ŠACH MAT, SIRE! (2. ČÁST)

Michal Šťovíček
Nejkurióznější a zároveň v šachové veřejnosti nejznámější Napoleonovu šachovou partii = právě onu kratochvilnou historku zmíněnou v úvodu, jsem dosud zamlčel. O ní je totiž nutno začít hodně zeširoka, daleko od Napoleona - v Prešpurku čili Bratislavě, v době, kdy byl budoucímu císaři sotva rok, a u dnes takřka zapomenuté osobnosti:

Johann Wolfgang Franz von Paola Johannes der Almosengeber von Kempelen se narodil Vereinigte Ungarisch-Siebenbürgische Hofkanzlei), zastávaná v l. 1786-1798. Jako průkopník nových myšlenek a polytechnický talent zavedl v tehdejším Banátu (na území dnešního Rumunska a Srbska) pěstování lnu a nechal vybudovat tkalcovskou manufakturu, zároveň dohlížel na kolonizaci regionu a likvidoval tamní lupičské bandy. Narodil se 23.1.1734 v Prešpurku v rodině rakouského vysokého celního úředníka a dvorského rady Engelbrechta von Kempelen. Studoval filozofii a práva v Bratislavě, Rábu, Vídni a Římě a díky svým osobním vlastnostem, technickému talentu a znalostem řečí (německy, maďarsky, latinsky, francouzsky, anglicky, italsky) se začal záhy prosazovat. Přeložil zákoník Marie Terezie z latiny do němčiny, načež si ho panovnice nechala představit a jmenovala ho tajemníkem dvorské komory. Ve svých 25 letech pak byl jmenován ředitelem všech uherských solných dolů. V této funkci zmodernizoval důlní zařízení a zlepšil i pracovní podmínky, čímž se zvýšila výnosnost těžby. V r. 1770 dostal Řád sv. Štěpána a šlechtický titul baron de Pázmánd. Vrcholem jeho úřednické kariéry pak byla funkce rady Sjednocené uhersko-sedmihradské dvorské kanceláře (Vereinigte Ungarisch-Siebenbürgische Hofkanzlei), zastávaná v l. 1786-1798. Jako průkopník nových myšlenek a polytechnický talent zavedl v tehdejším Banátu (na území dnešního Rumunska a Srbska) pěstování lnu a nechal vybudovat tkalcovskou manufakturu, zároveň dohlížel na kolonizaci regionu a likvidoval tamní lupičské bandy. V té době také dohlížel na přestavbu Budínského hradu a na stavbu tamního městského divadla, pro Bratislavský hrad zkonstruoval čerpadlo zásobující hrad vodou z Dunaje (jeho zbytky se ve svahu zachovaly podnes), ve městě postavil pontonový most a na Žitném ostrově zavlažovací zařízení, v Schönbrunnu zřídil dodnes funkční vodotrysk, zkonstruoval tiskařský lis pro nevidomé atd. Marie Terezie mu za jeho zásluhy o Banát přiznala doživotní rentu 1000 zlatých, avšak její nástupce mu ji odebral. Takřka renesanční všeuměl byl údajně i nadaný kreslíř a rytec, viz jeho autoportrét v záhlaví.

   V r. 1789 se stal členem vídeňské Akademie výtvarných umění, avšak z jeho děl (krajinářských rytin) se zachovalo jen několik kreseb. Pokoušel se i o dramatickou tvorbu, zde ovšem takřka bez úspěchu. K stáru se usadil na rodinném zámečku v Hubicích (dnes Trnavský kraj, okr. Dunajská Streda). Zemřel 26.3.1804 ve vídeňské čtvrti Alservorstadt (dnešní Alsergrund) a byl pohřben na vídeňském předměstském hřbitově ve Währingu. Hřbitov byl v polovině 19. stol. zrušen (na jeho místě se dnes rozkládá Schubertův park) a některé hroby přeneseny na nový vídeňský Ústřední hřbitov. Nikoli však hrob Kempelenův - ten v době zrušení hřbitova už neexistoval. Jen jeho manželka, děti a vnoučata odpočívají na starém hřbitově v Hubicích. 

