnímu veliteli Italské
armády, generálu Barthelémy-Catherinovi Joubertovi (*1769), který padl 15.
srpna 1799 v bitvě u Novi.
[8] François-Joseph Kirgener,
baron de Planta (*1766); brigádní generál od 21. října 1800, baron císařství od
5. října 1808, divizní generál od 13. března 1813. Podle výpovědí několika přítomných
svědků, se osudová nepřátelská střela odrazila nejprve od stromu, kolem něhož
právě projížděl samotný Napoleon, poté prošla tělem nešťastného velitele
ženijního vojska, na místě ho usmrtila a následně se otřela o břicho palácového
velkomaršálka Gérard-Christopha Michela du Roc (*1772), přičemž mu rovněž
způsobila smrtelné zranění. Vévodovy vyhřezlé, potrhané vnitřnosti byly nad
síly tehdejších armádních operatérů, načež osobní přítel francouzského císaře
po několika hodinách zemřel. Smutnou událost dnes v Markersdorfu připomíná
jednoduchý kamenný kvádr o velikosti podstavy přibližně 2x2 m, který nese jména obou zabitých
francouzských generálů.
[9] Podpisu tzv.
pläswitzké dohody předcházel 36 hodinový klid zbraní, na němž se obě bojující
strany domluvily již 1. června 1813. O tři dny později se pověření zástupci
sešli na neutrální půdě – na zámečku v dolnoslezské obci Pläswitz (Pielaszkowice).
Francouzského císaře zastupoval vévoda z Vicenzy generál Armand Augustin Louis
markýz de Caulaincourt (1773-1827), ruského cara generálporučík Pavel
Andrejevič Šuvalov (1776-1823) a pruského krále generál Friedrich Emil Kleist
(1762-1823). Příměří, jež oběma stranám poskytlo čas pro nutný odpočinek, posílení
a konsolidaci sil, mělo původně trvat jen do 20. července, později ale bylo prodlouženo
až do 10. srpna 1813. V obou případech se diplomaté shodli na šestidenní lhůtě
pro vypovězení nepřátelství. Podle 4. článku dohody se vojska, která se aktuálně
nacházela v území nikoho, měla do 12.
června 1813 stáhnout za dohodnuté demarkační linie.
[10] V tomto případě se mohlo jednat o důstojníka, který přežil
strastiplný ústup Grande Armée z
Ruska a na zmíněném venkovském sídle se ze svých zranění dlouhodobě léčil. Odtud
zřejmě pramenila jeho snaha ochránit majetek svého hostitele před zrekvírováním
vlastní (spřátelenou) armádou.
[11] Podle jedné z
četných monografií, věnovaných uznávanému vojenskému lékaři Dominique-Jeanu Larreyovi
(1766-1842), byl francouzský císař velmi znepokojen a pobouřen hlášeními o nezvykle
vysokém počtu vojáků s identickými poraněními paží a rukou. Pod nejtvrdšími
tresty nechal tyto provinilce shromáždit u Budyšína (jejich počet údajně dosáhl čísla 2 632
mužů) a Larreye následně požádal, aby zranění způsobená nepřítelem oddělil od
těch, která si vojáci mohli způsobit svépomocí. Vrchní chirurg takovou selekci nepovažoval
za možnou, načež císař ustanovil vyšetřovací komisi a se slovy: “Jdětě pane, splňte svoji povinnost a učiňte
pro mě formální poznatky!”, Larreye postavil do jejího čela. Intenzivní vyšetřování
šestice armádních chirurgů, na jejichž objektivitu a nestrannost navíc dohlížel
brigádní generál Etienne Radet (1762-1825), člen hlavního štábu, velitel
četnictva a vrchní armádní profous v jedné osobě, si vyžádalo mnoho dní. Pro četné
pochybovače byl závěr nepříjemně překvapivý. Nejen, že se mezi podezřelými vojáky
nepotvrdil jakýkoliv úmysl k sebepoškozování, ale bylo také zjištěno, že mnohá z
kontroverzních poranění pramenila zejména z nedostatečného výcviku mladých
rekrutů a z nezvykle husté nepřátelské
kartáčové palby, která u Lützenu i Bautzenu vojákům lámala a trhala prsty. Tato
zranění byla tudíž dodatečně kvalifikována jako utržená v boji nebo nechtěně
způsobená druhy ve zbrani. Císař byl s výsledky šetření patřičně spokojen a ještě
téže noci nechal Larreyovi doručit vlastní, diamanty vykládanou podobiznu a
rentu ve výši 3 000 franků. V závěti, sepsané jen pár dní před jeho smrtí
na ostrově Sv. Heleny, císař na Larreye ještě naposledy vzpomněl a kromě daru
ve výši 100 000 franků mu následujícími slovy učinil nesmrtelnou poklonu: “Je to nejčestnější
člověk, jakého jsem znal.“
[12] Georges Six a jeho „Dictionnaire
biographique des généraux et amiraux français de la Révolution et de l´Empire
(1792-1814)“ uvádí, že generála Boneta nahradil na postu
velitele 21. divize již 1. července 1813 generál Joseph Lagrange (1763-1836). Podle téhož
zdroje byl Bonet přeložen ke XIV. sboru maršála Laurenta Gouviona Sait-Cyra
(1764-1830), s nímž padl po listopadové kapitulaci Drážďan do zajetí.
[13] Jean Victor
Moreau (*1763) podlehl následkům těžkého zranění až o několik dní později. Po
zásahu dělovou koulí, která mu na Räcknitzhöhe
přerazila obě nohy, zemřel v noci z 1. na 2. září 1813 v severočeských Lounech
(Laun).
Miloslav Kolomazník
06/2013
Žádné komentáře:
Okomentovat