    Ač byl Kempelen Rakušan, považují jej vzhledem k jeho místu narození za svého jak Slováci (pro něž je to Ján Vlk František z Pauly Ján Almužník Kempelen), tak i Maďaři (pro něž je to Kempelen Farkas, ovšem přisvojili si ho takto až značně později maďarští nacionalisté): jeho dílo z r. 1791 o mechanismu lidské řeči bylo v r. 1990 přeloženo do slovenštiny, Slovensko též vydalo poštovní známku i pamětní minci, a kdesi v Maďarsku má Kempelen pamětní síň a pomníček:

   Ovšem Cena Wolfganga von Kempelen za práce v oboru dějin informatiky se dnes udílí v Rakousku, nikoli na Slovensku nebo v Maďarsku (Wolfgang von Kempelen Preis für Informatikgeschichte)... Přece jen ale v Komárně působí Spoločnosť Farkasa Kempelena - Kempelen Farkas Társaság - sdružení maďarských doktorandů a mladých vědců žijících na Slovensku, které organizuje odborné konference a semináře z různých vědních oborů.

    Z celého Kempelenova technického díla jsou nejznámější dva vynálezy. Prvním z nich je "mluvící stroj", zkonstrupovaný na základě studia fyziologie tvorby zvuků a lidského hlasu,jemuž Kempelen věnoval mnoho úsilí a času. Zařízení dokázalo imitovat lidskou řeč, byť nevyslovovalo dokonale, a podle svědků (mj. Goethe, Grimm) dokázalo pronést zřetelně artikulovaná slova či snad i krátké věty. Popis stroje a jeho funkce s tímto blogem nesouvisí, tedy jen tolik, že dnes je často považován za první hlasový syntetizátor.

    Druhý vynález je ten, který Kempelena nejvíce proslavil  a jímž se dostávám k tématu (ale zatím stále ještě ne k Napoleonovi): tzv. Šachista - "automat", který zkonstruoval Kempelen v r. 1769 a který se stal ve své době senzací a zůstal jí ještě dlouho poté - figuruje také na rubu výše zobrazené slovenské mince. Již v r. 1770 byl údajně předveden Marii Terezii, ale o této produkci se mi nepodařilo vypátrat detaily. Jednalo se o částečně pohyblivou figurínu Turka v mírně nadživotní velikosti, sedícího za stolem resp. skříní, na jejíž horní desce byla na pevno instalována šachovnice. Figurína byla uváděna do činnosti složitými mechanismy, uloženými ve skříni. Díky mechanismům mohl Turek pohybovat rukama a hlavou, a co bylo hlavním účelem a atrakcí - hrál šachy a byl v nich prakticky neporazitelný! Samozřejmě nešlo o skutečný šachový stroj, o žádného prapředka dnešních šachových počítačových programů, od počátku byl konstruován pro živého hráče skrytého uvnitř skříně. Kempelen vždy přiznával, že činnost jeho stroje je založena na triku a na iluzi. Více však neprozradil. Teprve asi 30 let po jeho smrti se podařilo podstatu funkce šachového stroje odhalit (někde se uvádí, že jí přišel na kloub záhy po napoleonských válkách už Eugène de Beauharnais, jemuž stroj krátce patřil). Kempelen před každou produkcí předváděl divákům, že uvnitř stolu, za nímž Turek seděl, jsou jen páky, kolečka a řemeny. Že jsou tam však také důmyslně seřazena zrcadla vyvolávající dojem prázdnoty a že tam kdesi za nimi se krčí živý človíček - zdatný šachista, který Turkovu činnost z nitra bezvadně řídí, na to už vynálezce diváky neupozorňoval...

    Téměř neznámým tradovaným faktem je, že prvním takto ukrytým hráčem byl polský vlastenec - důstojník, jemuž při protiruské vzpouře musely být po zranění amputovány obě nohy a von Kempelen, který se znal s jeho ošetřujícím lékařem, propůjčil svůj vynález k tomu, aby polského vlastence v r. 1777 propašoval z Ruska (což by ovšem znamenalo, že při výše uvedeném představení na dvoře Marie Terezie v něm ještě žádný hráč ukrytý nebyl???). Jelikož onen důstojník byl velmi dobrým šachistou, Kempelen - a to už je doložený fakt - důmyslně uspořádal šachové turné, jímž začala Turkova slavná kariéra. Na tomto ruském turné porazil automat mj. i samotnou carevnu Kateřinu II.:  

   "Na mechanikovu výzvu si účastníci prohlédli skříň i Turkův trup a když se přesvědčili, že obsahuje pouze soukolí, přistoupilo se ke hře... Kateřina si vylosovala výhodu prvního tahu, automat v odpověď rovněž táhl a partie probíhala za nábožného ticha. Figurky na šachovnici zprvu zápolily nerozhodně, ale podle carevnina svraštěného obočí začalo být záhy patrné, že automat se k ní nechová příliš dvorně a že je hoden své reputace. Ráz na ráz připravil vznešenou protihráčku o jezdce a střelce. Partie se pro ni od té chvíle začala vyvíjet nepříznivě, když tu náhle Turek odvrhl svoji kamennou vážnost, udeřil rukou o podušku a vrátil na místo figurku, jíž právě carevna táhla.

Popisovaná scéna ve francouzském filmu "Šachista" z r. 1927, značně romantizujícím zápletku

   Kateřina II. totiž učinila tah odporující pravidlům. Chtěla vyzkoušet inteligenci automatu nebo tak učinila z jiného důvodu? To nemůžeme s jistotou říci. Hrdá carevna však nechtěla svou chybu přiznat, vrátila figurku na ono nesprávné místo a pánovitě se zahleděla na protihráče. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: Turek rázně máchl rukou, převrhl všechny figurky a zvuk mechanismu, který bylo v průběhu partie nepřetržitě slyšet, rázem ustal. Stroj se zastavil, jako kdyby se náhle porouchal. Pan de Kempelen zbledl a začal se chvět - pochopil tento projev Woruskiho (tj. ukrytého Poláka) vznětlivé povahy a v obavách nyní očekával rozuzlení konfliktu mezi psancem a panovnicí.

"Ale, ale! pane automate, jste poněkud prudký," pronesla vesele carevna, jíž nebylo proti mysli, že partie, v níž neměla příliš šancí, takto skončila. "Ach, jste zdatný, to uznávám, ale nyní jste dostal strach, že prohrajete, a raději jste hru rozbil. Nuže, již vím, co umíte i jak jste nervní."

Pan de Kempelen si oddechl, sebral odvahu a snažil se zahladit jednou provždy špatný dojem z neuctivého chování stroje, za nějž nesl plnou odpovědnost.

"Nechť mi Vaše Veličenstvo dovolí," ozval se pokorně, " abych mu vysvětlil, co se přihodilo."

"Kdepak, pane de Kempelen," přerušila jej zvesela carevna, "kdepak, bylo to naopak velice zábavné a váš automat se mi dokonce líbí natolik, že ho chci získat. Budu tak mít stále po ruce možná poněkud příliš vznětlivého protihráče, který mi však dokáže čelit. Zanechte jej tedy v této komnatě a přijďte za mnou zítra ráno, ať uzavřeme obchod." (podle Robert-Houdina alias pověstného Houdiniho)

   Vyděšenému Kempelenovi nezbylo než poslechnout, ale naštěstí se mu druhého dne podařilo carevně její úmysl rozmluvit...

    Dotyčný polský důstojník byl zachráněn a jeho místo mohli postupně zaujmout jiní šachisté, ochotní či z existenčních důvodů nucení propůjčit se k tomuto pouťovému podvodu. Po Kempelenově smrti se automat dostal do rukou Leonharda Mälzela, bratra vynálezce metronomu. Tajemství fungování vynálezu zůstávalo zachováno, Turek tedy pokračoval v evropském turné (Vídeň, Paříž, Londýn), při němž měl tu čest přijmout výzvu samotného Napoleona, jak se za chvíli dočtete. 

Popisovat další osudy a peripetie podařeného vynálezu by už s blogem nesouviselo, zmíním tedy jen stručně, že po období slávy a prosperity přišel úpadek a dluhy, před nimiž se Mälzel s automatem po r. 1820 uchýlil do Spojených států, kde se rovněž setkal se zájmem a obdivem, ale jeho pracovní tým se postupně rozpadl. Mälzel sám posléze zemřel za nevyjasněných okolností na lodi při plavbě na Kubu a Turek byl deponován do soukromého muzea orientálních kuriozit ve Filadelfii, kde r. 1854 vzal za své při požáru, aniž bylo jeho tajemství do detailu rozluštěno. Projektová dokumentace neexistuje, současné snahy o rekonstrukci jsou tedy jen více či méně úspěšné pokusy bez možnosti ověřit, o jak věrnou rekonstrukci jde. Několik modelů v "životní" velikosti sice existuje, ale nepodařilo se mi zjistit, zda byla vyzkoušena i jejich funkčnost. Např. u nás popsal Kempelenův automat šachový teoretik prof. K. Zmatlík v novinách České slovo ve 30. letech 20. stol.:

   "Údiv, který automat budil u všech diváků, když jej spatřili, nespočíval jen v mechanické stránce vynálezu, nýbrž, jak je ostatně pochopitelno, v tom, jak možno do mechanismu automatu vpravit onu duševní inteligenci, jíž jest k vedení šachové partie nezbytně potřebí. Automat, mimo ještě dovedl předvésti řešení čtyř šachových úloh, jichž postavení byla v diagramech k automatu připojena a vedle toho ještě t. zv. Skok koněm, totiž onu známou hříčku, kde figurka přeskáče všech 64 polí šachovnice, aniž směla na některé pole dvakrát skočit:

(údajně lze začít z libovolného pole šachovnice, toto je Turkova "procházka" koněm v uzavřeném okruhu - úlohu si mohou zkusit i nešachisté, stačí vědět, že kůň táhne ve tvaru písmene L = dvě pole rovně a jedno nabok, respektive jedno rovně a dvě nabok, při každém svém skoku tedy změní barvu pole, na kterém stojí)

   Rozumí se samo sebou, že každý, kdo automat viděl v činnosti, hádal, že v jeho nitru je schován živý člověk, který toto všechno provádí a mechanicky při tom automat z nitra ovládá. I když tomu ve skutečnosti tak bylo, vtip celého vynálezu byl v tom, jak dovedl jeho tvůrce tuto skutečnost zakrýti a vyvolati ilusi, že tu žádné živé bytosti není. Nechme mluviti očitého svědka, který automat viděl a v Basileji r. 1783 celé předvedení zevrubně vylíčil:

   „Automat přijímá návštěvníky v pracovně pana z Kempelen. Na první pohled je zřejmo, že není mezi ním a přilehlými místnostmi nižádného spojení, což vyplývá i z toho, že byl automat na jedno představení přenesen do císařského paláce. Pohybuje se totiž na kolečkách a není k podlaze připevněn, takže ani v tomto směru nelze chovati nějaké domněnky. Skříň, na níž je automat upevněn, měří na délku 3 a půl stopy, na šíř 2 stopy, vysoká je dvě a půl stopy, pohybuje se na kolečkách v libovolném směru. Za skříní sedí figura v životní velikosti v tureckém rouše na dřevěné židli, jež se rovněž na kolečkách pohybuje. Figura, která drží v levé ruce dýmku, opírá se pravým loktem o šachovnici a napodobuje držení muže, který právě přestal kouřit. Hraje levou rukou, kteroužto okolnost vysvětluje pan Kempelen nedopatřením, jež bylo příliš pozdě zpozorováno, než aby bylo možno je bez předělání celého díla napraviti. Před automatem je šachovnice, pevně přišroubovaná na skříňce, na kterou figura upírá neustále zrak. Než představení ve hře započne, otevře vynálezce přední dvířka skříňky a vytáhne zásuvky, které v ní jsou. Skříňka je rozdělena ve dvě prostory, z nichž levá je užší a je naplněna hnacími péry, pákami, válečky a jinými součástmi hodinového stroje. V pravé je rovněž několik per, hnacích koleček a horizontálních kvadrantů. Pan von Kempelen otvírá nejen přední, nýbrž i zadní dvířka skřínky, při čemž zřetelně je viděti hnací stroj a lze se přesvědčit, že se tu nemůže žádná živá bytost ukrýti.

Šachový hráč podle Kempelenova současníka Josepha Friedricha von Racknitz

   Aby v této víře každého ještě více utvrdil, upevní vynálezce uvnitř voskovou svíčku, takže si může každý prohlédnouti i nejzazší kouty. Na konec sejme se i figuře roucho přes hlavu, takže lze celé sestrojení přehlédnouti. Při tom je viděti, že tělo je naplněno válci a pákami, že by se sem ani kočka nevešla. Dokonce i široké kalhoty Turkovy vyhrnuty, aby byl nejmenší stín podezření odstraněn. Při tom nesmí se nikdo domnívati, že vynálezce zavře snad jedna dvířka, když otvírá druhá, naopak celý automat stojí tu současně úplně otevřený a všechny zásuvky jsou vytaženy. Takto jej vozí po pokoji, aby každý návštěvník si vše mohl zblízka prohlédnouti. Pak teprve uzavře pan Kempelen všechna dvířka skříňky a dopraví figuru za zábradlí, aby se jí diváci nemohli za hry dotýkati nebo se o ni opírati. Když měl automat táhnouti, pozdvihl zvolna ruku a vztáhl ji po figuře, kterou chtěl táhnouti. Vznášel chvíli ruku nad figurou, pak otevřel prsty a uchopil figuru, postavil ji na příslušné pole, načež uvedl opět ruku do předešlé polohy. Podobně si počínal, když nějakou nepřátelskou figuru bral.

Při provádění každého tahu bylo z vnitřku slyšeti slabé zvonění a rachot, který ustal, jakmile byl tah proveden. Zatím co soupeř táhl, pozdvihla figura hlavu a dívala se po šachovnici. Varovala vlídně dvojím zakýváním hlavou soupeře, když mu ohrožovala dámu, když dávala šach, zakývla třikráte. Učinil-li soupeř tah nepřípustný, zavrtěl Turek s nelibostí hlavou, stalo-li se tak podruhé, odstranil jednoduše nesprávně posunutou figuru s prkna a učinil sám tah. To se přiházelo dosti často, neboť návštěvníky bavilo podrobovati pozornost automatu takovéto zkoušce. Turek dosáhl tím brzo vyhrané partie, ale na to si protivníci nemohli stěžovati, poněvadž sám se nikdy žádné nesprávnosti nedopustil. Automat, který přísně dodržoval všechna pravidla, mohl učiniti pokaždé jen 10 nebo 12 tahů, pak musil být znovu natažen. Jinak se pan von Kempelen sám Turka nikdy nedotýkal.“

Hlavní podmínkou bylo, aby hráč uvnitř obratně ukrytý byl malé postavy, neboť normálně urostlý člověk se dovnitř nevešel. Seděl na nízké stoličce, která byla na kolečkách, a mohl podle potřeby místo svého pobytu uvnitř figury rychle měniti. Když se ukazovalo vnitřní zařízení skříňky, byl ukryt ve figuře automatu. Když se dvířka zavřela, vklouzl do přední části automatu, načež se ukazovalo vyhrnutím oděvu figury její vnitřní zařízení. Všechny ty páky, péra a kolečka, která představovala vnitřní zařízení automatu, ať ve skříňce, ať ve figuře, byla z lepenky imitována a dala se jednoduchým, ale důmyslným způsobem složiti, aby hráč uvnitř sedící měl místo pro sebe. Pořad ukazování nitra automatu byl předem vždy smluven a pokaždé jinak předváděn, čímž iluse nepřítomnosti živé bytosti byla obratně zvyšována.

Dobová představa (opět Joseph Friedrich von Racknitz) o umístění člověka uvnitř skříně v průběhu hry. Von Racknitz se mýlil nejen co se týče této pozice, ale i rozměrů stroje. Pro srovnání viz současný pokus o rekonstrukci pohybů skrytého hráče uvnitř "automatu" a jeden ze současných modelů:

Vlastní mechanismus týkal se jen pohybů figury Turkovy a pohybů figur na šachovnici. Při hře seděl hráč automat řídící ve skříňce pod šachovnicí. Spodní část šachovnice byla věrným obrazem její části svrchní. Každé pole její bylo na spodní straně opatřeno železným knoflíkem, který visel na krátké hedvábné niti. Figury nahoře byly totiž magnetické, takže v tom okamžiku, jakmile figura nahoře změnila pole, přitáhla spodní knoflík, visící pod příslušným polem nahoru, zatím co knoflík dřívějšího jejího pole odpadl. Hráč sám měl příruční šachovnici před sebou na kolenou, která mu umožňovala vlastní přehled o hře, neboť šachovnice nad ním byla tu jen pro kontrolu. Hlavně musil ovšem nacvičiti zacházení s mechanismem, který prováděl jeho tahy. Uvnitř si svítil svíčkou, čerstvý vzduch pronikal k němu ventilačními otvory, které byly dobře maskovány a divákům neviditelny.¨

Šachová sláva automatu započíná se však teprve po smrti vynálezcově (1804), když jej byl koupil mechanik Leonhardt Mälzl, který jej opravil, zdokonalil a v Schónbrunně r. 1809 ukázal císaři Napoleonovi. Mälzl pochopil, že přitažlivost automatu jen získá, bude-li také šachově veden dokonale, nač Kempelen důrazu nekladl a také nemohl, poněvadž o dobré šachisty bylo tenkráte nouze, zvláště když bylo nutno míti zřetel též k fysickému uzpůsobení hráčovu. Mälzl měl totiž velmi šťastnou ruku ve vyhledávání dobrých a způsobilých hráčů pro svůj automat."

   O Kempelenově automatu viz též česká Wikipedie, článek Turek(stroj).

   A po tomto sáhodlouhém úvodu konečně Turkova partie s Napoleonem.

Císař Francouzů se s automatem setkal r. 1809 v Schönbrunnu záhy po bitvě u Wagramu a sehrál s ním údajně několik partií, z nichž žádná neskončila pro císaře dobře. Jednu z nich popisuje ve svých pamětech komorník Constant:

   "Na zámek Schoenbrünn se sjížděli všichni slavní učenci Německa. Neobjevilo se jediné dílo, jediný zajímavý vynález, aniž by si císař ihned nepřál poznat jejich autory. Tak tomu bylo i v případě pana Maezela (sic), vyhlášeného mechanika a vynálezce metronomu, jemuž byla dopřána pocta, aby Jeho Veličenstvu předvedl něco ze svého vynálezu […] Pan Maezel rovněž sestrojil automat (Constantův omyl: vynálezcem metronomu byl Johann Mälzel - dle patentu z r. 1815, majitelem nikoli konstruktérem šachového automatu byl jeho bratr Leonhard), známý v celé Evropě jako ´Šachista´. Dopravil jej na zámek Schönbrunn, aby jej ukázal Jeho Veličenstvu, a nechal jej vynést do apartmánu vévody de Neuchâtel. Císař se odebral k vévodovi: spolu s několika osobami jsem ho následoval. Automat seděl za stolem, na němž byla připravena šachovnice. Jeho Veličenstvo uchopilo židli, usedlo proti automatu a pravilo se smíchem: "Nuže vzhůru, kamaráde, teď si to rozdáme!"

(soudobé vyobrazení události bohužel neexistuje, alespoň tedy jakási současná, ovšem skrznazkrz vyfantazírovaná ilustrace, asi do dětské knížky...)

   Automat se uklonil a rukou pokynul císaři, jako by jej vybízel, ať začne. Když partie začala, císař učinil dva či tři tahy a pak schválně učinil tah v rozporu s pravidly. Automat se uklonil, uchopil figurku a vrátil ji na místo. Jeho Veličenstvo zašvindlovalo podruhé, automat se opět uklonil, ale figurku zabavil. "Správně," proneslo Jeho Veličenstvo a zašvindlovalo potřetí. Načež automat zavrtěl hlavou a rukou smetl všechny figurky ze šachovnice. Císař  mechanikovi velice poblahopřál..."

   Císařovi se produkce i přes hanebnou porážku údajně velmi líbila a Mälzla také štědře odměnil.

Zachoval se zápis (jehož 100% autentičnost rovněž nebyla potvrzena) jen jedné dohrané partie Napoleona s Turkem, v níž císař předvedl začátečnickou zbrklost v útoku, nedostatečnou obranu, táhl zcela nekoordinovaně a bez konzistentního plánu "bitvy"...

Napoleon - automat (Schönbrunn 1809):  1. e4 e5 2. Df3 tzv.Napoleonovo zahájení, které je ovšem z rodu těch strategicky nekorektních - bílý tj. Napoleon se pustil příliš brzy na výlet dámou, místo aby se postaral nejprve o žádoucí rozvinutí lehkých figur.

(po 2. tahu bílého)

2. … Jc6 3. Sc4 známá a elementární léčka, hra na tzv. "šustrmat" (proto tedy ono sporné zahájení dámou) - Napoleon asi předpokládal, že Turkova dřevěná hlava jeho pokus o bleskové vítězství neprohlédne. Takové naivní hrozby je však při troše pozornosti snadné odvrátit a z předčasného útoku pak bývají žalostné trosky. 3. … Jf6 černý kryje hrozící mat nejúčelněji – vývinem figury. 4. Je2 Sc5 5. a3? slabý tah - každý tah má mít smysl, tento ho nemá, je to pouhá ztráta času. 5. ... d6 6. 0-0 Sg4 černý vyvíjí střelce s tempem na útočné pole, teď se projeví špatné postavení bílé dámy, kterou Napoleon předčasně uvedl do hry.

(po 6. tahu černého)

7. Dd3 tady dáma překáží vlastnímu pěšci, který nemůže postoupit a otevřít tak bílému střelci c1 cestu do hry. 7. ... Jh5! 8. h3? další ztráta času a ještě k tomu oslabení královského křídla. Slavný válečník si na šachovnici nevede právě obratně. 8. ... S×e2 9. D×e2 Jf4 10. De1 výpad dámou skončil tedy bez úspěchu, z deseti prvních tahů udělala bílá dáma čtyři a nakonec skončila na potupném místě. 10 ... Jd4 11. Sb3 hrozilo tahem J×c2 současné napadení dámy a věže.  11. ... J×h3+! tímto tahem černý zahajuje přímý útok na bílého krále. Cest k výhře je už více. Kdyby nyní bílý vzal jezdce tahem 12. g×h3, tu by černý dal jezdcem "vidlici" = šach Jf3+ a zároveň ohrozil bílou dámu.

(po 11. tahu černého)

12. Kh2 Dh4 13. g3 Jf3+ proti mnoha hrozbám byl už bílý bezbranný, černé figury se sesypaly na bílého krále, partie byla od tohoto tahu pro Napoleona ztracená 14. Kg2 J×e1+ protože jezdec bere dámu se šachem, nemůže bílý vzít černou dámu. Zde již mohl černý dát mat třetím tahem: 14. … Jf4+ 15. g×f4 Dg4+ 16. Kh1 Dh3+ nebo 14. … Jf4+ 15. K×f3 Dh5+ 16. g4 Dh3 mat. 15. V×e1 Dg4 v turnajové partii by se jistě bílý nyní vzdal, protože o výsledku je rozhodnuto, zbytek je již jen oddalováním neodvratného konce. Francouzský vojevůdce však nebyl zvyklý skládat zbraně, a pak, co kdyby se ten dřevěný paňáca přece jen přehmátl? 16. d3 S×f2 17. Vh1 D×g3+ 18. Kf1 Sd4 19. Ke2 Dg2+ 20. Kd1 D×h1+ 21. Kd2 Dg2+ 22. Ke1 Jg1 23. Jc3 S×c3+ 24. b×c3 De2 mat.hrozí opět mat, tentokrát De2. 
   Stroj sehrál partii znamenitě, i když mu Napoleon několika chybami rychlou výhru usnadnil.

(komentáře k partii podle Inna Veselá, Černobílé otazníky, MF, Praha 1973 a František Brandejs, Šachové panoptikum, Práce, Praha 1975)

   V této partii pochopitelně nebyl Napoleonovým soupeřem "dřevěný paňáca", jak se císař spolu s mnoha současníky naivně domníval, ale šachový profesionál a – k Napoleonově značné smůle – jeden z nejlepších šachistů té doby Johann Baptist Allgaier (1763-1823)...

   Po tomto utkání se císař Francouzů a Šachista již nikdy nesetkali, až v r. 1972 byla epizoda se značně pozměněným dějem zfilmována jako jeden z dílů francouzské koprodukční televizní série "Les évasions célèbres" - Slavné útěky.

   Na závěr jeden Napoleonův výrok: "Šachy jsou příliš nesnadné na to, aby byly pouhou hrou, a nedosti seriózní na to, aby byly vědou nebo uměním."